Druhý Suffering, který je v některých pasážích lepší a v některých horší než první díl, jsem rozehrál nedlouho po druhém dohrání jedničky, ale protože nebylo moc času, dokončil jsem jej až nyní.

Torque se spolu s monstry přemístil z ostrova Carnate, kde byla spousta přírodních lokací, do města Baltimore, které již není tak děsivé, ale jelikož jsem mohl nést najednou jen dvě zbraně, což znamenalo velmi omezený počet nábojů, strach se občas opravdu dostavil. Uvítal bych automatické přehazování vybitých zbraní na nabité, abych necvakal kohoutkem jen tak na prázdno a možnost nést navíc chladnou zbraň, jakou byla má oblíbená trubka či sekera.

Z nových monster, která nepovstala z vězňů a dozorců jako v prvním díle, ale ze ztracených existencí z okraje společnosti, jako jsou vrazi, feťáci či žháři, se mi nejvíce zalíbil Gorger, který mi vzdáleně připomínal Regurgitatora z Diabla II.

Vcelku dost se zvýšil počet lidských nepřátel, a tak hra místy připomíná klasickou 3rd person či 1st person akci, jelikož šlo jednou klávesou přepnout na pohled z vlastních očí, což ještě umocnila regenerace zdraví a nemožnost brát si Xombium, jenž ho doplňuje, s sebou.

The Suffering: Ties That Bind je důstojné pokračování svého předchůdce navazující na započatý příběh, který zakončuje, a i když mi zde trochu chyběla možnost vracet se do předešlých lokací, která byla v předchozím díle, byl jsem po dohrání tohoto titulu vcelku spokojen.