Arkády beru jako okrajový žánr, který zrovna dvakrát nevyhledávám. Ani nevím proč jsem si vlastně Večerníčku, hop! pustil, ale když už jsem s tím skákáním začal, nemohl jsem skončit dříve, než se dostanu až na ten nejvyšší stupínek.

Hodně mi pomohlo autíčko, jednokolka a houpací kůň jsou také fajn, ale takový vliv na hru nemají. Občas jsem proklínal pohyblivé či mizející plošinky, které měly tendenci uhnout přesně ve chvíli, kdy jsem na ně chtěl vyskočit. A ty zpropadené hvězdy mi také často hrály na nervy.

Na konci celé cesty byl dort na oslavu padesátiletého (teď už šedesátiletého) výročí Večerníčku a nic víc. Ozve se jen „Večerníček oslavuje“, a to je prostě úplně vše. Pokusů k dokončení jsem potřeboval tak dvacet, takže jsem si přeci jen ten konec užil, protože ten pocit zadostiučinění stál za to.