Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

< >

Nine Hours, Nine Persons, Nine Doors

  • DS 80
Nine Hours, Nine Persons, Nine Doors je přesně ten typ adventury, který mám v oblibě. Koncept "exit room" je tu přenesen do prostoru velké zaoceáncké lodi, máme zde záhadu, proč bylo uneseno devět osob a přemístěno do této lodi, a také, kdo to provedl a jaká byla jeho motivace.

Pokud se koncept tvůrcům z Chunsoftu povedl, tak ani obsah a forma nepokulhávají. Prakticky jde o ideální provedení vizuální novely, jelikož zde máme přímo oddělené části hratelnosti. Za prvé hádanky, aneb přímé řešení jak se dostat z nějaké místnosti (viz název titulu). Obvykle jsou zábavné a někdy představují i trochu větší výzvu. Jde o ideální přestávku mezi čtením dialogů a příběhu. A tím se dostáváme ke druhé složce hry, seznamováním se s postavy a rozmotáváním mystéria zahalující důvod tohoto "testu", nebo co to vůbec je. Devět osob neví proč tu jsou, nebo si nemohou být jisti, zda třeba ostatní nejsou spolčení proti němu samému. Paranoia a napjaté vztahy tu jsou vykresleny na jedničku, a právě interakce mezi devítkou postav, kdy se tvoří přátelství i nepřátelství, roste důvěra i nedůvěra, jsou tím nejlepším na 999. Kotaro Uchikoshi, tvůrce hry, je mistr v oblasti napínavých detektivek a zvratů v příběhu, a ukázal to již ve svých předchozích dílech (doporučuji výborné Ever 17). A pak tu máme poslední složku hry, a to stromový vývoj událostí a tedy dopad vlastních rozhodnutí na konec hry. U Nine Hours, Nine Persons, Nine Doors to není nijak kosmetická vlastnost, ale zcela zásadní ve smyslu nadcházejících událostí a jednoho z možných závěrů. Rozsah naštěstí není nijak velký (přibližně dohrání trvá ne náhodou také devět hodin), takže vícero průchodů je smysluplné.

Tvůrci vytěžili myslím maximum, obsah je napínavý a udrží hráče v pozornosti a technická stránka je na poměry NDS i mimo něj (hrál jsem na PC) velmi dobrá - zvláště soundtrack. A já už se nemohu dočkat, až si zahraji Zero Escape: Virtue's Last Reward a Remember 11: The Age of Infinitym jelikož kvalitních a správně mysteriózních detektivek vysoké kvality v oblasti videoher moc není.

Pro: příběh, dialogy, postavy, hudba, délka

Proti: žádné

+17

The World Ends with You

  • DS 85
Dneska na Switch vychází hra s názvem The World Ends with You: Final Remix, těžko se tedy naskytne lepší příležitost zkusit majitele Switche přesvědčit, proč by se o ni mohli začít zajímat. Producent hry Tetsuya Nomura se nedávno nechal slyšet, že by moc rád udělal pokračování, ale jaksi mu k tomu schází požehnání korporátu, takže se Final Remix musí pořádně prodávat. O čemž mám teda svoje pochybnosti, ale určitě bych se nezlobil, kdyby se to nakonec vydařilo.

Ale popořadě. Příběh hry se odehrává v Tokiu, konkrétně v čtvrti Šibuja, tokijském středu nočního života a nejmodernějších trendů. Vaším průvodcem Šibujou je Neku Sakuraba, který se probouzí ve světě, který se sice podobá tomu, co zná, ale ne tak úplně. A Neku je tak trochu sobecký kretén, který se chtě nechtě bude muset naučit spolupracovat s ostatními. Však to znáte. Nechci příliš spoilerovat, ale ačkoliv je příběh vlastně dost jednoduchý, svět, ve kterém se odehrává, je tak akorát zvláštní, aby navnadil, ale neodradil svou divností, najdete v něm spoustu zajímavých postav, ke kterým je těžké nevytvořit si sympatie, pokud nejste úplně alergičtí na teenagery, a dojde i na nějaké ty nečekané a emotivní zvraty. Svou roli plní a k dalšímu hraní motivuje dostatečně.

Nejunikátnějším prvkem hry jsou souboje. Když jsem přemýšlel, k čemu bych soubojový systém přirovnal, napadl mě jeden mírně trhlý příměr – je to jako Brothers: A Tale of Two Sons, ale kdyby Brothers nebyla rozvážná plošinovka, ale frenetická akce. Vysvětlit základy soubojů jsem se pokusil už v popisku, ale nejjednodušší bude podívat se na video. A ano, postavy ovládáte obě zároveň a sdílí jeden healthbar. Jestli vám to připadá jako nemožné, tak ano, máte pravdu. A je to ohromná zábava. Souboje jsou chaotické, komplexní, ale zároveň intuitivní a po počátečním šoku nebudete chtít měnit. Hra navíc neustále překvapuje novými typy nepřátel, které završuje nápaditými bossfighty, naplno využívajícími obou displejů Nintenda DS. Dostupných útoků alias odznaků je taktéž hromada a od jednoduchých čar se dostanete až ke kreslení geometrických obrazců. Pokud se chcete hodně ztrapnit v autobuse, můžete dokonce používat i odznaky, které se aktivují řvaním do mikrofonu! Odznaků můžete najednou použít jen několik a je nutné najít tu správnou rovnováhu mezi těmi složitými silnými a jednoduchými slabými, jinak v soubojích rychle pohoříte.

Co je na hře ohromně sympatické, je to, že zcela vyhoví hardcore i normálním hráčům. Pokud chcete jen projít příběh a dost, nehází vám žádné klacky pod nohy, libovolně vás nechá snížit obtížnost a za takových 15 hodin máte hotovo. Pokud ji ale chcete vyždímat dosucha, po dohrání se vám odemkne volná hra, kde se můžete naplno vydovádět a posbírat všechny odznaky, naexpit maximální level, ulovit všechen Noise, posbírat všechny „tajné zprávy“, dále osvětlující příběhové pozadí hry a najít všechny tajné bossfighty. Tam se teprv rozjedou ty pravé minmax orgie plné pojmů jako optimalizace a evoluce odznaků, delevelování, či chain battles, kterých si můžete užít klidně desítky hodin, než všechno vysbíráte a odemknete.

Zcela zásadním prvkem hry je její styl, kterým je prodchnutá od hlavy až k patě. Šibuja neslouží pouze jako příběhové pozadí, ale točí se kolem ní úplně všechno. Například místo výbavy vám slouží módní oblečení různých značek (jste koneckonců v módní metropoli Japonska, že). Tyhle značky mají v různých částech Šibuji různou popularitu, což vám při jejich nošení dává bonusy v boji. Popularitu značek můžete navíc ovlivňovat tak, že v bojích budete používat jejich odznaky a propagovat ji tak. To je jeden příklad, našlo by se jich víc, ale neslušelo by se v komentáři prozradit úplně všechno. K unikátnosti přispívá i silně stylizovaná grafika, řízlá komiksy a grafitti a NAPROSTO VYNIKAJÍCÍ soundtrack, který je důkazem, že víc her potřebuje soundtracky s vokály.

TWEWY by se dalo by se popsat hodně adjektivy, ale ani jedno z nich nebude „tuctové“. Bohužel v některých aspektech je natolik netuctové, že převést ho z NDS na další platformy a tedy k širšímu publiku bylo a je bez razantních změn nemožné. Tím trpěla už mobilní verze, Solo Remix a stejně tak podle recenzí trpí Switch verze, Final Remix. Dotykové ovládání Nekuho sice zůstává, ale role partnera byla v obou verzích výrazně zredukována a stává se z nich v podstatě jen další odznak v hráčově arzenálu, čímž souboje podstatně ztrácejí na svém náboji a odnesete si z nich dost jiný zážitek. Pokud ale nemáte možnost zahrát si TWEWY tak, jak to bylo zamýšlené, i tak nesáhnete s remixy vedle. Bez zkušeností s původní verzí si možná ani neuvědomíte, že by vám něco chybělo, protože i mimo originálních soubojů toho hra nabízí víc než dost.
+17

Retro Game Challenge

  • DS 80
Retro Game Challenge je návratem do 80. let se vším všudy. Nostalgické vzpomínání je zde zaštítěno japonským seriálem stejného jména, kde jistý mistr Arino hraje hry minulosti a podrobuje je důkladnému zhodnocení. Retro Game Challenge je sbírkou (sedmi) titulů, ale ne tak ledajakou. Kolekce zde obsahuje původní tvorbu, a jde ve všech případech o pomrknutí ke svým slavným předlohám. Autíčka viděná z vrchu, shoot em up s vesmírnou lodí nebo klasické jRPG, tedy žánry, co pomohly tvořit budoucnost média.

Nejde ovšem pouze o samotné hry, celkově je rámec hry zasazen do dětských let, kdy se dva kamarádi setkávají u zmíněných her a skrze plnění "překážek" je dohrávají. Jednou jde o to nasbírat 1000 dukátů, podruhé porazit bosse ve 4. levelu kobky, jindy zase úspěšně provést "drift". Výzev je celá řada, a jde o hlavní motivaci, proč se postupně dostávat dále. S každým rokem se také zvyšuje i kvalita her, takže v praxi hráč začne na spartánsky působící arkádě s jednoduchým mechanismem, a naopak skončí s komplexní plošinovkou podobnou Metroidu a Castlevanii. Jako exkurze do historie tedy Retro Game Challenge slouží znamenitě. Zvláště, když jsou ve hře přítomné i dobové časopisy, kde jde najít preview, recenze ale i návody i cheaty. Nechybí ani nepříjemné a časté zprávy o odkladu chystaného jRPG Guadia Quest. Fanoušci videoher tedy budou jako doma.

Podobně jako rytmické Rhythm Tengoku nebo WarioWare: Twisted! jde o další vhodnou hru na přenosné systémy, a zabaví při libovolné časové investici v danouch chvilku. Nicméně Retro Game Challenge jde asi nejdále, a vzhledem k velkému důrazu na detaily i kvalitu nabízených her lze jen doporučit. V podobném duchu pak vyšel i ještě propracovanější druhý díl.

Pro: hratelnost, detaily, výzva, zpracování, humor

Proti: někdy repetivní, klasické neduhy her 80. let (které jsou zde schválně)

+15

Call of Duty: Modern Warfare - Mobilized

  • DS 75
Nejsem fanoušek série Call of Duty. Hrál jsem první dva díly, několik nových a považuji je za průměrné hry. K dílu pro Nintendo DS jsem se dostal nákupem balíku her na aukci. A když už to bylo doma, tak proč si to nezkusit. Nejvíc jsem se obával o ovládání, ale překvapivě to docela šlo. Na zaměřování a práci se zbraněmi se používá dotyková obrazovka. Ze začátku to působí krkolomně, ale rychle sem si zvykl. Napomáhá tomu i dobře zvolený počet a chování nepřátel.

Odehrál jsem kampaň a pak vyzkoušel několik režimů misí na body, čas atd. Příjemně překvapí herní doba, 12h jsem nestrávil snad v žádném jiném díle série (samozřejmě mluvím pouze o singlu). Bavil jsem se opravdu slušně a jediné co mi trochu vadilo byly minihry. Obtížnost byla akorát, sem tam jsem některý úsek párkrát opakoval, ale nešlo o nic frustrujícího. Vadil mi časový limit v poslední misi.

Hrál jsem na Nintendu 3DS XL, vše běželo bez problémů. Grafika vypadá docela slušně vzhledem k omezeným možnostem konzole. Pokud máte rádi sérii Call of Duty nebo FPS hry obecně a máte DS nebo 3DS, rozhodně Modern Warfare - Mobilized doporučuji.
+13

Pokémon Platinum Version

  • DS 70
Pokémon Platinum, vrchol trojice s vedlejšími Pearl a Diamond, představil v pokémoní sérii skupinu core her, jejichž úroveň se dle mého názoru na dlouhou dobu ponořila do těžkého průměru až podprůměru. Nově uvedená čtvrtá generace příšerek se pro mě dohromady s pátou i šestou staly synonymem pro kvantitu, z níž se tvůrci již (snad) poučili a nebudou své chyby opakovat. Pojďme to ale trochu rozvést.

V první řadě je dobré zjistit, čím se tedy Platinum liší od svých generačních předchůdců – přičemž nejviditelnější změny jsou samozřejmě v možnosti chycení mnoha legendárních pokémonů. Ústřední trio Dialga, Palkia a Giratina jdou v Platinum konečně chytit všechny (Diamond a Pearl jenom prvního či druhého jmenovaného dle verze hry, plus Giratinu). Trojice Azelf, Uxie, Mesprit jsou dostupní ve všech verzích, stejně jako Heatran nebo Cresselia. Regigigas, o němž se traduje, že k sobě přitáhl kontinenty, je také dostupný ve všech verzích, ale v Platinum má ještě drobný bonus. Normálně se dá aktivovat tím, že máte v partě předchozí Regi-trio z minulých her. Pokud jste ale Regigigase dostali formou eventu při uvedení 11. filmu, což je tedy velmi nepravděpodobné, naopak se s ním dá aktivovat a chytit původní Regi-trio. Dále pouze v Platinum se objeví ptačí Kanto trio Zapdos, Moltres, Articuno, kteří se náhodně přesouvají po mapě. Manaphy se dal jako podpásovka přesunout jen z Pokémon Ranger do všech těchto her a díky množícímu systému s Dittem dokáže zplodit Phione. Pak jsou tu pokémoni, kteří se dali (a již nedají) tradičně získat jen prostřednictvím eventu – Darkrai, Shaymin, Arceus. Většinu zmíněných legendárních pokémonů vám hra zpřístupní až po získání mezinárodního pokédexu, čehož dosáhnete jedině tak, že zkompletujete Sinnoh dex. Tady přichází drobná změna oproti všem předchozím generacím – pokémony nemusíte všechny pochytat, stačí je potkat a vidět, což je jistě příjemná skutečnost. Ve hře jsou jenom tři pokémoni, kteří nejsou ve vlastnictví trenérů a budete je muset najít jinak – Unown, Manaphy a Rotom. Po kompletaci Sinnoh dexu zajděte za profesorem a on vám zpřístupní ten mezinárodní.
Jinak všechny ostatní změny jsou spíše kosmetické a vlastně si jich nejspíš nevšimnete. Obvykle spočívají v tom, že některé předměty se dají najít na jiných místech než v Diamond a Pearl, anebo se týkají funkcí interní sítě, která je dnes již neaktivní. Některá místa ve hře prošla nepatrným remodelingem nebo redesignem – a exkluzivně v Platinum se objevila nová větší lokace Distortion World, zaujímající důležitou součást hlavního příběhu, nebo třeba vlastní vila (více níže). Také byly poupraveny levely pokémonů u většiny trenérů, které potkáte. Z toho všeho vyplývá, že poslední hra z trojice je zase ta lepší a je výhodnější si zahrát ji namísto předchozích dvou.
Co se mi však již od začátku moc nelíbilo, je příliš pomalá rychlost postavy. Sice je o trošku rychlejší než v Diamond a Pearl, ale i tak je pomalejší než v minulých generacích – internet udává hodnotu 30 fps. Časem se na to dá zvyknout, ale hrou se prostě jen „vlečete.“ V souboji s Bulánky byste neměli šanci a ani neutekli.

Ale teď hezky od začátku. Začíná se na novém kontinentě Sinnoh v městečku Twinleaf v nejzapadlejším koutě jihozápadního cípu mapy. Hrajete buď za Lucase nebo Dawn. Když si vyberete jednoho, druhý jmenovaný se stane asistentem místního profesora Rowana a budete jej potkávat v průběhu hry. Mohu zmínit, že Dawn je regulérní ústřední postavou po boku Ashe a Brocka v seriálu, zatímco Lucas se mihne jako cameo v jediné epizodě jako zkušený trenér. Kromě těchto jmen je tu Barry, kámoš a rival v jednom – v seriálu se občas mihne také jako trenér a někdy i společník na cestách. Barry se postará o to, abyste příliš nezakrněli, ale to samo o sobě není zas tak velký problém. V Diamond a Pearl jste s ním šli hned v úvodu hry k místnímu jezeru s cílem chytit vzácného pokémona, což se samozřejmě nepodaří; zato v Platinum jdete hned za profesorem Rowanem, jenž vám věnuje jednoho ze startérů Turtwig, Chimchar nebo Piplup, s nímž začnete svoji cestu za dobýváním místních stadionů a elitní čtyřky.

Hlavní zápletka je tu však o něco temnější než v předchozích hrách. Jelikož tu řádí jenom jeden tým Galactic (to znamená, že nemá konkurenci), rychle nabyde na síle. Vede ho Cyrus s pomocí svých čtyř vazalů nesoucí jména Mars, Jupiter, Saturn a Charon (hlavní vědecká kapacita). Jejich záměr není přetvořit zemi nebo planetu, ale přetvořit celý vesmír a časoprostor znovu a jinak, protože podle Cyruse je vesmír nekompletní kvůli emocím, které je potřeba usměrnit/odstranit. K tomu jim má dopomoci síla pokémona Giratiny... Ta je ale natolik uvědomělá, že otevře průchod do vytvořené dimenze Distortion World, kam Cyruse láká, aby nedošlo k poškození světa. Elitní známá trenérka Cynthia (i ze seriálu) společně s poprvé uvedeným Lookerem se snaží team Galactic zastavit. Nakonec je ale veškerá práce na hráčovi, tedy na vás.

Pokédex přináší do série celkem 107 nových pokémonů. Velká část z nich se však týká jen dalších evolucí dřívějších pokémonů a abych byl upřímný, tak mi jejich design nepřijde zrovna dvakrát šťastný. Vlastně spíš naopak. Pak je tu ta skutečnost, že mnoho z nich se vyvine za úplně nesmyslných podmínek a další část se prostě jen strašně špatně shání. Některé případy slušně shrnul v komentáři Fingon. Celkem matoucí evoluci pak dostala třeba Roselia z třetí generace, protože jí sem doplnili první stupeň Budew (vyvine se s vysokou hodnotou štěstí během dne) a třetí stupeň Roserade (k evoluci je třeba Shiny stone). Jiný případ je zase kokonovitá Burmy, která se vyvine podle pohlaví do Wormadam nebo Mothima, ale aby toho nebylo málo, tak má tři barevné formy, které se na pohlaví nevážou. Pokémon Combee se zase vyvine ve Vespiquen jen pokud je samička. Pak je tu celá řada těch přidaných třetích evolucí, které je možno dostat třeba výměnou s konkrétním předmětem, vývinem na konkrétním místě nebo vývinem s naučeným konkrétním útokem. Na jednu stranu to vytváří výzvu, na druhou stranu vás to může znechutit. A v kombinaci s legendami, které se již nedají sehnat, vytváří hra nepříliš přátelské prostředí pro celou kompletaci, proto děkujeme za neoficiální cestu pomoci.

Celkově se hra pustila do již zajetých kolejí svých předchůdců a vlastně toho navrch moc nového neuvedla. Takže co by se ještě dalo zmínit jakožto plus ve hře? O kus výše jsem psal o Distortion World. Mohu zmínit existenci několika zajímavějších lokací jako třeba močáloidní Great Marsh nahrazující funkci Safari zone, zahrádkovou Garden Trophy (další stejná funkce) hned za noblesní Pokémon Mansion nebo je tu celá nová separátní pevnina pro end-game obsah nazvaná Battle Zone, rozdělená na tři části - bitevní oblast s Battle Frontier (bojujete ve formě challenge), resortní oblast s budovou Ribbon Syndicate (pro vstup musíte mít získaný určitý počet mašliček ze soutěží), a také survival oblast s tajnou chatou pro vyvolené šampiony, kde můžete každý den bojovat s těmi nejlepšími z nejlepších, které jste ve hře porazili už dříve a nyní se tu den co den náhodně obměňují. Taky se tu nachází Stark Mountain, kde můžete chytit legendu Heatrana. Celé území je propojené, je tu samozřejmě hodně různých pokémonů na vyšších levelech a cesty tu vedou všelijak.
A pak je tu vlastní vila, kterou jsem zmiňoval někde dříve. Je to součást mechaniky, která se mi tu asi jako jediná líbí a která byla kupříkladu nahrazena v ORAS systémem skrýší. Dostanete tu vlastní vilku. Původně ji vlastnil Steven Stone, ale teď je vaše, pokud hrajete Platinum. Můžete si ji zkrášlovat nábytkem a budou vás tam navštěvovat různé známé postavy nebo rovnou vaše mamka. Vlastně je to docela uhozené, ale kdo by nechtěl vlastní vilu?

Změnou oproti minulým generacím her prošla HMka. Konečně zmizel Flash a místo něj je možné použít třeba Defog (což je vlastně stejný princip, jen místo tmy se odmlžuje mlha) a přibyl nový Rock Climb, který dozajista oceníte. K postupu ve hře je třeba použít šestici těchto útoků. Další jsou klasicky Cut, Surf, Strength, Rock Smash a Waterfall. Fly vám tradičně hodně usnadní cestování.

Co se mi naopak zase nelíbí, je systém sinnohského podzemí, o jehož užitečnosti mám velké pochyby a mám dojem, že se jen snaží uměle prodloužit herní dobu. Možná mělo smysl během funkční vzájemné internetové podpory s ostatními hráči, ale teď je to prostě jen prázdná skořápka, kam si zajdete nakopat nějaké drahé kameny nebo fosílie, pokud chcete. Taky si tam můžete zařídit skrýš, ale k čemu, když dostanete vilu? Vnitřní schéma podzemí je pak zoufale všude mřížkovatě stejné, nudné a s přihlédnutím k rychlosti pohybu postavy by bylo lepší si tam vykopat vlastní hrobeček.

Takže abych se dobral nějakého shrnutí – pokud chcete začít nějakou pokémoní hru, určitě bych nedoporučoval žádnou ze čtvrté generace. Její výhoda spočívá spíš v nostalgické možnosti spustit ji i na 3DS. Jinak toho nad rámec klasické pokémoní hry příliš nenabízí, výsledný dojem mám spíše průměrný, ale za průšvih bych ji zase nepovažoval. Pořád se dá projít bez větších obtíží a elitní čtyřka snad moc škody nenapáchá. Ale jinak je to boj.

Pro: Pár nových pokémonů; vlastní vila; Distortion World.

Proti: Pomalá chůze postavy; až moc obtížná kompletace pokédexu; podzemí.

+13

Flower, Sun, and Rain

  • DS 100
Geniální počin kultovního Japonského herního designerá Sudy 51, který hravě strčí do kapsy i jména jako třbea Hideo Kodžima. To hlavně díky jeho širokému záběru co se týče herních žánrů, jelikož každá jeho hra je docela dosti odlišná, a jeho počiny celkově mají nezaměnitelnou esenci.

Flower, Sun and Rain je ale podle mě zatím pro hráče jeho nejméně přístupným dílem, kvůli čemuž hra zmizela v propadlišti dějin a vzpomene si na ní jen málokterý hráč. Což je veliká škoda, jelikož Suda 51 tu přichází s takovou surrealistickou a originální náloží až vám z toho praskne hlava. Například takový Deadly Premonition vypadá vedle toho jako nepovedené kopie bez špetky invence (mám zato že tvůrce se u FSAR dosti inspiroval)

O čem je ale příběh ?

V žijeme se tu do role Sumia Monda, profesionálního hledače věcí který byl povolán -někým na koho si on nevzpomíná- na ostrov Losspas aby vystopoval na místním letišti bombu v letadle a zneškodnil jí. Než se ale Sumio vydá na vyšetřování, tak se ubytuje v hotelu Flower, Sun and Rain, což se mu tkaé stane osudným. Hned první den totiž Sumiovi do cesty přijde první obyvatel hotelu s prosbou a odmítá uhnout mu z cesty než to vyřeší. Sumio kvůli tomu nestihne vypátrat bombu a letadlo vybuchne. V tu chvíli se hlavní hrdina probouzí ráno v posteli a prožívá úplně to stejné ráno jako před chvílí, až na to že to co udělal v předchozím ránu se stalo ale i tak se opakuje pořád ten stejný den.

No a pokud vám přijde zápletka zvláštní, tak ta je kupodivu to nejnormálnější na celé hře. Suda 51 totiž vytvořil surrealistický svět ve kterém všechno funguje úplně na hlavu. Například vám často do cesty vejde osoba, například wrestler co je v rauši a cvičí u schodů a vy nemůžete projít k recepci dokud mu nepomůžete. Samozřejmě dialogy a to s čím chtějí osoby pomoci jsou většinou hodně bizarní věci, nemluvně o tom že všechny věci tady řešíte pomocí napojování se do všeho.

Ne nelekněte se, žádná mezidruhová erotika tu není. Jde o to že Sumio má partnerku, kufřík jménem Katherine se kterým se může napojit do všeho a odemknout to pomocí čísla. Na které musíte vždy přijít a které je vždy napsané nějak skrytě v guidebooku, který obdržíte u recepce a přes který řešíte všechny hádanky. Samotný guidebook je navíc krásně obsáhlý a mapuje detailně historii ostrova.

Ostrov samotný je zajímavý a věci které se tam dějí jsou opravdu místy bizár největšího kalibru. Jedna ze zápletek třeba je že vás začne obtěžovat malý kluk co začně zpochybňovat celou hru a začne nadávat že soundtrack je jen rip off známých skladeb apod. Což je geniální a neshazuje to ani vážnost zápletky. V samotném příběhu totiž najdete hromady zvratů, napínavých situací a i když je gradace místy podivná tak i přes to vás příběh bude hnát až do konce. Hlavně také kvůli tomu že vás zajímá s čím tvůrce přijde příště.

Navíc hra dokáže být v jeden moment bláznivá ale pak i chytne za emoce a vy budete jen zírat. K tomu všemu si připočtěte geniální soundtrack od Masafumi Takady, který s citem remixoval a znatelně upravil známé skladby z žánru vážné hudby.

Také jsem nakousl že hra není přístupná a to je pravda. Vizuál je na dnešní poměry neskutečně ohyzdný a to i více než Simon the Sorcerer ve 3D. Navíc vás hra často nutí chodit po hnusné mapě neskutečně dlouho pěšky a také vám počítá zlomyslně kolik jste ušli kroků (já něco přes 30 tisíc) no a ještě si z toho dělají srandu. Samotné dialogy či zadávání kódů může hodně lidí také vyvést z míry. Jenže tohle je esence té hry kvůli čemu si jí dovolím označit za herní skvost.

Už jen nápad že hlavní postava je vlastně hráč a no, musíte to zahrát sami. Tahle hra nemá obdoby a dovolím si říct že to zůstane napořád originálním uměleckým dílem, kterého většina dnešních her nikdy nedosáhne. Protože jsou všichni připosraní dementi co se bojí experimentovat.

Flower, Sun and Rain se proto zaslouží plný počet a dovolím si říct že tohle byla jedna z nejlepších her co jsem v životě hrál.

Pro: Svět, postavy, atmosféra, soundtrack, dialogy, prostředí

Proti: pro někoho tuhost a technická stránka

+12

Pokémon Black Version

  • DS 65
Pátá generace pokemonich her si mě moc nezískala. Dokonce bych šel tak daleko a prohlásil, že jde o nejhorší generaci vůbec. Protože jsem se chtěl především seznámit s novými pokemony, byla pro mně absence starších monu plusem (žádné obavy, i část těch starších se objeví, jen hráč musí porazit elite four). Škoda, že nové přírůstky jsou tak fádní, ať už ti obyčejní, nebo ti legendární. To je každopádně otázka vkusu.

Co se grafické stránky týče, tam se autoři pyšní tím, že pokemoni se během bitev pohybují a už hráč nezira jen na statické obrázky. Ve výsledku bych se bez tohoto vylepšení obešel. Spíš se mělo zapracovat na rychlosti ukládání pozice, protože savovani trvá věky, dokonce ještě déle, než v platinum, což už je co říct. Navíc mi přišlo, že hra na 3DS neběží úplně nejlíp a vše bylo o zdibec plynulejší na původní DS. V jednom momentě se mi hra dokonce hryzla a musel jsem natvrdo restartovat handheld.

Smutným faktem je i to, že Nintendo už před časem povypinalo všechny online /sociální funkce, což hru dost ochuzuje. Možná vám to vynahradí skutečnost že po poražení elite four a padouchu na vás pořád ještě čeká dobrá třetina hry. Tedy pokud se vám do toho chce, protože já už se i do hlavního příběhu musel místy dost nutit.

Nakonec pár vykriku do prázdna : střídání ročních období je opruz! Nevidět, kolik má soupeř ještě pokemonu je ještě větší opruz.
+11

Pokémon White Version

  • DS 65
Přiznám se, že z páté generace mám poměrně neradostné pocity. Především za to může rozdělení na dvě pokračování Black - Black 2 a White - White 2, které z mého pohledu nemají jiný smysl než okaté ždímání peněženek hráčů, přičemž změn mezi oběma není takové množství, aby dokázaly působit jako úplně rozdílné hry a doteď mi obě části splývají. Pokud bych si měl ale vybrat mezi těmito všemi jednu hru, spíš bych si pořídil druhý díl, důvody ale popíšu někdy později u White 2.

Jako první musím ovšem zmínit nově uvedené pokémony. Přibylo jich 156 (zatím nepřekonaný rekord – oproti předešlé generaci je jich prakticky o 50 víc), což je super, ale jejich design mi přijde v drtivé většině dost pofidérní nebo přímo ošklivý (namátkou Tornadus-trio nebo linie s vývojovou fází Conkeldurr), proto je pro mě pátá generace prozatím nejhorší (z hlediska hratelnosti potom druhá nejhorší). Je zajímavé, že zatímco předešlou generaci s Diamond a Pearl nepochopitelně roztáhli v seriálové verzi natolik, že se vysílala po čtyři roky (zatím nejdéle), série Black a White měly klasicky tři roky. Naštěstí však ubyla řada nesmyslných podmínek pro evoluce; zůstaly hlavně ty vyměňovací a různé evoluční kameny. Co se týče legendárních pokémonů, hlavní tahouni jsou Reshiram a Zekrom. Ve White chytnete paradoxně černého Zekroma a v Black zase bílého Reshirama. V druhém díle je to zase pro pořádek přesně naopak. Dračí trio doplňuje Kyurem. Příliš nechápu přítomnost Victiniho, což je takový ušatý zakrslík, jehož navíc nacpali hned na začátek pokédexu, a tím narušili dosavadní kontinuitu vedení startérů. Pak jsou tu dvě trojice: Cobalion, Virizion a Terrakion; a úplně divní Tornadus, Thundurus a Landorus. Aby jich náhodou nebylo málo, tak tvůrci ještě přidali další solitéry. Keldeo, Meloetta a Genesect uzavírají pokédex. Zrovna poslední tři se dali získat během rozdávacích eventů, takže dnes už je nezískáte, stejně tak Victini. Internetové funkce jsou již vypnuty.

Jelikož mi bylo celkem jedno, kterého legendárního si vyberu (a tím i verzi hry), rozhodoval jsem se podle něčeho jiného, a sice podle bonusové lokace, která se odemkne v závěru hry, a která je v každé verzi jiná. V Black se vám otevře černé město (Black City) a ve White zase bílý les (White Forest, zkrátka město a lesní vesničková lokace), ve městě je hodně trenérů a v lese zase můžete chytat další pokémony. Tato funkce je zachována i v pokračování hry, ale jsou tam do ní přidány i další bonusy.

Startéři páté generace jsou Snivy, Tepig a Oshawott. Začínáte ve vesničce Nuvema v regionu Unova v roli mladíka Hilberta nebo dívčiny Hildy. Tentokrát se ani jeden z nich neobjevil v seriálu, ale aspoň Hilbert se na okamžik zjevil v 15. epizodě Pokémon Generations (pětiminutové díly s představovačkou hlavních událostí v herní sérii) na zádech Zekroma. Jeho kámoš a rival je Cheren a kámoška zase Bianca. Společně jsou pověřeni profesorkou Juniper, aby se vydali na cestu po regionu i s novým startérem. Hlavním hybatelem děje je N, zatím dle mého názoru nejpropracovanější záporák z core her. V zásadě jde o mladého trenéra s tajemnou minulostí. Jeho matka zemřela za nevyjasněných okolností, přičemž mu tím zachránila život. Jelikož se N už odmalička projevoval nezkaženým charakterem a schopností rozumět pokémoní řeči, jeho nehodný otec Ghetsis se ujal chlapcovy izolované výchovy jakožto budoucího vůdce zločinecké organizace Team Plasma (až na to, že Ghetsis má své vlastní plány). N se skutečně stal králem organizace a přijal za svou myšlenku na osvobození všech pokémonů z područí lidí. Ultimátním cílem je vytvoření dvou oddělených světů – jeden pro lidi, jeden pro pokémony. Zda se mu to povede, záleží jen na hráčovi. Mohu jen zmínit, že svou úlohu sehraje právě legendární dračí trio, nicméně celá ta situace s N a Ghetsisem má nějaký smysl až před elitní čtyřkou, do té doby je to klasická pokémoní vata, kde celkem o moc nejde.

Postup hrou naštěstí není nikterak náročný. Vlastně se hraje docela svižně, vadilo mi jen, že veškeré animace týkající se vzájemné interakce s trenéry či pokémony jsou jaksi pomalé a uměle prodlužují hru, tím spíš, že jich je klasicky opravdu hodně. Většina měst má ucházející design. Vlastně si pamatuji spíš některé, co se mi moc nelíbily (Castelia jako předchůdce Lumiose City z X a Y nebo Nimbasa City přeplněná různými „zábavními“ a soutěžními podniky, které jen hloupě lákají a opět zdržují hru). Měl jsem tu čest vstoupit i do Black City v opačné verzi a tam jsem pak nechtěl zůstat ani chvilku, jak bylo všude temno a depresivno. Ale naopak zase musím pochválit přírodní lokace, z nichž některé se podle mne hodně povedly – spousta vodopádů, lesíků a přírodních prolézaček; i nějaká ta zajímavá jeskyně se najde…

Co se týče soundtracku, ten mi zase přišel poněkud pofidérní ve stylu: tak hlavně, aby tam něco bylo. Myslím, že jedinou skladbou, co jsem občas poslouchal víc, byla melodie ze surfování na vodě. Zalíbil se mi ovšem jeden hudební nápad z vesničky s mostem zvané příhodně Village Bridge. Tam najdete postávat pěvce, s nímž můžete promluvit a on začne zpívat skutečnou (poněkud tesknou) píseň s jasně rozeznatelnými japonskými slovy, která hraje jako track na pozadí. Když promluvíte s kytaristou, tak se přidá se svou akustickou kytarou. Na mostě stojí týpek, jenž se může přidat se svým beatboxem a o kus dál je ještě dívka, jež ráda obohatí skladbu o svoji enku (enka je japonský hudební žánr, jenž má moderním stylem upomínat na tradiční japonskou hudbu). Takže tam můžete jen tak postávat na mostě a pořád dokola poslouchat píseň o dědkovi stojícím v šeru, pozorujícím racky (tedy zřejmě Wingully). Takže dycky most.

Z novinek jsou tu hlavně animované sprity a nové bitevní souboje ve třech (3 vs 3) a rotační bitvy, kde je pokémoní tým po třech na jakémsi kruhu a pootáčejí se podle toho, kdo je na tahu. Na první vyzkoušení je to zajímavé, ale pak už to spíš zase jen zdržuje. Pak přibyla spousta vymožeností s nutností internetu a interních infra systémů, ale ty už jsou (pokud vím) neaktivní, takže nic atraktivního se z nich již vytřískat nedá. Byla přidána změna ročních období (měnící se reálně vždy po měsíci), která má smysl ale jen v rámci zimy, protože na některá místa se dá dostat, jen když namrzne, a zase naopak. Aspoň, že pokémon Sawsbuck mění formu podle sezóny. Také byly přidány opět nějaké další útoky; ovšem HMka jsou klasicky inspirovaná z předchozích her. Jinak na 3DS jsou pomalé nejen animace, ale hlavně ukládání pozice, která někdy trvá déle než na co jsem u poké her zvyklý.

Zbyla tedy především hratelná, košatá kostra hry, která dokáže nabídnout rozporuplný svět s pátou generací, tedy pokud ji vnímáte podobně jako já. Po poražení elitní čtyřky se otevře průchod do závěrečné oblasti s dalšími městečky (včetně zmiňovaných White Forest / Black City v Black) nebo do tajemné lokace Giant Chasm, kde čeká ten onen ultimátní legendární pokémon, a zpřístupní se zbylí pokémoni k zaplnění pokédexu (samozřejmě že mnohé budete muset přetáhnout odjinud). Pokud vás zajímají jednotlivé změny v Black a White, tak ty se týkají chycení příslušné legendy, opět zmiňované zpřístupnění Black City v Black a White Forest ve White, a omezený výskyt pokémonů v přírodě dle verze hry. Zbytek změn jsou jen kosmetika v rámci některých měst a lokací, případně trenérů, to už ale těžko bude někoho zajímat (mimochodem, šampion na dračím stadionu, Drayden, je dost creepy postava. Fakt „díky“ tomu, kdo ho navrhoval). Takže na konec hodnotím o drobet hůře než předchozí generaci, ale v rámci doplnění vzdělání core poké her to není úplně odpadový průseřík.

Pro: Unova je plná pěkných přírodních lokací; velký počet pokémonů; relativně zajímavý záporák.

Proti: Unova je plná nehezkých městských lokací; pofidérní design pokémonů; relativně natahovaná zápletka.

+11

Pokémon Platinum Version

  • DS 70
Splnené v rámci HC módu hernej výzvy 2018 - 7. "Nejen PC živ je člověk"

Z prvých troch generácii pokémon RPG hier som si zahral a prešiel všetky. Napriek tomu, že v jednotlivých generáciach sa jednalo častokrát takmer výlučne o kozmetické zmeny, pokémonu sa podarilo niečo, čo máloktorej hre. Vytvoril si jednu formulu, ktorú s malými obmenami používa dodnes a čuduj sa svete, je to stále chytlavé a človeka baví preskúmavať svet, ale hlavne chytať a vyvíjať nové a nové druhy pokémonov. Samozrejme aj ich levelovanie a jednoduchý, ale zábavný bojový systém tiež fungujú.

O to viac som bol sklamaný zástupcom 4. generácie - Platinum. Nielen, že sú noví pokémoni vizuálne i štylizáciou čoraz menej zaujímaví, ale prechod do akéhosi 3 hre nepomohol, naopak ju pomerne zneprehľadnil a človek sa tak občas stráca v členitom teréne. Nehovoriac o tom, že pribudlu špeciálnych útokov (HM), predmetov a spôsobov ako sa dostať na konkrétne miesta v rôznych lokáciach. Znamená to tak ešte viac backtrackingu. Doteraz každá generácia priniesla nejaké nové herné prvky a módy - špeciálne pokébally a iné predmety, rôzne spôsoby chytania pokémonov, zápasy 2v2, či rôzne eventy a súťaže v rôznych vlastnostiach pokémonov. Mám pocit, že okrem chaotickej grafiky toho táto generácia priniesla najmenej. Dej ako aj prostredia sú častokrát veľmi kúskované a predsa rozvláčne a hra tak neodsýpa. Nintento taktiež akosi zaspalo v čase a hoci sú pokémon hry cielené (nielen) na deti, dialógy pôsobia ako z pred 15 rokov a nikam sa vo svojej infantilite a monotónnosti neposunuli. To isté platí aj pre postavy, kde tých výrazných je akože viac, no ich konanie je častokrát nepochopiteľné a objavujú sa pomerne chaoticky (napr. dôvera Claire v hráčovu postavu, ktorú predtým nikdy nestretla a hneď mu podstrčí pokémonie vajce na vyliahnutie a podobne).

Takisto mnohé 3D lokácie a gym leaders pôsobia iba ako recyklácia tých z prvých dvoch generácii.

Samozrejme, stále je to tá "stará dobrá" pokémon hrateľnosť, ale načo sa trápiť týmto (pre mňa) najmenej záživným dielom, keď si hráči môžu zahrať predpošlé generácie alebo ich remaky, ktoré boli a stále sú podstatne zábavnejšie?

Pro: základna formula - explore, catch, fight stále funguje, občas sú niektoré lokácie zaujímavé

Proti: chaotická 3D grafika, takmer nulový posun, nezaujímaví noví pokémoni, zastaralý writing

+10

Pokémon Platinum Version

  • DS 75
Tak mam za sebou ctvrtou generaci pokemonich her, prinejmensim ty nove, bez remaku HeartGold a SoulSilver. Je to nejstarsi generace, kterou jsem hral tak, jak autori zamysleli (totiz ne jako remake a ne v emulatoru), chvilemi dokonce i na puvodni DS konzoli.

Sice jsem puvodne zacal s Pokemon Pearl, ale velice rychle si poridil i Diamant (nemecke vydani verze Diamond) a Platinum, na kterou jsem rychle presunul jakozto na "definitivni verzi" ctvrte generace.

Co k teto hre rict? Je to opet Pokemon, znacna cast hernich mechanik zustava napric generacemi vpodstate beze zmen. Zase musite cekat, nez dostanete prvniho pokemona, nez dostanete pokedex, abyste mohli chytat dalsi... Samotny zacatek je oproti Diamond + Pearl o neco sviznejsi, coz je plus. Nove pridani pokemoni me z vetsi casti nechali klidnym, rozsireni sinnohskeho pokedexu prinasi snad jen 1/3 novych priserek, z nichz vetsina jsou jen vyvojove faze tech drive znamych.

Co pokladam za neskutecne debilni napad je, ze cast novych pokemonu se v regionalnim pokedexu vubec nevyskytuje a objevi se jen v pokedexu narodnim.

Dalsi debilni novinkou je pouzivani medu k prilakani pokemonu - jsem rad, ze tuto vec v nasledujicich generacich vylepsili/zjednodusili, protoze... posudte sami. Nejprve musite ziskat med. Med pak napatlate na honey tree (ve hre jich je pres dvacet) a pak pockate 6 hodin, jestli se nejaky pokemon nechyti. Vetsinou jde o hmyzi pokemony, ale taky opici Aipom nebo baby Snorlax (Munchlax). Druhy nejvzacnejsi medovy pokemon, Heracross, ma sanci 5%, ze se objevi. Munchlax se objevi pouze na ctyrech nahodne generovanych stromech, ktere muze hrac rozeznat jen tak, ze pokemon se objevi za ctyri hodiny po aplikaci medu - a i pak je sance cele jedno procento, ze to bude Munchlax! WTF?

Manaphy je mozne pouze ziskat jako vajicko prenesene z Pokemon Ranger. A takovy Spiritomb se objevi pouze v pripade, ze v podzemi (specialni minihra) potkate 35 lidi (tj. ne npc). Podotykam, ze Nintendo uz pred nekolika lety vypnulo sit, ktera tato setkani umoznovala, takze pokud nemate druhou konzoli a nepotkate druheho 35x (nastesti se pocita setkani a ne to, ze je to ten samy hrac), tak smula.

No a pak je tu jeste Feebas, coz je ryba, ktere vubec nemuzu prijit na jmeno. Ze je dostupny az v pozdejsi fazi hry- no dobre. Ze se vyskytuje jen v jednom podzemnim jezere - no ok. Ze to jezero je celkem velike, ryba se objevuje jen ve ctyrech polickach toho jezera, policka se generuji kazdy den nahodne a i kdyz uz se trefite na spravne pole, porad ji jeste nemusite chytit napoprve - wtf wtf? To si strcte nekam. A kdyz uz ho nahodou chytite - jak se z ryby stane Milosevic... vlastne Milotic? Ne levelovanim, ne kamenem, ne tradem, ne tradem s predmetem, ne pri znalosti nejakeho move nebo dokonce s vysokou hodnotou pratelstvi, ale - vysokou hodnotou krasy!

Kdyz uz jsem posbiral a vyvinul vse, co se dalo, jeste rad jsem pouzil produktu firmy Datel a poridil si cheatovaci zarizeni. Ten pocit! Nicmene jsem se behem hrani stale drzel zasady, ze svuj dream team si leveluji poctive. Nakonec jsem (i pres, v teto generaci otravne fungujici, expshare) porazil elite four s vytradeovanym Infernape na levelu 70, zbylymi startery kolem levelu 50-55 a chudakem Luxiem na 40 (problemy mi zase delal Gyarados, ktery mi vsechno sundal na jednu ranu a nakonec jsem ho daval Staraptorem s Fly).

HeartGold a SoulSilver nejspis necham byt, nove kusy se prodavaji za nesmyslne vysokou cenu a u starych zase neni pokewalker.

+8

New Super Mario Bros.

  • DS 90
Pre mňa, ako fanúšika konzôl Nintendo a človeka, ktorý drtí hry už viac ako 20 rokov, je tento anglicky hovoriaci taliansky inštalatér pochádzajúci z Japonska srdcovka. Vďaka môjmu známemu sa mi teraz do ruky dostalo Nintendo DS Lite, takže som hneď vedel, po akej hre vyštartujem.

V hre New Super Mario Bros. sa Nintendo vrátilo ku klasickým 2D levelom, kde bežíte zľava doprava. Jeden by povedal, že takýto štýl je už dávno preč a nemôže to byť zábavné. Opak je pravdou. Toto je zábavné a veľmi. Nájdete tu 8 svetov, z ktorého každý obsahuje určitý počet levelov. Na konci každého sa aj teraz nachádza hrad, kde musíte poraziť bossa, no tentokrát sa tento boss môže nachádzať aj v menšom hrade uprostred sveta. Okrem toho sa tu nachádzajú aj špeciálne miestnosti, ktoré si môžte otvoriť pomocou nazbieraných mincí a získať tam nejakú špeciálnu schopnosť. Okrem klasického zväčšenia a strieľania sa tu nachádzajú aj hríby, ktoré Vás môžu zväčšiť, zmenšiť alebo Vám pridajú pancier. Hra umožňuje mať aj jedno vylepšenie v zálohe a použiť ho v prípade potreby. Vďaka tomu sa môžete dostať na tajné miesta a miestností, do ktorých by ste sa inak nedostali. Prechádzanie levelov a zbieranie mincí vyzerá zo začiatku ľahko, ale obtiažnosť postupne stúpa a neskôr zistíte, že Mário nie je hra pre deti. Nájsť niektoré mince je naozaj ťažké. Ak sa budete chcieť dostať všade a vyzbierať všetko, tak budete musieť hrať niektoré levely viackrát a byť naozaj pozorný. Okrem klasickej kampane sa tu nachádza aj celá rada mini hier a pokiaľ máte kamaráta, ktorý má tiež Nintendo DS, tak si môžte prepojiť konzoly a súťažiť spolu alebo hrať proti sebe v režime Mario vs. Luigi. Vďaka tomuto všetkému viete v New Super Mario Bros. utopiť pekný počet hodín.

Príbeh je tu nečakane rovnaký ako v každej hre s týmto inštalatérom. Princezná Peach bola opäť unesená a Mario je jediný, kto ju môže zachrániť. Ani grafika nie je iná. Je to tá typická Nintendovsky-Mariovská. A vadia tieto veci niekomu? Ja si myslím, že nie. Táto hra je proste milá sranda s perfektnou hrateľnosťou, ktorá len tak ľahko neomrzí.

New Super Mario Bros. je pre oldschool gamera parádny návrat do starých čias. A pokiaľ ste sa s Mariom ešte nestretli, tak to vyskúšajte v tejto hre. Toto je dôkaz, že ešte stále môžu existovať perfektné hry na 2D štýl.

Pro: perfektná hrateľnosť, tajné miestnosti, nové vylepšenia, možnosť hrať kdekoľvek

Proti: miestami nie úplne najlahšie, nemožnosť hocikedy dať save

+8

Phoenix Wright: Ace Attorney

  • DS 75
  • 3DS 75
Nejaky ten rok zpatky jsem patral po neobvyklych adventurach a vysledkem meho patrani bylo povedomi o seriich Nancy Drew a Ace Attorney. Kdyz jsem pak v lete 2017 patral po tom, co pro mne zajimaveho bych jeste mohl hrat na 3DS, ktere jsem si koupil predevsim kvuli Pokemonum, vzpomel jsem si i na tohohle obhajce.

Nejdriv jsem si za cca 40 liber poridil krabicku s DS verzi. Po rozehrani druheho pripadu jsem zjistil, ze je k dispozici i remaster prvnich tri epizod za min nez 30 euro, tak jsem si ji taky poridil. Vylepseni grafiky je tu znat. Moznost vriskat "Objection" a "Hold it" vlastnim hlasem je sice zabavna, ale zkusil jsem si to jen jednou. Foukani do mikrofonu v ramci snimani otisku uz bylo trochu mimo, nastesti slo jen o tu bonusovou epizodu, vytvorenou pro DS.

Sekvence vysetrovani me prilis nebavily, prechody mezi lokacemi dle meho nazoru nejsou reseny prilis stastne a prebihani mezi nimi byla dost otrava. Naproti tomu jsem si celkem uzival samotna soudni preliceni.

Jsem zvedavy na dalsi dil, stejne tak jako na film:-P
+6

Assassin's Creed II: Discovery

  • DS 50
Na Discovery jsem se poměrně těšil, už proto, že Ezio je mým favoritem (zatím jsem neměl příležitost hrát nic novějšího, než Unity). Bohužel je Discovery jen osekanou verzí (už tak nic moc) Altair’s Chronicles s ještě horší grafikou a především neskutečně otravným stealth systémem. Silně zredukovaný je i pohyb po lokacích, kdy mi přišlo, že se zde vývojáři oprostili od pohybu do hloubky jednotlivých obrazovek a zůstala jen klasická plošinovka. Dialogy jsou sice kompletně nadabované, ale Ezia už nemluví ten samý herec, což je opět otrava. Opět jsem se při hraní nedostal příliš daleko (rozhodně jsem odehrál míň, než v Altair’s Chronicles) a hra mi nedala žádný důvod k pokračování. Za sebe říkám – ruce pryč.
+6

Assassin's Creed: Altaïr's Chronicles

  • DS 55
Je třeba mít na paměti, že mám sérii Assassin’s Creed celkem rád a že jsem hrál na PC všechny singleplayer hry ze série, které můj (už poměrně dýchavičný) notebook rozjede. Dále by se mělo přihlédnout k faktu, že jsem si DS/2DS/3DS (ano, všechny tři) pořídil především kvúli Pokémonům a kromě vizuálních románů série Phoenix Wright jsem tu vpodstatě nic jiného nehrál – a jen s velkými obtížemi hledám tituly, které by mě zaujaly.

Na sérii AC mě baví (silná, ale i dost volná) inspirace historií a filmovým způsobem podaný příběh. Boje samotné mě baví už méně a úkoly závislé na rychlosti a přesnosti provedení (např. akrobatické sekvence na čas) mě nebaví vůbec. Altair’s Chronicles bohužel obsahuje jen velmi málo toho, co se mi líbí, a naopak příliš toho, co se mi nelíbí a nejde mi. Boje samotné by byly ok, to, že se občas do souboje vůbec nesmím dostat, jinak mise skončí, to je neskutečná otrava. Nejhorší jsou ale sekvence, kdy se hráč musí vypořádat s pohybujícími se plošinkami (ať už se pohybují horizontálně, vertikálně nebo se zasunují do zdi), bodáky (statické i vysunující se) nebo nášlapná tlačítka, prostě elementy, které byly už v Prince of Persia a už tehdy mi neskutečně pily krev. Vysoká obtížnost i na easy je prostě pro mé nešikovné ruce příliš. Dostal jsem se (po mnoha obtížích) až do stok a hra mě svou nepřístupností otrávila natolik, že pokračovat nehodlám.

A abych nezapomně na grafiku: ta je neskutečně ošklivá... Co se meziher týče, ty jsou také neskutečně frustrující a zvláště výslech jsem musel do zblbnutí opakovat, protože jsem se prostě stylusem do těch QTE kroužků nemohl trefit (a prsty mám moc velké).
+5