Gregor Johann Mendel byl důležitou historickou postavou a je brán jako zakladatel genetiky, proto jsem si adventuru o něm zahrál s velkou chutí. Stráveného času ve hře určitě nelituji, protože ho zaprvé bohužel moc nebylo a zadruhé bylo zajímavé procházet se brněnským klášterem a sledovat, jak Mendel díky křížení několika odrůd hrachu přišel na svůj největší objev.

Mendel byl také meteorolog a včelař a i tyto jeho koníčky zde hrají okrajovou roli. Vše je hodně zjednodušeno, aby to pochopili i mladší hráči, někdy mi však přišlo to zjednodušení až moc přehnané. Na konec jsem se dostal tak za třicet minut, což opravdu není mnoho, ale chápu, že tvůrci nechtěli natahovat herní dobu nějakou vatou, když už vše podstatné řečeno bylo. Za další obsah bych se ale nezlobil.

Arkády beru jako okrajový žánr, který zrovna dvakrát nevyhledávám. Ani nevím proč jsem si vlastně Večerníčku, hop! pustil, ale když už jsem s tím skákáním začal, nemohl jsem skončit dříve, než se dostanu až na ten nejvyšší stupínek.

Hodně mi pomohlo autíčko, jednokolka a houpací kůň jsou také fajn, ale takový vliv na hru nemají. Občas jsem proklínal pohyblivé či mizející plošinky, které měly tendenci uhnout přesně ve chvíli, kdy jsem na ně chtěl vyskočit. A ty zpropadené hvězdy mi také často hrály na nervy.

Na konci celé cesty byl dort na oslavu padesátiletého (teď už šedesátiletého) výročí Večerníčku a nic víc. Ozve se jen „Večerníček oslavuje“, a to je prostě úplně vše. Pokusů k dokončení jsem potřeboval tak dvacet, takže jsem si přeci jen ten konec užil, protože ten pocit zadostiučinění stál za to.

Trochu jsem doufal, že třetí Anča s Pepíkem, vydaná k příležitosti druhé řady animovaného seriálu, přinese oproti předchozímu dílu zlepšení, především co se herní doby týče a naštěstí se tak stalo. Nakonec se nejspíše jedná o nejdelší herní dobrodružství z Ušína a jeho okolí.

Příběh je na mě příliš uhozený a moc mě nebavil, ani míchání lektvarů není nic, co by bylo třeba několikrát opakovat. Jinak se ale jedná o klasickou point and click adventuru, kde je třeba sbírat předměty a následně zjistit, k čemu přesně se dají použít. Nevím proč, ale není zde ani jeden rébus, což je trochu škoda. Alespoň to přepínání mezi postavami zůstalo.

Párkrát jsem se zasmál, ale přeci jen jsem čekal něco více. Pokud někdy vyjde další díl, nejspíše ho vyzkouším. Snad bude ale příběh daleko záživnější, protože si to tato dvojice určitě zaslouží.

Ve druhé herní Anče s Pepíkem se hlavní protagonisté nabídli Ančinu strýci, že mu před Vánoci pomohou s balením hraček, aby si trochu odpočinul a zůstanou v jeho hračkářství přes noc. Jenže tam s nimi zůstane i zloděj, který měl podobný nápad, jako Harry a Marv ze Sám doma 2 a před koncem otvírací doby se schoval.

Hra je na tom zpočátku vcelku podobně, jako předchozí díl. Je třeba sbírat předměty a následně zjistit, k čemu přesně se dají použít a je zde i rébus s kolejemi a skládáním obrázku nebo přepínání mezi postavami. Jde tedy znovu o pohodovou point and click adventuru.

Bohužel jsem po chvíli narazil i na jeden nepříjemný bug. V režimu celé obrazovky Anča nechtěla vyjít po schodech zpět nahoru a trvalo mi celkem dlouho, než jsem na to přišel. Nemohl jsem tím pádem pokračovat dál a myslel jsem si, že jsem něco přehlédl.

Potupně jsem se tedy kouknul na videonávod, abych zjistil, že jsem nic přehlédnout nemohl, když se potřebná animace ani nespustila. Nebýt tohoto zákysu, strávil bych ve hře maximálně patnáct minut, a to je sakra málo.

Co se týče vedlejších příběhů, mám z časopisu Čtyřlístek ty s Ančou a Pepíkem asi nejradši a trochu jim konkuruje snad jen Klofáč a Tlamáč. Rexík byl na mě vždy až příliš infantilní, a pak tam býval ještě jakýsi Sedmikráskov či kraťoučký Malabar, co si tak matně vzpomínám.

Když se v roce 2017 objevil na dětském programu České televize seriál na motivy tohoto komiksu, hned jsem se na něj s dětmi podíval a zahrál si i prohlížečovou hru, která vyšla spolu s prvním dílem. Letos mám v plánu vyzkoušet i další herní pokračování, a tak jsem si Čarovný les zopakoval. Jde o pohodovou point and click adventuru, která je kvalitou někde mezi Čtyřlístky (Klamérií a Sopkou) a Rychlými šípy.

Není tak složitá, jako Rychlé šípy, ale ani tak lehká, jako Čtyřlístky. Je třeba zjistit, k čemu přesně se dají sebrané předměty použít a je zde i jeden rébus s trubkami nebo přepínání mezi postavami, které jsou od sebe náhle odděleny. Teď vzhůru do dalších dílů, než se objeví nějaký nový.

Je to už hodně dlouho, co jsem četl Stínadelskou trilogii a snad mimo Dobrodružství v Zemi nikoho nebo Chaty v Jezerní koltině mě od Foglara nic jiného nezaujalo více. Ježka v kleci jsem musel mít a stále mám doma (dřevěného i kovového), akorát není šroubovací a není v něm Tleskačův plánek na sestavení létajícího stroje.

V tomto příběhu Rychlých šípů od České televize o Vontech, Tleskačovi nebo ježkovi nepadne ani slovo, přesto pokračuje v duchu původních děl a je zcela jasné, že by Mirek Dušín a jeho parta přesně takhle postupovali. Po získání plechové skřínky začne hon za pokladem, kterým je klidné místo na okraji lesa.

Je hodně znát, že hra není zaměřena na ty nejmenší hráče, jako tomu bylo v případě dvou Čtyřlístků. Na řešení daných úkolů je třeba používat správné předměty a už to není jen o klikání na aktivní místa. Šifry také nepochopí každý prvňák a bude nejspíš při jejich zdolávání potřebovat pomoc některého z rodičů.

Já sám jsem šifrám nikdy příliš neholdoval a ani ve Skautu mě moc nebrali, ale tady mě jejich luštění opravdu bavilo a bylo prima, že jsem se mohl ze všech dalších osmi míst kdykoli vrátit do klubovny, abych si prohlédl postup, jak na ně a zase pokračovat dále. Počet lokací je hlavní zápor, který bych hře vytkl. Na konec jsem se dostal opravdu rychle, a to je vážně škoda. Snad se Rychlé šípy počátkem příštího adventu zase vrátí.

S dalším adventním kalendářem České televize, respektive jejího dětského programu Déčko, vyšlo další dobrodružství Čtyřlístku, které je bohužel hodně podobné tomu předchozímu. Mimo kulis se v podstatě nezměnilo vůbec nic a hra je znovu rozdělena do několika krátkých pasáží, kdy v každé z nich postupně ovládám všechny čtyři postavy.

U velmi jednoduchých úkonů, kdy sebrané předměty ani není třeba nijak používat, protože jakmile se objeví v inventáři, hra s nimi pracuje, jako bych je měl v ruce, jsem se nudil podobně, jako u Klamérie. Hra je bezesporu určena především dětem a zkušenější adventurista ji má projetou za pár minut, přičemž ani moc nevnímá příběh nepříběh. Snad jediná věc, která mě na hře zaujala, je odkaz na film Trosečník s Tomem Hanksem. Vilda fakt pobavil.

Opravdu netuším, jestli si případný další herní Čtyřlístek ještě někdy pustím, ale nejspíše ano, i když už dopředu budu počítat se zklamáním. Rychlé šípy a truhlářův učeň by ale mohli být zábavnějším počinem, který snad splní má opatrná očekávání.

Písky času jsem hrál před více, jak deseti lety a do dalších dílů jsem se původně ani pouštět nechtěl. Nyní jsem své rozhodnutí přehodnotil a protože chronologicky by měly příběhově navazovat Zapomenuté písky, rozehrál jsem právě ty. Příběh je zde takový nijaký, takže by asi bylo jedno, kdybych si tento díl nechal úplně nakonec, ale ani v tomto pořadí to ničemu nevadí.

Oproti předchůdcům se toho změnilo dost. Vše je tak nějak jednodušší, souboje početnější a vzhled samotného prince hodně odlišný. Základ však zůstává stejný a skákání či běhání po zdech střídají souboje, zrádné pasti nebo odolnější protivníci. Občas zlobí ovládání a princ na stisknutou klávesu reaguje opožděně nebo vůbec, jindy zase neposlouchá kamera, která je přilepená na protivníkovi, ale za většinu smrtí jsem si stejně mohl jen já sám.

Princovi schopnosti jsem téměř nevyužíval, jen v posledním souboji se hodně šikla kamenná zbroj. Prodloužení času, kdy je voda zmrzlá, nebo navýšení kapacity života a energie či vyšší šance na nalezení jejich doplnění není špatné, ale zbytek, jako je ohnivá stopa, vířivý útok a ledový poryv využití moc nenajde.

Většina skákacích pasáží mě opravdu hodně bavila, ale spousta těch ke konci byla spíše frustrujících, protože bylo třeba neustále přepínat mezi zmrazováním vody, obnovováním zborcených částí staveb a skákáním z jednoho opeřence na druhého, což za zábavu nepovažuji. Celkem se těším, co mě čeká v dalším nebo vlastně předchozím dílu.

Jelikož je Kopí osudu na Steamu součástí předchozího titulu Wolfenstein 3D, a jak jsem se dočetl, má pouze jedenadvacet pater, z čehož jsou dvě tajná, pustil jsem se do jeho hraní ihned po dokončení původního Wolfa. Protože když ne teď, tak kdy? Jen kvůli tomuhle nášupu bych již novou instalaci nejspíše neprováděl.

Hned na začátku mě překvapily novinky, které se zde objevily. Jde především o liány visící ze stropů a bedny s náboji, které mi po sebrání zvýšily stav munice o pětadvacet jednotek a ne jen o čtyři, jako zásobníky. To je však z novinek téměř vše. Nepřátelé jsou na chlup stejní, až na bossy, kteří se vyskytují v podstatě každých pět pater, i když ke konci jsou častější. Ten poslední z nich, Anděl smrti, mě však moc neoslovil, a to včetně duchů, kteří mu sekundovali. Vůbec celé poslední patro je po jakémsi teleportu do pekla hrozně zvláštní a do této série mi vůbec nesedí.

Zůstalo bloudění, avšak nepřátel značně přibylo a na některých místech po mě zůstala pěkná spoušť. Občas mi to přišlo zbytečně moc přes čáru. Spear of Destiny je podstatně kratší, než původní hra. Dle počtu pater by se dalo říci, že je to přibližně jedna třetina, ale některá patra jsou celkem rozsáhlá, tak bych řekl, že to bude více. Ke Kopí osudu jsem se nakonec zdárně dostal, ale myslím si, že už to stačilo a na ty kanadské přídavky bych už neměl náladu, i kdyby byly součástí kolekce. Potěšily mne závěrečné titulky, které Wolfenstein 3D kdo ví proč neměl.

Nizozemských her jsem hrál jen pár a překvapivě všechny freeware. Něco ze super tvorby Jesseho Venbruxe a slabé závody od vývojářů jedné z nejhorších her všech dob. Child of Lothian je další z volně šiřitelných nizozemských titulů, který jsem vyzkoušel, ale mohl jsem si tuto zkušenost klidně odpustit.

Hra je sice free, ale i tak má více chyb, než bych jí dokázal jen tak odpustit. Mimo bugů, kdy některé achievementy nefungují tak, jak mají a jejich získání je spíše náhoda nebo občasné procházení texturami je samotnou kapitolou stealth. Ten je zde vyloženě směšný, protože poskoci lovců čarodějnic reagují zmateně a zpomaleně a musí vždy jediného lovce v dané lokaci přivolat, takže se mezi tím stihnu v pohodě přemístit do dalšího úkrytu bez jakéhokoli postihu. A to nemluvím o tom, že jsem vyšší, než tráva, v níž se schovávám, ale nikdo mě v ní samozřejmě nevidí.

Co můžu pochválit je střelba prakem, která je sice nejspíše okopírována z A Plague Tale: Innocence, ale je jedním ze světlých prvků, který lze využít třeba i k sestřelování vran. Vedlejší úkoly jsou sice jen o prkotinách, jako je hledání jablek, předávání dopisů, sestřelování lahví nebo jejich přinášení, ale bylo fajn, že tu vůbec nějaké byly.

Okrádání je také dobré, ale strašně málo využívané. I těch dřevěných prasátek, která mohu cestou najít a sebrat je na můj vkus málo. To je způsobeno hlavně tím, že je hra poměrně krátká a dá se dohrát do hodinky. Příště snad budu mít v případě nizozemských titulů vetší štěstí a sáhnu po něčem kvalitnějším. Asi bych měl už konečně zkusit něco placeného.

Že už více jak dvanáct let nevyšel žádný další díl série Splinter Cell mě až doteď nechávalo chladným. Stále jsem měl totiž v záloze Blacklist, k němuž jsem se dostal až letos. Teď už mě ale neexistence pokračování celkem začíná trápit, protože mi dochází stealth akce, které bych si ještě chtěl zahrát a na nějaké zlepšení v tomto ohledu to moc nevypadá. Teď však k samotnému Blacklistu.

Na Chaos Theory šestka nemá, ale jen o kousek. Jako největší mínus vidím nemožnost manuálního ukládání, které u stealth akcí hojně využívám. Kvůli automatickému ukládání jen na určitých místech jsem musel často opakovat někdy i značně dlouhé pasáže. Od obtížnosti perfekcionista mě to ale neodradilo.

Postupně jsem hru prošel všemi třemi styly a nejvíce se mi z nich zamlouval panter. Duch je také super, ale nutnost obcházení nepřátel bez jakéhokoli kontaktu s nimi (až na výjimky) mě nebaví tolik, jako jejich tichá likvidace (ať už smrtící nebo nesmrtící) a vyčištění všech lokací. V některých misích jsem se ale musel pěkně ohánět, abych dosáhl požadovaného hodnocení.

Jsem rád za návrat ke stealth postupu, který mi v Conviction chyběl. Hlavní mise jsou skvělé skoro všechny a mise od Grimm nebo Kobina také stály za to. Charlieho mise mi ale vůbec nesedly a do hry se podle mě nehodí a ty Briggsovi ani nejdou plnit sólo, takže na PC jsou po vypnutí serverů nedostupné. Z nepřátel mi nejvíce pili krev psy a v těsném závěsu za nimi těžkooděnci. Poradit se však dalo se všemi.

Příběh jsem moc nevnímal, ale ten zde hrál vždy spíše vedlejší roli a hlavní je zde hratelnost. Zrovna letos byly na Steam doplněny achievementy mimo těch, co nejdou splnit, což byl pro mě příjemný bonus. Posbíral jsem všechny flash disky a notebooky a zajal cíle vysoké hodnoty, co hra v současnosti umožňuje. Pořád doufám, že ještě někdy nový díl série vyjde nebo alespoň někdo vytvoří něco podobného. Z toho, co jsem nehrál, mě zaujal jenom nejnovější Thief, kterého také nejspíš někdy vyzkouším.

Tohle je jedna z nejpodivnějších věcí, co jsem kdy hrál. Kafku moc nemusím a Proměnu si pamatuji jen z hodin literatury na základce. Kdyby však tato povídka měla herní podobu, vypadala by nejspíše nějak takhle a i hudební doprovod by zněl asi podobně.

Mrtvé krysy, lezoucí červi a všudypřítomná špína, to vše krásně ukazuje, jak je Eddieho bar, ústřední prostředí celé hry, zašlý a zanedbaný. A to je asi největší lákadlo, které hra nabízí. Pomocí různých škvír, ventilačních šachet a rezavých potrubí jsem prošel celou budovu, ubránil se při tom několika útokům pavouka, krysy nebo kočky a pomocí dalších živočichů postupně skládal střípky příběhu.

Když jsem zabloudil, některý ze švábů mi ukázal cestu dál a ani jsem se nenadál a byl konec. Podařilo se mi dosáhnout toho nejlepšího, tedy že jsem přežil já, jako Roger, i můj nově objevený otec. Podíval jsem se i na další tři závěry a každý z nich má něco do sebe. Do dalšího průchodu se ale pouštět nebudu, to spíš zkusím konečně dohrát arkádovou strategii The Horde, kterou mi Bad Mojo svými videi připomnělo.

Jelikož jsem se o Red Dead Revolver moc nezajímal a jen jsem věděl, že patří do známé série, počítal jsem, že jde o městskou akci. To jsem se ale hodně přepočítal. Po městečku Brimstone jsem se sice párkrát proběhl, ale mimo návštěvy několika obchodů v něm nešlo dělat vůbec nic a celá hra je pouze o střílení, kdy na sebe jednotlivé mise navazují bez možnosti cestování po otevřeném světě. Střelbu na gamepadu jsem se nikdy pořádně nenaučil a už nejspíše ani nenaučím. K ledu jsem kvůli tomu odložil i několik Bondovek, které bych si jinak s chutí zahrál a netuším, jestli bych se do Revolveru vůbec pustil, kdybych tušil, o čem hlavně je.

I střelecké souboje, které mne zpočátku opravdu bavily, postupně ztrácely své kouzlo, protože bylo třeba protivníka zasáhnout čím dál tím více přesnými ranami, a ke konci jsem některé z nich opakoval tolikrát, že to místo zábavy byla spíše frustrace. Ochrana parťáků je pro mě jedním z nejhorších herních prvků a vůbec se nezlobím, že z her postupně mizí nebo jsou parťáci nesmrtelní. Mám co dělat se svým zdravím, natož zdravím někoho dalšího. Vůbec netuším, proč ve hře není poker, když by mohl být úplně v klidu dostupný v saloonu. Karbaník u stolu sedí, tak vo co de?

Prostředí Divokého západu je fajn, stále je her s touto tématikou na můj vkus celkem málo, takže každá další potěší. Osvěžující je občasné střídání postav, kdy se mi do rukou dostali mimo Reda i Jack Swift, Annie Stoakesová, Javier Diego nebo mí oblíbenci Stínový vlk s Buffalo Soldierem. Střelbu z krytu ani systém Dead Eye jsem moc nevyužíval, protože mi tyto prvky při přestřelkách spíše překážely, než pomáhaly. Jeden a půl mise na koni mi přijde celkem málo, ale zase možnost jezdit na býkovi či bizonovi tento nedostatek mírně vynahrazuje.

Příběh je tuctový a neurazí. Žádný hnací motor to však není, i když jeho zakončení se celkem povedlo. Po dohrání jsem zkusil i režim Bounty Hunter a dokončil více jak polovinu úkolů, ty další by mě ale stály už víc času, než bych byl ochoten do nich investovat, pokud by se mi je vůbec podařilo pokořit. Bohužel tento režim slouží jen k odemykání cheatů a nových postav a úrovní do multiplayeru, takže mi moc nedává smysl. Nechápu, jak jiná pobočka studia mohla ve stejném roce dokončit napěchovaný pátý přírůstek do rodiny GTA, což je v kontrastu s RDR Zero jako nebe a dudy. Další díly jsou ale dle všeho o poznání povedenější, tak se do nich určitě někdy pustím. Tedy až na ně budu mít počítač a na gamepadu už mi zbudou jen Liberty City a Vice City Stories, kde jsou i jiné aktivity, než jen to zpropadené střílení.

Dvojka Rybích akt, tedy vlastně Rybích filet, je ve všem lepší, než první díl. Vypadá to parádně, ryby již mají (vcelku vtipná) jména a tím pádem i osobnosti a mohou po sobě posouvat předměty, prostřednictvím rozhovorů a videí na začátku a na konci jednotlivých sérií úrovní se tu rozvíjí zajímavý příběh, jsou tu další hratelné postavy a tím pro mě asi úplně nejlepším prvkem je dabing, jehož se ujali herci, kteří propůjčili své hlasy postavám ze seriálové předlohy. Teď jsou to opravdu Akta X se vším všudy, akorát zde místo temnoty hraje hlavní roli humor.

Mimo o sto šest hláškujících hlavních hrdinů Maxe Floundera a Tiny Guppyové jsem si nejvíce oblíbil krabí bratry Virgila, který je krásně naivní, a především pak rapujícího Šéfa Kraba. Šneci Arnoštové mě moc nezaujali, mořský koník jménem Koník také ne a želví agentka Ž se objevila až v posledních úrovních. Jack Vytahovač je opravdu super záporák, ale ten hlavní se ukáže až na samotném konci. Spořič obrazovky, který v těle namíchaném ze všech postav chce ovládnout svět, je opravdu dokonalý protivník. Vlaada Chvátilů se tu zase ukázal v plné síle.

Vracení tahů jsem využíval opravdu často a byl jsem rád, že už nemusím místnosti neustále restartovat. Poslední místnost na omezený počet tahů je i tak pořádná fuška, ale už několik úrovní předtím mi dalo řádně zabrat. Některé místnosti jsou až moc obtížné a zdlouhavé. Kdyby šlo o nějaké bonusové, které není třeba plnit pro pokračování v příběhu, tak neřeknu nic, ale takhle mi to trápení přišlo trochu zbytečné.

Sbírání hvězdiček je naopak vymyšlené skvěle. Nepovinně si hráč může místnosti sám ztížit a díky tomu získat bonusy, jako jsou videa nebo obrázky z vývoje, pár nepoužitých opravdu brutálních úrovní a hlavně padesát parádních skládaček. World of Goo, mé nejoblíbenější logické hře, se Fish Fillets II nevyrovná, ale mezi nejlepší hry tohoto žánru, co jsem měl možnost vyzkoušet, tohle rybí dobrodružství určitě zařadit mohu.

Jako fakt? Opravdu je tohle myšleno vážně? Zöe je stvořená a její život v Europoli byla iluze, Kian zemře, protože Utana to celou dobu peče s Prorokem, Vrána zemře, Kian obživne a zabije Klackse s kamenem duší, čímž posléze dojde i k likvidaci nesmyslného hlavního záporáka Proroka alias Darth Vadera a Vrána na konci je jiný Vrána. To ne, plete se tu páté přes deváté, popírá se téměř vše, co bylo v předchozích knihách a já to odmítám přijmout. Kdybych si mohl Redux vymazat z paměti s vědomím, že ho prostě nesmím hrát, udělám to. Čtyřka a dost.

Jestli jsem si u čtvrté knihy stěžoval na hodně videosekvencí a málo hraní, tak beru zpět. V pětce se nehraje už skoro vůbec. Snad jediná slušná hratelná pasáž je hned na začátku při záchraně Vrány. Veslování a šplhání do výše pomocí klikání na levé tlačítko myši už moc za hraní nepovažuji. Potěšil mě Watilla Wonkers, i když je falešný, příprava lektvaru a také samozřejmě Enu. Ta se tu však objeví jen na chvilku (při správném rozhodnutí ve druhé knize), jinak je celou dobu mimo dění.

Rozhodnutí zde už v podstatě žádná nejsou a celkové vyznění těch předchozích je takové do ztracena. V předchozích knihách měla na děj vliv daleko větší. Úplný závěr s králem Kianem, těhotnou Zöe a Lady Alvane je opravdu směšný. Ragnar Tørnquist se asi regulérně zbláznil a narval všechny své nejnesmyslnější nápady do těchto pár hodin. Nevím, co více napsat, snad jen, že další pokračování snad už nebude, protože jak jsem do Chapters vkládal naděje, tak mi je pátá kniha všechny zhatila. A Lady Alvane je April a ne Sága, to ví přece každý.

Čtvrtá kniha zase pozvedla laťku o něco výš, než ta předchozí a děj se hodně posunul. Sice je zde na můj vkus až příliš mnoho videosekvencí bez jakékoli interakce, ale většinou mají smysl, i když samozřejmě některé jsou spíše zbytečné.

Celá kniha se odehrává v Arcadii, což je super, protože trochu generický Stark mě v předchozí knize už trochu omrzel. Nejpůsobivější lokací je bezesporu hodně drsný trestanecký tábor. Testování moru na vyhubení všech magických ras, spalování mrtvol nebo jejich zařazení do jídelníčku, to je ještě horší, než koncentrační tábory. 

Nechybí zde má oblíbenkyně Enu, která se seznámí se Zöe, Vrána ani znovu o něco starší Sága se svým vzdorem vůči otci. Určitě bych vynechal pasáž v temném lese s Babou Jagou, která mi sem vůbec nepasovala, ale vcelku mi to vynahradil konec, kdy v důsledku jednoho rozhodnutí skoro všichni zemřou. Pátá kniha asi bude hodně zajímavá a bude se nejspíše na základě rozhodnutí hodně lišit.

Ovládání je stále stejně špatné a bude mě otravovat asi až do konce poslední knihy, to už je vcelku jasné. Na Redux se na jednu stranu hodně těším, ale zároveň mám obavy, aby úplný závěr Dlouhé cesty splnil má očekávání. Už teď však mohu prohlásit, že Chapters určitě mělo smysl hrát, i když to mohlo být o poznání lepší.

Co mi to sakra udělali se Zöe? Proč jí takhle zprznili účes. Jasně, byla u výbuchu, ale já od něj utíkal. Alespoň má pěknou mikinu s Watillou, a pak se dostane do Arcadie, kde zase vypadá k světu. Celkově je ale třetí kniha několik kroků zpátky. Naštěstí ne až na úroveň knihy první.

Tahle část je spíše více o ženské hlavní hrdince, jako by to vývojáři dělali cíleně (což je asi pravda) a oba hrdiny spravedlivě střídali. To naznačuje i konec, kdy to zase vypadá na větší porci příběhu pro Kiana. Ale nebudu předbíhat. Enu mám v oblibě čím dál tím více a doufám, že bude i v obou zbývajících knihách.

Sága sbírající a řadící obrázky s dívkou, která se jmenuje jako jarní měsíc, mě potěšila a návrat parťáka Vrány samozřejmě také. Rozlučka s Kidbotem, případně Shitbotem, byla také milá. Nějaký ten posun v příběhu tu je, ale nijak zvlášť velký. V ovládání nenastaly žádné změny a zaměřování stále za moc nestojí.

Třetí kniha obsahuje několik povedených pasáží, ale bohužel také i několik ne příliš povedených. Například podivný stroj v Marcurii, který podle všeho trochu simuluje přístroje na spaní od WATIcorpu ve Starku, je výmysl, který tu ani nemusel být, s čímž souvisí i uspání technika. Celkově je tato kniha v podstatě zbytečná a zásadní rozhodnutí, které má vliv už zde, není snad ani jedno a asi jen jediné bude mít vliv v budoucnu.

Tak tohle beru. Po nemastné a neslané první knize tady Dreamfall začíná vystrkovat ty svoje pravé drápky a příběh se rozjíždí na všech linkách. I když znovu převažuje pobíhání od jedné postavy ke druhé, příběhově se děj neskutečně posunul a konečně má i slušný spád, který předtím úplně chyběl. Druhá kniha je tak ve všem o poznání lepší, než ta první.

Kiana moc nemusím a tahle část je především o něm, ale město Marcuria, i když celkem minimalistické a ostatní postavy v Arcadii, jako je Krtice, Bip a hlavně Enu, jsou parádní, takže mi tato linka nakonec přišla lepší, než ta Zöe. Enu ze sebe vydává jednu hlášku za druhou a opravdu jsem si jí hodně oblíbil.

Rozhodnutí zde už mají nějakou váhu a také se zde projevují ta z předchozí části. Super je, že nejde úplně odhadnout, co se stane a potenciálně horší rozhodnutí (třeba mučení a zabití azadského vojáka) mají ve výsledku příznivější důsledky a naopak. Některá rozhodnutí pak budou mít jistě velký vliv na vývoj událostí v dalších knihách (prozrazení Na'ane) a některá jej mají již zde (předání dat Barutimu). Teď už konečně má smysl přemýšlet, jak se zachovat.

Ovládání zůstalo stejné a stále je občas potíž zamířit pomocí myši na aktivní bod, ale už jsem si na něj trochu zvykl. Linka se Ságou zde úplně chybí, což mě mrzí, ale třeba se pak dočkám delších částí s ní příště. A teď vzhůru na třetí knihu již s větším optimismem.

Z první Nejdelší cesty jsem oproti drtivé většině ostatních hráčů nebyl příliš nadšený. Dreamfall mi však sedl daleko více, a tak jsem uvítal, že vzniklo nové, i když epizodické dobrodružství, které navazuje právě na něj. Oblíbil jsem si totiž Zoë, a ta, i když se chová trochu zvláštně, zde znovu hraje jednu z hlavních rolí.

Jelikož hra nabízí rozdílná rozhodnutí, dal jsem si to hned dvakrát. To nejzásadnější rozhodnutí v této knize nedává úplně smysl, nebo spíše to, co se po něm stane. Známá cesta s návratem na univerzitu mi přišla lepší, než ta alternativní, na čemž má hlavní podíl především Kidbot a práce s ním, která byla daleko zábavnější, než ta s Shitbotem. Mimo robotů a mírně odlišného oblečení Zöe, se v podstatě průběh ničím jiným neliší, ale předpokládám, že se to v dalších knihách změní.

Nějaký ten TLJ/Dreamfall nádech zde je, ale nijak zvlášť velký. To se snad také postupně zlepší, protože bych celou sérii nechtěl dohrávat pouze z povinnosti, abych se dozvěděl, jak to vše dopadne. Europolis je zajímavě vymyšlené megaměsto, ale mrzí mě, že koše, které měly původně říkat „Zanechte prosím vaše odpadky ve mně.“, neříkají nakonec vůbec nic. Přitom se Zöe zmíní, že jsou mluvící, což je asi pozůstatek z vývoje. Průzkum města je úplně zbytečný, na což jsem přišel poměrně brzy. Je sice vcelku rozlehlé, ale v podstatě prázdné.

Ovládání je dost zprasené a myší se na postavy nebo aktivní předměty nemíří zrovna dvakrát skvěle. Je to jasně dělané na gamepad, což u adventury není úplně nejlepší. Zbytečně se zde také skáče z jedné nesouvisející věci na druhou, kdy se v podstatě jedná pouze o variaci na Kohoutka a slepičku a celý děj je hodně nesourodý. Konec s batolící se Ságou, který se mi jinak líbil, už sem nezapadá vůbec, ale tam je předem jasné, že se tahle větev bude dále rozvíjet a snad se vše vysvětlí.

Ragnar Tørnquist si dal na čas a přišel s něčím, co fandy universa nejspíše potěšilo, ale já jsem zatím hodně opatrný. První kniha Dreamfall Chapters má až příliš mnoho nedostatků na to, abych si mohl říci, že tohle je přesně to, co jsem čekal. Určitě však budu pokračovat a doufám, že to bude jen lepší a lepší.

Po prvním dílu jsem byl na druhý Lost Horizon hodně zvědavý. Samozřejmě jsem tušil, že nepůjde o žádný zázrak, protože nejen zdejší hodnocení není nijak vysoké, i tak jsem však od hry čekal daleko více, než se mi nakonec dostalo.

Příběh o konci světa, v němž se mele páté přes deváté, jsme tu měli milionkrát a nesmyslné přeskakování z místa na místo mu vůbec neprospívá. Hra mi neustále brala ovládání z ruky a snad třetinu herní doby jsem se jen díval na nepovedená krátká videa a odklikával rozhovory. Rozhovorů s výběrem témat hovoru bylo asi deset a celkově byl tento prvek hodně upozaděn. Klasické adveturní části jsou celkem v pohodě, když tedy pominu fakt, že jsem sice věděl, co je potřeba udělat, ale mnohdy vůbec netušil jak. Akční pasáže, jako je třeba jízda na motorce, však stojí za starou belu. Opravdu nechápu, proč je sem tvůrci dali.

Také postavy se často chovají nelogicky. Fenton Paddock nechá svou dceru Gwen, o kterou se hrozně bojí, protože byla unesena, pobíhat samotnou po neznámém městě. Následně je u úplně cizího člověka poprvé na návštěvě a jde si k němu bez dovolení do kuchyně uvařit polévku a čaj. Pak se dostane na Island a geolog, který ho vidí poprvé v životě, ho bez problému nechá opravit a pilotovat vrtulník, protože mu stačí sdělení, že tomu přece rozumí.

Často jsem měl v inventáři příliš mnoho věcí, přičemž jsem řadu z nich vůbec nepoužil. Opravdu nechápu, proč se k tomuto kroku vývojáři vůbec uchylují. Nelogické kombinace, jako že se má oblečení rozřezat diamantem, a to jedině modrým, i když mám v inventáři čtyři různé barvy, a pak z niti a navlhčeného klacku vyrobit luk, všemu nasazují korunu.

Je vidět, že celá hra je hrozně odfláklá. Mimo výše zmíněného mají postavy kolem sebe bílé obrysy, jako by byly do prostředí doplněny zpětně nějakým nešikovným grafikem, zasekávají se o různé překážky a mohl bych pokračovat dále. Přitom Animation Arts ve většině předchozích titulů dokázali, že adventury umí, což dokazuje i konec s časohrátkami, který je tím úplně nejlepším na celé jinak nijaké hře. Jelikož už mám za sebou od těchto vývojářů téměř vše, někdy zkusím i krátkého Prestona Sterlinga a nejspíše i ten Monolith, po jehož vydání to vypadá, že to Animation Arts již zabalili.