Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

« Předchozí Následující »

Tomb Raider

  • PC 85
  • PS1 90
Na obalu pevné kulaté, ve hře ostřejší než poslední Trumpův tweet na Kimovu adresu, ale čert to vem. Lara Croft odstartovala dodnes trvající mánii sexuální fantazie podstatné části mužské populace a já nejsem výjimkou. Její přednosti však nejsou jedinými přednostmi prvního Tomb Raidera.

Dalšími v pořadí jsou ponurá atmosféra, pozoruhodné monumentální lokace, adventurní část a skvělá hudba. Za hudbu ubírám PC verzi 5 %, kde některá hudba chybí úplně, což na jednu stranu jde lehce vyřešit modem, na stranu druhou jsem ušetřený čas mohl věnovat mému oblíbenému nicnedělání.

Úplně poprvé jsem Laru poznal na demoverzi, kdy ta nám tak zavoněla, že jsme brzy koupili za jářku židovských 1599 Kč verzi plnou (a poté i další čtyři pokračování) a i několikrát ji jako děcka dohráli. Zřejmě i proto moc nerozumím, když někdo tvrdí, že je těžká, nebo že nechápe, jak se skáče. Dojdu k okraji, skočím dozadu, rozběhnu se a skočím. Halo? Střelba je automatická jako úspěšné absolvování maturitní zkoušky na soukromé škole a zde se opět jen projeví nespokojenost těch, co syslí náboje do lepších zbraní, protože co kdyby náhodou? Sice ti po dohrání zbyde 1000+ nábojů v UZI a přes 40 lékárniček, ale hej.

Mně vždycky imponovala rozlehlost zdejších úrovní a některé opravdu vypečené věci, jako umístění železných cihliček do Midasovy dlaně, aby zezlátly. Level s místnostmi Atlase, Damokla a dalšími byl také naprosto skvělý, stejně jako Colloseum a jiné. V podstatě moc nemusím akorát poslední mapy, kde se proháníte v útrobách Atlantidy.

Tomb Raider 1996 byl opravdu průkopník, a i když některé jeho další pokračování byly o fous lepší, stále zůstává v mém srdci a dodnes si ho rád zahraju. Jo a představte si výše zmíněné výtky některých hráčů ve verzi na PS1, kde nebyl libovolný save, ale dalo se ukládat jen u krystalů. To byla vojna!

Pro: prostředí, hudba, lokace, délka, atmosféra, Lara

Proti: závěrečné levely, chybějící hudba (PC)

+43+43 / 0

Crash Bandicoot

  • PS1 80
První dobrodružství mého oblíbeného vačnatce. V prvním díle umí pouze skákat a točit se.
Ve hře navštívíme celkem 3 ostrovy. Úrovně jsou různorodé. Někdy navštívíme ztracené město, někdy prcháme před koulí a nebo jedeme na praseti. Hru lze dohrát na 100%.
Ve hře lze získat 26 drahokamů z nich 6 je barevných. Drahokamy lze získat rozbitým všech beden v úrovni. Ve hře projdeme celkem 32 úrovní, z nich v 6 úrovních musíme porazit bosse. Ve hře narazíme na různé nepřátelé, třeba kraby nebo domorodce.

Pro: Vše

Proti: Nic

+20+20 / 0

Final Fantasy VII

  • PS1 100
Final Fantasy VII, kolik hodin jsem vlastně obětoval jedné z nejlegendárnějších a nejlepších her všech dob? Nevím, ale časomíra se mi už dvakrát zastavila na 99 hodinách a jistě nejsem jediný. Koneckonců vyšly tři další hry s touto číslovkou a její postavy jsou dnes známy v celém herním světě.

Putování v kůži Clouda začíná nenápadně. Jeho úkolem je zničit reaktor společnosti Shinra vysávající z planety Mako, jakousi životní energii. Vše se samozřejmě zamotá a po opuštění Midgaru, ústředního města Shinry, je jasné, že nic není jen černé a bílé. Cesta za hlavním záporákem Sephirothem je napínavá a neobsahuje žádná hluchá místa. Pořád se něco děje a smrt Aeris je i dnes jeden z nejsilnějších herních okamžiků.

Osobně si myslím, že bojový systém s pomocí různě kombinovatelných materií, patří stále k těm nejlepším (snad jen moderní část série Persona se mu vyrovná) z jRPG. Možností, jak upravovat kouzla a schopnosti, je nespočet. Je pouze na vás, kterým směrem se budete ubírat. „Vysávání“ z FFVIII se může jít klouzat. Dnes mi trochu vadí, že v aktivní partě lze mít pouze tři postavy.

K hudbě stačí napsat jediné: Nobuo Uematsu. Ze široké nabídky si každý jistě najde svou oblíbenou melodii. Jedinou výtku mám k hlavní battle theme. Celkem rychle se oposlouchá, což je důvod, proč mám radši hudbu od Megura v sérii Megaten, který je minimálně v tomto ohledu lepší.

Grafika vypadá pořád k světu. Různorodým a detailním prostředím se pohybují pouze z několika poligonů složené postavičky, nezapomeňme, že se jedná o rok 1997. V boji FFVII vypadá přeci jen lépe. Efekty summonů a nejlepších kouzel jsou nádherné, i když časem poměrně neúčinné.

Obtížnost je spíše na nižší úrovni. Závislá je hlavně na materiích, které hráč zrovna používá. Problém nastává u postgame obsahu. Kdo chce porazit nejtěžší bossy, musí jednoduše pobíhat dokola a grindovat v náhodných soubojích. Naštěstí se to netýká hlavního příběhu, takže nováčci žánru nemusí mít strach.

Sedmý díl Final Fantasy byl bezpochyby průlomovým. Nejen pro hry obecně nebo jRPG, ale i pro mnoho hráčů včetně mě. Poprvé jsem byl připoután k televizi a „fandil“ postavám v ní. I po těch letech stále občas přemýšlím, jaký je vlastně vtah trojice Clous-Tifa-Aeris.
+18+17 / 0

Chrono Cross

  • PS1 80
Vytvořit kvalitní pokračování jednoho z nejpopulárnějších jRPG, Chrono Trigger - moc obtížnějších úkolů vývojářská studia nevidí, nicméně po více než pěti letech se objevil na trhu dlouho očekávaný Chrono Cross. Nepřímé pokračování, které si mělo vzít to nejlepší z hratelnosti Trigger a nasadit na to nový příběh, který by se měl vyrovnat dnes již kultovnímu putování Crona, Marle, Luccy a dalších přátel.

Pokud nepočítáme vizuální novelu Radical Dreamers: The Unstealable Jewel (mimochodem zajímavý a nikdy oficiálně nevydaný titul, který představí hrdiny z Chrono Cross), jedná se o zcela nové zasazení a postavy. Hlavním motivem jsou ovšem paralelní světy, a to hráč nejvíce pocítí na tom, když se celá herní mapa promění (mnohokrát) k nepoznání. Pokud se o něčem vášnivě mluvilo, tak to bylo zamýšlených úctyhodných čtyřicet pět postav k najmutí do party. V realitě je tento prvek ovšem nepříliš zajímavý, jelikož si hráč najde několik favoritů a ti mají přednost. Chrono Cross je ale především velké dobrodružství, jednou se infiltrujete na pirátskou loď, podruhé zase hledáte cestu na zámek plný pastí, jindy se procházíte po slunné pláži. Momentů je opravdu dost, a klasicky pohádkový příběh s lehce naivními dialogy (přeci jen, vede je převážně 17 letý kluk) k tomu patří.

Co hráč vidí na první pohled je ale vizuální kvalita videohry. Chrono Cross je zcela nádherný, tropické prostředí, pastelové barvy a specifická pirátsko-fantasy tematika (od architektury po oblečení postav), až překvapivě so sebe vše zapadá a tvoří fungující celek. A to především i díky hudbě, znovu od Mitsudy (Fragments of Dreams), a tomu, že se vše na obrazovce hýbe a dýchá životem. Tvůrci ze Square vytáhli z již několika let staré konzole absolutní maximum, a jen málo her na systému je hezčích (snad jen Valkyrie Profile).

Vedle Xenogears, tří dílů Final Fantasy, Vagrant Story, Star Ocean II a Persony 2 to nejlepší, co se objevilo ve zlaté éře jRPG žánru. Každá z těchto her měla specifické kouzlo, přinesla neopakovatelný zážitek a vydržela dlouhé desítky hodin. Nicméně je to právě Chrono Cross, který se s Final Fantasy VII přetahuje o korunu krále role-playing her na PSX. Osobně volím FF VII (byl první), ale pravá dobrodružná atmosféra je nejvíce znát v Chrono Cross. Netřeba dalších slov, i dnes Cross neztratil moc ze svého lesku – takže vyzkoušení je stále více než doporučeno.

Pro: hratelnost, soubojový systém, vizuální kvality, hudba, atmosféra

Proti: občas zdlouhavé, není to přeci jen Trigger

+18+18 / 0

Crash Team Racing

  • PS1 80
Crash Team Racing je jedním z několika málo titulů, které jsem hrál na prvním PlayStationu. Myslím, že jsem si vyzkoušel i nějaký ročník NHL, ale to bylo jen na chvilku a už ani nevím, o jaký se konkrétně jednalo.

Mým nejoblíbenějším závodníkem byl samotný Crash, ale často jsem volil i šíleného doktora Neo Cortexe či obrovitého Tinyho Tigera. Nejvíce času jsem strávil u multiplayeru, kde jsme po sobě s bratrem metali rakety, bomby nebo bleskové koule a využívali i ochranné či zlepšující power-upy, jako je nitro, neviditelnost nebo maska Aku-Aku.

Nepočítám, že se k CTR ještě někdy dostanu, protože žádné PS nevlastním, ale těch hodin, co jsem u něj strávil, určitě nelituji, i když mě hra vždy po určitém čase přestala bavit a musel jsem si dát menší pauzu.

Pro: zábavnost, tratě, závodníci, power-upy, multiplayer

Proti: po určitém čase hra ztrácí šťávu

+15+15 / 0

Crash Bandicoot 3: Warped

  • PS1 100
Patrně nikdy nebudu schopen vyjádřit, co pro mě znamená třetí díl ze série her s Crashem Bandicootem. Je to zkrátka neuvěřitelná citovka a pro mě asi nejlepší hra, která spolu s Metal Gear Solid na Playstation 1 vyšla. V následujících řádcích se pokusím shrnout své hluboce nostalgické pocity. Předem se omlouvám za silně citově zabarvenou recenzi. Jdeme na to...


Mohlo mi být asi tak sedm let, když jsem se poprvé dostal do styku s Playstationem. Tehdy ho táta dotáhl ani nevím odkud a s ním i několik parádních her. Bohužel, většina jich byla parádních jenom pro tátu, protože byly takzvaně s hvězdičkou. Jmenovitě Silent Hill, Resident Evil nebo Alone in the Dark: The New Nightmare. Pro mě, malého školáčka, se tam vyjímaly zejména dva tituly. Vtipný, ale tehdy pro mě i místy strašidelný MediEvil a můj nový nejlepší kamarád Crash (konkrétně dvojka). Tenkrát v obýváku u televize sedávala celá naše rodinka (včetně dvou bratranců) s cílem pobavit se neúspěchy momentálně hrajícího člena party. Všichni to totiž brali smrtelně vážně. Snad jen já jsem to ještě tak úplně neřešil. V těch letech jsem ani neměl pomyšlení na nějaké kompletní dokončování her a pařil jsem jen tak pro radost. Krystaly, nekrystaly – diamanty, nediamanty.

Uplynulo pár měsíců a táta mi radostně volal z práce, že sehnal Crashe trojku a že budu čumět, co tam všechno je. Krom nových levelů a možnosti řídit skútr říkal, že přibyl i nějaký systém speciálních funkcí a taky časovky. No zajisté nemusím líčit své nadšení a očekávání. Demíčko už jsem znal úplně nazpaměť, takže jsem se těšil jako malé dítě (a to nejen proto, že jsem jím byl). Tatík přišel domů, vložil CD do mechaniky a já se ihned chopil ovladače. Hltal jsem každý detail úvodní animace. Hltal jsem i úvodní obrazovku. Ihned se mi do mozku nesmazatelně vryl hlas, který frajersky uvádí hru slovy: „Kreš Bendikůt VÓÓÓRRRPD“. Rázně jsem udeřil do tlačítka X a spustil tak novou hru. Všechno bylo úplně nové. Nový design warp roomu, moderní ukládací obrazovka, nový způsov volby levelů. Když jsem poprvé stoupnul na knoflík, který předemnou zhmotnil časoprostorovou kouli, údivem mi spadla brada. Ihned jsem si tento díl zamiloval a umístil ho ve svém herním žebříčku tak vysoko, jak jen to šlo. Nyní tam obývá stejnou příčku s prvním Metal Gear Solid a Fallout: New Vegas (aneb hry, které mohu dohrát milionkrát a nikdy mě neomrzí).

Ačkoliv jsem třetího Crashe dohrál nespočetněkrát, stále mu nemůžu upřít jednu věc. Je to neuvěřitelně obtížná hra. Ano, jsou v něm levely, které člověk projde raz dva. Pak jsou v něm ale takové, kde bude člověk umírat. A bude umírat dlouho. A bude umírat dlouho a stále dokola. A to byl Crash záležitost směřovaná hlavně na dětské publikum. Snad proto bylo dohrání této hry proces, který nám trval několik týdnů, ne-li měsíců. Samozřejmě se obtížnost nedá srovnávat s prvním dílem, ale i tady se najde pár adeptů na rozmlácení ovladače o stěnu (levely Tomb Wader nebo časovka u Hot Coco).

Crash Bandicoot: Warped je pro mě tedy klenot, který svou hodnotou přesahuje i hodnotu všech krystalů, dimantů, a relikvií (včetně těch platinových), které se ve hře vyskytují. Je to hra, kterou si rád zahraju po těch letech zas a znovu, bavím se u ní a pravidelně ji alespoň jednou ročně celou projdu na ePSXe emulátoru, společně se svým spolubydlícím. Je to hra, která je pro mě nenahraditelná a ve všech směrech dokonalá. A pokud jsem vás touto recenzí už dávno neznechutil, tak si můžete ještě na závěr projít seznam pro mě nezapomenutelných detailů a příhod, které jsem s třetím Crashem zažil:



- Nikdy nezapomenu na strach, když jsem omylem přepsal tátovu uloženou pozici s téměř stoprocentním postupem. Táta mi samozřejmě nic neudělal, ale zrovna nadšený taky nebyl.

- Nikdy nezapomenu, jak jsem se rozčiloval u levelů s letadýlky, které mi nakonec stejně musel splnit můj bratranec, fanda modelařiny a Ace Combatu.

- Nikdy nezapomenu na to, jak jsem se neuvěřitelně bál posledního levelu se světluškou.

- Nikdy nezapomenu na to, jak jsem byl překvapen, když se uprostřed warp roomu objevil modrý výtah a já tenkrát absolutně netušil, proč tam vlastně je.

- Nikdy nezapomenu na pocit zděšení, když jsem poprvé naběhl do elektrického plotu před vstupy do jiných časových etap.

- Nikdy nezapomenu na tu bžundu s bazukou.

- Nikdy nezapomenu na úlek a následný záchvat smíchu, když mě v jednom ze středověkých levelů odpálil dvojhlavý obr přímo na televizní obrazovku.

- Nikdy nezapomenu na zvuk, který vydává Aku-Aku, když ho Crash sebere. Doteď se s některými lidmi přu, co vlastně Aku-Aku říká. Pro mě je to jasné "hutrga", od nějž jsem odvodil název Hutrgant.

- Nikdy nezapomenu na jeden ze svých nejoblíbenějších boss figtů s Doctorem N. Ginem.

- Nikdy nezapomenu na to, jak jsem bytostně nenáviděl levely na skútru.

- Nikdy nezapomenu na své první dohrání hry na 100% (nebo spíše na 104%. A už vůbec nikdy nezapomenu na to, když jsem to dojel na celých 105%!!!).

- Nikdy nezapomenu na to, jak jsme s bratrancem přiřazovali postavy ve hře ke členům naší rodiny.

- Nikdy nezapomenu na ten parádní soundtrack.

- Nikdy nezapomenu na to, jak jsem ve futuristických levelech poprvé uviděl toho obřího robota s raketomety v každé ruce a taky na to, jak jsem "nakopal" ten jeho naleštěnej zadek svojí bazukou.


Nikdy nezapomenu...

Pro: Hratelnost a znovuhratelnost, bossové, časovky, hudba, bazuka, Crash, Hutrgant, ...

Proti: Lituji, nedokážu najít jediný zápor (snad jen ty levely na skútru mě mohly míň štvát)

+15+15 / 0

Silent Hill

  • PS1 100
Až na třetí pokus se mi podařilo dohrát tuhle perlu. Vždycky jsem se zasekl u té hudební hádanky ve škole, kterou jsem neměl vůli dokončit. Málem jsem se připravil o velký hororový klenot.

I přes své stáří a grafiku, s prvního Playstationa, si hra zachovává perfektní atmosféru. Při postupu hrou jsem se fakt bál. Není to taková kličkovaná mezi pomalými nepřáteli jako ve dvojce. Tady mají rychlost a jdou nelítostně po vás. Nábojů je málo a hlavní hrdina je navíc kolohnátské kopyto, které, než se stačí otočit, dvakrát umře. Obtížnost je tedy vyšší než u dvojky.

Grafika nestojí za řeč. Když jí překonáte, dostanete naprosto skvělou hru plnou tmy, nechutností, boje, úprků, rébusů. Rébusy dávají smysl a jsou zábavné. Do toho hraje perfektně deptající industriální muzika. Často jsem preventivně ukládal, protože jsem se bál. Pocit strachu ještě znásobí perfektně debilní kamera, kde často nic nevidíte a jen střílíte naslepo.

Co mě ale hnalo hrou nejvíc byl příběh. Naprosto skvělý. Takhle pěkný horor jsem ve hře zažil snad jen u Silent Hillu 2. Chce se to jen přenést přes celkem nepohodlné ovládání a divnou kameru. Jestli s hrou budete mít trochu trpělivosti, bohatě se vám odmění. Sice jen tak 6-7 hodinama hraní, které ale stojí za to. A pořád je tady více konců k dalšímu hraní.

Animace vypadají pořád dobře.

Pro: skvělá tísnivá atmosféra, strach, skvělý příběh, hádanky, hudba, různé konce

Proti: občas problémy s kamerou, krátké

+15+15 / 0

Gran Turismo

  • PS1 100
Hru jsem poprvé objevil v roce 2013. I dnes pro mne není lehké uvěřit, že byla vydána na přelomu 1997/98 s ohledem na tehdejší ponuku závodních her na PC (NFS, Screamer). Po úvodním seznámení s členěním hry jsem se rozhodl nejdřív odehrát její arkádovou část s tím, že simulační část bude přeci jen podstatně těžší. Arkáda posloužila jako seznamka s některými auty a zároveň jako přípravka nebo jezdecká škola pro simulaci.
Jenže ouha, nejdřív jsem byl nucen si odemknout všechny licence. Znamenalo to měsíce tréninku, který se ale nakonec ukázal ve smyslu "tězce na cvičišti, ještě těžčeji na bojišti". Simulace fungovala na principu vyhrávaní kreditů závoděním, nákupu dílů vylepšujících výkony aut a samotném tuningu. Některé závodní série nebo těžší závody mne za první místo odměnili hezkými a většinou perfektně vyladěnými závodními speciály. Hra disponuje americkými, britskými a japonskými vozy, s důrazem na množství japončíků. Dále se vozy dělí na předokolky, zadokolky, čtyřkolky a vozy s motorem umístěným ve středu. Každý vůz je hezky popsán s jeho klady i zápory.
Samotné závodění bych přirovnal k návyku na těžkou drogu. Jakmile jsem byl nucen měnit parametry aut, zkoušet jestli a jak to funguje na okruhu, stávala se ze hry záležitost pohlcující mne i na několik hodin denně. Pomalu jsem si garáž plnil vozy které jsem považoval za nejlépe ovladatelné, což se ne vždycky shodovalo s pojmem nejvýkonnější. Byla tam i možnost auto prodat, bohužel s výraznou ztrátou, protože hra jaksi nebrala v potaz upgrade ani počet závodů jako v NFS Porsche.
Ve hře bylo mnoho technických okruhů se záludnými zatáčkami a mnohdy i nerovným povrchem na kterém auto dokonce poskakovalo. Nejdelší závody, jako např. "300km Endurance Race" trvaly téměř dvě hodiny - samozřejmě v závislosti od auta - a já musel navštívit boxy kvůli výměně ojetých pneumatik a dotankování paliva. Takže kromě ježdění jsem také musel přemýšlet nad strategií boxů. Co se týče poškození vozů, fungovalo bohužel jenom v licencích.
Jediné mínus hry bylo divné chování auta při delším kontaktu s některými mantinely. Jinak vím, že hra má několik různých bugů ale já se nesetkal ani s jedným.

Ještě musím spomenout možnost srovnat své časy s časy závodníků z téměř celého světa na stránkách gtplanet.net a cyberscore.me.uk. I když je GT dvacet let stará hra, pořád přibývají nové časy, dokonce i nové rekordy, což jenom potvrzuje její nadčasovost.

Pro: Obrovské množství aut, hezké tratě, pocit ze závodění, kvalitní systém tuningu

Proti: Divné chování auta při delším doteku s mantinelem

+14+14 / 0

Crash Bandicoot 3: Warped

  • PS1 70
Trojrozměrné plošinovky si podmanily konec 90. let, a prakticky každý si mohl najít svého favorit. Někdo měl Raymana (Rayman 2: The Great Escape), další Maria (Super Mario 64), jiný zase Banja (Banjo-Kazooi). Bylo toho až až, od Gexů přes Spyra po Croca. Právě krokodýlek Croc se stal mým favoritem, a to z jednoho prostého důvodu, byl v plné verzi na přiloženém CD k časopisu Level. Mé sympatie a náhled na žánr tak utvořila poměrně nenápadná (v konkurenci) hra Legend of the Gobbos.

A v tomto kontextu jsem tak bral i Crashe. Sérii, o které jsem jen tušil, že se nachází exkluzivně na PSX a je propagovaná podivným pořadem na slovenské televizi (jak šlo ovládat hru pomocí telefonu?) nebo je často hrán hosty v Game Page. Na rozdíl od Croca nešlo o „otevřený“ svět, ale o sbírku různorodých levelů. A to mi stačilo k tomu, dále se o sérii více nezajímat. Nicméně uběhl nějaký ten pátek (přibližně 18 let), z Crashe je již kultovka (přeci jen byl na nejúspěšnější konzoli) a jednotlivé díly jsou více než kladně hodnoceny i po letech. Emulátor prvního PlayStationa funguje bez problémů, a tak přišlo rozhodnutí vyzkoušet další dnes již klasickou videohru herní historie. Volba padla na nejlepší díl, a to Crash Bandicoot 3: Warped.

Skoro dvacet let od vydání je ovšem Crash 3 jedním slovem stále výborný. Krátké levely (přibližně pět až osm minut), správně nastavená obtížnost (hráč se snadno poučí z chyb a ve hře jsou i checkpointy) a sympatické provedení (humor). V Naughty Dog našli ten správný směr, a právě zpracování, obsah a hratelnost je zde ve všech směrech na vysoké úrovni. Jednotlivé úrovně (pět „světů“ a v nich pět levelů) jsou dostatečně variabilní a moc se neopakují, nové nápady tvůrci dávkují s relativní opatrností. Rozmanitost je vyjádřena jednou klasickou plošinovkou, podruhé závody na motorce, a následně třeba útěkem před obrovským monstrem. A vždy jde o zábavu, frustrující level jsem našel pouze jeden (Road Crash). Třešničkou na dortu jsou souboje s bossy, které jsou docela nápadité, ale tolik problémů nezpůsobí.

Obsah dvaceti pěti levelů a pěti soubojů s bossy je vcelku široké spektrum. Průběžně jsem hrál po menších částech Crashe 3 celé léto a zpětně šlo o velmi povedený titul. Zvláště, když je ovládání přesné a zvuky a hudba motivující v dalším postupu. Nemohu sice udělit větší známku, jak mému oblíbenému Crocovi (8/10), ale Crash 3 mu jistě šlape na paty. Klasika, nebo dnes již i kultovní klasika, která v průběhu času na svém lesku moc neztratila.

Pro: hratelnost, hudba, rozmanitost

Proti: několik levelů

+14+14 / 0

Policenauts

  • PS1 80
Policenauts začínají tak, jak drtivá většina detektivních příběhů. V kanceláři detektiva. Klasické soukromé očko, dnes již tedy detektiv a bývalý "policenaut" Jonathan Ingram, je navštíven svoji bývalou ženou a je žádán o pomoc – nalezení jejího současného manžela. Tato pomoc má ale rychlou katarzi, jelikož je Lorraine nedlouho po odchodu z detektivní kanceláře zastřelena. Proč a kdo měl motiv, a souvisí to s tím, co Lorraine po Jonathanovi žádala? Zápletka je tradiční, ale nabídne i několik originálních námětů. Hlavní přednosti ale spadají k jiným aspektům hry.

Dnes již kultovní vizuální novela s nezaměnitelnou estetikou 90. let nabídne přesně to, co by hráč mohl očekávat při návštěvě herního obchodu a zhlédnutí krabice hry. Výbornou vizuální stránku, která se může rovnat anime produkci své doby, propracované charaktery a motivace a mnoho lokací. Je také z čeho vybírat, Policenauts se odehrávají v roce 2040 a to na rozlehlé vesmírné kolonii „Beyond Coast“ – jedná se tak o nejzazší variantu univerza Hideo Kojimy ve kterém se odehrává i Metal Gear Solid. I proto se zde například objeví Meryl. Nicméně formou jde především o navázání na Snatchera, ale prakticky ve všech aspektech jdou tvůrci z Konami dále než v titulu z roku 1994. Klasická hratelnost japonskcýh adventur s kontextovým menu je zde dovedena k co největšímu pohodlí, a tak samotné hraní mnohdy připomíná sledování napínavého anime. Nechybí ovšem ani akční pasáže (střelba) a logické hádanky. Na ploše přibližně dvanácti hodin je tak předvedeno docela velké množství inovací v žánru, ale především jde o propracovaný svět a celou řadu informací okolo. I z tohoto důvodu se stalo Policenauts kultem a v roce 2009 se hra dočkala neoficiálního, a dlouho vyhlíženého, překladu.

A to jen zaslouženě, zvláště když jde o japonskou adventuru (novelu) asi nejpřístupnější a také s odkazem na MGS, které zná většina hráčů. Šlo by říci ideální začátek. Chyby jsou již čistě subjektivní, kdy je hráč konfrontován zdánlivě nekončícími dialogy a někdy není přesně jasné, co udělat aby se příběh posunul. Závažné problémy ale hledat nejde.

Jak by vypadala vizuální novela pomlčka adventura, pokud by ji tvořilo studiu s velkým rozpočtem a zásobou kreativního pnutí? Pravděpodobně jako Policenauts. I vzhledem k historické důležitosti jasné doporučení.

Pro: vizuální stránka, dabing, hudba, inovace,

Proti: někdy dlouhé dialogy

+14+14 / 0

Resident Evil

  • PS1 50
Resident Evil je skvělá hra. Děsivá, chytrá a se skvělým příběhěm. Tímhle bych ukončil svůj komentář před nějakými deseti lety, kdy skončilo mé první putování ve vile patřící Umbrella Corporation. Čas plyne a já prvního RE stihl dohrát hned několikrát. Dokázal by obstát v dnešní době?

Předně se jedná o survival horor v pravém slova smyslu. Každý nepřítel může znamenat smrt. Každý náboj je důležitý. Každá léčivá bylinka je pověstným světlem na konci tunelu. Bez přípravy můžou bossové znamenat pořádný zákys a hádanky mají příjemnou obtížnost, kde je nutné dokonce zapojit hlavu. Obtížnost se zároveň dala ovlivnit i výběrem jedné ze dvou postav, které měly také rozdílný příběh.

I po letech má grafika co nabídnout a filmové sekvence dokážou naladit správnou atmosféru. Zvuky taktéž dělají děsivý zážitek a skučení zombíků vždy vyvolá napětí a strach. Zvláště, když máte omezený počet uložení. Dnes už legendární první setkání se zombie je stále jedním z mých nejsilnějších herních okamžiků.

Jenže buďme upřímní. Pitomější dialogy se těžko hledají. Možná je to překladem, možná byly takové už v původní verzi. Ovšem to nic nemění na faktu jejich zrůdnosti a společně s nepovedeným dabingem jsou někdy vyloženě k smíchu (nebo k pláči). Míření je spíš o náhodě a pohledy kamer nejednou ještě více zvyšovaly obtížnost.

Má tedy smysl zkoušet Resident Evil i dnes? Ano, ale s jistým nadhledem a bez nějakých větších očekávání. Spíše bych však doporučil zkusit jeho pokračování, které odstraňuje neduhy prvního dílu a hlavně zlepšuje otřesný scénář.

Pro: atmosféra, zvuky, survival, hádanky

Proti: dialogy, dabing, ovládání

+13+13 / 0

Xenogears

  • PS1 90
Xenogears je bez pochyb jedna z nejzajímavějších videoher, jaké jsem hrál. Kultovní status titulu mě zasáhl až se zvýšeným zájmem o jRPG produkci na PSX (rok 2010), a v té době jsem také četl jednu recenzi Xenogears za druhou. Především ale oslavné články,

Hra, která mi změnila život: Xenogears
Recenze na webu Criticall

To byla v mém případě voda na mlýn, a úkol byl jasný - přesvědčit se o těchto úsudcích skrze vlastní zkušenost. Po sehnání japonsky nadabované verze (z kultovní stránky underground-gamer, RIP) jsem spustil se zatajeným dechem ePSX. A pak to přišlo! Nevěřícně koukám, animované intro, které je na poměry her úžasné! Destrukce vesmírné lodi a bezmoc posádky v kontrastu se stoickým klidem kapitána se mi dostala do mysli a měl jsem, podpořen názory jiných, jasno. Tato hra bude něco jiné, něco neokoukané, něco nadčasové. První hodiny představovali seznamování se hrou a jejími mechanismy, pro mě stále nové a neokoukané mechanismy jRPG a milovaná estetika devadesátkových anime. Nicméně jak jsem poznával vzpomínané plusy rekrutované především z atmosféry a příběhu, tak po stránce hratelnosti Xenogears trochu skřípali. Některé pasáže jsou až noční můrou, a to píši jako někdo, kdo mohl používat savestat a ukládat kdykoliv. I přes tento fakt a zjednodušení byly a jsou některé části frustrující a až znemožňující poklidné vstřebání příběhu v daných pasážích. Nicméně, i tento nedostatek se později jevil jako pozitivum. Nepochopitelně zmatené labyrinty kanalizací a jeskyní, kde číhal náhodný souboj na každém druhém kroku, spíš motivovali v průchodu, abych se mohl kouknout na další střípek z příběhu.

Titul je velmi rozsáhlý, a památných částí obsahuje nespočet. Tvrzení o tom, že jde o jednu z nejlepších nebo možná až nejlepší videohru jistě nelžou. Pokud tedy hráč hledal trochu jiné jRPG, které bude klást trochu náročnější otázky než jak se zbavit zlého vladaře a jeho armády.

Z dnešního pohledu je Xenogears i přes své velmi vysoké kvality ovšem jen těžko doporučitelnou hrou. Pokud mohu srovnat s Final Fantasy VII a Chrono Trigger (tedy společně s Xenogears nejlepší jRPG jaké jsem zatím hrál), tak právě Xenogears zestárl nejhůře, a to i přesto, že obsahem jde o megalomanský, ale výborný, počin. Popravdě, do hry bych se bál znovu pustit do Xenogears, ačkoliv mám stále velkou motivaci vzhledem k nedokončení, nicméně jako vhodnější považuji si uchovat dobové nadšení z neokoukaného přístupu a kvalit narativy. Naopak, soundtrack stále poslouchám.

Pro: detaily, příběh, postavy, hudba, rozsah

Proti: těžkopádná hratelnost, obtížnost

+13+13 / 0

Crash Bandicoot 3: Warped

  • PS1 95
Někteří z vás si možná pamatují, když na STV býval pořad jménem Maxihra. Lidi tam volávali a prostřednictvím tiskání tlačítek pohybovali jistým vačnatcem a snažili se dosáhnout nějaké té výhry. Ta postava byla Crash Bandicoot. Nebo Coco. Záleží, co za stage zrovna dostali.
Poté jsem se dostal k té samotné hře. Crash Bandicoot 3: Warped. To byl tenkrát takovej mazec, takové nadšení! Procházet s Crashem nebo Coco různými výzvami, ničit nepřátele a porážet bossy. A pak přicházela další a další kola, náročnější a obtížnější. No a co? Proč bychom si s tím neporadili? Dáme to.
Crash je vpravdě ikonická postava prvního PS1 (nebo PSX, chcete-li). Různorodost a zábavnost úrovní, kde jste procházíte středověkem, fururistickými místy nebo jste nahánění dinosaury, nezná mezí. Prostě vám učaruje. A tím spíš, pokud jste se sem dostali po sledování výše zmíněného pořadu. Čekal jsem, těšil se, a hurá, jsem tam!
Průchod je intuitivní a v případě úmrtí nastane zábavná animace.
Ti, co znají předchozí díly, jistě nebudou překvapeni. I když možná přece. To, co jsme viděli v předchozích dílech je nyní převedeno do možná více casual verze, nicméně ta přístupnost, zábavnost a různorodost je opravdu dechberoucí. Zde opravdu nemáte čas na nudu. V případě neúspěchu se snažíte přemýšlet, jak úroveň pojmout lépe a zvládnout tak, jak si představujete.
Nebudu zbytečně vypisovat dál k dílku, které je v dnešním čase kultovní. Snad jen, že se nemůžu dočkat letního PC vydání remasterované verze.

Pro: hratelnost, hlavní hrdina, bossové, různorodost úrovní, obtížnost

Proti: některé úrovně dokážou dožrat

+13+13 / 0

Persona 2: Innocent Sin

  • PS1 90
Innocent Sin mě zaujala na první pohled tím, že šlo o oficiálně nepřeložený titul a tedy do jisté míry obskurní a na západě neznámé jRPG. Druhá Persona byla také mým prvním setkáním se sérií Shin Megami Tensei a její odnoží Persona (která vzešla ze stále nepřeložené SNESové Shin Megami Tensei If…), a nutno dodat, že jen kladným.

Moderní Japonsko a středoškolské prostředí, pozornost na hlavní postavy a partu kolem Tatsuyiho a překvapivě kontroverzní obsah jsou některé z důvodů, proč Innocent Sin vyzkoušet. Zvláště, když se na střední škole Seven Sisters začínají dít podivné věci, a studenti skrze mobilní telefony vyvolávají Jokera, který jim má splnit veškerá přání. Samozřejmě ne ale zadarmo.

Jak je Persona 4 se všemi „social linky“ a denním režimem pro mě trýznivou zkušeností, tak o to raději mám druhou Personu. Ponurá atmosféra, která svůj specifický nádech těží z nedokonalé estetiky PSX her, tuhá obtížnost a až fyzicky nepříjemný počet náhodných soubojů a také častá dezorientace v labyrintech pod městem a ve škole. To vše ale k sobě zapadá, a opravdu vše působí jako by parta středoškoláků objevila ve svém malém městě nějaké tajemství. A oldschoolová obtížnost a často zastaralé pojetí devadesátkových jRPG tomu jen pomáhá. Není se co divit, že je Persona 2: Innocent Sin daleko méne populární než líbivá čtyřka a pětka. Nicméně ten, kdo přistoupí na pravidla Innocent Sin a od videohry čeká především osobitější přístup, měl by být spokojen.

V kontextu slavné PSX éry jRPG (reprezentované Final Fantasy VII a IX, Chrono Cross, Suikoden II, Vagrant Story nebo Xenogears) jde o velmi nadprůměrný titul stojící za vyzkoušení. Nicméně proti negativům ze strany GameSpotu také nelze nic namítnout:

Extremely frequent random encounters hurt the pacing
Story takes too long to pick up
Bland, outdated visual design
Combat mechanics are dull and repetitive


Ale já jen radím, překonat to snadno jde a právě tyto chyby dělají pro mě z P2 přitažlivější hru, než jsou pozdější Persony.

Pro: atmosféra, estetika, obtížnost, délka, bojový systém, dialogy, příběh, hudba

Proti: obtížnost, repetivnost

+12+12 / 0

Silent Hill

  • PS1 90
V době, kdy valná většina hororuchtivých hráčů netrpělivě vyhlížela vydání Resident Evil 2, z čista jasna růžky vystrčili Konami s prvním Sajlenthilem. A místo toho, aby tak učinili schmouřeni ve stínu Resi, to zaplaťsatan provedli smělým vjezdem do nového teritoria. Místo toho, aby to taky uhráli na neskromnou akci a gore, se Silent Hill hraje mnohem více jako adventura, takže do světa hororu vstoupil literárněji. Více se soustředil na své postavy a herní děj, a apeloval na hráčovu představivost limitováním viditelnosti na malý rozsah světla obklopeného nepropůstnou temnotou, stejně jako střídáním jejich chápání reality.

Nejdůležitější ale bylo to, jak prozíravě prezentovali Harryho jako naprosto obyčejného chlápka. Jeho běžný zjev se hladce přeložil do toho, jak se za něj hraje. Jeho míření stojí za vyliž, a s jeho běžeckou rychlostí to taky na žádnou medaili nevypadalo. K tomu si připočtěte nedostatek munice a je naráz jasné, že tady se člověk nepřátelům spíš vyhýbá.

Navrch toho se ta hra s ohledem na svou atmosféru a náladu taky odmítá jakkoliv uklidňovat. Vedle ambientního soundtracku ta hra má i hromadu mistrovských zvukových efektů, ze kterých by si jistě nadělalo i pár veteránů z Racoon City. Nevysvětlitelné dětské vzlykání v krví zašpiněné školní hale, nebo to hlasité drnčení něčeho pod podlahou, na které zrovna stojím, a ještě k tomu nedohlédnu dál, než po svou nataženou ruku...chlupy stály, chlupy stály.

Vizuálně byl SH ve své době lehce zastaralý, ale s tou šerou mlhou a chytrým osvětlením ten celkový vzhled stejně naprosto s přehledem hrál atmosféře do karet. A ta brilantní hratelnost má co nabídnout dodnes. Takže hybajte, toto je jedna z těch mezer ve vzdělání, kterou opravdu stojí za hřích vyplnit.

Proti: Ovládání

+11+11 / 0

Star Ocean: The Second Story

  • PS1 100
A nyní vám z nostalgie povyprávím příběh o tom, proč považuji Star Ocean 2 za jednu z nejlepších RPG a jRPg všech dob, i přes to, že má všechny předpoklady k tomu, aby ji člověk na první pohled zatratil. Zatratil proč?

- proč má postava podezřele žluté vlasy jako Cloud z Final Fantasy 7 a proč se podezřele jmenuje skoro stejně, Claude? To je snaha o vykradení nej RPG všech dob?
- souboje jsou totální rubanice ve speciální soubojové obrazovce a naučit se je smyslupně ovládat dá nějakou práci. Ale klidně bych mohl zahodit hru s tím, že cože? Tupá rubanice? Kde jsou sofistikované pomalu šachové souboje?
- graficky hra používá stejně předrenderované 2D pozadí jako Final Fantasy VII, jenom ta postavička teda není krychlovitá, ale poctive 2D sprite. Takže zase snaha vybrakovat něčí úspěch i po grafické stránce?
- cestování po mapě se koná v jakémsi 3D prostoru rovněž stejně jako ve FF7
- je zde něco, co nevykradli z FF7?

Tak, a teď, proč těch 100%. Protože autoři vykradli z FF7 i to, že jde o nej RPG všech dob, prostě schopnost totálně navodit atmosféru. Je spousta dokonalých her, ale pak jsou takové ty, u kterých cítíte, že vám prostě sedly nějak i duševně, jako byste tam byli tak nějak doma. Jen co uvidíte první lokace a zaslechnete první tóny a zvuky, tak ať je gameplay jakýkoliv a grafika jakákoliv, tak nějak cítíte mrazení v zádech, navození atmosféry, kterou přesně chcete. Tohle každá hra opravdu neumí a jakkoliv bych dal jiným jRPG jako Chronotrigger, Dragon Quest 8 a dalším třeba 150% hodnocení, tak ve mně nenavodily ten pocit z prostředí tak, jako to dokázalo snad jen 6 her v životě (Ultima 7, Ultima Underworld, Amberstar, Wizardry 7, Fina Fantasy 7 a Star Ocean 2). A to se fakt bavím ryze o atmosféře, vůbec nemusí jít o graficky nejhezčí hry na světě. Jde prostě o pojetí toho prostředí a kdo to umí, udělá to třeba i černobíle a bude to fungovat. Prostě tu hru pak jen ne, že hrajete, ale žijete v ní. Jenom pro zajímavost, jak to myslím. Např. ten Amberstar jasně ve všech aspektech překonává Ambermoon a Albion. Přes to na mě zapůsobil Amberstar takovým nejdomáčtějším dojmem.

Jak už název napovídá, Star Ocean je říznutý sci-fi a i když se hry této série odehrávají na jedné planetě, tak jsou ovlivněny událostmi ve vesmíru, kde už lidé létají v kosmických lodích a zkoumají cizí planety, zatímco ta, na které se hra odehrává, si žije ve sladké nevědomosti středověku.

Už hned po začátku hry na vás uhodí podmanivá melodie a navštívíte architektonicky podivné, i když na první pohled divně neúhledné městečko. Od toho momentu zapomenete na všechny podezřelé podobnosti s Final Fantasy 7 a žijete si najednou tamní vlastní život. Příběh je protkán spoustou emoci, i tady se autoři dobře přiučili :-) Pořád to píšu, jakoby snad SO2 byl kopií FF7 a tím pádem klasické béčko, ale přesně takhle to není. Chci jen naznačit, že Star Ocean 2 je stejně skvělá hra.

I když souboje probíhají akčně, ovládáte svého hrdinu, kterým pobíháte, sekáte do nepřátel, vaše spolubojovníky ovládá umělá inteligence, ale můžete v pauze různými příkazy jejich kroky směrovat, třeba aby zrovna zakouzlili, vyléčili a pod. To trochu zmírňuje ten dojem bezhlavé rubanice.

Vývoj postav je velmi motivační, přes přidělování bodů vylepšujete postavám zásadní vlastnosti, kterých je docela velké množství a tyto vlastnosti ovlivňují, jak účinně dokážete zasáhnout nepřítele, kolikrát se vám znásobí útok, jak budete rychlí, odolní atd. Rozmanitý výběr je jen na vás a vlastně to ze hry dělá takovou jakousi taktickou strategii, kdy dáte postavě předpoklady, které se pak spustí v soubojích, v kterých nejde o vaší zručnost, ale o to, abyste spustili to, co postava umí.

Takže abych to shrnul - atmosféra, prostředí, příběh, hudba, lokace, vývoj postav - v tomto všem Star Ocean 2 naprosto exceluje a jestli v něčem zaostává za modlou Final Fantasy 7, tak jen v tom, že FF7 tu byla dříve a Star Ocean 2 si z ní zapůjčil schopnost být bezkonkurenčně strhující.


Pro: Atmosféra, hudba, příběh, vývoj postav, ztvárnění lokací,

Proti: byť v již na dnešní dobu asi trochu zestárlé renderované grafice.

+11+11 / 0

Tomb Raider: The Last Revelation

  • PC 90
  • PS1 90
TR 4: The last revelation byl první TR, který se mi dostal pod ruku. Původně jsem ho ani nechtěl, ale člověk byl nakonec rád, že má něco nového a co víc? Ty první úrovně mě docela chytly.
A hele, ono se to dalo hrát i dál a bavilo mě to způsobem takovým, že jsem to nakonec přehrál. Sice to na první pokus docela trvalo a čekal na mě nejeden zákys, ale podařilo se. A bavil jsem se navýsost skvěle.
Čtyřka mi otevřela cestu k dalším dílům, a tak jsem měl možnost proklestit se jednou z nejklasičtějších sérií na PS1 a PC a s Larou poznat kus světa.
I když jsem už dávno přesedlal na PC a vyzkoušel spousty her, pro Tomb Raidera mám stále slabost a když byla série v akci, nelenil jsem a kupoval.

Nevím, zda dokážou starší díly TR upoutat mladé hráče, za pokus to tedy rozhodně stojí. Pokud si nezakládáte na grafice, která je z mého pohledu stále hezká, nicméně už nějakou tu zimu pamatuje, jednoznačně za šanci stojí.

Pro: Nádherný Egypt, příběh a prostředí je ucelenější, délka

Proti: Některé otravné lokace

+10+10 / 0

MediEvil

  • PS1 95
MediEvil je podle mě jednou z nejlepších her pro PS1, hlavně díky atmosféře, kdy došlo k promíchání gotického hororu s humorem. Jednotlivé úrovně nabízejí zajímavé prostředí, které hře dodává určité kouzlo. Za sebe můžu napsat, že nejvíc se mi líbily úrovně The Enchanted Earth a Haunted Ruins. Když vyšel druhý díl, tak mi tam toto kouzlo trochu chybělo. Hratelnost je taktéž skvělá. Bojování s nepřáteli i řešení logických hádanek si zde hráč užije až až. V pozdějších úrovních se obtížnost zvýší a hráč čelí tužším nepřátelům. Zde mám na mysli hlavně prokletou loď, i když tam mě ti nepřátelé nikdy neštvaly jako strašáci v polích a ti jejich zatracení havrani. Taky ti zlodějšíí impové mě občas štvali, tak že jsem si zuřivě vytrhl ruku a umlátil je s ní. Ještě, že ji ti zmetci nekradou :D Hodně vyplatí sbírat kalichy duší, protože tak hráč získá lepší zbraně bez nichž by byla většina úrovní o dost těžší. Navíc nové zbraně znamenají více zábavy. Obtížnost hry však nikdy nepřejde do neúnosných mezí, kdy by se mohla stát frustrující. Taktéž můžu pochválit hudbu, která ke hře dokonale sedí. Trošku horší jsou možná skákací části, naštěstí jich však tolik není.

Pro: Sir Dan, hratelnost, prostředí, "gotický humor"

Proti: Skákací časti

+8+8 / 0

Crash Bash

  • PS1 70
Crash Bash. Tahle hra ve mně vyvolává tisíce úžasných vzpomínek na můj již léta vzdálený „předpubertální“ věk. Tenkrát jsme se u nás pravidelně scházeli s mým bratrancem a pařili tuhle pecku už od sedmi od rána. Crash byl moje srdcovka a už tenkrát jsem měl trojku přehranou snad tisíckrát. O to víc jsem si vážil neméně parádní dvojky, která pro mě měla zvláštní hodnotu, jelikož to byla moje první hra, kterou jsem na PS1 vůbec hrál.

Crash Bash byl ale jiný. Ano, mělo to wumpa fruit, ano, mělo to krystaly a diamanty a ano, mělo to důvěrně známé postavy jako Crash, Coco nebo „enka“ (jak jsme familiárně označovali doktora Cortexe), ale Bashovi něco chybělo. Když nad tím teď ale zpětně přemýšlím, tak možná spíše přebývalo.

Už to nebyla ta chvíli oddychová, chvíli pekelně obtížná hopsačka. Tohle bylo komplexnější. V některých levelech se dalo získat až pět různých ocenění a k tomu všechen ten zmatek, když se na relativně malé ploše objevily čtyři postavy! Dnes už to není nic nového, ale tenkrát to (alespoň pro mě) bylo revoluční. Dodnes si s úsměvem na tváři vzpomínám na své asi nejoblíbenější levely na ledovcové kře, kde jste měli za úkol poshazovat všechny své soupeře do ledového moře. V dalších levelech jste osedlali mini-tančíky, jindy jste se zase snažili zabrat co největší území pomocí hopsání po šachovnicové mapě. Po získání předepsaného počtu ocenění jste se mohli utkat s bossem, který vám již tradičně otevřel přístup do vyšších pater a s tím i ke složitějším levelům, čímž se lehce zakamufloval repetetivní charakter hry. A ne vždy bylo získávání třeba takových krystalů jednoduché. Pamatuju si, jak jsme se ve vyšších patrech snažili získat jeden jediný krystal klidně i několik víkendů po sobě!

Crash je pro mě srdcovka a dodnes nepřekonaná ikona prvního Playstationu (no dobře, Crash a Solid Snake) a na Bashe mám spoustu skvělých vzpomínek. Každopádně ho nemůžu vynést do nebe, protože se jedná o velký odklon od žánru, který je této sérii vlastní. Byla to hra, kterou jsem roztáčel v mechanice kdykoliv přišel někdo na návštěvu, ale sám od sebe jsem si jí nikdy nepustil (ano, šla hrát i v singleplayeru). A je to i pochopitelné, protože hra byla tvořena hlavně jako party-game multiplayer. Každopádně, když se rozhodnu na svém PC pustit ePSXe, hádejte kterýho Crashe si tam dávám? Bash to není a to i přes fakt, že bych ho měl vždycky s kým hrát.

Pro: Originální levely, hra ideální na pro blbnutí s přáteli, můžete hrát i za doktora "en" Bria

Proti: Repetetivnost, už to není klasický Crash

+8+8 / 0

Resident Evil Survivor

  • PS1 --
Tak tohle je ona. Hra, která započala mou dlouhou pouť v sérii Resident Evil. Hra, která je moje guilty pleasure. Hra plná nostalgie a Hra mého dětství. Zkrátka moje hra s velkým H.

Z mého srdceryvného příspěvku vám asi došlo, co pro mně hra znamená. I přes to, že má dost chybek a pár opravdu velkých kopanců, tak mně dokázala u ovladače udržet opravdu dlouho a vzbudila u mé osoby zájem o sérii jako celek a tím jsem se dostal k sérii, která patří na první místo mého videoherního světa.

Na začátku Hry se dostáváme do role Arka thompsona, (Jedná se o detektiva, který je přítelem Leona S. Kennedyho a bohužel o něm není moc informací. Kdo ví, třeba se ještě ukáže v některých následujících dílech.) který má odhalit nějakou tu špínu na společnost Umbrella a předat je Leonovi. První co vás překvapí je, že Hra je z první osoby. U mně to tedy bylo naopak, já byl paf z toho, že ostatní díly jsou z osoby třetí. ale jak už jsem psal tahle hra byla má první v celé sérii. Cestu vám kříží spousta zombíků a dalších potvor ze série RE a nutno podotknout, že těch potvor je opravdu hodně. Tam kde díly v hlavní sérii sází na opatrný postup, hlídání stavu munice a zdraví, tak tady nic takového nečekejte. Munice do pistole máte nekonečno a tu využijete asi nejvíce. Brokovnice a granátomet už omezené množství mají, ale nábojů najdete takové množství, že to stejně nemá smysl hlídat. Se zdravím je to podobně. Za celou hru jsem využil asi jen 2 kytky a 1 sprej. Tím tedy opadá ten správný pocit survival horroru a Hra se tak soustředí především na boj.

Hra využívá stejný engine, jako 2 díl. Ovšem je zde velký rozdíl, jelikož 2 díl využívá předrendrované pozadí, tak vypadá graficky o hodně lépe a může si dovolit více detailů. Tady dostanete plně 3D prostředí, takže dochází k občasnému vlnění textur a dalším nedokonalostem. Ovšem tím trpělo daleko více her na PS1 a nutno podotknout, že i dost daleko kvalitnějších. Modely potvor jsou pak převzaty z 2 dílu, ale jelikož je Hra z první osoby, tak je také vidět daleko více nedokonalostí. Zkrátka grafiku bych ohodnotil jako průměrnou. Chtělo by to víc barev a trochu víc vymazlit některé textury.

Ovládání je na gamepadu je relativně ucházející. Vzhledem k tomu, že Hra je primárně určena pro světelnou pistoli, tak s gamepadem po obrazovce honíte zaměřovací kříž. Hra tak ovládáním působí jako on rail střílečka, jen s o něco pomalejší reakcí zaměřovače. Chůze je pak standartní i když na můj vkus moc pomalá, takže budete téměř celou hru utíkat, ale to je u RE vcelku běžná praxe. Při zatáčení postava působí jako tank, takže to chce trochu zvyku. Dál už k ovládání nemám co dodat. Zase takový PS1 horš průměr. Zvuky jsou opět převzaté z RE2, takže tady není co vytknout.

Gammeplay složka Hry postrádá pro RE typickou atmosféru horroru a napětí a soustředí se převážně na akci. Akce není kdo ví jak těžká a nejvíc vám dají zapotit především Lickeři a Tyranti, kteří se hlavně ke konci objevují dost často. I přes to, však nemáte problém s municí a ani se zdravím. Moji nejoblíbenější enamáci pak byli jednotky Umbrelly, kterým se říka Cleaner. (Někomu by mohli připomínat speciální jednotku, které velí Hunk, ale jedná se o regulérní bio organické zbraně) Ti se po zabití vcelku vtipně vypaří v doprovodu náležitého syčení. V tomto díle opadlo i řešení hádanek a rébusů a zbylo tak akorát hledání klíčů. To by nebyl zas až takový problém, kdyby však klíče neodemykali dveře hned vedle. Takto slouží pouze pro natažení herní doby. Ve hře existuje i více cest, které trochu mění styl hraní a samozřejmě prostředí. Je to sice spíš věc která mění hru především kosmeticky než aby kompletně měnila zážitek, ale když vezmeme v potaz délku hry,(cca 1 hodina) tak i tento detail potěší.

Závěrem bych mohl říct asi to, že se jedná o Hru, která má nepřátele jako Resident Evil, Zvuky jako Resident Evil, ale jako Resident Evil se nehraje. I přes to všechno má však hra co nabídnout a rozhodně za zahrání stojí, Ať už pro doplnění universa a nebo i pro jistou dávku vtipnosti. Mně se v tomto ohledu Hra hodnotí velmi špatně, jelikož v mých očích má velmi nostalgický význam a rád si jí občas zahraju i dnes. A vůbec mi nevadí, že se Hra běžně zařazuje mezi nejhorší díly série a už vůbec mi nevadí, že se Hra řadí i mezi nejhorší tituly na PS1, protože pro mně má cenu zlata. I když to zlato není zdaleka ryzí a možná ho je o něco méně, než prodávající tvrdil.

Pro: Moje guilty pleasure

Proti: Moje guilty pleasure

+6+6 / 0