Herní výzva 2025 – 10. Crash (Hardcore)
Na poměrně dlouhou dobu poslední zastávka ve 2. světové válce v rámci série Call of Duty byla pro mnohé takovou mezizastávkou mezi prvním a druhým dílem Modern Warfare. Za mě se však stále jedná o jeden z nejlepších dílů této série. Jak vypadá Call of Duty roku 2008 dnes, po více než 15 letech?

Dodnes si pamatuji, že tato hra byla jedním z důvodu rozhoupání se k pořízení nového herního stroje. Když jsem hru poprvé zapl, pochopil jsem rychle proč. Detaily byly v té době velmi povedené a zpracování globálního konfliku působilo až neuvěřitelně.

Co se týče samotného příběhu, ten nás tentokrát zavedl na obě významné strany konfliktu. Sovětský svaz proti nacistickému Německu doplňoval konflikt USA a Japonska stejně povedenou měrou. Hře to dodalo dost výrazně na zábavnosti, protože hned po sobě jdoucí mise byly často velmi rozdílné. Boje z měst se protínali s bitvou uprostřed lesů.

V samotné hratelnosti jsme se nedočkali nijak zásadního rozdílu. Stále by bez vás ta válka nebyla a ačkoliv to už zde nepůsobí tak okatě, vždy a všude se čeká na vás. Co je naopak dle mého asi největším záporem této hry je, že její druhotné jméno by mělo být Call of Grenade. Zkrátka na vyšší obtížnosti (především na obtížnost nejvyšší) je nějaké delší krytí naprosto nemožné, protože během několika sekund jste zasypání tolika granáty, že je každý pohyb rozhodující. Chvílemi se jakékoliv taktizování naprosto vytratí a člověk si připadá, jako kdyby hrál Doom z roku 2016.

Abych se vrátil k původní myšlence, tedy jak hra vypadá dnes, zůstal jsem dost překvapen. Na nových systémech běží bez jakéhokoliv problému a po grafické stránce se na hru dívá stále velmi dobře. Jednoznačně jsem si tím opět potvrdil myšlenku, že hry (nejen ze série Call of Duty) z let řekněme 2005 až 2010 vypadají dnes často daleko lépe, než z odstupem času hry z let 2010 až 2015. Pokud by někdo dnes již klasický díl série vynechal, určitě bych doporučil tento rest dohnat. I po tolika letech se jedná o velmi kvalitní titul, který jen nechává vzpomenout na to, jak to vlastně všechno se sérií Call of Duty začalo.

Hodnocení: 85 %

Herní výzva 2025 – 5. Zase práce! (Hardcore)
Na úvod bych rád zmínil, že můj komentář se týká hry včetně všech doposud vydaných Expansion Packs. Během hry jsem se je snažil průběžně využívat co možná nejvíce. Jak se tedy hraje poslední díl The Sims po takřka 11 letech od vydání v takřka ve skoro „ultimátní edici“?

Obsah mé edice v době psaní recenze (pouze hlavní rozšíření):
The Sims 4
The Sims 4 – Get to Work (Hurá do práce!)
The Sims 4 – Get Together (Společná zábava)
The Sims 4 – City Living (Život ve městě)
The Sims 4 – Cats & Dogs (Psi a kočky)
The Sims 4 – Seasons (Roční období)
The Sims 4 – Get Famous (Cesta ke slávě)
The Sims 4 – Island Living (Život na ostrově)
The Sims 4 – Discover University (Hurá na vysokou)
The Sims 4 – Eco Lifestyle (Ekobydlení)
The Sims 4 – Snowy Escape (Život na horách)
The Sims 4 – Cottage Living (Život na venkově)
The Sims 4 – High School Years (Střední škola)
The Sims 4 – Growing Together (Rodinný život)
The Sims 4 – Horse Ranch (Koňský ranč)
The Sims 4 – For Rent (Nájemní bydlení)
The Sims 4 – Lovestruck (Láska volá)
The Sims 4 – Life & Death (Život a smrt)
a spousta dalších menších balíčků 

Přiznám se, že už při vydání čtvrtého dílu, jsem byl asi jako řada dalších hráčů poměrně dost zklamán. Dost věcí se zhoršilo, grafika za mě od počátku nebyla nic moc (co teprve při bližším detailu) a obecně hra ztratila něco ze svého kouzla. Narozdíl od dílu přechozího alespoň tedy technická stránka hry je na mnohem lepší úrovni a načítání zde probíhají v rámci sekund. Během těch dlouhých let vyšla celá řada rozšíření, která umožňují propracovanější studium na univerzitě (opět), mazlíčky (opět), cestovat na dovolené (opět) a dokonce se bude střídat i počasí (překvapivě, opět…). Zkrátka ani tento díl není výjimkou a takřka veškerá rozšíření jsou jen „moderní“ provedení toho, co už tu bylo. Samozřejmě čest zmíněným výjimkám, ale těch opravdu moc není.

Už při vytváření simíka na hráče vyskočí nepřeberné množství úprav, oblečků, tetování, účesů a mnoho dalšího. O to více je zarážející, že vtvořit postavu, která alespoň trochu vypadá k světu je někdy nadlidský úkol. Mnou vždy používaný postup, tedy využití náhodného generování simíka a poté už jen doladění detailů, zde opravdu nedoporučuji. Strávil jsem proklikáváním asi 5 minut a výsledky, které hra generuje snad ani není třeba detailněji popisovat. Ale každopádně, zasmějete se… (nebo rozbrečíte) a hodně.

Když už se hráč dostane do hry k volbě vhodného pozemku k žití, je zaplaven lokacemi, kde vlastně žít. To není nutně kritika, města jsou opravdu různorodá a vybere si každý. Nutno zmínit, že města byla přidána postupně s rozšířeními, původně jich opravdu tolik opravdu nebylo. Lze jít samozřejmě cestou zakoupení domu/bytu a následných úprav, nebo začít od začátku a vše si postavit sám. Stavba také doznala změn, a to od předpřipravených místností po větší možnost nastavení dílčích detailů a materiálů.

Po nastěhování nastává ale zaplavení vším, co hra nabízí. Jeden tutoriál přes druhý, pořád někdo volá (vzpomněl jsem si na Need for Speed z roku 2015, kdy člověk během hry provolal snad polovinu herní doby). Hned začne někdo chodit na návštěvu, začnou vyskakovat svátky a denní události (opět jedna z novinek rozšíření) a než se z toho hráč vzpamatuje je herní noc a simík chce spát. Do toho si najít práci (nebo studovat) a zkrátka prostě žít (pauzování hry používám jen velmi zřídka). Nabídka zaměstnání je velmi bohatá. Některá je opět v rámci rozšíření možné přímo vykonávat (a ano i to už tu dříve bylo) a jiná probíhají jako obvykle tak, že simík na několik hodin zmizí a vrátí se unavený.

Během mého hraní jsem vyrazil studovat na univerzitu. Volba padla na studium fyziky, které by výrazně usnadnilo dosažení mnou vybraného zaměstnání mechanického inženýra. Po několika pokusech se přijetí podařilo (škola automaticky simíka nepřijme, musí mít alespoň nějaké znalosti v oboru) a simík vyrazil vstříc koleji. Zde studium probíhá obvyklým způsobem. Přednášky, úkoly, samostudium, zkoušky a na závěr samozřejmě promoce. Bydlet je možné doma případně na zmíněné koleji, kde jsou také ostatní studenti. Jediný problém může činit v tomto případě jídlo, jelikož to je dostupné pouze v některé oblasti univerzity a jen po určitou dobu. Je však možné si na pokoj zakoupit lednici a další spotřebiče, což jsem však zjistil až v samotném závěru studia. Nákup spotřebičů totiž neprobíhá standardně jako při vybavování domu, ale je nutné jej zakoupit ve speciálním krámku v kampusu. Stejně tak se zde výrazně projevuje jeden z neduhů celého čtvrtého dílu The Sims. Kampus univerzity je poměrně malý a všechny budovy jsou hned takřka vedle sebe. Abyste se ale do vedlejší budovy dostali, musíte „Cestovat“ a projít si načítáním. Zkrátka žádný plynulý přesun, který mi v předchozím díle přišel opravdu revoluční. Tady z důvodu přednášek, občerstvení a studia musíte „cestovat“ několikrát denně. Další věc, která je ve hře nová jsou již zmíněné svátky a události. Ačkoliv jsem rád, že hra obsahuje Vánoce, oslavy Nového roku a další, tak opravdu netuším proč by měl být můj simík introvert smutný když udělal těžkou zkoušku, ale přeci dostatečně neoslavil den sběru jablek. Ano, svátky se dají vypnout, ale to by zase byla škoda protože samotný nápad mi přijde zajímavý. jen je to opět nedokonalé.

Po dostudování a hledání práce jsou tedy dvě možnosti kariéry. Aktivní a pasivní. Ačkoliv aktivní povolání se zdá být zajímavé a opravdu několik herních dnů i je, nakonec nastane absolutní repetetivnost, která může eskalovat až záměrné změně povolání. Ačkoliv i to může působit realisticky (ne každý je v práci rád a baví ho to), tak zde ta repetetivnost nastává až zbytečně brzy. Ostatní zaměstnání tedy spočívají pouze v odjezdu práce, sem tam nějaké pracovní volby a následně doma práce pro lepší možnosti povýšení (zvyšování dovednosti, úkol a jiné). Zajímavou možností je zde Homeoffice, kdy nějakou dílčí činnost vykonáváte i doma.

Daší rozšíření typu dovolených a ročních období obsahuje další spousty možností a je opravdu až překvapující kolik těch možností vlastně je. Sci-fi prvky, upíry, vlkodlaky (což je potom obsahem především menších rozšíření) a podobné výmysly jsem ve hře nikdy moc nemusel a bohužel zde jsou snad v ještě větší míře než kdy dřív. Každý je najednou upír nebo vlkodlak, což mi osobně připadá jako jedna z největších zbytečností hry. Kdybych to chtěl, zapnul bych si The Elder Scrolls V: Skyrim. Je pravda, že chudost původní hry (která je již dnes zdarma) byl jeden z hlavních důvodů proč jsem si čtvrtý díl neoblíbil. Teď je to vlastně naopak. Možností je možná až moc a času až příliš málo. Já vím, simulátor života, ale opravdu mi přijde, že bez použití cheatů je velmi složité si hru nějak více prožít a prozkoumat. Navíc když do toho máte herní rodinu a málo peněz za nízkokvalifikovanou práci, jelikož váš simík je prostě trouba. Bez vypnutí stárnutí si toho ve hře simík opravdu příliš neužije a je třeba fungovat napříč několika generacemi.

Původní kouzlo série ze čtvrtého dílů původně vyprchalo takřka úplně. Roky vývoje a rozšíření (a opravdu hooodně peněz, co za to v součtu chtějí) se však na hře podepsalo alespoň trochu pozitivně. Najednou je toho opravdu hodně, co dělat a nuda se dostaví snad jen v repetetivním zaměstnání. Je škoda, že alespoň nyní není další díl v plánu (alespoň ne veřejně). Možná by už po těch letech opravdu přišlo vhod udělat krok vpřed. Ačkoliv… samozřejmě je tu vždy ta možnost, že místo kroku vpřed to budou dva kroky vzad. O tom už ale to herní odvětví bohužel je.

Hodnocení: 80 %

Herní výzva 2025 – 6. Nekonečné čekání (Hardcore) 
Hodně vody uteklo od posledních dílů série S.T.A.L.K.E.R., za tu dobu se herní průmysl vyvinul ve všech směrech (ačkoliv ne jen v těch dobrých). Z mého pohledu se však o tak dlouhou dobu nejedná, jelikož jsem k sérii přičich teprve nedávno a takřka hned po sobě dohrál všechny dosavadní díly. Otevřenost světa, atmosféra, ale často i ten příběh mě opravdu zabavil na tolik, že díly utekly jako již zmíněná voda. Jaký posun tedy v sérii nastal po tolika letech komplikovaného vývoje?

Pokud jste sérii měli rádi kdysi, budete ji mít nemálo rádi i dnes. Z atmosféry, která již tenkrát stála za to, se vyklubalo něco neskutečného. Anomálie, příšeří, noc, ale někdy klidně i jen západ Slunce dokáže vytvořit nezapomenutelný zážitek. Grafická stránka hry je velmi specifická, kde v jednom záběru vypadá zastarale, ale hned při dalším vypadá až neuvěřitelně.

Herní svět je v tomto díle jedna z hlavních věcí, kterou bych bez pochyb vychválil. Pokud si pamtujete některé lokace z původních dílů, zde je též takřka zaručeně najdete. Mapa dává smysl a tím, že jsem podobné lokace v předchozích dílech zkoumal poměrně nedávno, byl jsem z mapy opravdu nadšen. Příběh, ačkoliv ne s každým se shoduji, je tak akorát odpovídající sérii. Není to žádné zlomové dílo, ale i tak je zápletka a konečné rozuzlení (opět je k dispozici vícero konců) působí velmi zajímavě. Hlavní hrdina taktéž mluví, což je velké plus oproti skoro až konkurenční sérii Metro.

Abych jen nechválil je třeba se dotknout také těch negativních přínosů nového dílu. Ačkoliv AI nepřátel není minimálně zatím nijak zvlášť propracovaná (vývojáři stále slibují opravu), tak pokud se s nimi dostanete do přímé konfrontace, takřka neminou, a to na žádnou ze tří obtížností. Náboje jim nikdy nedojdou a o to více paradoxně působí, kdy při následném sběru lootu u sebe má nepřítel maximálně 3 nebo 4 náboje. Pokud je nepřátel více, tak se celý souboj skládá ze střelby, krytí a neustálým používáním lékárniček. Samotné souboje jsou celkem neduhem i velké mapy, jelikož pokud nechcete často využívat (minimálně z počátku) předražený rychlý přesun, strávíte chůzí velmi podstatnou část herní doby. Během těchto přesunů narazíte na nepřátele, ať už v podobě lidských nepřátel nebo mutantů, až zbytečně často. S přesunem také úzce souvisí to, že hlavní hrina Skif nejspíš neni žádný silák ani sporotovec. Už pár věcí v batohu znamená přetížení a tím zmenšení už tak poměrně malé výdrže. Přesuny jsou tím pádem ještě zdlouhavější. K dispozici je také opět mnou příliš nevyužívaná mechanika artefaktů, které jsem nikdy na chuť úplně nepřišel.

Samotný pocit ze střelby je opravdu jeden z nejlepších, na který lze dnes narazit a vybavení funguje na velmi podobném principu jako předchozí díly. Domácí lokace obsahují sdílenou bednu s neomezenou kapacitou, kam lze uložit nepotřebné haraburdí. Dále se zde nachízejí technici, obchodníci, lékaři a další.

Na závěr bych se rád zmínil k technickému stavu, o kterém toho lze od vydání načíst asi nejvíce. Zkrátka, jsem asi jeden ze šťastnlivců, kterým hra takřka od začátku funguje bez větších komplikací. Na drobné bugy, které znemožňují splnění především vedlejších questů jsem sice narazil, ale vždy se jednalo pouze o bug, který bylo možné opravit načtením maximálně pár minut starého savu. Největším problémem pro mě alespoň z počátku bylo několikaminutové načítání Shaderů při každém spuštění hry. To však lze obejít po prvotním načtení mírnou úpravou souborů hry. Následně jsem měl tedy hru připravenu do půl minuty od spuštění.

Jak tedy hru shrnout. Za mě, jakožto pro poměrně nového fanouška série se jedná bez pochyby o nejlepší díl, který kombinuje vše skvělé na původní trilogii a přidává ještě něco navíc. Dostal jsem přesně to, co jsem očekával. Všeho bylo víc, vše bylo zajímavější, hezčí a otevřenější. Samozřejmě technický stav dělá hodně a věřím, že některým hru výrazně zkomplikuje. Snad se i tam dočkáme opravy.

Hodnocení: 90 %

Herní výzva 2024 – 7. Ve stínu pixelů (Hardcore)
Na úvod bych chtěl zmínit, že ačkoliv již dlouhá léta slýchám o této sérii ze všech stran (ať už pozitivní nebo negativní informace), nikdy jsem žádný z dílů nehrál ani neviděl. Do hry jsem tedy vstupoval jako úplný nováček v sérii. Jak tedy hra vypadá z pohledu sérií nepolíbeného hráče?

Ještě před vydáním hry, jsem tento díl vyhlížel s pocitem, že by to konečně mohl být ten pravý vstupní bod.. Když došlo k vydání, hra dle recenzí nezklamala ale ani se nejednalo i žádný zázrak. Z prvních trailerů a recenzí jsem si hru stále více a více přirovnával k pár let starému Call of Cthulhu, které mi kdovíjak povedené zrovna bohužel nepřišlo. Z tohoto důvodu jsem se ke hře dostal až  „po nějaké té slevě“. Mohu říci, že si trpělivost nevyčítám, právě naopak…

V porovnání s Call of Cthulhu, jsem asi nemohl být blíže. Ve výsledku co dané hry liší je především pohled (third/first person) a to, že v Alone in the Dark se bez zbraně takřka neobejdete. Další velkou inspiraci vidím v sérii Resident Evil a to především v poszupném odemykání dveři a objevování dalších a dalších lokací v hlavní budově. Opakuji, původní díly jsem nehrál, popisuji spíše podobnost.

Atmosféra hry by se dala krájet a první setkání s vizí působí opravdu dost hororově a strašidelně. Grafická stránka hry je také povedená a dává hře své kouzlo. Strach se bohužel postupem hry vytrácí a nebýt mé arachnofobie, asi bych se v průběhu celé hry ani nelekl. Velmi zajímavým prvkem hratelnosti je postupně se vyvíjející „hlavní základna“ vila Derceto. Změny jsou patrné a vyvíjí se s příběhem. Určitě potěší, že příběhová linka je protnuta několika misemi mimo Derceto a zavede hráče do jiných dob i míst například do Egypta, na starý parník v bažině nebo do zákopů první světové války.

Co se příběhu týče, tady jsem byl bohužel zklamán asi nejvíce. Celou dobu jsem moc nevěděl, co vlastně od příběhu čekat a jeho vyvrcholení, bych opět přirovna k Call of Cthulhu a shrnul ve stylu WFT?! momentu. Bohužel, ne z důvodu nadšení. Postavy krom hlavní dvou postav, mezi kterými si lze na začátku hry vybrat, nenadchly. Hratelné postavy přeci jen nějáké to kouzlo mají a jejich alespoň mírně odlišený průběh hrou je určitě pozitivum. Avšak k okamžitému startu nového průběhu za druhou postavu určitě nedonutí.

Jako poslední bych určitě zmínil soubojový systém. Nejedná se o nic příliš propracovaného, ale do hry tohoto typu poměrně sedí. Zbraní je tak akorát a poměrně povedený je také „pocit ze střelby“ který by mohlo závidět i kde jaké FPS. Zbraně kopou, zvuky jsou proměnné podle toho, kde se postava během střelby nachíází a do čeho střílí. Trochu přehnané jsou bossfighty, které působí až jako zbytečné vytrhnutí z atmosféry a příběhu.

Hodnotit tento můj první seznamovací kurz se sérií je poměrně obtížné. Atmosféra a hratelnost jsou určitě nejlepší prvky celé hry. Naopak příběh a strach alespoň v mém případě hře celkem chybí, což je bohužel to, na co jsem u této série spolehál nejvíce. I přes to si však případný další díl ujít určitě nenechám.

Hodnocení: 75 %

Herní výzva 2024 – 10. V záři reflektorů (Hardcore)
Remake původní hry Mafia: The City of Lost Heaven byl z mého pohledu dlouho pouze nepravděpodobný sen. Jednoho dne k oznámení však skutečně došlo a po prvních screenshotech ze hry, jsem nevěřil vlastním očím. Jak nakonec remake české herní legendy dopadl?

Pokud hru lze shrnout jedním slovem tak: nezklamala. Alespoň tedy mě. Příběh zůstává velmi věrný. I tak ale došlo k několika úpravám, které dávají více či méně smysl, například zaměnit krádež diamantů za krádež drog, je dle mého názoru skvělý a reálnější nápad, který se do série více hodí.  Další změny možná malinko upravily vyznění celého příběhu. I to ale nemusí být nutně špatně. Alespoň nemáme příběh založený čistě na způsobu copy/paste.

Druhou věcí, která se dle mého povedla skvěle je obecně grafické zpracování. Měl jsem od výsledku trochu obavy, především po posledním třetím díle. Zde ale město, auta a obecně snad vše dokonale prokouklo. To vše se velmi pozitivně podepsalo i na atmosféře hry, která opravdu na hráče dýchne obdobím 30. let.

Co už je však trochu na pováženou, je bohužel samotná hratelnost. Ta bohužel drží partu s dnešním „tradičním“ stylem: „běž, skryj se, střílej“. Vím, ono co jiného přidat. Ani původní hra nepůsobila kdoví jak komplexně v oblasti hratelnost, ale ten rozdíl bezmála 20 let by mohl být znát. Kde bylo však ublíženo nejvíce jsou vozidla. Tam zkrátka ten pocit, kdy v původní hře byla cítit nejen hmotnost auta, ale i nedostatečný výkon tehdejších vozidel, opravdu chybí. Pryč jsou okamžiky, kdy minimálně ze začátku hry mohla padnout otázka, jestli tam člověk rychleji nedojde pěšky. A působilo to přeci jen poněkud reálněji, ačkoliv se zábavností to často nemělo zase tolik co dělat. Naštěstí nejvyšší obtížnost alespoň zachovala nebezpečí v podobě pozornosti policie, která stále vyžaduje dodržování dopravních předpisů, ačkoliv ve značně zjednodušené formě.

Zamrzí také někdy až výrazné zkrácení některých misí a opravdu za hřích považuji absenci úkolů pro Lucase Bertoneho. Hledání několika aut v rámci Volné jízdy opravdu nepočítám. Přibyly také sběratelské předěmty, z nichž některé mohou příběh ještě mírně rozšířit. Ostatní předměty donutí alespoň poměrně zajímavý svět včetně venkova lépe poznat. Úkoly Volné jízdy bych stavěl asi na stejnou úroveň, jako Extrémní jízdu v původní hře. Nenaštve, ale ani nenadchne. Spousta úkolů Volné jízdy je dokonce z původní Extrémní jízdě převzata takřka 1 ku 1.

Dabing je pro hru samostatnou kapitolou a dle mého se opět opravdu povedl. Zachování několika původních dabérů je opravdu skvělé a některé povedené, avšak často i nové, hlášky určitě lze nalézt i zde. Zvuk a Soundtrack také ostudu původní hře nedělá, ačkoliv těch zapamatovatelných songů a melodií mohlo být přeci jen více.

Remake určitě bezchybný není. Nedostatků je zde dost, ale jedná se dle mého stále o velmi povedený kousek a je vidět, že pokud mají vývojáří ze studia Hangar 13 danou kostru hry, umí také připravit něco velmi pěkného. Vím, že se najde spousta lidí, kteří remake odsoudí se slovy, že dělá akorát tak ostudu původní hře. Ale řekněme si to na rovninu, mohlo to dopadnout daleko hůře a já, který původní hru projde dnes takřka po slepu si známý příběh v nových barvách velmi rád projde znovu. A v tom sám určitě nebudu.

Hodnocení: 90 %

Herní výzva 2024 – 5. Nikdy se nevzdávej! (Hardcore)
První díl pro  „novou generaci konzolí“ v roce 2014 již od prvních ukázek působil jako výrazný grafický pokrok. To se tehdy dle mého také celkem potvrdilo. Byl to také první díl, kdy se Call of Duty pustilo zábran a vrhlo se do daleké budoucnosti. Povedl se tento poměrně revoluční krok?

Zmíněná grafická stránka věci byla tehdy opravdu patrná. Bohužel, nyní po takřka 10 letech, se paradoxně jedná a jeden z hlavní nedostatků. Hra dnes již zkrátka moc dobře nevypadá a dokonce dle mého vyadají lépe některé starší díly série. Ačkoliv hra stínů a světla působí stále na úrovni, textury již tak nevypadají a někdy jsou až opravdu ošklivé. Co však působí i dnes poměrně povedeně jsou obličeje a animace postav.

Co se týče zasazení a světa, to působí v sérii i dnes originálně. Příběh nenadchne, ale hlavní záporak s tváří herce Kevina Speceyho je opravdu uvěřitelný a dokonce snad poprvné v sérii je jeho motivace lepších zítřků i alespoň částečně pochopitelná. Kroky k jejímu dosažení již však nikoliv.

S budoucností přichází také vychytávky, v tomto případě především v podobě exo-skeletu propůjčující lepší schopnosti v podobě superskoků, zpomalení času a dalších. Zbraně jsou taktéž futuristické, ale zároveň stále uvěřitelné. Co se dle mého příliš nepovedlo jsou však určité lokace, které až na pár vyjímek nejsou moc originální a jsou často naporsto zapomenutelné.

Celé se to i dnes hraje poměrně obstojně. Příběh na poměry Call of Duty série není špatný, hratelnost taktéž. Bohužel právě ta grafická stránka zestárla paradoxně nejvíce, ačkoliv to v době vydání bylo největší lákadlo. Záporák Kevin Spacey, futuristické zbraně a hratelnost alá Call of Duty jsou však prvky, které i dnes hru dokáží udržet v poměrně zajímavé kondici a hra tak stále má co nabídnout.

Hodnocení: 80 %

Herní výzva 2024 – 9. Ztraceno v překladu (Hardcore) 
Série Assassin's Creed se v posledních letech rozrůstala a rozrůstala a postupně tím ztrácela stále více ze svého původu. Příběh šel stranou a prim hrálo nekonečně monožství otazníčků a často až nezajímavých vedlejších úkolů. To vše vyvrcholilo v prozatím posledním dílu velké série Assassin's Creed: Valhalla, který dle mého už hraničil s neúnosně velkou mapou a úmornou herní dobou. Nyní ale přichází slibovaná změna alá „návrat ke kořenům“. Jak tento pokus o žádaný návrat až na úplně začátek série dopadl?

Na úvod je vhodné řici, že je hra stále stejně podobná svými mechanikami nedávným dílům. I tak ale určitě zaujme, že mapa najednou nepůsobí nekonečně, příběh se alespoň snaží držet netříštěný pohromadě. Původní myšlenka pouhého DLC je však ze hry vidět na první pohled, což ale nemusí být nutně ke škodě.

Svět je graficky velmi hezky zpracován a opravdu nechá vzpomenout na první díly série, zaměření na stealth naštěstí stále působí spíše dobrovolně a takřka vždy se dá cíle dosáhnout vícero způsoby. Myšlenka v podobě postupné likvidace cílů a odkrývání soupeřů budoucích je zde taktéž zachována. To však časem stejně začně působit poměrně repetitivně i přes snahu originality v různorodém prostředí a alespoň krátkým shrnutím příběhu a motivace daného cíle.

Co mě přeci jen trošku zklamalo byla nakonec hlavní postava. Ačkoliv zpočátku může připomínat hrdinu v podobě Aladina a navíc jeho sny a mystično, které jeho život prochází působí originálně, nakonec je završení jeho vývoje poměrně zbyteně utnuto a nepříliš dobře vysvětleno.

I přes zmíněné chyby a přesto, že daná doba, kdy se hra odehrává nepatří zrovna mezi mé oblíbené je tato „odbočka“ z mého pohledu velmi povedená. Určitě nenadchne každého, ale myslím si, že ani nezklame. Možná by obecně nebylo špatné čas od času udělat ve vícero sériích krok do strany a zkusit to známé obohatit i něčím jiným než dělat vše větší, delší a bohatší. Tak to často totiž bohužel působí jen na první pohled.

Hodnocení: 85 %

Herní výzva 2024 – 4. Tenkrát v Hollywoodu (Hardcore)
Další historická hra od studia Charles Games hráče zavede do vesničky, na které se značně podepsaly odsuny po druhé světové válce. Hlavní postava do vesnice přijíždí a má rozhodnout o osudu vesnické školy, která spoustě lidem připomíná hezké dětství a nebo jim naopak leží v žaludku. Povedlo se studiu navázat na povedený Československo 38–89: Atentát?

Hned při spuštění je vidět, že hra je původním dílem velmi inspirována. Zůstaly hrané filmečky všech osob, což je velké plus, encyklopedie a spousta a spousta textu. Samotný příběh ,který je překvapivě propleten s rodinou hlavního hrdiny, dokáže zaujmout a působí povedeně. Bohužel, závěry hry alespoň dle mého potenciál nedokáže zcela naplnit a ve výsledku hra končí velmi otevřeně bez větších poznatků. 

Rozhovory jsou zpracovány velmi pěkně, jen je někdy problém postavám uvěřit jejich herní věk. V několika případech je součástí rozhovoru také minihra v podobě managementu hospodářství, hraní prší nebo jen výběr, co si při odsunu sbalit a nesbalit s sebou.

Herní doba odpovídá stejně jako minulý díl přibližně dvěma až třemi hodinám a nedá se říct, že by byl prostor k nudě. Co mě naopak trošku mrzí je, že je velmi obtížně opravdu vyčerpat všechny možnost a zaplnit všechna okna popisků u jednotlivých postav. Ani na několikátý pokus opakování celé hry jsem nezjistil, zda jsem pouze neobjevil vše, nebo zda si některé možnosti člověk zablokoval špatnou nebo jinou volbou. Nezaplnil jsem tedy ani encyklopedii všemi pojmy, což se mi v minulém díle povedlo bez problému.

Pro milovníky historie nebo daného období se jedná o povinnost. Těch pár hodin hry si umím představit i jako zajímavý domácí úkol z dějepisu. Věřím, že série těchto historických her bude nadále úspěšně pokračovat jako doposud, jelikož naše historie je stále plná mnoha zajímavých období, která si myslím by bylo velmi vhodné podobným způsobem zpracovat.

Hodnocení: 75 %

Herní výzva 2024 – 8. Cesta do pravěku (Hardcore)

Jednohubka na hodinku čistého času, která je navíc podpořenou tím, že je zdarma. Stojí ale hodina času za to?

Dle popisu se jednalo původně o školní projekt, které nás provede cestou mamuta v rámci putování krajinou s svým mládětem. To je nutné chránit před nástrahou převážně v podobě lidí, kterým je prioritně třeba zabránit mládě zabít. Pomocí této věty je možné hru zkrátka shrnout a popsat vše, co nás v ní čeká.

Herní svět je poměrně stejnorodý, a to i přes jednotlivé změny období. Celá hra spočívá v přechodu do jiné lokace v podobě arény a následné čistky od lidí. A tak stále a stále dokola, že nakonec je i ta hodina možná trošku repetetivní.

Co je třeba pochválit je grafické zpracování světa v podobě líbivé kreslené grafiky a samotné ovládání, které je dobře zpracované. Konec hry možná vede trochu k zamyšlení, což byl nejspíš i účel tvůrců.

Komu hru lze doporučit? To je poměrně obtížná otázka. Hra je zdarma, vyzkoušet ji tedy může každý a věřím, že kdo má rád krátké, jednoduché, ale hezky zpracované hry si ji přeci jen užije. Ostatní však příliš nenadchne.

Hodnocení: 65 %

Herní výzva 2024 – 3. Volání Cthulhu (Hardcore)

Divoký západ je často velmi opomíjenou kapitolou v historii zpracovanou v rámci her. Výraznou změnu způsobila až série Red Dead Redemption. Už ale několik let předtím zde byl pokus o akční hru s adventurními prvky v podobě Call of Juarez, ze kterého se nakonec vyklubala rovnou čtyřdílná série. Jak dnes vypadá její první díl?

Skoro každý rok mám náladu si zopakovat některé z řady mých oblíbených her: Mafia, Max Payne 3, Grand Theft Auto nebo něco ze série Call of Juarez. Již první díl měl i přes svůj „ béčkový “ příběh poměrně originální zpracování především spočívající v hraní za dvě hlavní znepřátelené postavy. Billy, mladík podezřelý z vraždy svých rodičů a jeho strýc, reverend Ray, prahnoucí po pomstě. Příběh nás provede spoustou lokací typických pro divoký západ, které si v několika případech můžeme projít nejprve v opatrnějším tempu Billyho a následně tempem mnohem akčnějšího pojetí v případě reverenda. Tento prvek mi přijde i po letech poměrně originální a zábavný.

Samotné zpracování herního světa se snaží často působit velmi otevřeně, ačkoliv jsou hranice jasně dané.   Nedostanete se nikam, kde by vás hra nechtěla mít, zkrátka povedený klam. Co se týče grafického zpracování, hra zestárla mnohem lépe než řada novějších her. Detaily světa a vegetace nejsou vůbec špatné.

Hra utíká velmi svižně a za chvilku je konec, jedinou výtku bych možná měl až ke zbytečně natahovanému konci, kde se opakovaný průchod lokacemi může zdát až spíše na obtíž. Atmosféru si ale hra drží od začátku do úplného konce na velmi vysoké úrovni.

Na závěr bych hru doporučil každému, kdo má k tomuto období alespoň nějaký vztah. Rozhodně potom pro fanoušky her GUN nebo Red Dead Redempton, kterým bych tento, ale i další díly série (možná krom třetího) mohl doporučit s klidným svědomím a to i skoro dvě dekády po vydání.

Hodnocení: 90 %

Herní výzva 2024 – 2. Láska nebeská (Hardcore)
Málokterá česká hra zaujala svět tak jako Mafia: The City of Lost Heaven. Příběh jako vystřižený z Chicaga ve 30. letech minulého století plný alkoholu, moci, zbraní, přátel a zrady. K tomu všemu navíc otevřený svět a skvělý dabing. Jak působí Mafia dnes po více než 20 letech?

Skvěle. Stále se jedná o pecku, která v našich končinách nemá konkurenta a i přes své stáří působí parádně a nadchne každého, kdo s ní neměl doposud zkušenost (pokud někdo takový vůbec je). Příběh stále působí skvěle a až přes nějaké drobné odchylky nebo nelogičnosti (přeci jen z mého pohledu záměna drog a diamantů z Definitivní edice dává větší smysl) drží hráče v napětí a dokáže probudit emoce i když zná takřka zpaměti každou repliku.

Tím se dostáváme k dabingu, který je plný známých hlasů, z nichž jsou mnozí bohužel již po smrti. I tak je to důvod proč doposud mám vlastně herce Marka Vašuta docela rád a na jeho z mého pohledu památné „Do prdele“ vzpomenu pokaždé, když ho někde vidím. Nejsem žádný odborník na dabing a podobné záležitosti, pro mě hraje prim přirozenost, a to splňuje v případě první Mafia dokonale. Samotná hratelnost je na velmi vysoké úrovni. Dopravní prostředky s porovnáním tehdejšího 3. dílu série GTA, nebo vlastně i skoro každého dalšího pokračování, vychází rozhodně jako vítěz. K tomu všemu dobová hudba. Manipulace se zbraní je také propracované do detailů a okamžitá smrt po zásahu brokovnicí jen podporuje snahu o realističnost.

Náplně misí patří z většiny mezi velmi povedené, některé jsou možná až trošku zdlouhavé (taxi, mise v přístavu). Rozšiřující režim v podobě volné jízdy je jen milé rozšíření a epilog v podobě extrémní jízdy je už spíše komické završení jedné skvělé hry, která si v mnoha ohledech dělá srandu sama ze sebe. Nejedná se z mého pohledu o nijak zvlášť povedenou část, ale i ta má spoustu fanoušků (i přes nedostatky se jedná o mnohem povedenější režim než veškerá DLC k pokračování Mafia II). I po letech se jedná o neotřelou klasiku, která zabaví a nepustí a do samého konce. Auta, zbraně, postavy, příběh vše je na stále velmi vysoké úrovni stejně jako před lety. Legenda tak zůstává legendou a i přes veškerou snahu nevzniklo na našem území nic povedenějšího. A to že pokusů, ani ne tolik špatných, už bylo…

Hodnocení: 100 %

Herní výzva 2024 – 6. Ukradené Vánoce (Hardcore)
Jedna z her, kterou považuji za základní pilíř „her podle filmů“, v tomto případě dokonce zároveň i podle knihy. Série o Harrym Potterovi patřila vždy mezi mé nejoblíbenější v jakékoliv podobě, a i když zmíněné odvětví her podle filmů nebývá nijak zvlášť povedené, zde se myslím, že start do série vůbec nebyl špatný. Samotná série čítá celou řadu velmi povedených a také naprosto katastrofálních her. Jak to ale všechno začalo?

Je jen málo her, které si i po více než 20 letech rád zapnu. Jedním z nich je právě jakýkoliv z prvních tří dílů Harryho Pottera. Přes jeho specifickou, až kreslenou grafiku hra zestárla poměrně málo. Samozřejmě, že ji absolutně nelze srovnávat se standarty dnešní doby a dokonce si myslím, že ani když hra vycházela, nejednalo se o žádný skvost. Co se příběhu týče, ten zná každý, kdo viděl film nebo četl knihu. Za velmi povedené považuji právě kombinaci obou zpracování a hráč znalý filmů zde najde několik rozdílů, které se ve filmu neukázaly. Někdy je tomu i naopak a hra se filmem značně inspiruje.

Pohyb po Bradavicích není tolik otevřený jako v dalších dílech, ale i tak působí poměrně rozsáhlým dojmem. V průběhu se navíc hráč podívá na spoustu jiných míst. Jako je cesta k Hagridovi, jeskyně nebo samotné podzemí Bradavického hradu. Za zmínku stojí také poměrně povedené zpracování famfrpálu.

Hratelnost je velmi plynulá, často jde o načasování. Sesílání kouzel odpovídá tomu, co by člověk čekal. Jejich samotné učení ale nepatří mezi příliš povedené minihry a často jde spíše o náhodu. Hádanky a různé skákačky jsou povedené, avšak i zde často dochází k problému, kdy se Harry musí zachytit na správném místě římsy, jinak beznadějně padá. Některé lokace jsou možná až zbytečně dlouhé a zmínit se také musím o obtížnosti, která působí značně nevyrovnaně. Zatímco celý průběh hry je velmi jednoduchý i pro hráče dětských let, samotné finále v podobě souboje s Voldemortem mi působí potíže i dnes a je to důvod, proč jsem v dětství hru dokázal dohrát snad jen jednou (podobný problém si vybavuji u další povedené hry podle filmu Shrek 2).

První herní zpracování této série lze považovat jako za počátek, od kterého se několik dalších dílů jen inspirovalo a zlepšovalo. Za to si určitě zaslouží pochválit. I po tolika letech hru lze bezpečně dohrát a odnést si dobrý pocit a spokojenost, která často chybí i u dnešních her. Jelikož se jedná o záležitost na pár hodin, určitě po dohrání nebudete litovat.

Hodnocení: 85 %

Herní výzva 2024 – 1. Nemova říše (Hardcore)
Jako hráč, který byl odchován na konkurenční sérii Tomb Raider, jsem byl velmi zvědavý, co vlastně Uncharted nabízí jiného. Nikdy jsem nezabředl do příběhu této opěvované série, pokud se nepočítá pár let staré filmové zpracování. Co tedy nabízí hra jiného, než zmíněný Tomb Raider? Hned na začátek musím říct, že to co mě opravdu nadchlo, byla grafická stránka hry. I přes to, že hra se na PC vydala až několik let po svém prvním vydání, hře opravdu není z tohoto pohledu co vytknout. Scenérie, které umí vykreslit ať už v pralese, na pláních nebo ve městě jsou opravdu povedené.

Příběh musím opět uznat, sérii Tomb Raider opravdu předčí ve všech ohledech (především pak v případě porovnání s posledními dvěma díly, kdy příběh byl v dobrodružství Lary Croft opravdu pomalu okrajová záležitost). Dokonce i přes veškeré obavy mi nijak výrazně nechyběla znalost lore z předchozích dílů natolik, abych si čtvrtý díl neužil. Ačkoliv bych někdy v budoucnu byl velmi rád, kdybych si i jako PC only hráč, mohl znalosti pomocí remasteru/remaku doplnit.

Samotná hratelnost se z mého pohledu dělí na dvě strany. Pohyb ve světě, povedené hádanky a všemožné skoky jsou velmi povedené a například to, že v případě využití lana je nutné skutečně daný objekt obejít a následně lano upnout považuji za opravdu povedený krok. Ačkoliv tím, jak postupně se více a více seznamuji s původně PlayStation exkluzivními hrami, zjišťuji, že takových kroků je v těchto hrách spousta. Řízení dopravních prostředků je zde opět na velmi povedené úrovni. Druhou stranou hratelnosti a tentokrát ne tolik pozitivní je střelba a obecně souboje. Bohužel, zde tomu trochu něco chybí. Ačkoliv chápu, že tato hra není primárně o střílení a boji obecně, tak se zde vyskytuje poměrně často. Pěstní souboje mě taktéž nenadchly a působily poměrně zjednodušeným dojmem.

I tak se jedná v celém spektru pozitiv o poměrně zanedbatelný nedostatek. Celá hra jinak působí velice dobře, i co se týče poměrně bohaté herní doby (navíc v rámci vydání na PC je doplněno i o DLC). Jak jsem již v průběhu textu zmínil, doufám, že se nejedná o mé poslední setkání s touto sérií a osobně po několika dlouhých letech musím připustit, že série Tomb Raider se zdá v porovnání s Uncharted být spíše chudý příbuzný.

Hodnocení: 90 %

Herní výzva 2023 – 7. Silnější přežije! (Hardcore)
Často si říkám, že se musím zkusit ponořit více do scény levnějších za to nápaditých her. Jenže poté se vždy vynoří něco, co veškeré mé myšlenky na toto téma zcela vypudí. Bohužel, o to více pokud se prvotní nápad nezdá být tak špatný.

Krátká herní hříčka, která by mohla dle svého námětu alespoň na chvilku zabavit. Hratelnost dá vzpomenout i na přístup typický hře Prey, kdy je možné se přeměnit na předmět ve svém okolí , a tak se nepříteli skrýt. V tomto případě se veškeré „drama“ odehrává ve střešní restauraci. Hra začne a ubývá čas, než jsou vypuštěni lovci (hunteři). V té době je nejlepší se schovat do nějákého předmětu, který je v okolí, než lovci projdou kolem. V tuto chvíli ubývá čas, než se daný předmět rozpadne a je tedy třeba nalézt další. Pokud to hráč nestihne, dochází takřka k okamžité smrti. To platí bohužel často i když lovci v okolí nejsou a smrt mi tak přišla často zcela náhodná.

Vše se tedy motá kolem času přežití, který se rovná získanému skóre. Toť vše. Prvních pár minut je možná hra i malinko zabavná, ale po pár pokusech je jasné, že tento brak jen sotva nazývat hrou. O to více, když daný čas přežití se ve zpomalené podobě odvíjí i po smrti, dokud zkrátka hráč vědomě hru nerestartuje. Pokud tomuto přístupu se neříká herní paskvil, pak už nevím.

Ke hře jsem přistoupil s tím, že mě může jen a pouze překvapit. Neočekával jsem vůbec nic a dostal ještě míň. Na poslech zajímavý nápad, ale naprosto příšerné a tragické provedení. I za pár drobných vřele doporučuji hře se vyhnout obloukem. Snad jen krom hráčů, kteří útočí na úplný zisk achievementů, případně těm, kteří si rádi sami ubližují.

Hodnocení: 10 %

Herní výzva 2023 – 10. Před naším letopočtem (Hardcore)
Jedna z prvních her, co jsem měl tu čest osobně hrát, byl právě Wolfenstein 3D a jeho „přídavek“ Spear of Destiny. Tuto hru jsem měl na PC pod originálním označením po dotazu na mého strýce, co je to vlastně za „Wolfa“ jako: „Wolf_3A“. Skutečný název hry a nikoliv tedy: „Wolf tři áčko“, jsem zjistil až pomalu o 15 let později, kdy jsem si tuto legendární hru prošel znovu. Navíc jsem zjistil, že tato hra dokonce i na Steamu obsahuje dvě rozšíření, která jsem si slíbil, že někdo také zkusím. Ten čas nastal právě letos, a to z důvodu Herní výzvy. Upřímně… nevím, jestli jsem si nostalgii mohl něčím více zkazit.

Při spuštění hry jsem byl až zaskočen, že příběh hry (pokud jej lze tedy právoplatně nazývat příběhem) je naprosto identický původní hře. Spuštění mise však způsobilo až šok svým upraveným vzhledem textur a novými zvuky, které nemusí opravdu sednout každému. Co však bylo ještě horší, jsou úrovně samotné. Tak přehnaná bludiště a velmi hojný počet nepřátel (především pak „hudrovačů“, čti původně silných modrých vojáků) i na nižší obtížnosti mohou v kombinaci znamenat opravdu značnou komplikaci pro dobrovolný postup dále. O to více, pokud po hodinách bloudění zjistíte, že level nelze dohrát bez nalezení tajné místnosti. Ano, vím že i v původní hře se něco podobného vyskytovalo, ale tady jde hra do extrému. Korunu tomu dává level, který je složen jen a pouze z tajných chodeb. To už bych považoval opravdu za výsměch od vývojářů.

Co se týče bossfightů, nebo pro mě tradičních „báb na konci levelu“, ty působí často velmi stroze. Bez jediné špetky originálního nápadu, kterému odpovídá i chybný popisek v příběhových dokumentech, ve kterých nejsou upravena ani jména jednotlivých nových bossů.

Ačkoliv se na upravené textury časem dá zvyknout, velmi nepovedený level design a někdy až přehnaná obtížnost působí v kombinaci opravdu špatně. O to více se mi bude přemlouvat k poslednímu rozšíření, které dle dostupných informací nepřináší nového (čti pozitivně nového) opět takřka nic. Možná by časem nebylo špatné si naopak zopakovat původní Spear of Destiny, aby si člověk alespoň trochu vylepšil vzpomínku na tuto povedenou kultovní hru. Rozšíření snad nelze doporučit ani nováčkovi v této herní sérii (pokud nějací jsou) a už vůbec ne fanouškovi této herní série, který stejně jako já dlouhá léta vydání tohoto rozšíření přehlížel. Možná by ta nevědomost byla i lepší.

Hodnocení: 50 %

Herní výzva 2023 – 1. Karbaník (Hardcore)
Vždy jsem měl velmi rád westerny. Na série typu Call of Juarez nebo Red Dead Redemption skutečně nedám dopustit. Ačkoliv jsem o hře GUN věděl již dlouhá léta, nikdy jsem se do ní nepustil, až letos díky Herní výzvě. Kdybych já věděl o co jsem přišel. Pokud bych hru objevil v době, kdy na hraní byl skutečně čas, dohrál bych jí nejspíš i několikrát do roka (podobně jako sérii Call of Juarez). Co je na této hře tak povedené?

Odpověď je jednoduchá. Všechno. Tedy skoro všechno. Z dnešního pohledu již skoro 20 let od vydání to samozřejmě není grafický skvost a některé prvky jsou již skutečně zastaralé. Z pohledu roku 2005 hře ale snad nechybí nic. Příběh mě zaujal hned od začátku, ačkoliv se jedná o tradiční souboj dobra a zla, vůbec zde ale nepůsobí jako zbytečná výplň. Postupně se rozrůstající svět, tuna nepřátel a co víc tuna zábavných vedlejších questů, které by v dnešních hrách platily za  ty nejpamětihodnější hlavní mise. Postavy, jejíchž jména si pamatuji ještě několik měsíců po dohrání, celá řada zbraní, doplňků, lokací. Zkrátka je tam všechno. Opravdu žádná hra mě za poslední dobu tolik nenadchla a to opakuji, takřka 20 let po vydání.

Co bylo taktéž dobře zpracováno byly bossfighty. Každý byl v něčem jiný a to i co se obtížnosti týče. Poslední boss byl tedy na nejvyšší obtížnost opravdu oříšek. Hra příjemně odsýpá a nejedná se o dlouhý, ale dle mého názoru ani příliš krátký zážitek. Svět je velký akorát a samotná hra nemá šanci začít nudit.

Co dodat, v roce 2005 v kombinaci vycházejících her (pro PC) Call of Duty 2, GTA: San Andreas, Need for Speed: Most Wanted jednoznačně nejlepší hry roku. Kéž by hry podobného ražení, ale především s citem pro detaily vycházely i dnes poměrně běžně. Taková řada let a stále tak povedená hra.

Hodnocení: 95 %

Herní výzva 2023 –  8.  Země vycházejícího slunce (Hardcore)
Od poslední, alespoň mírně realisticky zpracované doprovodné hry olympijských her, tedy London 2012: The Official Video Game of the Olympic Games, utekla již celá řada let. Na zmíněný díl vzpomínám opravdu rád, jelikož narozdíl od všech předchozích „olympiád" mě opravdu bavil. Člověk by očekával, že za ty roky všech dojde k výraznému zlepšení alespoň co se technického zpracování týče. Bohužel, na místo toho hra přišla s celou řadou naprosto zbytečných a nerealistickýh prvků, které hře spíše ubližují.

Nejprve však něco k pozitivům. Na první pohled může zaujmout poměrně velká řada sportů (fotbal, běhy, plavání, lezení, rugby, judo, …), některé však možná trochu zbytečně chybí (střelba). Oficiální licence ze hry čpí na dálku a menu se svým zpracováním k události i hodí. Zpracování stadionů neurazí, ale ani nenadchne. Poměrně zajímavé jsou možnosti tipů, které se postupně odemykají hraním a dávají hráči možnost nových kombinací jednotlivých disciplín, které mohou závod značně ulehčit. Tipy pouze ukazují kombinace kláves, lze jej tedy při dalším hranám používat již od začátku.

Jak lze z předchozích odstavců odvodit, těch negativ je však přeci jen více. Realistické zpracování je pryč, na řadu přichází mraky oblečků, úprav tělesné podoby sportovce a další až bizardní prvky. Nakonec start vypadá jako v cirkusu, kdy vedle sebe startuje kosmonaut, žena, obtloustlý muž, hipster a roztleskávačka. Kdo tohle vymyslel? Proč hra, která reprezentuje skutečnou událost, snaží se některé sporty i přiblížit realitě umožní tak bizardní kombinace? Na dotaz, který by mohl následovat odpovídám ne. Hra neobsahuje mikrostransakce a veškeré oblečky lze pořídit za herní měnu získanou hraním, nejde tedy ani o prvek autorů za účelem zisku. Místo tradičního překonávání rekordů a zisku medailí lze tedy vyzvat soupeře v multiplayeru v podobě kosmonauta… Již umíněná realističnost je samozřejmě také velmi zjednodušená a v porovnání s dílem z roku 2012 jednoznačně prohrává. Jednotlivá kola disciplín jsou naprosto nevyrovnaná a někdy je soupeř neporazitelný, kdy není výjimkou že při běhu na 100 m i při překonání světového rekordu skončíte na 4. místě. Vychytávky typu Boost už je v tomto případě jen zbytečná omáčka navíc.

Další díl tedy ve skutečnosti moc dobrého nepřinesl. Od minulého dílu se v hratelnosti nezlepšilo nic, po stránce grafické také ne a jediné co přibylo jsou naprosto zbytečné prvky, které hře berou i tu poslední špetku realističnosti. Příště raději převzít starší díl a pouze aktualizovat číslovku, ve výsledku by to asi dopadlo lépe.

Hodnocení: 45 %

Herní výzva 2023 –  8. Pero mocnější meče (Hardcore)
Hodnocení „hry/nehry" v podobě této vizuální novely je poměrně obtížné. O to více obtížné je, když se jedná o prequel adventurní hry, o které jsem doposud pouze slyšel, ale nikdy ji nehrál. I přes to na mě prequel zapůsobil asi tak, jak vlastně zapůsobit měl. Tedy… mám chuť rest v podobě hlavní hry napravit.

Jak moc divně působí, že vizuální prequel (odehrává se před hlavní hrou) vyšel až takřka rok po vydání hlavní hry, to nechme stranou. Poměrně krátká, za to velmi povedeně atmosférická hra vysvětluje události, které dané místo zasáhly. Jak jsem již zmínil, hlavní hru jsem nehrál a i přes to mě celá zápletka dost navnadila. Možná je tento prequel na vizuální román až moc strohý a sem tam si člověk návaznost musí vlastně domyslet, i přes to ale je i grafické zpracování i vyprávění na velmi vysoké úrovni.

Co je možná trošku škoda, ačkoliv to dnes již opravdu nelze brát jako velkou výtku vývojářům, je absence našeho jazyka. I poměrně zkušený angličtinář se může někde zaseknout, případně některé rozhovory pochopit trošku jinak, než jsou zamýšleny. Sám jsem si musel hru proklikat od začátku do konce alespoň dvakrát, abych opravdu vše správně pochopil. Přes již zmíněnou krátkost, to ale ničemu příliš neubližuje.

V součtu poměrně zajímavý prequel, který je navíc velmi umělecky zpracován rozšiřuje lore i doposud hlavní hrou nepolíbeným hráčům. Možná trochu zarážející je pozdní vydání, ale o to více navnadí k dohnání starých restů. Tíživá atmosféra a grafické zpracování daný pocit jen vylepšuje. Na absentující lokalizaci, jsme si již za ta léta u jiných titulů museli bohužel zvyknout. Za velmi příznivou cenu pár eur, velmi příznivý výsledek.

Hodnocení: 80 %

Herní výzva 2023 – 5. Báje a legendy (Hardcore)
Jak začít komentář pro hru, kterou jsem si již takřka od utlého dětství přál? Nejvhodnější se mi zdá otázka proč až nyní… Proč jsme na podobnou hru inspirovanou světem Harryho Pottera museli čekat dlouhých 12 let od posledního filmového dílu. Vyjít to totiž tehdy, byla by to bez pochyby nejlepší a pro mě nejhranější hra vůbec a to i pokud přihlédneme na tehdejší grafické zpracování i samotnou velikost hry.

Aby to nebylo ale pouze zoufání co kdyby, rád bych samozřejmě tento herrní počin zhodnotil i dnešním pohledem. Grafická stránka hry je nádherná. Ačkoliv nemusí barevný nádech sednout každému, jedná se pro mě o jednu z nejhezčích her, která dokáže vykouzlit nádherné scenérie. Co se týče příběhu i tam jsem byl poměrně pozitivně překvapen. Ačkoliv se hra odehrává dlouhé roky přes dějem série Harryho Pottera a dokonce i Fantastických zvířat, je protkán velkým množstvím narážek a podobností, které jsou každému „potterheadovi" velmi blízké.

Samotnou herní náplň bych nazval jako takové „semiRPG“. Ačkoliv je zde plno aspektů RPG her, hra do toho nenutí. Vaření lektvarů, vedlejší úkoly a řada objevitelných lokací je poměrně běžná nabídka dnešních her, ale svou tématikou mě dokázaly tyto výplňkové aktivity zaujmout stejně jako hlavní příběh. Hlavní základna v podobě Komnaty nejvyšší potřeby je už jen velký bonus, který věřím člověka, který si potrpí na dokonalost v podobně vhodného vybavení místností a obecně chov zvířat a sběr věcí, tato aktivita musí zcela nadchnout. Bohužel, do této skupiny nepatřím a věnoval jsem se tomu pouze okrajově.

Boj, který je nevyhnutelnou součástí hry, může po čase připadat poměrně repetetivní. Na druhou stranu tomu brání poměrně široká škála typů kouzel, kteréch by ale přeci jen co do počtu mohlo být alespoň o malinko více. Nepřátelé jsou velmi různorodí a různě silní. Velkou výhodou je také možné využívání tichého přístupu a ulehčení si tím celé řady soubojů.

Jak tedy hodnocení shrnout. Pro každého fanouška série Harryho Pottera a RPG říkám bez okolků povinnost. Tady asi neni moc co vytknout. I pro ostatních bych ale zvážil minimálně shlednutí několika záběrů ze hry, jelikož i přes neznalost/neoblíbenost univerza se vůběc nejedná o špatnou hru, jejíž největší výtka z mé srany patří již zmíněné otázce, proč až teď. Ani ta ale samozřejmě na samotné kvalitě provedení vůbec neubírá.

Hodnocení: 90 %

Herní výzva 2023 – 6. Sága pokračuje (Hardcore)
Není tomu tak dávno, co jsem obecně sérii Resident Evil považoval za ne příliš povedenou se značně až neoriginálním obsahem. A pak jednoho dne jsem si pustil Resident Evil 7: BioHazard a konečně jsem zjistil, jak strašně jsem se mýlil. Od té doby s napětím a předobjednávkou očekávám příchod dalšího a dalšího dílu až jsem se dočkal i remake kultovního čtvrtého dílu. Celý tento příběh má také některé výhody, především naprostá nezaujatost z důvodu neznalosti původní předlohy. O to více jsem se na tento díl těšil a dostal jsem asi ještě více než jsem čekal.

Už samotný úvod hry naprosto okouzlí svou atmosférou. Obecně celá první část ve vesnici působí jako jedna z nejlepších lokalit, které jsem za svůj herní život navštívil, příběh je už jen třešnička na dortu. Uteklo pár hodin a byla tu výrazná změna v hratelnosti v podobě druhé části hry, tedy hrad. Hra najednou přijde natolik odlišná až jsem si říkal, že v mnoha jiných sériích by se jednalo klidně o další díl. Poslední lokace je již o poznání kratší, ale po poslední misi jsem nevěřil vlastním očím při pohledu na odehranou dobu, a to i přes takřká žádný pokles zábavy.

Hratelnost je dost obdobná jako v případě předchozích předělávek, což je vlastně také velké pozitivum. Střelba je zábavná, arzenál bohatý a možnosti střelnice by byla věčná škoda nevyužít. Monstra jsou nápaditá jako v každém díle (snad s výjimkou zmíněné Resident Evil 7: BioHazard) a příběh i přes mou nepříliš velkou znalost celého lore byl dost napínavý a poměrně originální. Jediné z čeho jsem příliš nadšený nebyl jsou bossfighty, ale ty mě příliš nenadchly v rámci celé „moderní“ série.

Co jsem od hry očekával, jsem dostal a dokonce mnohem víc. Bezpochyby se jedná o jednu z nejlepších předělávek všech dob a už nyní se jako celá řada skalních fanoušků těším, co nám vývojáři přinesou příště. Ačkoliv dle hodnocení, pátý díl série zrovna neoplývá vysokými známkami, pokud si Capcom zachová stejnou píli a pečlivost, nebojím se žádného většího zklamání. Otázkou samozřejmě zůstává, kdy a zda vůbec se dalších předělaných dílů dočkáme. Pokud ale ne, byla by to obrovská škoda.

Hodnocení: 90 %

Herní výzva 2023 – 9. Období páry a petroleje (Hardcore)  
Na první pohled budgetová hra plná klišé a tradiční „béčkové“ hratelnosti. Na pohled druhý zajímavá oddychovka vlastně s trošku až strašidelným příběm. To vše hra You Are Empty nabízí.

Přběh je zde vyprávěn pomocí němých scenérií, které ale dozajista dokáží vážost přběhu vykreslit. Různorodost lokací je dalším pozitivem jinak poměrně prosté hry divné hratelnosti, které nenabízí takřka žádné prvky abnormality a funguje na principu jdi a s střílej. Postavy jsou občas nápadité, ale i tak se po nedlouhé době člověk setkává se stále stejnou „verbeřží“, která zkáze napomáhá.

Hra babízí poměrně unikátní výběr zbraní, jejich gunplay je ale stejně bezrodý jako samotný zbytek hry. Překvapení se nekoná a to, co lze od hry očekávat, to je zde v plné míře. Technický stav je bohužel, stejně jako celý zbytek hry, značně nedokonalý. Zprovoznit hru se podařilo až na několikátý pokus, vychytat všechny vady a pády hry trvalo několik dalších minut až hodin. Těžko vůbec stanovit, zda to za to opravdu stálo. Samozřejmě i technický stav je ovlivněn stářím hry a její případnou „bezvadnost“ v době vydání na tehdejším PC a operačním systému nejsem schopen ověřit.

Hru lze shrnout pár slovy: Jdi, střílej, jdi střílej a promluv si/aplikuj. Na pár večerů hra určitě nenáročné hráčtvo pobaví. Pro hráče náročnějšího typu, se jedná o naprosto přehlídnutelný titul, který za zahrání ani v porovnání s The Stalin Subway (minimálně prvním dílem) rozhodně nestojí.

Hodnocení: 45 %

Herní výzva 2023 – 3. Císařův pekař / pekařův císař (Hardcore)
Poměrně jednoduchá hra plná oprav, renovací a především… uklízení. Co by se mohlo pokazit?

Překvapivě vlastně nic. Herní náplň je skutečně tak jednoduchá, jako je to u dnešních, poměrně populárních, her obvyklé. Zkrátka uklidit, zrenovovat a vybavit jednotlivé železniční stanice. Hře toho skutečně nelze tolik vytknout. Podporuje recyklaci a oceňuje hráče za opravdu až banálně jednoduché kroky. Ve výsledku největším neduhem hry je nejspíš stereotyp, který se prolíná mezi jednotlivými stanicemi a až na pár výjimek v podobě speciálních úkolů, je zadání skutečně repetetivní.

Další a nejspíš již poslední nedostatek vidím v samotném vybavování stanic. Je poměrně zajímavě udělané a opravdu dává hráči volnou ruku, v tom problém není. Problém je v samotném „ukotvení“ předmětů. Ač se člověk snaží sebevíce, výsledek nikdy dokonalý nebude, jelikož předměty lze pouze volně umístit do prostoru. Žádné záchyty jako v sérii The Sims. Zkrátka správně umístit dvě lavičky, které na sebe mají skutečně navazovat, je pro perfekcionistu hotový horor. Přítom by stačilo tak málo. Možná by ve výsledku nebylo od věci, kdyby v rámci náplně hry přibylo renovace skutečných vlaků, kterých je ve hře poskrovnu. Ale to už je jen opravdu detail.

Jak je již v dnešní době běžné, hra obsahuje také celou řadu vylepšní renovační techniky, která může poměrně výrazně ulehčit život a následný úklid, potažmo renovace, je velmi výrazně ulehčen. Veškerá vylepšení jsou v rámci herní měny a k jejich dosažení je možné se propracovat až překvapivě rychle.

Ve výsledku hra obsahuje přesně to, co od ní lze očekávat. Ani příliš nepřekvapí, ale vůbec neurazí. Neduhů hra příliš nemá a když už, jedná se pouze povětšinou o detaily. Pro oblíbence renovačních simulátorů povinnost.

Hodnocení: 75 %

Herní výzva 2023 – 2. Debut (Hardcore)
Na úvod se sluší říci, že nejsem fanda her od společnosti Amanita Design. Od her očekávám něco malinko jiného, ale i tak je fajn si zahrát něco mimo běžný repertoár.

Prvotina studia nepředstavuje žádnou složitou hru podobnou z doslechu občas poměrně obtížnému Creaks, nebo podobným hrám zmíněného studia. Jedná se o jednoduchou odpočinkovou hru stávající se z pár obrazovek. I ty ale dokáží vykouzlit celkem zajímavý příběh, který jsem si dokonce musel ihned po dohrání zopakovat za účelem lepšího pochopení. Ačkoliv chápu, že se jedná o prvotinu studia, která je dokonce zdarma, je těžké hru vůbec uchopit jako hru.

Zmíněná grafická stylizace v podobě umělecky ztvárněných obrazovek příběh skvěle doplňuje a řekl bych, že se jedná o velmi povedené zpracování. Jediné, co se mi až příčilo, bylo použití reálného ztvárnění obličeje. To se dle mého do hry absolutně nehodí a zůstat u klasického kresleného zpracování by hře sedlo lépe.

Ačkoliv se jedná o zábavu na pouhých pár minut, urrčitě mě hra nahlodala k tomu, abych se zamyslel nad vyzkoušením další z celé řady her z rukou tohoto studia. Komu hru doporučit? Pokud jste fanošci podobných her, určitě jste Samorost nepochybně několikrát prošli. Pokud stejně jako já tento typ her nevyhledáváte, určitě její vyzkoušení doporčuji. Ve výsledku, o mnoho času hráče opravdu nepřipraví.

Hodnocení: 70 %

Herní výzva 2022 – 3. Ticho jako v hrobě (Hardcore)
Na první pohled jedoduchá až "praštěná" hra spočívající v jednoduchém principu "kámen, nůžky, papír". Na pohled druhý poměrně zajímavé zpracování, že každý konflikt se dá řešit diplomaticky, tedy konverzací.

Jenže ani konverzace zde zdaleka není správné slovo, protože jestli se v této hře něčeho určitě nedočkáme, jsou to slova. Hra využívá princip hry, kterou lidstvo zná už od nepaměti. Jak každý znás ví, hru kámen, nůžky, papír doprovází také charakteristické znázornění předmětu rukou. Ke hře tedy nejsou za potřebí žádná slova a každý hned pozná, zda-li prohrál nebo je tentokrát štěstina na jeho straně.

Jednoduchý koncept The Rock, The Paper and The Scissors spočívá v převedení pistolnického souboje právě na tento typ již zmíněné hry. Žádné souboje, žádné slovní urážky, ale pouze kámen, nůžky, papír. Celá hra se skládá z několika soubojů s bandity. Každý má svůj počet životů, který je nutné vynulovat. Z počátku jsou souboje velmi jednoduché, posední souboje umí pořádně zamotat hlavu. Vymyslet si vhodnou strategii na toho posledního banditu, znamená pořádný bolehlav. Rychlost hraje svoje a zapamatovat si jeho pohyby, náznaky, je opravdu otázka cviku. Jakmile se však člověk jednou strategii naučí, je možné projít hru do pár minut. Můj první průchod trval kolem 20–25 minut, poslední necelé dvě.

Poměrně originální koncept hry, který minimálně na chvilku pobaví a zaujme je doplněn melodií, která mi překvapivě za celou dobu hraní nelezla na nervy. Naopak hru příjemně obohacuje a doplňuje radost při prvním průchodu hrou bez ztráty kytičky. V případě nudy, určitě zajímavá alternativa hry, kterou doporučuji vyzkoušet. Navíc když se jedná o titul zdarma, případně za dobrovolný příspěvek.

Hodnocení: 80 %

Herní výzva 2022 – 2. Cesta do středu země (Hardcore)
První DLC do značně revolučního Resident Evil VII pokračuje ve hře a to jak příběhově, tak rozvíjí především akční sekvence původní hry. Tyto akční části dle mého názoru nepatřily k tomu nejpovedenějšímu, co sedmý díl nabízí. Jinak tomu bohužel neni ani v případě DLC.

Jak jsem již nastínil, DLC pokračuje přesně tam kde původní hra končí. V kůži Chrise Redfielda se vydáme po stopách někoho, kdo nám znepříjemnil již několikrát v tomto díle život, Lucase Bakera. Jeho cesta vede do podezmního komplexu plného znetvořených mutantů, kontaminace a pastí.

Když jsem v úvodu naznačil, že akce se v DLC spíše rozvíjí, nelhal jsem. Oproti původní hlavní hře zde dostáváme do rukou zbraň takřka na úplném začátku. Nepřátel je spoustu, zásob poměrně málo.

Co se příběhu týče, je to tradiční klišé, které nám ve výsledku nepoví nic nového. Pouze ukazuje konec dalšího z antagonistů hry, který spočívá v tradičnám bossfightu. Arzenál nenadchne, prostředí už vůbec ne.

Trošku se bojím řict, že nejednat se od DLC k parádní základní hře, dalo by se označ za takřka řadovou hru. Hlavní náplní je jen likvidace a likvidace nepřátel a cesta dopředu. Pro fanoušky série se stejně jedná o povinnost, pro ostatní bych doporučil DLC vynechat nebo spíše sáhnout alespoň pod DLC druhém, End of Zoe. Původní hru však v žádném případě vynechat nedoporučuji!

Hodnocení: 70 %

Herní výzva 2022 – 7. Hippokratova přísaha (Hardcore)
Ačkoliv nepatřím mezi velké fanoušky pixelartové grafiky, téma a především adventurní zpracování mě nakonec zlomilo. V kombinaci s ideálním kandidátem na pro mě nejsložitější kategorii letošní Herní výzvy se jednalo o samozřejmost. Jak to nakonec celé dopadlo?

Úvod zaujme, ale nepřesvědčí. Doktor, který v dopise vypráví zpětně svůj příběh, jak objevil příčiny moru. Nic, co by působilo tak originálně. Postupně se příběh však začíná rozjíždět a odkazy na skutečné reálie a obecné propojení s tehdejším pohledem náboženstvím mě nenechal hru vypnout až do samého konce.

Velmi mě překvapilo a potěšilo zároveň, že na volbách skutečně záleží. Asi není tajemstvím, že hra má vícero dost odlišných konců. V souladu s poměrně krátkou herní dobou nic nebrání tomu zkusit hru klidně okamžitě po dohrání na jiný způsob. Stejně tak potěší logické a na první pohled jasné řešení adventurních prvků.

Ačkoliv hra samozřejmě není do českého jazyka lokalizována, angličtina není nikterak složitá, a i s částečnou znalostí angličtiny není obtížné většině porozumět. Navíc rozhovory čekají na odkliknuti a je tedy k pochopení příběhu času více než dost.

Co bych možná trošku hře vytkl je až zbytečný malý výřez, na kterém se hra odehrává. I přes fullscreen je obraz skutečně malý a i přes to, že jsem podobných her hrál poměrně dost, u žádné hry mě to nemrzelo tak jako zde. Stejně tak by přeci jen mohla být herní doba za žádanou cenu o trošku delší.

Jedna z nejzajímavějších her, která zprostředkovává temnou dobu historie v hezkém grafickém zpracování, které má na své kráse pouze několik much. Pokud jste alespoň trošku příznivcem podobných her, případně tohoto tématu, určitě s tímto krátkým titulem nelze šlápnout vedle.

Hodnocení: 80 %

Herní výzva 2022 – 9. Vzkaz ze záhrobí (Hardcore)
Narovinu se přiznám, hru jsem vybral především za účelem herní výzvy. Za jiných předpokladů bych se k této hře, kterou ale již značnou řádku let znám, vůbec neuvažoval vracet. Nakonec je třeba zauvažovat, zda byl tento krok alespoň trošku správným směrem.

Na první pohled je vidět poměrně značně nízký rozpočet na cokoliv, na co vývojáři sáhli. Grafická stránka, dabing (ten tedy obzvlášť), příběh, a tak dále. Na druhou stranu má však hra kouzlo, které jsem si naposledy užil snad pouze u prvního a druhého dílu „série“ The Stalin Subway. Tak moc jednoduchá hra, tak moc zbytečných až trapných aspektů, že člověka hra nutí k tomu, aby ji dohrál. Nakonec se mi to v tomto případě povedlo až za nezdravě krátkou dobu i přes to, že její herní doba není z nejkratších. Co za to ale  vlastně může?

Jedná se o poměrně zajímavou myšlenku nadčlověka, který zakusil vlastní smrt. Hrajete tedy vlastně za nemrtvého, který navíc ke všemu změnil stranu. Hratelnost bych přirovnal někam mezi již zmíněnou sérii The Stalin Subway a částečně také Wolfenstein z roku 2009. S druhou zmíněnou hrou souvisí hlavně ve sci-fi aspektech, kdy hlavní postava dokáže zastavovat střely a obecně se bránit nepříteli jinou, než přirozenou cestou. Zajímavý nápad také tkví ve výzvách, které umožňují permanentní vylepšení dovednostní.

Ačkoliv hra neoplývá žádnou revolučností a ani zdaleka se nejedná o pokrokový titul na rok vzniku 2006, obsahuje nepopsatelné kouzlo starých FPS titulů. Toto kouzlo donutí i hru za pár korun, kterou hráč obdrží v časopisu ABC, nebo jako vedlejší titul časopisu Level/Score, dohrát. Je těžké hru někomu přímo doporučit, jde spíše o to, jaké hry vás baví a co od nich vlastně žádáte. Pokud chcete hrát FPS, která něco přinesla nebo změnila, určitě sáhněte po něčem jiném. Pokud ale toužíte pouze strávit pár (a nemyslím tím jen dva) večery u hry, která přináší mraky vzpomínek na to, jak se vlastně kdysi hrálo, myslím si, že nesáhnete vedle.

Hodnocení: 60 %

Herní výzva 2022 – 10. Vzhůru do oblak (Hardcore)
Kolik her se odehrává v České republice? Kolik her v Praze nebo dokonce v jiných reálných městech? Těch světových opravdu jen pár. A co kdyby se hra odehrávala v Los Angeles? I v Paříži, v Praze nebo dokonce i nad vaším reálným domem? Tomuhle se říká revoluce.

Microsoft Flight Simulator je značka, která je na světě již pěknou řádku let. Myslím si, že ale nikdy nezpůsobila při vydání takový poprask jako právě její varianta z roku 2020. Internet ihned po vydání zaplavila řada videí jak vypadají snad veškeré známé památky světa, když na nimi proletí zblízka Boeing, nebo klidně jen malá Cessna.

Samozřejmě je třeba brát stále ohledy na současný hardware a možnosti, které musí být přeci jen stále reálné. I tak ale skutečná mapa celého světa včetně takřka každého letiště zní jako plán z jiného světa. Mapa není dokonalá, váš dům možná bude mít střechu naopak, místní kostel bude vypadat jako nová hala automotive a New York si sem tam vezme inspiraci s jeho zarostlého klonu z Crysis 3. I tak i naprostý lajk se dokáže velmi rychle zorientovat a dokáže objevovat.

To co je naopak jeden z mála mínusů hry z mého pohledu je paradoxně právě mapový podklad. Jelikož se jedná stále o hry s názvem „Microsoft“ je tedy jasné, že vychází ze svých, nutno říct o poznání horších, mapových podkladů, než by byla schopná předvést konkurence. Čím si to ale hra může hezky kompenzovat je skutečné letecký provoz a dokonce počasí v reálném čase. Jen si zkuste najít videa ze hry, které zaznamenávají nedávnou bouři na Floridě. Je to něco neskutečného.

Z mého pohledu se jedná o alespoň mírnou revoluci v herním průmyslu, která k simulátoru přivedla i lidi, kteří by si žádný letecký simulátor jen tak nepustili (včetně mě). Objevování a realita je ale mocná zbraň, navíc v případě, že při použití VR a nejlehčího nastavení ovládání dokáže létat opravdu každý. Nabízí se jen otázky, kam se v tomhle dokáže herní svět posunout. Jak daleko je doba, kdy ve VR budeme ve hře jezdit naším autem a parkovat před naším domem? Někdy si člověk říká, že hrát hry je vlastně krásná věc. Jen tak dál.

Hodnocení: 90 %

Herní výzva 2022 – 4. Zvířecí instinkt (Hardcore) 
Každý má hru, kterou má spojenou s dětstvím a každý má hru, která ho naučila obecně hry milovat. V mém případě se jedná právě o hru Finding Nemo, nebo-li v našich končinách známější název Hledá se Nemo. Jaká hra s odstupem pěkné řádky let vlastně je?

Na úvod se přenesme do roku 2003. Vydávání her s názvem shodným filmu, případně seriálu, který znal takřka každý bylo na denním pořádku. Ne jinak tomu bylo i v tomto případě. Hledá se Nemo, dětská pohádka od slavného studia je dodnes považována právě za jeden z pilířů tehdejší kreslené doby. Stejnojmenná hra nepřekvapivě přímo kopírovala děj filmu a byla provázána několika hratelnými událostmi ze série, které postupně vedou ke šťastnému konci.

Nyní se podívejme zpět pohledem roku 2022. Grafická stránka hry již dnes nepřekvapivě není tahounem. Logické hádanky, které ale dokonale odpovídají obtížnosti, kterou by každé průměrné dítě v 5 letech věku zvládlo, jsou ale o něčem jiném. Jedná se o prvek hry, který svou hratelností nezestárl takřka vůbec. Ano, na první pohled se mohou zdát hádanky a úkoly až přehnaně primitivní, ale co byste od hry pro děti chtěli? Délka hru také řadí k velmi krátkým titulům a dohrání hry se pro alespoň trošku znalého hráče neprotáhne na více než 1,5 až 2 hodiny.

To, co v retrospektivním střihu je značně na škodu, je dostupnost hry. Ačkoliv je hry stále za pár korun dostupná na Steamu, bohužel již bez českých titulek, nebo dokonce českého dabingu, který mám s hrou dokonale spojen. To je samozřejmě velké komplikace, která dnes již takřka naprosto zabrání hru pořídit pro někoho mladší generace. I přes značnou zastaralost hry si myslím, že být hra stále kompletně v češtině, nebyl by důvod hru dětem případně mladším sourozencům nepořídit. Na úvod si už zbývá jen trošku postesknout, kde jsou časy her, které přes svou značnou parazitnost na slavném jméně stejně dokázali zaujmout a dokonce i pobavit.

Hodnocení: 65 %

Herní výzva 2022 – 6. Svaz spokojeného hraní (Hardcore)
Série Sherlocka Holmese of vývojářů z Frogwares je jednou z mých nejoblíbenějších sérií vůbec. Ačkoliv dle mého názoru studio vylepšovalo každý díl série mílovými kroky, poprvé se i v této sérii dostáváme k fenoménu zvaném "open world". Prospělo to hře, nebo naopak byla lepší koridorovější a lineárnější hratelnost přdchozích dílů?

Nejprve by však bylo vhodné zmínit něco k příběhu. Jelikož se společně s Sherlockem dostaneme na samotný začátek jeho detektivní cesty, je poměrně jednoduché si vytvořit velmi vřelý vztah i k sebevědomému floutkovi, kterým Sherlock v první kapitole bezesporu je. Příběh příjemně odsýpá a za několik hodin je těch několik případů společně s vyřešením úmrtí matky vyřešeno. Pokud se k herní době přičte ještě spousta případů vedlejších, velké množství objevitelných lokací nebo ne příliš povedené čistky zlodějských doupat, dostaneme se na velmi přijemných 25-30 hodin.

Nyní již k samotné "revoluční" změně v sérii. Ačkoliv je prvek open worldu v sérii novinkou, tvůrci si tento model hry vyzkoušeli již ve své předchozí hře The Sinking City, kde se však o příliš povedenou změnu nejednalo. Stejně tak tomu bohužel je i u další z jejich her. Ačkoliv jsou zde patrná některá zlepšení, stále mi hra nepřijde příliš určená pro otevřený svět. Od samotného pohybu hlavní postavy, často zvláštní grafické prvky až po samotnou nenaplněnost světa hra napovídá, že v lineární podobě by jí mohlo být lépe. Od toho se odráží také řešení případů, které jsou právě na prozkoumávání otevřeného světa postaveny a často tak není další postup řešení tak patrný jako u dílů předchozích. I přes tuto drobnost jsou případy opět na naprostém vrcholu detektivního hraní a nejeden případ vede k výsledků, který by člověka z počátku opravdu nenapadl.

Na samotný závěr bych rád řekl, že ačkoliv nejsem fanouškem otevřeného světa u tohoto typu her, ostatní prvky hru povyšují na takovou úroveň, že hru lze doporučit takřka každému, kdo má jen sebemenší chuť si práci detektiva vyzkoušet. Velmi zajímavé je také zasazení celé hry a to ať už lokací, dobou nebo samotným začátkem Sherlockovi detektivní cesty.

Hodnocení: 75 %

Herní výzva 2022 – 1. Novinky z domova (Hardcore)
Jedna z mých nejoblíbenějších sérií domácí herní scény se dočkala pokračování. Ačkoliv na první pohled nelze úplně říci, zda výsledek dopadl na úrodnou půdu, jsem velmi rád za každý další přírůstek. Bohužel, hra se v době vydání nesetkala s přílišným uznáním, čemuž nepomohlo ani hledání výmluv vývojářů, kteří za hrou stojí. I to mi bohužel trošku otevřelo oči, že dokonce i tak známý humor, který bych řekl poměrně věrně kopíruje své předky, nedozrál nejlepším možným způsobem. Jak se ale samotný výsledek hraje?

Čemu u hry nelze vytknout takřka nic, je její kreslená grafika, která odpovídá šestému dílu z roku 2014. Skvěle se do daného příběhu a komedie hodí a asi si ani neumím představit lepší grafické zpracování. Tím se dostáváme k již zmíněnému příběhu, který si naopak kritiku zaslouží. Ačkoliv se hra snaží vtipně parodovat současné události a skutečné postavy, přeci jen od dob zesměšňování jmén a jejich chování doba značně postoupila. Zkrátka dnes již opakování hlášek nikoho přiliš nepobaví, stejně tak často sexistické a rasistické narážky nemusí být každému po chuti. Ačkoliv opravdu nechci působit jako člověk, kterého se dotkne každá narážka, myslím si, že řadu těchto poznámek by bylo pro příště lepší vynechat. Dalším, co je poměrně zklamáním je také jen několik lokalit, které ačkoliv se s příběhem postupně rozšiřují, nedočkáme se tolik jejich střídání jako v dílech předchozích. Nezaměnitelný dabing je opět nejspilnější zbraní a dokonce i nápad se střídáním postav, je proveden více než dobře a dochází tak k zajímavému spestření hry. Stejně tak určitě potěší herní doba, která bez problému překročí 15 hodin. Hádanky nejsou tentokrát ani lehké ani příliš těžké. Co však může potrápit značně jsou některé typy miniher, kterých je ve hře plno. Hra však také nově obsahuje výběr ze dvou možných obtížností, se kterými lze hru projít.

Ačkoliv vím, že v rámci recenze jsem hru poměrně dost kritizoval a i přes to uděluji značně vysoké hodnocení, nedokážu se v tomto jedno případě zbavit citového vztahu, který s touto sérií mám. Je až ukázkové, jak je každý díl (krom posledních dvou) rozdílný a těším se, s čím vývojáři přijdou příště. Jen bych pro přístě poprosil, bez těch stížností a výmluv. Fanouškovskou základnu máte i tak poměrně značnou.

 Hodnocení: 75 %

Herní výzva 2022 – 5. Na vážkách (Hardcore)
Na úvod by bylo vhodné říct, že má recenze se týká remasterované verze z roku 2019. Ale jelikož jsem dohrál také verzi původní, rád bych zmínil alespoň v krátkosti daná vylepšení.

V roli profesionálního odstřelovače se dostáváme na samotný konec 2. světové války do srdce nacistické říše, tedy do Berlína. Naším úkolem není nic snažšího, než zabránit možné obnově říše, případně pak zneužití nacistických plánů třetí stranou. Jaká ale samotná cesta je?

Ačkoliv příběh u podobných her takřka nikdy nehraje prim, v tomto případě se jedná o poměrně zajímavou, ačkoliv velmi jednouduchou zápletku. Hratelnost za odstřelovače, kdy je třeba využívat rušivých prvků samotného světa, přináší s ohledem na stáří původní hry poměrně zajímavé možnosti. S odstupem času (v době vydání remasterované verze) však působí i tenhle mechanismus poměrně jednoduše a se znalostí všech následujících dílů je i level design značně nedokonalý. Bylo by to však nefér porovnávat hru s jejími nástupci. Grafická stránka hry nebyla vůbec špatná ani v době vydání původní hry, což paradoxně trochu ubližuje verzi vylepšené, jelikož zkrátka nebylo moc co upravovat (nebo se možná pouze nechtělo). Z tohoto důvodu nemohu remasterovanou verzi nikterak doporučit více, než původní hru. Rozdíly jsou takřka nepatrné a z mého pohledu pouze čistě grafického charakteru (pokud nepočítám přítomnost všech DLC).

Všeobecně známá kill cam, která sérii provází je stejně jako celá hratelnosti ve druhém díle na svém počátku. Není příliš detailní ani propracovaná, což ale nemusí být nutně kritika. V porovnání s dalšími díly značně lineární úrovně přijemně odsýpají a za pár poměrně užitých hodin je hotovo.

Jak samotnou hru shrnout, případně komu doporučit. Ačkoliv je značně obtížné vrátit se z dalších propracovanějších a modernějších dílů na skoro samotný začátek, jedná se stále o zajímavou hru plnou překvapivých nápadů a dobré hratelnosti. Co je na pováženou je pořízení remasterované verze, oproti hře původní. Ta obsahuje jen několik grafických vylepšení a obsahuje již zmíněná všechna DLC.

Hodnocení: 75 %

Herní výzva 2022 – 8. Rodina nadevše (Hardcore)
Ačkoliv by bylo více než vhodné na úvod zmínit, že původní hru považuji za jeden z nejlepších herních titulů, který kdy spatřil světlo světa a bylo by nefér to v rámci recenze vůbec nezohlednit, daný remaster je více než plivanec do tváře. Co je horší je to výsměch především sklaním fanouškům série, mezi které se řadím i já.

Nejprve bych zmínil i několik pozitivních aspektů, které jsou na první pohled patrné. Grafika hry určitě prokoukla. Ačkoliv vím, že spousta módů umí ze hry udělat opravdový zázrak a grafických glitchů je ve hře nespošet, na hru se kouká podstatně lépe. Hra světla a stínu umí někdy vykouzlit opravdu zajímavé scenérie a nejednou se mi při hře stalo, že jsem byl vlastně spokojen. Stejně tak jsem rád, že jsme se konečně v rámci PC verze dočkali oblíbených achievementů. Bohužel, tím asi veškerá pozitiva končí.

Na první pohled se remaster dá i považovat za hezký, na pohled druhý (a ty další) je ovšem vidět pravá tvář ulehčené a navíc neskutečně odfláklé práce. Hru tak strašně provázanou bugy, glitchy a co víc velmi častým pádem hry často následovaným poškozením uložené pozice, to jsem asi ještě nezažil. Pár týdnů před vydáním jsem schválně hrál původní hru, abych dosáhl přímého srovnání. Nejspíš jsem to ani neměl dělat. Co hůř, stejné chyby provází i další 2 díly této remasterované kolekce. Korunku na to dává samotný přístup Rockstar Games, který sliboval vydávání velkého množství úprav. Ano, opravdu Rockstar Games… nestíhám stahovat… samozřejmě se jedná o ironii.

Jedná se zkrátka o dokonalou ukázku z cyklu: "Jak se kazí sen". Den, kdy tato kolekce měla vyjít jsem označil pomalu za svátek a o to větší bylo zklamání. Vím, že ačkoliv si na hru pomalu jen stěžuji, hodnocení je i tak poměrně z mé strany vysoké, to přiznávám. Bohužel, nedokážu se na hru dívat naprosto objektivně, jelikož se stále jedná o ten titul mého dětství, ve kterém jsem strávil tisíce hodin. I přes obludné nedostatky remasterované verze jsem však opět ve hře nějákou tu stovku hodin strávil.

Hodnocení: 70 %