Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Koudelka

  • PS1 80
Člověk by řekl, že pro našince zajímavý název bude přitahovat hráče jako magnet a ono ne! S Redem jsme hru hráli v podstatě ve stejnou dobu a jinak se zdá, že příliš zájmu nevzbuzuje. Stačí si vygooglit původ názvu Koudelka a tím to hasne nebo hra nabízí mnohem víc a zaslouží si tak vaši pozornost i nadále? Věřte, že druhá možnost je správně, ač je tu pár překážek, které pro moderního hráče nemusí být zrovna stravitelné.

Tak začneme rovnou u toho očividného. Tahle hra je na poměry jiných PS1 her opravdu ošklivá a nezestárla po stránce grafiky dobře. Ač se může zdát, že jde o 3D záležitost, tak drtivá většina hry jsou 2D obrázky, po které pobíhá 3D postava. I přes takové grafické ulehčení je to celé rozostřené, bez detailů a nepůsobí to příliš dobře. Kór když si hru srovnáte například s plně 3D konkurencí v podobě Vagrant Story. S tím spjatý problém je i praktická neviditelnost určitých předmětů. Některé prostě na jednotlivých obrazovkách nejsou vidět a skoro až podezřívám tvůrce, že jim ani nevytvořili texturu. Sám jsem však ale překvapen, jak dobře se s takovou změtí pixelů daří tvůrcům udržovat správně temnou atmosféru. Průchod celým klášterem i jeho podzemím a přilehlým okolím je lehce hororově laděný a dokáže budovat jakýsi uspokojivý pocit odkrývání místní záhady. Ve výsledku nejde o nic nesnesitelného a hráči raných 3D her jistě vizuál odpustí, nicméně ostatní se budou muset přemáhat.

Druhým a posledním problémem jsou pak animace v soubojích a vlastně souboje samotné. Všechno je tak šíleně pomalé! Hra je v soubojích klasickým tahovým JRPG na čtvercové síti a své partě tak zadáváte rozkazy. Jenže vykonání onoho rozkazu zabere půl dne a ještě déle to kolikrát trvá nepříteli, přičemž samozřejmě střet s nepřítelem je náhodný a klasicky velmi častý, tudíž vás tahle část hry fakt zdržuje. A to až v takovém měřítku, že asi po dvou hodinách hraní budete přexpení natolik, že nemá vůbec smysl řešit nějakou taktiku. Což je na druhou stranu vlastně dobře, protože tím naopak souboje urychlíte. A urychlíte je i tak, že ze soubojů utečete, což vyloženě doporučuju pokud chcete, aby to byla v pozdějších částech alespoň trochu výzva. Pochvalu zde jistě zaslouží alespoň design monster.

Hurá ale k tomu dobrému! Ač se hra může tvářit jako běžné JRPG, tak věřte, že jde spíše o Resident Evil s tahovými souboji. Hraní se soustředí především kolem sbírání potřebných předmětů a následnému řešení hádanek napříč celým klášterem. Nechybí tak ani častý backtracking, který, pokud tedy někde něco neminete, není vůbec otravný a celkový level design je vlastně dost dobrý. Tvůrci tak udělali poměrně neobvyklý koncept adventury s tahovými souboji, akorát zapomněli doladit onu soubojovou část. Jak už jsem zmínil, ona záhadně temná atmosféra je pak velkým tahounem a průzkum jednotlivých obrazovek tedy dost baví, což podporuje i dobrý writing.

Příběh sám o sobě možná neohromí, nicméně trojice zdejších postav má poutavě napsané dialogy a vše je podpořeno opravdu nevídaně kvalitním a úplným anglickým dabingem. Ač hra postrádá titulky, tak je dabing velmi přívětivý i po stránce výslovnosti a zvuku, což jde ruku v ruce s opravdu pěknými a poměrně častými filmečky (hra má kolem 12 hodin a je rozdělena na 4CD!). A ačkoliv jsem řekl, že příběh neohromí, tak stále dost baví a žene kupředu. Potěší však především milovníky komornějšího vyprávění, což je na JRPG poměry i příjemná změna, neb nezachraňujete svět v epické dobrodružné cestě napříč světem. Celé to pak táhne o level výš ještě opravdu krásný hudební doprovod.

Koudelka je špatné JRPG, ale dobrá adventura, tudíž pokud hledáte to první, ani se do hry nepouštějte, nemá to smysl. Pokud si však chcete zkusit trochu odlišně pojatý "Resident Evil", tak jde dle mě o skvělý hidden gem a od toho se odvíjí i mé hodnocení. Já se už teď těším na Shadow Hearts, tudíž i pokud máte třeba zájem o zmíněné pokračování, tak Koudelce zkuste dát šanci. Chce to jen trochu trpělivosti.

Závěrem ještě tipy, které vám snad hru usnadní:
- Pokud jste stejní hlupáci jak já, tak trojúhelníkem se běhá (ano, přišel jsem na to až po prvním CD)
- Pokud si chcete udělat souboje opravdu jednoduché, tak se mi osvědčilo z Edwarda udělat tanka s chladnou zbraní, poslat jej vždy dopředu a z Koudelky a Jamese spellcastery, kteří se drží vzadu.
- Kouzla jsou dost OP, pokud maxujete správně staty. Jednotlivé staty jsou na sobě závislé, tudíž si k nim čtěte popisky, hra vám sama poradí, jak je maxovat vyváženě.
- Střelné zbraně nepotřebujete, navíc se musí přebíjet, což děsně zdržuje
- Inventář je sice omezený, ale sbírejte úplně VŠE! Opravdu nechcete missnout důležitý předmět a pak se půl hodiny někam vracet. Věci si roztřídíte později.
- Léčivé předměty potřebujete jen na začátku, heal kouzlem je pak zcela nahradí.
- Zbraně se sice ničí, ale dropují často, nemusíte u sebe mít celou zbrojnici.
- Když zvednete předmět, tak na stejném místě zkuste mačkat křížek víckrát, často jsou na stejném místě i tři předměty i když nejdou vidět. Vůbec furt když chodíte, tak mačkejte křížek, protože skoro nic nejde vidět. :D
- Na konci druhého CD je bossfight, který prakticky nejde vyhrát. Prostě z něj utečte. Můžete se k němu vrátit později a nebo vůbec, není potřebný pro dohrání.
+20

Crash Bandicoot

  • PS1 80
První dobrodružství mého oblíbeného vačnatce. V prvním díle umí pouze skákat a točit se.
Ve hře navštívíme celkem 3 ostrovy. Úrovně jsou různorodé. Někdy navštívíme ztracené město, někdy prcháme před koulí a nebo jedeme na praseti. Hru lze dohrát na 100%.
Ve hře lze získat 26 drahokamů z nich 6 je barevných. Drahokamy lze získat rozbitým všech beden v úrovni. Ve hře projdeme celkem 32 úrovní, z nich v 6 úrovních musíme porazit bosse. Ve hře narazíme na různé nepřátelé, třeba kraby nebo domorodce.

Pro: Vše

Proti: Nic

+19 +20 −1

Gran Turismo

  • PS1 100
Hru jsem poprvé objevil v roce 2013. I dnes pro mne není lehké uvěřit, že byla vydána na přelomu 1997/98 s ohledem na tehdejší ponuku závodních her na PC (NFS, Screamer). Po úvodním seznámení s členěním hry jsem se rozhodl nejdřív odehrát její arkádovou část s tím, že simulační část bude přeci jen podstatně těžší. Arkáda posloužila jako seznamka s některými auty a zároveň jako přípravka nebo jezdecká škola pro simulaci.
Jenže ouha, nejdřív jsem byl nucen si odemknout všechny licence. Znamenalo to měsíce tréninku, který se ale nakonec ukázal ve smyslu "tězce na cvičišti, ještě těžčeji na bojišti". Simulace fungovala na principu vyhrávaní kreditů závoděním, nákupu dílů vylepšujících výkony aut a samotném tuningu. Některé závodní série nebo těžší závody mne za první místo odměnili hezkými a většinou perfektně vyladěnými závodními speciály. Hra disponuje americkými, britskými a japonskými vozy, s důrazem na množství japončíků. Dále se vozy dělí na předokolky, zadokolky, čtyřkolky a vozy s motorem umístěným ve středu. Každý vůz je hezky popsán s jeho klady i zápory.
Samotné závodění bych přirovnal k návyku na těžkou drogu. Jakmile jsem byl nucen měnit parametry aut, zkoušet jestli a jak to funguje na okruhu, stávala se ze hry záležitost pohlcující mne i na několik hodin denně. Pomalu jsem si garáž plnil vozy které jsem považoval za nejlépe ovladatelné, což se ne vždycky shodovalo s pojmem nejvýkonnější. Byla tam i možnost auto prodat, bohužel s výraznou ztrátou, protože hra jaksi nebrala v potaz upgrade ani počet závodů jako v NFS Porsche.
Ve hře bylo mnoho technických okruhů se záludnými zatáčkami a mnohdy i nerovným povrchem na kterém auto dokonce poskakovalo. Nejdelší závody, jako např. "300km Endurance Race" trvaly téměř dvě hodiny - samozřejmě v závislosti od auta - a já musel navštívit boxy kvůli výměně ojetých pneumatik a dotankování paliva. Takže kromě ježdění jsem také musel přemýšlet nad strategií boxů. Co se týče poškození vozů, fungovalo bohužel jenom v licencích.
Jediné mínus hry bylo divné chování auta při delším kontaktu s některými mantinely. Jinak vím, že hra má několik různých bugů ale já se nesetkal ani s jedným.

Ještě musím spomenout možnost srovnat své časy s časy závodníků z téměř celého světa na stránkách gtplanet.net a cyberscore.me.uk. I když je GT dvacet let stará hra, pořád přibývají nové časy, dokonce i nové rekordy, což jenom potvrzuje její nadčasovost.

Pro: Obrovské množství aut, hezké tratě, pocit ze závodění, kvalitní systém tuningu

Proti: Divné chování auta při delším doteku s mantinelem

+19

Gran Turismo 2

  • PS1 90
Gran Turismo 2 patrí medzi najlepšie hry, ak nieje najlepšia hra, čo môžte na Playstation 1 si zahrať. Svojou komplexnosťou, pocitom z jazdy a mnohými iným vecami, na ktoré sme doposiaľ neboli zvyknutý. Mnoho hráčov sa k hre stále vracia, čo z hry robí nesmrteľný klenot medzi automobilovými hrami.

Grafikou hráča určite neosloví a nových skôr odradí. Tá ma svoje roky najlepšie za sebou a nieje to „TO" na čom hra stojí. Je to práve hrateľnosť a množstvo všelijakých možnosti čo hra na svoju dobu ponúkala. Mňa ako neschopného pretekára, ktorý ma problém s každou prudšou zákrutou, nesmierne oslovila. Množstvo aut, ktoré hra ponúkala bolo priam neuveriteľné! Každý automobilový nadšenec (ja nie som) si príde na svoje.
Hra je rozdelená na dve časti. Takzvaný „Arcade" mód, kde si vyberiete a auto a okruh a jazdíte si. Sem si môžte zahrať aj s kamarátom na splitscreene. Potom tu máme „Simulation" mód, kde si môžte vyskúšať profesionálnu kariéru pretekára. Možností je tu naozaj mnoho. Aby hráč mohol závodiť a aj mal prístup k rôznym autám, musí si spraviť najprv autoškolu a to podľa licenčných kategórií. Začínaš s nejakou šunkou a postupne si šetríš prachy, vylepšuješ auto, nakupuješ ďalšie až z teba sa stane najlepší závodník.

Aké jednoduché, že? No najprv sa musíš skutočne naučiť jazdiť ak chceš vyhrávať. Každé vozidlo je iné a aj chvíľu trvá kým sa človek adaptuje. Nejde ti to? Môžeš si natrénovať jazdu pred samotným pretekom. Potom ten pocit z výhry je nadmieru uspokojivý. Hráč tu dokáže utopiť množstvo času a stále sa hry „nepreje". Nudia ťa už klasické závodné okruhy? Môžeš si vyskúšať zajazdiť „rally". Výborne vybraté pesničky Vás vtiahnu do hry, z ktorej sa človek len s ťažkosťami vymaní.

Pozor hra je vysoko návyková, hráte len na svoju vlastnú zodpovednosť! Odporúčam!
+19

Resident Evil

  • PS1 50
Resident Evil je skvělá hra. Děsivá, chytrá a se skvělým příběhěm. Tímhle bych ukončil svůj komentář před nějakými deseti lety, kdy skončilo mé první putování ve vile patřící Umbrella Corporation. Čas plyne a já prvního RE stihl dohrát hned několikrát. Dokázal by obstát v dnešní době?

Předně se jedná o survival horor v pravém slova smyslu. Každý nepřítel může znamenat smrt. Každý náboj je důležitý. Každá léčivá bylinka je pověstným světlem na konci tunelu. Bez přípravy můžou bossové znamenat pořádný zákys a hádanky mají příjemnou obtížnost, kde je nutné dokonce zapojit hlavu. Obtížnost se zároveň dala ovlivnit i výběrem jedné ze dvou postav, které měly také rozdílný příběh.

I po letech má grafika co nabídnout a filmové sekvence dokážou naladit správnou atmosféru. Zvuky taktéž dělají děsivý zážitek a skučení zombíků vždy vyvolá napětí a strach. Zvláště, když máte omezený počet uložení. Dnes už legendární první setkání se zombie je stále jedním z mých nejsilnějších herních okamžiků.

Jenže buďme upřímní. Pitomější dialogy se těžko hledají. Možná je to překladem, možná byly takové už v původní verzi. Ovšem to nic nemění na faktu jejich zrůdnosti a společně s nepovedeným dabingem jsou někdy vyloženě k smíchu (nebo k pláči). Míření je spíš o náhodě a pohledy kamer nejednou ještě více zvyšovaly obtížnost.

Má tedy smysl zkoušet Resident Evil i dnes? Ano, ale s jistým nadhledem a bez nějakých větších očekávání. Spíše bych však doporučil zkusit jeho pokračování, které odstraňuje neduhy prvního dílu a hlavně zlepšuje otřesný scénář.

Pro: atmosféra, zvuky, survival, hádanky

Proti: dialogy, dabing, ovládání

+18

Crash Bandicoot 3: Warped

  • PS1 95
Někteří z vás si možná pamatují, když na STV býval pořad jménem Maxihra. Lidi tam volávali a prostřednictvím tiskání tlačítek pohybovali jistým vačnatcem a snažili se dosáhnout nějaké té výhry. Ta postava byla Crash Bandicoot. Nebo Coco. Záleží, co za stage zrovna dostali.
Poté jsem se dostal k té samotné hře. Crash Bandicoot 3: Warped. To byl tenkrát takovej mazec, takové nadšení! Procházet s Crashem nebo Coco různými výzvami, ničit nepřátele a porážet bossy. A pak přicházela další a další kola, náročnější a obtížnější. No a co? Proč bychom si s tím neporadili? Dáme to.
Crash je vpravdě ikonická postava prvního PS1 (nebo PSX, chcete-li). Různorodost a zábavnost úrovní, kde jste procházíte středověkem, fururistickými místy nebo jste nahánění dinosaury, nezná mezí. Prostě vám učaruje. A tím spíš, pokud jste se sem dostali po sledování výše zmíněného pořadu. Čekal jsem, těšil se, a hurá, jsem tam!
Průchod je intuitivní a v případě úmrtí nastane zábavná animace.
Ti, co znají předchozí díly, jistě nebudou překvapeni. I když možná přece. To, co jsme viděli v předchozích dílech je nyní převedeno do možná více casual verze, nicméně ta přístupnost, zábavnost a různorodost je opravdu dechberoucí. Zde opravdu nemáte čas na nudu. V případě neúspěchu se snažíte přemýšlet, jak úroveň pojmout lépe a zvládnout tak, jak si představujete.
Nebudu zbytečně vypisovat dál k dílku, které je v dnešním čase kultovní. Snad jen, že se nemůžu dočkat letního PC vydání remasterované verze.

Pro: hratelnost, hlavní hrdina, bossové, různorodost úrovní, obtížnost

Proti: některé úrovně dokážou dožrat

+18

King's Field

  • PS1 75
S hrami studia FromSoftware mám zkušenosti až z novější doby, ale podívat se na jejich starší tituly mám v plánu již déle. A hned jejich první titul je příjemné překvapení. King's Filed je RPG s akčními souboji, které jsou ale celkem pomalé. Hodně toho lze umanévrovat, ale vyšší level nebo lepší zbraň jsou velkou pomocí. Vše se odehrává v pohledu vlastních očí s plynulým pohybem. Kromě soubojů čeká na hráče pět pater plných překážek, předmětů a pastí. Celkový dojem je velmi příjemný a atmosférický, nejvíce jsem celou dobu vzpomínal na Ultimu Underworld. To je samozřejmě obrovská pochvala, ale King's Field její úrovně nedosahuje. Pocit ze hry je ovšem podobný, jen zde není tak živý a propojený svět.

Design jednotlivých pater je povedený, postupně se objevují záludnější překážky a s novými schopnostmi je třeba se vracet. Důležitý je pečlivý průzkum, skryté lokace mohou obsahovat velmi užitečné předměty a zbraně. Obtížnost je vyšší především na začátku, než si člověk osvojí styl soubojů a trochu vylepší postavu. Mimo nacházení lepšího vybavení a zvyšování statistik při přechodu na vyšší level se ještě samostatně dá vylepšovat magie a síla. To probíhá jejich používáním, tedy kouzlením nebo útočením zbraní, ale je nutné zasáhnout nepřítele, nelze to provádět jen naprázdno. Hra není moc dlouhá, ale průzkumem a využitím pár oblastí s nekonečným počtem nepřátel pro levelování se může dost protáhnout. Tahat postavu nějak extrémně ale není nutné. Na maximálním levelu jsem přišel k finálnímu bossovi a na tři rány ho sundal než mi vůbec stihl ubrat znatelné množství zdraví. Hra původně vyšla jen v Japonsku, ale anglický fanouškovský patch funguje bez problémů. Celkově jde o povedenou hru a vzhledem k hodnocení dalších dílů je na co se těšit.
+18

Clock Tower

  • PS1 80
Hrána The First Fear Edice na PSX


Clock Tower už v dnešní době patří k takovým těm starším japonským adventurním obskuritkám o které už málokdo zavadí. Přeci jen už je tu v hororové konkurenci mnohem více masám přístupnějších titulů, jakým je například snad nejhranější třetí díl této série.

I tak bych si ale dovolil tento první díl doporučit a to jako takovou kratičkou čtyř hodinovou "slasher" jednohubku. Příběh je tu totiž žánrová klasika a tím je že banda sirotků je adoptována novou rodinou, která žije v luxusním sídle. Jenže už při přístupu do sídla není o dané rodině vidu ani slechu a záhy se tak hlavní hrdinka ocitne sama a naháněná vrahem s obřími nůžkami. Jako co si budeme zní to jako absurdní Giallo film, ale o to tu právě jde. Je to prostě béčko které vás ale za vaše adventuření vždy odmění a vy se na další úryvek příběhu budete těšit.

K hororové atmosféře ještě navíc přispívá poměrně hezky zpracované prostředí zbohatlického rodinného sídla, které budete křížem krážem prolézat a hledat potřebné předměty k dokončení hry či například utíkat před vrahem s nůžkami. Možná to může znít složitě, ale hra zase tak obtížná není. Ano jsou tu možné dead endy a různé konce ale když si budete hru pravidelně ukládat a prolézat všechny místnosti tak se k nějakému závěru dostanete. Navíc je fajn že těch místností a věcí zase není tolik a například do inventáře se vám tu většinou nedostávají zbytečnosti a hra sama má kolem tří až čtyř hodin. Ještě ale jen dodám že se může zdát že těch chodeb jsou milióny ale ony většinou vypadají stejně a i když je ze začátku zmatečné se v nich orientovat, tak pak se to dá odlišit, například barvami stěn či co je v patře a co v přízemí.

Je to prostě příjemná jednohubka která potěší všechny fandy žánru a hlavně i ty co rádi okusí zase trochu herní nostalgie.

Pro: Skvělé ovládání na PSX, béčkový příběh, soundtrack, grafická stránka, příjemná délka, různé konce a atmosféra

Proti: Bloudění chodbami

+18

Armored Core

  • PS1 75
Her ve kterých ovládáte obří roboty je celá řada, ale u nás je zřejmě nejznámější série MechWarrior. Nabízí se tak přímé srovnání, ale Armored Core je z trochu jiného těsta. Nejde o "simulátor mecha", spíše o akční jízdu v mohutném modifikovatelném brnění. Z toho vyplývá také odlišný pocit z ovládání, mnohatunová monstra jsou zkrátka něco jiného. Přesto se do akce vrháte mohutně ozbrojeni, ať už jde o různé střelné zbraně, rakety nebo velké laserové čepele. Vzhledem k dost omezené munici dochází poměrně často i na boj zblízka. Armored Core jsou naštěstí dobře manévrovatelní a tak lze vzdálenost k protivníkům rychle zkracovat. Nebo se naopak vybavit co nejsilnějším brněním a palbu tak vydržet déle. Množství vyměnitelných částí a volitelných komponent je velmi slušné, navíc se vyplatí vybavení uzpůsobovat dané misi. Například na boj s živými organismy se opravdu hodí biosenzor v hlavové části.

Mise mají dost různorodá zadání a celkem jich hra nabízí více než čtyřicet. Postup je ale nelineární a vaše preference nakonec pomohou jedné z frakcí k nadvládě. Po skončení příběhu se odemkne možnost splnit i vynechané mise, což je super řešení. V některých misích je navíc ukryté speciální vybavení, které se většinou vyplatí získat a to i po ukončení příběhu. Své těžce získané vybavení a peníze lze totiž přenést do datadisku. Většina misí se odehrává na dost malém prostoru a pokud zvládnete boj rychle, tak jsou krátké. Několik misí je rozsáhlejších a v takovém případě jde o propletené tunely. Obtížnost se z počátku nezdá, ale později vyžaduje slušné manévrování a volbu správného vybavení. Obzvláště souboje s jinými a dost mobilními Armored Core jsou výzvou. Mise mám dokončené všechny, ale pár kousků vybavení jsem nenašel. Celkově jde o další povedenou hru od FromSoftware, kterou v klidu doporučím fanouškům akcí i obřích robotů.
+18

Silent Hill

  • PS1 95
Samozrejme, kto si potrpí na grafiku, tak tu spasenie nenájde. Kto si chce zažiť pravý grafický stredovek, tak je na správnom mieste Na dvadsaťročnú hru stále vyzerá k svetu a mám pocit, že dokonca zreje ako víno.

Príbeh hry, ktorý sa začne nevinne hľadaním dcéry sa zvrhne na boj o vlastný život. hráč si bude musieť prejsť doslova peklom aby zachránil svoju dcéru. Moc postáv v hre nestretnete ale za to niesu tak ploché ako vo väčšine hier. Príbeh je trošku komplikovanejší na pochopenie a preto odporúčam si na nete nájsť ďalšie informácie. V hre sa nachádzajú veľa všelijakých príbehových útržkov, ale aj po ich prečítaní budete mať pocit, že vám niečo uniká. Asi od trištvrte hry sa budete môcť rozhodnúť či niečo spraviť alebo nespraviť a potom kam Váš koniec bude smerovať, takže opakovateľná hrateľnosť tu je aj s nejakými bonusmi. Avšak pri opakovanom hraní začínate v kaviarni ako sa Harry zobudil., čo môže teoreticky znamenať, že Harry je odsúdený tuto nočnú moru opakovať stále dookola, lebo Samael chce stále opakovať hru dokiaľ nevyhrá.

Hneď z úvodu hry budete mať pocit, že ste sa sami stratili a neviete kam ísť. Avšak hra Vás zo začiatku vedie za ručičku, ale neskôr budete musieť to byť Vy, kto musí byť viac iniciatívny. Dvojaký „realm“ Silent Hillu je pekne spracovaný, kde číha neistota na každom kroku. Nedostatok munície, lekárničiek a ktomu pripočítajte nemotorné ovládanie a máte výzvu na ktorú len tak nezabudnete. Hádanky sú spracované vynikajúco a aj celkom obtiažne. Monštrá sú monštrá pre niekoho strašidelné a pre iného vôbec. Čo môžem povedať, že každé jedno monštrum sa dá nejako odôvodniť prečo tam je. Zvuková stránka je tiež zvládnutá na jednotku.
Doteraz si pamätám pesničku z intra, Kaufmann theme a aj Lisa na konci.

Jedine v com som mal výhrady bolo, že hra často používa isté textúry interiérov a tak trošku stráca moment prekvapenia. Možno by som aj spomenul, že dvakrát sa nechcelo vracať späť do tých istých lokácii, ale ocenil som že hra sa ma urýchlila prechod z bodu B znova do bodu A.

Keď sa na hru spätne pozerám, tak mi ponúkla viac ako som očakával. Jednoznačne táto hra patrí k tým najlepším čo mohol playstation vo svojej dobe ponúknuť.

Nakoniec niečo z môjho finále https://imgur.com/a/dwpaCJy
+17

Twisted Metal

  • PS1 65
Nejsem zrovna fanoušek závodních her a platí to i pro podobné extrémnější variace, ačkoliv k těm si najdu cestu o něco snáze. Co si vzpomínám tak poslední podobná záležitost byl asi druhý Carmageddon. Díky tomuto odstupu pro mě byla relativně tradiční hratelnost demoličního derby, kterou Twisted Metal přináší, celkem osvěžující. Alespoň zpočátku. V příběhovém režimu začínáte duelem v kompaktní aréně a postupně se propracováváte do rozlehlejších lokalit s více protivníky. Nejčastější kulisou jsou různé části městské zástavby s jednoduchým rozložením. Vítanou změnou je pouze finále na střechách. Většina lokací není moc velká, ale předposlední Cyburbia je výjimkou a svou rozlohou mě překvapila. Šest lokací ale není mnoho a režim pro jednoho hráče tak na jeden průchod dlouho nevydrží.

Krátkost je částečně kompenzována množstvím dostupných vozidel a jejich řidičů. Od tradičních šíleností jako je klaun ve zmrzlinářském voze po policistu, vybere si snad opravdu každý. Každé vozidlo má jinou speciální zbraň a jiných příběhový konec, ale jde pouze o změnu v závěrečném textu. V některých případech se liší i velice krátká animace odjezdu. Motivace k opakovanému hraní tedy existuje, ale není moc velká. Původně hra obsahovala více propracované závěrečné scény, ty se ovšem do finální verze nedostali. YouTube je samozřejmě jistota. Ačkoliv bylo každé další hraní o něco snazší a rychlejší, šestý průchod už byl dost nudný a být delší tak do toho nejdu. Silná stránka hry je bezpochyby ve hře více hráčů u jedné obrazovky, tu jsem ale nezkoušel. Technické zpracování odpovídá době a platformě. Ve výsledku jde o lehce nadprůměrnou záležitost, která slušně zabaví tak na dvě tři hraní a pokud vás láká demoliční derby se zbraněmi, tak vyzkoušením chybu neuděláte.
+17

Twisted Metal 3

  • PS1 35
Když nějakou sérii přebere jiný tým, je to zpravidla špatné znamení. Ale to co zde předvedlo 989 Studios je jeden z nejhorších případů. Ačkoliv nejsem fanoušek této série ani podobných her, tak mě takováhle potupa Twisted Metal mrzí. První co vás praští do očí je výrazně horší grafika. Ani původní hry nejsou nijak výjimečné, ale tohle patří k tomu nejhoršímu co na prvním PlayStationu najdete. Ošklivé nerozpoznatelné textury, hrubé modely a celkově špatně přehledné prostředí. Efekty zbraní a výbuchů couvly snad o generaci. Autoři prý neměli přístup k původnímu enginu, ale stejně se mohli snažit víc. Druhým velkým problémem je samotná hratelnost. Trochu neohrabanější ovládání by se dalo přežít, ale nepřátelé kteří jdou snad jen po vás dost kazí jak autentičnost, tak hratelnost.

Přitom v nápadech a designu map autoři odvedli dobrou práci. Opět se podíváte do mnoha koutů světa, mapy jsou slušné a často obsahují ukryté zkratky. Poslední aréna dokonce přichází s oživováním protivníků, dokud nepřijdete na způsob jak tomu zabránit. Originální, i když to zvyšuje dojem, že je hlavní cílem zastavit vás osobně. Kromě nových vozidel a řidičů, hrál jsem za Flower Power, přibylo navíc několik zbraní, ale nic zapamatování hodného. Zápory bohužel výrazně převyšují klady a je to velká škoda, protože potenciál tu zjevně byl. Jen to asi chtělo více času a technické zručnosti. Tomuto dílu se raději vyhněte.
+17

Tekken 3

  • PS1 85
Z nostalgie som sa rozhodol si to zahrať znova a musím povedať, že ta hra nezostarla ako som predpokladal.
Samozrejme, že po grafickej stránke je to riadne „ RETRO “ ale na hrateľnosti nič nestratila. Cez emulátor beží skvele v 60fps a aj sa dá pekne natiahnuť na fullscreen.

Dokopy je tu asi 21 bojovníkov aj so skrytými. Všetko známe charaktery asi okrem dvoch. Prostredie je zaujímavo rôznorodé a príbehové pozadie bolo pre mňa nezaujímavé. Za zmienku stoja aj dva zábavné módy. Jeden je taký krátky fight koridor a v druhom móde zasa hráte divný volleyball.

Táto hra patrí medzi PS1 klasiky, ktoré sa oplatia zahrať aj v dnešnej dobe.
+16

Need for Speed: Road Challenge

  • PC 100
  • PS1 --
Série Need for Speed je prostě pojem. A když proběhla diskuze na DH, jak si stojí závodní simulátory, co novější díly, několik uživatelů tam předneslo své názory. Mezi nimi i já. O den později mi to nedalo a poohlédl se po Road Challenge. Nemluvě o tom, že na disku jsem zrovna žádné pokračování kultovní značky neměl již delší dobu k dispozici. Stesk po těch časech udělal své, trochu i ta nostalgie. Neboť je obsažená náplň kombinací hned dvojice her. A zatímco mám trojku, pětku, šestku a sedmičku odjezděnou už dávno, zbývá vyplnit tu skulinku za prvním číslem. Přináším tak i důkladnou analýzu k Need for Speed: Road Challenge, shodou okolností deset let po komentáři k Porsche 2000. Zprvu mně vrtalo hlavou, jak je vlastně hra z roku 1999 koncipována, protože popisek mi toho o ní moc neřekl, a to ani dobové recenze. Nezbývalo tak nic jiného, než si udělat obrázek sám. Samotným odehráním, sepsáním textu a konstatováním finálního názoru, potažmo ukazatelů toho, co já považuji za zcela stěžejní.

Režimy Singe Race, Tournament, Hot Pursuit a Knockout zůstávají. V nich si dle preferencí vybírám několik parametrů, jak má závod vypadat a probíhat. Auta tu mají ve výběru plnou dostupnost, dle příslušnosti k dané výkonnostní třídě. Hlavní aspekt zde ale má, jistě nepřehlédnutelná, nabídka Kariéry - disponující třicítkou soutěží, abych nepoznal pocit nudy. Mimo jiné tím, že si koupím upřednostněné vozidlo v obchodu, za předem určený finanční obnos, kouknu na jeho výkon a případně mu ho vylepším. To platí i o vzhledu, kdy bývá většinou Level 3 s úpravami karosérie. Mnohdy originální motivy k mnou vybraným supersportům. A snažím se s nimi často vyhrávat. Čím pokročileji dosáhnu, tím utrácím více peněz na opravy, uhrazuji startovné, prodávám ojetiny za polovinu. U té nové herní varianty se dosažený status hráče pohodlně ukládá a dá se jednou absolvované sekce závodní jezdit opakovaně. Tak za ně získávat neomezené finanční prostředky. U Turnajů si fáze závodů musím stále manuálně uložit, to měla již trojka. A načítá se to z kontextové nabídky, ta je vidět hned.

Kouzlo tkví v té svobodě, těch malebných okolích tratí, duchu přírody a mé vlastní samoty z toho, že pro mě neplatí žádná pravidla. Jen vyhrát, jet, co můžu. Zírat na výstavní fára. Zažívat situace s bouračkami, úmyslným odstavením soupeřů, poslouchat muziku. Nepochybně i v faktu, že je stále náročnější archivní kousky rozjíždět, nastavovat v nich posléze veškeré technické a jiné záležitosti. A pak taky postupná kompletace videoherní historie a rozšiřování si obzorů. Zatáčky, překážky, tunely, občas i zkratky, devítka starších map, sofistikovaný systém modelu poškození. Grafická stránka věci rovněž potěší. Emulace DgVoodoo 2 výtečně drží můj dojem pořád na výši. Implementace počasí, deště, sněhu, rozvířeného prachu, paprsky slunce, svit měsíce v poušti, šero noci. Ten moment, kdy zkrátka sešlápnu plyn a chci být rychlý a zběsilý. Fascinace vozy Porsche. Pochopení toho, z čeho vychází legendární Porsche Unleashed.

Systém obměny vozového parku je na jedničku, úzce to souvisí s alternativním názvem hry. High Stakes sice spustím i s jedním žihadlem, ale časem to bez vlastnění toho druhého nepůjde. Tam právě přijdou k dobru nastřádané peníze ze spousty opakování dobře dotovaných příležitostí. Oba názvy hry reprezentují zdejší obsah perfektně. Ať už je cílový zájemce odkudkoli, nesejde na tom. Vsadit své vozidlo a pokusit se vyhrát soupeřovo, v tom horším případě o to své přijít, mělo něco do sebe a přimělo mě k opatrnosti. Aut je adekvátní počet, každé hýří trošku jiným stylem řízení, což je odvislé jeho maximálně dosažitelnou rychlostí. Já dal přednost těm, co s oddálenou kamerou nevypadala tolik ploše a dala se lépe ovládat. Nevyhovující poměr stran kazil realističtější dojem z hraní, ačkoli pomohl delší čas a následné navyknutí. Tratě ze staršího Hot Pursuit nejsou odemčeny hned, ale je nutné na tom zapracovat. Autoři je ukryli do části Memory Lane, kam vedou mé kroky v rozehrané hře.

Hot Pursuit disponuje čtyřmi typy závodů, z nichž tvoří novinky Getaway a Time Trap. Classic je pronásledování neukázněných závodníků číhající Policií, Time Trap spadá do kategorie obvyklého odpočítávání předem určeného času, během něhož je vyžadováno danou trať odjet. A ztěžují to vysoké šance vystavení se všudypřítomným, uniformovaným příslušníkům, nedám-li si pozor, budu pomalý, do něčeho narazím a tak. Dlouho mi trvalo najít vyhovující vozidlo třídy B, z něhož by dokázala hra těžit. Stal se jím model Toyota Celica GT-S, převedený z Underground 2 Jeho jízdní model překypuje pozměněným chováním, umožňujícím flexibilitu ovládání a maximalizaci rychlosti. Ve Snowy Ridge tak, za hustého sněžení a silničního povrchu s břečkou, rázem velká změna. Jakmile chci jet první i mít rozestup několika vteřin, stejně tak vyšší šanci na zvládnutí prudkých zatáček. U ostatních automobilů platí, že když inklinují ke sklonům k přetáčivosti, uvědomí mě hra o tom, že to fakt není snadné. Ověřeno s modelem Porsche 924 Carrera GTS, měl tendence se neustále přetáčet, projetí zatáček bylo uměním. Základní BMW Z3 naproti tomu zcela ok, v tomto ohledu. Nabídku luxusních žihadel reprezentuje jak oficiální seznam, tak i ten neoficiální z Internetu. Jednou chybou navýšeno konto financí, aniž bych projevil jakoukoli snahu. A to opakovaně. Zapříčiněno Dodge Charger R/T - 2006, ale ono auto poté odstraněno. V Single Player Arcade přibudou tratě ze trojky tehdy, absolvuji-li je prvně v kariéře. Na ně natěšenost vzrůstala s tím, jak blízko mě odjezděné kilometry dovezly k cíli. Do Hometown, Redrock Ridge, Lost Canyons a Atlantica.
+16

Armored Core: Project Phantasma

  • PS1 75
První rozšíření pro Armored Core je celkem povedené. Obsah se dá rozdělit na dvě poloviny, ale za zajímavější považuji novou kampaň. Sedmnáct nových misí je spojeno do výrazně lineárnější, ale tím také soudržnější kampaně. Mise samotné jsou velmi slušné a většina se vyrovná těm nejlepším z původní hry. Také se mi zdáli o něco málo větší. Samozřejmostí je několik nových součástek pro vylepšení vašeho stroje, ale reálně jsem jich využil málo. Ty nejlepší z originálu jsou většinou lepší. Datadisk totiž umožňuje přenos uložené pozice, takže můžete začít s vaším vymazleným AC. Přenesou se také všechny nakoupené součásti a peníze. Ne všechny součásti lze v datadisku získat, především vybavení skryté v úrovních, a tak je přenos pozice jedinou možností jejich využití zde.

Druhou, na příběhu nezávislou, částí je režim Arena. V něm je cílem propojovat se od spodku žebříčku až na vrchol. Jde čistě o souboje jeden na jednoho v některé z volitelných arén. Boje proti jiným Armored Core jsou slušnou výzvou a díky jejich různorodosti je každý trochu odlišný. Přece jen boj proti těžce obrněnému AC na pásech je něco jiného něž proti lehkému dvounohému, které poletuje velmi rychle okolo. Přesto mě tento režim moc nemotivoval ke hraní a tak jsem se z poslední, padesáté, pozice vyšplhal jen na třicátou pátou. Celkově mě hraní Project Phantasma bavilo, kampaň je povedená, a jsem zvědav na druhé rozšíření.
+16

Twisted Metal 2

  • PS1 75
První díl jsem hodnotil pouze lehce nadprůměrně a tak mě zajímalo, zda tvůrci nějak pokročili s druhým dílem, když se ze hry stala rozsáhlá série nově obohacená dokonce o televizní seriál. A musím uznat, že dvojka je ve všech ohledech lepší hrou. Základ zůstal dle očekávání beze změny, ale stejnou hratelnost okořenilo pět nových vozidel a jejich řidičů. Pro hraní jsem zvolil jednu z nových, Twister s formulí. Konec je dle tohoto vzorku opět pro každého unikátní dle jeho přání. A i v tomto případě platí pozor na to, co si přejete. Konečně se na závěr dočkáme víc než jen textového popisu, i když na nedodaná videa z prvního dílu těch pár animací nemá.

Největší a hodně potřebnou změnou jsou samotné arény. Tentokrát dle podtitulu procestujeme celý svět a různorodost prostředí je opravdu znát. Tradiční Los Angeles nebo Paříž jsou až na specifické pamětihodnosti stále města, ale Amazonie nebo Antarktida přináší skutečné osvěžení. Mapy jsou navíc o něco rozlehlejší a propracovanější. Navíc je v různých arénách nutné hlídat i nebezpečné nebo zrádné prostředí, nejen protivníci vám mohou ublížit. Mírného zlepšení doznalo i grafické zpracování a je minimálně dostatečné na rozpoznání toho, kde zrovna jste. Navzdory návykům z prvního dílu mi dvojka zabrala přes čtyři hodny a bude tak objektivně o něco delší. Celkově tak jde o výrazně hratelnější díl a doporučil bych ho spíše než jedničku, která má tak smysl jen z historického hlediska.
+16

Gran Turismo

  • PS1 90
Gran Turismo pro mě představuje vstup do světa pořádných 3D her. Bylo to na Vánoce roku asi 1998, kdy jsem dostal Playstation a dvě legendární hry Tekken 3 a právě Gran Turismo.

První seznamování se závodním simulátorem bylo náročné, a řízení aut se zadním náhonem ještě náročnější. Na tehdejší dobu mělo údajně Gran Turismo fenomenální simulaci řízení, a tak jet výkonným sporťákem se zadním náhonem rovně pro mě bylo dlouhou dobu opravdu obtížné až nemožné.

Před tím, než se mohl člověk vydat na dráhu závodníka, musel splnit licenční zkoušky. U toho jsme se tehdy nervovali snad celá rodina. Kde kdo se pokoušel zajet čas potřebný k postupu do dalšího kola. Šlo o zlomky vteřin. Nakonec se ale licence podařilo získat a závodění mohlo začít.

Nejvíc vzpomínám na závod Sunday Cup. Zejména okruh High Speed Ring si pamatuju dodnes. Moc mě bavil tuning aut, který ale nebyl zadarmo. Proto jsem Sunday Cup jezdil pořád a pořád dokola, abych si vydělal, a abych mohl prodávat hranatou krabici s názvem Mazda Demio, kterou jsem za vítězství vždy získal. Když jsem si nahrabal peníze, šel jsem nakupovat a zlepšovat auta. Zvyšování výkonu, úprava brzd, odlehčování a výměna pneumatik... Moje nejoblíbenější raketa, kterou jsem z tuningu vymáčknul, bylo Mitsubishi GTO Twin Turbo s výkonem tuším přes 900 koní. I když natuněný Nissan Skyline nebo takový speciál Mitsubishi GTO LM Edition za půl milionu peněz byly taky super káry. Zkrátka jsem si vybíral auta s náhonem 4x4 nebo alespoň s předním, abych je vůbec uřídil.

Gran Turismo bylo super a odnesl jsem si díky němu oblibu závodních automobilových her. Později jsem se s Gran Turismem pořádně setkal už jen ve druhém dílu, ještě na původním Playstationu. Na oba díly vzpomínám moc rád. Takže jestli se někdy rozhoupu ke koupi nové herní konzole, bude to určitě Playstation a z velké části díky Gran Turismu.

Pro: Pořádné závody, tuning a množství aut, legendární série, split screen pro dva hráče

Proti: Těžké získání licencí

+15

Policenauts

  • PS1 75
Policenauti je legendární pětice elitních detektivů, kteří byl cvičeni na zajištění bezpečnosti chystané první kolonie ve vesmíru. Během výcviku dochází k nehodě, jeden z Policenautů skončí v hlubinách vesmíru a v kryostázi je objeven až po 25 letech. Tímto policenautem je hlavní protagonista hry, Jonathan Ingram. Jeden z rozměrů příběhů je konfrontace hrdiny se světem budoucnosti jak v osobní, tak obecné rovině. Na prostořekého a vykořeněného Jonathana neustále s cigaretou v hubě, poctivou berettou za pasem a s predátorským přístupem k ženám není kolonie Beyond připravena...možná i díky tomu jen on může případ rozlousknout. Tradiční popisy a vysvětlování, jak co funguje, zde dávají smysl.

Druhou rovinou příběhu hry je pocta americkým akčním buddy filmům a kriminálek, adorující boj policistů s kriminálními živly. Protipólem solitéra Jonathana je usedlý, rodinně založený a samozřejmě černý Ed, který do vašeho příchodu už jen čeká na důchod. I témata jako boj proti drogám, korporacím, nebezpečnosti ovládnutí bezpečnostních složek apod jako by vypadly z amerických filmů z přelomu 80. a 90. let. Třetí rovinou je spíše jen naťuknutý hlubší námět, související s technologickým pokrokem a otázkou, co je možné pro osobní a společenský posun za horizont limitů vědění a vesmíru obětovat.

Hratelnost je velmi podobná předchozímu Snatcherovi. Opět musíte všechno prozkoumat a prokecat, často vícekrát než jednou. Rovnováha adventury a akce je nevyrovnaná. První polovina je velmi pomalá a spočívá téměř jen v rozhovorech a šmejdění po obrazovce. V této části jsem často postupoval ve stylu rozhovor/lokace, uložení, konec. Na delší hraní v kuse jsem neměl síly… Po puzzlu (nebo spíše protipirátské ochraně) v cca polovině hry je akčnější a dostává spád. Mimo dobře udělané on rail střelby tu porovnáváte kabelky (nedělám si legraci:)), zneškodňujete bombu, provádíte dohled vzdálenými kamerami atd.

Obtížnost je až na zmíněnou protipirátskou ochranu celkem v pohodě. Potrápí až závěrečná střílecí pasáž. Zde mi hodilo rychlé ukládání na emulátoru. Stejně jako ve Snatcheru jsou záseky spíše v tom, že na něco zapomenete kliknout v adventurní části. Musíte holt být systematičtí a vyzkoušet všechny možnosti. Když mluvíme o všech možnostech, musím zmínit predátorství protagonisty, oproti kterému je bývalý poslanec Feri cudným skautem. Ingram musí všechny ženy nejen důkladně prohlédnout, ale mnohé i očichat a ohmatat (na mě se nedívejte, hra to vyžaduje... :D)

Je vidět, že technologicky se hra posunula a mnohdy si při filmových scénách člověk posteskne, že neexistuje anime. Do dobrého japonského dabingu se už neplete generická hudba jako ve Snatcherovi. Tady hudba hraje, jen když má. Příběhově musíte být trochu shovívaví a přijmout občas japonskou osudovost, velká odhalení hrdiny, která jsou vám už několik hodin zřejmá, ignorování potenciálně zajímavějších vedlejších linek a skutečnosti typu, jak vás všemocná korporace s technologickými vymoženostmi opakovaně nechává vloupat do svých budov plných drog a mrtvol na kartu jimi zavražděného zaměstnance... A jelikož zřejmě neexistuje cyberfoťák, nepořídíte důkazy :D Často hra sklouzává k banálním hovorům a technickým popisům tam, kde by mohla dát větší hloubku vztahům a jednotlivým postavám. Záporáky byste mohli dlouho teoreticky a filosoficky zdatně obhajovat, ale ve hře jsou prostě jenom zlí bez náznaku lidskosti.

Když už jsem trochu pomluvil atmosféru, musím zmínit verzi Policenauts pro japonské počítače PC-98. Je sice technologicky slabší, ale IMHO detailnější a hezčí než rozmazaná PSX. (porovnání verzí zde). Kdybych uměl výborně japonsky (titulky neexistují) tak bych určitě vložil čas na emulaci a vyzkoušení i této verze.

Jsem rád, že jsem Policenauts hrál, ale nemůžu ho úplně všem doporučit. Jedná se o pomalejší záležitost, která spíše osloví ty, co hledají na hrách, jaké by mohly být, než jaké hry jsou. Policenauts jsou takovým článkem evoluce, která šla jiným směrem.

Pro: atmosféra, filmovost

Proti: otravné opakování činností

+15

Silent Hill

  • PS1 90
V době, kdy valná většina hororuchtivých hráčů netrpělivě vyhlížela vydání Resident Evil 2, z čista jasna růžky vystrčili Konami s prvním Sajlenthilem. A místo toho, aby tak učinili schmouřeni ve stínu Resi, to zaplaťsatan provedli smělým vjezdem do nového teritoria. Místo toho, aby to taky uhráli na neskromnou akci a gore, se Silent Hill hraje mnohem více jako adventura, takže do světa hororu vstoupil literárněji. Více se soustředil na své postavy a herní děj, a apeloval na hráčovu představivost limitováním viditelnosti na malý rozsah světla obklopeného nepropůstnou temnotou, stejně jako střídáním jejich chápání reality.

Nejdůležitější ale bylo to, jak prozíravě prezentovali Harryho jako naprosto obyčejného chlápka. Jeho běžný zjev se hladce přeložil do toho, jak se za něj hraje. Jeho míření stojí za vyliž, a s jeho běžeckou rychlostí to taky na žádnou medaili nevypadalo. K tomu si připočtěte nedostatek munice a je naráz jasné, že tady se člověk nepřátelům spíš vyhýbá.

Navrch toho se ta hra s ohledem na svou atmosféru a náladu taky odmítá jakkoliv uklidňovat. Vedle ambientního soundtracku ta hra má i hromadu mistrovských zvukových efektů, ze kterých by si jistě nadělalo i pár veteránů z Racoon City. Nevysvětlitelné dětské vzlykání v krví zašpiněné školní hale, nebo to hlasité drnčení něčeho pod podlahou, na které zrovna stojím, a ještě k tomu nedohlédnu dál, než po svou nataženou ruku...chlupy stály, chlupy stály.

Vizuálně byl SH ve své době lehce zastaralý, ale s tou šerou mlhou a chytrým osvětlením ten celkový vzhled stejně naprosto s přehledem hrál atmosféře do karet. A ta brilantní hratelnost má co nabídnout dodnes. Takže hybajte, toto je jedna z těch mezer ve vzdělání, kterou opravdu stojí za hřích vyplnit.

Proti: Ovládání

+14

Crash Team Racing

  • PS1 80
Crash Team Racing je jedním z několika málo titulů, které jsem hrál na prvním PlayStationu. Myslím, že jsem si vyzkoušel i nějaký ročník NHL, ale to bylo jen na chvilku a už ani nevím, o jaký se konkrétně jednalo.

Mým nejoblíbenějším závodníkem byl samotný Crash, ale často jsem volil i šíleného doktora Neo Cortexe či obrovitého Tinyho Tigera. Nejvíce času jsem strávil u multiplayeru, kde jsme po sobě s bratrem metali rakety, bomby nebo bleskové koule a využívali i ochranné či zlepšující power-upy, jako je nitro, neviditelnost nebo maska Aku-Aku.

Nepočítám, že se k CTR ještě někdy dostanu, protože žádné PS nevlastním, ale těch hodin, co jsem u něj strávil, určitě nelituji, i když mě hra vždy po určitém čase přestala bavit a musel jsem si dát menší pauzu.

Pro: zábavnost, tratě, závodníci, power-upy, multiplayer

Proti: po určitém čase hra ztrácí šťávu

+14 +15 −1