Herní výzva 2026 – 7. Odkojený klasikou (Hardcore)
V Česku za ta léta vznikla celá řada více, či méně úspěšných her. Pěknou řádku z těch, řekněme úspěšnějších, tvoří point&click adventury, ke kterým nezbytně patří dnes již takřka 30 letá série Polda. Jak ale vypadala tato humorná série na svém začátku a jak působí dnes?

Čím jiným začít než dabingem. Celou sérií nás provádí celá řada známých dabérů/herců, bez kterých by série byla sotva poloviční. Ne jinak je tomu i zde, kde policista Pankrác v podání Luďka Soboty působí hned od začátku jako někdo, na koho byste rozhodně narazit nechtěli. Svým nevybíravým způsobem však takřka vždy dosáhne svého, ať u se o jeho okolí líbí nebo ne. I tak působí v porovnání s dalšími díly jako začátečnické ucho, které nejde pro ránu daleko.

Příběh nenadchne, ale ani neurazí. Případ o únosu v obci Lupany, který dostane k vyřešení právě Pankrác je nakonec možná zajímavější než by se na začátku mohlo zdát. Cesta k jeho vyřešení je také nápaditá, plná zajímavých zvratů a komických situací, které pramení především ze způsobu řešení samotného Pankráce. Zde ale možná přichází na řadu také největší výtka celé hry. Celá řada obrazovek, postav, plný inventář a řešení nikde. Občasný pixelhunting (alespoň v původní hře bez možnosti zvýraznit použitelné předměty), ale i třeba řešení spočívající v tom, že danou aktivitu provede hráč rovnou několikrát. V těchto případech si člověk opravdu uvědomí, kam i point&click adventury za několik let došly. Dokonce i jen o trochu mladší pokračování (ačkoliv od jiných autorů) mi připadá v tomto případě daleko lepší.

Grafické zpracování na rok vznku rozhodně neurazí. Prostředí je hezky zpracované a dokonce jsem zpětně narazil i na několik odkazů na město Žatec, které je mému srdci velmi blízké. Inspirace Žatcem není pouze náhodná, jelikož z tohoto města pochází samotní autoři hry. Postavy a animace neurazí a ani po této stránce hře není moc co vytknout.

Jak tedy hra působí dnes? Pro fanoušky série určitě povinnost, kterou už ale mají určitě hned několikrát za sebou. Pro fanoušky novějších point&click adventur je to stále stará dobrá škola (ačkoliv i jich vyšla celá řada mnohem obtížnějších) a pro ostatní jde spíše o ukázku, kam se hry za ty roky posunuly. Určitě je ale dobře, že i takové hry u nás vznikaly a vnikají. Navíc když vám potom otevřou dveře k dalším několika velmi povedeným pokračováním.

Hodnocení: 70 %

Herní výzva 2026 – 3. Od slova k větě (Hardcore)
Sérii Max Payne, jsem měl vždy spojenou s obdobím Vánoc. Vlastně ani nevím proč, ale určitě je s tím spojená zimní (ačkoliv také velmi depresivní) atmosféra prvního dílu. Možná i proto jsem první díl dohrál hned několikrát, ale druhý nikoliv. Po opětovném dohrání prvního dílu, jsem si tentokrát ale řekl, že by byla škoda v příběhu nepokračovat. Jak si tedy druhý díl této legendární série vede, více než 20 let po vydání?

V případě pokráčování Max Payee 2: The Fall of Max Payne je patrné, že studio Remedy Entertainment už disponovalo se značným rozpočtem a bylo tedy možné najmout i skutečné herce. I tak se mi původní hlavní postava líbila vlastně trošku víc. Určitě také hned padne do oka vylepšená grafická stránka. Ačkoliv namísto cutscén stále zůstává povedený komix.

V případě hratelnosti k tolika změnám nedošlo. Spíše byly dolazeny k dokonalejšímu zážitku. Pomocí upraveného Bullet Time (který je v případě druhého dílu daleko lepším pomocníkem) dochází také ke značnému zjednodušení hry. Dostupný zpomalený čas je jednoznačně delší a Max není tolik zpomalen jako ostatní nepřátelé. I ta je to za mě krok dobým směrem a ještě prohlubuje jeho takřka nevyhnutelné používání.

Příběh neztratil nic z „noir“ kouzla prvního dílu. Ačkoliv Max tentokrát není na všechno sám, stále na hráče dopadá tíha celého světa. Na atmosféře určitě ani neubrala změna přesunout děj hry ze zimy na podzim (povedená narážka již v samotném názvu hry: „Fall“, že?). Místo sněhu v New Yorku stále prší a jen těžko bych dokázal rozhodnout, co působilo tíživěji.

To co opět nepatřio mezi mé oblíbené části hry jsou bohužel snové sekvence. Ačkoliv stál ještě prohlubují nepříjemný pocit, je možné se v nich zbytečně zasekout a trávit čas jen zbytečným blouděním. Hezký nápad, ale nic se nemá přehánět. Každopádně i ty byly oproti prvnímu dílu o dost zkrácené a nenarušovaly tolik průchod hrou, což je za mě určitě krok k lepšímu.

Arzenál je doplněn o některé zajímavé kousky, které rozšiřují výbavu z prvního dílu. Asi i zde se stejně jako v ostatních aspektech hry jedná o příjemnou evoluci. 

Ačkoliv hra je možná malinko kratší než první díl, myslím si, že je to tak akorát. Nejedná se v porovnání s první hrou o žádnou revoluci. Ale o velmi povedenou evoluci. Proč také měnit to, co funguje? I tak ale nabízí Max Payne 2: The Fall of Max Payne hned několik překvapení (hratelná druhá postava Mona, modernizované lokace z první hry) a určitě nezklame žádného fanouška série. Nyní už nezbývá než čekat na remake prvních dvou dílů, kterých bychom se měli v nedaleké budoucnosti snad také dočkat. I tak se jedná o velmi milé připomenutí, co všechny hry nabízely i před více než 20 ley.

Hodnocení: 85 %

Herní výzva 2025 – 9. Na život a na smrt (Hardcore)
Hra, která zaujme už na první pohled svým grafickým zpracováním přináší také řadu zajímavých mechanik. Ačkoliv se to nezdá, vydání této hry se datuje již do roku 2012, od jejího vzniku tedy uplynula pěkná řada let. Ačkoliv jsem jí tehdy nedokončil na hru vzpomínám v dobrém a vlastně nevím, proč jsem tehdy na konec nedošel. Nastal čas tento rest dohnat.

Grafickou podobu hry lze asi jednoduše popsat jako kombinaci bílé a černé. To vše doplněno výrazným, někdy mírně komiksovým, rozmazáním takřka celého světa. 

V hlavní roli se hráč ujímá muže, který chce během apokalyptického scénáře nalézt svou ztracenou ženu a dceru. Cesta vede skrze město zdevastované katastrofou plnou lidí. Lidí v různých situacích. Lidí hodných, bezmocných a zlých. Celá hra je kombinací adventurních prvků společně se souboji, které bych se nebál označit pomalu až za tahové.

Začněme adventurními prvky. Hlavní jádro je jednoduše postaveno na úkolech typu přines, zajisti, dostaň se. To zní poměrně neoriginálně, ale cesta, která ke splnění vede už je zajímavější. Dost originálně je ve hře totiž využita výdrž. Hlavní postava se nedokáže držet nekonečně dlouho jako například v sérii Assassin's Creed, ale po chvilce padá. Ze šplhu, který je nedílnou součástí hry, se tak stává řada logických sekvencí, kdy je nutné vybrat správnou cestu. Případně pak využít různé pomůcky a nástroje, které se odemykají během průchodu hrou.

Zmíněné souboje jsou taky dost zdařilé. Povětšinou se nejedná o bezhlavou střílečku, ale o kontakt, kdy často na sebe narazí jen lidé, kteří nechtějí ublížit. Chtějí se jen dožít dalšího dne. Někdy je souboj nevyhnutelný a pocit, kdy míříte na dva vdávající se padouchy s mačetou, přičemž ve zbrani nemáte jediný náboj, je dost stresující záležitost. Není vždy lehké přijít na správný postup a souboj často končí porážkou. I tak jde za mě o opravdu originální mechaniku, kterou jsem rád opakovaně podstupoval.

Za zmínku také stojí celá řada vedlejších postav, které přináší dobrovolné úkoly. Ano, často také spočívají v tom jen něco přinést. Občas ale úkol spočívá v záchraně, případně pomoci. Hlavně ale působí naprosto přirozeně a vlastně by se jejich absence na hře možná dost negativně podepsala.

Ačkoliv hru určitě nelze považovat za naprostý skvost, působí i po té době velmi originálně. Co možná trochu zamrzí je herní doba, která není příliš velká. Plnění všech vedlejších úkolů a řada obtížností ale určitě dokáže herní dobu natáhnout. Samotné finále je za mě trochu zklamáním, ale i tak bych hru určitě doporučil všem, kteří přeci jen hledají něco originálnějšího.

Hodnocení: 80 %

Herní výzva 2025 – 4. Byl jednou jeden život (Hardcore)
Již o doby vydání je třetí díl série Assassin's Creed jedním z nejrozporuplnějších dílů. Já ale vždy patřil mezi dle mého názoru menšinu, který jej považovala za jeden z nejlepší dílů série. Po letech se dočkal remasteru, který krom snahy o vylepšení vizuálu kompletuje také veškerá DLC. Samotnou recenzi bych tak rád věnoval kombinaci původní hry a remasteru. Jak je na tom hra, jejíž originál se datuje už do roku 2012, nyní?

Již před samotným vydáním mě velmi zaujalo zasazení, které se od všech předchozích dílů série velmi lišilo. Území dnešních USA a její samotný vznik? Hlavní postava z řad původního obyvatelstva? Tomu se říká změna! O to překvapivější byl hned několikahodinový úvod hry, který bych jen velmi nerad více rozpitvával a prozrazoval všem, kteří se doposud s tímto dílem nesetkali. Mohu jen říci, že samotný příběh mi přijde i doposud v kombinaci s Eziovou trilogií nejoriginálnější z celé série. Hlavní postava, která právě byla jedním z nejrozporuplnější prvků hry, možná neaspiruje na sympaťáka roku, ale řekněme si upřímně. Jací bychom asi byli v jeho situaci my? Naopak co oceňuji je dle mého naprosto autentické chování člověka, kterému vzali takřka vše a nakonec ho chtějí připravit i o to málo zbývající (možná s výjimkou chování vůči Achillovi). Když každý krok vpředu následují dva, ne-li tři kroky zpátky a vlastně ani ten krok vpřed není tak úplně správný.

Samotné zasazení rozhodně nezklamalo. Dnešní velkoměsta vidět v době jejich vzniku a rozkvětu, přírodní úkazy, ale také poprvé změna ročního období, kdy se střídá zasněžená krajina s letními západy slunce. Zkrátka nádhera. Je to také asi jediný úkaz, kde je dle mého názoru remaster skutečně pozitivně vidět. Nasvícení některých scén je zkrátka  a dobře leší. To čemu remaster malinko ublížil jsou naopak obličeje. Zkrátka ne vše se dá vylepšit pouhým uscalem a někdy postavy vypadají spíše komicky (série definitivních edic GTA by mohla vyprávět).

Hratelnost je velmi dobrá a ve všech aspektech je lepší než u předchozích dílů. Přidává více zbraní (tomahawk, luk), vylepšuje parkur a dokonce nabízí velkou věc v podobě námořních bitev, které dokonce inspirovali vývojáře ke vzniku dalšího pokračování v podobě Assassin's Creed IV: Black Flag.

Důležitou součástí je také velký důraz na skutečné události a celou řadu reálných historických postav. Ačkoliv novější díly stále tuto cestu následují, nepřijde mi už tak vydařená a funkční, jako tomu bylo právě zde. Postavy jako George Washington, Charles Lee nebo celá řada událostí jako dostaveníčko v přístavu s čajem. Zde dochází k kombinaci toho, co hru definuje. Velmi zajímavé avšak velmi lineární mise. To je asi jediný kámen úrazu, který ale v porovnání s novějšími nekonečně otevřenými úkoly a světy novějších dílů stál vychází jako vítěz.

Nakonec bych se rád zmínil také o lince v současnosti, kvůli které vlastně minulostí brouzdáme. Konec světa se blíží a klíč k jeho záchraně se nachází právě někde v minulosti. Také je too snad naposledy, co má linka současnosti nějaký hlubší smysl a není jen zbytečným doplňkem, který tam přeci MUSÍ být. Součástí je také opět několik výletů (mrakodrap, stadion v Brazílii, Abstergo), které velmi dobře doplňují hlavní příběh a zpestřují samotnou hratelnost.

Když se to vezme kolem a kolem, vlastně mě trochu mrzí, kam se série za poslední léta dostala. Ačkoliv stále se na každý nový díl velmi těším, tak tohle bylo opravdu něco. Právě v době vydání třetího dílu jsem snil o tom, kam by se se mohla série vydat dál (a na mnohá místa i vydala). Nápady byly takřka nekonečně, ale nyní, ačkoliv stále několik míst mám, nevím jestli o to vlastně stojím. Nechci říkat, že série už nyní tak dobrá co bývala, stál mě to baví. Spíše by bylo možná vhodnější použít: série už zkrátka není taková co bývala. A bojím se, že už ani nikdy nebude.

Hodnocení: 95 %

Herní výzva 2025 – 1. Coffee Break (Hardcore)
Na druhý díl velice populární hry od Amanita Design jsem byl velmi zvědavý. K prvnímu dílu jsem přistupoval velmi obezřetně jakožto k pro mě moc nepopulárnímu žánru a nakonec jsem byl opravdu příjemně překvapen. Co tedy přineslo pokračování?

Opět se setkáváme se stejným hlavním hrdinou, kterému někdo unesl milovaného čtyřnohého přítele. Úkol je prostý. Zachránit ho ať to stojí cokoliv. V rámci záchrany objevujeme cizí planetu, která je opět plná překážek. Hádanky jsou však v naprosté většině logické, a to je hlavní. Až na pár výjimek (poslední obrazovky se vzducholodí) jsou poměrně jednoduché a nehrozí takřka žádné zaseknutí. I ten zmíněný případ je čistě subjektivní a někomu může připadat stejně lehký jako zbytek hry. S tím se pojí asi největší nedostatek hry, jelikož bez zaseknutí se dá pojít za necelou hodinu a je to vlastně škoda. Určitě bych v tomto světě jěště nějakou tu hodinku navíc strávil rád.

Grafické zpracování je takřka identické, jako v případě prvního dílu. Proč také měnit něco, čemu se nedá moc co vytknout? Co mi však přišlo nevhodné je možnost znovu narazit na zpracování reálného obličeje jednoho NPC, které se mi nelíbilo již v prvním díle. Zkrátka, proč komolit něco tako hezkého jako je tento svět realitou?

Pokračování lze shrnout jednoduše spojením: více téhož. Druhý díl mi nepřijde ani lepší, ani horší než ten první. Příběh je jednoduchý, ale pro hru ideální. Co je znovu škoda je velmi krátká herní doba. S tím by ale měl něco udělat následující třetí díl, jehož délka odpovídá několika násobku herní doby prvního a druhého dílu. Určitě i na ten někdy dojde a už těším, co si vývojáři z Amanita Design připravili tentokrát.

Hodnocení: 75 %

Herní výzva 2025 – 3. Zvířecí duše (Hardcore)
Ačkoliv celá řada lidí považuje sérii Assassin's Creed za dávný přežitek, já se stále řadím někam mezi ně a její obdivovatele. Zkrátka, pořád na té sérii něco vidím a těším se na každý nový díl. Avšak osobně Assassin's Creed: Valhalla považuji za nejslabší díl celé série a k hraní jsem se musel doslovat nutit. Přiliš tomu nepomohla ani 2 DLC (Wrath of the Druids, The Siege of Paris), která alespoň ale nabízela zajímavá zasazení a události. Bohužel Ubisoft nezklamal a na závěr představil ještě další DLC, a tentokrát již zcela mýtické. Co bych to ale byl za fanouška, kdybych vynechal další příběhové rozšíření…

Musím se přiznat, v sérii mytologii absolutně nesnáším. Bohužel je s každým dílem stále častější a už v samotné Valhalle toho bylo přehršel. Toto další a bohužel ke vší smůle největší rozšíření nepřináší nic jiného. Příběh o únosu Odinova syna a jeho snaha o osvobození už předem zní jako typické kliše. Už začátek příběhu tomu napovídá a nebude tomu po celou hru jinak.

Hratelnost se od původní hry neliší vůbec až na pro DLC exkluzivní náramek (Hugr-Rip), který alespoň částečně možnosti hlavní postavy rozšiřuje v oblastech magie. Je možné se proměnit v nepřítele, v létajícího orla, objevit schopnost teleportace a další. Ačkoliv se nejedná o nic unikátního, je to asi nejrevolučnější prvek v rámci celého DLC.

Co se samotného světa týče, ani zde nelze nalézt nic nového. Pokud hráč již prošel mýtické mapy původní hry, najde zde jen více téhož. Někteří noví tvorové a semtam „vtipná“ hláška s odkazem třeba na sérii Pán prstenů/Hobit.

V případě tohoto DLC opravdu nejsem cílovka a možná trochu závidím těm, kterým téma mytologie vikingů něco říká. Věřím, že pro příznivce tohoto žánru se určitě může jednat o zajímavých pár hodin brouzdání poměrně hezky zpracovaným světem. Mě však nic z toho vůbec nic neříká a snad u žádného jiného dílu/DLC v sérii jsem se tolik netěšil na jeho konec.

Hodnocení: 55 %

Herní výzva 2025 – 2. Tenkrát na Západě (Hardcore)
Po mnoha a mnoha letech jsem se jako PC only hráč dočkal pro mě jedné z nejžádanějších her na trhu, kterou jsem konzolovým hráčům opravdu dost záviděl. Na PC titul konečně vyšel dokonce již s přidaným DLC, Red Dead Redemption – Undead Nightmare. Po dohráno druhého dílu, který jsem měl před pár lety tu čest hrát, ohodnotit a prohlásit za svou osobní nejlepší hru vůbec, jsem se opravdu na vydání prvního dílu na PC nesmírně těšil. Stálo to za to?

Rád bych v tomto případě začal samotným příběhem, který zde tvoří asi největší úlohu. Překvapivě se díl první odehrává několik let po událostech druhého dílu a já tak mohl plynule navázat tam, kde jsem skončil. Příběh se příjemně rozevírá a setkáváme se s celou řadou postav, ke kterým jsem měl již rozvinutý vztah právě z druhého dílu. Celou dobu jsem musel přemýšlet nad tím, jestli bych si k postavám vytvořil takový vztah, pokud by tohle bylo mé první setkání. Přes celou řadů podvodů, zrad, ale i vtipů především z úst hlavního protagonisty Johna Marstona se stejně jako v případě druhého dílu snažíme o již z názvu patrné vykoupení (Redemption). To, jak to dopadne tentokrát, si musí každý projít sám. Předem ale varuji, že lehká cesta to opravdu není.

Ačkoliv hra prošla od vydání mírnou grafickou úpravou, stále je nutné ke hře přistupovat jako k takřka 15 let starému titulu Překvapivě to ale hře velmi sluší a stejně jako další hry od Rockstar Games, stárne jen velmi pomalu. Některé západy Slunce, noční krajina a další zajímavé aspekty divokého západu působí i dnes velmi pohledně. K tomu doprovodná hudba a ambient, kterému chybí jen trochu k dokonalostem druhého dílu.

Jak je na tom hratelnost? Zde je to možná malinko slabší. Zkrátka ohromný svět, na kterém je možná až příliš častý výskyt náhodných událostí, přepadávání, únosů a dalších rozpytýlení. Ano, z počátku je to zajímavé, ale časem vlastně nudné. Když se hráč neodkáže pohybovat ani jednou na byť jen trochu další vzdálenost aniž by cestu něco narušilo, je toho možná až trošku moc. Navíc na vyšší nabízenou obtížnost (Hardcore) se i během těchto náhodných událostí často střtnete se smrtí a putování může začít znovu. Gunplay neni špatný a nedělá ani jiným hrám od Rockstar Games ostudu. Arzenál je striktně tehdejší, stejně tak co se dopravy týče, kůň zkrátka není automobil.

O této hře by se dalo napsat ještě velmi mnoho. Pro mě je nejdůležitější asi to, že jsem zklamán rozhodně nebyl. Jako naprostý milovník Red Dead Redemption 2 jsem se opravdu nemohl dočkat jak příběh (zatím?) dopadne. O to zajímavější se mi vlastně zdá, že jsem nakonec opravdu rád, že jsem k tomuto dílu došel zpětně a to navíc s nějakým odstupem času. Bojím se, že jinak by mě ani postavy, ale bohužel ani příběh nenaplnili tolik, jako teď. Nejspíš bych si opravdu nedokázal ten pravý vztah vytvořit. I tak se ale jedná pro každého hráče takřka o povinnost, pro milovníky druhého dílu je na místě povinnost bez výjimky! Jsem rád, že jsem byl na této cestě společně s Arthurem, Johnem, Jackem. Rád si ale tuhle cestu projdu někdy znovu. K tomu ale zase musí trochu uzrát čas, a tak je alespoň prozatím třeba říci, sbohem.

Hodnocení: 85 %

Herní výzva 2025 – 7. Bdím, či spím? (Hardcore)
Slovenské GTA. Nadpis, který asi zaujma takřka kohokoliv. Opravdu se ale jedná o natolik povedený kousek, aby strčil do kapsy série jak Saints Row a další tomu odobné? Že se opravdu alespoň na dosah ke GTA přiblíží?

Hned první větou musím zdůraznit, to opravdu ne. A tou druhou ne zopakovat. Ačkoliv otevřený svět, příběh a gameplay možná světoznámou sérii velmi vzdáleně připomíná, skutečnost je někde jinde. Graficky hry vypadá opravdu budgetově a levně. Celé to působí trošku jako mód. Jediné, co bych asi na úrovni modelů a grafiky pochválil, je alespoň snaha o dobré zpracování automobilů.

Příběh je ta část, která asi potěší ze hry nejvíce. Ačkoliv nejsem příliš obeznámen počátky Slovenské republiky, samotné události působí poměrně věrohodně a texty po každé misi vhodně dokreslují pozadí právě prožité události. Hráč si občas připadá až jako Forrest Gump, kdy vlastně neúmyslně vše způsobí on sám. To je bohužel asi tak vše, jelikož samotná náplň misí není takřka nikdy příliš originální. Hlavní postava také půosbí poměrně uvěřitelně a je vlastně zajímavé pozorovat, jak se její příběh postupně rozvíjí. Stejně tak k zahození neni určitě ani slovenský dabing.

Hratelnost, jak už bylo zmíněno, příliš nezaujme. Je to opravdu velmi zjednodušený model, kdy na nějaké provázání animaci nemůže být ani pomyšlení. Zkrátka velmi toporné ovládání, pohyby, jízda autem, gunplay zkrátka vše.

Na závěr bych určitě zdůraznil velmi podstatnou, možná nejpodstatnější část, celé hry. A to jsou BUGY. Hra je neskutečně zabugovaná, takřka každou třetí misi jsem musel rozehrát znovu. Snažil jsem se jezdit trochu slušně, ale to zkrátka nejde. Neustálé bourání všech ostatních, propady textur, glitche, pády hry. Bohužel vše na denním pořádku a určitě by nebylo od věci na tom zapracovat.

Jak určitě každý, kdo dočetl až sem pochopil, hra se opravdu nepodobá ani GTA ani Saints Row. Ačkoliv myšlenka hry je určitě originální, provedení je tragické. Tým autorů se určitě počítá mezi velmi malé, i tak ale znám celou řadu her byť i s menším počtem vývojářů, která dopadla daleko lépe. Hře nelze upřít nápad, příběh a zasazení, ale to je bohužel tak vše.

Hodnocení: 65 %

Herní výzva 2025 – 8. Zločin a trest (Hardcore)
Po dlouhých několika letech se hráči dočkali pokračování příběhu Jindřicha ze Skalice. I já jsem tento herní okamžit velmi očekával, ačkoliv jsem se k původnímu dílu dostal až poměrně nedávno. První díl zaujal především malebnou krajinou, příběhem a pro naši zemi také zasazením. Bohužel nevyhl se rovnou celé řadě bugů a výrazných nepříjemností včetně toho, že původně neobsahoval český dabing. Jak se tedy vede tolik očekávanému pokračování?

Samotný příběh začíná opravdu takřka hned navazujícím střihem po Kingdom Come: Deliverance. Velmi rychle se poklidný začátek zvrhne do celé řady eskapád v rámci dvou velkých, otevřených a velmi dobře zpracovaných map. Na první oblast Trosecka naváže Kutná Hora a její okolí, které v rámci (teď již) série umožňuje úplně jiný pohled na svět Kingdom Come: Deliverance. Ačkoliv nejsem velkým znalcem tehdejších dějin, určitě mě zaujala celá řada skutečných postav, která dá příběhu úplně nový směr. Možná dokonce hráče v něčem i dovzdělá, což jsem naposledy zažil snad ve starších dílech série Assassin's Creed (myslím tím především období prvního až třetího dílu).

Samotná hratelnost vychází z prvního dílu série, přidává však některé aspekty a jiné dobře upravuje. Bojový combat je možná trochu zlehčený oproti prvnímu dílu, ale opravdu to neznamená, že by si člověk připadal jako ve zmíněné sérii Assassin's Creed. Přibyla možnost kovářství, které může sice po chvíli působit stereotypně, ale i tak je minihra zpracována poměrně hezky. Dobře také funguje ekonomika hry.

Co se týče grafického zpracování, tady nejspíš opět není co vytknout. Svět působí fantasticky, živě, detailně a také barevně. Lidé v herním světě opravdu žijí. Pracují na poli, večer jdou spát, povídají si, reagují. V rámci reakcí je ovšem jedna drobná výtka. Ačkoliv ve hře je systém reputace, dokážu si představit, že by byla reputace zohledňována ještě více. Lidé zkráta lehce zapomínají a někdy to může způsobit až uvědomění si, že se stále jedná jen o hru.

Zmíněný český dabing působí ve hře opravdu dobře. Skvěle hru doplňuje a jsem jen velmi rád, že bylo zachováno obsazení hlavních rolí z poloprofesionálního dabingu prvního dílu. Za mě vítám také to, že některé postavy nejen mluví hlasem herců, ale také tak vypadají.

Na závěr co bych určitě zmínil je oproti prvnímu dílu vyladěnost hry. Opravdu v průběhu jsem narazil jen na naprosté drobnosti a ta největší přišla bohužel až k závěru, kdy v mém příapdě nebylo možné hru dohrát. Zkrátka poslední quest se nezobrazoval jako splněný a celá hra tak zamrzla ve fázi posledního questu. To však opravil hned následující patch.

Komu hru lze doporučit? Pokud alespoň trochu hráč ocení propracovaný svět středověku, myslím si, že je hra určena přímo pro něj. I kdyby jen jako walking simulátor. Jako doporučení bych určitě dal projít si nejprve první díl, bez něj je příběh opravdu jen poloviční. Drobné chybky mě neodradí sáhnout po maximálním hodnocení protože neumím si dnes opravdu představit moc jiných her, které nasazují laťku tak vysoko jako právě Kingdom Come: Deliverance II.

Hodnocení: 100 %

Herní výzva 2025 – 10. Crash (Hardcore)
Na poměrně dlouhou dobu poslední zastávka ve 2. světové válce v rámci série Call of Duty byla pro mnohé takovou mezizastávkou mezi prvním a druhým dílem Modern Warfare. Za mě se však stále jedná o jeden z nejlepších dílů této série. Jak vypadá Call of Duty roku 2008 dnes, po více než 15 letech?

Dodnes si pamatuji, že tato hra byla jedním z důvodu rozhoupání se k pořízení nového herního stroje. Když jsem hru poprvé zapl, pochopil jsem rychle proč. Detaily byly v té době velmi povedené a zpracování globálního konfliku působilo až neuvěřitelně.

Co se týče samotného příběhu, ten nás tentokrát zavedl na obě významné strany konfliktu. Sovětský svaz proti nacistickému Německu doplňoval konflikt USA a Japonska stejně povedenou měrou. Hře to dodalo dost výrazně na zábavnosti, protože hned po sobě jdoucí mise byly často velmi rozdílné. Boje z měst se protínali s bitvou uprostřed lesů.

V samotné hratelnosti jsme se nedočkali nijak zásadního rozdílu. Stále by bez vás ta válka nebyla a ačkoliv to už zde nepůsobí tak okatě, vždy a všude se čeká na vás. Co je naopak dle mého asi největším záporem této hry je, že její druhotné jméno by mělo být Call of Grenade. Zkrátka na vyšší obtížnosti (především na obtížnost nejvyšší) je nějaké delší krytí naprosto nemožné, protože během několika sekund jste zasypání tolika granáty, že je každý pohyb rozhodující. Chvílemi se jakékoliv taktizování naprosto vytratí a člověk si připadá, jako kdyby hrál Doom z roku 2016.

Abych se vrátil k původní myšlence, tedy jak hra vypadá dnes, zůstal jsem dost překvapen. Na nových systémech běží bez jakéhokoliv problému a po grafické stránce se na hru dívá stále velmi dobře. Jednoznačně jsem si tím opět potvrdil myšlenku, že hry (nejen ze série Call of Duty) z let řekněme 2005 až 2010 vypadají dnes často daleko lépe, než z odstupem času hry z let 2010 až 2015. Pokud by někdo dnes již klasický díl série vynechal, určitě bych doporučil tento rest dohnat. I po tolika letech se jedná o velmi kvalitní titul, který jen nechává vzpomenout na to, jak to vlastně všechno se sérií Call of Duty začalo.

Hodnocení: 85 %

Herní výzva 2025 – 5. Zase práce! (Hardcore)
Na úvod bych rád zmínil, že můj komentář se týká hry včetně všech doposud vydaných Expansion Packs. Během hry jsem se je snažil průběžně využívat co možná nejvíce. Jak se tedy hraje poslední díl The Sims po takřka 11 letech od vydání v takřka ve skoro „ultimátní edici“?

Obsah mé edice v době psaní recenze (pouze hlavní rozšíření):
The Sims 4
The Sims 4 – Get to Work (Hurá do práce!)
The Sims 4 – Get Together (Společná zábava)
The Sims 4 – City Living (Život ve městě)
The Sims 4 – Cats & Dogs (Psi a kočky)
The Sims 4 – Seasons (Roční období)
The Sims 4 – Get Famous (Cesta ke slávě)
The Sims 4 – Island Living (Život na ostrově)
The Sims 4 – Discover University (Hurá na vysokou)
The Sims 4 – Eco Lifestyle (Ekobydlení)
The Sims 4 – Snowy Escape (Život na horách)
The Sims 4 – Cottage Living (Život na venkově)
The Sims 4 – High School Years (Střední škola)
The Sims 4 – Growing Together (Rodinný život)
The Sims 4 – Horse Ranch (Koňský ranč)
The Sims 4 – For Rent (Nájemní bydlení)
The Sims 4 – Lovestruck (Láska volá)
The Sims 4 – Life & Death (Život a smrt)
a spousta dalších menších balíčků 

Přiznám se, že už při vydání čtvrtého dílu, jsem byl asi jako řada dalších hráčů poměrně dost zklamán. Dost věcí se zhoršilo, grafika za mě od počátku nebyla nic moc (co teprve při bližším detailu) a obecně hra ztratila něco ze svého kouzla. Narozdíl od dílu přechozího alespoň tedy technická stránka hry je na mnohem lepší úrovni a načítání zde probíhají v rámci sekund. Během těch dlouhých let vyšla celá řada rozšíření, která umožňují propracovanější studium na univerzitě (opět), mazlíčky (opět), cestovat na dovolené (opět) a dokonce se bude střídat i počasí (překvapivě, opět…). Zkrátka ani tento díl není výjimkou a takřka veškerá rozšíření jsou jen „moderní“ provedení toho, co už tu bylo. Samozřejmě čest zmíněným výjimkám, ale těch opravdu moc není.

Už při vytváření simíka na hráče vyskočí nepřeberné množství úprav, oblečků, tetování, účesů a mnoho dalšího. O to více je zarážející, že vtvořit postavu, která alespoň trochu vypadá k světu je někdy nadlidský úkol. Mnou vždy používaný postup, tedy využití náhodného generování simíka a poté už jen doladění detailů, zde opravdu nedoporučuji. Strávil jsem proklikáváním asi 5 minut a výsledky, které hra generuje snad ani není třeba detailněji popisovat. Ale každopádně, zasmějete se… (nebo rozbrečíte) a hodně.

Když už se hráč dostane do hry k volbě vhodného pozemku k žití, je zaplaven lokacemi, kde vlastně žít. To není nutně kritika, města jsou opravdu různorodá a vybere si každý. Nutno zmínit, že města byla přidána postupně s rozšířeními, původně jich opravdu tolik opravdu nebylo. Lze jít samozřejmě cestou zakoupení domu/bytu a následných úprav, nebo začít od začátku a vše si postavit sám. Stavba také doznala změn, a to od předpřipravených místností po větší možnost nastavení dílčích detailů a materiálů.

Po nastěhování nastává ale zaplavení vším, co hra nabízí. Jeden tutoriál přes druhý, pořád někdo volá (vzpomněl jsem si na Need for Speed z roku 2015, kdy člověk během hry provolal snad polovinu herní doby). Hned začne někdo chodit na návštěvu, začnou vyskakovat svátky a denní události (opět jedna z novinek rozšíření) a než se z toho hráč vzpamatuje je herní noc a simík chce spát. Do toho si najít práci (nebo studovat) a zkrátka prostě žít (pauzování hry používám jen velmi zřídka). Nabídka zaměstnání je velmi bohatá. Některá je opět v rámci rozšíření možné přímo vykonávat (a ano i to už tu dříve bylo) a jiná probíhají jako obvykle tak, že simík na několik hodin zmizí a vrátí se unavený.

Během mého hraní jsem vyrazil studovat na univerzitu. Volba padla na studium fyziky, které by výrazně usnadnilo dosažení mnou vybraného zaměstnání mechanického inženýra. Po několika pokusech se přijetí podařilo (škola automaticky simíka nepřijme, musí mít alespoň nějaké znalosti v oboru) a simík vyrazil vstříc koleji. Zde studium probíhá obvyklým způsobem. Přednášky, úkoly, samostudium, zkoušky a na závěr samozřejmě promoce. Bydlet je možné doma případně na zmíněné koleji, kde jsou také ostatní studenti. Jediný problém může činit v tomto případě jídlo, jelikož to je dostupné pouze v některé oblasti univerzity a jen po určitou dobu. Je však možné si na pokoj zakoupit lednici a další spotřebiče, což jsem však zjistil až v samotném závěru studia. Nákup spotřebičů totiž neprobíhá standardně jako při vybavování domu, ale je nutné jej zakoupit ve speciálním krámku v kampusu. Stejně tak se zde výrazně projevuje jeden z neduhů celého čtvrtého dílu The Sims. Kampus univerzity je poměrně malý a všechny budovy jsou hned takřka vedle sebe. Abyste se ale do vedlejší budovy dostali, musíte „Cestovat“ a projít si načítáním. Zkrátka žádný plynulý přesun, který mi v předchozím díle přišel opravdu revoluční. Tady z důvodu přednášek, občerstvení a studia musíte „cestovat“ několikrát denně. Další věc, která je ve hře nová jsou již zmíněné svátky a události. Ačkoliv jsem rád, že hra obsahuje Vánoce, oslavy Nového roku a další, tak opravdu netuším proč by měl být můj simík introvert smutný když udělal těžkou zkoušku, ale přeci dostatečně neoslavil den sběru jablek. Ano, svátky se dají vypnout, ale to by zase byla škoda protože samotný nápad mi přijde zajímavý. jen je to opět nedokonalé.

Po dostudování a hledání práce jsou tedy dvě možnosti kariéry. Aktivní a pasivní. Ačkoliv aktivní povolání se zdá být zajímavé a opravdu několik herních dnů i je, nakonec nastane absolutní repetetivnost, která může eskalovat až záměrné změně povolání. Ačkoliv i to může působit realisticky (ne každý je v práci rád a baví ho to), tak zde ta repetetivnost nastává až zbytečně brzy. Ostatní zaměstnání tedy spočívají pouze v odjezdu práce, sem tam nějaké pracovní volby a následně doma práce pro lepší možnosti povýšení (zvyšování dovednosti, úkol a jiné). Zajímavou možností je zde Homeoffice, kdy nějakou dílčí činnost vykonáváte i doma.

Daší rozšíření typu dovolených a ročních období obsahuje další spousty možností a je opravdu až překvapující kolik těch možností vlastně je. Sci-fi prvky, upíry, vlkodlaky (což je potom obsahem především menších rozšíření) a podobné výmysly jsem ve hře nikdy moc nemusel a bohužel zde jsou snad v ještě větší míře než kdy dřív. Každý je najednou upír nebo vlkodlak, což mi osobně připadá jako jedna z největších zbytečností hry. Kdybych to chtěl, zapnul bych si The Elder Scrolls V: Skyrim. Je pravda, že chudost původní hry (která je již dnes zdarma) byl jeden z hlavních důvodů proč jsem si čtvrtý díl neoblíbil. Teď je to vlastně naopak. Možností je možná až moc a času až příliš málo. Já vím, simulátor života, ale opravdu mi přijde, že bez použití cheatů je velmi složité si hru nějak více prožít a prozkoumat. Navíc když do toho máte herní rodinu a málo peněz za nízkokvalifikovanou práci, jelikož váš simík je prostě trouba. Bez vypnutí stárnutí si toho ve hře simík opravdu příliš neužije a je třeba fungovat napříč několika generacemi.

Původní kouzlo série ze čtvrtého dílů původně vyprchalo takřka úplně. Roky vývoje a rozšíření (a opravdu hooodně peněz, co za to v součtu chtějí) se však na hře podepsalo alespoň trochu pozitivně. Najednou je toho opravdu hodně, co dělat a nuda se dostaví snad jen v repetetivním zaměstnání. Je škoda, že alespoň nyní není další díl v plánu (alespoň ne veřejně). Možná by už po těch letech opravdu přišlo vhod udělat krok vpřed. Ačkoliv… samozřejmě je tu vždy ta možnost, že místo kroku vpřed to budou dva kroky vzad. O tom už ale to herní odvětví bohužel je.

Hodnocení: 80 %

Herní výzva 2025 – 6. Nekonečné čekání (Hardcore) 
Hodně vody uteklo od posledních dílů série S.T.A.L.K.E.R., za tu dobu se herní průmysl vyvinul ve všech směrech (ačkoliv ne jen v těch dobrých). Z mého pohledu se však o tak dlouhou dobu nejedná, jelikož jsem k sérii přičich teprve nedávno a takřka hned po sobě dohrál všechny dosavadní díly. Otevřenost světa, atmosféra, ale často i ten příběh mě opravdu zabavil na tolik, že díly utekly jako již zmíněná voda. Jaký posun tedy v sérii nastal po tolika letech komplikovaného vývoje?

Pokud jste sérii měli rádi kdysi, budete ji mít nemálo rádi i dnes. Z atmosféry, která již tenkrát stála za to, se vyklubalo něco neskutečného. Anomálie, příšeří, noc, ale někdy klidně i jen západ Slunce dokáže vytvořit nezapomenutelný zážitek. Grafická stránka hry je velmi specifická, kde v jednom záběru vypadá zastarale, ale hned při dalším vypadá až neuvěřitelně.

Herní svět je v tomto díle jedna z hlavních věcí, kterou bych bez pochyb vychválil. Pokud si pamtujete některé lokace z původních dílů, zde je též takřka zaručeně najdete. Mapa dává smysl a tím, že jsem podobné lokace v předchozích dílech zkoumal poměrně nedávno, byl jsem z mapy opravdu nadšen. Příběh, ačkoliv ne s každým se shoduji, je tak akorát odpovídající sérii. Není to žádné zlomové dílo, ale i tak je zápletka a konečné rozuzlení (opět je k dispozici vícero konců) působí velmi zajímavě. Hlavní hrdina taktéž mluví, což je velké plus oproti skoro až konkurenční sérii Metro.

Abych jen nechválil je třeba se dotknout také těch negativních přínosů nového dílu. Ačkoliv AI nepřátel není minimálně zatím nijak zvlášť propracovaná (vývojáři stále slibují opravu), tak pokud se s nimi dostanete do přímé konfrontace, takřka neminou, a to na žádnou ze tří obtížností. Náboje jim nikdy nedojdou a o to více paradoxně působí, kdy při následném sběru lootu u sebe má nepřítel maximálně 3 nebo 4 náboje. Pokud je nepřátel více, tak se celý souboj skládá ze střelby, krytí a neustálým používáním lékárniček. Samotné souboje jsou celkem neduhem i velké mapy, jelikož pokud nechcete často využívat (minimálně z počátku) předražený rychlý přesun, strávíte chůzí velmi podstatnou část herní doby. Během těchto přesunů narazíte na nepřátele, ať už v podobě lidských nepřátel nebo mutantů, až zbytečně často. S přesunem také úzce souvisí to, že hlavní hrina Skif nejspíš neni žádný silák ani sporotovec. Už pár věcí v batohu znamená přetížení a tím zmenšení už tak poměrně malé výdrže. Přesuny jsou tím pádem ještě zdlouhavější. K dispozici je také opět mnou příliš nevyužívaná mechanika artefaktů, které jsem nikdy na chuť úplně nepřišel.

Samotný pocit ze střelby je opravdu jeden z nejlepších, na který lze dnes narazit a vybavení funguje na velmi podobném principu jako předchozí díly. Domácí lokace obsahují sdílenou bednu s neomezenou kapacitou, kam lze uložit nepotřebné haraburdí. Dále se zde nachízejí technici, obchodníci, lékaři a další.

Na závěr bych se rád zmínil k technickému stavu, o kterém toho lze od vydání načíst asi nejvíce. Zkrátka, jsem asi jeden ze šťastnlivců, kterým hra takřka od začátku funguje bez větších komplikací. Na drobné bugy, které znemožňují splnění především vedlejších questů jsem sice narazil, ale vždy se jednalo pouze o bug, který bylo možné opravit načtením maximálně pár minut starého savu. Největším problémem pro mě alespoň z počátku bylo několikaminutové načítání Shaderů při každém spuštění hry. To však lze obejít po prvotním načtení mírnou úpravou souborů hry. Následně jsem měl tedy hru připravenu do půl minuty od spuštění.

Jak tedy hru shrnout. Za mě, jakožto pro poměrně nového fanouška série se jedná bez pochyby o nejlepší díl, který kombinuje vše skvělé na původní trilogii a přidává ještě něco navíc. Dostal jsem přesně to, co jsem očekával. Všeho bylo víc, vše bylo zajímavější, hezčí a otevřenější. Samozřejmě technický stav dělá hodně a věřím, že některým hru výrazně zkomplikuje. Snad se i tam dočkáme opravy.

Hodnocení: 90 %

Herní výzva 2024 – 7. Ve stínu pixelů (Hardcore)
Na úvod bych chtěl zmínit, že ačkoliv již dlouhá léta slýchám o této sérii ze všech stran (ať už pozitivní nebo negativní informace), nikdy jsem žádný z dílů nehrál ani neviděl. Do hry jsem tedy vstupoval jako úplný nováček v sérii. Jak tedy hra vypadá z pohledu sérií nepolíbeného hráče?

Ještě před vydáním hry, jsem tento díl vyhlížel s pocitem, že by to konečně mohl být ten pravý vstupní bod.. Když došlo k vydání, hra dle recenzí nezklamala ale ani se nejednalo i žádný zázrak. Z prvních trailerů a recenzí jsem si hru stále více a více přirovnával k pár let starému Call of Cthulhu, které mi kdovíjak povedené zrovna bohužel nepřišlo. Z tohoto důvodu jsem se ke hře dostal až  „po nějaké té slevě“. Mohu říci, že si trpělivost nevyčítám, právě naopak…

V porovnání s Call of Cthulhu, jsem asi nemohl být blíže. Ve výsledku co dané hry liší je především pohled (third/first person) a to, že v Alone in the Dark se bez zbraně takřka neobejdete. Další velkou inspiraci vidím v sérii Resident Evil a to především v poszupném odemykání dveři a objevování dalších a dalších lokací v hlavní budově. Opakuji, původní díly jsem nehrál, popisuji spíše podobnost.

Atmosféra hry by se dala krájet a první setkání s vizí působí opravdu dost hororově a strašidelně. Grafická stránka hry je také povedená a dává hře své kouzlo. Strach se bohužel postupem hry vytrácí a nebýt mé arachnofobie, asi bych se v průběhu celé hry ani nelekl. Velmi zajímavým prvkem hratelnosti je postupně se vyvíjející „hlavní základna“ vila Derceto. Změny jsou patrné a vyvíjí se s příběhem. Určitě potěší, že příběhová linka je protnuta několika misemi mimo Derceto a zavede hráče do jiných dob i míst například do Egypta, na starý parník v bažině nebo do zákopů první světové války.

Co se příběhu týče, tady jsem byl bohužel zklamán asi nejvíce. Celou dobu jsem moc nevěděl, co vlastně od příběhu čekat a jeho vyvrcholení, bych opět přirovna k Call of Cthulhu a shrnul ve stylu WFT?! momentu. Bohužel, ne z důvodu nadšení. Postavy krom hlavní dvou postav, mezi kterými si lze na začátku hry vybrat, nenadchly. Hratelné postavy přeci jen nějáké to kouzlo mají a jejich alespoň mírně odlišený průběh hrou je určitě pozitivum. Avšak k okamžitému startu nového průběhu za druhou postavu určitě nedonutí.

Jako poslední bych určitě zmínil soubojový systém. Nejedná se o nic příliš propracovaného, ale do hry tohoto typu poměrně sedí. Zbraní je tak akorát a poměrně povedený je také „pocit ze střelby“ který by mohlo závidět i kde jaké FPS. Zbraně kopou, zvuky jsou proměnné podle toho, kde se postava během střelby nachíází a do čeho střílí. Trochu přehnané jsou bossfighty, které působí až jako zbytečné vytrhnutí z atmosféry a příběhu.

Hodnotit tento můj první seznamovací kurz se sérií je poměrně obtížné. Atmosféra a hratelnost jsou určitě nejlepší prvky celé hry. Naopak příběh a strach alespoň v mém případě hře celkem chybí, což je bohužel to, na co jsem u této série spolehál nejvíce. I přes to si však případný další díl ujít určitě nenechám.

Hodnocení: 75 %

Herní výzva 2024 – 10. V záři reflektorů (Hardcore)
Remake původní hry Mafia: The City of Lost Heaven byl z mého pohledu dlouho pouze nepravděpodobný sen. Jednoho dne k oznámení však skutečně došlo a po prvních screenshotech ze hry, jsem nevěřil vlastním očím. Jak nakonec remake české herní legendy dopadl?

Pokud hru lze shrnout jedním slovem tak: nezklamala. Alespoň tedy mě. Příběh zůstává velmi věrný. I tak ale došlo k několika úpravám, které dávají více či méně smysl, například zaměnit krádež diamantů za krádež drog, je dle mého názoru skvělý a reálnější nápad, který se do série více hodí.  Další změny možná malinko upravily vyznění celého příběhu. I to ale nemusí být nutně špatně. Alespoň nemáme příběh založený čistě na způsobu copy/paste.

Druhou věcí, která se dle mého povedla skvěle je obecně grafické zpracování. Měl jsem od výsledku trochu obavy, především po posledním třetím díle. Zde ale město, auta a obecně snad vše dokonale prokouklo. To vše se velmi pozitivně podepsalo i na atmosféře hry, která opravdu na hráče dýchne obdobím 30. let.

Co už je však trochu na pováženou, je bohužel samotná hratelnost. Ta bohužel drží partu s dnešním „tradičním“ stylem: „běž, skryj se, střílej“. Vím, ono co jiného přidat. Ani původní hra nepůsobila kdoví jak komplexně v oblasti hratelnosti, ale ten rozdíl bezmála 20 let by mohl být znát. Kde bylo však ublíženo nejvíce jsou vozidla. Tam zkrátka ten pocit, kdy v původní hře byla cítit nejen hmotnost auta, ale i nedostatečný výkon tehdejších vozidel, opravdu chybí. Pryč jsou okamžiky, kdy minimálně ze začátku hry mohla padnout otázka, jestli tam člověk rychleji nedojde pěšky. A působilo to přeci jen poněkud reálněji, ačkoliv se zábavností to často nemělo zase tolik co dělat. Naštěstí nejvyšší obtížnost alespoň zachovala nebezpečí v podobě pozornosti policie, která stále vyžaduje dodržování dopravních předpisů, ačkoliv ve značně zjednodušené formě.

Zamrzí také někdy až výrazné zkrácení některých misí a opravdu za hřích považuji absenci úkolů pro Lucase Bertoneho. Hledání několika aut v rámci Volné jízdy opravdu nepočítám. Přibyly také sběratelské předěmty, z nichž některé mohou příběh ještě mírně rozšířit. Ostatní předměty donutí alespoň poměrně zajímavý svět včetně venkova lépe poznat. Úkoly Volné jízdy bych stavěl asi na stejnou úroveň, jako Extrémní jízdu v původní hře. Nenaštve, ale ani nenadchne. Spousta úkolů Volné jízdy je dokonce z původní Extrémní jízdě převzata takřka jedna ku jedné.

Dabing je pro hru samostatnou kapitolou a dle mého se opět opravdu povedl. Zachování několika původních dabérů je opravdu skvělé a některé povedené, avšak často i nové, hlášky určitě lze nalézt i zde. Zvuk a soundtrack také ostudu původní hře nedělá, ačkoliv těch zapamatovatelných songů a melodií mohlo být přeci jen více.

Remake určitě bezchybný není. Nedostatků je zde dost, ale jedná se dle mého stále o velmi povedený kousek a je vidět, že pokud mají vývojáří ze studia Hangar 13 danou kostru hry, umí také připravit něco velmi pěkného. Vím, že se najde spousta lidí, kteří remake odsoudí se slovy, že dělá akorát tak ostudu původní hře. Ale řekněme si to na rovninu, mohlo to dopadnout daleko hůře a já, který původní hru projde dnes takřka po slepu si známý příběh v nových barvách velmi rád projdu znovu. A v tom určitě nejsem sám.

Hodnocení: 90 %

Herní výzva 2024 – 5. Nikdy se nevzdávej! (Hardcore)
První díl pro  „novou generaci konzolí“ v roce 2014 již od prvních ukázek působil jako výrazný grafický pokrok. To se tehdy dle mého také celkem potvrdilo. Byl to také první díl, kdy se Call of Duty pustilo zábran a vrhlo se do daleké budoucnosti. Povedl se tento poměrně revoluční krok?

Zmíněná grafická stránka věci byla tehdy opravdu patrná. Bohužel, nyní po takřka 10 letech, se paradoxně jedná a jeden z hlavní nedostatků. Hra dnes již zkrátka moc dobře nevypadá a dokonce dle mého vyadají lépe některé starší díly série. Ačkoliv hra stínů a světla působí stále na úrovni, textury již tak nevypadají a někdy jsou až opravdu ošklivé. Co však působí i dnes poměrně povedeně jsou obličeje a animace postav.

Co se týče zasazení a světa, to působí v sérii i dnes originálně. Příběh nenadchne, ale hlavní záporak s tváří herce Kevina Speceyho je opravdu uvěřitelný a dokonce snad poprvné v sérii je jeho motivace lepších zítřků i alespoň částečně pochopitelná. Kroky k jejímu dosažení již však nikoliv.

S budoucností přichází také vychytávky, v tomto případě především v podobě exo-skeletu propůjčující lepší schopnosti v podobě superskoků, zpomalení času a dalších. Zbraně jsou taktéž futuristické, ale zároveň stále uvěřitelné. Co se dle mého příliš nepovedlo jsou však určité lokace, které až na pár vyjímek nejsou moc originální a jsou často naporsto zapomenutelné.

Celé se to i dnes hraje poměrně obstojně. Příběh na poměry Call of Duty série není špatný, hratelnost taktéž. Bohužel právě ta grafická stránka zestárla paradoxně nejvíce, ačkoliv to v době vydání bylo největší lákadlo. Záporák Kevin Spacey, futuristické zbraně a hratelnost alá Call of Duty jsou však prvky, které i dnes hru dokáží udržet v poměrně zajímavé kondici a hra tak stále má co nabídnout.

Hodnocení: 80 %

Herní výzva 2024 – 9. Ztraceno v překladu (Hardcore) 
Série Assassin's Creed se v posledních letech rozrůstala a rozrůstala a postupně tím ztrácela stále více ze svého původu. Příběh šel stranou a prim hrálo nekonečně monožství otazníčků a často až nezajímavých vedlejších úkolů. To vše vyvrcholilo v prozatím posledním dílu velké série Assassin's Creed: Valhalla, který dle mého už hraničil s neúnosně velkou mapou a úmornou herní dobou. Nyní ale přichází slibovaná změna alá „návrat ke kořenům“. Jak tento pokus o žádaný návrat až na úplně začátek série dopadl?

Na úvod je vhodné řici, že je hra stále stejně podobná svými mechanikami nedávným dílům. I tak ale určitě zaujme, že mapa najednou nepůsobí nekonečně, příběh se alespoň snaží držet netříštěný pohromadě. Původní myšlenka pouhého DLC je však ze hry vidět na první pohled, což ale nemusí být nutně ke škodě.

Svět je graficky velmi hezky zpracován a opravdu nechá vzpomenout na první díly série, zaměření na stealth naštěstí stále působí spíše dobrovolně a takřka vždy se dá cíle dosáhnout vícero způsoby. Myšlenka v podobě postupné likvidace cílů a odkrývání soupeřů budoucích je zde taktéž zachována. To však časem stejně začně působit poměrně repetitivně i přes snahu originality v různorodém prostředí a alespoň krátkým shrnutím příběhu a motivace daného cíle.

Co mě přeci jen trošku zklamalo byla nakonec hlavní postava. Ačkoliv zpočátku může připomínat hrdinu v podobě Aladina a navíc jeho sny a mystično, které jeho život prochází působí originálně, nakonec je završení jeho vývoje poměrně zbyteně utnuto a nepříliš dobře vysvětleno.

I přes zmíněné chyby a přesto, že daná doba, kdy se hra odehrává nepatří zrovna mezi mé oblíbené je tato „odbočka“ z mého pohledu velmi povedená. Určitě nenadchne každého, ale myslím si, že ani nezklame. Možná by obecně nebylo špatné čas od času udělat ve vícero sériích krok do strany a zkusit to známé obohatit i něčím jiným než dělat vše větší, delší a bohatší. Tak to často totiž bohužel působí jen na první pohled.

Hodnocení: 85 %

Herní výzva 2024 – 4. Tenkrát v Hollywoodu (Hardcore)
Další historická hra od studia Charles Games hráče zavede do vesničky, na které se značně podepsaly odsuny po druhé světové válce. Hlavní postava do vesnice přijíždí a má rozhodnout o osudu vesnické školy, která spoustě lidem připomíná hezké dětství a nebo jim naopak leží v žaludku. Povedlo se studiu navázat na povedený Československo 38–89: Atentát?

Hned při spuštění je vidět, že hra je původním dílem velmi inspirována. Zůstaly hrané filmečky všech osob, což je velké plus, encyklopedie a spousta a spousta textu. Samotný příběh ,který je překvapivě propleten s rodinou hlavního hrdiny, dokáže zaujmout a působí povedeně. Bohužel, závěry hry alespoň dle mého potenciál nedokáže zcela naplnit a ve výsledku hra končí velmi otevřeně bez větších poznatků. 

Rozhovory jsou zpracovány velmi pěkně, jen je někdy problém postavám uvěřit jejich herní věk. V několika případech je součástí rozhovoru také minihra v podobě managementu hospodářství, hraní prší nebo jen výběr, co si při odsunu sbalit a nesbalit s sebou.

Herní doba odpovídá stejně jako minulý díl přibližně dvěma až třemi hodinám a nedá se říct, že by byl prostor k nudě. Co mě naopak trošku mrzí je, že je velmi obtížně opravdu vyčerpat všechny možnost a zaplnit všechna okna popisků u jednotlivých postav. Ani na několikátý pokus opakování celé hry jsem nezjistil, zda jsem pouze neobjevil vše, nebo zda si některé možnosti člověk zablokoval špatnou nebo jinou volbou. Nezaplnil jsem tedy ani encyklopedii všemi pojmy, což se mi v minulém díle povedlo bez problému.

Pro milovníky historie nebo daného období se jedná o povinnost. Těch pár hodin hry si umím představit i jako zajímavý domácí úkol z dějepisu. Věřím, že série těchto historických her bude nadále úspěšně pokračovat jako doposud, jelikož naše historie je stále plná mnoha zajímavých období, která si myslím by bylo velmi vhodné podobným způsobem zpracovat.

Hodnocení: 75 %

Herní výzva 2024 – 8. Cesta do pravěku (Hardcore)

Jednohubka na hodinku čistého času, která je navíc podpořenou tím, že je zdarma. Stojí ale hodina času za to?

Dle popisu se jednalo původně o školní projekt, které nás provede cestou mamuta v rámci putování krajinou s svým mládětem. To je nutné chránit před nástrahou převážně v podobě lidí, kterým je prioritně třeba zabránit mládě zabít. Pomocí této věty je možné hru zkrátka shrnout a popsat vše, co nás v ní čeká.

Herní svět je poměrně stejnorodý, a to i přes jednotlivé změny období. Celá hra spočívá v přechodu do jiné lokace v podobě arény a následné čistky od lidí. A tak stále a stále dokola, že nakonec je i ta hodina možná trošku repetetivní.

Co je třeba pochválit je grafické zpracování světa v podobě líbivé kreslené grafiky a samotné ovládání, které je dobře zpracované. Konec hry možná vede trochu k zamyšlení, což byl nejspíš i účel tvůrců.

Komu hru lze doporučit? To je poměrně obtížná otázka. Hra je zdarma, vyzkoušet ji tedy může každý a věřím, že kdo má rád krátké, jednoduché, ale hezky zpracované hry si ji přeci jen užije. Ostatní však příliš nenadchne.

Hodnocení: 65 %

Herní výzva 2024 – 3. Volání Cthulhu (Hardcore)

Divoký západ je často velmi opomíjenou kapitolou v historii zpracovanou v rámci her. Výraznou změnu způsobila až série Red Dead Redemption. Už ale několik let předtím zde byl pokus o akční hru s adventurními prvky v podobě Call of Juarez, ze kterého se nakonec vyklubala rovnou čtyřdílná série. Jak dnes vypadá její první díl?

Skoro každý rok mám náladu si zopakovat některé z řady mých oblíbených her: Mafia, Max Payne 3, Grand Theft Auto nebo něco ze série Call of Juarez. Již první díl měl i přes svůj „ béčkový “ příběh poměrně originální zpracování především spočívající v hraní za dvě hlavní znepřátelené postavy. Billy, mladík podezřelý z vraždy svých rodičů a jeho strýc, reverend Ray, prahnoucí po pomstě. Příběh nás provede spoustou lokací typických pro divoký západ, které si v několika případech můžeme projít nejprve v opatrnějším tempu Billyho a následně tempem mnohem akčnějšího pojetí v případě reverenda. Tento prvek mi přijde i po letech poměrně originální a zábavný.

Samotné zpracování herního světa se snaží často působit velmi otevřeně, ačkoliv jsou hranice jasně dané. Nedostanete se nikam, kde by vás hra nechtěla mít, zkrátka povedený klam. Co se týče grafického zpracování, hra zestárla mnohem lépe než řada novějších her. Detaily světa a vegetace nejsou vůbec špatné.

Hra utíká velmi svižně a za chvilku je konec, jedinou výtku bych možná měl až ke zbytečně natahovanému konci, kde se opakovaný průchod lokacemi může zdát až spíše na obtíž. Atmosféru si ale hra drží od začátku do úplného konce na velmi vysoké úrovni.

Na závěr bych hru doporučil každému, kdo má k tomuto období alespoň nějaký vztah. Rozhodně potom pro fanoušky her GUN nebo Red Dead Redempton, kterým bych tento, ale i další díly série (možná krom třetího) mohl doporučit s klidným svědomím a to i skoro dvě dekády po vydání.

Hodnocení: 90 %

Herní výzva 2024 – 2. Láska nebeská (Hardcore)
Málokterá česká hra zaujala svět tak jako Mafia: The City of Lost Heaven. Příběh jako vystřižený z Chicaga ve 30. letech minulého století plný alkoholu, moci, zbraní, přátel a zrady. K tomu všemu navíc otevřený svět a skvělý dabing. Jak působí Mafia dnes po více než 20 letech?

Skvěle. Stále se jedná o pecku, která v našich končinách nemá konkurenta a i přes své stáří působí parádně a nadchne každého, kdo s ní neměl doposud zkušenost (pokud někdo takový vůbec je). Příběh stále působí skvěle a až přes nějaké drobné odchylky nebo nelogičnosti (přeci jen z mého pohledu záměna drog a diamantů z Definitivní edice dává větší smysl) drží hráče v napětí a dokáže probudit emoce i když zná takřka zpaměti každou repliku.

Tím se dostáváme k dabingu, který je plný známých hlasů, z nichž jsou mnozí bohužel již po smrti. I tak je to důvod proč doposud mám vlastně herce Marka Vašuta docela rád a na jeho z mého pohledu památné „Do prdele“ vzpomenu pokaždé, když ho někde vidím. Nejsem žádný odborník na dabing a podobné záležitosti, pro mě hraje prim přirozenost, a to splňuje v případě první Mafia dokonale. Samotná hratelnost je na velmi vysoké úrovni. Dopravní prostředky s porovnáním tehdejšího 3. dílu série GTA, nebo vlastně i skoro každého dalšího pokračování, vychází rozhodně jako vítěz. K tomu všemu dobová hudba. Manipulace se zbraní je také propracované do detailů a okamžitá smrt po zásahu brokovnicí jen podporuje snahu o realističnost.

Náplně misí patří z většiny mezi velmi povedené, některé jsou možná až trošku zdlouhavé (taxi, mise v přístavu). Rozšiřující režim v podobě volné jízdy je jen milé rozšíření a epilog v podobě extrémní jízdy je už spíše komické završení jedné skvělé hry, která si v mnoha ohledech dělá srandu sama ze sebe. Nejedná se z mého pohledu o nijak zvlášť povedenou část, ale i ta má spoustu fanoušků (i přes nedostatky se jedná o mnohem povedenější režim než veškerá DLC k pokračování Mafia II). I po letech se jedná o neotřelou klasiku, která zabaví a nepustí a do samého konce. Auta, zbraně, postavy, příběh vše je na stále velmi vysoké úrovni stejně jako před lety. Legenda tak zůstává legendou a i přes veškerou snahu nevzniklo na našem území nic povedenějšího. A to že pokusů, ani ne tolik špatných, už bylo…

Hodnocení: 100 %

Herní výzva 2024 – 6. Ukradené Vánoce (Hardcore)
Jedna z her, kterou považuji za základní pilíř „her podle filmů“, v tomto případě dokonce zároveň i podle knihy. Série o Harrym Potterovi patřila vždy mezi mé nejoblíbenější v jakékoliv podobě, a i když zmíněné odvětví her podle filmů nebývá nijak zvlášť povedené, zde se myslím, že start do série vůbec nebyl špatný. Samotná série čítá celou řadu velmi povedených a také naprosto katastrofálních her. Jak to ale všechno začalo?

Je jen málo her, které si i po více než 20 letech rád zapnu. Jedním z nich je právě jakýkoliv z prvních tří dílů Harryho Pottera. Přes jeho specifickou, až kreslenou grafiku hra zestárla poměrně málo. Samozřejmě, že ji absolutně nelze srovnávat se standarty dnešní doby a dokonce si myslím, že ani když hra vycházela, nejednalo se o žádný skvost. Co se příběhu týče, ten zná každý, kdo viděl film nebo četl knihu. Za velmi povedené považuji právě kombinaci obou zpracování a hráč znalý filmů zde najde několik rozdílů, které se ve filmu neukázaly. Někdy je tomu i naopak a hra se filmem značně inspiruje.

Pohyb po Bradavicích není tolik otevřený jako v dalších dílech, ale i tak působí poměrně rozsáhlým dojmem. V průběhu se navíc hráč podívá na spoustu jiných míst. Jako je cesta k Hagridovi, jeskyně nebo samotné podzemí Bradavického hradu. Za zmínku stojí také poměrně povedené zpracování famfrpálu.

Hratelnost je velmi plynulá, často jde o načasování. Sesílání kouzel odpovídá tomu, co by člověk čekal. Jejich samotné učení ale nepatří mezi příliš povedené minihry a často jde spíše o náhodu. Hádanky a různé skákačky jsou povedené, avšak i zde často dochází k problému, kdy se Harry musí zachytit na správném místě římsy, jinak beznadějně padá. Některé lokace jsou možná až zbytečně dlouhé a zmínit se také musím o obtížnosti, která působí značně nevyrovnaně. Zatímco celý průběh hry je velmi jednoduchý i pro hráče dětských let, samotné finále v podobě souboje s Voldemortem mi působí potíže i dnes a je to důvod, proč jsem v dětství hru dokázal dohrát snad jen jednou (podobný problém si vybavuji u další povedené hry podle filmu Shrek 2).

První herní zpracování této série lze považovat jako za počátek, od kterého se několik dalších dílů jen inspirovalo a zlepšovalo. Za to si určitě zaslouží pochválit. I po tolika letech hru lze bezpečně dohrát a odnést si dobrý pocit a spokojenost, která často chybí i u dnešních her. Jelikož se jedná o záležitost na pár hodin, určitě po dohrání nebudete litovat.

Hodnocení: 85 %

Herní výzva 2024 – 1. Nemova říše (Hardcore)
Jako hráč, který byl odchován na konkurenční sérii Tomb Raider, jsem byl velmi zvědavý, co vlastně Uncharted nabízí jiného. Nikdy jsem nezabředl do příběhu této opěvované série, pokud se nepočítá pár let staré filmové zpracování. Co tedy nabízí hra jiného, než zmíněný Tomb Raider? Hned na začátek musím říct, že to co mě opravdu nadchlo, byla grafická stránka hry. I přes to, že hra se na PC vydala až několik let po svém prvním vydání, hře opravdu není z tohoto pohledu co vytknout. Scenérie, které umí vykreslit ať už v pralese, na pláních nebo ve městě jsou opravdu povedené.

Příběh musím opět uznat, sérii Tomb Raider opravdu předčí ve všech ohledech (především pak v případě porovnání s posledními dvěma díly, kdy příběh byl v dobrodružství Lary Croft opravdu pomalu okrajová záležitost). Dokonce i přes veškeré obavy mi nijak výrazně nechyběla znalost lore z předchozích dílů natolik, abych si čtvrtý díl neužil. Ačkoliv bych někdy v budoucnu byl velmi rád, kdybych si i jako PC only hráč, mohl znalosti pomocí remasteru/remaku doplnit.

Samotná hratelnost se z mého pohledu dělí na dvě strany. Pohyb ve světě, povedené hádanky a všemožné skoky jsou velmi povedené a například to, že v případě využití lana je nutné skutečně daný objekt obejít a následně lano upnout považuji za opravdu povedený krok. Ačkoliv tím, jak postupně se více a více seznamuji s původně PlayStation exkluzivními hrami, zjišťuji, že takových kroků je v těchto hrách spousta. Řízení dopravních prostředků je zde opět na velmi povedené úrovni. Druhou stranou hratelnosti a tentokrát ne tolik pozitivní je střelba a obecně souboje. Bohužel, zde tomu trochu něco chybí. Ačkoliv chápu, že tato hra není primárně o střílení a boji obecně, tak se zde vyskytuje poměrně často. Pěstní souboje mě taktéž nenadchly a působily poměrně zjednodušeným dojmem.

I tak se jedná v celém spektru pozitiv o poměrně zanedbatelný nedostatek. Celá hra jinak působí velice dobře, i co se týče poměrně bohaté herní doby (navíc v rámci vydání na PC je doplněno i o DLC). Jak jsem již v průběhu textu zmínil, doufám, že se nejedná o mé poslední setkání s touto sérií a osobně po několika dlouhých letech musím připustit, že série Tomb Raider se zdá v porovnání s Uncharted být spíše chudý příbuzný.

Hodnocení: 90 %