Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Monty Python & the Quest for the Holy Grail

  • PC 80
Hra Holy Grail je převodem Pythonovského Svatého Grálu do světa počítačových her. Přestože inspirace filmem je naprosto dominantní, včetně původní hudby, nejedná se jen o otrockou vykrádačku, ale autoři 7th Level přidali ledacos svého. O to zajímavější je, že se jim podařilo vystihnout náladu Pythonovských skečů a filmů a stvořit zábavnou klikací záležitost.

Každá doba má své slovo, které je svaté, ke kterému se všichni modlí a které uctívají. Zatímco v posledních dvou letech je to nejmenovaná chřipka, tak v polovině 90. let to slovo znělo "multimédia". Na CD vycházely různé multimediální "projekty", které se obsluhovaly stylem zmáčknu-všechno-co-se-dá-a-ono-to-něco-udělá. Zatímco některé tyto projekty byly celkem zajímavé (např. Truhla Járy Cimrmana), jiné zase třeba vůbec. Na podobném principu je postaven i Holy Grail. Je otázka, nakolik se vůbec jedná o hry, ale s přimhouřením obou očích by se snad Holy Grail jako hra uznat dal.

Hra je postavena na Pythonovském humoru. Už úvodní nabídka - Sebrat grál, přehrát film a registrace je předzvěstí věcí příštích. Brzy se ukáže, že registrace je se svými 125 otázkami poměrně zdlouhavá, nicméně vtipná, záležitost. Následně je Král Artuš vyvržen na mapu Anglie, která svým tvarem nápadně připomíná nějaké zvíře. Tuším že pštrosa nebo chobotnici. Během hry navštívíme řadu lokací z filmu (morovou vesnici, upálení čarodějnice, černého rytíře,...) a zahrajeme si pět miniher. Drop dead je tetris s mrtvými a "ne až zas tak úplně mrtvými" těly. Burn the witch je test paměti na způsob zvonkohry v Quest for Glory 4, Knights in combat je jednoduchá bojovka, v Catch the cow měníme směr neustále pochodujících rytířů a vyhýbáme se padajícím kravám a konečně Spank the virgin je de facto Virtua Cop případně podobná "ostrostřelecká" záležitost.

Ve hře sbíráme množství předmětů, které jsou v 90% případů k ničemu, ale sebrat je musíme. Celá hra je o klikání, nicméně právě v tom kam a kolikrát kliknout je ten problém. Hra je poměrně benevolentní při postupu dál, takže dostat se k Bridge of dead není složité, ale v ten okamžik dostanete mail od Boha a musíte se ještě jednou, ne, milionkrát vracet ve vlastních stopách.

Z technického hlediska nevidím problém. Filmová hudba je parádní, zvuky tam také jsou. Hra je plně namluvená, ale bohužel neobsahuje titulky, což je zrovna u Pythonovské angličtiny celkem problém. Po grafické stránce také nemám výtky.

Holy Grail je originální záležitost, která kvalitně navazuje na Pythonovský humor. Jen se nesnadno zařazuje do standardních herních škatulek.

Jo a mýlil jsem se. Ta mapa má tvar varana... totiž makrely...

Pro: Bezchybné převedení Pythonovského humoru. Z technického hlediska nemám výtek.

Proti: Absence titulků. Mnohdy nejasné herní instrukce.

+20

Okami

  • PC 85
Okami aspoň zde na databázi vzhledem k počtu hodnocení a komentářů moc populární není. Já sám jsem na hru narazil tak, že jsem si srovnal hodnocení her vydaných v roce 2006, což je z pohledu zdejšího hodnocení rok docela slabý a s výjimkou strategií a závodních her v tomto roce moc zeleně ohodnocených her nevyšlo. Nyní po dohrání vylepšené HD verze jsem si musel upravit svůj seznam her roku - Okami u mě zaslouženě vytlačila Gothic 3 v pozici hra roku 2006.

Hra Vás uvítá poměrně dlouhým intrem, které zasvěcuje do příběhu, který na první dobrou příliš nenadchne. Celkově je úvod dost pomalý a dle různých komentářů na zahraničních webech dokázal odradit mnoho hráčů. To je však velká škoda. Pokud člověk překoná prvních pár hodin, dostane se mu úžasného příběhu, kterému nechybí kreativita, radost, zvraty, emoce. Nechybí zde ani humor, který zprostředkovává především perfektně perverzní společník Issun (jeho hudební motiv si pouštím i po dohrání, je dokonalý).

To vše se odehrává v originálně zpracovaném světě jako namalovaném vodovými barvami. Vyzdvihnout musím hudbu, která je úžasně východní a spousta melodií Vám jednoduše přiroste k srdci. Hudba zde hraje velkou roli a skvěle dokresluje atmosféru hry. K hraní doporučuji gamepad, přece jen byla původně hra vydaná pouze pro konzole a v některých pasážích by kombinace klávesnice s myší nemusela být ideální.

Asi po 15 hodinách hraní si pravděpodobně stejně jako já budete myslet, že už jste na konci, a že toho hra vlastně ani moc nenabídla. Omyl, hra právě zde začíná a teprve tady se otevírají všechny její možnosti a krásy. Na závěr mi to nedá a musím ještě ocenit jeden z nejlepších a nejoriginálnějších způsobů, jak ušetřit na dabingu.

Odehraný čas: 34h 32m

Herní výzva 2022 - kategorie. č. 4 - Zvířecí instinkt - Hardcore

Pro: originální, inovativní, postavy, vtipný Issun, příběh, hudba, svět

Proti: pomalejší úvod, neduhy z konzolí

+20

Mass Effect

  • PS4 70
Dohráno v rámci Herní výzvy 2022 - 7. Hippokratova přísaha [„Dohraj hru, ve které se vyskytne lékař nebo zdravotnické zařízení.“] 

Odůvodnění: Ve hře se vyskytuje postava lodní doktorky Karin Chakwas. Dále se různě ve hře vyskytují automaty/zařízení pro doplnění lékárniček. 

Konečně jsem dohrál nějaký Mass Effect. Nejsem moc velký nadšenec do RPG her, ale tuhle hru jsem si užíval. Líbilo se mi hlavně vedení dialogů, výběr odpovědí a obecně ta volnost, kterou autoři do jisté míry nabízejí. Dále rozkazování svým společníkům (i když jsem toho využíval pomálu, spíše jsem je nechal dělat dle jejich uvážení). Celkově RPG prvky mě hodně bavili a starali se o ten hlavní prvek, který mě držel u hry. Včetně dobře napsaného příběhu a loru světa.

Akce byla fajn, ale moc záživná nebyla a byli části hry, které mě přišli poměrně otravné a zbytečně zdlouhavé, co se týče akce. K tomu se váže další problém. Hrál jsem Remasterovanou verzi, která má hodně špatný sound mixing, pokud hrajete z televizních reproduktorů. Střelba ze zbraní má úplně přemrštěnou hlasitost, řve to jako kráva. Ostatní zvuky jako chůze, otevírání dveří nebo jiné futuristické zvuky jsou tišší. Musel jsem si snížit hlasitost VFX do takové míry, že střelba už zněla poměrně normálně ale na úkor toho, že jsem skoro vůbec neslyšel ostatní zvuky jako chůze a další zvuky, které jsou samozřejmostí. Chvílemi jsem se cítil jako bych ohluchnul, když jsem skoro nic neslyšel a nehorázně mi to kazilo zážitek. Tomuhle se lze vyhnout, když máte nějaké sluchátka/headset. Já jedny mám, ale ze zdravotních důvodů jsem ho momentálně nemohl používat. Další věcí kazící zážitek, byli různé bugy, které sice nerozbíjeli hru a nebránili mi postupem (aspoň myslím), ale na Remaster verzi hry bych ocenil jejich absenci (ale je to EA, není se moc čemu divit).

Hlavní mise se skládali z průzkumu různých planet, což bylo hodně fajn a připadal jsem si jako ve Stargate (bez té brány). Bylo zde i pár planet, které nebyli povinné na průzkum, pro dohrání příběhu. Ty jsem kromě jedné nebo dvou neplnil, ale oceňuji snahu tvůrců o rozšíření herního obsahu. Vedlejší questy jsem taktéž občas plnil. Některé byli lepší, některé generičtější, ale díky povinnosti vedení různých konverzací s NPC, ať už kvůli získání dodatečných informací bylo fajn a dávalo to těm questům menší hloubku.

Postavy byli všechny dobře napsané a dokázal jsem si k nim udělat vztah. Pochválit musím i dialogy, které jsem už zmiňoval v superlativech výše.

V kostce, na hru z roku 2008 se jedná o hodně povedený titul. Bohužel se nejedná o kdovíjak kvalitní Remaster, ale hratelné to je a svůj účel to plní. Kdybych hrál originální titul, určitě bych hodnocení o takových 10 % zvýšil, takhle to je za mě jen na 70 %.

Pro: Příběh, postavy, RPG prvky

Proti: Sound mixing, bugy, místy nezáživná akce

+20 +21 −1

Shadow of the Tomb Raider - The Forge

  • PC 65
V prvom DLC pre hru Shadow of the Tomb Raider bude Lara pátrať po dedičstve jej novej kamarátky Abigaile, ktorej stará mama zanechala tajomnú mapu. Lara nájde na mape značky, ktoré sú viditeľné len po jej priložení k ohňu a tak sa spoločne s Abigaile rozhodne značky preskúmať. Na miestach nájdete artefakty, ktoré po spojení ukážu cestu k finálnej hrobke - The Forge.

Jedná sa o náročnú hrobku založenú na práci s ohňom, lávou, gejzírmi a padajúcimi skalami. Dominantou hlavnej haly je obrovský otočný stĺp, na ktorý sa musíte postupným riešením menších hádaniek prepracovať.

Grafická stránka hrobky je úchvatná. Plápolajúci oheň a láva osvetľujú tmavé priestory a dotvárajú jedinečnú atmosféru vyhne. Samotná hrobka mi prišla ťažšia ako hrobky z pôvodnej hry. Bohužiaľ to bolo spôsobené aj horšou viditeľnosťou ríms, na ktoré bolo potrebné doskočiť, prípadne bugmi, kedy sa Lara nezachytila na evidentne záchytné miesto. Taktiež herná doba nie je ohurujúca. Hrobku prekonáte za tridsať minút až hodinu.
DLC pridáva novú zbraň, oblečenie a schopnosť "grenadier" - vďaka nej získate vyššiu odolnosť voči výbuchom. Hrobku môžete hrať ako súčasť kampane alebo online, kde si môžete s priateľmi porovnávať výsledné časy a získané body.

Jedná sa o relatívne kvalitný dodatok, ktorý vás postaví pred doposiaľ najťažšiu hrobku v hre. Bohužiaľ má svoje chyby, herná doba je pomerne krátka a uvádzacia cena $5 trošku prestrelená. Pre skalných fanúšikov hry a majiteľov Season passu povinnosť. Ostatní nech radšej počkajú na zľavu.

Pro: vyššia obtiažnosť, grafické spracovanie, možnosť hrať ako súčasť kampane alebo online

Proti: vyššia cena, krátka herná doba, bugy

+20

Marvel's Guardians of the Galaxy

  • PS5 90
Nejsem zrovna velký příznivec Marvelu. Nic proti filmům podle komiksových předloh nemám, ale nějak mi není tenhle žánr blízký. Přesto jsem dal herním Strážcům Galaxie šanci. Hlavně kvůli hodně vysokým hodnocením. A musím říct, že toho vůbec nelituji, protože jsem se celou dobu hrání náramně bavil. Po celou dobu hraní se na obrazovce něco děje. Parta Strážců Galaxie chrlí jednu hlášku za druhou. Akční pasáže doplňuje velké množství skvělých cutscén, které by po sestřihání vydaly na kvalitní celovečerák. 

Trochu kontroverzně na mě působil soubojový systém, protože hra úplně rezignuje na zaměřování a umění ostré mušky. Jakéhokoliv nepřítele lze jednoduše jednou zaměřit a pak už to do něj pouze kropit hlava nehlava, aniž bych se musel dál starat o míření. Naštěstí hráč disponuje dalšími schopnostmi, které může během útoku používat a na pomoc může hojně povolávat svoje parťáky, takže ve výsledku to není taková nuda, jak by se mohlo na první pohled zdát. Souboje navíc netrvají nějak dlouho, není jich zase tolik a nepřátelé se poměrně plynule obměňují za nové druhy. 

Hra trpí ne úplně vzácným problémem, že se můžete při průzkumu poměrně snadno zaseknout v nějakém užším prostoru nebo méně obvyklém místě. Občas pomůže trocha trpělivosti pokusit se z místa nějak odskákat nebo vytrhnout. Ale asi dvakrát jsem musel sáhnout po přenačtení nahrané pozice. 

Za zmínku stojí rozhodně soundtrack s notoricky známými hity, který sám o sobě dělá pobyt ve vesmíru mnohem příjemnějším a o dost zvedá úroveň hry.
+20

Warcraft Adventures: Lord of the Clans

  • PC 80
Kupodivu dokončenější hra, než jsem čekal. V podstatě chybí pouze jeden filmeček v pozdější části, asi 3x za hru je nenadabovaných pár vět dialogů (které jsou, jak zde bylo mnohokrát zmiňováno, formou text-to-speech) a ve většině filmečcích není úplně ideální lipsync, popřípadě tam chybí několik zvuků. Co se týče samotného in-game obsahu, ten je v podstatě kompletní a dostatečně propracovaný, nadto neobsahuje ani příliš chybek, bugů či nedodělků. Mnoho vydaných adventur působí mnohem nedoladěnějším dojmem. 

 Příběh samotný je jinač vcelku jednoduchý, ale skvěle dokresluje background Thralla, o jehož historii a původu se toho konečně dozvíte trochu více. Hratelnost příjemně odsýpá, celé to působí vlastně dost ve stylu Full Throttle, jen je tu více itemů k použití. Ale je to podobně technicky kvalitní, podobně filmové, podobně lehké a podobně krátké.
Nadto je tam dost fajn parodických odkazů především na Warcraft 2, což rozhodně potěší fanoušky :). 

 Warcraftovská atmosféra (především prvních dvou dílů) nechybí. Technické zpracování (animace, zvuky) perfektní, stylizace dost sedne k Warcraft universu (po vzoru různých kreseb z manuálů či briefingu z jedničky), celkem mi to připomíná kreslené filmy z osmdesátek (viz. Oheň a led, Dungeons and Dragons atd. :)), docela by se to vlastně vyjímalo i jako kreslený seriál. Škoda, že tohle nikdy nevydali, jeden z největších Blizzardích hříchů!

Pro: Audiovizuál, technické zpracování, hratelnost, vtip, atmosféra.

Proti: Krátké, pár nedodělaností, jednoduchý příběh.

+20

Ghostwire: Tokyo

  • PS5 75
Ghostwire: Tokyo rozhodně není žádný propadák, na zadek jsem si z něj však taky úplně nesedl. Vývojáře z Tango Gameworks mám za jejich práci na The Evil Within rád, jejich rukopis však na hře vlastně příliš vidět není. Což samozřejmě automaticky neznamená, že jde o mizernou hru. 

Předně GWT nejde až na pár momentů označit jako horor. Jde spíš o moderní pojetí "duchařiny", čímž se však z tématu vytrácí i hodně děsu. Na druhou stranu je potřeba autory za experimentování s námětem pochválit, vznikla tak hra, co je atmosférou a zasazením vlastně dost jedinečná.

Hra slouží i jako obrovská pocta japonské kultuře a folkloru. Informací o městských legendách, artefaktů z japonské historie, nebo i jídle je hra nacpaná a i když není popisky vždy třeskutá zábava číst, minimálně určitou sortu hráčů tyto zajímavosti nadchnou.

Po stránce hratelnosti to už taková paráda není. GWT je v zásadě explorační FPS s tím rozdílem, že hlavní hrdina Akito místo brokovnice "čaruje" a z rukou metá ničivé energetické projektily. Živly jsou bohužel pouze tři a repertoár útoků je tak poměrně dost omezený. Navíc v pocitu z boje se svým bratříčkům od stejného vydavatele ani nepřibližuje. Jistá nezkušenost autorů s first person pojetím hry je poměrně jasně patrná. I přes výtky nejde o nic, co by he vyloženě sráželo hlavu, jen se po nějakých deseti hodinách začnete nepovinným soubojům vyhýbat.

Město je poměrně rozlehlé, náplň hry se pak vedle hlavní příběhové linky soustředí hlavně na minipříběhy v rámci nepovinných misí a sbírání obrovského množství harampádí v podobě zmíněných artefaktů nebo třeba uvězněných duší. Pohyb po městě má stejně jako soubojová složka jisté rezervy, přesto je se zdejší podobou Tokia zábava.

Zábava je ostatně i s objevováním tvorů yokai nebo při prvních střetech s novými typy nepřátel. Ti jsou povedení, časem se však také začnou nepříjemně opakovat a překvapení se už nedočkáte. Příběhová linka není špatná a jako motor k dalšímu postupu relativně funguje. Jen to dávkování trochu pokulhává. První čtyři kapitoly zabírají snad 90 % hry a poslední dvě už proběhnete během chvilky. Gradace příběhu není úplně ideální a nějak jsem pořád podvědomě očekával ještě alespoň jeden zajímavý příběhový zvrat.

Čtvrť Šibuja je poměrně pestrá, není však vyloženě pohledná. V některých detailech či texturách GWT působí i jako několik let stará hra, stejně tak mě otravovaly některé zvuky. Hudba si však zaslouží spíše pochválit.

GWT možná trochu jinou hrou, než možná někteří čekali. Není příliš strašidelná, ale zábavná a v lecčems unikátní rozhodně. Osobně jsem se bavil dobře a autory pečlivě vybudovaný svět s chutí objevoval. Chtělo by to však zapracovat na soubojích a pestrosti hratelnosti obecně, aby se folklórem nasáklý výlet do neony rozzářeného Tokia zapsal do videoherní historie nějak výrazněji. Takhle je to sice na palec nahoru, vzpomínat na své chvíle v duchy zamořeném Tokiu nejspíš za několik let nebudu.

Hráno jako součást Herní výzvy 2022 – "4.  Vzkaz ze záhrobí: Dohraj hru, ve které hrajete nemrtvého (zombie, ducha, upíra, atd.). " – Hardcore varianta /tělo hlavní hrdina Akito sdílí s duchem bojovníka s paranormálními jevy KK, hráč tak vlastně ovládá dvě postavy zároveň/

Hodnocení na DH v době dohrání: 78 %; 5. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press ( zde můžete také nalézt kompletní recenzi)

Pro: Zajímavé zasazení; důraz na japonský folklór a městské legendy; vedlejší úkoly; zábavný průzkum města; design nepřátel

Proti: Neuspokojivý pocit z boje; později jednotvárná hratelnost; slabší grafika textur a některé otravné zvuky; dávkování příběhu

+20

Mean Streets

  • PC 80
První dobrodružství Texe, je opravdu obskurní záležitostí. Máte tu totiž simulátor létání, vizuální novelu, adventuru a akční pasáže. Na ten daný rok, by jste si mohli říct že se bude jednat o špatně hratelnou obskuritu, ale ONO TOMU TAK NENÍ.

Mean Streets je opravdu zajímavý hybrid, který na tento rok, schopně kombinuje několik žánrů najednou. Navíc vám i do toho nabízí komplexní detektivní zápletku. Která se točí ohledně toho že si vás najme dcera, která má podezření že její otec, vědátor, byl zavražděn. Vy se tak brzy namočíte do obrovské konspirace která vás i díky všude přítomnému humoru bude neskutečně bavit. Ano, i tady je humor, nejdříve jsem se bál že první díl Texe se bude brát vážně, ale mýlil jsem se. Zkuste třeba dát ikonku taste na dámské spodní prádlo :) To, ale není vše, i samotné Texovi hlášky či popisování okolí jsou napsány s nadhledem a humorem.

Co se týče hratelnosti, tak ta se skládá z pečlivého zapisování navigačních kódů, které pak napíšete do svého "speedstra", nastavíte si autopilota, počkáte si 2-10 minut než doletíte na určitě místo a pak danou osobu vyzpovídáte ze všeho co jste zjistili. Je to zábavný systém a dialogy jsou napsány hravě, bohužel ale jmen a postav je tolik že v tom místy můžete mít opravdu "maglajz". Proto doporučuji si dělat k jednotlivým jménům kratší poznámky, ať víte kde jste k danému jménu přišli.

Poté tu máte adventurní pasáže, které nejsou moc náročné když budete používat metodu zkoušet vše (ukládejte ale často hru). Někdy vám i něco dojde zpětně, když zapomenete něco z adventurní pasáže vzít (vždy se tam můžete vrátit, ale zapisujte si navigační kódy).

Pak tu jsou střílecí pasáže. Ty mě upřímně bavili a skvěle okořenily hru, nejsou ani tak obtížné když zjistíte jak na ně.

Dále tu Tex může i volat svým kontaktům a prosit je o info na různé postavy, k tomu si ale připravte balík peněz (který často získáte díky prodáváním věcí které najdete v adventurní části apod). Jo a co mě dost sralo je to že hra má jen jeden song co hraje v případě že dojdete na nové místo, nic víc, škoda :(

Mean Streets je ale každopádně skvělá a pokroková adventura, plná skvělých dialogů, humoru a hezkých detailů, Pokud se nebráníte lehké obskuritě, dejte tomu šanci, klidně i s návodem :)

Pro: Příběh, Tex, Humor, kombinace žánrů, autopilot, grafika, ta jedna skladba

Proti: Skoro nulový soundtrack, až moc jmen a těžké zapamatování, dlouhé cesty speedsterem, někdy je těch informací až moc

+20

Dragon Age: Inquisition – Trespasser

  • PS4 90
Jedno je jisté - po Citadele je Trespasser nejlepší DLC které BioWare kdy vytvořilo. Ačkoliv proti jejich rozšířením všeobecně nic nemám, tak platí, že to jsou příjemné zpestření hry. Nic co by mělo nějakou přidanou hodnotu. Nebo naopak je to až příliš důležité a působí to tak, že to mělo být už v základní hře. Trespasser je jiný. Slouží jako vynikající epilog k Dragon Age: Inquisition a jako most k Dragon Age 4, kterého se snad dočkáme.

Začnu tím, že v Trespasserovi vypadá Thedas živěji než v kterékoliv jiné hře. Zatímco většina lore byla v dřívějších hrách zprostředkovaná codexem, a hráč se spíše soustředil na záchranu světa, zde se stává lore mnoha ras, národů a historie ústředním tématem zájmu. Jsem zvědavý, jestli se tato živost otiskne i do dalších pokračování nebo to bude opět omezeno jen na DLC.

Rozšíření má vynikající gradaci, podobně jako původní hra. Začíná se na lehkou notu. Rozhoduje se o osudu Inkvizice, ale zároveň máte čas na staré přátele, a tak si můžete užít třeba den v lázních s někým koho nemáte rádi. However, dear, is spa day so whatever. Poté se to ale zlomí a začne akce. Dostanete se do míst která byla pouze legendou a budete se muset postavit starému příteli.

Hra měla několik momentů, které mě skutečně zaujali. Jeden z nejlepších byl, když můj Invkizitor řekl, že nechce zemřít. Dobře napsaná scéna se skvělým kvalitním hercem a okolnosti tohoto monologu to ještě utvrzují. Ano, v Trespasser jde o osud invkizice a autoři si dali velmi záležet na symbolice aby pro hráče byla tato záležitost velmi naléhavá.

V mém případě zůstala Inkvizice zachována. Závěrečná řeč byla podařeným odkazem na začátek hry, čímž se kruh uzavřel. Myslím, autoři dobře vyřešili problém, proč v další hře nebude inkvizitor hlavní postava, a tak nebudou muset porušit tradici new game new hero.

Jinými slovy, skvěle zakončená hra.
+20

Vivisector: Beast Inside

  • PC 60
Vivisector je takový malý ukrajinský technologický zázrak, neboť bez nutnosti nějakého ošetření jede hra na Windows 11 bez problémů. Grafické zpracování má nějaké rezervy a je to znát u level designu, který se v první půlce hry zaměřený na otevřené poloprázdné pláně, na kterých se tyčí jedna monumentální budova nebo jen tak zaparkovaný bagr.

Zbraní je požehnaně, ale pro úspěšný průchod hrou stačí používat M-16 a brokovnici - dostatečná palebná síla jak na dálku, tak na blízko. Druhá půlka hry se z velké části promění. Vymizí většina nepřátel a nahradí je jiní. Myslel jsem si, že se mi zasteskne po gorilách s bazukami místo rukou a lvech chrlících oheň, ale sup s vrtulí na zádech a vlci s gaussovou puškou je nahradili se ctí. 

Příběh hry se bere moc vážně a je to hrozně na škodu. Příběhové předěly jsou hrozně špatné a nedokážou prodat postavy, natož vztahy mezi nimi. Ovšem hrozně líbily přechody mezi hrou a filmečky. Kdyby nebyly filmečky v nízkém rozlišení, přechody by nebyly vůbec znát.

První půlka hry je znatelně slabší, co se nepřátel a level designu týče. Druhá půlka hry se znatelně promění. Obmění se nepřátelé a šlápne se na plyn i v té akci. Dokonce i ta barevná paleta není jen o odstínu hnědé barvy. Noví bossové se sice nedostaví, ale s ohledem na to, jak probíhali souboje s nimi, jsem nebyl asi o nic ochuzen.  

Herní výzva 2022 - 6. Svaz spokojeného hraní

Pro: design nepřátel, měnící se prostředí, zbraňový arzenál

+20

It Takes Two

  • PC 70
It Takes Two se mi stejně jako předchozí A Way Out líbilo jakožto povedený zástupce dosti prořídlého žánru co-op adventur. Musím však taky dodat, že je to hra v mnoha ohledech bohužel těžce přeceňovaná.

Nejdřív musím říct, že se mi líbilo vyprávění příběhu, někdy správně odlehčené a zábavné, jindy vážnější a jdoucí více do hloubky problematiky vztahů mezi rozvádějícími se rodiči a jejich dcerou. Dialogy jsou sice spíš jednodušší, ale taky plné vtipných momentů se šíleným Dr. Hakimem, militantními veverkami, plyšovou sloní princeznou a celou řadou dalších zábavných postaviček. Taky cením absurdní množství pop-culture odkazů v průběhu celé hry.

Co mi však moc nesedlo je celková herní doba a množství vatového obsahu. Je to vlastně trochu zvláštní, protože během nějakých 10-11 hodin potkáte úplně neskutečné množství nápadů, různorodých prostředí a mechanik. Paradoxně jsou však všechny herní mechaniky dost na jedno brdo a každá nová kapitola sice nabídne nové krásné prostředí, ale taky ten stejný průběh s několika fighty, puzzly, chase scénou, jízdou na něčem a bossfightem na konci. V každé kapitole je také nějaká obrovská otevřená lokace, často plná nějakých živých bytostí a s mnoha různými interaktivními prvky, přitom se zde vlastně nedá dělat nic moc zajímavého.

Celkově tak podle mě hra dost ztrácí v tom klíčovém rozporu game designu, kdy jakoby autoři nevěděli, zda chtějí cílit na casual publikum, nebo naopak na zkušenější hráče. Výsledkem je hra jakoby mechanikami a obtížností vhodná pro casual hráče, přitom délkou a množstvím obsahu zase vůbec ne.
+20

Axiom Verge

  • PC 70
V zásadě můžu podepsat vše, co píše ve svém komentáři Ronik (až mě zaráží, jak se shodujeme). Atmosféra, kterou se Axiom Verge snaží navodit hodně těží z estetiky Metroidu. Dalo by se říct možná až moc, ale Axiom Verge je natolik konzistentní a propracovaný, že nepůsobí jako laciná napodobenina. Co jej poněkud sráží je slabší a fragmentární příběh. Ne snad vysloveně mizerný, nechybí v něm i určitý twist, ale hlavní postava není dvakrát sympatická a co se kolem vás děje se dozvídáte z logů, které jsou tak pečlivě schovány, že jich objevíte patrně jen část (navíc jsou bez kódu ještě zašifrované). Jistý obrázek si uděláte, ale spád hra kvůli tomu samozřejmě nemá. Navíc hře chybí určitá místa, která by fungovala jako jakési huby dokreslující realističnost světa (město, různé vědecké místnosti atp.). Z většiny se jedná jen o sled plošinkovacích místností s nepřáteli a místy opravdu pěkným pozadím. Samotná zápletka i závěr je dále také z řady spíše těch tuctových.

Ve hře je opravdu spousta zbraní. Některé jsou celkem zábavné, ale minimálně třetina je zkrátka tak dobře ukrytá, že je vůbec nenajdete. Kladu si pak otázku, proč si s nimi autor dával vůbec tu práci. Hra také není nikterak těžká (bossové vysloveně triviální - a také nudní). Spíše je zdlouhavá. A mě zaráží, že Phoenixovi, který Hollow Knightovi vytýkal backtracking, to tady nevadí, protože v určitý moment zkrátka nevíte, které místo na mapě vás posune dál, takže se nevyhnete prolézání celé mapy. Backtracking je v Axiom Verge podstatně horší, než v Hollow Knightovi. Díky tomu samozřejmě objevíte poměrně dost powerupů), ale při pátém prolézání jsem toho už měl po krk a dost tím utrpěl závěr hry.

Ve hře je spousta skrytých míst, ale jejich hledání je spíše pracné, než zábavné. Prakticky máte čtyři možnosti, které můžete vyzkoušet, jestli za zdí není nějaké skrýš (které často nejsou nijak hintované). Což s ohledem na rozlohu mapy mi připomnělo zkoušení všeho na všechno z adventur. Axiom Verge za zahrání určitě stojí a řadí se k těm lepším metroidvaniím, ale jen jsem si u něj uvědomil, jak výjimečně dobrý je vlastně Hollow Knight (kterému jsem tímto zvednul hodnocení) nebo moderní prvky usnadňující hraní ve Steam World Dig 2 (hlavně dobře řešený fast travel).
+20

Croc: Legend of the Gobbos

  • PC 85
Herní výzva 2022 - bod č. 4 Zvířecí instinkt

Se hrou Croc jsem se poprvé setkal někdy v době, kdy mi bylo šest let. Tehdy ji dostal jeden kamarád, ke kterému jsem chodil na návštěvy. Oběma se nám hra tehdy líbila a při hraní jsme se postupně střídali, vždy když někdo umřel. Společně jsme to tehdy dotáhli až do třetího světa, který se nám již zdolat nepodařilo.

Po letech jsem se rozhodl navrátit k této hře, a nebyla to vůbec chyba. Hra má pořád své kouzlo a v jednoduchém hopsání je prostě skvělá. Jediný problém, který je na hře viditelný je kamera, která je občas pěkně neposedná a musíte ji trochu přemlouvat, aby se natočila směrem, který vám vyhovuje. Především, když nechcete skákat do neznáma.

Hra staví na změně prostředí, kdy postupně navštívíte čtyři světy. V prvním lesním světě je hra vcelku jednoduchá a začíná nabírat na obrátkách až v druhém sněžném světě, kdy se Croc po ledě klouže a musíte si dávat pozor při skocích. Ve třetím světě se zase v některých úrovních hraje se světlem, kdy některé lokace v podzemí jsou velmi temné a musíte sbírat sklenice se světluškami, které vám pomáhají lépe vidět na malý okamžik. Poslední svět je už velmi tuhý na překonání, ale přesto velmi zábavný. Opakem jsou souboje s bossy, které jsou všechny celkem jednotvárné, kdy jste zavřeni do arény a uhýbáte úderům, a když je soupeř vyčerpaný, tak ho trefíte. Celkem třikrát a máte splněno.

Hudba je u Croca dalším skvělým bodem, který se autorům hry zdařil. Všechny tyto aspekty se pak skvěle doplňují a tvoří jednu báječnou hru, která mě bavila i poletech.

Pro: Postupně stoupající obtížnost, hudba, jednoduché ovládání

Proti: Kamera, jednoduché souboje s bossy

+20

Demon's Souls

  • PS5 90
Je to skoro až ostuda, že ačkoliv se považuji za milovníka soulslike žánru a obtížných her obecně, je remake Demon´s Souls vlastně vůbec první hrou od FromSoftware, kterou jsem dohrál (nikoliv hrál). Jako bych pravé "souls" hry nesmyslně šetřil a "odbýval" se kousky jako Star Wars Jedi: Fallen Order, Lords of the Fallen či teď nedávno Dolmen. Psychologický rozbor mých prapodivných herních návyků však nechme na jindy... pojďme si povědět, jak to všechno začalo.

Remake Demon´s Souls nabízí majitelům PS5 vrátit se v čase a znovu naskočit do již hodně rozjetého vlaku "Souls" her. Osobě remake vnímám jako ideální vstupní bránu do žánru. Původní Demon´s Souls mělo vždy pověst značné nepřístupnosti. To pramení nejspíše z tehdejší "novosti" herních mechanik (dnes už mnohokrát recyklovaných), ale i tajuplného stylu vyprávění a komunikace s hráčem. Upřímně, čekal jsem to horší. Hrál jsem i Bloodborne a tam jsem co do příběhového pozadí občas vážně nevěděl "která páčka". Demon´s Souls je v tomhle přeci jen zjevnější a základní kostra příběhu je jasná. Přiznám se, že způsob vyprávění přes občasné zmatené repliky zvláštních postav a střípků z dějin světa, ukrytých po celém světě, mě na tvořbě FromSoftware úplně nesedí. Musím ale přiznat, že to v případě Demon´s Souls vážně má něco do sebe... i když si jednotlivé linky třeba nejste schopni bez interpretace jinými sami pospojovat.

I kdybyste nebyly ochotni přistoupit na hru autorů v otázce vyprávění, pobavíte se i tak náramně. Hra je ideálně strukturovaná. Jde o otevřený, ale i striktně lineární zážitek v jednom. Je vlastně jedno, do kterého prostředí se podíváte prvně, trpět budete všude. Už se vážně nedá prokousat dál? Nevadí, zkus to jinde... Demon´s Souls skvěle zvládá křivku učení a i když jde bezesporu o nekompromisní a místy i frustrující hru, postupem času se to zlomí a vy se ji naučíte hrát. Já ostatně za poslední čtvrtinu herního času zabil více jak polovinu bossů a někteří z nich si nevyžádali více než první pokus. To však není žádná výtka směrem k vyváženosti obtížnosti, naopak, zde máte z každého vítězství ukrutnou radost a to, že obávaný Old King Allan padl na druhý regulérní pokus, z něj rozhodně nedělá méně zapamatovatelného posledního (skutečného) bosse hry.

Bluepoint Games si zaslouží obrovské uznání za to, s jakou precizností přenesli hru do moderního kabátku. Grafická stránka remaku Demon´s Souls je v kombinaci s úžasným designérským mistrovstvím tím, čím hra vyčnívá snad i nad letošním Elden Ring. Grafice obyčejně nepřikládám větší váhu, v kontextu Demon´s Souls je však jedním z hlavních hráčů, kteří tvoří prakticky bezkonkurenční atmosféru. Nejsem "kochací" typ, tady jsem se ale občas přistihl jak obdivuji krásně temné scenérie bezútěšného světa hry.

Remake Demon´s Souls je jednoduše prvotřídním kouskem pro náročnější hráče, kvůli kterému se vyplatí popřemýšlet o koupi PS5. Jde o hru plnou tajemství i pamětihodných střetnutí s bossy i zrádným designem prostředí (v dobrém slova smyslu). Nedohrál jsem to vůbec šikovně, chcípl jsem 277x (proklínám svoji tvrdohlavost a lokaci Swamp of Sorrow), bláhově nechal Yurta vybít celý Nexus, nezískal jsem nejlepší zbraně ani vybavení, vůbec jsem nevyužil "tendency" systém a neseslal jediné kouzlo. To jsou ale jen další důvody k tomu, abych si to dal v budoucnu znovu. Už teď se těším!

Hráno jako součást Herní výzvy 2022 – " 3. Ticho jako v hrobě: Dohraj hru, ve které ovládaná postava za celou dobu nepromluví (ani psanou formou)." – Základní varianta  

Hodnocení na DH v době dohrání: 85 %; 28. hodnotící; fyzická kopie na disku

Pro: Úžasná atmosféra; vyladěný soubojový systém; skvělá grafika a design prostředí; většina soubojů s bossy; náročné ale odměňující

Proti: Nepřátelé se občas zasekávají o překážky; lokace Swamp of Sorrow; některé principy hra vysvětluje tak málo, že hráči lehce zůstanou úplně skryté (např. "tendency" systém); na poměry subžánru málo zkratek k bossům

+20

Medal of Honor: Underground

  • Vita 60
Po prvních dvou částech jedné mise jsem si říkal jak je to fajn hra. Pěkně odsýpá a nepřátelé vydrží tolik zásahů co normální lidé. Lineární design byl v té době ještě celkem nevšední věc. V roce 2000 stále ještě ve střílečkách frčel komplexní design úrovní. Ano, grafika už byla těžce out už v té době. Co by ale také člověk chtěl po konzoli, která obsahovala 2 MB paměti. Ozvučení je naopak dost dobré. Po dlouhé době jsem nemusel, ve střílečce z vlastních očí, vypínat muziku.

Pak mě ale napadlo se trochu pohrabat v menu. Vlastně mě to donutilo kvůli konfiguraci ovládání (přes emulátor nakonec šlo hodit střílení na pravý triger). Díky tomu jsem, jen tak náhodou, objevil místnost s volbou obtížnosti a zjistil, že hra je v základu nastavena na nejlehčí obtížnost. Jelikož hry zásadně nehraji na nejlehčí obtížnost, dal jsem normal. Hra se tím radikálně proměnila. Najednou nepřátelé potřebovali dvojnásobek zásahů. V tu ránu jsem měl problém s municí. Musel jsem najednou počítat každý zásobník. Ne ze všech lidí padala po zabití munice. Zároveň zásahem ubírali dvojnásobek zdraví. V této chvíli začala frustrace. Díky bohu za emulátor, který mi dovolil uložit po každém zabitém nepříteli.

Co se týče volby obtížnosti, dalo by se to shrnout asi takhle: easy = normální, normal = těžká, hard = může to ještě někoho bavit? Postupem času jsem sice přišel na jeden podstatný zlehčovák, kterým bylo krčení, při kterém mě náckové zaměřovali pomaleji, ale většinu zákeřností ošmelit nešlo:
1) Mířit s extrémně citlivým kurzorem jsem se, pořádně a efektivně, nenaučil za celou hru. Na Vitě sice jde nastavit střílení na pravý triger a obsahuje dvě analogové páčky (moderní ovládání!). Zapomeňte ale na nějaké startování kurzoru. Stačí s tím jemně pohnout a kurzor cukne. Citlivost nejde nikde snížit (ani v emulátoru). Navíc jsou nepřátelé hodně pohybliví a smrtelně přesní.
2) Engine sice umí vykreslit jen tři nácky najednou, ale to hře vůbec nevadí. V některých místech na vás klidně pošle tři vlny nepřátel zepředu a čtvrtou zezadu. Někdy na vás posílá kontinuálně tolik nepřátel, že lékárnička, ležící za rohem je, jakoby ležela v Austrálii.
3) V některých větších lokacích má hra znatelný problém s frame ratem a zároveň se většina misí odehrává ve tmě. Zkuste si takhle bojovat, když vám třeba na obrazovku zasvítí sluníčko.
4) Zbraně nejsou moc přesné. Často střílí jinam, než ukazuje kurzor. Kolik cenné munice jsem takto vyplýtval. Alespoň, že hrdinka rychle nabíjí.

K větší zábavě nepomáhá ani plnění úkolů. Aktivní body se dají snadno přehlédnout. Hra vás pak sice nechá dokončit misi, bohužel ale se závěrečným obrázkem, jak vás vedou v železech. Vrcholem všeho byla naprosto debilní bonusová mise, kde se frustrace mísí z parodií. Co je sakra vtipného na tom, že mě odbouchne každý druhý čokl z pancéřovou pěstí?!

Ve svém hodnocení jsem dost hodný. Trochu si sypu popel na hlavu kvůli tomu, že jsem si možná zkazil hru volbou obtížnosti Ve skutečnosti bych hře, za mou zoufalost, nejradši napálil rovnou padesátku. A to jsem v emulátoru mohl ukládat kdekoliv. V základu to nejde a mise nejsou úplně krátké.

Je to hra buď pro masochisty nebo pro lidi, kteří mají důkladně projetý první díl.

Pro: celkem moderní lineární design, ozvučení a hudba, dvě funkční analogové páčky na Vitě, celkem hodně misí

Proti: frustrující obtížnost, nepřesná střelba, propady ve snímkování, bonusová mise je fakt těžká kravina

+20

Industria

  • PC 75
Vývojářům se podařilo vytvořit krásný pochmurný skutečně působící svět. Město Hakavik oplývá zajímavou architekturou a hlavně hutnou historií. Působí jako prostor, kde žili opravdový lidé, a který něco pamatuje. Je plný fragmentů minulosti, inteligentně prezentovaných tak, aby zapůsobily na vaši obrazotvornost. Opakovaně jsem se zastavoval a představoval si hrůzy, které toto místo potkaly. V hlavě se mi zhmotňovaly obrazy monstrózních robotů (z nichž jsou dnes jen vyhaslé schránky) kráčejících po ulicích, prchajících obyvatelů, přeplněných improvizovaných ošetřoven a předem prohraných bitev. Tvůrci sází na vaši inteligenci a nemají potřebu vám všechno dát na podnosu s obrázky. Takto předávaný příběh má pak mnohem větší váhu než kdyby vám jen pustili cutscénu.

Čtyřhodinová kampaň má od začátku do konce jasně definovaný cíl. Je naléhavá a nerozředěná žádnými zbytečnostmi (levelování, side-questy, ...). Hráč je hybatelem děje, vše konzumujete očima hlavní postavy a ovládání je vám z rukou bráno jen výjimečně. Vzniká tím krásná imerze, která ve spojení s vyzdvihovaným environmental storytellingem dává odpověď na otázku, proč je Industria tak často přirovnávána k sérii Half-Life. Nutno říct, že zaslouženě.

Nicméně bavíme se tady pořád o indie projektu. Ačkoliv je úctyhodné co tak malý tým zvládl, tak není vše zlato. Ústřední příběh hledání zmizelého manžela není zrovna poutavý. K tomu ho prokládají černobílá "artová" intermezza, která nudí a nedávají valný smysl. Finále hry je potom přímo zklamání. Je zbytečně kryptické, bez katarze a uzavření.

Po herní stránce jde o příjemnou střílečku prokládanou logickými (většinou intuitivními) puzzly. Nepřátelé jsou mechaničtí, přesto střelba do nich poskytuje slušnou zpětnou vazbu (reakce na zásah, upadávající končetiny, ragdoll, zvukové efekty). Souboje jsou spíše taktické, žádný rambo styl. Budete se často krýt a strategicky ustupovat, protože životů je málo a rychle mizí. Což hodnotím kladně, sedí mi to do hry a byla to příjemná výzva. Nutno ale říct, že jsem hrál na hardcore obtížnost.

Ano, Industria se bohužel neubránila designovému hříchu ve formě výběru ze dvou obtížností. Přepínání mezi nimi v průběhu hry není možné a zvolit si tu správnou je tak hod mincí. Osobně jsme si užil napětí, které hardcore režim nabízí. Na druhou stranu můžete hru ukládat pouze na několika sporadicky rozmístěných místech a hra nemá "save & exit". Tím vytváří zbytečnou frustraci (třeba když musíte hrát 10 minutový úsek znovu, protože jste propadli skrz zábradlí, kterému někdo zapomněl přidat kolizní box).

Přes to všechno se jedná a víc než podařeného následovníka designerské filozofie Valve. Podobné hry mi dnes schází a doufám, že se Bleakmill teprve rozjíždí.

Pro: world building, imerze, umělecký směr, hratelnost

Proti: výběr obtížností, umělá artovost, anti-klimatický závěr

+20

Hero of the Kingdom: The Lost Tales 1

  • PC 60
Už je to skoro pět let, co jsem dohrál druhý díl této oddychové série a přesto, že jsem se dušoval, že si dám i díl třetí, tak jsem jej nakonec kvůli ne moc dobrým recenzím vynechal. Po letech jsem si ale nakonec na sérii vzpomněl a našel v knihovně na Steamu Hero of the Kingdom: The Lost Tales 1, který jsem si proklikal bez problémů až do zdárného konce.

Hratelnostně jde o úplně to samé jako první dva díly. Nejde prohrát, jde jen o klikání, hledání potřebného a posouvání se příběhem. Onen pětiletý odstup od hraní dvojky přišel vhod, hra mě nenudila a oddechový efekt se dostavil ihned. Slabý byl zde však příběh, tedy ne že v předchozí díly byly v tomto ohledu veledílo, ale tady mi nepřišlo že by nějak extra dobře fungoval a hlavní zvrat mi přišel přitažený za vlasy, jakkoliv se jedná vlastně o pohádku. 

Co funguje dobře je ekonomika hry, nikdy jsem se na něčem nezasekl a vše odsýpá. Nestalo se tedy, že bych úplně zkrachoval a byl nucen grindovat hříbky na prodej, ale ani se mi po kapsách neválely hromady zlaťáků. Všeho je tu přesně akorát a vše má svůj důvod.

Vizuál je stejný jako před lety, čili vypadá to pěkně a i v roce 2022 je to dostačující, nicméně alespoň lehký upgrade by nebyl na škodu. Pokud se mi pokračování dostane do ruky, opět si jej rád zahraji, ale je mi jasné, že to bude opět úplně to samé. 

Přestože dávám o dost nižší hodnocení než u prvních dvou dílů, stále je to celkem fajn hra na odreagování, zde je ale nutné přežít slabší příběh a hlavně to, že tvůrci očividně jednou na jistotu a nejspíš na tom nehodlají nic měnit.

Pro: Fajn oddechová hra na jedno odpoledne

Proti: Poslabší příběh, žádné změny, stále to samé

+20 +21 −1

Sniper Elite 5

  • PC 95
Operace Kraken byla zničena a Hitler byl v rámci bonusové mise tím nejelegantnějším způsobem poslán tam, kam skutečně patřil. Asi takto bych mohl velmi krátce shrnout mnou velmi očekávaný pátý díl mojí nejoblíbenější sniperské série. A jak to dopadlo? Podle očekávání opět skvěle.

V pětce se tentokrát přesuneme do Francie, kde se Karl Fairburne pokusí překazit fašistickou operaci Kraken. Musím říct, že ačkoliv jsem si z trailerů sliboval grafický zážitek, v reálu tomu tak úplně není. Hra dobře sice vypadá, ale posun, který jsem očekával, se nekonal a zůstal na velmi solidní kvalitě čtyřky, čímž se vlastně nic tak hrozného nestalo. Pětka však doznala drobnějších změn, a to např. možnost si upravovat zbraně na lavici, což jsem však popravdě nikdy nevyužil a spokojil se tak se základní účinností těch, které mi hra nabídla, jelikož ta mi pro průchod hrou bohatě postačila.

Další novinkou je přidání animace headshotu, která se při kvalitním zásahu zobrazí i tehdy, střílíme-li precizně z krátké zbraně. Možná zdánlivá nepodstatnost, ale pocit z dobře odvedené střelby je přece jen zase o něco lepší. Pokud jde o velmi známou animaci po zdařilejším zásahu sniperkou, která v podobě rentgenu detailně ukáže, jaké orgány střela zasáhla a doslova je zdevastovala, tu jsem si já osobně deaktivoval a ponechal pouze tu základní, která mě i tak pohladila po duši a utvrdila mě v tom, že můj zásah nebyl úplně marný.

Jak už asi většina ví, hra se velmi dobře hraje stealth způsobem a nechává hlavní postavě možnost likvidovat nacisty buď holýma rukama, nebo poněkud drsněji nožem. Musím říct, že při těchto efektních eliminacích jsem velmi často poznával styl Sama Fishera ze Splinter Cell, jehož způsob tu vývojáři z Rebellionu precizně napodobili a udělali tak hru mnohem záživnější. A když si k tomu ještě vzpomenu, jak jsem nesčetněkrát nacistu nalákal do vysoké trávy, kde jsem jej tiše jednou provždy umlčel, pociťuji doslova slast.

Co dodat? Jak jsem řekl v úvodu, pátý díl byla opět rozkoš hrát a v deseti misích si tak přijít opravdu na své. Mise jsou navíc v různorodém prostředí a nesoustředí se třeba jen na uzavřené komplexy budov či podobná nezajímavá místa. Je tu však přece jen jedno zásadní negativum, který není zanedbatelné. To spočívá v tom, že na šestý díl si zas budu muset pár let trpělivě počkat. A to mě skoro až ničí.
+20

Shadowrun: Dragonfall - Director's Cut

  • PC 80
Dragonfall se od předchozí kampaně Dead Man Switch v Shadowrun Returns poměrně zásadně odklání tím, že jeho hlavní dějová linka je po prvotní expozici přerušená, aby dala prostor velkému množství povinných i nepovinných misí. Ty povinné potřebujete, abyste sehnali větší finanční sumu, která vám zajistí určitou informaci. Ve chvíli, kdy ji máte, jste víceméně už v závěru hry. Hlavní příběh tedy na delší dobu ustupuje do pozadí krátkým příběhům, které se občas týkají i členů vašeho týmu nebo obyvatel čtvrti, ve které sídlíte. Mise jsou z většiny bojové a i to je důvod, proč mám z Dragonfallu jiný pocit, než z prvního dílu. Soudě podle hodnocení a ohlasů je to přesně to, co většině hráčů chybělo, ale z mého úhlu pohledu to tak jednoznačné není. Proč?

Jednak proto, že tahový soubojový systém není zase až tak propracovaný, aby pro mne na vyšší obtížnost představoval zajímavou výzvu. Ve 2/3 hry mne naopak začal frustrovat tím, že šlo často více o štěstí, než taktiku, a obtížnost jsem proto snížil na normal. Jenže pak se zase jedná o svým způsobem vatu děje. Tím nechci ani říct, že by to byla nějaké hrůza, ale souboje zkrátka nejsou tím, čím si mě Shadowrun získal. Tím je především originální lore a nadprůměrná kvalita textů. 

S tím ale souvisí má druhá výtka. Protože je hlavní děj rozbitý misemi, ztratí drajv. Dead Man Switch fungoval od začátku do konce jako napínavá detektivka s přesahem (pravda, diskutabilním). Tady se rozdají karty, a namísto, aby hlavní příběh nějak pokračoval dál, je nahrazen víceméně příběhy nesouvisejícími (byť zábavnými). Něco se sice dozvídáte, ale je to podáno nevynalézavým způsobem sledováním DVD záznamů po některých misích. Podobně je zpracován i váš vztah ke členům vašeho týmu. Byl bych mnohem radši za to, kdyby se jejich charaktery projevovaly v různých krizových momentech, než formou dávkovaných a tudíž poněkud suchopárných textových vzpomínek.

V samotném závěru navíc sice nezachraňujete svět, ale už "jenom" Berlín. Nemůžu tedy říct, že by byl závěr zase o tolik jiný, a tudíž nějak výrazně lepší, byť tematika draků zajímavá je. Přál bych si, aby tvůrci přicházeli s komornějším a více o psychologii opřeným dějem (naštěstí to v Shadowrunu je, ale jaksi bokem). Víc než hlavní příběh ve mě tedy ulpí Dragonfall spíše jako povedenější týmovka, protože dialogy jsou napsané dobře a Eiger, Dietrich i Glory vám ke konci zkrátka přirostou k srdci. Jen škoda, že Blitz (případně jiná postava, kterou nepotřebujete - já hrál za deckera, takže si černého Petra vytáhl on) v týmu působil jen do počtu.
+20

F29 Retaliator

  • PC 85
F-29 Retaliator, nebo familiérně retal.exe je kultovní letecký simulátor zaštítěný proslaveným vydavatelstvím Ocean. V osmdesátých a devadesátých letech se ikonické logo společnosti objevovalo na mnoha hrách postavených na slavných filmových značkách, takže i když jejich produkty nikdy neudávaly trendy, většinou přinášely netradiční zážitek. Retaliator se bez filmové předlohy obešel, protože dodal vlastní kvalitu.

Navzdory názvu hry jsou na výběr dvě stíhačky. F-29, založená na prototypu Grumman X-29 a F-22, která je sice předchůdcem F-22 Raptor, ale nijak se jí nepodobá. Rozdíl mezi nimi je spíše vizuální než funkční. Kdysi dávno jsem si vsugeroval že F-29 je lehčí a díky tomu obratnější, jenže ve vzduchu to poznat nešlo. Každopádně úzus byl, že F-29 je tréninková a F-22 bojová. 

Mise se totiž rozdělují do dvou kategorií. Po přijetí do letectva pilot absolvoval deset zkušebních akcí na polygonu v Arizoně. Podmínky byly ostré, takže za neuposlechnutí rozkazu, zničení nesprávného cíle, nebo nedejbože civilního cíle následoval vojenský soud a potupné vyřazení z armády. Hra zastává nesmlouvavou politiku výstižně vyjádřenou Ivanem Dragem v Rockym IV - "když umřel, tak umřel". Retaliator má permadeath, což byla pro většinu hráčů nepřekonatelná překážka. Po smrti pilota - nebo po hrubém kázeňském přestupku následovalo automatické smazání uložené pozice. Řešením bylo save zálohovat, jenže tím problém nezmizel.

Aby toho nebylo málo, tak je Retaliator pověstný složitým přistáváním. Nezřídka se stávalo, že pilot s vypětím všech sil splnil obtížný úkol, s pochroumaným strojem se dobelhal k letišti, aby tam bídně zhynul v trávě za přistávací dráhou. S trochou štěstí se dal přežít i náraz kolmo do země a velitelství občas přimhouřilo oči nad katapultací, jenže dříve nebo později štěstí došlo a nevyhnutelně následoval hořký konec kariéry. Přistání bylo tak složité, že jsem v okolí neznal nikoho kdo by ho zvládl - a to jsme v kokpitu strávili desítky hodin. Já jsem se to naučil jen díky čiré umanutosti. 

Příběh se odehrává v roce 2002. Vývojáři pesimisticky předpokládali, že v tu dobu bude Sovětský Svaz ještě při síle, a dokonce si bude věřit natolik, že vyšle Rudou armádu proti Severoatlantické alianci. Hlavní bojiště jsou v Německu a v Pacifiku. Sověty podporované státy zkusily své štěstí i na Středním východě. Obtížnost misí je zrádná. Souboje jeden na jednoho jsou vcelku zvladatelné, jenže nepřítel pravidelně disponuje drtivou početní převahou - a ta utluče i sveřepého bojovníka. Když se vše podaří, pořád je tu hrozba přistání na domácí základně. Přehled cílů je rozmanitý - narušitelé vzdušného prostoru, konvoje doprovázené bitevními loděmi, tankové formace, vyloďovací plavidla, polní letiště, cisterny s palivem, mosty a protiletadlová obrana. V Arizoně se ničí i cvičné cíle. Mise nejsou dlouhé. Pokud víte co dělat, dají se splnit zhruba za tři minuty. Návod je k dispozici v prvním a druhém čísle časopisu Excalibur. Tehdy měl cenu zlata, protože misí je téměř stovka a briefing je trochu matoucí.

Na první pohled Retaliator příliš neohromí. Hra byla velice svižná, což vždy potěší, jenže takový F-15 Strige Eagle II ze stejného roku mi připadal vizuálně vábnější. Mapy byly větší než retaliatorských 8x8 čtverců obklopených plackou prázdnoty, takže i pocit z misí byl mnohem lepší. Zvuky byly přirozenější, nepřátelské stíhačky variabilnější a kokpit dodával více užitečných informací. Takže čím bodoval F-29? Především perfektní hratelností a na svou dobu krásně vymodelovanou krajinou. Nad městy se dalo létat nebezpečně nízko a machři mohli prolétat i mezi komíny elektráren. Budovy nebyly jen čtverečky nakreslené na zemi, ale pocitvé bytelné obdelníky, což zvláště při pohledu zvenku nabízelo oku lahodící záběry. V Arizoně se zážitek ještě znásobil díky proslaveným skalním formacím. F-15 se mohla jít zahrabat. 

Retaliator nenabízel ani preciznost simulace, ani dechberoucí akci. Přesto si kolem sebe vytvořil komunitu, která na něho dodnes vzpomíná. Někteří na něho myslí tak moc, že je nyní možnost zahrát si ho přímo v prohlížeči.

Pro: svižnost, modely budov, napjatá atmosféra při přistávání, přehršle misí, nápadité úkoly

Proti: malé mapy, grafika kokpitu, mizerné zvuky, nesmlouvavá obtížnost

+20