Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Hunted: The Demon's Forge

  • PC 85
  • PS3 85
  • X360 85
Brian Fargo byl vždycky víc herní řemeslník, než rozpašený korporát typu Kottick, jehož více, či méně důsledná obdoba dnes okupuje každou druhou videoherní společnost, přičemž profit je jediné, co takové lidi zajímá. Kdyby však Fargo byl, v dobrém slova smyslu, svého času alespoň trochu korporátem, zřejmě by nepřivedl Interplay na buben. Namísto toho však tehdy skupoval jedno vývojářské studio za druhým, až v teenagersky nadšeném domnění, že to stačí k tomu, aby vznikaly dobré hry, které se zaplatí.

Do toho se ještě podílel na vývoji těch her, díky kterým jeho jméno dodnes různí balduristé a fallouteři vyslovují nábožným pološeptem. Protože Interplay sbíralo jiná studia jako pokémony a s nimi i jejich dluhy, které rostly rychleji, než zisky, přišlo nakonec to, co přijít muselo. Pád na hubu. Fargo v roce 2002 skončil pomalu tam, kde v roce 1981 začal. Přece jen tu ale bylo jeho slavné jméno a nějaký ten loot ulitý bokem. Když je člověku nejhůře, obrací se zpravidla do časů minulých, kdy „bylo líp“ a kdy se „všecinko dařilo“. Ne náhodou se první hra InXile jmenovala The Bard's Tale (2004), názvem odkazujícím na tu, která roku 1985 nastartovala nejúspěšnější RPG trilogii Interplay 80. let... Hunted: The Demon's Forge je naproti tomu odkazem na Fargovu vůbec první hru, kterou spustil svoji kariéru vývojáře, Demon's Forge (1981).

Jakou je tedy tato pomyslná reinkarnace, nikoliv však remake, hrou? Předně je třeba říct, že na mě Hunted zprvu dobrý dojem vůbec neudělal a to ještě předtím, než jsem jej vůbec koupil, nainstaloval a spustil. „Zvenčí“, tedy ze screenů videí a často hanlivých recenzí, totiž hra působí jako tuctová rubačka od někoho, kdo hrál přespříliš Gearsy. I další propriety se se slovem "originální" dalece míjí. Krev, kosti, svalovec a spoře oděná ušatice? No to by nevymyslel ani Lord British! Říkal jsem si, jestli se Fargo a spol. nezbláznili, když chtějí DNESKA prorazit s tímhle. A konečně, proč by měl Hunted vynikat nad předešlé odpady a slaboty (WET, Brink, Rogue Warrior), kterým dělal Bethsoft vydavatele? No opravdu, proč by měl být zrovna Hunted lepší? Z koupě jsem měl prostě nahnáno, naštěstí neopodstatněně. Dvojka Caddoc&E'lara tuhle pochybnost naštěstí záhy zařízla.

Předně je třeba říct, že krom grafiky není Hunted tuctovým, v žádném směru. Už od začátku na vás dýchne atmosféra, jinde neviděná. Svět má svůj originální punc a nádech. Je to svět neurčitého dávnověku, kdy pádný palcát zmohl doslova více, než pravdomluvné slovo. Svět, ve kterém se zlo dralo z každé díry v zemi a ze všech poloh. Na povrchu zaujme město za zenitem, Difed, připomínající noční Wyzimu z [chybný odkaz na hru]. Užijte každého, sluncem prozářeného výhledu do kraje. Lesy s prosluněnými mýtinami skýtající majestátní výhledy totiž zpravidla záhy střídají opravdu hnusné podzemní prostory, kde ze stěn ukapává kdejaký fet, a pavučiny lezou do obličeje. Vypadají však unikátně, jsou plné tajných skrýší a pohyblivých stěn, občas překvapí i nějakým tím puzzlem, který neuráží inteligenci. Kostlivý design je hře vlastní. Z jeskyň, kam ještě otvory dopadá denní světlo, se lze dostat do umrlčích světů, kde v zeleném nádechu hniloby vynikne všechna ta odporná nádhera na plno.

Grafika sice v současné konkurenci ničím nevyniká, přesto Hunted považuji, vedle Enslaved, za jeden z nejhezčích příkladů využití UEIII enginu v posledních letech. Zlato je zde opravdu zlatem, krev krví a světélkující houby v podzemí mají výkon zářivek. Co je ale z grafiky hodno skutečně zapamatování, to jsou různá nasvícení. Ať už jde o krásný přechod (sic! skriptovaný) z prosluněného dne do bouře, či o milieu jednotlivých dungeonů.

Příběh dává hře smysl, není conanovsky primitivní, ale ani správně rpgčkově košatý, nicméně vás pohání dopředu. Z průměru jej vytahují hlášky - ano Caddoc a hlavně přidrzlá E'lara si jeden druhého rád dobírá. Hlášky Nejsou vtíravé ani příliš časté, a tak to má být. Obtížnost tu graduje, jak se na začátku slabí nepřátelé stávají silnějšími (a hnusnějšími) a později nechybí ani souboje s bossy brumakovských rozměrů, které ale víc baví, než stresují.

Jaký je hlavní přínos hry? Hunted je v posledních letech snad jediné fantasy, které vám umožňuje hrát coop s kamarádem/kamarádkou. Tady se skutečně pozná, kolik tvůrci do vybalancování tohoto herního režimu vložili času a energie. Počítalo se zároveň s tím, že hráči jsou většinou vlci samotáři a kampaň projdou sami, což byl i můj případ. Lepší IQ parťáka jsem od Gears of War, ani žádné jiné hry toho typu zatím nezaznamenal. V Hunted je parťák/parťačka daleko před osvalenci ze zmíněného díla od Epicu. Tady vám parťák skutečně pomáhá! Sám/Sama si vybírá zbraně a kouzla, která použije v tu správnou chvíli!! Nepřekáží! Neuvěřitelné.

Na závěr je třeba říct, v čem už Hunted tolik neexceluje. Dost vadit vám může třeba striktní koridorovost, která je zde dovedena ab absurdum poměrně častými, „přepouštěcími“ dveřmi. které otevírají Caddoc a E'lara současně. Však taky oba na adresu těchto dvěří zanechají několik trefných poznámek. Ty dveře musely nakonec patrně štvát i samotné tvůrce hry. Příznivcům těch druhů fantasy, kde probíhá pobíjení monster v druhovém poměru „každý pes, jiná ves“, asi bude dost vadit, že než hra na plac pustí nový druh nepřítele, tak ty staré řádně zreckyluje. V podstatě se většina z toho, s čím se budete rubat ke konci hry, už v nějaké podobě vyskytuje na jejím začátku. Toliko k výtkám.

Nejednou v tomto divokém smash-crawlu klesnete na kolena, ale parťák/ačka vás v tom nenechá, pokud sám/a nepadne. Tady se prostě vraždí v nerozlučné dvojici a jakmile se zaběhnete, budete řaďákům i „augmentovaným“ poltit kebule, budete je dorážet, smažit kouzly a špikovat šípy jedna radost! Co víc si přát?

Pro: Hunted je smůla minout a škoda nemít...

Proti: ...vězte ale, že jako dungeon crawl je to jen letmé ohlédnutí za tím, co bylo. A jak moc pryč co bylo jest, to dokládá už jen fakt, že se Hunted muselo zahalit právě do hávu odbytné rubačky, aby si vůbec někdo všiml.

+35

The Elder Scrolls V: Skyrim

  • PC 100
  • PS4 100
  • X360 100
Skyrim patří k mým dlouholetým herním láskám. Mohl bych ho opěvovat v desítkách řádcích plných příběhů o nově objeveném obsahu při x hraní. Mohl bych popisovat herní mechanismy, které bych popisoval s přivřenými očima a předstíral, že 100% fungují. Z části rozhodně budu, ale vezmu to spíš z druhého konce a napíšu něco o tom, jak jsem byl až překvapený tím, jak Skyrim v jistých oblastech zestárl víc, než bych si chtěl přiznat.  

Grafická prezentace nepatřila mezi to nejlepší už ve své době a s přibývajícími lety je to jen horší. Podivně napojené dvě textury podlahy na sebe. Neostré textury venkovních předmětů. Nevykreslující se textury postav. V horských oblastech dokonce úplně chybějící textury. Zrovna tyto problémy neotestoval čas, jsou tam už od počátku věků.

Překvapivě nezmizely během prvních updatů, které opravovaly takové srandy jako draci létající pozadu. Vše ve hře zůstalo jako by byla vydaná včera v předběžném přístupu. Řada problémů, které doprovázely Dovakhiina při vydání hry jsou stále její součástí. Od grafických problémů výše zmíněných přes špatné skripty až po chyby spojené s fyzikou enginu.

Při každém znovuhraní Skyrimu jsem objevil a zjistil něco nového. Při posledním hraní jsem se naučil duplikovat předměty pomocí AI společníků. Využil jsem zacyklený systém alchymie s očarováním, který dovoluje očarovat předměty s xxxxx% hodnotou. Klasicky jsem ale nevynechal truhly schované v zemi plné peněz a předmětů, patřící nejspíš nějakým obchodníkům.

Nechtěl jsem se ovšem u tohoto návratu do jedné z provincií Tamrielu příliš zdržet (samozřejmě to úplně nevyšlo) a rozhodl jsem se projít co nejrychleji, skoro takový speedrun. Když jsem dokončoval jeden příběhový úkol za druhým, nemohl jsem přestat myslet na to, jak je celý příběh dramaturgická tragédie. A ne jen ten hlavní. Úkolu frakcí jsou na tom mnohem mnohem hůř. Během tři misí Winterhold College se z mého bojovníka (s jednoručním mečem v každé ruce) stal nejvyšší představitel kouzelnické obce.

Po dokončení kouzelnické linky nepřišla satisfakce ze záchrany celého Skyrimu, ale jen neuspokojivý pocit z toho, že "nemám co dál dělat". Žádný obyvatel Winterholdu, a už vůbec ne někdo za hranicí tohoto města, nereflektoval takový úspěch. Hra zůstala stejná, jen jsem měl nový pokoj v horním patrech College. Zlodějská gilda mi aspoň dovolila plnit marginální úkoly za zanedbatelný peněžní obnos. A to i přesto, že jsem se stal jejich vůdcem - byl jsem pro ně stále důležitý.

NPC v celé hře působí hrozně nedůležitě. I přesto, že jsou tam panovníci, královny, princezny a další vysoce postavené role. Nikoho nezajímají. Nikdo s ničím nehýbe. Dokud nepřišel můj argonianský bojovník, nebyl si nikdo schopný najít svůj ztracený prstýnek. Nebo ztracenou helmu. Nebo svůj meč. Čas plyne, ale celý Skyrim stojí. Nikdo neexistuje záměrně, nikdo nikam nepatří a nakonec všichni (díky modům i děti) umřou.

Doufal jsem, že po tomhle shrnutí budu moci dát vale Skyrimu. Téhle strašné hře, která vůbec nestárne dobře. Říct na její (skoro) 10. výročí sbohem a hrát jen lepší aktuálnější hry. S lepšími texty, lepší grafikou, lepšími mechanismy a určitě ne s fetch questy. Myslel jsem, že si to takhle pěkně shrnu a řeknu si jo, to přesně bych klidně mohl udělat. Jenže ne. Při psaní každého odstavce jsem měl na mysli jasnou příhodu, při které mi daná věc začala docházet. Ke Skyrimu se nějakým způsobem vracím už 10 let. Napříč platformami jsem u ní strávil vyšší stovky hodin a jsem přesně ten člověk, který by jí hrál i na smart ledničce. Přes všechno výše zmíněné na Skyrim stejně nedám dopustit. V širším pohledu je to pořád skvělá hra. A když k ní započítám všechny ty vzpomínky...

Herní výzva 2021 - 5. pořádný pařan
+33 +34 −1

Assassin's Creed II

  • PC 95
  • X360 95
Po grafické stránce se na hru kouká překvapivě strašně dobře. Míra detailů, kterých si člověk všimne na ulicích, lidech a vojácích je neuvěřitelná. Nečekal bych, že se po návratu do více jak 10 let staré hry, budu kochat detaily na Eziově zbroji či ozdobami na benátských domech. I díky tomu není nouze o správnou atmosféru, obzvlášť když tomu sekunduje fenomenální hudební podkres, který běhání po městěch 14. století povyšuje o klidně tři úrovně výše.

Poprvé jsem měl možnost ovládat Eziův pohyb na klávesnici s myší a dovolím si říct, že jsem nikdy dřív nebyl přesnější. To platí jak pro parkurový pohyb, tak i pro boj. Ezio se odrážel a chytal tam, kde jsem většinou chtěl, takže zdolávání Assasssínkých hrobů byla mnohem příjemnější činnost než si pamatuji. Párkrát se to prostě nepovedlo a při pokusu skočit na lano spojující dvě střechy přišlo Eziovi příhodnější skočit do kopky sena pod jednou ze střech, ale to se stávalo výjimečně.

Pamatuju si, že bojový systém nebyl brát tehdy úplně bez výhrad. Při střetu s více nepřáteli jde v podstatě jen o to, který z nich zaútočí dříve. Nikdy neutočilo více nepřátel najednou. Výtka je určitě na místě, ale čím více druhů nepřátel, tím je větší nutnost popřemýšlet nad svým dalším krokem. Nutnost uskočit, vykrýt nebo udělat rovnou protiútok je dostatek možností pro zábavný souboják. Na pohlednosti mu přidávají krásné a precizní animace (které mají 10 let!?).

Příběhové mise mají možná pět vzorů, které se opakují. Pár vedlejších aktivit ve hře sice je, ale ohrají se stejně rychle, jako příběhové úkoly. Díky menšímu počtu filmečků a vlastně vůbec kraším dialogům (pořád to tak nějak myslím se srovnáním s dnešními hrami) měla hra příjemný drive. Zároveň to ale tak nějak působí hrozně uspěchaně a dialogy ve stylu „Ahoj Leo, potřebuju tohle.“ „Jasně Ezio není problém, teď běž támhle.“ „Grande.“ by snesli pár větiček navíc. Kombinovat scifi s historií a pohrávat si s náboženskou tématikou je pořád zajímavé i dneska a je to něco, co mě na celé sérii vždy přitahovalo.

Návrat ke starým (řekl bych „starší“ do 10 let, dál už prostě „starý“ stárnoucí fňuk) hrám je vždy nebezpečená činnost. Ne všechny hry stárnou s grácií a to je zrovna případ mého nejoblíbenějšího dílu Assassin´s Creed. Kdybych měl hru přehodnotit dneska, šel bych s hodnocením sakra dolů, ale já rád nosím růžové brýle, vytěsním tuto zkušenost a nechám hodnocení kvůli starým časům. Nevěřil bych, jak tento koncept prvních Assassínů zestárl a nedokážu si představit, že by fungovaly v remakeu jen s lepší grafikou. Změň od hratelnosti přes obsah po dialogy asi v Ubi u takhle staré hry neudělají a je to rozhodně škoda. Protože pobíhat po městě, jakože městě s více jak pěti budovami plných lidí, takhle krásně vymodelovaném bych dal nejednu ledvinu. Až dostanu chuť na „starého dobrého Assasína“ budu muset sáhnout po Black Flag. Requiescat in pace Assassin´s Creed – Assassin´s Creed Revelations. 

Herní výzva 2021 - 3. Remaster
+27

Dead Space

  • X360 90
Je myslím zcela zbytečné rozepisovat se o dění a mechanismech hry, když to udělali mnozí přede mnou (a mnozí skutečně dobře). Takže ve zkratce, ano, jedná se o atmosférický scifi horor s povedeně dávkovaným pocitem neodbytného strachu a klasickým příběhem o nadutosti, fanatismu, strašlivém omylu a závěrečným sypáním si popela na hlavu.

Rád bych se spíš v krátkosti zaměřil na nejtěžší obtížnost (extrémní) - ta se odemkne po dohrání nejtěžší ze tří nabízených obtížností po prvotním spuštění hry - a že to byla občas jízda, která přináší blažené zadostiučinění po překonání několikráte se opakující pasáže jistě netřeba zdůrazňovat. Hru jsem si dal čtyřikrát na všechny nabízené základní (!) obtížnosti a krom jedné smrti, řekl bych s prstem v nose...

V podobně bohorovném rozmaru (vždyť už bych se mohl označit za veterána, ne?) jsem započal kapitolu v extrémním hávu. Mno, hovno veterán, ale pořádná naiva! Nejen že protivníci vydrží o dost víc (to jsem samozřejmě čekal), ale častokrát vyskakují v jiných místech než při předchozích dohráních, svině (jenom těch šoků!). Taky se opravdu musí zvažovat každý krok či utracený kredit (a to není žádné povídání ovčí bababičky), protože tahle verze nedá nic zadarmo a nadbytek se tu používá jako sprostý výraz. Koupit střelivo a doufat v nalezení lékárničky nebo volbu obrátit? To je to, oč tu běží, milá pážata! Tak či tak, mé putování po palubách vesmírné těžařské lodi častokrát končilo nepěknou smrtí, stoupajícím adrenalinem, načítací obrazovkou a... a do běla nažhaveným nervem.

Pro: atmosféra, prostředí, zbraně

Proti: občas kamera

+24

Lollipop Chainsaw

  • X360 85
O žádné jiné hře v českých končinách nejspíš nemůžete říct, že ji každý zná, ale téměř nikdo ji nehrál. Můžete polemizovat proč tomu asi tak je, nicméně mezi hráči najdete jen minimum jedinců, kterým nic neříká jméno Jessica Nigri nebo kteří minimálně neviděli její cosplay Juliet Starling. Tehdejší mizivá popularita konzolí však ze hry udělala v podstatě nedostupnou záležitost a upadla v zapomnění, což ostatně můžete vidět i zde, na DH.

Herní legenda Goichi Suda byl pro mě do téhle zkušenosti velkou neznámou. Pár jeho her sice vlastním, ovšem nikdy jsem žádnou nezapl až do Lollipop Chainsaw a řeknu vám, že to je pro mě obrovské překvapení. Hra, která v recenzích sbírala vesměs průměrná čísla a zdálo se, že jediná její přednost je sexy roztleskávačka v čele, ve mě nevzbuzovala příliš velká očekávání. Stranou nechme zombíky, kteří mnohým z vás jistě lezou krkem, ač já se jich nemůžu nabažit, neboť „Killing people is fun when they're zombies!“ Tohle dílo je totiž přes veškerý ten masakr bravurně nahláškovaná komedie plná popkulturních referencí, sexuálních narážek a originálních nápadů.

Pravda, ve svém základu je hra velmi prostá a skoro by se dalo říct, že jen držíte páčku dopředu a drtíte tlačítka. Ač soubojový systém nabízí spoustu vylepšení a učení se novým útokům, jde stále jen o stereotypní řežbu v úzkých koridorech. Tvůrci se to však snaží vynahradit různými mini-hrami, které ve velké míře přerušují tu stereotypní hratelnost a neustále vás zásobují něčím novým, co vás zabaví. Jednou je to basketball s lidskými hlavami, jindy zase jízda v kombajnu, roztleskávání nebo parodování retro herních klasik a spousta dalších. Ve výsledku je tak hra nabitá něčím zajímavým na každém kroku.

Ta pravá zábava však začíná u jednotlivých postav a především u hrdinky Juliet. Musím se přiznat, že jsem zpočátku očekával hloupou roztleskávačku, která mi spíše poleze na nervy než že bude bavit. No, co si budem, občas něco hloupého fakt řekne, ale jinak je to moc sympatická slečna která pro nějakou tu cringe vtipnou hlášku nejde daleko. Zdatně jí sekunduje i její přítel Nick, respektive jeho hlava visící na Julietině sukni. Pobaví pak i vedlejší postavy a její rodina, především její drsňácký otec při konfrontaci s Nickem. „Son, if you don't quit acting like a fruit, I'm gonna stick you in the juicer.“ Vytknout zde však musím to, že postavy často mluví při akci a já moc multitaskingem neoplývám, tudíž jsem kolikrát nevěděl, na co se soustředit.

Velkou předností je i hudební doprovod, o jehož důležitosti svědčí i hudebně orientované boss fighty. Ty tvoří vždy zombie stylizovaný do nějakého žánru a hudebními nástroji často i bojují. Energický soundtrack je však přítomen po většinu hry a tvůrci se tak neustále snaží držet rychlejší tempo hry. I z toho důvodu tvoří většinu doprovodu spíše rockovější či metalové skladby, ač jiné žánry zazní též. Musí se však nechat, že tvůrci vybrali zatraceně dobře. Doporučuju poslechnout!

Lollipop Chainsaw je klenot minulé generace konzolí, který baví téměř v každém aspektu. Vytknout určitě lze lehkou zastaralost, přílišnou linearitu a možná někdy zbytečné QTE, jinak jde však o královskou zábavu a je až trestuhodné, že hra nedostala port na nové generace konzolí, remaster a nebo rovnou pokračování.
+22

Fable II

  • X360 60
Víte, původní Fable v mém nitru zanechalo mnoho rozporuplných pocitů, které přetrvávají dodnes. V zásadě je to konzoloidní pičičanda, která co do komplexnosti, vedle PC legend téhož žánru, vypadala jako zarostlý vandrák se zubní pulpitidou a cirhózou jater. Leč svou nenapodobitelnou atmosférou, okouzlujícím šarmem, a nekompromisní vizuální dynamikou hlavní postavy, strčila do kapsy všechny Dragon Ejdže, Witchery a Elder Scroly. Byl to stereotypní, avšak klasický příběh boje dobra se zlem, který si mne naprosto získal.

Dvojka je designově, příběhově a tématicky totožná. Bohužel to zmíněné kouzlo je prakticky pryč. Celé to dobrodružství působí oklešněně, nedodělaně a uspěchaně.

Průběh příběhu je, až na pár drobností, opravdu čistá kopírka originálu s tím rozdílem, že žádný quest není zapamatovánihodný či chytře navržený.
Stejně jako v jedničce je tu quest v aréně, který původně byl prezentován jako grandiózní event. Nebo quest, v jehož průběhu se staneme na několik let vězni sadistického hrdiny, nebo na téměř samotný konec, kdy je celá mapa byla uvržena do boje a chaosu, který skvěle evokoval důležitost vašeho putování. 
Tyto události působí ve dvojce jako questy z nedokončenýho alpha buildu bez jakéhokoliv dopadu na cokoliv. Vývoj postavy byl zjednodušený - ani po deseti letech se vaše, nebo jakákoliv jiná postava nezmění. Nějakých morálních voleb je tu tak za nehet a vaše konání v postatě nic neovlivnuje.

Však ne vše je naprostá kakastrofa. Graficky to vypadá na svou dobu velmi pěkně. Prostředí jsou pestrá a barevná, což pro dobu, kdy převládala šeď, fekálně hnědá a vyblitá barva, bylo velmi nezvyklé - o to však více příjemné. Scenáristicky je hra nabita britským suchým humorem, který je mi děsně sympatickej. Všechny postavy jsou brilantně namluveny a hudba, ikdyž ne tak úderná jako u originálu, má taky pár dobrých momentů. Souboják mě také bavil, líbilo se mi intuitivní propojení kouzlení, střílení a sekání.

Celkově jsem však spíše zlamán. Dvojka zasadila sérii pěknou ránu a trojka, která si vzala to nejhorší z dvojky a ještě více se zjednodušila, dílo smrti dokonala.

A jak víme, nemůžeš zabít, co už mrtvé jest. A co je mrtvé, by mělo zůstat mrtvé.

Pro: Hezká grafika, příjemný humor, skvělý dabing, solidní soubojový systém.

Proti: Spíše mlátička než RPG, výzbroj pouze estetická, chabý příběh, veskrze nedodělané.

+21

Asura's Wrath

  • X360 50
Asura's Wrath je jedna z nejzvláštnějších her, co jsem doposud hrál a docela mě i mrzí, jak nízké hodnocení jí dávám. Podobné experimenty jsou v herním průmyslu potřeba a byl bych docela rád, kdyby se tenhle koncept uchytil. Bohužel se tak úplně nestalo ani po letech od vydání a Asura stále zůstává vcelku ojedinělým počinem. Když se mi vlastně koncept hry líbil, tak proč to průměrné hodnocení?

Problém spočívá nečekaně v tom, že tvůrci nevěděli, co z toho vlastně chtějí mít. Respektive herní stránka je příliš rušící vůči té filmové a naopak. Sotva se vám dostane do rukou trocha svobody v ovládání, ihned jste přerušeni dalšími filmečky. Délka jednotlivých epizod je v průměru patnáct minut a do bojové části se v každé z nich dostanete většinou přibližně na pět minut dohromady. Tyhle části, pokud se nejedná o boss fight, působí spíše jako zbytečná výplň na prodloužení herní doby, přičemž jsem někde v polovině usoudil, že ač není hra příliš těžká, bude lepší shodit obtížnost na easy abych to urychlil.

Než se dostanete k nějaké pořádné akci, předchází ji tedy často únavné filmečky s neustále opakujícími se stereotypy. Beru, že žánr akčních fantasy anime je nejspíš velmi populární, jinak by ho nevznikalo tolik, v mých očích je to však nehorázná generická nuda. Na monstrech masakrujících lidstvo a na záchraně planety opravdu není nic originálního a na rádoby drsňáckých řečích každého záporáka, který si neodpustí hodinový proslov předtím, než vám zasadí smrtelnou ránu, jakbysmet. Na druhou stranu z tohodle si tvůrci udělali povedeným způsobem srandu, tudíž nechápu, proč opakovali stereotypy jinde. Ve výsledku tak jde o velmi plytký a nudný příběh, který, krom pár ojedinělých momentů, ani nepobaví, navzdory zvyklostem u japonských her.

Abych však jen nekritizoval, musím vyzdvihnout QTE části, jenž jsou v první řadě vtipné tím, že vlastně nějaké QTE můžete většinou ignorovat a hra, respektive film, pokračuje dál aniž by vás nějak trestal. Pravděpodobně tvůrci jednoduše udělali jednotlivé filmečky a mačkání tlačítek je tam pak jen dodatečně přidáno kvůli zvedání výsledného score či proto, aby hráč při tom sledování vypadal, že něco dělá. Nenávidím QTE, tudíž za mě zcela v pořádku. V druhé řadě však neskutečně baví svým over the top podáním. Asura vztekle hází zmutovaným slonem nebo přerostlou želvou a stylově vymlátí duši ze všeho a všech, kdo mu stojí v cestě. Vrcholem jsou pak naprosto přehnané boss fighty, kdy třeba za doprovodu Dvořákovy symfonie svádíte boj s polobohem jak na zemi, tak ve vesmíru a přemýšlíte, jestli je to ta nejepičtější nebo ta nejbizarnější věc, kterou jste kdy viděli.

Kdyby Asura's Wrath byl čistě filmem s interaktivními souboji v podobě QTE, na hru bych rázem pohlížel jinak. Že tenhle koncept může fungovat ostatně dokazují i některé Telltale hry, kde je dobře napsaný příběh střídmě dávkovaný QTE akcí. I zdejší kombinace klasické akce a filmu může fungovat, chtělo by to však poněkud rozumnější dávkování obou částí a hlavně buď máknout na soubojovém systému, aby nebyl jen jednoduchou výplní v mezičase, a nebo naopak sehnat lepší scénáristy.
+20 +21 −1

Mass Effect

  • PC 90
  • X360 90
Protože nemá Legendary Edition zde na Databázi vlastní profil, postěžuji si do komentáře, abych nemusel měnit hodnocení jedné z nejlepších space oper, které jsme kdy mohli na našich monitorech vidět. Vynasnažím se nezmiňovat oblasti, ve kterých první Mass Effect nezestárl dobře, ale pokusím se pobrečet si čistě nad stavem remasteru.

Pominuli to, že konečně úplně zmizel onen hrozný filtr filmového zrna, hra vypadá slušně. Jen slušně, nic lepšího k tomu nenapíšu, protože kromě nasvícení bych si kolikrát změny v grafice nevšiml. Očekával bych větší zásah do grafického kabátku, i když se jedná jen o remaster. Obzvlášť, když proběhli menší změny v HUDu. Proto jsem byl docela nemile překvapen, když mi na neprozkoumaných planetách padaly FPS stejně jako v původní hře.

Při příběhové misi na Ferosu se mi AI společníci kousli a nechtěli plnit žádný rozkaz. Co kdyby rozkaz, nechtěli následovat Sheparda do boje, takže většinu soubojů jsem musel zvládnout sám. Několikrát se společnici zasekli o něco neviditelného i na jiných místech, ale to většinou vyřešil příkaz k seskupení. Ale kdyby to byl jediný problém....

Zažil jsem i takové veselí, které zahrnovalo zaseknuté dveře. Jedny jediné dveře vedoucí k cíli misi. Tuhle nepříjemnost pomohlo načtení uložené pozice, která mě vrátila (díky svému OCF5 syndromu) jen pár minut nazpět. Největší radost mi ale rozhodně udělalo, když se mi celá hra zasekla a já se musel odhlásit z Windows profilu, protože jsem se nemohl dostat ani do Správce úloh.

A mohl bych zmínit fakt, že i když se jedná o remaster z roku 2021, hra nepodporuje širokoúhlé monitory v cutscénách. To není zase tak neobvyklé a normálně bych to nevytýkal, ale rozhovory mezi postavami spadají do cutscén, takže jsem obrovskou část hry hrál s černými pruhy po stranách obrazovky. To ve mně také nevyvolalo radost, neboť jsem bral Legendary Edition právě s tím, že když mi nepovedlo na původní hře vyřešit problém s 21:9, mohla by koupě remasterů být jednodušší řešení.

Musím zmínit geniální řešení jednoho launcheru pro všechny tři díly. Pokud by člověk měl chuť třeba je na druhý díl, musí stejně stáhnout celou trilogii o velikosti zhruba 110 GB.

Jsem na sebe dosti naštvaný, neboť problémy které měla řešit Legendary Edition stejně neřeší a já jsem o 40 euro lehčí. Mám takový dojem, že jsem si koupil něco, co by se dalo nazvat jako cash grab. Vydat hru (zatím za sebou mám jen první díl, takže ještě uvidím co na mě čeká v těch dalších) v takovém stavu. V takhle příšerném stavu za plnou cenu... kde se přihlásím do „EA jsou nejhorší“ kultu? Nebo za to může Bioware? Fuck them both. Tahle série si žádá lepší zacházení. Dokonce jsem musel zvýšit hodnocení, protože jsem byl minimálně z příběhové části hry totálně paf.

A tentokrát ani nepřeháním. Jedná se o remaster hry, která vyšla před 13 lety. Jak je možný, že trpí stejnými problémy. Hnus, jako vážně. Normálně nejsem takhle extrémní, a i když nepatří Mass Effect k mým nejoblíbenějším sériím, jedná se o jedno z mých herních prozřeních, z kterých jsem další roky těžil. Bioware jsem nikdy na piedestalu neměl, nehrál jsem víc jak ME trilogii, ale tohle je fakt ohavnost vydat pod svojí hlavičkou svojí legendu v takovým stavu. Dokonce jsem si říkal, že to bude jen můj problém, že ten stupidně velký masitý a krásný ultrawide monitor dělá víc problémů než by musel. Ale tvl, fóra na internetech říkají něco jinýho, tohle nejde na vrub hardwaru.

Tohle není pro „casual“ hráče Mass Effectu. Těm bude stačit původní verze. Pokud máte do dneška tapetu Sheparda na ploše svého PC, je vám tohle stejně ukradený a hrajete to jak blázni. Legendary Edition je leda tak pro lidi, co to odkládali dlouhý roky. A mají to dokonce s původními nedostatky, aby měli autentický zážitek.

Abych úplně nekřivdil, tak fotografický režim je docela fajn.

Herní výzva 2021 - 9. Okna vesmíru dokořán 
+20

Call of Duty: Black Ops

  • PC 70
  • X360 --
Hrána X-Box 360 verze.
FPS, obzvlášť série Call of Duty se mi lépe hraje na pc, přesto mě tento díl s podtitulem Black Ops výborně bavil a ovládání na joypadu pro mě je už ovladatelné dost, stále to ovšem není tak ovladatelné, jak na pc.

Hratelnost, dalo by se říct, nedoznala největších změn. V zásadě je to pořád koridorovka, kde nepřátelé nabíhají po desítkách. Ale prostě ten způsob, jakým hra prezentuje všechno to dění ve hře, je parádní, dinamický, vynikající. Prostě Call of Duty se vším, co k němu patří.

Rozmanitost misí a prostředí je velká. I když vlastně jde ve většině misí o to, prostřílet se k cíli, je tu mise, kde si zastřílíte z malé lodě, z vrtulníku, z motorky, jednou dokonce budete za pilota navigovat vysoko nad mraky speciální tým vojáků. Ale nic z toho se podle mě nedokáže vyrovnat klasickému chození a střílení.
Co se týče prostředí, tak to je rovněž super. Ocitnete se na Cubě, ve Vietnamu, v Laosu, atd. Potěšili mě i ty mise, kde hráč vlastně vůbec netřílí. Čímž je mise v Pentagonu (i když tam mohli tomu dění dát volný průběh, tím myslím žádné prostřihy na jedoucí limuzínu, záběry na hlavní postavu, nebo urychlení procházky chodbami Pentagonu, ale dokážu to pochopit - tvůrci se nejspíš snažili udělat misi filmovější) a předposlední misi, kdy se hlavní postava dostává z výslechové místnosti a potom se dozvídá od Hudsona o tom, že Reznov je už dlouho mrtvý, a že s ním ve Vietnamu, v Laosu a na tom ostrově nebyl.

Atmosféra - paráda. Nejenom ve válečném duchu, ale i celkové téma o Masonovi a jeho "pobytu" v monitorované místnosti pod výslechem je zabaleno v atmosférickém a filmovém hávu.

Příběh hraje větší roli. Je dost slušný, takový se běžně v FPSkách a už vůbec v sérii CoD nevyskytuje. Není to jen nějaká splácanina. Všechno se na konci vysvětlí, všechno do sebe zapadne. K tomu ještě přidám skvělý dabing postav a pár parádních písniček, které tu zazní, samozřejmě mám na mysli Fortunate Son a Sympathy For The Devil.

Takže, abych to nějak schrnul. Parádní, nabité skvělou hratelností, atmosférické, filmové, plné skvělých scén, z málo misema. Takový Call of Duty: Black Ops je.

Pro: Hratelnost, skvělý spád a filmovost, příběh, dabing, mnoho parádních scén, zombie mód.

Proti: Málo misí.

+17 +18 −1

Anarchy Reigns

  • X360 65
Dystopická budoucnost na sto způsobů. Jedno z nejnadužívanějších zasazení v herním průmyslu, tentokrát jako japonský brawler. Na první pohled naprosto nezajímavá rubačka minulé generace, která je o to nezajímavější, že ji tvůrci prezentovali především multiplayerem. Výsledek? Prázdné servery chvíli po vydání a velký Sega omyl. Jeden důvod proč Anarchy Reigns hrát tu však je. Logo PlatinumGames na obalu.

Pokud stejně jako já patříte k fanouškům studia, pak by vás tahle hra i mohla zajímat. Ale zcela na rovinu říkám, že nikoho jiného asi neosloví, jelikož na trhu je spousta lepších bojových her. Nečekejte však souboják po vzoru Bayonetty nebo epické a těžké boss fighty na úrovni Metal Gear Rising. Anarchy Reigns je rychlá, stylová a uh... generická rubanice, která od hráče neočekává víc, než bezhlavé drcení tlačítek. A to všechno vinou multiplayeru. Celá singleplayer kampaň totiž působí jako nějaká příprava na online bitvy.

O příběhu se tím pádem nemá ani cenu rozepisovat. Je strašný. Během cesty, teda, cest dvou protagonistů, narazíte na všechny postavy použitelné v multiplayeru a člověk se nevyhne otrávenému protočení panenek když si uvědomí, jakým násilným a nesmyslným způsobem tam polovina z nich byla našroubována čistě proto, aby tam byla. Všem jim teda nakopete zadek a občas si za ně dokonce můžete zahrát, což je ta nejhorší věc! Protagonisté jsou děsně nudní týpci dle klasických stereotypů zatím co vedlejší postavy, které dostanete do ruky jednou či dvakrát, jsou podstatně zajímavější jak charakterem, tak i na samotném bojišti. Dokonce dvojice holčin, disponující tou nejlepší bojovou skladbou, se ve hře objeví na jeden jediný souboj a už je víckrát nevidíte. Jaká škoda...

Mimo souboje jste vhozeni do otevřené oblasti, ve které můžete dělat co chcete. Třeba bojovat nebo bojovat. Naprosto nepochopitelné je rozdělení misí, kdy abyste odemkli příběhovou část, musíte nasbírat určitý počet bodů. Mimo misi je budete sbírat hodinu, tudíž musíte do nepovinných misí, což z nich rázem dělá povinné, že jo. Jejich náplň je samozřejmě boj. Boj s hordou tupých týpků, boj s mutanty či boj s roboty. Neustále dokola. Občas se objeví oživeni v podobě závoděni, při kterém stejně masakrujete nepřátele a nebo variace na fotbal, kde, opět, zároveň i bojujete. Také nepochopím rozhodnutí "oživovat" hru náhodnými eventy jako tornádo nebo bombardování. Fakt není zábava s někým bojovat a najednou se vyhýbat padajícím bombám. No a v příběhových misích pak překvapivě bojujete, jen s o něco těžšími cíli a někdy i s krakenem.

Anarchy Reigns nemá krom boje příliš co nabídnout. Příběh je generický, postavy převážně nudně napsané a nějaké vtípky, o které hra vyloženě prosí, zaslechnete zřídkakdy. Přesto jsou však samotné souboje solidní zábavou podpořenou výborným soundtrackem a díky své krátkosti hra ani nezačne příliš nudit. Zaměření na multiplayer tak spíše škodí, ač si dokážu představit, že by mě chvíli zabavil. Osud podobných online brawlerů bývá ovšem často stejný a obávám se, že tak dopadne i blížící se Bleeding Edge od Ninja Theory. Platinum fanoušci se rozhodně nudit nebudou, ostatní však ruce pryč.
+17

BioShock 2

  • X360 75
Za 1. - Hra působí spíš jako datadisk. Novinky nejsou nic extra a i když hraní za Big Daddyho se může zdát cool, tak to tak ani není.
Za 2. - Základní funkce hry jsou stejné jako u prvního dílu, tím pádem se vytrácí originalita a ty první ohromující momenty, které nabízela "jednička" při první návštěvě podvodního města Rapture.
To jsou dva, asi nejvýraznější zápory hry.

Hratelnost - když si vezmu samotnou hratelnost, tak ta je zase lehce rozporuplná. Jsou chvíle, kdy kosíte ostatní coolovými plasmidy a zbraňemi - skvěle pasujícími do hry. Jindy zase (a bohůžel celkem často) otravuje repetetivnost. V podstatě chodíte v opakujících se chodbách a místnostech, kosíte splicery, kteří vám chodí do cesty, sem tam zabijete Big Daddyho, pak vezmete jeho Little Sister a případně ji chráníte před hordou dalších splicerů, zatím co ona vysává potřebnou látku (pro nákup plasmidů a pasivních dovedností) zvanou Adam, z mrtvých obyvatelů Rapture. Tohle je náplň hry, je sice atmosférická, ale s pomalým tempem.
Sem tam nastává důležitější příběhový moment, ale to je tak všechno.

Atmosféra - Špičková kvalita, co se atmosféry týče. Už tu sice není ta ohromující atmosféra originálního města, ale i přesto - špičková kvalita. A k tomu je tu trochu jiné atmosféry, než té co známe z 1. dílu. Tím myslím atmosféru podvodního města za časů oslav a pohodlného života místních obyvatel - tyto časy uvidíme v báječně atmosférickém intru a taky pár místností a chodeb z těchto dob spatříme z očí Malé sestřičky, kdy jde o jakousi její vidinu.

Plasmidy a zbraně - Skvělé, plasmidy i zbraně. Hlavně to nejsou nějaké nesmysly, i když plasmidy neexistujou a ty zbraně - až na brokovnici - také ne.

Technická stránka - Naprosto dostačující. Co se týče grafiky, fyziky a efektů, tak nemám co bych nějak výrazně vytknul.

Bioshock 2 jsem hrál v angličtině, takže příběh není něco o čem by sem měl vést nějaké hlubokomyslné řeči. Ale musím říct, že závěr (ten kladný) byl opravdu dojemný. Škoda, že já se na něj podíval dávno předtím na YT. :)
A ještě musím pochválit hudbu.
Takže si myslím, že i když to už bylo podruhé v tomhle - ve světě her - nevšedním prostředí a druhý Bioshock působí příliš "datadiskově", je to stále obrovské oživení, když se propojí sci-fi prostředí s retro stylem.

Pro: Atmosféra, celkový námět a pořád stále nevšední FPS, plasmidy, zbraně, hudba, intro, závěr, pár skvělých momentů.

Proti: Repetetivnost, po druhé více méně to samé, působí spíš jako datadisk.

+17 +18 −1

Lara Croft and the Guardian of Light

  • PC 75
  • X360 80
Pamätám sa ako mnohí neboli moc nadšení z tohto dielu (aspoň čo som odsledovala z diskusií a nejaké tie hodnotenia na rôznych stránkach), hlavne kvôli tej veľkej zmene, ktorá pri The Guardian of Light nastala. Pohľad zhora jednoducho nebol každému po vôli a väčšina to brala tak, že to už nie je pravá Lara Croft. Ja sobne to beriem tak, že izometrická kamera nemá nič spoločné so samotnou Larou. Takéto zmeny mi vôbec neprekážali. Je síce pravda, že nebola som si istá, či to vôbec zvládnem dohrať, predsalen na takýto štýl hier nie som zvyknutá vôbec, ale v konečnom dôsledku sa ukázalo, že u mňa sa vyplatilo tešiť sa na túto hru.

Určite to nie je dokonalé mám tu zopár vecí, ktoré by som rada vytkla ale naopak aj niečo čo by som rada spomenula. Pokiaľ hráte single player tak ukážky sú v podstate oničom, pretože vy spravíte všetku robotu, potom v ukážke sa ukáže strašne unavený Totec, a potom ako sa začne hra znova zmizne. Nie je to tak hrozné negatívum ale mne osobne to išlo na nervy. Takisto i všeobecne celá hra nie je tak zábavná ako keď máte spoluhráča. V podstate robíte stále to isté dokola len s inými predmetmi. Tamto potiahnuť, tamto stlačiť, tamto nastražiť bombu.... zo začiatku ťažké hádanky sa tak stávajú oveľa jednoduchšími, pretože princíp je takmer rovnaký. Naopak, chválim perfektný soundtrack, hudba je ako vždy napínavá a taká správne "tombraiderovská". Samotná Lara takisto vyzerá veľmi dobre a prostredie v hre je naozaj fantasticky vyobrazené. Vyzerá to naozaj dobre a srší z toho jednoducho Tomb Raider dobrodružstvo.

Neskôr som mala možnosť vyskúšať si i kooperačný mód na počítači i na Xboxe. Synchronizácia nám zo začiatku moc nešla ale teamspeak potom všetko vyriešil. Z vlastnej skúsenosti sa mi však viac páčila kooperácia na Xboxe. Viete, hovoriť niekomu: "pozri tuto niečo je", a popritom ukazovať prstom, keď vedľa vás ten človek nesedí je naozaj strata času. Hádanky pre dvoch sú na inom princípe ako pre jedného hráča a tak som občas musela silno uvažovať ako to vyriešiť. Niekedy som automaticky išla tak ako som si to pamätala, a potom hops Lara mŕtva pretože takto to už nefunguje. Hra dvoch hráčov sa takisto ukladá ako pre jedného. Narazila som na celkom dosť bugov počas co-op ale to bolo zrejme internetom, takže to nebudem ďalej riešiť. Hru chcem pochváliť, nie potopiť.

Tento diel určite patrí k ostatným dielom a nechápem, prečo ho toľkí ľudia separujú od nich. Stále to má ten tombraiderovský nádych, hádanky, akciu atď. a v prvom rade to má Laru Croft. Tá je evidentne dosť dôležitá. Celkovo som hru prešla 3x, a to dokonca jeden krát iba s touchpadom na notebooku (čo už teda až tak zábavné nebolo ale dala som to).
+16

Batman: Arkham City

  • PC 100
  • X360 --
Po dokonalej hre Batman: Arkham Asylum tu je pokračovanie Batman: Arkham City. Hovorte si, čo chcete. Pre mňa Arkham séria Batmanovských hier patrí k tomu najlepšiemu čo som hral. Hlavne teda prvé dva diely. Rocksteady Studios už pri prvej hre ukázalo, ako má vyzerať perfektná hra a v druhom diely v ničom nezaostávajú. Dokonca, možno ho aj posúvajú ďalej.

Ako názov napovedá, Batman sa presúva z ústavu do Arkham City. Čaká tu na Vás celé mesto. Viac typov nepriateľov, viac hádaniek, viac všetkého. Príbeh je opäť špičkový a stretneme kopec známych postáv. V tejto časti si zahráme aj za Catwoman, čo považujem za veľmi dobré spestrenie hry. Nepriatelia sú od minula ešte nebezpečnejší, lebo sa dokážu na Vás lepšie pripraviť. Likvidovanie nie je také jednoduché, ale o to zábavnejšie. Tentokrát Vám môžu nastražiť pasce na sochy vo výškach, prípadne niektorý majú nočné videnie, vďaka ktorému Vás ľahšie nájdu. Pripravte sa na viacej taktizovania. Aby ste sa nezľakli, Batman dostal nové a vylepšené gadgety. Je ich naozaj dosť a zažijete kopec zábavy pri ich používaní. Opäť sa tu zabavíte aj pri klasickom mlátení poskokov, ktorý sú tiež rôzne vybavený. Majú zbrane, štíty, elektrické obušky a iné. Chýbať nebudú ani súboje s bossmi, ktoré sú zakaždým iné. Okrem toho je tu veľa iného. Hádanky a rôzne vedľajšie nepovinné misie, ktoré zabavia na naozaj dlhú dobu. Tu sa skrátka asi ani nedá nič zlé napísať.

Batman: Arkham City podľa mňa naozaj patrí medzi najlepšie hry. Má neuveriteľný zmysel pre detail, perfektnú hrateľnosť, zábavu, dobrý príbeh a aj v dnešnej dobe slušnú grafiku. Jediná škoda, že na konzolách nemá českú lokalizáciu (na PC sa dá stiahnúť). Kto sa k tejto hre ešte nedostal, tak odporúčam všetkými desiatimi. Prípadne sa dá zohnať verzia Batman: Return to Arkham, ktorá obsahuje Arkham Asylum, Arkham City a nejaké bonusy k tomu.

Pro: hrateľnosť, príbeh, súboje, gadgety, Catwoman, veľa vedľajšieho obsahu

Proti: chýbajúca lokalizácia (konzoly)

+16

Gears of War 2

  • X360 85
Po komorní a tajemné představovací jedničce přichází nabušenější pokračování, kde již válka zuří naplno. Hraje se to ale stejně dobře, hráč je posílán z akce do akce a odvíjí se i jednoduchý příběh, který poodhaluje něco málo nejen o jednotce Delta, ale především o tajemných Locustech a jejich královně.

Opět jsem se náramně bavil. Tahle série právem patří na vrchol žebříčku cover-based akcí a i navzdory určitému stáří je i dnes druhý Gears of War parádně hratelný. Nijak sice nevybočuje z klasického lineárního konceptu konzolovité akční střílečky, ale oproti prvnímu dílu se snaží hratelnost více obzvláštnit a slušnou porci herní doby jsem strávil v různých vozidlech - nejen těch lidských. Lokace jsou povětšinou klasická skládačka futuristických lehce do steampunku laděných polozničených měst a podzemní říše Locustů, ale svou architekturou a na svou dobu nadstandardně dobrou grafikou umí ohromit. A jedno překvapení si tvůrci přeci jen přichystali - misi v útrobách obřího červa považuji za nejlepší úsek celé dvojky.

Nemůžu se ale zbavit pocitu, že bych o universu chtěl vědět daleko více, než hra dokázala poskytnout. I dvojka je na informace o světě Sery poměrně skoupá a původ Locustů odhaluje jen tak v náznacích (i tak ale tuším, kam to směřuje).

Pozn. k technické stránce. Titul jsem odehrál skrze Xbox Cloud Gaming a musím uznat, že se to hrálo lépe, než jsem čekal. Ve 1080p je to rozhodně ostřejší, než kdybych to hrál starém Xboxu 360 + nehledě na stabilních 60 snímků. Byly chvíle, kdy hra trochu zlobila a sypal se obraz (nevím, zda to bylo mým vesnickým přípojením nebo službou samotnou) a drobné záškuby tu a tam jsem cítil po celou dobu hraní, ale jinak jsem velmi překvapen, jak příjemně to skrze cloud běželo. Citlivější hráče nemusí potěšit citelný input lag, kterým prý údajně trpí v cloudu hlavně dvojka, ale ten mi nakonec vyřešila nějaká magie v nastavení herního režimu v telce (a nebo jsem si zvykl, netuším).

Pro: hratelnost a gunplay, grafika, ozvučení, design prostředí, rychlejší tempo a rozmanitější náplň, více velkých monster

Proti: lore a příběh je stále podáván hodně minimalisticky

+16

Gears of War 3

  • X360 80
Třetí díl přináší do série svěží vítr. Nová verze enginu a tudíž lepší grafika, příjemně vylepšená ovladatelnost, více dialogů, barevnější prostředí, ale i jistá buddy komičnost. Ale upřímně? I když jsem se stále co do hratelnosti skvěle bavil, po stránce příběhu už to není úplně ono.

Ta specifická těžkotonážní atmosféra prvního dílu už je fuč. Příběh je ve své podstatě úplně banální, ale není odvyprávěn úplně nejlépe a zatímco u předchůdců jsem alespoň věděl kam jdu a proč, tady jsem často úplně vypadával z děje. Postavy hodně žvaní, občas tak moc, že jsem je v té bitevní vřavě nestíhal pořádně vnímat, ale chemie mezi nimi funguje velmi dobře a je to celkem sranda. A co se týče té bitevní vřavy samotné, akci třetí Gears of War umí stále náramně. Ovládání je svižnější, responzivnější a příjemnější. Souboje s parazitickým vybuchujícím Lambentem, i když mě nebavily tolik, jako s klasickými Locusty (ale i ti tam stále jsou), přináší do hry mnoho nových variant nepřátel, takže monotónnost nehrozí. Jen bych asi takhle zpětně doporučil zvolit vyšší obtížnost, než-li tu doporučenou, která mi přišla oproti minulým dílům tentokrát spíše jako easy.

Design levelů je tentokrát o fous otevřenější, arénovitější a tudíž méně přehledný, což mi osobně nevyhovovalo tolik, jako sevřenější tunely z předchozích dílů, ale mnoho hráčů trochu volnosti při volbě z vícera cest k cíli jistě ocení. Vizuálně hra na svou dobu vypadá stále dost pěkně, ale kvůli zasazení, z velké části do sluncem prosvětleného tropického klimatu, už nemá tolik tu temnou šedivou a bezútěšnou atmosféru.

Skrze Xbox Cloud Gaming hra běží výrazně lépe, než dvojka. Input lag je tentokrát v podstatě neznatelný a framerate při 60 snímcích, až na občasné trhance při poklesu rychlosti připojení, krásně stabilní.

Pro: vytříbená hratelnost, luxusní gunplay, mnoho nových typů nepřátel, buddy chemie mezi postavami

Proti: příběh, úpadek atmosféry, občas zbytečně velká arénovitost, citelné snížení obtížnosti

+16

Infinite Undiscovery

  • X360 70
Capell je obyčejný hráč na flétnu, snílek a zarytý pacifista, který jako nejlepší strategii volí vždy útěk. Svět okolo něj mu ale nepřeje a žije tak v nejhorších časech, v jakých jen žít jde. V časech, kdy by se lidstvo mělo spojit proti jednomu nepříteli a bojovat za svobodu. Mluvíme ale o lidech a ti vždy radši řeší své malichernosti na úkor reálných problémů. Světem tak nadále hýbe politika a zahleděnost těch požehnaných do sebe sama, zatím co ti bez požehnání jsou opomíjeni. A tak se jednoho dne stane, že se Capell připlete do skupiny odbojářů, zakouká se do pohledné osvoboditelky a začne ve svém životě nacházet smysl i rostoucí touhu po boji proti bezpráví na takových, jaký je on.

Zní to celkem obyčejně a ještě obyčejnější to je. Přímočarý příběh plný klišé dle typicky pohádkové šablony. Přesto jde příběhově o kvalitnější kousek, než je tomu u většiny RPG a jak je u japonských her zvykem, zásluhu na tom mají jednotlivé postavy a způsob vyprávění. Více než samotný cíl naší výpravy jsou totiž zajímavější vedlejší postavy a jejich skromné životní příběhy. Pokud sledujete anime, tak v téměř dvacítce společníků najdete různé archetypy na které jste zvyklí. Prostor tak není jen pro odvážné bojové proslovy a další hrdinské řeči, nýbrž své místo má i roztomilá naivita, dětinskost, rivalita, moudrost, vtipkování či láska spolu s dalšími strastmi a radostmi na cestě připomínající třeba putování Středozemí.

Nic není ale bezchybné a právě postavy, které jsou největší předností hry, jsou zároveň i velkou slabinou. Nedostatek financí nebo času se projevuje na (ne)kvalitě animací obličeje i dabingu a Infinite Undiscovery je tak další hrou, u které proklínám západní distribuci i vlastníky práv originálního znění za evropskou verzi bez japonského dabingu. Angličtina je často bez emocí a v kombinaci s mizernou mimikou a nesedící synchronizací se rty působí odfláklým dojmem. Pravda, vtipné momenty jsou díky tomuhle možná ještě vtipnější a lhal bych, kdybych řekl, že jsem se párkrát dobře nezasmál. Na vtipnosti přidává především při osočování hlavního hrdiny žárlivou Ayou, vedoucí ženskou postavou, ovšem vážnější či lehce romantické scény kvůli audiovizuálním nedostatkům nepůsobí tak, jak by asi měly.

Nedodělaností pak trpí i samotné mechaniky hry a prostředí. V počátku na vás tvůrci chrlí jeden tutorial za druhým a představují vám různé možnosti jako stealth, ovládání katapultu či způsob hraní v nočním prostředí jen proto, abyste po dvou hodinách hraní nic z toho již nevyužili až do konce hry. Podobné zbytečnosti si neodpouští ani v závěrečné části, kdy jsou vaši požehnaní parťáci vystaveni nebezpečí v podobě lunárního deště a hra vás tak učí, jak předejít problémům. Překvapivě jsem hru dohrál, aniž bych cokoliv z toho využil. Nesmyslným rozhodnutím je i část lootu, k němuž mají přístup jen určití parťáci. Ty můžete mít v partě pouze tři a měnit jdou jen ve městech. Jelikož hra neobsahuje žádný fast travel a příběhově je silně lineární, z nepochopitelných důvodů vás tak nutí k průchodu stejných lokací hned několikrát, chcete-li mít vyčištěnou mapu do puntíku.

Odfláklým dojmem působí i uživatelské rozhraní a jelikož jsou souboje real-time s možností zadávat rozkazy své skupině, může hra připomínat například Dragon Age nebo Last Story. No jen s tím rozdílem, že Infinite Undiscovery nenabízí pauzu. Užití obyčejného lektvaru vás tak ve válečné vřavě může stát život, neboť proklikat se za boje k různým předmětům je zbytečně zdlouhavé. Na druhou stranu na rozdíl od staršího Star Ocean nejsou souboje náhodné a lze se jim vyhnout, což vidím jako plus, stejně jako celkem zábavné provedení řetězení komb. Nejedná se sice o nic převratného, ale rozhodně jde o dostačující souboják, který nezačne nudit a pochválena budiž i absence zbytečného grindu, ač v závěru se zdlouhavým dungeonům a nezajímavým boss fightům nevyhnete.

Jako zklamání se dá považovat fakt, že tahle hra byla největší důvod, proč jsem po letech sháněl Xbox 360. I přes veškeré své problémy a nedodělanost jde ale stále o zábavnou hru, kterou drží nad vodou hlavně vyprávění příběhu a zajímavé charaktery. To podporuje i fakt, že herní dobu kolem 20 hodin tvoří z více než 5 hodin cutscény. Pokud jsou pro vás příběhy ve hrách to hlavní, tak směle do toho, jiný důvod se o hru zajímat nejspíš není.

Pro: Vyprávění příběhu, postavy, dostačující soubojový systém, soundtrack

Proti: Anglický dabing, mimika, všudypřítomná nedodělanost, místy level design

+15

Disney•Pixar Brave: The Video Game

  • X360 80
Herní Výzva 2018 "Krize identity"- hráno na Xbox One S - Xbox 360 verze v rámci zpětné kompatibility.

Tak jsem právě pokořil historicky svou první hru na konzoli. A byla to tedy jízda, občas mě tekly i nervy (nebylo daleko od silných slov) a poslední skoro třičtvrtěhodinka strávená u finálního souboje s Mor'du mě dala pořádně zabrat. Ještě teď mám pocit, že mě kape pot a o tom jak mě bolí ruce z ovladače, na které jsem se opakovaně snažil intenzivně "umačkat" všechna ta komba, očarování a typy obrany, skoků a útoků ani nemluvě.
Pokud máte někdo chybný pocit, že Rebelka je hra pro malé děti (10 a méně) tak na to rychle zapomeňte! Možná tak pro starší 15+. Hra začala jako relativně pohodová 3D hopsačka s občasnými souboji, sympatickými logickými hádanky a boji s kreaturami. Do toho vše příběhové animačky, ostatně doporučuji před hraním pro lepší orientaci v ději zhlédnout dětský animovaný film Rebelka.
Obtížnost jsem nechal střední tak jak ji hra sama nabízí. Nicméně už chápu proč tvůrci během nahrávacích obrazovek upozorňují, že obtížnost je možno průběžně měnit. Nic pro chlapy, já chtěl být hrdina. O tom ale později.
Hra má docela hezkou grafiku, prostředí se střídají. Taktéž protivníci. Cílem hry je pochopitelně zachránit království, mamku a bráchy. To vše Vám znesnadňují nejrůznější kreatury, které Vás postupně početně značně překonávají, a také se v neustálých soubojích objevují různé kombinace nepřátel na které platí pokaždé jiná taktika útoku, obrany a očarování.
Ve hře je naprosto klíčové ničit veškeré zničitelné předměty jako jsou různé kmeny, rostliny, kameny, apod. protože z nich se sypou zlaťáky za které si Rebelka vylepšuje své obranné a útočné schopnosti. Bez nich totiž nemáte ve stále těžších soubojích šanci na úspěch. Klíčové je také najít všechny kousky tapisérií, meče, luky a zbroj bez které jste taky téměř bez šance v pozdějších levelech hry.
Kreatury, které Vám Mor'du klade do cesty jsou zranitelní obvykle některých z druhu očarování (země, ohně, větru a ledu). Je tedy naprosto nezbytné neustále přepínat mezi jednotlivými druhy očarování, např. na oživlé stromy funguje očarování ohně, na ohnivé příšery zase očarování ledu, apod.
Ve hře byly dvě extrémně těžké místa. První až neuvěřitelně těžký souboj nastal přede vraty za nimiž se nacházelo klíčové očarování větru, kterým právě byla velmi odolná divoká prasata a kamenný obr zranitelná. Ukombinovat, uskákat a ustát tento souboj mě stálo hodně nervů. Jsem si naprosto jist, že tu pasáž jsem opakoval min. 20. A to nepřeháním! Druhým nejtěžším místem ve hře je samotný závěr hry ve kterém musíte porazit v několika po sobě jdoucích vlnách soubojů různé druhy a kombinace kreatur. Když už si myslíte, že je po Všem, s hrůzou v očích brzy zjistíte, že se do Vás pustí další vlna kreatur.
Začínám chápat proč mě Xbox ukazuje, že patřím mezi 16,62% hráčů, kteří odemkli achievement Defeat Mor'du, tzn. těch kteří hru dokončili.
Vůbec snadné nebylo také skákání, na které je celá hra založena. Některé pasáže vyskákat na cílové místo znamenalo doslova desítky opakování - obvykle někdy ty vysoko na skále.
Závěrečná kreslená animačka a tom jak jsem pochopil rodinu, mamku, bráchy a zachránila království byla jen třešničkou na dortu. Uff, mám to za sebou. Hra pro děti to ale není, mladý pane.

Pro: Hezké a různorodé lokace, příjemná hudba, příběh, sympatická hlavní hrdinka (je to Rebel, rebel,...)

Proti: Místy nevyvážená obtížnosti, trochu ubíjející neustále souboje, místy frustrující skákání na obtížně dosažitelná místa, nutnost ničit vše co lze kvůli zlaťákům

+14

James Cameron’s Avatar: The Game

  • X360 60
Nemastná neslaná hra, ze které nebudete mít nijak skvělý zážitek, ale zároveň ani pocit promrhaného času. Jako nováček přiletíte na Pandoru jen proto, abyste se po pár hodinách pobytu rozhodovali, zda budete dále ničit planetu s RDA anebo se přidáte k Na'vi a pokusíte se cizáky zastavit. U mě byla volba jasná - chci radši melee zbraně, jezdit na Pali a létat na Ikranovi, takže vybírám zradu své vlastní rasy v zájmu přírody.

Hra sama o sobě mě nijak moc nezaujala hlavně kvůli příběhu, do kterého se nemůžete nijak ponořit. Ovládání je dosti krkolomné a bojový systém nevyvážený. Nepřátelé Vás vidí na míle daleko a pálí okamžitě potom, co svolají další pluk, takže Vaše jediná šance je luk a okolní překážky, za které se můžete schovat. V jiných případech v klidu probíháte cestou a najednou se za vámi ozvou hlasy vojáků, které jste přehlídli stejně, jako oni Vás, každopádně teď Vás vidí a vy jste přímo uprostřed houfu, hodně štěstí protože než je zabijete všechny, pravděpodobně se znovu respawnou.
Ke konci mě upřímně už ani nebavilo hrát kvůli tomu, jak je hra za Na'vi repetetivní. Váš hlavní úkol je nasbírat 4 písně a každá píseň se sbírá systémem: přijeď, pomoz 1. náčelníkovi, najdi 1.střep, pomoz 2. náčelníkovi, najdi 2.střep, pomoz 3. náčelníkovi a najdi 3.střep, pak už jen doběhni sebrat píseň a začni od začátku. Úkoly od náčelníků jsou samozřejmě různorodé, ale stejně to opakování děje moc nepomáhá.

Na druhou stranu pokud jste milovník Avatara a nijak náročný hráč, kterému by tyto chybky nevadily, hra pro Vás má spoustu contentu, co Vás zabaví na dlouho dobu, ať už jde o zkoumání planety, výzvy na každé mapě či minihru dobývání.

Pro: Volba frakce, výzvy, pěkná grafika a promyšlený okolní svět

Proti: Ovládání, nijaký příběh, repetetivní, bojový systém

+14

Red Dead Redemption

  • X360 95
  • XOne --
Vždycky jsem miloval westerny. A obzvlášť ty špagetový od dua Sergio Leone a Sergio Corbucci. Když hra vyšla bylo to pro mě jako zjevení. A protože to byla čistě konzolová věc musel jsem si napsat ježíškovi o xbox 360, který mi ho nakonec pod stromek dal, jelikož jsem byl hodný chlapec. GTA na divokém západě byla trefa do černého a já si konečně mohl splnit své kovbojské touhy s kolty zavěšenými "PROKLATĚ" nízko u pasu.

Ocitáme se na divokém západě v roce 1911, který už pomalu ale jistě zaniká a začíná ustupovat moderní době. První díl je vlastně sequel protože se podle časové osy odehrává až po druhém díle.. Ujímáme se role sympaťáka Johna Marstona, který je bývalým zločincem a vaším úkolem je dostat před spravedlnost vaše bývalé kumpány z gangu. Tento gang figuruje ve druhém díle a doplňuje tak chybějící dílky skládačky z celého příběhu. Svět je, jak už u Rockstaru bývá zvykem, rozsáhlý a od polopouště Mexika až po zasněžené lesy na severu je zde co objevovat. Questy, které plníte během hry jsou víceméně jednoduché a často se opakující což se může hráči časem zajídat. Neznamená to však že nejsou zábavné. Většinou jde o zběsilé přestřelky, převoz dostavníků či ochranu nějaké osoby. Ve hře je samozřejmě hromada vedlejších aktivit. Můžete se stát bounty hunterem, lovit zvěř, krotit koně, hrát všelijaké minihry hlídat pozemek před nájezdníky nebo dokonce hlídat kurník proti kojotům. Vaše postava má určitou reputaci, která klesá nebo naopak stoupá na základě vašich činů. Není problém aby na vás byla vypsána odměna za to že jste někomu uštědřily kulku do zad nebo nechali přejet svázanou ženskou vlakem. Hra nabízí vcelku slušný arzenál zbraní včetně výbušnin či molotova koktejlu. Příběh samotný je vcelku poutavý až do samotného konce a nabízí mnoho zajímavých charakterů. Vypíchl bych zde jeden herní moment, který mě svou atmosférou tak pohltil, že ho považuju za jeden z nejlepších. Je to právě příjezd do Mexika za hluboké noci při úplňku kdy vám začne hrát atmosférická skladba Far Away od Josého Gonzálese. Dodnes si pamatuji jak moc se autorům povedlo vypíchnout v daný moment atmosféru takovým způsobem, že vám naskakovala husí kůže. Jednička dnes však může už oproti druhému dílu, který toho nabízí mnohem víc může působit zastarale, ale už kvůli příběhu to stojí za to si jí zahrát. Je jen škoda, že hra nevyšla později i na PC. Tuším, že nějaký fanoušek se snažil o nějaký port ale Rockstar ho zažalovali za porušení autorských práv a nasolili mu velkou pokutu.

Pro mě je to stále jedna z nejoblíbenějších her a rozhodně se k ní ještě aspoň jednou hodlám vrátit.

Pro: Atmosféra, herní svět, postavy, příběh

Proti: Někdy stereotypní mise

+14

Gears of War: Judgment

  • X360 55
Taky vás vždycky dokáže naštvat, když se tvůrci najednou rozhodnou v rámci zaběhnuté série vymýšlet nějaké supr čupr novinky, které vám ale nejsou vůbec po chuti? Tak přesně takový pocit jsem měl při hraní spin-offu Judgment.

Vypadá to jako Gears of War, hraje se to jako Gears of War, ale přesto mě to nebavilo hrát. Proč?

Zrychlení gameplaye, zparchantělý design, důraz na arkádové prvky, celková schematičnost a z toho plynoucí stereotyp. Pryč je dynamická filmově pojatá kampaň. Namísto příjemného kontinuálního hraní je hráč hnán z jedné nezajímavé arény do druhé, sbírá hvězdičky za efektní, převážně agresivní styl hraní a plnění povětšinou děsně otravných (časový limit, snížená viditelnost, nízký stav munice, nevhodná zbraň) výzev, aby byl v závěru každého cca 10min úseku nekompromisně vyhodnocen. Výzvy se dají sice ignorovat, ale vypnout se tyhle arkádovosti úplně nedají. Naopak po celou dobu velice účinně jednak vytrhávají z tempa už tak nezáživného děje a jednak odvádí pozornost od zábavy samotné - lehce taktického střílení.

Prostředí jsou statická, od začátku do konce podle jednoho mustru a mění se jen místo zasazení a barevná paleta. Aréna za arénou, kdy na začátku je místnůstka se zbraněmi, posléze aréna, kde je svedena samotná bitva, jejímž cílem je buďto ubránit nějakou pozici před vlnami nepřátel a nebo dojít z bodu A do bodu B. A na konci, většinou někde poblíž východu z lokace, najít schované COG tags. Toť vše. Až na finálního bosse naprosté minimum inovací, které by nějak obzvláštnily stále stejný schematický design. Tempo je celkově rychlejší, nepřátele agresivnější, cover systém už nehraje tak velkou roli, jako dříve. Hráč je více nucen k útočnému stylu hraní. Atmosféra ale nic, emocionální angažovanost nulová. Zbyla pouze instantní zábava vhodná leda tak do coopu.

Co pro mě defacto celý titul zachránilo od podprůměrné známky bylo velice fajnové DLC Aftermath, které se kvalitou navrací ke trojce a krásně ukazuje, jak málo v rámci mechanik stačí, aby hra začala fungovat. Bohužel Aftermath nezabere více jak 2 hodinky. Ale jsou to 2 hodiny toho starého dobrého poctivého Gears of War. Toho, kterého se mi v základní kampani bohužel nedostalo.

Pro: DLC Aftermath, gunplay, core hratelnost

Proti: osekání tradiční příběhové kampaně na jednoduché schematické a statické arény s otravnými výzvami, arkádové prvky, stereotyp, absence atmosféry, téměř bez příběhu

+14