Nejlépe hodnocené komentáře

Až moc často se mi stává, že mě k hraní hry, kterou si nakonec velmi oblíbím, přivede jednotlivec - ne masová hysterie. Zde se jedná o vzácného hosta jednoho podcastu – Petra Bulíře. Petr je velkým fanoušek konzole PS4, vždycky mluvil k hrám a ne o blbostech, jak už je neduhem onoho podcastu. Nikdy jsem se taky jeho doporučením nezklamal. A onoho osudového dne se ho ptali, na co se těší. Říct, že na Personu 5 by bylo moc obyčejné, tak u toho použil slůvko „samozřejmě“. Hned si říkám, proč samozřejmě? Vždyť to vypadá jako úplná šílenost, kde zabíjíte obří bimbasy a démony sedící na toaletě – ale podobně jako hlavní postavy hry ovlivňují srdce zlotřilců ve hře, tak mi Petr zas ukradl můj vzdor vůči podobně vypadajícím hrám a já se jí poddal. A byla to zatraceně kvalitní jízda!

Úvodem musím říct – nenechte se odradit tou zmíněnou dvojicí nepřátel. Oba typy jsem potkal za hru tak 5x. A ač jsou některé persony sexualizovány, není to hnané do extrémů.

V komentářích mám ve zvyku psát tak, jak na mě hra zapůsobila, ale jelikož je tento u Persony 5 první, cítím povinnost alespoň trochu nastínit, jak se titul hraje. Jedná se o hru, která vydrží 115 hodin a urychlit nijak nejde. Dialogy jdou odklikávat tak pomalu, že je stejně stíháte číst a musíte si poctivě prolézt skoro vším, co hra nabízí. A těchto 115 hodin se dělí na adventurní část a akční část – v té soubojové budete po vzoru filmu Inception s partou spolužáků pronikat do podvědomí místních zlořádů a měnit je na Mirky Dušíny – netřeba chodit kolem horké kaše, ač premisa zní docela roztomile přihlouple, nejednou jsem si při hraní (obtížnost normal) vzpomněl na Dark Souls. Smrtí hlavního hrdiny přijdete o postup, paláce (podvědomí padouchů) jsou dlouhé a vaše „mana“ která je tak důležitá při soubojích jde regenerovat prostředky, kterých je velmi omezený počet a mnohdy si je musíte dělat přes den místo tak moc důležitých jiných aktivit. V každém tomhle paláci se potloukají strážní, které když přepadnete, tak se promění ve vaše skutečné protivníky. Příklad – strhnete masku strážnému a z něj vyletí čtyři impové a zahájí se boj.

Boj je tahový a má docela dost mechanik. Hodně z nich je taková deus ex machina, kdy vám společník přijde nečekaně na pomoc aby dorazil nepřítele, ale mnohdy víte přesně, co bude následovat – když je nepřítel náchylný na blesky a jeho létající poskoci na střelné zbraně, tak nejdřív omráčíte blesky toho největšího, poté po úspěšném kritickém zásahu předáte štafetu kolegovi vpravo, který revolverem sestřelí všechny čtyři okolo létající zmetky a vy můžete provézt tzv „all out attack“ kdy se efektivně v animačce postavy vypořádají s nepřítelem a dotyčný, kterému se tento „all out attack“ provedl má jakýsi svůj sebestřední setsakramentsky cool shot na kameru. Princip soubojů je ten, že útoků je velké množství a vy nevidíte, vůči čemu je daná persona slabá nebo odolná, dokud si to nevyzkoušíte. A použít instakill vlastnost na neznámého nepřítele, který ji odrazí na vás a zabije hlavní postavu po třech hodinách bez sejvu…to vás naučí opatrnosti.

Líbí se mi, jak efektivně hra také ohlásí vaše úspěchy – množství expů a peněz na vás doslova vybouchne na monitoru, a zvuk levelování postav připomíná praskání ledvin Aba Simpsona, když ho Homer nenechal vyčůrat se. Nikdy jsem se nezbavil toho nepříjemného pocitu v zádech při levelování *plask* *plask*. No a do toho všeho persony chytáte jako pokémony a můžete je kombinovat, abyste vytvářeli silnější, kteří dědí některé útoky původní dvojice. Když vás až moc štve nějaký nepřítel, tak si ho ochočte – rázem získáte veškeré informace o dané personě a můžete také používat její útoky. Mrzí mě trochu, že ta cool vypadající persona z krabiček a artů v úvodu hry poslouží jen k vytvoření nové, trapně vypadající – ale ke konci, kdy si doslova klestíte cestu úředníky z úřadu nebeského, není o zajímavě a cool vypadající persony nouze.
A dále je tu adventurní část, kde navštěvujete školu, plníte nelehké testy, zlepšujete si sociální dovednosti a hlavně zvyšujete úroveň jakéhosi vlivu vašich společníků a lidí, kteří vám na vaší pouti externě pomáhají. Tohle je jedna z nejpropracovanějších věcí, protože jak už jsem zmínil – hra je velmi obtížná a tak značně pomůže, když se jako bonus k úspěšnému zakončení menšího příběhu dané postavy dočkáte i toho, že pro vás třeba vykryje jindy smrtící ránu, která by vás vrátila o pár hodin zpět. Váš opatrovník vás naučí vařit lepší kávu, která vám přidává tak vzácnou manu. Doktorka bude prodávat účinnější léky, kluk, co paří na automatech vás naučí líp střílet, vaše učitelka pro vás bude získávat čas během hodin – protože čas, ten je tu tou nejvzácnější komoditou. Hodně se mi líbila hráčka shogi se kterou se také hraním těchto japonských šachů zlepšujete v palácích. Nestihl jsem se věnovat mnohým postavám a nevím ani, zda by to šlo. Protože i tak jsem doslova na poslední chvíli vymaxoval všechny statistiky, které byly často potřebné k určitým úkolům. Do práce jsem šel asi jen 3x a praním prádla (v palácích nacházíte špinavé zbroje, které se stanou použitelnými jen po vyprání) jsem čas neztrácel. Nejprve můžete provést jednu akci denně, časem vás pustí ven i v noci, získáte tak akce dvě. A ač ve hře prožijete bezmála rok, dnů je zatraceně málo a dobře si rozmyslíte, jestli si uděláte kávu na zítřejší dungeon, nebo zvýšíte úroveň u některé z postav – a vaši parťáci v sobě probudí na maximální úrovni novou personu a to už stojí za zvažování. Time management v nejlepší podobě.

Nejenže se tyto dvě roviny hry krásně doplňují a cítíte, že když pro vás společník vykryje ránu, tak to není jen čísílkem (no… v praxi určitě je) ale dává to smysl, protože ty postavy s vámi prožili už tolik. Hra má naprosto epické finále, kdy vidíte, jaký dopad jste měli na všechny ty postavy kolem. Ukazují se v cutscénách, vzpomínají na váš společný čas, uroní za vás občas slzičku. Hráč má pocit, že bude daným postavám chybět – to je to, co každý mladý Japonec v depresi potřebuje, ale není to jen o tomhle. Ve hře prožijete rok (já ho tam nechal i reálně) a díky té délce mají všechny ty závěry ten správný dopad. Až mě mrzí, že jsem nestihl víc. Nikdy nezjistím, co za chlápka byl ten podivný prodavač zbraní, jeden confidant jsem ani nepotkal a taky by mě zajímalo něco víc o věštkyni nebo novinářce a také jsem nelidsky ignoroval Futabu a tzv. Twin Wardens. Potěšilo taky, že romance nejsou ve stylu Mass Effectu „We’ll bang okay?“. Ve hře toho prostě strašně moc, co se nedá ve 115h stihnout. A to je dobře! Jen bohužel já to znovu hrát asi nebudu.

Jediná výtka patří tomu, že hlavní hrdina nemluví, protože z jeho pokřikování při vyvolávání person se jedná o kvalitního dabéra a rád bych ho slyšel víc. A byl určitě hodně kvalitní, protože ovlivnil i tříletého synovce, který pak pořád pokřikoval „personaaaaa!“.

Hru si určitě zahrajte, pokud pijete rozpustnou kávu a chybí vám motivace přejít na zdravější espresso. Já jsem ke hře díky tématice kavárny nedokázal sednout bez šálku. Tohle jim jde – Catherine měla něco podobného s míchanými drinky. Atlus se nezapře. Jen by mě zajímalo, jestli je káva s curry nějaký vtip, nebo se to opravdu pije. Zkoušet to nebudu.

Jsem příjemně překvapen, že se takhle komplexní hra vyvarovala nějakých chyb apod., bylo zajímavé hrát něco, co nevyžaduje jediný patch. Nezvyk.