Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Tomb Raider

  • PC 85
  • PS1 90
Na obalu pevné kulaté, ve hře ostřejší než poslední Trumpův tweet na Kimovu adresu, ale čert to vem. Lara Croft odstartovala dodnes trvající mánii sexuální fantazie podstatné části mužské populace a já nejsem výjimkou. Její přednosti však nejsou jedinými přednostmi prvního Tomb Raidera.

Dalšími v pořadí jsou ponurá atmosféra, pozoruhodné monumentální lokace, adventurní část a skvělá hudba. Za hudbu ubírám PC verzi 5 %, kde některá hudba chybí úplně, což na jednu stranu jde lehce vyřešit modem, na stranu druhou jsem ušetřený čas mohl věnovat mému oblíbenému nicnedělání.

Úplně poprvé jsem Laru poznal na demoverzi, kdy ta nám tak zavoněla, že jsme brzy koupili za jářku židovských 1599 Kč verzi plnou (a poté i další čtyři pokračování) a i několikrát ji jako děcka dohráli. Zřejmě i proto moc nerozumím, když někdo tvrdí, že je těžká, nebo že nechápe, jak se skáče. Dojdu k okraji, skočím dozadu, rozběhnu se a skočím. Halo? Střelba je automatická jako úspěšné absolvování maturitní zkoušky na soukromé škole a zde se opět jen projeví nespokojenost těch, co syslí náboje do lepších zbraní, protože co kdyby náhodou? Sice ti po dohrání zbyde 1000+ nábojů v UZI a přes 40 lékárniček, ale hej.

Mně vždycky imponovala rozlehlost zdejších úrovní a některé opravdu vypečené věci, jako umístění železných cihliček do Midasovy dlaně, aby zezlátly. Level s místnostmi Atlase, Damokla a dalšími byl také naprosto skvělý, stejně jako Colloseum a jiné. V podstatě moc nemusím akorát poslední mapy, kde se proháníte v útrobách Atlantidy.

Tomb Raider 1996 byl opravdu průkopník, a i když některé jeho další pokračování byly o fous lepší, stále zůstává v mém srdci a dodnes si ho rád zahraju. Jo a představte si výše zmíněné výtky některých hráčů ve verzi na PS1, kde nebyl libovolný save, ale dalo se ukládat jen u krystalů. To byla vojna!

Pro: prostředí, hudba, lokace, délka, atmosféra, Lara

Proti: závěrečné levely, chybějící hudba (PC)

+45

Final Fantasy VII

  • PS1 100
Sedmý díl je řadou hráčů považován za to nejlepší jRPG, o čemž jde diskutovat a dlouze polemizovat, pravdou však je, že při hraní pocítíte, že netrávíte čas u obyčejného titulu.

Příběh o pokrokové organizaci Shinra a skupině rebelů Avalanche, která se jí staví na odpor. Shinra vysává ze země energii Mako ze které pochází (a koluje) veškerý život planety, a tím narušuje celkovou rovnováhu. Avalanche v čele s Barretem, Cloudem a Tifou se na počátku snaží ničit jednotlivé reaktory v Midgaru, postupně je ale děj zavede na různá místa při honbě za hlavním záporákem Sepirothem.

Děj je na poměry počítačových her velmi spletitý, a je tím hlavním motorem proč hrát jednen z těch velice dlouhých titulů, který vydrží na jeden až dva týdny intenzivního hraní. Nutno však dodat, že časová investice si zhodnotí v jeden z nejlepších herních zážitků. Především kvalitní sci-fi příběh s velkým množstvím zvratů bude tím, co si po dokončení ze sedmého Final Fantasy odnesete. Ač se autoři nevyhnuli hluchým pasážím, je drtivá část napěchována poutavými videosekvencemi, dialogy ústředních postav nebo vizuálně přitažlivých backgroundů.

Druhým stěžejním prvek mimo příběhu jsou souboje. Jejich počet dosahuje několika stovek, s bossy si střetnete také nepoměrně častěji než v západních role-playing hrách. U nich je nejdůležitější iniciativa (doba než můžete použít další ůtok/schopnost), limity (speciální ůtok) a kouzlení za pomoci Materií. Materie se vkládají do zbraní či brnění a můžou vytvářet různé kombinace. V pozdější fázi, především v místech kde je vysoká koncentrace random encounterů však zábavnost jde stranou, jelikož trojka v čele s Cloudem v klidu rozmázne kdejakého soupeře, sloužícího jen ke zvýšení bodů zkušenosti.

Technická stránka je i po letech výborná. Jednotlivé lokace mají svůj specifický ráz, ručně kreslené a následně vyrenderované pozadí nepostrádají atmosféru. Jedinou výtku si zaslouží postavy složené z několika polygonů, ale po pár hodinách si ani nevzpomenete, proč jste si na ně stěžovali. Samostanou kapitolu je soundtrack mající něco přes stovku delších nahrávek. Jednodušše je výborný i na samostatný poslech. Na ukázku například Cid´s Theme a Gold Saucer.

Nádherná hra, kterou by každý fanoušek žánru měl vyzkoušet, a třeba i změnit názor na tuto odnož RPG.

Pro: příběh, předrenderované lokace, délka, soubojový systém, hudba, tuhá obtížnost

Proti: pár maličkostí

+35 +36 −1

Final Fantasy VII

  • PC 95
  • PS1 95
Toto je natolik legendární hra, že je opravdu těžké napsat komentář. Final Fanatsy VII je opravdu skvělá hra, rozhodně patří mezi nejlepší vůbec. Chvalozpěv musím začít příběhem. Ten je vynikající nejen vzhledem k době vydání, ale i dnes. Je propracovaný, mnoho postav je opravdu dobře vykresleno a děj má spád. Hra je celkem rozsáhlá, ale ne zas moc. Úvodní část je lineární a svět se před hráčem otevře až později, když má osahané základní mechaniky. I později v otevřeném prostředí je vždy jasné kam jít. Občas bylo nutné pátrat po klíčovém předmětu, ale dost jsem si toho alespoň orientačně pamatoval. Vedlejších aktivit je celkem dost, dokáží klidně zdvojnásobit herní dobu, ale není to přehnané jako v mnoha moderních open worldech. Přesto jde asi o největší slabinu ze současného úhlu pohledu. Vedlejší aktivity v Gold Sauceru, chování chocobů nebo obrana Fort Condor prostě nejsou moc zábavné a neměl jsem moc motivaci se jimi zabývat. Nijak neruší povinné části v rámci příběhu, ale není důvod se k nim vracet. Zábavně udělaná je ale skrytá lokace Ancient Forest nebo průzkum ledovce.

Naopak často kritizovaný grind je v FF7 zábavný. Děkovat můžeme skvělému soubojovému systému, který je dostatečně akční a přesto nesmírně variabilní. Množství různých taktik a kombinací je ohromné. Volba postav, jejich vybavení, různé Limity a k tomu navrch hromada Matérií. Matérie jsou kapitola sama o sobě. Dají se levelovat, kombinovat, jsou bojové, podpůrné, vyvolávací.... Existují sice jasně nejsilnější kombinace, ale hru je možné dohrát i pomocí mnoha jiných přístupů. Každý si tak může najít svou oblíbenou taktiku a na té postupně pracovat. Zhruba v polovině hry jsem neměl v plánu hnát postavy na maximální level, ale nakonec jsem se do hry tak ponořil, že ho hlavní postava dosáhla a ostatní se celkem blíží. Také mnou používané matérie jsem si musel vylepšit na maximum. Nejlepší na tom je, že to byla skvělá zábava. Také se mi zdálo, že postavy levelují rychleji než dříve. Nevím zda to byl jen pocit nebo se původní PlayStation verze nějak liší od Steam verze, kterou jsem hrál.

Ta funguje naprosto bez potíží i pod Windows 10 a mohu doporučit i povedenou a funkční češtinu. Grafika zestárla tak napůl. Prostředí a animace jsou v pohodě, ale modely postav již nepůsobí dobře. Pěkné jsou efekty kouzel a vyvolání. Naopak hudba je stále naprosto perfektní. Navíc má tolik skladeb měnících se dle prostředí, že opravdu neomrzí. Problémy jsem neměl ani s ovládáním, rád jsem si chvíli odpočinul od myši. Obtížnost je nastavena rozumně, ale jako u mnoha JRPG jsou nepovinní bossové mnohem těžší. Kdybych se jimi nezabýval, dokončil bych hru pravděpodobně kolem 60. levelu.

Pochválit chci také původní (PlayStation) hezky ilustrovaný manuál. Rozhodně nemám vymaxováno vše co jde, přesto se herní doba dostala na 63 hodin, ale každá byla skvělá zábava. Doporučuji najít obě nepovinné postavy, jejich střípky příběhu za to stojí. Final Fantasy VII je krásně hratelná i v dnešní době a všem co ještě nehráli to doporučuji napravit. Jde o zábavnou, propracovanou a nadčasovou hru, kterou by neměl minout žádný jen trochu JRPG pozitivní hráč.
+35

Silent Hill

  • PS1 80
Silent Hill, stejně jako většina PS1 her, mě ve své době naprosto minul. Roky poté mě odrazovala nehezká raná 3D grafika a obavy, zda to budu vůbec schopen dohrát a aby hra nedopadla, jak remake prvního Resident Evil, který jsem z důvodu frustrace v poslední třetině opustil. Opatrně jsem tedy rozehrál na nejnižší obtížnost, která byla nakonec... inu, docela lehká.

Nebo, lehká na úroveň hry z konce 90. let. Silent Hill na mě i přes své stáří působil místy hodně svěžím dojmem. Atmosféra, ozvučení, napětí, občas design. Velmi omezený dohled v podobě mlhy/tmy se dá docela dobře přežít a s ohledem na výkon tehdejšího HW je to docela zajímavý nápad, jak zachovat docela pěknou grafiku, ale zároveň ušetřit výkon a poskytnout lehce otevřený svět bez okatého pop-upu. Je nutno ale počítat s tím, že hráč se bude lokacemi šourat často naslepo a v exteriérech je to prakticky stále jen o mžourání do mlhy/tmy. Městečko Silent Hill naštěstí není příliš veliké a dá se v něm za pomocí mapy docela slušně zorientovat, byť hra občas trochu trpí bludišťoidním dojmem a postup dále dost často závisí na ulovení několika titěrných předmětů rozhozených po relativně velké lokaci, kdy stačí jeden přehlédnout a je postaráno o solidní zákys. Co si budem, takovýhle design kdy skvělá zábava střídá frustraci z dezorientace je dneska už přeci jen tak trochu přežitek. Na druhou stranu mě velice potěšilo, že hra není nijak zákeřná (až na jeden moment). Monster je sice docela dost a v openworldu se rychle spawnují, ale dá se jim docela dobře utéct (na lehkou obtížnost i postřílet, munice je docela dost). Žádné jumpscary, ani vpády do zad. Jen poctivá hutná atmosféra budovaná za pomocí hudby, zvuků a strachu z neznáma.

Hádanek je docela hodně, většinou jsou zábavné a někdy i dost komplikované. V komentářích zmiňovanou hudební hádanku jsem trefil na druhý pokus a musím říci, že byla vymyšlená moc pěkně. Byly tam ale i kousky, které jsem při vší snaze nepochopil a zbaběle nakoukl do návodu. Zejména ve finálním bludišti ze dveří, kde se navíc skrývá jeden zákeřný instakill, to dle mého pánové už docela přestřelili.

Příběh hry je zprvu velice minimalistický, ale postupně nabývá na intenzitě a mile mě překvapilo, jak pokroková hra to nakonec asi byla a kolik obsahuje cutscén, ať už ingame či předrenderovaných. Nemůžu říct, že bych ho asi úplně pochopil, na to je až moc abstraktní, ale rozhodně je vtahující. Vytknul bych snad jen docela slabý anglicky dabing, zejména mluva hlavního hrdiny postrádá jakékoli emoce.

Nicméně jsem spokojený. Silent Hill má dnes již mnoho modernějších následovníků, které se určitě lépe hrají a rychleji odsýpají, ale atmosférou je to unikát, který, leč vyžaduje dávku trpělivosti, za zahrání určitě stojí (řečeno bez jakékoli nostalgie).

Pozn.: Odehráno na emulátoru ePSXe. Hra běží bezproblémově v libovolném rozlišení a ve widescreenu. Při vstupu do kostela však při zahájení cutscény vymrzne. Pro tuto jedinou cutscénu stačí přepnout z widescreenu na poměr stran 4:3. Přímo v emulátoru je možnost hru v libovolném bodě uložit, čehož se dá hezky využít právě před vstupem do této cutscény.

Pro: unikátní atmosféra, tajemný příběh, hudba a zvuky, slušná hratelnost, většina puzzlů

Proti: přehnaně bludišťoidní, místy roztahané a zdlouhavé, často jsem netušil kudy dál a musel si pomáhat návodem, pixelhunting

+25

Final Fantasy VII

  • PC 100
  • PS1 100
No random encounters challenge:

Rozhodla jsem se, že si opět zahraji Final Fantasy VII, jenže se ukázalo, že už jsem moc velký zoomer a nemám trpělivost procházet nádherný svět, který mi představil táta místo pohádek na dobrou noc, a být neustále přerušována náhodnými souboji. Zjistila jsem však, že Square Enix na zoomery myslí a do hry přidali možnost vypnutí těchto soubojů. Koupila jsem si tedy Steam verzi a... zjistila, že v této jediné tento mód chybí. Google vše vyřešil, naučila jsem se hexeditovat a náhodné souboje ze hry permanentně odpreparovala.

Zjistila jsem, že hra touto úpravou dostává zcela jiný rozměr. Najednou je mnohem důležitější řešit složení skupiny, výběr materií, použití předmětů, které jsou v běžném hraní téměř k ničemu, ale také se stává velmi důležité rozhodování Clouda, kdy bude v příběhu bojovat a kdy se souboji vyhne, protože každý exp se počítá. Říkala jsem si, že sem komentář psát nebudu, protože vlastně hraji úplně jinou hru než autoři zamýšleli, ale byla jsem tím tak fascinována, že to sem nakonec napíšu a třeba někoho nalákám nebo mu moje poznatky přijdou při hraní vhod.

Až do Temple of the Ancients je hra velice jednoduchá, když ji znáte a víte co dělat. V chrámu ale nastává první větší problém. Red Dragon by ještě šel, když nezapomenete v Costa del Sol na Fire Ring, ale Demons Gate představoval neřešitelný problém. Musela jsem hru loadnout před vstup do chrámu a jít si koupit Time materii, která společně s Added Effect a trochou štěstí zajistí perma slow. Kdybych už tehdy věděla, že v Cosmo Canyonu se již dají koupit HP Upy, tak by to možná šlo ještě lépe.

Následuje dost bossů s čistě elementálními útoky, které jdou snadno resistit nebo dokonce absorbovat a prakticky se na nich nedá umřít. Další problém nastává až u Carry Armoru, který bez HP Upů dokáže IKnout celou skupinu. Bahamuti, Alexandr a Kujata se však velice rychle postarají o otravná ramena. Pak už hra vstupuje do endgamu, kde se díky ultimátním zbraním a zbrojím stává opět jednoduchou.

Hra mě extrémně bavila a přemýšlím, jestli si nedám podobné challenge i v dalších dílech, ke kterým však už nemám tak nostalgické vzpomínky, neb jsem si půl dětství hrála na to, že jsem Tifa a Cloud se do mne konečně zamiloval.

Statistiky na konci hraní:
Dohráno za 22 hodin 29 minut
73811 gilů

Cloud lvl 45, 4552 HP, 389 MP
Ultima Weapon: Long Range + Counter Attack, Cover + Double Cut, Enemy Skill + 3x HP Up
Ziedrich + Tough Ring

Nanaki lvl 48 , 6123 HP, 403 MP
Limited Moon: Slash-All + W-Item, Enemy Skill + 5x HP Up
Ziedrich + Ribbon

Vincent lvl 48, 5224 HP, 416 MP
Death Penalty (k ničemu): All + Restore, Enemy Skill + 5x HP Up
Ziedrich + Tough Ring

Ostatní cca 38 - 40 lvl, všechny ultimátní zbraně, Yuffie a celá její side quest linka ve Wutaii není bez random encouterů možná.
Limit Breaky zůstaly u všech na první úrovni, nedokázala jsem u nikoho splnit podmínku na počet zabitých nepřátel (šlo by to přes Midgar Zolom, ale byla by to otrava).
Nepřišla jsem na to, jak by bez random encouterů šly sundat Emerald a Ruby Weapons, protože nejdou chytat Chocobové.

Pro: Bála jsem se, že mne odradí hnusná grafika, ale vlastně mě ty kreslené postavičky a nádherná pozadí znovu okouzlily + nostalgie.

Proti: Random encoutery jsou v dnešní době už dost otravný.

+25

Final Fantasy VII

  • PS1 100
Final Fantasy VII, kolik hodin jsem vlastně obětoval jedné z nejlegendárnějších a nejlepších her všech dob? Nevím, ale časomíra se mi už dvakrát zastavila na 99 hodinách a jistě nejsem jediný. Koneckonců vyšly tři další hry s touto číslovkou a její postavy jsou dnes známy v celém herním světě.

Putování v kůži Clouda začíná nenápadně. Jeho úkolem je zničit reaktor společnosti Shinra vysávající z planety Mako, jakousi životní energii. Vše se samozřejmě zamotá a po opuštění Midgaru, ústředního města Shinry, je jasné, že nic není jen černé a bílé. Cesta za hlavním záporákem Sephirothem je napínavá a neobsahuje žádná hluchá místa. Pořád se něco děje a smrt Aeris je i dnes jeden z nejsilnějších herních okamžiků.

Osobně si myslím, že bojový systém s pomocí různě kombinovatelných materií, patří stále k těm nejlepším (snad jen moderní část série Persona se mu vyrovná) z jRPG. Možností, jak upravovat kouzla a schopnosti, je nespočet. Je pouze na vás, kterým směrem se budete ubírat. „Vysávání“ z FFVIII se může jít klouzat. Dnes mi trochu vadí, že v aktivní partě lze mít pouze tři postavy.

K hudbě stačí napsat jediné: Nobuo Uematsu. Ze široké nabídky si každý jistě najde svou oblíbenou melodii. Jedinou výtku mám k hlavní battle theme. Celkem rychle se oposlouchá, což je důvod, proč mám radši hudbu od Megura v sérii Megaten, který je minimálně v tomto ohledu lepší.

Grafika vypadá pořád k světu. Různorodým a detailním prostředím se pohybují pouze z několika poligonů složené postavičky, nezapomeňme, že se jedná o rok 1997. V boji FFVII vypadá přeci jen lépe. Efekty summonů a nejlepších kouzel jsou nádherné, i když časem poměrně neúčinné.

Obtížnost je spíše na nižší úrovni. Závislá je hlavně na materiích, které hráč zrovna používá. Problém nastává u postgame obsahu. Kdo chce porazit nejtěžší bossy, musí jednoduše pobíhat dokola a grindovat v náhodných soubojích. Naštěstí se to netýká hlavního příběhu, takže nováčci žánru nemusí mít strach.

Sedmý díl Final Fantasy byl bezpochyby průlomovým. Nejen pro hry obecně nebo jRPG, ale i pro mnoho hráčů včetně mě. Poprvé jsem byl připoután k televizi a „fandil“ postavám v ní. I po těch letech stále občas přemýšlím, jaký je vlastně vtah trojice Clous-Tifa-Aeris.
+23

Chrono Cross

  • PS1 80
Vytvořit kvalitní pokračování jednoho z nejpopulárnějších jRPG, Chrono Trigger - moc obtížnějších úkolů vývojářská studia jen tak nezažijí. Po více než pěti letech od vydání Chrono Trigger se objevil na trhu dlouho očekávaný Chrono Cross. Nepřímé pokračování, které si mělo vzít to nejlepší z hratelnosti Trigger a nasadit na to nový příběh, který se měl plně vyrovnat dnes již kultovnímu putování Crona, Marle, Luccy a dalších přátel.

Pokud nepočítáme vizuální novelu Radical Dreamers: The Unstealable Jewel (mimochodem zajímavý a nikdy oficiálně nevydaný titul, který představí hrdiny z Chrono Cross), jedná se o zcela nové zasazení a postavy. Hlavním motivem jsou ovšem paralelní světy, a to hráč nejvíce pocítí na tom, když se celá herní mapa promění (mnohokrát) k nepoznání. Pokud se o něčem vášnivě mluvilo, tak to bylo zamýšlených úctyhodných čtyřicet pět postav k najmutí do party. V realitě je tento prvek ovšem nepříliš zajímavý, jelikož si hráč najde několik favoritů a ti mají přednost. Chrono Cross je ale především velké dobrodružství, jednou se infiltrujete na pirátskou loď, podruhé zase hledáte cestu na zámek plný pastí, jindy se procházíte po slunné pláži. Momentů je opravdu dost, a klasicky pohádkový příběh s lehce naivními dialogy (přeci jen, vede je převážně 17 letý kluk) k tomu patří.

Co hráč vidí na první pohled je ale vizuální kvalita videohry. Chrono Cross je zcela nádherný, tropické prostředí, pastelové barvy a specifická pirátsko-fantasy tematika (od architektury po oblečení postav), až překvapivě so sebe vše zapadá a tvoří fungující celek. A to především i díky hudbě, znovu od Mitsudy (Fragments of Dreams), a tomu, že se vše na obrazovce hýbe a dýchá životem. Tvůrci ze Square vytáhli z již několika let staré konzole absolutní maximum, a jen málo her na systému je hezčích (snad jen Valkyrie Profile).

Vedle Xenogears, tří dílů Final Fantasy, Vagrant Story, Star Ocean II a Persony 2 to nejlepší, co se objevilo ve zlaté éře jRPG žánru. Každá z těchto her měla specifické kouzlo, přinesla neopakovatelný zážitek a vydržela dlouhé desítky hodin. Nicméně je to právě Chrono Cross, který se s Final Fantasy VII přetahuje o korunu krále role-playing her na PSX. Osobně volím FF VII (byl první), ale pravá dobrodružná atmosféra je nejvíce znát v Chrono Cross. Netřeba dalších slov, i dnes Cross neztratil moc ze svého lesku – takže vyzkoušení je stále více než doporučeno.

Pro: hratelnost, soubojový systém, vizuální kvality, hudba, atmosféra

Proti: občas zdlouhavé, není to přeci jen Trigger

+21

Crash Bandicoot 3: Warped

  • PS1 90
Plošinovky nejsou můj primární žánr, kterému bych se věnovala, a tak jsem až po více jak dvaceti letech od vydání třetího dílu zasedla k legendárnímu Crashovi a dobovému hardwaru.

Z obrazovky se na mě vyvalil Crash, jeho sestra Coco a mluvící a vševědoucí maska Aku Aku. Cíl byl jasný - sesbírat 25 krystalů v různých světech a porazit bosse, kteří čekali na konci každé z pěti částí. Co oceňuji, tak je odlišnost úrovní, do kterých jsem se s Crashem (popřípadě Coco) podívala. Mohla jsem tak navštívit Egypt, futuristické město nebo byly klasické úrovně nahrazeny závody či letadly. To přispívalo k tomu, že jsem se nenudila a očekávala, jakou další úroveň si hra přichystala.

Jak už jsem zmínila, na konci každé úrovně jsem se setkala s některým z bossů. I tady si hra zachovávala svoji originalitu a na každého bosse platila jiná taktika a boj byl celkově jiný. Pobavily mě osobnosti bossů, i když ti se tak často nevyjadřovali, ale každý byl svým způsobem jinak šílený. A také jsem docenila kreativitu tvůrců při vymyšlení jejich jmen (N. Tropy, N. Gin), což by malé dítě asi nepochopilo (česky mluvící aspoň). I s úhlavním nepřítelem byla legrace a jeho patetické (a sebe litující) proslovy mě rozesmívaly.

Pobavily mě také různé animace smrti Crashe, u kterých záleželo, jak byl Crash zabit. Vůbec celkově grafiku hodnotím kladně. Líbila se mi také hudba, která se pravidelně na základě prostředí střídala, a nejvíce jsem se zaposlouchala u té skladby, jež provázela závěrečný bossfight.

Po dohrání hry je možné se vracet do již projitých úrovní a snažit se sesbírat všechny bedny či dokončit úroveň v co nejkratším čase, což přímo vybízí ke zběsilému adrenalinovému běhu s Crashem a ke snaze zapamatovat si úrovně tak, že by je hráč odehrál i po slepu. I to je plus této hry.

Crash je sympaťák a těším se na další díly s tímto vačnatcem či co to je.

Pro: postavy, bossové, různorodost světů, originalita, hudba

+21

Silent Hill

  • PS1 100
Až na třetí pokus se mi podařilo dohrát tuhle perlu. Vždycky jsem se zasekl u té hudební hádanky ve škole, kterou jsem neměl vůli dokončit. Málem jsem se připravil o velký hororový klenot.

I přes své stáří a grafiku, s prvního Playstationa, si hra zachovává perfektní atmosféru. Při postupu hrou jsem se fakt bál. Není to taková kličkovaná mezi pomalými nepřáteli jako ve dvojce. Tady mají rychlost a jdou nelítostně po vás. Nábojů je málo a hlavní hrdina je navíc kolohnátské kopyto, které, než se stačí otočit, dvakrát umře. Obtížnost je tedy vyšší než u dvojky.

Grafika nestojí za řeč. Když jí překonáte, dostanete naprosto skvělou hru plnou tmy, nechutností, boje, úprků, rébusů. Rébusy dávají smysl a jsou zábavné. Do toho hraje perfektně deptající industriální muzika. Často jsem preventivně ukládal, protože jsem se bál. Pocit strachu ještě znásobí perfektně debilní kamera, kde často nic nevidíte a jen střílíte naslepo.

Co mě ale hnalo hrou nejvíc byl příběh. Naprosto skvělý. Takhle pěkný horor jsem ve hře zažil snad jen u Silent Hillu 2. Chce se to jen přenést přes celkem nepohodlné ovládání a divnou kameru. Jestli s hrou budete mít trochu trpělivosti, bohatě se vám odmění. Sice jen tak 6-7 hodinama hraní, které ale stojí za to. A pořád je tady více konců k dalšímu hraní.

Animace vypadají pořád dobře.

Pro: skvělá tísnivá atmosféra, strach, skvělý příběh, hádanky, hudba, různé konce

Proti: občas problémy s kamerou, krátké

+20

Crash Bandicoot

  • PS1 80
První dobrodružství mého oblíbeného vačnatce. V prvním díle umí pouze skákat a točit se.
Ve hře navštívíme celkem 3 ostrovy. Úrovně jsou různorodé. Někdy navštívíme ztracené město, někdy prcháme před koulí a nebo jedeme na praseti. Hru lze dohrát na 100%.
Ve hře lze získat 26 drahokamů z nich 6 je barevných. Drahokamy lze získat rozbitým všech beden v úrovni. Ve hře projdeme celkem 32 úrovní, z nich v 6 úrovních musíme porazit bosse. Ve hře narazíme na různé nepřátelé, třeba kraby nebo domorodce.

Pro: Vše

Proti: Nic

+19 +20 −1

Crash Bandicoot 3: Warped

  • PS1 100
Patrně nikdy nebudu schopen vyjádřit, co pro mě znamená třetí díl ze série her s Crashem Bandicootem. Je to zkrátka neuvěřitelná citovka a pro mě asi nejlepší hra, která spolu s Metal Gear Solid na Playstation 1 vyšla. V následujících řádcích se pokusím shrnout své hluboce nostalgické pocity. Předem se omlouvám za silně citově zabarvenou recenzi. Jdeme na to...


Mohlo mi být asi tak sedm let, když jsem se poprvé dostal do styku s Playstationem. Tehdy ho táta dotáhl ani nevím odkud a s ním i několik parádních her. Bohužel, většina jich byla parádních jenom pro tátu, protože byly takzvaně s hvězdičkou. Jmenovitě Silent Hill, Resident Evil nebo Alone in the Dark: The New Nightmare. Pro mě, malého školáčka, se tam vyjímaly zejména dva tituly. Vtipný, ale tehdy pro mě i místy strašidelný MediEvil a můj nový nejlepší kamarád Crash (konkrétně dvojka). Tenkrát v obýváku u televize sedávala celá naše rodinka (včetně dvou bratranců) s cílem pobavit se neúspěchy momentálně hrajícího člena party. Všichni to totiž brali smrtelně vážně. Snad jen já jsem to ještě tak úplně neřešil. V těch letech jsem ani neměl pomyšlení na nějaké kompletní dokončování her a pařil jsem jen tak pro radost. Krystaly, nekrystaly – diamanty, nediamanty.

Uplynulo pár měsíců a táta mi radostně volal z práce, že sehnal Crashe trojku a že budu čumět, co tam všechno je. Krom nových levelů a možnosti řídit skútr říkal, že přibyl i nějaký systém speciálních funkcí a taky časovky. No zajisté nemusím líčit své nadšení a očekávání. Demíčko už jsem znal úplně nazpaměť, takže jsem se těšil jako malé dítě (a to nejen proto, že jsem jím byl). Tatík přišel domů, vložil CD do mechaniky a já se ihned chopil ovladače. Hltal jsem každý detail úvodní animace. Hltal jsem i úvodní obrazovku. Ihned se mi do mozku nesmazatelně vryl hlas, který frajersky uvádí hru slovy: „Kreš Bendikůt VÓÓÓRRRPD“. Rázně jsem udeřil do tlačítka X a spustil tak novou hru. Všechno bylo úplně nové. Nový design warp roomu, moderní ukládací obrazovka, nový způsov volby levelů. Když jsem poprvé stoupnul na knoflík, který předemnou zhmotnil časoprostorovou kouli, údivem mi spadla brada. Ihned jsem si tento díl zamiloval a umístil ho ve svém herním žebříčku tak vysoko, jak jen to šlo. Nyní tam obývá stejnou příčku s prvním Metal Gear Solid a Fallout: New Vegas (aneb hry, které mohu dohrát milionkrát a nikdy mě neomrzí).

Ačkoliv jsem třetího Crashe dohrál nespočetněkrát, stále mu nemůžu upřít jednu věc. Je to neuvěřitelně obtížná hra. Ano, jsou v něm levely, které člověk projde raz dva. Pak jsou v něm ale takové, kde bude člověk umírat. A bude umírat dlouho. A bude umírat dlouho a stále dokola. A to byl Crash záležitost směřovaná hlavně na dětské publikum. Snad proto bylo dohrání této hry proces, který nám trval několik týdnů, ne-li měsíců. Samozřejmě se obtížnost nedá srovnávat s prvním dílem, ale i tady se najde pár adeptů na rozmlácení ovladače o stěnu (levely Tomb Wader nebo časovka u Hot Coco).

Crash Bandicoot: Warped je pro mě tedy klenot, který svou hodnotou přesahuje i hodnotu všech krystalů, dimantů, a relikvií (včetně těch platinových), které se ve hře vyskytují. Je to hra, kterou si rád zahraju po těch letech zas a znovu, bavím se u ní a pravidelně ji alespoň jednou ročně celou projdu na ePSXe emulátoru, společně se svým spolubydlícím. Je to hra, která je pro mě nenahraditelná a ve všech směrech dokonalá. A pokud jsem vás touto recenzí už dávno neznechutil, tak si můžete ještě na závěr projít seznam pro mě nezapomenutelných detailů a příhod, které jsem s třetím Crashem zažil:



- Nikdy nezapomenu na strach, když jsem omylem přepsal tátovu uloženou pozici s téměř stoprocentním postupem. Táta mi samozřejmě nic neudělal, ale zrovna nadšený taky nebyl.

- Nikdy nezapomenu, jak jsem se rozčiloval u levelů s letadýlky, které mi nakonec stejně musel splnit můj bratranec, fanda modelařiny a Ace Combatu.

- Nikdy nezapomenu na to, jak jsem se neuvěřitelně bál posledního levelu se světluškou.

- Nikdy nezapomenu na to, jak jsem byl překvapen, když se uprostřed warp roomu objevil modrý výtah a já tenkrát absolutně netušil, proč tam vlastně je.

- Nikdy nezapomenu na pocit zděšení, když jsem poprvé naběhl do elektrického plotu před vstupy do jiných časových etap.

- Nikdy nezapomenu na tu bžundu s bazukou.

- Nikdy nezapomenu na úlek a následný záchvat smíchu, když mě v jednom ze středověkých levelů odpálil dvojhlavý obr přímo na televizní obrazovku.

- Nikdy nezapomenu na zvuk, který vydává Aku-Aku, když ho Crash sebere. Doteď se s některými lidmi přu, co vlastně Aku-Aku říká. Pro mě je to jasné "hutrga", od nějž jsem odvodil název Hutrgant.

- Nikdy nezapomenu na jeden ze svých nejoblíbenějších boss figtů s Doctorem N. Ginem.

- Nikdy nezapomenu na to, jak jsem bytostně nenáviděl levely na skútru.

- Nikdy nezapomenu na své první dohrání hry na 100% (nebo spíše na 104%. A už vůbec nikdy nezapomenu na to, když jsem to dojel na celých 105%!!!).

- Nikdy nezapomenu na to, jak jsme s bratrancem přiřazovali postavy ve hře ke členům naší rodiny.

- Nikdy nezapomenu na ten parádní soundtrack.

- Nikdy nezapomenu na to, jak jsem ve futuristických levelech poprvé uviděl toho obřího robota s raketomety v každé ruce a taky na to, jak jsem "nakopal" ten jeho naleštěnej zadek svojí bazukou.


Nikdy nezapomenu...

Pro: Hratelnost a znovuhratelnost, bossové, časovky, hudba, bazuka, Crash, Hutrgant, ...

Proti: Lituji, nedokážu najít jediný zápor (snad jen ty levely na skútru mě mohly míň štvát)

+19

Crash Bandicoot 3: Warped

  • PS1 70
Trojrozměrné plošinovky si podmanily konec 90. let, a prakticky každý si mohl najít svého favorit. Někdo měl Raymana (Rayman 2: The Great Escape), další Maria (Super Mario 64), jiný zase Banja (Banjo-Kazooi). Bylo toho až až, od Gexů přes Spyra po Croca. Právě krokodýlek Croc se stal mým favoritem, a to z jednoho prostého důvodu, byl v plné verzi na přiloženém CD k časopisu Level. Mé sympatie a náhled na žánr tak utvořila poměrně nenápadná (v konkurenci) hra Legend of the Gobbos.

A v tomto kontextu jsem tak bral i Crashe. Sérii, o které jsem jen tušil, že se nachází exkluzivně na PSX a je propagovaná podivným pořadem na slovenské televizi (jak šlo ovládat hru pomocí telefonu?) nebo je často hrán hosty v Game Page. Na rozdíl od Croca nešlo o „otevřený“ svět, ale o sbírku různorodých levelů. A to mi stačilo k tomu, dále se o sérii více nezajímat. Nicméně uběhl nějaký ten pátek (přibližně 18 let), z Crashe je již kultovka (přeci jen byl na nejúspěšnější konzoli) a jednotlivé díly jsou více než kladně hodnoceny i po letech. Emulátor prvního PlayStationa funguje bez problémů, a tak přišlo rozhodnutí vyzkoušet další dnes již klasickou videohru herní historie. Volba padla na nejlepší díl, a to Crash Bandicoot 3: Warped.

Skoro dvacet let od vydání je ovšem Crash 3 jedním slovem stále výborný. Krátké levely (přibližně pět až osm minut), správně nastavená obtížnost (hráč se snadno poučí z chyb a ve hře jsou i checkpointy) a sympatické provedení (humor). V Naughty Dog našli ten správný směr, a právě zpracování, obsah a hratelnost je zde ve všech směrech na vysoké úrovni. Jednotlivé úrovně (pět „světů“ a v nich pět levelů) jsou dostatečně variabilní a moc se neopakují, nové nápady tvůrci dávkují s relativní opatrností. Rozmanitost je vyjádřena jednou klasickou plošinovkou, podruhé závody na motorce, a následně třeba útěkem před obrovským monstrem. A vždy jde o zábavu, frustrující level jsem našel pouze jeden (Road Crash). Třešničkou na dortu jsou souboje s bossy, které jsou docela nápadité, ale tolik problémů nezpůsobí.

Obsah dvaceti pěti levelů a pěti soubojů s bossy je vcelku široké spektrum. Průběžně jsem hrál po menších částech Crashe 3 celé léto a zpětně šlo o velmi povedený titul. Zvláště, když je ovládání přesné a zvuky a hudba motivující v dalším postupu. Nemohu sice udělit větší známku, jak mému oblíbenému Crocovi (8/10), ale Crash 3 mu jistě šlape na paty. Klasika, nebo dnes již i kultovní klasika, která v průběhu času na svém lesku moc neztratila.

Pro: hratelnost, hudba, rozmanitost

Proti: několik levelů

+19

Policenauts

  • PS1 80
Policenauts začínají tak, jak drtivá většina detektivních příběhů. V kanceláři detektiva. Klasické soukromé očko, dnes již tedy detektiv a bývalý "policenaut" Jonathan Ingram, je navštíven svoji bývalou ženou a je žádán o pomoc – nalezení jejího současného manžela. Tato pomoc má ale rychlou katarzi, jelikož je Lorraine nedlouho po odchodu z detektivní kanceláře zastřelena. Proč a kdo měl motiv, a souvisí to s tím, co Lorraine po Jonathanovi žádala? Zápletka je tradiční, ale nabídne i několik originálních námětů. Hlavní přednosti ale spadají k jiným aspektům hry.

Dnes již kultovní vizuální novela s nezaměnitelnou estetikou 90. let nabídne přesně to, co by hráč mohl očekávat při návštěvě herního obchodu a zhlédnutí krabice hry. Výbornou vizuální stránku, která se může rovnat anime produkci své doby, propracované charaktery a motivace a mnoho lokací. Je také z čeho vybírat, Policenauts se odehrávají v roce 2040 a to na rozlehlé vesmírné kolonii „Beyond Coast“ – jedná se tak o nejzazší variantu univerza Hideo Kojimy ve kterém se odehrává i Metal Gear Solid. I proto se zde například objeví Meryl. Nicméně formou jde především o navázání na Snatchera, ale prakticky ve všech aspektech jdou tvůrci z Konami dále než v titulu z roku 1994. Klasická hratelnost japonskcýh adventur s kontextovým menu je zde dovedena k co největšímu pohodlí, a tak samotné hraní mnohdy připomíná sledování napínavého anime. Nechybí ovšem ani akční pasáže (střelba) a logické hádanky. Na ploše přibližně dvanácti hodin je tak předvedeno docela velké množství inovací v žánru, ale především jde o propracovaný svět a celou řadu informací okolo. I z tohoto důvodu se stalo Policenauts kultem a v roce 2009 se hra dočkala neoficiálního, a dlouho vyhlíženého, překladu.

A to jen zaslouženě, zvláště když jde o japonskou adventuru (novelu) asi nejpřístupnější a také s odkazem na MGS, které zná většina hráčů. Šlo by říci ideální začátek. Chyby jsou již čistě subjektivní, kdy je hráč konfrontován zdánlivě nekončícími dialogy a někdy není přesně jasné, co udělat aby se příběh posunul. Závažné problémy ale hledat nejde.

Jak by vypadala vizuální novela pomlčka adventura, pokud by ji tvořilo studiu s velkým rozpočtem a zásobou kreativního pnutí? Pravděpodobně jako Policenauts. I vzhledem k historické důležitosti jasné doporučení.

Pro: vizuální stránka, dabing, hudba, inovace,

Proti: někdy dlouhé dialogy

+19

Xenogears

  • PS1 90
Xenogears je bez pochyb jedna z nejzajímavějších videoher, jaké jsem hrál. Kultovní status titulu mě zasáhl až se zvýšeným zájmem o jRPG produkci na PSX (rok 2010), a v té době jsem také četl jednu recenzi Xenogears za druhou. Především ale oslavné články,

Hra, která mi změnila život: Xenogears
Recenze na webu Criticall

To byla v mém případě voda na mlýn, a úkol byl jasný - přesvědčit se o těchto úsudcích skrze vlastní zkušenost. Po sehnání japonsky nadabované verze (z kultovní stránky underground-gamer, RIP) jsem spustil se zatajeným dechem ePSX. A pak to přišlo! Nevěřícně koukám, animované intro, které je na poměry her úžasné! Destrukce vesmírné lodi a bezmoc posádky v kontrastu se stoickým klidem kapitána se mi dostala do mysli a měl jsem, podpořen názory jiných, jasno. Tato hra bude něco jiné, něco neokoukané, něco nadčasové. První hodiny představovali seznamování se hrou a jejími mechanismy, pro mě stále nové a neokoukané mechanismy jRPG a milovaná estetika devadesátkových anime. Nicméně jak jsem poznával vzpomínané plusy rekrutované především z atmosféry a příběhu, tak po stránce hratelnosti Xenogears trochu skřípali. Některé pasáže jsou až noční můrou, a to píši jako někdo, kdo mohl používat savestat a ukládat kdykoliv. I přes tento fakt a zjednodušení byly a jsou některé části frustrující a až znemožňující poklidné vstřebání příběhu v daných pasážích. Nicméně, i tento nedostatek se později jevil jako pozitivum. Nepochopitelně zmatené labyrinty kanalizací a jeskyní, kde číhal náhodný souboj na každém druhém kroku, spíš motivovali v průchodu, abych se mohl kouknout na další střípek z příběhu.

Titul je velmi rozsáhlý, a památných částí obsahuje nespočet. Tvrzení o tom, že jde o jednu z nejlepších nebo možná až nejlepší videohru jistě nelžou. Pokud tedy hráč hledal trochu jiné jRPG, které bude klást trochu náročnější otázky než jak se zbavit zlého vladaře a jeho armády.

Z dnešního pohledu je Xenogears i přes své velmi vysoké kvality ovšem jen těžko doporučitelnou hrou. Pokud mohu srovnat s Final Fantasy VII a Chrono Trigger (tedy společně s Xenogears nejlepší jRPG jaké jsem zatím hrál), tak právě Xenogears zestárl nejhůře, a to i přesto, že obsahem jde o megalomanský, ale výborný, počin. Popravdě, do hry bych se bál znovu pustit do Xenogears, ačkoliv mám stále velkou motivaci vzhledem k nedokončení, nicméně jako vhodnější považuji si uchovat dobové nadšení z neokoukaného přístupu a kvalit narativy. Naopak, soundtrack stále poslouchám.

Pro: detaily, příběh, postavy, hudba, rozsah

Proti: těžkopádná hratelnost, obtížnost

+18

Crash Bandicoot 3: Warped

  • PS1 95
Někteří z vás si možná pamatují, když na STV býval pořad jménem Maxihra. Lidi tam volávali a prostřednictvím tiskání tlačítek pohybovali jistým vačnatcem a snažili se dosáhnout nějaké té výhry. Ta postava byla Crash Bandicoot. Nebo Coco. Záleží, co za stage zrovna dostali.
Poté jsem se dostal k té samotné hře. Crash Bandicoot 3: Warped. To byl tenkrát takovej mazec, takové nadšení! Procházet s Crashem nebo Coco různými výzvami, ničit nepřátele a porážet bossy. A pak přicházela další a další kola, náročnější a obtížnější. No a co? Proč bychom si s tím neporadili? Dáme to.
Crash je vpravdě ikonická postava prvního PS1 (nebo PSX, chcete-li). Různorodost a zábavnost úrovní, kde jste procházíte středověkem, fururistickými místy nebo jste nahánění dinosaury, nezná mezí. Prostě vám učaruje. A tím spíš, pokud jste se sem dostali po sledování výše zmíněného pořadu. Čekal jsem, těšil se, a hurá, jsem tam!
Průchod je intuitivní a v případě úmrtí nastane zábavná animace.
Ti, co znají předchozí díly, jistě nebudou překvapeni. I když možná přece. To, co jsme viděli v předchozích dílech je nyní převedeno do možná více casual verze, nicméně ta přístupnost, zábavnost a různorodost je opravdu dechberoucí. Zde opravdu nemáte čas na nudu. V případě neúspěchu se snažíte přemýšlet, jak úroveň pojmout lépe a zvládnout tak, jak si představujete.
Nebudu zbytečně vypisovat dál k dílku, které je v dnešním čase kultovní. Snad jen, že se nemůžu dočkat letního PC vydání remasterované verze.

Pro: hratelnost, hlavní hrdina, bossové, různorodost úrovní, obtížnost

Proti: některé úrovně dokážou dožrat

+18

Gran Turismo 2

  • PS1 90
Gran Turismo 2 patrí medzi najlepšie hry, ak nieje najlepšia hra, čo môžte na Playstation 1 si zahrať. Svojou komplexnosťou, pocitom z jazdy a mnohými iným vecami, na ktoré sme doposiaľ neboli zvyknutý. Mnoho hráčov sa k hre stále vracia, čo z hry robí nesmrteľný klenot medzi automobilovými hrami.

Grafikou hráča určite neosloví a nových skôr odradí. Tá ma svoje roky najlepšie za sebou a nieje to „TO" na čom hra stojí. Je to práve hrateľnosť a množstvo všelijakých možnosti čo hra na svoju dobu ponúkala. Mňa ako neschopného pretekára, ktorý ma problém s každou prudšou zákrutou, nesmierne oslovila. Množstvo aut, ktoré hra ponúkala bolo priam neuveriteľné! Každý automobilový nadšenec (ja nie som) si príde na svoje.
Hra je rozdelená na dve časti. Takzvaný „Arcade" mód, kde si vyberiete a auto a okruh a jazdíte si. Sem si môžte zahrať aj s kamarátom na splitscreene. Potom tu máme „Simulation" mód, kde si môžte vyskúšať profesionálnu kariéru pretekára. Možností je tu naozaj mnoho. Aby hráč mohol závodiť a aj mal prístup k rôznym autám, musí si spraviť najprv autoškolu a to podľa licenčných kategórií. Začínaš s nejakou šunkou a postupne si šetríš prachy, vylepšuješ auto, nakupuješ ďalšie až z teba sa stane najlepší závodník.

Aké jednoduché, že? No najprv sa musíš skutočne naučiť jazdiť ak chceš vyhrávať. Každé vozidlo je iné a aj chvíľu trvá kým sa človek adaptuje. Nejde ti to? Môžeš si natrénovať jazdu pred samotným pretekom. Potom ten pocit z výhry je nadmieru uspokojivý. Hráč tu dokáže utopiť množstvo času a stále sa hry „nepreje". Nudia ťa už klasické závodné okruhy? Môžeš si vyskúšať zajazdiť „rally". Výborne vybraté pesničky Vás vtiahnu do hry, z ktorej sa človek len s ťažkosťami vymaní.

Pozor hra je vysoko návyková, hráte len na svoju vlastnú zodpovednosť! Odporúčam!
+18

Gran Turismo

  • PS1 100
Hru jsem poprvé objevil v roce 2013. I dnes pro mne není lehké uvěřit, že byla vydána na přelomu 1997/98 s ohledem na tehdejší ponuku závodních her na PC (NFS, Screamer). Po úvodním seznámení s členěním hry jsem se rozhodl nejdřív odehrát její arkádovou část s tím, že simulační část bude přeci jen podstatně těžší. Arkáda posloužila jako seznamka s některými auty a zároveň jako přípravka nebo jezdecká škola pro simulaci.
Jenže ouha, nejdřív jsem byl nucen si odemknout všechny licence. Znamenalo to měsíce tréninku, který se ale nakonec ukázal ve smyslu "tězce na cvičišti, ještě těžčeji na bojišti". Simulace fungovala na principu vyhrávaní kreditů závoděním, nákupu dílů vylepšujících výkony aut a samotném tuningu. Některé závodní série nebo těžší závody mne za první místo odměnili hezkými a většinou perfektně vyladěnými závodními speciály. Hra disponuje americkými, britskými a japonskými vozy, s důrazem na množství japončíků. Dále se vozy dělí na předokolky, zadokolky, čtyřkolky a vozy s motorem umístěným ve středu. Každý vůz je hezky popsán s jeho klady i zápory.
Samotné závodění bych přirovnal k návyku na těžkou drogu. Jakmile jsem byl nucen měnit parametry aut, zkoušet jestli a jak to funguje na okruhu, stávala se ze hry záležitost pohlcující mne i na několik hodin denně. Pomalu jsem si garáž plnil vozy které jsem považoval za nejlépe ovladatelné, což se ne vždycky shodovalo s pojmem nejvýkonnější. Byla tam i možnost auto prodat, bohužel s výraznou ztrátou, protože hra jaksi nebrala v potaz upgrade ani počet závodů jako v NFS Porsche.
Ve hře bylo mnoho technických okruhů se záludnými zatáčkami a mnohdy i nerovným povrchem na kterém auto dokonce poskakovalo. Nejdelší závody, jako např. "300km Endurance Race" trvaly téměř dvě hodiny - samozřejmě v závislosti od auta - a já musel navštívit boxy kvůli výměně ojetých pneumatik a dotankování paliva. Takže kromě ježdění jsem také musel přemýšlet nad strategií boxů. Co se týče poškození vozů, fungovalo bohužel jenom v licencích.
Jediné mínus hry bylo divné chování auta při delším kontaktu s některými mantinely. Jinak vím, že hra má několik různých bugů ale já se nesetkal ani s jedným.

Ještě musím spomenout možnost srovnat své časy s časy závodníků z téměř celého světa na stránkách gtplanet.net a cyberscore.me.uk. I když je GT dvacet let stará hra, pořád přibývají nové časy, dokonce i nové rekordy, což jenom potvrzuje její nadčasovost.

Pro: Obrovské množství aut, hezké tratě, pocit ze závodění, kvalitní systém tuningu

Proti: Divné chování auta při delším doteku s mantinelem

+17

Mizzurna Falls

  • PS1 95
Mizzurna Falls je hodně obskurní, ale zároveň nadčasová záležitost, která do minulých měsíců byla pouze dostupná v japonštině. Nyní už díky funkčnímu eng patchi si jí můžeme pořádně vychutnat a že je to opravdu zážitek.

Na dobu vzniku, rok 1998, se malé studio Human Enterteiment rozhodlo o opravdu ambiciózní počin který v tu dobu neměl obdoby a tím je funkční 3D open world adventura pro PSX. Obyvatelé města tu mají svůj funkční režim, plynule se tu střídá den a noc, jezdíte tu autem i lodí, městem se pohybujete bez loadingů (až na vstupy do budov), obchody tu mají otevírací dobu apod. O to více je to ještě působivější když vezmete v úvahu malý budget studia, kvůli kterému se hra dále nemohla distribuovat a studio zaniklo. Až poté mechanismy této hry proslavila série Shenmue, která se neprávem považuje za zakladatele těchto open world mechanik.

V hlavní roli je tu student Mathew který od své kamarádky Winony dostane ráno telefonát že jejich spolužačku Kathy našli v lese, na pokraji smrti, zraněnou od medvěda a do toho se pohřešuje další studentka jménem Emma. Hned můžete asi tušit že se jedná o příběh dosti inspirovaný Twin Peaks, jenže kde Deadly Premonition více podněcuje surrealismus a quirky humor kterým TP oplíval, Mizzurna jde na to trochu jinak. Ona se totiž více zaměřuje na sociální část příběhu, kdy tu hlavně jde o to jak tato událost zasáhla poklidné městečko obklopené horami, jak to obyvatelé nesou a jak se náš hlavní hrdina díky tomu zaplete do odkrývání skrytých tajemství městečka. Co je opravdu osvěžující, je fakt, že tu nehrajete za žádného FBI agenta co do městečka čerstvě přijede, ale hrajete za kluka co v městečku Mizzurna Falls vyrůstal a obyvatele zná, tím pádem se celá situace stává osobnější. Dále velkým rozdílem je i to že nadpřirozeno kterým DP a TP oplývali, tu hraje druhé housle. Vy tu totiž nikdy pořádně nevíte zda to prostě celé neudělal medvěd či člověk a pořád vám po celou dobu příběhu visí to nadpřirozeno v oblacích, zda vůbec jo nebo ne. Což má za následek že se do příběhu ještě mnohem více ponoříte. Určitě tu nechci vést debaty zda hra která silně inspirovala DP je lepší či ne. Ale ze svého pohledu, hráče co miluje DP, musím říct že Mizzurna opravdu nabízí příběhově více konzistentní a originálnější zážitek inspirovaný Twin Peaks.

Co se týče samotné hratelnosti, tak to už je větší oříšek. Hra sama o sobě šlape perfektně, pohyb autem po městě je na tu dobu skvělý i možnost dotankování nádrže docela potěšila (příjemný detail, jako klepání na dveře obyvatel), dále i pohyb celkově i na tu dobu grafika, která i když je chvílemi rozplizlá, i tak ale dokáže místy vyčarovat poměrně krásné scenérie, jako atmosférický vodopád či lampami osvětlený park v noci. Bohužel i když vše toto je skvělé, tak co hru řadí do krabičky obskurních her je herní náplň, kdy hra je opravdu neuvěřitelně neúprosná.

Ve zkratce jde o to že se volně pohybujete po městě, hra vám neříká co máte dělat a vy prostě musíte sami rozluštit záhadu co se ve městečku stala v real time čase. Přičemž některé příběhové situace se odehrávají pouze v některý den a čas, takže něco zmeškat je opravdu snadné, navíc jakmile přijdete byť o jednu příběhovou část, máte během pár dnů automaticky bad ending. Nemluvně o tom že místy je čas ve hře opravdu neúprosný a vy musíte běhat, rychle jezdit autem a opravdu se snažit všude být na čas. Což občas je záhul když hlavní hrdina má sem tam problém se zasekáváním se o předměty apod. Proto hra je opravdu doporučována hrát s návodem. Tohle totiž upřímně fakt nejde, pokud nechcete hru zkoušet hrát tak 40x.

No závěrem musím říct, že tahle hra je opravdu neopakovatelný zážitek s krásnou zimní atmosférou, nádhernou hudbou a citlivým příběhem. Pokud vám nedělá problém zkusit si nějakou obskurní starou záležitost a chcete zkusit dědečka Deadly Premonition a vidět Twin Peaks like záhadu z jiného úhlu pohledu, tak si tohle zkuste. Z těch TP like her je tahle svým pojetím dle mého nejsvěžejší a snaží se to docela dělat po svém. Fakt je tohle neprávem opomíjený klenot !

Pro: Příběh, lidskost, neuvěřitelná svoboda na tu dobu, funkční otevřený svět, nádherná hudba, detaily

Proti: Neúprosný čas a ohromná obtížnost zapříčiněná tím že jste do hry vhozeni a můžete si dělat co chcete

+17

Resident Evil

  • PS1 50
Resident Evil je skvělá hra. Děsivá, chytrá a se skvělým příběhěm. Tímhle bych ukončil svůj komentář před nějakými deseti lety, kdy skončilo mé první putování ve vile patřící Umbrella Corporation. Čas plyne a já prvního RE stihl dohrát hned několikrát. Dokázal by obstát v dnešní době?

Předně se jedná o survival horor v pravém slova smyslu. Každý nepřítel může znamenat smrt. Každý náboj je důležitý. Každá léčivá bylinka je pověstným světlem na konci tunelu. Bez přípravy můžou bossové znamenat pořádný zákys a hádanky mají příjemnou obtížnost, kde je nutné dokonce zapojit hlavu. Obtížnost se zároveň dala ovlivnit i výběrem jedné ze dvou postav, které měly také rozdílný příběh.

I po letech má grafika co nabídnout a filmové sekvence dokážou naladit správnou atmosféru. Zvuky taktéž dělají děsivý zážitek a skučení zombíků vždy vyvolá napětí a strach. Zvláště, když máte omezený počet uložení. Dnes už legendární první setkání se zombie je stále jedním z mých nejsilnějších herních okamžiků.

Jenže buďme upřímní. Pitomější dialogy se těžko hledají. Možná je to překladem, možná byly takové už v původní verzi. Ovšem to nic nemění na faktu jejich zrůdnosti a společně s nepovedeným dabingem jsou někdy vyloženě k smíchu (nebo k pláči). Míření je spíš o náhodě a pohledy kamer nejednou ještě více zvyšovaly obtížnost.

Má tedy smysl zkoušet Resident Evil i dnes? Ano, ale s jistým nadhledem a bez nějakých větších očekávání. Spíše bych však doporučil zkusit jeho pokračování, které odstraňuje neduhy prvního dílu a hlavně zlepšuje otřesný scénář.

Pro: atmosféra, zvuky, survival, hádanky

Proti: dialogy, dabing, ovládání

+16

Tekken 3

  • PS1 85
Z nostalgie som sa rozhodol si to zahrať znova a musím povedať, že ta hra nezostarla ako som predpokladal.
Samozrejme, že po grafickej stránke je to riadne „ RETRO “ ale na hrateľnosti nič nestratila. Cez emulátor beží skvele v 60fps a aj sa dá pekne natiahnuť na fullscreen.

Dokopy je tu asi 21 bojovníkov aj so skrytými. Všetko známe charaktery asi okrem dvoch. Prostredie je zaujímavo rôznorodé a príbehové pozadie bolo pre mňa nezaujímavé. Za zmienku stoja aj dva zábavné módy. Jeden je taký krátky fight koridor a v druhom móde zasa hráte divný volleyball.

Táto hra patrí medzi PS1 klasiky, ktoré sa oplatia zahrať aj v dnešnej dobe.
+16