Plošinovky nejsou můj primární žánr, kterému bych se věnovala, a tak jsem až po více jak dvaceti letech od vydání třetího dílu zasedla k legendárnímu Crashovi a dobovému hardwaru.

Z obrazovky se na mě vyvalil Crash, jeho sestra Coco a mluvící a vševědoucí maska Aku Aku. Cíl byl jasný - sesbírat 25 krystalů v různých světech a porazit bosse, kteří čekali na konci každé z pěti částí. Co oceňuji, tak je odlišnost úrovní, do kterých jsem se s Crashem (popřípadě Coco) podívala. Mohla jsem tak navštívit Egypt, futuristické město nebo byly klasické úrovně nahrazeny závody či letadly. To přispívalo k tomu, že jsem se nenudila a očekávala, jakou další úroveň si hra přichystala.

Jak už jsem zmínila, na konci každé úrovně jsem se setkala s některým z bossů. I tady si hra zachovávala svoji originalitu a na každého bosse platila jiná taktika a boj byl celkově jiný. Pobavily mě osobnosti bossů, i když ti se tak často nevyjadřovali, ale každý byl svým způsobem jinak šílený. A také jsem docenila kreativitu tvůrců při vymyšlení jejich jmen (N. Tropy, N. Gin), což by malé dítě asi nepochopilo (česky mluvící aspoň). I s úhlavním nepřítelem byla legrace a jeho patetické (a sebe litující) proslovy mě rozesmívaly.

Pobavily mě také různé animace smrti Crashe, u kterých záleželo, jak byl Crash zabit. Vůbec celkově grafiku hodnotím kladně. Líbila se mi také hudba, která se pravidelně na základě prostředí střídala, a nejvíce jsem se zaposlouchala u té skladby, jež provázela závěrečný bossfight.

Po dohrání hry je možné se vracet do již projitých úrovní a snažit se sesbírat všechny bedny či dokončit úroveň v co nejkratším čase, což přímo vybízí ke zběsilému adrenalinovému běhu s Crashem a ke snaze zapamatovat si úrovně tak, že by je hráč odehrál i po slepu. I to je plus této hry.

Crash je sympaťák a těším se na další díly s tímto vačnatcem či co to je.