Hledat Nabídka
Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Všechny PC PS1 PS2 PS3 PS4 PS5 PSP Vita Xbox X360 XOne XboxX/S NES SNES N64 NGC Wii WiiU Switch Switch2 GB GBC GBA DS 3DS VBoy SegaMS SegaMD Saturn Dreamcast SegaGG At2600 At5200 At7800 At8bit AtST Jaguar Lynx Odyssey2 Intelli Coleco TG16 CDi 3DO NeoGeo WSwan Amiga ZX81 Spectrum C64 C16 AmstCPC AmstPCW Apple II TRS80 BBCMicro PC88 PC98 MSX MZ800 FMT SAMC PMD85 IQ151 Ondra Maťo Mainframe Arcade Quest iOS Android J2ME Symbian NGage WMobile WPhone BBerry Playdate Browser Stadia

Ghostwire: Tokyo

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 75
Ghostwire: Tokyo rozhodně není žádný propadák, na zadek jsem si z něj však taky úplně nesedl. Vývojáře z Tango Gameworks mám za jejich práci na The Evil Within rád, jejich rukopis však na hře vlastně příliš vidět není. Což samozřejmě automaticky neznamená, že jde o mizernou hru. 

Předně GWT nejde až na pár momentů označit jako horor. Jde spíš o moderní pojetí "duchařiny", čímž se však z tématu vytrácí i hodně děsu. Na druhou stranu je potřeba autory za experimentování s námětem pochválit, vznikla tak hra, co je atmosférou a zasazením vlastně dost jedinečná.

Hra slouží i jako obrovská pocta japonské kultuře a folkloru. Informací o městských legendách, artefaktů z japonské historie, nebo i jídle je hra nacpaná a i když není popisky vždy třeskutá zábava číst, minimálně určitou sortu hráčů tyto zajímavosti nadchnou.

Po stránce hratelnosti to už taková paráda není. GWT je v zásadě explorační FPS s tím rozdílem, že hlavní hrdina Akito místo brokovnice "čaruje" a z rukou metá ničivé energetické projektily. Živly jsou bohužel pouze tři a repertoár útoků je tak poměrně dost omezený. Navíc v pocitu z boje se svým bratříčkům od stejného vydavatele ani nepřibližuje. Jistá nezkušenost autorů s first person pojetím hry je poměrně jasně patrná. I přes výtky nejde o nic, co by he vyloženě sráželo hlavu, jen se po nějakých deseti hodinách začnete nepovinným soubojům vyhýbat.

Město je poměrně rozlehlé, náplň hry se pak vedle hlavní příběhové linky soustředí hlavně na minipříběhy v rámci nepovinných misí a sbírání obrovského množství harampádí v podobě zmíněných artefaktů nebo třeba uvězněných duší. Pohyb po městě má stejně jako soubojová složka jisté rezervy, přesto je se zdejší podobou Tokia zábava.

Zábava je ostatně i s objevováním tvorů yokai nebo při prvních střetech s novými typy nepřátel. Ti jsou povedení, časem se však také začnou nepříjemně opakovat a překvapení se už nedočkáte. Příběhová linka není špatná a jako motor k dalšímu postupu relativně funguje. Jen to dávkování trochu pokulhává. První čtyři kapitoly zabírají snad 90 % hry a poslední dvě už proběhnete během chvilky. Gradace příběhu není úplně ideální a nějak jsem pořád podvědomě očekával ještě alespoň jeden zajímavý příběhový zvrat.

Čtvrť Šibuja je poměrně pestrá, není však vyloženě pohledná. V některých detailech či texturách GWT působí i jako několik let stará hra, stejně tak mě otravovaly některé zvuky. Hudba si však zaslouží spíše pochválit.

GWT možná trochu jinou hrou, než možná někteří čekali. Není příliš strašidelná, ale zábavná a v lecčems unikátní rozhodně. Osobně jsem se bavil dobře a autory pečlivě vybudovaný svět s chutí objevoval. Chtělo by to však zapracovat na soubojích a pestrosti hratelnosti obecně, aby se folklórem nasáklý výlet do neony rozzářeného Tokia zapsal do videoherní historie nějak výrazněji. Takhle je to sice na palec nahoru, vzpomínat na své chvíle v duchy zamořeném Tokiu nejspíš za několik let nebudu.

Hráno jako součást Herní výzvy 2022 – "4.  Vzkaz ze záhrobí: Dohraj hru, ve které hrajete nemrtvého (zombie, ducha, upíra, atd.). " – Hardcore varianta /tělo hlavní hrdina Akito sdílí s duchem bojovníka s paranormálními jevy KK, hráč tak vlastně ovládá dvě postavy zároveň/

Hodnocení na DH v době dohrání: 78 %; 5. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press ( zde můžete také nalézt kompletní recenzi)

Pro: Zajímavé zasazení; důraz na japonský folklór a městské legendy; vedlejší úkoly; zábavný průzkum města; design nepřátel

Proti: Neuspokojivý pocit z boje; později jednotvárná hratelnost; slabší grafika textur a některé otravné zvuky; dávkování příběhu

+19

Uncharted 4: A Thief's End

malarkeymalarkey
Dohráno
  • PS5 90
Moje první herní setkání s konzolí Playstation asi nemohlo být lepší, než při hraní čtvrtého dílu dnes již legendární série Uncharted. A ne…nebyl to záměr. Jen souhra okolností, ke kterým se připojil i fakt, že v tu chvíli zrovna běžel i filmový Uncharted v kinech.

Během hraní jsem se nemohl zbavit dojmu, že hraju maskulinní verzi Lary Croft. Nathan Drake je frajer a navíc lovec pokladů. Co víc si přát, když si chcete u hraní odpočinout a navíc se i pobavit. Tady je ale hned z kraje znát, že tvůrci si dali se vším kolem neskutečnou práci. Hrál jsem jako svůj první díl právě tento – čtvrtý – takže jsem se v příběhu nemohl zbavit nenápadné nostalgické atmosféry, která se ve vzpomínkách hlavního hrdiny promítala ve vztahu k jeho bratrovi. A jelikož se kolem bratra točí i celý příběh, tak není o čem. Co by to bylo ale za příběh lovce pokladů, když by hlavním námětem nebylo hledání pokladu. A to je tady na hodně vydařené úrovni.

Tvůrci nás se hrou, která je na poměry podobného stylu na můj vkus docela dost objemná, zavedou do prostředí, na které je vysloveně radost koukat. Skoro si až říkám, jak neuvěřitelně dokázali využít svou představivost, protože to, co občas vytvořili je tak krásné, že je až škoda, že to nikde na světě neexistuje. Hopsání z římsy na věž tak místy získávalo úplně jinou úroveň než jako když jsem dříve hrál jakýkoliv díl ze série Tomb Raider. Akční sekvence jsou opravdu akční a když se Vám veškeré to hopsání nepovede na první dobrou, budete si celou tu sekvenci muset zopakovat znova. To ale vůbec nevadí, protože kochání se okolím a hopsání po všem co se dá, je tak neskutečně zábavné, že budete hopsat často a rádi, a vůbec Vám to nebude vadit. Naopak. Pokaždé, kdy římsa dojde ke svému konci Vám bude i letmo smutno a budete se už těšit na další moment, až v prostředí narazíte na něco, na co se dá vyskočit.

Další devizou je jednoznačně i samotný příběh. Nejen s prostředím si autoři vyhráli, i příběh si zaslouží svojí obrovskou pozornost. Je pravda, že jsem se nedokázal úplně vpravit do toho nostalgického modu vzhledem k tomu, že jsem předchozí díly nehrál, ale ono to vlastně úplně nevadí. Příběh pirátského pokladu ve spojení s bratrem Nathana je tak zábavný, že nechcete přestat. Prostě musíte hrát co to jde, abyste se dozvěděli i něco dalšího. Dlouho se mi nestalo, abych ve hře zažil tak dobře vyprávěný příběh a musím říct, že i to se tvůrcům doslova povedlo.   Nehledě na to, že velice umě mixují prostředí tak, že Vás vlastně ani jedno na chvíli nepřestane nudit. A to i přesto, že jste fakticky (a i pocitově) vlastně většinu času v Jižní Americe. Celé je to ale tak dobře namixované, že Vás to prostě nepřestane bavit dokud hru nedohrajete. A až jí dohrajete, bude Vám z toho tak trošku smutno.

Myslím si, že jsem se do herního světa Playstationu nemohl vpravit lépe, než touto originální sérií. Je vlastně pravda, že se po herní stránce jedná o úplně běžnou skákací akční adventuru plnou logičností, kterých je, pravda, celá řada. Jenže tady je to v kombinaci s prostředím a příběhem tak krásně souzněné, že se tato hra stala rázem jednou z nejlepších her žánru, kterou jsem kdy hrál. A už teď se moc těším, až si vyzkouším i předchozí díly.

Pro: Výborný příběh, prostředí, krásně vykonstruované mapy, zábavné skákání po všem, kde se dá. Adrenalinové a adekvátně dlouhé.

Proti: Nějak mě nic nenapadá. :-)

+19

Metal Gear Solid V: The Phantom Pain

JokerJoker
Dohráno
  • PC 95
  • PS5 95
Metal Gear Solid byla moje první hra na PS1 a od té doby jsem se do této série zamiloval. Celá série má neuvěřitelně propracovaný příběh a lore celkově. Na MGS 5 jsem se proto hrozně těšil a dohrál jsem ho v minulosti na PC a letos na PS na 100%, takže i s tajným koncem, který mi rozšířil povědomý o celkovém příběhu, takže všem doporučuji to tak dohrát, protože ten konec, za těch několik desítek hodin navíc, opravdu stojí.

Takže ke hře jako takové. Příběh je jak jsem zmiňoval neuvěřitelně poutavý a kdo je fanouškem celé série, tak si ho užije. Hra se skládá ze dvou častí, kdy první část se soustředí primárně na příběh a každá mise je jedinečná a tím i zábavná. V druhé části pak jde příběh tak nějak na druhou kolej a začínají se ta objevovat mise, které jste už hráli, jen jsou buď těžší, nebo vás nesmí nikdo spatřit a nebo jste zcela beze zbraně. Což jako challenge mode by nebylo vůbec na škodu, ale cpát to do hlavní dějové linky mi nepřišlo jako úplně dobrý nápad, spíše to na mě působilo jako umělé natahování herní doby. Pak tu najdeme ještě formu vedlejších misí tzv. Side Ops a ty už jsou celkem stereotypní, povětšinou typ znič, zabij, zachraň atp., ale nikdo vás je nenutí plnit. Co mě na hře trochu mrzí, tak je absence bossů, jako pár jich tam je, ale já mám tuto sérii spojenou hlavně s nezapomenutelnými bossi a hlavně i originálními boss fighty, kdy ke každému se muselo přistupovat trochu jinak. Tady jsou bohužel jen tři takové boss fighty (střetnutí se Skulls nepočítám). Jinak postavy jsou dostatečně zajímavé a na žádnou z nich jen tak nezapomenete. Novinkou v sérii je i systém parťáků, u nichž si můžete budovat vztah a tím získávat dodatečné schopnosti a vybavení. Celkem jsou 4 a to kůň (který figuruje jako dopravní prostředek, ale po vybudování vztahu může na cestu vyloučit exkrementy a tím způsobit nepřátelským vozidlům smyk :-)), pes/vlk (který se drží při vás a pomáhá odhalit nepřátelé co jsou poblíž a označuje je a jako bonus může je i eliminovat), Quiet (která může prozkoumat nepřátelské tábory a pomáhá vám jakožto odstřelovač) a poslední je D-Walker (se kterým jako jediným nebudujete vztah, figuruje jako takové chodítko s možností velké palebné síly). Ve hře máte i celkem velký vozový park od klasických džípů, přes různé ekvivalenty BVP, až po tanky a jako support vám může posloužit i vrtulník.

Hra se odehrává v roce 1984 a podíváte se do tří oblastí Mother Base, Afghánistán a Afrika. Přičemž Mother Base, jak název napovídá, je vaše základna, kam se budete vracet po misích a odehrává se tam většina příběhu. Zároveň s tím souvisí další mechanika hry a to vylepšování si Mother Base. Jak si vylepšujete základnu, tím si otevíráte možnost vyzkoumat nové zbraně a jiné podpůrné prostředky (např.: Krabici (fanoušci vědí :-)). Prostředky získáte na svých misích, nebo můžete poslat. své vojáky na misi a tím získat tyto prostředky. Bohužel zde je jeden neduh a to že abyste získali větší množství daného materiálu (který v pozdější fázi hry potřebujete) musíte své vojáky posílat na speciální mise, které trvají třeba tři dny (reálného času), lze je však urychlit za pomocí speciální herní měny, kterou si můžete koupit za reálnou měnu (mikrotransakce). Toto je jediná větší vada na kráse. Afghánistán a Afrika jsou poměrně velké mapy a jsou dostatečně odlišné, aby se nedostavila repetetivnost. Afghánistán je pouštní mapa, kde vás na misi může přepadnout písečná bouře, což znamená, že nepřátelé mají omezenou viditelnost a jen tak vás neuslyší, ale stejný problém máte i vy. Afrika zas je více situována do džungle a zde může začít pršet, což způsobí, že vás nepřítel hůře uslyší.

V MGS je doporučen tichý a plíživý postup, ale hra vás do toho vyloženě netlačí a dává možnosti si hru přizpůsobit do "Rambo" stylu, dokonce jsou i mise, kde se tomu nevyhnete. V MGS je mnoho mechanik a funkcí a rozepsat všechny by bylo na několik stránek, takže vypíchnu jen ty nejzásadnější. Máte k dispozici tzv. Reflex Mode, který funguje tak, že když vás někdo odhalí, tak se vám zpomalí čas a vy máte možnost zneškodnit nepřítele dříve, než spustí poplach. Další důležitou mechanikou jsou extrakce. Přátelské jednotky (vězni), uspaní nebo omráčení nepřátelé, či zvířata můžou být extrahováni pomocí Fultonu (což je takový balónek, který přenese danou jednotku na vaší základnu), později můžete takto extrahovat i vozidla. Je toho opravdu hodně. ale tohle jsou tak ty nejdůležitější.

Po grafické stránce je hra skvělá a nemám jí co vytýkat. Hudební stránka je též perfektní, jako skoro u všech japonských her, ale zvlášť oceňuji možnost walkmanu, kdy sbíráte kazety a můžete si tak přehrát přímo ve hře, některé hity z 80. let. Dále pak je skvělé, že hra si zachovává svůj humor, který je pro tuto sérii typický.

Takže pár slov na závěr. Jedná se o skvělou hru s napínavým příběhem, pěknou grafikou a skvělou hudbou. Co trochu kazí zážitek jsou mikrotransakce, absence jedinečných bossů typických pro tuto sérii (osobní názor) a asi největší vadou na krase je, že je to pravděpodobně poslední díl, jelikož se Hideo Kojima (otec série) a Konami ukončili svou spolupráci, po několika neshodách co panovali při vývoji této hry.

Pro: Příběh, mechaniky ve hře, walkman, nezapomenutelné charaktery

Proti: Mikrotransakce, absence jedinečných bossů, pravděpodobně poslední díl série

+19

Resident Evil Village

SilentWolfSilentWolf
  • PS5 90
Když jsem slyšel první informace o osmém dílu série Resident Evil, tak jsem jásal. Příklon ke 4. dílu, který považuji za nejlepší díl ze všech, do toho zajímavé téma vlkodlaků a upírů a naprosto dechberoucí lokace - nedalo se netěšit. Jenže s blížícím se vydáním a vyzkoušením dema jsem neměl ze hry moc dobrý pocit a ač nakonec v recenzích obstála, nějak jsem v sobě nedokázal najít odhodlání ji vyzkoušet. A tak tedy po roce, kdy jsem neměl chuť na nic konkrétního, jen jsem si akutně potřeboval zahrát něco ideálně kolem 10. hodin herního času, jsem neodolal a hru zakoupil. A byla to opravdu jízda.

Jasně, obavy se potvrdily, ta hra je v podstatě stejná jako předchozí díl, ale já si asi potřeboval připomenout, jak moc mi sedmička tehdy sednula. Znovu jsem si připomněl, jak mě baví ta extrémní videohernost série, kdy si lokace otevíráte postupně absurdním získáváním klíčových předmětů a kdy se vám vybarvují místnosti, kde jste vše sebrali... a ač jsem se snažil vysbírat vše, nepodařilo se mi to. Tento prvek objevování se mi moc líbil a to právě proto, že je hra na vyšší obtížnost příjemně těžká. Krom první hodiny hry není ani moc frustrující, je to prostě ta správná úroveň obtížnosti. Někdy se situace zvrhla skoro až v puzzloidní řešení, kdy jsem si v hlavě počítal, zda je lepší vyplýtvat desítky nábojů do pistole, nebo použít výbušniny, podobně jsem se cítil právě u čtverky a posléze i u Evil Within. Tohle u her chci. Prosím Callisto Protocol… a šel by i Evil Within 3?

Docela mě vyděsila informace, že zámek a Lady D byly jen jakýsi marketingový tah a člověk se tou lokací prodere za první hodiny hry a pak je hra jiná. To je asi ten největší klad hry, protože zejména poslední lokace hry je naprostý majstrštyk. Na začátku hry jsem si říkal, jak je fajn že hra takhle pokračuje v sérii „exotických“ lokací a po zaplivaném venkovu ze sedmičky jsme se podívali do variace na Drákulův hrad a co víc, v té samé hře se podíváme ještě do zajímavé variace na „laboratoře“. Nevím, zda se jedná o prvenství v sérii, ale střílet tamní nepřátele na mě prostě fungovalo. Samozřejmostí jsou i nějací ti over the top bossové, kteří by mi normálně i vadili, ale série je tím proslulá, takže jsem to akceptoval, navíc je tu jen jeden takový případ. Navíc mají bossové dost zajímavé pozadí, a nemyslím tím Lady D. Jsem taky rád, že se nekonalo zklamání jako na lodi v sedmém díle, a dokonce i část, kterou mnoho lidí kritizovalo, je vlastně jen velmi kratičká epizodka, která jde dohrát za 10 minut. Ano, tento díl je akčnější než sedmička, ale za mě tu vše funguje na jedničku a jsem možná i rád, že jsem se hrou rok čekal, protože teď aspoň nemusím tak dlouho čekat na další porci hry. I když pravda, tomu DLC moc nevěřím. Byl bych každopádně moc rád, kdyby pokračovali v tomto trendu, opět použili first person a vybrali zase nějakou pro sérii neotřelou lokaci a tím by v mých očích vznikla dost kvalitní trilogie, kde by nebyl žádný díl zbytečný.

Random památný moment hry: vyšel jsem zrovna z lokace, kde jsem zabil vedlejšího bosse a stálo mě to hodně nábojů. Na bosse moc nešla použít sniperka a tak mi do ní pár nábojů zbylo. Craftit se mi nechtělo, protože jsem k té možnosti sahal jen u bossů. Ale najednou se začali sbíhat lykani. V duchu jsem si řekl že fajn, dva lykany zvládnu, ale najednou vidím tak čtyři, už začínám přemýšlet nad tím, že to loadnu a na situaci se připravím, ale tak zkusil jsem si zamířit, jak střílečky moc nehraju tak mi to ani moc nešlo, ale najednou se mi v hlavě promítla hláška z temné věže.. „Nemířím rukou. Ten, kdo míří rukou, zapomněl tvář svého otce. Mířím zrakem. Nestřílím rukou. Ten, kdo střílí rukou, zapomněl tvář svého otce. Střílím myslí. Nezabíjím zbraní. Ten, kdo zabíjí zbraní, zapomněl tvář svého otce. Zabíjím srdcem.“ … a s prvním výstřelem se tři hlavy lykanů rozstřelily do krvavého obláčku a těla spadly v jedné lajně jako domino. Možná jsem si u toho nestihl přemítnout tu hlášku a pravděpodobně to bylo dílo náhody, jak my valaši říkáme „haluz“. Ale zbytek se stal a pocit to byl krásný. 

Random stížnost: Mohla by tu být pistolka podobná Red9 ze čtverky.

Pro: Rozmanití bossové a jejich lokace; hra dle mě neztrácí tah na branku, spíš naopak; obtížnost. Handcannon!

Proti: Vesnice jako hub mohla být větší a mohla se víc měnit mezi návštěvami. Tu a tam jde hra a někteří nepřátelé očůrat.

+19

Demon's Souls

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 90
Je to skoro až ostuda, že ačkoliv se považuji za milovníka soulslike žánru a obtížných her obecně, je remake Demon´s Souls vlastně vůbec první hrou od FromSoftware, kterou jsem dohrál (nikoliv hrál). Jako bych pravé "souls" hry nesmyslně šetřil a "odbýval" se kousky jako Star Wars Jedi: Fallen Order, Lords of the Fallen či teď nedávno Dolmen. Psychologický rozbor mých prapodivných herních návyků však nechme na jindy... pojďme si povědět, jak to všechno začalo.

Remake Demon´s Souls nabízí majitelům PS5 vrátit se v čase a znovu naskočit do již hodně rozjetého vlaku "Souls" her. Osobě remake vnímám jako ideální vstupní bránu do žánru. Původní Demon´s Souls mělo vždy pověst značné nepřístupnosti. To pramení nejspíše z tehdejší "novosti" herních mechanik (dnes už mnohokrát recyklovaných), ale i tajuplného stylu vyprávění a komunikace s hráčem. Upřímně, čekal jsem to horší. Hrál jsem i Bloodborne a tam jsem co do příběhového pozadí občas vážně nevěděl "která páčka". Demon´s Souls je v tomhle přeci jen zjevnější a základní kostra příběhu je jasná. Přiznám se, že způsob vyprávění přes občasné zmatené repliky zvláštních postav a střípků z dějin světa, ukrytých po celém světě, mě na tvořbě FromSoftware úplně nesedí. Musím ale přiznat, že to v případě Demon´s Souls vážně má něco do sebe... i když si jednotlivé linky třeba nejste schopni bez interpretace jinými sami pospojovat.

I kdybyste nebyly ochotni přistoupit na hru autorů v otázce vyprávění, pobavíte se i tak náramně. Hra je ideálně strukturovaná. Jde o otevřený, ale i striktně lineární zážitek v jednom. Je vlastně jedno, do kterého prostředí se podíváte prvně, trpět budete všude. Už se vážně nedá prokousat dál? Nevadí, zkus to jinde... Demon´s Souls skvěle zvládá křivku učení a i když jde bezesporu o nekompromisní a místy i frustrující hru, postupem času se to zlomí a vy se ji naučíte hrát. Já ostatně za poslední čtvrtinu herního času zabil více jak polovinu bossů a někteří z nich si nevyžádali více než první pokus. To však není žádná výtka směrem k vyváženosti obtížnosti, naopak, zde máte z každého vítězství ukrutnou radost a to, že obávaný Old King Allan padl na druhý regulérní pokus, z něj rozhodně nedělá méně zapamatovatelného posledního (skutečného) bosse hry.

Bluepoint Games si zaslouží obrovské uznání za to, s jakou precizností přenesli hru do moderního kabátku. Grafická stránka remaku Demon´s Souls je v kombinaci s úžasným designérským mistrovstvím tím, čím hra vyčnívá snad i nad letošním Elden Ring. Grafice obyčejně nepřikládám větší váhu, v kontextu Demon´s Souls je však jedním z hlavních hráčů, kteří tvoří prakticky bezkonkurenční atmosféru. Nejsem "kochací" typ, tady jsem se ale občas přistihl jak obdivuji krásně temné scenérie bezútěšného světa hry.

Remake Demon´s Souls je jednoduše prvotřídním kouskem pro náročnější hráče, kvůli kterému se vyplatí popřemýšlet o koupi PS5. Jde o hru plnou tajemství i pamětihodných střetnutí s bossy i zrádným designem prostředí (v dobrém slova smyslu). Nedohrál jsem to vůbec šikovně, chcípl jsem 277x (proklínám svoji tvrdohlavost a lokaci Swamp of Sorrow), bláhově nechal Yurta vybít celý Nexus, nezískal jsem nejlepší zbraně ani vybavení, vůbec jsem nevyužil "tendency" systém a neseslal jediné kouzlo. To jsou ale jen další důvody k tomu, abych si to dal v budoucnu znovu. Už teď se těším!

Hráno jako součást Herní výzvy 2022 – " 3. Ticho jako v hrobě: Dohraj hru, ve které ovládaná postava za celou dobu nepromluví (ani psanou formou)." – Základní varianta  

Hodnocení na DH v době dohrání: 85 %; 28. hodnotící; fyzická kopie na disku

Pro: Úžasná atmosféra; vyladěný soubojový systém; skvělá grafika a design prostředí; většina soubojů s bossy; náročné ale odměňující

Proti: Nepřátelé se občas zasekávají o překážky; lokace Swamp of Sorrow; některé principy hra vysvětluje tak málo, že hráči lehce zůstanou úplně skryté (např. "tendency" systém); na poměry subžánru málo zkratek k bossům

+19

Creaks

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 90
Creaks je nejlepší česká hra za... no, hooodně dlouho. Paradoxní je, že jsem se k ní kvůli žánru nesmírně dlouho odhodlával. Jestli se vám do logického skvostu od umělců z Amanita Design taky z nějakého důvodu nechce, vězte, že tohle malé dobrodružství vážně nechcete minout.

Jak už je u vývojářského studia zvykem, vypadá hra nádherně, každá scéna působí jako plátno pečlivého malíře a pocit z vizuálu (ale i audia) je jednoduše úchvatný. K menší nezávislé hře sedí naprosto perfektně a po celou hru se neokouká.

Creaks jsem neuváženě odkládal z prostého důvodu... bál jsem se, že mě budou logické hádanky frustrovat a já kvůli své striktní ignorace jakýchkoliv návodů hru nikdy nedokončím. Obtížnost je naštěstí skvěle vyvážená a snad až na jednu výjimku jsem se nezasekl na více než řekněme deset či patnáct minut. Creaks díky tomu v mých očích nechyběl tah na branku a já si jednotlivé hádanky skvěle užíval. Sice je tím pádem za nějakých pět až sedm hodin hotovo se vším všudy (platina cinkla), ale já měl vždy raději pár intenzivních hodin skvělého hraní, než násobně víc mdlého obsahu, založeného na neustálé recyklaci již viděného (dosaďme si zde takřka libovolnou současnou open world hru).

Příběh je jednoduchý a hlavně zpočátku kvůli absenci slov otevřený různým interpretacím. Hlavní hrdina dějové vsuvky sleduje mnohdy škvírou ve zdi, nebo mezi podlahovými prkny, a nemohl jsem se ubránit pocitu, že ovládám nestydatého šmíráka :). Jednotlivé úrovně příběhové pozadí spojuje zdatně, jen na úplném konci možná trochu zbytečně začne hrát prim. Na druhou stranu ale chápu, že chtěli autoři hru nějak smysluplně zakončit.

Miluji Botaniculu od stejných autorů a na Creaks budu vzpomínat obdobně. Jde o prakticky dokonalou žánrovku, ve které se zdánlivě minimalistickou hratelností zvládli autoři divy. Není přehnaně náročná, přesto dokáže mozek potrápit. V kombinaci s úchvatnou vizuální stylizací a zábavnými sběratelskými předměty (mnohdy mile interaktivními) jde o český výtvor, který si zaslouží velebit jako jeden z vrcholů současné kulturní produkce.

Hráno jako součást Herní výzvy 2022 – " 1. Novinky z domova:  Dohraj hru od českého nebo slovenského vývojáře, která vyšla v roce 2020 nebo později." – Základní varianta

Hodnocení na DH v době dohrání: 85 %; 75. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Výborné hádanky; minimalistická, ale funkční hratelnost; nádherný vizuál; veselé minihry; nepřátelé; vyvážená obtížnost

Proti: Ovládání občas pozlobí; pár hodin navíc by neuškodilo

+19

Ghost of Tsushima

MortZMortZ
Dohráno
  • PS5 95
Když jsem slyšel, že studio Sucker Punch nepracuje na novém InFamous, docela mě to zklamalo. Možná proto jsem byl oproti GoT trochu skeptický a dostal jsem se k němu až teprve nedávno. A musím říct že mě hra velmi mile překvapila. Na první pohled se jedná o open world hru, která je velice podobná open world hrám od Ubisoftu. Je tu hlavní příběh, vedlejší mise, spousta vedlejších předmětů na posbírání. S velkým důrazem na stealth se jeden nemůže ubránit myšlence, že je to v podstatě Assassins Creed z Japonska. Myslím, že Ubisoft jim může ale konečnou hru jen závidět.

Píše se 13. století našeho letopočtu. Mongolové napadli ostrov Cušima a plánují rychlou porážku a následnou invazi do Japonska. Hrajete ze samuraje jménem Jin Sakai, jenž je synovcem vládce ostrova Lorda Šimurou. Už ze začátku je Jinovi jasné, že pokud se bude držet pouze tradičního kódu cti samurajů, nemá proti mongolům šanci. Ti totiž tento způsob přemýšlení chápou a jsou poměrně efektně schopni ho používat oproti samurajům. Jin se tak pomalu stává Duchem Tsušimy, legendárním bojovníkem ze kterého mají mongolové strach. Příběh je skvělý, už dlouho mě takhle žádný nezaujal. Jen se chci vyjádřit k historické přesnosti. Celá hra je totiž fikce. Mongolové se přes Cušimu v reálu přehnali jako monzun a zastavili se až na území "pevninského" Japonska.

Audiovizuál je fantastický. Někdy mi barvy prostředí přišly hrozně moc živé, až jsem si chvilkama připadal jako na jiné planetě. Prostředí vypadá dost různorodě aby mi nepřišlo stereotypní, a k tomu má hra docela solidní soundtrack. To vše podtrhává skvělá implementace dualsense. Cítíte klapot koní, cinkání mečů v cutscénách, finální rány od nepřátel, zkrátka všechno.

Co je ale hlavní hvězdou večera je soubojový systém. Ano, můžete velkou část hry projít plíživě, ale nakonec vždy bude třeba pár mongolům trochu odlehčit od trápení které s sebou přináší život. Je zde velký důraz na blokovatelné a neblokovatelné útoky a na odrážení útoků. Postupně si odemykáte postoje, které vám pomohou se specifickými typy nepřátel. Ke konci hry tak tančíte po bojišti, přepínáte mezi postoji, házíte po nepřátelích kunai a zápalné bomby, zkrátka je radost to hrát.

Čím se ale hra liší od mnoha dalších open world her které jsou na trhu? Za prvé, jedná se o kompletní hru. Ano, je zde sice DLC s ostrovem Iki, ale je to alespoň řádné DLC s několikahodinovým příběhem, které spíše rozšiřuje hru než aby přidávala obsah následující po hře. Pokud si ale koupíte Directors Cut, DLC už je ve hře a nijak zásadně hru nemění. Není to tedy jako AC Valhalla, kde si koupíte hlavní hru, Season Pass, a ještě vás ve hře straší mikrotransakce. Dále zde není téměř žádný RPG postup. Jediný pozůstatek tohodle jsou talenty, kde si odemykáte u schopností nějaké nové vlastnosti, komba a podobně. Jediné vylepšování jsou runy na meči a sety zbrojí. Nemusíte tu několik hodin vyrábět či hledat nové zbraně a brnění, což mě třeba moc nebavilo v God of War. A hlavně, hra nemá žádný levelovací systém. To mě neskutečně vytáčelo u Horizonu: FW, kdy jsem musel dělat vedlejší aktivity, protože jsem v příběhových misích dostával na frak od nepřátel s moc vysokou úrovní. Takže si v klidu můžete projet jenom hlavní linku. Což je ale tady zrovna docela škoda, protože i ony vedlejší úkoly nejsou jen obyčejné fetch questy a jsou mnohdy stejně zajímavé jako hlavní příběh.

Pro: Souboje, příběh, audiovizuál, implementace dualsense

Proti: Občas zvláštní AI bossů, málo využitý grappling hook.

+19

Octopath Traveler II

SolidorSolidor
Dohráno
  • PS5 90
Při porovnání s prvním Octopathem je princip dvojky v zásadě stejný. Opět nabízí osm samostatných hrdinů a jejich osobních příběhů. Znovu je interakce mezi nimi pomálu a soubojový systém zůstává z velké většiny nezměněný. Přesto drobné zlepšovací krůčky, snad ve všech směrech, dělají z tohoto pokračování podstatně lepší hru.

Zůstávají vynikající HD-2D grafika, zatím jednoznačně nejhezčí ze všech her, kde se objevila, a perfektní hudba. Přibyla zajímavější zápletka u každého z hrdinů, i když pořád jsou některé linky lepší (klerik Temenos, zdravotnice Castti) a jiné slabší (tanečnice Agnea, obchodník Partitio), tak tentokrát každá nabízí nějaký drobek sloužící k vypátrání mnohem většího zla na pozadí. I svět samotný nás zavádí do počátků průmyslové revoluce namísto běžnější středověké fantasy. Nejedná se o úplný open world, nicméně velká mapa už od počátku nabízí volnost postupu. Jednotlivé oblasti a dungeony jsou rozlohou menší. Vzhledem k jejich četnosti se nicméně jedná spíše o výhodu.

Postupně si hráč odemyká možnost kombinací jednotlivých povolání a customizace je v tomto směru opravdu bohatá. Jakkoli se je znovu moc nepovedlo vyvážit (aneb scholar zase zabíjí příšery po zástupech). V bojích se opět jedná o kombinaci šetření/utrácení boost pointů u svých postav a breakování nepřátel. Vyžadována je strategie spojená se správným načasováním využití nejsilnějších schopností. Od prvního do posledního střetu jsem se bavil, což se mi už dlouho u žádné hry nestalo. Nově má navíc každý hráčův bojovník speciální vlastnost postupně získávanou při jeho poranění. Znovu se ovšem jedná o docela nevyváženou záležitost, kdy má některá naprosto klíčovou roli, zatímco jiné jsou hodně situační.

Jako celek Octopath Traveler II představuje ve všech směrech vynikající počin a občasné menší zakopnutí mu v podstatě ani nelze příliš vyčítat.
+19

Persona 3 Reload

SolidorSolidor
Dohráno
  • PS5 90
Třetí Persona byla prvním dílem v, který zásadně změnil podstatu série a přetvořil ji z poměrně fádních dungeon crawlerů na jeden z pozdějších etalonů žánru. Jenže Atlus časem jednotlivé mechaniky rozšiřoval a vylepšoval, takže trojka zůstala ve stínu mladších sourozenců a i její novější verze (FES, Portable) poněkud zaostávají. Nejspíš právě proto nám byl naservírován kompletní remake vhodnější pro nové hráče.

Už od oznámení se autoři vyjadřovali jasně k tomu, že chtějí zůstat věrni originálu a z hlediska příběhu a gameflowu tomu tak skutečně je. Přidány jsou nepovinné sekce se členy party kolem vaření či pěstování zeleniny a dostali i nějaké ty nové mini příběhy. Rozšířených interakcí se dočkali i záporáci. Bohužel, změn v Social Links je opravdu poskromnu a některé postavy jsou stále výrazně slabší. 

Změny přišly zejména v dungeonové a soubojové části. Tartarus, s jeho 260 patry, stále zůstává, nicméně jeho jednotlivé úseky už se od sebe trochu svou skladbou odlišují. Více náhodných eventů a třeba i velké množství namluvených dialogů během průzkumu trochu odlehčuje jistou sterilitu původní hry. Boje nově připomínají Personu 5. „Shift“ dovolí po kritickém zásahu protivníka přepnout na jinou postavu. Theurgy zase připomínají limity ze starších Final Fantasy a umožní provést obzvláště silný útok.

Vůbec boje zůstávají největší předností série. Svižné i taktické zároveň a vizuální přepracování jim jednoznačně prospělo. Navíc veškeré další mechaniky jsou jim podřízeny a ať už budete ve hře trávit čas se známými, studováním nebo, již zmíněným, zahrádkařením, nikdy nebudete mít pocit, že děláte něco zbytečně. Vše je spolu provázáno. Obzvláště na vyšších obtížnostech toto propojení opravdu vynikne.

Zatímco nová hudba mi k srdci moc nepřirostla, tak nové namluvení (skoro) všech postav se mi překvapivě zamlouvalo více. Graficky, až na pár výjimek, se koná pěkná podívaná. Konkrétně třeba efekty u Aigis po spuštění Orgia módu se mi nikdy neomrzí. Čestnou zmínku si zaslouží i interface, který, nejen v rámci žánru, nemá konkurenci.

V některých ohledech se Reload sice rozhodně nevyrovná pátému dílu. Pro naprostou většinu hráčů je ale v současnosti nejlepším způsobem, jak si P3 zahrát.
+19

Deliver Us the Moon

raisenraisen
Dohráno
  • PS5 80
Téma vesmíru mě zajímá a sci-fi je mým oblíbeným žánrem, takže jsem tušila, že tato hra by mohla být něco pro mě. Příběh mě zavedl na opuštěnou vesmírnou stanici a později na Měsíc a nastínil, že život na planetě Zemi je v poněkud katastrofickém stavu a že lidstvo je odkázáno na zdroj energie, který se nachází právě na Měsíci. Ovšem z ničeho nic tento tok energie najednou ustal, a tak je protagonista hry vyslán k Měsíci, aby zjistil, co se stalo a onen zdroj energie opět nahodil. 

Hra už od začátku zajímavě střídala pohled z první a třetí osoby, čímž v některých částech hry navozovala ještě více stísněnou atmosféru a umožnilo mi to se hlouběji ponořit do hry. Atmosféra je rozhodně to, na čem hra staví a vcelku pravidelně a v dobře dávkovaných intervalech se mísila směs klidného procházení a zkoumání obytných komplexů s akčnějšími pasážemi, kdy šlo místy i o život. Nikdy jsem neměla pocit, že už je nějaká část až moc dlouhá a že už by to chtělo změnu. Příjemné bylo i to, že hra nevede hráče až tak za ruku, takže je třeba se sám zorientovat a najít cestu dál. Ne, že by hra nebyla lineární a ani nevede více cest k jednomu cíli, ale zároveň ani na obrazovce nebyl nějaký ukazatel daného úkolu, za kterým bych bezmyšlenkovitě šla.

Postup hrou byl zpestřen několika typy hádanek, z nichž některé se párkrát vystřídaly a některé byly zcela nové. Nešlo o nic náročného, takže jsem se jimi nijak moc nezdržovala, ale nebyly ani na obtíž, že bych si říkala, že to tam snad ani nemuseli dávat. Příběh byl vyprávěn zejména skrz hlasové záznamy a hologramy, což moc od dob Bioshocku nemusím, ale tady to bylo v rozumné míře a naopak mě bavilo rozkrývat, co se stalo. Jízda po Měsíci mě hodně potěšila a je škoda, že těchto částí nebylo více.

Chtěla jsem si zahrát něco krátkého a relativně oddychového, což se mi splnilo. Byla jsem ráda, že jsem nemusela s někým bojovat, ale spíše se jen procházet, řešit enviromentální puzzly a u toho číst sci-fi thriller.
+19

Deliver Us Mars

raisenraisen
Dohráno
  • PS5 85
Deliver Us Mars jsem rozehrála krátce po prvním dílu a hned mě příjemně zaujalo, jaký je velký rozdíl mezi Moon a Mars. Jak kdyby si tvůrci na prvním dílu teprve vyzkoušeli, co dokážou vytvořit, a ve druhém dílu si už tak mohli dovolit přidat novinky v podobě cut-scén, hlubšího příběhu, který se neodehrává pouze tím, že člověk něco čte, či nové mechaniky v hratelnosti. 

Prvním překvapením bylo, že hlavní postava Kathy byla dabovaná a že měla svoji osobnost, kterou jsem postupně poznávala v průběhu hraní. Kathy mi vlastně k srdci vůbec nepřirostla a rozhodně to nebyl pro mě typ člověka, kterého bych vzala na vesmírnou misi. Už od začátku mi bylo jasné, že se bude chovat nezodpovědně a sobecky a přesně tak se i chovala. Naprosto nepochopitelná byla pro mě smrt její sestry Claire, která vypadala naprosto hloupě, ale člověk musí asi zapnout herní logiku a moc nad tím nepřemýšlet. Ovšem určitě to šlo udělat i uvěřitelněji. Ani další postavy, které se ve hře objevily, nepůsobily zrovna sympaticky a vrcholem pak byl závěr hry, kdy se Kathy dostala do kolonie, kde žil její otec. Naprosto sobecký člověk, který nelitoval svých činů (život na Zemi posunul blíž k jeho konci, pokus o vraždu, vražda) a který se ani nezeptal na svoji druhou dceru, zdalipak třeba žije. Takže to, že nakonec odletěl s námi, mi bylo naprosto ukradené a jeho závěrečná slova mě jen utvrdila v tom, že je stále stejným idiotem, jak vyzněl v průběhu hraní. Jediná trochu racionální byla Sarah, i když i ta měla své chyby.

Další větší změnou byla nutnost v některých částech hry využít lezení. To samo o sobě bylo zpracované dobře a bavilo mě, protože nestačilo jen držet jedno tlačítko a postava lezla sama, ale bylo třeba nad tím i přemýšlet. Co mě ovšem pravidelně vytáčelo, tak bylo ovládání, kdy postava buď nedělala to, co měla dělat, nebo se ten pohyb z nějakého neznámého důvodu neprovedl. Takže všechny moje smrti ve hře byly z toho důvodu, že Kathy při lezení spadla. Zejména pro mě byla jistá smrt to, když měla Kathy skočit ze stěny na nějakou další stěnu a zachytit se, protože zachycení ne vždy fungovalo, byť jsem držela hned obě potřebná tlačítka.

Co je ovšem i přes některá negativa velkým plusem, tak je atmosféra, kterou se tvůrcům podařilo vytvořit. Ať už to byl pohyb ve stavu bez tíže, průzkum Marsu, vystřídání venkovní teploty, takže bylo najednou vše zmrzlé, pohyb po opuštěných koloniích a postupné poznávání, jaký život se v nich vedl, to vše mě hodně bavilo a bylo super, že jsem se mohla podívat i na jiná místa na Marsu. Pro milovníky vesmíru, byť zjednodušeného, je to skvělý počin.

I po grafické stránce hru hodnotím pozitivně, jen postavy a hlavně jejich výraz muselo snad dělat nějaké jiné studio, nebo jim na to nezbyly peníze či čas, nevím, protože tak hnusné postavy v protikladu se zbytkem hry jsem už dlouho neviděla. A to píšu jako někdo, kdo grafiku moc neřeší, ale tohle mě fakt praštilo do očí.
+19

The Last of Us Part II

NixNix
Dohráno
  • PS4 100
  • PS5 100
Občas člověk žasne nad tím, co nemá okomentovanýho. Kolik zásadních titulů a jelikož opakování je matka moudrosti, tak jsem tenhle drsný počin rovnou zapl na PS5 abych si ho užil ve vší parádě.

Musím hned na začátek říct, že určitě neřeknu nic, co by jste nevěděli, takže pokud ještě hledáte nějaký další důvody, proč si to zahrát, tak nehledejte a jděte rovnou na věc.

Jedna věc je ale zásadní. A to násilí. Nejen, že v týhle hře je ho hodně, ale jakým způsobem je tu prezentováno, to dlouho tady nebylo. Je to masakr. A pokud si myslíte, že v nějaké části hry začne vše upadat a být růžové, tak jste na omylu. Svět Last of us se s nikým nemazlí a pokud vás takové věci pohoršují, tak hodně štěstí.

Nemá se ani cenu bavit o kontroverzním okamžiku, který otřásl herní komunitou v době vydání. Prostě tu tenhle okamžik je a nikdo s tím nic neudělá a jakým způsobem je prezentován, to je prostě paráda. Ta velká filmovost a vtáhnutí hráče do děje a kdy hltá každý okamžik, tak prostě poznáte, že hrajete něco víc.

Ale akorát bych opakoval superlativy z předešlých komentářů her od tohohle studia. Dycky, když zapnu hru od tohohle studia, tak je to prostě slast a ještě mne nezklamaly. A ani podruhý, co jsem hrál tuhle hru, jsem nebyl zklamán.

Dokonce nově hratelná postava mne opravdu bavila a člověk dokáže chápat všechny momenty ze všech stran a proto nemám co k tomu dodat.

Hratelností, grafikou, soundem a těmi detaily, kdy např. když umřete tak pohled Ellie, který je takový prázdný je opravdu drsný a vše je tu opravdu promyšleno do posledního detailu. A když už je tu propracováno i tohle, tak vám to řekne, že asi horko těžko se tu bude hledat nějaký další detail, který tu chybí.

A pokud tedy máte rádi drsný postapo svět a nevadí vám kontroverzní okamžiky a takové ty tyvole momenty, tak není čas ztrácet čas. Clickeři volají. Pro mne další srdcovka, ke který se budu rád vracet.

Pro: filmovost, postavy, násilí, i když je hra lineární tak dokáže opravdu bavit, nová postava, dialogy, promyšlený detaily, délka hry

Proti: občas opakující se vzorec plnění misí a s tím se váže i délka hry, že někdy to hře i trochu ubírá, někomu může vadit lieárnost, není další díl

+19

Final Fantasy

raisenraisen
Dohráno
  • PS5 80
Původně jsem chtěla po odehrání dílů Final Fantasy z éry PS1 přejít na SNES díly, ale ráda dělám věci, pokud možno, popořadě a už mi to nedalo a přešla jsem tak k začátkům série. Vybrala jsem nakonec verzi Pixel Remaster, jehož kolekci jsem si nedávno koupila na fyzickém nosiči, a spustila první díl. První věc, kterou jsem udělala, tak bylo vypnutí pro mě naprosto odporného moderního fontu, a také jsem si přepnula na originální soundtrack. Moje parta se skládala z tradičního warriora a zbylá tři místa byla obsazena třemi kouzelníky (white, black a red) a já se brzy vypravila na jejich společně dobrodružství.

Jedná se o první díl mnohaleté série, který vyšel v 80. letech, a proto bylo všechno v porovnání s novějšími díly značně zjednodušené, což mě paradoxně dost bavilo. Na hradě nám řekli, že jsme vyvolení a že musíme zastavit velké zlo, tak jsme šli. V rámci postupu hrou jsme získávali různé předměty, které nám postupně otvírali nové oblasti mapy, a vždy šlo jen o to něco najít, někomu něco donést a mohlo se jít dál. Žádné dlouhé monology či dialogy, v jedné či dvou větách jsme dostali zadání či nápovědu, ať se úplně neztratíme, ale jinak hra krásně plynula ubíhala.

Soubojový systém ještě neznal Active Time Battle, takže jsem si mohla užít klidu či si jít uvařit kávu při vybírání rozkazu či přemýšlení nad tím, jaké kouzlo bych tak zkusila na daného nepřítele. Jak už bývá v sérii zvykem, tak opět na mě čekala směsice různých typů nepřátel, byť ještě nebyli tak bizarního vzezření jako v novějších dílech. Na začátku hry se hodilo mít velkou zásobu antidotů a vzhledem k jinému systému magie (tedy omezený počet toho, kolikrát mohu použít kouzlo dané úrovně bez nutnosti odpočinku či použití etheru) jsem s kouzly šetřila, a tak se i z mých kouzelníků stali různě slabí válečníci, aspoň zpočátku hry.

Průzkum světa mě bavil a ještě lepší bylo, když jsem se dostala k novým dopravním prostředkům a já hned mohla projet oblasti, které byly pro mne do té doby nepřístupné. Dungeony byly zpočátku hodně jednoduché, ale postupně přibyly i složitější (jak to jen v roce 1987 šlo), které obsahovaly teleporty nebo třeba praskliny, jimiž se dalo propadnout do jiných částí. A samozřejmě jsem se vždy těšila na to, jaký na mě na konci čeká bossfight.

První díl jsem si užila a je trochu škoda, že nelze přepnout i na tu starší grafiku z NES, abych mohla porovnat dané scény. Jsem zvědavá na další díl, jenž přinesl některé změny, které nebyly přijaty všemi jen kladně.
+19

Horizon Forbidden West

PralevPralev
Dohráno
  • PS5 90
Méně je někdy více. Tohle bych chtěl primárně vzkázat vývojářům z Guerrilla Games. Ale popořadě.

Přiznávám na úvod, že jsem velký fanda Horizon značky. Jedničku jsem dohrál několikrát, dvojku dvakrát, mám hned několik triček s touto značkou, Tallneck plyšáka a další merchandise. Přes všechny objektivní nedostatky obě hry zbožňuju a nemůžu se dočkat třetího dílu. Přesto budu druhý díl asi dost hejtit a na závěr vysvětlím, proč i tak dávám vysoké hodnocení.

Tvůrci se tu opravdu hodně rozmáchli a oproti jedničce je všechno větší a všeho je víc. Mapa je větší, hra je delší, věcí na mapě je víc, skillů je víc, robotů je několikanásobně víc a ještě každý robot má X variant, druhů zbraní je víc a ještě mnohem víc druhů šípů a nábojů... Zkrátka všechno se oproti jedničce extrémně roztáhlo do šířky, ale pocitově už ne až tak do hloubky. V jedničce jsem využíval takřka každý herní prvek, každou zbraň (no dobře, Tripcaster ne), každou fintu a hlavně - každého robota jsem se naučil znát a efektivně skolit. Bylo pro mě extrémně uspokojivé, že i na vyšší obtížnost pokud robota neznám, tak s ním bojuji dlouhé minuty, zatímco pokud vím přesně jak na něj, tak je za chvilku bez problému po něm. To platilo prakticky pro každého robota.

Ve dvojce to tak není. Těch možností, zbraní a robotů je tolik, že i při druhém hraní jsem polovinu zbraní vůbec nepoužíval (některé druhy munice některých zbraní dokonce ani jednou nevyzkoušel) a každou chvíli jsem u nějakého robota musel koukat do codexu, jaké že to má komponenty a slabiny. Prostě jsem se v těch možnostech až ztrácel.

Podobně otravně působila totálně přeplácaná mapa různými otazníky a zajímavostmi, kdy člověk prostě každých pár kroků musí něco potkat a narazit na nějakou vedlejší aktivitu. Open world pro mě v tom nejhorším možném smyslu. Do toho tuny vedlejších aktivit, kde autorům šlo zjevně opět jen o co největší rozmanitost bez ohledu na hratelnost. Jinak si nedovedu vysvětlit, proč tu musí být stejně debilní vedlejší aktivity jako ve všech ostatních open world hrách, ať už se jedná o in-game deskovku (a ta je tu fakt debilní; to říkám jako člověk, který i při druhém průchodu ji poctivě hrál a naučil se všechna pravidla a typy terénu a robotů), vista pointy, mraky collectibles, které k ničemu nejsou, atd. Dokonce i debilní závody tu musí být (a ty jsou fakt mimořádně debilní).

Další výrazný zápor je příběh a také jeho dávkování. Příběh už nemá to kouzlo co v jedničce, což je logické a autoři už s tím nemohli nic moc dělat, v jedničce to byl samozřejmě hlavní tahák přijít na to, co se v minulosti stalo a proč ten svět vypadá tak, jak vypadá. S tím už tady tvůrci nemohli pracovat, a tak museli přijít s něčím novým a dostatečně bombastickým, ale za mě už některé věci dost přepálili. Zmíněným špatným dávkováním příběhu trpěla už jednička - v main questu se na vás vyvalí tuna informací během pár minut, abyste pak 10 hodin dělali side questy a vedlejší aktivity, ve kterých se příběh nepohne ani o píď. Tady je to ale ještě horší, protože těch vedlejších aktivit je výrazně víc.

Co musím pochválit, je grafika - ta hra vypadá fakt nádherně a to říkám jako člověk, kterému na grafice moc nesejde a rád hraje i staré nebo indie hry. Tady z těch scenérií fakt přechází zrak, byť opět mám dost velký vnitřní problém s tím, že jsem v zasněžených horách, seběhnu 100 kroků po cestě dolů a jsem na poušti, abych po dalších 2 minutách běhu byl v husté džungli. Stejně tak hudba je stejně super jako v jedničce a některé motivy si často pouštím k práci na Spotify.

Ve finále je ale opět nejdůležitější celkový feeling a hratelnost a to je pro mě prvořadý faktor při hodnocení. Můžu subjektivně vytknout jakékoli hře spoustu nedostatků, ale pokud se každý den v práci nemůžu dočkat, až bude odpoledne a já si k té hře sednu, abych ji zase hrál, tak jí těch 90 % napálit musím, což byl přesně případ dvojky. Nikdy jsem se nenudil, nikdy jsem se do hraní nemusel nutit a myslím si, že druhý průchod nebyl můj poslední.

Pro: Opět skvělá hratelnost a atmosféra

Proti: Open world, příliš velký důraz na kvantitu místo kvality

+19

Horizon Zero Dawn

IceCreamYouScreamIceCreamYouScream
Dohráno
  • PS5 65
Tak dlouho jsem se vyhýbal hrám od Ubisoftu, až jsem se k jedné stejně nakonec dostal. Čím víc PS4 (ex)exkluzivit se mi za poslední dobu dostalo pod ruku, tím víc mi přináší další a další zklamání. Horizon Zero Dawn je jen dalším generickým open-worldem bez duše, který v sobě nemá vůbec nic, čím by mě dokázal zaujmout.

I když nemůžu říct, že by příběhová premisa nebyla pro mě zajímavá, musím podotknout, že se nejedná o nic převratného. Vždycky mě zajímá v post-apo kulisách postupně zjišťovat, co se stalo se světem předtím, než se dostal do stavu, v jakém je teď. Vývojáři tady ale vsadili na jistotu a servírují vám další open world, kdy lidstvo zničilo samo sebe. Jak originální.

Po hratelnostní stránce je Horizon Zero Dawn standardní, divoce průměrná záležitost. I když se mi ze začátku velmi líbil nápad, že každý mechaňák má slabá místa, která je nutno využít a je tedy žádoucí postupovat chytře, pečlivě, přesně jako lovec, který loví kořist a je vždy pánem situace. No, ve hře možná náznak něčeho takového je, ale bohužel to většinu času nefunguje. Naplánovat si můžete co chcete, položit pasti do předem promyšlené trasy a přichystat si elementální vybavení přesně proti danému nepříteli, ale v momentě, kdy mechaňáka zasáhne první střela, spustí se všude okolo absolutní mayhem, protože vámi lovená kořist není nikdy sama. Do boje se najednou přidají jeho 3 kamarádi, krokodýli z řeky 3 kilometry od vás a hejno mecha-supů, co náhodou letělo kolem. Slovy pana Lábuse, "V tu chvíli jde celá moje režie do prdele". Nevím jak si autoři představovali, že se můžete soustředit na slabá místa jednoho nepřítele, když vás do prachu zadupává okolo jdoucí stádo mecha-hrochů. Nejlepší jsou tedy bossfighty jeden na jednoho, kde můžete do plna uplatnit vámi vymyšlenou taktiku, ale těch je ve hře minimum. Souboj proti humanoidům nechám úplně stranou, protože ten je pouhou směšnou fraškou. Logiku toho, že se snažím odvrátit apokalypsu elitních bojových strojů, které měly za úkol cupovat celé armády, pomocí LUKU se ZAPÁLENÝM ŠÍPEM, raději diskutovat ani nebudu. Kdyby dal někdo Sáře Connorové luk hned v prvním Terminátorovi, bylo by asi po sérii.

Proti světu samotnému žádné výhrady nemám, ale ničím mě neohromil, ať se jedná o grafiku samotnou nebo scenérie, všechno bylo v minimálních mezích, co bych od hry z roku 2017 čekal, nic výjimečného. Podíváme se do různých biomů, což je fajn, ale cestování po světě nepřináší nic tak zajímavého nebo zábavného, abyste všude jezdili po svých. Spíš na naopak, cesty jsou plné nepřátel a jelikož i blbá mechanická variace koně je vůči vám agresivní, každou chvíli budete v situaci, kdy na vás někdo útočí, a o nějakém klidném projíždění a kochání se krajinou si můžete nechat zdát. Takže díky bohu za fast travel.

Příběh sice není moc originální, ale zároveň mi přišel jako nejlepší část hry. Jednoduše mě zajímalo, co autoři vymysleli a chtěl jsem se dozvědět co nejvíc o tom, co se světem stalo. To stejné ale nemůžu říct o vedlejších úkolech. Některé jsou docela fajn, pár z nich neurazí, ale naprostá většina je generická snůška fetch questů s dementními dialogy a ošklivými animacemi obličejů a vlastně postav celkově.

Random NPC: "Oh no! I lost my *random item*!"
Random Aloy: "I will find your *random item*.

Toto je na slovo přesná replika, kterou jsem slyšel asi 5x.

Postavy spolu rozmlouvají při statické kameře, která jen přepíná z postavy na postavu, a hýbají maximálně tak rukama a hubou, pevně přibité k podlaze, aby ještě více vynikly nelidské robotické animace jejich tupých ksichtů. V RPGčku z roku 2005 budiž, ale dneska? Děs.

No kolem a kolem, Horizon Zero Dawn je dalším generickým open worldem, který je sice zábavné hrát, ale nic si z hraní neodnesete. Je to jedna z těch her, u které za týden zapomene, o čem byla, za dva týdny jak se jmenuje i hlavní hrdina a za rok, že jste ji vůbec hráli. Kdybych hru hrál na pooperačním čerstvě po lobotomii, asi bych z ní byl úplně stejně nadšený, jako teď po dohrání. Přesně jako z jakékoliv hry od Ubisoftu.

Pro: Design botů, Aloy, částečně hlavní příběh

Proti: Celková generičnost zážitku, který nijak nevybočuje a v ničem nevyniká

+18 +25 −7

The Last Guardian

GarretGarret
Dohráno
  • PS5 --
Kreativní ředitel Japan Studia byl údajně překvapený, jak silné pouto si hráči vytvořili s koněm Argo v Shadow of Colossus. Osobně jsem jím byl taky unešený a věnoval mu celý třetí odstavec v komentáři. Autoři dokázali simulovat chování živého tvora do neskutečně reálné podoby. U The Last Guardian chtěli jít ještě dál. Stvořili křížence griffina a dvou nejoblíbenějších domácích mazlíčků, který je alfou a omegou celé hry - Trico.

Interaguje se svým okolím a chová se přesně tak, jak by se od správného kočkopsa dalo čekat. Zaujme ho kaluž vody, ve které se nadšeně vyválí, kouká kolem sebe, škrábe se za krkem a stříhá ušima, čmuchá, kňučí a ošívá se, občas si vyžaduje pozornost a chce pohladit, jindy je potřeba ho uklidnit. Trico se většinu času pohybuje sám, nezávisle na hráči, ale v některých momentech je potřeba mu gestikulací naznačit, co udělat.

Někdy poslechne, někdy nechápavě kouká. Pozorovat Trica a jeho eskapády je vděčné pro přísedící. Snad poprvé v historii hra zaujala i moji přítelkyni, která skoro celé hraní sledovala a dle jejích slov to bylo lepší a napínavější než film. A jestli je skvělé TLG sledovat, není skvělé jej ovládat. 

Když se ve hře, založené na pohybu a skákání, nedá pořádně ani běžet rovně, je tady něco špatně. Ovládání je jedna velká tragédie a může to být jedna z věcí, kvůli které spousta hráčů sekne s gamepadem. Kamera krouží kolem postavy, ale je zoufale pomalá a když se někam rozběhnu, chvíli ji trvá, než mě vůbec dožene. Zároveň reaguje s velkým zpožděním na pohyb a po vyhnutí analogové páčky trvá celou vteřinu, než se dá do pohybu. Často jsem sebou třískal do všeho okolo, než se mi podařilo nasměrovat chlapce správným směrem. Vytáčela mě i herní mechanika, při které je potřeba asi stopadesátkrát zmáčknout tlačítko na gamepadu (jakékoli), aby se chlapec vysmeknul ze sevření nebo aby se restartoval checkpoint. Díky tomu jsem se párkrát uchýlil raději k tvrdému ukončení hry a jejímu znovuspuštění...

Přes ovládací peripetie ale musím smeknout poklonu autorům, protože se jim skutečně podařilo vytvořit mimořádný herní zážitek. Originální a zajímavé zasazení, se spoustou úžasných momentů. Vzájemná důvěra obou protagonistů je budována postupně a zatímco na začátku působí nejistě a vrtošivě, ke konci už je bezmezná a silně emotivní.

ona: "Skoč! On tě chytí!"
já: "Nechytí, nemám tu výzvu na obrazovce a doteď jsem se chytal jen jeho chlupů, tam nedoskočím."
ona: "Dívej se, jak na tebe kouká těma očima, dává ti najevo, že mu máš věřit!"
já: "Pff, to určitě..."
...
Chytil mě.

Hodnocení: ✰✰✰✰
+18

The Last of Us Part II

IceCreamYouScreamIceCreamYouScream
Dohráno
  • PS5 90
Hodně jsem se těšil, že budu moc dát po hodně dlouhé době zasloužené a hlavně objektivní 100% hodnocení. Bohužel ani v případě TLOU2 mi to svědomí úplně nedovolí. I když se jedná o naprostý technologický vrchol minulé generace, nakonec mě udolal příliš zdlouhavý závěr jinak velmi povedeného příběhu a bohužel i samotný zdánlivě nekonečný epilog, který tak úplně netrefil tu správnou strunu (pun intended), díky postupnému odosobnění, které jsem časem začínal cítit k Ellie a jejím rozhodnutím.

Po hratelnostní stránce je The Last of Us Part II naprosto perfektní záležitostí. Verze s 60FPS patchem se hraje jako víno, ovládaná postava se velmi plynule a přirozeně pohybuje a po těžkopádném RDR2 byla radost vzít do rukou takhle precizní, jednoduché a responzivní ovládací schéma. Vše podtrhují velmi detailní a precizně zpracované animace, hlavně prstů a jemné mimiky, očí a obličejových svalů. Technická stránka hry je všeobecně na špičkové úrovni a jen málo her (pokud vůbec nějaká) snese vedle TLOU2 srovnání.

Po vydání jsem zaznamenal značnou kritiku příběhu, na který jsem byl právě o to víc zvědavý. Hlavně na to, jestli se stane něco, co bych nečekal. I když jsem se spoilerům úspěšně vyhnul, vzhledem k emotivním výstřelkům hráčů, které se po vydání hry vynořily, bylo téměř nemožné nedomyslet si, co se ve hře stane a o čem hra bude. K mému zklamání se všechny mé domněnky potvrdily a opravdu jsem nebyl svědkem ničeho, co bych před zapnutím hry nepředvídal. To mi ale nebránilo si příběh užít a plně si ho vychutnat, alespoň co se prvních dvou částí hry týče. První třetinu hry bych hodnotil jako naprosto bezchybně dávkovanou záležitost, stejně jako v prvním díle dobře balancující mezi akčními a oddechovými pasážemi nebo flashbacky. Podání příběhu je velmi emotivní, dobře střižené a dávkované. Po cliffhangeru z první části přichází část druhá, která se mi ze začátku jevila stejně kvalitní, ale časem jsem nabýval víc a víc dojmu, že je zbytečně roztažená a že se vytrácí napětí z předchozího cliffhangeru, které skutečně alespoň pro mě po 10ti hodinách v druhé části opravdu téměř docela vymizelo. Kdyby byla tato část tak o třetinu až polovinu kratší, aby si příběh zachoval tempo a udržel v hráči emoce z předchozí části, byl by výsledek o poznání lepší. No, na konec přichází část třetí, kterou jsem považoval původně za krátký epilog, z níž se ale vyklubala další asi tříhodinová záležitost střídající podivně řazené a postříhané flashbacky, cutscény a herní pasáže, kde jsem si už poprvé začal říkat "no, tohle už docela skřípe". Po pocitově celkem zbytečně natažené druhé části přišel už naprosto zbytečně roztažený epilog, kde jsem snad 6x po sobě při stmívačce odložil ovladač, čekaje na titulky v dojmu "fajn, tak tohle už je fakt konec", jen abych ho ještě 6x znovu zase vzal a hrál dál, protože hra ne a ne skončit. Nějak se mi tím vybavilo první hraní Alien: Isolation ... samotný skutečný závěr ve mně žádnou emotivní odezvu nijak zvlášť nevzbudil, nejspíš proto, že jsem se od Ellie během hraní poměrně hodně odcizil a její rozhodnutí jsem jednak neschvaloval, jednak nechápal. Při poslední scéně se mi hlavou honilo asi jen "dobře ti tak".

Ještě si neodpustím jednu poznámku k tomu, jak si hráči stěžovali na to, že TLOU2 je jen další LGBT agitka... I když mě tyto věci nechávají spíše chladným, nemůžu říct, že bych nechápal odkud tyto stížnosti pramení. Je těžké to nevidět, když ze zkratky LGBT v The Last of Us Part II mezi hlavními postavami chybí jen to G. Ellie je lesbička? Jasně, proč ne. Abby vypadá jako chlap? Příběhově je to poměrně dobře vysvětlené a i když se mi to osobně esteticky nelíbí, dává to smysl a nemám nic proti. Ale když se nám s přítelkyní po dvou hodinách konečně podařilo rozluštit tajemství Levova pohlaví, už jsme opravdu jen nechápavě kroutili hlavou...

Vzhledem k tomu, že jsem tušil jaká bude pointa příběhu a poselství hry samotné, mě docela mrzelo, že se mi často nepovedlo vyřešit průchod úrovní bez zbytečného zabíjení. Přišlo mi, že plížení je často až moc náročné a místy skoro až nepoužitelné, a každý střet nakonec dříve nebo později skončil krvavou lázní. Nevím, jestli to tak vývojáři chtěli schválně, ale trošku mě to mrzelo vzhledem k tomu, o čem hra je. Ale možná je to právě proto. Možná mi to jen nešlo. Každopádně se mi líbilo, že i útěk je vlastně legitimní taktika a i ten je velmi dobře a efektně zpracován, i když ve mě pak přetrvával pocit, že přicházím o zážitek z hratelnosti.

The Last of Us Part II je skvělá hra která se perfektně hraje a nádherně vypadá. Naservíruje vám emotivní příběh skvěle napsaných a zahraných postav, který sice ke konci začne lehce klopýtat, ale rozhodně pořád obstojí při srovnání s ostatními, rádoby příběhovými hrami (ehm ehm Days Gone). I když nemůžu říct, že by tato hra byla bezpodmínečně perfektní, ocenění hry roku 2020 je podle mě opravdu na místě.

Pro: Postavy, z větší části příběh, technické zpracování, střelba, pohyb, ovládání, přístupnost

Proti: Zpracování epilogu

+18

Hades

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 100
Skvost. Hra, která po mnoha letech otřásla s mým soukromým "TOP" žebříčkem a uvelebila se na prvním místě. Hades je prakticky dokonalý "roguelike", který exceluje takřka ve všech ohledech.

Na indie scéně jsou Supergiant Games kultem a hrou Hades překonali i svoji dosavadní tvorbu. Vybrousili hratelnost k dokonalosti a díky skvěle fungujícím systémům postupu a vylepšení v jednotlivých "runech" ale i v rámci permanentních vylepšeních, se stává Hades návykovým jako Heisenbergův perníček :).

Jeden průchod se dá zvládnout za několik desítek minut, díky pestré plejádě schopností a zbraní však u jednoho úniku z podsvětí vážně neskončíte (ono to ani není po příběhové stránce žádoucí). Navíc napoprvé se k povrchu "nepromlátí" prakticky nikdo. Moc mne potěšilo, že na rozdíl třeba od žánrově podobného Returnalu není problém hru kdykoliv uložit a vypnout.

Osobně jsem ve hře dospěl ke konci (zajímavého a skvěle napsaného) příběhu a nahráno mám něco kolem 55 hodin. Stále je však co objevovat a i když přirozeně nadšení ze hry přeci jen trochu opadlo, rád bych po napravení jiných restů v Hadovi "utopil" ještě nějakou tu desítku hodin.

Hades se jednoduše skvěle hraje, parádně motivuje a ke konzoli či počítači se díky němu vyloženě těšíte. Má obrovské množství pečlivě dávkovaného obsahu, zajímavý námět, příběh i postavy. Pyšní se krásným výtvarným stylem po vzoru starších dítek studia a stejně tak i nádhernou hudbou.

Čekal jsem hodně, dostal jsem více. Hades se po roce dostal na konzole a znovu září vysoko nad konkurencí. Za hodně přívětivou cenu na hráče čeká promyšlená, návyková a neuvěřitelně zábavná roguelike hra, na které ani škarohlíd nenajde chybu, co by stála za řeč. Čistou “stovku” jsem ještě nedal, Hades je po zásluze první!

Hráno jako součást Herní výzvy 2021 – "5. Pořádný pařan: Dohraj hru, která ti zabere víc než 50 hodin." – Hardcore varianta

Hodnocení na DH v době dohrání: 87 %; 39. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press (zde můžete také nalézt kompletní recenzi)

Pro: Parádní akční hratelnost; postupné odemykání vylepšení; skvělé tempo; precizní ovládání; znovuhratelnost; hezká grafika a skvělá hudba; postavy a příběh; cena!; všechno ostatní :)

Proti: Vlastně nic...

+18

A Way Out

IceCreamYouScreamIceCreamYouScream
Dohráno
  • PS5 70
Celkem solidní co-op dobrodružství pro dva, které ničím zrovna neuchvátí ale zároveň ničím neurazí. Prvotina od autorů povedeného It Takes Two má svoje mouchy, ale svůj účel jako gaučová nenáročná oddechovka plní celkem poctivě.

V případě It Takes Two jsem na kritiku příběhu a postav reagoval tím, že se nejedná tak úplně o příběhovou hru a že se pro mě tím pádem nejedná o tak zásadní nedostatek, protože to hra vynahrazuje bohatým a originálním gameplayem. A Way Out je ale hlavně příběhová hra, která také nabízí celkem zajímavé herní odbočky, ale z hlediska gameplaye se drží poměrně při zdi. Většinou se spoléhá na jednoduché interakce nebo QTE, takže po většinu času hra působí jako slabší mix Life is Strange za mřížemi a Until Dawn. Časem dojde taky na řízení auta, střílení, jízdu na lodi nebo na motorce, dokonce na krátkou pasáž chodičky-mlátičky, které jsou k mému překvapení zpracovány docela dobře, dají se bez problémů hrát, ale žádný super požitek podle očekávání nepřináší. Herní pasáže nejsou náročné, není potřeba se nijak zvlášť snažit, soustředit ani přemýšlet, hra se celá nese v oddechovém, nenáročném tempu. Jako nejlepší část hry bych mezi ostatními vypíchnul asi část v nemocnici, která se mi opravdu líbila svou dramaturgií, herní náplní a hlavně prací s kamerou a střídáním herních pasáží mezi postavami.

S příběhem je to trošku horší, ten je až do poslední části hry poměrně nezajímavý, přímočarý a plný klasických klišé. Na druhou stranu jsem vzhledem k průměrnosti příběhu vůbec nečekal závěrečný plot twist, který mě příjemně překvapil už svou existencí, a taky tím, že jsem ho rozhodně nepředvídal. I když je konec možná opět moc roztahaný, rozhodně zážitek ze hry zlepšuje, a ne naopak. Postavy jsou pak celkem ploché, hlavně ze začátku, kdy působí až komicky, ale časem dojde i na nějaký ten character development a alespoň na manželce bylo vidět, že se s nimi ke konci tak nějak docela sžila. Nakonec jsem si i já k oběma kriminálníkům, kteří jsou v hloubi duše vlastně super správňáci a jen tak si odskočí pozabíjet pár desítek lidí, taky našel svou cestu, ale nijak zvlášť mi k srdci nepřirostli. Co mě zklamalo nejvíc budou asi dialogy, ty jsou většinu času opravdu až připitomněle komické a působí velmi amatérským dojmem.

Hra jinak celkem obstojně vypadá, docela dobře se hraje i vzhledem k tomu, jak moc se její gameplay mění, což obdivuji. Kolem a kolem řekl bych not great, not terrible. Vzhledem k tomu, že příběhových gaučovek moc není, tak jsem byl ochoten přehlídnou většinu nedostatků a se ženou jsme si hru užili.

Na It Takes Two jsou vidět obrovské pokroky, které studio učinilo z původních nesmělých krůčků ve Way Out, a které dobře rozvinuli do lepších a propracovanějších nápadů. A to je dobře. Na další hru od Hazelight se opravdu těším. Při troše štěstí si postaví monopol na tento herní žánr, který bude dál plodit jeden klenot za druhým jako From Software.

Pro: Závěr příběhu, diverzita hratelnosti, atmosféra

Proti: Slabší příběh, průměrná hratelnost v jednotlivých částech

+18

It Takes Two

montanamontana
Dohráno
  • PS5 70
It Takes Two je skvělý zážitek. Tedy, když si ho zahrajete s očekáváním pěkné co-op hopsačky. Hratelnost se neustále mění, všechno krásně vypadá a zvučí. Zde prakticky není co vytknout. Snad jen hodně natahovanou druhou polovinu, kdy jsem neustále marně vyhlížel konec. Což je při neustálém chrlení nových nápadů poněkud zvláštní.

Pokud vás totiž zaujal originální námět, a těšíte se na dospělé téma o dvou rozvádějících rodičích, tak smolík. Scénář se vyhýbá rozebírání náročnějších témat a vše řeší stylem "prostě se zas musíte mít rádi!". Tahle dětinská zkratkovitost a banální dialogy jsou o to divnější, když pak přijdou na řadu temnější momenty. Ale to je holt trošku jiný severský humor. Finále však díky tomu pro Codyho a May rozhodně nepůsobí zaslouženě. Nepůsobí nijak.

Osobně jsem od It Takes Two čekal víc, než jen dobrou hopsandu. Je škoda, že se Hazelight dali tak trochu na kolotočařinu a vyprávění odsunuli na vedlejší kolej. Ano, je to zábava. Dneska ale hry mají na víc.
+18 +20 −2
Zobrazit další komentáře

Nejlépe hodnocené komentáře
(za posledních 30 dní)

  • hanak_v_exilu The Elder Scrolls… +24
    The Elder Scrolls III: Morrowind
    Napsal hanak_v_exilu, 25 dní
    Zdálo by se, že se hry ze série The Elder Scrolls přirozeně rozdělují na dvě jasně…
  • ghost Doom +23
    Napsal ghost, 7 dní
    Vždy som mal rád počítačové hry. V 95tom som v stredoškolských počítačových labákoch…
  • Nix Half-Life 2 +21
    Napsal Nix, 25 dní
    No jelikož jsem zaspal dobu asi tak 20 let, tak nemá asi smysl tady rozebírat, jak ta hra je…
  • rikuhahl World of Goo +20
    Napsal rikuhahl, 15 dní
    Jedna z nejlepších logických her na světě, protože nejde jen o to přemýšlet, ale i…
  • Drolin Mizzurna Falls +20
    Napsal Drolin, 13 dní
    Když se hráčům vybaví konzole PlayStation, většinou budou asociace směřovat k žánrům…
  • John Mirra Stardew Valley +19
    Napsal John Mirra, 24 dní
    Prý že je to relaxační hra, haha. To bych ale já nesměl být já, se svou potřebou být…
  • adam.kulhanek Kingdom Come:… +18
    Kingdom Come: Deliverance
    Napsal adam.kulhanek, 18 dní
    Ani nevím, proč jsem se ke Kingdom Come dostal až po dlouhých 7 letech od vydání. Nejspíš…
  • Peach Torment: Tides of… +17
    Torment: Tides of Numenera
    Napsala Peach, 14 hodin
    Pacifist run: Po poměrně netradičním tutorialu, kde ani není jisté, že se vůbec…
  • S4TW Pillars of… +17
    Pillars of Eternity
    Napsal S4TW, 6 dní
    Herní výzva 2025 - Bdím, či spím?   Miluji učící se pattern u isometrických cRPG.…
  • jvempire Sigil II +16
    Napsal jvempire, 5 dní
    Druhý Sigil překvapivě není novým obsahem pro Doom II, ale další epizodou pro první díl.…