Poslední komentáře

Pouštět se do takto starých her je vždy riziko. Já měla technický problém hned na začátku hry. Při prvním spuštění se mi na monitoru zobrazila pouze ¼ obrazu. Neviděla jsem menu a nevěděla, kde upravit rozlišení. Nakonec se mi to podařilo a s velkou slávou jsem se pustila do hraní.
Indiana Jones Fate of Atlantis je plná humoru od samotného začátku (padání ze schodů) až do konce. Styl humoru, akce a příběh přesně odpovídají duchu, v jakém jsou filmy. Atmosféra je perfektní.
Poměrně trvalo, než jsem si zvykla na herní mechanismy. Je třeba pokaždé vybrat, co se udělá a s čím se to udělá. Líbila se mi i míra detailu, se kterou byla tato mechanika udělána, např. ve tmě se look změní na touch, protože logicky Idie nevidí. Hra nabízí velkou řadu dialogových možností. Což na konci hry způsobuje, že ukecat to tak, aby byl dobrý konec, je pořádná makačka. Také výběr věcí, které šlo směnit za masku, se mi zdál nekonečný :)
Nejedná se vůbec o jednoduchou hru. Často jsem si připadala ztracená a měla jsem pocit, že už jsem musela vyzkoušet všechno. Když jsem zjistila řešení, někdy jsem se plácala do čela, jak to, že mě to nenapadlo hned. Jindy jsem si ale říkala: „Jak jsem na tohle asi měla přijít?!“ Velkou část hry jsem trávila chozením sem tam a náhodným zkoušením všeho možného. No a občas pomohl i strýček Google. To ale jen, když jsem byla opravdu zoufalá. Problém, který byl nejspíše chybkou hry, jsem měla při hledání cesty v bludišti na konci hry. Sofia mě nechtěla následovat a já nevěděla, jestli můžu jít dál, nebo se pro ni mám vracet. Ukázalo se, že jsem mohla jít dál. Pak se někde vždy objevila.
Zvuk hry je hezký, hudba dobrá, ale jakoukoli řeč doprovází hrozné šumění. Ze začátku mě to rozčilovalo, ale zvykla jsem si.
Sečteno, podtrženo, Indiana Jones Fate of Atlantis je zábavná hra, která vás trochu potrápí.

Portál rozhodně patří mezi mé nejoblíbenější herní série. Když jsem si jí teď znovu zahrála, padají mě jen samá pozitiva. Možná, je to tím, že už se nezasekávám u řešení místností :)
Portál prostě zbožňuju. Je to jedna z mála her, které bych mohla hrát pořád dokola, a nikdy mě nepřestane bavit. Všechny „postavy“ jsou neskutečně zábavné. GLaDOS, Wheatley (ten trochu otravný, ale neva), Cave Johnson i Carolin. A nesmím zapomenout na ostatní poškozená jádra a turrety.
Absolutně perfektní práci odvedla Ellen McLainová, která propůjčila svůj hlas nejen GLaDOS, ale i turretám a Carolin. Miluju hlášky turret a i bezelstné nadšení Carolin, ale GLaDOS je nejlepší, prostě mistrovské dílo. Samozřejmě všechny hlášky musely být dobře napsány, aby byly tak zábavné, ale Ellen je vynáší na vrchol.
V první části hry mě bavilo schválně nedělat, co po mě Wheatley chce a poslouchat jeho komentáře. Samozřejmě se začaly po chvilce opakovat. Někdy byly připraveny tak 2, ale většinou o něco více. Nebo naopak mě občas bavilo udělat, co mi GLaDOS a Wheatley řekli a poslouchat jejich komentáře na to. I když to většinou znamenalo mojí smrt.
Těžko se nyní vyjadřovat k obtížnosti místností. Hru jsem hrála už mnohokrát a většinou jsem teď prošla bez problémů. Zasekla jsem se jen párkrát, kdy jsem si řešení nepamatovala, a nebylo pro mě zjevné. Pak jsem se musela trošku zamyslet, ale nijak to nebolelo :)
Příběh je super. Hlavně mě bavilo objevování historie společnosti Aperture Science, Cava Johnsona, atd. Samozřejmě není vše představeno přímo a detaily v prostředí také odhalí mnoho. Ve hře je i pár dojemných chvilek. Mě osobně bylo nejvíce líto turrety, kterou jsem musela nechat před dveřmi, které by jí zničily. Chtěla jsem si svojí novou „jinou“ kamarádku vzít sebou. Naopak Wheatleyho mi úplně líto nebylo. Možná jen trochu.
Vzhled hry už samozřejmě dnešního hráče nenadchne. Přeci jen roky letí a dnešní hry s dech beroucí grafikou jsou někde jinde. Mě to ale nevadí. Nekonečné prostory Aperture laboratoří, jsou bezesporu působivé.
Já nejraději hraji příběhovou část hry za Chell, ale určitě stojí za zmínku i možnost hrát ve dvou a hráči vytvořené místnosti.
Portál 2 mohu všem jen doporučit, ale určitě si nejdříve zahrajte první díl.

Nemohla jsem se rozhodnout, jakou hru vybrat na splnění letošní výzvy (tj. 2019) Herní kutil. Ve výběru jsem měla City Skyline, Portal Knights, Minecraft a tuhle hru. Zrovna byl v Humble Bundle balíček s Lego hrami, tak jsem nakoupila a vybrala k výzvě Lego Worlds. A výběr to byl opravdu špatný.
Tahle hra mi vůbec nesedla. Hlavním problémem hry je ovládání. Už jen procházení, nebo pobíhání po světě je otravné. A to raději nemluvím o soubojích. Přimět postavičku útočit na toho, koho chci, je téměř nemožné. Podobně na tom je i střílení zbraní. Problému se směrováním úderů jsem si všimla i v jiných Lego hrách, ale tady je to mnohem horší. Možná vývojáři nechtěli v této hře agresivitu…
Teď něco pozitivního. Hra je opravdu hezky nadabovaná a vypravěč hráči ukáže jak zacházet s různými nástroji. Občas hodí i nějaký ten vtípek. Hra také moc hezky vypadá. Má i dobrou hudbu. Audiovizuální stránce hry není co vytknout. To je ale asi tak vše.
Jak už jsem psala, ovládání je nepohodlné a to i při stavění. Stavění (hlavně v sandboxovém režimu) nabízí obrovské možnosti. Pokud je někdo trpělivý a má představivost, dokáže určitě postavit neuvěřitelné věci. Problém je ale v té trpělivosti. Když jsem si v této hře stavěla, měla jsem velký problém dát kostičku přesně tam, kam jsem chtěla. Často se mi stalo, že jsem jí umístila o nějaký ten kousek výš a následovalo mazání a umisťování znovu. Moje postavička mi také mnohokrát překážela ve výhledu. A co bylo nejhorší? Nemůžu ani říct, jak mě v dobrodružném režimu při stavění štvaly ostatní postavičky. Pořád mi otvíraly okna! Nakonec jsem byla tak naštvaná, že jsem zastřelila každého, kdo se k mému výtvoru jen přiblížil. Přesto stavěn by se nějak dalo brát jako slušné, i když je zdlouhavé (pokud stavíte kostičku po kostičce a nevyužíváte před-připravené stěny, atd.), ale objevování nových kostiček a světů mě nebavilo vůbec.
Světy jsou dle mého názoru zvláštní. Jsou barevné, veselé a různorodé, ale co mají společného, jsou okraje (konce světů). Světy mají tvar čtverce nebo obdélníku a končí rovnou hranou. I voda. To na mě působí zvláštně. Mohly by mít alespoň trochu přirozenější tvar.
Pro odemknutí nových světů jsou potřeba zlaté kostičky. Ty se získají plněním úkolů a chytáním rozčilujícího se Trablemakera. U jeho chytání je asi chybka v nápovědě, protože se mi ukazovalo, že mám zmáčknout pravé tlačítko myši. Tak se mi ho ale nikdy nepodařilo chytit (postavička jen vyskočila). Chytila jsem ho přes E, tak nevím, kde se stala chyba. I při získávání zlatých kostiček plněním úkolů jsem měla problém. Nejdříve, když jsem vyhledala náhodné světy, se mi generovaly jen sváteční světy bez úkolů. Nevěděla jsem, že tam úkoly mají být, tak mi přišlo získání dodatečného množství zlatých kostiček nemožné. Později jsem zjistila, že i v náhodně generovaných světech jsou úkoly, za které je lze získat, ale k jejich splnění jsem často potřebovala něco, co jsem neměla otevřené. Nevím, jestli jsem měla smůlu na špatné světy vytvořené hráči, ale úkoly opravdu často nešly s věcmi z daného světa splnit, např. byl úkol vyfotit něco, co tam nebylo.
Několikrát se mi stalo, že hra spadla. To také moc nepotěší.
Na závěr mohu jen říct, že se ke hře se dost pravděpodobně nikdy nevrátím.

Lara Croft Go je zajímavě stylizovaná logická hra, která je určeně především na mobilní zařízení. Já mám hru na Steamu a hrála jsem jí na PC, což není nejlepší varianta. Ovládání je přizpůsobeno dotykovému displeji. Na PC se hra ovládá čistě myší. Myslím, že by PC verzi určitě pomohlo, kdyby šel pohyb ovládat na klávesnici.
Grafická stylizace je příjemná a doplněná hezkými efekty, které Lara dělá, např. při vylézání na něco občas udělá stojku.
Přestože se jedná o logickou hru a na každý tah jsem měla neomezenou dobu na rozmyšlení, měla jsem často pocit jako při akčních hrách, kde musím se rychle rozhodovat. Člověk se prostě nechá strhnout atmosférou a hudbou.
Obtížnost hry je dobře vyvážená. Nevztekala jsem se u toho, ani se mi nepodařilo projít většinou levelů na poprvé. Je to taková příjemná rekreační hra na cesty. Poslední kapitola přitvrdila a hra se stala o dost obtížnější. Alespoň pro mě.
Za mě mohu hru doporučit. Pokud rádi hrajete logické hry, určitě aspoň za vyzkoušení stojí.

Limbo je zajímavá atmosférická plošinovka, kterou za sebe mohu doporučit. Jedná se spíše o umělecké dílo, které klade důraz hlavně na emoce. Je otázkou, zda hra má, či nemá příběh. Je to spíše na hráči, jak si vše domyslí. Limbo je spíše pomalejšího rázu s důrazem na řešení logických hádanek, ale najdou se i akčnější částí.
I když je dle mého názoru hudba jednou z nejdůležitějších součástí hry, která vytváří atmosféru a podtrhuje příběh, její absence v Limbu na atmosféře vůbec neubírá, ba možná i naopak.
Musím říct, že jsem nečekala, že bude hra takto brutální. První smrt mě opravdu překvapila, až šokovala. I když hra je temná, což drsnější styl naznačuje.
Nemohu říct, že bych se nezasekla z toho důvodu, že jsem nevěděla jak dál, ale mnohem frustrující bylo, když jsem přesně věděla, co mám dělat, ale byl problém v provedení. A tak jsem umírala a umírala a umírala, což je neoddělitelná součást této hry.