Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
Karel Musil / 34 let / Supporter/QA / Wien (Zahraničí)

Komentáře

« Novější Starší »

Vikings

  • PC 65
V našich končinách prakticky neznámá FMV adventura Vikings je mladším bratříčkem (podobně neznámého) Crusadera, které jsem měl to štěstí hrát před nedávnem. Rozběhnout tuto hru na mé šunce byl docela oříšek, protože se nedá spustit ani na Desítkách, ale dokonce ani na XP (protože Desítky jsou čím dál tím nenažranější, tak se mi win 95/98 už neemuluje dobře a hra byla nehratelná. Vikings sice obsahuje i šestnáctibitové soubory, ale instalace na Win3xx se nezdařila). Protože disky obsahují jak verzi pro Windows, tak pro mac, nakonec jsem to rozběhnul v QEMU, kde mi to jelo buď plynule bez zvuku, nebo nehratelně sekavě s. Nakonec pomohl až výkonnější počítač, který je ale věčně obsazen manželkou a abych si mohl zahrát, musel jsem si vzít v práci dovolenou. Fun times.

Nabízí se otázka: stálo to za to? No, podívejte na moje hodnocení. Dobrá zpráva je, že není nutné hledat předměty v herní databázi, hra navíc obsahuje i klasický savovací systém. Jenomže to neznamená, že si můžete hru uložit a po načtení budete tam, kde před tím. Uložíte-li v průběhu puzzlu, po načtení budete zase na jeho začátku. A vzhledem k tomu, že tento titul obsahuje několik mini/meziher, z nichž u jedné jde vpodstatě o baseball na bruslích (hraje se na ledu) a u druhé pro změnu musíte proplout mezi pohybujícími se ledovci a pod palbou nepřátelských lodí (na jazyk se dere slovo drakkar, ale prý to není drakkar), zas tak moc to nepomůže.

Jinak mě víc zaujaly křižácké výpravy, než vikingové, ale to může být otázka vkusu...
+12

Podzim

  • PC 70
Podzim je pro mně jednou z nerozporuplnějších her, kterou jsem v poslední době hrál, přičemž nejde o titul, který by byl jakýmkoli způsobem kontroverzní. Co si myslet o hře, na které mě ruší právě její klady?

Mohl bych začít tím, že Podzim je klasickým příkladem vizuálního románu se vším, co k tomu patří, strukturou i kvalitou zcela srovnatelný se zahraniční produkcí, navíc s citelným použitím japonských reálií. Dosud žádná česká / česky psaná hra tohoto žánru se nedostala na takovou úroveň. A zároveň se musím ptát, jestli je bezduché okopírování postupů tou nejlepší cestou, a pokud ano, proč s tím mám problém (a čtenář zase může namítnout, jestli je to problém můj, nebo té hry).

Po formální stránce vlastně nemám co vytknout, hra navíc mění barevné ladění podle toho, o kterou z dívek se hráč zajímá (a pokud neumíte japonsky, tak vám určitě nedojde, že jméno minimálně dvou z dívek odpovídá i barvě okna poté, co se s danou dívkou seznámíte - i to mi došlo úplnou náhodou den poté, co jsem Podzim dohrál). Hra na některých obrazovkách obsahuje i scrolling nebo jednoduché ozvučení (tím teď nemyslím hudbu), což se u českých her v RenPy hned tak nevidí. Hra nijak nezaostává ani množstvím konců (viděl jsem jich sedm a je jich minimálně devět). I psaní je na velmi vysoké úrovni.

Mým druhým problémem se hrou je samotný příběh, respektive jednotlivé dívky. Neodvažuji se posoudit, nakolik se zde jedná o archetypy či stereotypy žánru, nicméně mě při hraní neskutečně rušilo, jak moc emocionálně poškozená každá z dívek je - každá jinak, ale všechny pořádně a interakce s nimi je občas jedno velké WTF.

Vítězství na Anime Festu 2009 je přes výše zmíněné kritizování zcela zasloužené...
+12

Heartbeat

  • PC 65
Heartbeat je dalším českým titulem žánru visual novel spojeným s Animefestem, tentokrát nejenom v rámci soutěžení, ale i samotným příběhem (ten se sice odehrává na "Meziconu" neboli na conu mezi cony, ale budiž).

Lhal bych, kdybych řekl, že mě hra od prvního momentu zaujala. Naopak, první minuty (a první desítky přečtených řádků) mi přišly až příliš klišovité, kresba postav neumětelská, hudba se mi okamžitě zajídala a mé naladění a vztah k celé hře by se dal popsat jako blahosklonný. Pak jsem si zvyknul, případně začaly být myšlenkové pochody protagonisty méně na pěst a hra mě najednou zajímala tak nějak víc. Neodvažoval bych se titul popsat jako iniciační rituál (a pokud, tak určitě ne pro mně), ale dovedu si představit, že úspěch titulu mezi návštěvníky Anime Festu 2009, zřejmý z udělené ceny diváků, by se dal přičíst právě tomu, že hra je do jisté míry o nich a dost možná reflektuje jejich začátky. To, že je hra (přiznaně) inspirovaná skutečnými lidmi, navíc celému projektu dodává novou hloubku.

Překvapila mě do hry zapracovaná minihra, totiž rytmycká hra se šipkami, která ve mně probudila negativní vzpomínky na podobné pasáže z Grand Theft Auto: San Andreas (minihra se naštěstí dá přeskočit). Kladu si otázku, proč z celého (velmi, velmi širokého) pole japonské kultury byly vybrány právě rytmické hry, Guitar hero, bishounen a Naruto, přičemž anime obecně se dočkalo jen letmé zmínky, ale nejspíš v tom vězí zkušenost a záliby samotných autorek. (navíc nedokážu posoudit, jestli jsou zde použité japonské výrazy pro "top" a "bottom" autentické, nicméně to vysvětlování je naprosto kouzelné).

Titul mě nezaujal natolik, abych se snažil o hledání nového konce (většina z rozhodovacích míst na mně působila přílš dead-endově a nepostřehl jsem, jestli by některé z učiněných rozhodnutí mohlo protagonistu vyvést z friend zone), každopádně jsem ani ve snu netušil, jakým způsobem ve mně ta poměrně krátká herní seance následně bude rezonovat a rezonuje doteď. To se opravdu nestává často, podobně (ač zcela jiným způsobem) na mně zapůsobila třeba Cibele. I z tohoto důvodu jsem se nakonec rozhodl původní hodnocení (60%) ještě zvýšit.

Každopádně je to solidní počit a těší mě, že každý mnou dosud hraný český VN byl úplně jiný a jinak působivý (hrál jsem samozřejmě i nějaké zahraniční, i když především eroge - tak mě napadá, neměl by někdo tip na české eroge? Pro srovnání? :-P)

Ubi sunt Deidre... Oroniel... Skřítka... Yurinka...
+8

Maido Mánie

  • PC 75
Nenechte se odradit coverem, celkovou stylizací ani faktem, že polovině vyobrazených děvčat skutečně nebylo osmnáct let (případně faktem, že polovině už osmnáct bylo). I když mi pojmy jako kawai nebo otaku nejsou neznámé, k pravidelným konzumentům japonské kultury nepatřím (a doteď si nejsem jistý, co znamená to maido - má to být odkaz na řetěž japonských restaurací, japonský pozdrav nebo pojaponštěný anglický výraz maid?). Důležité je, že na tom všem vůbec nezáleží, protože tento český vizuální román je skvěle napsaný.

Úvodní (poněkud za vlasy přitažená) premisa je pouze spouštěčem celého příběhu, který se může, v závislosti na vaších volbách (a podle všeho i vaší úspěšnosti v každý den se opakující minihře, která je náročná na rychlý postřeh a kvalitu vaší krátkodobé paměti) rozběhnout několika různými směry. Zatím jsem se dobral pěti či šesti různých konců, během následujích hraní na mě vyskočila postava úplně nová a popravdě mě překvapilo, jak MOC mě vlastně ta hra baví. Nemluvě o tom, že některé gagy jsou naprosto skvostné: slovní spojení "chlap by něco takového nenapsal" prosím považujte za výraz nejvyššího uznání autorkám (soudě dle přezdívek). Ty konfrontace mezi mužským a ženským světem, nazíráním na svět a žitou realitou jsou naprosto fascinující a hlavně zábavné.

Jděte do toho. Doporučuji.
+11

SemiFantasy76: O smůle a štěstí Tondy Brukve

  • PC 60
Tuto hru jsem sháněl déle, než mi zabralo samotné její hraní... nakonec se mi podařilo zkontaktovat se s jejím tvůrcem.

Je smůla, že tato hra si bude na DH jen těžko hledat své publikum - je to experimentální vizuální román. Pro normálního hráče je u VR příliš málo interaktivity (a když budu zlý, tak i příliš mnoho textu), pro hráče, který se VR nebrání, hra nejspíš odradí svou krátkostí a jednou jedinou volbou během celé herní session.

Experimentálnost celého projektu spočívá v tom, že hra má hned čtyři různé konce. O tom, který ale během hraní uvidíte, nerozhoduje hráč, ale náhoda. 60% ode mně hra dostala proto, že mě samotný příběh bavil a negativní vlivy mi díky krátkosti nestačily hraní zkazit. Rozhodně mi zpříjemnila večer víc, než (jiná, krátká, experimentální a klasické hře více se podobající) The Graveyard...
+10

Pět vražedných démonů

  • PC 65
Pět vražedných démonů je příjemná jednohubka, ale s jejím hraním bych doporučil počkat, až dokud nedohrajete Pět kouzelných amuletů. Je jen na hráči samotném, jestli bude hru číst ve stylu "šéfová je dračice", k čemuž černé mini, bič a celkově chování dominy v ráži vyloženě svádí, nebo naopak se zamyslí nad těžkým údělem žen ve vedoucích pozicích.

Hra nabízí dvě obrazovky, přičemž puzzle v druhé části má dvě možná řešení (jedno odkazující na 7 dní a 7 nocí), druhé naopak pro zahraniční hráče a mladší ročníky obecně, jakožto i dva různé konce. Po dohrání se zpřístupní komentář autorů (ten si poté můžete zapnout v hlavním menu a oba tvůrci pak před každým segmentem popíšou něco z tvorby Démonů.

Hra je k dispozici jak v čestině, tak v angličtině.
+10

Noir: A Shadowy Thriller

  • PC 60
Rok 2019 jsem, koukám, věnoval především dohrávání starých restů - jednak her, které jsem před lety rozehrál a nedokončil, a jednak her, které jsem si už deset a více let zahrát chtěl. Noir je ten druhý případ.

Narazil jsem na něj, jak už to tak bývá, při listování starých Score. Hra sice používá full motion videa pro cutscény, ale těch je hodně málo. Potom ještě často slyšíte hlas v telefonu (který slouží jako hodně neorganicky zapracovaná nápověda, resp. sdělované informace silně narušují ponoření se do hry) - a to je všechno. O dialozích se nedá mluvit, jedná se vždy jen o krátký film, načež daná osoba zmizí a už se neobjeví. Většinu času strávíte procházením pustých lokací (místy dost zamotaných), sem tam nějaký detail na prohlédnutí, sem tam nějaký ten dokument k pročtení a do toho náckové.

Noir působí, náladou, námětem i zpracováním, jako takové lehké rozehřátí se před Black Dahlia. S tou se ale nemůže měřit ani obtížností, ani rozpočtem nebo obsazením. Hra taky nemá žádné puzzly nebo hádanky a ani práci s inventářem -prostě jen někam přijdete, seberete předmět a ten se pak použije automaticky. Když předmět nemáte, nic se nestane, když daný předmět máte, jede se dál. Dle mého názoru hře ubližuje její statičnost (především v rámci pohybu a orientace v lokacích, kdyby byla s volným otáčením kolem vlastní osy nebo dokonce s volným pohybem - opuštěné lokace mi hodně připomněly překvapivě Vampire: The Masquerade - Bloodlines).

Asi takhle, pokud jde o hru s noirem v názvu, spíš bych doporučil Discworld Noir (L.A. Noire jsem ještě nehrál).
+15

Catyph: The Kunci Experiment

  • PC 75
Mrzí mě, že hry ze série The Black Cube tu na DH prakticky nikdo nehrál. Catyph je vesmírná mystovka, ze které jde cítit inspirace filmy jako Interstellar (a 2001: Vesmírná odysea) přes StarTrek (první) film až po Mass Effect (zas a znovu vidíte lokaci, která vyloženě řve "kancl Illusive Mana"), ale přitom si stále jde svou cestou.

Vizuálně je hra krásná, sice poněkud statická, panoramatických scén nebo cutscén pohybu je tu minimálně, pořád se mi ale nechce věřit, že přes 4/5 celé hry odmakal jediný člověk (zato o hudbu se jich staralo snad pět).

Hra mi přišla o malinko snažší než předchozí ASA: Remastered Edition, i když jednou jsem se dost nešťastně zasekl, protože oficíální návod popisuje daný puzzle pouze schematicky a obrazový návod na Steamu pro změnu opominul dva důležité body (přičemž ten poslední úkon není z předchozích kroků vůbec zjevný (vylovení srdíčka zvonu z nádrže, ve které plave nestvůra - všechny elementy konstrukce ovládáte stistknutím tlačítek - kliknout na ovládání jednoho ze dvou drapáků a drapák pak stiskne tlačítko - nicméně když už máte předmět připravený k vyzvednutní, musíte drapák použít ještě jednou, i když tam žádné tlačítko není).

Hru jsem si rozhodně užil víc než před nedávnem dohraného Lightbringera a už se celkem těším jak na Kitrinos, tak na RealMyha...
+10

Dementia

  • PC 65
As you play, I think you will sense this game is not the fruit of a sick man's mind, but a by-product of our own unpredictable lives. - herní manuál, slova designéra B. Davidoviche.

Pokud to někoho zajímá, o Dementii jsem se dozvěděl z recenze ve Score v roce (a z roku) 1998 a už tehdy mě hra zaujala, hlavně to o létání vesmírem v automatické pračce. Jestli se tato hra v Česku někdy prodávala, netuším. Nakonec jsem si opatřil krabici v roce 2017 a trvalo pak ještě do Vánoc 2018, než jsem se odvážil ji nainstalovat (a může za to Drolin, který tvrdil, jak to nejde spustit). Což o to, žádný z domácích počítačů nedokázal disky načíst, ale od čeho je tu internet.

Vybaven pěti isy jsem hru po chvíli štelování přece jen rozjel na Windows XP (Oracle VM VirtualBox 6.0, Windows XP 32 bit Pro SP3, režim kompatibility Win95, 256 barev, 640x480, disabled visual themes, advanced text services turned off). Což o to, úplně stabilní to nebylo - nechtělo se mi spustit intro, ovládací prvky (inventář, save/load/quit) byly dostupné pouze přes klávesové zkratky (díky za manuál), ale hra jako taková fungovala. Sice občas spadla, naštěstí byl do hry zapracován kromě manuálního ukládání i autosave a save-on-crash. Užitečné.

Hru jsem pak nechal pár měsíců uležet, někdy v květnu odehrál dvě-tři hodinky, byl zastaven jedním z více vypečených puzzlů ve hře a nakonec ji odložil na neurčito, přičemž ono neurčito se ukázalo být říjnem 2019.

Bláznivin se rozsévá nazdařbůh. Je v tom snad zatajený nějaký smysl? Proč byly napsány?

Dementia je hra dlouhá, rozsáhlá a nelineární. Jednotlivé obrazovky na sebe příliš nenavazují, každá z nich skýtá příležitost k novému zákysu a prakticky všude se děje něco šíleného. Většina puzzlů spočívá v interakci s prostředím nebo v použití předmětů z inventáře (podprsenka neboli braventory). Hra sice obsahuje hinty (je důležité číst si popisky získaných předmětů), ale ty jen málokdy dávají nějaký smysl, respektive dávají smysl až dodatečně. Pokud si nevyškubete vlasy z naprosté mimóznosti puzzlů, je určitě na místě ocenění jejich originálnosti. Originální je pak i zukový doprovod (ať už dabing, nebo hudba, kde se dočkáte zpěvu i tance). Hra obsahuje i titulky, ale občas není část dialogu otitulkovaná, nebo naopak vidíte titulky, ale dialog není slyšet. Hudba pokrývá mnoho žánrů od rocku (hodně elektrické kytary) přes jazz, country až po klasiku (a je fascinující, že přidáním několika not přejde Vilém Tell plynule do Star Wars Cantina). Ujetosti soundtracku k Neverhoodu ale soundtrack nedosahuje.

Co dost strádá, je příběh, který je vpodstatě jen pozadím pro všechny ty šílené scénky.

Dementii bohužel nemůžu doporučit - tohle není pro běžného (českého) hráče, i když pro hardcore adventuristu může hra představovat opravdovou výzvu, zvláště, pokud se takový hráč rozhodne hrát bez návodu (což opět nedoporučuji, i s ním je to, především díky pixelhuntingu, nutnosti udělat často několik nezřejmých kroků rychle po sobě a několika puzzlům/akčním sekvencím s velkou rolí náhody, VELICE obtížná hra).

It is forbidden to think. Believe me . It's for your own good.
+17

Pokémon Sun

  • 3DS 75
Verzi Sun jsem rozehrál v červenci 2017 a dohrál ji dnes, v půlce listopadu 2019. Vypovídá to o něčem? Těžko říct, protože jsem mezitím hrál (a dohrál) i jiné generace pokémoních her. Z těch pro 3DS se mi nejvíce líbily remaky ORAS. Sun (a Moon) není ve výsledku ani lepší, ale ani horší, než XY, ale kvalit ORAS nedosahují. Dle mého názoru má každá z nich něco do sebe.

Především musím říct, že Pokémon Sun mi přišlo jako spíše jednodušší pokémoní hra. Není extra rozsáhlá (čtyři ostrovy), vybíjení stadionů se nekoná (sláva), Victory road se (prakticky) nekoná (žádní trenéři kromě jednoho z rivalů). Elite Four plus champion tentokrát přitvrdili, ale to možná proto, že se mi omylem podařilo přeskočit minimálně jednu z lokací (pokud ne víc - vpodstatě jsem jel jen po hlavní lince a do pouště mě nic nevedlo), takže s mým milovaným overlevelováním to zhruba od druhé poloviny nebylo tak žhavé.

HMka jsem oplakal (hlavně proto, že je rád strkám svému stabilnímu týmu, protože jako útoky jsou hodně silné), ale náhrada v podobě extra nebojových pokémonů je ok. Alolan formy jsou výborný nápad, noví pokémoni mě klasicky příliš nezaujali (naposledy snad Shaymin a to už je pár generací nazpět).

V diskuzi zmiňované cutscény ani jejich četnost mi nijak nevadily (i když detaily a polodetaily v low res nestojí za moc), ovšem vadilo mi finále, které se pořádně protáhlo a dalo by se tu pomalu mluvit o cca dvaceti koncích ala Návrat krále. To takhle porazíte Elite Four s championem a začne opravdu dlouhá série cutscén, která je proložená bojem s totemovým pokémonem na levelu 60 A MEZITÍM SE NEDÁ SAVNOUT. Doděláte boj (bylo mi líto masterballu, tak to odneslo 25 ultraballů, což možná není až tak strašné) a pak zase cutscéna, cutscéna, cutscéna, outro a hned máte čtyřicet minut bez ukládání.

Mám ještě v plánu pokusit se doplnit alolan pokédex a pak pomocí pokébanky přesunout všechno do UltraMoonu, do kterého bych se dříve nebo později taky pořádně pustil. Každopádně si dám teď od handheldů několik měsíců pohov...
+8

Klášter na kraji lesa

  • PC 70
Většinou už v poslední době nepíšu komentáře ke hrám, které jich už několik mají, ale zde se patří udělat výjimku. Nejprve krátké a nepříliš objevné zjištění - Kláštěr na kraji lesa patří spíše k tomu povedenějšímu, co česká freeware adventurní scéna vyplodila. Kresba postav je tedy nepříliš hezká, Jenda je něco jako Pivrnec junior a i zbylé postavy jsou spíše karikatury než cokoli jiného, ale pořád je to ještě v mezích.

Tento komentář píšu především kvůli dvěma bodům - a totiž kvůli určité tradici užívání erotiky a sexuality v českých adventurách (která se jako příslovečná červená nit táhne od 7 dní a 7 nocí a jeho pokračování, přes prvního Poldu (sekvely se této linie spíše zbavily, tedy až na Stvoření ze dvojky), zapomenout bych neměl ani na zapomenutelné Léto s Oskarem a obě Horká léta. V této společnosti se nadržené jeptišky toužící po (tenké a dlouhé/krátké a tlusté okurce) ani víla Análka... pardon, Rumálka, rozhodně nemusejí stydět. Nemluvě o Anče (a jejím mluvícím kocourovi - kterážto věta se dá bez znalosti kontextu vyložit různě a já ji tak schválně nechám). Vlastně je až překvapující, že protagonista působí puritánštěji, než samotný opat toho titulního kláštera (ale to dělá ten jeho vohoz).

Tím se dostávám i k druhému bodu, který bych tu rád vypíchnul a který na mně působí jako esence ateistického češství (zde mi nejde ani tak o zpodobňování církve, tady bych mohl pitvat klišé do rána - řekněme jen, že mě fascinuje, jak tady určité věci probublávají, aniž by působily na první pohled prvoplánově křiklavě). Dělat si legraci z církve (křesťanství, náboženství, doplňte si sami) je zcela v pořádku, stejně jako dělat si legraci z jiných sexuálních orientací, ale pokud už scénárista napíše takový blábol, že Bible byla napsána až po smrti Ježíše Krista (nebo že každý gay je pedofil), to už není karikatura ani zkratka, to je demence. Příště bych prosil více sexu (významné plus za postelovou scénu jakožto i za patřičný dámský dabing) a méně kreténismu.
+7

Dracula Unleashed

  • PC 55
Tohoto Draculu jsem si chtěl zahrát dobrých patnáct let. Těšil jsem se - a to byla chyba. Ono už to začalo během intra, kdy zní O Fortuna z Carminy Burany, což (pokud zrovna nejste John Boorman) nikdy nevěstí nic dobrého. A to Orffovu kantátu miluji!

Hraní spočívá v cestování po různých lokacích v Londýně (drožkou). Přesun mezi lokacemi trvá určitou dobu (klidně i hodinu), čas neúprosně plyne, Alexander Morris (bratr v závěru knihy zesnulého Quincyho) musí taky občas spát a hlavně ne všechny události jsou k dispozici v kteroukoliv dobu. Čas od času rovněž získáte nějaký předmět, a pozor, další vychytávka/sviňárna: nestačí, že máte předmět v inventáři - musíte ho mít nastavený jako předmět aktivní (tzv. "v ruce"). Přijedete do lokace, kliknete na dveře, přehraje se film, možná získáte nový předmět. Máte určitý předmět v ruce - změní se film nebo jeho část. Pokud tedy hra zaregistruje, že jej máte, což občas nedělá - a čas plyne nejen při cestování, ale i při přehrání libovolného filmu.

Ve hře můžete umřít, některé důležité sekvence jsou k dispozici pouze po dobu jediné hodiny a pokud je minete - smrt a load. Zapomněli jste v předchozím dnu sebrat předmět, který teď nutně potřebujete? Load. Zastavili vás policajti za potulku? Když už se dostanete domů, tak vstanete až v devět místo v sedm pokud máte v devět někde být - load. Pokud tedy nějakou dobrou pozici máte a nepodařilo se vám ji omylem přepsat - hra totiž nabízí dva různé savovací mody, které se spíš hodí do textového dokumentu, než do hry - totiž Uložit a Uložit jako. Při Uložení jako se vás hra zeptá na název. Při pouhém uložení se přepíše poslední save.

Když už jsem třetí a čtvrtý den opakoval potřetí, počtvrté (protože jsem nestíhal), docela se mi tento systém i hra samotná začala zajídat - nemluvě o samotném cestování. Přijdete do lokace, dáte předmět do ruky, kliknete na dveře, spustí se film, jste zase venku. Kliknete na drožku, kočí se zeptá, kam to bude, pak pomalu vyroluje seznam dostupných lokací (dvě stránky, přepínat mezi nimi je opruz), Alexander lokaci řekne nahlas, drožka se rozjede (pouze zvuk), řidič zahlásí, že jste na místě, vylezete z drožky, jste v lokaci... Všechno to trvá strašně dlouho a odkliknout se to dá jen z části.

Nejhorší je, že nemáte čas navštívit všechny lokace, které jsou k dispozici a vidět tak všechny dostupné filmy. Souhrnem jde o neuvěřitelně frustrující záležitost, která mě přestala bavit už v polovině (tedy na konci druhého herního dne ze čtyř). Možná, že někomu přijde vhod taková výzva, kdy nejen že musíte všechny lokace odhalit, ale taky si vypočítat, jak dlouho vám zhruba bude trvat cesta tam, jak dlouho pak trvá samotná scéna a kam poté zase musíte jet.

A já pořád doufám, že se mi podaří narazit na klasickou FMV adventuru/interaktivní film, který mě bude bavit alespoň tak, jako Phantasmagoria, The Beast Within: A Gabriel Knight Mystery, The X-Files Game nebo Black Dahlia...

PS, osobně to za problém nepovažuji, ale hra není vybavená titulky. To může být pro našince problém, nicméně je dialogům rozumět dobře.
+11

Píseň o zimě a jaru

  • PC 80
Píseň o zimě a jaru je miniaturka, kterou dohrajete ani ne za půl hodiny (podle toho, jak rychle umíte číst), možnosti interakce se z velké části omezují na odklikávání textu a těch několik málo rozhodnutí, které na vás čeká, (snad) ani nemá žádný vliv. ALE. To všechno bledne před estetickým působením tohoto kousku, ať už po stránce vizuální, hudební, nebo i co se týče kvality psaní (a zde myslím jak samotný text, ale i to, že jsem se po dlouhé řádce českých freewarových adventur konečně dočkal něčeho bez hrubek). Takové pohlazení po duši...
+9

Pyst

  • PC 35
Zdráhám se nazvat Pyst hrou (což je až přízračné vzhledem k tomu, co jsem napsal k Real Mystu: "Myst není a nebyl adventura, jen nekonečná řada puzzlů bez jediné postavy, se kterou by se dalo mluvit." Což je sice svatá pravda, ale s porovnáním s Pystem už o Mystu neřeknu křivé slovo.)

Nuže, Pyst je hra bez jediného puzzlu a jediným interaktivním elementem je klikání na jednotlivé elementy herní plochy, které něco rádobyvtipného udělají, nebo naopak čtení/poslouchání pohlednic a dalších textů. Několikrát se vám poštěstí vidět FMV sekvenci (princ Syrup, princ dříve zvaný Prince a nakonec král v podání Johna Goodmana, kterého vidět ve vířivce opravdu nepotřebuji (a který vám oznámí, že "hra" skončila). Těch lokací resp. obrazovek není ani tolik, co by se dalo spočítat na prstech obou rukou. Za tohle že jsem dal patnáct Euro bez poštovného?
+11

Cydonia: Mars - The First Manned Mission

  • PC 65
Cydonia (tahle Cydonia) je oblast Marsu, ve které se vyskytuje útvar známý jako "tvář na Marsu". Hru jsem nicméně sehnal pod pozdějším názvem Lightbringer. Těšil jsem se na ni hodně (dobývání vesmíru, či alespoň pokus o přežití v něm, pro to mám velkou slabost) a samotný začátek v pozemské lodi byl nářez, který mi chvilemi připomněl neprávem pozapomenutou Argo Adventure. V lodi se mimo jiné vyskytuje jediný časově omezený puzzle hry.

Velká škoda, že se autorům tu vysoce položenou laťku nepodařilo už v následujících fázích překonat. Na Marsu se prostřednictvím vznášedla pohybujete po třech lokacích, nejprve je zapotřebí probudit k životu jistou entitu (příšerné puzzle s náhodně blikajícími sekvencemi tří různých barev, z nichž některé od sebe nejdou odlišit (byla to oranžová, nebo červená? Modrá, nebo fialová?), barvy pak přeložit do mimozemského jazyka (překlady barev se generují náhodně, tady vám návod nepomůže) a pak každou barvu naťukat na mimozemské, do kruhu či spirály nadesignované klávesnice. Tohle puzzle je tak příšerné, že na ně byl vydán oficiální patch!

Následující puzzly už většinou tak složité nejsou, spíš jen otravné a pracné, vyžadující často větší množství fragmentů či předmětů. Popravdě mě vyloženě potěšil pouze zvukový doprovod jednotlivých puzzlů (nemyslím hudbu, spíš jen zvukový design puzzlů (i když právě na zvucích stojící "velrybí puzzle" na mém počítači vůbec nechtěl fungovat - pokud máte počítat počet jednotlivých tónů, nepotěší, když jich blíže neznámý počet zanikne ve škrčení).

Vizuálně bohužel hra hodně zestárla (a to jsem hrál dvd release), hudba po nějaké době začala být celkem otravná a pokud kvůli každému druhému puzzlu musíte zapojovat zabudovaný překladač a znak po znaku naklikávat celé věty v mimozemském jazyce, velice rychle se to přejí.

Nakonec jsem si nechal práci s inventářem, protože to je celkem zvěrstvo: nejprve pravým tlačítkem zapauzujete hru, v horní části vyjedou jednotlivá tlačítka menu, v dolní pak zabalený inventář. Kliknete na inventář, rozbalí se. Kliknete na předmět, pak musíte do horního okraje obrazovky na funkci Použít. Teprve pak máte předmět nakliklý a můžete jej použít na obrazovce. Aby nebyla nuda, čas od času se pak hra na několik vteřin zasekne a nemůžete dělat vůbec nic... Když pak musíte z inventáře brát třináct či šestnáct předmětů, nemůžete se divit, když budu takové puzzly velmi mírně řečeno označovat za "pracné"...

Každopádně mi hra jela jinak bez technických obtíží nativně na Win10 (jako administrátor,jinak se ani nechtěla nainstalovat) a kromě toho sekání mi hra spadla všehovšudy jednou...

Ještě bych se mohl zmínit o tom, že hra má...ehm... více... ehm konců, ale když už jednou člověk na Marsu je, tak má koukat, aby byl, aby ho terraformoval a aby taky zachránil zbylé členy posádky, to by jinak ani nemělo cenu:-)
+10

Agatha Christie: Death on the Nile

  • PC 50
Čim starší hidden object, tím hůř se hraje. Death on the Nile z roku 2007 je hardcore, do kterého jsem se pustil jen proto, že hru nadesignovala Jane Jensen (zatímco se táhly práce na Gray Matter). Hra je rozdělena do několika segmentů (jedenáct nebo třináct, přestal jsem to počítat), v každém z nich má hráč přístup do několika místností na lodi (kde probíhá hledání stop a skrytých předmětů) a do salonu, kde jsou shromážděni všichni podezřelí. Těch místností se postupně otvírá víc a víc (až pět najednou), předmětů postupně přibývá (postupně čtyřicet až šedesát, ale některé z nich jsou rozděleny do fragmentů) a na každý segment máte přesně 25 minut a omezený počet hintů. Zatímco počet hledaných předmětů rychle roste, čas i počet hintů zůstává stejný. K tomu si připočtěte náhodný výběr hledaných předmětů v každé místnosti a máte o "zábavu" postaráno. Zvlášť, když musíte později každý segment několikrát opakovat...

Ono to sice má i příběh, ale výslechu pasažérů se vůbec věnovat nemusíte... Nemluvě o tom, že se hra už delší dobu nedá sehnat v digitální distribuci.
+10

Crusader: Adventure Out of Time

  • PC 80
Nikdy bych neřekl, že bych ve spojení s počítačovou hrou použil adjektivum "brechtovský", ale stalo se...

Crusader totiž není jen tak obyčejná hra a velmi se vymyká i klasickým edukativním adventurám z produkce Cryo Interactive Entertainment. Zatímco klasické příběhové hry se velmi snaží o imerzi a hráč vždy kontroluje hlavní postavu (ať už přímo v podobě avatara, nebo z pohledu první osoby), zde je víceméně jen pasivním pozorovatelem děje a puzzly, které plní, se dotýkají samotného příběhu spíše jen rámcově.

Znovu zdůrazňuji - zde se nestáváte Arthaudem (který prý není fiktivní, nicméně prý zahynul hned během plavby do Svaté země), nýbrž jen pozorujete, co právě dělá. Všechny obrazovky ve hře jsou, řečeno filmovou terminologií, celky až velkými celky, ve kterých se jednotlivé postavy spíše ztrácejí, což opět působí zcizujícím dojmem.

Přestože se mnoho předmětů, nutných pro řešení puzzlů, nachází na jednotlivých obrazovkách, minimálně polovinu z nich je potřeba vyhledat ve vestavěné databázi. Pro představu - v první scéně sledujeme dobývání Arthaudova (tedy vlastně protagonistova) hradu z pozice královy armády. K rozboření zdí je potřeba katapult a hráč vidí vojáky, kteří katapult připravují. Puzzle číslo jedna: na zvláštní obrazovce doplnit katapult o protiváhu, munici a obsluhu. Zatímco štěrk (protiváha) a střela (okrouhlý kámen) se nachází přímo na obrazovce, pro obsluhu katapultu je nutné jít do encyklopedie a kliknout na dané slovníkové heslo s vyobrazením. Co na první pohled vypadá neohrabaně a nelogicky se velice rychle dostanete do ruky a posléze pak problémy leží spíše v proklikání se k té správné stránce, což zvláště v posledních fázích hry není vůbec jednoduché.

Fascinující... Poslední kvalitní edukativní historickou adventurou, kterou jsem hrál, byl paradoxně Jerusalem: The Three Roads to the Holy Land (schválně koukněte na evropský název Crusadera:-), ale tento titul se záběrem spíše blíží Pilgrim: Faith as a Weapon.

Hra vyšla pro Windows 3xx, 95/98 a pro Mac, bohužel využívá technologii Quicktime, což přináší obrovské problémy při rozběhávání - nechtěla mi jet ani na XP, o desítkách ani nemluvě. Nakonec jsem měl štěstí s dosboxem a v něm 3.xx, sice jsem musel po každé změně CD ladit cyklování, ale jinak bez problému. Vizuálně vypadá hra nádherně, jednotlivé obrazovky tvoří kompozice předkreslených pozadí a citlivě naklíčovaných živých herců.

Jsem zvědavý na Vikings...
+14

The Daedalus Encounter

  • PC 45
Mám rád sci-fi, Tia Carrere vypadá dobře a pro FMV adventury jsem měl vždycky slabost. Asi jsem měl ale zatím spíš štěstí na ty kvalitnější zástupce - mám jich za sebou, jen co se týče devadesátých let, hned dvanáct. The Daedalus Encourter boduje především po technické stránce VIDEA, obsazením (na Tiu Carrere se dobře dívá a ani ten druhý mi nelezl na nervy). Rendery ujdou, pokud se zrovna nepokoušeli naklíčovat obličeje herců do skafandrů.

Ale ten zbytek. Asi takhle - hra se dá dohrát za zhruba půldruhé hodiny, což by mi ani tak nevadilo. Pokud se tedy o hraní dá mluvit, protože většinou času sledujete neodkliknutelné cutscény (napoprvé žádný problém, poté celkem velký problém), pak najednou musíte něco rychle udělat (a pokud to není rychle nebo správně - game over), případně na vás čeká jedno z mnoha dementních a často náhodně generovaných puzzlů. Ale ok, od toho máme savy... jenže to by musel být savovací systém nadesignován funkčním způsobem! To si takhle uložíte pozici, jedete dál, chcete ji zase načíst - a jste jinde, než jste původně ukládali! Třeba i před puzzlem, který jste právě v potu tváře dokončili. Takže znovu dlouhé nepřeskočitelné video a pak zase puzzle... A co víc, když hru vypnete, zapnete a chcete načíst save, tak tedy jdete klasicky do loadu, vyberete pozici... a nestane se nic. Po načtení pozice je třeba dostat se do hry přes Continue, což je další položka v seznamu pod new game, load a save. A pak by tu ještě bylo Jump to, což je něco jako continue, jen si můžete vybrat ze všech dosud viděných (nechci říct odehraných) segmentů.

Říkal jsem, že se videa nedají přeskočit? Úvodní video (info o autorech) se přeskočit dá -ale pak se pokazí zvuk, hra začne vyhazovat chybové hlášky a můžete znovu zrestartovat dosbox (hra je programovaná pro Windows 3.xx). A občas mi hra padala jen tak, což spolu s nemožným savovacím systémem je cesta do pekel.

Autoři do hry zabudovali hned dvě klávesové zkratky, které mi pomohly hru dohrát - jednak na přeskočení puzzlu (lAlt+lShift + první písmeno názvu daného puzzlu) a pak také na zobrazení všech možných videí pod Jump To Alt+F5 - zobrazit menu, držet kombinaci a klinout na Jump To - tuto informaci jsem na internetu objevil pouze na jediném serveru.

Když si pomyslím, že jsem si tuhle hru KOUPIL v roce 2016 za 20 EUR (nerozbalený bigbox), je mi fakt líto peněz... (ona je navíc snad i v němčině, nevím, box je pořád nerozbalený, hrál jsem z cd image).
+15

Timequest

  • PC 70
Timequest je na jedné straně neskutečný nářez, s cestováním v čase a interakcemi s historickými osobnostmi se tu Bob Bates skutečně vyblbnul (a jak sám přiznává v manuálu, některé věci si sice oproti historii upravil z důvodu lepší plynulosti hry i samotných úkolů). V některých momentech se tu dá i přijít o život (i když popravdě jich mohlo být i víc, interakce s Hitlerem, Mussolinim a Churchilem je neskutečná a hodně jsem se divil, že nenastalo ono slavné "před popravou mučit, mučit" ze Zítra vstanu a opařím se čajem:).

Na straně druhé působí neustálé přebíhání mezi lokacemi neskutečně fragmentovaně, naštěstí obsahuje většina z nich jen několik obrazovek - ovšem nechybí bludiště, ve kterém musíte jít tam a zpět rovnou třikrát, přičemž dvakrát potmě. Aby hráč odemknul závěr, je potřeba navštívit osmnáct různých lokací, aby se dozvěděl tajnou zprávu - a poté navštívit Řím postupně v každém historickém období. Samotné zneškodňování padoucha je pak už jen pro otrlé, bez návodu ani ránu (nemluvě o náhodně generovaném čísle a interakci se sebou samotným - to se musí zažít).

Kladu si otázku, jak moc tento titul inspiroval třeba sérii The Journeyman Project nebo film Timecop...
+12

The Will II: The Castle

  • PC 60
I tato adventurka byla součástí prvního speciálu časopisu Pevnost. Samotný pohyb hrou a sbírání předmětů je řešen dobře (levým tlačítkem myši), nicméně jejich použití nebo dokonce vzájemná kombinace v inventáři (pravým tlačítkem) je velice krkolomné. To je asi největším nedostatkem této hříčky. Pro případné zájemce ještě musím upozornit, že instalátor hry je šestnáctibitový, takže se na současných počítačích nedá spustit, i když samotná hra poté funguje bez problému (mít virtualizovaná XPčka se vždycky hodí).

Kde jsou ty časy, kdy jsem byl vděčen i za takovýto titul... dohrál jsem jej tehdy, dohrál jsem jej i dnes. Tak třeba za dalších sedmnáct let znovu (nemluvě o tom, že mi trvalo sedm let, než jsem se dokopal k jejímu přidání)... a nebo si konečně zahraji i díl první, i když ten je z pohledu třetí osoby a renderovaný avatar vypadá v tomto případě dost otřesně...
+7

Uru: The Path of the Shell

  • PC 60
Nakonec jsem se překonal a dotáhl do konce i druhé rozšíření k Uru. Měl jsem z něj po většinu herní doby lepší pocit, než z hlavní hry (o To D'Ni nemluvě), přesto mě neskutečně pilo krev převedení dvou puzzlů (které údajně v online verzi vyžadovalo spolupráci více hráčů), kdy řešením-je-čekat-na-místě-patnáct-nekonečných-minut. Nemluvě o tom, že se buď něco pokazilo, nebo jsem něco zvoral já, ale po rozsvícení světla v nejhlubší jeskyni (světlo vám po patnácti minutách vydrží něco přes pět sekund) se sice opravdu vyjasnilo, ale obrazec obsahující důležitou stopu zůstal beze změny. Naštěstí to návod jistí...

Příjemným a nečekaným překvapením pak byl návrat do jistéhoohniště, ve kterém se nacházela jistá deska s rozměry 8x6, do které se dalo klikat a tvořit obrazce. Správný obrazec pak vyústil v linknutí do závěrečné lokace RealMystu. Za odměnu se na závěr opět ozvala Yeesha, což alespoň vyvážilo pachuť toho, že místo outra si na hráče opět připravili hlášku o tom, že konec ještě možná nebyl napsán, která byla už v závěru předchozího rozšíření...
+11

Uru: To D'ni

  • PC 60
První rozšíření pro Uru je možno hrát teprve po dokončení hlavní hry. Prolezani jedné velké lokace má něco do sebe, i tak se ale připravte (pokud se někdo vůbec bude obtěžovat to hrát) na neustálé prebihani mezi dalšími, nepřímo propojenymi lokacemi. Tentokrát musíte prostřednictvím svého ki zařízení (multifunkční zařízení, které v online verzi nabízí třeba i in game sociální funkce) navštívit postupně 24 míst a na každém kliknout na objevivší se kolečko. Tím se spustí laser, který v jednom místě na mapě vykreslí obrazec mušle, který slouží jako portál do poslední lokace (a který je aktivní jen par sekund a když to nestihnete, tak si pěkně počkáte, než se paprsek uraci zase se objevit.
Konec je tentokrát ještě neuspokojivejsi, než u hlavní hry...
+7