Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Tomb Raider

  • PC 85
  • PS1 90
Na obalu pevné kulaté, ve hře ostřejší než poslední Trumpův tweet na Kimovu adresu, ale čert to vem. Lara Croft odstartovala dodnes trvající mánii sexuální fantazie podstatné části mužské populace a já nejsem výjimkou. Její přednosti však nejsou jedinými přednostmi prvního Tomb Raidera.

Dalšími v pořadí jsou ponurá atmosféra, pozoruhodné monumentální lokace, adventurní část a skvělá hudba. Za hudbu ubírám PC verzi 5 %, kde některá hudba chybí úplně, což na jednu stranu jde lehce vyřešit modem, na stranu druhou jsem ušetřený čas mohl věnovat mému oblíbenému nicnedělání.

Úplně poprvé jsem Laru poznal na demoverzi, kdy ta nám tak zavoněla, že jsme brzy koupili za jářku židovských 1599 Kč verzi plnou (a poté i další čtyři pokračování) a i několikrát ji jako děcka dohráli. Zřejmě i proto moc nerozumím, když někdo tvrdí, že je těžká, nebo že nechápe, jak se skáče. Dojdu k okraji, skočím dozadu, rozběhnu se a skočím. Halo? Střelba je automatická jako úspěšné absolvování maturitní zkoušky na soukromé škole a zde se opět jen projeví nespokojenost těch, co syslí náboje do lepších zbraní, protože co kdyby náhodou? Sice ti po dohrání zbyde 1000+ nábojů v UZI a přes 40 lékárniček, ale hej.

Mně vždycky imponovala rozlehlost zdejších úrovní a některé opravdu vypečené věci, jako umístění železných cihliček do Midasovy dlaně, aby zezlátly. Level s místnostmi Atlase, Damokla a dalšími byl také naprosto skvělý, stejně jako Colloseum a jiné. V podstatě moc nemusím akorát poslední mapy, kde se proháníte v útrobách Atlantidy.

Tomb Raider 1996 byl opravdu průkopník, a i když některé jeho další pokračování byly o fous lepší, stále zůstává v mém srdci a dodnes si ho rád zahraju. Jo a představte si výše zmíněné výtky některých hráčů ve verzi na PS1, kde nebyl libovolný save, ale dalo se ukládat jen u krystalů. To byla vojna!

Pro: prostředí, hudba, lokace, délka, atmosféra, Lara

Proti: závěrečné levely, chybějící hudba (PC)

+49

Final Fantasy VII

  • PS1 100
Sedmý díl je řadou hráčů považován za to nejlepší jRPG, o čemž jde diskutovat a dlouze polemizovat, pravdou však je, že při hraní pocítíte, že netrávíte čas u obyčejného titulu.

Příběh se točí okolo pokrokové organizaci Shinra a skupině rebelů Avalanche, která se jí staví na odpor. Shinra vysává ze země energii Mako ze které pochází (a koluje) veškerý život planety, a tím narušuje celkovou rovnováhu. Avalanche v čele s Barretem, Cloudem a Tifou se na počátku snaží ničit jednotlivé reaktory v Midgaru, postupně je ale děj zavede na různá místa při honbě za hlavním záporákem Sepirothem.

Děj je na poměry videoher velmi spletitý, a je tím hlavním motorem, proč hrát právě Final Fantasy VII a proč se právě tento díl stal legendou (která dostala i svoji velkou předělávku Final Fantasy VII Remake). Jedná se také o jeden z těch velice dlouhých titulů, který vydrží na pár týdnů intenzivního hraní. Nutno však dodat, že časová investice si zhodnotí v jeden z nejlepších herních zážitků. Především kvalitní sci-fi příběh s velkým množstvím zvratů bude tím, co si po dokončení ze sedmého Final Fantasy odnesete - ač se autoři ze Square nevyhnuli hluchým pasážím, je drtivá část napěchována poutavými videosekvencemi, intenzivními dialogy ústředních postav nebo plnou hrstí vizuálně přitažlivých backgroundů.

Druhým stěžejním prvek mimo příběhu jsou souboje. Jejich počet dosahuje několika stovek, s bossy si střetnete také nepoměrně častěji než v západních role-playing hrách. U nich je nejdůležitější iniciativa (doba než můžete použít další útok/schopnost), limity (speciální útok) a kouzlení za pomoci Materií. Materie se vkládají do zbraní či brnění a můžou vytvářet různé kombinace. V pozdější fázi, především v místech kde je vysoká koncentrace "random encounterů" (náhodných soubojů) však zábavnost jde stranou, jelikož hrdinská trojka v čele s Cloudem v klidu rozmetá kdejakého soupeře, sloužícího tak jen ke zvýšení bodů zkušenosti - které ale využijete v těch zásadních střetnutích hry.

Technická stránka je i po letech výborná. Jednotlivé lokace mají svůj specifický ráz, ručně kreslené a následně vyrenderované pozadí nepostrádají atmosféru. Jedinou výtku si zaslouží postavy složené z několika polygonů, ale po pár hodinách si ani nevzpomenete, proč jste si na ně stěžovali. Samostatnou kapitolou je soundtrack mající něco přes stovku delších nahrávek - je výborný i na samostatný poslech. Na ukázku například Cid´s Theme a Gold Saucer.

Nádherná videohra, kterou by každý fanoušek žánru měl vyzkoušet, a třeba i změnit názor na tuto odnož RPG.

Pro: příběh, lokace, délka, soubojový systém, hudba, atmosféra

Proti: pár maličkostí

+39 +40 −1

Final Fantasy VII

  • PC 95
  • PS1 95
Toto je natolik legendární hra, že je opravdu těžké napsat komentář. Final Fanatsy VII je opravdu skvělá hra, rozhodně patří mezi nejlepší vůbec. Chvalozpěv musím začít příběhem. Ten je vynikající nejen vzhledem k době vydání, ale i dnes. Je propracovaný, mnoho postav je opravdu dobře vykresleno a děj má spád. Hra je celkem rozsáhlá, ale ne zas moc. Úvodní část je lineární a svět se před hráčem otevře až později, když má osahané základní mechaniky. I později v otevřeném prostředí je vždy jasné kam jít. Občas bylo nutné pátrat po klíčovém předmětu, ale dost jsem si toho alespoň orientačně pamatoval. Vedlejších aktivit je celkem dost, dokáží klidně zdvojnásobit herní dobu, ale není to přehnané jako v mnoha moderních open worldech. Přesto jde asi o největší slabinu ze současného úhlu pohledu. Vedlejší aktivity v Gold Sauceru, chování chocobů nebo obrana Fort Condor prostě nejsou moc zábavné a neměl jsem moc motivaci se jimi zabývat. Nijak neruší povinné části v rámci příběhu, ale není důvod se k nim vracet. Zábavně udělaná je ale skrytá lokace Ancient Forest nebo průzkum ledovce.

Naopak často kritizovaný grind je v FF7 zábavný. Děkovat můžeme skvělému soubojovému systému, který je dostatečně akční a přesto nesmírně variabilní. Množství různých taktik a kombinací je ohromné. Volba postav, jejich vybavení, různé Limity a k tomu navrch hromada Matérií. Matérie jsou kapitola sama o sobě. Dají se levelovat, kombinovat, jsou bojové, podpůrné, vyvolávací.... Existují sice jasně nejsilnější kombinace, ale hru je možné dohrát i pomocí mnoha jiných přístupů. Každý si tak může najít svou oblíbenou taktiku a na té postupně pracovat. Zhruba v polovině hry jsem neměl v plánu hnát postavy na maximální level, ale nakonec jsem se do hry tak ponořil, že ho hlavní postava dosáhla a ostatní se celkem blíží. Také mnou používané matérie jsem si musel vylepšit na maximum. Nejlepší na tom je, že to byla skvělá zábava. Také se mi zdálo, že postavy levelují rychleji než dříve. Nevím zda to byl jen pocit nebo se původní PlayStation verze nějak liší od Steam verze, kterou jsem hrál.

Ta funguje naprosto bez potíží i pod Windows 10 a mohu doporučit i povedenou a funkční češtinu. Grafika zestárla tak napůl. Prostředí a animace jsou v pohodě, ale modely postav již nepůsobí dobře. Pěkné jsou efekty kouzel a vyvolání. Naopak hudba je stále naprosto perfektní. Navíc má tolik skladeb měnících se dle prostředí, že opravdu neomrzí. Problémy jsem neměl ani s ovládáním, rád jsem si chvíli odpočinul od myši. Obtížnost je nastavena rozumně, ale jako u mnoha JRPG jsou nepovinní bossové mnohem těžší. Kdybych se jimi nezabýval, dokončil bych hru pravděpodobně kolem 60. levelu.

Pochválit chci také původní (PlayStation) hezky ilustrovaný manuál. Rozhodně nemám vymaxováno vše co jde, přesto se herní doba dostala na 63 hodin, ale každá byla skvělá zábava. Doporučuji najít obě nepovinné postavy, jejich střípky příběhu za to stojí. Final Fantasy VII je krásně hratelná i v dnešní době a všem co ještě nehráli to doporučuji napravit. Jde o zábavnou, propracovanou a nadčasovou hru, kterou by neměl minout žádný jen trochu JRPG pozitivní hráč.
+37

Final Fantasy VII

  • PS1 100
No random encounters challenge:

Rozhodla jsem se, že si opět zahraji Final Fantasy VII, jenže se ukázalo, že už jsem moc velký zoomer a nemám trpělivost procházet nádherný svět, který mi představil táta místo pohádek na dobrou noc, a být neustále přerušována náhodnými souboji. Zjistila jsem však, že Square Enix na zoomery myslí a do hry přidali možnost vypnutí těchto soubojů. Koupila jsem si tedy Steam verzi a... zjistila, že v této jediné tento mód chybí. Google vše vyřešil, naučila jsem se hexeditovat a náhodné souboje ze hry permanentně odpreparovala.

Zjistila jsem, že hra touto úpravou dostává zcela jiný rozměr. Najednou je mnohem důležitější řešit složení skupiny, výběr materií, použití předmětů, které jsou v běžném hraní téměř k ničemu, ale také se stává velmi důležité rozhodování Clouda, kdy bude v příběhu bojovat a kdy se souboji vyhne, protože každý exp se počítá. Říkala jsem si, že sem komentář psát nebudu, protože vlastně hraji úplně jinou hru než autoři zamýšleli, ale byla jsem tím tak fascinována, že to sem nakonec napíšu a třeba někoho nalákám nebo mu moje poznatky přijdou při hraní vhod.

Až do Temple of the Ancients je hra velice jednoduchá, když ji znáte a víte co dělat. V chrámu ale nastává první větší problém. Red Dragon by ještě šel, když nezapomenete v Costa del Sol na Fire Ring, ale Demons Gate představoval neřešitelný problém. Musela jsem hru loadnout před vstup do chrámu a jít si koupit Time materii, která společně s Added Effect a trochou štěstí zajistí perma slow. Kdybych už tehdy věděla, že v Cosmo Canyonu se již dají koupit HP Upy, tak by to možná šlo ještě lépe.

Následuje dost bossů s čistě elementálními útoky, které jdou snadno resistit nebo dokonce absorbovat a prakticky se na nich nedá umřít. Další problém nastává až u Carry Armoru, který bez HP Upů dokáže IKnout celou skupinu. Bahamuti, Alexandr a Kujata se však velice rychle postarají o otravná ramena. Pak už hra vstupuje do endgamu, kde se díky ultimátním zbraním a zbrojím stává opět jednoduchou.

Hra mě extrémně bavila a přemýšlím, jestli si nedám podobné challenge i v dalších dílech, ke kterým však už nemám tak nostalgické vzpomínky, neb jsem si půl dětství hrála na to, že jsem Tifa a Cloud se do mne konečně zamiloval.

Dohráno za 23 hodin.

Statistiky na konci hraní:
73811 gilů

Cloud lvl 45, 4552 HP, 389 MP
Ultima Weapon: Long Range + Counter Attack, Cover + Double Cut, Enemy Skill + 3x HP Up
Ziedrich + Tough Ring

Nanaki lvl 48 , 6123 HP, 403 MP
Limited Moon: Slash-All + W-Item, Enemy Skill + 5x HP Up
Ziedrich + Ribbon

Vincent lvl 48, 5224 HP, 416 MP
Death Penalty (k ničemu): All + Restore, Enemy Skill + 5x HP Up
Ziedrich + Tough Ring

Ostatní cca 38 - 40 lvl, všechny ultimátní zbraně, Yuffie a celá její side quest linka ve Wutaii není bez random encouterů možná.
Limit Breaky zůstaly u všech na první úrovni, nedokázala jsem u nikoho splnit podmínku na počet zabitých nepřátel (šlo by to přes Midgar Zolom, ale byla by to otrava).
Nepřišla jsem na to, jak by bez random encouterů šly sundat Emerald a Ruby Weapons, protože nejdou chytat Chocobové.

Pro: Bála jsem se, že mne odradí hnusná grafika, ale vlastně mě ty kreslené postavičky a nádherná pozadí znovu okouzlily + nostalgie.

Proti: Random encoutery jsou v dnešní době už dost otravný.

+32

Chrono Cross

  • PS1 --
Po úžasném Chrono Triggeru a docela dobrém Final Fantasy XIII-2 jsem se těšila na další promyšlené cestování časem od Squaru. Jaké bylo moje překvapení, když jsem byla téměř na konci hry a žádné časové hrátky stále ne a ne přijít.

Pokud bych o této hře vyprávěla někomu, kdo ji sice nezná, ale je fanouškem Final Fantasy, použila bych přirovnání, že se jedná o složitější Final Fantasy z PS1 generace. Ačkoliv FF mají komplikované příběhy, CC je ještě komplikovanější. Ačkoliv FF mají komplexní bojové systémy, CC je ještě komplexnější. A stejně tak tu máme násobně více voleb a rozvětvení příběhu, násobně endingů a dokonce mnohonásobně hratelných postav... nebudu asi daleko od pravdy, když budu tvrdit, že vaše první hraní této hry bude jen klouzáním po povrchu. Moje teda bylo.

A jak to teda funguje dohromady? Těžko říct. Časové skoky v Chrono Triggeru byly ještě složitější, ale vzbuzovaly ve mě wow efekt toho, jak to všechno do sebe perfektně zapadá. Sice jsem nikdy nepochopila, kdo Cronovi vyvolal první časový portál, ale když jsem si nakreslila časovou osu, sedělo to přesně jak snové úrovně v Inceptionu. Závěr Chrono Crossu mi však připomněl spíše "tenetovskou" atmosféru, kde Nolan zakomponoval nejdůležitější radu přímo do scénáře: "Nesnaž se to pochopit. Jen to vnímej."

Zkrátka to na mne působilo tak, že Chrono Trigger pokračování vůbec nepotřeboval, Chrono Cross je z hlediska příběhu pouze nastavovanou překombinovanou kaší a možná by fungoval lépe samostatně. Postavy jsou sice zajímavé, stylizací mi připomínají Final Fantasy IX, ale je jich příliš mnoho a k žádné jsem si tak nestihla vypěstovat nějaký vztah, čemuž nepomáhá ani "tichý protagonista". A když už se mi nějaká postava zalíbila trochu více, vždy jsem o ni po pár hodinách hraní přišla. Navíc i mechanicky nejsou ani dostatečně rozmanité ani dostatečně vybalancované a většinu z nich tak v souboji pravděpodobně nevyužijete.

Přesto Chrono Cross považuji za velice dobré a zábavné JRPG, kde všechno ostatní funguje na výbornou. Oceníte zejména absenci náhodných soubojů, propracovaný soubojový systém, perfektní systém úrovní (kde nepotřebujete grindit a staty nerostou do absurdna), skvělou hudbu a hezké tropické prostředí plné zajímavých vedlejších questů (hlavně sirotčinec byl super). Pokud však hrajete tyto hry pro geniální příběh, který vás prostě dostane, či skvělý tým hratelných postav, které si prostě zamilujete, poohlédla bych se jinde. Hlavně budování vztahu k postavám považuji za silnou stránku JRPG a tady se ho pravděpodobně nedočkáte.

Dohráno za 39 hodin.

Pro: Absence náhodných soubojů, soubojový a levelovací systém, hudba, prostředí

Proti: Hratelné postavy, příběh

+31

Parasite Eve

  • PS1 --
Parasite Eve je první hrou od Square, která vyšla s omezením na věk. Původně kvůli hororovému příběhu a explicitním gore animacím, ale možná právě rating zapříčinil, že se hlavní hrdinka hry, newyorská policistka Aya Brea s míšeným evropsko-japonským původem, stala nejvíce sexualizovanou postavou ze všech Square her. Ano, Tifa z Final Fantasy VII má na internetech jednoznačně mnohem více nahatých obrázků od fanoušků, ale Aya to vzala jaksi oficiální cestou. Už v artworcích ji známý designer Tetsuya Nomura nakreslil zcela nahou, za to politou litry krve. V druhém díle se dočkala cutscény ve sprše a v tom třetím se ke sprchování přidalo ještě "zničitelné" oblečení a hidden bonus v podobě pohledu kamery zaměřené přímo na její zadek.

Je možné, že na přelomu milénia se nad tímto nikdo ani nepozastavil, a my za to můžeme být jen rádi. Přes lacinou objektifikaci hlavní hrdinky se totiž nesporně jedná o jednu z nejlepších japonských survival horových sérií a zařazuji ji tak mezi svatou trojici spolu se Silent Hillem a Resident Evilem. Tam kde Silent Hill do žánru vkládá invenci v podobě psychologického dusna, Parasite Eve si představte jako mix Resident Evilu a Final Fantasy VII, na jehož upraveném enginu je postaven. Budete zvažovat každý výstřel či léčení, jak se v survival hororu sluší a patří, a zároveň budete expit, vylepšovat Ayin obrovský arzenál zbraní či její zvláštní schopnosti a cestovat po mapě světa, v tomto případě věrné kopii Manhattanu.

Příběh hry je osvěžujícím způsobem založen na skutečném (a extrémně zajímavém) vědeckém základu podobně jako třeba The Last of Us, přeci jen je však po japonsku trochu odvážnější, a také složitější a propletenější. Zblázněné mitochondrie, které se chtějí znovu oddělit od lidských buněk a ovládnout svět představují skvělý zdroj nejrůznějších nepřátel, kteří jakoby vypadli z těch nejšílenějších nočních můr. Do toho prostřednictvím zmatených flashbacků a halucinací postupně rozplétáte, jak do toho zapadá naše hrdinka Aya. To vše za doprovodu dokonalé hudby a pohybu po před-renderovaných pozadích s tíživou temnou atmosférou, kterým by však v dnešní době slušel nějaký AI upscale. Tvůrci hry sami Parasite Eve označili za "cinematic RPG", což napovídá, že hra obsahuje velkou spoustu filmečků, které mimochodem pořád vypadají docela pěkně a slabší povahy z nich nebudou mít dobré spaní. V porovnání s dnešní videoherní tvorbou je však míra proložení gameplaye filmovými cutscénami zcela v normě a pojem "cinematic" bych nepoužila.

Bojový systém je v této hře naprosto unikátní a možná je trochu škoda, že se nedostal do dalšího dílu, který se hraje velmi podobně zmíněnému Resident Evilu či Silent Hillu. V prvním Parasite Eve totiž používáte stejný Active Time Battle režim ve spojení s částečně náhodnými souboji jako v PS1 generaci Final Fantasy, akorát s tím rozdílem, že ovládáte pouze jednu postavu, která se mezi tahy může (a musí) hýbat, aby se vyhnula nepřátelským útokům. A jakmile na Ayu dojde čas tahu, zaútočí. Hru tak bez výhrad doporučuji nejen fanouškům japonského hororu, ale rozhodně také fanouškům PS1 generace JRPG, protože jsem přesvědčena, že patří mezi nejlepší z nich.

Dohráno za 26 hodin.

Pro: Příběh, atmosféra, hudba, zábavné spojení survival hororu s japonským RPG.

Proti: Náhle objevující se nepřátelé jsou již přežitek a hra by si zasloužila minimálně remaster pro moderní platformy.

+30

Chrono Cross

  • PS1 80
Vytvořit kvalitní pokračování jednoho z nejpopulárnějších jRPG, Chrono Trigger - moc obtížnějších úkolů vývojářská studia jen tak nezažijí. Po více než pěti letech od vydání Chrono Trigger se objevil na trhu dlouho očekávaný Chrono Cross. Nepřímé pokračování, které si mělo vzít to nejlepší z hratelnosti Trigger a nasadit na to nový příběh, který se měl plně vyrovnat dnes již kultovnímu putování Crona, Marle, Luccy a dalších přátel.

Pokud nepočítáme vizuální novelu Radical Dreamers: The Unstealable Jewel (mimochodem zajímavý a nikdy oficiálně nevydaný titul, který představí hrdiny z Chrono Cross), jedná se o zcela nové zasazení a postavy. Hlavním motivem jsou ovšem paralelní světy, a to hráč nejvíce pocítí na tom, když se celá herní mapa promění (mnohokrát) k nepoznání. Pokud se o něčem vášnivě mluvilo, tak to bylo zamýšlených úctyhodných čtyřicet pět postav k najmutí do party. V realitě je tento prvek ovšem nepříliš zajímavý, jelikož si hráč najde několik favoritů a ti mají přednost. Chrono Cross je ale především velké dobrodružství, jednou se infiltrujete na pirátskou loď, podruhé zase hledáte cestu na zámek plný pastí, jindy se procházíte po slunné pláži. Momentů je opravdu dost, a klasicky pohádkový příběh s lehce naivními dialogy (přeci jen, vede je převážně 17 letý kluk) k tomu patří.

Co hráč vidí na první pohled je ale vizuální kvalita videohry. Chrono Cross je zcela nádherný, tropické prostředí, pastelové barvy a specifická pirátsko-fantasy tematika (od architektury po oblečení postav), až překvapivě so sebe vše zapadá a tvoří fungující celek. A to především i díky hudbě, znovu od Mitsudy (Fragments of Dreams), a tomu, že se vše na obrazovce hýbe a dýchá životem. Tvůrci ze Square vytáhli z již několika let staré konzole absolutní maximum, a jen málo her na systému je hezčích (snad jen Valkyrie Profile).

Vedle Xenogears, tří dílů Final Fantasy, Vagrant Story, Star Ocean II a Persony 2 to nejlepší, co se objevilo ve zlaté éře jRPG žánru. Každá z těchto her měla specifické kouzlo, přinesla neopakovatelný zážitek a vydržela dlouhé desítky hodin. Nicméně je to právě Chrono Cross, který se s Final Fantasy VII přetahuje o korunu krále role-playing her na PSX. Osobně volím FF VII (byl první), ale pravá dobrodružná atmosféra je nejvíce znát v Chrono Cross. Netřeba dalších slov, i dnes Cross neztratil moc ze svého lesku – takže vyzkoušení je stále více než doporučeno.

Pro: hratelnost, soubojový systém, vizuální kvality, hudba, atmosféra

Proti: občas zdlouhavé, není to přeci jen Trigger

+27

Silent Hill

  • PS1 80
Silent Hill, stejně jako většina PS1 her, mě ve své době naprosto minul. Roky poté mě odrazovala nehezká raná 3D grafika a obavy, zda to budu vůbec schopen dohrát a aby hra nedopadla, jak remake prvního Resident Evil, který jsem z důvodu frustrace v poslední třetině opustil. Opatrně jsem tedy rozehrál na nejnižší obtížnost, která byla nakonec... inu, docela lehká.

Nebo, lehká na úroveň hry z konce 90. let. Silent Hill na mě i přes své stáří působil místy hodně svěžím dojmem. Atmosféra, ozvučení, napětí, občas design. Velmi omezený dohled v podobě mlhy/tmy se dá docela dobře přežít a s ohledem na výkon tehdejšího HW je to docela zajímavý nápad, jak zachovat docela pěknou grafiku, ale zároveň ušetřit výkon a poskytnout lehce otevřený svět bez okatého pop-upu. Je nutno ale počítat s tím, že hráč se bude lokacemi šourat často naslepo a v exteriérech je to prakticky stále jen o mžourání do mlhy/tmy. Městečko Silent Hill naštěstí není příliš veliké a dá se v něm za pomocí mapy docela slušně zorientovat, byť hra občas trochu trpí bludišťoidním dojmem a postup dále dost často závisí na ulovení několika titěrných předmětů rozhozených po relativně velké lokaci, kdy stačí jeden přehlédnout a je postaráno o solidní zákys. Co si budem, takovýhle design kdy skvělá zábava střídá frustraci z dezorientace je dneska už přeci jen tak trochu přežitek. Na druhou stranu mě velice potěšilo, že hra není nijak zákeřná (až na jeden moment). Monster je sice docela dost a v openworldu se rychle spawnují, ale dá se jim docela dobře utéct (na lehkou obtížnost i postřílet, munice je docela dost). Žádné jumpscary, ani vpády do zad. Jen poctivá hutná atmosféra budovaná za pomocí hudby, zvuků a strachu z neznáma.

Hádanek je docela hodně, většinou jsou zábavné a někdy i dost komplikované. V komentářích zmiňovanou hudební hádanku jsem trefil na druhý pokus a musím říci, že byla vymyšlená moc pěkně. Byly tam ale i kousky, které jsem při vší snaze nepochopil a zbaběle nakoukl do návodu. Zejména ve finálním bludišti ze dveří, kde se navíc skrývá jeden zákeřný instakill, to dle mého pánové už docela přestřelili.

Příběh hry je zprvu velice minimalistický, ale postupně nabývá na intenzitě a mile mě překvapilo, jak pokroková hra to nakonec asi byla a kolik obsahuje cutscén, ať už ingame či předrenderovaných. Nemůžu říct, že bych ho asi úplně pochopil, na to je až moc abstraktní, ale rozhodně je vtahující. Vytknul bych snad jen docela slabý anglicky dabing, zejména mluva hlavního hrdiny postrádá jakékoli emoce.

Nicméně jsem spokojený. Silent Hill má dnes již mnoho modernějších následovníků, které se určitě lépe hrají a rychleji odsýpají, ale atmosférou je to unikát, který, leč vyžaduje dávku trpělivosti, za zahrání určitě stojí (řečeno bez jakékoli nostalgie).

Pozn.: Odehráno na emulátoru ePSXe. Hra běží bezproblémově v libovolném rozlišení a ve widescreenu. Při vstupu do kostela však při zahájení cutscény vymrzne. Pro tuto jedinou cutscénu stačí přepnout z widescreenu na poměr stran 4:3. Přímo v emulátoru je možnost hru v libovolném bodě uložit, čehož se dá hezky využít právě před vstupem do této cutscény.

Pro: unikátní atmosféra, tajemný příběh, hudba a zvuky, slušná hratelnost, většina puzzlů

Proti: přehnaně bludišťoidní, místy roztahané a zdlouhavé, často jsem netušil kudy dál a musel si pomáhat návodem, pixelhunting

+27

Parasite Eve

  • PS1 95
Máte rádi Resident Evil? A co Final Fatasy? Pokud jste odpověděli ano, je Parasite Eve hra pro vás. A pokud ne, stejně jí dejte šanci. Jde o jeden z nejlepších titulů pro první PlayStation. Tady se povedlo téměř vše. Příběh se odehraje během několika vánočních dní a začne v opeře. Během vystoupení dojde k nečekané události a zdá se, že za vše může hlavní hvězda. Vy, jako v publiku přítomná policistka a zároveň svědek, se pustíte do vyšetřování. Příběh se postupně rozplétá, prohlubuje a bez problémů udrží až do konce hry, dokonce jsem díky hře rozečetl i knihu o mitochondriích. Většina děje je vyprávěna v samostatných animacích, které jsou moc pěkně udělané a kouká se na ně dobře i dnes. Engine vychází z Final Fantasy VII, to znamená stále dobře působící před-renderovaná pozadí, ale kostrbatější postavy. Ty zde přece jen působí o něco lépe, což je asi dáno větším měřítkem.

Samotná hratelnost se povedla skvěle. Většinu času se pohybujete v rámci lokace, řešíte jak odemknout další postup, hledáte klíče, mluvíte s postavami a objevujete skrytá zákoutí. Postupně se vám zpřístupňuje více lokací na mapě města, ale příběh vždy naznačí kudy je vhodné pokračovat. Vyplatí se ale prozkoumat co nejvíce. Hlavní hrdinka se zlepšuje postupným levelováním. Část atributů se zvyšuje automaticky, získáváte nové schopnosti a pak volné body. Ty lze využít jak na zlepšení postavy tak vybavení. Výzbroje a výstroje je ve hře velké množství, lze ji různě vylepšovat a některé bonusy i přenášet. Možností je tady dostatek.

Souboje jsou částečně náhodné a částečně pevně dané. Vždy když narazíte na nepřítele se obraz trošku posune, ale jinak grafika zůstane. Hrdinka se může volně hýbat po obrazovce a unikat tak nepřátelům, až po naplnění ukazatele je na tahu. Lze použít zbraň nebo speciální schopnost, případně předmět z inventáře. K tempu hry se podobný systém krásně hodí a je škoda, že není využit ve více hrách. Po velmi našlapaném závěru hra nabídne pokračování v režimu EX. Začínáte se svým vybavením a potkáváte těžší nepřátele. To z počátku není moc znát, máte přece jen už dobrou výbavu, ale později se to projeví až až. Díky tomu se Aya rychleji vyleveluje. Hlavní novinkou je nová lokace Chrysler Building. Jde o sedmdesáti patrový dungeon na jehož konci čeká další boss a jiný závěr. Trochu váhám zda jeho hraní doporučit. Závěr je sice fajn, ale jednotlivá patra jsou naprosto generická, až na nepřátele a výbavu. Díky zábavnému soubojovému systému to ze začátku šlo, ale tak kolem 40 patra jsem se začal do hraní už trochu nutit. Ale po takové době by už byla škoda hru nedokončit.

Pro PlayStation 1 verzi existuje i povedená čeština. Nezmínil jsem ještě hudbu, která je také skvělá. Hra zkrátka přináší zajímavý příběh, excelentní hratelnost a stále slušné technické provedení. Parasite Eve zkrátka jednoznačně doporučuji.
+26

Silent Hill

  • PS1 70
Dnes je neuvěřitelná doba. Já, pravověrný PCčkář, že bych si někdy zahrál legendární první Silent Hill, kterýžto na PC nikdy nevyšel? Mé desetileté já by se mi jistě vysmálo. Do Playstatianu se přece musely hry kupovat, ne jako na PC, kde to bylo přece vždycky "zadarmo". A kde já bych na to tehdy vzal.

No a stačilo jen 25 let a já si ho konečně přes emulátor zahrál. Však co je 25 let v životě lidském, notabene herním? Jako nic.

Je možná pravda, že se čtvrt století trochu podepsalo na technické stránce hry, ale tak nějak jinak, než hry na PC. Tehdejší 3D PC hry měly daleko ostřejší rozlišení, detaily nebo dohled, ale velmi často na úkor jakékoliv realističnosti. Grafika Silent Hillu je na jednu stranu hrozná, na druhou stranu pošilhává po moderních hrách. Sice je to pixelaté, ale architektura budov, města, interiérů či konkrétních objektů je zcela realistická a Silent Hillu by prostě stačilo zlepšit rozlišení a byla by to moderní hra. V 3D PC hrách té doby plné ostrých hran a ostrých úhlů se často cítím jako v nějakém umělohmotném uzavřeném světě, ale Silent Hillu se povedlo mě přesvědčit, že jsem v Silent Hillu. Boží.

A občas jsem se cítil jak v GTA 3. Nečekal jsem, že Playstation byl schopen ustát v podstatě otevřený svět. Je tady z nouze ctnost v podobě mlhy a asi nikde nejsou víc jak tři protivníci, i tak ale zaslouží tvůrci respekt, co předvedli.

Ona mlha je super, nakonec však pro mě byla jedním z důvodů, proč byl pro mě Silent Hill trochu nepříjemný k hraní. Překvapivě to nebylo ovládání, které jsem si namapoval, jak jsem chtěl. Mlha chvilku fajn, ale během nějakých 9 hodin, kolik mi hra čistého času trvala, bych se aspoň jednou rozhlédnout chtěl. Škoda. Obzvlášť ve městě a na silnici, kdy jdete úplně naslepo, je hra únavná. A v noci ještě o fous víc. Můžete namítnout, že ty nepříjemné pocity, které jsem zažíval, byl prostě strach, ale to asi ne. Prostě jen to nepřátelské prostředí mě pak demotivuje k nějakému detailnímu průzkumu například a chci se dostat co nejdřív na konec hry. A to, když se mi stane, tak je pro mě trochu red flag, jak se říká.

První půlku jsem byl až nadšený, druhou půlku jsem už víc dohrával. Ale není to jen mlhou, už ve škole jsem očekával znatelnější posun v ději, a ten nepřišel. Mé úvodní nadšení tím trochu vyprchalo a místo toho jsem se plahočil od čerta k ďáblu a posuny přišly až mnohem později. Tvůrci pak také začali hodně recyklovat, ať už jednotlivé místnosti a objekty, tak také začal postupně vyplouvat na povrch velmi omezený počet textur.

Příběh je pozoruhodný, ne moc pochopitelný, ale dobře funguje jako takový teaser pro další díly. Všechny postavy mají skvělý vizuál a jsou zapamatovatelné a chtěl bych, aby byly v příběhu častěji, aby mě jejich osud zajímal víc. Takhle jsem se do nich ponořil jenom proto, že jsem druhou půlku hry hrál několikrát kvůli různým koncům. Přesto si troufám tvrdit, že způsob podání příběhu má obrovské rezervy a je příliš zkratkovitý. Spousta věcí mohla vyznít daleko lépe a nestálo by to moc úsilí, ale holt je to tou dobou.

Co se týče samotného gameplaye, oceňuji, že je hra více adventura a rébusy byly moc fajn, v jádru je to ale prostě zase jenom Resident Evil a už je to prostě všeho mockrát. Je fascinující, že se v letech 98-2000 s těmito hrami roztrhl vyloženě ruksak, každá se hraje skoro stejně a přitom si všechny odnášejí dobré hodnocení. Žánr akční adventury v těchto letech byl tímto konkrétním subžánrem úplně převálcován.

Kamera je hlavním pozitivem i negativem zároveň. Na jednu stranu velmi akční, dynamická, některé momenty jsou na ní vyloženě postavené, na stranu druhou extrémně otravná, ale to je v tomhle žánru pravidlem.

Hudba Akira Yamaoky je legendární, znám ji už dlouho, ale vždycky mě fascinovalo, že je ta hudba tak legendární, přestože jsou poslouchatelné vlastně jen dva tracky, intro (s vtipným vykradením James Bond Theme) a outro (s rozladěnou kytarou), zbytek jsou ambietní děsohluky, u kterých se příjemně podřimuje.

Zatímco Resident Evil je béčko, Dino Crisis je béčko s dinosaurama, tak Silent Hill béčko být nechce. Má podle mě vlastně nejblíže k Nocturne, které jsem dohrál nedávno. Na rozdíl od něj má Silent Hill kontinuální příběh, což mi sedí víc a podobně se snaží být inteligentním temným hororem, a jde mu to lépe. Těším se, kam se bude Silent Hill v dalších dílech vyvíjet.
+25

Final Fantasy VII

  • PS1 100
Final Fantasy VII, kolik hodin jsem vlastně obětoval jedné z nejlegendárnějších a nejlepších her všech dob? Nevím, ale časomíra se mi už dvakrát zastavila na 99 hodinách a jistě nejsem jediný. Koneckonců vyšly tři další hry s touto číslovkou a její postavy jsou dnes známy v celém herním světě.

Putování v kůži Clouda začíná nenápadně. Jeho úkolem je zničit reaktor společnosti Shinra vysávající z planety Mako, jakousi životní energii. Vše se samozřejmě zamotá a po opuštění Midgaru, ústředního města Shinry, je jasné, že nic není jen černé a bílé. Cesta za hlavním záporákem Sephirothem je napínavá a neobsahuje žádná hluchá místa. Pořád se něco děje a smrt Aeris je i dnes jeden z nejsilnějších herních okamžiků.

Osobně si myslím, že bojový systém s pomocí různě kombinovatelných materií, patří stále k těm nejlepším (snad jen moderní část série Persona se mu vyrovná) z jRPG. Možností, jak upravovat kouzla a schopnosti, je nespočet. Je pouze na vás, kterým směrem se budete ubírat. „Vysávání“ z FFVIII se může jít klouzat. Dnes mi trochu vadí, že v aktivní partě lze mít pouze tři postavy.

K hudbě stačí napsat jediné: Nobuo Uematsu. Ze široké nabídky si každý jistě najde svou oblíbenou melodii. Jedinou výtku mám k hlavní battle theme. Celkem rychle se oposlouchá, což je důvod, proč mám radši hudbu od Megura v sérii Megaten, který je minimálně v tomto ohledu lepší.

Grafika vypadá pořád k světu. Různorodým a detailním prostředím se pohybují pouze z několika poligonů složené postavičky, nezapomeňme, že se jedná o rok 1997. V boji FFVII vypadá přeci jen lépe. Efekty summonů a nejlepších kouzel jsou nádherné, i když časem poměrně neúčinné.

Obtížnost je spíše na nižší úrovni. Závislá je hlavně na materiích, které hráč zrovna používá. Problém nastává u postgame obsahu. Kdo chce porazit nejtěžší bossy, musí jednoduše pobíhat dokola a grindovat v náhodných soubojích. Naštěstí se to netýká hlavního příběhu, takže nováčci žánru nemusí mít strach.

Sedmý díl Final Fantasy byl bezpochyby průlomovým. Nejen pro hry obecně nebo jRPG, ale i pro mnoho hráčů včetně mě. Poprvé jsem byl připoután k televizi a „fandil“ postavám v ní. I po těch letech stále občas přemýšlím, jaký je vlastně vtah trojice Clous-Tifa-Aeris.
+24

Final Fantasy IX

  • PS1 95
No random encounters challenge:

V pořadí již třetí (a poslední) no random encounters challenge v PS1 generaci série Final Fantasy. Původně jsem s tím začala, aby můj komentář k sedmému dílu byl něčím ozvláštněn a nezapadl tak mezi hromadu jiných komentářů k této hře. Profil k devátému dílu tu však zatím zeje prázdnotou, takže by asi bylo vhodné začít nějakým obecným infem o hře.

Final Fantasy IX vznikalo současně s předchozím dílem a nedá se tedy říci, že by se oproti němu konala nějaká technická revoluce. Naopak se může zdát, že se jedná o krok zpět, protože realistický futurismus je tu nahrazen za pohádkovou fantasy animaci plnou pitoreskních postaviček. Dle mého názoru byl celý díl zamýšlen jako pocta starším NESovým a SNESovým dílům série, protože se tu objevuje celá řada společných motivů. Kdo je hrál, určitě mu bude velmi povědomý středověký fantasy setting okořeněný vzducholoděmi, systém povolání postav a jejich výbavy, přístup k summonům (zde Eidolonům) a třeba i čtyři elementární bossové, kteří měli hlavní roli i v úplně prvním díle. A mohla bych pokračovat, fanoušci nejstarších dílů se při hraní devátého dílu musí cítit jako doma.

Ti, co se však poprvé se sérií setkali až na PlayStationu mohou být zaskočeni. Nemáme zde žádný překombinovaný systém typu materia nebo junction, který snad vymysleli na matfyzu, a umožňuje si hodiny optimalizovat partu. Ne, tady si jednoduše odemykáme nové schopnosti nasazením konkrétní výbavy a z listu schopností si pak kdykoliv vybereme ty, které zrovna chceme používat. Stejná "jednoduchost" nás čeká i v příběhu. Chování postav je často naivní až záměrně komické, stejně tak jako jejich vizáž, ať už se jedná o lidi nebo nějaké kombinace člověka se zvířetem (myš, hroch, prase, ...). Ne, že by snad neřešili složité situace, zrady a nečekané zvraty. Některé části příběhu jsou velmi dospělé a temné, ale postavy k nim přistupují povětšinou s lehkostí a nadhledem jako v nějaké dobrodružné pohádce.

No a jak se hraje no random encounters challenge? Není to snadné. Stejně jako v osmém díle, povinní bossové neposkytují zkušeností body, ale není tu žádný level scaling, takže to s podlevelovanou skupinou dost bolí. Naštěstí na prvním disku lze z některých bossů ukrást silnou zbraň, která v postupu značně pomůže, a na tom druhém je zas možnost omezeného grindu v oblastech s nekonečným množstvím spawnujících se nepřátel. Doporučuji tak nějaký čas strávit u tekutých písků v Cleyře a bojem s vojačkami v Alexandrii. Díky tomu se dá bez problémů dostat až k Arkovi do Oelvertu na třetím disku. Ark dokáže pěkně pozlobit, ale můj dobře vybavený Steiner ho nakonec udolal. Dost náročné byly také souboje s červenými draky v Mount Gulug, ale ti nejsou bossové, takže vás zároveň hodně slušně vyexpí a po nich se hra výrazně zjednoduší.

Čtvrtý disk je, jak už tradičně u Final Fantasy bývá, hlavně o finálním dungeonu, který vás ještě před úplným finálem prozkouší pomocí čtveřice bossů, které jsem již zmínila. Znalci si je budou pamatovat buď z příběhu prvního dílu nebo z nového Stanger of Paradise: Final Fantasy Origin. Hned první, ohnivá Marilis, se ukázala být velmi zdatnou soupeřkou. Ne že by snad byl problém jí shodit HP na nulu, ale její následný "posmrtný" útok nikdo z mé podlevelované a zraněné skupiny nedokázal přežít a pomohl až auto-life. Zbylí tři už naštěstí takový problém nebyli a s odehraným časem 11:47:44 jsem si tak mohla vyzvednout Excalibur II a vrátit se na mapu světa dodělat všechny vedlejšáčky...

Hra také po vzoru Final Fantasy VIII obsahuje sběratelskou karetní hru. Na rozdíl od Triple Triadu mě však zdejší Tetra Master vůbec nezaujal. Měla jsem chvíli ambici se k tomu donutit a a začít ty karty během hry sbírat, ale mnohem zajímavější mi nakonec přišla možnost si pospíšit a získat Excalibur II, který je odměnou za projití celé hry k závěrečnému bossovi pod 12 hodin. Mohla bych je sice ještě dosbírat, ale mnohem zábavnější mi přišlo strávit čas minihrou Chocobo Hot and Cold, ve které sbíráte poklady s nejlepšími věcmi ve hře, díky kterým pak můžete vyzvat i Ozmu, asi nejdivnějšího superbosse v celé sérii.

Dohráno za 17 hodin.

Statistiky na konci hraní:
91465 gilů

Zidane lvl 33, 2002 HP, 139 MP
Ultima Weapon + Circlet + Chimera Armlet + Ninja Gear + Coral Ring
Absorb: Shadow, Thunder
100% Resist: Holy, Earth

Steiner lvl 32, 2368 HP, 113 MP
Excalibur II + Kaiser Helm + Aegis Gloves + Demon's Mail + Ribbon
Absorb: Shadow, Wind, Water
100% Resist: Fire

Freya lvl 27, 1410 HP, 103 MP
Dragon's Hair + Kaiser Helm + Diamond Gloves + Demon's Mail + Madain's Ring
Absorb: Shadow, Ice
100% Resist: Water

Vivi lvl 30, 1283 HP, 154 MP
Mace of Zeus + Coronet + Egoist's Armlet + Gaia Gear + Rosetta Ring
Absorb: Earth, Fire
100% Resist: Shadow, Wind

Ostatní cca 12 - 17 lvl, všechny ultimátní zbraně. Hades poražen, Ozma tentokrát ne (friendly monsters sidequest není bez random encounterů možný a bez něj je Ozma dost drsný...)

Pro: Přijde mi, že u tohoto dílu šlo Square na jistotu a jedná se o to nejlepší ze všech starých dílů Final Fantasy v PS1 kabátku. Nedokáži na Final Fantasy IX najít nic špatného.

Proti: Zároveň mi ale díky tomu přijde, že tento díl postrádá vlastní osobnost, není v něm nic z čeho bych se vyloženě posadila na zadnici, na chvíli oněměla úžasem či mě to dojalo k pláči jako u některých jiných dílů (ale Vivi k tomu byl dost blízko).

+24

Crash Bandicoot 3: Warped

  • PS1 90
Plošinovky nejsou můj primární žánr, kterému bych se věnovala, a tak jsem až po více jak dvaceti letech od vydání třetího dílu zasedla k legendárnímu Crashovi a dobovému hardwaru.

Z obrazovky se na mě vyvalil Crash, jeho sestra Coco a mluvící a vševědoucí maska Aku Aku. Cíl byl jasný - sesbírat 25 krystalů v různých světech a porazit bosse, kteří čekali na konci každé z pěti částí. Co oceňuji, tak je odlišnost úrovní, do kterých jsem se s Crashem (popřípadě Coco) podívala. Mohla jsem tak navštívit Egypt, futuristické město nebo byly klasické úrovně nahrazeny závody či letadly. To přispívalo k tomu, že jsem se nenudila a očekávala, jakou další úroveň si hra přichystala.

Jak už jsem zmínila, na konci každé úrovně jsem se setkala s některým z bossů. I tady si hra zachovávala svoji originalitu a na každého bosse platila jiná taktika a boj byl celkově jiný. Pobavily mě osobnosti bossů, i když ti se tak často nevyjadřovali, ale každý byl svým způsobem jinak šílený. A také jsem docenila kreativitu tvůrců při vymyšlení jejich jmen (N. Tropy, N. Gin), což by malé dítě asi nepochopilo (česky mluvící aspoň). I s úhlavním nepřítelem byla legrace a jeho patetické (a sebe litující) proslovy mě rozesmívaly.

Pobavily mě také různé animace smrti Crashe, u kterých záleželo, jak byl Crash zabit. Vůbec celkově grafiku hodnotím kladně. Líbila se mi také hudba, která se pravidelně na základě prostředí střídala, a nejvíce jsem se zaposlouchala u té skladby, jež provázela závěrečný bossfight.

Po dohrání hry je možné se vracet do již projitých úrovní a snažit se sesbírat všechny bedny či dokončit úroveň v co nejkratším čase, což přímo vybízí ke zběsilému adrenalinovému běhu s Crashem a ke snaze zapamatovat si úrovně tak, že by je hráč odehrál i po slepu. I to je plus této hry.

Crash je sympaťák a těším se na další díly s tímto vačnatcem či co to je.

Pro: postavy, bossové, různorodost světů, originalita, hudba

+23

Silent Hill

  • PS1 100
Na první PlayStation existuje řada skvělých horrorů. Několik jsem jich kdysi dohrál (např. Resident Evil 2, Alone in the Dark 4) a spoustu dalších minimálně vyzkoušel. Ale opravdový strach jsem zažil pouze u jediné hry. Silent Hill. Vzpomínám si, že jsem některé pasáže odmítal hrát, pokud byla tma a já byl v pokoji sám. A dodnes mi při vyslovení toho jména přeběhne lehký mráz po zádech.

První Silent Hill sází především na fantastickou atmosféru. To, že kvůli nedostatečnému výkonu PSX, se tvůrci rozhodli celé město zahalit do neproniknutelné mlhy, se ukázalo jako skvělý nápad. Ten ovšem ještě umocnili tím, že hned zkraje se rozhodli hráči dát další důležitou proprietu. A sice rádio, které začne praskat, kdykoliv je nablízku nějaká příšera. V konečném důsledku tak Harry Mason zvolna kráčí mlhou, z kapsy se ozývá strašidelné praskání, někde v blízkosti lze slyšet pleskání křídel či vrčení a hráč napjatě očekává, z které strany se na něj něco přiřítí. Stále ještě se mi vybavuje scéna, kdy jsem při podobném výjevu vyprázdnil do siluety v mlze celý zásobník a když rádio nepřestávalo praskat, rozhodl jsem se jít blíž, abych zjistil, že jsem důkladně zneškodnil hydrant.

A když už si hráč na mlhu trošku zvykne a začne si říkat, že ta hra zase až tak děsivá není, ozve se siréna. V tu chvíli se celé město změní ve svou ještě děsivější verzi, takže když po nějaké době vše zase obklopí mlha, hráč ji málem přivítá s úlevou. S touto proměnou souvisí i okamžik, kdy jsem se ve hře skutečně bál. Odehrálo se to v nemocnici a já měl prošlá všechna patra a nevěděl jsem, kam dál. Tak jsem vlezl do výtahu, který měl do té doby jen tři tlačítka. Jenže v tu chvíli se tam objevilo další. Tak jsem ho s obavami zmáčknul a v ten moment se ozvaly sirény. Ačkoliv mi v té době bylo jen něco málo přes dvacet, malém jsem dostal infarkt.

Skvělou atmosféru má i místní škola. Na chodbách narazíte na jakési dětské duchy, ze tříd je občas možno zaslechnout i jakýsi hluk, ovšem po otevření dveří jsou třídy prázdné. A ukrývá se tu i nejzáludnější hádanka celé hry. Legendární hádanka s piánem. Jelikož jsem hrál hru někdy v roce 2004 a neměl jsem k dispozici internet, zaseknul jsem se na ní asi na týden. Bože, vždyť já už ji znal celou nazpaměť a stále jsem na to nemohl přijít. A dodnes si vzpomínám, že jsem šel tenkrát v Olomouci, kde jsem tehdy pracoval, po náměstí a paradoxně před komunistickým orlojem mě osvítil duch svatý a mě najednou napadlo řešení. Už ani nevím, kam jsem tenkrát šel. Pamatuju si jen, že jsem se otočil na místě a letěl domů vyzkoušet, jestli je má teorie správná. Takhle skvělý pocit jsem snad už nikdy po vyřešení hádanky nezažil.

Silent Hill jsem od té doby dohrál ještě třikrát, ale musím se přiznat, že příběh jsem zcela nepochopil. Na druhou stranu mi to nikdy nijak zvlášť nevadilo. Jistá dávka mystična a tajemna k této hře bezesporu patří, takže asi není zcela záhodno všechno hráči pěkně polopatě vysvětlit.

Co se týče technického zpracování, četl jsem na něj (obzvláště na grafiku) v ostatních komentářích dost kritiky. Grafika je z dnešního pohledu sice již dost zastaralá a kdybych si Silent Hill pustil dnes, asi by se mi první hodinu moc nelíbil. Pak by ovšem převážil faktor nostalgie a já bych se po další hodině divil tomu, co se mi na tom nezdálo. Vždyť takhle ta hra vypadala vždycky. A po další hodině bych si už spokojeně vrněl, protože tohle je přece ten pravý Silent Hill. Ovládání zde bylo skoro ve všech komentářích popsáno jako krkolomné a ne zcela přívětivé. Ani s tím nemůžu souhlasit, protože takhle toporné byly v té době skoro všechny survival horrory a pokud jste v nich strávili mnoho desítek hodin, po pár minutách máte hru v ruce a ovládání vám případne tak nějak standardně (leč zastarale) uzpůsobené.

Omlouvám se za delší komentář, ale první Silent Hill patří mezi mé nejoblíbenější hry vůbec a z jeho prvního dohrání mám více silných zážitků, než z jakékoliv jiné hry.

Každopádně pokud někdy budete mít možnost si tuto hru zahrát, doporučuji na původním PlayStationu bez jakékoliv možnosti quicksave a quickload. Věřte mi, že to atmosféru téhle skvělé hry ještě o nějaký ten stupínek posune.

Pro: Atmosféra, atmosféra, atmosféra. Méně akce, více hádanek.

Proti: Vážně mě nic nenapadá.

+23

Xenogears

  • PS1 80
Xenogears je bez pochyb jedna z nejzajímavějších videoher, jaké jsem hrál. Kultovní status titulu mě zasáhl až se zvýšeným zájmem o jRPG produkci na PSX (rok 2010), a v té době jsem také četl jednu recenzi Xenogears za druhou. Především ale oslavné články,

Hra, která mi změnila život: Xenogears
Recenze na webu Criticall

To byla v mém případě voda na mlýn, a úkol byl jasný - přesvědčit se o těchto úsudcích skrze vlastní zkušenost. Po sehnání japonsky nadabované verze (z kultovní stránky underground-gamer, RIP) jsem spustil se zatajeným dechem ePSX. A pak to přišlo! Nevěřícně koukám, animované intro, které je na poměry her úžasné! Destrukce vesmírné lodi a bezmoc posádky v kontrastu se stoickým klidem kapitána se mi dostala do mysli a měl jsem, podpořen názory jiných, jasno. Tato hra bude něco jiné, něco neokoukané, něco nadčasové. První hodiny představovali seznamování se hrou a jejími mechanismy, pro mě stále nové a neokoukané mechanismy jRPG a milovaná estetika devadesátkových anime. Nicméně jak jsem poznával vzpomínané plusy rekrutované především z atmosféry a příběhu, tak po stránce hratelnosti Xenogears trochu skřípali. Některé pasáže jsou až noční můrou, a to píši jako někdo, kdo mohl používat savestat a ukládat kdykoliv. I přes tento fakt a zjednodušení byly a jsou některé části frustrující a až znemožňující poklidné vstřebání příběhu v daných pasážích. Nicméně, i tento nedostatek se později jevil jako pozitivum. Nepochopitelně zmatené labyrinty kanalizací a jeskyní, kde číhal náhodný souboj na každém druhém kroku, spíš motivovali v průchodu, abych se mohl kouknout na další střípek z příběhu.

Titul je velmi rozsáhlý, a památných částí obsahuje nespočet. Tvrzení o tom, že jde o jednu z nejlepších nebo možná až nejlepší videohru jistě nelžou. Pokud tedy hráč hledal trochu jiné jRPG, které bude klást trochu náročnější otázky než jak se zbavit zlého vladaře a jeho armády.

Z dnešního pohledu je Xenogears i přes své velmi vysoké kvality ovšem jen těžko doporučitelnou hrou. Pokud mohu srovnat s Final Fantasy VII a Chrono Trigger (tedy společně s Xenogears nejlepší jRPG jaké jsem zatím hrál), tak právě Xenogears zestárl nejhůře, a to i přesto, že obsahem jde o megalomanský, ale výborný, počin. Popravdě, do hry bych se bál znovu pustit do Xenogears, ačkoliv mám stále velkou motivaci vzhledem k nedokončení, nicméně jako vhodnější považuji si uchovat dobové nadšení z neokoukaného přístupu a kvalit narativy. Naopak, soundtrack stále poslouchám.

Pro: detaily, příběh, postavy, hudba, rozsah

Proti: těžkopádná hratelnost, obtížnost

+22

Final Fantasy VIII

  • PS1 95
No random encounters challenge:

Po víceméně tradičním způsobu expení v sedmém díle této japonské série přichází černá ovce rodiny. Final Fantasy VIII vsadila na koncept level scalingu, takže slovo "challenge" možná není tak úplně na místě. Vše záleží na využití junction systému spočívající v propojení magie s fyzickými atributy postav, které s použitím mocných kouzel dokáží narůst do polobožských hodnot. Sama jsem tak byla hrozně zvědavá, jestli dokáži sehnat dobrá kouzla a udělám si tak hru bez náhodných střetnutí naopak jednodušší nebo budu umírat jak na běžícím páse. K vypnutí náhodných soubojů jsem sice použila cheat vestavěný přímo ve Steam verzi hry, ale hra je umožňuje vypnout i bez cheatu po pár úvodních hodinách příběhu, tedy mohou být moje zážitky ze hry relevantní i pro běžnou hru.

Kdo hru vůbec nezná musí být zákonitě ohromen nádherně vykreslenou atmosférou futuristické školy pro speciální vojáky Seed podpořenou již tradičně nádhernou hudbou. Opravdu jsem se při procházení chodeb zahrady Balamb cítila jako na reálné univerzitě a při plnění misí zase jako elitní špion. Vyplníte si pár školních testů, dostanete zpětnou vazbu od lektorky či ředitele a navíc si zahrajete sběratelskou karetní hru Triple Triad, nejlepší minihru všech dob, se kterou hravě strávíte více času než příběhem a ani vám to nepřijde. Ani Gwent ve Witcherovi 3 na Triple Triad v mých očích nemá. První disk hry je tedy dokonalost sama a ani vypnutí náhodných soubojů nepředstavovalo žádnou větší výzvu, stačilo vše pozorně sbírat a vytáhnout si z nepřátel dostatek základních kouzel, snad jen Bratři v hrobce zapomenutého krále by mohli méně zkušené hráče pozlobit.

Na této hře se mi také hrozně líbí systém summonů, mám z nich pocit opravdových parťáků, nejen lepšího kouzla s delší animačkou. Vlastně bych řekla, že jsou v této hře snad i důležitější než lidské hráčské postavy. Společně s vámi expí, v souboji vám dělají živý štít, poskytují vám cenné dovednosti a vlastně jsou to oni, kdo postavám propůjčují jakékoliv schopnosti. Bez nich by Seed nebyli nic. A právě summoni, zde pojmenováni Guardian Forces, mohou na druhém disku už umět tolik, že se naplno projeví až příliš jednoduché využití junction systému. Takže zatímco akce v příběhu houstne a postavy jdou z krize do krize, tak se topíme v penězích až z příliš častých výplat a naše Guardian Forces mohou levné předměty z obchodů či vyhrané karty začít měnit na mocná kouzla, která jednoduše znásobí sílu postav.

Junction systém tak musím ocenit za nápaditost a jeho kombinatorika je pro mne skoro stejně zábavná jako hrátky s materia systémem ve Final Fantasy VII, ale jakmile do něj proniknete, až příliš snadno dosáhnete přesílených postav, což je jedna z největších a nejčastějších kritik této hry. A vypnutí náhodných soubojů na tom víceméně nic nemění, díky level scalingu bude výsledek v midgame fázi hry téměř totožný jako s přeexpenou partou.

Po naprosto epickém finále druhého disku (i technicky mi přijde, že nic podobného jsem na PS1 neviděla) se dostáváme na disk třetí, kde se bohužel můj náhled na příběh Final Fantasy VIII láme. Všechno, co se týče zahrady Balamb a Seedů úplně hltám, zajímá mne každá vedlejší postava, každý detail. Na basketbalovém hřišti odhalený příběh hráčských postav je však za mne naprosto nezvládnutý a z jakékoliv návaznosti na něj na třetím disku se mi chce blinkat. Ale i zbytek příběhu v poslední třetině hry nemá takovou sílu a bez skvělé fanouškovské teorie Rinoa is Ultimecia, kterou plně podporuji, bych musela strhnout tak 10% z hodnocení. Navštívené lokace jsou však parádní a pro futuristický setting hry jsou doslova třešničkou na dortu. Poslední disk je pak jen povedený závěrečný dungeon, který by však neměl představovat hrozbu, pokud jste v "Ragnarok" fázi hry využili její plný potenciál. I přes chybičky nádherná hra.

Dohráno za 51 hodin.

Statistiky na konci hraní:
Všechny Triple Triad karty

Squall lvl 41, 9999 HP (HP +80%, Str +60%, Vit +40%, Spr +40%)
Shiva + Diablos + Cerberus + Bahamut

Quistis lvl 41 , 8947 HP (HP +40%, Str +40%, Spd +40%)
Siren + Carbuncle + Leviathan + Pandemona + Cactuar

Zell lvl 39, 9999 HP (HP +80%, Str +40%, Luck +50%)
Quezacotl + Ifrit + Brothers + Alexander + Doomtrain + Eden

Ostatní cca 9 - 15 lvl, zbraně základní (nijak jsem je neřešila), GF Tonberry nelze bez random encounterů získat. Ultima a Omega Weapon poraženy.

Junction mi nejlíp vycházelo asi nějak takto:
HP: Meteor, STR: Ultima, VIT: Meltdown, MAG: Pain, SPR: Full-Life, SPD: Triple, EVA: Tornado, HIT: Double, LUCK: Aura
ELEMENT-ATK: Nic, ELEMENT-DEF: Flare, Life, Shell, Protect
STATUS-ATK: Sleep/Blind/Silence, STATUS-DEF: Holy, Reflect, Esuna, Death

Pro: Skvělá atmosféra Balamb Garden, hudba, Triple Triad, Guardian Forces

Proti: Nepříliš vybalancovaný (ale zábavný) systém, nepříliš zajímavé hráčské postavy, nezvládnutý závěr příběhu

+22

Mizzurna Falls

  • PS1 95
Mizzurna Falls je hodně obskurní, ale zároveň nadčasová záležitost, která do minulých měsíců byla pouze dostupná v japonštině. Nyní už díky funkčnímu eng patchi si jí můžeme pořádně vychutnat a že je to opravdu zážitek.

Na dobu vzniku, rok 1998, se malé studio Human Enterteiment rozhodlo o opravdu ambiciózní počin který v tu dobu neměl obdoby a tím je funkční 3D open world adventura pro PSX. Obyvatelé města tu mají svůj funkční režim, plynule se tu střídá den a noc, jezdíte tu autem i lodí, městem se pohybujete bez loadingů (až na vstupy do budov), obchody tu mají otevírací dobu apod. O to více je to ještě působivější když vezmete v úvahu malý budget studia, kvůli kterému se hra dále nemohla distribuovat a studio zaniklo. Až poté mechanismy této hry proslavila série Shenmue, která se neprávem považuje za zakladatele těchto open world mechanik.

V hlavní roli je tu student Mathew který od své kamarádky Winony dostane ráno telefonát že jejich spolužačku Kathy našli v lese, na pokraji smrti, zraněnou od medvěda a do toho se pohřešuje další studentka jménem Emma. Hned můžete asi tušit že se jedná o příběh dosti inspirovaný Twin Peaks, jenže kde Deadly Premonition více podněcuje surrealismus a quirky humor kterým TP oplíval, Mizzurna jde na to trochu jinak. Ona se totiž více zaměřuje na sociální část příběhu, kdy tu hlavně jde o to jak tato událost zasáhla poklidné městečko obklopené horami, jak to obyvatelé nesou a jak se náš hlavní hrdina díky tomu zaplete do odkrývání skrytých tajemství městečka. Co je opravdu osvěžující, je fakt, že tu nehrajete za žádného FBI agenta co do městečka čerstvě přijede, ale hrajete za kluka co v městečku Mizzurna Falls vyrůstal a obyvatele zná, tím pádem se celá situace stává osobnější. Dále velkým rozdílem je i to že nadpřirozeno kterým DP a TP oplývali, tu hraje druhé housle. Vy tu totiž nikdy pořádně nevíte zda to prostě celé neudělal medvěd či člověk a pořád vám po celou dobu příběhu visí to nadpřirozeno v oblacích, zda vůbec jo nebo ne. Což má za následek že se do příběhu ještě mnohem více ponoříte. Určitě tu nechci vést debaty zda hra která silně inspirovala DP je lepší či ne. Ale ze svého pohledu, hráče co miluje DP, musím říct že Mizzurna opravdu nabízí příběhově více konzistentní a originálnější zážitek inspirovaný Twin Peaks.

Co se týče samotné hratelnosti, tak to už je větší oříšek. Hra sama o sobě šlape perfektně, pohyb autem po městě je na tu dobu skvělý i možnost dotankování nádrže docela potěšila (příjemný detail, jako klepání na dveře obyvatel), dále i pohyb celkově i na tu dobu grafika, která i když je chvílemi rozplizlá, i tak ale dokáže místy vyčarovat poměrně krásné scenérie, jako atmosférický vodopád či lampami osvětlený park v noci. Bohužel i když vše toto je skvělé, tak co hru řadí do krabičky obskurních her je herní náplň, kdy hra je opravdu neuvěřitelně neúprosná.

Ve zkratce jde o to že se volně pohybujete po městě, hra vám neříká co máte dělat a vy prostě musíte sami rozluštit záhadu co se ve městečku stala v real time čase. Přičemž některé příběhové situace se odehrávají pouze v některý den a čas, takže něco zmeškat je opravdu snadné, navíc jakmile přijdete byť o jednu příběhovou část, máte během pár dnů automaticky bad ending. Nemluvně o tom že místy je čas ve hře opravdu neúprosný a vy musíte běhat, rychle jezdit autem a opravdu se snažit všude být na čas. Což občas je záhul když hlavní hrdina má sem tam problém se zasekáváním se o předměty apod. Proto hra je opravdu doporučována hrát s návodem. Tohle totiž upřímně fakt nejde, pokud nechcete hru zkoušet hrát tak 40x.

No závěrem musím říct, že tahle hra je opravdu neopakovatelný zážitek s krásnou zimní atmosférou, nádhernou hudbou a citlivým příběhem. Pokud vám nedělá problém zkusit si nějakou obskurní starou záležitost a chcete zkusit dědečka Deadly Premonition a vidět Twin Peaks like záhadu z jiného úhlu pohledu, tak si tohle zkuste. Z těch TP like her je tahle svým pojetím dle mého nejsvěžejší a snaží se to docela dělat po svém. Fakt je tohle neprávem opomíjený klenot !

Pro: Příběh, lidskost, neuvěřitelná svoboda na tu dobu, funkční otevřený svět, nádherná hudba, detaily

Proti: Neúprosný čas a ohromná obtížnost zapříčiněná tím že jste do hry vhozeni a můžete si dělat co chcete

+21

Silent Hill

  • PS1 100
Až na třetí pokus se mi podařilo dohrát tuhle perlu. Vždycky jsem se zasekl u té hudební hádanky ve škole, kterou jsem neměl vůli dokončit. Málem jsem se připravil o velký hororový klenot.

I přes své stáří a grafiku, s prvního PlayStationa, si hra zachovává perfektní atmosféru. Při postupu hrou jsem se fakt bál. Není to taková kličkovaná mezi pomalými nepřáteli jako ve dvojce. Tady mají rychlost a jdou nelítostně po vás. Nábojů je málo a hlavní hrdina je navíc pohybově nenadaný kolohnát, které, než se stačí otočit, dvakrát umře. Obtížnost je tedy vyšší než u dvojky.

Grafika nestojí za řeč. Když jí překonáte, dostanete naprosto skvělou hru plnou tmy, nechutností, boje, úprků, rébusů. Rébusy dávají smysl a jsou zábavné. Do toho hraje perfektně deptající industriální muzika. Často jsem preventivně ukládal, protože jsem se bál. Pocit strachu ještě znásobí perfektně debilní kamera, kde často nic nevidíte a jen střílíte naslepo.

Co mě ale hnalo hrou nejvíc byl příběh. Naprosto skvělý. Takhle pěkný horor jsem ve hře zažil snad jen u Silent Hillu 2. Chce se to jen přenést přes celkem nepohodlné ovládání a divnou kameru. Jestli s hrou budete mít trochu trpělivosti, bohatě se vám odmění. Sice jen tak 6-7 hodinami hraní, které ale stojí za to. A pořád je tady více konců k dalšímu hraní.

Animace vypadají pořád dobře.

Pro: skvělá tísnivá atmosféra, strach, skvělý příběh, hádanky, hudba, různé konce

Proti: občas problémy s kamerou, krátké

+21

Crash Bandicoot 3: Warped

  • PS1 100
Patrně nikdy nebudu schopen vyjádřit, co pro mě znamená třetí díl ze série her s Crashem Bandicootem. Je to zkrátka neuvěřitelná citovka a pro mě asi nejlepší hra, která spolu s Metal Gear Solid na Playstation 1 vyšla. V následujících řádcích se pokusím shrnout své hluboce nostalgické pocity. Předem se omlouvám za silně citově zabarvenou recenzi. Jdeme na to...


Mohlo mi být asi tak sedm let, když jsem se poprvé dostal do styku s Playstationem. Tehdy ho táta dotáhl ani nevím odkud a s ním i několik parádních her. Bohužel, většina jich byla parádních jenom pro tátu, protože byly takzvaně s hvězdičkou. Jmenovitě Silent Hill, Resident Evil nebo Alone in the Dark: The New Nightmare. Pro mě, malého školáčka, se tam vyjímaly zejména dva tituly. Vtipný, ale tehdy pro mě i místy strašidelný MediEvil a můj nový nejlepší kamarád Crash (konkrétně dvojka). Tenkrát v obýváku u televize sedávala celá naše rodinka (včetně dvou bratranců) s cílem pobavit se neúspěchy momentálně hrajícího člena party. Všichni to totiž brali smrtelně vážně. Snad jen já jsem to ještě tak úplně neřešil. V těch letech jsem ani neměl pomyšlení na nějaké kompletní dokončování her a pařil jsem jen tak pro radost. Krystaly, nekrystaly – diamanty, nediamanty.

Uplynulo pár měsíců a táta mi radostně volal z práce, že sehnal Crashe trojku a že budu čumět, co tam všechno je. Krom nových levelů a možnosti řídit skútr říkal, že přibyl i nějaký systém speciálních funkcí a taky časovky. No zajisté nemusím líčit své nadšení a očekávání. Demíčko už jsem znal úplně nazpaměť, takže jsem se těšil jako malé dítě (a to nejen proto, že jsem jím byl). Tatík přišel domů, vložil CD do mechaniky a já se ihned chopil ovladače. Hltal jsem každý detail úvodní animace. Hltal jsem i úvodní obrazovku. Ihned se mi do mozku nesmazatelně vryl hlas, který frajersky uvádí hru slovy: „Kreš Bendikůt VÓÓÓRRRPD“. Rázně jsem udeřil do tlačítka X a spustil tak novou hru. Všechno bylo úplně nové. Nový design warp roomu, moderní ukládací obrazovka, nový způsov volby levelů. Když jsem poprvé stoupnul na knoflík, který předemnou zhmotnil časoprostorovou kouli, údivem mi spadla brada. Ihned jsem si tento díl zamiloval a umístil ho ve svém herním žebříčku tak vysoko, jak jen to šlo. Nyní tam obývá stejnou příčku s prvním Metal Gear Solid a Fallout: New Vegas (aneb hry, které mohu dohrát milionkrát a nikdy mě neomrzí).

Ačkoliv jsem třetího Crashe dohrál nespočetněkrát, stále mu nemůžu upřít jednu věc. Je to neuvěřitelně obtížná hra. Ano, jsou v něm levely, které člověk projde raz dva. Pak jsou v něm ale takové, kde bude člověk umírat. A bude umírat dlouho. A bude umírat dlouho a stále dokola. A to byl Crash záležitost směřovaná hlavně na dětské publikum. Snad proto bylo dohrání této hry proces, který nám trval několik týdnů, ne-li měsíců. Samozřejmě se obtížnost nedá srovnávat s prvním dílem, ale i tady se najde pár adeptů na rozmlácení ovladače o stěnu (levely Tomb Wader nebo časovka u Hot Coco).

Crash Bandicoot: Warped je pro mě tedy klenot, který svou hodnotou přesahuje i hodnotu všech krystalů, dimantů, a relikvií (včetně těch platinových), které se ve hře vyskytují. Je to hra, kterou si rád zahraju po těch letech zas a znovu, bavím se u ní a pravidelně ji alespoň jednou ročně celou projdu na ePSXe emulátoru, společně se svým spolubydlícím. Je to hra, která je pro mě nenahraditelná a ve všech směrech dokonalá. A pokud jsem vás touto recenzí už dávno neznechutil, tak si můžete ještě na závěr projít seznam pro mě nezapomenutelných detailů a příhod, které jsem s třetím Crashem zažil:



- Nikdy nezapomenu na strach, když jsem omylem přepsal tátovu uloženou pozici s téměř stoprocentním postupem. Táta mi samozřejmě nic neudělal, ale zrovna nadšený taky nebyl.

- Nikdy nezapomenu, jak jsem se rozčiloval u levelů s letadýlky, které mi nakonec stejně musel splnit můj bratranec, fanda modelařiny a Ace Combatu.

- Nikdy nezapomenu na to, jak jsem se neuvěřitelně bál posledního levelu se světluškou.

- Nikdy nezapomenu na to, jak jsem byl překvapen, když se uprostřed warp roomu objevil modrý výtah a já tenkrát absolutně netušil, proč tam vlastně je.

- Nikdy nezapomenu na pocit zděšení, když jsem poprvé naběhl do elektrického plotu před vstupy do jiných časových etap.

- Nikdy nezapomenu na tu bžundu s bazukou.

- Nikdy nezapomenu na úlek a následný záchvat smíchu, když mě v jednom ze středověkých levelů odpálil dvojhlavý obr přímo na televizní obrazovku.

- Nikdy nezapomenu na zvuk, který vydává Aku-Aku, když ho Crash sebere. Doteď se s některými lidmi přu, co vlastně Aku-Aku říká. Pro mě je to jasné "hutrga", od nějž jsem odvodil název Hutrgant.

- Nikdy nezapomenu na jeden ze svých nejoblíbenějších boss figtů s Doctorem N. Ginem.

- Nikdy nezapomenu na to, jak jsem bytostně nenáviděl levely na skútru.

- Nikdy nezapomenu na své první dohrání hry na 100% (nebo spíše na 104%. A už vůbec nikdy nezapomenu na to, když jsem to dojel na celých 105%!!!).

- Nikdy nezapomenu na to, jak jsme s bratrancem přiřazovali postavy ve hře ke členům naší rodiny.

- Nikdy nezapomenu na ten parádní soundtrack.

- Nikdy nezapomenu na to, jak jsem ve futuristických levelech poprvé uviděl toho obřího robota s raketomety v každé ruce a taky na to, jak jsem "nakopal" ten jeho naleštěnej zadek svojí bazukou.


Nikdy nezapomenu...

Pro: Hratelnost a znovuhratelnost, bossové, časovky, hudba, bazuka, Crash, Hutrgant, ...

Proti: Lituji, nedokážu najít jediný zápor (snad jen ty levely na skútru mě mohly míň štvát)

+20

Crash Bandicoot 3: Warped

  • PS1 70
Trojrozměrné plošinovky si podmanily konec 90. let, a prakticky každý si mohl najít svého favorit. Někdo měl Raymana (Rayman 2: The Great Escape), další Maria (Super Mario 64), jiný zase Banja (Banjo-Kazooi). Bylo toho až až, od Gexů přes Spyra po Croca. Právě krokodýlek Croc se stal mým favoritem, a to z jednoho prostého důvodu, byl v plné verzi na přiloženém CD k časopisu Level. Mé sympatie a náhled na žánr tak utvořila poměrně nenápadná (v konkurenci) hra Legend of the Gobbos.

A v tomto kontextu jsem tak bral i Crashe. Sérii, o které jsem jen tušil, že se nachází exkluzivně na PSX a je propagovaná podivným pořadem na slovenské televizi (jak šlo ovládat hru pomocí telefonu?) nebo je často hrán hosty v Game Page. Na rozdíl od Croca nešlo o „otevřený“ svět, ale o sbírku různorodých levelů. A to mi stačilo k tomu, dále se o sérii více nezajímat. Nicméně uběhl nějaký ten pátek (přibližně 18 let), z Crashe je již kultovka (přeci jen byl na nejúspěšnější konzoli) a jednotlivé díly jsou více než kladně hodnoceny i po letech. Emulátor prvního PlayStationa funguje bez problémů, a tak přišlo rozhodnutí vyzkoušet další dnes již klasickou videohru herní historie. Volba padla na nejlepší díl, a to Crash Bandicoot 3: Warped.

Skoro dvacet let od vydání je ovšem Crash 3 jedním slovem stále výborný. Krátké levely (přibližně pět až osm minut), správně nastavená obtížnost (hráč se snadno poučí z chyb a ve hře jsou i checkpointy) a sympatické provedení (humor). V Naughty Dog našli ten správný směr, a právě zpracování, obsah a hratelnost je zde ve všech směrech na vysoké úrovni. Jednotlivé úrovně (pět „světů“ a v nich pět levelů) jsou dostatečně variabilní a moc se neopakují, nové nápady tvůrci dávkují s relativní opatrností. Rozmanitost je vyjádřena jednou klasickou plošinovkou, podruhé závody na motorce, a následně třeba útěkem před obrovským monstrem. A vždy jde o zábavu, frustrující level jsem našel pouze jeden (Road Crash). Třešničkou na dortu jsou souboje s bossy, které jsou docela nápadité, ale tolik problémů nezpůsobí.

Obsah dvaceti pěti levelů a pěti soubojů s bossy je vcelku široké spektrum. Průběžně jsem hrál po menších částech Crashe 3 celé léto a zpětně šlo o velmi povedený titul. Zvláště, když je ovládání přesné a zvuky a hudba motivující v dalším postupu. Nemohu sice udělit větší známku, jak mému oblíbenému Crocovi (8/10), ale Crash 3 mu jistě šlape na paty. Klasika, nebo dnes již i kultovní klasika, která v průběhu času na svém lesku moc neztratila.

Pro: hratelnost, hudba, rozmanitost

Proti: několik levelů

+20