Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
Karel Musil / 33 let / Supporter/QA / Wien (Zahraničí)

Komentáře

« Novější Starší »

Timequest

  • PC 70
Timequest je na jedné straně neskutečný nářez, s cestováním v čase a interakcemi s historickými osobnostmi se tu Bob Bates skutečně vyblbnul (a jak sám přiznává v manuálu, některé věci si sice oproti historii upravil z důvodu lepší plynulosti hry i samotných úkolů). V některých momentech se tu dá i přijít o život (i když popravdě jich mohlo být i víc, interakce s Hitlerem, Mussolinim a Churchilem je neskutečná a hodně jsem se divil, že nenastalo ono slavné "před popravou mučit, mučit" ze Zítra vstanu a opařím se čajem:).

Na straně druhé působí neustálé přebíhání mezi lokacemi neskutečně fragmentovaně, naštěstí obsahuje většina z nich jen několik obrazovek - ovšem nechybí bludiště, ve kterém musíte jít tam a zpět rovnou třikrát, přičemž dvakrát potmě. Aby hráč odemknul závěr, je potřeba navštívit osmnáct různých lokací, aby se dozvěděl tajnou zprávu - a poté navštívit Řím postupně v každém historickém období. Samotné zneškodňování padoucha je pak už jen pro otrlé, bez návodu ani ránu (nemluvě o náhodně generovaném čísle a interakci se sebou samotným - to se musí zažít).

Kladu si otázku, jak moc tento titul inspiroval třeba sérii The Journeyman Project nebo film Timecop...
+12

The Will II: The Castle

  • PC 60
I tato adventurka byla součástí prvního speciálu časopisu Pevnost. Samotný pohyb hrou a sbírání předmětů je řešen dobře (levým tlačítkem myši), nicméně jejich použití nebo dokonce vzájemná kombinace v inventáři (pravým tlačítkem) je velice krkolomné. To je asi největším nedostatkem této hříčky. Pro případné zájemce ještě musím upozornit, že instalátor hry je šestnáctibitový, takže se na současných počítačích nedá spustit, i když samotná hra poté funguje bez problému (mít virtualizovaná XPčka se vždycky hodí).

Kde jsou ty časy, kdy jsem byl vděčen i za takovýto titul... dohrál jsem jej tehdy, dohrál jsem jej i dnes. Tak třeba za dalších sedmnáct let znovu (nemluvě o tom, že mi trvalo sedm let, než jsem se dokopal k jejímu přidání)... a nebo si konečně zahraji i díl první, i když ten je z pohledu třetí osoby a renderovaný avatar vypadá v tomto případě dost otřesně...
+7

Uru: The Path of the Shell

  • PC 60
Nakonec jsem se překonal a dotáhl do konce i druhé rozšíření k Uru. Měl jsem z něj po většinu herní doby lepší pocit, než z hlavní hry (o To D'Ni nemluvě), přesto mě neskutečně pilo krev převedení dvou puzzlů (které údajně v online verzi vyžadovalo spolupráci více hráčů), kdy řešením-je-čekat-na-místě-patnáct-nekonečných-minut. Nemluvě o tom, že se buď něco pokazilo, nebo jsem něco zvoral já, ale po rozsvícení světla v nejhlubší jeskyni (světlo vám po patnácti minutách vydrží něco přes pět sekund) se sice opravdu vyjasnilo, ale obrazec obsahující důležitou stopu zůstal beze změny. Naštěstí to návod jistí...

Příjemným a nečekaným překvapením pak byl návrat do jistéhoohniště, ve kterém se nacházela jistá deska s rozměry 8x6, do které se dalo klikat a tvořit obrazce. Správný obrazec pak vyústil v linknutí do závěrečné lokace RealMystu. Za odměnu se na závěr opět ozvala Yeesha, což alespoň vyvážilo pachuť toho, že místo outra si na hráče opět připravili hlášku o tom, že konec ještě možná nebyl napsán, která byla už v závěru předchozího rozšíření...
+11

Uru: To D'ni

  • PC 60
První rozšíření pro Uru je možno hrát teprve po dokončení hlavní hry. Prolezani jedné velké lokace má něco do sebe, i tak se ale připravte (pokud se někdo vůbec bude obtěžovat to hrát) na neustálé prebihani mezi dalšími, nepřímo propojenymi lokacemi. Tentokrát musíte prostřednictvím svého ki zařízení (multifunkční zařízení, které v online verzi nabízí třeba i in game sociální funkce) navštívit postupně 24 míst a na každém kliknout na objevivší se kolečko. Tím se spustí laser, který v jednom místě na mapě vykreslí obrazec mušle, který slouží jako portál do poslední lokace (a který je aktivní jen par sekund a když to nestihnete, tak si pěkně počkáte, než se paprsek uraci zase se objevit.
Konec je tentokrát ještě neuspokojivejsi, než u hlavní hry...
+7

URU: Ages Beyond Myst

  • PC 60
Série Myst by se z určitého aspektu dala přirovnat ke Star Wars a bratři Millerovi k Georgi Lucasovi. Lucas i Millerovi si vysnili svět(y), vydělali miliony, získali si srdce mnohých fanoušků, ale jejich samotné produkty mají do dobré filmařiny/skutečně kvalitních her trochu daleko. Pokud se však kormidla ujme někdo, kdo danému médiu skutečně rozumí, teprve pak se ukáže, jak velký potenciál daná frančíza má (a ano, mluvím o Impérium vrací úder a - pro mně i - Návratu Jediho, respektive o Myst III: Exile a Myst IV: Revelation.

A tak zatímco Presto Studios a poté Ubisoft zvedli laťku po stránce vizálu, hudbě i příběhu a jeho podání, Cyan roky kutili MMO adventure. Grafika? OK, nic extra, Real MYST se mi líbíl víc, s MIII a IV se to ale naprosto nedá srovnávat. Pohled z třetí osoby je neskutečně otravný (naštěstí se dá okamžitě přepnout do první osoby a otravuje pouze v cut scénách - kterých je minimum - nebo při znovunahrání hry/dokončení jednoho z hlavních segmentů. Při hraní jsem si často vzpomněl na Schizm II: Chameleon, který je vizuálně hodně podobný, včetně volného pohybu v první osobě a cutscén v pohledu třetí osoby.

Ukládání je dementní - vpodstatě jde o systém checkpointů, které zároveň existují přímo v samotném herním světě - každý age má v sobě ukrytých sedm otisků, které musíte najít a aktivovat. Pak se k danému místu můžete z Relta teleportovat. Teprve po aktivaci všech sedmi v daném age se zpřístupní cesta do "vnitřní svatyně". Opakujte čtyřikrát, a pak ještě čtyřikrát (slova moudrosti: co nebude vráceno, bude sebráno).

Hudba? Zazní málokdy a v porovnání s MIII a IV vychází jako hodně chudý příbuzný. A příběh? Stačí vám dva hologramové záznamy Yeeshy (dcera Atruse a Catherine, poprvé se objevila jako mimino ve trojce a ve čtyřce už trochu vyrostla - težko říct, kolik jí má být zde, protože má hodně malou postavu, ale dabérka byla starší) a nějaké ty psané deníky? Mně tedy ne...

Nakonec jsem si nechal ovládání, protože to je dost otřesné. Pokud se ještě pohybujete (držením šipky nebo myši), ještě by to ušlo, to samé běh (i když v jednom puzzlu nesmíte ani běhat, ani namočit světlušky - nechtějte po mně, abych to vysvětloval) ale jak dojde na skákání, to je peklo na kolečkách. To takhle zmáčknete mezerník, chvíli se nic neděje, pak se postava trochu vznese. Dá se skákat i za běhu pro překonání delších vzdáleností.

No a některé puzzly vyžadují předměty. Ale zapomeňte na nějaký inventář (tam máte deník a knihu do světa Relto), s čímkoli volným chcete manipulovat, musíte do toho strkat a kopat. Otřes. Aby toho nebylo málo, můžete sbírat i volné stránky, které obsahují kosmetické úpravy pro váš ostrov s chajdou (pořád Relto). Ty jsou všemožně schované, jednu z nich se mi nepodařlo (kvůli nablblému skákání) získat.

Nakonec jsem to (po prvotním odporu) hrál a dohrál snad jen proto, že prý Myst V: End of Ages na Uru příběhově navazuje...

Ještě si rozmyslím, jestli budu hrát datadisky... Multiplayer jsem nezkoušel.
+9

Space Quest II: Vohaul's Revenge

  • PC 70
Roger Wilco! Blonďatá kreatura s velejemným hláskem proti Darth Vaderovi, pardon, Sludge Vohaulovi. Poté, co si užil patnáct minut slávy za záchranu domovské planety (které mu vyneslo především pozvání do talk show Davida Letter...droida, zde cameo zasloužilého Joshe Mandela neboli voice actora krále Grahama blahé paměti) je zase zpět ve vesmíru. Protože si ale dělal z Vohaula srandu v hlavním vysílacím čase, ten mu přísahá pomstu a unese ho i s raketoplánem, ve kterém milý Roger měl uklízet čísi blitky.

Vohaul se zachová jako správný megapadouch, Rogerovi vyslepičí svůj plán pomsty a místo, aby jej na místě odstřelill, pošle ho za doprovodu svých nohsledů z Planety opic makat do dolů... a poté, co se Roger vymotá ze zeleného pekla a uletí pryč, opět unese jeho raketoplán a vtáhne ho do svého asteroidu, aby ho nechal po svém sídle téměř beztrestně pobíhat. Hra po úmrtí během vypečených puzzlů volá po lobotomii herních vývojářů, tenhle (přiznaný) pastiš však dostane zcela novou úroveň poté, co se Alien pokusí dát Wilcovi francouzáka...

Výše zmíněné bych mohl napsat i k samotnému originálu, kdybych nebyl líný jej hrát (proč se mořit s parserem, když existuje point and click remake, že). SQIIVGA přináší kromě vylepšené grafiky, dabingu (dodatečně syntetizovaný hlas vypravěče připomíná Toma Bakera, resp. jeho vypravěče v originálním znění Little Britain) i kosmetické změny v designu některých puzzlů. To považuji za klad, protože sviňáren tu zůstalo i tak dost, pořád můžete spadnout z lávek a podobných vyvýšených oblastí.

Je škoda, že Infamous Adventures dokázali vydat pouze dvě plnohodnotné hry, nicméně rozumím tomu, že tvorbou freeware remaků si vývojář na chleba nevydělá. A tak stejně jako Tierra / AGDI vydávají své další produkty za peníze pod hlavičkou Himalaya Studios, i zde se tvůrci vydali komerční cestou pod názvem Infamous Quests a na slibovaný Space Quest III VGA Remake už nejspíš nedojde (minimálně ne od těchto autorů, údajně pracuje jiný tým na 3D verzi). Na to ale nejspíš čekat nebudu a podobně jako u King's Quest IV: The Perils of Rosella prostě překousnu ten parser... šest oficiálních dílů není zas tak moc (oproti 14 King's Questům + 5 Silver Lining a cca 7 příběhům o Larrym, o kterém nikdo žádnou fanouškovskou adaptaci neudělal, pokud nepočítáme Fuck Quest, to samé Police Questy. Nebo Eco Questy. Nebo ConQuesty nebo Laura Bow... ... ... ... ... )
+10

Space Quest I: Roger Wilco in the Sarien Encounter

  • PC 65
Docela by mě zajímalo, co by se stalo, kdyby Andrej Anastasov byl schopen splnit svůj slib daný v jednom z čísel Score poté, co tento časopis začal pravidelně vydávat plné hry (oproti konkurenci v podobě Levelu to byly všechno dosové tituly) a opravdu covermountoval VŠECHNY SPACE QUESTY (a čtenáři Score se upařili xmrti, konec nepřímé citace). Se sérií Quest for Glory se mu (nebo kdo že to rozhodoval o tom, co se bude covermountovat) podařila trefa do černého a díky uvedení QFG 3, 4 a 1 jsem se dostal k jedné z nejlepších herních sérií všech dob.

Nestalo se tak, Andrew byl odejit (opravte mně, pokud se pletu, ale údajně to bylo proto, že dal přes zákaz ID Softu na cd internetové demo Quake 3) a Space Questy se k širším davům českých hráčů už nedostaly. Když mi pak při instalaci Icewind Dale (když se opět vrátím k Andrewovi, napsal na IWD recenzi, tenktokrát pro změnu do Levelu) vyskočil jakýsi program jménem Roger Wilco, netušil jsem v roce 2000, o koho nebo o co vlastně jde.

O pár let později, navnaděn opět několikerým hraním série QFG a prvních tří grafických remaků King's Questů a prvního Larryho jsem chtěl zkusit i další "Questy." Sice se mi podařilo sehnat VGA verzi, ale časový limit (fuj) a zabití hned na první obrazovce (wtf) však můj zápal poněkud zchladily a trvalo víc než patnáct let, než jsem se k této hře vrátil.

Vězte tedy, že Space Quest 1 VGA obsahuje tolik sviňáren, kulišáren a špeků jako snad žádná sierrácká hra, kterou jsem doteď hrál, i když jejich tituly z osmdesátých let si v tom vyloženě libovaly.

Další zradou je to, že GOG VGA verzi neprodává. Tu (legálně) seženete na Steamu, nicméně i tam nyní defaultně spustíte jen EGA verzi a tzv. Legacy verzi (ve které se VGA verze skrývá) je třeba zvlášť hledat (pokud se nenabídne při spuštění, tak pravým tlačítem kliknout na název SQ kolekce v knihovně).

Těžko říct, co bych na hru řekl, kdyby mi ji Score přineslo ke čtrnáctým narozeninám a na stříbrném podnose...cédéčku a navíc přeloženou do češtiny (protože anglicky jsem tehdy neuměl) jako v případě QFG, každopádně o téměř dvacet let později... pokud jsem se nevztekal a do úmoru neunikal před robotem nebo nechcípal žízní nebo dokola neopakoval kyselinovou sprchu, tak jsem se popravdě spíš nudil...
+16

Secret Files 3

  • PC 70
Pro sérii Geheimakte (ano, i tretí díl jsem hrál v němčině) mám svým způsobem slabost, i když nejde o nic světoborného po stránce příběhu, ani zpracování. Hlášky, citace, inspirace vším možným i nemožným, ale pořád se to ještě dá (a pořád to působí líp, než Secret Files: Sam Peters, která se zde objeví alespoň v podobě fotografie.

Hra tentokrát nabízí, ehm, čtyři, ehm, různé konce, ale jejich dopad na hru je minimální a vpodstatě ovlivňují jen dvě poslední stránky panoptika "co se s nimi stalo", které si možná pamatujete ze závěru Falloutů.
+8

Assassin's Creed II: Discovery

  • DS 50
Na Discovery jsem se poměrně těšil, už proto, že Ezio je mým favoritem (zatím jsem neměl příležitost hrát nic novějšího, než Unity). Bohužel je Discovery jen osekanou verzí (už tak nic moc) Altair’s Chronicles s ještě horší grafikou a především neskutečně otravným stealth systémem. Silně zredukovaný je i pohyb po lokacích, kdy mi přišlo, že se zde vývojáři oprostili od pohybu do hloubky jednotlivých obrazovek a zůstala jen klasická plošinovka. Dialogy jsou sice kompletně nadabované, ale Ezia už nemluví ten samý herec, což je opět otrava. Opět jsem se při hraní nedostal příliš daleko (rozhodně jsem odehrál míň, než v Altair’s Chronicles) a hra mi nedala žádný důvod k pokračování. Za sebe říkám – ruce pryč.
+6

Assassin's Creed: Altaïr's Chronicles

  • DS 55
Je třeba mít na paměti, že mám sérii Assassin’s Creed celkem rád a že jsem hrál na PC všechny singleplayer hry ze série, které můj (už poměrně dýchavičný) notebook rozjede. Dále by se mělo přihlédnout k faktu, že jsem si DS/2DS/3DS (ano, všechny tři) pořídil především kvúli Pokémonům a kromě vizuálních románů série Phoenix Wright jsem tu vpodstatě nic jiného nehrál – a jen s velkými obtížemi hledám tituly, které by mě zaujaly.

Na sérii AC mě baví (silná, ale i dost volná) inspirace historií a filmovým způsobem podaný příběh. Boje samotné mě baví už méně a úkoly závislé na rychlosti a přesnosti provedení (např. akrobatické sekvence na čas) mě nebaví vůbec. Altair’s Chronicles bohužel obsahuje jen velmi málo toho, co se mi líbí, a naopak příliš toho, co se mi nelíbí a nejde mi. Boje samotné by byly ok, to, že se občas do souboje vůbec nesmím dostat, jinak mise skončí, to je neskutečná otrava. Nejhorší jsou ale sekvence, kdy se hráč musí vypořádat s pohybujícími se plošinkami (ať už se pohybují horizontálně, vertikálně nebo se zasunují do zdi), bodáky (statické i vysunující se) nebo nášlapná tlačítka, prostě elementy, které byly už v Prince of Persia a už tehdy mi neskutečně pily krev. Vysoká obtížnost i na easy je prostě pro mé nešikovné ruce příliš. Dostal jsem se (po mnoha obtížích) až do stok a hra mě svou nepřístupností otrávila natolik, že pokračovat nehodlám.

A abych nezapomně na grafiku: ta je neskutečně ošklivá... Co se meziher týče, ty jsou také neskutečně frustrující a zvláště výslech jsem musel do zblbnutí opakovat, protože jsem se prostě stylusem do těch QTE kroužků nemohl trefit (a prsty mám moc velké).
+5

The Road to Canterbury

  • PC 80
Hry z produkce Choice of Games jsem objevil teprve letos a obě dosud hrané jsem hrál na mobilu, což je popravdě naprosto ideální platforma pro tento žánr. I když jejich hry neobsahují parser, interaktivita překračuje jak vizuální romány, tak gamebooky - těch voleb, které hráč má, je vcelku hodně a navíc by se tu dalo mluvit i o jednoduchém RPG. Místo síly nebo hit pointů jsou zde statistiky jako sečtělost, rytířskost, pieta / rouhačství, mnoho z nich tvoří páry. Hra navíc bere v potaz i loajalitu k oběma znepřáteleným zemím, a i když jste najmuti za určitým cílem, nic vám nebrání dohrát hru s odlišnou agendou.

Statistiky se navíc (jako v RPG typu TES nebo Dungeon Master) zlepšují jejich používáním, takže se vyplatí skutečně držet se jedné linie. V mém průchodu hrou jsem hrál za zbožného křesťana, který za žádných okolností nebere jméno Boží nadarmo, který je navíc sečtělý a dvorný (a ač se apriori nebránil romantickým vztahům, stejně to nakonec dotáhl na opata kláštera, což považuji za opravdu solidní výkon). Nicméně možností průchodu hrou je více, což je příjemná změna oproti klasickým gamebookům.

Moje závěrečné statistiky:
Pilgrim
Your name is Charles the Wise.

You have five pounds, three shillings, and eleven pence at the moment.

Your horse is Bucephalus, a fairly reliable rouncey.

Storytelling Contest: You spin a tale with some skill.


Humors
Choleric: 55% Phlegmatic: 45%
Sanguine: 46% Melancholic: 54%

Traits
Generosity: 72% Avarice: 28%
Blasphemy: 12% Piety: 88%
Humility: 66% Pride: 34%
Cunning: 39% Chivalry: 61%
Temperance: 71% Excess: 29%
Curiosity: 60%
Brawn: 43%
Industry: 47%
Education: 65%
Eloquence: 43%
Loyal to England: 77% Loyal to France: 23%

Relationships
Selime: 69%
Alisoun: 55%
Perkin: 64%
Elias: 61%
Bailey: 59%
Geoffrey: 61%
Casimir: 52%
Ludovic: 41%
Richard: 27%
Blanche: 70%
Mowebray: 50%
Perkin's Bond with Elias: 60%

Journey
Influence among Pilgrims: 68%
Renown among Nobles: 49%
Renown among Clergy: 82%
Renown among Merchants: 49%
Pilgrimage on Track: 46%
Convince Philippa: 51%
Expose Blount's Identity: 75%
+8

Gateway 2: Homeworld

  • PC 70
První Frederik Pohl's Gateway pro mne byla kdysi zjevením a ani při nedávném znovuzahrání (a dohrání) neztratla nic ze svého kouzla. Druhý díl je bohužel dost rozpačitý. Druhý díl tentokrát nabízí kapitoly čtyři, ale jejich úroveň (a působivost) je bohužel značně rozdílná.

Zejména první část sekvence na kosmodromu je mimořádně dynamická, hráč je kromě svého vlastního postupu pomocí vysílačky informován o postupu nepřítele i o statečném boji ochránců. Tato kapitola je sice nejkratší ze všech, ale zato nabízí porci napětí, kterou jsem u textovky ještě nikdy nezažil.

Druhá a třetí kapitola už bohužel podobné intenzity nedosahuje. Rozumějte, stále je to dobré, stále se to poměrně dobře hraje... ale to kouzlo už tam není. Konečně poslední kapitola, kdy se protagonista octne v černé díře, kde se už po tisíce let schovávají Heechee, ta mě moc nebavila. V samotném závěru se pak děj vrací do lodě z druhé kapitoly.

Snad to bylo způsobené problémy s emulací (dosbox + externí knihovny), či cutsceny byly prostě špatně naprogramované, ale hra se mi občas při přechodu mezi samotnou hrou a externími animacemi na čas sekla (po alt-tabování se animace rozběhla, ale taky bylo vidět, jak se jednotlivá okna aplikace přehazují).
+10

Schizm II: Chameleon

  • PC 65
Do Schizm II jsem se pustil prakticky okamžitě po dohrání jedničky vpodstatě jen proto, že je to jiný druh adventury. Po celou dobu hraní jsem nezpozoroval jediné propojení, jediný odkaz. Zatímco první díl byl klasickou hrou na způsob Mystu (totiž skokový pohyb po předrenderovaných bodech s otáčením v 360 stupních plus FMV sekvence), dvojka nabízí pohyb volný v pohledu první osoby, pouze v cutscénách se výhled přepne do osoby třetí. Příběh mě nezaujal, puzzly byly už klasicky detalionovsky otravné (těch náhodně generovaných naštěstí bylo jen pár) a část z nich byla opravdu jiná/nezvyklá a využívala nového zobrazení a nutnost pohybu a řešení ve 3D prostoru (přičemž obtížnost a otravnost tím úměrně stoupla. Jedna věc je, když máte puzzle před sebou, druhá, když se mezi elementy musíte sami pohybovat a hlídat si polohu).

Popravdě mi zatím žádný z titulů, který Detalion vytvořil, nesedl a dost mě překvapilo, že se po šestnácti letech pracuje na Schizm č. III...
+7

Heroes of Might and Magic III: The Restoration of Erathia

  • PC 90
U HOMAM 3 (Complete) jsem strávil desítky, dost možná i stovky hodin, což je skoro s podivem, neboť nejsem vyznavačem žánru strategií. Jako velká část komentujících jsem se k této hře dostal prostřednictvím časopisu Game4U, hra mě ale zajímala především kvúli svému propojení s RPG sérii Might and Magic. Hra je dodnes okouzlující svým vizuálním zpracováním, hudbou a návykovou hratelností. Osobně mi nejvíc vyhovovaly samostatné scénáře v menších mapách, do kampaní jsem se příliš nepouštěl a myslím, že jsem doteď nehrál víc, než první set map pod praporem královny Catherine.

To jsem chtěl v rámci Herní výzvy 2019 napravit a kromě kreativního řádění v map editoru konečně dorazit i příběh. Kampaním se navíc předchozí komentáře věnují jen minimálně. Při hraní jsem si vypomáhal cheaty na volný pohyb, často jsem využíval i kódu nwctrinity (případně nwcagents při hře za nekromanty).

Vždy jsem měl nejraděii Castle a Rampart, slabost mám pro Nekropolis (dle mého názoru má nejlepší hudební doprovod, dokonce zazní i Dies Irae), s Infernem nemám problém a na milost jsem nakonec vzal i Tower. Dungeon, Fortress a Swamp rád nemám. Conflux v The Restoration of Erathia ještě není... to jen tak pro představu, jak moc se mi jednotlivé mapy líbily. Ty největší byly na můj vkus už moc velké...

Ke kampaním přistupuje hra v rámci žánru i v rámci série velmi svérázně: především se jedná o kampaň jednu jedinou, ovšem rozdělenou do osmi sekvencí. Až na čtvrtou a tu nekromantskou mají všechny sekvence po třech mapách, ty dvě výjimky máji čtyři. Tolik oslavovaná možnost přenesení hrdinů do dalších map se týká sotva poloviny sekvencí, především té první (strana Castle aneb Catherin generál-hráč- snažící se znovuobsadit ztracené území a utužit vztahy s gryfy a anděly) a té poslední, ke které se dostanu. Co se naopak v rámci některých sekvencích přenáší, jsou určitě artefakty - kromě těch, které jsou nutné k dohrání té či oné mapy jsou to pak takové, které otevírají bonusové oblasti té či oné mapy, které jsou narvané k prasknutní truhlami a surovivami a ke kterým se bez artefaktu s z předchozí mapy nedá dostat (taková místa jsou většinou dvě a mně se pokaždé podařilo najít a přenést jen po jednom artefaktu).

Sekvence druhá se týká dobyvatelů, aneb jak démoni resp. mimozemská rasa Kreegan (inferno) a Nighon (Dungeon) využili chaosu po smrti Catherinina otce, krále Gryphonheartha, a Erathii obsadili. Zde hrajete nejprve s jedním setem hrdinů, pak se druhým a pro třetí mapu si múžete vybrat, jestli chcete hrdiny z první, nebo druhé mapy.

Třetí sekvence sleduje kroky tatalijské vědmy, která se nechá najmout tu jednou stranou (Swamp), tu druhou (barbaři z Fortress), aby se ve třetí sekvenci hráč rozhodl, pro koho bude pracovat dál a koho podrazí. Takové pohraniční šarvátky na úkor Erathie.
Ve čtvrté sekvenci se vracíme zpět k tažení královny Catherine, tentokrát za podpory elfů z AvLee (Rampart) a čarodějů z Bracadské pouště (Tower), která nejrve musí osvobodit hlavní město Steadwick a poté zatnout tipec rozpínavým barbarúm a bažináčům, jakožto i zatlačení démonů a Nighonu. Ti navíc tvrdí, že drží v zajetí Catherinina manžela Rolanda Ironfista...

Pátá, nekromantská kampaň se hraje odlišným způsobem, neboť se zde bojuje především proti všudypřítomným časovým limitům. To vzkříšení krále Gryphonhearta se ale poněkud vymknulo z rukou a část z nich raději spojila síly s Catherine, což nás přivádí k sekvenci sedmé. Ta je působivá především závěrečnou animací po dobytí poslední mapy a tím, že opět začínáte se směskou nejrůznjších spojenců, navíc získáte pod kurzor myši i samotnou královnu Catherine jako ovladatelnou hrdinku. Popravdě jsem myslel, že tohle už je konec hry. Nebyl. Následuje ještě kampaň osmá, ve které se Contested lands (opět Rampart) pokouší za pomoci Grálu vydobýt si nezávislost jak na Erathii, tak na AvLee. Sem by mi pasovalo Harmondale z MM7, ale nevšiml jsem si ho.

Trochu mě mrzelo, že kampaň příliš nevyužívá dodatečných textů, které se vyskytují především v první mapě první sekvence, kdy skoro každý den dorážejí nové a nové zprávy od zvědů atd. Příběh je tedy podán pouze v intrech před misemi (jen málokdy má mapa i outro) a pak v textu na samém začátku každé mapy. Škoda (i když můj otec, pro kterého byly HOMAM 3 snad nejoblíbenější hrou všech dob, ta textová okna bytostně nesnášel).

Na závěr ještě připománám, že v přibaleném map editoru pracuji na DH mapě, tak se ještě máte na co těšit...
Herní výzva 2019: Herní kutil
+25

Byzantine: The Betrayal

  • PC 75
Byzantine: The Betrayal jsem měl v hledáčku dobrých patnáct let, už od té doby, co jsem se dozvěděl, že nějaká FMV adventura či interaktivní film se slovem Byzantine v názvu vúbec existuje.

Nativní rozehrání v rámci Windows XP nedopadlo moc dobře, hra běžela příliš rychle a s nějakými zpomalovači procesoru jsem si ještě nerozuměl. O to příjemněji překvapený jsem byl, když se hra nechala nainstalovat na Windows 10 v režimu kompatibility s Windows 95 a dokonce se i bez problému spustila. To jsem ale ještě netušil, že mě čekají problémy s chybějícími animacemi, stále častějšími pády a nakonec i neskutečně bizarní chybové hlášky, kdy mi hra po několika dnech hraní oznámila, že z důvodu nedostatku místa na disku není možné uložit pozici.

Migrovat savy nepomohlo, tak jsem titul nakonec rozehrál znovu pod virtualizovanými XP. Což bylo pro můj obstarožní notebook ideální řešení, protože následná virtualizace zpomalila hru do té míry, že (po jednom či dvou pokusech) nakonec nebyl problém ani s časově omezenými sekvencemi.

Po většinu času se hráč potlouká po Istambulu (přičemž některé z lokací nebudou veteránům Assassin's Creed: Revelations neznámé, čas od času přijde na řadu virtuální simulace některých památek a budov - palác Topkapi, cisterna, Artemidin chrám v Efesu, Hagia Sophia. Zatímco v reálných lokacích především mluvíte s lidmi, sbíráte dokumenty a předměty spíš lidem ukazujete, než aby se ve větší míře kombinovaly, k jejich kombinování a k řešení puzzlů se hráč dostane především v těch simulacích. Zvláště vypečené je sestavování starořímského zvedáku, jehož součástky musíte nejprve najít v bludišti sloupoví a pak je sestavit dohromady.

Co se hereckých výkonů týče, většina postav jsou Turci a každá z nich více či méně zápasí s angličtinou, což se ale dá nejen očekávat, ale vlastně i odpustit. Nebo se můžete zaposlouchat do úryvků z popisů bitev, dopisů a jiných textů.
+10

Schizm: Mysterious Journey

  • PC 65
Schizm je adventura mystovskeho /rivenovskeho střihu, ve které nechybí průzkum cizí planety, FMV sekvence s naklicovanymi herci ani oblíbené počítání v ne-desitkove (dvanactkove) soustavě. Vizuálně se podobá starší hře studia Reah, ale autoři se alespoň trochu poučili z předchozího pokusu a výsledkem je daleko lepší hra. Nicméně hra po většinu doby velmi frustrující a pekelně obtížná i s návodem, protože některé puzzly se generují náhodně a u jiných opravdu záleží na štěstí. Speciálně u "piskvorek" neboli zvedání železničního mostu to bylo na prohozeni myši obrazovkou takové puzzly jsou hned dva, pokaždé musíte po sobě vyhrát dvě hry a po prvním vítězství si nemůžete uložit pozici .

Rozhovory, či dokonce větvené rozhovory, ve Schizm rozhodně nenajdete, npc se objeví, něco zakdakaji (často v mimozemskem jazyce) a zase zmizí. U Mystovek unikátní je ale přítomnost dvou hráčských postav, mezi kterými můžete /musíte přepínat. Protože každá začíná na jiném místě, musíte je nejprve dostat dohromady... Aby se zjistilo, že se nevidí, ale jen slyší prostřednictvím vysilacky. Je působivé, že limitace použitého enginu našla opodstatnění /vysvětlení v rámci příběhu.

Kromě celé řádky neuvěřitelně vypecenych (rozumějte nasiracich) puzzlu mi neskutečně lezl na nervy všudypřítomný backtracking. Ve hře jsou vsehovsudy čtyři různé lokace (pravda, chrámový okrsek a závěrečná lokace jsou obrovské a otevírají se postupně), mezi kterými musíte neustále pendlovat, občas s oběma charaktery.

Jednou stačilo, každopádně díky Gogu za distribuci DVD verze, která navíc po technické stránce šlape velmi dobře (Bug jsem měl jen jeden a vyřešilo ho prosté uložení hry, nebo možná jen odskok do menu.)
+9

Pokémon: Let's Go, Pikachu!

  • Switch 85
S remaky od Game Freak jsem byl dosud velmi spokojen. Let's go Pikachu naštěstí není výjimkou. Jakožto veterán první generace pokemonich her (v Blue, yellow, red a i v green jsem nahrál stovky hodin) jsem se na tento titul velmi těšil, I na propojení s pokémon go.

Hra samotná je fajn, v dnešní době je o příjemné hraní, což se o originálu už říct nedá. Herní mechaniky byly zjednodušeny, nejvíce to lze pocítit v tom, že s pokemony už nemusíte bojovat, stačí jen házet pokebaly (jen zapdos, moltres, articuno, mewtwo a překvapivě taky snorlax musejí být před chycenim porazeni, navíc v časovém limitu). Pokemony navíc přímo vidíte, takže je jen na vás, jestli po daném kusu půjdete, nebo ne. A vždy můžete z boje utéct. Trenéři kromě peněz dávají i nové pokebaly.

Pokebal controller sice stojí 50eur, ale vyplatil se. Nejen kvůli mew, ale chytání pokemonu s jeho pomocí je velmi zábavné. Navíc se dá propojit i s pokémon go, ale na to je v tomto případě neprakticky velký. Propojení s pokémon go není žádná sláva, protože pokemony můžete transportovat jen ve směru go->Let's go a ne naopak. Opačným směrem to jde jen nepřímo a jen s jedním druhem.

Přestože první generace obsahovala jen 151 druhů monů, Let's go jich zná 153. Těmi posledními jsou (údajně) legendární pokémoni z osmé generace, meltan a melmetal. Během vydání let's go byl v PoGo uveden quest, na jehož konci byl právě meltan. Po jeho získání a po poslání jakékoliv pokemona z PoGo do let's go se v inventáři PoGo objeví box, po jehož použití se v hracove blízkosti začnou na půl hodiny spawnovat další meltani. Na evoluci do melmetala je pak zapotřebí 400 meltan candies a jak meltan, tak melmetal musejí být poté transportovani do Let's go. Transport probíhá mimochodem v go parku, který nahradil safari zone (a pokémoni z ní se dají chytit ve volné přírodě, I když 1%spawn chance v rock tunnel nepotěší).

Hra porazenim elite four nekončí, post-game obsahuje kromě mewtwo i přes sto nových trenérů kteří nabízí boje 1mon vs 1mon stejného druhu, např. Pikachu vs. Pikachu. Pokud máte rádi alolan formy nebo mega evoluce, přijdete si taky na své, pokud máte spíš rádi breeding, tak smůla...
+10

The Journeyman Project 1: Pegasus Prime

  • PC 70
Na TJP jsem se těšil dlouho - FMV adventura s cestováním časem? Sem s ní! Bohužel jsem nehrál ani jednu z předchozích verzí, takže se nemůžu vyjádřit k rozdílům ani vylepšením. Jenže musím doznat, že mé nadšení bylo velice rychle zchlazeno a titul jsem po prolezení první zóny (byt plus dům) odložil na neurčito.

Tak předně, hra má velice divné ovládání / namapování kláves. Pohybujete se šipkami, ale pohyb není plynulý, ale skokový, navíc jsem měl díky způsobu zobrazení pocit, že bych se mohl ještě víc přiblížit - a ona už to byla zeď. No dobře. Máte inventář (vlevo dole) a implantáty (vpravo dole), mezi nimi pak pole s informacemi o předmětu/implantátu, přičemž v jednu chvíli můžete vidět pouze popisek jednoho, nebo druhého. Tildou vyvoláte inventář, ve kterém se pohybujete šipkami, backspacem vyvoláte přehled implantátů, ve kterých se pohybujete šipkami, následně buď v prostředním poli předmět myší aktivujete nebo myší přetáhnete do herního okna (třetí klávesou pak přepínáte mezi popisky předmětů z inventáře nebo implantátů). Je to divné, je to nepříjemné, zpomalující a neohrabané. Když už jsme u myši, ta v menu vůbec nefunguje a všechno se musí řešit opět klávesnicí. WTF?

Hra obsahuje zase jednou bodovací systém (500 bodů), dva mody obtížnosti, zabudovanou nápovědu (přičemž na easy vám to dovolí přeskočit některé puzzly) a dokonce i alternativní způsoby řešení závěrečných puzzlů tří lokací, které tvoří hlavní část hry tři nepřátelské roboty můžete buď zničit, nebo zneškodnit nenásilně za extra tzw. Gándhí body. To vše by bylo za mně plus, za mně mínus hra dostává za některé náhodně se generující hádanky, výroba protijedu, bludiště na Marsu, nemluvě o všudypřítomných časových limitech. Někdy jde o sekundy, jindy o minuty, i pobyt v jednotlivých časových pásmech je omezen na dvě hodiny, což při zakysnutí rozhodně nepotěší.

Samotné skoky časem jsou řešeny zajímavě - pokaždé se octnete v první lokaci bez ohledu na to, z které další její části jste se do svého času vrátili, nicméně vám zůstávají všechny nalezené předměty. Nevýhodou je, že vždy musíte přetrpět ty samé (nepřeskočitelné) animace.

Příběh je ok, i když se (až na sekvenci v pravěku) všechno odehrává v budoucnosti ve 22.-24. století - pokud jsem správně pochopil, do (i z našeho pohledu) minulosti se hráč vypraví až v dílech následujících. Navíc mě na samotném začátku děsně štvalo, že na mě všichni co chvíli pořvávali, že přijdu pozdě do práce, i když autoři zjevně chtěli, abych si nejprve byt pořádně prolezl, použil wc, sonickou sprchu, pohrál si s účesem, s hologramem a vším možným - a přitom vůbec nehraje roli, jestli to uděláte, nebo ne, protože do rachoty přijdete pozdě tak, jako tak...

A ještě jeden bod musím zmínit - Hra sice běží na (upraveném?) enginu SCUMM a teoreticky nabízí mnoho polí k uložení pozice - ale ve skutečnosti mě hra nechala ukládat pouze na pozici 0, takže jsem musel celou hru dát s jediným savem. WTF podruhé.

Takže, přes několik zajímavých nápadů jsem rád, že mám první díl z krku a pevně doufám, že napodruhé už to bude lepší...

Herní výzva: Hrátky s časem
+7

Gray Matter

  • PC 75
Existenci Gray Matter jsem zaregistroval již při vydání, především díky tomu, že se jednalo o (zdánlivě) první projekt Jane Jensen po Gabriel Knight 3 (což se ukázalo být mylným, protože JJ si v mezidobí vydělávala na chleba casual projekty, často dle literáních předloh). Posléze se mi do rukou dostalo demo, což už samo o sobě je v tomto žánru velmi nezvyklým úkazem.

Jak jsem později zjistil, hra měla půovodně vyjít už v roce 2004, což se ale nestalo a postupně putovala mezi několika studii a distributory, přičemž byla dokončená francouzským studiem (které se mimo sérii So Blonde zabývalo především portováním her různých žánrů na různé platformy) a vydána německým vydavatelem, přičemž obě entity byly nuceny ukončit svou činnost v roce 2012. Zde však výčet nekončí - zájemcům doporučuji prohlédnout si credits (klidne i na Moby Games), kolik nejrůznějších společností z celého světa je vlastně pod hrou podepsáno.

Gray Matter se ze všeho nejvíce přibližuje právě GK 3. Zmíním například rozdělení gameplaye mezi dvě postavy či využívání elektronických databází (Sydney vs. Davidovy počítače se záznamy mozkové aktivity dobrovolnické skupiny či databáze vína), nebo řešení hádanek v mapě - Le Serpent Rouge v mapě versus hledání lokace Daedalus Club. Závaném zlatých dob (nejen) Sierry je i přítomnost bodového, resp. v tomto případě i procentuálního hodnocení, zde jsou ale body limitovány na jednotlivé kapitoly a celkové hodnocení na závěr bohužel schází.

Příliš mě nepotěšilo zpracování cutscén, které jsou silně stylizovány a spíše připomínají rozpohybovaný komiks než plynulou animaci. K in-game looku samotnému nemám ani po téměř devíti letech od vydání žádných výhrad, lokace vypadají nesmírně krásně. Co se hudby týče, deset minut (z) opery Engelhart už v mých očích Robert Holmes asi nepřekoná.

Nejvíc jsem si užil kapitoly za Davida, především tu třetí (a posilování vzpomínek) a sedmou, hra za Sam mě až tak moc nezaujala (především iluzionistické výstupy a neustálé skáníní do obchodu. Nicméně jde o zajímavý komentář, kdy ona pobíhá po městě jako naspeedovaná fretka, shání, přesvědčuje, dopouští se všemožných pochybných úkonů, zatímco on se ležérně poflakuje po baráku, chlemtá víno a pak se válí ve vaně (aka sensoric chamber)...
Kolem a kolem se jedná o solidní projekt, ale ze stínu série GK se tomuto titulu a ani jeho autorce vystoupit nepodařilo. Ještě uvidím, co ukrývá Móbius...

Herní výzva 2019 - Barevný svět
+18

Samorost 3

  • PC 75
Z nějakého důvodu mám sérii Samorost (plus Machinarium) raději, než druhý proud, který momentálně zahrnuje Botaniculu a Chuchla. Samorostovská zelená na mně působí příjemněji než ta botanikulovská, rovněž tak hudební doprovod a zvuková stránka je mi bližší, než s čím přišla skupina Dva.

Třetí Samorost přináší navíc nebývalé množství hudebních hádanek. Ty by samy o sobě nebyly ničím neobvyklým, najdeme je v celé řadě her od Mystu přes Neverhood k Voyage, The 7th Guest, v Horkém létě 2 (přehrávání melodie na klavíru se zdá být velmi oblíbené). Nicméně si nevzpomínám na hru, ve které by tento typ puzzlů dostal takového prostoru. Ať už je to jammování s čerty, papoušek, vibrování tykadlel, ještěři,zpívající myš... nemluvě o tom, že i velká část nehudebních puzzlů má svůj unikátní zvukový doprovod, a co teprve trpaslíkova trumpeta a její využití. Každou její melodii slyší hráč hned dvakrát, pokaždé v jiné úpravě. Wow.

Jsem velmi rád, že se mi podařilo prostřednictvím ségry sehnat ve stánkovém prodeji fyzickou kopii (která vyšla málem na čtvrtinu ceny, za které se hra prodává na Steamu, soundtrack je přítomen taky - vůči autorům je to málem krádež za bíleho dne:-).

Herní výzva 2019: Hra roku (česká hra roku 2016)
+18

The 7th Guest

  • PC 50
The 7th Guest není adventura, ale "interaktivní drama". Přes nespočet filmových sekvencí (před i po každém, nebo skoro každém) puzzlu nejde ani o interaktivní film (což byla má hlavní motivace hru hrát). Herci přehrávají až běda, v čele s hercem ztělesňujícím antagonistu Staufa, který po většinu doby nemá žádné dialogy a hraje s nasazením, se kterým by se neztratil ve filmu němém. Oproti tomu vás při řešení hádanek co chvíli obtěžuje Staufův hlas (jiný dabér).

The 7th Guest má něco na způsob příběhu, nicméně k tomu, abyste si všechny sekvence vychutnali, nesmíte jednotlivá puzzle přeskakovat - to sice jde za pomoci knihy v knihovně, nicméně cesta ke knize je často dlouhá, prodlužovaná k nesnesení neskutečně otravnými a PO-MA-LÝ-MI animovanými přechody, nemluvě o tom, že ji vždy musíte absolvovat třikrát, než se puzzle označí za splněné. A že je bohužel co přeskakovat - jedno puzzle (skládačka domu) se v mnoha případech vygeneruje tak, že dokončit je není možné, díky za restartovací tlačítko. V jiném případě je to jakási hra (mikroskop), kterou jsem nebyl schopen vyhrát. A nebo piano - i když je melodie, kterou musíte notu po notě zahrát, celkem dlouhá, pořád se to ještě dá - pokud ovšem nekliknete mimo aktivní část klaviatury, což vede k opuštění puzzlu a ke ztrátě veškerého postupu v něm. Také nepotěší, že pokud překonáte grate puzzle ve sklepě a uložíte si hru před průchodem bludištěm, musíte grate puzzle udělat znovu. A pak bludiště... načež následuje ještě puzzle v kryptě, kde jsem už ukládat neměl odvahu, protože to bludiště resp. pohyb v něm je neskutečně blbě řešen(o).

Napadá mě snad jen jediné pozitivum, a to poměrně zábavnou formou vyvedené závěrečné titulky...


+8

Frederik Pohl's Gateway

  • PC 80
Gateway je jedním z titulů, za který vděčím časopisu Score, podobně jako je tomu u série Quest for Glory. Byla zcela první covermountovanou (plnou) hrou u tohoto časopisu, konkrétně u čísla 32 z roku 1996, nicméně já ji mám až z kompilace z čísla 120 (rok 2004). Jistě není bez zajímavosti, že hra byla po jeden čas uvolněná jako freeware ke stažení na stránkách autorů.

Gateway mě fascinovala už v roce 2004, tenkrát jsem se ale nedostal ani z první kapitoly (ze tří) a dokonce jsem se ani nedostal ze samotné stanice. Hra na mně tehdy působila jako zjevení - takovou adventuru jsem totiž do té doby nehrál... Popravdě jsem až do letoška nečetl ani knižní předlohu (mám načteného především A. C. Clarka a Asimova - i k Heinleinovi jsem se dostal, pominu-li Hvězdnou pěchotu, až poměrně nedávno). V rámci přípravy na opětovné hraní tohoto skvostu jsem si ovšem první knihu pořídil. Co se knižní předlohy týče, zaujala mě premisa knihy, ale příběh samotný už méně. Na hře je skvělé to, že zcela vypouští osudy knižního protagonisty Robinette Broadhead a hráč se stává bezejmenným prospektorem, nezatíženým neurózami a smůlou hrdiny knihy. Hra si mimo jiné vypůjčuje prvky z celé, v době přípravy a následného vydání stále ještě jen, trilogie. Ano, hra se mi líbila víc, než kniha, což se hernímu Ramovi třeba nepodařilo.

Za sebe mohu říct, že první dvě kapitoly jsou skvělé, ale poslední mě příliš nebavila a působila na mně svým zaměřením na virtuální realitu jako něco, co by spíš pasovalo k DreamLand: Final Solution

Gateway je textovka s parserem, nicméně hráč má k dispozici i orientační obrázek dané lokace (který je v určitých momentech dodatečně doplněn NPC a monstry, se kterými se hráč právě setkal), v každém momentu je navíc dostupný kompletní seznam příkazů A kompletní seznam předmětů, které se v dané lokaci vyskytují. Hráč tak může nejen psát příkazy a větné struktury na klávesnici, ale i vytouženou akci naklikat myší. Hra navíc ve většině momentů akceptuje i synonyma, takže když hra vypíše, že je k dispozici "sack", uzná vám i pokud místo toho napíšete "bag". Občas se v lokaci vyskytnou dva podobné předměty (dvě různe kostky, dvě různé čočky, dva různé deníky) a teprve pak musíte specifikovat, který předmět máte konkrétně na mysli. Nicméně jsem v jednom momentě blízko závěru zatuhl na tom, že mi hra nechtěla uznat jedno sloveso a vyžadovala jiné (o to hůř, že to sice vykonalo určitou akci, která vedla k zneškodnění okamžité hrozby, ale zabránila mi provést jinou akci o několik kroků dále). Taky jsem se zamiloval do příkazu "take all", které přidá do inventáře všechny volně se povalující předměty. Naopak bych byl radši, kdyby nebylo nutné tolik používat příkaz "wait".

Jedna drobnost - v rámci jednoho týdne jde po Simon the Sorcereruž o druhý případ, kdy jsem se ve hře setkal s postavou inspirovanou Glumem, což je o to pikantnější, že dané kreatuře musíte sebrat prsten neviditelnosti...

Závěrem bych rád řekl, že Gateway je hodně dobrá hra - a pokud se bojíte parseru, nyní máte možnost užít si hru v podobě freewarového remaku, který titul přibližuje klasickým point and click adventurám. Gateway Remake...

Herní výzva 2019: Adaptace

+12

Simon the Sorcerer

  • PC 65
Bylo, nebylo, jedno britske studio jmenem Horrorsoft, které vytvořilo mimo jiné několik her na motivy Cassandry Peterson, respektive jejího alter ega E. (ne, Emmanuelle to nebyla). Pak se přejmenovali na Adventure Soft a měli zálusk na vytvoření point and click / grafické adventury na motivy Zeměplochy Terryho Pratchetta. To se nepodařilo (hráči si na to museli počkat ještě další dva roky) a místo toho byl vydán Simon.

Existence tohoto protagonisty mi byla utajena až do roku 2002, kdy jsem si přečetl recenzi na Simon the Sorcerer 3D a rozhovor s Milanem Šteindlerem, který Simona ve třetím díle daboval (samozřejmě v české verzi, i když Němci by si ho mohli klidně vypůjčit taky, kdyby už neměli Erika Bornera - ano, googlil jsem, ne, nikdy jsem o něm neslyšel, ale stejně jako Šteindler je to kromě herce i režisér. Nicméně pokud se dokopu ke čtvrtému a pátému dílu, tak ho určitě poznám). Dokonce jsem se kdysi dostal k disketové verzi, ale v té době jsem ještě neuměl anglicky tolik, abych si hru vychutnal.

Když si hru dnes pořídíte na GOGu, dostane se vám CD verze s hlasem Chrise Barrieho (Rimmer z Červeného trpaslíka) a pochopitelně bez titulků. To ovšem není chyba GOGu, ale samotných tvůrců, kteří titulky pro CD verzi vysekali. Nicméně se vám zároveň nainstaluje i verze disketová.

Co se mého herního zážitku týče, byl jsem poněkud zklamán, ale to dobré i zlé je dostatečně vyjádřeno v ostatních komentářích. Popravdě jsem musel místy myslet na Swigridovu kletbu. A pokud porovnám prvního Simona s prvním Discworldem, Discworld vítězí ve všech ohledech (srovnat Barrieho a Erica Idle si ale netroufám)...

Herní výzva 2019: S humorem jde všechno lépe (ale možná by to šlo ještě lépe se Sam & Max Hit the Road... nu což)

+12 +14 −2

Post Mortem

  • PC 65
Post Mortem jsem si chtěl zahrát už od té doby, kdy jsem se dostal ke Still Life (což bylo už někdy před dvanácti, třinácti lety). Hru jsem si pak pořídil už během Vánoc 2012 v rámci svých prvních Steam sales... abych ji dvakrát nainstaloval, jednou spustil a až do roku 2019 ji nechal hnít v backlogu. Což byla chyba, protože nezestárla dobře. Hra mi po technické stránce připomněla Sherlock Holmes: Mystery of the Mummy (samozřejmě s větším důrazem na dialogy).

Hra se odehrává ve dvacátých letech dvacátého století v Paříži, ale nenašel jsem pro to žádný důvod (maximálně tak to, jak do příběhu organicky zapracovat amerického ex-detektiva s uměleckými vlohami, takových Američanů s vlohami se v té době potloukalo po Paříži mraky, např. Hemingway). Nějaké další dobové elementy aby člověk pohledal (secese na člověka vykoukne tak možná jednou, ta odrhovačka, která co chvíli zazní, aby narušila mysteriozní atmosféru připomíná hudbu pro charleston, Beatrice/Bebe je tak trochu flapper). I když dalo by se tomu rozumět i tak, že zatímco okolo bouří dvacátá léta, není všechno jen sex, chlast a charleston, ale několik set let starý alchymista vykonává rituální vraždy a policie se to snaží ututlat.

Popravdě, když se mi na hře nejvíc líbily animace bez postav, které se přehrají jen jednou jedinkrát při příchodu do nové lokace, tak to moc dobré hodnocení není (ty animace mi stylem zpracování připomněly první Baldur's Gate, jen ponuřejší:). Ano, první část hry můžete hrát několika způsoby, v závislosti na tom, co určitým postavám namluvíte. Dialogy jsou zpracovány unikátním, nelineárním způsobem, ale nepůsobí to příliš dobře, plynule.

Hra mi po instalaci ze Steamu nejprve vůbec nešla spustit - nerozumí si s Windows 8/10 a hlásí, že se v počítači nenachází grafická karta. Naštěstí existuje řešení, které spočívá v jakési softwarové obdobě karty Voodoo, z kteréhožto programu je nutné zkopírovat několik .dll souborů (více zde).

Jedno pozitivum bych tu ale viděl - další rest z krku:-) - Herní výzva 2019: Historie se opakuje



+12