Jako… já fakt nevím, jak to ten CD Projekt Red dělá, ale ty jeho datadisky jsou vždycky takové pecky, že mě to pokaždé překvapí. A Phantom Liberty není žádnou výjimkou. Jeho vydání mě nakonec natolik zlákalo, že jsem si rovnou dal druhý průchod celou hrou, abych i ozkoušel, což všechno vlastně nabízí patch 2.0. Vytvořil jsem si proto novou korpo V rockerku a vydal se s ní do nové čtvrti plné po zuby ozbrojených psisek, kde na mě čekalo setkání se Stringer Bellem z The Wire, na nějž jsem se těšil od prvního traileru.

Dogtown jako takový zas až tak zajímavý vlastně není, je to poměrně malá čtvrť s několika hodně hezkými interiéry, která však moc nenabádá k tomu, aby ji hráč nějak důkladně prozkoumával. Opět je zde několik libových vedlejších úkolů, které lze vyřešit různými způsoby, dokonce i zakázky od kšeftařů (v případě Dogtownu jen od Mr. Handse) jsou mnohem zajímavější. Už to není jen ono nudné ukradni tohle, zachraň tohodle a zabij támhletoho, těch deset zakázek, které Phantom Liberty nabídne, jsou hezky unikátní, pamatovatelné a mnohdy i potrápí mozek s určitým morálním rozhodováním. Kradení aut za prachy mě však rychle omrzelo, obzvlášť po zjištění, že to je celé náhodně generované.

Kde však datadisk exceluje nejvíce, je hlavní dějová linie, která mi opět dokázala, že CD Projekt Red je zatraceně dobrej v psaní herních příběhů a postav. Ten se primárně točí kolem dvou postav, netrunnerky So Mi a agenta Solomana Reeda. Oba dva tyhle sympaťáky si lze vcelku rychle oblíbit, jejich motivy jsou do jisté míry pochopitelné, ale zároveň svým jednáním vnesou hráči do hlavy jisté pochybnosti o tom, zda jim může věřit. Jednotlivé sekvence v hlavním příběhu jsou tak krásně různorodé, je zde nadupané intro s jedním z nejlepších boss fightů z celé hry (Chimera), hezká špionská infiltrace večírku, při které musí V s Reedem pracovat jako tým, a dokonce je zde i jedna překvapivě hororová pasáž, jež je zcela jednoznačnou mrkačkou na Alien: Isolation. Celkově to je zkrátka a dobře skvěle odvyprávěná a řádně napínavá jízda, která vás možná opět v některých chvílích přinutí pozastavit hru, začít pochodovat po pokoji a s mírnou dávkou frustrace se rozhodovat mezi jednotlivými volbami. Jestli ale byla věc, která mi v příběhu hodně chyběla, tak to byl nějaký výrazný a dobrý záporák. Tedy… on tam jeden je, ale hra ho někde po půlce poměrně trapně a náhle hodí do koše, což mi ve výsledku přišla škoda.

Ani hudba zde nebyla vůbec špatná, s příchodem nových rádiových stanic jsem si navíc obzvlášť oblíbil song El Tiempo, během kterého se po dálnicích Night City sviští jedna báseň. A když člověku začne během jedné obzvlášť dramatické pasáže hrát do sluchátek tenhlecten parádní nářez, tak mu to pořádně rozproudí krev v žilách.

Dostal jsem krásně smutný a skoro až tragický konec, ve kterém prohrál v podstatě úplně každej. Připojil jsem se k Reedovi a v úplném finále vyhověl poslednímu přání So Mi a vystrčil ji ze zásuvky. A vůbec toho nelituju, protože po narativní stránce mi to přijde jako bezvadný a odpovídající zakončení, které se do světa Cyberpunku 2077 zatraceně hodí.

Lariani mi vlastně splnili sen.
Mnoho let jsem prahnul po moderní hře ze světa Forgotten Realms, která by svým stylem připomínala třebas sérii Dragon Age. A hleďme! Na scénu nastoupili sympaťáci z Belgie, kteří se rovnou vrhli na volné "pokračování" mé milované Baldur's Gate série, jež je už od mých sedmi, osmi let předmětem vyloženě až fanatického uctívání. Vytvořil jsem si proto drowskou bardku, v mé hlavě dceru Solaufeina z BG2, která má PRAVOU obsidianovou barvu kůže, ne jako zbytek těch modro-fialových šarlatánů, co si na drowy jen hrají! A vydal se s ní na velkolepé dobrodružství, které se celé odehrává po proudu řeky Chionthar.

Baldur's Gate III vyniká především svou podmanivou prezentací. Ta hra prostě působí sympaticky. Svým vizuálem, humorem, smyslem pro budování atmosféry, hravými nápady... Ten larianský podpis je na ní prostě zřetelný. Což byla ale zároveň věc, které jsem se zprvu obával, protože jsem také patřil mezi skupinu lidí, která chtěla ze hry skutečně Baldur's Gate III, nikoliv Divinity: Original Sin III. A i přestože po technické stránce je to prostě jasné Divinity, ducha Baldura ta hra přece jenom má. Takže za mě je to vlastně takový hezký kompromis.

Na rovinu se přiznám, že nejsem fanoušek turn-based combatu. Nicméně po dohrání obou dvou dílů Divinity: Original Sin jsem mu začal přicházet na chuť. V případě BG3 rozhodně oceňuji onu velkou pestrost, se kterou se dají mnohé šarvátky vyřešit. Člověka to přinutí hezky strategicky přemýšlet nad tím, kterak se určitý střet dá vyřešit bez spoléhání se na hrubou sílu. Vlastně celkově, co se týče míry volnosti, kterou máte na bojišti, tak BG3 je libovka. Nechápu ale, proč byl max level 12. Člověk ho dosáhne relativně rychle v Actu III, přičemž pak může strávit desítky hodin získáváním zkušeností, ze kterých má velké kulové.

Příběh je obecně fajn vymyšlený a občas i napínavý, v mnoha částech ho ale strašně sráží na kolena celková utahanost hry, kvůli které v určitých chvílích nemá vůbec drive. To se projevuje třeba i na mnoha navracejících se postavách z předešlých kapitol, u kterých jsem několikrát zapomněl, kdo to vlastně byl. Jako... nemusí mi ta hra tolik připomínat můj vlastní život. Onu utahanost (jak v soubojích, tak i někdy mimo nich) a absenci určité svižnosti, považuju za jeden z předních problémů hry. Když ale nahodí dobrý tempo, tak jede překrásně. Act I je taková oťukávačka, tudíž mu jeho celkovou mdlost dokážu odpustit, druhá půlka Actu II je parádní a začátek Actu III zase výrazně ubere na plynu. Celkově jde ale o fajn děj s několika opravdu skvělými a výraznými momenty. Vadou na kráse je ovšem jeden MASIVNÍ přešlap, který se týká dvou postav z předešlých her - Viconie a hlavně Sarevoka, kterého ta hra vyloženě s velkým prominutím rozmrdala na sračky. Navíc to cpaní Bhaala mi přišlo poněkud laciný. Já vím, že se to jmenuje "Baldur's Gate", tudíž bychom asi měli často pomrkávat po předešlých dílech, ale nesmí se to přehánět, boha jeho! 

Významnou součástí hry jsou samozřejmě vaši souputníci. A zde si Lariani zaslouží fakt pochvalu, protože mi téměř všichni přirostli k srdci. Astariona jsem zprvu nemusel, ale později se z něho vyklubal jeden z nejvtipnějších a mých nejoblíbenějších druhů, Lae'zel mi taky přišla super, byť mě mrzí, že v pozdější části hry už její dějová linka neměla šmrnc. A nebudu lhát. Tenhle gif mě asi nejlépe znázorňuje ve chvíli, kdy jsem se setkal s Jaheirou. Nejenže je dle mého slušně napsaná, ale Tracy Wiles odvedla skvělou práci s napodobením hlasu a přízvuku Heidi Shannon, která Jaheiru namluvila v předešlých dílech. Skutečně jsem tak měl pocit, že se bavím s tou starou dobrou tvrdohlavou harfenicí z BG1 a 2. To samé už bohužel nemohu říct o Minscovi, kde hlas Jima Cummingse prostě strašně chyběl.

Jediný parťák, který mi byl tak nějak u zadku, byl Halsin. (Příhodně to byl zrovna on, koho Orin unesla, lol). Ale kdo ví, třeba ho Lariani udělali schválně nudného jako takové mrknutí na jeho druidského kolegu Cernda, který byl zase nejnudnějším společníkem dvojky. Celkově jsou ale parťáci velkým plusem celé hry, jejich příběhy jsou zajímavé, mají mezi sebou interakce (včetně těch negativních) a přidání kempu à la D:O byl skvělý nápad. Teď jim ještě nadělit nějaké epilogy v poněkud nedokončeně působícím konci hry a budu úplně spokojený.

Moje drowka romancovala Galea, protože má slabost pro intelektuální máničky s náušnicemi. Strašně to urazilo Karlach a Halsina, kteří jí na féra řekli, že po ní strašně toužili, i přestože ona s nimi nijak neflirtovala. Nadrženci odporní...

Jedna z nejvíce frustrujících věcí na celé hře byl ale jednoznačně inventář a jeho managment. Možná je to tím, že jsem v životě nebyl příliš pořádný, ale v BG3 mi baťohy hrdinů přišly obzvlášť nepřehledný. Souvisí s tím také ona známá obava snad každého RPG hráče, který sbírá skoro všechno se slovy: "Co když to někdy budu potřebovat?", a bojí se cokoliv vyhodit, protože si u toho položí úplně tu samou otázku. A v BG3 je fakt hodně předmětů. Jakože fakt hodně. Obzvlášť k vzteku ale bylo, že když jsem chtěl nějakému parťákovi dát nové vybavení, musel jsem ho nejdříve naverbovat. Což znamená zahájit s jedním společníkem rozhovor, vyhodit ho, pak přijít k dalšímu, dát se s ním do konverzace a přijmout ho. Oproti takovému Dragon Age: Origins, kde bylo nabírání do družiny a managment inventáře krásně zjednodušené, to zde je zcela zbytečně zdlouhavé. Otravné jsou i nějaké ty bugy, jeden z nich mi dokonce zlomil quest, v němž jsem měl získat od těch tieflingských smradů zpět své věci. Zpátky jsem je nezískal, což jsem těm harantům nikdy neodpustil.

Hudba byla pěkná, ale po tom, co Borislav Slavov předvedl v D:OS2, mě vlastně trošku zklamala. Je tam několik opravdu pěkných tracků, ale fakt bych víc ocenil, kdyby se soundtrack skládal z kousků, jež mají více charakteristické a pamatovatelné motivy, na můj vkus je tam moc nevýrazné ambientní hudby. Velice se mi ale líbily následující díla:

Main Theme 
Sixteen Strikes
Gather Your Allies! (0:42 - překrásný hrdinský "final push" vibe)
Raphael's Final Act (konečně nějaký pořádně originální boss battle theme)

Ve výsledku je Baldur's Gate III dobrá, opravdu velice dobrá hra. Rozhodně bych o ní ale nemluvil jako o nějaké hře desetiletí. Kdo hrál předešlé dva Baldury a oba díly D:OS, tak ho dle mého nemůže tolik věcí zas až tak fascinovat. I tak je to ale opravdu velice hezké dobrodružství, které si stoprocentně v budoucnu ještě zopakuji. Tentokrát samozřejmě za nějakého evil bastarda, který bude házet gnómy a půlčíky do řek.

Oh! Btw, neodpustím si to a nasdílím i sem své video, v němž mluvím o tom, proč je série Baldur's Gate tak strašně skvělá. Některým veteránům po něm může ukápnout slza. :)

Vztekal jsem se, smál, truchlil a jásal. Prostě takové ty normální věci, které k pořádnému epickému fantasy dobrodružství patří. Na Divinity: OS dvojku jsem byl hodně zvědavý, protože jsem na ni téměř ze všech koutů slyšel samou chválu. A jelikož mě první díl odnaučil zášti vůči turn-based combatu (tímto se všem dědům omlouvám), nemohl jsem so dočkat, až se mrknu do dalšího koutu Rivellonu.

Rozhodl jsem se hrát za Ifana, protože měl nejenom zajímavě znějící origin, ale i správňácký vzhled takového toho ošuntělého Aragorn style hrdiny, který už má ledacos za sebou. Navíc má naprosto parádní hudební motiv, přičemž když při určitých konverzací hrálo tohle (0:12), člověk z toho měl hezký pocit, jako kdyby právě probíhal nějaký veledůležitý rozhovor, který ovlivní další dění příběhu.

A když už jsme ten příběh nakousli, oproti jedničce je zde rozhodně zajímavější, poutavější a i lépe odvyprávěný. Má několik fajn plot twistů, které ve mně rázem vzbudily větší zájem o to, co bude dál. Akorát finále bylo trochu nenadále a ve výsledku ne úplně uspokojivé plus i finální fight trochu zklamal. Velice nepříjemnou novinkou také byla absence přímé řeči v rozhovorech u hlavní postavy. Chápu, že některým hráčům to vyhovovalo, ale já z toho měl pocit, jako kdybych čuměl na film, v němž byl hlas hlavního protagonisty jako jediný komplet ztlumený. Jsem zatraceně rád, že tohle bude jedna z věcí, která se do BG3 nevrátí.

Ze společníků jsem měl celou dobu v partě Sebille, Fanea a Lohse, přičemž všichni tři mi přišli skvěle vymyšlení a napsaní. Obzvlášť závěr dějové linky u Lohse se mi zdál naprosto senzační. O kvalitách Red Prince a Beasta mluvit nemůžu, protože se pro ně holt místo v družině nenašlo a já v RPG hrách nerad situačně měním partu. Možná akorát s Fanem mohl jít Larian ještě trochu víc do hloubky, ale po skončení hlavní dějové linie mi na druhou stranu přijde, že status hlavního hrdiny by nejlépe seděl jemu. Opět s nimi ale mám jeden zásadní problém. Vůbec mezi sebou nemluví. A jelikož jsou dobře napsaní, o to víc je to frustrující. Jasně, sem tam se vystřídají v názorech na nějakou danou situaci, ale zároveň na sebe nijak nereagují. Já chápu, že ne každé družinové RPG musí sledovat onu Bioware šablonu, ale takhle jsem měl občas pocit, že místo parťáků mám jen nějaké summony, pro které jsem středobodem vesmíru já, ale ostatní jsou neviditelní. A je to fakt škoda.

Soubojový systém je oproti jedničce o něco složitější (přítomnost fyzického a magického brnění), což trochu ubírá na srandě z používání AoE kouzel, ale dle mého to veškeré šarvátky krásně zpestřilo. Člověk tak musel více přemýšlet nad taktikou a strategií, v rámci čehož mi i hra přišla těžší. Ze začátku mi obzvlášť natrhávala prdel, ale takovým tím uspokojivým způsobem (nikdy bych nevěřil, že takovou větu někdy napíšu). A i přestože soubojů bylo mnoho, po většinu času mě fakt bavily. Opět se vrací zajímavé a originální questy, které se k hráči nechovají jak k mentálně postiženému a nutí ho přemýšlet, hezky vymyšlené puzzly, fungující atmosféra a velice osvěžující svoboda v interakcích s okolními postavami a se světem.

Občas ale došlo i na nějakou tu frustraci. V první řadě mě štvalo, že po skončení souboje se všichni moji hrdinové sami přihrnou k postavě, kterou mám zrovna zvolenou. A to, že kvůli tomu budou muset přeběhnout po povrchu, kde ještě hoří oheň, je moc nezajímá, což jim ubere ten poslední ždibec života, jenž jim zbýval. Zaplať pánbů, že jsem vykupoval svitky vzkříšení ve velkém! Některá NPC po boji navíc osloví vždy toho nejbližšího z mých hrdinů, tudíž občas to byl ten, který má zrovna nula bodů v přesvědčování. A naprosto dementní je, že při výběru odměny nemohu přepínat mezi postavami, tudíž také nemohu řádně porovnávat. Jelikož si vybavení ve hře měníte relativně často, tak si jen těžko pamatujete, jaké staty vybavení vašeho hrdiny zrovna má. Tudíž pak můžete snadno vybrat nějaký šunt.

Soundtrack je naprosto parádní, přičemž onen hlavní motiv, který si prozpěvuju už několik týdnů, je jeden z nejhezčích theme songů, co jsem kdy v nějaké hře slyšel. Z Borislava Slavova se tak rychle stává jeden z mých oblíbených skladatelů. Kromě hlavního a Ifanova motivu se mi ještě velice líbily následující tracky...

A Part of Their Story 
Power of Innocence 
The Battle of Divinity 
A Single Drop of Magic 

Nemohu říct, že bych se z Divnity dvojky vyloženě posadil na zadek (bodejť, když mi ho hra několikrát natrhla) ale i tak se jedná o velice povedené a krásné dobrodrůžo s hezkými nápady, unikátní prezentací a zábavnými mechanikami, které si v budoucnu se vší pravděpodobností ještě zopakuji. A i když jsem zde zmínil hodně mínusů, hra mě fakt po většinu času velice bavila a rozhodně rozumím tomu, proč jsou z ní někteří hráči tak paf.

Sir Lora, který na mě měl spoustu keců, padl, když začal furt dokonal nabíhat do prokletého ohně. Jak ironické. (Again) Rest in Piece, Quercus. Doufám, že i moje kočky budou za nemrtva tak statečné jako ty.

Pomalu se nám blíží léto. To znamená doba, kdy vyjde Baldur´s Gate 3, kterou je mou nejsvatější povinností si prostě zahrát. Ale ještě předtím jsem si chtěl trochu posvítit na to, co jsou vlastně ti kucí z Larianu zač a jak dobře umí dělat RPGčka, abych pak mohl trochu porovnávat. A zatím jsem opatrně optimistický.

Řekl jsem si, že budu trochu roleplayovat sám se sebou a z oné základní dvojce jsem si vytvořil ušlechtilou, milou a idealistickou rytířku, která chtěla každému pomáhat, a vedle ní pragmatického, sobeckého a bezcitného mága, jenž se zas ke všemu staví s nedůvěrou. A překvapivě se vlastně skvěle doplňovali. Ano, samozřejmě by bylo asi lepší, kdyby za obě postavy hráli dva různí hráči, ale i tak vybírání dialogů u každého z nich na základně jejich charakteru, který jsem si pro ně předem určil, dodalo celé hratelnosti takovou zajímavou náplň, i přestože ve výsledku vždy záleželo na mně, komu z nich dám v určitých situacích přednost. A když už mluvíme o dialozích, klobouk dolů za to, že fakt všechny postavy mají kompletní voice acting. Ne snad, že bych byl líný číst (však jsem odchovanec Infinity enginu, cywe!), ale vidět něco takového v izometrickém RPG, které navíc vyšlo před Pillary, pro mě byla příjemná novinka.

Co se týče soubojového systému… (sigh) Oukej, dobře, uznávám. Něco na tom turned-based combatu přece jenom je. I přestože v některých chvílích mi přišel až příliš zdlouhavý, nakonec jsem mu (alespoň tedy v této hře) přišel na chuť a na jednotlivé konfrontace s nepřáteli se těšil. Kombinace různých elementů, využití prostředí ve svůj vlastní prospěch, to vše dodávalo různým šarvátkám skvělou šťávu. Akorát mě krapet zaskočilo, když jsem zjistil, že můžu během soubojů ukládat, což značně ulehčilo celkovou obtížnost. Možná až příliš. Já vím, že se můžu rozhodnout zkrátka… ehm, neukládat. Ale když mi to ta hra prostě takhle otevřeně nabízí, tak sorry, ale moje síla vůle v tomhle ohledu prostě není dostatečně silná.

Jistým zklamáním však byli parťáci, u kterých jsem doufal, že si s nimi Lariani trochu více pohrají. Ne snad, že by to byly nějaké bezduché podržtašky, například král Jahan mi přišel fakt suprově napsaný (plus má rád kočky, což je mega plus), ale oproti hrám od Bioware a Obsidianu působili spíše jen jako takoví skoro až lhostejní žoldáci, kteří se jen čas od času k něčemu vyjádří. Ale hej. Když zahlédnou past, tak je nemusím vést za ručičku, aby se jí vyhnuli. Před tím se klaním.

Musím ale velice pochválit questy, především tedy ty vedlejší. Nejenže jsou mnohdy zajímavé a dobře napsané, ale hlavně spousta z nich má onen old school feeling, kdy hráč musí při jejich plnění přemýšlet, ne pouze sledovat ukazatel na minimapě. Deník se k vám nechová jako k mentálně postiženému, aby vám doslova a do písmene řekl, co přesně máte dělat, pouze zrekapituluje, co jste se vlastně dozvěděli, zanechá určité indicie a zbytek nechá na vás. A když pak onen quest skutečně splníte, je to sakra dobrý pocit! Hlavní dějová linie je Ok. V podstatě typický příběh o záchraně světa, ale vcelku hezky napsaný.

I hudba byla fajn, především tedy v hubech a lesích. Obzvlášť se mi líbil track Flutter of a Butterfly, přičemž je neuvěřitelný hřích, že to hrálo jenom na úplném začátku hry. Vždyť část od 0:45 dál je naprosto kouzelná!

Celkově jsem si svůj první výlet do Rivellonu užil, tudíž jsem moc zvědavý na to, co nabídne ještě slavnější dvojka. A nakonec ta hra nebyla ani tak trhlá, jak jsem původně čekal! Ne snad, že bych měl něco proti humoru v RPG hrách, ale trochu jsem se obával, že hra začne být ve stylu vožralého studenta činohry DAMU (příšerný to zjev) až moc žoviální a afektovaná. Jsem moc rád, že se ony obavy nenaplnily.

Wow. Neuvěřitelné.

Hogwarts Legacy normálně fakt úplně přesně do puntíku naplnil mé nejhorší a nejčernější obavy, které jsem dostal poté, co jsem se dozvěděl, že ta hra bude fakin open world. Ale i tak jsem se na to musel vrhnout krátce po vydání, protože jsem prostě HP fanatik, který na původních knihách vyrůstal a celý ten svět dodnes zbožňuje. Navíc jakožto hrdý člen Zmijozelu jsem vyloženě prahnul zahrát si za nějakého slušného studenta této koleje, kterou Rowlingová v předlohách tak trochu pohnojila.

Nejdříve začnu pozitivními věcmi. V první řadě strašně oceňuji, že i přestože Bradavice silně vycházejí z filmové podoby a některá místa v interiéru vypadají stejně, našlo se tu i tak nějaké místo pro inovaci, v rámci které si tvůrci hrad přetvořili podle svého. Rázem tak mělo celé místo svou vlastní unikátní atmosféru, díky které jsem častokrát měl pocit, že nejsem v těch filmových Bradavicích, ale v nějaké zcela odlišné verzi, což je rozhodně super.

Souboje měly setsakramentsky dobrou šťávu, přičemž pokud hrajete na Hard, mnohdy to opravdu skvěle otestuje vaše hráčské reflexy a rychlost. Obzvlášť to ale platí během boje s dalšími kouzelníky, protože v případě skřetů, neživých a pavouků (kterými je ta hra z nějakého důvodu vyloženě posedlá) se po nějaké době může dostavit určitá omrzelost. Navíc lokace jako noční Zapovězený les, zasněžené Prasinky a břeh jezera u Bradavic, za které zapadá slunce, mají úžasnou atmošku (obzvlášť během zábavného létání) a člověk se fakt rázem cítí, že se do onoho kouzelnického světa skutečně přemístil se vším všudy.

Jeden z největších failů celé hry je ale zcela jednoznačně samotné studenstvo, které je tak nudné, bezduché a mdlé, že i některá NPC z Oblivionu oproti nim působí, jako kdyby se jednalo o úžasné a propracované trojdimenzionální postavy. Všichni jsou tak nějak stejní. Vždy milí, zdvořilí a hlavně snadno zapomenutelní. Jediný študák, který má aspoň trochu hloubku a o jehož dějovou linii jsem se docela zajímal, byl můj zmijozelský parťák Sebastian Sallow. Hra se vás pak ještě snaží skamarádit se dvěma studentkami, ale jejich příběhové linky mi osobně přišly extrémně nezajímavé. Mrzimorská Poppy Sweeting má ráda zvířátka. Cute. Nebelvírská Natsai Onai je zvěromág z Ugandy. Cool.

A i přestože vnitřek Bradavic je působivý, samotné zdi působí... podivně chladně a opuštěně. Hlavně z toho důvodu, že se nemůžete téměř s nikým pustit do rozhovoru, pořádně někoho poznat, někoho si oblíbit, někoho si znepřátelit... You know, takové ty věci, ke kterým dochází třeba... ehm, ve škole! V tomto ohledu je nějaká imerze naprosto katastrofální. Je absolutně jedno, v jaké jste koleji, za prvé to vůbec nehraje roli v hlavním příběhu, který taky za moc nestojí, a za druhé se k vám všichni budou i tak chovat stejně. Vaše hlavní postava je naprosto tuctový ždímal bez pořádného charakteru, kterému jsem měl chuť dát pěstí pokaždé, když to na někoho vybalil s tou svou únavnou zdvořilostí. Ale aspoň jsem dbal na jeho hipsterský slytherin vzhled, to jako jo. A ten jeho "smug as fuck" výraz i v nepatřičných situacích jsem si i docela oblíbil. 

Na aktivity v okolí Bradavic jsem hodně rychle rezignoval, protože po nějaké době se mě můj vlastní mozek ptal, co to sakra dělám, a já pro něj neměl dobrou odpověď. Proč taky ztrácet čas s tvorbou lepé napsaných postav, propracovaných side questů, famfrpálových zápasů(!) a zajímavějšího hlavního hrdiny, když můžu trávit hodiny zkoumáním identických pidi dungeonů s jednou zkurvenou truhlou, likvidování táborů, v nichž se nepřátelé respawnou sotva se k nim otočím zády, a samozřejmě patláním asi se 100 miliardami Merlin Trial´s.

Hogwarts Legacy je přesně ten smutný případ hry, kvůli kterým se k podobným open world projektům stavím velice skepticky, protože se vždy bojím, že kvantita zašlape kvalitu do země. A přitom ta hra má mnohdy fakt hezké pasáže! Zmíněný příběh Sebastiana, třetí zkouška Keeperů s Relikviemi smrti a i vtipná část s mnoholičným lektvarem, kdy se na čas změníte na ředitele školy. To mi dokazuje, že kdyby se tvůrci více zaměřili na (studentský) život uvnitř Bradavic a ne v jeho debilním okolí, mohla z toho být opravdu krásná a vtahující hra. Při představě, že by tvůrci třeba zcela vyškrtli tu nesmyslnou spodní polovinu světové mapy a místo toho se zaměřili ještě více na samotný hrad, tak úplně dostávám husinu.

Pochválit ale musím ještě velice hezkou hudbu, kterou evidentně dělal někdo, kdo má naposloucháné nejenom všechny filmové soundtracky, ale i skladby od Jeremyho Soula k předchozím HP hrám.

Ve výsledku je pro mě Hogwarts Legacy podobným zklamáním, kterým byla i filmová adaptace Prince dvojí krve, i přestože mě hraní mnohdy bavilo. Mělo to neskutečný potenciál být něčím parádním, ale ve výsledku je to spíše jen taková "not bad" hra. Stále tak budu (možná naivně) doufat, že se jednoho dne dočkám HP hry, která se bude odehrávat primárně v Bradavicích a maximálně v okolí Zapovězeného lesa a Prasinek. Ach jo...

Btw...  Dolores Umbridgeová > Ignatia Wildsmith. Po určité době jsem na ni pokaždé, když otevřela držku, se zuřivým rozmachem namířil hůlkou a zakřičel: ,,BOMBARDA!"

,,I love this town! Love it like you might love a mother who popped you out on the steps of an orphanage and now stops you to ask if you got a smoke for her!" 

Ať si kdo chce co chce říká, ať si trpaslíci řinčí na trombóny, CD Projekt Red prostě UMÍ psát. Vlastně až tak dobře, že člověk jim nějakej ten tuctovej gameplay a divný bugy milerád odpustí. Kromě mé lásky k RPG hrám jsem se na Cyberpunk těšil především z toho důvodu, že si konečně splním svůj sen, který jsem měl po zhlédnutí všech těch Blade Runnerů, Ghost in the Shellů a Dreddů. Tedy zcela se ponořit do hlubin neony osvětleného a zalidněného města, kde na člověka ze všech koutů vyskakují super otravné a perverzní reklamy, někde v dálce je z reproduktorů slyšet japonština a při pohledu na hadry místních obyvatel vypadá i šatník Ezry Millera jako zcela normální a formální oblečení. A přesně to mi Cyberpunk 2077 nadělil.

Po vizuální stránce je to fakt skvost. Fast travel jsem použil asi tak jen dvakrát za celou hru, protože jsem si krásy Night City vždy rád vychutnával při third-person jízdě na své motorce (yep, párkrát jsem se kvůli tomu i vyboural a katapultoval se na náklaďák přede mnou. Totally worth it). Ovšem co se týče samotného gameplaye, Cyberpunk chce zvládnout až moc věcí najedou, ale nakonec je ve všech spíše tak nějak průměrný. Hra tak využívá podobné mechaniky ze sérií jako Deus Ex, GTA a vlastně i ten Zaklínač, nicméně pořádně fungují jen některé. Souboje byly po většinu času spíše takové meh... (čti nezáživné), ale je naprosto možné, že můj V nebyl nejlépe naskillovaný (specializoval jsem ho na pistole, útočné pušky a stealth killy s vrhacím nožem), tudíž možná jinou cestu bych shledal zábavnější.

Největší síla hry však spočívá v hlavním příběhu, jeho odvyprávění a samozřejmě jednotlivých postavách. Je to vždycky radost pro oko, když člověk narazí na RPG, kde je většina jednotlivých charakterů zajímavá a snadno zapamatovatelná. Postavy jako Panam, Judy, Victor, Rogue, Takemura a samozřejmě sám breathtaking Keanu Reeves se mi prostě dostaly pod kůži, přičemž jejich osud mi nebyl vůbec lhostejný. Hodně tomu pomáhají také fajn side-questy, se kterými si tvůrci v mnohých případech fakt pěkně pohráli. Onen "frenemy" vztah mezi V a Johnnym je zde navíc napsán uvěřitelně, hlavně mi přijde, že se tvůrcům úspěšně podařilo vyhnout mnohým klišé, které s podobným motivem téměř nevyhnutelně vždy dorazí. Dokonce i takový Adam Smasher, primární padouch, kterého hra téměř vůbec nerozvijí, funguje skvěle. Na hráče i za onu krátkou dobu udělá dojem, moc dobře ví, že tam kdesi venku je, že je kurevsky nebezpečný a že s ním zcela stoprocentně a nevyhnutelně někde a někdy změří síly.

Obzvlášť ale musím vyzdvihnout skvělou dějovou linku s Panam, kterou můj V romancoval. A jakožto milovník romancí jsem byl blahem bez sebe. Od dob Dragon Age: Origins, kde jsem simpoval za Morrigan, mi na žádné jiné romanci tolik nezáleželo. Ne snad, že by Mass Effecty, DA sequely a Witcher 3 neměly kvalitní flirtařiny, ale u sympaticky tvrdohlavé Panam jsem opravdu strašně moc toužil po tom, aby jí to s V vyšlo. A to se mi věru zas tak často nestává. A nebudu lhát, kdykoliv mi od ní přišla SMS, vždycky jsem se musel pousmát. Jedna z nejlepších romancí za posledních pár let, která svým ne úplně hladkým průběhem působila hezky uvěřitelně. Well played, CD Projekt Red, well played...

Co se týče hudby, tak ze základního soundtracku mi asi nic v hlavě pořádně neutkvělo, ovšem do onoho světa seděl skvěle. Zmíním zde ale každopádně songy, které jsem si vždycky rád poslechl při jízdě v autě/ na motorce.

Real Window 
Harm sweaty pit 
Muévelo (Cumbia) 
Reviscerator - Glitched Revelation 
Yards of The Moon   - Volcano The Sailor 

Ale absolutně nejlepší song je samozřejmě Ponpon Shit. Vždy, když v rádiu naběhl, jsem dal volume co nejvíc vpravo a zpíval spolu s holčinami od Us Cracks. A vůbec se za to nestydím. <3

Kromě mdlého soubojáku mi také krapet vadily herní finance. Velice brzy jsem si uvědomil, že kupování nového vybavení a upgradů je v podstatě zbytečné, přičemž utrácet se dalo max tak za nové káry, na které jsem stejně tak z 80% nikdy nešáhl. A ano, furt je to ještě v poněkud zabugovaném stavu, ale naštěstí jsem nenarazil na nic, co by bylo vyloženě game-breaking. Můj obzvlášť oblíbený bug byl ten, kdy po příjezdu s vozidlem na místo nějakého úkolu se někteří kolemjdoucí vyloženě vypařili z existence a před očima mi zmizeli. Vskutku město divů.

Celkově se ale musím přiznat, že jsem si výlet do Night City moc užil. A už se moc těším, až to jednou znovu rozehraju s ženskou corpo V, která se bude specializovat na brokárny a bude házet očkem po Judy.

Jinak takhle vypadal můj V ke konci hry. Akorát přes ty brýle nejdou vidět jeho voldemortovsky rudý oči. :)

V posledních dnech jsem litoval, že jsem tak strašně velká Titan Quest děvka, když jsem si nakonec za těch 20 euro tenhle dementní přídavek opravdu koupil. Ale jelikož jsem hardcore fan, bylo to zkrátka nevyhnutelné, marný platný.

Eternal Embers je přídavek, který mě svou frustrující zdlouhavostí a tuctovostí málem donutil zavolat na linku bezpečí. Fakt jsem si musel od něj dávat časté pauzy, protože jsem při hraní upadal do takové podivné sklíčenosti a lehké deprese, kvůli které jsem začal zpochybňovat smysl svého života. Prvním důkazem toho, že se celá série už přespříliš milkuje, je samotné zasazení. Místo zbrusu nové lokace a mytologie se vracíte do Číny (a na nějaký čas i do Egypta), abyste se postavili nové hrozbě. Nepřátel je hodně. Jakože fakt strašně moc. Z velké části se ale opět jedná o kopírky nepřátel z předchozích her. Navíc jsou zde naházeni poměrně nesystematicky. Čínským farmářům je evidentně jedno, že jim po poli pár metrů od nich pobíhají šílené gorily, orat se musí. To samé platí i pro egyptské stavitele. Invaze nemrtvých sotva pár metrů od nás? No a co? Ten chrám se sám neopraví.

Prostředí je poměrně hezké a barevné, ale pokud jste hráli předchozí díly, není to nic, co by vás nějak strašně ohromilo. Gameplay zůstává vesměs stejný, hra se ale zpřístupní pouze pro postavy s levelem 70+. Všichni bossové byli trapně jednodušší, ale tady se přiznám, že nevím, zda je to kvůli neschopnosti tvůrců, nebo síle mého hrdiny. Do hry jsem vytáhl svého Spellbreakera (Warfare+Spirit), na jehož build jsem fakt strašně pyšný. Žádná strategie pro ně ale není třeba. Pryč jsou ty časy, kdy jsem se klepal strachy před střetnutím s Kerberem v Immortal Throne.

Hra je navíc šíleně zdlouhavá. Největší extrém ale přišel v Egyptě, kdy mi po nekonečném prohledávání jedné z několika únavně dlouhých hrobek došla trpělivost a začal jsem hru probíhat. A když se něco takového stane mně, který v TQ vždy napoprvé všechno pečlivě prohledává, tak je to dobrá známka průseru.

Extrémní zklamání je také hudba. Zatímco původní Titan Quest a (HLAVNĚ Immortal Throne) měl krásný a charakteristický soundtrack, ten v Eternal Embers se téměř celou dobu skládal z takové té natahované a nevýrazné ambientní hudby, kterou někdo zpomalil o 400%. I přestože je zde ale jeden velice hezký track někde na cestě k Nebeskému paláci, celkově to kvalitu soundtracku příliš nezachraňuje.

Abych ale byl fér, je zde jedna poměrně cool sekvence s Dračím králem (s výborným hlasem btw), která je po vizuální stránce jedna z nejpůsobivějších věcí z celé série. Oceňuji také, že se tvůrci na rozdíl od Atlantidy rozhodli do hry implementovat nějaký příběh, byť se o žádné terno samozřejmě nejednalo.

Ve výsledku je však Eternal Embers poměrně bídným a nezajímavým přídavkem, který dokazuje, že Titan Quest by se už konečně měl nechat na pokoji. Ale stejně mi něco říká, že to ještě nebyl poslední přídavek.
Ach jo.

Techland najel na kapku magického realismu ve stylu Márqueze a Bernièra a nadělil hráčům... v podstatě takovou ulítlou omluvu za příšerný Cartel.

Abych řekl pravdu pravdoucí, Gunslingera hodně zachraňuje právě ona ujetá "Borderlands" stylizace a pohodový gameplay, protože o nějakém vtahujícím a zajímavém příběhu se zde rozhodně mluvit nedá. Na jednu stranu se mi líbí onen nápad, že hráč je v podstatě kompletně pod kontrolou vyprávění Silase (které je z části bullshit, z části pravda), v rámci čehož se může znenadání změnit nejenom prostředí, ale nepřátelé, se kterými bojuje. Tvůrci si s tím i hezky pohráli, například mi přišla super sekvence, kdy jsem byl jako hráč zaseklý ve zdánlivě nekonečné smyčce vstupování do toho samého vagónu, protože děj se nemohl posunout dál, jelikož Silas se šel vychcat. Nemluvě i o části, kde jsem znenadání a zčistajasna bojoval s indiány jen kvůli tomu, aby vyprávějící Silas získal pozornost posluchačů. Celkově to vlastně působí, jakoby si hra hrála s vámi, ne naopak. A přesně to je na ní asi nejzajímavější.

Ale ve výsledku mě vlastně mrzí, že Gunslinger nabídl pouze jen takové pohodové lážo plážo dobrodrůžo bez nějakého zajímavého a vtahujícího příběhu, obzvlášť s ohledem na první díl, který si po narativní stránce získal mou plnou pozornost už od první kapitoly. Na jednu stranu oceňuju, že Techland se rozhodl pojmout téma Divokého západu méně vážněji a v podstatě si z něho zde dělá tak trochu srandu. Ale zároveň tím svým "Look how cool it is", které převažuje nad "Look how deep it is", mi asi Gunslinger v hlavě bohužel příliš dlouho nezůstane.

Hrál jsem samozřejmě se dvěma pistolemi, protože vím, co je cool. A musel jsem přece respektovat ducha celé série, ne? Celkově mi to navíc přišlo i jednoduší (hráno na Hard) než první dva díly, ovšem zároveň nemohu říct, že bych se během hraní nudil. Headshoty byly uspokojivé, tempo hry taky, plus hezky se poslouchala i hudba. Akorát teda nechápu, co mají Poláci s těmi křehoučkými nožičkami ze skla u svých herních protagonistů. Jak Geralta, tak i Silase může zabít pád z naprosto nesmyslně malé výšky, ze které byste v reálu neměli ani zlomeninu.

Ve výsledku je Gunslinger fajn ujetá střílečka se zábavnou hratelností, hezkou stylizací a pár fajnovými nápady, ale že by to byla nějaká vyloženě oslňující hra, na kterou budu ještě dlouho vzpomínat, to se také moc říct nedá.

Pravý Gothic 3
Tak jak měl vypadat, tak jak měl působit a tak jak se měl hrát.

Upřímně se mi až příčí Archolos nazývat „modifikací“, protože se skutečně jedná a plnohodnotný, dlouhý a do detailů promyšlený herní zážitek, který v mnohém překonává i první dvě Gothic hry. Archolos je vlastně jako nějaký teleshopping s Horstem Fuchsem. Ohromí vás nějakým úžasným aspektem, přičemž když si začnete myslet, že vás v něm už nic nepřekvapí, hra najedou na hráče vybalí: „A TO NENÍ VŠECHNO!“ - a rázem mu nadělí další milé a inovativní překvápko. A navíc to udělá hned několikrát!

Na hře je strašně vidět, že onen vývojářský polský tým se skládal ze samých fanoušků původních dvou dílů. Moc dobře tak věděl, co ty hry činilo tak skvělými, přičemž mnohé jejich mechaniky nejenom okopíroval, ale také vylepšil. Archolos tak opět nabídne starou dobrou faunu, v níž si musí hráč dobře vybírat své boje, protože může lehce narazit na příšeru, kterou ještě nebude schopný porazit. Dále také samé dobře napsané postavy, které se k hlavnímu hrdinovi budou chovat jak totální č*ráci (což dle mého k těm původním Gothicům tak nějak patří také), plus i uspokojivý zkušenostní systém, který vám nedá nic zadarmo.

Archolos je ale výjimečný svou prezentací. Ano, onen engine/design se může zdát už zastaralý, ale tvůrci se z něho i tak rozhodli vyždímat co nejvíce, čímž hráčovi nadělí poutavé cutscény, unikátní animace postav a několik originálních nápadů (uvidíte tam člověka s hlavou mrchožrouta a je to super, no fakt!), na které si prvně dvě hry nikdy netroufly. Ale hlavně… ve hře můžete vstoupit do konverzace… s více než jedním člověkem!!! Pokaždé mi přišlo u předchozích her hrozně komické, že dialog se mohl spustit pouze mezi dvěma lidmi, Archolos to ale konečně napravil. Samotný svět je zajímavý a hezky se prozkoumává, plus vždy nabídne nové interakce a questy s každou další kapitolou. Jo, a vrátila se noční hudba! A to v poupravené verzi Vista Point! <3 

Nejvíce jsem byl ale zvědavý na velkolepé město Archolos, které je svou rozlohou asi třikrát větší než Khorinis. A i když se mi zprvu zdálo, že side-questů je v něm žalostně málo, bylo to opravdu jen zdání. Vedlejší úkoly, jejichž kvalita a originalita je občas i na úrovni takového Zaklínače, k hráči přicházejí postupně. A opět tak díky nim může ve městě strávit několik dlouhých hodin. Město je tak plné unikátních/vtipných interakcí a různých skrytých tajemství, díky čemuž je jeho prozkoumávání vyložené blaho.

Co se týče samotného příběhu, je v mnoha ohledech skromnější, ovšem také pro hlavního hrdinu mnohem osobnější. Hezky buduje napětí, představuje zajímavé postavy, plus hlavně se mu daří v hráčovi vyvolat dojem určité dramatičnosti. S tím se pojí i několik plot twistů a překvápek, navíc vaše rozhodnutí mají vliv na osudy určitých postav a dějových linek v budoucnu, takže pozor na to!

Největší zápor hry je zcela jednoznačně inventář. Nejenže zůstává od dob Gothica 2 nezměněný (už tam byl teda taky na prd), ale zároveň v něm bude mít hráč po čase guláš. Hlavně ve všech těch dementních a identických dopisech a knihách! Hra vám ani nedovalí mnohé z nich prodat, tudíž v pozdějších kapitolách vám může trvat klidně i několik desítek vteřin, než najdete ten daný nový spis, jenž jste právě někdy shrábli. To bylo jakože fakt frustrující a otravný. Také mě zklamalo, že ke konci hra příliš rychle odškrtne některé zajímavé postavy, aniž by jejich charakter/motivy více osvětlila. Je to škoda zejména z toho důvodu, že tvůrci evidentně jinak umí psát fakt dobře.

Archolos je tak ale ve výsledku naprosto mindblowing hra, která mě svou skvělostí nepřestávala po dobu hraní udivovat. Je to úžasný love letter Gothicu 2, který respektuje lore a dobře ví, co všechno fanoušci Gothica na sérii milují. Bylo to parádní dobrodrůžo. A stopro si ho ještě někdy zopakuju. Tak. A teď ještě udělat love letter na Gothica jedničku – nějaké bizár prostředí, pochmurná atmoška a nový Mud. A budu moct šťastně umřít.

A co se úplného konce týče… Holy shit! Marvin je rudobaron Scar z Gothicu 1! O__O

Pero je silnější meče a šíp mocnější kovu.  
Pokud tedy chodí, vydává zvuky a bliká nejrůznějšími světly. Horizon Zero Dawn mě vlastně původně příliš nelákal, "pravěk-like" zasazení mi moc nevoní a ve hrách obecně nerad zabíjím zvířata. I přestože jsou třeba plechová. Ale zase po dlouhé době jsem se chtěl opět ztratit v nějakém tom open world světě, navíc hlavní hrdinka vypadala z obrázků jako sympaťačka (a taky byla), takže jsem si řekl: "A vlastně proč ne..."

Pokud je jedna věc, kterou na té hře nesmírně oceňuju, tak je to její rovnováha mezi kvalitou a kvantitou celého open-world světa. Horizon Zero Dawn má mnoho aktivit, ale není jich přehršle a hráč u nich nezabije příliš času. V rámci toho tak může postupovat celou mapou poměrně rychle, pokud ho teda nezačne buzerovat stádo Chargerů. Když si vzpomenu například na šíleně přecpanej AC: Odyssey, kde kvůli tomu množství na mnoha místech trpěla právě kvalita, tak to je docela osvěžující. Občas to ale hra s onou otevřeností celého světa krapet přehání. Například jsem takhle jednou zavítal do oblasti, kde měla tábor hlavní padoušská skupina, přičemž Aloy mi svým komentářem dopředu vyspoilerovala její název ještě předtím než se ho měla oficiálně dozvědět, trubka jedna zrzavá. Celkově jsem ale herní svět s nadšením prozkoumával, přičemž ocenit se musí i poměrně dobrá rozmanitost prostředí.

Co se týče soubojů, tak možná jsem jenom líný prase, ale ve výsledku jsem používal pouze dvě zbraně - sharpshost bow na odstranění komponentů a hunter bow na damage. A bohatě mi to vlastně stačilo. Zbytek mi zas až tak užitečný nepřišel. Po každém kotoulu, kterým jsem se na poslední chvíli vyhnul úderu nějakého rozdováděného zvířecího robota (btw, fuck Rockbreakers), jsem se cítil neskutečně cool a jako nejlepší hráč všech dob. Celkově ale mají boje skvělé tempo a švih, přičemž různorodost nepřátel dopomáhá tomu, aby hráče brzy neomrzely. Byť bych se rozhodně nedivil, kdyby v pozdějších fázích už hráči prostě jenom zdrhali.

Hlavní příběh je trochu jako ta sušenka Vlnky, to znamená, že kvalitou je takový obloukový. Začíná velice silně a slibně, pak zase ubere a nasadí nudnější notu, pak se zase zlepší a pak zhorší. Celkově je ale kvalitně odvyprávěný, emočně někdy působivě nabitý a vystupuje v něm řada poměrně zajímavých a dobře zapamatovatelných postav. Žádný Zaklínač to není, ale na rozdíl od jiných open world her mají větší hloubku. Zklamáním jsou ale side-questy, respektive jejich malé množství. Navíc i přestože se většinou nejedná o žádné tupé fetch questy, přesto se nedá říct, že by mě nějaký z nich nějak extra zaujal.

Hudba je celkově taky fajn, ovšem nejzajímavější mi přišly písně u jednotlivých frakcí. U tohoto jsem se navíc musel zastavit, abych si to poslechl celé. A to se prosím příliš často nestává! Ale i sváteční Carja písně mají něco do sebe.

Nejvíce frustrující věcí byl ale hrozně malý inventář, stejně tak hadry byly spíše jenom takovou estetickou záležitostí. Jo a já chápu, že zvukové záznamy z dob existence vyspělých civilizací mají být zajímavou formou doplnění celého loru, ale aby třeba čtyři vedle sebe trvaly přes několik dlouhých minut? Přesně tohle byly ty části, kdy se to s hlavním příběhem moc táhlo. Come on, hro. Ukazuj, nepopisuj!

Celkově svým stylem Horizon Zero Dawn připomíná ony novodobé Tomb Raider hry, akorát s otevřeným světem a promakanějším RPG systémem. Navíc Aloy by si lenochodí Laru v onom parkouru úplně v pohodě strčila do kapsy, co si budem povídat. Ve výsledku mám ale na hru velice fajn vzpomínky a rád se jednoho dne vrhnu i na pokračování.

Btw, během výzev u Hunting Grounds jsem se vztekal jak malej harant, ale zpětně si říkám, že to vlastně byly jedny z nejlepších pasáží celé hry. Marcel Proust měl pravdu - nejlepší chvíle člověka jsou ty, u kterých trpí.

Shadow of the Phoenix je v podstatě takový Throne of Bhaal - Hrajete za hrdinu z předchozí hry, jehož síle se už máloco vyrovná, bojujete proti nejmocnějším bytostem, co kdy kráčely po zemi (včetně jednoho poloboha) a obecně zakončujete jednu velkou dějovou linii.

Druhý datáč k sympatickému a zde poměrně přehlíženému Spellforce (což je poměrně škoda, vy plantážníci!) se od svého předchůdce v hratelnosti příliš neliší, ovšem pokusil se i o pár vychytávek. V první řadě se pokusil do gameplaye implementovat pořádné RPG město, kde na hráče čeká kupa side-questů, obchodníků se vzácným zbožím, plus jedna gilda zabijáků a zlodějů. Žádný Khorinis nebo Athkatlu však nečekejte, ovšem na hru, která je z poloviny real-time strategií, to rozhodně nebyl špatný pokus. Obzvlášť díky skvělé hudbě a zvukovým efektům ruchu velkoměsta mi spanilá Empyria připadal spanilejší než mnohá města v Elder Scrolls hrách. Na hráče zde také čeká poměrně zábavná aréna, plus i jedna (až trapně) jednoduchá minihra, tudíž SotP toho má po kvantitativní stránce od svého předchůdce více co nabídnout.

Obzvlášť bych ale chtěl pochválit dějovou linii. Ve druhém datáči si hráč může vybrat, zda chce hrát za svou postavu z původní hry, nebo z datadisku Breath of Winter. Vaše volba tak ovlivní úplný začátek hry, který má každá postava zcela jiný. A úplná pecka je, že i když jsem si pro hru nakonec zvolil svou hrdinku z původní hry, s hrdinou z Breath of Winter jsem se eventuálně setkal tak jako tak. Sice s jiným avatarem a voice actorem, ale i tak mi to na hru z roku 2003 přijde cool as fuck. Navíc hlavní dějová linie spojuje vedlejší události, ke kterým došlo v původní hře a prvním datadisku, plus dává celé dějové linii obou dvou hrdinů hezkou tečku. Taktéž oceňuji, že z hlavního padoucha se vyklubala postava, která v předchozích hrách sehrávala spíše vedlejší, ale zato výraznou roli. Až jsem vyvalil oči, když jsem zjistil jeho totožnost. Good job, Spellforce!

Dialogy má však hra poměrně debilní, plus občas se pokusí o jistý dramatický moment, který však v onom enginu působí spíše komicky. Navíc fakt se mi nelíbí, že mě po několik misí muselo na každém kroku doprovázet NPC, které jsem nemohl ovládat, ale pokaždé samo zaútočilo na 7 695 403 nepřátel, i přestože jsem mu to neporučil. Takhle podobně to nějak potom dopadalo. Plus poslední čtvrtina hry je extrémně zdlouhavá, klidně bych to tak o dvě mapy zkrátil.

Ve výsledku však opět zábavný fajn datadisk, ale upřímně se mi Breath of Winter asi líbil víc. Hlavně tou svou atmosférou, zajímavějším příběhem, plus i obecně gameplayem. A měl víc cool závěrečnou ukázku. Shadow of the Phoenix to trochu odfláknul. Jinak se mi ale moje velké dobrodružství napříč prvním Spellforcem moc líbilo, proto fakt vřele doporučuji vyzkoušet! Ta hra je chytřejší, než se na první pohled zdá.

Jen si asi připravte hodně kafe a něco malého na chroustání, kvůli těm túrám vás čekají pěkné čekačky.

,,What a shame."
,,Yeah, RIP."

Série Deus Ex má vskutku ty nejlepší stoický protagonisty. A přesně to se mi na ní také líbí. Stejně tak se mi i zamlouval v pořadí již třetí díl, který mi spravil náladu mu velice neuspokojivém Invisible War.
Na Human Revolution jsem byl hodně zvědavý, protože jsem na něho ze všech stran slyšel jen samou chválu, plus Eidos Montréal upoutal mou pozornost poté, co jsem od něho hrál Shadow of the Tomb Raider, u něhož patřím k menšině hráčů, kteří tu hru považují za lepší než předchozí dva díly od Crystal Dynamics. Takže jsem do hry vstoupil s velkým zájmem.

Začnu tou nejlepší a nejsilnější věcí na celé hře, kterou je samotný gameplay. HR má zcela bezpochyby ten nejparádnější combat ze všech dílů. Je svižný, headshoty jsou uspokojivé, arzenál zbraní také, plus nepřátelé se (většinou) nechovají jako úplní dementi. A kulky bolí. Hodně. HR je tak jedna z mála her, ve které mi vůbec nevadil auto-heal, což je u mě velký thumbs up. Navíc se přiznám, že jsem ve všech hrách opravdu nehorázná špinavá děvka na XP. Takže kdykoliv byla možnost je někde získat, ihned jsem toho využil. Díky tomu jsem strávil opravdu HODNĚ času hackováním, které jsem využíval i v případě, že jsem znal potřebný kód. Holt člověk přece nesmí vyjít ze cviku! Dokonce i stealth, který jinak ve hrách nesnáším, mi zde velice vyhovoval. Skill Tree rozhodně nejuspokojivější ze všech her, obzvlášť plášť neviditelnosti byl učiněnou radostí.

Atmosféru má hra na většině místech vynikající. Detroit byl poměrně fajn, ale skutečnou lahůdkou byly Hengsha ulice. Obzvlášť lokace Court Gardens mě z nějakého důvodu nesmírně uchvátila. Díky kombinaci zvuků a celkového zasazení mi to fakt připomínalo jako něco z Blade Runnera. Dialogy jsou obecně zajímavé, plus hra má velice svižné tempo, díky kterému nedojde v ději k žádné vyloženě mdlé sekvenci. Jen teda těch side-questů mohlo být víc.

Teď chci ale psát o největším zklamání, které se projevilo i na finálním hodnocení hry. Tím je samotný setting a probíraná herní témata. HR se odehrává 25 PŘED událostmi v původní hře. Tak proč to sakra vypadá, že se odehrává 25 let PO jeho událostech? Na původní hře jsem hrozně oceňoval ono uzemněné zasazení, díky kterému jsem v něm mohl lépe hledat paralely se světem skutečným. Ten svět vypadal zkrátka velice podobně tomu dnešnímu. HR ale (jak se říká) "went full sci-fi", přičemž hráčovi nadělil poměrně futuristický design interiéru a exteriéru určitých budov, extravagantní hadry mnohých postav (největší extrém je reportérka Eliza Cassan - seriózní zpravodajství, lol) a města, která by za 6 let měla vypadat asi nějak takhle. Já samozřejmě chápu, že by nová hra z blízké budoucnosti měla vypadat co nejvíce podmanivě, ale tohle všechno na mě opravdu nekřičí: Prequel k Deus Ex. Spíš přesně naopak.

Pak tu jsou samotná témata. Původní Deus Ex se zaobíral hned několika velkými tématy, které se přímo týkají i dnešního světa. HR se však věnuje pouze a jedině jednomu velkému tématu - augmentace. Občas trochu nakousne vliv/kontrolu médií a konspirační teorie, ale příliš se jimi nezaobírá. Augmentace jsou primárním tématem, kolem kterých se točí i celý příběh, jenž je naštěstí poměrně zajímavý a dobře odvyprávěný. I tak mě to ale poměrně zklamalo, protože ze všech témat jsou "superhrdinské" augmentace opravdu jednou z největších science fiction záležitostí.

Obecně je Human Revolution dobrá hra, která se sice hraje jako Deus Ex, ale svou narativní/settingovou stránkou tak nepůsobí. Díky onomu skvělému gameplayi, atmosféře a kvalitně odvyprávěnému příběhu jí to ale jsem schopný odpustit. Finální hodnocení nakonec 80%, protože do žlutých barev si ta hra jít fakt nezaslouží. Jsem si totiž na sto procent jistý, že kdybych nehrál původní hru, hodnotil bych rozhodně výše.

Hra připomínající mrtvého psa.

Upřímně jsem tenhle koment chtěl napsat ještě včera, když jsem Invisible War dohrál. Ale měl jsem z toho tak seschlý mozek, že mě vůbec nenapadala vhodná slova. Takhle moc na mě celková suchost hry zapůsobila. Ale bohužel ani po pořádném spánku to není o nic lepší.

Můj největší problém s druhým Deus Ex spočívá především v tom, jak neskutečně mrtvě, nepodmanivě a unyle na mě působil. V první řadě ta hra nemá téměř žádnou atmosféru. Až na pár lokací (Dentonův hideout, Lower Seattle) se většina míst skládá z velice mdlých a poměrně maličkých koridorů, ze kterých jsem měl pocit, jako kdyby celá hra byla ve svěrací kazajce. Velkým přispěvatelem k té nulové atmošce je i hudba. Zatímco první Deus Ex měl skvělý, výrazný a pamatovatelný soundtrack, Invisible War se z převážné části skládá z takových těch pomalých ambientních tracků, které si člověk pustí při mediaci, případně ke spánku. Kromě jedné nadupané písničky z klubu v Seattlu jsem tak nenašel jediný track, který by mi utkvěl v hlavě. Plus celá hra mi přišla fakt extrémně krátká. Až jsem z toho měl pocit, že hraju jen nějaký datadisk k jedničce, pouze s lepší grafikou a jinými (horšími) tvůrci. S onou celkovou mdlostí ale souvisí i hlavní příběh a jeho podání.

Zatímco v původním Deus Ex mi hlavní děj přišel dobrý až do poslední třetiny, v Invisible War je to přesně naopak. Děj mě zkrátka během prvních dvou třetin vůbec nezvedal ze židle, až teprve v té poslední se věci docela hezky rozjely. S tím souvisí i největší pochvala, kterou hře musím vyjádřit, a tou je kvalita dialogů a zajímavost některých postav. Tvůrci evidentně umí psát. Plus opět nutí své hráče zamýšlet se nad podobnými tématy, které se už řešily ve hře předešlé, ovšem tentokrát s mnohem menší dávkou poutavosti.

Gameplay je zde přehnaně zjednodušený. Líbil se ti tetrisový inventář z jedničky, kde sis mohl ličšácky přerovnávat věci tak, aby se ti tam toho co nejvíce vešlo? Hm, Tomáš Blbý, protože ve dvojce dostaneš jen stanovený počet míst, se kterým už nic nenaděláš. Do toho všeho tu ještě máme univerzální munici s absencí reloadu, protože nesmíme zapomenout, že Deus Ex je sci-fi, že? A nebo snad fantasy? Možná. Protože ve dvojce se dočkáme magické hůlky, jejíž kouzlo "Alohomora" nahradí používání paklíčů a multitools z předešlého dílu. Neexistuje téměř žádná motivace dělat sidequesty (které jsou povětšinou nic moc). Za většinu z nich dostanete jen prachy, které stejně příliš rozhazovat nebudete. Hra navíc hráče až přemrštěně odměňuje bio kanistry, jejichž používání ani zdaleka není tak zábavné jako v prvním díle. Jo a extrémně mě znepokojoval fakt, že hlavní postava měla textůrový xicht, zatímco zbytek postav ho měl normálně vymodelovaný. Nightmare fuel. :(

Co se konců týče... jsou docela Ok, ale žádný z nich mi nevyhovoval. JC Denton ending je v podstatě Helios ending 2.0, akorát s ještě děsivější závěrečnou cutscénou. Ten jsem zavrhl okamžitě. Templářský konec to samý. Omar ending zněl zajímavě, ale rozhodně mi za to nestálo uvrhnout celý svět do post-apokalyptického stavu. Proto jsem nakonec opět zvolil Ilumináty. Ale vzhledem k tomu, že jsem musel oddělat Paula i Dentona, mi z toho zůstala taková dost hnusná pachuť v puse.  

Ne. Nebudu si to racionalizovat předváděním, že se nejedná o hru ze série Deus Ex. Stejný developeři, stejný název, stejné téma a motivy. Tvůrci se rozhodli udělat pokračování, čímž na sebe převzali určitou zodpovědnost. A prostě to posrali.

Ten přelom tisíciletí. To byly časy.

Deus Ex alias „ta slavná hra, která byla donedávna jedním z největších Vurhorových restů“, je dílo, které zcela jednoznačně předběhlo svou dobu. Ať už svými tématy, interakcí se světem, stylem hraní, voleb, atd., to vše muselo být něco, nad čím musela tehdá hráčům padat brada na zem.

Deus Ex je i po více než 20 letech unikátní. Když jsem v základně UNATCO jen tak ze zvědavosti vočíhl dámské toalety, kde mě vypeskovala místní sekretářka, vůbec by mě nenapadlo, že se o tom následně zmíní nejen můj šéf, ale i daná sekretářka o pár misí později. Doslova jsem nad tím vyvalil oči příjemným překvapením. A samozřejmě jsem od té doby chodil s Dentonem na ženské hajzly pokaždé, když jsem nějaký uviděl. Ještě aby ne.

Samotná hratelnost je fajn, ale velice brzy jsem zjistil, že sneak přístup, se kterým jsem se snažil hru ze začátku hrát, mi příliš dlouho nevydrží. Souboje jsou však poměrně těžkopádné a poměrně awkward, obzvlášť vzhledem k faktu, že všechny mužské postavy při utrpění zranění vydávají dost podobný zvuk, jako hrdina v Minecraftu. Ale vůbec to nevadí, protože souboje jsou v téhle hře až sekundární věcí. Tou hlavní je samotná interakce se světem, hledání ideální cesty dál a užívání si neskutečně promakané fajn atmosféry, která je kvalitní napříč celou hrou.

Co ale na té hře nesmírně oceňuji je onen setting. Deus Ex je sci-fi, ale sci-fi z blízké budoucnosti, přičemž to je i znát. Jasně, sem tam se mihne nějaká ta umělá inteligence, chodící palební robot, případně „star wars like“ projektor osob. Ale zároveň ulice New Yorku, Hong Kongu a Paříže vypadají více méně tak jako dnes. Lidé nosí normální oblečení, podniky mají normální prostory a místo mimozemšťanů se v mezinárodním sektoru stále řeší ekonomie, chudoba a terorismus. Ten svět zkrátka není jak z jiného univerza. Působí tak, jak ho známe dnes, tedy nesmírně autenticky… akorát teda s pár augmentacemi. A s tím souvisí i samotný příběh. Ten je poměrně slušný. I přestože motivy některých postav jsou poměrně klišoidní, dokázal mě vcelku brzo vtáhnout. Je to zejména kvůli zajímavým a dobře zapamatovatelným postavám, plus poměrně kvalitně napsaným dialogům.

Celkovému příběhu ale dodává šťávu kontext, ve kterém se celkově odehrává. Nutí hráče nad věcmi přemýšlet. Předhazuje mu témata jako centralizace moci, plutokracie, vliv korporátních firem, plus samozřejmě již zmíněný terorismus a umělá inteligence.

Žádný Postal, Zaklínač nebo GTA. TOHLE je hra pro dospělé.

Hudba je skvělá. V jistých chvílích jsem si říkal, že některé tracky mi strašně připomínají Jazz Jackrabbita dvojku, a voilà! Jak by ne, když na tom dělal stejný skladatel. Zde přikládám výběr mých nejoblíbenějších songů:

UNATCO HQ
Labs
The Synapse
OceanLab 2

Ze záporů musím zmínit onen těžkopádný souboják a dost hroznou umělou inteligenci nepřátel. Navíc i když se mi hlavní příběh velice líbil, během poslední třetiny mu začne trochu docházet dech. Což je poměrně dost škoda.

Co se mého konce týče, tak jsem nakonec předal moc Iluminátům. Spojení s Icarem jsem zavrhl okamžitě. Vůbec se mi nelíbila představa, že by se veškeré moci měla chytit nějaká creepy umělá inteligence s pochybnými motivy, i přestože by jí dopomohl k porozumění Dentonův organický materiál. New Dark Age ending mi přišel až příliš extrémním řešením, které by ve výsledku přineslo víc škody než užitku, plus byla by jen otázka času, než by se onen korporátní cyklus nezačal opakovat znovu. S Ilumináty by věci zůstaly více méně tak jak jsou. Byť si uvědomuji, že to není úplně dobře, tak mi to stejně přišlo jako nejracionálnější rozhodnutí ze všech tří. Navíc mi přišlo takové vtipně temně ironické, že Denton a Everett spolu mají na stejném místě podobnou konverzaci, jako měli Simons a Page na samotném začátku.

Deus Ex v mých očích opravdu dostál své pověsti. A i když jsem se mnohokrát vztekal nad špatnou a nevyzpytatelnou umělou inteligencí nepřátel, stejně jsem se do toho familiárního světa rád vracel. Jsem zvědavý, zda se některé události ve hře v budoucnu nedohrají i u nás. Třebaže někdo rozšíří do světa nějaký virus, který-

wait…

Pradávný a téměř zapomenutý relikt mého herního života.
Zatímco Icewind Dale bylo prvním RPGčkem, co jsem hrál, Rage of Mages bylo první RPG, co jsem kdy viděl. Tehdá to hrál taťka na našem starém kompu, přičemž mně to připadalo jako ta nejepičtější věc na světě. A jelikož jsem měl v hlavě ještě pár útržků vzpomínek na některé mapy a situace, rozhodl jsem se, že je zas dám dohromady.

S hrou jsem si užil poměrně dlouhé chvíle frustrace, protože jsem se ji pokoušel hrát čistě jako samostatné RPG, nikoliv jako RPG s prvky real-time strategie. To znamená, že před každou misí jsem se v onom hub městě, kam hráč automaticky chodí doplnit zásoby, úplně vykašlal na najímání dočasných žoldáků, protože jsem je považoval za příliš velký drain svých těžce vydřených peněz, které jsem spíše investoval do kupování lepšího vybavení svých hrdinů. Chyba. Velká chyba. Protože nehledě na to, co svým rekům navlečte na sebe, většina nepřátel bude vždy o krok před vámi. Takže je docela trapný, když mého válečníka, kterému jsem koupil celou sadu adamantinové zbroje za cca nějakých jeden milion(!), rozseká na cucky pár debilních banditů s průměrným lootem. Žoldáky jsem začal najímat až v posledních třech misích, přičemž pokles té obtížnosti byl rázem velice znatelný. Jinak prozkoumávání herních map je vcelku zábavné, má to vlastně podobný feeling prvnímu Baldur´s Gate (s menší mírou komplexity).

Ještě než začnu o soubojovém systému, je nutné říct, že lze změnit celkovou rychlost hry. Na původní normální rychlosti se postavy tááááááááááááááááhnou naprosto úmorným tempem, oproti kterému působily i túry ve Spellforce jako štědrý fast travel. Pokud hru zrychlíte na nejvyšší rychlost, postavy se hýbou s poměrně uspokojivou rychlostí, ale souboje jsou někdy až moc ujetý. Nelze zde moc strategizovat a hráč bude na některé situace zkrátka příliš pomalý. Kouzla čarodějů jsou docela fajn, ale naprosto dementně se používají. Už mnohokrát se mi stalo, že jsem omylem upálil k smrti zbytek svých hrdinů, případně nechtěně uzdravil nepřítele. Souboje tak mnohdy nejsou vůbec uspokojivé a jsou poměrně chaotické. Na druhou stranu mě ale překvapilo, že AI nepřátel je na onu dobu poměrně slušná. Byť mi to mnohdy moc nehrálo do karet.

Příběh a dialogy postav šly jedním uchem dovnitř, druhým ven. Nic extra. Prostě najít pár kouzelných předmětů a porazit zlé zlo. Normálka. I když překvapila mě zrada jedné z mých hero čarodějek někde za polovinou. Mrzelo mě to, protože to byla moje nejoblíbenější postava, kterou jsem si jako jedinou pamatoval ještě z doby, kdy to hrál táta. Ale na druhou stranu je fajn, že k tomu hra měla koule.  

Rage of Mages je ve výsledku vlastně jen taková jakž takž hra. Užil jsem si s ní notnou dávku frustrace, ale bylo i pár fajn momentů, kdy mě hraní opravdu bavilo. Navíc si osobně myslím, že té hře částečně vděčím za svou následnou lásku k infinty engine titulům, které jsem objevil o pár let později, protože mi Rage of Mages svým stylem v určitém smyslu připomínaly.
A za to jí jsem vděčný.

Seznamte se s Hanou...teda ne, Danou! (To je ta lehčí část.)
Novinářkou na volné noze, která musí do rána, kdy má odevzdávku, vypracovat ohromný článek, jehož napsání potrvá několik hodin. I přesto se ale rozhodne cca 12 hodin před deadlinem jít pařit do jednoho z brněnsko-pražských klubů, přičemž celou práci na článku si nechává až na jednu hodinu ranní.
To z Dany dělá nejen císařovnu všech prokrastinátorů, ale i silně nedůvěryhodnou a potenciálně nezodpovědnou novinářku.
Tak ji pojďme sbalit!

Abyste mohli Janu sbalit, musíte se vypořádat s řadou pikantních problémů. Například cockblock barmanem, vaší ex, u které si potrénujete vaše porozumění slovenštiny, a bohužel i idiocií vašeho hlavního frajera, který se rozhodne holku, co zná přibližně jen hodinu, vytáhnou na vyhlídku při svíčkách a sklenkami vína. Tuhle hovadinu hodnou 14ti letého naivního snílka pak musíte s obtížemi vyžehlit vy sami. Hana totiž nesnáší profláklou klišé romantiku a rázem se váš úkol zkomplikuje. Ocitnete se VELICE blízko prospati jménem friendzone, ze které není úniku. Ale ještě v ní nejste...
Vaší zbraní tak bude přiměřený flirt a neukvapenost. A jak to nakonec dopadne v epickém finále na autobusové zastávce bude záležet jenom na tom, jak s touto zbraní budete nakládat.

Koncept interaktivní hry o balení holek zní poměrně hrozně, ale musím uznat, že mě Interande vlastně bavilo. Je tam pár chytře vymyšlených záludností, technicky to celé vypadá vcelku podmanivě, plus má to suprovou znovuhratelnost. I přestože některé chování a dialogy obou aktérů jsou poměrně špatný, nemluvě o tom, že občas není úplně jasné, co vlastně jaká možnost dělá, tak jsem to hrál za opila už asi s šesti kámoši, takže to očividně dělá něco dobře.

Btw, když jí po tanovačce řekl: ,,Pojď ven.", myslel jsem, že si jdou dát jen cígo.
Nejsem jediný, kdo to takhle pochopil, že ne?

Ach, kde jen jsou ty časy starých dobrých datadisků z nultých let, jejichž délka a obsah by se v dnešní době rovnaly pěti DLCčkům, každé za přemrštěnou cenou...

První datadisk si udržuje ono sympatické kouzlo původní hry, přičemž přináší další extrémně návykovou jízdu, která bude tentokrát hodně přeelfována. Hlavní příběh je vcelku slušný, i přestože je vlastně dost předvídatelný, ale tak co na tom. Dyť je to hrdinská fantasy! I hlavní hrdina je zde povedenější, na rozdíl od hrdiny z původní hry už není tak mdlý a má více emocionálních dialogů. The Nameless One nebo Geralt z Rivie to sice není, ale od minula to je rozhodně změna k lepšímu.
Z hlediska hratelnosti je Breath of Winter v podstatě stejnou pochoutkou jako původní hra. Ovšem tvůrci si tentokrát s mnoha lokacemi pohráli, aby hratelnosti dodali trochu více inovační nádech, který by se neskládal z pouha pouhého "vybuduj základnu, znič tu nepřátelskou". Díky tomu se například dočkáme částečné eskort mise, během které musí hráč do určité doby držet jednu pozici, dokud nebude nucen nevyhnutelně ustoupit na další, nebo i mise, ve které se mu uprostřed jednou za čas vyrojí nepřátelské přízraky. (Ta mi trvala nejdéle a byla frustrující jak prase. Jakože fakt hodně. Málem mě to přimělo s hrou skončit.) Jinak má datáč opět skvěle zvládnout atmosféru, která se projevuje v podmanivém prostředí a samozřejmě hudbě, která je zde taktéž parádní.
Obzvlášť tento track je boží. Ten začátek! <3

Zápory jsou v podstatě stejné jak u původní hry. I když je hlavní hrdina povahově lepší, stejně se opět neobtěžuje sám od sebe zapojit do bitvy, dokud ho někdo nenapadne, případně pokud ho o to slušně nepožádáte. Stejně tak se zas musí hráč připravit na úmorně dlouhé túry po obrovitanských mapách, během kterých si nejen stačíte udělat kafe, ale možná i koupit ve večerce nějaký to pivo. Plus jsem zaznamenal, že je občas problém i se zvukem. Mnohokrát se mi stávalo, že jsem zaslechl zcela nezaměnitelný zvuk upozornění z Windows XP. Ty vole. To to nikdo netestoval? Vždyť to je docela ostuda, chlapi.
Ve výsledku jsem u toho ale zase seděl dlouhé hodiny a nemohl se odtrhnout. Breath of Winter je zkrátka důstojným dátačem, který by si žádný fanda původní hry neměl nechat ujít.
A to tam je ještě jeden!

Jelikož se blíží výročí dosažení jednoho z mých největších herních úspěchů, pro který jsem dřel jak japonský workoholik, řekl jsem si, že bych se konečně mohl podívat na zoubek nejnovějšímu přídavku mé nejmilovanější diablovky.

Nenechte se mýlit. Říct, že Atlantis je "Šestým aktem", který přináší zbrusu nové velkolepé dobrodružství, je poněkud zcestné. Je to spíš jen taková bonusová epizůdka, kterou během jediného odpoledne sjedete co by dub. Rozhodně nečekejte stejnou nálož, kterou divákovi představil Ragnarok. V první řadě bych ale chtěl vyzdvihnout moc pěkné grafické zpracování. Různorodost prostředí je uspokojivá, mnozí nepřátelé správně bizarní, plus na mnoha místech má hra pěknou atmošku. Obzvlášť musím pochválit lokaci Garden of the Hesperides, ve které jsem rozhodně chtěl zůstat déle, protože se stopro jednalo o nejhezčí lokaci. Kam se hrabe nějaká zarostlá Atlantida.
Ale i když je prostředí v moha lokacích pěkné, jejich prolézání už bohužel takové žúžo není. Z velké části z toho viním narativní stránku hry, která je velice slabá. Což možná u hry tohoto typu není žádné překvapení, ale předchozí tituly se alespoň snažily vybudovat nějakou jednoduchou konstruktivní dějovou linii, kterou by hráč sledoval. Zde hráč hledá Atlantidu. Toť vše. Půlka celého "děje" se navíc skládá z nudných fetch questů, které jsou potřebné pro vstup do samotné Atlantidy, která upřímně zas až takovým ternem také nebyla. Mnohé lokace jsou navíc až příliš moc krátké a lineární, což do jisté míry také přispívalo onomu mdlému průchodu, který jsem s hrou prožil. Gameplay se od předchozích her nijak zvlášť nemění. Na tuto cestu jsem vytáhl svého Spellbreakera s levelem 73, který veškerými nepřáteli procházel jako nůž máslem. Problémy mu dělal až finální boss, který byl rozhodně lepší než ten v Ragnaroku. Ale docela na pytel, že se o jeho existenci dozvím až 5 minut před koncem hry, cywe. 

Dalším prvkem je i nekonečný grind Tartaros, což je místo, které mi neskutečně chybělo v Immortal Thronu, proto jsem byl zvědavý, jak bude představeno zde. Dal jsem zatím jenom první run, ale příliš odvařený z něho také nejsem (A to tam je dost velký horko). Hráč potkává různě velké nepřátele ze všech předešlých aktů, přičemž po každých pěti kolech se střetne s fotrem hlavního padoucha z původní hry, jehož obtížnost bude hodně záviset na tom, na jakou obtížnost hrajete a za jaký class.

Ve výsledku je Atlantis poměrně pěkným, ale nezáživným přídavkem, po kterém by měli hrábnout opravdu jen ti největší TQ fandové. Že za to po dvou letech chtějí na Steamu furt 15 euro mi přijde na hlavu. Nejen s ohledem na délku, ale i ten obsah.
Takže pokud si někdo sehnal Anniversary a uvažuje o koupi datadisků od Pieces Interactive, doporučuji koupit Ragnarok, který je po letech už pěkně naupdatovaný, a na Atlantis sáhnout pouze v případě, že ještě ze série nebudete mít dost.

,,Tati, prosím, koupíš mi tuhle hru?"
Ještě si pamatuju své dávné dětské nadšení z toho, když jsem kdesi v obchodě viděl obal - meče, magie, orkové, elfové a veprostřed zadek špulící fešanda s vylézajícím ňadrem. Tu hru jsem prostě musel mít. Ale když se mi nakonec dostala do rukou, nebyl jsem schopný ji dohrát kvůli RTS částem. Hru jsem tedy odložil, ale nikdy na ní úplně nezapomněl. Teprve nedávno jsem se však rozhodl svou rozpracovanou práci dokončit. No regrets!

Spellforce byla dost pravděpodobně první hra, která mi dokázala, že cinematic intra počítačových her mohou být fakt nadupaně parádní. Pamatuji si, že jsem si jako malý pouštěl počáteční intro několikrát za sebou, protože jsem se té epické podívané nemohl nabažit. A pak je tu samotná hra...
Když to řeknu na rovinu, Spellforce jsem v posledních dnech hrál tak strašně moc, že to začalo vyvolávat problémy v mém reálném životě. No není to skvělý důkaz fakt dobré hry? Z grafického hlediska hra zestárla poměrně dobře, mapy vypadají pěkně, přičemž jsou často i dobře různorodé. Levelování a vývoj arzenálu hlavního hrdiny je dost uspokojivý, díky čemuž lze hře i odpustit fakt, že váš hlavní maník je poměrně bezcharakterní random guy. Samotný příběh není příliš působivý, je to hodně velké fantasy klišé plné zlých orků a nemrtvých, hodných elfů, atd. ALE! Má jeden dost hustej plot twist, přičemž čím déle nad ním přemýšlím, tím více se mi líbí. Za to velký plus. Od hry takového ražení jsem to nečekal, plus to hráče nutí se zamyslet nad účelem a cestou hlavního hrdiny.

Z gameplay hlediska je to standardní střídačka RTS a RPG žánru. V některých mapách je nutno vystavět si základnu a armádu, přičemž s ní následně jako vlna tsunami musíte vyhladit cokoliv ji přijde pod cestu, v jiných se musíte spolehnout pouze na sebe a partu několika hrdinů, kteří vám pomáhají. V takových situacích hra najednou dostane menší nádech Infinity engine her, což jsem samozřejmě nemohl neocenit. Pomocné hrdiny ale nenazývejte parťáky, jsou to fakt jen čistě užitečné prostředky pro dosažení vašeho cíle. Boje jsou ale uspokojivé v obou variantách kombinovaných žánrů. A připravte se, že budete chodit. Jakože hodně. Jakože FAKT hodně. Mapy jsou občas přemrštěně obří a přesun hrdiny (případně armády) někdy trvá neskutečně dlouho. Hra se rázem stane běžkovým simulátorem, během kterého si můžete jít uvařit kafe, případně nakrmit kočky.

Velice mě potěšila také překvapivě dost dobrá hudba. O to víc mě ale sere, že na některých místech z nějakého důvodu nehrála vůbec, plus na většině mapách hrála pouze ve dne. Noci tak byly podivně tiché, byly většinou slyšet jen práce dělníků v základně a pár vlků v divočině.
Vyzdvihnout musím především track Settlements of the Rune, začátek je jak něco od Terrence Malicka. <3

Ze záporů musím zmínit jeden velice nepříjemný aspekt, kvůli kterému jsem eventuálně byl nucen hru modifikovat - pokaždé když opustíte hru a následně si ji nahrajete, téměř veškerá prozkoumaná místa opět zčernají, jako kdybyste na nich ještě nebyly. Z RPG pohledu by se to ještě dalo vydržet, ale z RTS směru mě to fakt dost znevýhodňovalo a frustrovalo. Váš hrdina je navíc trochu debil. Na nepřítele automaticky zaútočí pouze v případě, že je jím sám napaden. Je to jediná hratelná postava, která se takhle chová. Mnohokrát jsem ho přistihl, jak jen stojí a čumí jako Bulhar do mlátičky, zatímco jeho rekové se vedle něho bijí o život. Ani kvalitu dialogů nemá hra příliš dobrou (hráno v angličtině), plus voice acting zejména u ženských byl v některých případech téměř nesnesitelně špatný.

Ta hra mě ale jinak fakt nesmírně bavila. Pocit počáteční nostalgie se následně přelil do poutavého nového dobrodružství, během kterého jsem se nemohl dočkat toho, až projdu dalším portálem na další mapu a zjistil, co mě tam čeká. Na svou dobu to byla překvapivě inovativní hra, která je svým způsobem chytřejší a zajímavější, než se může na první dojem zdát.
Asi se mrknu i na tu dvojku. :)

Velkolepý finální díl DLCčka je zakončený opravdu notnou dávkou nostalgie. Eagle´s Nest je zpátky. A naše parta se zase musí dostat do té zatracené věže, ve které mě v první hře Sanchéz nesčetněkrát sejmul tou svou luparou. Obtížnost je zde ze všech tří částí asi největší, ale přesto to není žádné peklo - například desátá mise v původní hře v New Orleans pro mě byla stále stokrát obtížnější. Hráč si zde totiž může krásně pohrát se zanecháváním otisků v písku, kterými si nepřátele může hezky nalákat na potřebné tiché místo. Jako můry za světlem (jak rád říká McCoy). Prvotní lokace před pevností jsou vcelku fajn, ale pravá sranda začne až za samotnými hradbami.

Hectorův stupidně dementní plán odpálit dělem hlavní bránu jsem neuskutečnil. Místo toho jsem s Cooperem (s asistencí Isabelle) vyšplhal na tajnou horskou stezku, abych pevnost infiltroval bez zbytečného ruchu. Jako za starých dobrých časů... ehm... nebo spíše: za budoucích starých dobrých časů. Brána tak zůstala netknutá. Hrozně mě ale mrzí, že mě za to hra neodměnila skrze odznak.
Mimochodem, při poslechu epického tracku Once More With Feeling dobré ucho zregistruje, že autor hudby využívá velice podobné motivy, které hrají i během jedničkové mise v Eagle´s Nest. Nice!

Největší zklamání je samozřejmě samotný konec. Jakmile Rose začala trvat na tom, že první oslavný panáky jsou na ní, hned mi bylo jasný, že můžu své truhle s těžce vydřeným zlatem dát sbohem. Překvapivě s ní ale pláchnul i mizera Hector. Na jednu stranu mi to přijde dobré, protože se tím vysvětluje, proč s ním už Cooper není v kontaktu během prvního dílu, ale zároveň mi to moc nesedí k jeho charakteru. Nemluvě o tom, že tím hra tak trochu ukazuje prostředníček i hráčovi. Celé to ale hlavně zase skončí lusknutím prstu, což jsem doufal, že se nestane. Ach jo.

Jinak ale parádní pohráníčko. Gameplay byl ve všech třech částech skvělý, postavy stejně sympatický, plus má to furt toho pohodového ducha celé série.
Tak teď ještě DLC, kde se Cooper konečně seznámí se Samem a Sanchézem. Pak už budu úplně spokojený!

Otázka.
Co mají Terminátor, původní trilogie Star Wars a DLC k Desperados 3 společného?
Odpověď - Že jejich druhý díl je nejlepší.
Five Steps Ahead představuje jednu z nejlepších a i nejhezčích map celé desperádské série. Hráč na ní má mnohem širší pole působnosti, než jaké měl v předešlé části, díky tomu má hráč o to větší řadu uspokojivých možností, kterak se s různými zapeklitými situacemi vypořádat. Potěší i návrat cool Isabelle, především té její voodoo foukačky, se kterou se vždy dalo nádherně experimentovat. Gameplay opět na špičkové úrovni, plus celé jsem to dal bez disguise pro Kate, abych si hrdě vysloužil jeden z hlavních odznaků. Nedostal jsem ho :(

Mimochodem, když začal hrát tenhle parádní nový track à la špionská kovbojka během skupinového plížení křovím k domu zdejšího zazobaného milostpána, musel jsem se šklebit od ucha k uchu. Rázem se mi hrálo o něco lépe. Holt ta síla hudby!

To by tak hrálo, abych řekl ,,ne" DLCčku k jedné z nejparádnějších a nejzábavnějších her roku 2020, která v mnohém překonává i své předchůdce. Moji velkou stížností u původní hry byl především onen náhlý konec, tak jsem moc rád, že Cooperova parta má před sebou ještě další dobrodružství, kterým si hra otevřela cestu pro opravdu řádné a uspokojivé zakončení... snad.

První mise DLC je trochu takovým milým odkazem na misi v Socorru v prvních Desperados - Opět se nacházíte v sídle jednoho z hlavních padouchů hry, opět zde manipulujete se sochou, která něco ukrývá, a opět je hlavním úkolem vloupačka za účelem okrást původního majitele. Nemluvě také o tom, že na stejné mapě jste již byli v původní hře, to však bylo za jiných okolností v noci, nyní si ji zopáknete za bílého dne. Pokud čekáte, že hra na vás půjde zprvu pomalu, abyste si mohli v klidu zopakovat stealth řemeslo, jste na velkém omylu. DLC nemilosrdně pokračuje v navýšené obtížnosti z konce původní hry, tudíž čekejte, že během mise zmáčknete tlačítko quickloadu tak 539034x... minimálně. I tak ale doporučuji nechat level obtížnosti na "Hard", mozek tím furt krásně a uspokojivě potrápíte. Jinak žádné novinky nečekejte, arzenál hrdinů zůstává stejný, poncha jsou furt stejné svině, plus celkový gameplay nemá žádné výrazné novinky. Ale na to může prdět pes (které jsem teda velice nerad zabijel), ona hratelnost je stejně pořád nadupaná. A pocit euforie z vyřešení nějaké zapeklité situace, kdy každý vidí na každého, je zaručený.

Jsem zatraceně rád, že jsem se do té hry vrátil.

,,I´m leaving. Try and stop me."

Hades je blaho. Je to (doslova) pekelné a nesmírně vzrušující blaho. Ale nejen kvůli oné nadupané a zběsilé hratelnosti, díky které mám nyní tak namakané prsty, že bych s nimi mohl klidně zvednout i šestitunového slona, ale i kvůli naprosto senzační implementaci starořeckých bájí do skromného videoherního příběhu.

Řecké báje a pověsti žeru. Obzvlášť ty části týkající tajemného Podsvětí, které jsem si především oblíbil po vynikajícím Titan Questu: Immortal Throne, ze kterého ta hrůzná atmosféra země mrtvých sršela plným proudem. Jediná velká nevýhoda však tkvěla v plochých postavách, se kterými měl hráč minimum interakcí. U Háda je to přesně naopak. Nejenže oněch bájných postav je tam mnoho, ale všechny jsou i výborně napsané a namluvené. A s každou z nich je vyložená radost mluvit. Ať už s vaším věčně nabručeným fotrem, který cenu "táta roku" letos asi nezíská, nebo s kýmkoliv jiným v hlavním sále paláce, kam jsem se mnohokrát vracel sice s potupou porážky, ale zároveň i radostí z toho, že budu moct mít další interakce. V oněch dialozích oceňuji i mrkačky na události z bájí, při kterých jsem se mnohokrát musel pousmát. Například když Dionýsos přede mnou pomlouval Thesea kvůli tomu, že "prý" opustil svou lásku na nějakému ostrově. Znalci bájí ale vědí, že to mohl být právě Dionýsos, který Ariadnu přinutil, aby na ostrově zůstala s ním. Mrzák jeden lišácký...

Samotná hratelnost je skvělá. Hra oplývá dobrou rozmanitostí prostředí, různými druhy nepřátel, plus vzhledem k náhodně generujícím boonům od Olympanů, kteří jsou všichni do jednoho také velice výrazní, nemusí mít hráč příliš obav z toho, že by jeho progres byl příliš repetetivní. V tom i tkví genialita celé hry. I přestože v ní mnohokrát zemřete (což zaručuju) a musíte začít znovu, přesto z toho máte pocit, že i tak postupujete ve hře dál. Že děláte nějaký progres. Odrazuje se to například ve formě nových dialogů, vylepšování svých schopností, zbraní, atd. Mimochodem, nevím jak ostatní, ale Aegisův štít pro mě byla TOP zbraň. V každé lokaci jsem se tak parádně vyřádil. Kromě teda Asfodelu, který k smrti nenávidím. Vzhledem k tomu, že furt dashuju jak šílenec, několikrát mi to ujede, přičemž láva pak udělá svoje. :(
Z chválené hudby zas až tak odvázaný nejsem, ale do stylu hry se hodila náramně. Každopádně se mi ale velice líbí track On the Coast už jen vzhledem kvůli tomu, že to příjemně doplňovalo mé oddechnutí poté, co jsem konečně úspěšně uprchl

Mezi negativy bych řadil poněkud mdlou a nepříliš záživnou lokaci Temple of Styx. Ta hlavní chodba je cool, ale ty místnůstky mě vůbec nebavily. Chápu, že to byl záměrně omezený prostor, aby se tím zvýšila nebezpečnost nepřátel (obzvlášť těch debilních krys), ale sakra, ať to taky nějak vypadá, ne? Stejně tak bych možná víc ocenil, kdyby hra krapánek lépe hráčovi představila své mechaniky. Samozřejmě jsem se do toho nakonec dostal, ale zprvu jsem chvilku tápal.

Ve výsledku je ale Hades parádní a extrémně návyková řežba, ze které mám doteď pocit, že ani po naskočení závěrečných titulků jsem z ní ještě nevyždímal maximum. A taky nevyždímal. Pact of Punishment jest důkazem. A prý tam můžu mít i romanci s Megaerou, což je upřímně velice lákavé. Však jsme toho spolu mnoho... (*nasazení slunečních brýlí*) "prožili".

Poslední epizoda poměrně nezajímavého DLC si nakonec vedla líp, než jsem čekal. Hlavní příběh je furt takový dost "meh", ale určitě mu prospělo, že se pro Kassandru stal osobní záležitostí. Začátek je tak docela povedený (a to nejen kvůli smrti Natakase, kterého už v pekle honí ohniví jeleni. YES!), dialogy mezi Kass a Dariem jsou ucházející, plus boss fight s dvěma Nesmrtelnými byl vyložené žůžo. Jakmile se ale příběh přesunul do Messenie, zase začala ta nudná klasika v podobě questů "zabij, ukradni, zachraň". Naštěstí to ale zde bylo relativně krátké, přičemž se mi docela líbilo hrát za Kass, která se chovala jako rozzuřená lvice, která je ochotná smést z cesty každého, kdo se jí postaví do cesty za záchranou jejího lvíčete. Hrozně jsem se ale nasral ve chvíli, kdy mě ve městě napadly perské jednotky, přičemž když to viděli projíždějící Athéňané, okamžitě jim pomohli. Stejně tak i několik kolemjdoucích občanů. Svině. Ještěže ta Sparta vyhrála. Stejně tak se mi nelíbí, že to DLC zcela ignoruje postup v původní hře. Takže když se na scéně objevili členové Kosmova kultu, jehož vůdce jsem do jednoho všechny povraždil, zvedl jsem nad tím obočí. Samotný konec je ale docela fajn, dobře se napojil na Dariovu minulost, ze které jsem toho sice chtěl trochu více, ale v konečném výsledku to docela fungovalo.

Celkově pro mě ale asi nejlepší epizoda z celého DLC, byť to furt není žádný zázrak. Není to tak utahaný, plus to má i nějaké uvěřitelné emoce. Ta suchost a celková nepodmanivost ale bohužel tak nějak přetrvala. Nu což. Jsem rád, že to mám za sebou. Tak teď vzhůru na Atlantis, holka!

Tsk tsk tsk... A jéje.
Jde nám to trošku z kopce.

Druhá epizoda bohužel pokračuje v neuvěřitelné dávce suchosti. Místo nějakého originálnějšího pojetí recykluje obsah z předešlé epizody (místo Huntsmana tu teď máme Tempest, ke které se opět musíme probít řadou banálních a nezajímavých úkolů), plus hodně se zhoršila i samotná vypravěčská stránka. Příběh druhé epizody mě vůbec nechytnul. Postavy se nijak zajímavě nevyvíjely, kvalita dialogů se zhoršila, plus vůbec nechápu, proč se Kass tak strašně zakoukala do toho výmaze Natakase, mezi kterým nemá absolutně žádnou chemii. Jakože fakt žádnou. Pamatuji si, že to mnohem lépe jiskřilo mezi mnohými side questovými postavami z původní hry. Epizodu zachraňuje stále docela zábavná hratelnost, plus i nový plamenomet na loď byl vítanou vychytávkou. Jinak ale můj dojem z celého DLC dál klesá. Tak uvidíme, co přinese poslední epizoda. Upřímně už to ale chci mít celé docela za sebou...

Největší mindfuck byl ale samotný konec, při kterém jsem se plácl do čela tak silně, že mi to způsobilo lehký otřes už tak znuděného mozku. Za prvé vůbec nechápu, proč by se Kassandra najednou rozhodla žít normální život, během kterého bude ve svém černém pyžamu chodit pro chleba a mlíko každý den, za druhé nechápu, proč by s ní ten život měli sdílet dva cizinci, ke kterým si nevybudovala žádný pořádný vztah, a za třetí (to nejhorší na konec) absolutně nechápu, proč Kass musela porodit dítě tomu jelenokatovi s přitroublým výrazem, i když jsem několikrát dal hře najevo, že o žádnou romanci nestojím.
Fakt pecka. :(

Ne. Sorry.
Tohle ještě není první komentář na Valhlallu. Ale každopádně i tak jste více než vítáni si tento koment přečíst!

První část DLCčka Legacy of the First Blade mě bohužel zanechala po většinu času poněkud chladným. Postava Daria je docela fajn, jeho synátor už ale moc ne. Obzvlášť se mi znechutil poté, co jsem s ním měl v rámci hlavního questu postřílet několik jelenů. A ne pro maso nebo kůži, prostě jen tak. V ten moment jsem okamžitě věděl, že jestli někdy v budoucnu mi zbytek DLC dá možnost ho romancovat, čeká ho opravdu dost krutý friendzone. Jinak je první část DLCčka poněkud nemastná neslaná. Záblesky z minulosti v Persii byly zajímavé, proto doufám, že mi jich budoucí části nabídnou více. Questy jsou ale jinak dost banální, tudíž jsem z nich (po mém téměř dvouměsíčním hraní původní hry) neměl příliš velké potěšení. Hlavními padouchy je navíc perská kopírka kultu Kosmos, tudíž o nijak zvlášť originální záporáky se nejedná. Stejně tak honba za jejich členy už není tak zábavná. Ale nakousnutí motivů jeho vůdce vypadá slibně, tak uvidíme. Hraje se to furt dobře, i přestože mě hlavní příběh nechytnul.

Chaire, maláka misthios.
Aneb když člověk složí ze všech slov, co se ze hry naučil, "smysluplnou" větu.

Během úmorného hraní AC: Unity jsem o celou sérii ztratil zájem a nad dalšími díly jsem už jen mával rukou. S Odyssejí mě ale ta série trefila do velice slabého místa. Starověké Řecko patří mezi moje nejoblíbenější období historie, nemluvě také o mytologii, kterou mám najetou fakt dobře. Právě zásah do tohoto slabého místa je také důvod, proč je finální hodnocení nakonec tak vysoké, protože ta hra má taktéž plno věcí, které mi taky lezly pěkně krkem.

V první řadě musím vyzdvihnout naprosto překrásnou grafiku, díky které byla o to větší radost celý řecký svět prozkoumávat. Ať už ve dne či v noci, na plnou hubu řeknu, že Odyssey je jedna z nejkrásněji vypadajících her, co jsem kdy hrál. Navíc jsem si se svým lehce infantilním entuziasmem při prozkoumávání připadal jak nějaký super votravný turista. "Ty vole, Ithaka! Budu moct prozkoumat Odysseův palác? Héj, v Athénách je Perikles? Pecka! No ty bláho, už pluji na Krétu!" Ta radost z prozkoumávání celého Řecka tak slušně překrývala fakt, že z gameplayového hlediska je ten svět vlastně docela tupý. Po nějaké době jsem začal ignorovat ty všemožné jeskyně, tábory, pevnosti, (nástěnku kontraktů jsem se naučil ignorovat hned po prvních pár hodinách) atd., na jejichž dokončení mě hra lákala příslibem zkušeností. Not me, game! Not me! Hrozně mě taky sral respawn nepřátel v lokalitě, kterou jsem doslova před pěti minutami komplet pročistil, protože mě do ní poslal nějaký přijatý side-quest. Když už je řeč o side questech, je to strašný hit or miss. Některé jsou překvapivě velmi povedené, jiné jsou naopak tak úmorné, že pokaždé, když jsem na mapě uviděl kosočtverec s vykřičníkem, modlil jsem se, aby to nebyla nějaký "feč kvest" hovadina.

Hlavní příběh je... vlastně nic moc. Začíná celkem slibně, ale po půlce z něho začne mít člověk pocit, že přestal bavit i samotné tvůrce, kteří se ho kvůli tomu rozhodli nějak naplácaně ukončit, aby ho už konečně měli z krku. Samotné zakončení je tak nesmírně suché. Kassandra byla ale moc fajn. Jako postava byla zajímavá, sympatická a občas i vtipná. Samozřejmě jsem z ní udělal strašnou nymfomanku, takže lezla do postele téměř každému, kdo o to "požádal". Až teda na Alkibiada, kterého jsem věčným odmítáním velice rád trolil. V rámci hlavního příběhu mě ale extrémně bavilo lovení kultistů. Postupné odkrývání vnitřního kruhu hlavních padouchů působilo nesmírně uspokojivě, plus jsem s oblibou i často polemizoval o identitě jednotlivých členů.

Soubojový systém jsem si vychutnával každým coulem. Bavil mě vlastně i víc než třeba ve všech Zaklínačích. Na Hard obtížnost se u něho člověk musel soustředit, dávat bacha, plus si mohl i vychutnávat onu slast pro oči, když se Kass povedlo nějaké to elegantní kombíčko. Občas došlo i na pár fakt napínavých a pamětihodných situací, kdy po mně šli 3 žoldáci najednou, každý s trochu jiným kalibrem. Pecka. Stejně tak musím pochválit parádní boss fighty s mytologickými bytostmi (obzvlášť ten s minotaurem), které dokážou v člověku rozpumpovat adrenalin. Nejsou super těžké, ale když hráč udělá nějakou výraznější chybu, krutě ho za to potrestají. Tak to přesně má být. Velká škoda, že hra hráče přespříliš odměňuje ve formě generického lootu, který se přizpůsobuje hráčově levelu. Díky tomu tak nebyl zisk nového vybavení nikdy příliš uspokojivý, maximálně tak pouze v tom, že v něm Kass vypadala dobře.

Hudba je celkově fajn. Už byly díly s lepšími soundtracky, ale i zde se dá najít pár fakt hodně pěkných kusů, které zůstanou v hlavě. Jmenovitě Odyssey (Greek version) a Legend of the Eagle Bearer.

Odyssey v mnoha ohledech zas až tak skvělá hra není, ale hrome, tím svým zasazením, slušnou atmosférou a překrásným vizuálem si to fakt hodně vynahrazuje, tudíž by mi bylo blbý to šoupnout do žlutého hodnocení. A já se každý den do toho krásného Řecka vždy rád vracel. Takže nakonec těch 80%. Ještě by na mě nějaký maláka vypsal odměnu. Znáte ty Řeky, stačí jen abyste omylem zabočili do oblasti, kde nemáte co dělat, což bohatě stačí k tomu, aby vás za to chtěli napíchnout na kopí.
Hysterky.

Nejlépe pojmenovanému studiu všech dob jsem v létě slíbil, že po parádních Desperados 3 určitě jednou vočíhnu jejich předchozí hru, ke které jsou třetí Desperádi často přirovnáni. A tak se také stalo.
No regrets.

V první řadě musím říct, že jsem byl velice mile překvapen nabídkou japonského dabingu, do kterého jsem samozřejmě okamžitě šel. A jelikož mě dlouholeté sledování Naruta naučilo pár japonským slovům a výrazům, vždy jsem se musel pousmát, když ti moji pardálové řekli něco, čemu jsem rozuměl. Shadow Tactics opravdu funguje na velice podobných mechanikách jako Desperados 3, některé jsou dokonce úplně stejný. Vůbec to ale nevadí, protože to je i tak zábavný jak prase. Lokace jsou příjemně různorodé, nabízí alternativní řešení splnění zadaných cílů, plus i graficky je radost na ně pohledět. Teď se teda nechci vytahovat, ale celkově mi to nepřišlo zas až tak těžké. Už několikrát zmíněný Desperados 3 mi přišel o něco náročnější, ale může to být i tím, že jsem na něm začínal. Opravdu zabrat mi dala akorát předposlední mise (Myogi Pass), kde jsem se to rozhodl dohrát bez jediného zabití, čímž jsem si na sebe ušil pěkně vostrý bič. (může být bič vostrý?) Jelikož omráčení nepřátelé nejdou svazovat, člověk musel mít svoji strategii opravdu bezchybně promyšlenou. Už teď dostávám PTSD jen při vzpomínce na všechny ty loady. Jinak po většinu času slušná obtížnost, během které narazíte na pár příjemně zapeklitých situací, po jejichž splnění si rázem připadáte jako největší herní mistři v žánru. Obzvlášť, když vymyslíte nějaký úplně šílený plán, ve který nemáte důvěru, ale přesto ho jen tak zkusíte, a on pak FAKT VYJDE!

Samotné postavy jsou sympatické, ovšem čekal jsem, že vztahy mezi nimi budou o něco propracovanější. Největšími zabijáky se pro mě stali Hayato, Mugen a překvapivě i malá roztomiloučká Yuki. Holt tichá voda břehy mele. Aiko jsem používal většinou jen kvůli jejímu oslepujícímu parfému, převlekům jsem se snažil vyhýbat, protože jsem věděl, že za to hra dává odznaky. Asi úplně nejméně jsem používal Takumu, se kterým jsem jen párkrát vodtřelil nějaké ty otravné Straw Haty, jinak většinou, chudák stará, zůstával pozadu. A velký klobouk dolů, že hra měla koule zabít jednoho z hlavních hrdinů. Zprvu jsem byl přesvědčený, že hra na poslední chvíli Mugena ušetří. Já naivka. Holt mám japonskou kulturu a tradice málo najeté. Příběhu to ale ve výsledku pomohlo, hned se celý quest stal mnohem více osobním. Jinak příběh není nic moc, obsahuje taktéž jeden plot twist, který je ale velice předvídatelný, nicméně ono to vlastně nevadí. V těchto hrách příběhy stejně nikdy žádnou velkou roli nehráli.

Jestli mi něco vadilo, tak to byly určitě situace, během kterých jsem jen hlasitě zařval: ,,NÉ!", což většinou bylo tehdy, když postavy udělaly něco, co jsem po nich nechtěl - místo zvednutí mrtvoly vešly do vrat přímo doprostředka nepřátel, atd. Člověk si musí občas dát setsakramentskýho majzla, kam vlastně kliká, někdy ho to může stát kejhák. Stejně tak mi vadilo, že postavy se o sebe dost zasekávají, pokud klečí hodně blízko vedle sebe. Už párkrát mi to zmařilo mou shadow mód taktiku.

Celkově opět moc pěkný herní zážitek, který mi potvrdil, že Mimimiiům se musí dostat do rukou série Commandos, aby i u ní předvedli svůj talent. I když... jelikož se jedná o německé studio, možná by to bylo trochu awkward.

Kvůli koronavirové nadvládě mi během jara a léta zesláblo svalstvo, přibral jsem pár kil, plus jsem si častým sezením vybočil kyčel směrem dopředu, což na chlapovi není vůbec sexy. A jelikož jsem nechtěl, aby mi zeslábl i mozek, rozhodl jsem se, že bych si po dlouhé době mohl zahrát zase nějakou tu point and click adventuru. A je určitě pravda, že se Still Lajfem jsem mozek potrápil. Bohužel ne vždy tím uspokojivým způsobem.

V první řadě musím říct, že mi velice vyhovovalo prostředí a atmosféra vánočního Chicaga, ve kterém mladá a poněkud přidrzlá FBI agentka řeší případy brutálních vražd Slender Mana, který se očividně inspiroval Jackem Rozparovačem. Už po prvních několika minutách dá hra jasně najevo, že hráče čeká zanořování se do stále větších a větších vrstev temnot. Díky tomu získává samotné vyšetřování a celkový gameplay poněkud napínavý a podmanivý náboj, který po většinu času udržuje hráčovu pozornost. Docela mě bavila i samotná Victorie, která byla oukej protagonistka. Ale žádná April Ryan to nebyla. Mnoho lokací má i velice hezké grafické zpracování, zejména tedy pasáže ze současnosti s Victorií, ty s Gustavem... no, o těch si pokecáme za chvilku.
I když totiž pasáže ze současnosti vypadají krásně, jejich postavy už na tom jsou mnohem hůř. Kromě Victorie nebyla v Chicagu jediná výraznější postava, se kterou bylo nějak zajímavé hovořit. Všechny byly prostě takové... mdlé. Pasáže s Gustavem v Praze mají přesně opačný problém. Postavy tam jsou daleko zajímavější, ale lokace jsou mdlé. Já naprosto chápu, že tvůrci chtěli z Prahy úmyslně udělat pochmurné místo, aby tím zvýraznili onu temnou atmosféru, nesoucí se v sérii různých vražd. Ale na mě to prostě nefungovalo. Lokace mi častokrát splývaly do sebe, nebyly nijak zvlášť zajímavé, v rámci čehož se mi upřímně vždycky ulevilo, když jsem mohl opět hrát za Victorii.

A co by to bylo za adventuru, kdyby tu nebyly také nějaké ty hádanky a puzzle. Heleďte. Já mám puzzly rád. Baví mě nad nimi přemýšlet, přičemž po návodu sahám pouze v případě naprosté bezradnosti. Ty puzzly ale musí mít nějakou dobrou logiku, nebaví mě příliš styl hraní "budu zkoušet různé kombinace, dokud se něco nestane". Tudíž třeba puzzle v pražském kostele a kuchtění cukroví pro fotra Victorie nebyly úplně zábavné, protože postrádaly nějakou pořádnou logiku. Puzzly mi zde fakt k srdci nepřirostly, mnohem víc mě bavilo uvažování nad kombinacemi různých předmětů v interakci s prostředím, atd. Jo, a z paklíčové sekvence jsem měl jednu dobu chuť to celé jednou provždy skoncovat a prostě si podřezat žíly. Pokud někomu přišlo frustrující paklíčování v Oblivionu , mohla by ho z paklíčování ve Still Life klepnout pepka.

Konec mě samozřejmě zklamal, protože jsem s napětím očekával, kdo se vyjeví být oním maskovaným vrahounem, sám jsem si i dělal seznam podezřelých. Hra skončí stylem, díky kterému po divákovi jasně pomrkává, aby si následně sehnal druhý díl. Ale jelikož je dvojka citelně hůř hodnocená, rozhodl jsem se ji vynechat a jednoduše se podíval na internet, kdo tím vrahem byl. No, vlastně mě to dostalo, protože vrahem byl nakonec ten úplně nejočividnější podezřelý, který byl vlastně až tak očividný, že jsem si říkal, že už jen kvůli tomu to nemůže být on. A vono jo. Nevím, zda za to hře mám tleskat, nebo ji ukázat prostředníček.

Ve výsledku je Still Life vcelku hezkou adventurou, se slušnou atmosférou, několika fakt pěknými lokacemi a dobrým investigativním dějem, která ale postrádá řádnou logiku svých puzzlů, nezaujme svými dialogy a postavami, plus zanechává hráče po většinu doby hraní dost chladným. Užil jsem si to, ale zároveň po tom nebudu vzpomínat s nějakým nadšením.

(K celé sérii)
No zaplať pánbů. Tak se mi to líbí.
Po nemastném neslaném a bezduchém New Frontier jsem doufal, že mi poslední část mé oblíbené herní série spraví náladu. A světě div, stalo se tak. Docela.

Stačilo jen několik počátečních sekvenci z první epizody a hned jsem tehdy věděl, že už teď se mi to líbí víc než celá třetí sezóna. Série opět nasadila pomalejší tempo a v rámci mezí i pochmurnější atmošku, což jsou aspekty, které hodně fungovaly právě v prvních dvou sezónách, jsem rád, že se k tomu tvůrci vrátili. Nutno ale podotknout, že čtvrtá série šla stejnou cestou jako New Frontier - na rozdíl od prvních dvou her se příběh netočí kolem nějaké velké "cesty", během které hrdinové řeší, kde sehnat jídlo, přístřeší, atd., ale zaměřuje se na určité místo, ve kterém vše začne a také skončí. Na rozdíl od New Frontier to ale čtvrtá série dělá lépe. Hra si dává na čas, aby hráč poznal nové postavy, ke každé si vybudoval nějaký vztah, plus i nasál atmošku celého místa. Velkou roli v tom ale hraje i fakt, že jsme opět v kůži sympaťačky Clementine, která je lepším pojítkem s předešlými sériemi než byl nováček Javier. Základním kamenem série je ale její vztah s malým AJem, který silně připomíná její vztah s Leem v první sérii, ovšem tentokrát v prohozené pozici. AJův charakter se bude budovat podle toho, jaké mu bude Clementine dávat rady a jak ho bude usměrňovat. A hra skvěle hráče přinutí, aby to vůbec nebral na lehkou váhu, už v první epizodě je kvůli němu jeden "WTF O__O" moment, díky kterému si bude muset hráč dobře promýšlet, jaké dialogové možnosti u něho od té doby vybírat, protože to může mít velký vliv na děj a jeho postavy. Takže bacha.

Celkový příběh není špatný, ovšem není to zas až tak napínavá emoční ždímačka, jako v případě prvních dvou sezón. I tak má ale série mnoho velice hezkých a pamětihodných momentů, díky kterým má ta hra prostě duši. Ať už je to scéna první večeře s bandou bývalých školáků, kteří slouží jako vedlejší protagonisté příběhu, Violetin zpěv ve třetí epizodě, případně i mnoho úsměvných odkazů na první sérii, ta hra to prostě dělá dobře. U nových postav jsem si našel oblíbence (zmíněná Violet, pak ještě Aasim a Louis), v mnoha momentech jsem byl napnutý jak kšandy (mimo jiné i kvůli novému stylu gameplaye, který krapet přičuchává k Resident Evilům a novým Tomb Raderům), plus v jedné pasáži jsem měl dokonce i na krajíčku. Je to zkrátka velmi dobrá Walking Dead hra. Ale stejně si myslím, že první dvě série byly o něco lepší. První o mnoho, druhá o chlup. Velice nadšený jsem byl z návratu Lilly. Už od konce první sezóny jsem doufal, že se ještě objeví, přičemž udělat z ní v podstatě hlavního padoucha hry, bylo velice chytré. Lilly tak není žádným generickým nudným záporákem, hráč už ji zná, v minulosti si k ní utvořil nějaký vztah. Tudíž nahlížet na ní jako na ledabylého padoucha mohou snad pouze hráči, kteří první sérii nehráli.

Musím se ale vyjádřit k samotnému konci.
Už od začátku hraní jsem tušil, jak to celé asi dopadne. A když ve třetí epizodě proběhla ona zásadní konverzace mezi Clem a AJem, který se jí přiznal, že už se mu nějakou dobu zdá o tom, že ji kousnou, načež ona zatvrzele řekla, že kdyby k tomu došlo, musí ji zabít, hned mi bylo jasné, co mě na konci čeká - Clementine bude mít stejnou smrt jako Lee. Neměl jsem příliš velký problém se s tím smířit, přeci jenom... tohle jsou Walking Dead. První série skončila hořkosladce a druhá velmi smutně, alespoň tedy pro mě (Zastřelil jsem Kennyho a Jane poslal do hajzlu). Tudíž jsem si řekl, že do ducha série se to vlastně bude hodit. Když se tudíž Clem v závěru objevila živá, zdravá a veselá, doslova jsem tomu nějakou dobu nemohl uvěřit. Myslel jsem, že je to celé jen AJova imaginace. Až po naskočení závěrečných titulků jsem si řekl: ,,Jako fakt?" Samozřejmě jsem velice rád, že to Clem celé přežila, ale nevím, zda mi ten extrémní happy end, který je dokonce větší než v New Frontier, úplně sedí. Já vím, že zabití Clem ve stejném stylu jako Leea je vcelku předvídatelný a laciný, ale byl by z toho zároveň prostě cítit ten duch nemilosrdných telltale Walking Dead. Tenhle nesmírně sladký konec je jak něco z úplně jiné hry. Vůbec by mi nevadilo, kdyby to celé skončilo onou scénou, kdy AJ, za doprovodu skvělé písně Take Us Back, míří zpátky do školy a po zavření vrat by naskočily titulky. Ale tak... racionalizuju si to onou radostí, že Clem je po tom všem v pořádku. Vlastně mi to vadí, ale... taky vlastně nevadí. Ale taky vadí. A nevadí, víte co...

Ve výsledku ale spokojenost. Sice jsem čekal velice emocionální finále (které teda bylo, ale ne podle mého gusta), při kterém bych na konci vypadal nějak takhle, ale i tak se s celou ságou loučím s úsměvem na rtech.

A na závěr si ukradnu výborné spoilerové shrnutí celé ságy.
Lee couldn´t handle it.
Kenny didn´t see the point.
Clementine couldn´t stand it.

Telltale jsem měl rád.
Obzvlášť jsem od nich zbožňoval právě první dvě série The Walking Dead, které mají jedny z nejlépe odvyprávěných a emočně nabitých příběhů, které s hráčem slušně zatřesou. Za tímhle názorem si budu pevně stát a klidně budu bojovat na život a na smrt s kýmkoliv, kdo by se mě pokoušel přesvědčovat o opaku. A New Frontier však opěvovat nebudu. Hrozně bych chtěl, ale nemůžu.

V prvé řadě napíšu, co se mi na celé série vlastně líbilo. Vizuální stránka rozhodně prošla změnou k lepšímu. Už se nemusím bát, že kdyby mě nějaký "nehráč" sledoval při hraní, tak by utrousil něco jako: ,,Pff, prosim tě, kolik ti je?" Dále také oceňuji, že tvůrci se pokusili celou sérii vzít jiným směrem, než její předchůdci. Samotné uskutečnění bohužel dost klopýtá, ale tu snahu oceňuji. Zatímco předchozí dvě série působily víc jako "cesta", New Frontier se víc zaměřil na konkrétní místo a vzal si jako hlavní téma rodinu. Byl to dobrý nápad, ale bohužel špatně implementovaný. Ale ne úplně, vztah hlavního hrdiny s jeho bratrem Davidem je dle mého motiv, který celou hru hodně zachraňoval, přičemž jejich interakce byly po většinu času velmi zajímavé. A kdybych řekl, že jsem se nudil, lhal bych.
Ale...

Ta série je suchá. Strašně suchá.
A hraje v tom roli několik faktorů. V první řadě to jsou kratší epizody. Síla předchozích sérií spočívala i mimo jiné v tom, že čím víc času hráč strávil s jednotlivými charaktery, o to větší si k nim budoval vztah. Ať už v pozitivním či negativním světle. Hra má taktéž velmi málo pamětihodných momentů, možná protože mi epizody hrozně splývají do sebe a není v nich nic pořádně charakterizujícího. Možná poslední dvě epizody mají pár fajn momentů (hlavně mezi Javierem a Davidem), ale nic, co by mě posadilo na prdel. Celá ta série skoro ani nepůsobí dojmem, že ji dělali stejní tvůrci předchozích dvou sérií, které byly chytře gradující emoční ždímačkou, která si nechávala ty největší srdceryvné momenty až na úplný konec. Třetí série žádnou takovou ždímačkou fakt není, možná je to také hodně tím, že je mnohem víc akčnější. Nemluvě také o postavách, ke kterým jsem si moc nemohl najít cestu. Clementine byla dobrá, ale hlavní příběh by se úplně v poho obešel i bez ní, ve výsledku se kolem něho vlastně jen tak nějak divně motala. New Frontier působí jen jako nějaká ledabylá spin off jednohubka, která má vyplnit mezeru mezi druhou a čtvrtou sérií. Celou dobu mě hra zanechávala totálně chladným, což je v případě téhle herní ságy neskutečný fail.

Ve výsledku New Frontier působí jako docela zábavná bezduchá odreagovačka na sobotní deštivé odpoledne, při jejímž sledování můžete loupat brambory a vyřizovat pracovní maily. Pak si na konci říct něco jako: ,,Jo. To bylo zábavný." A během pár minut na to úplně zapomenout. Kdyby to byla samostatná hra, mohl by to být kompliment. Ale jelikož je součástí jinak opravdu skvělé herní série, je to spíš velké zklamání.
Vroucně doufám, že mi poslední sezóna spraví chuť.

No, jelikož jsem se během hraní šklebil od ucha k uchu (pokud jsem teda zrovna neřval hlasité "Kurva!" a nebouchal do F8 pro quickload, protože mi jedno poncho zkazilo celý plán), tak je asi očividné, že z dlouho očekávaného pokračování Desperada mám docela radost.
Ale je pravda, že radost může být poměrně slabé slovo - Byla to pecka!

Abych řekl pravdu pravdoucí, před vydáním hry jsem byl poněkud skeptický. Z gameplayů jsem příliš odvázaný nebyl, přišlo mi to jednoduše vypadající, nemastný neslaný. Ale už po prvních dvou misích mi začínalo být jasný, že mé obavy byly plané. Jednou z nejlepších věcí na celé hře je především neskutečně snadné ovládání. Rotace kamery, jednotlivé příkazy, okamžitá reakce hrdinů, atd. To vše si nováček velice rychle osvojí. Obzvlášť velkou radost mi ale udělala obtížnost. Před pár měsíci jsem napsal komentář na Commandos 2: Men of Courage, ve kterém jsem si stěžoval (byť tu hru mám jinak velice rád), že ze slepoty a debility nepřátel, plus bez dovednostního omezení hrdinů, díky kterému bylo možné mnoho misí project pouze s jednou postavou, je ta hra poměrně dost jednoduchá. To však případ třetího Desperada není ani omylem. Odlákat nebo omračovat nepřátele neumí kde kdo, navíc nepřátelé (kteří už ale bohužel postrádají onen bláznivý humor z jedničky) jsou tak chytře a zrádně naštelovaní, že hráč bude muset popřemýšlet, co by mohl být nejlepší postup, pokud nechce vyvolat alarm. Díky tomu si hráč může být jistý, že plně využije veškerý arzenál všech členů týmu, nemusí se bát, že jednoho nechá samotného někde v křoví na startovní pozici, kde bude lamentovat nad nespravedlností života, světa a vesmíru jako takového.

Co se týče samotného vyprávění, přijde mi super, že celá hra je prequel. Díky tomu tak zjistíme, jak Cooper přišel ke svému ikonickému noži, plus kterak se seznámil se svými známými souputníky, líbeznou Kate a charismatickým McCoyem. Stejně tak jsem uvítal nováčky série - siláka Hectora, což byla taková příjemnější a inteligentnější verze Sancheze, plus i hustou Isabelle, kterou veteráni série mohou považovat za nepřímí odkaz na Miu z jedničky. Dohromady tak tvoří skvělou a pohodou skupinu hrdinů, každý se svým vlastním unikátním charakterem a dovednostmi, se kterými si hráč bude moct dosyta zablbnout. Různorodost prostředí dává hře dobrou atmosféru, nemluvě o pěkném soundtracku, ze kterého mi utkvěl v hlavě především track The Bridge at Eagle Falls.

Nejvíc záporů vidím především po narativní stránce. Samotný příběh není příliš ucelený, zcela nejhorší je ale konec. Nikoliv samotné finále, ale spíše ten fakt, že hra udělala stejnou hovadinu, jako v prvním díle - že skončí lusknutím prstu. Aspoň nějaké rozloučení, hrome, klidně i trapný a kýčovitý záběr, jak všichni hrdinové jedou vstříc zapadajícímu slunci. Do spoilerů vypíšu ještě další věci, které mi ve hře chyběly.
Chyběla mi nějaká pořádná scéna, kde bychom viděli, jak to Kate a Cooper dají spolu pořádně dohromady. Aspoň nějaký ten hollywoodský francouzák mohl být, sakra! Stejně tak mi chyběla scéna, kde by se Cooper a McCoy doopravdy spřátelili a navázali by tak na své parťáctví v prvním díle. Dále mě mrzí, že zcela vystřihli Sama. Jo, a Cooperův chraplák jsem taky oželel, ale asi si ho musí teprve vypěstovat.
Mimo narativní stránky toho fakt moc nebylo, občas se postavy dost nešikovně zasekávaly o sebe pokud se někam přemisťovaly, plus dávat příkazy v taktickém módu bylo krapet těžkopádné.

Ve výsledku nesmírná spokojenost. Hezky jsem potrápil mozek, potrénoval taktické myšlení a začal nenávidět lidi s ponchem. Určitě jednoho dne ozkouším i to Shadow Tactics: Blades of the Shogun.
A bylo nesmírně fajn vidět ty pardály zase pospolu.
Díky za přečtení a nenoste poncha.

Psát o tomhle DLC je výzva, protože abych mohl řádně psát o nové parťačce, musel bych se uchýlit ke spoilerům, což by byla pěkná škoda. Ale hej, zkusím to bez nich, budu to brát jako trénink.

Možnost hrát za tieflinga mě nijak zvlášť nezaujala, což není žádné překvapení, protože podobný přístup jsem k nim měl i v jiných hrách. Vždycky mi přišlo, že když se promenáduju po světě se vzhledem rohaté démonické bytosti, musí mi to přece každý druhý člověk, se kterým začnu mluvit, vmést do tváře. Ignorace něčeho tak výrazného mi vždycky vadila, tudíž předpokládám, že zde to bude podobné. Co se týče povolání kineticista... buď jsem úplně blbej nebo totálně línej nad tím přemýšlet, ale já ho prostě nepobral. V podstatě připomíná tak trochu elementalistu, ale je to s ním krapánek složitější. Nemůžu úplně říct, že bych ho žral.

Hlavní náplní DLC je ale nová tiefling parťačka Kalikke. Je to však parťačka neobvyklá. Kalikke charakterově není nijak zvlášť unikátní postava. Co ji ale činí unikátní je její super schopnost, o které zde nemůžu mluvit, protože mi přijde škoda to neznalým hráčům vyžvanit místo toho, aby si na to přišli sami. Řekněme jen, že ta schopnost neovlivní jen to, jak budete s Kalikke zvládat bitvy, dobrodružení, atd., ale i jak s ní budete mluvit a činit určitá rozhodnutí. Je to velice pěkný a zajímavý nápad, který úzce souvisí s její dějovou linkou, plus vidět něco takového v družinovém RPG je poměrně dost neobvyklé. Samotná dějová linie však mohla být o něco více vyšperkovanější, přeci jenom je to DLC. Navíc si tvůrci nevybrali úplně nejlepší místo, kde ji ukončit (těsně před finálovou částí, kdy hráč už nemyslí na nic jiného). Celkově se ale jedná o velice zajímavou a originálně vymyšlenou postavu s dobrými dialogy a určitým šarmem. Škoda té mdlosti její herní linky, chtěl jsem vidět víc.

A víte vy co? Pojďme si to říct rovnou, ať to máme z krku.
Pathfinder: Kingmaker je za mě rozhodně nejlepší izometrické RPG od dob Baldur´s Gate 2
A jsem nesmírně rád, že to bez jakýchkoliv pochyb mohu konečně říct.

Já si ten patetismus neodpustím - Pathfinder je RPG s duší. Hned na začátku na vás vybafne s dobrým tempem, kvalitně napsanými dialogy a zajímavými postavami, s jejichž charaktery hra skvěle pracuje. Samotnému příběhu ale může chvilku trvat, než se hráči dostane pod kůži, nicméně od druhé kapitoly nabere grády. Celkově je hlavní příběh velice dobrý. Je poutavý, velkolepý a má pár hustých zvratů, které jsem od hry takového ražení nečekal. A finále je správně epický, pro což jsem měl ve fantasy hrách vždycky slabost. Některé dějové linky jsou sice tak trochu divně poslepované k sobě, ale odvyprávěné jsou všechny slušně. A bacha. Nepodceňujte tu hru v rámci určitých rozhodování. Pathfinder se sice tváří jako ťuťu ňuňu ňoumík, jehož herní volby nebudou mít zas až tak velký vliv na příběh a gameplay, ale opak je pravdou. Na vašich slovech a činech záleží. Mnohdy vás ani hra neupozorní, že nějakou velkou volbu děláte. I když se hra zcela jasně inspirovala Bioware hrami, tento systém je více podobný Zaklínačům. Jo, a co se toho obávaného časového limitu týče, je opravdu napříč celou hrou. Ale dle mého názoru je VELMI zvládnutelný. A to já se prosím hodně vztekám, když ho někde vidím.

Pathfinder se svým stylem v mnohém podobá prvnímu Baldur´s Gate - prozkoumávání herního světa, kde je mnoho uzavřených lokací, ve kterých mnohdy není pro hlavní příběh nic důležitého, ale hráč tam může mít zajímavé interakce a unikátní fighty. Velkou část hry ale tvoří i starání se o vaše mlaďoučké království, čímž se změní i styl hry. Ve své podstatě mi to celé připomínalo mé kdysi bláhové teenangerovké hraní Travianu a Divokých kmenů, ovšem zároveň i něco z Neverwinter Nights 2. Velice uspokojivé je sledovat, jak se vaše hlavní město mění - jiný design hlavního náměstí poté, co hlavní město upgradujete, stejně tak je jiná i hudba a styl města podle toho, jaké máte přesvědčení. Správa celého království je poměrně jednoduchá na pochopení, ale víc si ji asi užijí lidé, co mají rádi hry jako Age of Empires nebo Civilisation. Já si to poměrně užíval také, ale stejně jsem se s větší radostí víc vracel zpátky na cestu za dobrodružstvím.

A co by to bylo za Infinity engine kopii, kdyby tam nebyli parťáci. A jak už to bývá, někteří jsou povedení, někteří méně. Ale celkově je to sympatická banda plantážníků. I ty jejich romance jsou povedené, jen je krapet škoda, že mezi sebou nemají více interakcí. Když už k nim dojde, většinou probíhají během odpočinku, ale jsou kratičké. Hra jde taktéž po vzoru novějších Bioware her, kdy každý parťák má vlastní dějovou/úkolovou linku, kterou když splníte, může to ovlivnit jejich roli v hlavním příběhu. Díky tomu má s nimi hra i pár emocionálních momentů, čímž na nich hráčovi začne více záležet.
Nejedná se o spoliery, to jen aby ten komentář nevypadal tak velikánsky. Pokud si ale na parťáky chcete přijít sami, klidně přeskočte.
Linzi: Vlastně taková roztomilejší a dobromyslnější verze Varrica z Dragon Age série. Linzi slouží mimo jiné jako vypravěčka hlavního příběhu, o to větší je škoda, že její dějová linka patří k těm méně zajímavým. Když to totiž porovnám s jinými linkami parťáků, kde se řeší víra, otroctví, atd., její problémy jsou skoro na mávnutí rukou. Navíc se mi nelíbí ten její idealismus ohledně cesty hlavní postavy- používání slov jako "dobrodružství", "hrdinové", atd. Já chápu, že je to bardka, ale tenhle slovník je pro mě ve fantasy světech krapet bourání čtvrté stěny a nepůsobí to moc "autenticky".
Amiri: Holčina, co má třikrát víc testosteronu než já. Amiri je stereotypní "Let´s fight!" barbarka, která má poměrně zajímavou dějovou linku se skvělým koncem, ale jako postava se příliš nerozvine. Je to škoda, protože dialogy měla jinak dobře napsaný, plus sloužila jako skvěla podpora mým dvěma tankům. Ne. Nejde jí romancovat. To by člověk musel být Dwayne Johnson.
Tristian: Mirek Dušín. Strašně hodný, obětavý, nápomocný. Až do takové míry, že to bylo krapet otravný a podezřelý. Dejte mu ale šanci, nejenže je Tristian jakožto klerik výborným healerem, ale zároveň má jednu z nejlepších a nejzajímavějších dějových linek, která úzce souvisí i s hlavním příběhem. Klidně bych ji ale ještě krapet protáhl, na to jak byla kvalitní mi přišlo, že skončila poměrně brzy.
Valerie: Johanka z Ar- ehm, chci říct Valerie je nejvíce podobná Jaheiře z BG série. Hrdá, pragmatická a s nelítostivým smyslem pro spravedlnost. Mnohem zajímavější než její dějová linka je spíš Valerie jako taková. Je mi jasné, že mnohým hráčům nemusela vyhovovat, ale za mě to byla jedna z nejlepších a nejlépe napsaných postav. A byl to naprosto výborný tank, který zachránil nejednu situaci. No prostě Johanka z Arku.
Octavia a Regongar: Jelikož se jedná o nerozlučnou dvojici (což už o sobě párkrát řekli), posvítíme si na oba najednou. Octavia je velice typický představitel chaoticky dobré postavy - svoboda pro každého, nejdřív činit než myslet, atd. Pokud nehrajete za mága, silně doporučuji se u ní vykašlat na její Rogue povolání a levlovat pouze čaroděje. Je to veselá a milá povaha, romancovat jsem se ji ale neodvážil, promiskuitní holčiny nejsou pro mě.
Regongar je chaoticky zlý půl-ork. Kdyby si jeho charakter měl do rukou vzít třeba takový Beamdog, určitě by z něho udělali stereotypního "Crash! Kill! Destroy!" šílence. Owlcat jsou ale vynalézavější. Ano, Regongar sice je krvelačný, nemilosrdný a tvrdý, ale zároveň je i přátelský, má smysl pro humor a byl by to asi i dost dobrý parťák na chlastání. Není to úplný protipól Octavie, jenom druhá strana stejné mince. A jelikož se oba výborně navzájem doplňují, jedná se o velice kvalitní parťáky. Škoda jen, že jejich dějové linky končí poměrně dost uspěchaně.
Jubilost: Jubilost je ten super pozér z vejšky, který sice byl chytrý, ale nikdo s ním nechtěl kamarádit, protože pravděpodobně masturboval každý den sám nad sebou před zrcadlem. Podobně jako Valerie, i on je víc zajímavější než dějová linka, která s ním souvisí. Ve družině jsem ho moc nevyužíval, ale kecání s ním bylo jak se patří zábavné.
Ekundayo: V podstatě Valygar z BG2 - mlčenlivý, černý hraničář s dobrým srdcem a tragickou minulostí. Ekun je ale lepší než Valygar. Hra skvěle pracuje s jeho vnitřním rozporem, zda se vydat na cestu doživotního mstitele a vykonavatele spravedlnosti, nebo od toho opustit a pokusit se nalézt klid. Díky tomu je jeho dějová linka hodně kecací, což rozhodně vítám, nejedná se totiž vůbec o špatně napsanou postavu.
Nok-Nok: Moc jsem za něho nehrál, nebavil mě. Jeho linka ale docela dobrá, i když v porovnání s ostatními to není nic extra. Jako podpora tankům ale vynikající.
Jaethal: Chladná, pyšná a sobecká nemrtvá elfka je asi nejzlejší parťáčkou z celé vaší bandy souputníků. S tím také souvisí její dějová linka, ve které za její zlé skutky po ní půjde pár individuí, co se budou domáhat spravedlnosti. Dějová linka je to obstojná, ale chybí ji nějaká ta emoce. Možná je to ale účel, protože samotná Jaethal příliš emocí nemá.
Harrim: Harrim je král všeho negativismu. Všechno špatně, všechno v prdeli, všechno ztracený, tak co na tom záleží. Má ale jedny z nejlepších dialogů ve hře a možná i trochu neúmyslně to je asi nejvtipnější parťák ze hry. Jakožto kněz je určitě slušný, ale jelikož Tristian je mnohem lepší healer, spíše bych dával přednost jemu. Harrimova dějová linka, začínala slibně, ale ve výsledku se nepřemění na nic zvlášť zajímavého. Víc mě bavil spíše on sám.

A musím říct, že jsem mimořádně nadšený i ze soundtracku, který je vynikající. Tímto bych se chtěl omluvit všem ruským composerům, kteří na hře pracovali, že jsem v jednom příspěvku v diskuzi vyzdvihl pouze Inona Zura, jejich práce nakonec totiž převýšila i jeho. Zde několik mých oblíbených tracků:
The Narlmarches
Sunset At The Dunsward
The Tarnished Jewel
Skylark
In The Name Of My Dream

Hra samozřejmě není bez chyb. V první řadě jsem se častokrát topil v inventáři. Zbraně a zbroje jsou ještě v pohodě, ale lektvary, kouzla, hůlky a i všemožné harampádí z různých questů, atd., to už je jiná písnička. Byla v tom hrozná míchanice, ve které se super lenoši jako já, co se nestarali o průběžné uspořádání, pěkně hrabali.
Hra se také neobešla bez několika bugů, nebylo to už nic hrůzostrašného, ale občas jsem třeba za dobrodružstvím vyrazil se sedmi charaktery místo šesti, přičemž ten sedmý se ovládal jako pet. A poslední čtvrtina hry je strašně natahovaná, klidně to mohlo být o fous kratší. A jestli si chcete ušetřit hodně času (hlavně toho herního), co nejdřív si sežeňte dvorního čaroděje do rady království a ve všech vesnicích, co jste si vytvořili, postavte teleporty. Z věčného fňukání parťáků, že si chtějí odpočinout, plus i velice otravného přepadávání na cestách po pohybu na světové mapě, může člověk protáčet oči v sloup až do bělma.

Celkově ale naprosto skvělý RPG zážitek. Sice zdlouhavý, občas frustrující, ale ve výsledku nesmírně uspokojující.
Byla to dlouhá cesta. Plná milých i nemilých překvápek, veselí, smutku, adrenalinu i romance... no prostě jako kdybych hrál BG2 zase úplně poprvé v životě.
Díky, Owlcat!
Jo, a příště to musím rozehrát za chaotické zlo. Ten fakt, že můžete jedné vysoce postavené postavě, která vás vřele přivítá na jedné slavnosti cizího království říct: "(Attack) I don´t like your face. DIE!!", je prostě setsakramentsky lákavý.

Zaplať pánbů, že každý Němec byl zapřísáhlý kuřák, který byl schopný zmerčit krabičku cigaret i v nepropustném křoví a husté vánici. Jinak by ta druhá světová mohla taky dopadnout úplně jinak. Holt kouření (fakt) zabijí no...
Her z období druhé světové je spousta. Ale jestli mám na nějakou fakt skvělé a nostalgické vzpomínky, je to právě druhý díl sympatické série, jejíž žánr je stále extrémně nedoceněný.

Jednou z největších předností celé hry je fakt, že se k hráčovi opravdu chová jako nějaký velící důstojník, který udává rozkazy - na začátku každé mise bez zbytečného natahování hráčovi přesně řekne, co musí udělat. A to bez jakéhokoliv vedení za ručičku. Cíle jsou zadány. Jak se k nim hráč dopracuje už je na něm. V tom také tkví onen zábavný faktor - jakmile začala nějaká mise, v klidu jsem si přehledně prohlédl celou mapu, přičemž jsem už vymýšlel plán, jakým způsobem se na určitá místa dostanu a koho přitom budu muset sejmout. Přeplavu to a půjdu tudy? Ne, je tam moc stráží. A co tudy? Tam to hlídá sniper. Tak možná tudy? To by snad šlo. Snad mám dost granátů. To zkoumání všemožných alternativních cest je jedna z největších sil hry. Když hráč zjistí, že bez většího humbuku skrz určitou cestu neprojde, zkouší to jinou s jiným plánem. Celý ten proces je neskutečně zábavný a (jakmile se konečně vyvede) uspokojující. Veškeré mapy jsou navíc hezky různorodé a podmanivé, I přestože samotný gameplay se v nich příliš moc nemění. Navíc na každé z nich hrají vlastní hudební tracky, které jsou součástí opravdu vynikajícího soundtracku, při jehož poslechu má hráč fakt pocit, že provádí nějakou super důležitou a velkolepou akci, která rozhodne o osudu války. Občas se ale najdou zajímavé výjimky - mise, kde hráč musí s Thiefem osvobodit zbytek party, byla krapet náročnější, ale celkově také velice zábavná.

A pak tu máme samozřejmě onu sympatickou bandu plantážníků, se kterými musíte jednotlivé mise plnit. A tady mám trochu výhrady. Je sice hezké, že mnohé dovednosti jsou vyhrazeny pouze pro některé z nich, ale přál bych si, aby v tomhle byla hra o něco striktnější. Ty základní dovednosti totiž umí téměř každý - dávat pěstí, svazovat nácky, odnášet těla pryč, házet cigára... v rámci toho je možné, že některé postavy během celé mise téměř vůbec nevyužijete. Extrém přišel s potápěčem Jamesem Blackwoodem. Nejenže umí vše výše zmíněné, ale navíc má i vrhací nože. A hned několik! Díky tomu jsem pouze s ním jako s nějakým australským ninjou pročistil téměř celý ostrov v misi, kde jsem Japoncům měl zničit proti letecká (?) děla, zatímco zbytek commanda furt ležel na startovaní pozici, kde se si mohl v klídku dát šlofíka. Klidně dva. V rámci toho je celá hra také poměrně jednoduchá, nemluvě také o tom, že náckové jsou totálně vymaštění a slepí jak patrony. V tomhle případě odvedl daleko lepší práci takovej Desperados, který byl k dovednostem postav mnohem striktnější, což i lépe okořenilo gameplay. Výraznější uspokojivá omezení tu však jsou, například Spy a jeho převlek byly extrémně užitečnou pomůckou, plus Sniper mi taky mnohdy velice ulehčil práci.

Commados 2 se ale i tak velice příjemně hrají. Jedničku jsem nehrál, takže to nemohu příliš porovnávat, ale slyšel jsem, že je o něco těžší, což mě upřímně dost láká.
A při poslechu intro hudby... takhle nějak zní testosteron.

Ti Slované jsou strašní plantážníci.
Jedou na západ za lepším životem a hned tam spadnou do náručí organizovaného zločinu, plného tajných agentů, taliánských mafiánů a gangsta thugů. Ale dokud budou nosit ty svoje adias tepláky, vždycky se z toho nějak vylížou. Nico Belic může vyprávět.

V první řadě se musím přiznat, že mě zprvu velice odrazovala dost nepodmanivě vyhlížející grafika. GTA IV vyšlo v onom divném období (2006-2009), kdy na některých nových hrách bylo sice vidno, že jsou nové, ale zároveň vypadaly mnohem hůř než hry z let minulých. Pokud totiž není zcela jasná sluneční obloha, případně hvězdnatá noc, vypadá hra neskutečně hnusně a zpuchřele. Jako kdyby každý den bylo pondělí. Samotné Liberty City je ale celkově moc hezké GTA město, které vystihlo atmosféru New Yorku vcelku dost věrohodně. Obzvlášť jsem hře zcela věřil ty šílený zácpy na mostech a podchodech, plus pouliční prodavači hot dogů tomu také dodávali atmosféru. Zároveň oceňuji, veškeré ty dobrovolné aktivity, kterých se hráč může zúčastnit - přistihl jsem se, že se mi velice zalíbilo hrát kulečník (ve všech ostatních mini hrách jsem totiž těžce prohrával, protože jsem prostě neskutečný dřevo). Jo, a ten Rockstar humor je boží. A to ať už člověk poslouchá rádio, kde si dělají prdel z ženských, homosexuálů a stereotypních Slovanů, nebo některé dialogy mezi postavami.
,,BOSS!!"
,,Anthony - will you shut up? In fact, will you fuck off?"

Upřímně moc nechápu ten zdejší hejt na hlavního hrdinu. Nico Belic sice není kdovíjak skvěle napsaná postava, ale to samé platí i pro protagonisty z her minulých - je to prostě opět další drsný anti-hrdina, který v cut scénách občas zahláškuje, plus nemá téměř žádné skrupule. Stejně jako Tommy Vercetti nebo CJ. Ale chápu, že je někomu nesympatický, s tím vzhledem ostravského kamioňáka bych s ním na pivo možná taky nešel. Samotný příběh má opět klasickou GTA šablonu "from zero to hero", kdy se setkáváme s nejrůznějšími postavami Liberty City a plníme pro ně jejich špinavou práci. Mise nemají příliš velkou různorodost, ale po většinu času mi přišly zábavné. Obzvlášť kvůli dobrému soubojovému systému, během kterého jsem se několik uchechtl, když Nico svým silným slovanským přízvukem vykřikl: "You like!?" poté, co jsem někomu prostřelil hlavu. Oceňuji taktéž fakt, že některé z nich nutí hráče použít i hlavu (mise vylákání týpka k oknu a zastřelit ho). Postav je mnoho, ale pamatovatelných je jen pár. Třeba Little Jacob. Troufl bych si říct, že umím anglicky docela dost dobře, ale častokrát, když byl v konverzaci s Nicem, jsem měl pocit, že poslouchám Hana Sola, jak se baví se Žvejkalem. Většinu času jsem mu totiž rozuměl pěkný hovno.
Novinka v podobě mobilu a fiktivního webu byla taktéž moc hezká, obzvlášť brouzdání po internetu bylo v prvních fázích hry poměrně návykové. Ano, po celou hru jsem si poctivě mazal všechny spamy.

Hra mě ale v mnoha věcech zklamala. V první řadě jde o zcela nevyužité finance. Asi po polovině hry jsem se přestal koukat, kolik jsme si vydělal peněz, protože stejně si za ně kupuji jen munici a neprůstřelné vesty, přičemž veškeré nemovitosti hráč dostane jako odměnu za splněné mise. A kupovat si nová auta? Pff, na co? Stejně je ztratím či rozflákám při nějaké té honičce. Dále mi také lezl na nervy onen approval systém, kdy mě moji kámoši buzerovali ohledně nějaké aktivity, přičemž když jsem odmítl, ztratil jsem u nich body. Při prvním hraní mě to dost znervózňovalo, protože jsem se bál, že by to mohlo hrát roli v hlavním příběhu. A klidně bych vynechal to silniční placení. Realistické? Ano. Otravné? Nesmírně. A mohlo to být teda těžší. Ta obtížnost a frustrace je něco, co mě na minulých dílech paradoxně bavilo. Podobný problém měla i GTA V.

Celkově mě ale čtvrté GTA velice bavilo, i přestože to je zatím asi nejslabší díl série, co jsem hrál. Má to dobrou atmosféru, mnoho misí má šťávu, rádio je nabité dobrými songy, plus samotný gameplay je pořád fajn.

Jo, a TOHLE ... největší písničkový guilty pleasure za posledních několik let. <3

Občas přijde taková ta chvíle, kdy se člověk chce vybodnout na všechny ty RPG, adventury, atd., a prostě si chce jen pořádně zastřílet. A jelikož jsem toho o sérii Modern Warfare slyšel mnoho, řekl jsem si, že možná už konečně přišel čas to vyzkoušet. Však nesmím zůstat pozadu, že?

V první řadě musím velice vyzdvihnout vyváženou obtížnost. Hru jsem hrál na druhou nejtěžší, přičemž jsem si myslel, že když tam je ten auto-heal, který běžně ve střílečkách nesnáším, protože vždy hru ulehčí tak o 80%, měla by to být i tak docela pohodička. Dostal jsem ale pěknou ránu přes nos. Možná je to i tím, že ve 1th person střílečkách nejsem žádným vostříleným dragounem, ale loadoval jsem docela dost. Granáty byly smrtící, nepřátelé reagovali téměř nadlidskou rychlostí, plus žádné manuální ukládání, pouze checkpointy. Znalec žánru moc nejsem, ale Modern Warfare je snad první taková hra, kde auto-heal s obecnou obtížností příliš nehýbe. Za to velký palec nahoru.

Válečná vřava a vizuální pastva pro oči jsou zde vyobrazeny skvěle, samo sebou jsem to hrál se sluchátky, abych měl ten zážitek co nejautentičtější, a jelikož mám kossy, se kterými fakt nedoporučuji lézt do MHDček pokud nechcete, aby na vás všichni čuměli, byl to opravdu hukot. Sniperská mise v Pripjať za mladšího Johna Price mi utkvěla v paměti snad nejvíc. Obzvlášť svou napínavostí, originalitou a celkovou atmosférou. A taky onou útěkovou částí, kdy jsem v jednu chvíli kvůli těm debilním čoklům musel loadovat asi 6745645x, než jsem začal svého raněného sniperského mentora používat jako přenosný turret, což pak odvedlo svou práci. A ta závěrečná "hold the line" pasáž mi dala zabrat snad nejvíc. Osobně bych uvítal více misí za Američany, ve kterých si hráč mohl vychutnat pravou válku v ulicích téměř na vlastní kůži, ale na druhou stranu, za Brity člověk bojuje proti ruským ultranacionalistům, takže se ta míra spokojenosti vlastně hezky vyrovnává. I přestože oceňuji implementaci nějakého výraznějšího příběhu, nemůžu říct, že by mě vyloženě chytnul. Ale chápu, že v takových hrách na něj není kladen takový důraz.

Docela dost mi ale vadil respawn nepřátel. Nejdřív jsem si nebyl jistý, zda tam vůbec je, ale pak se mi to potvrdilo. Samozřejmě chápu, že to dodává na všeobecné obtížností a nutí to hráče, aby zvedl tu svoji línou prdel a šel to odvážně vymydlit, ale strašně to sráží onu autentičnost. Zabití nepřítele pak častokrát vlastně nepřináší pocit spokojenosti a relevance. Spojenci většinou jen slepě střílej a čekají, až se "někdo statečný" vrhne za nepřátelské linie, aby ho mohli následovat. Mimo jiné mi AI nepřátel nepřišla kdovíjak úchvatná, často mi nabíhali na ránu sami, jako kdyby žadonili o to, aby je někdo zlikvidoval. Plus i když jsem se kvůli tvrdé obtížnosti častokrát zasekával, stejně mi to přišlo relativně krátký. Ještě aspoň pět delších misí by to chtělo.

Celkově ale velice slušný FPS zážitek. Nebyl jsem tím vyloženě posazen na zadek, ale bavilo mě to velmi. Střílení mělo správný říz, některé pasáže byly vizuální pochoutkou, stereotyp se příliš nedostavoval,... je to prostě kvalitné záležitost.

Rozhodně s tou sérií ještě nekončím.

Dovolte, abych vám pověděl menší a ne příliš vzrušující příběh o tom, kterak jsem se dlouho legendárnímu Kotoru úpěnlivě vyhýbal. Onen důvod tkví v jiné Star Wars hře, vydané ve stejném roce, kterou byla Star Wars Jedi Knight: Jedi Academy. Jako jedenáctiletý fracek jsem si totiž nedovedl představit herní boj se světelnými meči bez všeho toho skákání, akrobatických kousků, měnění pozic, atd. Takže když mi jednou kámoš poprvé ukázal Kotor a já zjistil, že je to kolový systém a na nějakou rychlou akci mohu rovnou zapomenout, řekl jsem něco ve stylu: ,,Tyvole, tuhle hovadinu fakt hrát nehodlám!". Roky však míjely, moje mozkové buňky zmoudřely a já si během těch let všiml, že Kotor je oslavován jako jedno z nejlepších RPG všech dob. Bylo tedy jen otázkou času, kdy dám šanci tomu svůj infantilní názor přehodnotit...

Po narativní stránce je ta hra vyloženým blahem, příběh chytne hráče za pačesy už od počátku, plus má velice pevnou strukturu, ve které nechybí ani pár plot twistů, díky kterým jsem hned věděl, proč je ta hra tak velebená pro svou storyline. Dopomáhají tomu samozřejmě i parťáci, na které jsem byl hodně zvědavý, přeci jenom jsme se nacházeli ve zlaté éře Bioware. Nejlepší jsou samozřejmě hlavní republikánští pardálové, bručoun Carth a vznešená Bastila (které jsem co nejdřív musel změnit barvu jejího meče z té příšerné žluté na modrou, jinak bych si musel vypíchnout oči. V barvách mečů jsem holt filmový konzervativec). Je to ale i tím, že hra je úmyslně staví do popředí, ovšem zachází s nimi znamenitě (Btw, sledovat rozpačitou Bastilu poté, co s ní hlavní postava flirtuje, je jedna z nejvíc cute věcí, co jsem ve hrách viděl). Líbila se mi ale i s dark side potýkající se kočička Juhani nebo sympaťák Jolee. Canderous na mě příliš velký dojem neudělal, obzvlášť protože furt mlel ty svoje válečné příhody, z čehož jsem často dostával PTSD ze Zaeeda z ME2. Mission a Zaalbar byli oba fajn, ale příliš toho nenamluvili. Celkově ale skvělá skupinka parťáků, která výborně doplňuje velice kvalitní a hezky odvyprávěný příběh. Jen je škoda, že mezi sebou moc nekecali, na Tarisu často klábosili Carth, Bastila a Mission, ale pak téměř vůbec. Možná má jediná větší výtka k příběhu je Bastily zrada. Nepůsobilo to moc uvěřitelně, obzvlášť vzhledem k jejímu silnému charakteru a vůli, které hra často prezentovala. Ale samozřejmě jsem ji přivedl zpátky na světlou stranu síly, to by tak hrálo!

Naprosto parádní jsou pak i mini hry ve formě zprvu frustrujícího, ale posléze velice zábavného pazzaku (jen škoda, že nikde nebyl žádný pořádný turnaj), nebo i swoop závodů. A velice oceňuji, že v určitých částech hra po hráčovi vyžadovala, aby taky zkusil zapojit mozek. Nutno dodat, že to ale také často dělala zábavnou formou.
Samotné levelování skillů a mocí je velice uspokojivé, i když mě občas štval poměrně šílený inventář, obzvlášť po nalezení nějakého toho datapadu. Atmosféra špičková, své na tom dělají i velice hezké lokace jednotlivých planet, které bylo radost prozkoumávat.

Mrzí mě ale, že hra se dost pohmoždila svou obtížností, s čímž souvisí možností ukládání kdykoliv a kdekoliv. A jakmile máte se svou postavou namaxovanou sílu jediské rychlosti, stává se z vás vyloženě nezastavitelný tank. I když je narativní stránka skvělá, s tou technickou jsem už měl problémy. V první řadě systém příkazů během bojů na mě působil dost těžkopádně, nemluvě o tom, že často postavy jen tak stály a cucaly si palec, i přestože levým tlačítkem myši horlivě klikám na nepřítele, aby s ním něco udělaly. A ani nebudu počítat, kolikrát jsem uvízl mezi slepou uličkou a svými parťáky, přes které by se v tu chvíli nedostal ani parní válec. Co se týče hudby, je to snad poprvé, co mě hudba mého jinak velmi oblíbeného Jeremy Soula zanechala chladným. Až na Manaan a hlavní theme při tvorbě postavy jsem tam nenašel jediný track, který by se mi alespoň trochu líbil. Oh well, všechno je jednou poprvé...

Celkově ale skvělý herní zážitek, který bohužel hodně sráží ty technické lapálie a nedoladěná obtížnost. A musím to někdy zkusit za tu temnou stranu. Jak jsem teď hrál za avatara Mirka Dušína, mám z toho úplně husí kůži. Příště půjde na řadu Dlouhé Bidlo!