Metal Gear Solid 4: Guns of the Patriots

Kojimův Magnum opus jsem zdárně dohrál do konce a hned na začátek musím říct, že po stránce "filmařského řemesla" stále těžko nachází konkurenci. A to se jedná o titul původně z roku 2008. A teď když byl propuštěn ze svého PS3 vězení a vyšel konečně v rámci druhé Master Collection, mohou si jej zahrát úplně všichni.

Příběh je kulminací všeho, co Kojima budoval už od prvního Metal Gearu. Snake tak musí čelit Big Bossově odkazu, Patriotům a také Ocelotovi, který si hraje své 5D šachy. A přitom procestuje celý svět včetně Prahy, o které se tu mluví pouze jako o východní Evropě. Kojima přitom počítá s tím, že se v ději a množství postav budou někteří hráči i ztrácet, tak v konkrétních pasážích pracuje i s jednoduchým systémem flashbacků, které sledem záběrů připomenou, kde v minulosti hráči danou postavu nebo moment mohli vidět.

I vzhledem k tomu, že měla PS3 specifickou architekturu, tak musel tým port budovat místy skoro od nuly. Po rozporuplných ohlasech u první kolekce si na tom ale dali tentokrát záležet a dodali skvěle optimalizovaný titul, který se na PC hraje přímo skvěle. Gameplayově je samotný MGS4 pecka a je vypiplaný do posledního detailu. Dál to Kojima posunul snad už jen v The Phantom Pain, který sice dominuje po herní stránce... ale ve všech ostatních ho čtyřka hravě poráží.

Střih některých scén je místy přímo neskutečný. Dodnes si navíc MGS4 drží prvenství v "nejdelší cutscéně" vůbec, která je sice spíše slepencem několika za sebou jdoucích scén, ale pořád je to něco málo přes hodinu. Když hru tedy člověk dohraje, může si vzít popcorn a vychutnat si propracovaný epilog, který s sebou přináší i několik zvratů měnících význam celého díla.

Opět mohu pochválit i boss fighty, které na jednu stranu fungovaly jako pocta bossům z předchozích dílů, ale pořád v sobě měly nějaký zajímavý twist. Už dlouho se mi navíc nestalo, abych byl z nějakých postav i trochu připosraný, což taky beru za jednoznačné plus. Stačilo první představení BB Unit složené z ozbrojených krásek... a člověku bylo jasné, že s těmihle slečnami to tak jednoduché zase nebude. Vedle nich jsou tu pak stroje Gekko, jejichž uvedení v sobě mísí také něco mezi zděšením a what the fuck is that. Když jsem si o nich četl i Kojimův komentář, že přímo plánoval vytvořit stroj, co by psychologicky dokázal sejmout nepřátele... tak jsem mu uznal za pravdu. Plán mu vyšel skvěle.

Od chvíle, kdy jsem sérii odstartoval s Deltou, si u mě držela také prvenství jako nejlepší díl série. Osudová čtyřka to ale hravě překonává a už od prvního aktu jsem si říkal, že jestli si tohle tempo hra udrží, zaujme také ono pomyslné místo na trůně. A taky se stalo. MGS se tak u mě zařadilo mezi mé oblíbené série a brzy dám třeba šanci i Death Stranding, který jsem sice dříve zkoušel... ale nyní když mám Kojimu nacítěného, tak ho třeba konečně docením.