Tak jsem se ve svém putování za českými freeware adventurami dostal i k tomuto v AGS vytvořenému počinu. Asi nejvíc mě štvala nemožnost prozkoumání předmětů v inventáři, kde si prostě musíte vystačit s obrázkem (jeden z puzzlů zahrnuje kombinaci barev, které získáváte právě použitím různých předmětů), takže pokud si nepamatujete, co jste to přesně sebrali, tak musíte zkoušet vše na vše. Což je mimochodem ve hře i tématizováno).

Hra není příliš rozsáhlá (čtyři obrazovky plus finální neinteraktivní místnost), ale přesto je relativně propracovaná a dostat se v jednom případně na druhý konec místnosti vyžaduje poměrně hodně úsilí. A s tou deklarovanou nutností vyznat se v komiksech to taky není tak žhavé...

BTW dle titulků byl jedním z betatesterů Pivo?

Tak nevím, jestli jsem vyžral tu nejhorší možnou verzi (PC/DOS) bez Fukovy hudby pouze s pc speaker ohňostrojem na závěr, nebo to jen DOSBOX neumí emulovat. Každopádně možnost změny barvy pozadí a textu mě nevytrhne. Jestli Ugra označil Spectrum verzi za jednu z nejlepších předrevolučních her, tak potěš. Inventář omezený na pět položek, sviňárničky v podobě časových limitů vyřešení skřeta, zapálení mechu..., potěší taky, když jablko místo položení sežerete. Nebýt toho, že jsem si hru chtěl zahrát už nějakých dvacet let (díky tolkienovské tematice), tak bych se na hraní vykašlal. Takhle mě to zabralo snad sedm restartů (zvláště, když jsem si přepsal save dead endem) a nakonec jsem ještě rád sáhl po návodu.

Tři minipříběhy s celkovou odhadovanou délkou čtení 10 minut. Jde o kinetický román (jeden konec, žádné volby) a dokonce se zdá, že jde i o jeden z prvních titulů vydaných v enginu Ren'py obecně (č. 23, pokud se dá věřit jejich seznamu).

Upřímně, tohle je ještě méně hra, než většina zástupců tohoto žánru, na jazyk se spíš dere označení umělecká výpověď.

Technická poznámka: hra vyšla i pro Android, ale zaboha se mi ji po stažení nepodařilo spustit...

Další příjemná česká VN jednohubka, opět spojená se soutěží na Animefestu, i když ne tak, jak by se dalo v rámci Renai soutěží v letech 2009, 2010 a 2016 čekat (šlo o soutěž o nejlepší fan art inspirovaný touto hrou, a takový sekvel s Asukou pod názvem Feststrip bych si taky dal líbit:-P).

Hra nabízí větší množství konců (dosáhl jsem jich tuším sedmi, i když většina z nich je špatných), navíc při opravdu hloupých odpovědích můžete skončit prakticky na začátku. Bavily mě jak dialogy, tak postavy, Fest Trip je navíc spolu s Heartbeat jasným důkazem toho, že VNka ze současnosti a z domácího prostředí mají smysl.

O Princes of Fantasy se nedá moc psát, to se musí zažít. Nabízí se otázka, proč vlastně tvořit záměrně špatnou hru, ale to je pomalu jako klást si otázku, proč psát české vizuální romány o Japoncích, které se odehrávají v Japonsku. (Tuhle otázku si kladu v poslední době často, ale ... Budiž).

Ač hra vypadá otřesně (Malování? Myslím že Malování/MS Paintbrush) a příběh je víceméně o ničem, po technické stránce to funguje. Jako myšlenkový experiment doporučuji porovnat s těmi horšími výtvory např. od Marion Software.

A abych nezapomněl (protože popisek to nezmiňuje) - hra je pouze v angličtině;-)

V rámci AnimeFestu 2016 soutěžily čtyři vizuální romány (ehm): True Ending, Spáleniště, SemiFantasy76: O smůle a štěstí Tondy Brukve a nakonec právě Útočiště, které zde čtyři roky chybělo. Popravdě jsem si tak moc zvyknul na hry v Ren'py, které nabízí velké množství pozic pro uložení, možnost zrychlení textu i přeskakování již přečteného (což usnadňuje dosahování dalších konců), že mi absence posledních dvou položek u tohoto titulu - jakožto i omezení na tři savy - docela pily krev. Příběh samotný je malinko naivní, ale jako jednohubka-proč ne, navíc mě překvapilo větvení příběhu, to se v domácích podmínkách moc nevidí...

Tedy jako.. ehm... došla mi slova. Asi takhle - má to nápad. Má to taky poměrně velké množství možností/seriálů (nicméně pobyt v nich není příliš dlouhý). Možná bych si to užil víc, kdybych z těch seriálů měl alespoň nějaký nakoukáno (tuším jsem viděl jeden díl Blood+ a kromě toho, že by to mohlo být o upírech, si nepamatuji vůbec nic - přece jen jsem spíš koukal na Neon Genesis Evangelion, Hellsing nebo Haibane Renmei, tři další z herní nabídky znám jen podle názvu a u ostatních vůbec nevím, která bije). Co bych si asi neužil v žádném případě je kresba postav, ta mi trhala oči. Neodvažuji se odhadnout, kolik bylo autorům (spíš autorkám) let (nick jedné z nich něčemu napovídá), ale ať se na mně nezlobí, tohle neskousnu.
PS, Heartbeat dostává při zkušenosti s Anime Rande úplně nový rozměr...

Skoro by se dalo říct, že tahle hříčka se načítá déle, než se hraje. Skoro. Záleží na tom, jak rychle čtete a jak výkonný máte počítač, ale pokud i autoři říkají, že jim načítání trvá dlouho a že tenhle aspekt zrovna nevychytali, to už je na pováženou. Tento titul stojí na příběhu a svérázném (a minimálně na české poměry) unikátním grafickém zpracování, ke kterému přispívá fakt, že se zde nerecyklují předtvořená pozadí. O příběhu vám záměrně neřeknu nic, protože na něm to celé stojí. Prozradím jen, že jednu půlku tvoří flashback...

Link ke stažení: http://freehry.doupe.zive.cz/recenze/sen ... cka-jako-korytnacka/

Jinak abyste věděli, proti čemu Korytnačka stála a jaké bylo pořadí:

1) Podzim
2) Enmaku
3) Sen Tmavomodrej Korytnačky

(Cena diváků): Heartbeat
Anime Rande

Večer s českým vizuálním románem 2/2: True Ending

Zasloužený výtěz Animefestu 2016 v sekci Renpy her. Dámy a pánové, tohle je nářez. Strávil jsem v ní přes tři hodiny a času nelituji. Hra je rozdělena na několik částí (přičemž nejobtížnější je hned ta první, s nejvíce rozhodnutími), ale každá z nich je přes recyklaci prostředí i charakterů úplně jiná, s jinou náladou i vyzněním. Asi nejméně zajímavý/originální je samotný "true ending" a být to samostatná hra, nebylo by příliš o co stát, ale jako příběh do počtu ujde. To, co předchází, je ale nářez a popravdě jsem zvláště u druhé části jen nevěřícně zíral a chlámal se.

Pozoruhodným elementem je zasahování jisté modrovlasé postavy do děje, které se ovšem projevuje např. násilným restartem hry do menu nebo dokonce odebráním tlačítka start (to pokud se hráči podaří protagonistu zabít).

Tahle hra je fascinující ukázkou jak kreativních schopností autorů, tak i příkladem toho, co všechno se dá z free enginu na tvorbu VN vytřískat. Tohle je jeden z nejzábavnějších zástupců žánru, co jsem zatím hrál (a další příklad toho, že každé české VN je úplně odlišné od všech ostatních...).

(10/10 jak démon vyžadoval, jsem tomu nedal, ale silných osmdesát procent je to určitě)...
(A jak tak koukám, tak i splňuje Herní výzvu 10 (naruby) na hardcore. Win-win!

Večer s českým vizuálním románem 1/2: Broken sky

Tohle je vyloženě jednohubka na pár minut. Nominálně je to sci-fi, ale vlastně to vůbec není poznat. Neurazí ani příběh, ani kresba, o nějakém překvapení se mluvit nedá. Minimální počet rozhodnutí.

O spin-off sérii Heroes Chronicles jsem se dozvěděl poměrně brzy (díky sžíravé recenzi z jednoho herního časopisu, která by se dala shrnout slovy "krátké a blbé"). Celou sérii si pak koupil otec poté, co vyšla na GOGu (jestli ale některý z dílů hrál, to už se ho bohužel nezeptám). Nebýt Herní výzvy a potřeby najít nějakou tahovku (původně jsem chtěl hrát Alpha Centauri, ale radši jsem se zase po špičkách vytratil. Poté padla volba na HOMAMIV, kde jsem ale zapomněl, jak neskutečný opruz ten díl byl, načež mi do oka padlo tohle), asi bych se neobtěžoval.

Warriors of the Wasteland nabízejí osm map/scénářů a nic jiného - to je celá kampaň, žádný generátor map, standalone mapy nebo multiplayer. Ale na to máme trojku... Kdesi jsem si přečetl, že Chronicles cílily na začínající hráče a minimálně úvodní mapy by tomu odpovídaly. Na druhé straně, kratší herní doba mi v dnešní době zcela vyhovuje. Co tato hra dělá opravdu dobře, je world building a writing, na HOMAM je tu neuvěřitelné množství textu a vpodstatě jsem se přistihl, že hraji víceméně jen kvůli příběhu (i když tedy ta náhlá proměna hrdiny v posledních dvou mapách... no, nevím...).

Jinak se mi nevyhnuly technické problémy - nejsem zvyklý na to, aby se mi na GOGu koupená (starší) hra odmítala spustit, naštěstí fórum nabídlo řešení a hra pak přece jen fungovala.

Herní Výzva 2020: Ještě jeden tah

Cesta je u konce... Přijde mi, jako bych s touto sérií strávil celé Věky, i když to nemohlo být víc, než patnáct let... Paměť už mi neslouží, jako dřív, ale přísahal bych, že jsem se s Mystem poprvé setkal prostřednictvím CD Levelu (nebo to bylo Score? Každopádně to nemůžu nikde dohledat) a vůbec netušil, co si o tom mám (odkojen Atlantis: The Lost Tales) myslet. Postupně jsem se prokousal každým dílem včetně remaku prvního Mystu i kompletním Uru a popravdě mě ani nemrzí, že už to mám za sebou... Vrcholem pro mně už navždy zůstane díl třetí.

Pátý díl bohužel neobsahuje FMV sekvence, což bylo pro mně asi největší zklamání. Oproti Uru hra vypadá lépe a lépe se i ovládá (přičemž je k dispozici jak volný pohyb pomocí klávesnice, tak i zjednodušený pohyb myší, budící dojem klasického pohybu po nodech, který je ovšem stále ještě plynulý - sice se mi zapnul jaksi omylem, ale ještě rád jsem u něj zůstal). Hudba neurazí, ale kompozice Jacka Walla z předchozích číslovaných dílů se mi zamlouvaly víc...

A to kreslení na tabulky, ježíš. Takový nemotornější MS Paintbrush/Malování. Někdy se mi podařilo dát to napoprvé, někdy až napodesáté, navíc Bahro občas nechtěli přijít (nejdřív jsem myslel, že jsem třeba moc blízko, ale jindy se stvoření spawnulo přímo pode mnou)... A co se týče savování, ještě nikdy se mi nestalo, abych si musel hledat na internetu, jak hru ksakru uložit. Něco tak neintuitivního jako zde jsem nezažil, to se musí vidět.

PS, hra má více konců, přičemž ty zjevné nejsou dobré...

Herní výzva 2020: ♫♫♫

Hry na Infinity Engine jsem na začátku století zbožňoval. Tedy hlavně Baldury a posléze i Planescape. Na IWD se mi líbila předevšim hudba, náplň hry samotné už méně. Byl jsem tehdy schopen dohrát (po několika neúspěšných startech) jak základní hru, tak i datadisk (první bitva s drakem) i začít Trials of the Luremaster, ale příliš daleko jsem se nedostal. Přesto ve mně vždy zůstala touha dohrát všechny hry na IE. Po letech jsem pak se zaťatými zuby dorazil i IWD 2 a nyní konečně i Trials of the Luremaster.

Nejspíš patřím k minimu hráčú (minimálně zde na DH), pro kterého jsou boje v IE hrách prostředkem, ale nikoli cílem. Neužívám si nějakého taktizování, naopak chci, aby boje netrvaly dlouho, moje postavy nechcípaly, já se nemusel štvát s ochranami, zrychleními, maximálně si tak loknout léčivého lektvaru, prostě aby boje nestály v cestě příběhu. Proto také nižší hodnocení právě na boje zaměřených datadisků TOTSK, TOB a taky samotné série IWD, protože to mě prostě nenaplňuje. Příliš mě to nebralo před dvěma desetiletími a nyní mám pro to ještě méně pochopení.

Bohužel pro mně, přesně o tom je i TOTL - boje, boje, boje, sem tam puzzle, příběh mě nezajímal. Ještě rád jsem si zapnul story mode (hrál jsem Enhanced Edition), nejvíc mi zatápěli spectral warriors v samotném hradě, jinak to celkem šlo. Hrou jsem pak prosvištěl za zhruba 2,5 hodiny, což mi naprosto vyhovovalo. Navíc jsem poprvé v životě hrál s předpřipravenou partou (což přispělo k ještě většímu pocitu odcizení, nepřekvapivě). Na druhou stranu mi nikdo neumřel, což považuji za velké plus...

Pokud vás bavilo IWD (a HOW), TOTL by zklamat neměl.

(Herní výzva 2020: Parťák)

Adventure hry nehraji kvůli puzzlům (a těmi celá The Black Cube série přetéká), ale především kvůli příběhu (a hudbě a vizuálnímu zpracování). Kitrinos je poměrně krátký (ale delší, než původní Myha), vizuálně před placenými bratříčky trochu ztrácí, ale pořád je to příjemná jednohubka a povedený příspěvek do série.

Puzzly jsou místy poměrně vypečené, s výjimkou posledního puzzlu jsou ale poměrně pochopitelné a nápověda se většinou válí někde poblíž. Tedy kromě bludiště se dvěma kuličkami, kdy vnější musíte dostat dovnitř a vnější ven, na tom jsem docela zatuhl (návod autorů říká drze "tohle puzzle není těžké, na to návod nepotřebujete")

Titul bych ale rozhodně nedoporučil těm, kteří ze série ještě nic neodehráli. Pokud jste s černými kostkami ještě nic do činění neměli, radši začněte předchozími kousky....

Tato hra docela klame tělem. Na první pohled se sice zdá, že jde o vizuální román (vytvořeno v enginu RenPy, druhé místo v soutěži Ren'Ai her na Animefestu 2009), ale ve skutečnosti jde o klasickou textovou adventuru (s obrázky a hudbou), které nechybí puzzly a ani bludiště. Obojí mi celkem zatopilo a dokonce donutilo kreslit si mapu - už si nevzpomínám, kdy jsem tohle naposledy musel ve hře dělat.

Bojová sekvence na samém začátku mi příliš nesedla, nicméně jde o další věc, se kterou jsem se ve vizuálním románu dosud nesetkal. Přišlo mi, že o výsledku daleko víc rozhoduje náhoda, než taktika.

Navíc se nebojím říct, že v tomto případě jedno dohrání rozhodně nestačí (to je nutné ke zpřístupnění druhé postavy), hra za druhou postavu totiž obsahuje nové a poměrně zásadní informace, které do jisté míry mění vyznění příběhu. O co konkrétně jde, prozrazovat nebudu, nicméně mě propracovanost celého projektu přiměla ke zvýšení původního hodnodcení (nemluvě o tom, že mi stále uniká poslední konec).

Nikdy bych neřekl, kolik využití může mít taková černá kočka. Použít ji k ulovení myši, ok. Ale co takhle udělat z ní rozprašovač barvy, udělat z ní titulní sfingu, případně ji poslat v balíku do hotelu nebo jejími drápy dostat z mraku sníh, to už je docela silná káva. Ti dva jsou z podobného těsta jako Kájko a Kokoš z Příhod z Galské země nebo jako myšáci z Chata kocoura Leopolda alias Zvláštnosti myšího lovu, jen jsou díky (polskému) dabingu otravnější. "zkus se zeptat mého staršího bratra" se poměrně rychle přejí, i když pokud to řekne i ten bratr... Navíc taky budete často slýchat věty "co je to za hlupstvo" nebo "kéž by ta hra byla jednodušší, co?"

Ono vlastně není moc o co stát, pohyb mezi lokacemi je místy dost zmatený a půlku času jsem hledal přechody samotné, ne jen aktivní místa na použití předmětů (jiný typ puzzlů než kombinace předmětů z inventáře na okolí tu není). Humor je místy dost zvláštní a vývoj jednotlivých událostí místy dost nečekaný (upír, perská princezna proměněná po polibku protagonisty v žábu), ale těžko říct, jetli to jsou dostatečné důvody ke hraní.

No, těch nepřeložených polských adventur z devadesátých let moc nezbývá, podpory SCUMMVM se dočkal (a snad brzy i AJ překladu) Książę i Tchórz / The Prince and the Coward, i když ten by měl být už delší dobu k dispozici i německy (i rusky, kdyby někdo chtěl).

Puzzle ve 3d jsou těžší / méně přehledné než ty ve dvou dimenzích, o tom není potřeba pochybovat. Loco Commotion (neboli Modelleisenbahn Simulator, jak je hra prodávána v německy mluvících zemích) se snaží zatraktivnit koncept převedením do podoby vláčků, ale výsledek je spíše rozpačitý...

Možná za to může mnou zvolené (a hrou oficiálně podporované) rozlišení, nicméně ovládání kamery mi přišlo nepříliš responzivní a ve výsledku spíše potírá než podporuje pocit dobře vykonané práce poté, co překonáte všechny překážky a vláček jede krajinou do cíle.

Dále mi (vzhledem k tomu, že jde o vlaky) přišel velmi nešťastně zvolený způsob použití jednotlivých pomocných vlaků - poté, co tento přijede na místo, kde má vykonat svůj účel, vlak zkrátka exploduje, zmizí a místo je nahrazeno např. novou kolejí nebo tunelem. Jistě, jedná se o stylizaci, ale ve výsledku jde o poměrně rušivou věc, zvláště když tento způsob "stavění" srovnám např. s RollerCoaster Tycoon.

Paris 1313... Tahle hra má poměrně blízko k dřívějším hrám Index+ (které tuto hru koprodukovalo) a nabízí podobně rozporuplnou hratelnost, jako Crusader: Adventure Out of Time a Vikings, ale tentokrát bez FMV sekvencí (zde jsou postavy i pozadí 3d renderované).

Jak už můj šest let starý popisek říká, ovládáte hned tři různé charaktery. Každý segment je ale poměrně krátký, víceméně pouze cutscéna, puzzle a krátké outro. Některé puzzly jsou pořádně vypečené (ať už šplhání komínem, kde musíte nacházet úchyty pro ruce i nohy a z těla vidíte pouze dlaně a chodidla, nahřívání pečeťě -zde jsem ještě rád využil možnosti přeskočení nezvládnutého puzzlu, případně pixelhuntové vymetání krbu, na které jsem po několikerém neúspěchu musel změnit rozlišení na doporučených 800x600. Lukostřelba je otravná, opakujte třikrát. Hraní v kostky je nuda, pro jistotu opakujte dvakrát).

Kapitola 7 a 8 je bludiště, taky peklíčko, které mi navíc ani příběhově nedávalo moc smysl. Z nějakého důvodu musela každá z postav dosáhnout finální místnosti z jiných směrů, ale přiitom byli všichni spolu - každá z těchto sekvencí začíná i končí úplně stejně.

Obrovský problém hry je opět to, že nemůžete ukládat kdykoli - respektive můžete, ale budete opět na začátku každé kapitoly. Když dohrajete dva segmenty ze tří a uložíte uprostřed hraní třetího, postup se vám uloží, ale poslední segment kapitoly zase musíte hrát znovu. Otrava.

Co se celkem povedlo, to je hudba (musím se později podívat, co že to hraje v intru - mám takový pocit, že to má v repertoáru uskupení Elfenthal). Co se naopak nepovedlo vůbec je, že do katedrály Notre Dame se ve hře vůbec nepodíváte... A taky jepřes 19 segmentů poměrně krátká, což ale asi vynahrazuje to, že některé puzzly/sekvence je třeba do zblbnutí opakovat, než hra uzná jejich splnění. No, mám to za sebou...

EDIT:

- hra sice obsahuje devět kapitol a tři hratelné postavy, segmentů je ale pouze devatenáct - v sedmé kapitole hrajete za všechny dohromady a v poslední pouze za hodináře
- hudba z intra je Cuncti Simus Concanentes. Tato skladba pochází z rukopisu Llibre Vermell de Montserrat a Elfental ji hraje bez instrumentálního prologu.
- ač je hra 20 let stará, podařilo se mi ji rozjet nativně na Windows 10 bez jakýchkoli úprav, kompatibility nebo podpůrných programů. Jen videa se načítají pomalu.

V našich končinách prakticky neznámá FMV adventura Vikings je mladším bratříčkem (podobně neznámého) Crusadera, které jsem měl to štěstí hrát před nedávnem. Rozběhnout tuto hru na mé šunce byl docela oříšek, protože se nedá spustit ani na Desítkách, ale dokonce ani na XP (protože Desítky jsou čím dál tím nenažranější, tak se mi win 95/98 už neemuluje dobře a hra byla nehratelná. Vikings sice obsahuje i šestnáctibitové soubory, ale instalace na Win3xx se nezdařila). Protože disky obsahují jak verzi pro Windows, tak pro mac, nakonec jsem to rozběhnul v QEMU, kde mi to jelo buď plynule bez zvuku, nebo nehratelně sekavě s. Nakonec pomohl až výkonnější počítač, který je ale věčně obsazen manželkou a abych si mohl zahrát, musel jsem si vzít v práci dovolenou. Fun times.

Nabízí se otázka: stálo to za to? No, podívejte na moje hodnocení. Dobrá zpráva je, že není nutné hledat předměty v herní databázi, hra navíc obsahuje i klasický savovací systém. Jenomže to neznamená, že si můžete hru uložit a po načtení budete tam, kde před tím. Uložíte-li v průběhu puzzlu, po načtení budete zase na jeho začátku. A vzhledem k tomu, že tento titul obsahuje několik mini/meziher, z nichž u jedné jde vpodstatě o baseball na bruslích (hraje se na ledu) a u druhé pro změnu musíte proplout mezi pohybujícími se ledovci a pod palbou nepřátelských lodí (na jazyk se dere slovo drakkar, ale prý to není drakkar), zas tak moc to nepomůže.

Jinak mě víc zaujaly křižácké výpravy, než vikingové, ale to může být otázka vkusu...

Podzim je pro mně jednou z nerozporuplnějších her, kterou jsem v poslední době hrál, přičemž nejde o titul, který by byl jakýmkoli způsobem kontroverzní. Co si myslet o hře, na které mě ruší právě její klady?

Mohl bych začít tím, že Podzim je klasickým příkladem vizuálního románu se vším, co k tomu patří, strukturou i kvalitou zcela srovnatelný se zahraniční produkcí, navíc s citelným použitím japonských reálií. Dosud žádná česká / česky psaná hra tohoto žánru se nedostala na takovou úroveň. A zároveň se musím ptát, jestli je bezduché okopírování postupů tou nejlepší cestou, a pokud ano, proč s tím mám problém (a čtenář zase může namítnout, jestli je to problém můj, nebo té hry).

Po formální stránce vlastně nemám co vytknout, hra navíc mění barevné ladění podle toho, o kterou z dívek se hráč zajímá (a pokud neumíte japonsky, tak vám určitě nedojde, že jméno minimálně dvou z dívek odpovídá i barvě okna poté, co se s danou dívkou seznámíte - i to mi došlo úplnou náhodou den poté, co jsem Podzim dohrál). Hra na některých obrazovkách obsahuje i scrolling nebo jednoduché ozvučení (tím teď nemyslím hudbu), což se u českých her v RenPy hned tak nevidí. Hra nijak nezaostává ani množstvím konců (viděl jsem jich sedm a je jich minimálně devět). I psaní je na velmi vysoké úrovni.

Mým druhým problémem se hrou je samotný příběh, respektive jednotlivé dívky. Neodvažuji se posoudit, nakolik se zde jedná o archetypy či stereotypy žánru, nicméně mě při hraní neskutečně rušilo, jak moc emocionálně poškozená každá z dívek je - každá jinak, ale všechny pořádně a interakce s nimi je občas jedno velké WTF.

Vítězství na Anime Festu 2009 je přes výše zmíněné kritizování zcela zasloužené...