Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

Dragon Age: The Veilguard

  • PC 55
Dementní Dragon Age.
A teď to nemyslím vyloženě jako urážku, ale jako popis zdravotního stavu. Hraní Veilguardu totiž skutečně působilo jako interagovat s člověkem, který se už nachází v pozdějším a těžkém stádiu demence. Má sice furt stejné jméno, stejnou tvář a stejný hlas, ale i tak působí jako úplně jiná osoba. Sem tam prolezou ven jisté záblesky jeho bývalého já, ale jinak je interakce s ním frustrující a hlavně smutná. Mimo jiné proto, že ten člověk ztratil svou vlastní identitu.

Pojďme si trochu popovídat o tom, co vlastně dělá (nebo spíše dělalo) Dragon Age tak zajímavou a fajn sérií. Vždycky jsem byl toho názoru, že nejlepším hlavním protagonistou celé této franšízy byl vlastně samotný svět Thedasu. Všechny tři předešlé hry měly své větší mouchy, ale vždy se mi líbilo, jak pracovaly s lorem. Tedy například jak pracovaly s paralelami s naším vlastním světem, do čehož například spadají politické vztahy mezi jednotlivými zeměmi, monoteistické náboženství se svými klady a chybami a taktéž fakt, že mnohé konflikty (mágové x templáři/elfové x Tevinter) nebyly černobílé. Především ale bylo na Dragon Age skvělé, že jste napříč jednotlivými díly sami utvářeli historii Thedasu svými rozhodnutími. Když někdo v Inkvizici jen tak zmínil, že na fereldenském trůně sedí třeba Anora, člověk pocítil menší příjemné bodnutí dopaminu, protože to je událost z Origins, na které se on sám podílel svými činy. Jak hrajete další a další díly, tak se celý svět, který se vám nádherně představil v první hře, dále vyvíjí, na určitá fakta a zákonitosti občas vrhne nové světlo a díky vašim volbám z předchozích dílů, které se napříč jednotlivými hrami prolínají, zkrátka působí živě a poutavě. A pak přišel Veilguard.

Hned na začátku ve mně vyvstaly velké obavy, když jsem si uvědomil, že se mě hra ptá pouze na události z Inkvizice, nikoliv z DA:O a DA2. Ty obavy se následně naplnily. Ona krásná propojenost mezi jednotlivými hrami je fuč. Nikdy se nedozvíte, kdo momentálně vládne Fereldenu, Orzammaru nebo Orleanskému Oltáři. Mnohé zajímavé a možná i nedořešené dějové linky z prvních dvou her jsou zde úplně zazděné. Hero of Ferelden (pokud vám v Origins přežil a zůstal s Morrigan) se vyloženě vypařil z existence. Vzhledem k tomu, co se ve Veilguardu děje s Nákazou a Šedými strážci, tak by člověk čekal, že se někde přece musí objevit. Ani nápad. To samé Alistair, který mi během událostí v Inkvizici řekl, že míří do Weisshauptu. Velký kulový, také beze stopy zmizel. Hra absolutně nebere ohled nejenom na to, co se stalo v prvních dvou dílech, ale také na některé možné dějové linie z Inkvizice. Na konci Trespassera mě hra varovala, že pokud Inkvizice zůstane, tak ji bude hrozit nebezpečí zkažení. Veilguard tomu ukázal velký prostředníček, z Inkvizice je tak ve čtvrté hře udatná a šlechetná organizace, která chrání lidi z jižních zemí a bojuje proti Nákaze. Navíc jestli si tvůrci myslí, že hru propojují s prvním dílem jenom proto, že do ní znovu fláknou už poměrně provařenou Morrigan, bez které by se hlavní děj úplně v klidu obešel, tak jsou opravu úplně mimo.

Největší fackou do tváře je ale fakt, že Nákaza evidentně rozmrdala na sračky celý jih Thedasu, čímž si zřejmě tvůrci v podstatě restartovali celý lore, přičemž volby hráče z předchozích her tak hodili do koše. Tím vším tak Veilguard naprosto ZRAZUJE onu základní esenci toho, co dělalo z Dragon age tak poutavou sérii. Pokud měl někdo názor, že předešlé hry působily jako nudné tuctové fantasy výcuci, ve Veilguardu bude vyloženě trpět. Pryč je politika, pryč je zabývání se otázkami jako náboženství nebo rasismus. Veilguard zajímá jen Nákaza, kouzla a elfští bohové. TEĎ je z Dragon Age tuctová fantasy. Congratulations.  

Když už jsme u elfských bohů, tak další zklamání je hlavní příběh. Po dohrání Trespassera jsem byl natěšenej jak malej, protože Solas měl skvělou šanci stát se nejlepším hlavním padouchem Biowere historie od dob Jona Irenica z BG2. Nic. Nasrat. Ve Veilguardu je drtivou většinu doby upozaděný a místo něho jsou hlavními antagonisty dva naprosto tuctoví, nudní, nezajímaví a jednodimenzionální "Muhahaha, I´m so evil" padouši. Mohli jsme mít krásně komplexního záporáka, jehož motivy se daly z určité části pochopit, místo toho máme dva trapné plantážníky, jejichž slovník obsahuje ty nejotravnější záporácká klišé.

Abych ale zmínil také nějaké klady, tak soubojový systém (byť je z celé série nejjednodušší) mě vlastně docela bavil. Bylo uspokojivé skopávat nepřátele do propastí a obracet útoky od nepřátel proti nim. Také jsem si docela užíval enviormentální hádanky napříč jednotlivými lokacemi, sice nikdy nebyly nijak zvlášť obtížené, ale i tak jsem byl vždy rád, když jsem na nějakou narazil.

Společníci jsou jakž takž docela v pohodě, oblíbil jsem si ale pouze Neve a Emmericha, možná trochu i Davrina, ale tomu hodně pomáhal jeho griffon, který mi silně připomínal naši kočku. Hodně se mi ale líbil způsob, jak hra pracovala s jejich companion questy. Každý parťák ho má rozdělený na několik sekvencí, které se člověku postupně odemykají při postupu hlavní dějovou linkou. Je to dle mého mnohem lepší než nějaký jednorázový quest, po němž jste s daným parťákem nejlepší kámoši na světě. Rook je ok protagonista, žádný Shepard, ale díky příjemnému hlasu a dobrému hereckému výkonu Alexe Jordana se za něj hraje fajn. A musím uznat, že to finále je docela nářezový. Velká škoda, že jsem během něho celou dobu bědoval, protože jsem si ho kvůli výše zmíněnému bodu o zradě duše celé franšízy nemohl pořádně vychutnat.

Hudba je ve výsledku spíše zklamání. Ne snad, že by byla vyloženě špatná, ale oproti skvělému Morrisově soundtracku k Inkvizici to je několik kroků zpátky.

Kdyby ta hra neměla nálepku "Dragon Age", tak by to vlastně bylo docela zábavné hrdinské RPGčko o záchraně světa. Veilguard se ale úplně vykašlal na to, co celou franšízu činilo unikátní. Vím, že spousta lidí tu hru totálně hejtí jen kvůli tomu, že je strašně "woke", protože tam je nebinární Quanarijka. To je úplně nesmyslný důvod, proč by se ta hra měla hejtit. Veilguard byste měli hejtit kvůli tomu, že v podstatě zabil duši celé série. A to je skoro neodpustitelný hřích.

O oné duši Dragon Age jsem každopádně udělal i video. A když se v něm znovu tak poslouchám, tak je mému několik měsíců mladšímu já strašně líto.

Pro: Soubojový systém, struktura companion questů, finále, enviormentální hádanky

Proti: Slabý příběh, špatný writing a dialogy, zabití duše celé franšízy (tohle zásadně ovlivnilo hodnocení)

+36 +37 −1

Pathfinder: Wrath of the Righteous

  • PC 90
Smile. The world is not ending just yet.  

Pathfinder: Kingmaker pro mě bylo před několika lety učiněným zjevením, které dodnes považuji za jedno z nejlepších izometrických RPG všech dob. Tudíž když Wrath of the Righteous začal sklízet ještě lepší reakce, byl jsem natěšenej jak malej. Zprvu jsem chtěl hrát za drsňáckého Demonslayera, ale pak se mi jaksi zachtělo vtělit se do ultimátního Mirka Dušína, takže jsem proti mocnostem zla vytáhl za standardního paladina, jenž se vydal po mýtické cestě Anděla. Já vím, je to klišé jak blázen, ale hej, v jednoduchosti je síla. A že můj paladin byl silnej!

I přestože hra má na první pohled velice jednoduchý děj - poraž armády démonů a zažeň je zpět do Abyssu - s jeho postupným rozkrýváním začne zacházet více do hloubky. Hrozně se mi také líbí, jak je nyní děj rozestavěný. Zatímco v Kingmakerovi to bylo co Act, to problém/hrozba, jež se musí vyřešit, ve WotR je to více ve stylu dobrodružné výpravy. Act 1 je taková rozehřívačka s expozicí, v Actu 2 vyrážíme do světa, abychom zasadili protiúder, v Actu 3 se svět konečně pořádně otevře a Act 4 mi pak SILNĚ připomínal Planescape: Torment, hlavně tedy settingem a celkovou atmosférou. Hra taktéž skvěle představuje jednotlivé záporáky. Ani nevím, co mě k tomu vedlo, ale normálně jsem si začal na kus papíru psát jména všech podstatných nepřátel, tudíž padala jména jako Deskari, Minagho, Darrazand, Baphomet a samozřejmě skvěle napsaná Areelu Vorlesh, u níž jsem ale měl dlouhou dobu otazníček. Který jsem na začátku Actu 5 smazal. Celkově mi příběh přišel povedený a zdařile odvyprávěný, samotné finále ale měl Kingmaker zmáknuté lépe, zde mi přišlo o dost vlažnější.

Hráč si navíc může krásně pohrát s levelením své postavy a jednotlivých parťáků a dělat parádní buildy. Navíc jednotlivé Mythic Paths přinášejí jak jiné schopnosti, tak i odlišné interakce a questy, tudíž hra je tak krásně znovuhratelná. Samotné souboje jsou pak mnohdy opravdu lahůdkou, byť několikrát jsem se dostal do opravdu tuhých konfrontací, při kterých jsem se ze zoufalství popadal za hlavu a hlasitě křičel "WTF!!!" V rámci toho bych chtěl speciálně zmínit boj s Playful Darkness, ze kterého budu zřejmě mít nadosmrti PTSD. Ale tak co. Nakonec stejně padla. Ta občasná frustrace ale byla ve výsledku uspokojující a jsem rád, že se se mnou hra nemazlila.

Správa armády a určování dekretů je však oproti správě království v Kingmakerovi o něco slabší a řekl bych i méně propracované.. Strašně to ale zachraňovaly ony minihry ve stylu Heroesů, které mě chytly jak blázen. A co si budem, jakmile dostanete vylepšené lučištníky a generálskou schopnost, která nepřátele v daném perimetru stunnuje, rázem máte vyhráno. Kam se hrabe melee!

Hra má i několik opravdu silných a pamatovatelných momentů. Z nějakého důvodu mě strašně dostala scéna ze snu Arueshalae, kdy jsem se střetl s přízraky jejích obětí. Až mi vyhrkly slzy do očí, hodně to ale bylo i parádní hudbou. Stejně tak bylo senzační setkání s Nocticulou, dobývání Drezenu nebo první probuzení mýtických schopností. A následně i jejich zavrhnutí. Když jsem se jich vzdal a setřel z tváře úsměv Areelu a Nocticuly, byl jsem na svého palaďouše strašně pyšný. 

A pak jsou zde samozřejmě i parťáci, se kterými si Owlcat dal tentokrát o něco větší práci. Až na pár výjimek mi přišli skvělí, navíc na nich strašně oceňuji aspekt, na který by si mnohé AAA RPG tituly jako Dragon Age už dle mého netroufly. Tedy to, že není tak těžké o ně přijít. Během hry mi zemřeli tři parťáci - dva jsem musel zabít, protože se obrátili proti mně, a jeden mi hrdinsky zemřel na konci jeho companion questu. V jednom případě to byla fakt těžká ztráta, ale rázem to hned zvýšilo můj už tak velký respekt ke hře. A stejně jako v Kingmakerovi, i zde rozeberu parťáky individuálně.

Seelah: Sympatická, byť nepříliš zajímavá paladinka, která se však osvědčila jako skvělý tank. Navíc mít palaďouše ve hře, kde převážně bojujete s démonickými mocnostmi zla se vždycky hodí. V rámci toho jsem jí nakonec sebou bral v podstatě všude. Její companion quest navíc patří mezi ty vydařenější. 
Camilia: Ze začátku mi přišla poměrně nezajímavá, ale jakmile jsem se o ní v Actu 3 dozvěděl poměrně husté a překvapivé informace, rázem jsem změnil názor. Moc jsem ji s sebou ale nabral, protože jsem noob, co neumí se šamany. Byla ale skvělou náhradou za Woljifa, když zrovna nebyl k mání.  
Lann: Co jsem tak koukal, Lann nepatří u fanoušků mezi příliš oblíbené postavy, ale mně přišel vcelku sympatický. Fajn lučištník s pár libovými schopnostmi, který měl i hezkou mini linku se svou mamkou. Před druhou polovinou hry jsem ale místo něho začal více brát s sebou Arueshalae, která s lukem uměla mnohem lépe. 
Wenduag: Během prvního hraní jsem ji bohužel neměl šanci pořádně poznat. Jelikož jsem hrál za nemilosrdného dobráka, tak nakonec zařvala v Actu 3.  
Woljif: Woljif je v podstatně poměrně standardní chaotický neutrální darebák, jehož companion quest končil jedním z nejtěžších bojů z celé hry. Ze začátku jsem ho moc nemusel, ale nakonec mi i přirostl k srdci. Výbornej damage dealer, který zároveň může díky svým magickým schopnostem i dobře buffovat, navíc je zásadní mít ve družině někoho, kdo umí páčit zámky a likvidovat pasti.  
Ember: Skvělá postava. Aby se mi dostal pod kůži někdo, kdo je tak naivní a roztomile dobrosrdečný, to se věru jen tak nevidí. Trochu mi připomínala naši kočku, možná v tom tkví mé sympatie. Jinak dost dobrá čarodějka a buffařka. A na její interakci s Nocticulou nelze zapomenout!  
Daeran: Můj největší oblíbenec. Arogantní narcistické hovado, jehož hlášky mě však nejednou dokázaly rozesmát. Navíc se jednalo vyloženě o páteř celé družiny, jakožto skvělý healer a hlavní "buffař" zachránil mnoho zoufalých situací. Má navíc celkem cool comapnion quest, byť jeho závěr trochu zklamal. 
Regill: Tímto chci pogratulovat Owlcatu, že vytvořili historicky prvního gnóma v historii žánru fantasy, který je charismatický a cool. Regill sice za mě nikdy nebyl kdovíjak skvělý damage dealer, převážně jsem ho ale bral s sebou kvůli jeho hláškám a charakteru. Jeho drsný pragmatismus a chladnokrevnost bylo vždy radostí sledovat, obzvlášť úžasný hlas Marca Thompsona tomu všemu dodával šťávu.  
Nenio: Osobně jsem ji celou dobu bral jak naprostý comic relief. Některé interakce s ní byly fakt vtipné, třebas její experiment s přátelstvím byl opravdu povedený. Její companion quest bych přirovnal ke questu Unseeing Eye z BG2 - člověk čeká něco nenáročného a krátkého, ale vyklube se z toho pravý opak. :)   
Greybore: Meh. Greybore mi silně připomínal Zaeedea z ME2, což bohužel není kompliment. Velice tuctový lovec odměn, jehož charakter mě moc nezaujal. Ale hon na draka v Actu 3 jsem si s ním moc užil. Ani hratelně mi nepřišel moc zajímavý, ale možná to je jenom tím, že za slayery neumím. 
Sosiel: Ještě méně zajímavější postavou byl však Sosiel, kterého jsem pustil domů předčasně v Actu IV. A a ani mě to moc nemrzelo.  
Arueshalae: Zlatíčko. Byť dějová linka se sukubou, která chce napravit své hříchy a zvěrstva z minulosti, není ve fantasy žánru nic nového, hra její příběhovou linku opravdu krásně odprezentovala. A romance s ní je fakt moc hezká. ABSOLUTNĚ BRUTÁLNÍ damage dealer s lukem. Po tomto zjištění jsem ji s sebou bral pořád.  

Hudba je zde vyloženě vynikající. Dmitry V. Silantyev se rychle stává jedním z mých TOP nejoblíbenějších skladatelů, ale i Mikhail Kotov a Sergey Eybog odvedli také skvělou práci. Kromě parádního hlavního motivu, který v hráči opravdu vzbudí pocit hrdinského tažení proti mocnostem zla, se mi ještě velice líbily následující tracky:

The Myth Begins
The Fifth Crusade
Crusade Victory Theme
Light of Heaven
Starward Gaze
Master of My Own Fate    

Přiznám se, že mě ve výsledku mrzelo, že drtivá většina hry není nadabovaná. Navíc se s tím vynořil jistý problém, se kterými se izometrická RPG čas od času potýkají. WotR je obří hra s mnoha postavami. Některé z nich se vrací napříč Acty, nicméně jak mnohé z nich nemají dabing ani portrét, tak jsem se občas ztrácel a zapomínal jsem, s kým že to vlastně mluvím. Možná je to ale mou celkovou zapomětlivostí. Také mě občas rozčilovalo, že společnicí čas od času neuposlechli mé příkazy a začali dělat něco úplně jiného. Nevím kolikrát jsem nadával Daeranovi (still love him though), že místo healování začal útočit.

Owlcat každopádně nezklamali. Pathfinder: Wrath of the Righteous je jejich dalším naprosto skvělým a zabývaným počinem, který naplno uspokojil mé srdíčko veterána Infinity Engine her. Jednoznačně si to jednoho dne zahraju znovu. A jak se teď mnozí dohadují o tom, které studio by mohlo vytvořit potenciální BG4, myslím, že existuje pouze jediná správná odpověď.

A ano, líbilo se mi to víc než BG3.

Pro: Příběh, gameplay, hudba, společníci, scénář

Proti: Postavy občas neposlouchají, málo dabingu, krapet slabší finále

+34

Cyberpunk 2077: Phantom Liberty

  • PC 90
Jako… já fakt nevím, jak to ten CD Projekt Red dělá, ale ty jeho datadisky jsou vždycky takové pecky, že mě to pokaždé překvapí. A Phantom Liberty není žádnou výjimkou. Jeho vydání mě nakonec natolik zlákalo, že jsem si rovnou dal druhý průchod celou hrou, abych i ozkoušel, což všechno vlastně nabízí patch 2.0. Vytvořil jsem si proto novou korpo V rockerku a vydal se s ní do nové čtvrti plné po zuby ozbrojených psisek, kde na mě čekalo setkání se Stringer Bellem z The Wire, na nějž jsem se těšil od prvního traileru.

Dogtown jako takový zas až tak zajímavý vlastně není, je to poměrně malá čtvrť s několika hodně hezkými interiéry, která však moc nenabádá k tomu, aby ji hráč nějak důkladně prozkoumával. Opět je zde několik libových vedlejších úkolů, které lze vyřešit různými způsoby, dokonce i zakázky od kšeftařů (v případě Dogtownu jen od Mr. Handse) jsou mnohem zajímavější. Už to není jen ono nudné ukradni tohle, zachraň tohodle a zabij támhletoho, těch deset zakázek, které Phantom Liberty nabídne, jsou hezky unikátní, pamatovatelné a mnohdy i potrápí mozek s určitým morálním rozhodováním. Kradení aut za prachy mě však rychle omrzelo, obzvlášť po zjištění, že to je celé náhodně generované.

Kde však datadisk exceluje nejvíce, je hlavní dějová linie, která mi opět dokázala, že CD Projekt Red je zatraceně dobrej v psaní herních příběhů a postav. Ten se primárně točí kolem dvou postav, netrunnerky So Mi a agenta Solomana Reeda. Oba dva tyhle sympaťáky si lze vcelku rychle oblíbit, jejich motivy jsou do jisté míry pochopitelné, ale zároveň svým jednáním vnesou hráči do hlavy jisté pochybnosti o tom, zda jim může věřit. Jednotlivé sekvence v hlavním příběhu jsou tak krásně různorodé, je zde nadupané intro s jedním z nejlepších boss fightů z celé hry (Chimera), hezká špionská infiltrace večírku, při které musí V s Reedem pracovat jako tým, a dokonce je zde i jedna překvapivě hororová pasáž, jež je zcela jednoznačnou mrkačkou na Alien: Isolation. Celkově to je zkrátka a dobře skvěle odvyprávěná a řádně napínavá jízda, která vás možná opět v některých chvílích přinutí pozastavit hru, začít pochodovat po pokoji a s mírnou dávkou frustrace se rozhodovat mezi jednotlivými volbami. Jestli ale byla věc, která mi v příběhu hodně chyběla, tak to byl nějaký výrazný a dobrý záporák. Tedy… on tam jeden je, ale hra ho někde po půlce poměrně trapně a náhle hodí do koše, což mi ve výsledku přišla škoda.

Ani hudba zde nebyla vůbec špatná, s příchodem nových rádiových stanic jsem si navíc obzvlášť oblíbil song El Tiempo, během kterého se po dálnicích Night City sviští jedna báseň. A když člověku začne během jedné obzvlášť dramatické pasáže hrát do sluchátek tenhlecten parádní nářez, tak mu to pořádně rozproudí krev v žilách.

Dostal jsem krásně smutný a skoro až tragický konec, ve kterém prohrál v podstatě úplně každej. Připojil jsem se k Reedovi a v úplném finále vyhověl poslednímu přání So Mi a vystrčil ji ze zásuvky. A vůbec toho nelituju, protože po narativní stránce mi to přijde jako bezvadný a odpovídající zakončení, které se do světa Cyberpunku 2077 zatraceně hodí.

Pro: Příběh, postavy, zakázky od Mr. Handse, hudba

Proti: Ne úplně zajímavý Dogtown, klidně mohlo být víc vedlejšího obsahu, ještě nějké ty bugy

+30

Baldur's Gate III

  • PC 85
Lariani mi vlastně splnili sen.
Mnoho let jsem prahnul po moderní hře ze světa Forgotten Realms, která by svým stylem připomínala třebas sérii Dragon Age. A hleďme! Na scénu nastoupili sympaťáci z Belgie, kteří se rovnou vrhli na volné "pokračování" mé milované Baldur's Gate série, jež je už od mých sedmi, osmi let předmětem vyloženě až fanatického uctívání. Vytvořil jsem si proto drowskou bardku, v mé hlavě dceru Solaufeina z BG2, která má PRAVOU obsidianovou barvu kůže, ne jako zbytek těch modro-fialových šarlatánů, co si na drowy jen hrají! A vydal se s ní na velkolepé dobrodružství, které se celé odehrává po proudu řeky Chionthar.

Baldur's Gate III vyniká především svou podmanivou prezentací. Ta hra prostě působí sympaticky. Svým vizuálem, humorem, smyslem pro budování atmosféry, hravými nápady... Ten larianský podpis je na ní prostě zřetelný. Což byla ale zároveň věc, které jsem se zprvu obával, protože jsem také patřil mezi skupinu lidí, která chtěla ze hry skutečně Baldur's Gate III, nikoliv Divinity: Original Sin III. A i přestože po technické stránce je to prostě jasné Divinity, ducha Baldura ta hra přece jenom má. Takže za mě je to vlastně takový hezký kompromis.

Na rovinu se přiznám, že nejsem fanoušek turn-based combatu. Nicméně po dohrání obou dvou dílů Divinity: Original Sin jsem mu začal přicházet na chuť. V případě BG3 rozhodně oceňuji onu velkou pestrost, se kterou se dají mnohé šarvátky vyřešit. Člověka to přinutí hezky strategicky přemýšlet nad tím, kterak se určitý střet dá vyřešit bez spoléhání se na hrubou sílu. Vlastně celkově, co se týče míry volnosti, kterou máte na bojišti, tak BG3 je libovka. Nechápu ale, proč byl max level 12. Člověk ho dosáhne relativně rychle v Actu III, přičemž pak může strávit desítky hodin získáváním zkušeností, ze kterých má velké kulové.

Příběh je obecně fajn vymyšlený a občas i napínavý, v mnoha částech ho ale strašně sráží na kolena celková utahanost hry, kvůli které v určitých chvílích nemá vůbec drive. To se projevuje třeba i na mnoha navracejících se postavách z předešlých kapitol, u kterých jsem několikrát zapomněl, kdo to vlastně byl. Jako... nemusí mi ta hra tolik připomínat můj vlastní život. Onu utahanost (jak v soubojích, tak i někdy mimo nich) a absenci určité svižnosti, považuju za jeden z předních problémů hry. Když ale nahodí dobrý tempo, tak jede překrásně. Act I je taková oťukávačka, tudíž mu jeho celkovou mdlost dokážu odpustit, druhá půlka Actu II je parádní a začátek Actu III zase výrazně ubere na plynu. Celkově jde ale o fajn děj s několika opravdu skvělými a výraznými momenty. Vadou na kráse je ovšem jeden MASIVNÍ přešlap, který se týká dvou postav z předešlých her - Viconie a hlavně Sarevoka, kterého ta hra vyloženě s velkým prominutím rozmrdala na sračky. Navíc to cpaní Bhaala mi přišlo poněkud laciný. Já vím, že se to jmenuje "Baldur's Gate", tudíž bychom asi měli často pomrkávat po předešlých dílech, ale nesmí se to přehánět, boha jeho! 

Významnou součástí hry jsou samozřejmě vaši souputníci. A zde si Lariani zaslouží fakt pochvalu, protože mi téměř všichni přirostli k srdci. Astariona jsem zprvu nemusel, ale později se z něho vyklubal jeden z nejvtipnějších a mých nejoblíbenějších druhů, Lae'zel mi taky přišla super, byť mě mrzí, že v pozdější části hry už její dějová linka neměla šmrnc. A nebudu lhát. Tenhle gif mě asi nejlépe znázorňuje ve chvíli, kdy jsem se setkal s Jaheirou. Nejenže je dle mého slušně napsaná, ale Tracy Wiles odvedla skvělou práci s napodobením hlasu a přízvuku Heidi Shannon, která Jaheiru namluvila v předešlých dílech. Skutečně jsem tak měl pocit, že se bavím s tou starou dobrou tvrdohlavou harfenicí z BG1 a 2. To samé už bohužel nemohu říct o Minscovi, kde hlas Jima Cummingse prostě strašně chyběl.

Jediný parťák, který mi byl tak nějak u zadku, byl Halsin. (Příhodně to byl zrovna on, koho Orin unesla, lol). Ale kdo ví, třeba ho Lariani udělali schválně nudného jako takové mrknutí na jeho druidského kolegu Cernda, který byl zase nejnudnějším společníkem dvojky. Celkově jsou ale parťáci velkým plusem celé hry, jejich příběhy jsou zajímavé, mají mezi sebou interakce (včetně těch negativních) a přidání kempu à la D:O byl skvělý nápad. Teď jim ještě nadělit nějaké epilogy v poněkud nedokončeně působícím konci hry a budu úplně spokojený.

Moje drowka romancovala Galea, protože má slabost pro intelektuální máničky s náušnicemi. Strašně to urazilo Karlach a Halsina, kteří jí na féra řekli, že po ní strašně toužili, i přestože ona s nimi nijak neflirtovala. Nadrženci odporní...

Jedna z nejvíce frustrujících věcí na celé hře byl ale jednoznačně inventář a jeho managment. Možná je to tím, že jsem v životě nebyl příliš pořádný, ale v BG3 mi baťohy hrdinů přišly obzvlášť nepřehledný. Souvisí s tím také ona známá obava snad každého RPG hráče, který sbírá skoro všechno se slovy: "Co když to někdy budu potřebovat?", a bojí se cokoliv vyhodit, protože si u toho položí úplně tu samou otázku. A v BG3 je fakt hodně předmětů. Jakože fakt hodně. Obzvlášť k vzteku ale bylo, že když jsem chtěl nějakému parťákovi dát nové vybavení, musel jsem ho nejdříve naverbovat. Což znamená zahájit s jedním společníkem rozhovor, vyhodit ho, pak přijít k dalšímu, dát se s ním do konverzace a přijmout ho. Oproti takovému Dragon Age: Origins, kde bylo nabírání do družiny a managment inventáře krásně zjednodušené, to zde je zcela zbytečně zdlouhavé. Otravné jsou i nějaké ty bugy, jeden z nich mi dokonce zlomil quest, v němž jsem měl získat od těch tieflingských smradů zpět své věci. Zpátky jsem je nezískal, což jsem těm harantům nikdy neodpustil.

Hudba byla pěkná, ale po tom, co Borislav Slavov předvedl v D:OS2, mě vlastně trošku zklamala. Je tam několik opravdu pěkných tracků, ale fakt bych víc ocenil, kdyby se soundtrack skládal z kousků, jež mají více charakteristické a pamatovatelné motivy, na můj vkus je tam moc nevýrazné ambientní hudby. Velice se mi ale líbily následující díla:

Main Theme 
Sixteen Strikes
Gather Your Allies! (0:42 - překrásný hrdinský "final push" vibe)
Raphael's Final Act (konečně nějaký pořádně originální boss battle theme)

Ve výsledku je Baldur's Gate III dobrá, opravdu velice dobrá hra. Rozhodně bych o ní ale nemluvil jako o nějaké hře desetiletí. Kdo hrál předešlé dva Baldury a oba díly D:OS, tak ho dle mého nemůže tolik věcí zas až tak fascinovat. I tak je to ale opravdu velice hezké dobrodružství, které si stoprocentně v budoucnu ještě zopakuji. Tentokrát samozřejmě za nějakého evil bastarda, který bude házet gnómy a půlčíky do řek.

Oh! Btw, neodpustím si to a nasdílím i sem své video, v němž mluvím o tom, proč je série Baldur's Gate tak strašně skvělá. Některým veteránům po něm může ukápnout slza. :)

Pro: Celková prezentace, příběh, společníci, hudba

Proti: Občas utahané, bugy, některá camea si tvůrci fakt mohli odpustit

+43

Divinity: Original Sin II

  • PC 85
Vztekal jsem se, smál, truchlil a jásal. Prostě takové ty normální věci, které k pořádnému epickému fantasy dobrodružství patří. Na Divinity: OS dvojku jsem byl hodně zvědavý, protože jsem na ni téměř ze všech koutů slyšel samou chválu. A jelikož mě první díl odnaučil zášti vůči turn-based combatu (tímto se všem dědům omlouvám), nemohl jsem so dočkat, až se mrknu do dalšího koutu Rivellonu.

Rozhodl jsem se hrát za Ifana, protože měl nejenom zajímavě znějící origin, ale i správňácký vzhled takového toho ošuntělého Aragorn style hrdiny, který už má ledacos za sebou. Navíc má naprosto parádní hudební motiv, přičemž když při určitých konverzací hrálo tohle (0:12), člověk z toho měl hezký pocit, jako kdyby právě probíhal nějaký veledůležitý rozhovor, který ovlivní další dění příběhu.

A když už jsme ten příběh nakousli, oproti jedničce je zde rozhodně zajímavější, poutavější a i lépe odvyprávěný. Má několik fajn plot twistů, které ve mně rázem vzbudily větší zájem o to, co bude dál. Akorát finále bylo trochu nenadále a ve výsledku ne úplně uspokojivé plus i finální fight trochu zklamal. Velice nepříjemnou novinkou také byla absence přímé řeči v rozhovorech u hlavní postavy. Chápu, že některým hráčům to vyhovovalo, ale já z toho měl pocit, jako kdybych čuměl na film, v němž byl hlas hlavního protagonisty jako jediný komplet ztlumený. Jsem zatraceně rád, že tohle bude jedna z věcí, která se do BG3 nevrátí.

Ze společníků jsem měl celou dobu v partě Sebille, Fanea a Lohse, přičemž všichni tři mi přišli skvěle vymyšlení a napsaní. Obzvlášť závěr dějové linky u Lohse se mi zdál naprosto senzační. O kvalitách Red Prince a Beasta mluvit nemůžu, protože se pro ně holt místo v družině nenašlo a já v RPG hrách nerad situačně měním partu. Možná akorát s Fanem mohl jít Larian ještě trochu víc do hloubky, ale po skončení hlavní dějové linie mi na druhou stranu přijde, že status hlavního hrdiny by nejlépe seděl jemu. Opět s nimi ale mám jeden zásadní problém. Vůbec mezi sebou nemluví. A jelikož jsou dobře napsaní, o to víc je to frustrující. Jasně, sem tam se vystřídají v názorech na nějakou danou situaci, ale zároveň na sebe nijak nereagují. Já chápu, že ne každé družinové RPG musí sledovat onu Bioware šablonu, ale takhle jsem měl občas pocit, že místo parťáků mám jen nějaké summony, pro které jsem středobodem vesmíru já, ale ostatní jsou neviditelní. A je to fakt škoda.

Soubojový systém je oproti jedničce o něco složitější (přítomnost fyzického a magického brnění), což trochu ubírá na srandě z používání AoE kouzel, ale dle mého to veškeré šarvátky krásně zpestřilo. Člověk tak musel více přemýšlet nad taktikou a strategií, v rámci čehož mi i hra přišla těžší. Ze začátku mi obzvlášť natrhávala prdel, ale takovým tím uspokojivým způsobem (nikdy bych nevěřil, že takovou větu někdy napíšu). A i přestože soubojů bylo mnoho, po většinu času mě fakt bavily. Opět se vrací zajímavé a originální questy, které se k hráči nechovají jak k mentálně postiženému a nutí ho přemýšlet, hezky vymyšlené puzzly, fungující atmosféra a velice osvěžující svoboda v interakcích s okolními postavami a se světem.

Občas ale došlo i na nějakou tu frustraci. V první řadě mě štvalo, že po skončení souboje se všichni moji hrdinové sami přihrnou k postavě, kterou mám zrovna zvolenou. A to, že kvůli tomu budou muset přeběhnout po povrchu, kde ještě hoří oheň, je moc nezajímá, což jim ubere ten poslední ždibec života, jenž jim zbýval. Zaplať pánbů, že jsem vykupoval svitky vzkříšení ve velkém! Některá NPC po boji navíc osloví vždy toho nejbližšího z mých hrdinů, tudíž občas to byl ten, který má zrovna nula bodů v přesvědčování. A naprosto dementní je, že při výběru odměny nemohu přepínat mezi postavami, tudíž také nemohu řádně porovnávat. Jelikož si vybavení ve hře měníte relativně často, tak si jen těžko pamatujete, jaké staty vybavení vašeho hrdiny zrovna má. Tudíž pak můžete snadno vybrat nějaký šunt.

Soundtrack je naprosto parádní, přičemž onen hlavní motiv, který si prozpěvuju už několik týdnů, je jeden z nejhezčích theme songů, co jsem kdy v nějaké hře slyšel. Z Borislava Slavova se tak rychle stává jeden z mých oblíbených skladatelů. Kromě hlavního a Ifanova motivu se mi ještě velice líbily následující tracky...

A Part of Their Story 
Power of Innocence 
The Battle of Divinity 
A Single Drop of Magic 

Nemohu říct, že bych se z Divnity dvojky vyloženě posadil na zadek (bodejť, když mi ho hra několikrát natrhla) ale i tak se jedná o velice povedené a krásné dobrodrůžo s hezkými nápady, unikátní prezentací a zábavnými mechanikami, které si v budoucnu se vší pravděpodobností ještě zopakuji. A i když jsem zde zmínil hodně mínusů, hra mě fakt po většinu času velice bavila a rozhodně rozumím tomu, proč jsou z ní někteří hráči tak paf.

Sir Lora, který na mě měl spoustu keců, padl, když začal furt dokonal nabíhat do prokletého ohně. Jak ironické. (Again) Rest in Piece, Quercus. Doufám, že i moje kočky budou za nemrtva tak statečné jako ty.

Pro: Příběh, společníci, hudba, souboje, originální pojetí, grafika

Proti: některé frustrující gameplay mechaniky, společníci mezi sebou nemluví, finále

+30

Divinity: Original Sin

  • PC 80
Pomalu se nám blíží léto. To znamená doba, kdy vyjde Baldur´s Gate 3, kterou je mou nejsvatější povinností si prostě zahrát. Ale ještě předtím jsem si chtěl trochu posvítit na to, co jsou vlastně ti kucí z Larianu zač a jak dobře umí dělat RPGčka, abych pak mohl trochu porovnávat. A zatím jsem opatrně optimistický.

Řekl jsem si, že budu trochu roleplayovat sám se sebou a z oné základní dvojce jsem si vytvořil ušlechtilou, milou a idealistickou rytířku, která chtěla každému pomáhat, a vedle ní pragmatického, sobeckého a bezcitného mága, jenž se zas ke všemu staví s nedůvěrou. A překvapivě se vlastně skvěle doplňovali. Ano, samozřejmě by bylo asi lepší, kdyby za obě postavy hráli dva různí hráči, ale i tak vybírání dialogů u každého z nich na základně jejich charakteru, který jsem si pro ně předem určil, dodalo celé hratelnosti takovou zajímavou náplň, i přestože ve výsledku vždy záleželo na mně, komu z nich dám v určitých situacích přednost. A když už mluvíme o dialozích, klobouk dolů za to, že fakt všechny postavy mají kompletní voice acting. Ne snad, že bych byl líný číst (však jsem odchovanec Infinity enginu, cywe!), ale vidět něco takového v izometrickém RPG, které navíc vyšlo před Pillary, pro mě byla příjemná novinka.

Co se týče soubojového systému… (sigh) Oukej, dobře, uznávám. Něco na tom turned-based combatu přece jenom je. I přestože v některých chvílích mi přišel až příliš zdlouhavý, nakonec jsem mu (alespoň tedy v této hře) přišel na chuť a na jednotlivé konfrontace s nepřáteli se těšil. Kombinace různých elementů, využití prostředí ve svůj vlastní prospěch, to vše dodávalo různým šarvátkám skvělou šťávu. Akorát mě krapet zaskočilo, když jsem zjistil, že můžu během soubojů ukládat, což značně ulehčilo celkovou obtížnost. Možná až příliš. Já vím, že se můžu rozhodnout zkrátka… ehm, neukládat. Ale když mi to ta hra prostě takhle otevřeně nabízí, tak sorry, ale moje síla vůle v tomhle ohledu prostě není dostatečně silná.

Jistým zklamáním však byli parťáci, u kterých jsem doufal, že si s nimi Lariani trochu více pohrají. Ne snad, že by to byly nějaké bezduché podržtašky, například král Jahan mi přišel fakt suprově napsaný (plus má rád kočky, což je mega plus), ale oproti hrám od Bioware a Obsidianu působili spíše jen jako takoví skoro až lhostejní žoldáci, kteří se jen čas od času k něčemu vyjádří. Ale hej. Když zahlédnou past, tak je nemusím vést za ručičku, aby se jí vyhnuli. Před tím se klaním.

Musím ale velice pochválit questy, především tedy ty vedlejší. Nejenže jsou mnohdy zajímavé a dobře napsané, ale hlavně spousta z nich má onen old school feeling, kdy hráč musí při jejich plnění přemýšlet, ne pouze sledovat ukazatel na minimapě. Deník se k vám nechová jako k mentálně postiženému, aby vám doslova a do písmene řekl, co přesně máte dělat, pouze zrekapituluje, co jste se vlastně dozvěděli, zanechá určité indicie a zbytek nechá na vás. A když pak onen quest skutečně splníte, je to sakra dobrý pocit! Hlavní dějová linie je Ok. V podstatě typický příběh o záchraně světa, ale vcelku hezky napsaný.

I hudba byla fajn, především tedy v hubech a lesích. Obzvlášť se mi líbil track Flutter of a Butterfly, přičemž je neuvěřitelný hřích, že to hrálo jenom na úplném začátku hry. Vždyť část od 0:45 dál je naprosto kouzelná!

Celkově jsem si svůj první výlet do Rivellonu užil, tudíž jsem moc zvědavý na to, co nabídne ještě slavnější dvojka. A nakonec ta hra nebyla ani tak trhlá, jak jsem původně čekal! Ne snad, že bych měl něco proti humoru v RPG hrách, ale trochu jsem se obával, že hra začne být ve stylu vožralého studenta činohry DAMU (příšerný to zjev) až moc žoviální a afektovaná. Jsem moc rád, že se ony obavy nenaplnily.

Pro: Souboje, vedlejší questy, dabing, grafika, hudba

Proti: Někdy až moc zdlouhavé, nevyužitý potenciál společníků, bylo i pár bugů

+34

Hogwarts Legacy

  • PC 70
Wow. Neuvěřitelné.

Hogwarts Legacy normálně fakt úplně přesně do puntíku naplnil mé nejhorší a nejčernější obavy, které jsem dostal poté, co jsem se dozvěděl, že ta hra bude fakin open world. Ale i tak jsem se na to musel vrhnout krátce po vydání, protože jsem prostě HP fanatik, který na původních knihách vyrůstal a celý ten svět dodnes zbožňuje. Navíc jakožto hrdý člen Zmijozelu jsem vyloženě prahnul zahrát si za nějakého slušného studenta této koleje, kterou Rowlingová v předlohách tak trochu pohnojila.

Nejdříve začnu pozitivními věcmi. V první řadě strašně oceňuji, že i přestože Bradavice silně vycházejí z filmové podoby a některá místa v interiéru vypadají stejně, našlo se tu i tak nějaké místo pro inovaci, v rámci které si tvůrci hrad přetvořili podle svého. Rázem tak mělo celé místo svou vlastní unikátní atmosféru, díky které jsem častokrát měl pocit, že nejsem v těch filmových Bradavicích, ale v nějaké zcela odlišné verzi, což je rozhodně super.

Souboje měly setsakramentsky dobrou šťávu, přičemž pokud hrajete na Hard, mnohdy to opravdu skvěle otestuje vaše hráčské reflexy a rychlost. Obzvlášť to ale platí během boje s dalšími kouzelníky, protože v případě skřetů, neživých a pavouků (kterými je ta hra z nějakého důvodu vyloženě posedlá) se po nějaké době může dostavit určitá omrzelost. Navíc lokace jako noční Zapovězený les, zasněžené Prasinky a břeh jezera u Bradavic, za které zapadá slunce, mají úžasnou atmošku (obzvlášť během zábavného létání) a člověk se fakt rázem cítí, že se do onoho kouzelnického světa skutečně přemístil se vším všudy.

Jeden z největších failů celé hry je ale zcela jednoznačně samotné studenstvo, které je tak nudné, bezduché a mdlé, že i některá NPC z Oblivionu oproti nim působí, jako kdyby se jednalo o úžasné a propracované trojdimenzionální postavy. Všichni jsou tak nějak stejní. Vždy milí, zdvořilí a hlavně snadno zapomenutelní. Jediný študák, který má aspoň trochu hloubku a o jehož dějovou linii jsem se docela zajímal, byl můj zmijozelský parťák Sebastian Sallow. Hra se vás pak ještě snaží skamarádit se dvěma studentkami, ale jejich příběhové linky mi osobně přišly extrémně nezajímavé. Mrzimorská Poppy Sweeting má ráda zvířátka. Cute. Nebelvírská Natsai Onai je zvěromág z Ugandy. Cool.

A i přestože vnitřek Bradavic je působivý, samotné zdi působí... podivně chladně a opuštěně. Hlavně z toho důvodu, že se nemůžete téměř s nikým pustit do rozhovoru, pořádně někoho poznat, někoho si oblíbit, někoho si znepřátelit... You know, takové ty věci, ke kterým dochází třeba... ehm, ve škole! V tomto ohledu je nějaká imerze naprosto katastrofální. Je absolutně jedno, v jaké jste koleji, za prvé to vůbec nehraje roli v hlavním příběhu, který taky za moc nestojí, a za druhé se k vám všichni budou i tak chovat stejně. Vaše hlavní postava je naprosto tuctový ždímal bez pořádného charakteru, kterému jsem měl chuť dát pěstí pokaždé, když to na někoho vybalil s tou svou únavnou zdvořilostí. Ale aspoň jsem dbal na jeho hipsterský slytherin vzhled, to jako jo. A ten jeho "smug as fuck" výraz i v nepatřičných situacích jsem si i docela oblíbil. 

Na aktivity v okolí Bradavic jsem hodně rychle rezignoval, protože po nějaké době se mě můj vlastní mozek ptal, co to sakra dělám, a já pro něj neměl dobrou odpověď. Proč taky ztrácet čas s tvorbou lepé napsaných postav, propracovaných side questů, famfrpálových zápasů(!) a zajímavějšího hlavního hrdiny, když můžu trávit hodiny zkoumáním identických pidi dungeonů s jednou zkurvenou truhlou, likvidování táborů, v nichž se nepřátelé respawnou sotva se k nim otočím zády, a samozřejmě patláním asi se 100 miliardami Merlin Trial´s.

Hogwarts Legacy je přesně ten smutný případ hry, kvůli kterým se k podobným open world projektům stavím velice skepticky, protože se vždy bojím, že kvantita zašlape kvalitu do země. A přitom ta hra má mnohdy fakt hezké pasáže! Zmíněný příběh Sebastiana, třetí zkouška Keeperů s Relikviemi smrti a i vtipná část s mnoholičným lektvarem, kdy se na čas změníte na ředitele školy. To mi dokazuje, že kdyby se tvůrci více zaměřili na (studentský) život uvnitř Bradavic a ne v jeho debilním okolí, mohla z toho být opravdu krásná a vtahující hra. Při představě, že by tvůrci třeba zcela vyškrtli tu nesmyslnou spodní polovinu světové mapy a místo toho se zaměřili ještě více na samotný hrad, tak úplně dostávám husinu.

Pochválit ale musím ještě velice hezkou hudbu, kterou evidentně dělal někdo, kdo má naposloucháné nejenom všechny filmové soundtracky, ale i skladby od Jeremyho Soula k předchozím HP hrám.

Ve výsledku je pro mě Hogwarts Legacy podobným zklamáním, kterým byla i filmová adaptace Prince dvojí krve, i přestože mě hraní mnohdy bavilo. Mělo to neskutečný potenciál být něčím parádním, ale ve výsledku je to spíše jen taková "not bad" hra. Stále tak budu (možná naivně) doufat, že se jednoho dne dočkám HP hry, která se bude odehrávat primárně v Bradavicích a maximálně v okolí Zapovězeného lesa a Prasinek. Ach jo...

Btw...  Dolores Umbridgeová > Ignatia Wildsmith. Po určité době jsem na ni pokaždé, když otevřela držku, se zuřivým rozmachem namířil hůlkou a zakřičel: ,,BOMBARDA!"

Pro: Bradavice, létání, hudba, Sebastian Sallow, soubojový systém

Proti: Studenstvo, hlavní hrdina, nezajímavý příběh, mdlá NCP

+45

Cyberpunk 2077

  • PC 90
,,I love this town! Love it like you might love a mother who popped you out on the steps of an orphanage and now stops you to ask if you got a smoke for her!" 

Ať si kdo chce co chce říká, ať si trpaslíci řinčí na trombóny, CD Projekt Red prostě UMÍ psát. Vlastně až tak dobře, že člověk jim nějakej ten tuctovej gameplay a divný bugy milerád odpustí. Kromě mé lásky k RPG hrám jsem se na Cyberpunk těšil především z toho důvodu, že si konečně splním svůj sen, který jsem měl po zhlédnutí všech těch Blade Runnerů, Ghost in the Shellů a Dreddů. Tedy zcela se ponořit do hlubin neony osvětleného a zalidněného města, kde na člověka ze všech koutů vyskakují super otravné a perverzní reklamy, někde v dálce je z reproduktorů slyšet japonština a při pohledu na hadry místních obyvatel vypadá i šatník Ezry Millera jako zcela normální a formální oblečení. A přesně to mi Cyberpunk 2077 nadělil.

Po vizuální stránce je to fakt skvost. Fast travel jsem použil asi tak jen dvakrát za celou hru, protože jsem si krásy Night City vždy rád vychutnával při third-person jízdě na své motorce (yep, párkrát jsem se kvůli tomu i vyboural a katapultoval se na náklaďák přede mnou. Totally worth it). Ovšem co se týče samotného gameplaye, Cyberpunk chce zvládnout až moc věcí najedou, ale nakonec je ve všech spíše tak nějak průměrný. Hra tak využívá podobné mechaniky ze sérií jako Deus Ex, GTA a vlastně i ten Zaklínač, nicméně pořádně fungují jen některé. Souboje byly po většinu času spíše takové meh... (čti nezáživné), ale je naprosto možné, že můj V nebyl nejlépe naskillovaný (specializoval jsem ho na pistole, útočné pušky a stealth killy s vrhacím nožem), tudíž možná jinou cestu bych shledal zábavnější.

Největší síla hry však spočívá v hlavním příběhu, jeho odvyprávění a samozřejmě jednotlivých postavách. Je to vždycky radost pro oko, když člověk narazí na RPG, kde je většina jednotlivých charakterů zajímavá a snadno zapamatovatelná. Postavy jako Panam, Judy, Victor, Rogue, Takemura a samozřejmě sám breathtaking Keanu Reeves se mi prostě dostaly pod kůži, přičemž jejich osud mi nebyl vůbec lhostejný. Hodně tomu pomáhají také fajn side-questy, se kterými si tvůrci v mnohých případech fakt pěkně pohráli. Onen "frenemy" vztah mezi V a Johnnym je zde navíc napsán uvěřitelně, hlavně mi přijde, že se tvůrcům úspěšně podařilo vyhnout mnohým klišé, které s podobným motivem téměř nevyhnutelně vždy dorazí. Dokonce i takový Adam Smasher, primární padouch, kterého hra téměř vůbec nerozvijí, funguje skvěle. Na hráče i za onu krátkou dobu udělá dojem, moc dobře ví, že tam kdesi venku je, že je kurevsky nebezpečný a že s ním zcela stoprocentně a nevyhnutelně někde a někdy změří síly.

Obzvlášť ale musím vyzdvihnout skvělou dějovou linku s Panam, kterou můj V romancoval. A jakožto milovník romancí jsem byl blahem bez sebe. Od dob Dragon Age: Origins, kde jsem simpoval za Morrigan, mi na žádné jiné romanci tolik nezáleželo. Ne snad, že by Mass Effecty, DA sequely a Witcher 3 neměly kvalitní flirtařiny, ale u sympaticky tvrdohlavé Panam jsem opravdu strašně moc toužil po tom, aby jí to s V vyšlo. A to se mi věru zas tak často nestává. A nebudu lhát, kdykoliv mi od ní přišla SMS, vždycky jsem se musel pousmát. Jedna z nejlepších romancí za posledních pár let, která svým ne úplně hladkým průběhem působila hezky uvěřitelně. Well played, CD Projekt Red, well played...

Co se týče hudby, tak ze základního soundtracku mi asi nic v hlavě pořádně neutkvělo, ovšem do onoho světa seděl skvěle. Zmíním zde ale každopádně songy, které jsem si vždycky rád poslechl při jízdě v autě/ na motorce.

Real Window 
Harm sweaty pit 
Muévelo (Cumbia) 
Reviscerator - Glitched Revelation 
Yards of The Moon   - Volcano The Sailor 

Ale absolutně nejlepší song je samozřejmě Ponpon Shit. Vždy, když v rádiu naběhl, jsem dal volume co nejvíc vpravo a zpíval spolu s holčinami od Us Cracks. A vůbec se za to nestydím. <3

Kromě mdlého soubojáku mi také krapet vadily herní finance. Velice brzy jsem si uvědomil, že kupování nového vybavení a upgradů je v podstatě zbytečné, přičemž utrácet se dalo max tak za nové káry, na které jsem stejně tak z 80% nikdy nešáhl. A ano, furt je to ještě v poněkud zabugovaném stavu, ale naštěstí jsem nenarazil na nic, co by bylo vyloženě game-breaking. Můj obzvlášť oblíbený bug byl ten, kdy po příjezdu s vozidlem na místo nějakého úkolu se někteří kolemjdoucí vyloženě vypařili z existence a před očima mi zmizeli. Vskutku město divů.

Celkově se ale musím přiznat, že jsem si výlet do Night City moc užil. A už se moc těším, až to jednou znovu rozehraju s ženskou corpo V, která se bude specializovat na brokárny a bude házet očkem po Judy.

Jinak takhle vypadal můj V ke konci hry. Akorát přes ty brýle nejdou vidět jeho voldemortovsky rudý oči. :)

Pro: Vzhled Night City, příběh, vedlejší úkoly, postavy, PONPON SHIT

Proti: Furt tam jsou nějaký ty bugy, mdlý souboják, finance, policie

+42

Titan Quest: Eternal Embers

  • PC 50
V posledních dnech jsem litoval, že jsem tak strašně velká Titan Quest děvka, když jsem si nakonec za těch 20 euro tenhle dementní přídavek opravdu koupil. Ale jelikož jsem hardcore fan, bylo to zkrátka nevyhnutelné, marný platný.

Eternal Embers je přídavek, který mě svou frustrující zdlouhavostí a tuctovostí málem donutil zavolat na linku bezpečí. Fakt jsem si musel od něj dávat časté pauzy, protože jsem při hraní upadal do takové podivné sklíčenosti a lehké deprese, kvůli které jsem začal zpochybňovat smysl svého života. Prvním důkazem toho, že se celá série už přespříliš milkuje, je samotné zasazení. Místo zbrusu nové lokace a mytologie se vracíte do Číny (a na nějaký čas i do Egypta), abyste se postavili nové hrozbě. Nepřátel je hodně. Jakože fakt strašně moc. Z velké části se ale opět jedná o kopírky nepřátel z předchozích her. Navíc jsou zde naházeni poměrně nesystematicky. Čínským farmářům je evidentně jedno, že jim po poli pár metrů od nich pobíhají šílené gorily, orat se musí. To samé platí i pro egyptské stavitele. Invaze nemrtvých sotva pár metrů od nás? No a co? Ten chrám se sám neopraví.

Prostředí je poměrně hezké a barevné, ale pokud jste hráli předchozí díly, není to nic, co by vás nějak strašně ohromilo. Gameplay zůstává vesměs stejný, hra se ale zpřístupní pouze pro postavy s levelem 70+. Všichni bossové byli trapně jednodušší, ale tady se přiznám, že nevím, zda je to kvůli neschopnosti tvůrců, nebo síle mého hrdiny. Do hry jsem vytáhl svého Spellbreakera (Warfare+Spirit), na jehož build jsem fakt strašně pyšný. Žádná strategie pro ně ale není třeba. Pryč jsou ty časy, kdy jsem se klepal strachy před střetnutím s Kerberem v Immortal Throne.

Hra je navíc šíleně zdlouhavá. Největší extrém ale přišel v Egyptě, kdy mi po nekonečném prohledávání jedné z několika únavně dlouhých hrobek došla trpělivost a začal jsem hru probíhat. A když se něco takového stane mně, který v TQ vždy napoprvé všechno pečlivě prohledává, tak je to dobrá známka průseru.

Extrémní zklamání je také hudba. Zatímco původní Titan Quest a (HLAVNĚ Immortal Throne) měl krásný a charakteristický soundtrack, ten v Eternal Embers se téměř celou dobu skládal z takové té natahované a nevýrazné ambientní hudby, kterou někdo zpomalil o 400%. I přestože je zde ale jeden velice hezký track někde na cestě k Nebeskému paláci, celkově to kvalitu soundtracku příliš nezachraňuje.

Abych ale byl fér, je zde jedna poměrně cool sekvence s Dračím králem (s výborným hlasem btw), která je po vizuální stránce jedna z nejpůsobivějších věcí z celé série. Oceňuji také, že se tvůrci na rozdíl od Atlantidy rozhodli do hry implementovat nějaký příběh, byť se o žádné terno samozřejmě nejednalo.

Ve výsledku je však Eternal Embers poměrně bídným a nezajímavým přídavkem, který dokazuje, že Titan Quest by se už konečně měl nechat na pokoji. Ale stejně mi něco říká, že to ještě nebyl poslední přídavek.
Ach jo.

Pro: Sekvence s Dračím králem, vzhled některých lokací, nové mistrovství

Proti: Nudné, zdlouhavé, nezajímavé, tuctové

+20

Call of Juarez: Gunslinger

  • PC 75
Techland najel na kapku magického realismu ve stylu Márqueze a Bernièra a nadělil hráčům... v podstatě takovou ulítlou omluvu za příšerný Cartel.

Abych řekl pravdu pravdoucí, Gunslingera hodně zachraňuje právě ona ujetá "Borderlands" stylizace a pohodový gameplay, protože o nějakém vtahujícím a zajímavém příběhu se zde rozhodně mluvit nedá. Na jednu stranu se mi líbí onen nápad, že hráč je v podstatě kompletně pod kontrolou vyprávění Silase (které je z části bullshit, z části pravda), v rámci čehož se může znenadání změnit nejenom prostředí, ale nepřátelé, se kterými bojuje. Tvůrci si s tím i hezky pohráli, například mi přišla super sekvence, kdy jsem byl jako hráč zaseklý ve zdánlivě nekonečné smyčce vstupování do toho samého vagónu, protože děj se nemohl posunout dál, jelikož Silas se šel vychcat. Nemluvě i o části, kde jsem znenadání a zčistajasna bojoval s indiány jen kvůli tomu, aby vyprávějící Silas získal pozornost posluchačů. Celkově to vlastně působí, jakoby si hra hrála s vámi, ne naopak. A přesně to je na ní asi nejzajímavější.

Ale ve výsledku mě vlastně mrzí, že Gunslinger nabídl pouze jen takové pohodové lážo plážo dobrodrůžo bez nějakého zajímavého a vtahujícího příběhu, obzvlášť s ohledem na první díl, který si po narativní stránce získal mou plnou pozornost už od první kapitoly. Na jednu stranu oceňuju, že Techland se rozhodl pojmout téma Divokého západu méně vážněji a v podstatě si z něho zde dělá tak trochu srandu. Ale zároveň tím svým "Look how cool it is", které převažuje nad "Look how deep it is", mi asi Gunslinger v hlavě bohužel příliš dlouho nezůstane.

Hrál jsem samozřejmě se dvěma pistolemi, protože vím, co je cool. A musel jsem přece respektovat ducha celé série, ne? Celkově mi to navíc přišlo i jednoduší (hráno na Hard) než první dva díly, ovšem zároveň nemohu říct, že bych se během hraní nudil. Headshoty byly uspokojivé, tempo hry taky, plus hezky se poslouchala i hudba. Akorát teda nechápu, co mají Poláci s těmi křehoučkými nožičkami ze skla u svých herních protagonistů. Jak Geralta, tak i Silase může zabít pád z naprosto nesmyslně malé výšky, ze které byste v reálu neměli ani zlomeninu.

Ve výsledku je Gunslinger fajn ujetá střílečka se zábavnou hratelností, hezkou stylizací a pár fajnovými nápady, ale že by to byla nějaká vyloženě oslňující hra, na kterou budu ještě dlouho vzpomínat, to se také moc říct nedá.

Pro: Hratelnost, stylizace, originální nápady, grafika, hudba

Proti: Nezajímavý děj, Silasovy křehoučké nožičky

+32

The Chronicles of Myrtana: Archolos

  • PC 90
Pravý Gothic 3
Tak jak měl vypadat, tak jak měl působit a tak jak se měl hrát.

Upřímně se mi až příčí Archolos nazývat „modifikací“, protože se skutečně jedná a plnohodnotný, dlouhý a do detailů promyšlený herní zážitek, který v mnohém překonává i první dvě Gothic hry. Archolos je vlastně jako nějaký teleshopping s Horstem Fuchsem. Ohromí vás nějakým úžasným aspektem, přičemž když si začnete myslet, že vás v něm už nic nepřekvapí, hra najedou na hráče vybalí: „A TO NENÍ VŠECHNO!“ - a rázem mu nadělí další milé a inovativní překvápko. A navíc to udělá hned několikrát!

Na hře je strašně vidět, že onen vývojářský polský tým se skládal ze samých fanoušků původních dvou dílů. Moc dobře tak věděl, co ty hry činilo tak skvělými, přičemž mnohé jejich mechaniky nejenom okopíroval, ale také vylepšil. Archolos tak opět nabídne starou dobrou faunu, v níž si musí hráč dobře vybírat své boje, protože může lehce narazit na příšeru, kterou ještě nebude schopný porazit. Dále také samé dobře napsané postavy, které se k hlavnímu hrdinovi budou chovat jak totální č*ráci (což dle mého k těm původním Gothicům tak nějak patří také), plus i uspokojivý zkušenostní systém, který vám nedá nic zadarmo.

Archolos je ale výjimečný svou prezentací. Ano, onen engine/design se může zdát už zastaralý, ale tvůrci se z něho i tak rozhodli vyždímat co nejvíce, čímž hráčovi nadělí poutavé cutscény, unikátní animace postav a několik originálních nápadů (uvidíte tam člověka s hlavou mrchožrouta a je to super, no fakt!), na které si prvně dvě hry nikdy netroufly. Ale hlavně… ve hře můžete vstoupit do konverzace… s více než jedním člověkem!!! Pokaždé mi přišlo u předchozích her hrozně komické, že dialog se mohl spustit pouze mezi dvěma lidmi, Archolos to ale konečně napravil. Samotný svět je zajímavý a hezky se prozkoumává, plus vždy nabídne nové interakce a questy s každou další kapitolou. Jo, a vrátila se noční hudba! A to v poupravené verzi Vista Point! <3 

Nejvíce jsem byl ale zvědavý na velkolepé město Archolos, které je svou rozlohou asi třikrát větší než Khorinis. A i když se mi zprvu zdálo, že side-questů je v něm žalostně málo, bylo to opravdu jen zdání. Vedlejší úkoly, jejichž kvalita a originalita je občas i na úrovni takového Zaklínače, k hráči přicházejí postupně. A opět tak díky nim může ve městě strávit několik dlouhých hodin. Město je tak plné unikátních/vtipných interakcí a různých skrytých tajemství, díky čemuž je jeho prozkoumávání vyložené blaho.

Co se týče samotného příběhu, je v mnoha ohledech skromnější, ovšem také pro hlavního hrdinu mnohem osobnější. Hezky buduje napětí, představuje zajímavé postavy, plus hlavně se mu daří v hráčovi vyvolat dojem určité dramatičnosti. S tím se pojí i několik plot twistů a překvápek, navíc vaše rozhodnutí mají vliv na osudy určitých postav a dějových linek v budoucnu, takže pozor na to!

Největší zápor hry je zcela jednoznačně inventář. Nejenže zůstává od dob Gothica 2 nezměněný (už tam byl teda taky na prd), ale zároveň v něm bude mít hráč po čase guláš. Hlavně ve všech těch dementních a identických dopisech a knihách! Hra vám ani nedovalí mnohé z nich prodat, tudíž v pozdějších kapitolách vám může trvat klidně i několik desítek vteřin, než najdete ten daný nový spis, jenž jste právě někdy shrábli. To bylo jakože fakt frustrující a otravný. Také mě zklamalo, že ke konci hra příliš rychle odškrtne některé zajímavé postavy, aniž by jejich charakter/motivy více osvětlila. Je to škoda zejména z toho důvodu, že tvůrci evidentně jinak umí psát fakt dobře.

Archolos je tak ale ve výsledku naprosto mindblowing hra, která mě svou skvělostí nepřestávala po dobu hraní udivovat. Je to úžasný love letter Gothicu 2, který respektuje lore a dobře ví, co všechno fanoušci Gothica na sérii milují. Bylo to parádní dobrodrůžo. A stopro si ho ještě někdy zopakuju. Tak. A teď ještě udělat love letter na Gothica jedničku – nějaké bizár prostředí, pochmurná atmoška a nový Mud. A budu moct šťastně umřít.

A co se úplného konce týče… Holy shit! Marvin je rudobaron Scar z Gothicu 1! O__O

Pro: Úžasná hratelnost, příběh, originální nápady s enginem, město Archolos, dialogy, sidequesty, atmosféra

Proti: Inventář, některé postavy nedotažené

+31 +32 −1

Horizon Zero Dawn

  • PC 85
Pero je silnější meče a šíp mocnější kovu.  
Pokud tedy chodí, vydává zvuky a bliká nejrůznějšími světly. Horizon Zero Dawn mě vlastně původně příliš nelákal, "pravěk-like" zasazení mi moc nevoní a ve hrách obecně nerad zabíjím zvířata. I přestože jsou třeba plechová. Ale zase po dlouhé době jsem se chtěl opět ztratit v nějakém tom open world světě, navíc hlavní hrdinka vypadala z obrázků jako sympaťačka (a taky byla), takže jsem si řekl: "A vlastně proč ne..."

Pokud je jedna věc, kterou na té hře nesmírně oceňuju, tak je to její rovnováha mezi kvalitou a kvantitou celého open-world světa. Horizon Zero Dawn má mnoho aktivit, ale není jich přehršle a hráč u nich nezabije příliš času. V rámci toho tak může postupovat celou mapou poměrně rychle, pokud ho teda nezačne buzerovat stádo Chargerů. Když si vzpomenu například na šíleně přecpanej AC: Odyssey, kde kvůli tomu množství na mnoha místech trpěla právě kvalita, tak to je docela osvěžující. Občas to ale hra s onou otevřeností celého světa krapet přehání. Například jsem takhle jednou zavítal do oblasti, kde měla tábor hlavní padoušská skupina, přičemž Aloy mi svým komentářem dopředu vyspoilerovala její název ještě předtím než se ho měla oficiálně dozvědět, trubka jedna zrzavá. Celkově jsem ale herní svět s nadšením prozkoumával, přičemž ocenit se musí i poměrně dobrá rozmanitost prostředí.

Co se týče soubojů, tak možná jsem jenom líný prase, ale ve výsledku jsem používal pouze dvě zbraně - sharpshost bow na odstranění komponentů a hunter bow na damage. A bohatě mi to vlastně stačilo. Zbytek mi zas až tak užitečný nepřišel. Po každém kotoulu, kterým jsem se na poslední chvíli vyhnul úderu nějakého rozdováděného zvířecího robota (btw, fuck Rockbreakers), jsem se cítil neskutečně cool a jako nejlepší hráč všech dob. Celkově ale mají boje skvělé tempo a švih, přičemž různorodost nepřátel dopomáhá tomu, aby hráče brzy neomrzely. Byť bych se rozhodně nedivil, kdyby v pozdějších fázích už hráči prostě jenom zdrhali.

Hlavní příběh je trochu jako ta sušenka Vlnky, to znamená, že kvalitou je takový obloukový. Začíná velice silně a slibně, pak zase ubere a nasadí nudnější notu, pak se zase zlepší a pak zhorší. Celkově je ale kvalitně odvyprávěný, emočně někdy působivě nabitý a vystupuje v něm řada poměrně zajímavých a dobře zapamatovatelných postav. Žádný Zaklínač to není, ale na rozdíl od jiných open world her mají větší hloubku. Zklamáním jsou ale side-questy, respektive jejich malé množství. Navíc i přestože se většinou nejedná o žádné tupé fetch questy, přesto se nedá říct, že by mě nějaký z nich nějak extra zaujal.

Hudba je celkově taky fajn, ovšem nejzajímavější mi přišly písně u jednotlivých frakcí. U tohoto jsem se navíc musel zastavit, abych si to poslechl celé. A to se prosím příliš často nestává! Ale i sváteční Carja písně mají něco do sebe.

Nejvíce frustrující věcí byl ale hrozně malý inventář, stejně tak hadry byly spíše jenom takovou estetickou záležitostí. Jo a já chápu, že zvukové záznamy z dob existence vyspělých civilizací mají být zajímavou formou doplnění celého loru, ale aby třeba čtyři vedle sebe trvaly přes několik dlouhých minut? Přesně tohle byly ty části, kdy se to s hlavním příběhem moc táhlo. Come on, hro. Ukazuj, nepopisuj!

Celkově svým stylem Horizon Zero Dawn připomíná ony novodobé Tomb Raider hry, akorát s otevřeným světem a promakanějším RPG systémem. Navíc Aloy by si lenochodí Laru v onom parkouru úplně v pohodě strčila do kapsy, co si budem povídat. Ve výsledku mám ale na hru velice fajn vzpomínky a rád se jednoho dne vrhnu i na pokračování.

Btw, během výzev u Hunting Grounds jsem se vztekal jak malej harant, ale zpětně si říkám, že to vlastně byly jedny z nejlepších pasáží celé hry. Marcel Proust měl pravdu - nejlepší chvíle člověka jsou ty, u kterých trpí.

Pro: Krásný svět, gameplay, souboje, dobře odvyprávěný příběh, Aloy, lore

Proti: inventář, nic moc vedlejšáky, ne příliš uspokojivý loot

+24

SpellForce: Shadow of the Phoenix

  • PC 80
Shadow of the Phoenix je v podstatě takový Throne of Bhaal - Hrajete za hrdinu z předchozí hry, jehož síle se už máloco vyrovná, bojujete proti nejmocnějším bytostem, co kdy kráčely po zemi (včetně jednoho poloboha) a obecně zakončujete jednu velkou dějovou linii.

Druhý datáč k sympatickému a zde poměrně přehlíženému Spellforce (což je poměrně škoda, vy plantážníci!) se od svého předchůdce v hratelnosti příliš neliší, ovšem pokusil se i o pár vychytávek. V první řadě se pokusil do gameplaye implementovat pořádné RPG město, kde na hráče čeká kupa side-questů, obchodníků se vzácným zbožím, plus jedna gilda zabijáků a zlodějů. Žádný Khorinis nebo Athkatlu však nečekejte, ovšem na hru, která je z poloviny real-time strategií, to rozhodně nebyl špatný pokus. Obzvlášť díky skvělé hudbě a zvukovým efektům ruchu velkoměsta mi spanilá Empyria připadal spanilejší než mnohá města v Elder Scrolls hrách. Na hráče zde také čeká poměrně zábavná aréna, plus i jedna (až trapně) jednoduchá minihra, tudíž SotP toho má po kvantitativní stránce od svého předchůdce více co nabídnout.

Obzvlášť bych ale chtěl pochválit dějovou linii. Ve druhém datáči si hráč může vybrat, zda chce hrát za svou postavu z původní hry, nebo z datadisku Breath of Winter. Vaše volba tak ovlivní úplný začátek hry, který má každá postava zcela jiný. A úplná pecka je, že i když jsem si pro hru nakonec zvolil svou hrdinku z původní hry, s hrdinou z Breath of Winter jsem se eventuálně setkal tak jako tak. Sice s jiným avatarem a voice actorem, ale i tak mi to na hru z roku 2003 přijde cool as fuck. Navíc hlavní dějová linie spojuje vedlejší události, ke kterým došlo v původní hře a prvním datadisku, plus dává celé dějové linii obou dvou hrdinů hezkou tečku. Taktéž oceňuji, že z hlavního padoucha se vyklubala postava, která v předchozích hrách sehrávala spíše vedlejší, ale zato výraznou roli. Až jsem vyvalil oči, když jsem zjistil jeho totožnost. Good job, Spellforce!

Dialogy má však hra poměrně debilní, plus občas se pokusí o jistý dramatický moment, který však v onom enginu působí spíše komicky. Navíc fakt se mi nelíbí, že mě po několik misí muselo na každém kroku doprovázet NPC, které jsem nemohl ovládat, ale pokaždé samo zaútočilo na 7 695 403 nepřátel, i přestože jsem mu to neporučil. Takhle podobně to nějak potom dopadalo. Plus poslední čtvrtina hry je extrémně zdlouhavá, klidně bych to tak o dvě mapy zkrátil.

Ve výsledku však opět zábavný fajn datadisk, ale upřímně se mi Breath of Winter asi líbil víc. Hlavně tou svou atmosférou, zajímavějším příběhem, plus i obecně gameplayem. A měl víc cool závěrečnou ukázku. Shadow of the Phoenix to trochu odfláknul. Jinak se mi ale moje velké dobrodružství napříč prvním Spellforcem moc líbilo, proto fakt vřele doporučuji vyzkoušet! Ta hra je chytřejší, než se na první pohled zdá.

Jen si asi připravte hodně kafe a něco malého na chroustání, kvůli těm túrám vás čekají pěkné čekačky.

Pro: Gameplay, Empyria, příběh, hudba, nové nápady

Proti: Dialogy, spojenecká NPC, ke konci moc zdlouhavé

+23

Deus Ex: Human Revolution

  • PC 80
,,What a shame."
,,Yeah, RIP."

Série Deus Ex má vskutku ty nejlepší stoický protagonisty. A přesně to se mi na ní také líbí. Stejně tak se mi i zamlouval v pořadí již třetí díl, který mi spravil náladu mu velice neuspokojivém Invisible War.
Na Human Revolution jsem byl hodně zvědavý, protože jsem na něho ze všech stran slyšel jen samou chválu, plus Eidos Montréal upoutal mou pozornost poté, co jsem od něho hrál Shadow of the Tomb Raider, u něhož patřím k menšině hráčů, kteří tu hru považují za lepší než předchozí dva díly od Crystal Dynamics. Takže jsem do hry vstoupil s velkým zájmem.

Začnu tou nejlepší a nejsilnější věcí na celé hře, kterou je samotný gameplay. HR má zcela bezpochyby ten nejparádnější combat ze všech dílů. Je svižný, headshoty jsou uspokojivé, arzenál zbraní také, plus nepřátelé se (většinou) nechovají jako úplní dementi. A kulky bolí. Hodně. HR je tak jedna z mála her, ve které mi vůbec nevadil auto-heal, což je u mě velký thumbs up. Navíc se přiznám, že jsem ve všech hrách opravdu nehorázná špinavá děvka na XP. Takže kdykoliv byla možnost je někde získat, ihned jsem toho využil. Díky tomu jsem strávil opravdu HODNĚ času hackováním, které jsem využíval i v případě, že jsem znal potřebný kód. Holt člověk přece nesmí vyjít ze cviku! Dokonce i stealth, který jinak ve hrách nesnáším, mi zde velice vyhovoval. Skill Tree rozhodně nejuspokojivější ze všech her, obzvlášť plášť neviditelnosti byl učiněnou radostí.

Atmosféru má hra na většině místech vynikající. Detroit byl poměrně fajn, ale skutečnou lahůdkou byly Hengsha ulice. Obzvlášť lokace Court Gardens mě z nějakého důvodu nesmírně uchvátila. Díky kombinaci zvuků a celkového zasazení mi to fakt připomínalo jako něco z Blade Runnera. Dialogy jsou obecně zajímavé, plus hra má velice svižné tempo, díky kterému nedojde v ději k žádné vyloženě mdlé sekvenci. Jen teda těch side-questů mohlo být víc.

Teď chci ale psát o největším zklamání, které se projevilo i na finálním hodnocení hry. Tím je samotný setting a probíraná herní témata. HR se odehrává 25 PŘED událostmi v původní hře. Tak proč to sakra vypadá, že se odehrává 25 let PO jeho událostech? Na původní hře jsem hrozně oceňoval ono uzemněné zasazení, díky kterému jsem v něm mohl lépe hledat paralely se světem skutečným. Ten svět vypadal zkrátka velice podobně tomu dnešnímu. HR ale (jak se říká) "went full sci-fi", přičemž hráčovi nadělil poměrně futuristický design interiéru a exteriéru určitých budov, extravagantní hadry mnohých postav (největší extrém je reportérka Eliza Cassan - seriózní zpravodajství, lol) a města, která by za 6 let měla vypadat asi nějak takhle. Já samozřejmě chápu, že by nová hra z blízké budoucnosti měla vypadat co nejvíce podmanivě, ale tohle všechno na mě opravdu nekřičí: Prequel k Deus Ex. Spíš přesně naopak.

Pak tu jsou samotná témata. Původní Deus Ex se zaobíral hned několika velkými tématy, které se přímo týkají i dnešního světa. HR se však věnuje pouze a jedině jednomu velkému tématu - augmentace. Občas trochu nakousne vliv/kontrolu médií a konspirační teorie, ale příliš se jimi nezaobírá. Augmentace jsou primárním tématem, kolem kterých se točí i celý příběh, jenž je naštěstí poměrně zajímavý a dobře odvyprávěný. I tak mě to ale poměrně zklamalo, protože ze všech témat jsou "superhrdinské" augmentace opravdu jednou z největších science fiction záležitostí.

Obecně je Human Revolution dobrá hra, která se sice hraje jako Deus Ex, ale svou narativní/settingovou stránkou tak nepůsobí. Díky onomu skvělému gameplayi, atmosféře a kvalitně odvyprávěnému příběhu jí to ale jsem schopný odpustit. Finální hodnocení nakonec 80%, protože do žlutých barev si ta hra jít fakt nezaslouží. Jsem si totiž na sto procent jistý, že kdybych nehrál původní hru, hodnotil bych rozhodně výše.

Pro: Gameplay, atmosféra, souboje, dobře odvyprávěný příběh, skill tree

Proti: fakt to nepůsobí jako prequel na Deus Ex, příliš velké dějové zaměření na augmentace

+40

Deus Ex: Invisible War

  • PC 60
Hra připomínající mrtvého psa.

Upřímně jsem tenhle koment chtěl napsat ještě včera, když jsem Invisible War dohrál. Ale měl jsem z toho tak seschlý mozek, že mě vůbec nenapadala vhodná slova. Takhle moc na mě celková suchost hry zapůsobila. Ale bohužel ani po pořádném spánku to není o nic lepší.

Můj největší problém s druhým Deus Ex spočívá především v tom, jak neskutečně mrtvě, nepodmanivě a unyle na mě působil. V první řadě ta hra nemá téměř žádnou atmosféru. Až na pár lokací (Dentonův hideout, Lower Seattle) se většina míst skládá z velice mdlých a poměrně maličkých koridorů, ze kterých jsem měl pocit, jako kdyby celá hra byla ve svěrací kazajce. Velkým přispěvatelem k té nulové atmošce je i hudba. Zatímco první Deus Ex měl skvělý, výrazný a pamatovatelný soundtrack, Invisible War se z převážné části skládá z takových těch pomalých ambientních tracků, které si člověk pustí při mediaci, případně ke spánku. Kromě jedné nadupané písničky z klubu v Seattlu jsem tak nenašel jediný track, který by mi utkvěl v hlavě. Plus celá hra mi přišla fakt extrémně krátká. Až jsem z toho měl pocit, že hraju jen nějaký datadisk k jedničce, pouze s lepší grafikou a jinými (horšími) tvůrci. S onou celkovou mdlostí ale souvisí i hlavní příběh a jeho podání.

Zatímco v původním Deus Ex mi hlavní děj přišel dobrý až do poslední třetiny, v Invisible War je to přesně naopak. Děj mě zkrátka během prvních dvou třetin vůbec nezvedal ze židle, až teprve v té poslední se věci docela hezky rozjely. S tím souvisí i největší pochvala, kterou hře musím vyjádřit, a tou je kvalita dialogů a zajímavost některých postav. Tvůrci evidentně umí psát. Plus opět nutí své hráče zamýšlet se nad podobnými tématy, které se už řešily ve hře předešlé, ovšem tentokrát s mnohem menší dávkou poutavosti.

Gameplay je zde přehnaně zjednodušený. Líbil se ti tetrisový inventář z jedničky, kde sis mohl ličšácky přerovnávat věci tak, aby se ti tam toho co nejvíce vešlo? Hm, Tomáš Blbý, protože ve dvojce dostaneš jen stanovený počet míst, se kterým už nic nenaděláš. Do toho všeho tu ještě máme univerzální munici s absencí reloadu, protože nesmíme zapomenout, že Deus Ex je sci-fi, že? A nebo snad fantasy? Možná. Protože ve dvojce se dočkáme magické hůlky, jejíž kouzlo "Alohomora" nahradí používání paklíčů a multitools z předešlého dílu. Neexistuje téměř žádná motivace dělat sidequesty (které jsou povětšinou nic moc). Za většinu z nich dostanete jen prachy, které stejně příliš rozhazovat nebudete. Hra navíc hráče až přemrštěně odměňuje bio kanistry, jejichž používání ani zdaleka není tak zábavné jako v prvním díle. Jo a extrémně mě znepokojoval fakt, že hlavní postava měla textůrový xicht, zatímco zbytek postav ho měl normálně vymodelovaný. Nightmare fuel. :(

Co se konců týče... jsou docela Ok, ale žádný z nich mi nevyhovoval. JC Denton ending je v podstatě Helios ending 2.0, akorát s ještě děsivější závěrečnou cutscénou. Ten jsem zavrhl okamžitě. Templářský konec to samý. Omar ending zněl zajímavě, ale rozhodně mi za to nestálo uvrhnout celý svět do post-apokalyptického stavu. Proto jsem nakonec opět zvolil Ilumináty. Ale vzhledem k tomu, že jsem musel oddělat Paula i Dentona, mi z toho zůstala taková dost hnusná pachuť v puse.  

Ne. Nebudu si to racionalizovat předváděním, že se nejedná o hru ze série Deus Ex. Stejný developeři, stejný název, stejné téma a motivy. Tvůrci se rozhodli udělat pokračování, čímž na sebe převzali určitou zodpovědnost. A prostě to posrali.

Pro: poslední třetina, kvalita dialogů

Proti: mdlé, nezajímavé, příliš velká zjednodušenost

+34

Deus Ex

  • PC 90
Ten přelom tisíciletí. To byly časy.

Deus Ex alias „ta slavná hra, která byla donedávna jedním z největších Vurhorových restů“, je dílo, které zcela jednoznačně předběhlo svou dobu. Ať už svými tématy, interakcí se světem, stylem hraní, voleb, atd., to vše muselo být něco, nad čím musela tehdá hráčům padat brada na zem.

Deus Ex je i po více než 20 letech unikátní. Když jsem v základně UNATCO jen tak ze zvědavosti vočíhl dámské toalety, kde mě vypeskovala místní sekretářka, vůbec by mě nenapadlo, že se o tom následně zmíní nejen můj šéf, ale i daná sekretářka o pár misí později. Doslova jsem nad tím vyvalil oči příjemným překvapením. A samozřejmě jsem od té doby chodil s Dentonem na ženské hajzly pokaždé, když jsem nějaký uviděl. Ještě aby ne.

Samotná hratelnost je fajn, ale velice brzy jsem zjistil, že sneak přístup, se kterým jsem se snažil hru ze začátku hrát, mi příliš dlouho nevydrží. Souboje jsou však poměrně těžkopádné a poměrně awkward, obzvlášť vzhledem k faktu, že všechny mužské postavy při utrpění zranění vydávají dost podobný zvuk, jako hrdina v Minecraftu. Ale vůbec to nevadí, protože souboje jsou v téhle hře až sekundární věcí. Tou hlavní je samotná interakce se světem, hledání ideální cesty dál a užívání si neskutečně promakané fajn atmosféry, která je kvalitní napříč celou hrou.

Co ale na té hře nesmírně oceňuji je onen setting. Deus Ex je sci-fi, ale sci-fi z blízké budoucnosti, přičemž to je i znát. Jasně, sem tam se mihne nějaká ta umělá inteligence, chodící palební robot, případně „star wars like“ projektor osob. Ale zároveň ulice New Yorku, Hong Kongu a Paříže vypadají více méně tak jako dnes. Lidé nosí normální oblečení, podniky mají normální prostory a místo mimozemšťanů se v mezinárodním sektoru stále řeší ekonomie, chudoba a terorismus. Ten svět zkrátka není jak z jiného univerza. Působí tak, jak ho známe dnes, tedy nesmírně autenticky… akorát teda s pár augmentacemi. A s tím souvisí i samotný příběh. Ten je poměrně slušný. I přestože motivy některých postav jsou poměrně klišoidní, dokázal mě vcelku brzo vtáhnout. Je to zejména kvůli zajímavým a dobře zapamatovatelným postavám, plus poměrně kvalitně napsaným dialogům.

Celkovému příběhu ale dodává šťávu kontext, ve kterém se celkově odehrává. Nutí hráče nad věcmi přemýšlet. Předhazuje mu témata jako centralizace moci, plutokracie, vliv korporátních firem, plus samozřejmě již zmíněný terorismus a umělá inteligence.

Žádný Postal, Zaklínač nebo GTA. TOHLE je hra pro dospělé.

Hudba je skvělá. V jistých chvílích jsem si říkal, že některé tracky mi strašně připomínají Jazz Jackrabbita dvojku, a voilà! Jak by ne, když na tom dělal stejný skladatel. Zde přikládám výběr mých nejoblíbenějších songů:

UNATCO HQ
Labs
The Synapse
OceanLab 2

Ze záporů musím zmínit onen těžkopádný souboják a dost hroznou umělou inteligenci nepřátel. Navíc i když se mi hlavní příběh velice líbil, během poslední třetiny mu začne trochu docházet dech. Což je poměrně dost škoda.

Co se mého konce týče, tak jsem nakonec předal moc Iluminátům. Spojení s Icarem jsem zavrhl okamžitě. Vůbec se mi nelíbila představa, že by se veškeré moci měla chytit nějaká creepy umělá inteligence s pochybnými motivy, i přestože by jí dopomohl k porozumění Dentonův organický materiál. New Dark Age ending mi přišel až příliš extrémním řešením, které by ve výsledku přineslo víc škody než užitku, plus byla by jen otázka času, než by se onen korporátní cyklus nezačal opakovat znovu. S Ilumináty by věci zůstaly více méně tak jak jsou. Byť si uvědomuji, že to není úplně dobře, tak mi to stejně přišlo jako nejracionálnější rozhodnutí ze všech tří. Navíc mi přišlo takové vtipně temně ironické, že Denton a Everett spolu mají na stejném místě podobnou konverzaci, jako měli Simons a Page na samotném začátku.

Deus Ex v mých očích opravdu dostál své pověsti. A i když jsem se mnohokrát vztekal nad špatnou a nevyzpytatelnou umělou inteligencí nepřátel, stejně jsem se do toho familiárního světa rád vracel. Jsem zvědavý, zda se některé události ve hře v budoucnu nedohrají i u nás. Třebaže někdo rozšíří do světa nějaký virus, který-

wait…

Pro: Hratelnost, atmosféra, hudba, příběh, dnešní témata

Proti: AI nepřátel, slabší poslední třetina, těžkopádnější souboje

+54

Rage of Mages

  • PC 70
Pradávný a téměř zapomenutý relikt mého herního života.
Zatímco Icewind Dale bylo prvním RPGčkem, co jsem hrál, Rage of Mages bylo první RPG, co jsem kdy viděl. Tehdá to hrál taťka na našem starém kompu, přičemž mně to připadalo jako ta nejepičtější věc na světě. A jelikož jsem měl v hlavě ještě pár útržků vzpomínek na některé mapy a situace, rozhodl jsem se, že je zas dám dohromady.

S hrou jsem si užil poměrně dlouhé chvíle frustrace, protože jsem se ji pokoušel hrát čistě jako samostatné RPG, nikoliv jako RPG s prvky real-time strategie. To znamená, že před každou misí jsem se v onom hub městě, kam hráč automaticky chodí doplnit zásoby, úplně vykašlal na najímání dočasných žoldáků, protože jsem je považoval za příliš velký drain svých těžce vydřených peněz, které jsem spíše investoval do kupování lepšího vybavení svých hrdinů. Chyba. Velká chyba. Protože nehledě na to, co svým rekům navlečte na sebe, většina nepřátel bude vždy o krok před vámi. Takže je docela trapný, když mého válečníka, kterému jsem koupil celou sadu adamantinové zbroje za cca nějakých jeden milion(!), rozseká na cucky pár debilních banditů s průměrným lootem. Žoldáky jsem začal najímat až v posledních třech misích, přičemž pokles té obtížnosti byl rázem velice znatelný. Jinak prozkoumávání herních map je vcelku zábavné, má to vlastně podobný feeling prvnímu Baldur´s Gate (s menší mírou komplexity).

Ještě než začnu o soubojovém systému, je nutné říct, že lze změnit celkovou rychlost hry. Na původní normální rychlosti se postavy tááááááááááááááááhnou naprosto úmorným tempem, oproti kterému působily i túry ve Spellforce jako štědrý fast travel. Pokud hru zrychlíte na nejvyšší rychlost, postavy se hýbou s poměrně uspokojivou rychlostí, ale souboje jsou někdy až moc ujetý. Nelze zde moc strategizovat a hráč bude na některé situace zkrátka příliš pomalý. Kouzla čarodějů jsou docela fajn, ale naprosto dementně se používají. Už mnohokrát se mi stalo, že jsem omylem upálil k smrti zbytek svých hrdinů, případně nechtěně uzdravil nepřítele. Souboje tak mnohdy nejsou vůbec uspokojivé a jsou poměrně chaotické. Na druhou stranu mě ale překvapilo, že AI nepřátel je na onu dobu poměrně slušná. Byť mi to mnohdy moc nehrálo do karet.

Příběh a dialogy postav šly jedním uchem dovnitř, druhým ven. Nic extra. Prostě najít pár kouzelných předmětů a porazit zlé zlo. Normálka. I když překvapila mě zrada jedné z mých hero čarodějek někde za polovinou. Mrzelo mě to, protože to byla moje nejoblíbenější postava, kterou jsem si jako jedinou pamatoval ještě z doby, kdy to hrál táta. Ale na druhou stranu je fajn, že k tomu hra měla koule.  

Rage of Mages je ve výsledku vlastně jen taková jakž takž hra. Užil jsem si s ní notnou dávku frustrace, ale bylo i pár fajn momentů, kdy mě hraní opravdu bavilo. Navíc si osobně myslím, že té hře částečně vděčím za svou následnou lásku k infinty engine titulům, které jsem objevil o pár let později, protože mi Rage of Mages svým stylem v určitém smyslu připomínaly.
A za to jí jsem vděčný.

Pro: Občas hratelnost, chytlavé, průzkum map, AI nepřátel, nakupování a prodávání vybavení

Proti: Občas hratelnost, žoldáci > nadupané vybavení, chaotické kouzlení a souboják

+32

Interande

  • Browser 70
Seznamte se s Hanou...teda ne, Danou! (To je ta lehčí část.)
Novinářkou na volné noze, která musí do rána, kdy má odevzdávku, vypracovat ohromný článek, jehož napsání potrvá několik hodin. I přesto se ale rozhodne cca 12 hodin před deadlinem jít pařit do jednoho z brněnsko-pražských klubů, přičemž celou práci na článku si nechává až na jednu hodinu ranní.
To z Dany dělá nejen císařovnu všech prokrastinátorů, ale i silně nedůvěryhodnou a potenciálně nezodpovědnou novinářku.
Tak ji pojďme sbalit!

Abyste mohli Janu sbalit, musíte se vypořádat s řadou pikantních problémů. Například cockblock barmanem, vaší ex, u které si potrénujete vaše porozumění slovenštiny, a bohužel i idiocií vašeho hlavního frajera, který se rozhodne holku, co zná přibližně jen hodinu, vytáhnou na vyhlídku při svíčkách a sklenkami vína. Tuhle hovadinu hodnou 14ti letého naivního snílka pak musíte s obtížemi vyžehlit vy sami. Hana totiž nesnáší profláklou klišé romantiku a rázem se váš úkol zkomplikuje. Ocitnete se VELICE blízko prospati jménem friendzone, ze které není úniku. Ale ještě v ní nejste...
Vaší zbraní tak bude přiměřený flirt a neukvapenost. A jak to nakonec dopadne v epickém finále na autobusové zastávce bude záležet jenom na tom, jak s touto zbraní budete nakládat.

Koncept interaktivní hry o balení holek zní poměrně hrozně, ale musím uznat, že mě Interande vlastně bavilo. Je tam pár chytře vymyšlených záludností, technicky to celé vypadá vcelku podmanivě, plus má to suprovou znovuhratelnost. I přestože některé chování a dialogy obou aktérů jsou poměrně špatný, nemluvě o tom, že občas není úplně jasné, co vlastně jaká možnost dělá, tak jsem to hrál za opila už asi s šesti kámoši, takže to očividně dělá něco dobře.

Btw, když jí po tanovačce řekl: ,,Pojď ven.", myslel jsem, že si jdou dát jen cígo.
Nejsem jediný, kdo to takhle pochopil, že ne?
+30

SpellForce: The Breath of Winter

  • PC 80
Ach, kde jen jsou ty časy starých dobrých datadisků z nultých let, jejichž délka a obsah by se v dnešní době rovnaly pěti DLCčkům, každé za přemrštěnou cenou...

První datadisk si udržuje ono sympatické kouzlo původní hry, přičemž přináší další extrémně návykovou jízdu, která bude tentokrát hodně přeelfována. Hlavní příběh je vcelku slušný, i přestože je vlastně dost předvídatelný, ale tak co na tom. Dyť je to hrdinská fantasy! I hlavní hrdina je zde povedenější, na rozdíl od hrdiny z původní hry už není tak mdlý a má více emocionálních dialogů. The Nameless One nebo Geralt z Rivie to sice není, ale od minula to je rozhodně změna k lepšímu.
Z hlediska hratelnosti je Breath of Winter v podstatě stejnou pochoutkou jako původní hra. Ovšem tvůrci si tentokrát s mnoha lokacemi pohráli, aby hratelnosti dodali trochu více inovační nádech, který by se neskládal z pouha pouhého "vybuduj základnu, znič tu nepřátelskou". Díky tomu se například dočkáme částečné eskort mise, během které musí hráč do určité doby držet jednu pozici, dokud nebude nucen nevyhnutelně ustoupit na další, nebo i mise, ve které se mu uprostřed jednou za čas vyrojí nepřátelské přízraky. (Ta mi trvala nejdéle a byla frustrující jak prase. Jakože fakt hodně. Málem mě to přimělo s hrou skončit.) Jinak má datáč opět skvěle zvládnout atmosféru, která se projevuje v podmanivém prostředí a samozřejmě hudbě, která je zde taktéž parádní.
Obzvlášť tento track je boží. Ten začátek! <3

Zápory jsou v podstatě stejné jak u původní hry. I když je hlavní hrdina povahově lepší, stejně se opět neobtěžuje sám od sebe zapojit do bitvy, dokud ho někdo nenapadne, případně pokud ho o to slušně nepožádáte. Stejně tak se zas musí hráč připravit na úmorně dlouhé túry po obrovitanských mapách, během kterých si nejen stačíte udělat kafe, ale možná i koupit ve večerce nějaký to pivo. Plus jsem zaznamenal, že je občas problém i se zvukem. Mnohokrát se mi stávalo, že jsem zaslechl zcela nezaměnitelný zvuk upozornění z Windows XP. Ty vole. To to nikdo netestoval? Vždyť to je docela ostuda, chlapi.
Ve výsledku jsem u toho ale zase seděl dlouhé hodiny a nemohl se odtrhnout. Breath of Winter je zkrátka důstojným dátačem, který by si žádný fanda původní hry neměl nechat ujít.
A to tam je ještě jeden!

Pro: nové nápady misí, hratelnost, hudba, atmosféra

Proti: ignore hlavního hrdiny, opět občas běžkařský simulátor

+21

Titan Quest: Atlantis

  • PC 65
Jelikož se blíží výročí dosažení jednoho z mých největších herních úspěchů, pro který jsem dřel jak japonský workoholik, řekl jsem si, že bych se konečně mohl podívat na zoubek nejnovějšímu přídavku mé nejmilovanější diablovky.

Nenechte se mýlit. Říct, že Atlantis je "Šestým aktem", který přináší zbrusu nové velkolepé dobrodružství, je poněkud zcestné. Je to spíš jen taková bonusová epizůdka, kterou během jediného odpoledne sjedete co by dub. Rozhodně nečekejte stejnou nálož, kterou divákovi představil Ragnarok. V první řadě bych ale chtěl vyzdvihnout moc pěkné grafické zpracování. Různorodost prostředí je uspokojivá, mnozí nepřátelé správně bizarní, plus na mnoha místech má hra pěknou atmošku. Obzvlášť musím pochválit lokaci Garden of the Hesperides, ve které jsem rozhodně chtěl zůstat déle, protože se stopro jednalo o nejhezčí lokaci. Kam se hrabe nějaká zarostlá Atlantida.
Ale i když je prostředí v moha lokacích pěkné, jejich prolézání už bohužel takové žúžo není. Z velké části z toho viním narativní stránku hry, která je velice slabá. Což možná u hry tohoto typu není žádné překvapení, ale předchozí tituly se alespoň snažily vybudovat nějakou jednoduchou konstruktivní dějovou linii, kterou by hráč sledoval. Zde hráč hledá Atlantidu. Toť vše. Půlka celého "děje" se navíc skládá z nudných fetch questů, které jsou potřebné pro vstup do samotné Atlantidy, která upřímně zas až takovým ternem také nebyla. Mnohé lokace jsou navíc až příliš moc krátké a lineární, což do jisté míry také přispívalo onomu mdlému průchodu, který jsem s hrou prožil. Gameplay se od předchozích her nijak zvlášť nemění. Na tuto cestu jsem vytáhl svého Spellbreakera s levelem 73, který veškerými nepřáteli procházel jako nůž máslem. Problémy mu dělal až finální boss, který byl rozhodně lepší než ten v Ragnaroku. Ale docela na pytel, že se o jeho existenci dozvím až 5 minut před koncem hry, cywe. 

Dalším prvkem je i nekonečný grind Tartaros, což je místo, které mi neskutečně chybělo v Immortal Thronu, proto jsem byl zvědavý, jak bude představeno zde. Dal jsem zatím jenom první run, ale příliš odvařený z něho také nejsem (A to tam je dost velký horko). Hráč potkává různě velké nepřátele ze všech předešlých aktů, přičemž po každých pěti kolech se střetne s fotrem hlavního padoucha z původní hry, jehož obtížnost bude hodně záviset na tom, na jakou obtížnost hrajete a za jaký class.

Ve výsledku je Atlantis poměrně pěkným, ale nezáživným přídavkem, po kterém by měli hrábnout opravdu jen ti největší TQ fandové. Že za to po dvou letech chtějí na Steamu furt 15 euro mi přijde na hlavu. Nejen s ohledem na délku, ale i ten obsah.
Takže pokud si někdo sehnal Anniversary a uvažuje o koupi datadisků od Pieces Interactive, doporučuji koupit Ragnarok, který je po letech už pěkně naupdatovaný, a na Atlantis sáhnout pouze v případě, že ještě ze série nebudete mít dost.

Pro: Grafika, rozmanitost prostředí, hudba

Proti: mdlé, příliš krátké a lineární, bez děje

+30