Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

« Předchozí Následující »

Tomb Raider

  • PC 85
  • PS1 90
Na obalu pevné kulaté, ve hře ostřejší než poslední Trumpův tweet na Kimovu adresu, ale čert to vem. Lara Croft odstartovala dodnes trvající mánii sexuální fantazie podstatné části mužské populace a já nejsem výjimkou. Její přednosti však nejsou jedinými přednostmi prvního Tomb Raidera.

Dalšími v pořadí jsou ponurá atmosféra, pozoruhodné monumentální lokace, adventurní část a skvělá hudba. Za hudbu ubírám PC verzi 5 %, kde některá hudba chybí úplně, což na jednu stranu jde lehce vyřešit modem, na stranu druhou jsem ušetřený čas mohl věnovat mému oblíbenému nicnedělání.

Úplně poprvé jsem Laru poznal na demoverzi, kdy ta nám tak zavoněla, že jsme brzy koupili za jářku židovských 1599 Kč verzi plnou (a poté i další čtyři pokračování) a i několikrát ji jako děcka dohráli. Zřejmě i proto moc nerozumím, když někdo tvrdí, že je těžká, nebo že nechápe, jak se skáče. Dojdu k okraji, skočím dozadu, rozběhnu se a skočím. Halo? Střelba je automatická jako úspěšné absolvování maturitní zkoušky na soukromé škole a zde se opět jen projeví nespokojenost těch, co syslí náboje do lepších zbraní, protože co kdyby náhodou? Sice ti po dohrání zbyde 1000+ nábojů v UZI a přes 40 lékárniček, ale hej.

Mně vždycky imponovala rozlehlost zdejších úrovní a některé opravdu vypečené věci, jako umístění železných cihliček do Midasovy dlaně, aby zezlátly. Level s místnostmi Atlase, Damokla a dalšími byl také naprosto skvělý, stejně jako Colloseum a jiné. V podstatě moc nemusím akorát poslední mapy, kde se proháníte v útrobách Atlantidy.

Tomb Raider 1996 byl opravdu průkopník, a i když některé jeho další pokračování byly o fous lepší, stále zůstává v mém srdci a dodnes si ho rád zahraju. Jo a představte si výše zmíněné výtky některých hráčů ve verzi na PS1, kde nebyl libovolný save, ale dalo se ukládat jen u krystalů. To byla vojna!

Pro: prostředí, hudba, lokace, délka, atmosféra, Lara

Proti: závěrečné levely, chybějící hudba (PC)

+43

Final Fantasy VII

  • PS1 95
Sedmý díl je řadou hráčů považován za to nejlepší jRPG, o čemž jde diskutovat a dlouze polemizovat, pravdou však je, že při hraní pocítíte, že netrávíte čas u obyčejného titulu.

Příběh o pokrokové organizaci Shinra a skupině rebelů Avalanche, která se jí staví na odpor. Shinra vysává ze země energii Mako ze které pochází (a koluje) veškerý život planety, a tím narušuje celkovou rovnováhu. Avalanche v čele s Barretem, Cloudem a Tifou se na počátku snaží ničit jednotlivé reaktory v Midgaru, postupně je ale děj zavede na různá místa při honbě za hlavním záporákem Sepirothem.

Děj je na poměry počítačových her velmi spletitý, a je tím hlavním motorem proč hrát jednen z těch velice dlouhých titulů, který vydrží na jeden až dva týdny intenzivního hraní. Nutno však dodat, že časová investice si zhodnotí v jeden z nejlepších herních zážitků. Především kvalitní sci-fi příběh s velkým množstvím zvratů bude tím, co si po dokončení ze sedmého Final Fantasy odnesete. Ač se autoři nevyhnuli hluchým pasážím, je drtivá část napěchována poutavými videosekvencemi, dialogy ústředních postav nebo vizuálně přitažlivých backgroundů.

Druhým stěžejním prvek mimo příběhu jsou souboje. Jejich počet dosahuje několika stovek, s bossy si střetnete také nepoměrně častěji než v západních role-playing hrách. U nich je nejdůležitější iniciativa (doba než můžete použít další ůtok/schopnost), limity (speciální ůtok) a kouzlení za pomoci Materií. Materie se vkládají do zbraní či brnění a můžou vytvářet různé kombinace. V pozdější fázi, především v místech kde je vysoká koncentrace random encounterů však zábavnost jde stranou, jelikož trojka v čele s Cloudem v klidu rozmázne kdejakého soupeře, sloužícího jen ke zvýšení bodů zkušenosti.

Technická stránka je i po letech výborná. Jednotlivé lokace mají svůj specifický ráz, ručně kreslené a následně vyrenderované pozadí nepostrádají atmosféru. Jedinou výtku si zaslouží postavy složené z několika polygonů, ale po pár hodinách si ani nevzpomenete, proč jste si na ně stěžovali. Samostanou kapitolu je soundtrack mající něco přes stovku delších nahrávek. Jednodušše je výborný i na samostatný poslech. Na ukázku například Cid´s Theme a Gold Saucer.

Nádherná hra, kterou by každý fanoušek žánru měl vyzkoušet, a třeba i změnit názor na tuto odnož RPG.

Pro: příběh, předrenderované lokace, délka, soubojový systém, hudba, tuhá obtížnost

Proti: pár maličkostí

+25(26-1)

Crash Bandicoot

  • PS1 80
První dobrodružství mého oblíbeného vačnatce. V prvním díle umí pouze skákat a točit se.
Ve hře navštívíme celkem 3 ostrovy. Úrovně jsou různorodé. Někdy navštívíme ztracené město, někdy prcháme před koulí a nebo jedeme na praseti. Hru lze dohrát na 100%.
Ve hře lze získat 26 drahokamů z nich 6 je barevných. Drahokamy lze získat rozbitým všech beden v úrovni. Ve hře projdeme celkem 32 úrovní, z nich v 6 úrovních musíme porazit bosse. Ve hře narazíme na různé nepřátelé, třeba kraby nebo domorodce.

Pro: Vše

Proti: Nic

+20

Chrono Cross

  • PS1 80
Vytvořit kvalitní pokračování jednoho z nejpopulárnějších jRPG, Chrono Trigger - moc obtížnějších úkolů vývojářská studia nevidí, nicméně po více než pěti letech se objevil na trhu dlouho očekávaný Chrono Cross. Nepřímé pokračování, které si mělo vzít to nejlepší z hratelnosti Trigger a nasadit na to nový příběh, který by se měl vyrovnat dnes již kultovnímu putování Crona, Marle, Luccy a dalších přátel.

Pokud nepočítáme vizuální novelu Radical Dreamers: The Unstealable Jewel (mimochodem zajímavý a nikdy oficiálně nevydaný titul, který představí hrdiny z Chrono Cross), jedná se o zcela nové zasazení a postavy. Hlavním motivem jsou ovšem paralelní světy, a to hráč nejvíce pocítí na tom, když se celá herní mapa promění (mnohokrát) k nepoznání. Pokud se o něčem vášnivě mluvilo, tak to bylo zamýšlených úctyhodných čtyřicet pět postav k najmutí do party. V realitě je tento prvek ovšem nepříliš zajímavý, jelikož si hráč najde několik favoritů a ti mají přednost. Chrono Cross je ale především velké dobrodružství, jednou se infiltrujete na pirátskou loď, podruhé zase hledáte cestu na zámek plný pastí, jindy se procházíte po slunné pláži. Momentů je opravdu dost, a klasicky pohádkový příběh s lehce naivními dialogy (přeci jen, vede je převážně 17 letý kluk) k tomu patří.

Co hráč vidí na první pohled je ale vizuální kvalita videohry. Chrono Cross je zcela nádherný, tropické prostředí, pastelové barvy a specifická pirátsko-fantasy tematika (od architektury po oblečení postav), až překvapivě so sebe vše zapadá a tvoří fungující celek. A to především i díky hudbě, znovu od Mitsudy (Fragments of Dreams), a tomu, že se vše na obrazovce hýbe a dýchá životem. Tvůrci ze Square vytáhli z již několika let staré konzole absolutní maximum, a jen málo her na systému je hezčích (snad jen Valkyrie Profile).

Vedle Xenogears, tří dílů Final Fantasy, Vagrant Story, Star Ocean II a Persony 2 to nejlepší, co se objevilo ve zlaté éře jRPG žánru. Každá z těchto her měla specifické kouzlo, přinesla neopakovatelný zážitek a vydržela dlouhé desítky hodin. Nicméně je to právě Chrono Cross, který se s Final Fantasy VII přetahuje o korunu krále role-playing her na PSX. Osobně volím FF VII (byl první), ale pravá dobrodružná atmosféra je nejvíce znát v Chrono Cross. Netřeba dalších slov, i dnes Cross neztratil moc ze svého lesku – takže vyzkoušení je stále více než doporučeno.

Pro: hratelnost, soubojový systém, vizuální kvality, hudba, atmosféra

Proti: občas zdlouhavé, není to přeci jen Trigger

+18

Parasite Eve

  • PS1 90
Že je Parasite Eve z produkce Square Softu, to poznáte okamžitě kromě loga i v prezentaci a dokonalé hudbě, tato prezentace je dokonalostí do oči bijící. Tuhle hru bych nazval takovou baby Final Fantasy. Svět se dostal do spáru mutagenních pokusů a zkáza je na spadnutí. Zlá Eve se pokouší zničit "zkažené lidstvo" a mutacemi přinést novou, dokonalejší formu života, která však nejdříve musí požrat současné lidstvo (co mi to jen připomíná? :-) Snaha páchat dobro pomocí bestiálního zla je zde naprosto zjevná, ale máme tady naštěstí New Yorkskou policejní agentku Ayeu Breu, která se tomuto zlu hrdinně silou postaví.

Ano, čtete dobře, New York. Hra se totiž oproti Final Fantasy odehrává v našem reálném světě a ve Spojených Státech Amerických. Prezentace je asi na úrovni Final Fantasy VIII, což znamená naprosto vrcholná na svou dobu na Playstation 1 a tohle prostě uměl jen Squaresoft. Hra je proložena dokonalými filmovými sekvencemi dokreslující pochmurný temný příběh, skrývající však naději. Naději v normální ženě, která se bude chtít postavit zlu, před kterým většina lidstva dávno rezignovala. Hra působí zajímavě taky feministickým pojetím, kdy si to defakto o svět rozdají dvě kočky. Hra začíná opravdu působivě, jako žena v šatech jdete do divadla a tam se odehraje masakrální vražda. Ze sexy ženské v róbě se z vás stává to, čím jste, policejní agentka a začne vyšetřování, respektive boj o holý život.

Samotná hra se odehrává v renderovaných lokacích, po kterých se pohybujete 3D postavičkou. Lokace jsou opravdu provedeny působivě, někdy, když se procházím nějakým městem večer a je tam parčík s lampičkami a je trochu mlha, vždy si vzpomenu na tuhle hru. Asi bych v této hře ohodnotil atmosféru mlhavého tajemného městečka asi jako vůbec nejlepší, jakou jsem ve hrách zažil, trochu se to blíží Silent Hillu v kombinaci s Alone in the Dark.

Ve hře hrajete za jednu postavu, souboje probíhají v Active Time Battle režimu a tady říkám na rovinu, že je to v RPG hrách pro mě nejoblíbenější forma soubojů vůbec, kterou u mě nikdy nic nepřekonalo. Líbí se mi v podstatě tahový režim, v kterém vám však běží čas, což zvyšuje napětí a adrenalin. Oproti starším Final Fantasy je tady díky ovládání jedné postavy jedna změna, postavou můžete v rámci boje pohybovat a uhýbat tak útokům nepřítele. Čili postava nestojí jen na místě a nespočívá její jediný pohyb v přiblížení se k nepříteli v rámci útoku.

Čím mě hra doslova uchvátila je zbraňový a obranný arzenál s detaily, které dělají ze hry tak trochu Jagged Alliance. Máte k dispozici různou škálu střelných zbraní, s různými náboji a budete vyvažovat, kde použít jakou střelnou zbraň. Doslova záludností je, že když použijete pistole do obou rukou, dáváte jen poloviční damage na každou. Proto je vždy lepší používat jen jednu zbraň, ne nacpat postavě do každé ruky pistoli. Zbrojí jsou vám různé typy vest. Postava se vyvíjí klasickým sběrem expů a rostoucími bodíky do vlastností jako jsou Hit pointy, ale taky dostanete body na rozvážné rozdělení do skillů jako je útok, obrana, energie, rychlost.

Když to vše shrnu - dech beroucí výpravný příběh s prvky detektivky a hororu, působivé lokace, dokonalý soubojový systém s vývojem postavy, taktické prvky co se zbraní a zbroje týče, na svou dobu excelentní grafika....máme tady RPG jako řemen a nebudu se tajit tím, že tahle hra patří mezi to nejzásadnější, co jsem si jednak na poli japonských RPG, tak z produkce Squaresoftu zahrál. Na závěr jen dodám, že hra je ve srovnání s jinými RPG velmi krátká, dohrajete ji za cca 25 hodin, ale i to bych považoval za klad, protože těch 25 hodin je ryzí zábava bez pocitu, že se to táhne. Hra vás pohltí a skončí prostě tak akorát. Pokud budete chtít přídavek, je možno rozehrát New Game + s opravdu velmi mnohopatrovým mrakodrapem na konci a lehkou změnou v závěru, který jsem už teda ale nedal :-) Na co se ale těším, že si po mnoha a mnoha letech tuhle hru někdy brzy zahraji znova. Jednoznačná devadesátková záležitost. A podotknu, že jedna z mála apokalyptických her, která mě uchvátila atmosférou a snahou tu apokalypsu odvrátit. Je zde naděje. Deset % dávám dolů jen za tu délku hry, kterou však považuji jak za negativum, tak pozitivum zároveň.

Hra má jinak druhý díl, který je ale herně dosti odlišný, ale o tom až jindy :-)

90%

Pro: Atmosféra, příběh, soubojový systém, na jRPG neotřelé prvky a nápady.

Proti: Pro někoho může být hra krátká, na to jak je skvělá, ale to není zápor, prostě to nepřepálili a je to akorát.

+17

Final Fantasy VII

  • PS1 100
Final Fantasy VII, kolik hodin jsem vlastně obětoval jedné z nejlegendárnějších a nejlepších her všech dob? Nevím, ale časomíra se mi už dvakrát zastavila na 99 hodinách a jistě nejsem jediný. Koneckonců vyšly tři další hry s touto číslovkou a její postavy jsou dnes známy v celém herním světě.

Putování v kůži Clouda začíná nenápadně. Jeho úkolem je zničit reaktor společnosti Shinra vysávající z planety Mako, jakousi životní energii. Vše se samozřejmě zamotá a po opuštění Midgaru, ústředního města Shinry, je jasné, že nic není jen černé a bílé. Cesta za hlavním záporákem Sephirothem je napínavá a neobsahuje žádná hluchá místa. Pořád se něco děje a smrt Aeris je i dnes jeden z nejsilnějších herních okamžiků.

Osobně si myslím, že bojový systém s pomocí různě kombinovatelných materií, patří stále k těm nejlepším (snad jen moderní část série Persona se mu vyrovná) z jRPG. Možností, jak upravovat kouzla a schopnosti, je nespočet. Je pouze na vás, kterým směrem se budete ubírat. „Vysávání“ z FFVIII se může jít klouzat. Dnes mi trochu vadí, že v aktivní partě lze mít pouze tři postavy.

K hudbě stačí napsat jediné: Nobuo Uematsu. Ze široké nabídky si každý jistě najde svou oblíbenou melodii. Jedinou výtku mám k hlavní battle theme. Celkem rychle se oposlouchá, což je důvod, proč mám radši hudbu od Megura v sérii Megaten, který je minimálně v tomto ohledu lepší.

Grafika vypadá pořád k světu. Různorodým a detailním prostředím se pohybují pouze z několika poligonů složené postavičky, nezapomeňme, že se jedná o rok 1997. V boji FFVII vypadá přeci jen lépe. Efekty summonů a nejlepších kouzel jsou nádherné, i když časem poměrně neúčinné.

Obtížnost je spíše na nižší úrovni. Závislá je hlavně na materiích, které hráč zrovna používá. Problém nastává u postgame obsahu. Kdo chce porazit nejtěžší bossy, musí jednoduše pobíhat dokola a grindovat v náhodných soubojích. Naštěstí se to netýká hlavního příběhu, takže nováčci žánru nemusí mít strach.

Sedmý díl Final Fantasy byl bezpochyby průlomovým. Nejen pro hry obecně nebo jRPG, ale i pro mnoho hráčů včetně mě. Poprvé jsem byl připoután k televizi a „fandil“ postavám v ní. I po těch letech stále občas přemýšlím, jaký je vlastně vtah trojice Clous-Tifa-Aeris.
+16

Policenauts

  • PS1 80
Policenauts začínají tak, jak drtivá většina detektivních příběhů. V kanceláři detektiva. Klasické soukromé očko, dnes již tedy detektiv a bývalý "policenaut" Jonathan Ingram, je navštíven svoji bývalou ženou a je žádán o pomoc – nalezení jejího současného manžela. Tato pomoc má ale rychlou katarzi, jelikož je Lorraine nedlouho po odchodu z detektivní kanceláře zastřelena. Proč a kdo měl motiv, a souvisí to s tím, co Lorraine po Jonathanovi žádala? Zápletka je tradiční, ale nabídne i několik originálních námětů. Hlavní přednosti ale spadají k jiným aspektům hry.

Dnes již kultovní vizuální novela s nezaměnitelnou estetikou 90. let nabídne přesně to, co by hráč mohl očekávat při návštěvě herního obchodu a zhlédnutí krabice hry. Výbornou vizuální stránku, která se může rovnat anime produkci své doby, propracované charaktery a motivace a mnoho lokací. Je také z čeho vybírat, Policenauts se odehrávají v roce 2040 a to na rozlehlé vesmírné kolonii „Beyond Coast“ – jedná se tak o nejzazší variantu univerza Hideo Kojimy ve kterém se odehrává i Metal Gear Solid. I proto se zde například objeví Meryl. Nicméně formou jde především o navázání na Snatchera, ale prakticky ve všech aspektech jdou tvůrci z Konami dále než v titulu z roku 1994. Klasická hratelnost japonskcýh adventur s kontextovým menu je zde dovedena k co největšímu pohodlí, a tak samotné hraní mnohdy připomíná sledování napínavého anime. Nechybí ovšem ani akční pasáže (střelba) a logické hádanky. Na ploše přibližně dvanácti hodin je tak předvedeno docela velké množství inovací v žánru, ale především jde o propracovaný svět a celou řadu informací okolo. I z tohoto důvodu se stalo Policenauts kultem a v roce 2009 se hra dočkala neoficiálního, a dlouho vyhlíženého, překladu.

A to jen zaslouženě, zvláště když jde o japonskou adventuru (novelu) asi nejpřístupnější a také s odkazem na MGS, které zná většina hráčů. Šlo by říci ideální začátek. Chyby jsou již čistě subjektivní, kdy je hráč konfrontován zdánlivě nekončícími dialogy a někdy není přesně jasné, co udělat aby se příběh posunul. Závažné problémy ale hledat nejde.

Jak by vypadala vizuální novela pomlčka adventura, pokud by ji tvořilo studiu s velkým rozpočtem a zásobou kreativního pnutí? Pravděpodobně jako Policenauts. I vzhledem k historické důležitosti jasné doporučení.

Pro: vizuální stránka, dabing, hudba, inovace,

Proti: někdy dlouhé dialogy

+16

Crash Bandicoot 3: Warped

  • PS1 100
Patrně nikdy nebudu schopen vyjádřit, co pro mě znamená třetí díl ze série her s Crashem Bandicootem. Je to zkrátka neuvěřitelná citovka a pro mě asi nejlepší hra, která spolu s Metal Gear Solid na Playstation 1 vyšla. V následujících řádcích se pokusím shrnout své hluboce nostalgické pocity. Předem se omlouvám za silně citově zabarvenou recenzi. Jdeme na to...


Mohlo mi být asi tak sedm let, když jsem se poprvé dostal do styku s Playstationem. Tehdy ho táta dotáhl ani nevím odkud a s ním i několik parádních her. Bohužel, většina jich byla parádních jenom pro tátu, protože byly takzvaně s hvězdičkou. Jmenovitě Silent Hill, Resident Evil nebo Alone in the Dark: The New Nightmare. Pro mě, malého školáčka, se tam vyjímaly zejména dva tituly. Vtipný, ale tehdy pro mě i místy strašidelný MediEvil a můj nový nejlepší kamarád Crash (konkrétně dvojka). Tenkrát v obýváku u televize sedávala celá naše rodinka (včetně dvou bratranců) s cílem pobavit se neúspěchy momentálně hrajícího člena party. Všichni to totiž brali smrtelně vážně. Snad jen já jsem to ještě tak úplně neřešil. V těch letech jsem ani neměl pomyšlení na nějaké kompletní dokončování her a pařil jsem jen tak pro radost. Krystaly, nekrystaly – diamanty, nediamanty.

Uplynulo pár měsíců a táta mi radostně volal z práce, že sehnal Crashe trojku a že budu čumět, co tam všechno je. Krom nových levelů a možnosti řídit skútr říkal, že přibyl i nějaký systém speciálních funkcí a taky časovky. No zajisté nemusím líčit své nadšení a očekávání. Demíčko už jsem znal úplně nazpaměť, takže jsem se těšil jako malé dítě (a to nejen proto, že jsem jím byl). Tatík přišel domů, vložil CD do mechaniky a já se ihned chopil ovladače. Hltal jsem každý detail úvodní animace. Hltal jsem i úvodní obrazovku. Ihned se mi do mozku nesmazatelně vryl hlas, který frajersky uvádí hru slovy: „Kreš Bendikůt VÓÓÓRRRPD“. Rázně jsem udeřil do tlačítka X a spustil tak novou hru. Všechno bylo úplně nové. Nový design warp roomu, moderní ukládací obrazovka, nový způsov volby levelů. Když jsem poprvé stoupnul na knoflík, který předemnou zhmotnil časoprostorovou kouli, údivem mi spadla brada. Ihned jsem si tento díl zamiloval a umístil ho ve svém herním žebříčku tak vysoko, jak jen to šlo. Nyní tam obývá stejnou příčku s prvním Metal Gear Solid a Fallout: New Vegas (aneb hry, které mohu dohrát milionkrát a nikdy mě neomrzí).

Ačkoliv jsem třetího Crashe dohrál nespočetněkrát, stále mu nemůžu upřít jednu věc. Je to neuvěřitelně obtížná hra. Ano, jsou v něm levely, které člověk projde raz dva. Pak jsou v něm ale takové, kde bude člověk umírat. A bude umírat dlouho. A bude umírat dlouho a stále dokola. A to byl Crash záležitost směřovaná hlavně na dětské publikum. Snad proto bylo dohrání této hry proces, který nám trval několik týdnů, ne-li měsíců. Samozřejmě se obtížnost nedá srovnávat s prvním dílem, ale i tady se najde pár adeptů na rozmlácení ovladače o stěnu (levely Tomb Wader nebo časovka u Hot Coco).

Crash Bandicoot: Warped je pro mě tedy klenot, který svou hodnotou přesahuje i hodnotu všech krystalů, dimantů, a relikvií (včetně těch platinových), které se ve hře vyskytují. Je to hra, kterou si rád zahraju po těch letech zas a znovu, bavím se u ní a pravidelně ji alespoň jednou ročně celou projdu na ePSXe emulátoru, společně se svým spolubydlícím. Je to hra, která je pro mě nenahraditelná a ve všech směrech dokonalá. A pokud jsem vás touto recenzí už dávno neznechutil, tak si můžete ještě na závěr projít seznam pro mě nezapomenutelných detailů a příhod, které jsem s třetím Crashem zažil:



- Nikdy nezapomenu na strach, když jsem omylem přepsal tátovu uloženou pozici s téměř stoprocentním postupem. Táta mi samozřejmě nic neudělal, ale zrovna nadšený taky nebyl.

- Nikdy nezapomenu, jak jsem se rozčiloval u levelů s letadýlky, které mi nakonec stejně musel splnit můj bratranec, fanda modelařiny a Ace Combatu.

- Nikdy nezapomenu na to, jak jsem se neuvěřitelně bál posledního levelu se světluškou.

- Nikdy nezapomenu na to, jak jsem byl překvapen, když se uprostřed warp roomu objevil modrý výtah a já tenkrát absolutně netušil, proč tam vlastně je.

- Nikdy nezapomenu na pocit zděšení, když jsem poprvé naběhl do elektrického plotu před vstupy do jiných časových etap.

- Nikdy nezapomenu na tu bžundu s bazukou.

- Nikdy nezapomenu na úlek a následný záchvat smíchu, když mě v jednom ze středověkých levelů odpálil dvojhlavý obr přímo na televizní obrazovku.

- Nikdy nezapomenu na zvuk, který vydává Aku-Aku, když ho Crash sebere. Doteď se s některými lidmi přu, co vlastně Aku-Aku říká. Pro mě je to jasné "hutrga", od nějž jsem odvodil název Hutrgant.

- Nikdy nezapomenu na jeden ze svých nejoblíbenějších boss figtů s Doctorem N. Ginem.

- Nikdy nezapomenu na to, jak jsem bytostně nenáviděl levely na skútru.

- Nikdy nezapomenu na své první dohrání hry na 100% (nebo spíše na 104%. A už vůbec nikdy nezapomenu na to, když jsem to dojel na celých 105%!!!).

- Nikdy nezapomenu na to, jak jsme s bratrancem přiřazovali postavy ve hře ke členům naší rodiny.

- Nikdy nezapomenu na ten parádní soundtrack.

- Nikdy nezapomenu na to, jak jsem ve futuristických levelech poprvé uviděl toho obřího robota s raketomety v každé ruce a taky na to, jak jsem "nakopal" ten jeho naleštěnej zadek svojí bazukou.


Nikdy nezapomenu...

Pro: Hratelnost a znovuhratelnost, bossové, časovky, hudba, bazuka, Crash, Hutrgant, ...

Proti: Lituji, nedokážu najít jediný zápor (snad jen ty levely na skútru mě mohly míň štvát)

+15

Silent Hill

  • PS1 100
Až na třetí pokus se mi podařilo dohrát tuhle perlu. Vždycky jsem se zasekl u té hudební hádanky ve škole, kterou jsem neměl vůli dokončit. Málem jsem se připravil o velký hororový klenot.

I přes své stáří a grafiku, s prvního Playstationa, si hra zachovává perfektní atmosféru. Při postupu hrou jsem se fakt bál. Není to taková kličkovaná mezi pomalými nepřáteli jako ve dvojce. Tady mají rychlost a jdou nelítostně po vás. Nábojů je málo a hlavní hrdina je navíc kolohnátské kopyto, které, než se stačí otočit, dvakrát umře. Obtížnost je tedy vyšší než u dvojky.

Grafika nestojí za řeč. Když jí překonáte, dostanete naprosto skvělou hru plnou tmy, nechutností, boje, úprků, rébusů. Rébusy dávají smysl a jsou zábavné. Do toho hraje perfektně deptající industriální muzika. Často jsem preventivně ukládal, protože jsem se bál. Pocit strachu ještě znásobí perfektně debilní kamera, kde často nic nevidíte a jen střílíte naslepo.

Co mě ale hnalo hrou nejvíc byl příběh. Naprosto skvělý. Takhle pěkný horor jsem ve hře zažil snad jen u Silent Hillu 2. Chce se to jen přenést přes celkem nepohodlné ovládání a divnou kameru. Jestli s hrou budete mít trochu trpělivosti, bohatě se vám odmění. Sice jen tak 6-7 hodinama hraní, které ale stojí za to. A pořád je tady více konců k dalšímu hraní.

Animace vypadají pořád dobře.

Pro: skvělá tísnivá atmosféra, strach, skvělý příběh, hádanky, hudba, různé konce

Proti: občas problémy s kamerou, krátké

+15

Tekken 3

  • PS1 85
Z nostalgie som sa rozhodol si to zahrať znova a musím povedať, že ta hra nezostarla ako som predpokladal.
Samozrejme, že po grafickej stránke je to riadne „ RETRO “ ale na hrateľnosti nič nestratila. Cez emulátor beží skvele v 60fps a aj sa dá pekne natiahnuť na fullscreen.

Dokopy je tu asi 21 bojovníkov aj so skrytými. Všetko známe charaktery asi okrem dvoch. Prostredie je zaujímavo rôznorodé a príbehové pozadie bolo pre mňa nezaujímavé. Za zmienku stoja aj dva zábavné módy. Jeden je taký krátky fight koridor a v druhom móde zasa hráte divný volleyball.

Táto hra patrí medzi PS1 klasiky, ktoré sa oplatia zahrať aj v dnešnej dobe.
+15

Crash Team Racing

  • PS1 80
Crash Team Racing je jedním z několika málo titulů, které jsem hrál na prvním PlayStationu. Myslím, že jsem si vyzkoušel i nějaký ročník NHL, ale to bylo jen na chvilku a už ani nevím, o jaký se konkrétně jednalo.

Mým nejoblíbenějším závodníkem byl samotný Crash, ale často jsem volil i šíleného doktora Neo Cortexe či obrovitého Tinyho Tigera. Nejvíce času jsem strávil u multiplayeru, kde jsme po sobě s bratrem metali rakety, bomby nebo bleskové koule a využívali i ochranné či zlepšující power-upy, jako je nitro, neviditelnost nebo maska Aku-Aku.

Nepočítám, že se k CTR ještě někdy dostanu, protože žádné PS nevlastním, ale těch hodin, co jsem u něj strávil, určitě nelituji, i když mě hra vždy po určitém čase přestala bavit a musel jsem si dát menší pauzu.

Pro: zábavnost, tratě, závodníci, power-upy, multiplayer

Proti: po určitém čase hra ztrácí šťávu

+14(15-1)

Gran Turismo

  • PS1 100
Hru jsem poprvé objevil v roce 2013. I dnes pro mne není lehké uvěřit, že byla vydána na přelomu 1997/98 s ohledem na tehdejší ponuku závodních her na PC (NFS, Screamer). Po úvodním seznámení s členěním hry jsem se rozhodl nejdřív odehrát její arkádovou část s tím, že simulační část bude přeci jen podstatně těžší. Arkáda posloužila jako seznamka s některými auty a zároveň jako přípravka nebo jezdecká škola pro simulaci.
Jenže ouha, nejdřív jsem byl nucen si odemknout všechny licence. Znamenalo to měsíce tréninku, který se ale nakonec ukázal ve smyslu "tězce na cvičišti, ještě těžčeji na bojišti". Simulace fungovala na principu vyhrávaní kreditů závoděním, nákupu dílů vylepšujících výkony aut a samotném tuningu. Některé závodní série nebo těžší závody mne za první místo odměnili hezkými a většinou perfektně vyladěnými závodními speciály. Hra disponuje americkými, britskými a japonskými vozy, s důrazem na množství japončíků. Dále se vozy dělí na předokolky, zadokolky, čtyřkolky a vozy s motorem umístěným ve středu. Každý vůz je hezky popsán s jeho klady i zápory.
Samotné závodění bych přirovnal k návyku na těžkou drogu. Jakmile jsem byl nucen měnit parametry aut, zkoušet jestli a jak to funguje na okruhu, stávala se ze hry záležitost pohlcující mne i na několik hodin denně. Pomalu jsem si garáž plnil vozy které jsem považoval za nejlépe ovladatelné, což se ne vždycky shodovalo s pojmem nejvýkonnější. Byla tam i možnost auto prodat, bohužel s výraznou ztrátou, protože hra jaksi nebrala v potaz upgrade ani počet závodů jako v NFS Porsche.
Ve hře bylo mnoho technických okruhů se záludnými zatáčkami a mnohdy i nerovným povrchem na kterém auto dokonce poskakovalo. Nejdelší závody, jako např. "300km Endurance Race" trvaly téměř dvě hodiny - samozřejmě v závislosti od auta - a já musel navštívit boxy kvůli výměně ojetých pneumatik a dotankování paliva. Takže kromě ježdění jsem také musel přemýšlet nad strategií boxů. Co se týče poškození vozů, fungovalo bohužel jenom v licencích.
Jediné mínus hry bylo divné chování auta při delším kontaktu s některými mantinely. Jinak vím, že hra má několik různých bugů ale já se nesetkal ani s jedným.

Ještě musím spomenout možnost srovnat své časy s časy závodníků z téměř celého světa na stránkách gtplanet.net a cyberscore.me.uk. I když je GT dvacet let stará hra, pořád přibývají nové časy, dokonce i nové rekordy, což jenom potvrzuje její nadčasovost.

Pro: Obrovské množství aut, hezké tratě, pocit ze závodění, kvalitní systém tuningu

Proti: Divné chování auta při delším doteku s mantinelem

+14

Xenogears

  • PS1 90
Xenogears je bez pochyb jedna z nejzajímavějších videoher, jaké jsem hrál. Kultovní status titulu mě zasáhl až se zvýšeným zájmem o jRPG produkci na PSX (rok 2010), a v té době jsem také četl jednu recenzi Xenogears za druhou. Především ale oslavné články,

Hra, která mi změnila život: Xenogears
Recenze na webu Criticall

To byla v mém případě voda na mlýn, a úkol byl jasný - přesvědčit se o těchto úsudcích skrze vlastní zkušenost. Po sehnání japonsky nadabované verze (z kultovní stránky underground-gamer, RIP) jsem spustil se zatajeným dechem ePSX. A pak to přišlo! Nevěřícně koukám, animované intro, které je na poměry her úžasné! Destrukce vesmírné lodi a bezmoc posádky v kontrastu se stoickým klidem kapitána se mi dostala do mysli a měl jsem, podpořen názory jiných, jasno. Tato hra bude něco jiné, něco neokoukané, něco nadčasové. První hodiny představovali seznamování se hrou a jejími mechanismy, pro mě stále nové a neokoukané mechanismy jRPG a milovaná estetika devadesátkových anime. Nicméně jak jsem poznával vzpomínané plusy rekrutované především z atmosféry a příběhu, tak po stránce hratelnosti Xenogears trochu skřípali. Některé pasáže jsou až noční můrou, a to píši jako někdo, kdo mohl používat savestat a ukládat kdykoliv. I přes tento fakt a zjednodušení byly a jsou některé části frustrující a až znemožňující poklidné vstřebání příběhu v daných pasážích. Nicméně, i tento nedostatek se později jevil jako pozitivum. Nepochopitelně zmatené labyrinty kanalizací a jeskyní, kde číhal náhodný souboj na každém druhém kroku, spíš motivovali v průchodu, abych se mohl kouknout na další střípek z příběhu.

Titul je velmi rozsáhlý, a památných částí obsahuje nespočet. Tvrzení o tom, že jde o jednu z nejlepších nebo možná až nejlepší videohru jistě nelžou. Pokud tedy hráč hledal trochu jiné jRPG, které bude klást trochu náročnější otázky než jak se zbavit zlého vladaře a jeho armády.

Z dnešního pohledu je Xenogears i přes své velmi vysoké kvality ovšem jen těžko doporučitelnou hrou. Pokud mohu srovnat s Final Fantasy VII a Chrono Trigger (tedy společně s Xenogears nejlepší jRPG jaké jsem zatím hrál), tak právě Xenogears zestárl nejhůře, a to i přesto, že obsahem jde o megalomanský, ale výborný, počin. Popravdě, do hry bych se bál znovu pustit do Xenogears, ačkoliv mám stále velkou motivaci vzhledem k nedokončení, nicméně jako vhodnější považuji si uchovat dobové nadšení z neokoukaného přístupu a kvalit narativy. Naopak, soundtrack stále poslouchám.

Pro: detaily, příběh, postavy, hudba, rozsah

Proti: těžkopádná hratelnost, obtížnost

+14

Crash Bandicoot 3: Warped

  • PS1 70
Trojrozměrné plošinovky si podmanily konec 90. let, a prakticky každý si mohl najít svého favorit. Někdo měl Raymana (Rayman 2: The Great Escape), další Maria (Super Mario 64), jiný zase Banja (Banjo-Kazooi). Bylo toho až až, od Gexů přes Spyra po Croca. Právě krokodýlek Croc se stal mým favoritem, a to z jednoho prostého důvodu, byl v plné verzi na přiloženém CD k časopisu Level. Mé sympatie a náhled na žánr tak utvořila poměrně nenápadná (v konkurenci) hra Legend of the Gobbos.

A v tomto kontextu jsem tak bral i Crashe. Sérii, o které jsem jen tušil, že se nachází exkluzivně na PSX a je propagovaná podivným pořadem na slovenské televizi (jak šlo ovládat hru pomocí telefonu?) nebo je často hrán hosty v Game Page. Na rozdíl od Croca nešlo o „otevřený“ svět, ale o sbírku různorodých levelů. A to mi stačilo k tomu, dále se o sérii více nezajímat. Nicméně uběhl nějaký ten pátek (přibližně 18 let), z Crashe je již kultovka (přeci jen byl na nejúspěšnější konzoli) a jednotlivé díly jsou více než kladně hodnoceny i po letech. Emulátor prvního PlayStationa funguje bez problémů, a tak přišlo rozhodnutí vyzkoušet další dnes již klasickou videohru herní historie. Volba padla na nejlepší díl, a to Crash Bandicoot 3: Warped.

Skoro dvacet let od vydání je ovšem Crash 3 jedním slovem stále výborný. Krátké levely (přibližně pět až osm minut), správně nastavená obtížnost (hráč se snadno poučí z chyb a ve hře jsou i checkpointy) a sympatické provedení (humor). V Naughty Dog našli ten správný směr, a právě zpracování, obsah a hratelnost je zde ve všech směrech na vysoké úrovni. Jednotlivé úrovně (pět „světů“ a v nich pět levelů) jsou dostatečně variabilní a moc se neopakují, nové nápady tvůrci dávkují s relativní opatrností. Rozmanitost je vyjádřena jednou klasickou plošinovkou, podruhé závody na motorce, a následně třeba útěkem před obrovským monstrem. A vždy jde o zábavu, frustrující level jsem našel pouze jeden (Road Crash). Třešničkou na dortu jsou souboje s bossy, které jsou docela nápadité, ale tolik problémů nezpůsobí.

Obsah dvaceti pěti levelů a pěti soubojů s bossy je vcelku široké spektrum. Průběžně jsem hrál po menších částech Crashe 3 celé léto a zpětně šlo o velmi povedený titul. Zvláště, když je ovládání přesné a zvuky a hudba motivující v dalším postupu. Nemohu sice udělit větší známku, jak mému oblíbenému Crocovi (8/10), ale Crash 3 mu jistě šlape na paty. Klasika, nebo dnes již i kultovní klasika, která v průběhu času na svém lesku moc neztratila.

Pro: hratelnost, hudba, rozmanitost

Proti: několik levelů

+14

Crash Bandicoot 3: Warped

  • PS1 95
Někteří z vás si možná pamatují, když na STV býval pořad jménem Maxihra. Lidi tam volávali a prostřednictvím tiskání tlačítek pohybovali jistým vačnatcem a snažili se dosáhnout nějaké té výhry. Ta postava byla Crash Bandicoot. Nebo Coco. Záleží, co za stage zrovna dostali.
Poté jsem se dostal k té samotné hře. Crash Bandicoot 3: Warped. To byl tenkrát takovej mazec, takové nadšení! Procházet s Crashem nebo Coco různými výzvami, ničit nepřátele a porážet bossy. A pak přicházela další a další kola, náročnější a obtížnější. No a co? Proč bychom si s tím neporadili? Dáme to.
Crash je vpravdě ikonická postava prvního PS1 (nebo PSX, chcete-li). Různorodost a zábavnost úrovní, kde jste procházíte středověkem, fururistickými místy nebo jste nahánění dinosaury, nezná mezí. Prostě vám učaruje. A tím spíš, pokud jste se sem dostali po sledování výše zmíněného pořadu. Čekal jsem, těšil se, a hurá, jsem tam!
Průchod je intuitivní a v případě úmrtí nastane zábavná animace.
Ti, co znají předchozí díly, jistě nebudou překvapeni. I když možná přece. To, co jsme viděli v předchozích dílech je nyní převedeno do možná více casual verze, nicméně ta přístupnost, zábavnost a různorodost je opravdu dechberoucí. Zde opravdu nemáte čas na nudu. V případě neúspěchu se snažíte přemýšlet, jak úroveň pojmout lépe a zvládnout tak, jak si představujete.
Nebudu zbytečně vypisovat dál k dílku, které je v dnešním čase kultovní. Snad jen, že se nemůžu dočkat letního PC vydání remasterované verze.

Pro: hratelnost, hlavní hrdina, bossové, různorodost úrovní, obtížnost

Proti: některé úrovně dokážou dožrat

+13

Resident Evil

  • PS1 50
Resident Evil je skvělá hra. Děsivá, chytrá a se skvělým příběhěm. Tímhle bych ukončil svůj komentář před nějakými deseti lety, kdy skončilo mé první putování ve vile patřící Umbrella Corporation. Čas plyne a já prvního RE stihl dohrát hned několikrát. Dokázal by obstát v dnešní době?

Předně se jedná o survival horor v pravém slova smyslu. Každý nepřítel může znamenat smrt. Každý náboj je důležitý. Každá léčivá bylinka je pověstným světlem na konci tunelu. Bez přípravy můžou bossové znamenat pořádný zákys a hádanky mají příjemnou obtížnost, kde je nutné dokonce zapojit hlavu. Obtížnost se zároveň dala ovlivnit i výběrem jedné ze dvou postav, které měly také rozdílný příběh.

I po letech má grafika co nabídnout a filmové sekvence dokážou naladit správnou atmosféru. Zvuky taktéž dělají děsivý zážitek a skučení zombíků vždy vyvolá napětí a strach. Zvláště, když máte omezený počet uložení. Dnes už legendární první setkání se zombie je stále jedním z mých nejsilnějších herních okamžiků.

Jenže buďme upřímní. Pitomější dialogy se těžko hledají. Možná je to překladem, možná byly takové už v původní verzi. Ovšem to nic nemění na faktu jejich zrůdnosti a společně s nepovedeným dabingem jsou někdy vyloženě k smíchu (nebo k pláči). Míření je spíš o náhodě a pohledy kamer nejednou ještě více zvyšovaly obtížnost.

Má tedy smysl zkoušet Resident Evil i dnes? Ano, ale s jistým nadhledem a bez nějakých větších očekávání. Spíše bych však doporučil zkusit jeho pokračování, které odstraňuje neduhy prvního dílu a hlavně zlepšuje otřesný scénář.

Pro: atmosféra, zvuky, survival, hádanky

Proti: dialogy, dabing, ovládání

+12

Persona 2: Innocent Sin

  • PS1 90
Innocent Sin mě zaujala na první pohled tím, že šlo o oficiálně nepřeložený titul a tedy do jisté míry obskurní a na západě neznámé jRPG. Druhá Persona byla také mým prvním setkáním se sérií Shin Megami Tensei a její odnoží Persona (která vzešla ze stále nepřeložené SNESové Shin Megami Tensei If…), a nutno dodat, že jen kladným.

Moderní Japonsko a středoškolské prostředí, pozornost na hlavní postavy a partu kolem Tatsuyiho a překvapivě kontroverzní obsah jsou některé z důvodů, proč Innocent Sin vyzkoušet. Zvláště, když se na střední škole Seven Sisters začínají dít podivné věci, a studenti skrze mobilní telefony vyvolávají Jokera, který jim má splnit veškerá přání. Samozřejmě ne ale zadarmo.

Jak je Persona 4 se všemi „social linky“ a denním režimem pro mě trýznivou zkušeností, tak o to raději mám druhou Personu. Ponurá atmosféra, která svůj specifický nádech těží z nedokonalé estetiky PSX her, tuhá obtížnost a až fyzicky nepříjemný počet náhodných soubojů a také častá dezorientace v labyrintech pod městem a ve škole. To vše ale k sobě zapadá, a opravdu vše působí jako by parta středoškoláků objevila ve svém malém městě nějaké tajemství. A oldschoolová obtížnost a často zastaralé pojetí devadesátkových jRPG tomu jen pomáhá. Není se co divit, že je Persona 2: Innocent Sin daleko méne populární než líbivá čtyřka a pětka. Nicméně ten, kdo přistoupí na pravidla Innocent Sin a od videohry čeká především osobitější přístup, měl by být spokojen.

V kontextu slavné PSX éry jRPG (reprezentované Final Fantasy VII a IX, Chrono Cross, Suikoden II, Vagrant Story nebo Xenogears) jde o velmi nadprůměrný titul stojící za vyzkoušení. Nicméně proti negativům ze strany GameSpotu také nelze nic namítnout:

Extremely frequent random encounters hurt the pacing
Story takes too long to pick up
Bland, outdated visual design
Combat mechanics are dull and repetitive


Ale já jen radím, překonat to snadno jde a právě tyto chyby dělají pro mě z P2 přitažlivější hru, než jsou pozdější Persony.

Pro: atmosféra, estetika, obtížnost, délka, bojový systém, dialogy, příběh, hudba

Proti: obtížnost, repetivnost

+12

Parasite Eve II

  • PS1 80
Parasite Eve 2 má se svým předchůdcem společnou hlavní hrdinku, návaznost na první díl dějovou linkou, nicméně tím podobnost v podstatě končí. Zatímco první díl byl ryzí RPG hrou, Parasite Eve 2 se snaží vytěžit něco z Resident Evil boomu. Bio hazard téma udělalo na PS1 díru do světa a Squaresoft se tentokráte zkusil povozit na této vlně. Jestli je to dobře nebo špatně je dost těžko říci. Musím uznat, že jako Resident Evilovina je pro mě Parasite Eve 2 mnohem hratelnější a přijatelnější než Resident Evil samotný, který je na mě moc střílečkový. PE2 na mě působí spíše jako Alone in the Dark s akčními pasážemi a managementem postavy, který ale odpovídá docela nějaké stealth vojenské akci než přímo RPG. Samozřejmě nějaké expy se tady sbírají, ale důraz je kladen spíše na adventuření, nalezení těch správných předmětů, poražení bossů a posunutí se lineárním způsobem dále v příběhu.

Jako agent Aya Brea jste povoláni k záhadnému útoku v jednom mrakodrapu. Agenti již vysláni k akci se neozývají a na vás je tomu všemu přijít na kloub. První střet s podivnými zombíky prozradí, odkud autoři tentokráte inspirovali, přitom u Squaresoftu jsme spíše zvyklí, že udávají tempo a ostatní se inspirují od něj. Nicméně úvod je strhující a velmi rychle vtáhne do dění. Je jasné, že mutace, kterou jste vyřešili v minulém díle, je zpět.

Hned zjistíte, jak obrovský rozdíl je mezi oběma díly v gameplayi. Postava se ovládá jako Resident Evilu, z pohledu třetí osoby. Ve statickém prostředí ovládáte postavu, postranní šipky postavu otáčejí, šipkami dopředu a dozadu provádíte pohyb. Postavu je někdy třeba natočit čelem k vám a pohybovat jí jakoby k sobě, pevná kamera vám pak přepíná pohledy do místností. Popravdě tohle je pro mě dost opruz. Jsem prostě zvyklý, že šipkou doprava jdu doprava a doleva jdu doleva. Úplně inteligentně ani nevypadá, když střílíte po nepříteli, kterého máte defakto fyzicky jakoby hráč u sebe, tedy v chodbě, která vede jakoby k vám a Aya střílí proti vám, jelikož chybí krůček k tomu, aby vaše postava přiměla kameru k natočení se a vy jako hráč dostali pohled společně s Ayou do té chodby také a viděli jste , po čem to vlastně střílíte.
Akce je zde již realtimová, naštěstí nemusíte mířit, postava zaměřuje sama a vy jen můžete měnit cíl. Důležité je se naučit měnit zbraně a použít účelný arzenál ke zničení nepřátel, někteří jsou hodně tuzí a souboje s bossy jsou pak doslova akční a vizuální odměnou.

Hra má neskutečně vyvedené prostředí, které přesně evokuje to, co z něj má dýchat. Když takhle přijdete do opuštěného pouštního amerického městečka s prorezivělým zásobníkem vody, pohupující se cedulí a větrníkem, to vše doprovázeno zvukem vrzání zrezivělých kovů, tak cítíte, že lepší to opravdu už být prostě nemůže. Audiovizuální zpracování hry je asi největší devizou, prostředí a atmosféra umocňuje zážitek a je doslova dech beroucí. Herně to také není vůbec zlé, v podstatě je to o tom, co komu sedne. Akčněji ladění hráči nebudou mít problém ani s ovládáním a rychle si na něj zvyknou. Adventurní části umí občas i potrápit, občas narazíte na klasický zákys, kdy je třeba něco najít, abyste se posunuli dále. Zajímavé jsou některé možné odchylky v ději, kdy můžete narazit na nějakou skrytou pasáž a tím v podstatě ovlivnit závěr hry.

Hru bych shrnul asi takto - audiovizuální hody s napínavým dějem a mixem Alone in the Dark s Resident Evilem od Squaresoftu. Je vidět, že se autoři tentokráte chtěli oprostit od klasického RPG schématu a přinést kapku něco jiného. V konečném důsledku se jim to povedlo, což uznám i přes to, že odklon od klasického RPG jsem nesl s jistou nelibostí, stejně tak jako některé obtížné akční pasáže, které jsem se na několikrát musel učit. Podivní čtyřnozí dobytci v pouštním americkém městečku mi dávali dost zabrat a bylo se doslova nutno naučit zákonitost jejich pohybu. Útočili totiž s rozběhem a pokud jste úhyb načasovali blbě, tak vás tahle potvora sejmula.

Každopádně, takhle hra je jedním ze zásadních kousků na konzoli Playstation 1, kterou by si hráči neměli nechat ujít. Parasite Eve I a II považuji v podstatě za kultovní záležitost.

80%

Pro: Atmosféra, příběh, vtažení do prostředí i děje je maximální.

Proti: Frustrující pohyb s otáčením postavy postranními šipkami.

+12

Silent Hill

  • PS1 90
V době, kdy valná většina hororuchtivých hráčů netrpělivě vyhlížela vydání Resident Evil 2, z čista jasna růžky vystrčili Konami s prvním Sajlenthilem. A místo toho, aby tak učinili schmouřeni ve stínu Resi, to zaplaťsatan provedli smělým vjezdem do nového teritoria. Místo toho, aby to taky uhráli na neskromnou akci a gore, se Silent Hill hraje mnohem více jako adventura, takže do světa hororu vstoupil literárněji. Více se soustředil na své postavy a herní děj, a apeloval na hráčovu představivost limitováním viditelnosti na malý rozsah světla obklopeného nepropůstnou temnotou, stejně jako střídáním jejich chápání reality.

Nejdůležitější ale bylo to, jak prozíravě prezentovali Harryho jako naprosto obyčejného chlápka. Jeho běžný zjev se hladce přeložil do toho, jak se za něj hraje. Jeho míření stojí za vyliž, a s jeho běžeckou rychlostí to taky na žádnou medaili nevypadalo. K tomu si připočtěte nedostatek munice a je naráz jasné, že tady se člověk nepřátelům spíš vyhýbá.

Navrch toho se ta hra s ohledem na svou atmosféru a náladu taky odmítá jakkoliv uklidňovat. Vedle ambientního soundtracku ta hra má i hromadu mistrovských zvukových efektů, ze kterých by si jistě nadělalo i pár veteránů z Racoon City. Nevysvětlitelné dětské vzlykání v krví zašpiněné školní hale, nebo to hlasité drnčení něčeho pod podlahou, na které zrovna stojím, a ještě k tomu nedohlédnu dál, než po svou nataženou ruku...chlupy stály, chlupy stály.

Vizuálně byl SH ve své době lehce zastaralý, ale s tou šerou mlhou a chytrým osvětlením ten celkový vzhled stejně naprosto s přehledem hrál atmosféře do karet. A ta brilantní hratelnost má co nabídnout dodnes. Takže hybajte, toto je jedna z těch mezer ve vzdělání, kterou opravdu stojí za hřích vyplnit.

Proti: Ovládání

+11

Star Ocean: The Second Story

  • PS1 100
A nyní vám z nostalgie povyprávím příběh o tom, proč považuji Star Ocean 2 za jednu z nejlepších RPG a jRPg všech dob, i přes to, že má všechny předpoklady k tomu, aby ji člověk na první pohled zatratil. Zatratil proč?

- proč má postava podezřele žluté vlasy jako Cloud z Final Fantasy 7 a proč se podezřele jmenuje skoro stejně, Claude? To je snaha o vykradení nej RPG všech dob?
- souboje jsou totální rubanice ve speciální soubojové obrazovce a naučit se je smyslupně ovládat dá nějakou práci. Ale klidně bych mohl zahodit hru s tím, že cože? Tupá rubanice? Kde jsou sofistikované pomalu šachové souboje?
- graficky hra používá stejně předrenderované 2D pozadí jako Final Fantasy VII, jenom ta postavička teda není krychlovitá, ale poctive 2D sprite. Takže zase snaha vybrakovat něčí úspěch i po grafické stránce?
- cestování po mapě se koná v jakémsi 3D prostoru rovněž stejně jako ve FF7
- je zde něco, co nevykradli z FF7?

Tak, a teď, proč těch 100%. Protože autoři vykradli z FF7 i to, že jde o nej RPG všech dob, prostě schopnost totálně navodit atmosféru. Je spousta dokonalých her, ale pak jsou takové ty, u kterých cítíte, že vám prostě sedly nějak i duševně, jako byste tam byli tak nějak doma. Jen co uvidíte první lokace a zaslechnete první tóny a zvuky, tak ať je gameplay jakýkoliv a grafika jakákoliv, tak nějak cítíte mrazení v zádech, navození atmosféry, kterou přesně chcete. Tohle každá hra opravdu neumí a jakkoliv bych dal jiným jRPG jako Chronotrigger, Dragon Quest 8 a dalším třeba 150% hodnocení, tak ve mně nenavodily ten pocit z prostředí tak, jako to dokázalo snad jen 6 her v životě (Ultima 7, Ultima Underworld, Amberstar, Wizardry 7, Fina Fantasy 7 a Star Ocean 2). A to se fakt bavím ryze o atmosféře, vůbec nemusí jít o graficky nejhezčí hry na světě. Jde prostě o pojetí toho prostředí a kdo to umí, udělá to třeba i černobíle a bude to fungovat. Prostě tu hru pak jen ne, že hrajete, ale žijete v ní. Jenom pro zajímavost, jak to myslím. Např. ten Amberstar jasně ve všech aspektech překonává Ambermoon a Albion. Přes to na mě zapůsobil Amberstar takovým nejdomáčtějším dojmem.

Jak už název napovídá, Star Ocean je říznutý sci-fi a i když se hry této série odehrávají na jedné planetě, tak jsou ovlivněny událostmi ve vesmíru, kde už lidé létají v kosmických lodích a zkoumají cizí planety, zatímco ta, na které se hra odehrává, si žije ve sladké nevědomosti středověku.

Už hned po začátku hry na vás uhodí podmanivá melodie a navštívíte architektonicky podivné, i když na první pohled divně neúhledné městečko. Od toho momentu zapomenete na všechny podezřelé podobnosti s Final Fantasy 7 a žijete si najednou tamní vlastní život. Příběh je protkán spoustou emoci, i tady se autoři dobře přiučili :-) Pořád to píšu, jakoby snad SO2 byl kopií FF7 a tím pádem klasické béčko, ale přesně takhle to není. Chci jen naznačit, že Star Ocean 2 je stejně skvělá hra.

I když souboje probíhají akčně, ovládáte svého hrdinu, kterým pobíháte, sekáte do nepřátel, vaše spolubojovníky ovládá umělá inteligence, ale můžete v pauze různými příkazy jejich kroky směrovat, třeba aby zrovna zakouzlili, vyléčili a pod. To trochu zmírňuje ten dojem bezhlavé rubanice.

Vývoj postav je velmi motivační, přes přidělování bodů vylepšujete postavám zásadní vlastnosti, kterých je docela velké množství a tyto vlastnosti ovlivňují, jak účinně dokážete zasáhnout nepřítele, kolikrát se vám znásobí útok, jak budete rychlí, odolní atd. Rozmanitý výběr je jen na vás a vlastně to ze hry dělá takovou jakousi taktickou strategii, kdy dáte postavě předpoklady, které se pak spustí v soubojích, v kterých nejde o vaší zručnost, ale o to, abyste spustili to, co postava umí.

Takže abych to shrnul - atmosféra, prostředí, příběh, hudba, lokace, vývoj postav - v tomto všem Star Ocean 2 naprosto exceluje a jestli v něčem zaostává za modlou Final Fantasy 7, tak jen v tom, že FF7 tu byla dříve a Star Ocean 2 si z ní zapůjčil schopnost být bezkonkurenčně strhující.


Pro: Atmosféra, hudba, příběh, vývoj postav, ztvárnění lokací,

Proti: byť v již na dnešní dobu asi trochu zestárlé renderované grafice.

+11