Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
25 let

Komentáře

« Novější Starší »

Trine

  • PC 75
Trine je pravděpodobně ta absolutně nejvíc klišoidní fantasy hra, s jakou jsem kdy měl tu čest. Když mě kámoš ukecal, abychom si ji zahráli, mrkl jsem se nejdřív na svou nejoblíbenější herní databázi a zjistil, že to není úplně nejhůř hodnocený. Když jsme to pak ale zapli, po pár prvních minutách jsem se na kámoše podíval uhrančivým pohledem typu: Jako fakt? :/ Kámoš ale naléhal abych tomu dal šanci. A nakonec jsem vlastně tolik nelitoval.

Samotná narace je fakt jeden obrovitánský kýč. Starý vypravěč, snažící se mluvit moudrým a vyrovnaným hlasem, který říká věci ve stylu: ,,A tak se naši hrdinové vydali na fantastickou cestu plnou dobrodružství a kouzel.“ Do toho všeho tam ještě furt krouží onen Trine, který je v podstatě neživou obdobou Aslana z Narnie, to znamená velkou deus ex machinou a pravým opakem Brouka Pytlíka, tedy že opravdu všechno ví, všechno zná, všechno viděl, všude byl. Navíc hlavní postavy vypadají opravdu strašně prvoplánově. Ale v tom kýči je právě onen zakopaný pes. Tvůrci moc dobře vědí, že jejich hra stopro nebude patřit k nejoriginálnějším hrám všech dob, proto se s onou neoriginalitou snaží pracovat co nejlíp, přičemž se jí snaží dodat co nejpůsobivější kouzlo. A z velké části to opravdu vychází. Onen zábavný side scrollingový gameplay má šmrnc, hezký odsýpá, plus člověk se ho rychle naučí. I když určitý stereotyp se může po čase dostavit.

Samotný gameplay je opravdu moc pěkný. I když jsem teda rychle zjistil, že úplně nejzábavnější postavou je zlodějka. Válečník je na můj vkus až příliš tuctový, plus za čaroděje mě to nikdy moc nebavilo (ani mi to nešlo). Ale zlodějka se svým záchytným lanem může tarzanovat a se štylem likvidovat veškeré nepřátele za pomocí svého luku a šípů. To bylo něco pro mě. Nemůžu ovšem úplně říct, že by mě ta hra nějak zvlášť okouzlila. Hraní s kámošem tomu samozřejmě dodávalo na zábavě, ale asi tohle není úplně můj typ. Vizuálně to vypadá opravdu krásně, plus celkově fyzika je zde velice působivá, ale trochu se bojím, že kdybych to hrál pouze sám, asi bych to nedohrál.

Hrát s více lidmi je skoro povinnost. Trine mě sice nijak zvlášť ze židle nezvedl, ale jako nenáročná mydlina s kámoši to slouží věru dobře.

Pro: Pěkný vizuál, fyzika, hratelnost s více hráči

Proti: někdy stereotyp, může omrzet

+22

Mass Effect: Pinnacle Station

  • PC 45
Egh... tak to jsem opravdu rád, že jsem zase ztratil několik hodin letních radovánek hraním něčeho, o čem vím, že už na to v životě nehrábnu.

Dobrou představu o kvalitě DLCčka vám dá hned několik prvních minut po "příletu" na samotnou Pinnacle Station. Po jejím výběru z galaxy mapy následuje pouze loading screen, přičemž následně se Shepard prostě jen tak objeví na chodbě nudně sestavené stanice, kde na vás čeká veškerá ta "sranda". Co mě ale přinutilo opravdu nadzvednout obočí bylo několik prvních rozhovorů s místními... hra se ani nepřepla do klasického dialogového módu, ale tak nějak se divně prolínala mezi jednotlivými charaktery, které zrovna měly něco na jazyku. Asi jako když si poprvé zkoušíte Garry´s mod a rozhodnete se si udělat svůj první rozhovor mezi postavami. Což je takové... smutné až lehce depresivní. Váš úkol je prostý - ve všech modulových arénách být na prvním místě s nejlepším skórem. Někde to je v poho, někde jsem zas myslel, že mi exploduje hlava vztekem. Zásadní problém je, že DLC v mnoha případech strašně sází na štěstí. Nejhorší je Time Trial, kde musíte v co nejkratším čase zlikvidovat všechny nepřátelé, kteří se spawnují ve vlnách. Mnohokrát jsem byl naprosto chirurgicky přesný - s pohyby, schopnostmi, střílením... ale stejně se vždycky něco posralo... Něco se nespustilo včas, nepřátelé se objevili příliš daleko...Nemluvě o tom, že v každé aréně na vás furt huláká její šéf, opakující stále ty samé otravné hlášky. ,,Ouch! That looked like it hurt!" Hudba? Žádná. Zajímavé postavy či rozhovory? Nope. Je to prostě tupé DLC s bojovou arénou. Jestli to někoho bavilo, tak gratulace. Možná jsem jen rozmazlený z arény jiného ME DLC, který je kvalitou zcela na odvrácené straně, ale tohle bylo prostě hrozný.

A jako odměna vlastní venkovský byteček? Pfff, za pár let budu mít Andersonův house, kde bude vířivka, bar, posilka a plazma. Nehledě na to, že se mi tam banda emzáků ztříská jak dobytci. Tuhle venkovskou taškařici můžu mít tak maximálně jako kůlnu. A to za tu námahu ani nestála.

Pro: Vlastní kůlna, pár pěkných výhledů na vesmír

Proti: DLC bez duše, často otravné a frustrující, příliš velký spoléhání na štěstí

+25

Shadow of the Tomb Raider

  • PC 90
Oukej. Teď asi napíšu něco, nad čím možná někteří budou nechápavě kroutit hlavou a říkat si, jestli se ten Vurhor dočista nezbláznil. Ale jak to cítím, tak to ventiluju - Shadow of the Tomb Raider se mi z této nové trilogie pravděpodobně líbil úplně nejvíce. There. I said it.

V první řadě si totiž myslím, že hra se se svým settingem a atmosférou vrací ke kořenům celé série, ale zároveň si skvěle zachovává svůj moderní styl a pojetí. Jihoamerické džungle jsou snad tím nejtypičtějším prostředím série. Bylo fajn se do nich v kůži Lary, která navíc má své staré dobré akvamarínové tílko z jedničky, podívat v novodobé trilogii tohoto desetiletí. Když už je řeč o samotné Laře (která má patrně neomezené množství onoho zázračného šampónu), opět jí to tu náramně sluší. (Pokud teda nevypadá jako její model z roku 1996, za který, věřte nevěřte, lze také hrát. Doteď nevím, jestli mi to přijde víc směšný nebo děsivý.) Hra i lépe pracuje s jejím charakterem, její minulostí, plus i s jejím přátelstvím se sympaťákem Jonahem. Myslím ale, že hra naprosto promarnila dobrou příležitost, kterou si skvěle nahrála na začátku - doufal jsem, že poté, co Lara odsoudila svět k zániku uzmutím Zlaté dýky, bude napříč hrou více zpytovávat svědomí, plus že jí to lidé budou dávat sežrat. V rámci vývoje jejího charakteru, který už tak je celkem slušný, by jí to jen a jen prospělo.
A hlavně sakra, ta atmosféra! Co na tom, že rozmanitost prostředí už není tak patrná, když SotTR naprosto senzačně pracuje se zvukovými efekty, ruchem lidnatých oblastí, plus samozřejmě hudbou, kterou považuju za jednu z nejlepších ze série. Každá lokace má opět své kouzlo, Peruvian jungle je dobrou expoziční oblastí pro zopáknutí Tomb Raiderovského řemesla, Hidden City nechá nahlédnout do všedního života jihoamerických indiánů, a Cenote je dost slušnou horrovkou, plus bezesporu asi vůbec nejděsivější lokací z celé nové trilogie. Ne že bych měl vyloženě stažené půlky, ale nervózní a napjatý jsem byl stopro. Akorát jich nebylo moc, což mi přijde škoda.

Gameplay zůstává více méně stejný, plus je pravda, že v některých směrech už je poněkud ohraný. Možná ale onen důvod, proč se mi hra tak líbila, tkví i v tom, že SotTR se ze všech dílů nejvíce přibližuje žánru RPG. Kromě klasických zkušeností, vylepšování skillů, zbraní, atd., se zde dají craftit i nové obleky, které jsou daleko podmanivější než v dílu předešlém, plus nově zde jsou i obchodníci. Dokonce ani ty collectibles už nebyly tak otravný, plus optional tombs jsem si vychutnával každým coulem. Klaustrofobní pasáže pod vodou byly teda hustej zážitek, to jako jo. Oceňuji taktéž, že hra ubrala od soubojových pasáží, přičemž se víc zaměřila na prozkoumávání, šplhání a řešení puzzlů, kterých je o trochu více než v předešlých dílech. Samotné souboje jsou opět fajn, ovšem je tam jedna pasáž, kdy z Lary dělají moc velkého křížence Ramba a Terminátora. Jako cool, ale přeci jenom furt je to jen roztomilá dvacítka, která jen krapet umí s bouchačkou. Příběh opět není kdovíjak úžasný, ale velice oceňuji, že ho více propojili s RotTR, respektive ve spojitosti s organizací Trinity, která tu opět vystupuje jako ultimátní padouch.

Ano, já chápu, že se lidem moc nelíbí, že to je furt ta stejná písnička, má to divnou AI, plus oproti předchozím dílům to může působit jako slabý odvar. Nicméně já osobně jsem byl tak uchvácený tou úžasnou atmosférou, skvělým vyprávěním a větším pojítkem na staré Tomb Raider hry (ať už v rámci prostředí, většího počtu puzzlů, atd.), že se mnou tahle hra opravdu asi hnula nejvíc. Ta hra má prostě unikátní kouzlo, které, i přes všechny ty relevantní chyby, z ní dělá fakt parádní zážitek.

Díky, Laro.
(A do příště (v jiné rebootované dimenzi) si zapamatuj, že když mačkám E, chci, aby ses chytla, ty pako.)

Pro: Atmosféra, vizuální lahůdka, dobře odvyprávěné, gameplay, hudba

Proti: několik promarněných příležitostí, průměrný příběh, AI

+30

Rise of the Tomb Raider: Baba Yaga - The Temple of the Witch

  • PC 70
To by bylo, abych si DLC s takovýmto názvem nepořídil. Baba Yaga na hráče vybafne dost hustým vizuálem, přičemž nachází se v ní i pěkná řádka dost dobrých nápadů. Absolutně ale nechápu onen Lařin údiv nad tím, že vidí něco tak nadpřirozeného, plus nějakou dobu tomu odmítá uvěřit. Heleď, nebojovala si před nějakou dobou s nějakou tou nemrtvou japonskou princeznou s magickými schopnostmi? Celkově je DLC ale dost krátké, navíc ani zde se zrovna dvakrát nerozdováděli s hádankami. Ovšem ta jedna s jezírkem a dvěma stoupajícími a klesajícími platformami se jim povedla. Celkově bych hodnotil hůř, ale finální hodnocení velice zachraňoval závěrečný boss fight, který byl senzační a velice cool. Chvilku jsem se velice bál, že mě bude čekat něco podobného, jako v závěru Underworldu, ale naštěstí k tomu nedošlo. Navíc i ty deníky, který považuju za jeden z největších mínusů původní hry, mi přišly vcelku zajímavé, opět ale protože se týkali někoho, s kým Lara přijde do styku a není to neviděná postava.

Slušné DLC, které se může pyšnit dobrými nápady, skvělou vizuální podívanou a parádním závěrečným soubojem. Snad jen kdyby to bylo delší, rozvinutější a ještě trochu líp si pohráli s charakterem samotné Yagy. Dodnes by mě ale zajímalo, jak se sakra vznášela v tom svém ježibabovském hrnci a mrskala po mně ty firebally... Vznášející se ostrůvky byly hezky vysvětleny zachycenými platformami na lanech, ale samotná Yaga? Byla snad ona sama taktéž zachycená na nějakém laně? Měla snad jetpack? Házela po mě nevyčerpatelnými molotovy?

Pro: Pěkný nápad, vizuálně cool, závěrečný boss fight

Proti: Krátké, málo hádanek, odbytý konec

+21

Rise of the Tomb Raider

  • PC 80
Letos jsou zase šílený vedra, co? Až člověk musí té fešandě Laře závidět pokaždé, když se začne klepat zimou a drkotat zuby. Klikařka jedna britská.

V první řadě musím říct, že jsem velice potěšený výběrem příběhového prostředí. Od tropického Japonska je mrazivá Sibiř vítanou změnou, díky které hra nepůsobí jako nějaký retardovaný bratříček dílu předešlého. I samotná Lara se dočkala po fyzické stránce určitých změn - její tvář už nepůsobí dojmem supermodelky, která se rozhodla LARPovat, plus opravdu nevím, jaký šampón používá, ale ať už je jakýkoliv, chci ho taky. Jinak je to ona stejná vykoukaná idealistka a sympaťačka z dílu předešlého, za kterou ale bylo radost hrát. Ovšem přiznám se, že jsem jí párkrát řekl, aby držela hubu, když furt dokola opakovala jednu větu o tom, co by měla udělat, když jsem přemýšlel nad vyřešením nějakého toho puzzlu.

Hlavní příběh je vcelku fajn, ovšem nemůžu říct, že by mě vyloženě ohromil. V podstatě opakuje stejnou formuli předešlých her, tudíž na něm člověk nenajde nic překvapujícího či ohromujícího. Odvyprávěný je ale hezky. Líbili se mi i hlavní padouši, přičemž pro jednoho z nich jsem měl i určité pochopení, což když se u hráče povede, je to pro onoho záporáka velikánské plus. A celkově - střílet přívržence zlé iluminátské organizace je mnohem uspokojivější, než jen nějaké poblázněné kultisty. Co se soubojů týče, drží si furt parádní kvalitu. Headshotoval jsem jak blázen, nejen díky dodatečným zkušenostem, ale i protože to je jedna z nejuspokojivějších věcí celé hry. Hádanky byly taky docela fajn, ovšem opět jich bylo málo. Celkově mi vlastně přijde, že tahle série na ně dlabe. Nejvíc jich hráč najde v oněch optional tombs, kde s nimi byla sranda, ovšem příště bych ocenil, kdyby je tvůrci implementovali víc do hlavního příběhu. Samotný vzhled lokací je překrásný, plus téměř každé místo má své jedinečné kouzlo, s čímž souvisí i dobrá rozmanitost prostředí. Nejvíc mi v hlavě utkvěla lokace Soviet Installation. A to kvůli hudbě. Právě tam totiž bubny indikují, jak blízko se od nepřátel Lara nachází. A když se jednou rozjely na plné pecky, opravdu mě to vyděsilo. Debilní vlci.... Za sebe taktéž velice oceňuji ten fakt, že se tvůrci nebáli ze Sovětů dělat pěkný svině. Challenge, kdy jsem měl spálit veškeré jejich vlajky a plakáty, jsem plnil s velkým potěšením.

Hrozně mi ale lezly na nervy ty kecy z veškerých deníků, starodávných textů, atd. Chápu, že se to určitým způsobem snažilo rozšířit informace o příběhu, historii daného místa a tak podobně, ale mě to absolutně nebavilo. Občasné výjimky byly nahrávky od postav, které Lara zná, ale jinak to bylo úmorné tlachání, které jsem po určité době úplně přestal vnímat. Mezi další zápory řadím zmíněný nedostatečný počet složitějších puzzlů a hádanek. Hrome, Crystal Dynamics. Dyť jsi to uměl! Přece si nemyslíš, že fanoušci Tomb Raidera neradi přemýšlí! A závěr poněkud odfláknutý.

Ve výsledku ale velice obstojné pokračování, plus samotný závěr má opět kulervoucí akci, která se dá popsat pouze slovem epic. Jsem velice zvědavý, jak bude tahle trilogie ukončena v následujícím díle. Každopádně se moc těším. Však se neboj, Laro, dotáhneme to spolu do konce, holka.
A chci ten šampón!

Pro: Lara, stále dobrý gameplay, prostředí, souboje

Proti: otravné collectables, málo puzzlů, odlfáklý závěr

+29

Grand Theft Auto V

  • PC 90
Režie: Michael Mann. Scénář: Quentin Tarantino. Protože kdyby se jednalo o celovečerák, rozhodně by to tomu odpovídalo. Na GTA sérii bylo vždycky něco hrozně okouzlujícího. Ta pohodová atmosféra, ulítlá nadsázka, výborný výběr písniček v rádiu, … Při pomyšlení na tuto sérii se mi zkrátka vždycky vykouzlí úsměv na tváři. Což je docela znepokojivý a děsivý, vzhledem k tomu, že se jedná o jednu z nejkontroverznějších a nejbrutálnějších sérií. Neměl bych jít taky k tomu na prd terapeutovi?

Je to vždycky strašná radost, když člověk narazí na hru, které opravdu záleží na detailech. A GéTéÁ pět je v tomhle opravdu promakaná. Od různorodých pořadů v televizi, až po serfování na fiktivním internetu, svět Los Santos opravdu působí natolik autentickým dojmem, až je to skoro děsivý. Nutno říct, že jsem se převážně zaměřoval na mise, ale trocha golfu, tenisu a pár drinků s nějakým parťákem taky bodlo. Příběh není kdovíjaká sláva, ale přiznejme si – lpěli jste snad na něm nějak strašně moc? Přitom dialogy a dabérské výkony jsou jedny z nejlepších, co jsem za poslední dobu ve hře viděl. Ať si kdo chce co chce říká, ať si máma slzy utírá, Rockstar zkrátka umí psát. Fakt jo. A jsem velice rád, že si dávají záležet i na efektní a originální podívané, která misím dodává tu správnou šťávu. Heist mise byly fenomenální. Dopomáhá tomu i parádní hudba, konečně si s ní Rockstar dosyta pohrál a dal nám plnohodnotný soundtrack, přičemž jsem si v něm hned našel oblíbence.

Nejoblíbenější postava? Michael. Ten přitloustlý zbohatlík s krizí středního věku, dvěma rozmazlenými fakany, podvádějící manželkou a na hovno terapeutem je od předchozích titulů velice vítanou změnou a čerstvým dechem, který protagonisté v GTA sérii potřebovali. Trevor byl dobrej (plus strašně vtipnej), ale to jeho věčné šílenství by mě možná po čase omrzelo. Franklin na mě bohužel příliš nezapůsobil. Je to vcelku nudný charakter, který v samotném příběhu působí jen jako takový náhodný kolemjdoucí, který čas od času někomu pomůže v nouzi. Nemluvě o tom, že působí jako takový slabší hybrid SíDžeje ze San Andreas. Celkově ale mezi všemi charaktery fungovala skvělá chemie, obzvlášť právě mezi Michaelem a Trevorem to bylo super.

Teď ale k tomu hlavnímu problému, který s hrou mám. Bylo to strašně moc lehký. Ale fakt strašně. Rockstar se rozhodl, že do svých misí přidá checkpointy, díky čemuž se hráči nebudou moc stresovat. A i když to pro někoho může být vítaná změna, já z toho vlastně zas až tak nadšený nejsem. Ta frustrace, hněv a stres mi k té sérii zkrátka pasuje. Mnohokrát jsem v předchozích titulech bouchal hlavou o zeď, když jsem něco pokazil a musel to dělat celé znovu, ale jakmile jsem to konečně zdolal, ta euforie byla boží. To mi tady jaksi chybí. Hra příliš vede za ručičku. I když hra byla skvělá jízda, napjatej jsem příliš často nebyl. Za normálních okolností bych díky tomu dal hře méně procent, ale naštěstí si to vynahrazuje takovými vychytávkami, že je to vlastně v cajku.

Celkově ale nesmírná zábava. Doufám, že Rockstar zůstanou s touto sérií i nadále tak nekorektní a že se nenechají pokořit dnešní poněkud hysterickou fucked up dobou, kdy se nesmí nikdo urazit. (z rampage, kdy Trevor začne masakrovat černošské členy gangu, by asi některým explodovala hlava.) Seriály mají South Park, hry Grand Theft Auto sérii, filmy … Tarantina (??)

Za střílení post-ironic killer hipsterů jsem byl v pokušení dát hře 100%, ale pak jsem se zklidnil.

Pro: Skvělá hratelnost, efektní a originální podívaná, hudba, dialogy, detaily

Proti: Nízká obtížnost, pár bugů

+19

The Witcher 3: Wild Hunt - Blood and Wine

  • PC 90
Geralt na dovolené. Hezky v teploučku a s vínem všude kolem, mrzák jeden. I když zrovna jemu by se nějaká šikla. Kdyby tam teda člověk furt nezakopával o nějakýho upíra.

Obecně nepatřím mezi lidi, kteří by se nějak strašně moc kochali grafikou a krásným prostředím, ovšem Toussaint mě k tomu tak nějak přinutil. Přestože se nejedná o slovanské prostředí, plus celkově někdy působí až přehnaně pohádkově, i tak musím říct, že jsem jím byl okouzlen. Málokdy se mi v nějaké hře stalo, že bych se jen tak zastavil a kochal se. Mimo jiné vám do toho po většinu času hraje ona ambientní melancholická hudba, nesoucí se v tónech hlavní znělky celé zaklínačské série. Je to takové hezké a lehce dojemné naznačování, že Geraltova dlouhá cesta napříč třemi hrami pomalu dochází ke svému konci. A Beauclaire je jedna velká radost. Až mi to připomnělo mojí první návštěvu městeček na Azurovém pobřeží, kam jsem se pak i několikrát vrátil, protože jsem se tam cítil jak doma. Hlavní příběh je opět parádní a velice podmanivý, i když už ne tak napínavý. Návrat starýho dobrýho pardála Regise, největšího inťoše série, bylo velmi milým překvapením, který ocení asi především znalci knih. Chválím taktéž velice povedený (potenciální) finálový souboj, který nejenže je esteticky hrozně cool, ale je taktéž i vcelku těžký. Není to samozřejmě žádné peklo, ale oproti Eredinovi se hráč přeci jen krapet zapotí.

Přídavek taktéž obsahuje celou řadu zábavných side questů a jiných aktivit, přičemž jeden z nejlepších je rozhodně ten s Klepnou, Geralt v bance (fantasy nefantasy, byrokracie je občas strašná mrcha prostě všude), plus pobavil i ten, ve kterém Geralt dostane svůj vlastní renesanční obraz, který jsem okamžitě pověsil v pokoji pro hosty ve svém krásném sídle, aby se všem návštěvníkům s Geraltovou spanilostí na zdi hezky usínalo. Tyto questy jsou taktéž důkazem, že tvůrci si dokážou udělat srandu i sami ze sebe, což je vždycky sympatické. Skellige gwintový balíček mě moc neoslovil, plus když jsem slyšel, že v onom turnaji můžu hrát pouze za něj, a ne za svůj ABSOLUTNĚ NEPORAZITELNÝ pakl za Severní království, byl jsem krapet otráven. Fun fact: Turnaj jsem nakonec pokořil, když jsem byl (a pil) o Velikonocích u kámoše, přičemž jsem jedním uchem a okem hrál, a druhým uchem a okem vnímal kámoše, který vyprávěl o holčině, do které byl zabouchlý. Moje hlasité vítězné „YES!“, když byl zrovna v nějaké smutné fázi vyprávění, ho krapet zaskočilo.
Hudba je, stejně jako i v předchozích titulech, opět bezvadná.
A samozřejmě jsem si i našel oblíbený track, který rázem spadl do mého soundtrackového výběru.

A tím končí Zaklínačská trilogie. Geraltovo cesta je u konce. A že to sakra byla cesta velkolepá. Velice rád bych řekl, že se jedná o nejlepší herní trilogii, co jsem kdy hrál, ale bohužel nemůžu. I když se mi opravdu dost líbila jednička a samozřejmě trojka, nikdy jsem nepřišel na chuť té dvojce. Proto tento titul i nadále náleží Mass Effectu :) Je ale rozhodně úctyhodné, kam až se ti polští plantážníci ze CDPR dokázali dostat. Od skromných začátků překládání populárních her, až k tvorbě jednoho z nejlepších RPG, co kdy vyšlo na světlo světa.
To studio je opravdu fenomén.
Dziękuje bardzo!

Pro: Toussaint, příběh, hudba, atmosféra, side questy

Proti: hlavní příběh poněkud krátký

+31

The Witcher 3: Wild Hunt - Hearts of Stone

  • PC 90
Stmívalo se. Krví zalité slunce právě zapadalo pod majestátní novigradskou katedrálu Věčného ohně. Farmáři se vraceli z polí, ženy sundavaly prádlo ze šňůr, v lesích se probouzely šelmy...
Bělovlasý zaklínač, který si dal pauzu od hledání své ztracené dcery v Novigradu, tou dobou zrovna zběsile ujížděl na svém vyděšeném oři, protože kam oko dohlédlo, všude samé bestie se symbolem rudé lebky a dvou otazníčků. Podařilo se mu dojet do menší vesnice, kde konečně mohl trochu popadnout dech. A právě tam upoutal jeho pozornost hlouček čtyř dětí, které si v kroužku společně zpívaly jistou píseň. Zaklínač přesně nevěděl, o čem vlastně děti zpívaly. Ale pamatoval si onen pocit, který při jejím poslechu pocítil. Pocit nepopsatelného strachu. Běhal mu při ní mráz po zádech, naskakovala husí kůže, vyvolávala v něm pocit nejistoty… vzpomínal na ní ještě nějakou dobu poté, co se v Novigradu opět pustil do práce. Z nějakého důvodu mu jedno bylo jasné – určitě ji neslyšel naposledy…


Hearts of Stone možná nijak zvlášť velkolepě nerozšiřuje open world šmejdění v nové lokaci (side-questování v oblasti mezi Oxenfurtem a Novigradem máte hotové během chvíle), ale naprosto výborně si to vynahrazuje parádní hlavní příběhovou linkou, jejíž plnění je vyložená slast. Dává si totiž velice pečlivě záležet na tom, aby hráč neupadl do nějakého nudného stereotypu, přičemž ve stejný okamžik mu servíruje napínavý a tajemný příběh, jehož součásti se Geralt stal vcelku nešťastnou náhodou. Jednu chvíli je to vtipná a milá odreagovačka na svatbě (koncept s Geraltem a duchem von Evereca si zasluhuje nějaký vlastní spin off), následně je to plánovačka a uskutečnění parádní vykrádačky v Oxenfurtu, plus nechybí ani creepy děsivé a smutné procházení zakletým panstvím, ve kterém se dozvíme něco více o minulosti jedno z hlavních představitelů celého přídavku – fantasy verzi Davida Beckhama jmeném Olgierd von Everec, který Geraltovi dopřál jeden z nejlepších šermířských duelů ever. Nutno dodat, že během toho taktéž hrál jeden z nejlepších hudebních tracků celého třetího Zaklínače, ze kterýho mám dones husinu.

Pravou třešničkou přídavku je ale ďábelský Gaunter O´Dimm, o kterém na rovinu říkám, že to je jedna z nejpůsobivějších a nejcharismatičtějších herních postav, co jsem kdy viděl. Z jeho hudebního motivu navíc fakt tuhne krev v žilách. Plus v porovnání s ním působí nějaký Eredin a jeho Hon jen jako partička nezkušených skautíků, kterým ještě kape mlíko z huby. Jestli se nějaké hře opravdu podařilo vytvořit ztělesnění mocného a hrůzostrašného zákonného Zla, je to tutově Hearts of Stone. Především pak sekvence, ve které Geralt řeší jeho hádanku, byl jeden z nejlepších momentů celé série, až jsem si ji na youtubu musel pustit ještě několikrát.

Hearts of Stone určitě dává přednost kvalitě před kvantitou, což je naprosto oukej, protože to dobrodružství za to tutově stálo.
P.S. Scéna v hospodě s O´Dimmem geniální!

Pro: Příběh, atmosféra, postavy, hudba

Proti: Málo pěkných side-questů

+20

The Witcher 3: Wild Hunt

  • PC 95
Nikdo. Absolutně NIKDO z vás na téhle databázi nemá ani ponětí o tom, jak nesmírně jsem kvůli téhle hře trpěl. RPG miluju celým svým srdcem, ty s dobrým příběhem, hudbou a atmosférou obzvlášť. Plus svět Zaklínače vždy patřil mezi mé nejoblíbenější v žánru fantasy. Pak vyšel třetí Zaklínač, což mělo skoro stejný efekt jako když třetího dne povstal Ježíš z mrtvých. Všichni byli blažení. Hra se doslova topila ve chvále. Zde na databázi sesadila z trůnu legendární Mafii, což jsem do té doby považoval za nemožné. Dokonce i několik přísně hodnotících uživatelů tomu dávalo ultra vysoké hodnocení. A já si jí zahrát nemohl, protože můj noťas byl starý páprda. Mohl jsem jen sledovat ostatní jak to hrají a jak z toho maj druhé Vánoce. (Bylo to horší než tenkrát na gymplu sledovat holku, do které jsem byl zabouchlý, jak chodí s jedním naprostým šmejdem. A to už je co říct.)
Ale pak haleluja! Stejně to byla jen otázka času...

Třetí Zaklínač je jednoznačně nejlepší z celé trilogie. Zejména protože do sebe naprosto skvěle kombinuje věci, které fungovaly v dílech předešlých, plus je ještě vylepšuje. Po ohlášení, že se bude jednat o open world, jsem se upřímně začal strachovat, protože takovýhle přechod může většinou negativně postihnout kvalitu postav, příběhu a jeho odvyprávění (tímto zdravím Gothic 3). Ale obavy to byly věru zbytečné. CD Project Red jsou prostě borci. Právě jim, malému nezávislému slovanskému studiu se povedla nevídaná věc, kvůli které mohou RPG giganti jako Bioware nebo Bethesda jen závistivě prskat - tedy že vytvořili rozsáhlý, atmosférický a překrásný svět, který je radost prozkoumávat, ve spojením s parádním příběhem, jež je napínavý, výborně napsaný, plus s množstvím úžasných postav a charakterů. A to vše mohl hráč prožít v kůži Řezníka z Blavikenu, kterého v tomto úžasném světě čeká habaděj práce.

V první řadě (třetího odstavce) musím říct, že ovládání se velice zlepšilo. V druhém Zaklínači, jehož fandou upřímně nejsem, jsem se často cítil jak ve svěrací kazajce, zde je to hezky plynulé a víc free. Plus sám Geralt nikdy nevypadal líp. I když po nějaké době hraní jsem ovšem musel najít a nainstalovat mód, díky kterému měl permanentní strniště. Sorry, ale já prostě NESNÁŠÍM fousatýho Geralta. O neméně úžasnou práci si tvůrci dali i s jeho parťáky. Konečně zde totiž uvidíme postavy Yennefer a Ciri, přičemž implementace jejich knižních charakterů do samotné hry je fakt přesná. Yennefer je opět onou pyšnou a chladnou mrchou, která však má pro Geralta místo v srdci, plus Ciri je zas tou lehce idealistickou sympaťačkou, jejíž vztah s Geraltem hra zvládla taktéž parádně. A ty cut scény... olalá. Taková bitva na Kaer Morhen byla vyloženou slastí, podobně jsem se cítil při prvním hraní Suicide Mission v ME2.

Téměř každý side quest je zde výborný. Ještě nikdy jsem neviděl RPG, které by si na nich dalo tak záležet. Jsou po většinou nesmírně originální, podmanivý, mnohdy zábavný. CDPR zde opětovně skvěle vystihli ducha Sapkowskiho světa, což se odráží i v excelentně napsaných dialozích. Nemilosrdná rozhodnutí taktéž hráče učí, aby nad svými odpověďmi přemýšlel. A to pokud možno pořád. Nevím, zda si to tvůrci uvědomili, ale tím v podstatě posunuli role-play element na hranici geniality.

Hlavní příběh není nijak zvlášť složitý (najdi Ciri a poraž Hona), nicméně jak řekl John Lock ze Ztracených: ,,It´s not about a destination, Jack. It´s about a journey." Geraltovo hledání po Ciri se totiž pojí s několika dalšími příběhovými liniemi, které jsou vyloženě fantastický... Celá dějová linka s Krvavým Baronem a jeho ženou je naprosto famózní zážitek, který je hoden místa v Sapkowskiho povídkových knihách. Dokonce bych i řekl, že spoustu původních povídek hravě překonává. Novigrad je jedno z nejlepších RPG měst, co jsem kdy viděl - když jsem si ho zprvu procházel, říkal jsem si, že se mi sice líbí, ale po obsahové stránce působí tak trochu prázdně, nezdálo se, že by tam bylo mnoho side questů. Omyl. Město jich má plno. Jsou velice chytře ukryté u questů hlavních, v rámci kterých si v nich zkusíte všemožné... typický nádech městského podsvětí, politikaření se starými pardály (Dijkstra je jedna z nejlepších postav btw), nějaké to vyšetřování (quest se sériovým vrahem, brrr), plus i trochu té zábavy. Ať už v náručí nějaké kurtizány, či nad partičkou gwintu, nejlepší mini hry, co jsem kdy ve hrách viděl.

Taktéž bych chtěl zmínit věc, kterou jsem alespoň já osobně považoval za docela zajímavou. Geraltovu amnézii jsem v předchozích dílech chápal jako takovou pomocnou ruku pro lidi, kteří nečetli knihy a v onom světě se nevyznali. Čekal jsem, že W3 bude v tomto trendu pokračovat, ale nebylo tomu tak. Geraltova paměť se zde plně obnovila, přičemž mnoho postav z knih už hra důkladněji nepředstavuje. Jako kdyby CDPR říkali svým knihami nepolíbeným hráčům: ,,Tak. Konec. Pusť mi tu ruku, už ses po dvou hrách rozkoukal, tak už ti toho nemusíme tolik vysvětlovat. M´kay?"
A hudba je kapitolou sama o sobě. Percival tý hře dodal už tak velký koule. Vtipný však je to, že můj úplně nejoblíbenější zpívaný track ani nepochází od nich. Widow-Maker je v mým výběru už léta. Bylo moc fajn ho konečně slyšet i ve hře.

Hra se ovšem neobešla bez svých záporů - pro mě osobně byl úplně největším negativem asi onen neuspokojivý a občas přestřelený skill tree. Prostě mě neoslnil. Kdykoliv jsem postoupil na další úroveň, měl jsem z toho radost vždycky spíše z toho důvodu, že si budu moct vykovat nějaký nový vybavení, na skill pointy jsem pak začal zapomínat. Je tu pak i určitá nerovnováha, třeba kombinace skillů "Undying" a "Gourmet" činí z Geralta zcela neporazitelného terminátora, který pak lehoulince rozseká v podstatě úplně každého. Pak to jsou naštěstí jen otravné drobnosti, z těch hlavně převládají Geraltovo nožičky ze skla (už nevím, kolikrát jsem vykřikl: ,,Do prdele!", když se Geralt po pádu rozflákal na hadry), plus všechny ty debilní svíčky a lampy, u kterých se Geralt při rychlém vykrádání obydlí nějakého nebohého vesničana vždycky na vteřinu a půl zastavil, aby je zapálil.

Zaklínač 3 je definitivně nejlepším RPG od dob Baldur´s Gate 2. V rámci toho můžu hrdě říct, že se jedná o třetí RPG, kterému dávám parádních 95% (pocta, kterou poprvé dávám nějakému RPG, které nestojí na Infinity Enginu). To čekání za to stálo. A já se těším jak blecha, až to jednou zase sjedu celý.
Smekám. Ta chvála je věru zasloužená.

Co se mého konce týče... dostal jsem ten, ve kterém se Ciri stane císařovnou. Zprvu jsem z toho příliš nadšený nebyl, ale pak jsem se na youtubku podíval na zbylé dvě zakončení, přičemž rázem jsem dospěl k názoru, že mi to vyšlo vlastně hezky. Bad Ending je prostě Bad. Ten nikdo nechce. A Ciri zaklínačkou mi oproti císařovně přijde víc odbytý, plus nemá takový emocionální náboj. Navíc končí až moc hezky. To mi prostě do toho Sapkowskiho univerza nesedí.

Ještě jako bonus přidávám menší seznam několika rozhodnutí, které jsem během hraní učinil...
- Romancoval jsem Yennefer. Sorry Triss, kdybych nečetl knížky, možná bych zůstal u tebe, ale nejde to, drahá.
- Propustil jsem Lesního ducha, což na konec vyústilo ve smrt Barona a jeho ženy. Tvrdá porážka :( Holt jsem v rámci touhy pomoct sirotkům nebezpečně zariskoval. Nečekal jsem, že to bude mít tak drsný následky.
- Zkurvysyn Junior ušetřen. Moc si tím nepomohl.
- Radovid zavražděn, Dijkstra zabit. To mi bylo líto. Ne Radovida, Dijkstry.
- Cerys vládne na Skellige.
- Na Kaer Morhen mi to všichni přežili. (Až teda na toho Vesemira)
- Nilfgaard vyhrál válku.


Jo, a jestli to někdo hrál s tímhle účesem, zaslouží si tři dny klečet v hlubinách Křivušských blat a povinně po každé hodině zakřičet: ,,Nasrat na Paní lesa!" A jestli to ten daný jedinec přežije, nechť při dalším hraní dostane druhou šanci.

Pro: Příběh, atmosféra, hudba, hratelnost, gwint, svět

Proti: Skill tree, pak jen drobnosti

+30

Warcraft III: The Frozen Throne

  • PC 85
Vidím tvůj dům. Hoří. >:-)

Pokud někomu přišla škoda (jako třeba mně), že původní hra měla sice hezky odvyprávěný příběh, ale ne moc zajímavě napsaný, datáč Frozen Throne k němu musel narovnaně přijít a tvrdým hlasem prohlásit: ,,Hold my beer."

Jedna z nejparádnějších věcí celého datadisku je především ten fakt, že striktně nerecykluje gameplay z původní hry, ale snaží se ho obohatit nějakými vychytanými a originálními prvky. Díky tomu hráč nemá moc pocit, že hraje jenom nějaký dodatek k původnímu příběhu, ale obstojné a úctyhodné pokračování, které svou poutavostí a originalitou chytne a už nepustí. Krásně to je vidět na různorodosti kampaní:
Za Noční elfy se hlavních otěží tentokrát ujala chladná Maiev, která, na rozdíl od Furiona a Tyrande, působí víc jako taková anti-hrdinka - zatímco Furiona a Tyrande hnala kupředu potřeba záchrany světa, Maievin hlavní drive je především pomsta a vykonání nelítostné spravedlnosti. Je to hezká změna, která dá hráčovi najevo, že ani ušlechtilí noční elfátka nejsou do jednoho nějací zaprdění ochránci přírody. Kampaň obsahuje pěknou škálu různorodých a zajímavých misí, přičemž moje nejoblíbenější je asi ta poslední (ironicky bez Maiev), kde na scénu nastoupí Bros Stormrageos.

Naprosto boží je ale mise za Krvavé elfy. Ta podle mého zvládla úplně nejlíp onen mix strategie a RPG pasáží, protože všechny z nich byly fakt perfektní. Navíc Kael´Thas je sympaťák, vzhledem k událostem z W3 hráč chápe jeho motivy, plus celá jeho cesta napříč kampaní, je asi úplně nejzajímavější. Však se, chlapec, podívá do jiných sfér! Asi to i souvisí s tím, že v této kampani se dočkáme i jedné tajné speciální mise, na kterou při každém rozehrání strašně moc těším. A za ty Nagy jsme prostě měli hrát častěji, nemůžu si pomoct.

Obstojná, ale bohužel i nejslabší kampaň, je ta za nemrtvé. A zde se dostávám ke hlavnímu zádrheli celé hry, smutné je, že to je její nejpodstatnější postava - Arthas mě tu prostě téměř vůbec nebavil. Ze začátku byly jeho pasáže ještě poměrně zajímavé (čištění Království a následný útěk), ale po jeho příjezdu do Northrendu to šlo od desíti k pěti. Mise na těch ledových plání nepůsobily příliš originálně či podmanivě, Azjol-Nerub mě už vůbec nebavil, plus celkově opětovné hraní za postavu, se kterou jste v původní hře strávili půlku celého příběhu, už může omrzet. Nezachraňuje to ani brouk Anub'arak, který spíš slouží jen jako takový Arthasův sidekick než plnohodnotná zajímavá postava. Jestli ale něco zachraňuje celou kampaň, tak to jsou pasáže se Sylvanas. Sakra, ty byly skvělý! Proč s ní musely udělat jen tři mise?! Každá z nich má naprosto vynikající originální gameplay, který si onen stereotyp ze zbytku kampaně s přehledem strká do kapsy. Kdyby se kampaň víc zaměřila na originalitu hraní během pasáží za Sylvanas, byl bych mnohem spokojenější.

Kampaň za Rexxara byla solidním RPG zážitkem, který se sice nemůže chlubit poutavým a zajímavým příběhem, ale ten zábavný gameplay za to stál. Jenom je to taková malá jednohubka, na kterou, v porovnání s ostatními kampaněmi, člověk rychle zapomene, byť mu velice chutnala.

Pak přišel konec. A co následovalo potom všichni víme. Na události datadisku navázala ta MMO nádhera, která (čistě můj osobní názor) zcela zničila onu krásu a poutavost celého Warcraft světa a jeho příběhu. Nu, co naděláš. Starý dobrý W3 a jeho datáč tu však s námi budou pořád. Takže když se mě někdo zeptá, jak skončil příběh celého Warcraftu, řeknu mu, že Arthas na tom trůně usnul, umrzl k smrti a následně se stal hlavním exponátem v Západočeském muzeu. Kael'Thas sbalil Jainu a měli spolu krásná půlelfátka, Thrall na památku Kladiva Zhouby založil první kalimdorskou školku, a Sylvanas si našla svou vlastní cestu a zabila každého, kdo se jí postavil do cesty.

A pohádky byl konec. <3

Pro: Zajímavější příběh, originálnější gameplay, postavy, hudba

Proti: Sekvence s Arthasem nudné, občasný stereotyp

+18

Warcraft III: Reign of Chaos

  • PC 90
"Hurá do práce!" :-)
"Zase práce?" :-(


Strategií jsem se vždycky bál. Jelikož jsem odkojen RPG hrami, byl jsem zvyklý, že si pro nepřátele přijdu sám, ne naopak. Vůbec ta představa, že se najednou z ničeho nic vynoří nepřátelé a zlikvidují mě, mě prostě děsila, tudíž jsem se strategiím velmi dlouhou dobu vyhýbal. Pak mi ale kámoš doporučil právě W3, přičemž mi řekl, že tam můžu hrát za orky. A jelikož jsem byl hlavně z IE her zvyklý orky spíše likvidovat, natolik mě to zaujalo, že jsem to, i přes neznalost předešlých dílů, nakonec zapnul...

Warcraft 3 určitě nepatří mezi nejlépe napsané hry, ale zato umí opravdu velice podmanivě vyprávět příběh. Blizzard má opravdu skvělý talent ve vytváření velice působivých cinematic ukázek, které vás do hry vtáhnou jako deník Toma Raddla. Jak hru správně hrát jsem se naučil vcelku rychle, přičemž onen strach z anihilace mé základny ze strany nepřítele rychle odpadl. Příběh má své klišoidní mouchy, ale sakra, ty postavy, ono odvyprávění a poutavost, to opravdu splňuje na jedničku. Třeba už jen ta první kampaň za Alianci. Jako malý jsem byl pěkně nenávistný člověk – nesnášel jsem hip-hopery, nesnášel jsem Brno (protože jsem si dlouho dobu myslel, že Plzeň, kde žiji, je po Praze druhé největší město) a blonďáky. Takže když jsem zjistil, že budu hrát za týpka, jehož zlaté vlasy by mu klidně mohla závidět i Lady Galadriel, nadzvedl jsem oči v sloup. Postupem času jsem ale zjišťoval, že Arthas zas takový Dušín nebude, přičemž po zábavné a kruté misi ve Stratholmu mi bylo jasné, že ten hoch má fakt o kolečko navíc. Celá kampaň se nese v celkem temné atmosféře, řekl bych, že to je i hudbou, protože mnoho motivů u lidí zní docela melancholicky, depresivně a děsivě, možná to je i takový foreshadowing toho, že to celé s lidmi nakonec moc dobře nedopadne.

I další kampaně jsou však velice kvalitní, za nemrtváky si zničíte ušlechtilé země několika dobráků, plus Orkové vám dokáží, že ne ve všech fantasy hrách musí být vždy zobrazováni jako krvežíznivé bestie, ale i jako národ, který smysl pro "ČEST ... A SLÁVU!" jak by řekl Thrall (nejoblíbenější postava btw). Je dobře, že za Noční elfy hrajete jako poslední, jsou totiž nejnáročnější, v počátcích se nezaměřují na čistou men-power, přičemž hráč s nimi musí zacházet šetrně. Obzvlášť mise, kde musíte průběžně přesouvat svou základnu, je hodně frustrující, ale paradoxně mě asi bavila nejvíc. V průběhu kampaní postupuje kupředu velice poutavý příběh, který nemusí oslnit svou originalitou, ale díky zajímavému světu a podmanivému podání je to pecka. Atmosféru ta hra má zvládnutou skvěle, ostatně s tvořením pěkné atmošky celkově Blizzard neměl příliš problém.

Celkově je Warcraft 3 asi nejlepší strategie, co jsem kdy hrál, což ničem moc nevypovídá, protože jsem jich hrál fakt jen pár. Nicméně takhle mě vtáhnout do nějakého herního světa a jeho příběhu, to se věru jen tak nepovede. Smekám.

Jo, a vždycky to budu hrát pouze a jedině s českým překladem a dabingem. Jasně, mnoho hlasů je úplně mimo (statečný rytíř má stejný temňácký hlášky jako Rytíř smrti, ale třeba ghůlové zní v "v češtině" daleko líp), plus samotný překlad taky není nejkvalitnější (troll witch doctor - trollí čarodějnice lékařka --__-- Češi mu dokonce změnili pohlaví), ale jelikož to pro mě představuje určitou nostalgickou hodnotu, plus ta lehká směšnost mě vždycky hrozně bavila, nedám na to dopustit.

"Za Kladivo Zhouby!"
(nejlépe pojmenovaného orka ever)

Pro: Gameplay, hezky odvyprávěný příběh, atmosféra, postavy

Proti: pár nudnějších misí, některé kampaně kratší než ostatní

+34

Oddworld: Abe's Exoddus

  • PC 80
Zatímco ostatní děti si ve školce kreslily zvířátka, sluníčka a domečky, já jsem se s pastelkami zase snažil co nejpřesněji zachytit moment, kdy Abe mrskne kamenem po mině, aby odpálila do pekel horoucích jednoho z toho Cthulhu hrbáčů s bouchačkou. Nutno říct, že jsem nikdy nedostal lízátko za nejhezčí obrázek :(

První hru jsem nehrál. Z nějakého důvodu se mi tenkrá v těch devadesátkách dostal do rukou až druhý díl. A strašně, fakt strašně dlouho jsem neměl absolutní páru o tom, jak se tahle hra vlastně jmenuje. Kdykoliv jsem o ní mluvil, nazýval jsem ji: "Ibu". To kvůli Abeovi, který v úvodním meníčku vždy hráče pozdraví svým "Hello", ovšem v jeho podání to znělo více jako "Heelu". A jelikož v devadesátkách jsem jen těžko mohl rozumět anglicky, právě díky oné podivné výslovnosti se mi do hlavy vpálilo slovo "Ibu", kterého jsem se upřímně nezbavil ani poté, co jsem zde na databázi konečně objevil pravý název hry.

Co se týká plošinovek, které vám opravdu brutální a drsnou formou dají sežrat fakt, že hráč něco posral, Ibu stojí na předních příčkách. Pád na minu, rozstřílení samopalem, rozkrájení automatickými pilami, sežrání "rukopavoukem", ... když zkrátka hráč umře, nikdy to nebude hezké na pohled. Samotný jednoduchý gameplay a bizarní, trochu trhlá atmosféra, byly faktory, které zároveň dělají z Ibu jednu z nejlepších plošinovek, co jsem kdy hrál. Oceňuji i rozmanitost prostředí. V jisté části hry se podíváme i do neprobádané divočiny, kde pro mě největší noční můrou byly především ti masožraví červi. Brrr.... A dodnes si pamatuju tu šílenou honičku s těmi pavoukovitými rukami, během které mi bušelo srdce jak o závod. A to je mimo jiné i něco, v čem hra opravdu exceluje - dokáže fakt nakopnout adrenalin. Především v pozdějších částech hry dojde k situacím, kdy si hráč bude muset dobře promyslet svůj plán, v rámci kterého nebude přípustné udělat jakoukoliv chybu. Musí být chirurgicky přesný po dobu několika dlouhých sekund. A když se to povede, ten pocit je opravdu euforický. Mimo jiné je hra i docela vtipná, je to teda velice často humor morbidní, ale funguje zde i tak dobře.

Je ale docela škoda, že asi po polovině ona rozmanitost prostředí zmizí, v rámci čehož pak hráč nenarazí na příliš velký počet zajímavých a pamatovatelných lokací. Hudba ne příliš výrazná a jednoduchá, ale k veškerým lokacím sedí senzačně.

Celkově je pro mě Ibu jednou z největších nostalgických vzpomínek. Už jen protože i ve školce jsem nemohl přestat malovat obrázky ze hry, kvůli kterým nade mnou učitelky kroutily hlavami a asi zvažovaly, zda raději nebrknout mojí mamce, aby mě vzala na nějaké vyšetření.
Můžou být rády, že jsem na ně nezkoušel prdět a nechat onen prd explodovat, pche...

Pro: zábavný gameplay, bizarně trhlý, chytrý, napínavý

Proti: po půlce malá rozmnistost prostředí a tudíž krapet větší nuda

+22

Worms World Party

  • PC 90
,,Dáme to jen na svatý ruční granáty?“
,,Cywe, já to chci hrát dýl než jen 3 minuty.“
,,Tak jen na normální granáty?“
,,A zase nechci, aby se to táhlo přes 2 hodiny.“
,,Tak jen na lítací ovečky.“
,,Tovížejo. Protože to s nimi umíš, viď?“
,,Já to s nimi neumím, to jen ty seš lama.“
,,Ae drž hudbu.“
,,Tak jen na pistole a samopaly.“
,,To bude trvat sto let.“
,,Banánový bomby?“
,,Hahahaha!“
,,Hahahaha!“
,,Tak jen standardní bazuky?“
,,Tak jo, ale žádný lano!“
,,Žádný? Aspoň jedno dvě, ne?“
,,Ok.“


Vzpomínka na klasickou konverzaci s kámošem těsně před zahájením nové hry. Pro tuto hru existuje zcela základní pravidlo: Nesmíte ji hrát samotní. To je jako hrát Mafii bez aut, Neverhooda bez hudby, nebo Dobrodružství Čtyřlístku bez Bobíka. Pro Worms je absolutní nutností, aby ho hrálo vícero hráčů. Když je člověk hraje sám, bude ho to bavit tak jen pouhou hodinu. Nicméně pokud najdete kámoše, který hru sice zdatně ovládá, ale nechá se lehce vytočit tím, že granát, jenž tak sebejistě hodil po mém wormsovi se třemi životy, se nečekaně odrazil od pidi pixelu textury zpátky k němu, je to jako nalézt Svatý grál. Hrát Worms ve dvou či více lidech je záruka naprosto parádní a skvělé zábavy, která se může obrátit i v dost napínavou podívanou. Absolutně nejlepší jsou situace, kdy jednomu hráčovi zbývá pouze jeden wormsík proti čtyřem wormsům protihráče. Onen zbývající worm je ale na dost výhodné pozici a vstoupí do módu „fight to the last breath“. A věřte nevěřte, v mnoha případech to klidně i vyhraje. Člověk jen musí mít trochu štěstí a skillu. A každý hráč by se měl řídit pravidlem, že ať už nějaká situace vypadá jakkoliv bezradně, nesmí to vzdávat, protože jedna jediná chyba vítězícího protihráče může vše naprosto změnit. To je mimo jiné to, co mě na Wormsech tak baví. Ta neuvěřitelná nepředvídatelnost. Věci se můžou nečekaně posrat stejně rychle, jako se můžou zlepšit.

Mimo jiné mají Worms líbivé grafické zpracování, vynikající arzenál zbraní, díky kterému si jednotliví hráči mohou hru zpestřit po svém, plus svěží smysl pro humor. Bezpochyby jedna z nejlepších herních psin pro více hráčů, jakou jsem kdy hrál. Přechod do 3D mě nepotěšil. Worms fakt pouze a jedině ve 2D. Už jen kvůli těm pálkám, se kterými můžete dát fakt nesmírně uspokojující, přeš moře a existenci učiněný, home run. Boží.
+16

Assassin's Creed: Revelations

  • PC 65
A je zle. Zakončení Eziova příběhu může být pro některé lidi sice uspokojující, ale já nad tím jen zklamaně kroutil hlavou. Po skvělé dvojce a parádním Brotherhoodu přichází sice pěkně vypadající, ale vcelku bezduchý Revelations, který mě prostě, marný platný, vůbec nechytnul.

Samotná Konstantinopol je bezesporu překrásné město, hraje v něm taktéž dost dobrá hudba, ovšem už ne tak kvalitní jako v ACII a Brotherhoodu. Šplhání po věžích a jiných vysokých objektech nikdy neomrzí, ale jiné zabijácké aktivity už zas tak zábavné nejsou. Dalo by se i říct, že byly už poněkud stereotypní. Novinek je málo, plus nejsou kdovíjak zajímavé. To samé platí i o nezáživném bránění „základen“, které mě fakt vůbec neoslnilo. Navíc se po městě nemůžu ani jen tak v klidu potulovat, což jsem občas rád dělal v předchozích titulech, protože jsem byl věčně připosranej z těch debilních vrahounských stalkerů, kteří mě, ještě díky té gradující varovné hudbě, dokázali vyděsit k smrti (někdy i doslova).

Největší zklamání je však příběh. Po výborném Brotherhoodu, jehož síla tkvěla především v návaznosti na druhý díl, přichází extrémně nudná a nezajímavá linka, která se s těmi předchozími z předešlých her, nemůže srovnávat ani za mák. Žádný výraznější záporák, ani nějaký ten dobrý plot twist, žádné napětí. Je to všechno takové... suché, nezajímavé, bez duše. Jasný, části s Altairem byly cool a fajn, velké plus za okořenění jeho charakteru, rozhodně se jednalo o jedny z nejzajímavějších sekvencí hry. Nicméně dějová linka se šedivým Eziem mě prostě vůbec nechytla. Nemluvě také o Desmondově sekvencí, během kterých jsem usínal nudou. Byly horší než v prvním díle a to už je co říct. Zachraňovala to především stále slušná hratelnost a krása města. Plus Ezio je zde velice charismatickej a je stále radost za něj hrát.

Myslím, že jeden z hlavních důvodů, proč spousta lidí tomuhle dílu dává zelenou, tkví i v onom rozloučení s charaktery Ezia a Altaira, tedy že se nechají unést jistou sentimentalitou. Jako... já tomu vlastně rozumím. Ale byť mám Ezia taky velice rád, jeho odchod ze scény moje finální hodnocení bohužel neovlivní.
Sorry.

Pro: Krásná Konstantinopol, stále zábavná hratelnost, části s Altairem

Proti: mizerný příběh, nudné desmondovky, přílišný stereotyp

+14

Assassin's Creed: Brotherhood

  • PC 85
Velice důstojný nástupce vynikajícího druhého dílu.

Brotherhood má jednu z nejlepších počátečních sekvencí ze všech her, co jsem kdy hrál. Hra vás hned vrhne tam, kde jste ve dvojce skončili, přičemž následný útěk z Říma a „přátelská návštěva“ uvřískaného Cesara Borgi ve vile, patří mezi mé nejoblíbenější sekvence z celé assassinovské série. Jedna z hlavních sil Brotherhoodu tkví především v návaznosti příběhu na díl předešlý. Rodrigo Borgia je pořád padouch, kterého je třeba zlikvidovat, ovšem nyní má za zadkem i celou svou famílii, která fousatýmu Eziovi taky krapet zatopí. Pro samotného Ezia, který v Brotherhoodu vystupuje jako již plně rozvinutý charakter, je hlavní zápletka stále poněkud osobní záležitostí, což je jedině dobře. Kvůli tomu je i příběh napínavý a poutavý, posilňuje to i návrat postav jako Caterina Sforza, Machiavelli atd. V rámci konzistentnosti a gradace příběhu a celkového vyprávění je pro mě Brotherhood na úplném topu ze všech her série. Do každé příběhové mise jsem se vrhal se zájmem a nadšením z toho, co na mě asi tak čeká dál.

Rozsáhlý Řím je parádní. I když ze začátku jsem byl krapet překvapený z jeho velké ponurosti, kterou doplňovala i znepokojující temná hudba, ovšem jakmile jsem začal město vytahovat z vlivu Borgiů a za vlastní prachy (Ezio je strašnej samaritán) ho vylepšovat, hned se v něm lépe dýchalo. Hudba je zde vynikající. Má mnohem temnější a expresionističtější nádech, ale poslouchat ji byla vyložená slast. Například když tohle hrálo během mé asi nejoblíbenější mise „Castello Crasher“ při šplhání po hradu Sant Angelo, hned jsem věděl, že se mi do mozku vpaluje jeden z nejlepších momentů z celé série. A z tohodle vyloženě teču. <3 Sám Cesare není špatný záporák, ovšem jeho fotr měl daleko větší štyl. Navíc v anglickém znění mi často zněl přehnaně dramaticky až hystericky, krapet to balancovalo na okraji otravnosti, ale naštěstí to nikdy nepřepadlo. Gameplay je více méně stejný, ovšem zde je okořeněný o vydávání příkazů jiným assassinům, čehož jsem se upřímně trochu bál, ale nakonec se ukázalo, že to nebylo nijak zvlášť složité, přičemž jsem si tuto novinku dosyta užíval. Překvapivě mě také bavily linky ze současnosti s Desmondem, obzvlášť závěr nechá hráče skvěle viset z lana očekávání.

Někdy se ovšem dostaví jistý stereotyp a nudnější mise, který onen intenzivní zážitek brzdí. Plus i když je hlavní příběhová linka napínavá, hráč jí prosviští až moc rychle, pokud tedy vynechá veškeré optional activities.

Brotherhood je jinak skvělým pokračováním Eziova příběhu, díky kterému jsem minulé léto jel do Říma jen kvůli tomu, abych si tam udělal fotku s Andělským hradem, dal to na fejsbuk a napsal k tomu příspěvek odkazující na Assassin´s creed, který stejně pochopili asi jen dva lidi. Awesome. Just awesome.

Pro: Napínavý příběh, Řím, hudba, gameplay

Proti: někdy stereotyp, nudnější mise, kratší

+27

Assassin's Creed II

  • PC 90
Renesance. A to nejen ta v ději, ale i v samotné herní sérii. Assassin´s Creed 2 roztrhl herní svěrací kazajku z prvního dílu, přičemž dal možnost hráči si dosyta užít parádní herní podívanou, která ho už ani zdaleka tak neomezuje, což byl největší problém dílu předešlého.

Dvojka je snad ve všem lepší než jednička.
Počáteční sekvence, kdy Desmond, spolu s herní verzí Diane Kruger, prchá ze základny Absterga, nakopne hráčovu pozornost a zájem o celkový děj, který je zde odvyprávěný s daleko větším citem a smyslem pro detaily, než byl děj v jedničce. Postavy jsou uvěřitelnější, mají duši, plus hráč si mezi nimi najde i oblíbence. Ale hlavně ten Ezio. Ezio je mnohem zajímavější a lepší postavou než Altair, primárně protože Eziův charakter se postupně rozvijí. Altair byl už předem ustanovený badass vrahoun, ke kterému si ale hráč nemohl vytvořit příliš blízkou vazbu, protože hra s jeho charakterem moc nepracovala. Pouze tak proplouval hlavním příběhem, který se ho vlastně zas až tak netýkal. Příběh v AC2 je pro hlavního hrdinu mnohem více osobní, tudíž u něho projevuje více emocí, což ho i více sbližuje se samotným hráčem. Není proto divu, že Ezio je dodnes považován za nejoblíbenějšího Assassina v sérii, Ubisoftu se opravdu podařilo vytvořit hrdinu, za kterého je radost hrát.

Samotná struktura příběhu, dialogů a postav učinila velký krok vpřed. Rozmanitost jednotlivých příběhových misí je uspokojivá a zajímavá, je zde mnoho pamatovatelných postav (výborný Da Vinci) a momentů, například maškarní v Benátkách byla senzace, stejně tak i Eziovo pasování. Hudba je taktéž vynikající, Jesper Kyd dokázal složit jeden z nejhezčích themů, co jsem kdy u nějaké hry slyšel, nemluvě o dalších dost parádních kusech, které se pyšní svým členstvím v mém soundtrackovém výběru.

Parádička ale samozřejmě je i to, že dvojka skvěle opravuje nejzásadnější chyby, které mi vadily v díle předchozím. Ezio už, chlapec jeden šikovný, absolvoval kurz plavání, tudíž zaplavat si v benátských kanálech není žádný problém. Nekvalitní zvuk backgroundu je ten tam, veškeré zvukové efekty mají parádní kvalitu, které dodávají na celkové uvěřitelnosti a atmosféře jednotlivých měst. A hlavně... HLAVNĚ(!!!) Ezio umí zabíjet z výšek. Když jsem to zjistil, připadal jsem si jak při doslechu, že kanál „MikeJePán“ byl smazán z youtubu – božsky. V rámci toho byly veškeré assassinace vyslovenou lahůdkou. Nemluvě o dalších vychytávkách, co má Ezio ve svém arzenálu. Například chodit po ulici a jen tak kolem sebe házet peníze mezi občany, kteří se na ně vrhnou jako Glum po Jednom prstenu, je parádní pocit, při kterém si připadáte jako ten největší frajer. Města jsou učiněnou slastí. Opět nádherně žijí, plus historické památky a budovy, po kterých budete mít možnost vyšplhat, vás možná i donutí jet na další dovolenou do Itálie, abyste si je vomrkli sami.

Ani dvojka však není bez chyb.
Parkour po střechách je zábavný, ale později mě začala štvát opravdu strašná přemíra lučištníků, kteří mě furt buzerovali. V určitých momentech taktéž přijde pár nudnějších misí, zavánějících stereotypem, ale převážně nic hrozného. Nicméně v rámci příběhu je těsně před koncem taktéž jedna velice úmorná a nudná mise, odehrávající se ve Florencii, během které jsem umíral nudou. A pak je tu samozřejmě samotný konec, se kterým bych za normálních okolností neměl problém, ale zjevení Minervy pro mě už bylo přílišné zabrouzdání do fantasmagorického nadpřirozena, které se mi na této sérii nikdy nelíbilo.

Assassin´s Creed 2 je pro mě dodnes nejlepší dílem série. Skvělá hratelnost, poutavý příběh, sympatický hlavní hrdina, … a ještě k tomu Itálie, kterou už od nepaměti považujeme s rodinou za náš druhý domov. A kdo by si byl pomyslel, že následující díl (ne, trojka ne) bude téměř stejně tak senzační.

Pro: Skvělá hratelnost, Ezio, příběh, hudba, atmosféra

Proti: někdy stereotyp, určité únavné pasáže v příběhu

+22

Assassin's Creed

  • PC 75
Hraní prvního assassina na mě působí jako kdybych jel na dovolenou k nějakému krásnému a exotickému místu, ale už jsem neměl tolik prachů k tomu, abych si zaplatil nějaké ty prohlídky, či koupil suvenýry.

Příběh je vcelku zajímavý. I když nejsem úplně fanda kroku udělat z templářů mocichtivé zmetky, stejně jsem jím byl natolik upoután, že jsem se zájmem následoval jeho cestu. Navíc chápu, že první díl slouží jako taková expozice k nastínění celého AC univerza, se kterým se bude bedlivěji pracovat až v následujících dílech.
Samotná města jsou boží. Jen tak se procházet ulicemi Jeruzaléma a kochat se okolím a ruchem města byl v roce 2007 fakt zážitek. Obyvatelé nebyli lhostejní k tomu co provádím, komentovali věci (často na hranici směšnosti, obzvlášť s českým dabingem) a občas projevovali emoce věrohodněji než kterýkoliv živáček v Imperial City v Oblivionu. Navíc šplhání na věže a jiné vysoké objekty patřilo mezi mé nejoblíbenější činnosti. Ty města žily. Následně i honičky se strážemi po zlikvidování cíle byly vynikající, obzvlášť díky té parádní hudbě. A když už se sáhne po meči a člověk se naučí soubojový systém, je to vyložená slast pro oko.

Bohužel asi největší zádrhel byl ten, že při ovládání Altaira jsem se často cítil jako kdybych hru hrál ve svěrací kazajce. Stejně jako Tommy Vercetti nebo Thomas Angelo je i Altair badass hrdina, nicméně stejně jako zmínění pánové, i on očividně neabsolvoval kurzy plavání, tudíž jakmile spadne do vody, konečná. Ale věc, která mě štvala snad absolutně nejvíc, byla nemožnost někoho zlikvidovat z výšky. Hráč musí být očividně vždy na stejné výškové úrovni jako jeho oběť. Nejhorší byla mise, kdy jsem musel zlikvidovat nějakého toho kapitána stráží, který dával proslov svým lidem. Stál jsem přímo nad ním na hradbách, měl jsem úplně krásnou možnost z nich seskočit a se štylem toho plantážníka odpravit, ale nééé, jeho veličenstvo Altair VII musí použít debilní žebřík, na kterém před zraky všech těch strážníků sleze dolů, a pak až teprve se uráčí do svého cíle vrazit kudlu. Lenoch jeden nonšalantní. Celkem hrozný je taky nekvalitní zvuk backgroundu ve městě. Když někdo mluvil, často to znělo jako ze sedmdesátkového rádia nebo z kanálu nějakého miniaturního youtubera, co se naučil zapnout web cameru. Nejdřív jsem si myslel, že je to českým dabingem, se kterým jsem hru hrál, ale posléze jsem zjistil, že tomu tak je i originálním znění. A některé rozhovory jsou extrémně utahaný. Stabilita kamery tomu navíc fakt nepomáhá.

Assassin´s Creed je dobrá hra, ale své zásadní mechaniky má ještě více méně v plenkách, nemá je ještě natolik rozvinuté, aby si hru člověk doopravdy užil. To se týká především ve zmíněném ovládání samotného Altaira. V rámci toho je hraní sice zábavné, ale některé omezující faktory mohou hráče opravdu vytočit. Chvála bohu za parádní dvojku.

Pro: živoucí města, implementace historických událostí, příběh, honičky, souboje

Proti: omezenost v ovládání, nekvalitní zvuk backgroundu, někdy utahanost

+19

Dragon Age: Origins - The Darkspawn Chronicles

  • PC 30
Zabiju obyčejného strážného - <3 Hurlock approves (+10) :D :D :D
Tak aspoň, že to umí pobavit.

Absolutně přiblblé DLC, jehož úloha je stejná jako úloha poloviny trpaslíků v Hobbitovi - absolutně zbytečná. To, že ovládáte jednotky padoušské strany je sice hezké, ale v rámci schopností a celkových bitek se o žádné velké žrádlo nejedná. Souboje velice rychle omrzí, dialogy prakticky žádný, plus veškeré lokace jsou samozřejmě okopčené z původní hry. Dokážu pochopit, že Bioware vydali tuhle hovadinu s tím, že si plně uvědomovali fakt, co za blbinu to je, ale aby to byla nudná hovadina... to je prostě fail.
Jedno tomu DLC ale musím nechat - mohl jsem v něm zabít Oghrena. Jen díky tomu jsem byl zprvu v pokušení tomu dát 95%, ale pak jsem si řekl, že bych se měl klidnit a přeci jenom být krapet objektivnější.

Tohle má smysl hrát snad jen pouze v případě, že jste každého člena v Originech nesnášeli, pokud to je váš případ, tak si DLC užijete, vy burani.

Pro: Oghren tam chcípne

Proti: nudné, ryhle omrzí, hovadina bez kouzla

+26

Dragon Age: Origins – The Golems of Amgarrak

  • PC 45
No zaplať pánbů, že to bylo tak krátký. Trpaslíky v DA sérii rád nemám, což je takový můj osobní ojedinělý případ rasismu, ke kterému se klidně přiznám, takže šance, že by mě tohle DLC oslovilo, byla opravdu malinká. A žádná sláva to věru není - Charaktery bez duše, nezajímavý příběh, okopčené lokace z původní hry a datadisku, plus nemá to žádnou šťávu. Bojů moc není, plus většinou jsou buď nudné nebo otravné.

Co se obtížnosti týče, tak za normálních okolností bych asi dost trpěl, ale moje rougovské elfátko, tam přišlo extrémně natuněné a připravené. Několikrát se stalo, že všichni moji neschopní parťáci popadali a můj hlavní hrdina to tam sám dával jak největší frajer, ovšem i on si popil dost lektvarů.

Závěrečný boj dohrán na nightmare obtížnost (no co, chvástat se musím) a ano, je to docela masakr. Nicméně už jsme si ustanovili, že můj rogue je největší pán, takže po pár loadech a zvednutých prostředníčků jsem hlavního bosse udolal. (Je to celý o kombinaci skillů "Mark of Death" a "Unending Flurry", s krosnou nacpanou lektvary na staminu) Je to boj opravdu velice tuhý. Asi jeden z nejtěžších z celé série, ale upřímně si myslím, že Corypheus z DLC Legacy byl ještě těžší.

Tohle znovu ne. Jediným důvodem, proč jsem toto DLC rozehrál, byla zvědavost, zda budu schopen ho udolat na nightmare, kvůli jeho proslulé obtížnosti. A když se mi to teď povedlo, můžu na to zase v klidu zapomenout.
A docela rád to udělám.

Pro: Závěrečný fight, ten nosorožec byl fajn

Proti: mizerné charaktery, mizerný příběh, mizerná atmosféra, okopčené lokace

+13

Command & Conquer: Red Alert 3

  • PC 80
Red Alert 3 jsem rozehrál zejména z následujících důvodů:

1. Obsazení, které se skládá z jedněch z mých nejoblíbenějších herců (Jonathan Pryce, Tim Currey, J. K. Simmons,...)
2. Holky (přirozeně)
3. Strategie z dnešního světa se mi líbí.
4. Plus možnosti hrát za západní mocnosti a nakopat prdel Sovětskému svazu jsem prostě nemohl říct ne.

Minulé díly jsem nehrál, vlastně kromě Generals jsem nehrál žádnou C&C hru, takže nemohu příliš porovnávat, ovšem musím říct, že mé dojmy jsou převážně pozitivní, obzvlášť s ohledem na to, jaký jsem většinou ve strategiích dřevo. Jakože fakt velký.
V první řadě musím říct, že se mi nesmírně líbí ona ohromná nadsázka, ve které se celá hra nese. Ať už to jsou schopnosti jednotek nebo hlášky jednotlivých velitelů, je zcela evidentní, že tvůrci si z toho dělají pěknou prdel. Taktéž je hezký, že i když se jedná o americké vývojáře, evidentně si dokážou dělat srandu sami ze sebe. Třeba pojmenovat základní pěchotní jednotku s mega bouchačkou "peacemaker", či hlášky od spojeneckých velitelů jako: ,, All right, you win this time. But freedom will always prevail in the end!", nebo mise za Japonce, kdy musíte bránit Pearl Harbor proti Američanům,... to všechno je prostě super.
Soundtrack je nadupaný jak kráva. Základní bojový theme každé frakce mi vždycky dokázal pořádně rozproudit krev v žilách, holt ta elektrická kytara dokáže dělat divy. S grafikou jsem neměl problém, upřímně mi přišla Ok, ovšem jak už jsem psal, jiné díly série jsem nehrál, takže plně chápu, pokud někomu znalejšímu úplně nevoněla.
Klíčem k vítězství v jednotlivých misích pro mě byly vždycky letecké jednotky. V podstatě u všech tří kampaní byla má strategie následující:
1. vytvořit pevnou a nepropustnou obranu hlavní základny,
2. vytvořit mega mohutné letectvo, které jsem posléze posílal ničit hlavní budovy a objekty...
A musím říct, že tahle strategie se osvědčila nevídaně, protože díky tomu jsem mnohými misemi prošel jako nůž máslem. Ovšem i tak některé mise byly docela dost tuhý, například Mount Rushmore, to bylo vyloženě utrpení (mise na čas nenávidím snad víc než míchaná vajíčka), stejně tak zmíněné bránění Pearl Harboru také nebyla žádná sranda. Dále také oceňuji, že některé mise byly založené na onom "Commandos" stylu, kdy úspěch závisí pouze na jednotlivcích, v tomto ohledu jsem si tuze užil hrát za Tanyu při likvidování sovětských budov a jednotek. Žůžo!

Co mě ale velice zklamalo byl fakt, že kampaně na sebe příběhově evidentně nenavazují. Když jsem dohrál kampaň za Sověty a začal další za Spojence, s údivem jsem nadzvedl obočí, protože se tam začaly objevovat postavy, které v předchozí kampani skáply. Nejdřív jsem si myslel, že jde o nějakou přeskakující časovou linku á la Pulp Fiction, ale evidentně každá z kampaní si jde svou vlastní časoprostorovou cestou. Dále mě štval opravdu úděsný pathfinding jednotek, obzvlášť inženýři mě v tomhle rozčilovali. "Ne, nebudu tě vodit za ručičku, sám si tam dojdi, já musím dohlížet na bitevní pole, cywe!"

A jelikož ve mně ještě stále zůstalo nějaké to puberťácké myšlení, musím ocenit i nějaké ty krásky, které hru zdobily.
Ta nejkrásnější: Dasha (byl jsem její otrok v podstatě hned)
Ta nejvíc sexy: Lt. Eva (randit bych s ní asi nechtěl, ale sakra dělá se mnou věci!)
Ta nejroztomilejší: Lissette (roztomilejší verze Rachel McAdams, a ten kukuč...)
Ta nejcharismatičtější: Suki (ženská jak se patří, šel z ní respekt jak hrom)

Red Alert 3 byla velice zábavná strategie, která mě vcelku úspěšně přesvědčuje o tom, že bych tu C&C sérii mohl okouknout trochu blíže, protože tvůrci mají evidentně štyl.

Pro: Obsazení, hratelnost, hudba, nadsázka, grafika

Proti: Příběhově uzavřené kampaně, pathfinding, mohlo být delší

+19 +20 −1

Rayman 3: Hoodlum Havoc

  • PC 90
Kratší než dvojka? Asi jo. Infantilnější? O dost. Lepší? Rozhodně!
Ano, hra je daleko více infantilnější a veselejší, což může být pro starší hráče poněkud otravné, ale podle mého názoru onen dětinský feeling dodal hře na určitém jedinečném šarmu, kterého předchozí díly nikdy nedosáhly. A hrál jsem to s českým dabingem, který je skvělý. ANO! ŘEKL JSEM TO! A nestydím se za to!

Obrovská síla trojky totiž tkví v parádní rozmanitosti prostředí. Jistě, hra má sice mnohem méně levelů než její předchůdce, nicméně každý z nich dýchá na hráče svou vlastní, zcela unikátní atmosférou. Dvojka byla také velice zábavná, ale často mi levely splývaly do sebe, protože ona malá rozmanitost prostředí a stále furt ty stejné barvy tvořily určitý stereotyp. Zde jsou levely delší a každý z nich naprosto odlišný, po vizuální a originální stránce navíc naprosto famózní. Temné a špinavé bažiny, kde jsem spadl do klína bábě na hajzlu (to nechceš), Země sinalého mrtvého (nejkrásnější část hry), Nejdelší zkratka (čistě šplhounská puzzle mise bez jakýchkoliv bojů) nebo poušť Knaarenů, kde jsem byl jako malý dost připosraný – celý tento level dodává na hrůze především ten fakt, že Knaareny nelze zabít. Plus část, kde se ke mně pomalu blíží přízračná zombie kuřata, za doprovodu dost creepy hudby, mám vyloženě vpálenou v hlavě a byla často důsledkem pěkně nepříjemných nočních můr... brrrr.... Obecně každý level má svou vlastní jedinečnou duši. Ovšem moje nejoblíbenější části byly mezidimenzové serfovací jízdy, během kterých hraje chytlavá disco hudba, a před očima se vám tvoří úchvatná vizuální podívaná. What a fucking time to be alive. <3

Hra exceluje i v postavách. Víc toho nakecají, vypadají lépe, plus jsou zde více prezentovány jako charaktery s duší, než jen jako expoziční prostředky a ex machiny z předchozích dílů. Globox je naprosto tupý dobrák, který je zcela neužitečný v boji, ale zároveň to na vašich cestách bude dost klíčová postava, kterou budete muset chránit, protože v jejím nitru je hlavní záporák hry, kterého je třeba dostat ven a zlikvidovat.

Boje se také zlepšily. Nepřátelé už nemají onu votravnou chvilkovou nesmrtelnost po utrpění zranění, plus jsou docela pěkně rozmanití, přičemž na každého bude potřeba trochu jiná strategie. Boss fighty mají navíc koule, obzvlášť první boj s Refluxem je jeden z nejepičtějších soubojů, co jsem kdy viděl, a to nejen kvůli vynikající velkolepé hudbě, která během toho hrála. A soundtrack obecně je taky dost skvělej.

Kamera ovšem občas stále zlobí, někdy se nenatočí tak jak má, přičemž Rayman žuchne někam úplně mimo mísu, než bylo plánováno. Plus mě mrzí, že oněměl. Pokud nepočítám cut-scény, tak za celou herní dobu řekne pouze tyto věty:
Na začátku hry: „Bojové uniformy? To je přesně to, co potřebujeme, máš pravdu!“
Ke konci první třetiny: ,,Promiňte, nechtěl jsem.“
Těsně před finálním bossem: ,,Globoxi? Jsi v pořádku? Globoxi? Odpověz mi!“

Vím, že budu asi v menšině a že na mě bude pohlíženo jako na nedorostlého ňoumíka, ale nejenže je Rayman 3 nejlepší hrou ze série, ale osobně ji řádím i mezi mou TOP 10 nejoblíbenějších her celkově. Optimistické, nesmírně zábavné, plus má to prostě koule.
Holt nostalgie je mrcha, marný platný.

Pro: Atmosféra, zábavná hratelnost, hudba, souboje, rozmanitost prostředí

Proti: Občas pitomá kamera, Raymanova mlčenlivost

+16