
Postarší muž se v myšlenkách vrací do dětských let, aby vypověděl svůj neobyčejný příběh. Jednoho dne jej z rodné vesnice uneslo prapodivné stvoření nemalých rozměrů. Růžkatá hlava připomínala psí. Uši, trup a dlouhý ocas byly kočičí. Pár opeřených perutí a čtvero nohou s pařáty vzbuzovalo dojem ptačího dravce. Chlapec procitl v jeskyni s rituálním tetováním na pažích, zatímco jeho mazlivě měkoučký únosce s kopím v pravé lopatce pomalu skomíral nablízku. Krk zvířete svíral obojek s řetězem, jehož přerušením vzniklo mezi nesourodou dvojicí pouto nejsilnější, přátelství.
Deset let očekávaný počin od tvůrčího kolektivu Fumito Uedy nijak nenavazuje na Ico (2001) ani na Shadow of the Colossus (2005). Charakterem hratelnosti má však The Last Guardian mnoho společného s prvně jmenovaným. S oběma tituly jej pak rovnocenně spojuje minimalistický narativ, kdy se nikdy nedozvíte více, než bezprostředně potřebujete vědět. Povaha překážek vychází z prostředí skalních ruin v rozvalu. Nebesa jsou takřka na dosah, nicméně dno nesčetných průrv a propastí v nedohlednu. Další nebezpečí představují stráže podobné sochám z terakotové armády.
Mnohé nástrahy a výškové rozdíly by bezejmenný chlapec bez mýtického zvířete, jemuž říká Trico, neměl šanci překonat, ale ten se pro změnu bojí skleněných očí. K pákám otevírajícím velké brány se zase dostane pouze jeho malý chráněnec, který po Tricovi smí libovolně šplhat. Gryfa zvící tvor rovněž rád mlsá dřevěné sudy s modrozelenou substancí, jež není nikdy obtížné najít a odměnit tak svého věčně hladového ochránce. Jak pouto mezi oběma protagonisty poroste, osvojíte si více pokynů pro postupně sílícího Trica, což ovšem neznamená, že vás vždycky poslechne.
Pro: Trico, animace, vztah s Tricem, příběh
Proti: místy frustrace z "neposlušného" Trica; relativně stále stejné prostředí (spousta hnědých chodeb)