Trine je pravděpodobně ta absolutně nejvíc klišoidní fantasy hra, s jakou jsem kdy měl tu čest. Když mě kámoš ukecal, abychom si ji zahráli, mrkl jsem se nejdřív na svou nejoblíbenější herní databázi a zjistil, že to není úplně nejhůř hodnocený. Když jsme to pak ale zapli, po pár prvních minutách jsem se na kámoše podíval uhrančivým pohledem typu: Jako fakt? :/ Kámoš ale naléhal abych tomu dal šanci. A nakonec jsem vlastně tolik nelitoval.
Samotná narace je fakt jeden obrovitánský kýč. Starý vypravěč, snažící se mluvit moudrým a vyrovnaným hlasem, který říká věci ve stylu: ,,A tak se naši hrdinové vydali na fantastickou cestu plnou dobrodružství a kouzel.“ Do toho všeho tam ještě furt krouží onen Trine, který je v podstatě neživou obdobou Aslana z Narnie, to znamená velkou deus ex machinou a pravým opakem Brouka Pytlíka, tedy že opravdu všechno ví, všechno zná, všechno viděl, všude byl. Navíc hlavní postavy vypadají opravdu strašně prvoplánově. Ale v tom kýči je právě onen zakopaný pes. Tvůrci moc dobře vědí, že jejich hra stopro nebude patřit k nejoriginálnějším hrám všech dob, proto se s onou neoriginalitou snaží pracovat co nejlíp, přičemž se jí snaží dodat co nejpůsobivější kouzlo. A z velké části to opravdu vychází. Onen zábavný side scrollingový gameplay má šmrnc, hezký odsýpá, plus člověk se ho rychle naučí. I když určitý stereotyp se může po čase dostavit.
Samotný gameplay je opravdu moc pěkný. I když jsem teda rychle zjistil, že úplně nejzábavnější postavou je zlodějka. Válečník je na můj vkus až příliš tuctový, plus za čaroděje mě to nikdy moc nebavilo (ani mi to nešlo). Ale zlodějka se svým záchytným lanem může tarzanovat a se štylem likvidovat veškeré nepřátele za pomocí svého luku a šípů. To bylo něco pro mě. Nemůžu ovšem úplně říct, že by mě ta hra nějak zvlášť okouzlila. Hraní s kámošem tomu samozřejmě dodávalo na zábavě, ale asi tohle není úplně můj typ. Vizuálně to vypadá opravdu krásně, plus celkově fyzika je zde velice působivá, ale trochu se bojím, že kdybych to hrál pouze sám, asi bych to nedohrál.
Hrát s více lidmi je skoro povinnost. Trine mě sice nijak zvlášť ze židle nezvedl, ale jako nenáročná mydlina s kámoši to slouží věru dobře.
Samotná narace je fakt jeden obrovitánský kýč. Starý vypravěč, snažící se mluvit moudrým a vyrovnaným hlasem, který říká věci ve stylu: ,,A tak se naši hrdinové vydali na fantastickou cestu plnou dobrodružství a kouzel.“ Do toho všeho tam ještě furt krouží onen Trine, který je v podstatě neživou obdobou Aslana z Narnie, to znamená velkou deus ex machinou a pravým opakem Brouka Pytlíka, tedy že opravdu všechno ví, všechno zná, všechno viděl, všude byl. Navíc hlavní postavy vypadají opravdu strašně prvoplánově. Ale v tom kýči je právě onen zakopaný pes. Tvůrci moc dobře vědí, že jejich hra stopro nebude patřit k nejoriginálnějším hrám všech dob, proto se s onou neoriginalitou snaží pracovat co nejlíp, přičemž se jí snaží dodat co nejpůsobivější kouzlo. A z velké části to opravdu vychází. Onen zábavný side scrollingový gameplay má šmrnc, hezký odsýpá, plus člověk se ho rychle naučí. I když určitý stereotyp se může po čase dostavit.
Samotný gameplay je opravdu moc pěkný. I když jsem teda rychle zjistil, že úplně nejzábavnější postavou je zlodějka. Válečník je na můj vkus až příliš tuctový, plus za čaroděje mě to nikdy moc nebavilo (ani mi to nešlo). Ale zlodějka se svým záchytným lanem může tarzanovat a se štylem likvidovat veškeré nepřátele za pomocí svého luku a šípů. To bylo něco pro mě. Nemůžu ovšem úplně říct, že by mě ta hra nějak zvlášť okouzlila. Hraní s kámošem tomu samozřejmě dodávalo na zábavě, ale asi tohle není úplně můj typ. Vizuálně to vypadá opravdu krásně, plus celkově fyzika je zde velice působivá, ale trochu se bojím, že kdybych to hrál pouze sám, asi bych to nedohrál.
Hrát s více lidmi je skoro povinnost. Trine mě sice nijak zvlášť ze židle nezvedl, ale jako nenáročná mydlina s kámoši to slouží věru dobře.
Cyberpunk 2077: Phantom Liberty
Pro: Pěkný vizuál, fyzika, hratelnost s více hráči
Proti: někdy stereotyp, může omrzet