Jelikož je Kopí osudu na Steamu součástí předchozího titulu Wolfenstein 3D, a jak jsem se dočetl, má pouze jedenadvacet pater, z čehož jsou dvě tajná, pustil jsem se do jeho hraní ihned po dokončení původního Wolfa. Protože když ne teď, tak kdy? Jen kvůli tomuhle nášupu bych již novou instalaci nejspíše neprováděl.

Hned na začátku mě překvapily novinky, které se zde objevily. Jde především o liány visící ze stropů a bedny s náboji, které mi po sebrání zvýšily stav munice o pětadvacet jednotek a ne jen o čtyři, jako zásobníky. To je však z novinek téměř vše. Nepřátelé jsou na chlup stejní, až na bossy, kteří se vyskytují v podstatě každých pět pater, i když ke konci jsou častější. Ten poslední z nich, Anděl smrti, mě však moc neoslovil, a to včetně duchů, kteří mu sekundovali. Vůbec celé poslední patro je po jakémsi teleportu do pekla hrozně zvláštní a do této série mi vůbec nesedí.

Zůstalo bloudění, avšak nepřátel značně přibylo a na některých místech po mě zůstala pěkná spoušť. Občas mi to přišlo zbytečně moc přes čáru. Spear of Destiny je podstatně kratší, než původní hra. Dle počtu pater by se dalo říci, že je to přibližně jedna třetina, ale některá patra jsou celkem rozsáhlá, tak bych řekl, že to bude více. Ke Kopí osudu jsem se nakonec zdárně dostal, ale myslím si, že už to stačilo a na ty kanadské přídavky bych už neměl náladu, i kdyby byly součástí kolekce. Potěšily mne závěrečné titulky, které Wolfenstein 3D kdo ví proč neměl.