A Player's Heart jsem hrál krátce po Teahouse of the Gods , tuším někdy začátkem února 2023. Pokud se nepletu, byla to i poslední hra, kterou jsem do letoška dohrál.

Spojení lesbické romance a opery bylo to, kvůli čemu jsem si hru vybral, zklamán jsem tedy nebyl. Ke slovu přijdou i intriky a politikaření mimo jeviště a zákulisí, protože někteří mocní by nejraději všechna divadla zavřeli, čemuž se mi v mém průchodu hrou podařilo zabránit. Hra není příliš explicitní (dvě chili papričky ze tří, jak mi ukazuje aplikace Heart's Choice), před časem jsem si pořídil i upískou romanci Vampire's Kiss, ale ta mě zatím příliš nezaujala.

The Soda Fountain of Oblivion

Yan scrolls through Don's profile, describing the spirit. You smile and nod. It's Saturday night, and you're searching for the lost soul of a business acquaintance's husband because a giant fish ate him. This is your life now.

Option 1: I explain my situation politely.

Nejprve bych měl zmínit, že Teahouse of the Gods je jednou z mála her, které jsem za poslední asi rok a půl hrál a dohrál. Přestože mě hra velice bavila, to, že jsem ji hrál v lednu 2023 a přidávám ji až v březnu 2024 svědčí o tom, že jsem na tom po herní i časové stránce opravdu špatně.

Hra je to vtipná, ostatně posuďte z ukázek, ale nejsem si jistý, jestli je to titul pro každého:

Your group meets an elderly woman at the back door of the gas station She considers you, Xingtu, and then Diting.


"Excusez-moi?" she asks your group, pointing at one of the billboards beside the road:

"Have you developed a quantitative model? HELL NEEDS YOU! Apply in the back."

"J'étais informaticienne. Savez-vous comment je pourrais entrer?"

Diting barks once. His qi flows dark and liquid like Victoria's. It unlocks the door, holding it open.


(...)


"I just need a half milion computer scientists to die," he mutters. "Is that too much to ask?"

Option 1: "No?"

HotS jsem hrál jen a pouze kvůli petovi do World of Warcraft (Graves). Pro jeho získání je třeba získat hráčský level 20, k tomu musí dvacetkrát zvýšit level jednotliví hrdinové. Stačilo každého z nich dostat z prvního na druhý level...

Moje první hraní byla naprostá katastrofa (hrdina, za kterého jsem hrál), neudělal ani ten jeden blbý level) a hru jsem raději smazal.

Protože jsem ale toho peta moc chtěl, tak jsem se tento víkend kousnul, koupil si xp boost, aby to levelování moc nebolelo a během pěti dnů jsem odehrál 21 kol. Přičemž to první po letech bylo s živými hráči, což byl dost špatný nápad (když mě viděli, co tam dělám, rozhodli se mě zabanovat, což se jim asi nepodařilo).

Takže jsem zbytek odehrál pouze AI vs. AI, jednotlivá kola trvala často 20-30 minut a v polovině případů moje strana prohrála. Až teprve u několika posledních zápasů jsem to aspoň malinko dostal do ruky, přestal tolik umírat a jednou byl dokonce zvolen nejužitečnějším hráčem (jinak jsem se stabilně dostával do pětice užitečných hrdinů díky velkému množství zničených budov).

Asi nejvíc legrace jsem si užil jako Deathwing, kdy jsem podusával po mapě a griloval vojáky ohněm, za Gul'dana a nakonec za Thralla.

Jinak mi notebook místy hru vůbec nezvládal, zvlášť, když bylo na mapě velké množství jednotek.

Úkol splněn, zabralo mi to pět večerů, nikdy víc. Tenhle žánr jde úplně mimo mne...

Čtvrtá a zatím nejslabší spolupráce Choice of Games a White Wolf. Původně byly ohlášeny pouze tři tituly a tohle je takový přílepek. Ač jde po po všech těch upírských hrách odehrávajících se v severní Americe o velmi exotickou lokaci (snad ještě exotičtější, než Skandinávie v Mage the Ascension: Refuge ), příběh samotný mě nebavil a po velkou část hraní jsem měl podobné pocity jako z Common Dwarf Origin z Dragon Age: Origins . Deprese. Jinak hra má velmi špatné hodnocení na Steamu, naštěstí je tento titul poměrně krátký. Přál bych si nějaký titul z jiné řady, než V:TM, třeba právě něco s mágy...

Hru jsem si sice koupil hned po vydání, ale nějak jsem se k ní nedostal a i po nedávném rozehrání jsem se do ní musel během prvních kapitol celkem nutit. Ale s přibývajícími (herními) nocemi jsem se do příběhu docela ponořil. Tohle není úplně akční kousek, spíš opravdu politikaření, přemýšlení, kterou informaci které postavě sdělíte a kterou si necháte pro sebe, komu budete věrní a koho hodíte přes palubu. Má to něco do sebe, zápletka je místy celkem komplikovaná a některé momenty jsou opravdu epické. Líbilo se mi víc, než Vampire: The Masquerade — Out for Blood . Uvidíme, co před pár dny vydaný Sins of the Sires.

Hororové hry či horory obecně nevyhledávám, nicméně jsem chtěl dát téhle šanci. Na jedné straně je tu patrný určitý posun od Silencia, na straně druhé mě to vůbec nebavilo hrát. Říci, že tím nejlepším na hře je hudba z intra (Dies Irae převzaté z Osvícení, na které dle mého i samotný název hry upozorňuje) je asi až moc kruté, každopádně se mi jen obtížně hledají jiná pozitiva. Snad ještě to, že technické, jakožto i grafické zpracování je na tom lépe, než ty nejhorší excesy české freeware herní scény z přelomu tisíciletí a že hodnocení 0-10% si Mountain Hotel nezaslouží.

Tak jak že to bylo? Wendy/Walter Carlos - Vredens Tag (1943) - Berlioz - Liber Usualis ....


Liber scriptus proferetur,
In quo totum continetur,
Unde mundus iudicetur.

Iudex ergo cum sedebit,
Quidquid latet, apparebit:
Nil inultum remanebit.

Q: Koloběh obilí?
A: Taky mě to zaujalo. Podobně, jako Čas zlatých klasů byla tato hra vytvořená v Game Makeru pro letní soutěž Velkého Chytráka 2012. Doporučuji si pročíst "inspiraci pro tvůrce", je to výživné... Koloběh samotný je klikačka na způsob Samorostu, Tiny Bang Story a možná trochu i jako Under Leaves. 

Q: Kde se to dá sehnat?
A: Jen na stránkách soutěže. Archive.org ji má archivovanou, včetně souborů ke stažení. Soubor s Koloběhem obilí má 42 MB. 

Q: Nejde mi to spustit! Píše mi to "Error: Cannot read the game file"
A: Hry v Game Makeru nemají rády zvláštní znaky, třeba diakritiku. Přejmenuj soubor Koloběh obilí.exe na Kolobeh.exe. Složku můžeš přejmenovat taky.

Q: Hurá, jede to. Ale můžu jen zvonit na zvonek a klikat na hlemýždě?
A: Hra má potíže na nových monitorech. V intru se zobrazuje text na dně obrazovky a v samotné hře je pak vpravo vysunovací menu. Jestli nevidíš ani jedno, tak si to musíš trochu poštelovat.

Q?
A: Největší zákys hry. Zkoušel jsem spustit v okně, v nižším rozlišení, virtualizovaně na Windows XP, pomocí DGVoodoo2. Nakonec jsem to spustil znovu bez jakýchkoli parametrů a bez wrapperů a ono to nakonec jelo. 

Q: V popisku se píše o klikání na rostliny na paloučku?
A: To jen v první části hry, a kliká se na jedinou rostlinu - stéblo obilí. Zalít, zbavit škůdců, sklidit klasy, pak se poletí za asistence zpěvu šamanů do vesmíru. Dojde i na střílecí mezihru, naštěstí lehkou (resp. ani takové arkádové dřevo, jako já, s ní nemělo problémy). Závěrečná obrazovka pak je pořádně vypečená, každopádně stačí klikat a klikat a nakonec propojit  klásek se všemi třemi objekty na obrazovce. 
Docela mě štve, že jsem rozcházením hry strávil víc jak třikrát déle, než samotným hraním. A přestože je kOloběh (jak je název stylizován v intru) spíše tím kvalitnějším, co česká freeware pc scéna vytvořila, k čemu to je, když se hra - navíc vítěz soutěže, pro kterou byla vyvíjena - ani ne deset let po vydání nedá pořádně spustit. Na druhé straně je to pořád lepší, než hra, která získala místo druhé (The Scarecrow), která se pro změnu nedá stáhnout už vůbec.

Opět jedna na DH naprosto nehraná adventura - mystovka. Dal jsem se do ní hlavně proto, že se mi po keltech/Irsku nějak začalo stýskat (vzpomenu třeba jednu z částí Atlantis II nebo The Omega Stone).

Ale nemůžu říct, že by se tu nějak projevovali. Sice tu narazíte na keltské kříže a menhiry, ale jinak jsou puzzly taková všehochuť od astrologie přes ladění hudebně-hracího strojku (zábavné, miniaturní a náhodně generované) případně střílení z pušky na korouhvičku. Takový Myst pro chudé, případně s absťákem po adventuře z prvního pohledu. Bez NPC, bez dialogů, ale se spoustou útržků listin ke čtení.

Titul dost trpí nízkým rozlišením a s tím plynoucí prťavostí fontů (a nebo si musím pořídit silnější brýle). Hru jsem byl nucen hrát na virtualizovaném Windows XP.

Mám slabost pro SCUMMVM a adventury z vlastního pohledu. Už menší slabost mám pro hry od Coktel Vision, zvláště, pokud se na nich nepodílela Muriel Tramis. A u Weenu mě naprosto nezajímal příběh, hru jsem hrál spíše z perverzní fascinace herními mechanismy. Na poměry ranných devadesátých let je to hra poměrně "jednoduchá" - hráč je po většinu doby omezen na jednu, dvě, maximálně tři obrazovky, mezi kterými se může pohybovat, navíc hra čas od času redukuje inventář (to je občas použité i jako součást zápletky, kdy je inventář ukraden, případně nosiči něco ztratí a je to nutné znovu nalézt. Hra si to ale vynahrazuje velkým množstvím aktivních míst a předmětů, a zvláště pomoc magicky zestárlému strážci, která se odehrává na jediné obrazovce, jsou naprosté point and click orgie. Dojde bohužel i na pixel hunting (je libo hledat tři zrnka písku na louce?)

Další zvláštností Weenu je, že úkony jsou dělené na povinné a nepovinné. Zatímco v klasických adventurách většinou musíte udělat všechno, co udělat jde, jinak se nedostanete dál, zde se hráč na určité úkony může v klidu vykašlat a hra vás pustí dál, aniž by později něco chybělo. Ve hře jsou navíc hned dvě (nebo snad i tři) místa, kde si můžete vybrat ze dvou různých cest, které vás pak zavedou do zcela nových lokací.

Fascinující mechanikou je pak transmutace (ve hře se tomu tak sice výslovně neříká, ale jak jinak chcete nazvat jev, kdy na první získaný předmět (kouli) můžete použít prsten, tiáru a náhrdelník, aby koule změnila tvar na kotlík, trubku a meč. Do kotlíku můžete / musíte nabírat kapaliny nebo v nich mixovat lektvary, jen je poněkud hloupé, když v dané lokaci musíte čtyřikrát dokola použít nejdřív kotlík a potom meč, přičemž jako zlatý hřeb přijde na řadu i samotná koule.

Nakonec bych se zmínil o velmi svérázném bugu, který mě postihl zhruba ve třech čtvrtinách hry a kvůli kterému jsem prolezl čtyři různé návody a dva let's playe, aniž bych našel řešení. Nakonec jsem přišel na to, že jsem předmět (axle) sice sebral, ale on se mi neobjevil v inventáři a bohužel to byl jeden z těch nezbytných. Problém jsem nakonec vyřešil zkopírováním savu z anglické verze do francouzské, sebráním předmětu ve francouzské verzi a následným překopírováním nového savu do anglické verze.

PS, outro mi připomnělo Swigridovu kletbu

Tak jak dopadl třetí díl hry, kdy jednička byla celkem dobrá adventura a dvojka už nic moc? Mohlo to dopadnout mnohem líp... A hlavně nebyl ten jako aprílový žertík slibovaný crossover se Still Life. Škoda.

Jestli mi něco na třetí Syberii vadilo, tak to bylo neohrabané ovládání - a to i když bylo několik let po vydání do hry zabudováno úplné ovládání myši. Řešit pohyb klávesnicí, jako v době vydání, no potěš koště. Samotné puzzly či ovládání mechanismů se sice provádí na každý pád myší, ale ono často nestačí jen kliknout, ale je potřeba zároveň držet myšítko stisknuté a táhnout. Plynulé to není ani omylem a třeba ovládání mechanismu ledoborce (kde má hráč jen velice krátký časový úsek) bylo pro mně díky tomu naprosto nemožné (naštěstí Microids dalo k dispozici několik savů pro případ bugu a save za ledoborcem je jedním z nich).

Bugy samotné se mi při hraní jinak vyhýbaly, i když hned dvakrát jsem se dostal do lokace, ze které mě ovládání nechtělo pustit (aneb když je Kate na jedné straně plotu, ale kurzor se kdovíproč ukazuje na straně druhé a postava odmítá jít - to se musí zažít).

Líbila se mi hudba, zvláště hlavní motiv v podobě ženského vokálu. Příběh jako takový byl většinou ok, s několika povedenými momenty (útěk lanovkou nebo poslední scéna s kapitánem), aby byl ukončen naprosto zbytečným cliffhangerem.



Fascinuje mě, že z hráčů, kteří hru hráli přes Steam, se až na závěr dostalo pouze 27%...

No a DLC. To nešťastné a zbytečné DLC, ve kterém jsem zakysnul, protože jsem dlouho nebyl stavu odemknout zámek.

Jako milovník her ze světa World of Darkness a rovněž ostřílený veterán několika her z produkce Choice of Games jsem si i Out for Blood koupil okamžitě po vydání. Bohužel jsem se do hraní/čtení často musel nutit a dokončil jsem ji až po dvou měsících. Ve hře narazíte na velké množství postav, s většinou z nich se potkáte několikrát. Na jednu stranu oceňuji veliké množství voleb, kterými můžete příběh směřovat, na straně druhé jsem se několikrát přistihl, že mi vlastně na výsledku příliš nezáleží a že se hlavně chci dostat na konec.

I když je hra zhruba o čtvrtinu kratší, než zmíněná Night Road, stejně jsem měl pocit, že se to vše neskutečně vleče. Hra navíc nabízí i management obchodu či crafting (vyrobené chemikálie můžete kdykoli použít), ale tu i onu funkci můžete použít jen jednou a pak se k ní už nejde nijak vrátit. Škoda, doufám jen, že Parliament of Knives příští rok bude lepší...

Námět hry (vesmírná mise, jejíž účastník má vztahové problémy) mi přišel zajímavý, i když mě zaujal spíše z teoretického hlediska (i když mám v paměti před časem shlédnuté dokudrama Ze Země na Měsíc, kde byla jedna ze závěrečných epizod postavena na faktu, že se většina manželství astronautů z programu Apollo skutečně rozpadla).

Samotná hra není příliš obtížná (i když hned u tří puzzlů jsem přišel na řešení jen klikáním), jen je třeba dát pozor, aby jetpacku, pomocí kterého se astronaut kolem lodi pohybuje, nedošla energie, a poté na měsíci se vypořádat s radioaktivitou. Můj relativně dobrý pocit hry ale sráží samotný závěr, resp. druhá část outra (první část outra odpovídá na to, proč se hra jmenuje, jak se jmenuje).

Bethesda vydala k Oblivionu celkem deset DLC, od koňského brnění přes dva větší přídavky (které jsem zatím nehrál, ale byly mi doporučovány), nějaké ty drobnější questy až po několik obydlí. Fighter's Stronghold je po mágovské věži se zahrádkou a teleporty, upírskému doupěti a pirátské jeskyni s loďmi jak posledním obydlím, tak i posledním vydaným DLC ke hře.

Jak hrad, tak i samotné DLC byly podle mého gusta. Zatímco u ostatních obydlí stačí každé navštívit, případně pobít pár nepřátel (v pirátské jeskyni) a pak navštívit prodejce a nakoupit nějaká ta rozšíření, zde vám prodejce nenabídne všechna hned a musíte se na hrad vrátit a počkat si na posla s dopisem. Ale stojí to za to, nakonec máte možnost pořídit si do hradu takovou malou pícku (tak si říkám, dobře, že jsem si nainstaloval českou klávesnici, jinak by bez diakritiky mohly vzniknout pochyby. Ne, fraucimor si zařídit nemůžete). V tomhle hradě se mi prostě líbí... má hezky vybavenou knihovnu.

Čtyřlístek a strašidelný hrad je multimediální cd-rom s interaktivními omalovánkami, skládačkami (jigsaw puzzly), pexesem a konečně i adventurou, rozdělenou do čtyř segmentů, každý s několika obrazovkami.

Na to, že jde o hru primárně zaměřenou na děti, jsou některé úkoly hodně těžké a minimálně v jednom případě je obtížnost neskutečně přestřelená (spouštění se po provaze do studny, kdy můžete s postavou pohybovat pouze nahoru nebo dolů, zatímco na vás dorážejí strašidla a pokud se vás dotkou, jedete puzzle od začátku. Pokud se dostanete až na dno s Myšpulínem, tak si to zopakujete ještě s Fifinkou i Pinďou. Za Myšpulína to ještě jde, ale postavy se pohybují pomalu a často se stane, že se vynoří dvě strašidla nad sebou a tomu se uhnout nedá. Nakonec mi pomohl až trik z Horkého léta 2 - stisknout ESC pro odskok do menu. Pokud není v obraze nepřítel, tak odskokem získáte několik dalších vteřin bez nepřátel).

Průchod hrou je ztížen o to víc, že hra neobsahuje žádné manuální ukládání (postup se zapisuje do windows registru), opakovat můžete pouze danou obrazovku a pokud hru vypnete, aniž byste dokončili segment a postoupili do dalšího, tak si ten předchozí segment prostě dáte ještě jednou. Velká část puzzlů je náročná na rychlost a přesnost, do toho postavy často komentují respektive žvaní a žvaní a repetitivně žvaní. Závěrečný let na drakovije pak jen o něco snažší studna, kde už se naštěstí můžete hýbat do všech stran, i když zvláště v závěru už to bylo pěkně husté. No, další rest mám za sebou...

Přestože mě svého času hodně bavil Morrowind (a základní hru jsem dohrál), do Oblivionu jsem se nikdy nehnal. Moje progresivní a RPG pozitivní sestra sice měla originálku i PC, které hru bez problémů rozběhlo, ale nakonec jsem hru hrál pět minut a už se k ní pak nevrátil. Můj nynější dojem z Oblivionu je spíše rozporuplný Popravdě mám raději příběhová RPG od Bioware než sandbox (a i z DA:I jsem měl lepší dojem)...

Než jsem se pustil – po patnácti letech po vydání – do Oblivionu, něco jsem si o hře načetl. Rozhodl jsem si ozvláštnit hraní následujícími způsoby: žádné mody (kromě některých neoficiálních patchů – to byla víceméně znouzectnost, protože mi hra se všemi DLC a všemi neoficiálními patchi okamžitě spadla), žádné levelování (můj modus operandi je jinak zůstat v oblasti, poplnit všechny questy, přelevelovat následující oblast a užít si snadnějšího průchodu hrou, to v Oblivionu bohužel nefunguje) a na nejlehčí obtížnost (v pozdějších fází i za střídmého užití cheatů). A především: zjistit, za jak dlouho mi bude trvat projítí hlavní dějové linie. How long to beat uvádí něco pod třicet hodin. Já to zvládl za osm (až po apoteózu, sice je ještě jeden quest v hlavní dějové linii, ale outro bylo, na brnění si ještě počkám, ale ještě taky s hraním nekončím).

Oblivion vypadá – nepřekvapivě – lépe, než Morrowind, ale Morrowind mě bavil víc. Na straně druhé, zkusil jsem paralelně znovurozehrát i Morrowind, ale tam bych si ještě musel pohrát s vizuální stránkou, případně vyzkoušet některé z konverzí (ať už Morroblivion, nebo Skywind, ale to spíš ještě počkám až po Skyrimu, pokud ještě budu mít náladu). Co se soundtracku týče, tam u mně stale vede Morrowind, v Oblivionu mi přišla naprosto nevýrazná (možná, když ji budu poslouchat desetkrát delší dobu, tak se můj dojem zlepší, ale obávám se, že tolik času tomu dát nemůžu).

Bavilo mě putování krajinou (pěšky, jízda na koni byla jaksi neohrabaná) i města, nebavily mě dungeony. Nepochopil jsem systém páčení, a to mám za sebou i Thief: Deadly Shadows. Systém “povolání”/classes v TES mi nevadí, líbí se mi, že můžu bez problému hrát za kouzlícího šermíře a chci-li, pobíhat/hopsat přitom v plátové zbroji. Co se bojů týče, nakousnu i ten největší problem, co jsem s hrou měl, a totiž friendly fire. Ono se stane (v hlavním questu) až nepříjemně často, že musíte eskortovat nějakého spolubojovníka, nebo třeba celou skupinku, pak zaútočí nepřítel a mí společníci se tak strašně rádi připletou do rány, to jsem fakt zíral. Když jsem u Brumy nechal otevírat Oblivion gates (mimochodem, druhá nejhorší věc na TES: Oblivion jsou právě Oblivion zones, byl jsem rád, že jsem navštívil jen tři, přičemž ten časový limit v poslední jsem řešil noclipem (tcl), protože jsem na to už neměl nervy), tak jsem jen slyšel výkřiky “murderer, murderer” a pak se divil, že mám najednou 5000 Bounty, ze které se nemůžu vyplatit. Taky jsem docela zíral poté, co jsem se vrátil zpět na bojiště, že přežil pouze Martin, protože když jsem odcházel, zbývalo jich na mé straně ještě poměrně dost. Podotýkám, že jsem nepoužil žádných plošných útoků, to už mi bylo jasné, že bych nepochodil (jestli je možné něco vykoumat prostřednictvím vlastnoručně navržených kouzel, to jsem nezkoušel – stejně jako alchymii).

Každopádně, když už to mám jakože dohrané a nemusím moc řešit obtížnost soubojů, zkouším teď menší DLC a plánuji ještě nějaké ty questy a frakce, jestli se můj výsledný dojem třeba ještě o něco nezlepší. Už jsem si zkusil třeba i to neslavně proslulé DLC s koňskou zbrojí (koně jsem viděl zakutého a potom už vůbec ne, a když jsem si koupil jinde nového, ten mi zmizel před nosem taky. Tak asi to budu řešit sprintem po dvou...

Jestli půjdu i do dvou velkých "datadisků¨, to ještě nedokážu říct. Utopit se v tom dá strašně moc času a popravdě si radši zahraju deset různých osmihodinových (klidně i kratších) titulů, než jeden osmdesátihodinový (prásknu na Crashe, že má na Steamu v Oblivionu nahráno 640! hodin).

EDIT po patnácti hodinách: kompletně dokončená dějová linka, konečně jsem pochopil páčení zámků, vyzkoušel si alchymii. Navštívil Shivering Isles i absolvoval pouť po svatyních.

Když jsem před více jak pěti lety dohrál první díl, první dotaz byl, jestli plánuji i dvojku. Odrazoval mě už typ hry, protože akční adventury opravdu nemusím. Nakonec mi to nedalo a zhruba týden jsem se hrou (po večerech) prokousával. Což o to, ona není o moc delší, než jednička, ale všechny ty arkádové prvky náročné tu na rychlost, tu na přesnost, případně na obojí zároveň vedly k nekonečnému opakování segmentů, což bylo o to horší, že mi hra na některých místech po uložení a opětovném nahrání pozice glitchnula, hra spadla a mohl jsem začínat z daleko dřívější pozice.

Ale největším problémem není kostrbaté ovládání, možnost mít pouze jeden předmět, puzzly, se kterými si hra díky silnějším procesorům špatně poradí (hned první - bušení do kovadliny do rytmu hudby, přičemž tohle se ještě jednou vrátí, jakmile Siegfried začne sám kovat ("Nothung! Nothung! Neidliches Schwert" (...) Hoho! Hoho! Hohei! Hohei!"Blaaaase! Blaaase"). No, tak to tam zrovna není. Tady musíte myší posunovat páku nahoru a dolů. Kéž by tam byla aspoň jedna árie... co árie, kéž by tam byla alespoň nějaká pasáž, kde by hrála hudba déle, než jen několik vteřin ve smyčce! V tomhle byl první díl daleko velkorysejší, nakonec se zde hráč dočká jen reprízy Siegfriedovy smrti - a to ještě zkráceně.

A ještě jedno mně nepochopitelné designové rozhodnutí - polovina příběhu je vyprávěna textem, který je ovšem dostupný jen v menu (a odhaluje se postupně) a přímo ve hře se nikdy nezobrazí a ani jej nepokrývají cutscény (některé se povedly, třeba souboj s drakem Fafnerem). Že Siegfried ke konci zabije Albericha, to bych už nějak přežil (v opeře přežije).

Nikdy víc. Nikdy víc... Raději vyhrabu moji Blu-Ray kolekci s celou operou, Rheingold má krásně snesitelné slabé tři hodinky...

Popravdě jsem čekal trochu víc vinět - a aspoň náznak nějakého toho sexu - ale nakonec peněz nelituji. Asi nejmíň se mi líbila pláž, protože ovládání Nininy ruky je strašně kostrbaté a všechno se to sypalo a teklo mimo (teď si říkám, že určité pasáže popisu i komentáře vyznívají daleko perverzněji, než tomu v samotné hře je). Ta mezihra mi zabrala nejdéle, protože i když bylo celkem jasné, co se má udělat, skutečně to provést byl problém.

Pozvání do bytu bylo roztomilé, i když mi přišlo, že Jakea neodradí nic, co Nina v bytě měla, ve zkoušení šatů se může hráč celkem vyblbnout (bohužel jen ve spodním prádle není možné vyjít)... no a kroucení bradavek na skóre bylo celkem WTF. Myslím ale, že si za čas zase nějakou hru od Niny dám...

Cibele se mi líbila (tedy pokud pominu hlavní herní náplň), how do you Do it mělo velmi originální námět. Na Ninu Freeman jsem si měl dát lepší pozor, její další projekty mi dosud utíkaly. Akvarelový vizuál (druhá dáma) je dost prostý, ale pořád lepší, než nějaký současný pixel art, který mi dost leze krkem. Ten třetí vzadu je pak autorem hudby, která tedy je ve Scéně, Ke Které To Všechno Směřuje je hodně intenzivní. Celá ta hříčka je dost imprese, ale ta (u každé normální hry by se řeklo cutscéna) navozuje patřičné pocity. Brrr.

První díl se mi velmi líbil, jak námětem, tak zpracováním. Dostal zasloužených 70% a já se chtěl hned vrhnout na pokračování. To se mi z nějakého důvodu vůbec nepodařilo rozjet a podařilo se až nyní, po pěti letech. Kouzlo je bohužel pryč, sice jsou tu zmíněni nějací slovanští bohové a antagonista kdysi udělal pakt s Borutou, ale jinak je ze dvojky standardní novodobé HO. Na trojku si nechám zajít chuť...

A jedna z postav se jmenuje Yannosik...

Do you know the gorilla?
- Personally? Biblically?
 
Má až patologická touha hrát adventury z vlastního pohledu (Atlantis, Myst...) mě občas přiměje hrábnout do peněženky (v tomto případě jsem peníze nechal před několika lety na gamersgate.com) a babrat se s tituly, které v lepším případě nikdo nehrál a v horším nikdo hrát nechce. Spolu s Crystal Key II: The Far Realm, Schizm II: Chameleon, Dead Reefs a Sentinel: Descendants in Time jsem za pusu sehnal i Forever Worlds. Ale to jsem si dal...

Že mám tu čest s velikým úletem už bylo jasné z úvodního intra a z velmi svérázného dabingu postav. Hra samotná po vizuální stránce dost utrpěla, navíc hned první úsek je zmatené bludiště, ve které se hráč potácí stále stejné vypadající džunglí. A pak - zase džungle, ale jinde. A i když se sem tam podíváte do jiného prostředí (poušť), zbytek pak tvoří hlavně džungle betonová (kanceláře či sklady). Do toho posloucháte (převážně) monology - protagonista se většinou omezuje na nechápavé jednoslovné promluvy, jinak především mluví sidekick - ještěrák. V cutscénách se hodně létá (kondor Sandor, přerostlý motýl, přerostlá včela a všechno to žvaní a žvaní). Samotné hraní je víceméně standardní, ale ten scénář, rádobyvtipné komentáře napsané po zdech, dveřích a vlastně kdekoli a označené otazníkem je úplně mimo.

Ale nejvíc mě dopálilo, když mi hra těsně před koncem zničila všechny moje savy a já musel pracně na internetu hledat jiné. Ruce pryč, tohle je jedna z nejhorších, komerčně vydaných (nečeských) adventur, co jsem kdy hrál (sice tak hrozné jako Vampire aus Nr. 13 to není, ale to byl hidden object).

Nemám rád motorky (a ani motorkářské filmy), takže důvodů, proč hrát Volltrottel (pardon, Full Throttle) jsem příliš neměl. Naprosto nemám problém s délkou titulu, hra mě vyložene dožrala jen jednou (destruction derby a ještě rád jsem využil možnosti, tuto sekvenci přeskočit LShift+V. Bitky v kaňonu jsem sice musel několikrát opakovat, především sekvenci se slepejši, ale na to, jak podobné akční vložky nenávidím, to ještě šlo docela dobře.

Dabing (hlavních postav) je fajn, hudba většinou taky. Remasterovaná grafika je k světu, ale ani původní verze není k zahození. Králíci pobavili :P

Před nějakými dvaceti lety jsem si řekl (oslněn fenomenální sérií Quest for Glory), že bych si rád vyzkoušel i všechny ostatní sierrácké "questy" a jejich vícedílné série. PQ zůstal až na chvostu (mám kompletně dohrané QFG, GK, KQ kromě osmičky a nedávných epizod, tři SQ, obě Phantasmagorie i EQ a prvního Larryho).

I já se pral s řízením a nakonec jsem to jakž takž zvládl až ke konci hry (kdy jsem se naučil najíždět i na tu policejní stanici ze západu a ne z východu). Orientace ve městě mi zas tolik problémů nedělala (snad jen jednou jsem si spletl kvadrant mapy), spíš mi pily krev časové limity. A zámek v šatně, čekal bych, že po prvním vyřešení puzzlu už se bude otevírat automaticky.

Relativně krátký vizuální román říznutý point and click adventurou, který nabízí na amatérský počin západní provenience neobvykle vysoké množství konců i líbivé zpracování. To mi sedlo daleko víc, než naposledy hraný Under Leaves. Rotoskopickou animaci jsem ve hře neviděl snad od The Last Express. Oceňuji propracovanost jak hry samotné, tak i samotné fabule, přičemž se tu opravdu vyplatí dosáhnout všech konců (i když tedy některé jsou dost odpuzující a vůči dívce, se kterou protagonista právě strávil noc, neskutečně kruté a neempatické, jiné jsou zase z kategorie "jak může být někdo (protagonista) takový debil".

Každopádně jsem velmi zvědavý na další projekt autorky...

Chtěl jsem po době útlumu (strašně se mi líbí slovo hiatus, aneb třičtvrtě roku jsem na PC nic ne(do)hrál) začít s něčím krátkým a jednoduchým. No, navztekal jsem se pěkně, hlavně kvůli tomu, že jsem určité kombinace barev a tvarů prostě neviděl. Ač nejsem v žánru hidden object žádným nováčkem a i české hry rád vyhledávám, Under Leaves mi prostě nesedlo a mezi čekáním na dobíjení nápovědy jsem se slzou v oku vzpomínal na jiný absolventský projekt, totiž Samorost. Tahle minimalistická grafika mi příliš nesedla, i když pravda, rozpohybované je to pěkně...
Nakonec jsem dohrál všechny mise, i ty "bonusové" na druhé obrazovce.

Děkuji Drolinovi, že mě před několika lety (ještě předtím, než se hra objevila na Steamu) na Yoomurjak's Ring upozornil. Rovněž tak musím poděkovat svým maďarským kolegům z práce za další nasměrování. Knihu Jágerskie hviezdy (překlad vyšel ve slovenštině) jsem sice nečetl, zato jsem viděl její epické filmové zpracování Egerské/Jagerské hvězdy (jde o dvojdílný maďarský film z roku 1968, kvalitou nijak nezaostávající za podobnými projekty polské či rumunské kinematografie).

Hra samotná je jednou z nejlepších FMV adventur, které jsem doposud hrál, přičemž jí hodně pomáhá to, že vznikla až po roce 2000, což se pozitivně podepisuje na technickém stavu filmového záznamu. Tvůrci navíc vystačili bez (viditelného) CGI. Výhrady nemám ani k obsazení a hereckým výkonům. Scénář... no, řekněme, že takové noční neoprávněné vniknutí do nasvíceného hradu je něco, co se hned tak nevidí. Je jen škoda, že poslední herní den už není tak působivý, hledání indicií a posléze knih je dost ubíjející. Přes to všechno je mi zvolená prezentace daleko milejší, než u A Quiet Weekend in Capri, kterýžto titul jsem se pokoušel hrát předtím.

Hře se každopádně podařilo naplnit její primární účel a do města Eger bych se někdy rád podíval...


Herní výzva 2020: Moje jméno je...

Kladu si otázku, proč jsem Stargate Adventure nehrál dříve. Věděl jsem o ní, měl jsem ji staženou a rozhodně jsem ji i spustil, navíc mám slabost jak pro svět Stargate, tak hry na AGS. Nuže, zadařilo se až nyní. Cameo Hammonda potěšilo, dialogy také. Nepotěšil mě backtracking na Chulaku ani posuvné puzzle, zvláště proto, že jsem zaboha neviděl, který kvádřík mám zrovna vybraný a musel jsem to jet poslepu. Ke konci mě už hra přestávala bavit a byl jsem rád, že skončila tak rychle - je sice o něco delší, než mnou den předtím hraná The Winter Rose, ale až tak moc mě nezaujala. Snad, kdybych se k SGA dostal před deseti lety...

Hra byla mimochodem nominovaná na sedm AGS Awards za rok 2005 , ale proměnila pouze jednu (Best Background Art). Pro srovnání, The Winter Rose měla pouze dvě nominace. Nejlepší hrou za rok 2005 pak byla vyhlášena Ben Jordan Case 4: Horror at Number 50...

The Winter Rose je krátká, ale roztomilá adventura sierrovského střihu vytvořená v enginu AGS. Sice nenamluvená, zato opatřená vlastnoústně vytvořenými zvuky a Vivaldiho hudbou. Vše je zasněžené, vločky se vznášení vzduchem, hrdinka Rose za sebou při chůzi zanechává ve sněhu stopy a čas od času narazí na nějaké to NPC.

Rozhovory jsou vetšinou vtipné (zvláště s nihilistickým supem, načerno pracujícím krtkem), jejich nevýhodou je prezentace pomocí smyčky (prostě klikáte tak dlouho, dokud se NPC nezačne opakovat) a ne jako dialogové možnosti. Puzzly jsou celkem vypečené, jde o používání předmětů na místa na herní obrazovce či v inventáři.

Zkrátka, je to povedená jednohubka, přesně taková, kterou jsem hledal do kategorie Zimní radovánky...

Na The Room jsem byl celkem zvědavý, byla mi doporučena jedním z výtvorů Steam labs. Hru jsem nakonec hrál jak na PC, tak i na smartphonu (android), ale ještě rád jsem se vrátil k PC verzi. Možná za to může velikost displeje mé postarší Xperie, ale asi jsem příliš odkojen klasickými obrazovkami na to, abych si hru užil na tak malém prostoru.

PC verzi jsem hrál během dvou večerů. První večer mě to i celkem bavilo (renderované je to krásně), ale ten druhý už mi přišel dost natahovaný. Zvláště poslední, dodatková kapitola mi pořádně lezla na nervy, v čele s finálním bludištěm. Příliš mě nebaví hry s minimálním příběhem - a The Room mi přišla v tomto ohledu ještě méně vybavená, než třeba takový Safecracker: The Ultimate Puzzle Adventure. Ještě si hodně rozmyslím, jestli budu hrát sekvely (koupené je mám, holt slevy...).

Heart of the Forest je v pořadí ČTVRTÁ počítačová hra adaptující vlkodlačí tabletop RPG W:TA, ale teprve první, kterou se podařilo dokončit a vydat. Pátá je (snad) na dobré cestě.

Četl jsem příručky a supplementy především k Vampire: The Masqurade a mám za sebou i něco z Mage: The Ascension, o vlkodlacích ve World of Darkness jsem dosud nevěděl nic (jeden byl ve Vampire: The Masquerade - Redemption, další v Vampire: The Masquerade - Bloodlines, jen to, že se jim říká garou, ale není se čeho bát - hra obsahuje kontextovou nápovědu a všechny nové termíny jsou vysvětleny.

Nečekejte ovšem, že budete s vlky býti a výti hned od samotného začátku. Ne, ne, na to si pěkně počkáte (tak asi do dvou třetin nepříliš dlouhého titulu - i když zase záleží na tom, jak rychle čtete) a oproti upířím hrám, kde hraní za člověka spíš otravuje a jste rádi, když se to odbude už v samotném intru, je to paradoxně ta nejzábavnější část. Pátrání po vlastní minulosti, prolézání lesa, vztahy mezi jednotlivými lidmi, to je strašně fajn. Podobně jako Mage the Ascension: Refuge se i tento titul točí kolem (relativně) aktuálního problému a lokalizace do neprofláknuté oblasti Evropy přidává příběhu na zajímavosti. O to větší škoda, že po přeměně na -dlaka hra dost ztrácí štávu. Kdo ví, možná jsem jen měl nezajímavý průběh, autoři slibují čtyři hlavní konce, každopádně do nového průchodu se mi nějak nechce.

Pátá edice V:TM přinesla mezi jiným i zamíchání dvacet let starých pořádků a dělení klanů mezi Camarillu a Sabbat. Gangrelové odešli z C., namísto toho Assamite (nyní Banu Haqim) a především Lasombra naopak odešli z S. do C. A o jedné takové nově Přijaté Lasombře je příběh hry Shadows of New York. A je jen na hráči, jestli z ní uděláte opravdovou Lasombru, která se tesáky a drápy prokrvácí až na vrchol newyorského potravního řetězce, nebo si zachová alespoň špetku lidskosti a jediný hluboký vztah, který ji zbyl.

Protagonistkou je polská lesbička se zálibou v kouření cigaret, v New Yorku začne řádit epidemie, hra kromě Coteries navazuje velmi svérázným způsobem i na Vampire: The Masquerade - Redemption a vůbec se jedná o jeden z mých nejsilnějších herních zážitků posledích let. Autoři se tentokrát utrhli ze řetězu co se týče citování nejrůznějších filmů, což je tedy pro mně osobně opět velké plus.

Doporučuji...

Na Coteries of New York jsem byl zvědavý, ale přesto jsem koupi odkládal skoro rok. Hru jsem nakonec dohrál za Toreadora (můj oblíbený klan) a potom jsem si krátce vyzkoušel neurvalého Brujaha (který to poměrně rychle dotáhl pod šerifův meč). Momentálně mám ještě rozehranou Ventrue (hrajete za předem určené postavy, u kterých si můžete vybrat jen jméno) a je možné, že komentář po dohrání ještě rozšířím.

I když je hra více vizuálně orientovaná, než letošní Vampire: The Masquerade — Night Road, přesto jde o prostější hru ve smyslu hraní jako takového. Navíc vskutku zamrzí absence savování (pouze Save-on-Exit) a nemožnost sát krev kdykoli se vám zachce hru dost ztěžuje.
------
Dal jsem si tu práci a dohrál hru za všechny tři postavy a získal všechny achievementy - a můžu za to poděkovat především (mnohem lepšímu) pokračování Vampire: The Masquerade - Shadows of New York. Při prvním hraní Coteries jsem se zaměřil především na questovou linii s klanem Tremere, Nosferatu a malkaviánku Hope jsem udělal jen ze tří čtvrtin a klan Gangrel (Tamika) jsem nenačal vůbec - při jediném průchodu hrou prostě nemáte dost času na všechno. Protože jsem pak chtěl postavy v Shadows lépe poznat, zaměřil sjem se při dalším hraní převážně na ty, které jsem předtím opominul nebo na to nebyl čas - i tak mi to vzalo snad čtyři rozehrání a děkuji autorům za dodatečné naprogramování tlačítka na přeskočení dialogů (prostě držíte, dokud se neobjeví dialogová volba).

A s tím krmením to nakonec není tak zlé, jak to na první zahrání vypadá. Maximálně nebudete mít k dispozici tu kterou disciplínu nebo extra volbu. Stejně jsem rád, že Shadows se na aktivní krmení vykašlaly.

Night Road je k dnešnímu datu nejvíce "role playing game" ze všech elektronických her v sérii V:TM. Víc, než Bloodlines, i když na počtu konců se to přece jen ještě neprojevuje. Stále je to ještě na rozhodnutí "Camarilla vs. Anarchy" (Anarchové úplně ne), ale jinak si směřování své postavy můžete směřovat, jak chcete, ať už jde o preferovaný zdroj krve, chování vůči NPC (upírům i neupírům) a klidně to hrát i na obě strany (a přitom se rozhodnout, jestli být upřímní, nebo lhát).

Jedna věc dělá Night Road (a taky Vampire: The Masquerade - Coteries of New York) těžší, než předchozí hry - nemůžete pít krev kdykoli, ale jen pokud vám k tomu hra dá možnost. Což je občas nebezpečné, nevhodné, nedostatek krve vám zabraňuje využívat upírské schopnosti nebo se léčit a spolu s absencí manuálního ukládání (hra se ukládá automaticky při každé volbě) to je často dost stresující.

Hra mě ze začátku příliš nenadchla, ale s postupujícími kapitolami mě začala bavit. Navíc se nevidí často, že zadaný úkol je možné ukončit s různým stupněm úspěšnosti, ale pokud při tom nezemřete, stále ještě můžete pokračovat dál. A splnění úkolu je s postupujícími kapitolami (celkem jich je deset) často čím dál tím obtížnější.

Za mě můžu hru jen doporučit, rozhodně jde o lepší počin než Vampire Prelude: We Eat Blood And All Our Friends Are Dead a nové rozehrání dává smysl. Navíc se můžeme v nejbližších měsících těšit na další dvě hry ve spojení White Wolf (pod Paradoxem) a Choice of Games.

Jsou to už tři roky, co jsem hrál první díl Zbyška, svérázný projekt (a příběh), nemající na české herní scéně obdoby. Sice jsem si z něj po třech letech pamatoval jen to, že Zbyšek Claus je delfín (a syn Santy Clause), že můžete buď vyšetřovat, nebo se na to vykváknout a raději chodit do kina a že to nebyl vizuální román na pět až deset minut, jak tomu s velkou částí české produkce tohoto typu her často bývá. Nicméně jsem zapomněl, jak ujetý ten svět je.

Téměř celý děj druhého dílu se odehrává na palubě vesmírného vlaku plného mluvících delfínů, jednorožců, alienů (členové posádky) a vůbec všemožných podivných existencí a svérázných figurek. Celé je to velmi vtipně napsáno, je na hráči, jestli bude asistovat ve vyšetřování, nebo se jen poflakovat kolem (tyhle větve jsem příliš nezkoumal).

Po technické stránce se autorům podařilo z Ren'Py vyždímat opravdu hodně, celé se to (na poměry vizuálních románů) opravdu slušně pohybuje a ani nezaostává ani ozvučení a hudební doprovod.

Nejsem si jistý, jestli jde o titul pro každého (přece jen se musíte přenést přes určitou šílenost settingu, např. že jedním ze sekundárních charakterů je kostra jednorožce, ovšem všichni jednají, jako by dotyčná klisna byla stále naživu), každopádně titul takovéto kvality by se mohl z fleku prodávat...