Vztekal jsem se, smál, truchlil a jásal. Prostě takové ty normální věci, které k pořádnému epickému fantasy dobrodružství patří. Na Divinity: OS dvojku jsem byl hodně zvědavý, protože jsem na ni téměř ze všech koutů slyšel samou chválu. A jelikož mě první díl odnaučil zášti vůči turn-based combatu (tímto se všem dědům omlouvám), nemohl jsem so dočkat, až se mrknu do dalšího koutu Rivellonu.

Rozhodl jsem se hrát za Ifana, protože měl nejenom zajímavě znějící origin, ale i správňácký vzhled takového toho ošuntělého Aragorn style hrdiny, který už má ledacos za sebou. Navíc má naprosto parádní hudební motiv, přičemž když při určitých konverzací hrálo tohle (0:12), člověk z toho měl hezký pocit, jako kdyby právě probíhal nějaký veledůležitý rozhovor, který ovlivní další dění příběhu.

A když už jsme ten příběh nakousli, oproti jedničce je zde rozhodně zajímavější, poutavější a i lépe odvyprávěný. Má několik fajn plot twistů, které ve mně rázem vzbudily větší zájem o to, co bude dál. Akorát finále bylo trochu nenadále a ve výsledku ne úplně uspokojivé plus i finální fight trochu zklamal. Velice nepříjemnou novinkou také byla absence přímé řeči v rozhovorech u hlavní postavy. Chápu, že některým hráčům to vyhovovalo, ale já z toho měl pocit, jako kdybych čuměl na film, v němž byl hlas hlavního protagonisty jako jediný komplet ztlumený. Jsem zatraceně rád, že tohle bude jedna z věcí, která se do BG3 nevrátí.

Ze společníků jsem měl celou dobu v partě Sebille, Fanea a Lohse, přičemž všichni tři mi přišli skvěle vymyšlení a napsaní. Obzvlášť závěr dějové linky u Lohse se mi zdál naprosto senzační. O kvalitách Red Prince a Beasta mluvit nemůžu, protože se pro ně holt místo v družině nenašlo a já v RPG hrách nerad situačně měním partu. Možná akorát s Fanem mohl jít Larian ještě trochu víc do hloubky, ale po skončení hlavní dějové linie mi na druhou stranu přijde, že status hlavního hrdiny by nejlépe seděl jemu. Opět s nimi ale mám jeden zásadní problém. Vůbec mezi sebou nemluví. A jelikož jsou dobře napsaní, o to víc je to frustrující. Jasně, sem tam se vystřídají v názorech na nějakou danou situaci, ale zároveň na sebe nijak nereagují. Já chápu, že ne každé družinové RPG musí sledovat onu Bioware šablonu, ale takhle jsem měl občas pocit, že místo parťáků mám jen nějaké summony, pro které jsem středobodem vesmíru já, ale ostatní jsou neviditelní. A je to fakt škoda.

Soubojový systém je oproti jedničce o něco složitější (přítomnost fyzického a magického brnění), což trochu ubírá na srandě z používání AoE kouzel, ale dle mého to veškeré šarvátky krásně zpestřilo. Člověk tak musel více přemýšlet nad taktikou a strategií, v rámci čehož mi i hra přišla těžší. Ze začátku mi obzvlášť natrhávala prdel, ale takovým tím uspokojivým způsobem (nikdy bych nevěřil, že takovou větu někdy napíšu). A i přestože soubojů bylo mnoho, po většinu času mě fakt bavily. Opět se vrací zajímavé a originální questy, které se k hráči nechovají jak k mentálně postiženému a nutí ho přemýšlet, hezky vymyšlené puzzly, fungující atmosféra a velice osvěžující svoboda v interakcích s okolními postavami a se světem.

Občas ale došlo i na nějakou tu frustraci. V první řadě mě štvalo, že po skončení souboje se všichni moji hrdinové sami přihrnou k postavě, kterou mám zrovna zvolenou. A to, že kvůli tomu budou muset přeběhnout po povrchu, kde ještě hoří oheň, je moc nezajímá, což jim ubere ten poslední ždibec života, jenž jim zbýval. Zaplať pánbů, že jsem vykupoval svitky vzkříšení ve velkém! Některá NPC po boji navíc osloví vždy toho nejbližšího z mých hrdinů, tudíž občas to byl ten, který má zrovna nula bodů v přesvědčování. A naprosto dementní je, že při výběru odměny nemohu přepínat mezi postavami, tudíž také nemohu řádně porovnávat. Jelikož si vybavení ve hře měníte relativně často, tak si jen těžko pamatujete, jaké staty vybavení vašeho hrdiny zrovna má. Tudíž pak můžete snadno vybrat nějaký šunt.

Soundtrack je naprosto parádní, přičemž onen hlavní motiv, který si prozpěvuju už několik týdnů, je jeden z nejhezčích theme songů, co jsem kdy v nějaké hře slyšel. Z Borislava Slavova se tak rychle stává jeden z mých oblíbených skladatelů. Kromě hlavního a Ifanova motivu se mi ještě velice líbily následující tracky...

A Part of Their Story 
Power of Innocence 
The Battle of Divinity 
A Single Drop of Magic 

Nemohu říct, že bych se z Divnity dvojky vyloženě posadil na zadek (bodejť, když mi ho hra několikrát natrhla) ale i tak se jedná o velice povedené a krásné dobrodrůžo s hezkými nápady, unikátní prezentací a zábavnými mechanikami, které si v budoucnu se vší pravděpodobností ještě zopakuji. A i když jsem zde zmínil hodně mínusů, hra mě fakt po většinu času velice bavila a rozhodně rozumím tomu, proč jsou z ní někteří hráči tak paf.

Sir Lora, který na mě měl spoustu keců, padl, když začal furt dokonal nabíhat do prokletého ohně. Jak ironické. (Again) Rest in Piece, Quercus. Doufám, že i moje kočky budou za nemrtva tak statečné jako ty.