Kojimův Magnum opus jsem zdárně dohrál do konce a hned na začátek musím říct, že po stránce "filmařského řemesla" stále těžko nachází konkurenci. A to se jedná o titul původně z roku 2008. A teď když byl propuštěn ze svého PS3 vězení a vyšel konečně v rámci druhé Master Collection, mohou si jej zahrát úplně všichni.
Příběh je kulminací všeho, co Kojima budoval už od prvního Metal Gearu. Snake tak musí čelit Big Bossově odkazu, Patriotům a také Ocelotovi, který si hraje své 5D šachy. A přitom procestuje celý svět včetně Prahy, o které se tu mluví pouze jako o východní Evropě. Kojima přitom počítá s tím, že se v ději a množství postav budou někteří hráči i ztrácet, tak v konkrétních pasážích pracuje i s jednoduchým systémem flashbacků, které sledem záběrů připomenou, kde v minulosti hráči danou postavu nebo moment mohli vidět.
I vzhledem k tomu, že měla PS3 specifickou architekturu, tak musel tým port budovat místy skoro od nuly. Po rozporuplných ohlasech u první kolekce si na tom ale dali tentokrát záležet a dodali skvěle optimalizovaný titul, který se na PC hraje přímo skvěle. Gameplayově je samotný MGS4 pecka a je vypiplaný do posledního detailu. Dál to Kojima posunul snad už jen v The Phantom Pain, který sice dominuje po herní stránce... ale ve všech ostatních ho čtyřka hravě poráží.
Střih některých scén je místy přímo neskutečný. Dodnes si navíc MGS4 drží prvenství v "nejdelší cutscéně" vůbec, která je sice spíše slepencem několika za sebou jdoucích scén, ale pořád je to něco málo přes hodinu. Když hru tedy člověk dohraje, může si vzít popcorn a vychutnat si propracovaný epilog, který s sebou přináší i několik zvratů měnících význam celého díla.
Opět mohu pochválit i boss fighty, které na jednu stranu fungovaly jako pocta bossům z předchozích dílů, ale pořád v sobě měly nějaký zajímavý twist. Už dlouho se mi navíc nestalo, abych byl z nějakých postav i trochu připosraný, což taky beru za jednoznačné plus. Stačilo první představení BB Unit složené z ozbrojených krásek... a člověku bylo jasné, že s těmihle slečnami to tak jednoduché zase nebude. Vedle nich jsou tu pak stroje Gekko, jejichž uvedení v sobě mísí také něco mezi zděšením a what the fuck is that. Když jsem si o nich četl i Kojimův komentář, že přímo plánoval vytvořit stroj, co by psychologicky dokázal sejmout nepřátele... tak jsem mu uznal za pravdu. Plán mu vyšel skvěle.
Od chvíle, kdy jsem sérii odstartoval s Deltou, si u mě držela také prvenství jako nejlepší díl série. Osudová čtyřka to ale hravě překonává a už od prvního aktu jsem si říkal, že jestli si tohle tempo hra udrží, zaujme také ono pomyslné místo na trůně. A taky se stalo. MGS se tak u mě zařadilo mezi mé oblíbené série a brzy dám třeba šanci i Death Stranding, který jsem sice dříve zkoušel... ale nyní když mám Kojimu nacítěného, tak ho třeba konečně docením.
Příběh je kulminací všeho, co Kojima budoval už od prvního Metal Gearu. Snake tak musí čelit Big Bossově odkazu, Patriotům a také Ocelotovi, který si hraje své 5D šachy. A přitom procestuje celý svět včetně Prahy, o které se tu mluví pouze jako o východní Evropě. Kojima přitom počítá s tím, že se v ději a množství postav budou někteří hráči i ztrácet, tak v konkrétních pasážích pracuje i s jednoduchým systémem flashbacků, které sledem záběrů připomenou, kde v minulosti hráči danou postavu nebo moment mohli vidět.
I vzhledem k tomu, že měla PS3 specifickou architekturu, tak musel tým port budovat místy skoro od nuly. Po rozporuplných ohlasech u první kolekce si na tom ale dali tentokrát záležet a dodali skvěle optimalizovaný titul, který se na PC hraje přímo skvěle. Gameplayově je samotný MGS4 pecka a je vypiplaný do posledního detailu. Dál to Kojima posunul snad už jen v The Phantom Pain, který sice dominuje po herní stránce... ale ve všech ostatních ho čtyřka hravě poráží.
Střih některých scén je místy přímo neskutečný. Dodnes si navíc MGS4 drží prvenství v "nejdelší cutscéně" vůbec, která je sice spíše slepencem několika za sebou jdoucích scén, ale pořád je to něco málo přes hodinu. Když hru tedy člověk dohraje, může si vzít popcorn a vychutnat si propracovaný epilog, který s sebou přináší i několik zvratů měnících význam celého díla.
Opět mohu pochválit i boss fighty, které na jednu stranu fungovaly jako pocta bossům z předchozích dílů, ale pořád v sobě měly nějaký zajímavý twist. Už dlouho se mi navíc nestalo, abych byl z nějakých postav i trochu připosraný, což taky beru za jednoznačné plus. Stačilo první představení BB Unit složené z ozbrojených krásek... a člověku bylo jasné, že s těmihle slečnami to tak jednoduché zase nebude. Vedle nich jsou tu pak stroje Gekko, jejichž uvedení v sobě mísí také něco mezi zděšením a what the fuck is that. Když jsem si o nich četl i Kojimův komentář, že přímo plánoval vytvořit stroj, co by psychologicky dokázal sejmout nepřátele... tak jsem mu uznal za pravdu. Plán mu vyšel skvěle.
Od chvíle, kdy jsem sérii odstartoval s Deltou, si u mě držela také prvenství jako nejlepší díl série. Osudová čtyřka to ale hravě překonává a už od prvního aktu jsem si říkal, že jestli si tohle tempo hra udrží, zaujme také ono pomyslné místo na trůně. A taky se stalo. MGS se tak u mě zařadilo mezi mé oblíbené série a brzy dám třeba šanci i Death Stranding, který jsem sice dříve zkoušel... ale nyní když mám Kojimu nacítěného, tak ho třeba konečně docením.
Pro: Příběh, cutscény, filmovost, gameplay, Praha, bossové, postavy, hudba
Proti: Trochu klišovité finále a kostra vyprávění, fekální humor