Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
Vurhor

Vurhor

24 let

Komentáře

« Novější Starší »

Oddworld: Abe's Exoddus

  • PC 80
Zatímco ostatní děti si ve školce kreslily zvířátka, sluníčka a domečky, já jsem se s pastelkami zase snažil co nejpřesněji zachytit moment, kdy Abe mrskne kamenem po mině, aby odpálila do pekel horoucích jednoho z toho Cthulhu hrbáčů s bouchačkou. Nutno říct, že jsem nikdy nedostal lízátko za nejhezčí obrázek :(

První hru jsem nehrál. Z nějakého důvodu se mi tenkrá v těch devadesátkách dostal do rukou až druhý díl. A strašně, fakt strašně dlouho jsem neměl absolutní páru o tom, jak se tahle hra vlastně jmenuje. Kdykoliv jsem o ní mluvil, nazýval jsem ji: "Ibu". To kvůli Abeovi, který v úvodním meníčku vždy hráče pozdraví svým "Hello", ovšem v jeho podání to znělo více jako "Heelu". A jelikož v devadesátkách jsem jen těžko mohl rozumět anglicky, právě díky oné podivné výslovnosti se mi do hlavy vpálilo slovo "Ibu", kterého jsem se upřímně nezbavil ani poté, co jsem zde na databázi konečně objevil pravý název hry.

Co se týká plošinovek, které vám opravdu brutální a drsnou formou dají sežrat fakt, že hráč něco posral, Ibu stojí na předních příčkách. Pád na minu, rozstřílení samopalem, rozkrájení automatickými pilami, sežrání "rukopavoukem", ... když zkrátka hráč umře, nikdy to nebude hezké na pohled. Samotný jednoduchý gameplay a bizarní, trochu trhlá atmosféra, byly faktory, které zároveň dělají z Ibu jednu z nejlepších plošinovek, co jsem kdy hrál. Oceňuji i rozmanitost prostředí. V jisté části hry se podíváme i do neprobádané divočiny, kde pro mě největší noční můrou byly především ti masožraví červi. Brrr.... A dodnes si pamatuju tu šílenou honičku s těmi pavoukovitými rukami, během které mi bušelo srdce jak o závod. A to je mimo jiné i něco, v čem hra opravdu exceluje - dokáže fakt nakopnout adrenalin. Především v pozdějších částech hry dojde k situacím, kdy si hráč bude muset dobře promyslet svůj plán, v rámci kterého nebude přípustné udělat jakoukoliv chybu. Musí být chirurgicky přesný po dobu několika dlouhých sekund. A když se to povede, ten pocit je opravdu euforický. Mimo jiné je hra i docela vtipná, je to teda velice často humor morbidní, ale funguje zde i tak dobře.

Je ale docela škoda, že asi po polovině ona rozmanitost prostředí zmizí, v rámci čehož pak hráč nenarazí na příliš velký počet zajímavých a pamatovatelných lokací. Hudba ne příliš výrazná a jednoduchá, ale k veškerým lokacím sedí senzačně.

Celkově je pro mě Ibu jednou z největších nostalgických vzpomínek. Už jen protože i ve školce jsem nemohl přestat malovat obrázky ze hry, kvůli kterým nade mnou učitelky kroutily hlavami a asi zvažovaly, zda raději nebrknout mojí mamce, aby mě vzala na nějaké vyšetření.
Můžou být rády, že jsem na ně nezkoušel prdět a nechat onen prd explodovat, pche...

Pro: zábavný gameplay, bizarně trhlý, chytrý, napínavý

Proti: po půlce malá rozmnistost prostředí a tudíž krapet větší nuda

+20+20 / 0

Worms World Party

  • PC 90
,,Dáme to jen na svatý ruční granáty?“
,,Cywe, já to chci hrát dýl než jen 3 minuty.“
,,Tak jen na normální granáty?“
,,A zase nechci, aby se to táhlo přes 2 hodiny.“
,,Tak jen na lítací ovečky.“
,,Tovížejo. Protože to s nimi umíš, viď?“
,,Já to s nimi neumím, to jen ty seš lama.“
,,Ae drž hudbu.“
,,Tak jen na pistole a samopaly.“
,,To bude trvat sto let.“
,,Banánový bomby?“
,,Hahahaha!“
,,Hahahaha!“
,,Tak jen standardní bazuky?“
,,Tak jo, ale žádný lano!“
,,Žádný? Aspoň jedno dvě, ne?“
,,Ok.“


Vzpomínka na klasickou konverzaci s kámošem těsně před zahájením nové hry. Pro tuto hru existuje zcela základní pravidlo: Nesmíte ji hrát samotní. To je jako hrát Mafii bez aut, Neverhooda bez hudby, nebo Dobrodružství Čtyřlístku bez Bobíka. Pro Worms je absolutní nutností, aby ho hrálo vícero hráčů. Když je člověk hraje sám, bude ho to bavit tak jen pouhou hodinu. Nicméně pokud najdete kámoše, který hru sice zdatně ovládá, ale nechá se lehce vytočit tím, že granát, jenž tak sebejistě hodil po mém wormsovi se třemi životy, se nečekaně odrazil od pidi pixelu textury zpátky k němu, je to jako nalézt Svatý grál. Hrát Worms ve dvou či více lidech je záruka naprosto parádní a skvělé zábavy, která se může obrátit i v dost napínavou podívanou. Absolutně nejlepší jsou situace, kdy jednomu hráčovi zbývá pouze jeden wormsík proti čtyřem wormsům protihráče. Onen zbývající worm je ale na dost výhodné pozici a vstoupí do módu „fight to the last breath“. A věřte nevěřte, v mnoha případech to klidně i vyhraje. Člověk jen musí mít trochu štěstí a skillu. A každý hráč by se měl řídit pravidlem, že ať už nějaká situace vypadá jakkoliv bezradně, nesmí to vzdávat, protože jedna jediná chyba vítězícího protihráče může vše naprosto změnit. To je mimo jiné to, co mě na Wormsech tak baví. Ta neuvěřitelná nepředvídatelnost. Věci se můžou nečekaně posrat stejně rychle, jako se můžou zlepšit.

Mimo jiné mají Worms líbivé grafické zpracování, vynikající arzenál zbraní, díky kterému si jednotliví hráči mohou hru zpestřit po svém, plus svěží smysl pro humor. Bezpochyby jedna z nejlepších herních psin pro více hráčů, jakou jsem kdy hrál. Přechod do 3D mě nepotěšil. Worms fakt pouze a jedině ve 2D. Už jen kvůli těm pálkám, se kterými můžete dát fakt nesmírně uspokojující, přeš moře a existenci učiněný, home run. Boží.
+14+14 / 0

Assassin's Creed: Revelations

  • PC 65
A je zle. Zakončení Eziova příběhu může být pro některé lidi sice uspokojující, ale já nad tím jen zklamaně kroutil hlavou. Po skvělé dvojce a parádním Brotherhoodu přichází sice pěkně vypadající, ale vcelku bezduchý Revelations, který mě prostě, marný platný, vůbec nechytnul.

Samotná Konstantinopol je bezesporu překrásné město, hraje v něm taktéž dost dobrá hudba, ovšem už ne tak kvalitní jako v ACII a Brotherhoodu. Šplhání po věžích a jiných vysokých objektech nikdy neomrzí, ale jiné zabijácké aktivity už zas tak zábavné nejsou. Dalo by se i říct, že byly už poněkud stereotypní. Novinek je málo, plus nejsou kdovíjak zajímavé. To samé platí i o nezáživném bránění „základen“, které mě fakt vůbec neoslnilo. Navíc se po městě nemůžu ani jen tak v klidu potulovat, což jsem občas rád dělal v předchozích titulech, protože jsem byl věčně připosranej z těch debilních vrahounských stalkerů, kteří mě, ještě díky té gradující varovné hudbě, dokázali vyděsit k smrti (někdy i doslova).

Největší zklamání je však příběh. Po výborném Brotherhoodu, jehož síla tkvěla především v návaznosti na druhý díl, přichází extrémně nudná a nezajímavá linka, která se s těmi předchozími z předešlých her, nemůže srovnávat ani za mák. Žádný výraznější záporák, ani nějaký ten dobrý plot twist, žádné napětí. Je to všechno takové... suché, nezajímavé, bez duše. Jasný, části s Altairem byly cool a fajn, velké plus za okořenění jeho charakteru, rozhodně se jednalo o jedny z nejzajímavějších sekvencí hry. Nicméně dějová linka se šedivým Eziem mě prostě vůbec nechytla. Nemluvě také o Desmondově sekvencí, během kterých jsem usínal nudou. Byly horší než v prvním díle a to už je co říct. Zachraňovala to především stále slušná hratelnost a krása města. Plus Ezio je zde velice charismatickej a je stále radost za něj hrát.

Myslím, že jeden z hlavních důvodů, proč spousta lidí tomuhle dílu dává zelenou, tkví i v onom rozloučení s charaktery Ezia a Altaira, tedy že se nechají unést jistou sentimentalitou. Jako... já tomu vlastně rozumím. Ale byť mám Ezia taky velice rád, jeho odchod ze scény moje finální hodnocení bohužel neovlivní.
Sorry.

Pro: Krásná Konstantinopol, stále zábavná hratelnost, části s Altairem

Proti: mizerný příběh, nudné desmondovky, přílišný stereotyp

+13+13 / 0

Assassin's Creed: Brotherhood

  • PC 85
Velice důstojný nástupce vynikajícího druhého dílu.

Brotherhood má jednu z nejlepších počátečních sekvencí ze všech her, co jsem kdy hrál. Hra vás hned vrhne tam, kde jste ve dvojce skončili, přičemž následný útěk z Říma a „přátelská návštěva“ uvřískaného Cesara Borgi ve vile, patří mezi mé nejoblíbenější sekvence z celé assassinovské série. Jedna z hlavních sil Brotherhoodu tkví především v návaznosti příběhu na díl předešlý. Rodrigo Borgia je pořád padouch, kterého je třeba zlikvidovat, ovšem nyní má za zadkem i celou svou famílii, která fousatýmu Eziovi taky krapet zatopí. Pro samotného Ezia, který v Brotherhoodu vystupuje jako již plně rozvinutý charakter, je hlavní zápletka stále poněkud osobní záležitostí, což je jedině dobře. Kvůli tomu je i příběh napínavý a poutavý, posilňuje to i návrat postav jako Caterina Sforza, Machiavelli atd. V rámci konzistentnosti a gradace příběhu a celkového vyprávění je pro mě Brotherhood na úplném topu ze všech her série. Do každé příběhové mise jsem se vrhal se zájmem a nadšením z toho, co na mě asi tak čeká dál.

Rozsáhlý Řím je parádní. I když ze začátku jsem byl krapet překvapený z jeho velké ponurosti, kterou doplňovala i znepokojující temná hudba, ovšem jakmile jsem začal město vytahovat z vlivu Borgiů a za vlastní prachy (Ezio je strašnej samaritán) ho vylepšovat, hned se v něm lépe dýchalo. Hudba je zde vynikající. Má mnohem temnější a expresionističtější nádech, ale poslouchat ji byla vyložená slast. Například když tohle hrálo během mé asi nejoblíbenější mise „Castello Crasher“ při šplhání po hradu Sant Angelo, hned jsem věděl, že se mi do mozku vpaluje jeden z nejlepších momentů z celé série. A z tohodle vyloženě teču. <3 Sám Cesare není špatný záporák, ovšem jeho fotr měl daleko větší štyl. Navíc v anglickém znění mi často zněl přehnaně dramaticky až hystericky, krapet to balancovalo na okraji otravnosti, ale naštěstí to nikdy nepřepadlo. Gameplay je více méně stejný, ovšem zde je okořeněný o vydávání příkazů jiným assassinům, čehož jsem se upřímně trochu bál, ale nakonec se ukázalo, že to nebylo nijak zvlášť složité, přičemž jsem si tuto novinku dosyta užíval. Překvapivě mě také bavily linky ze současnosti s Desmondem, obzvlášť závěr nechá hráče skvěle viset z lana očekávání.

Někdy se ovšem dostaví jistý stereotyp a nudnější mise, který onen intenzivní zážitek brzdí. Plus i když je hlavní příběhová linka napínavá, hráč jí prosviští až moc rychle, pokud tedy vynechá veškeré optional activities.

Brotherhood je jinak skvělým pokračováním Eziova příběhu, díky kterému jsem minulé léto jel do Říma jen kvůli tomu, abych si tam udělal fotku s Andělským hradem, dal to na fejsbuk a napsal k tomu příspěvek odkazující na Assassin´s creed, který stejně pochopili asi jen dva lidi. Awesome. Just awesome.

Pro: Napínavý příběh, Řím, hudba, gameplay

Proti: někdy stereotyp, nudnější mise, kratší

+24+24 / 0

Assassin's Creed II

  • PC 90
Renesance. A to nejen ta v ději, ale i v samotné herní sérii. Assassin´s Creed 2 roztrhl herní svěrací kazajku z prvního dílu, přičemž dal možnost hráči si dosyta užít parádní herní podívanou, která ho už ani zdaleka tak neomezuje, což byl největší problém dílu předešlého.

Dvojka je snad ve všem lepší než jednička.
Počáteční sekvence, kdy Desmond, spolu s herní verzí Diane Kruger, prchá ze základny Absterga, nakopne hráčovu pozornost a zájem o celkový děj, který je zde odvyprávěný s daleko větším citem a smyslem pro detaily, než byl děj v jedničce. Postavy jsou uvěřitelnější, mají duši, plus hráč si mezi nimi najde i oblíbence. Ale hlavně ten Ezio. Ezio je mnohem zajímavější a lepší postavou než Altair, primárně protože Eziův charakter se postupně rozvijí. Altair byl už předem ustanovený badass vrahoun, ke kterému si ale hráč nemohl vytvořit příliš blízkou vazbu, protože hra s jeho charakterem moc nepracovala. Pouze tak proplouval hlavním příběhem, který se ho vlastně zas až tak netýkal. Příběh v AC2 je pro hlavního hrdinu mnohem více osobní, tudíž u něho projevuje více emocí, což ho i více sbližuje se samotným hráčem. Není proto divu, že Ezio je dodnes považován za nejoblíbenějšího Assassina v sérii, Ubisoftu se opravdu podařilo vytvořit hrdinu, za kterého je radost hrát.

Samotná struktura příběhu, dialogů a postav učinila velký krok vpřed. Rozmanitost jednotlivých příběhových misí je uspokojivá a zajímavá, je zde mnoho pamatovatelných postav (výborný Da Vinci) a momentů, například maškarní v Benátkách byla senzace, stejně tak i Eziovo pasování. Hudba je taktéž vynikající, Jesper Kyd dokázal složit jeden z nejhezčích themů, co jsem kdy u nějaké hry slyšel, nemluvě o dalších dost parádních kusech, které se pyšní svým členstvím v mém soundtrackovém výběru.

Parádička ale samozřejmě je i to, že dvojka skvěle opravuje nejzásadnější chyby, které mi vadily v díle předchozím. Ezio už, chlapec jeden šikovný, absolvoval kurz plavání, tudíž zaplavat si v benátských kanálech není žádný problém. Nekvalitní zvuk backgroundu je ten tam, veškeré zvukové efekty mají parádní kvalitu, které dodávají na celkové uvěřitelnosti a atmosféře jednotlivých měst. A hlavně... HLAVNĚ(!!!) Ezio umí zabíjet z výšek. Když jsem to zjistil, připadal jsem si jak při doslechu, že kanál „MikeJePán“ byl smazán z youtubu – božsky. V rámci toho byly veškeré assassinace vyslovenou lahůdkou. Nemluvě o dalších vychytávkách, co má Ezio ve svém arzenálu. Například chodit po ulici a jen tak kolem sebe házet peníze mezi občany, kteří se na ně vrhnou jako Glum po Jednom prstenu, je parádní pocit, při kterém si připadáte jako ten největší frajer. Města jsou učiněnou slastí. Opět nádherně žijí, plus historické památky a budovy, po kterých budete mít možnost vyšplhat, vás možná i donutí jet na další dovolenou do Itálie, abyste si je vomrkli sami.

Ani dvojka však není bez chyb.
Parkour po střechách je zábavný, ale později mě začala štvát opravdu strašná přemíra lučištníků, kteří mě furt buzerovali. V určitých momentech taktéž přijde pár nudnějších misí, zavánějících stereotypem, ale převážně nic hrozného. Nicméně v rámci příběhu je těsně před koncem taktéž jedna velice úmorná a nudná mise, odehrávající se ve Florencii, během které jsem umíral nudou. A pak je tu samozřejmě samotný konec, se kterým bych za normálních okolností neměl problém, ale zjevení Minervy pro mě už bylo přílišné zabrouzdání do fantasmagorického nadpřirozena, které se mi na této sérii nikdy nelíbilo.

Assassin´s Creed 2 je pro mě dodnes nejlepší dílem série. Skvělá hratelnost, poutavý příběh, sympatický hlavní hrdina, … a ještě k tomu Itálie, kterou už od nepaměti považujeme s rodinou za náš druhý domov. A kdo by si byl pomyslel, že následující díl (ne, trojka ne) bude téměř stejně tak senzační.

Pro: Skvělá hratelnost, Ezio, příběh, hudba, atmosféra

Proti: někdy stereotyp, určité únavné pasáže v příběhu

+22+22 / 0

Assassin's Creed

  • PC 75
Hraní prvního assassina na mě působí jako kdybych jel na dovolenou k nějakému krásnému a exotickému místu, ale už jsem neměl tolik prachů k tomu, abych si zaplatil nějaké ty prohlídky, či koupil suvenýry.

Příběh je vcelku zajímavý. I když nejsem úplně fanda kroku udělat z templářů mocichtivé zmetky, stejně jsem jím byl natolik upoután, že jsem se zájmem následoval jeho cestu. Navíc chápu, že první díl slouží jako taková expozice k nastínění celého AC univerza, se kterým se bude bedlivěji pracovat až v následujících dílech.
Samotná města jsou boží. Jen tak se procházet ulicemi Jeruzaléma a kochat se okolím a ruchem města byl v roce 2007 fakt zážitek. Obyvatelé nebyli lhostejní k tomu co provádím, komentovali věci (často na hranici směšnosti, obzvlášť s českým dabingem) a občas projevovali emoce věrohodněji než kterýkoliv živáček v Imperial City v Oblivionu. Navíc šplhání na věže a jiné vysoké objekty patřilo mezi mé nejoblíbenější činnosti. Ty města žily. Následně i honičky se strážemi po zlikvidování cíle byly vynikající, obzvlášť díky té parádní hudbě. A když už se sáhne po meči a člověk se naučí soubojový systém, je to vyložená slast pro oko.

Bohužel asi největší zádrhel byl ten, že při ovládání Altaira jsem se často cítil jako kdybych hru hrál ve svěrací kazajce. Stejně jako Tommy Vercetti nebo Thomas Angelo je i Altair badass hrdina, nicméně stejně jako zmínění pánové, i on očividně neabsolvoval kurzy plavání, tudíž jakmile spadne do vody, konečná. Ale věc, která mě štvala snad absolutně nejvíc, byla nemožnost někoho zlikvidovat z výšky. Hráč musí být očividně vždy na stejné výškové úrovni jako jeho oběť. Nejhorší byla mise, kdy jsem musel zlikvidovat nějakého toho kapitána stráží, který dával proslov svým lidem. Stál jsem přímo nad ním na hradbách, měl jsem úplně krásnou možnost z nich seskočit a se štylem toho plantážníka odpravit, ale nééé, jeho veličenstvo Altair VII musí použít debilní žebřík, na kterém před zraky všech těch strážníků sleze dolů, a pak až teprve se uráčí do svého cíle vrazit kudlu. Lenoch jeden nonšalantní. Celkem hrozný je taky nekvalitní zvuk backgroundu ve městě. Když někdo mluvil, často to znělo jako ze sedmdesátkového rádia nebo z kanálu nějakého miniaturního youtubera, co se naučil zapnout web cameru. Nejdřív jsem si myslel, že je to českým dabingem, se kterým jsem hru hrál, ale posléze jsem zjistil, že tomu tak je i originálním znění. A některé rozhovory jsou extrémně utahaný. Stabilita kamery tomu navíc fakt nepomáhá.

Assassin´s Creed je dobrá hra, ale své zásadní mechaniky má ještě více méně v plenkách, nemá je ještě natolik rozvinuté, aby si hru člověk doopravdy užil. To se týká především ve zmíněném ovládání samotného Altaira. V rámci toho je hraní sice zábavné, ale některé omezující faktory mohou hráče opravdu vytočit. Chvála bohu za parádní dvojku.

Pro: živoucí města, implementace historických událostí, příběh, honičky, souboje

Proti: omezenost v ovládání, nekvalitní zvuk backgroundu, někdy utahanost

+17+17 / 0

Dragon Age: Origins - The Darkspawn Chronicles

  • PC 30
Zabiju obyčejného strážného - <3 Hurlock approves (+10) :D :D :D
Tak aspoň, že to umí pobavit.

Absolutně přiblblé DLC, jehož úloha je stejná jako úloha poloviny trpaslíků v Hobbitovi - absolutně zbytečná. To, že ovládáte jednotky padoušské strany je sice hezké, ale v rámci schopností a celkových bitek se o žádné velké žrádlo nejedná. Souboje velice rychle omrzí, dialogy prakticky žádný, plus veškeré lokace jsou samozřejmě okopčené z původní hry. Dokážu pochopit, že Bioware vydali tuhle hovadinu s tím, že si plně uvědomovali fakt, co za blbinu to je, ale aby to byla nudná hovadina... to je prostě fail.
Jedno tomu DLC ale musím nechat - mohl jsem v něm zabít Oghrena. Jen díky tomu jsem byl zprvu v pokušení tomu dát 95%, ale pak jsem si řekl, že bych se měl klidnit a přeci jenom být krapet objektivnější.

Tohle má smysl hrát snad jen pouze v případě, že jste každého člena v Originech nesnášeli, pokud to je váš případ, tak si DLC užijete, vy burani.

Pro: Oghren tam chcípne

Proti: nudné, ryhle omrzí, hovadina bez kouzla

+24+24 / 0

Dragon Age: Origins – The Golems of Amgarrak

  • PC 45
No zaplať pánbů, že to bylo tak krátký. Trpaslíky v DA sérii rád nemám, což je takový můj osobní ojedinělý případ rasismu, ke kterému se klidně přiznám, takže šance, že by mě tohle DLC oslovilo, byla opravdu malinká. A žádná sláva to věru není - Charaktery bez duše, nezajímavý příběh, okopčené lokace z původní hry a datadisku, plus nemá to žádnou šťávu. Bojů moc není, plus většinou jsou buď nudné nebo otravné.

Co se obtížnosti týče, tak za normálních okolností bych asi dost trpěl, ale moje rougovské elfátko, tam přišlo extrémně natuněné a připravené. Několikrát se stalo, že všichni moji neschopní parťáci popadali a můj hlavní hrdina to tam sám dával jak největší frajer, ovšem i on si popil dost lektvarů.

Závěrečný boj dohrán na nightmare obtížnost (no co, chvástat se musím) a ano, je to docela masakr. Nicméně už jsme si ustanovili, že můj rogue je největší pán, takže po pár loadech a zvednutých prostředníčků jsem hlavního bosse udolal. (Je to celý o kombinaci skillů "Mark of Death" a "Unending Flurry", s krosnou nacpanou lektvary na staminu) Je to boj opravdu velice tuhý. Asi jeden z nejtěžších z celé série, ale upřímně si myslím, že Corypheus z DLC Legacy byl ještě těžší.

Tohle znovu ne. Jediným důvodem, proč jsem toto DLC rozehrál, byla zvědavost, zda budu schopen ho udolat na nightmare, kvůli jeho proslulé obtížnosti. A když se mi to teď povedlo, můžu na to zase v klidu zapomenout.
A docela rád to udělám.

Pro: Závěrečný fight, ten nosorožec byl fajn

Proti: mizerné charaktery, mizerný příběh, mizerná atmosféra, okopčené lokace

+12+12 / 0

Command & Conquer: Red Alert 3

  • PC 80
Red Alert 3 jsem rozehrál zejména z následujících důvodů:

1. Obsazení, které se skládá z jedněch z mých nejoblíbenějších herců (Jonathan Pryce, Tim Currey, J. K. Simmons,...)
2. Holky (přirozeně)
3. Strategie z dnešního světa se mi líbí.
4. Plus možnosti hrát za západní mocnosti a nakopat prdel Sovětskému svazu jsem prostě nemohl říct ne.

Minulé díly jsem nehrál, vlastně kromě Generals jsem nehrál žádnou C&C hru, takže nemohu příliš porovnávat, ovšem musím říct, že mé dojmy jsou převážně pozitivní, obzvlášť s ohledem na to, jaký jsem většinou ve strategiích dřevo. Jakože fakt velký.
V první řadě musím říct, že se mi nesmírně líbí ona ohromná nadsázka, ve které se celá hra nese. Ať už to jsou schopnosti jednotek nebo hlášky jednotlivých velitelů, je zcela evidentní, že tvůrci si z toho dělají pěknou prdel. Taktéž je hezký, že i když se jedná o americké vývojáře, evidentně si dokážou dělat srandu sami ze sebe. Třeba pojmenovat základní pěchotní jednotku s mega bouchačkou "peacemaker", či hlášky od spojeneckých velitelů jako: ,, All right, you win this time. But freedom will always prevail in the end!", nebo mise za Japonce, kdy musíte bránit Pearl Harbor proti Američanům,... to všechno je prostě super.
Soundtrack je nadupaný jak kráva. Základní bojový theme každé frakce mi vždycky dokázal pořádně rozproudit krev v žilách, holt ta elektrická kytara dokáže dělat divy. S grafikou jsem neměl problém, upřímně mi přišla Ok, ovšem jak už jsem psal, jiné díly série jsem nehrál, takže plně chápu, pokud někomu znalejšímu úplně nevoněla.
Klíčem k vítězství v jednotlivých misích pro mě byly vždycky letecké jednotky. V podstatě u všech tří kampaní byla má strategie následující:
1. vytvořit pevnou a nepropustnou obranu hlavní základny,
2. vytvořit mega mohutné letectvo, které jsem posléze posílal ničit hlavní budovy a objekty...
A musím říct, že tahle strategie se osvědčila nevídaně, protože díky tomu jsem mnohými misemi prošel jako nůž máslem. Ovšem i tak některé mise byly docela dost tuhý, například Mount Rushmore, to bylo vyloženě utrpení (mise na čas nenávidím snad víc než míchaná vajíčka), stejně tak zmíněné bránění Pearl Harboru také nebyla žádná sranda. Dále také oceňuji, že některé mise byly založené na onom "Commandos" stylu, kdy úspěch závisí pouze na jednotlivcích, v tomto ohledu jsem si tuze užil hrát za Tanyu při likvidování sovětských budov a jednotek. Žůžo!

Co mě ale velice zklamalo byl fakt, že kampaně na sebe příběhově evidentně nenavazují. Když jsem dohrál kampaň za Sověty a začal další za Spojence, s údivem jsem nadzvedl obočí, protože se tam začaly objevovat postavy, které v předchozí kampani skáply. Nejdřív jsem si myslel, že jde o nějakou přeskakující časovou linku á la Pulp Fiction, ale evidentně každá z kampaní si jde svou vlastní časoprostorovou cestou. Dále mě štval opravdu úděsný pathfinding jednotek, obzvlášť inženýři mě v tomhle rozčilovali. "Ne, nebudu tě vodit za ručičku, sám si tam dojdi, já musím dohlížet na bitevní pole, cywe!"

A jelikož ve mně ještě stále zůstalo nějaké to puberťácké myšlení, musím ocenit i nějaké ty krásky, které hru zdobily.
Ta nejkrásnější: Dasha (byl jsem její otrok v podstatě hned)
Ta nejvíc sexy: Lt. Eva (randit bych s ní asi nechtěl, ale sakra dělá se mnou věci!)
Ta nejroztomilejší: Lissette (roztomilejší verze Rachel McAdams, a ten kukuč...)
Ta nejcharismatičtější: Suki (ženská jak se patří, šel z ní respekt jak hrom)

Red Alert 3 byla velice zábavná strategie, která mě vcelku úspěšně přesvědčuje o tom, že bych tu C&C sérii mohl okouknout trochu blíže, protože tvůrci mají evidentně štyl.

Pro: Obsazení, hratelnost, hudba, nadsázka, grafika

Proti: Příběhově uzavřené kampaně, pathfinding, mohlo být delší

+15+16 / -1

Rayman 3: Hoodlum Havoc

  • PC 90
Kratší než dvojka? Asi jo. Infantilnější? O dost. Lepší? Rozhodně!
Ano, hra je daleko více infantilnější a veselejší, což může být pro starší hráče poněkud otravné, ale podle mého názoru onen dětinský feeling dodal hře na určitém jedinečném šarmu, kterého předchozí díly nikdy nedosáhly. A hrál jsem to s českým dabingem, který je skvělý. ANO! ŘEKL JSEM TO! A nestydím se za to!

Obrovská síla trojky totiž tkví v parádní rozmanitosti prostředí. Jistě, hra má sice mnohem méně levelů než její předchůdce, nicméně každý z nich dýchá na hráče svou vlastní, zcela unikátní atmosférou. Dvojka byla také velice zábavná, ale často mi levely splývaly do sebe, protože ona malá rozmanitost prostředí a stále furt ty stejné barvy tvořily určitý stereotyp. Zde jsou levely delší a každý z nich naprosto odlišný, po vizuální a originální stránce navíc naprosto famózní. Temné a špinavé bažiny, kde jsem spadl do klína bábě na hajzlu (to nechceš), Země sinalého mrtvého (nejkrásnější část hry), Nejdelší zkratka (čistě šplhounská puzzle mise bez jakýchkoliv bojů) nebo poušť Knaarenů, kde jsem byl jako malý dost připosraný – celý tento level dodává na hrůze především ten fakt, že Knaareny nelze zabít. Plus část, kde se ke mně pomalu blíží přízračná zombie kuřata, za doprovodu dost creepy hudby, mám vyloženě vpálenou v hlavě a byla často důsledkem pěkně nepříjemných nočních můr... brrrr.... Obecně každý level má svou vlastní jedinečnou duši. Ovšem moje nejoblíbenější části byly mezidimenzové serfovací jízdy, během kterých hraje chytlavá disco hudba, a před očima se vám tvoří úchvatná vizuální podívaná. What a fucking time to be alive. <3

Hra exceluje i v postavách. Víc toho nakecají, vypadají lépe, plus jsou zde více prezentovány jako charaktery s duší, než jen jako expoziční prostředky a ex machiny z předchozích dílů. Globox je naprosto tupý dobrák, který je zcela neužitečný v boji, ale zároveň to na vašich cestách bude dost klíčová postava, kterou budete muset chránit, protože v jejím nitru je hlavní záporák hry, kterého je třeba dostat ven a zlikvidovat.

Boje se také zlepšily. Nepřátelé už nemají onu votravnou chvilkovou nesmrtelnost po utrpění zranění, plus jsou docela pěkně rozmanití, přičemž na každého bude potřeba trochu jiná strategie. Boss fighty mají navíc koule, obzvlášť první boj s Refluxem je jeden z nejepičtějších soubojů, co jsem kdy viděl, a to nejen kvůli vynikající velkolepé hudbě, která během toho hrála. A soundtrack obecně je taky dost skvělej.

Kamera ovšem občas stále zlobí, někdy se nenatočí tak jak má, přičemž Rayman žuchne někam úplně mimo mísu, než bylo plánováno. Plus mě mrzí, že oněměl. Pokud nepočítám cut-scény, tak za celou herní dobu řekne pouze tyto věty:
Na začátku hry: „Bojové uniformy? To je přesně to, co potřebujeme, máš pravdu!“
Ke konci první třetiny: ,,Promiňte, nechtěl jsem.“
Těsně před finálním bossem: ,,Globoxi? Jsi v pořádku? Globoxi? Odpověz mi!“

Vím, že budu asi v menšině a že na mě bude pohlíženo jako na nedorostlého ňoumíka, ale nejenže je Rayman 3 nejlepší hrou ze série, ale osobně ji řádím i mezi mou TOP 10 nejoblíbenějších her celkově. Optimistické, nesmírně zábavné, plus má to prostě koule.
Holt nostalgie je mrcha, marný platný.

Pro: Atmosféra, zábavná hratelnost, hudba, souboje, rozmanitost prostředí

Proti: Občas pitomá kamera, Raymanova mlčenlivost

+15+15 / 0

Call of Juarez: Bound In Blood

  • PC 60
Jako sorry, ale tohle teda fakt už znovu ne. Občas si i nějakou tu slabší hru zahraji znovu, ale tomuhle dávám věčný bye bye. A není to ani tolik kvůli slabší hratelnosti, ale i kvůli tomu, co hra nutí hráče dělat.

V prvé řádě musím určitě pochválit grafiku, ta se od minulého dílu opravdu dost zlepšila, plus soubojový systém je o dost plynulejší a svým způsobem i zábavnější, navíc duely jsou udělaný fakt moc pěkně. Příběh je docela obstojný, plus pro znalce prvního dílu o něco více zajímavý, co se týče postav, tak jejich charaktery jsou slušně napsané, plus znalci určitě ocení návrat některých vedlejších postav ze skvělého prvního dílu. A vlastně se mi i docela líbilo, jak se hráč musel před každou misí rozhodnout, za jakého bratra bude hrát, od čehož se následně odvozovaly dialogy a následný progress. Celkově měla hra našlápnuta na slušnou FPS jízdu, ale... přeci jen... jen to Call of Juarez.

Ten méně zásadní problém:

Ta hra je prostě prostoduchou kovbojskou střílečkou. (I když se slušným, ale ne moc napínavým příběhem.) Zatímco v předchozím díle hrál neskutečně zásadní roli odlišný gameplay od obou hlavních postav, plus okořeněný nezvyklými cool koncepty (Rayovo čtení z bible, Billyho bič a stealth), zde se v podstatě dostáváme z jedné akce do druhé, přičemž ani jeden z bratrů nemá nijak zvlášť zajímavé skilly nebo gameplay . Jeden je pistolník s dynamity, druhý má rád pušky a šplhání. Hmm. Super. V rámci toho se velice rychle dostavil nudný stereotyp, přičemž mi i začaly jednotlivé mise splývat dohromady, takže příliš pamatovatelných momentů fakt nemám. Obtížnost navíc klesla na naprosto směšný level, to především s příchodem idiotského autohealu, jedné z největších rakovin FPS her. Umřel jsem pouze během pár duelů a párkrát při finální přestřelce, jinak to byla dost pohoda. Směšný.

Ten více zásadní problém:
Ale tohle všechno bych ještě hře nějak odpustil, nicméně jde i o to, co hráče nutí dělat. Já samozřejmě chápu, že hra se vám snaží nabulíkovat, že oba hlavní pardálové jsou anti-hrdinové jak vyšití, tudíž některé jejich činy se člověku nemusí úplně líbit, ale hra by si taktéž měla dávat sakra velkýho bacha, aby se hráčovi nezačali v rámci jejich činů protivit. To je ostatně důvod, proč nejsou (snad) téměř žádné FPS hry, kde během druhé světové války hrajete za nacisty. Ten fakt, že na začátku hry hrajete za oba jako za vojáky Konfederace a střílíte severňáky, dobře, v rámci expozice a pozdější fázi příběhu to ještě skousnu a pochopím, ale později přijde opravdu úděsná mise, kdy kvůli zkurvenýmu medailonu musíte vystřílet tucet nebohých Navahů, kteří pouze bránili své území. A to vše, aby si Thomas s Rayem namastili kapsy. Ta mise byla dost dlouhá a upřímně musím říct, že se asi jednalo o nejvíce nekomfortní, svízelnou a nepříjemnou věc, která mě nějaká hry kdy nutila udělat. Anti-hrdinství, neAnti-hrdinství, hra pro mě holt přestřelila a rázem jsem k oběma bratrům pocítil velké nesympatie, které bohužel do konce hry nezmizely. Mějte mě klidně za ublíženého hippíka, ale na tohle já už znova fakt nemám žaludek.

Ve výsledku je Call of Juarez: BB vcelku přeceňovaný pokračování vynikajícího prvního dílu, kterému nesahá ani po kotníky. Pokud však hledáte nějakou supr čupr sranda střílečku s celkem slušným příběhem, určitě to pobaví.
Já na tohle ale z vysoka kydám.

Pro: Grafika, příběh, výběr z bratrů, dobře napsané

Proti: Minimální originálnost, nudný stereotyp, obtížnost, a za mě subjektivně - po dlouhou dobu nucení hrát proti mému morálnímu kodexu

+5+10 / -5

Risen

  • PC 80
Cywe... chjo :( Sem se celý den už těšil na to, jak tady "chytře" začnu zmiňovat, že Risen je v podstatě předělaný Gothic 2, a koukám, že už to kolegové komentátoři důkladně zmínili. No tak co... poseru se z toho? Neposeru.

V prvé řadě je strašně super, že Risen už nemá onen dementní bojový systém z G3, tedy kdy při souboji můžete pouze klikat levé tlačítko tlačítko myši a přitom se klidně koukat na novej díl Hry o trůny. Nepřátelé, jak lidští, tak i nestvůrní, jsou opět ve formě, směle připraveni hráčovi znamenitě nakopat prdel, jako za starých dobrých "old school" gothicovských časů. Hráč bude opět vděčný za každý nový kus brnění či nové čepele, přičemž to hned vyrazí otestovat na nestvůry do té lokace, kde mu původně hrozně natrhly zadek. Nemáte ani ponětí (!!!) jak strašně osvěžující pocit to po té trojce je. Soubojový systém je fakt pěkný. Donutí vás nepodceňovat ani viditelně slabší soupeře, plus pokud uděláte nějakou zásadní chybu nebo se soupeři poštěstí, hra vám to dá pěkně sežrat. Super!

Hlavní hrdina byl takový nijaký a ze začátku mi byl i trochu nesympatický, nicméně postupem času mi přišel v pohodě a hraní za něj mi přišlo v cajku. Některé jeho dial. možnosti byly vcelku vtipné, což je u mě vždycky plus. Bohužel kvalita dialogů celkově od posledních gothiců celkem klesla, většinou jsou na úrovni - "oukej", čas od času "nadprůměr", občas zase "slabé". Risen si opravdu vzal většinu dobrého z Gothica 2 a dodal tomu poněkud modernější kabátek. Máme zde velké, živé a pěkné město, kde se hráč kvůli všem těm rozhovorům a questům na chvilku zasekne, ale zážitek to byl i tak pěkný. (Lepší než všechny ...ehm..."města" v G3 dohromady.) Khorinis je sice stále o něco lepší, ale i tak klobouk dolů. Nejvíc doma jsem se však cítil u banditů v bažinách. Byla tam naprosto vynikající atmoška, pěkná hudba, plus většina místních plantážníků mi přišla Ok, nebylo proto divu, že jsem se k nim následně připojil. Příběh docela ušel, ale rozhodně bych o něm neřekl, že to je silná stránka hry. Ta souvisí opravdu s oním starým dobrým prozkoumáváním neznámého světa, kde je na začátku téměř 80% nepřátel silnější než vy.
A konečně se vrátily ženský!

Ze záporů, se zmíněnými průměrnými dialogy, musím zmínit i úděsně otravnou poslední příběhovou třetinu hry, kdy se hlavní hrdina primárně probijí nezáživným podzemím s velkou škálou opravdu dost tuhých nepřátel. Tam jsem se fakt dost vztekal. Plus celkově jsem od PB očekával nějaké originálnější pojetí, když už teda s tím Gothicem sekli, neboť svět Risenu je sice pěkný na pohled, ale i tak je natolik generický, že jeho obdobu budete moct nalézt v každém druhém fantasy RPG. Takže určitá neoriginálnost v tom určitě také hraje roli.

Risen se mi však jinak velmi příjemně hrál, především jsem velikým fanouškem prvních dvou Gothiců a mám rád, když se s hráčem takové hry neserou. Risen sice hráče nešikanuje tolik jako třeba dvojka s datáčem, ale i tak se bude muset snažit. Easy Peasy cestička jako ve trojce to nebude. A zaplať pánbů za to.

Pro: soubojový systém, elementy starých gothiců, pěkná grafika, město

Proti: dialogy na průměrné úrovni, poslední třetina poděs, málo originální

+34+34 / 0

Sacred Underworld

  • PC 70
Jep. Sacred má i datadisk.
Datáč s sebou přináší dvě nové hratelné postavy - (sexy?) démonku a trpajzlouna. Osobně jsem ale nenašel přílišné zalíbení ani v jednom, neboť před démonkou mi lidé ve vesnicích s křikem utíkali, což dost bortilo onen "roleplay" element, a za trpaslíka se mi hrát nechtělo už jen z toho důvodu, že jsem přiznaný rasista vůči všemu, co je ve fantasy hrách menší než standardní humanoid. Ovšem oba mají celkem zajímavé schopnosti, které se od těch, jenž ovládají postavy jiné, výrazněji liší. Plus hraní za démonku v samotném podsvětí je vcelku zajímavý koncept.

Příběh si vůbec nepamatuju, takže asi stál za hovno. Ale neva...

Hlavní náplní datáče je však svět samotného podsvětí, přičemž je nutno dodat, že Underworld už jde poněkud lineárnější cestou. Ano, mapy jsou opět dost velké, nicméně nestane se to, že byste se zatoulali někam úplně strašně daleko od hlavní příběhové cesty. Nepřátelé jsou vcelku originální, ovšem rozmanitost prostředí zas až tak oslnivá není. Rozhodně se ale musí ocenit zachování pěkné atmosféry, kterou si dobře držela už původní hra. Nejlepší oblasti? Nuk-Nuk Land. Bezpochyby. Řežba jak sviň, vcelku bizarní hudba, plus celkově to je nesmírně pamatovatelná lokace. Plus i ti piráti tam byli fajn, i přestože jsou krapet mimo. Poslední fáze hry je však úděsná nuda a člověk udělá nejlépe, když to prostě rychle proběhne. I tak to ale trvalo ukrutně dlouho. Závěrečný souboj je docela dost tuhý, ovšem jelikož vás hra po smrti vyhodí vždycky jen pár metrů před final bossem, není to žádný problém.

Celkově docela sranda datadisk. Jestli vás bavil původní Sacred, tohle byste určitě měli ocenit taktéž. Ale jestli chcete přídavek akčního RPG s tématikou Podsvětí, který má opravdu unikátní atmosféru, napínavý progress a zábavný gameplay, sáhněte spíše po Titan Quest Immortal Thronu. :)

Pro: Atmosféra některých míst, Nuk-Nuk Land, nepřátelé

Proti: Malá rozmanitost prostředí, ke konci ukrutná nuda, příběh

+12+12 / 0

Sacred

  • PC 80
Sacred je hra, která má stopro mnoho problémů. Ovšem pro mě je jedním aspektem nesmírně podstatná - jednalo se totiž o mou zcela první hru, ve které byl otevřený svět a mohl jsem si jít absolutně kamkoliv. V době vydání mi bylo deset let a RPGča, která jsem do té doby hrál, byla čistě lineární. (Elder Scrolls sérii jsme objevil až po vydání Oblivionu) Když jsem při prvním rozehrání otevřel mapu, div mi mohly oči vypadnout. Tolik míst na objevování! A já můžu hned od začátku jít kamkoliv?? Man, shut up and take my precious time!

V oné době jsem ve fantasy hrách nejvíc miloval hrát za postavy, které jsou dnes mým pravým opakem, tedy za velké a svalnaté drsňáky. (Viním z toho Bobíka ze Čtyřlístku, kterého jsem od nepaměti zbožňoval.) Tudíž Gladiátor byla jasná volba. (Plus má cool hlas) Velká síla hry spočívá především v její atmosféře. Ano, základní lesnatá oblast, která zaplňuje 50% mapy, je docela dost obdobou generického fantasy světa, ale zvukové efekty a hlavně hudba (!) tomu dodávají určitou výjimečnost, kterou člověk leckde nenajde. A ten svět vtáhne. Na poušti jsem se opravdu cítil vyprahle a zvadle, neusnadňoval to ani ten fakt, že mi furt šlapaly v patách hordy nemrtvých, plus ta "temno zem" na východě je naprosto boží. Učiněná kolébka temnoty a deprese. Příběh není nijak zvlášť zajímavý, ale akčnímu RPG to milerád odpustím. Vlastně dost pochybuju, že by mě to bavilo i dnes, ale v té době jsem tou otevřeností byl fakt unešený. Na stole před sebou jsem měl mapku, přičemž jsem zabořil prst na jedno nenápadné místečko daleko na západě a řekl si: ,,Tady to vypadá zajímavě, zkusím se tam juknout." A what do you know, došel jsem tam podel řeky a zjistil, že tam má domov drak s pokladem. Ten aspekt objevování mě tam fakt uchvátil, přičemž samotný gameplay taktéž nebyl špatný, nic převratného, ale na diablovku slušné.

Ten zásadní problém jsem ale už zmínil - už se mi do toho nechce znovu. Vše už znám, vše jsem prozkoumal, příběh mám prokouklej, plus ostatní postavy nejsou svým gameplayem zas až tolik odlišný. Je to parádní jednorázovka, ale na další rozehrání už to nechytne. Dále se ze hry může stát takový simulátor pěší tůry. Vyplatí se mít koně, ale v akčním RPG je to docela na prd, plus já obecně koně nikdy moc nepoužíval. Vedlejšáků je mnoho a většinou za nic nestojí. Občas se sem tak objeví nějaká ta výjimka, ale celkově to je bídný průměr.

Open world aspekt v tomto akčním RPG je takový "hit or miss". Pokud to někomu bude vyhovovat, čeká ho parádní (doslova) neopakovatelné dobrodružství, kde bude radostně prozkoumávat a levelovat podle gusta. Komu to vyhovovat nebude, Sacred pro něho bude dost podprůměrný klon Diabla, který pro něj nebude smysl hrát dál. Pro mě to bylo první střetnutí s "open world" konceptem, takže já si z toho odnáším převážně pozitivní dojmy. Navíc mi v té době bylo 10, a to se mi líbilo prakticky všechno, dokud tam byla kouzla, meče, draci a hrdinství. Ano, odkaz Pána prstenů už ve mně měl hluboko zabořené drápky.

Pro: Atmosféra, otevřenost, zábavný průzkum, gameplay

Proti: jednorázovka, A-RPG mechaniky na průměrném levelu

+26+26 / 0

World of Warcraft

  • PC 60
Wowko nemám rád. Nemám ho rád z naprosto jednoduchého důvodu - existence původních strategií a jejich skvělým dějovým linkám. Předem upozorňuji, že komentář bude z velké části negativní. Po stránce samotné hratelnosti je Wow dost zábavná a pěkná hra, ale způsobila (a furt působí) něco, co mě neskutečně sere a prostě se z toho potřebuju vypsat. Bacha, bude pár SPOILERŮ.

Než se pustím do remcání, stěžování a fňukání, napíšu, co se mi na wowku líbí. Gameplay je za prvé moc zábavný. Tvorba postavy je skvělá, plus její progress je hezky viditelný a uspokojující. Atmosféra je na většině míst perfektní, to především díky krásně vytvořenému prostředí, zvukovým efektům a hlavně hudbě, která je naprosto parádní. Wowko nemusím mít rád, ale musím uznat, že soundtracky mělo vždy fantastický. To samé platí i o intro cinematic ukázkách, Blizzard na ně má neskutečný talent. Obzvlášť datadisk WotLK, který ironicky nesnáším nejvíc, ji má fakt perfektní, až mi mnohdy naskakovala husí kůže. A hra s kamarády je někdy opravdu skvělá, byť upřímně mi vyhovovalo pracovat na vlastní pěst a jako osamělý vlk se toulat pustinami Azerothu.
Tak. Ale teď už k tomu hlavnímu...

Wowko zprvu začalo ničit (a s každým dalším datadiskem přitvrdilo) frakcovou logiku, v zájmu té debilní MMORPG mechaniky. Nestranná a samostatná mrcha Sylvanas se z nějakého důvodu připojila k přes moře vzdálené orkské hordě (da fawk?) a noční elfové furt kámoší s lidmi, ale s orky už ne (because....reasons).
S BC přišlo zjevení, že Vysocí elfové ve skutečnosti nebyli vyvražděni, stejně tak jejich vlast nebyla téměř zcela zničena, jak nám ve W3 bylo několikrát řečeno, ale že téměř 3/4 jejich velkého města je furt dost v pohodě a elfů je tam evidentně stále dost.
Cataclysm spláchl do záchodu sympatickou a zajímavou neutralitu skřetů a udělal z nich součást Hordy, plus v Alianci jsou teď i vlkodlaci.
Ve Warlords of Draenor se Blizzard rozhodl pro cestování v čase, což je pro mě často důkaz průseru (viz seriál Ztraceni) a docházení nápadů.
Legion okradla Illidana o jeho výjimečnost, přičemž lovec démonů s badass křídly teď může být prakticky každý, plus se tam v podstatě znovu opakuje děj Warcraftu 3
A nadcházející datáč Battle for Azeroth má sice dost cool cinematic ukázku, ale když jsem viděl Sylvanas... SYLVANAS(!!!) jak křičí "For the Horde!", věděl jsem, že zajímavá příběhová konzistentnost ze skvělých strategií je ta tam... Plus je jasný, že nesmí vyhrát ani Aliance, ani Horda, protože kdyby jedna ze stran získala převahu, Blizzard by tím seriozně nasral polovinu svých hráčů. Btw, to je fajn, že mezi sebou furt takhle válčíte. Medivh by byl pyšný. :)

Největší slzu jsem však uronil s příchodem datadisku "Wrath of the Lich King", který NAPROSTO potopil jakékoliv naděje na příběhovou návaznost ke konci Frozen Thronu, ve formě další warcraft strategie. Jako malí jsme s kámošem často debatovali o tom, kdo asi nakonec toho hajzla Arthase konečně jednou pro vždy sejme. Bude to Jaina? Kael´Thas? Nebo samotná Sylvanas? Ne. Velký kulový. Byl to gnóm válečník, jehož jméno znělo "YourMotherBigD", krvavý elf paladin jménem "Kardashian0009", a taky orkský šaman "xoxoTinkyWinkyxoxo", plus mnoho dalších...ehm... "originálních" postav. Ve zkratce je NPC nazývají - "stateční hrdinové", tedy hráči. Warcraft 3 měl skvělou příběhovou konzistentnost a určité napětí, kdo koho sejme, nebo kdo co provede. Wowko se primárně zaměřuje na to, že veškerou těžkou práci udělají hráči, ale jejich postavy samozřejmě nemohou mít žádný charakter. Oceňuji to, že se Blizzard stále snaží do hry implementovat nějaký děj, ale ty MMO elementy, plus ten přístup "Horda a Aliance si musí být furt rovni", ho i tak shazují na debilní úroveň, přičemž s dějovými linkami z předchozími strategiemi se nemůže rovnat ani náhodou.
Taky mě zklamaly některé postavy - Jainu jsem považoval za chytrou čarodějku, která je natolik moudrá aby pochopila, že Thrall a jeho Horda jsou v pohodě, když už spolu takhle hezky pospolu spolupracovali. Pak ale vidím nějakou ukázku, kde na Thralla a hordu strašně píčuje, jako kdyby hodili granát do boudy jejího psa. Kael´Thas, jedna z mých nejoblíbenějších postav, který byl evidentně dobrák, je najednou zkažený zlý hajzl, kterého je nutno sejmout :( atd.

Ve shrnutí musím uznat, že World of Warcraft je určitě skvělé MMO, s parádními mechanikami, krásným vizuálem a zábavným gameplayem, ale ony MMO aspekty, které se promítají v příběhu a frakcích, taktéž strašně ničí kouzlo warcraft loru, který jsem vždy považoval za dost kvalitní. A to mě prostě sere.

Pro: Gameplay, cinematic ukázky, atmosféra, hudba

Proti: Vyblití se na logiku a kvalitu příběhu a postav, ve jménu MMO aspektů

+15+15 / 0

The Elder Scrolls IV: Oblivion - Shivering Isles

  • PC 70
"HOLD!"
Karty na stůl - byť je původní Oblivion překrásná a v určitých ohledech zábavná hra, hledat v ní zajímavou postavu je trochu jako hledat Zoltana v prvním Zaklínači - nějakou tu chvilku vám to potrvá. Ovšem datadisk tuhle reputaci krapet spravuje. Jeho síla totiž tkví především v trhlých a překvapivě docela dobře napsaných postav, se kterými bylo radost mluvit. Především sám Sheogorath je týpek, se kterým bych klidně šel někdy chlastat. (I když bych se teda musel před tím dostat aspoň do nálady.) Wes Johnson se tady teda fakt vyřádil. Jeho komorník Haskill je taky dobrý pardál, z jeho počáteční scény jsem nadzvedl obočí a říkal jsem si... ,,He? Že vono tohle bude lepší než původní hra?"

Svět je opět překrásný a prosycený parádní atmosférou, ovšem dungeony, byť mají krapet bizarnější šťávu, omrzí stejně strašně rychle. Příběh opět není nikterak skvělý, ale aspoň jakž takž poutavý, aby ho hráč dotáhl do konce. Obtížnost je samozřejmě stále směšně jednoduchá, ale i tak se to hrálo docela dobře. Je to prostě zábavná kapitolka z elder scrolls světa, která má stejné chyby jako původní hra, ovšem může si přičíst plusy k dobru díky bláznivému světu a jeho pěkným postávám, se kterými se dobře kecá. Ve výsledku pěkný datadisk. Nic kulervoucího, ale bude to bavit.
"RELEASE!"

Pro: oblivionská krása a atmosféra, pěkně vymyšlené postavy

Proti: oblivionská suchost a stereotyp, nudné dungeony

+12+13 / -1

Dead Island

  • PC 75
Hráno s nejlepšími kámoši na chatičce u přehrady. Záchod příšerný, pavouci v každým rohu, jídla habaděj. Ideální set up! Když jsem hrál hru v singlu, začal jsem se po celkem krátké době nudit, nicméně v mulťáku je Dead Island fakt prima řežba. Především pokud hrajete opravdu ve čtyřech, dodává to určitý faktor uvěřitelnosti, protože aby pouze jeden týpek nebo týpka levou zadní likvidovali hordy krvežíznivých zombíků, je trochu mimo mísu. Nicméně kooperace mezi jednotlivými hráči, každý jinak zaměřený, je teprv žůžo.
,,Kdo bude řídit? Já už nechci, nejde mi to."
,,Já to vezmu, mate."
Je to celé i o radosti z maličkostí. Sednout si za řidiče, nechat kámoše řídit a zatím jen tak chillovat, zatímco on se prodírá divočinou, nebo vypít pár panáků (ve skutečnosti) a pak vypít pár piv (ve hře), následně akceptovat misi brutálního bránění opevnění, byly fakt parádní chvíle, na který se nezapomíná.
Ale kdybych to nehrál v tom mulťáku, asi by to fakt byla docela nuda. Mise jsou často dost banální, rychle přijde stereotyp, plus ani ten hlavní příběh není žádná sláva. Ovšem samotné vraždění zombáčů je super. Obzvlášť po určitém vylepšení zbraně, kde především elektrický šok vždy dělal největší šlamastyku. Nemůžu také opomenout ten fakt, že svět vypadá fakt krásně. Ten kontrast pěkného a líbivého prostředí s jednou z nejstrašlivějších vidin lidské apokalypsy je vystižený přesně. To samé platí i o atmosféře a celkové fyzice zombíků, mezi kterými nás vždy nejvíc děsili "Infected", zejména protože na vás vždycky bleskurychle vystartujou. Ano, každý z nás alespoň jednou trochu vyjekl překvapením.

Ve výsledku - jako single-player je Dead Island vcelku nudná a prostoduchá vybíječka, která po čase omrzí. Jako mulťák je to však nebývalá zábava, která vás s přáteli zabaví na mnoho hodin, stejně jako nás. A nelitujeme toho. Jen jsme v noci vždycky měli naděláno v gatích, když jsme se šli sami vychcat do keřů.

Pro: Multiplayer výrazně zvyšuje kvalitu a zábavnost hry, grafika, boje

Proti: Po krátkém čase stereotyp, nuda a pruda, pokud hrajete v singlu

+19+19 / 0

Titan Quest: Ragnarök

  • PC 75
Je zpět. Po deseti letech se největší řecký hrdina od dob Hérakla vrací, s požehnáním celého olympského panteonu, aby svou sílu předvedl opět v dalším koutě světa. Tentokrát na drsném severu.

Informace o tom, že dorazil další přídavek mého nejoblíbenějšího akčního RPG do mě narazila tak prudce, stejně jako Donar buší se svým Mjöllnirem. Titan Quest se vrátil. Tentokrát na mytologický Sever. A že to bylo sakra dobré rozhodnutí. Datadisk sice má své problémy, ale obecně se dá říct, že se opravdu povedl. Immortal Throne je stále lepším přídavkem, ale tohle člověka stopro taky potěší.
Teď ale důležitá otázka - jak si Ragnarok vede v otázce atmosféry, která byla vždy silným bodem předchozích her? Inu, odpověď bude uspokojivá. Je opět skvělá. Ne tak skvělá jako ta v Immortal Thronu, ale to by byl fakt jedinečný úspěch. Nejen ten sever, ale i keltské nížiny Oppid na vás dýchnou naprosto parádní atmoškou, jenž doplňují příjemné zvukové efekty, výborná hudba a v nepolední řadě i velice pěkné prostředí, zprvu dunajských říček, později zasněžených pahorků hor. Některé mystické lokace navíc vypadají opravdu překrásně, až mi málem spadla brada. Dokonce i příběh je překvapivě dobře okořeněný a zajímavý, samozřejmě postup je opět lineární, nicméně nás tu čeká i menší překvápko v podobě plot twistu, na který z Titan Questu nejsme zvyklí. Expert na severskou mytologii nejsem, nicméně z toho, co jsem si načetl a vyhledal bych řekl, že se jí hra drží uctivě. Plus pokud se v ní aspoň trochu vyznáte, určitě vám dojde, kdo tam bude zlotřile tahat za nitky...A datáč je to dlouhý. Fakt dlouhý. Delší než Immortal Throne, což už je co říct. A taky podle toho některé lokace vypadají, třeba zasněžené území Scandie je fakt mega obrovské, až člověk nebude mít páru, kam se vydat dál. Stejně tak třeba cesta z Heuneburgu do Glaubergu trvá stejně jako cesta z Helosu do Megary, což, jak znalci mohou potvrdit, je sakra štramák cesty!
Hudba je vynikající. Naprosto výborně doplňuje atmosféru, je přesně ušitá pro studené seveřanské prostředí a párkrát jsem měl i husí kůži. Tudíž za mě spokojenost. Jen škoda, že je tracků k jednotlivým lokacím tak málo, tudíž se velice často opakují. Plus velice mě zamrzelo, že jsem během hry (ani v úvodním menu) nezaslechl základní znělku TQ, kterou považuji za jeden z nejkrásnějších herních "theme" songů, co jsem kdy slyšel.

Do hry přichází nové mistrovství a to je mistrovství Run. Má své klady a zápory. Z kladů musím vyzdvihnout, že už není tak OP, jako je mistrovství Snů, plus spousta schopností mají fakt parádní efekty, především vybuchující runy či nadpozemský štít. Plus s kombinací válečnictví jsem si připadal jako pravý krvelačný Berserker. Bezva. Bohužel spousta schopností je tam zcela na houby. A fakt jich není málo. (Třeba schopnost, kdy bojujete lépe, pokud vám klesne zdraví nebezpečně nízko, je vcelku zbytečná, protože to už stejně drtíte prstem tlačítko "R", abyste vychlastali léčivý lektvar.) Ve výsledku ale mistrovství obstojné a určitě si s ním hráč vyřádí.

Ááááále teď už k těm záporům. I když Ragnarok vypadá pěkně, nelze se u něho zbavit dojmu, že je v určitých směrech odfláklý. To se podepisuje třeba na novém vybavení. Je prostě hnusný. Je na něm zkrátka vidět, že si tvůrci nedali tolik práce s detaily, aby vypadalo k světu. Stejně tak někteří nepřátelé jsou pouze kopírkou či kombinací nepřátel z her předchozích, to samé i o jejich zvukových efektech. Plus datáč trpí stejným problém jako původní hra - v některých lokacích je už příliš velký stereotyp a nuda, nicméně jelikož je datadisk fakt dlouhý, zde to bude častější. Celkově ani hra není příliš těžká, důkazem toho je i ten fakt, že jsem za celou dobu umřel pouze jednou, na rozdíl od IT, kde jsem vždycky umíral nejčastěji, ale může to být klidně tím, že jsem to hrál s opravdu nadupanou postavou. A hlavně... ten dabing... ten zkurvenej dabing. Teď si možná říkáte: ,, Ale Vurhore, dyť po 90% hry stejně jen bojuješ, dabing by tě tudíž neměl moc obtěžovat.". No jo, on tolik nevadí dabing spřátelených NPC, problém je, že ve hře jsou novinkou lidští nepřátelé a ti taky mluví. "GREAT FEAST YESTERDAY!" YOU THINK?" "TAKE HEART, BROTHER!" obzvlášť v Asgardu tohle na míle daleko z plna hrdla křičí lidští nepřátelé, ještě k tomu dost otřesně. A furt. Neustále. A už vůbec nechtějte, abych mluvil o banditech na začátku hry, kteří zase furt dokola opakují nejotravnější hlášku z původní hry: "Your inventory is full." Proč? Asi aby nebyli dutí. Na zabití. A taky jim to bylo s chutí dopřáno.

Ve výsledku je ale Ragnarok velice slušným přídavkem, který původnímu titulu žádnou ostudu určitě nedělá. Furt se tam skvěle bojuje, znamenitě ponořuje do opět výborné atmosféry a člověk si i hezky vychutná kulturu dalšího starověkého světa. Zapřísáhlé fanoušky by to určitě nemělo minout, ty ostatní... budou muset nad některými věcmi přimhouřit oko, ale ve výsledku by měli být taktéž spokojení. Tak připijme na na návrat jedné z nejparádnější a nejhezčí diablovky! I přes pár přešlapů se totiž povedl.
Skål!

Pro: Atmosféra, prostředí mytologického Severu, zábavné souboje, příběh, hudba

Proti: Mnoho věcí odfláklých, někdy stereotyp a nuda, dabing (hlavně těch nepřátel),

+23+23 / 0

Jade Empire

  • PC 80
Jako neznalý desetiletý harant někde čtu: Jade Empire - další skvělé RPG od tvůrců Baldurs Gate A říkám si: ,,Moment co? Tvůrci Baldur´s Gate ještě vydávají hry??" V té době jsem ještě žil v oné iluzi, že jediné studio, které stálo za všemi IE hrami, byl Black Isle. Byl to právě Jade Empire, který mi vysvětlil, že to slovo "Bioware", které jsem v baldurech mnohokrát viděl, taky něco znamená.

Jade Empire byla pěkná jízda. Jako postavu jsem si vybral Wu The Lotus Blossom, protože jsem jí mnohokrát viděl na různých posterech, kde se mi hodně líbila, mimo jiné, jakmile půvabná žena odhalí pupík, jsem hned v její moci. Příběh je moc pěkný. Je zprvu takový nemastný neslaný, ale postupně začne nabírat na zajímavosti, přičemž asi v poslední třetině nabere opravdu parádní grády, při kterých jsem se od klávesnice opravdu nemohl odtrhnout a se zájmem a napětím jsem kráčel po jeho hedvábné stezce. Platí to ale i pro vedlejší questy, například Aréna byla naprosto parádní zábavná záležitost, plus mít titul "Stříbrný Fénix" je prostě boží. Parťáci jsou zde pěkně napsaní, přičemž mezi mé nejoblíbenější patři asi sympatická Dawn Star (trochu taková asijská Imoen), Silk Fox a překvapivě i Wild Flower, ale to asi hlavně díky tomu demonickému partnerství. Souboje jsou zde zábavné, ovšem přišlo mi, že některé styly jsou absolutně zbytečné a dost na prd. Převážnou část hry jsem používal pouze styl á la Wolverine "Leaping Tiger" a občas sáhl po svém meči. Později se k tomu přidal ještě "Thousand cuts", nicméně zbytek... ne. Škoda. Že se jedná původně o konzolovou hru, a že to na ní je údajně hodně poznat, jsem vůbec nevnímal, konzolový ovladač jsem poprvé v životě držel před třemi lety při zoufalém hraní GTA V u kámoše, takže v tomhle ohledu nemám co vytýkat.
Hudba - složil ji Jack Wall, autor tracku "Suicide Mission" z Mass Effectu 2. to už samo o sobě vypoví o tom, že je parádní.

Teď ale k věci, která mě na téhle hře neskutečně sere, ale v podstatě jí to nemůžu mít za zlé, protože taková byla asi holt doba. Díky enginu a obecnému vývojářskému limitu tehdejší doby se mi vůbec nelíbí podoba zdejších rozhovorů. Ano, dialogy zde jsou napsaný dobře, ovšem dívat se na prázdné výrazy všech těch (v ohledu her) špatně stárnoucích modelů postav mě prostě štvalo. Díky tomu rozhovory prostě nemají šťávu. Jsou dobře napsané, ale poněkud ubíjející. Jade Empire (stejně jako NWN 2 či Kotor) byl vytvořen v rozmezí let 2003-2006, tedy v takovém tom divném období pro RPG, která se pohybovala na hraně mezi tím, co se určovalo jako "staré" a "nové". V rámci toho se mi zde a ve zmíněných hrách podoba rozhovorů nelíbí. Raději mám buď ten starý styl, kde z izometrického pohledu čtu dialogy a představuju si, jak se asi tamní postavy během určité situace tváří (BG, PS:T), nebo ten nový styl, kde řeč těla a facial expressions už jsou natolik promakaný, že to působí uvěřitelně (Dragon age, Mass Effect (mínus Andromeda)) Myslím, že snad jedinou výjimkou je VTM: Bloodlines, kde jsou ty facial expressions fakt skvěle vychytaný.

Ve výsledku se mi však na Jade Empire velice hezky vzpomíná. A každý Bioware fanda by si tenhle titul stopro neměl nechat ujít.

Pro: Příběh, hratelnost, hudba, NPC

Proti: Zpočátku pomalé, neužitečné schopnosti, ta podoba rozhovorů

+24+24 / 0

A Mortician's Tale

  • PC 75
Koncept smrti je ve hrách většinou jednoduchý - "zabij, abys mohl pokračovat." či "Nenech se zabít, abys mohl pokračovat.". A Mortician´s Tale je však jednou z těch dobrých výjimek, kde se na smrt pohlíží z trochu jiného hlediska - realisticky a prakticky.

V podstatě zde děláte jen tři věci - připravujete tělo buď ke kremaci či inhumaci, následně se účastníte pohřbu, kde může mít kratičké interakce s pozůstalými, a přijímáte emaily od svých nadřízených a kámošů, kteří se vám vypisují o svých osobních zážitcích a problémech. Zní to jako nuda? Zní. No jen to přiznejte. Ovšem samotný gameplay vás do tohoto koloběhu vtáhne stejně jako Vetřelec do větrací šachty. Zatímco v jiných hrách může být smrt na každém kroku, nevnímáme ji tak reálně a téměř osobně, jako právě zde. Ať už je to způsob, s jakým vás hra naviguje při důkladné “úpravě“ těl, nebo i to, jak vás nutí truchlit nad někým, s nímž jste nikdy nemluvili. Do toho všeho hraje klidná, líbivá, ale i přesto melancholická hudba, která hodně posiluje atmosféru. Během hraní jsem byl jako hypnotizovaný. Hra vás taktéž seznamuje s tím, jak to vlastně chodí ve funebráckém businessu, to především přes emaily, které vám nejdříve přeposílá vaše extrémně milá a vlídná šéfová, jenž vede malý pohřební ústav, ve kterém pracujete, ale následně se změní v emaily od nového šéfa mnohem větší společnosti, který ze smrti dělá co největší business. Ta hra má duši. Navzdory své triviálnosti a krátkosti. A to se jen tak nevidí. Navíc jsem se, já neznalec, díky této hře třeba dozvěděl, že kremační pec vyloženě nespálí na uhel úplně celé tělo, posléze je třeba ještě rozemlít zbytky kostí, které se po následné úpravě přidají do vázy nebožtíka. Whoa...
+6+6 / 0

Half-Life 2: Episode Two

  • PC 90
Dnes je to na den přesně 10 let, milých pár dam a pánové, od vydání posledního dobrodružství notoricky známého flegmouše Gordona Freemana, co spatřilo světlo světa. A jelikož všichni víme, co následovalo potom, respektive nenásledovalo, pojďme si tedy teď připomenout tento vynikající přídavek, který si ten předchozí s klidem strčil do kapsy.

Valve si umanulo, že Gordymu už ze všech těch stísněných vědeckých místností, zatuchlých podzemí, ruchu města a depresivních mimozemských základen musí být krapet mdlo, tak se rozhodli mu dopřát trochu dovolené do lesů. (Na pláži je totiž furt narváno ant-liony). Není ovšem žádné překvapení, že žádného oddychu se tam nedočká. Blbý pro něho. Super pro nás. Epizoda 2 je rozhodně vynikajícím přídavkem, které znamenitě prospívá změna prostředí.
Ta rozmanitost je vynikající, prolejzání hnízdem v obsidianové jeskyni plné zabijáckých brouků (Mějte mě klidně za hloupoučkýho hippíka a trávožrouta, ale těm chudinkám světélkujícím larvičkám jsem se celou dobu snažil neubližovat, ovšem někdy to v rámci postupu bylo nutné, což mi rvalo srdce :( ), projíždění říčkami a kopci ze stanice ke stanici, s občasným přerušením Hunterů, nových zmetků, které je nesmírně uspokojující vidět umírat, atd. Hra má navíc opět sérii klasické parádní efektní podívané a cool momentů - bitva s brouky u tunelů je jeden z nejlepších momentů celé série, dále také honička s vrtulníkem a parádní zkopnutí rychlo-zombie vždy sympatickou Alyx (která zde opět tvoří skvělého a užitečného parťáka), je taky blaho pro oko. A samozřejmě samotný závěr je taktéž dost působivý, sám jsem si po titulcích říkal: ,,No panejo, díky bohu, že jsem to hrál o něco později než ostatní hráči, aspoň nebudu muset na třetí epizodu čekat tak dlouho...“ …. :(
A hra si s vámi zase krásně hraje. Líbí se mi jak tvůrci moc dobře vědí, že když hráč uvidí kontejner, ve kterým něco podezřele hýbe s krabicemi, tak tam “jen tak pro jistotu“ hodí granát, což v ní vytriggeruje hořící rychlou zombie, která se na hráče v mžiku vrhne.
Všechno to doplňuje opět vynikající hudba, která především při těch bitevních sekvencí pořádně nakopává.

Zápory se opět nehledají snadno, oproti původní hře a prvnímu přídavku jsem čekal nějaký novinky v Gordonově arzenálu, plus možná i umělá inteligence některých nepřátel krapet pokulhávala. Délka mi přišla adekvátní.

A tak nám skončil Half-life. Nebo spíše – tak nás opustil Half- life. Jako holka, se kterou chodíte, a která vám jednoho dne zcela přestane odepisovat na fejsu, nebere vám telefony a doma věčně není. Žádné uzavření tudíž nemáte. Pouze vzpomínky. Proto, moji milí přátelé mé oblíbené databáze, pojďme si dnes všichni na tuto sérii zavzpomínat nějakým menším činem. Buď si dejte maraton, zahrajte si jednu kapitolku z kteréhokoliv dílu, pusťte si soundtrack, poslechněte si „Gordon Freeman saved my life“ od Miracle of Sounds, nebo někde schrastěte páčidlo a jděte něco rozbít. Ať už z toho uděláte cokoliv, sérii Half-life, v toto jubilejním smutném výročí, uctíte znamenitě. A nebo jen pohlédněte do nebes a potichu zašeptejte: ,, I want to believe...“

P.S. Achievement s trpaslíkem jsem splnil ještě před tím, než jsem se vůbec dozvěděl, že takový achievement existuje, cha!

Pro: Hratelnost, originalita, efektní podívaná, souboje

Proti: ne příliš mnoho novinek, občas AI

+35+35 / 0

Portal 2

  • PC 95
Majestátní pecka! Ani jsem nehrál mulťák a už teď můžu říct, že Portal 2 je jedna z nejlepších her, co jsem kdy v životě hrál. Valve zde opět dokazuje, že pokud se rozhodne k něčemu vytvořit druhý díl, bude to hned dvojnásob lepší než díl předešlý.

,,We do what we must because we can."

Na poli herního průmyslu dosud nevidím větší mistry ve tvoření naprosto parádní efektní podívané, při které často padá čelist na zem takovou rychlostí, že prorazí strop souseda pode mnou, než právě Valváci. Úchvatný nadupaný začátek, adrenalinové honičky a všeobecné "hraní si s hráčem" je věc, kterou jsem na Valve vždycky miloval. Zde tomu ovšem dali mlsnou třešničku. Druhý Portal to navíc doplňuje okořeněným gameplayem z prvního dílu, kde je nyní však celistvější a zajímavější příběh, chytře vymyšlené charaktery a naprosto vynikající dialogy, doplněné fakt působivým dabingem. Portal to má i o detailech... ten fakt, že se musíte otočit, protože Wheatley se jinak při zapojování do ovládacího "tentononcu" cítí nepříjemně, či žertování hry o tom, že vaše postava je opět němá, jsou vynikající doplňky, které celkový zážitek ještě více posilují. A je to vtipný. Je to fakt vtipný. A je prostě hrozný blaho číst dialogy, které jsou kvalitně napsaný a zároveň vtipný, to jako fakt. Puzzly tu jsou zábavné, originální a čas od času se najdou i takové, kde jejich vyřešení nějakou tu dobu trvá. Většinou to bylo vcelku easy peasy, ale třeba Test chamber 11 byla část, kde jsem se zasekl na docela dlouhou dobu. Oh well, je aspoň dobře, že hra není úplně procházkou růžovým sadem.

Bavilo mě to furt. Nebylo snad žádné výraznější hlušší místo. Pěkně nasměrovaný příběh a zajímavé měnící se prostředí mě udržovaly v téměř neustálém napětí a zvědavosti.
Atmosféru skvěle doplňovala i pitoreskní elektro hudba Mikea Moraskyho, dokázala být velkolepá, znepokojující, i podivně uklidňující.
A závěr je jedna z nejvíc epic věcí, co jsem za svůj herní život viděl. Vyloženě jsem kulil oči. Kam se hrabou bossové z RPG či FPS, tohle je pravý žrádlo!

Zápory se tu hledají fakt ztuha. Možná mi přišlo škoda, že není zcela dotažená linka s Caveem Johnsonem a vlastně i se samotnou Caroline, i když GLaDOS jí (sebe)
striktně ukončila
.

Portal 2 jsem si zamiloval. Tak perfektně propracované propojení logického přemýšlení, napínavého příběhu a mega zábavné hratelnosti s mistrovsky naservírovanou podívanou se fakt jen tak nevidí.
Trojka už snad ani není třeba. (Hahaha, laciný pokus o vtip.)

Pro: Hratelnost, dialogy, příběh, atmosféra, hudba, originalita

Proti: menší trhliny v příběhu

+35+35 / 0

Pillars of Eternity

  • PC 70
To slovo "Eternity" je vcelku trefný, když si vzpomenu na některé loading screeny, fakt že jo. Dokonce i třetí Dragon age, kterého můj ubohoučký notebook sotva utáhl, se načítal rychleji. Nicméně zanechme tohoto pošetilého fňukání. Nuže, nakolik dobrou hrou vlastně ty Pillary jsou...

Ze začátku jsem slintal blahem, vytvořil jsem si badass černovlasýho elfa s drsňáckým hlasem a zvolil jsem cestu cyphera, neboť mi přišla nejzajímavější. Atmosférický začátek, společníci, co se dají kdykoliv oslovit (*s úsměvem vesele mávám zdviženým prostředníčkem na Beamdog*), plus soubojový systém mi velice vyhovoval, přičemž jsem si jako pravý veterán infinity engine her během prvního boje řádně prohmátl prsty. Společníci jsou velice fajn, mezi mé nej. oblíbence vlastně patří úplně první dva, které naverbujete, tedy sympatický Aloth a šarmantní Edér, který jakožto skvělý tank zachránil nespočet zoufalých situací. Dialogy jsou napsaný velice pěkně, s některými parťáky jsem rád kecal, i když někdy mluvili až příliš dlouho, až se v tom člověk začal ztrácet, ale o tom za chvilku... Co se týče hlavního příběhu... jako dobrý, ale rozhodně jsem viděl spoustu lepších, nicméně určitě mě zaujal natolik, abych jeho šlépěje se zájmem sledoval. Atmosféra některých lokací je taktéž dost povedená - večerní pobřeží, starodávné kobky atd. však to po animátorské stránce taky hezky vypadá. I v hl městě Defiance Bay se člověk hezky vynakouká, na takovou Athkatlu to sice nemá ani omylem, ale i tak se po něm hezky prochází.
Strašně se mi ale líbila "strážcotvrzová" Od Nua a její dlouhatánské chodby. Každý level nabídl něco jiného, postupné odhalování adrové sochy navyšovalo zvědavost a vzrušení z dalšího prozkoumávání, plus se tam skvěle bojovalo. A její finální boss byla stopro ta nejbrutálnější věc, proti čemu jsem ve hře bojoval, dokonce brutálnější než finální souboj, který je teda taky docela masakr. Celkově hra nabízela všechno, co na IE hrách mám rád. Rozhovory, společníci, taktické souboje, ucházející příběh. Zní to skvěle. Ale....

Té hře něco chybí. Něco zásadního. Něco, co činilo její předchůdce úžasnými. Hra je totiž taková mdlá. Někde od poloviny mě to začalo rozčilovat. Byť jsou dialogy dobře napsané, jako kdyby začaly ztrácet na zajímavosti. Pak vlastně i souboje začaly ztrácet své kouzlo, přičemž jsem se přistihl, že jsem pak hře pokaždé věnoval asi jen pouhé 2 hodiny denně, protože mě to hraní vyčerpávalo. Začala být hrozně únavná. Hra mě začala nudit, přičemž po druhé třetině jsem jí náhle přestal hrát a prostě na ní zapomněl. Vrátil jsem se k ní až po roce a tentokrát jí konečně dokončil, nicméně ty pocity byly stejné. Té hře prostě chybí určitá jiskra. Nebudu říkat, že jí chybí duše, to by už znělo možná moc pateticky, ale pravda je taková, že po dohrání jsem měl takový divný pocit nijakosti. A to není úplně dobrý. Problém mám vlastně i s lorem. Je toho extrémně moc. Obsidian to navíc valí v takových várkách, že člověk může lehce ledacos zapomenout. Ano, Baldurs Gate nebo Dragon age měly taky mega svět s tunou obsahu, ale tyhle hry to hráčovi předávaly postupně a pouze jen malou potřebnou část. Přičemž pokud chtěl vědět víc, mohl nahlédnout do knih či kodexu.
Hudba mě taky docela zklamala. Za celou hru jsem nenašel jediný track, který by se mi líbil natolik, abych si ho třeba na youtubu jen tak pustil. Plus těch bojových tracků je hrozně málo a velice často se opakují (třeba takovej BG2 jich měl myslím až 15), což bylo někdy už docela otravný.

Fakt se mi více líbilo Tyranny, které je sice mnohem kratší, zdaleka ne tak "olórovaný" a s opravdu dost menším počtem zábavných bitek, ale je to hra s určitým nábojem, který Pillars prostě nemají. Rozhodně to není špatná hra, to vůbec ne. Hra je to dobrá. A v mnoha ohledech zábavná. Ostudu svým IE předchůdcům stoprocentně nedělá. Jenom je taková bez života.
Ach jo.

Pro: Hezky napsané, atmosféra, příběh, některé souboje, Od Nua

Proti: Často utahané, nic moc hudba, hra postupně ztrácí na zajímavosti

+27+27 / 0

Liero

  • PC 80
Základka, rok 2005, velká přestávka. Když spojím tyhle tři aspekty ze své minulosti dohromady, vybaví se mi jen jedno slovo - Liero (obviously). Ach, jaké krásné časy to byly, když jsme si my, parta nezbedných chaotických kluků, tvořili velice organizované a fungující rozvrhy turnajů, které se během těch 15 minut volna pokaždé uskutečnily. Dnes se musím pousmát, když si uvědomím, že v určité dny jsem se probudil v posteli, přičemž okamžitě první myšlenka, co mi vyvstala v hlavě, byl ten fakt, že dneska hraju proti Jirkovi a že to prostě MUSÍM vyhrát. A jací krásně různorodí hráči jsme to byli. Já byl specialista na rifliny, támhle Filip zase uměl překrásně manévrovat s missile střelami, plus tadyhle Ota zase uměl dobře házet s nejednou chiquita bombou. A když jsme si vypnuli přebíjení a nastavili své zbraně na permanentní palbu, rázem se z hry stala hotová jatka. S riflinou se dalo létat, missile střely tvořily mraky smrti jako z Mordoru, plus banánů málem bylo víc, než lidí čekajících na ně ve frontách za totáče.
S Lierem zkrátka byla prdel. Co na tom, že hra v jednom hráči je zcela zbytečná. Byla to hra na školním počítači u nás ve třídě, je JASNÝ, že na tom nebude hrát jeden člověk.

Pro: Vynikající zabíjačka pro dva

Proti: Inu, hnidopichově řeknu, že těch zbraní a možností mohlo klidně být víc.

+22+22 / 0

Harry Potter and the Prisoner of Azkaban

  • PC 75
Poslední kvalitní díl potterovské herní série. Taktéž i poslední komentář, co k téhle sérii napíšu.
Pojďme zprvu ale ocenit jednu věc - Potter v tom konečně není sám! Zatímco v předchozích dílech byli Ron a Hermiona spíše takové "svině převlečené za kamarády", zde už konečně Harrymu pomáhají, plus vžijeme se i do jejich kůže. Což je hodně super, je to příjemná novinka, která může zahnat stereotyp z předchozích her. Hlavně společné bitky proti rarachům byly dost epic. Komunikace mezi nimi navíc dodává na uvěřitelnosti, plus se mi i líbí, že každý umí jinačí kouzlo. Konečně pravá team work! Hratelnost je i nadále super, Bradavice stále dýchají svou vlastní atmoškou, plus hudba od Soula (kterého v komentáři trapně zmiňuju už počtvrté za sebou!) má stále skvělé kouzlo. Navíc zkouškové mise jsou v tomhle díle asi nejlepší, jsou skvěle rozmanité a originální.

Byť se třetí díl stále hraje velmi pěkně, v některých primárních směrech, oproti předchozím dvoum dílům, udělal bohužel pár kroků zpět. Ku příkladu Bradavice tu jsou totálně rozkopané. Což by možná tolik nevadilo, ale smutný fakt je ten, že jsou menší. Velká schodišťová hala, která není ani zdaleka tak velkolepá jako ta ve dvojce, tvoří hlavní zdroj prozkoumávání, nicméně z těch sedmi pater mají nějakou větší hodnotu pouze 3 nebo 4. Zato školní pozemky tu jsou parádní. Zábavné prozkoumávání, komplikovanější hledání, plus hezky se na ně kouká.
Další smutná věc je že trojka začíná už maličko čuchat k největšímu omylu lidské rasy, tedy ke čtvrtému dílu, a to tak, že hra se soustředí mnohem více na filmové zpracování, knížka jde hodně do pozadí. Stále tam z ní nějaké prvky najdeme, například spousta dialogů jsou z knížky přímo vytržený, ale už to není tak očividné. V rámci toho mě i štvala absence famfrpálu, jakožto znalec knižní předlohy vím, že v PoA Nebelvír poprvé vyhraje pohár, místo toho je zde nahrazen létáním na Klofanovi, které je však vcelku zábavné, takže nad tím přivřu oko. A je to krátký. Hodně krátký. Plus závěrečný fight s mozkomory je dost k smíchu. Nicméně byť je třetí díl v porovnání s díly předchozími nejslabší, stále je to hrozně milá fajn hra, která žádnou ostudu rozhodně nedělá.

A tím zakončuji svou komentářskou trilogii o herním Potterovi. Dál už netřeba chodit, protože čtvrtý díl naprosto zničil snad VŠECHNO, co činilo tyhle hry tak skvělými. Pátý díl sice aspoň vrátil zpátky onen element prozkoumávání Bradavic, ale ze zlého odkazu čtyřky se pak série nikdy nevzpamatovala. Všechny díly od té doby měly hnusnou grafiku, hrozné ovládání, plus staly se z nich čisté kopírky filmů, knížky šly zcela do ústraní. Proto, drahý lide, pamatuj s láskou pouze na tyto tři první díly, tedy na dobu, kdy tato série byla ještě roztomilým dítětem. Přechod do puberty jí totiž moc neprospěl.

Pro: Harry v tom není sám(!), hratelnost, atmosféra, hudba

Proti: krátkost, menší Bradavice, větší soustředění na film

+13+13 / 0

Harry Potter and the Chamber of Secrets

  • PC 85
Větší, originálnější, temnější, zábavnější a hlavně - lepší než první díl. Zatímco filmové zpracování je mnohými považováno za nejslabší snímek z celé série, to herní je naopak nejsladší jahůdkou. Vcelku zajímavé je i to, že když jsem hru v roce 2003 dohrál, tak při četbě nově vydaných dílů jsem si Bradavice pokaždé představoval tak, jak jsou vyobrazeny zde, nikoliv z filmového zpracování. Holt ta hra má fakt duši.

Bradavice se zde úžasně rozrostly. Harry může mrknout do velké síně, sklepení, své společenské místnosti, ale především do parádní schodišťové haly, která mi jako malýmu opravdu vyrazila dech. K průzkumu je toho tu opravdu hodně, nicméně hra hráče neošidí ani o další vychytávky... Ku příkladu na bodech zde tentokrát opravdu záleží, za prachy (fazolky) můžete vyzvat jiné studenty na velice zábavné kouzelnické duely, plus famfrpál zde má konečně koule. Hratelnost sice opět není nejlepší, ale hráč ho může aspoň už prohrát. Tak si dejte záležet! Největší radost však bylo hledání kouz. karet, tomu se říká uspokojivý collectibles! Plus jejich pročítání je vždycky milá pohoda. Atmosféra je zde na špici. Doplňuje jí opět skvělá Soulovo hudba, která umí být kouzelně milá a příjemná, ale taktéž tajemně temná až děsivá. Herní Bradavice opět dýchají svým vlastním duchem, čemuž i nadále přispívá ten fakt, že hra bere v potaz i knižní předlohu.
Potter se zde už konečně naučil mluvit. Furt si ale nechá diktovat od těch svých dvou "kámošů", aby veškerou těžkou práci udělal on. Manipulátorští parchanti...
Některé mise jsou opět úsměvně nelogické a směšné. Očividně každý člen zmijozelské koleje musí překonat zákeřné propasti smrti a hrozivé potvory, aby se mohl natáhnout na gauč ve své spol místnosti. Fakt lituju ty chudáky, co si na hodinu zapomenou vzít nějakou učebnici :( Taktéž Goyle má podivný zvyk spát ve stodole, kolem které je plno obřích pavouků, dřevěných lidožroutů a jedovatých masokytek. A prej že Bradavice jsou nejbezpečnějším místem v Anglii. Ha!

Druhý díl je zlatou érou Potterovských her. Impériem, které vrací úder. Pro mě osobně nejlepší díl ze všech. A ten fight s Baziliškem je epic jak prase, fakt že jo.

Pro: Atmosféra, hratelnost, hudba, kouzlo Bradavic, nebere jenom film přes kopírák

Proti: bugy, časový limit u zkouškových misí,

+19+19 / 0

Harry Potter and the Sorcerer's Stone

  • PC 80
Svět Harryho Pottera mám hodně rád. Byly to vlastně první knížky, u kterých jsem cítil napětí, strach, radost a totální ztotožnění se s charaktery. Proto tahle hra byla pro mě jakousi povinností.

Hra je jednou věcí výjimečná... nebere totiž v potaz pouze filmové zpracování, ale taktéž i knížky. Zatímco podobné béčkové hry pro děti pokaždé obšlehnou celou filmovou strukturu, Harry Potter se snaží vzít v potaz i relevantní věci z knižních předloh, které to do filmů nedotáhly. Tudíž se zde potkáme s Protivou, vydáme se pod neviditelným pláštěm tu dračí mrchu Norberta předat Charliemu, plus hra nás neošidí ani o závěrečnou zkoušku logiky s lektvary. Bradavice jsou navíc krásně barevné, s atmosférou a i vlastní hudební znělkou (Jeremy Soule, mám říkat víc?). Hra si v podstatě vybudovala zcela vlastní atmosférický místo s vlastní duší, což jí řadí mezi jednu z nejlepších her pro caparty, jakou jsem kdy hrál. Plus se to hraje senzačně. Vynikající je zde i ten motiv onoho prozkoumávání, který zde však ještě více méně nosí plenky, jeho pravé chvíle nastanou až v díle nadcházejícím. Je však trochu směšný ten fakt, že jestli si třeba chce člověk jen tak zajít na čaj k Hagridovi, musí zdolat záludné propasti, probojovat se přes krvežíznivé šneky a prdeloohnivé želvy, a projít skrz temné jeskyně s nestabilním stropem. Škoda, že Harry toho moc nenamluví. Moc by se mi líbilo, kdyby mohl ty své dva kumpány poslat do prdele a říct jim, že "sám" toho draka na tu věž fakt neponese.

Jakožto fanoušek série mám první tři herní Pottery rád právě kvůli svému originálnímu a vlastnímu charakteru, velká škoda, že ta čtyřka tenhle koncept totálně potopila, z čehož se série pak už pořádně nevzpamatovala.

Pro: Drží se to knížek, skvělá hratelnost, atmosféra

Proti: Bugy, Harry nemluví, ano, ten famfrpál byl zbytečnej

+24+24 / 0

The Elder Scrolls IV: Oblivion

  • PC 70
Abych řekl pravdu pravdoucí, Bethesda mi byla vždycky krapet nesympatická. Vždycky jsem v RPG spíše preferoval linearitu před otevřeným světem, více mě zajímal příběh a jeho podání, než se spoléhat na tunu vcelku průměrného herního obsahu, navíc vždycky mě hrozně vytáčel ten zkurvenej engine zdejšího Oblivionu a třetího Falloutu. Ale i přes tyto nesympatie musím říct, že jsem měl s Oblivionem svoje dávky nefalšované zábavy,

Oblivion byla moje první Elder Scrolls hra (Morrowind mě bohužel úplně minul a už ani nemám moc chuť ho ozkoušet.), přičemž když jsem se vyškrabal z těch zatuchlých stok a uzřel zrak na krásy Cyrodiilu, byl jsem ohromen. Překrásná grafika a panoráma, plus ten fakt, že jsem si mohl jít kam chtěl byl pro mě v oné době ještě docela nový, tudíž jsem jen valil oči. Obecně mám s Bethesďáckými hrami ten problém, že prvních pár dnů mě to fakt strašně baví, ale pak mě to zas hrozně rychle omrzí. Člověk si řekne, že prozkoumá 100% celé mapy, ale nakonec se nedostane ani do poloviny, protože už ho k tomu prostě nic nemotivuje. Dungeony jsem temný s parádní hrůznou atmosférou, kterou dungeony ve Skyrimu zcela selhaly napodobit, je v nich dobrý loot a leveling, nicméně ve své podstatě jsou téměř všechny stejný. Hlavní příběh je mizerný a nudný. A jeho podání ještě horší, nicméně to je o Bethesdě asi i všeobecně známo, že to nikdy nějací velcí pisálci nebyli. Člověk jím může prosvištět už na hodně nízkým levelu a ani se při tom moc nezapotí.

Hra je navíc kurevsky jednoduchá. Člověk zde může porazit v podstatě kohokoliv, pokud má v ruksaku 9758234476 léčivých lektvarů, kterých si může vypít co hrdlo ráčí, navíc se mu čas krásně zastaví, jakmile do inventáře vleze. Cywe, vemte si příklad z Gothica! Ten je v tomhle nemilosrdnější, ale zároveň mnohem zábavnější! Ještě navíc se všichni nepřátelé přizpůsobují levelu hráče (až na krysy, ale c´mon! Krysy!), což je pro mě osobně jedena z největších rakovin moderních RPG. Jasně, člověk si může navýšit obtížnost, ale to se pak hra stane zase přes příliš otravnou.

Ale musím říct... ta hra má atmosféru. Sledování zapadajícího slunce za Imperial City, přičemž vám do toho hraje naprostý božský soundtrack Jeremyho Soula, byl krásný okamžik, který mi utkvěl v paměti. A některé questy, jsou taky dost povedené. Například celá dějová linka za Dark Brotherhood je naprosto parádní zážitek, stejně tak detektivní vyšetřování v Chorrolském zámku, cesta za léčbou vampirismu, plus i celá Aréna mě vlastně dost bavila, ale to především kvůli tomu Samuel L. Jacksonovskému týpkovi, který je dost pravděpodobně moje nejoblíbenější postava z celé Elder Scrolls série. A hra získá na mnohem větším kouzlu, pokud se člověk vysere na mapu a fast travel, a prostě se potlouká divočinou, říčkami, lesy... vynikající. Ale bohužel i to nakonec může omrzet.. :/

Ve výsledku mám na Oblivion celkem hezký vzpomínky, nicméně nedávno jsem ho po mnoha letech opět spustil, přičemž po hodině hraní jsem ho zase vypnul, odinstaloval a zapomněl na něj. Ten fakt, že už všechno znám, všechno jsem v něm viděl, vím co kde je atd. je v jeho případě prostě zhoubné. Svoje kouzlo to ale určitě má (ta atmosféra!!!), navíc nějakou dobu je ta hratelnost opravdu senzační, ale pro hráče preferující spíše lineární RPG, dobrý příběh, kvalitně napsané dialogy a postavy etc. jako jsem já, to nemusí být šálek čaje.

Pro: Atmosféra, hudba, grafika a prostředí, chvilkama hratelnost,

Proti: Obtížnost, příběh, po čase může přijít nuda

+32+32 / 0

Mass Effect 2: Zaeed - The Price of Revenge

  • PC 45
Zaeed? Spíš No need. Asi je to prostě jen tím, že jsem tyhlecty typy nikdy moc nemusel. Navíc jsem vždy vyhledával společnost spíše těch emzáckých parťáků. NoNeed je drsňák, ale stejně tak Garrus, Thane nebo Grunt, nicméně jim na zajímavosti přidává právě jejich mimozemšťanství (to je teď oficiálně slovo), proto je tenhle nasraný děda dost všední. Stejně tak celé DLC s ním není žádná výhra...

Jeho loyalty mission je totiž téměř na úrovni lehce delšího vedlejšáku, který pochytíte vysíláním sond na planety. Nezáživné nudné souboje, nepřátelé nic moc, plus je to zatraceně krátké. A teda jako čekal jsem i nějaký boss fight, heavy mecci jsou už trapní. Jediná pěkná část je na konci, kdy jsem se musel ze všech stran vyhýbat těch mizernejm plamenům, tam to bylo celkem vostrý. Ale jinak... meh. Narozdíl od Kasumi tu nehraje ani žádná nová hudba, pouze okopčený track z Thanovo verbovací mise.
Oceňuju ale paragon/renegade dilema, na kterém zásadně záleží, jestli bude NoNeed nakonec loajální, nebo ne. Navíc v boji je celkem užitečnej, plus některé jeho hlášky během misí jsou fajn. S Kasumi přídavkem se ale tohle nemůže měřit ani náhodou. Celkově si i myslím, že tohle DLC může člověk úplně s klidem vynechat. Zatímco Kasumino DLC bylo originální, plné báječných nápadů, podívané a soubojů, tohle DLC z toho nemá ani polovinu. A to mám toho jeho dabéra rád.

Pro: užitečnost, dilema p/r, občas zahláškuje

Proti: Hrozně chabá l. mission, ne moc zajímavý charakter

+16+16 / 0

Captain Claw

  • PC 90
Král rage quitů. A bezpochyby jedna z nejobtížnějších her, co jsem doposud hrál. Taktéž klasika mého dětství, během kterého jsem hru nějakým zázrakem dohrál, nicméně dnes, asi po 16 letech, toho nejsem schopnej, ten poslední level prostě NEJDE!!

Hra je nemilosrdná. Nesmírně.
První tři levely jsou ještě relativně v pohodě. ale od čtvrtýho už začnete tvrdě pociťovat, do čeho jste se vlastně pustili. Vašimi největšími nepřáteli nebudou protivníci z masa a kostí, to budou po většinu času jen otravní komáři, nýbrž zasraný močály, bodáky, láva a samozřejmě voda! Jediná chybička stačí k tomu, abyste žuchli do něčeho ze zmiňovaného, a máte po životě, kterých je setsakramentsky málo. Musíte zde být opravdu precizní, vaše skoky a reflexy musí být dokonalé, jinak se kurevsky dlouho potáhnete s "nultým" životem a budete kňučet po zlaté vlajce, která váš progres uloží i po vyčerpání všech životů. Jediná výjimka je snad pirátský level 9, kde sice žádné death jumpy nejsou, ale je tam tuna pastí a nepřátel, že to vlastně vyjde nastejno. A poslední level jsou vyložená jatka... Death jumpy, pasti, i ti nepřátelé jsou tuzí. (V oné části jsem už jen furt vykřikoval "Magic claw!!") Pak vás ale čekají bossové, kteří také rozhodně nejsou žádná ořezávatka, přičemž pokud vás sejmou, alou zpátky k tomu checkpointu 653527644523 km daleko od bossa, který vás právě porazil, a koukej to zkusit znovu! Že ti hra ani nedá šanci na bosse trénovat? Máš blbý, zvykej si!

Ale sakra hraje se to jinak skvěle! Ovládání, krásná grafika, hlášky našeho kočičáka a některých nepřátel... paráda. Dokonce i hudba se dobře pamatuje. I přes svou obtížnost je Kapitán Claw nesmírně zábavná hra, důkazem snad může být i ten fakt, že pokaždé když jsem hru rage quitoval, během minuty jsem ji spustil znovu. A to už něco znamená.

Pro: Grafika, hratelnost, Claw, hudba, obtížnost

Proti: na lootu po čase přestane záležet, obtížnost

+16+16 / 0