Nikdy jsem žádný gamebook nehrál.

A tak jsem se rozhodl odhalit tajemství Ohňové hory alespoň takhle. A líbilo se mi to. Krásná stylizace, kdy se na obrazovce objevují útržky papíru, opravdu evokuje knihu. Pohyb postav imitující posunování figur postavy po odhalujícím se bludišti pak vyvolává chuť si jednotlivé modely vzít a nabarvit. A souboje? Ty mě bavili snad nejvíc. Nejprve došlo k výběru akce a posléze se, dle priority, vyhodnocovalo dané kolo. Trefím se nebo protivník uhne? Nevyplácám zbytečně vykrytí? Každý tah byl plný nejistoty. Postupně jsem ale zjistil, jaké možnosti útoku mají jednotlivé typy nepřátel a tak jsem se stal ostříleným dobrodruhem – nejistota, co přinese další tah, zůstala.
Závěrem jen můžu říct, že teď znám všechna tajemství vládce Ohňové hory.

Stále ale musím vyzkoušet reálnou knihu, v aplikaci jsem nemohl podvádět a „nechtěně“ opakovat hody kostkou, nakukovat co mě čeká, pokud se rozhodnu pro jednu nebo druhou možnost a vracet se do libovolného bodu příběhu. Platí tedy, že…

…stále jsem žádný gamebook nehrál.

Takhle dostanete za úkol odehrát hru v reálných kulisách. A protože chcete být akurátní, tak hledáte a přebíráte. Až narazíte na simulátor metra. A když chcete být echt akurátní, tak ho odehrajete v metru. Pak už jen stačí počkat na příznivou epidemiologickou situaci, sednout na bus a vydat se na stanici Depo Hostivař. Sednout si do připravené soustavy, zapnout hru, srovnávat a nevěřícně kroutit hlavou až do Nemocnice Motol.

Ta hra je totiž úžasná. Nástupiště a tunely jsou si neuvěřitelně podobné. Stejně zní zvuk jízdy, klaksonu i otvírání dveří. O informačních hlášeních ve stanicích nemluvě. Věrnost hry mě doslova okouzlila. A nebudu daleko od pravdy, když řeknu blíž realitě jen už jen řízení skutečného metra.

edit: Jo, a je to česká hra, tak si zaslouží pár procen navíc ;)

Autoři jsou očividně šotouši se vším všudy, a svou lásku přenesli do této hry. A vy, pokud budete mít příležitost, si ji taky zahrajte v metru. Klidně třeba jen jednu stanici.

Více téhož.

I tak by se dalo popsat tohle DLC a odkázat vás na můj komentář k původní hře.
A rozdíly oproti základní hře si můžete přečíst v popisu. Mě tak zbývá se jen podělit se o dojmy z hraní. A ty byly hlavně z počátku smíšené. Mezi hraním základní hry a DLC totiž uplynulo nemalé množství času a já tak pozapomněl jak některé aspekty ovládání, tak nejrůznější taktické fígle. První kroky tak nebyly toliko o souboji s nepřáteli, jako se sebou samým. Hned od začátku pozitivně pak působil humor, stejně jako v původní hře, i zde je spíš laskavý a mile parodující. S postupujícím časem jsem kouzlu hry a jejího světa propadal čím dál více a po závěrečném souboji jsem tak ocenil, že hra nabízí další výzvy. Přece jen se mi ještě mé hrdiny nechtělo opouštět.
Tohle DLC prostě stojí za to. Nepřináší žádnou revoluci, ale jde o poctivý nášup s několika příjemnými novinkami. Pokud vás bavila původní hra, neváhejte. A pokud ji ještě nemáte a uvažujete o koupi – kupte rovnou kompletní edici.

Napsat komentář na Factorio není úplně snadné. Vzadu v hlavě neustále hlodá myšlenka, že namísto sepisování něčeho, co si přečte maximálně pár nadšenců, jste mohli raději věnovat čas hře. Já ji ale překonal a tak se zde s vámi podělím o to, jak jsem poznal Factorio:
Někdy před 5 –6 lety jsem si zahrál demo, a ihned jsem si hru koupil. A čekal. Nechtěl jsem hrát něco nehotové, nedodělané. Mnohokrát jsem už už hru zapnul, ale nakonec jsem odolal. A letos jsem se dočkal. Ostatně bylo na čase. Snad každý rok jsem Factorio zařazoval mezi hry, které použiju do daného ročníku herní výzvy. A ten rok opravdu nastal. Přestože tomu okolnosti nepřáli, Factorio jsem rozehrál... a neskutečně si ho užil. Pomalé rozkoukávání, objevování co všechno za ty roky přibylo. A s každým krokem se nabízely nové a nové možnosti a prvky. Mnohokrát mi přišlo, že příští krok už bude příliš, že tohle už je až moc komplexní. Ale když přece jen zkusíte tu novou výrobní linky vybudovat, najednou zjistíte, že jste se obávali zbytečně a nové se organicky skloubí s už dávno ovládnutými triky a dovednostmi. Krok za krokem pak završíte své snažením stavbou raketového sila a vaše snažení je završeno vypuštěním rakety... a nebo taky ne. Klidně můžete pokračovat a ovládnout celou planetu. Můžete být efektivní, můžete být estetičtí, můžete být ničitelé všeho živého. Je tolik možností a je jen na vás jak hru budete hrát. Jak si zajistíte energii, jak se postavíte k obraně, budete dopravovat všechno vlakem nebo obkroužíte celý svět dopravníkovými pásy? ...to vše je jen na vás.
Dám vám jedinou radu: Myslete ve velkém. Velká těžební pole, velké výrobní linky a hlavně si nechejte VELKE PROSTORY pro další rozšiřování.

Základní pravidlo úspěšných kompetitivních her - „easy to learn – hard to master“ - tahle hra splňuje do puntíku. Sám jsem to zažil. Když jsme hledali hru, kterou bychom mohli s bratrem hrát během Covid karantény, vzpomenul jsem si na tenhle klenot, představený mi Kwokym během jeho DH Masters. A přes počáteční rezervovanost se do hry vrhnul nejen bratr, ale i jeho přítelkyně. A u obou bylo vidět, jak jim rychle přešlo do krve ovládání, jak postupně objevovali důležitost boje o středový orb a jak se učili odhadovat, na kterého soupeře se musíme zaměřit. A i porážky nás bavily a často jsme po nich dlouze rozebírali, kde že se stala chyba a co udělat příště jinak. Častokrát déle než samotná hra.
Pokud budete i vy hledat nějakou hru, kterou si budeme moci užít s přáteli, dejte Battlerite šanci. Jen nezapomeňte, že bez komunikace je zábava jen poloviční.

Tahle hra mě fakt bavila, a i když to není MUST PLAY titul, už kvůli vizuálu a zvukové stránce si doporučení zaslouží.
Kdo by čekal po takovém úvodu pozitivní komentář, bude zklamán. Hra má přehršel neduhů. Hned od začátku jsem bojoval s pohybem. Ten není zcela intuitivní a dlouho, předlouho jsem se učil odhadovat, kdy na různé plošinky doskočím a kde jsou hranice hitboxů. Kapitolou sama o sobě je pak animace pohybů. Prostě jednou švihnete mečem a než těch pár framů uteče, neuděláte nic jiného. Takže častokrát je efektivnější bezmyšlenkovitě nepřítele umlátit. Utéct v polovině bez předchozího plánu se nevyplácí. S tím souvisí i dosah zbraně, kdy často jde nepřítele zasáhnout, aniž by na vás dosáhnul. Management teploty a chladící tekutiny jsou pak skvělý nápad, avšak trestuhodně nevyužitý a těch několik lokací s vysokou teplotou, kde je jejich použití nutností, působí jako snaha obhájit existenci této mechaniky ve hře. Stejně tak využití různých výbušnin, energií atd. Často působí spíše jako snaha celou hru trochu natáhnout – tomu ostatně napovídá i design jednotlivých oblastí, kdy poslední mapy jsou oproti počátečním notně schématičtější. Což nevím, zda je plus nebo mínus. Přehlednosti hry to spíše prospívá.

Obecně, v téhle hře skvělé nápady a kreativita, kterých bylo autorům dáno do vínku opravdu hodně, vítězí nad provedením. To se ale u prvotiny studia dá prominout, a tak se těším s čím nás autoři překvapí příště.

Věřili byste hře, která tvrdí, že vám ke štěstí stačí 64 políček (snad zapálenému šachistovi?), pouze 3 jednotky (milovník Kámen, nůžky, papír ?!), které se můžou vydat jen na 4 ostrovy (možná zapálenému japanofilovi slabému v geografii?) a na každém z nich splní nejvíce 5 misí (nic mě nenapadá? Snad pokud jste rozehráli Warcraft 3 a odmítli pokaždé po prologu za hordu hrát za lidi?). A přesto jsem Switch s touhle hrou neodložil. Ač je ovládání myší jistější, port pro Switch je povedený a ovládání rychle přejde do krve. A tak jsem hrál při snídani, po cestě do práce, v práci, hrál jsem na cestě domů a hrál jsem i při večeři a před usnutím. Protože na to, jak malá je Into the breach hra, tak mluvit o ní jde jen v superlativech. Má totiž všechno: Obří mechy, gargantuovské obludy a gigantickou porci kombinací. A taky spoustu odkazů, hromadu achievementů a kopu zábavy. Tahle hra se totiž opravdu povedla a pokud vám nevadí trochu (víc) přemýšlet a sedne vám grafický rukopis studia, pak neváhejte a kupujte. Protože ikdyž jste si hru pravděpodobně přidali zdarma do své knihovničky na Epicu, vývojáři si vaši podporu zaslouží.

#za(b)broukalásk(o)u

Tahle hra působí na první pohled super. Ale pouze jen na první pohled. Ve chvíli, kdy se do hry zaberete, zjistíte, že jí něco chybí – chybí ji hloubka a člověk má pocit, že stále něco vrže a nesedí. A když přece jen tohle překousnete a hře věnujete svůj čas – ona se vám odvděčí pádem. Poprvé, podruhé …počtem uložení jsem se přiblížil sérii Commandos – a pamětníci vědí, že tam se s quick save a quick load nešetřilo. U Distrust to ale rozhodně není ve prospěch zážitku. Hru přesto zdobí povedená, i když mnohokrát viděná zápletka a k hutné atmosféře přispívá i skvělá zvuková kulisa. Na druhou stranu – hudbu pak radím vypnout dřív, než se ohraje a začne štvát.

Na tuhle hru jsem se podle popisku poměrně dost těšil ale bohužel výsledek je daleko za očekáváním. Myslím, že i sami autoři musí cítit, že tohle převedení jejich nápadů do reality se tak docela nepovedlo. Pokud jste fanoušci žánru a hru už vlastníte, klidně jí nějaký ten čas věnujte, ostatním doporučuju šáhnout po povedenějších zástupcích žánru.

Tahle hra není ani zdaleka dokonalá. A i přesto jí to odpouštím a s nelituji ani jediné minuty, kdy jsem se u ní frustrovaně seděl. Úžasná atmosféra, podkreslená příjemnou hudbou, zvuky, které opravdu evokují, že jste se opravdu octli v nějakém bizardním hmyzím království to vše mě u hry drželo a nepustilo. Stejně tak působivý je příběh, který, ač se silně inspiruje kde se dá, je servírován pozvolna a nenásilně a jen na vás, zda se pustíte do nejrůznějších dialogů a třeba i čtení skrytých myšlenek NPCček ale i nepřátel. Myslím, že právě atmosféra umírajícího světa byla pro mě tím nejsilnějším zážitkem. Zmar, rozklad kdysi velkého království a šířící se nákaza byly vykresleny tak plasticky, že jsem hře odpustil drobné nedokonalosti v designu. Ostatně, právě atmosférou (a koncem) hra opravdu připomíná tolikrát zmiňované Dark souls.

Jinak jde o klasickou (i když zdařilou) metroidvanii a právě to by vám mělo pomoci se rozhodnout, zda se do téhle hry pustit. Pokud vám nevoní backtracking, arkádové pojetí soubojů a vylepšování jednotlivých schopností, poohlédněte se jinde. Hollow knight je skvělá hra jen tehdy, pokud přistoupíte na její pravidla.

Na to dobu v ČSSR se jedná o revoluční hru. Protože ta hra má vše: skvělou hudbu na úvod, jasnovidecký název, crossover s dalším filmovým hitem a příjemnou atmosféru. Tehdy musela působit na zdejším herním poli jako zjevení. Jenže ta hra má opravdu vše. Má totiž i nečekané úmrtí, na které vás nic, kromě pocitu, že vše je nějak dlouho v pohodě, nic nepřipraví. Má nesmyslné bludiště, o kterém pochybuji, že jej někdo rozluštil bez nahlédnutí do zdrojového kódu nebo návodu. A samozřejmě naprosto geniální případ špatného designu, kdy lze zemřít s kompletací 97,5 % (Ano, mluvím o krabici pod výklenkem na samotném začátku hry). Stále však jde o součást naší herní historie a myslím, že o hodně důležitou součást… jen možná je lepší si o ní nechat jen vyprávět. Anebo ji dohrát, po krátkém oťukání, pěkně s návodem. Protože samotná hra již dnes nikoho neohromí.

Název říká vše. Bráníte se nekonečným vlnám zombíků a přitom si můžete vypomoci různými obranými prvky. A autoři vám dávají spoustu možností, jak se bránit. Klasické i futuristické zbraně, granáty, miny a barikády. Ale i automatické turrety, vybuchující kanystry a ohradníky s elektrickým proudem. Stačí si vybrat podle momentální chuti.

Nic, co už jsem neviděl jinde, zpracování budgetové, fyzika ucházející. A stejně i dnes, o dekádu později, při existenci HD verze lze stále najít spoluhráče a zastřílet si zombíky v co-opu. A to není špatný výkon. A tohle rozhodně není odpad.

Druhý díl. Bude lepší? Nebo to bude jen více téhož? Nebo… Nebudu vás napínat: odpověď na obě otázky je ANO!
Tahle hra vylepšuje to, co fungovalo už v prvním díle, a navíc přináší spoustu novinek. Nové schopnosti, nové postavy, novou lokaci a nového hrdinu, tedy hrdinku. A dohromady tak výsledek působí jako mnohem větší hra. Jako hra, která už není jen menší indie záležitostí, ale představuje plnohodnotnou zábavu s příjemnou hratelností a zdravou dávkou návykovosti.

Takže pokud vás bavil první díl, určitě neváhejte a dejte šanci i tomuhle. A pokud jste jej minuli – klidně naskočte do rozjetého vlaku.

Je znát, že Machinárium na Switch nevznikalo. Samotná hra, ta je stejně úžasná, jako když jsem ji hrál naposledy a znovu jsem si ji užil. Jen to prokleté ovládání. Nepředstavujte si nehratelný odpad. Lze sice používat dotykovou obrazovku nebo ovládat kurzor pomocí JoyConu, ale nebudeme si lhát – myš je u téhle hry k nezaplacení. Ve spoustě věcí se autoři s omezeními platformy vypořádali skvěle, například jde na dotykové obrazovce manipulovat s nejrůznějšími hejbátky. Ani malá obrazovka nepředstavovala problém, taky díky absenci textů. Jen… jen je cítit, že to není ono. Snad to u dalších kousků (a tím nemyslím jen Creaks, ale dovedu si na Switchi představit i Pilgrims) bude lepší.

Krátká hříčka, nic víc. Nic nového nepřináší, ale ani nepředstírá že by chtěla. Jen vás nechá relaxovat u příjemné hudby, vtipných zvuků a roztomilé grafiky. Budete několik chvil, sekat, klikat, spouštět a šťouchat. Sem tam hratelnost okoření výbuch nebo nebezpečné hroty. Ale pokud nebudete usilovat o maximální hodnocení, projedete hrou jako nůž máslem.

A jen a jen na vás je, zda to považujete za plus či mínus.

Úžasná hra. Jednoduchá intuitivní, a přitom plná možností a různých kombinací. Zároveň napěchována odkazy. Nejen na Mariovu dlouhou karieru ale najdete tu pomrkávání na ikony popkultury. A dobře napsaná – svět vás dokáže vtáhnout a rychle přistoupíte na jeho pravidla. Taktické souboje jsou prokládány klidnějšími „explorativními“ pasážemi, které fakticky představují přemisťování mezi jednotlivými soubojovými arénami. Jednoduché logické hádanky, vtípky a citace mě však často donutili jen tak se zastavit a pořídit nějaký ten screenshot. A pokud máte kamarády, určitě využijte Hotseat multiplayer, a nebuďte překvapeni, když se během pár her z kamaráda, který hru nikdy nehrál, stane nepřekonatelný protivník.

A ač od Ubisoftu, zachovává si typický Nintendo feeling – je snadné ji dohrát, ale pokud ji chcete plně vytěžit, připravte se na slušnou výzvu. Stále ale jde o hru pro celou rodinu a náročnost si nastavujete jen a jen svými rozhodnutími. A já vám doporučuju, abyste se rozhodli ji vyzkoušet!

Tak přesně takhle si pamatuju, že to vypadalo!

Remaster jsem zapnul takřka okamžitě po dopsání komentáře na původní hru. A hned se cítil jako ryba ve vodě, protože kromě ovládání, které ale fakticky funguje stejně, je to ta samá hra. Až jsem nechápal, co upravovali. Hra vypadala přesně tak, jak jsem si pamatoval z, jen před pár hodinami dohrané, původní verze. Jenže zmáčknutí F1 (přepínaní původní a remastered grafiky) rychle odhalilo, nakolik je grafika podružná, pokud vás hra chytne, a že vzpomínkám nejde věřit ani za mák.

Má tedy Remastered verze smysl? Za mě ANO. Grafika, zvuky, snadnost spouštění – to vše bylo vylepšeno. Nebo spíš vyleštěno. Vyleštěno s citem, s úctou a myšlenkou, že se jedná o jeden z klenotů herní historie.

A navrch ještě komentář autorů, archivní materiály a achievementy …

Jak dopadla na tuhle hru váha věků (více než čtvrt století)? Nezestárla vůbec špatně, ale … záleží.

Záleží na tom, zda její crazy cartoonovou grafiku, vtipy a animace budete oceňovat a hodnotit jako skvělou výpověď o době vzniku, nebo ji odsoudíte jako něco zastaralého, cáklého a celkově překonaného.

Tomu odpovídají snad jediné problémy, se kterými jsem se setkal. Toporné SCUMM ovládání a nutnost klikat na správný příkaz často zdržovala a dovedu si představit, že pro mladší či neznalejší může představovat i zdroj záseků. Dnešní hráč ale má i výhody. Díky globalizaci pochopí i spousty odkazu a vtípků, které byly v tehdejší době českém prostředí spíše neznáme.

Takže hrajte a doplňujte si své videoherní vzdělání!

Já si hru opravdu užil a úplně nechápu některé kritiky. Snad nikdo by přece nečekal stejnou hru, jaká tu byla před 25 lety. Dnes už nemusíte kvůli příběhu pročítat manuál, objevovat využití jednotlivých zbraní cestou pokus/omyl, doufat ve šťastný zásah. Bohužel už ale nemusíte ani až tak namáhat hlavu. Tedy pokud uděláte stejnou chybu jako já, a rozehrajete hru na normál. Na druhou stranu, o to líp hra ubíhala a já si užil příjemně napsaný příběh. Jasně plný klišé, ale na letní blockbuster se taky jdete hlavně pobavit. A to tahle hra splnila.

Pro veterány tu je stále OpenXcom, ale ti o tom dobře vědí. Všem ostatním pak můžu XCOM:Enemy Unknown vřele doporučit.

Neskutečná prasečárna ...teď jděte a bavte se dokud vás to nepustí.

K popsání téhle hry stačí jediné slovo „Noire“. Stylové zasazení. Padnoucí stylizace. Hutná atmosféra podtržená jak zvuky, tak hudbou, která v příběhu hraje svou roli. Dávkování příběhu a vykreslení okolní atmosféry. Ta hru vás nutí, abyste jí propadli. A mnohokrát se jí to i daří a vy zuřivě svíráte ovladač a třesete se, cože to najdete za zamčenými dveřmi. Jenže v téhle temnotě se skrývají i ošklivé věci… nepovedené ovládání celkový zážitek ničí a pravděpodobně díky němu i zemřete… několikrát. Stejně ruší i krkolomný pohyb postavy. A minimálně na Switchi se můžete připravit dlouhé nahrávání a občasné zamrznutí, kdy hra dočítá novou oblast.
Někde mezi těmito póly pak leží příběh (s občasnými hádankami) - není vůbec špatný. Nevyhne se sice použití klišé a v zásadě nepřináší nic překvapivého, nikdy však nesklouzává k trapnosti a celkově funguje. Tedy až na závěr. Ten totiž patří k tomu slabšímu z celé hry – jak příběhově, tak herně.

Většinu chyb ale připisuju tomu, že se jedná o prvotinu studia a v nějaké výraznější slevě hru klidně vyzkoušejte. Jen ji nezapomeňte hrát v noci, kdy bude měsíc v úplňku – dostanete za to achievementy.