Po nějaké době od dohrání Divinity: Original Sin 2 jsem dostal chuť na další izometrické RPG a Tyranny bylo první na ráně. Díky recenzím jsem věděl, že je hra hodně "ukecaná", takže jsem byl rád za dokončený a musím říct velmi kvalitní překlad od Folkemona, kterému tímto vzdávám hold za neskutečnou práci, kterou odvedl. Textu tam jsou opravdu tuny a hned na úvod je třeba podtrhnout, že pokud neradi ve hrách čtete, tak toto dobrodružství raději ani nezačínejte.

Pokud jste ale ochotni prokousat se kvanty textu, otevře se Vám úžasný svět a výborný příběh, který tato hra nabízí. Do hry vstupujete po originálním úvodu, kdy pomocí mapy a popisků jednotlivých událostí tzv. dobývání jednak vnikáte do příběhového pozadí a druhak činíte volby, které následně ovlivní průběh následující hry. Příběh se odvíjí celkem jasně a srozumitelně. Nejedná se o vrcholné fantasy typu Pána prstenů, ale ocenil jsem originalitu celého konceptu, který jen nekopíruje stokrát omleté klišé o elfech a trpaslících ale nabízí něco nového. Líbí se mi také temné a bezútěšné podání celého herního světa. Na příběhu mě mírně zklamal pouze závěr, jinak nemám, co vytknout. S příběhem souvisí i dobře zvládnutá role jednotlivých postav a minipříběhů okolo nich. Postav, které postupně můžete ovládat se v průběhu hraní objeví několik a všechny mají své specifické motivace, které se promítají i do jejich herního stylu. Hra je postavena na dialozích, které jsou velmi bohaté a vrstvené, určité dovednosti navíc umožňují formou různých technik dialogy využívat k přemlouvání, zastrašování či získávání informací z dané postavy, se kterou komunikujete. Mnohdy je dobře zvládnutý dialog lepší variantou, jak se vypořádat s problémem než boj. Především v počátcích hry jsem ocenil, že v dialozích máte zvýrazněné základní pojmy, které si můžete rozkliknout a zůstávat tak v obraze, o čem se přesně mluví. Děj hry budovaný v bohatých a přitom funkčních dialozích je základním kamenem úspěchu této hry.

Na této hře se mi také líbí určitý minimalismus, který se přitom odehrává v poměrně bohatém světě. Tyranny nemá otevřený svět, kde se můžete libovolně pohybovat, ale je rozdělena do jednotlivých lokací, mezi kterými můžete cestovat. Jednotlivé lokace se otevírají tím, jak postupujete příběhem. Lokace přitom nejsou příliš velké. Docela jsem ocenil, že jsem nemusel bloudit v rozsáhlém světě, ale mohl se pohybovat v přehledných lokacích, kde vždy máte jasně daný úkol, můžete případně rozvinout úkol vedlejší a také zde nasbírat různé předměty. Jednoduchost, plynulost, přehlednost. Pro hardcore RPG fandy asi trochu málo, pro mě tak akorát. Prostředí, kterým procházíte přitom není jednolité, ale celkem různorodé. Přesouvání mezi jednotlivými lokacemi je přitom rychlé a můžete na něm zažít mnoho celkem zajímavých situací, kdy Vám vyskočí okno, které Vás informuje, že Vám např. do cesty vběhla skupinka dětí. Vy se následně můžete rozhodnout, zda je necháte být, zda je budete pronásledovat a když je chytíte, co s nimi uděláte, včetně možnosti je na místě zabít. Vše je přitom zobrazeno pouze v textovém okně s možnostmi volby. Rychlé a přitom zajímavé zpestření celé hry. Ocenil jsem také, že zde nejsou tuny "bordelu", který sbíráte a pak se ho složitě zbavujete. Žádných dvacet druhů hub, klacíků, bylin a jiných věcí, které v jiných RPG často jsou a většinou je ani nepoužijete. Zde sbíráte v zásadě pouze vybavení pro svoji postavu, případně nějaké lektvary. Ano i ty byliny a mastě tam najdete, ale je toho opravdu poskrovnu. Správa inventáře pak není zdlouhavou a nudnou záležitostí. Navíc okolo Vás při průchodu lokací nebliká 50 ikonek předmětů, které můžete vzít. Je pravda, že předměty se ukazují poměrně genericky, bez nějaké větší logiky, ale to mě příliš nevadilo. Co mě trochu vadilo, byl celkem nepřehledný popis jednotlivých předmětů, především zbroje, kdy jsem dlouho pořádně nevěděl, co jednotlivé ukazatele např. daného meče znamenají a jeký budou mít vliv v boji.

Důležitým aspektem každé RPG je samozřejmě rozvoj Vaší postavy/postav. V této oblasti se Tyranny opět podařilo zůstat v jakémsi zlatém středu. Možností jak rozvíjet Vaší postavu je poměrně hodně, což Vám umožní Vaší postavu specializovat na určitý herní styl, současně ovšem možností není až moc, aby Vás to mátlo. Ve hře ovládáte až 4 postavy, což Vám umožní celkem bez problémů namixovat Váš tým různými speciálními charaktery. Své postavy pak rozvíjíte jednak bojem, druhak dialogy a nakonec i využíváním základen ve věžích, které se Vám postupně otevírají a kde můžete Vaše postavy trénovat. Systém základen ve věžích mě však příliš nesedl, protože Vás nutil neustále přeskakovat mezi jednotlivými základnami dle toho, jakého jste zrovna potřeboval sehnat trenéra nebo obchodníka či kováře. Ale nejde o žádnou velkou výtku, ale čistě prakticky bych ocenil spíše jednu základnu, kde by bylo vše pohromadě (ale více věží má i svoji logiku v příběhu).

Závěr věnuji několika postřehům, pokud jde o boj. Souboje fungují na principu reálného času, ve kterém můžete pauzovat a vydávat příkazy. Souboje v Tyranny nejsou nejsilnější stránkou této hry, trpí řadou problémů, které jsou časté i u jiných her se systémem boje v reálném čase s pauzováním. Občas nepřehlednost, postavy často nereagují, tak jak chcete, ve schrumáži máte občas problém kliknout na danou postavu... Výhodou je dynamika, kdy Vám souboj většinou zabere spíše vteřiny, max. nízké minuty. Rozsah různých speciálních útoků, kouzel či dalších specialit, které můžete poslat na své nepřátele (a přátele) je poměrně široký. Je však pravda, že jsem často nechával souboj na volnoběh a moje parta i bez mého zasahování většinou vyhrála. To ukazuje, že souboje nejsou v této hře nijak těžké. Stalo se mi snad jen jednou, že jsem dlouho nemohl překonat skupinu nepřátel, která byla v tu chvíli nad mé schopnosti.

Tyranny je poctivou RPG, na které oceňuji velmi dobrý příběh zasazený do originálního, temného světa. Hra vyniká dialogy a jejich vrstvením a jakýmsi minimalismem, který je komponovaný do jinak bohatého světa. Hra by zasloužila ještě zapracovat na soubojovém systému a ocenil bych i přehlednější popis předmětů, ale to nic nemění na vysokém hodnocení, které této hře dávám.

Jako fanoušek SW a současně nepřítel toho, kam SW vede Disney, jsem se na tuto hru těšil a obával se zároveň. Moje rozporuplnost pokračovala po vydání, kdy celkem dobré recenze v herních médiích nekorespondovaly s častými pomluvami SW fanoušků. A teď po dohrání musím říci, že rozporuplnost pokračuje, tentokrát ve vlastním hodnocení.

Začnu příběhem, který mě zajímal asi nejvíce. Bohužel jsem se dočkal furdokolové Disney šablony. Sympatický hrdina bez bázně a hany s roztomilým robůtkem po svém boku, zlá antihrdinka propadnuvší temné straně kvůli selhání své mistryně, divný ftipálkovský emzák (tentokrát v roli pilota)... no prostě osvědčený již stokrát recyklovaný základ, na který se nepodařilo navléknout nic zajímavého, originálního a zapamatovatelného. Slabý příběh zachránilo od úplného propadáku dobré odvyprávění, především díky povedeným cut scénám a pár silných momentům především poslední třetině hry. Celkově však byl příběh zklamáním.

Podstatně lepší to bylo s atmosférou. Ta se hře podařila velmi dobře a i díky povedenému grafickému kabátku hra dýchla opravdovou SW atmoškou. Osvědčený hudební podkres a super SW zvuky (zahžnutí meče, blasterová střelba...) byly na filmové úrovni a určitě hře přidaly pár procent hodnocení navíc. Podařilo se i ztvárnění několika světů, na které Vás příběh postupně zavede. Jednotlivé světy jsou charakterově rozdílné, tudíž mají svoji jedinečnou atmosféru a jsou velmi detailně zpracované a vypadají vizuálně hezky. Trochu mě mrzí, že se neobjevil žádný svět s městským prostředím typu Coruscantu. Tyto urbánní typy světů jako např. Taris v KOTORu mě vždy nejvíce baví a zde zcela chybí.

Třetím vrcholem trojúhelníku vedle příběhu a atmosféry je hratelnost. Ovládání postavy, kamera a základní mechaniky se mi zdály celkem v pohodě. Samozřejmě jako PC hráč musím strpět fakt, že byla hra modelována primárně na konzole, ale i tak se mi ovládala bez větších problémů. Je také výhoda, že jsem hru hrál poměrně dlouho po jejím vydání, takže řada problémů se již vyřešila patchy. Soubojový systém, postavený na soulslike principu mi do SW hry sedl velmi dobře. Ocenil jsem celkem dobře balancované obtížnosti, kdy na vysokou obtížnost již byla hra opravdu slušnou výzvou, naopak na ty nižší celkem pohodovou záležitostí. Hru si tak užije jak casual hráč, tak ostřílený veterán. Je pravda, že postupem hry začal být soubojový systém celkem monotónní a oproti hrám jako Dark Souls, Sekiro a podobně nebyl tak propracován do detailu. Problém pro mě nebyl ani tak ve faktu, že celou hru jedete jen se světelným mečem, ale především v omezeném a celkem nezajímavém spektru nepřátel. Co mě také zklamalo byl RPG systém rozvoje postavy, který byl poměrně chudý, v zásadě bez většího problému bylo možné během hry získat všechny možné dovednosti, takže snaha o nějakou specializaci neměla valného smyslu. To, že v bednách sbíráte vlastně jen zbytečný bordel ani raději nezmiňuji. Docela mě bavily bossfighty, i když opět zůstali daleko za svými herními vzory.

Co tedy říci závěrem. Fallen order určitě není špatná hra. Má tu pravou SW atmosféru a ačkoliv hratelnost není špičková, je v zásadě chvalitebná. Mrzí mě mdlý a šablonovitý příběh, který byl přitom u hry z tohoto univerza pro mě velmi důležitý. Přes to všechno si hra zaslouží, aby jste ji vyzkoušeli.

Když jsem hru začínal hrát, netušil jsem, že nemá nic společného s původní hrou stejného názvu z roku 2006. A protože jsem původní Prey hrál, čekal jsem nějaké volné pokračování ať už příběhově nebo herním stylem. Poměrně rychle mi došlo, že to s původní hrou nebude mít asi nic společného a velmi rychle jsem i na původní Prey zapomněl. Nový Prey totiž svého jmenovce překonává téměř ve všech aspektech.

Začnu příběhem. Jsem fanoušek sci-fi a když vznikne skvělá hra z tohoto prostředí, je to pro mě vždy událost. Musím přiznat, že z počátku bylo pro mne vše poměrně nepřehledné. Navíc systém skládání příběhu (a smyslu celého herního světa) ze čtení textů a nalézání zvukových záznamů není moje nejoblíbenější metoda. Každopádně čím déle jsem hrál, tím mě příběh, jeho postavy i celková tajuplnost toho, že vlastně pořádně nevíte, kdo jste a proč vlastně děláte, co děláte, vtahovaly více a více do sebe. Musím ocenit, že příběh je vrstvený a dochází k zajímavým zápletkám. Vrcholem je pak závěr, který celý příběh skvěle zakončuje a to i s ohledem na Vaše rozhodnutí během hraní. Příběh hry Prey nemohu zařadit do svého TOPu herních příběhů, ale drží se těsně pod ním a rozhodně příjemně překvapil.

Ještě lepší, než příběh je atmosféra a celé prostředí stanice TALOS I. Je to možná nejlépe navržená vesmírná stanice ve velkém herním titulu. Je velmi těžké aby prostředí vesmírné stanice, která je z logiky věci uzavřeným prostorem, nesklouzlo do repetitivnosti. V Prey se to povedlo na jedničku. Každá sekce stanice je originální a i když přirozeně nelze v takovém prostředí dělat divy, nikdy nejsem se prozkoumáváním nezačal nudit. Stanice je mimořádně dobře navržená a pospojovaná. Co pak dodává třešničku na dort je exteriér, kde se pohybujete ve vakuu otevřeného vesmíru. Atmosféra stanice a jejích nechtěných návštěvníků (Typhonů) je prostě luxusní a i když nelze hovořit o hororové atmosféře, hutná rozhodně je.

Hratelnost je další velké plus tohoto titulu. Hra kloubí first-person akci s RPG prvky. Zpočátku mě boj proti Typhonům příliš nebavil. Mám rád hry, kde se spíše bojuje proti lidem a Typhoni mě pořád přišli jako takové otravné flaky, které jsem se snažil umlátit hasákem nebo znehybnit Lepičem. Postupně jsem však začal objevovat stále nové metody boje, od využívání prostředí a vrhání různých předmětů až po přepadávání ze zálohy. Hrál jsem cca 2/3 hry bez využití neuromodů na Typhonské schopnosti. Mojí oblíbenou metodou bylo využívání kulometných věží, do jejichž křížové palby jsem naháněl nebohé emzáky. Soustředil jsem se na základní zbraňový arzenál, který kromě klasických zbraní jako pistole či brokovnice doplňují takové lahůdky jako již zmínění Lepič, který dokáže znehybnit protivníka, ale také vás dostat na nepřístupná místa, či např. recyklační granát, který nepřátele ale i předměty okolo promění na výrobní suroviny. Až v poslední třetině hry jsem mohutně investoval do nových Typhonských dovedností (což jsem v závěrečné herní pasáži ocenil hlavně v boji proti otravným bojovým operátorům) a musím říci, že mě s nimi hra více bavila. Pokud se tedy ještě někdy do hry od začátku pustím, určitě budu Typhonské schopnosti využívat od začátku. Samostatnou kapitolou je schopnost recyklovat téměř vše, co se dá sebrat ze země a ze získaných materiálů vyrábět potřebné předměty. Je to skvělá metoda k oživení hratelnosti, která mě velmi bavila. Celý systém vylepšování postavy, inventář, mapa atd... vše je velmi přehledné, dobře se spravuje. Propojení akční hry s RPG prvky se tak povedlo na jedničku. Jediné co mi přišlo celkem zbytečné bylo vylepšování obleku a vizoru tzv. chipsety. Popravdě jsem od půlky hry na toto přestal myslet a v zásadě mi to nijak nebránilo v průchodu hry. Naopak vylepšování zbraní a rozvoj postavy pomocí neuromodů neměly chybu.

Grafické a celkově audiovizuální zpracování je na velmi dobré úrovni. Grafika sice není špičková, ale je naprosto dostačující a zvukové efekty výborně pomáhají budovat atmosféru. Hra příliš nemá hudební podkres, což mě trochu mrzí. Např. můj oblíbený Bioshock díky dobrému soundtracku posunul atmosféru ještě o chlup dál. Co však musím ocenit je naprosto špičkové technické zpracování hry a optimalizace. Za celou hru jsem nenarazil na jedinou technickou chybu.

Co říci závěrem. Prey je poctivá, hutná hra, která patří mezi to nejlepší v žánru akčních a RPG sci-fi her. Výborná, variabilní hratelnost je podepřena skvělou atmosférou a promyšleným příběhem odehrávajícím se na nejpropracovanější vesmírné stanici v herním světě. To vše v bezchybném technickém stavu. Našli by se některé mouchy, ale většinou jde o moje subjektivní pocity, které nemají nic společného s kvalitou hry. Takže nezbývá, než výlet na TALOS I vřele doporučit :)

Na úvod poznamenám, že hodnotím pouze herní kampaň.
Ground Control II je nezaslouženě poměrně méně známá RTS, která přitom nemá daleko k dokonalosti. První, co mě při hraní nadchlo je výborný přehled na bojišti díky velkému zoomu a současně velmi dobře vyřešené ovládání a herní mechaniky. I dnes, kdy už je hra přece jenom retro, se mi hrála velmi příjemně, vše je přehledné a pochopitelné. Oceňuji také přesnost při ovládání jednotek, které se chovají tak jak chcete a nemají potíže při průchodu terénem. Všechny jednotky mají dva módy, mezi kterými můžete přepínat. Samotný rozsah jednotek je také dobře vybalancovaný, kdy máte na jednu stranu dostatečný výběr na taktizování a současně ne zas moc velký, aby jste se v tom ztráceli.
Bojový systém je postaven na dobývání přistávacích zón a kontrolních bodů. Čím více nepřátel zničíte a čím více máte kontrolních bodů, tím více máte "kreditů", za které si necháváte z mateřské lodi dovážet posily. Je to jednoduché a přitom to udržuje hru v dobré dynamice. Nemusíte řešit management těžby surovin nebo výstavby základny. Vše se koncentruje na boj a čím více bojujete, tím máte více posil. Při hraní tak v zásadě nemáte hluchá místa, vše je neustále v pohybu ale přitom to díky rozsáhlým mapám a ne zrovna zuřivé rychlosti pohybu jednotek není až moc hektické.
Z výše uvedeného je zřejmé, že Vás hra tlačí k ofenzivnímu typu hraní. Čím jste rychlejší v dobývání kontrolních bodů a přistávacích zón, tím rychleji nepřítel ztrácí půdu pod nohama. Je to tedy ten typ RTS, kde se nevyplatí obraná nebo vyčkávací strategie.
Co velmi oceňuji je variabilita misí při kampani. Jednotlivé mise jsou různorodé a za celou dobu jsem neměl pocit nudy nebo stereotypu. V některých misích jste hned v úvodu pod tlakem a musíte rychle reagovat s malým počtem úvodních jednotek, někdy naopak v klidu dobýváte mapu kus po kusu, některé mise jsou zcela bez přistávacích zón a např. s malou speciální jednotkou vedete diverzní akci. To vše podtrhuje dobrý příběh, který určitě patří k tomu lepšímu v rámci RTS (byť se nejedná o absolutní špičku). Příběh má zvraty a překvapivé momenty a je dobře odvyprávěn. Po čase se i sžijete s hlavními postavami, které Vás kampaní provází, a které mají své příběhy a motivace.
Pár negativ by se také našlo. Po seznámení se základními principy hry si člověk poměrně rychle osvojí strategii, která vede k zdárnému úspěchu a musím říci, že postupně hra přestala být nějakou výraznou výzvou. Herní doba také není na tento typ hry příliš dlouhá. Z dnešního pohledu je samozřejmě hra již zastaralá co se týče grafiky, i když ji to nechci příliš vyčítat, protože ve své době patřila mezi graficky nejlepší RTS, navíc dobře vybalancované a nenáročné. Ocenil bych také výraznější hudební podkres.
Tyto nedostatky však nic nemění na tom, že Ground Control II patří mezi nejlepší RTS staré školy, které si i dnes zaslouží pozornost milovníků tohoto žánru.

Když ji miluješ, není co řešit. Popravdě má tato hra celou řadu neduhů ale bavil jsem se při jejím hraní až do konce. A o to tu jde ne... Každopádně pojďme popořadě.
Audiovizuálně není hře co vytknout. Grafika je super. Vizuální zpracování nácky ovládané zeměkoule (a i jiných planet) je opět famózní, o to víc, že se autoři nebojí ukázat nacistickou symboliku a nenahrazují ji nějakými korektními náhraškami. Hudební podkres opět topovka a i zvuky mě přišly na dobré úrovni.
Trochu slabší je to s level-designem. Některé lokace se mi sice vizuálně líbily ale jejich logika není dobrá, navíc mapa mi přišla poněkud nepřehledná a s mojí trochu obsendantní snahou posbírat všechen bordel po cestě jsem se v těchto lokacích dlouho a poněkud nepříjemně zdržoval. Třeba takový Doom tyto věci řeší mnohem lépe. Některé lokace mi přišly vůbec nudné a v tomto směru byl předchozí díl lepší.
Dostáváme se ke zbraním. Ty jsou po všech stránkách super, možná pocit ze střelby je trochu slabší, ale nijak mě to nerušilo. Hra nabízí dostatečné množství hraček na hraní, navíc s možností zbraně vylepšovat, to vše přitom poměrně uměřeně. I vylepšování a rozvoj schopností je celkem dobře řešen (jednak tím, že některé věci prostě děláte nebo musíte najít určité vybavení). Systém vylepšování postavy i zbraní mi ve výsledku přišel nerušivý, srozumitelný a nezabírající moc času, což mě u takového typu hry vyhovuje.
Samotnou akci nelze hodnotit jinak než jako bombovou. Vše je rychlé, plynulé a zábavné. Lze volit i stealth přístup, což mě však moc nebavilo. Více jsem si užíval maximální akci. Umělá inteligence nepřátel není světová, ale vzhledem k arkádovému stylu hraní je dostačující a pokud hrajete na vyšší obtížnost, nabídne hra i celkem slušnou výzvu.
Na závěr se dostávám k příběhu a stylu vyprávění. Zde jsem trochu rozpolcen. Wolfenstein je přirozeně crazy záležitost a musí se k tomu takto přistupovat, přesto se mi to už chvílemi zdálo až moc přehnané. Navíc přechody mezi bláznivými scénami a Blazkowiczovími duševními problémy mě moc netankovaly. Na druhé straně je ve hře hodně skvělých momentů, cutscén a dialogů, které opravdu stojí za to, a které mě místy i upřímně rozesmály. Samozřejmě Adá a jeho filmové studio na Venuši bylo třešničkou na dortu. Hra se snaží také o jakousi satiru současné politiky ale je to místy velmi kýčovité a trochu na sílu. Obecně mohu říci, že oproti předchozímu dílu je tento Wolfenstein více ujetý, více odvážný a více se snažící tlačit na pilu. Místy je to dobře, místy to není úplně zvládnuté. Ale ve výsledku jsem byl vlastně spokojen, protože mi hra nabídla opravdu řadu povedených momentů a ty slabší chvíle rychle zapomenu.
Na závěr tak mohu říci, že The New Colossus splnil mé očekávání a nabídl mi skvělou singlplayerovou arkádovou řežbu ve výborném audiovizuálním provedení. Není to bezchybná hra, ale nabízí zábavu, které v současnosti konkuruje (a v řadě věcí překonává) snad jen Doom.

Hra, která je téměř ve všem horší než Dark Souls, ale která rozhodně má co nabídnout.
Nejsem žádný soulslike hráč. Zahrál jsem si jen DS 3 (a dohrál!), takže na tuto hru nejdu z pozice fan tohoto žánru, ale koukám na ni čistě z pohledu casual hráče.
Hra má povedený vizuál. Ačkoliv samozřejmě nejde o kvalitu srovnatelnou s DS, má hra po vizuální stránce co nabídnout. Interiéry jsou pěkné, líbili se mi pohledy do dálky či třeba na obří měsíc. Oproti DS mi hra přijde barevnější, ale nikoliv kýčovitě, což za sebe beru jako plus. Zvuky jsou OK, bohužel hudební podkres jsem téměř nevnímal a to až na závěrečnou pasáž hry. To je trochu škoda, dobrý soundtrack by hru po audiovizuální stránce posunul dál. Herní lokace vypadají velmi pěkně, jsou logicky dobře navržené, ale v zásadě jsou jen dvě a tak je po čase přestanete příliš vnímat.
Hra určitě nestojí na příběhu, který je velmi banální a ničím nepřekvapí. Základní motiv "zastavit invazi démonů" doplňují některé vedlejší postavy, které při průchodu hry potkáte, ale žádná mě nijak zvlášť nezaujala. Trochu nyní naštvu fanoušky DS, kde byl příběh a svět vyprávěn primárně skrze texty u předmětů (duší, zbroje atd.), což mě jako člověka, který do série vkročil až třetím dílem dost mátlo a nijak jsem příběhové pozadí této série nevnímal. Zde je příběh sice jednoduchý, ale srozumitelný a celkem pěkně odvyprávěný.
Základní kámen každé takové hry je ovládání při soubojích. Zde jsem měl trochu problém v začátku, kdy mě pohyb a údery přišly pomalé (i když beru, že jsem hrál na sílu a těžkou zbroj). Postupně jsem si však zvykl a do konce hry neměl se základními mechanikami soubojů problém. Souboje jsou výrazně jednodušší než v DS jednak díky pomalejším nepřátelům a druhak i díky nižším nárokům na váš postřeh. Např. odrážení nepřátelských útoků s cílem otevřít nepřátelskou obranu je zde výrazně jednodušší než v DS. Vidím i jednu nepatrnou přednost oproti DS 3 a sice v lépe vybalancované kameře (jak DS 3, tak LotF jsem hrál na PC).
Rozvoj postavy a styly herního přístupu jsou velmi podobné jako v DS. Hrál jsem na sílu a tudíž soustředil herní body do síly, nosnosti těžké zbroje a do energie pro práci s těžkými zbraněmi. Kouzla mě přišla v této hře jako vedlejší kolej, kterou jsem vlastně ani nevnímal. Chápu sice, že když hrajete na víru a kouzla zhusta využijete asi na to máte jiný pohled, ale mě prostě přišlo, že tato hra nabízí mnohem více těm, kteří se soustředí primárně na silový herní přístup. Zde je nutné vyzdvihnout rozsáhlé množství zbraní a zbrojí, které je celkem radost kombinovat a které i vizuálně dobře vypadají. Naopak oproti DS jsou zde výrazně méně důležité vedlejší artefakty a doplňující předměty (prsteny, různé vylepšující artefakty např. proti ohni atd.). Tím, že si ještě řekneme, že hra je poměrně jednoduchá, tak tyto věci jsem vlastně vůbec nepotřeboval. Také vylepšování zbraní a zbroje pomocí run bylo vzhledem k lehčí náročnosti a dostatečně rozmanité plejádě základního vybavení v podstatě ztrátou času.
Jak už jsem zmínil, hra je co do obtížnosti výrazně lehčí. Ve hře jsem se ani jednou nezasekl či neměl větší problém s průchodem nějaké lokace (jaký to rozdíl oproti DS!). Bossové jsou sice vizuálně zajímavý, ale zoufale předvídatelní a pomalý. Ani řadové potvory vám moc nezavaří, zvláště od druhé třetiny hry, kdy již máte dost kvalitní výzbroje a naexpenou postavu. Všechny bosse jsem dal na jeden či dva pokusy, kromě asi třech, ale ani zde jsem nezemřel více než 5x. A to fakt nejsem gamer. Nízká obtížnost a poměrně krátká herní doba ve výsledku vedou k tomu, že hru prolítnete celkem bez problému za 15-20 h. herního času. To věru není mnoho.
Závěrem mohu říci, že jsem si hraní užil. Hra je ideálním startem do světa souslike her pro nováčky. Ačkoliv jde ve všech směrech o chudšího příbuzného DS, udržuje si však svoji esenci, která rozhodně není špatná.

Jsem fanoušek Bioshocku a her podobného typu, takže Singularity má u mě svým charakterem hned v úvodu plusové body. Hru jsem hrál v době vydání a velmi mě bavila. S odstupem doby jsem si ji nyní zahrál znovu a musím říci, že mě baví stále.

Hned v úvodu hra zaujme svoji postapokalyptickou atmosférou, zasazenou na opuštěný výzkumný ostrov dřívějšího Sovětského svazu. V první třetině hry mě bavilo prozkoumávat rozličné symboly SSSR a poměrně mě zaujal i začátek příběhu a postupně budovaná atmosféra celého ostrova, zdemolovaného neúspěšným vývojem magické látky E99. Celý koncept hry, pokud jde o příběh a atmosféru je dle mého velmi dobře nastaven, bohužel neudrží prvotní nadšení po celou dobu. Atmosféra postupně opadá s tím, jak se pohybujete ve velmi repetitivním prostředí a příběh se klasicky zužuje plněním pokynů jednoho vědce, který Vás provází hrou s cílem ukončit celou tu noční můru jménem Katorga-12. Přesto, i když hra nevyužila plně svůj potenciál, hodnotím atmosféru a příběh pozitivně.

Singularity je především akční hrou a u těch je klíčová hratelnost. A v tomto ohledu nemám téměř žádné výhrady. Trochu mě štvalo akorát to, že můžete v jednu chvíli nést pouze dvě zbraně (výjimečně tři). Hra sice nenabízí širokou paletu zbraní, ale těch několik, které ve hře jsou, jsou dobře vybalancované. Kromě klasiky jako je brokovnice, útočná puška, pistole nebo snajperka zde nalezneme např. Hledače, který střílí naváděnou munici, kterou prostřednictvím dobře udělané zpomalené sekvence sám navádíte nebo jakéhosi Hřebíkovače, který střílí výbušné šipky. Zbraně můžete v průběhu hry vylepšovat, i když nikoliv pokud jde o jejich funkcionalitu. Rozsah zbraní je však dostatečný především díky možnostem, které Vám dává THD. Díky magické látce E99, kterou sovětští vědci zkrotili do zařízení, které poměrně brzy dostanete namontované na ruku, totiž můžete vyvádět mnoho zábavných kousků. Hra Vám postupně nabídne telekinetické schopnosti, manipulaci s časem, jakési šokové vlny nebo např. schopnost nepřítele nechat v řádu sekund zestárnout až na prach. Ve hře se všude povaluje mnoho výbušných barelů, plynových nebo dusíkatých lahví, které můžete vrhat na Vaše nepřátele. V tomto ohledu potěší slušná fyzika. Nepřátelům můžete ustřelovat části těl, metání různých předmětů je zábavné a i když jsem preferoval souboje s lidmi, ani boje s monstry nebyly k zahození. Chválím také pocit ze střelby a celou hratelnost podtrhuje dobré nazvučení. Pouze si příště musím nastavil nejvyšší obtížnost, hrál jsem na normální úroveň obtížnosti, která moc velkou výzvu nepřinesla.

Hra trochu trpí svojí lineárnosti, ale pokud se přenesete přes to, že nemáte téměř žádný prostor pro improvizaci a prostě jen musíte jít vpřed a likvidovat vše před sebou zjistíte, že jde prostě a jednoduše o klasickou tunelovitou střílečku ze staré školy, která v dnešní době plné zbytečně nafouklých otevřených her spíše potěší. Herní doba je plně dostačující.

Singularity mě i po 10 letech bavila od začátku až do konce. Hra rozhodně nedosahuje kvalit Bioshocku, ale těch cca 7 hodin hraní jsem si užil vrchovatě a doufám, že někdy někdo zkusí tuto značku vzkřísit a vyždímat ještě lépe nadhozený potenciál, který hra přinesla.

Call of Cthulhu je first person adventura, která patří do kategorie Lovecraftových her. S tímto žánrem nemám velké zkušenosti, takže nechci psát o tom, jestli hra obstojí v rámci žánru, ale jak se mi hrála a jaký jsem z ní měl pocit.

Úvod hry mě velmi zaujal. Rychle je navozena velmi dobrá, ponurá atmosféra. Ovládání a základní mechaniky hry jsou v pohodě, hudba a zvuky jsou kvalitně zpracované a podporují atmosféru. Hra Vám říká, že Vaše rozhodnutí, která činíte budou mít v budoucnosti vliv na vývoj příběhu. Líbil se mi také systém rozdělování bodu v rámci RPG systému, který Vám umožňuje zvolit si, jakým způsobem budete hru hrát (můžete se soustředit na psychologii, vyšetřovací schopnosti, nebo např. hrubou sílu).
Bohužel hra v úvodu vytasí i své nedostatky. Vizuální zpracování je slabé, ve hře je jen několik vzorů postav, které se opakují a ani hlavní dějové postavy, které mají své vlastní modely postav nepůsobí vůbec přirozeně. Po prvotním nádechu atmosféry také zjistíte, že je hra hodně tunelovitá, můžete se pohybovat jen v úzkých koridorech a možnost interakce s okolím je velmi slabá. Po příjezdu do vesnice, kde se odehrává příběh jsem také trochu doufal v otevřené a živé prostředí. Bohužel jsem byl v tomto zklamán. Hra se také tváří trochu jako horror story, ale o horor opravdu nejde. Hra má ponurou a temnou atmosféru, ale opravdu není strašidelná (lekl jsem se jen jednou).

Hra funguje na stejném principu jako podobné detektivní adventury. Chodíte, sbíráte důkazy, informace k příběhu a postavám nebo předměty zvyšující Vaše schopnosti. Určitým zpestřením je pak schopnost Vašeho hrdiny přejít v určitých lokacích do stavu jakéhosi detektivního transu a rekonstruovat místa činu. Celkově tak hra plní své základní úkoly ale fakticky nepřichází s ničím moc převratným. Největší mínus je však pro mě absence větší výzvy. Hra je velmi jednoduchá, důkazy, které sbíráte vůbec nijak logicky neskládáte, hra Vás nenutí přemýšlet a kombinovat. Prostě chodíte, sbíráte předměty a těch pár hádanek a logických úkolů, které tam jsou jsou velmi primitivně jednoduché.

Hra mě udržela díky atmosféře podpořené dobrým soudtrackem a také díky příběhu, který se mi líbil. Rozhodně nejde o žádnou wow záležitost, ale příběh má dobrou strukturu a gradaci. Výrazně tomu pomáhá také postupné podléhání šílenství Vašeho hrdiny, které si navíc můžete dávkovat např. sbíráním okultních předmětů nebo naléváním whisky. Navíc díky možnostem volby můžete příběh lehce usměrňovat (i když jak jsem se zpětně díval na některé gameplaye, tak ty změny, kromě závěru nejsou příliš patrné). Hra má silné i slabé pasáže, ale v zásadě jsem se nikdy nezačal nudit. A o to ve výsledku, přes četné nedostatky, jde.

Crysis 2 jsem si pustil hned po dohrání jedničky, protože i když jsem trochu kritizoval šablonovitost příběhu prvního dílu, je třeba uznat, že invaze mimozemských chobotnic byla díky atmosféře a stylu vyprávění dobře nastartována. O to větší zklamání pro mě bylo, když jsem zjistil, že druhý díl příběhově navazuje jen velmi volně a co víc, velmi zmateně. Celé příběhové pojetí druhého dílu mě nesedlo a popravdě jsem ho po čase téměř přestal vnímat. Slabý příběh a celý styl vyprávění a postupu ve hře jsou naštěstí jedinou vážnou slabinou této hry.
Menší kritiku si zaslouží i občasné bugy a technické problémy, které se v jedničce téměř nevyskytovaly a ocenil bych i větší variabilitu nepřátel a větší nosnost zbraní. To jsou však již pouze drobné nedostatky.
Crysis 2 je krásnou hrou, která se vizuálně vyrovná i současným titulům. Četl jsem mnoho připomínek o tom, že jednička měla větší wowefekt a je to pravda. Je to však dáno hlavně změnou prostředí z otevřené džungle na rozpadající se město. To je však ztvárněno opravdu dobře a ani jednou jsem se prostředím ve hře nenudil. Lokace jsou dobře zpracovány a člověk nemá pocit deja vu, což u her odehrávajících se ve městech není samozřejmostí.
Hratelnost zůstala na vysoké úrovně, možná ještě výš než v jedničce. Využívání nanosuit je zde přirozenější a ocenil jsem i lepší UI nepřátel. Akce je velmi zábavná a ani jednou jsem se hraním nenudil. Mírné přidání RPG prvků (sbírání jakýchsi nanobodů z mrtvých emzáků, za které si můžete vylepšovat své schopnosti) hru obohatilo, i když popravdě nijak zvlášť neposunulo a dokázal bych si klidně představit, že tato vsuvka ve hře vůbec není. Obtížnost je v základu nastavena výše než v předchozím dílů, což podtrhují někdy dost vzdálené checkpointy. I na nižší obtížnost se v soubojích hlavně s mimozemšťany někdy dost zapotíte. Zvuky a pocit ze střelby mi přišlí lepší než v jedničce, naopak hudební podkres jsem téměř nezaznamenal.
Crysis 2 zůstala v jádru zábavnou střílečkou ve skvělém vizuálním kabátě, která mě za celou dobu nezačala ani na chvíli nudit. Hlavní zklamání je z příběhu a zmateného vyprávění. Drobné technické problémy vynahrazuje atmosféra a celkový pocit ze soubojů, která Vás naštěstí neustále udržují ve střehu. A tak to má být.

Crysis byla v době vydání opravdovou peckou a to nikoliv jen díky skutečně famózní grafice, ale i díky velmi dobré hratelnosti a konceptu nanosuit, posouvajícího hratelnost o další stupeň dál. Hra mě v té době nadchla a i dnes, kdy jsem hru znovu dohrál, musím říci, že neztratila svůj lesk.

Začnu příběhem, který je čistým klišé o invazi emzáků. Jde o slabší stránku hry, kdy by člověk ocenil silnější vztah k postavám a méně šablonovitý scénář. Na druhé straně jde o akční hru, kde člověk hlubší příběh opravdu nečeká. O poznání lepší je atmosféra, která je na dobré úrovni a udržuje tempo hry. Nejsou tam hluchá místa (až na trochu pomalejší ale dobře zpracovanou pasáž v emzácké lodi) a celou hru jsem odehrál bez pocitu nudy. Tomu napomohla i poněkud kratší herní doba, což ale neberu jako zásadní mínus. Grafické zpracování je na svoji dobu luxusní a popravdě i snad srovnatelné s mnoha dnešními tituly. Odpovídají tomu vysoké HW nároky, které ale v dnešní době nejsou problém ani pro méně movité hráče. Poněkud slabší jsou zvuky zbraní a vůbec pocit ze střelby, ale při hraní mě to nijak nerušilo.

Klíčovým prvkem této hry (kromě grafiky) je hratelnost. Ta je velmi zábavná a díky nanosuit i dostatečně variabilní. UI nepřátel není slavná, především možnost učinit se neviditelným Vám dává až moc velkou výhodu. Přesto pokud se nechcete hrou proplížit a dáte si vyšší obtížnost, hra bude solidní výzvou pro vaše střelecké schopnosti. Pohyb v prostředí je velmi plynulý a oceníte možnost téměř všechno rozstřílet (včetně stromů). Menší komplikace jsou s pohybem vozidel, jejichž ovládání není ideální a často se zaseknete o nějaký kámen nebo spadlou palmu. Mise v tanku nebo vznášedle, však hru obohatily a beru je jako plus. Co mě trochu vadilo byla celkem omezená nosnost zbraní, kterou moc nezachránila možnost změny jejich funkcionalit (např. používání tlumiče mi přišlo úplně zbytečné, protože téměř vždy, když jsem s ním někoho sejmul, tak si toho ostatní všimli). Zbraní je však na výběr dostatek a tak si můžete svůj arzenál při hraní poměrně často obměňovat. Je pravda, že hratelnost jde s příchodem emzáků trochu dolů. Když bojujete s lidmi, můžete experimentovat a využívat různé výhody nanosuit v plné parádě. Proti emzákům platí jediné pravidlo, narvat do nich celý zásobník. Hra tak trochu ztrácí taktický prvek a mění se v akrádovou palbu ze všeho, co máte po ruce. Přesto nemůžu říci, že mě tato poslední třetina hry nebavila.

Závěrem tak mohu říci, že Crysis si užije jak veterán tak i mladší hráč. I na dnešní dobru dobrá grafika, variabilní hratelnost, dobré technické zpracování a silná atmosféra jsou dostatečnou kombinací, která přebíjí některé nedostatky popsané výše.

F.E.A.R. patří mezi jedny z těch zapamatovatelných stříleček mého mládí, ke které jsem se po cca 13 letech vrátil. Hru jsem měl uloženou v paměti především díky hororové atmosféře a výborné akci a byl jsem zvědav, jak si hru užiji po tolika letech. A užil, byť závan nostalgie přece jenom trochu opadl.
Nejsilnější zážitek, který jsem si vybavoval a sice hororovou atmosféru a povedené lekačky bohužel zmizel, především díky dnes již zastaralé grafice. Hře přesto nelze upřít, že hororový prvek byl velmi dobře zpracován a fungoval především v první třetině hry. Důležitou složkou této atmosféry je výborně zvládnutá hudba a zvuky ve hře, které fungují i dnes. Přesto jsem cca po té třetině hraní hororový aspekt téměř přestal vnímat a je třeba konstatovat, že prostě hra v tomto aspektu měla silný start, ale poměrně rychle ji došel dech.
Co se naopak ani s věkem nevytratilo je návyková a inteligentní akce. Ano hra je poplatně době silně tunelovitá, variabilita postupu vpřed je téměř nulová, ale pocit ze soubojů je prostě perfektní. Jde především o umělou inteligenci nepřátel, která je na velmi vysoké úrovni i v konkurenci mnoha mladších titulů a skvělí pocit ze střelby. Akci oživuje i možnost zpomalovat čas, která je při konfrontaci s větší skupinou nepřátel dokonce nutná, protože obtížnost soubojů bez této berličky je vysoká. Jediným neduhem na akční hratelnosti tak zůstává omezený arzenál zbraní, které v jednu chvíli můžete nést. Což je škoda i proto, že zbraně jsou zde opravdu pestré, mnohdy zábavné a jejich nucené omezení tak zamrzí.
Zpětně je trochu zklamáním i příběh, který mě před těmi mnoha lety přišel povedený, ale dnes již nedokáže zaujmout. Hra má celkem silný start a ačkoliv se vše točí okolo dnes již ohraného klišé, byl příběhový míč vykopnut celkem dobře. Bohužel hra se postupně změní v celkem banální honění se za hlavním padouchem, které okořeňují pouze hlasové zprávy na záznamnících a občas nějaké ty vedlejší postavy (jedna celkem srandovní a široká :) ), ale bohužel celkově nejde o nic, co by mě zaujalo. Přesto lze příběh hodnotit na akční hru té doby jako lehce nadprůměrný.
Hra má celkem přiměřenou délku, které je tak akorát vzhledem ke stereotypnímu prostředí jednotlivých lokací. Hra vás však díky dobré hratelnosti bez problému zabaví až do konce, i když v prostřední části hry narazíte na celkem nudné pasáže se zbraňovými automaty.
Na závěr lze říci, že F.E.A.R. je i dnes zábavnou střílečkou s výbornou akční složkou, zbraněmi a zvukem, bohužel však již zastaralou grafikou, která shazuje dříve silný hororový prvek a nevýrazným příběhem a sterilními lokacemi. Jako jednohubku však nelze než tuto klasiku žánru doporučit.

Obrovský hype, skvělé recenze, vysoké prodeje... DOS II byla jednou z nejskoňovanějších her roku 2017. S celým tím humbukem okolo měl člověk pocit, že se pouští do jedné z nejlepších her všech dob, od které se nebude moci utrhnout a do hry, která výrazně kvalitativně posouvá předchozí díl. DOS I byla výbornou hrou postavenou především na skvělých tahových soubojích, ale také hrou s mnoha problémy. Po téměř 300 hodinách strávených v DOS II však cítím mírné zklamání, které je možná tváří tvář kvalitě hry příkré, přesto však neodbytné. Zdůrazňuji ještě, že jsem hrál single, tedy nikoliv v kooperaci, což může být jedním z problémů.

Hra podědila hlavní přednosti po svém předchůdci. Tedy především soubojový systém s obrovskou variabilitou. Ta byla ještě rozšířena přidáním fyzických a magických brnění a zdůrazněným vlivem výškové převahy střeleckých jednotek a tím i terénu a rozestavení jednotek. Přibyla i řada dalších drobnějších vylepšení, které dotahují soubojový systém téměř k dokonalosti. Soubojový systém v DOS považuji za jednoznačně nejlepší mezi všemi izometrickými RPG. Ve hře se mi také nestalo, že bych se uklikl v boji, což se mi v jedničce občas stalo. Subjektivně mě souboje přišly lehčí než v předchozím díle. Ano člověk často narážel na protivníky, kteří byli v danou chvíli nad jeho síly ale hra nabízela celkem široké možnosti jak tyto nepřátele obejít a především v poslední fázi hry jsem téměř neměl problémy při správném rozestavení svých druhů nepřátelé porážet na první pokus. Souboje tak zůstaly nejsilnější stránkou hry a v této věci došli asi na maximum možného.

Druhou největší předností hry, která zůstává po prvním díle je velmi široká svoboda v dosahování cílů, plnění questů (především těch hlavních) a celkově k přístupu jak hru hrát. Možností je skutečně hodně a každá z variant má vliv na průběh hry. Některé questy lze vyřešit za 5 minut nebo třeba za hodinu. Máte s nějakým úkolem problém? prostě zabijete zadavatele... problém můžete vyřešit bojem nebo dialogy, nebo získáte informace tak, že sníte maso zemřelého či vyvoláte jeho ducha. Hra tak nabízí široké spektrum voleb, které zvyšují její znovuhratelnost, protože pravděpodobně nejdu hru dohrát na stoprocent stejně jako napoprvé (bohužel tento problém mě nemusí trápit viz konec příspěvku). Přesto všechno Vás hra určitým směrem přece jenom tlačí a většina cest vede ke stejnému cíli, byť z různých stran. Přesto nelze než autory pochválit za vějíř možností, který ve hře vytvořili.

Mechaniky hry jsou na vysoké úrovni, hra jede plynule, načítání je rychlé. Audiovizuální styl se oproti předchozími dílu moc nezměnil, což je dobře, protože se mi líbil. RPG systém rozvoje postav je dobře nastaven s dostatečně širokou možností specializace a dalších rozvojových mechanik postav. Až 4 postavy, které můžete ovládat tak lze poměrně slušně specializovat a plně využívat jejich potenciál. V této oblasti je DOS opět na vrcholu žánru. Poněkud problém jsem měl s inventářem a velkým množství "bordelu", který se Vám v něm hromadí. Ačkoliv je ovládání intuitivní, zůstává správa Vašeho inventáře časově náročnou a místy nepřehlednou.

Celkový svět Rivellonu je určitě dobře zpracovaný a rozhodně se může měřit s největšími fantasy světy. Trošičku haprovat to začíná u příběhu. Oproti prvnímu dílu mě přišel hlavní děj kompaktnější a zajímavější přesto ani nyní mě zcela nepohltil. I když rozhodně nelze hovořit o špatném ději, prostě mě subjektivně nijak extra neuchvátil. Rozhodně silnou stránkou jsou jednotlivé postavy ať již ty, za které hrajete, tak ty, se kterými se ve hře potkáte. Právě zajímavě vykreslené postavy a jejich soukromé příběhy táhnou celkovou atmosféru hry nahoru. Přesto obecně mě oproti prvnímu dílu nepřišly vedlejší questy tak zajímavé, spíše méně zapamatovatelné, možná kvůli tomu, že v DOS I byly často vtipné, což zde moc nebylo. V DOS II mě žádný vedlejší quest nijak zvlášť v hlavě neutkvěl.

Hlavní problém, který jsem se hrou měl, byl stejný jako v předchozím díle. Hra je nesmírně dlouhá, příběh není dostatečně dynamický a tudíž jsem po odehrání cca poloviny herní doby začal ztrácet koncentraci a hru hrál s poměrně dlouhým přerušováním. Velké plus, které oproti DOS I je označení úkolů na mapě, které výrazně zlehčuje hledání míst, kam máte v daném questu jít. Na hraní her již nemám tolik času a proto mě délka a komplexnost hry dost udolávaly a hru jsem tedy hrál až neúměrně dlouhou dobu, což přirozeně vede k omezení celkového zážitku.

Závěrem lze říci, že DOS II je v mnoha ohledech skutečným vrcholem žánru izometrických RPG. Především svoboda voleb, soubojový systém a kvalitní herní mechaniky činí z této hry skutečný skvost. Hra je na mě však příliš dlouhá, komplexní a postrádá dynamiku a příběh, které by mě udržely v křesle po tak dlouhou dobu. Nakonec jsem hru dohrál a jsem za to rád, ale ačkoliv by si to hra zasloužila, nemyslím si, že se k ní ještě vrátím. Je však třeba říci, že tyto subjektivní problémy nijak nesnižují nespornou kvalitu hry.

(Na úvod komentáře musím říci, že hodnotím Royal Edition, tedy hrál jsem hru včetně DLC v jednom tahu a po odstranění většiny technických problémů.)

Kingdom Come: Deliverance (dále KDC) pro mě není jen hrou, je pro mě také českým produktem, který mimo jiné propaguje české dějiny a přináší hráčům na celém světě i něco, co bych obecně nazval "českou atmosférou". Jako člověk hrdý na tuto zemi jsem rád, že česká hra takového formátu uspěla a dělá dobré jméno naší zemi v jejíž zajímavé historické epoše se odehrává.

Zasazení děje do roku 1405 mě zpočátku překvapilo. Mnohem logičtější a možná i PR zajímavější by bylo zasazení do husitských válek. Ale velice rychle mi došlo, že to byl dobrý tah. Jednak pro Čechy je období po smrti Karla IV. do husitských válek málo známé a třeba v dějepisu se skoro neřeší a tudíž má hra nepopiratelný vzdělávací efekt, ale především šlo v tomto období vykreslit zajímavý a pro neČechy celkem pochopitelný příběh.

Příběh sám hodnotím pozitivně i když musím přiznat, že jsem od Vávry čekal přece jenom ještě něco o chlup lepšího. Příběh je v zásadě jednoduchý, lineární a překvapení o původu Jindy v závěru hry není moc úderné. Příběh není silný, ale je realisticky. Staví na skutečných událostech a po celou dobu hraní jsem měl pocit, že takto by to klidně mohlo v té době probíhat. Dobré jsou i DLC příběhy (i když jsou krátké). Realističnost je vůbec slovo, které k této hře patří.

Na realističnost narážíte neustále, což má někdy pozitivní, někdy negativní důsledky. První bych ohodnotil prostředí a atmosféru, která je prostě vynikající. Věrné přenesení výseku Posázaví do herní adaptace se neskutečně povedlo a mimo jiné přispělo k rozvoji turistického ruchu v této oblasti (znám jednoho člověka, který byl loni v létě na brigádě v Sázavě a říkal, že při hovoru se zahraničními hosty, kterých mimochodem viditelně přibylo, padalo sousloví KDC velmi často). Realistické prostředí, včetně staveb, oblečení postav, chování lidí i příběhového pozadí a vedlejších misí Vás prostě přenese o více než 600 let zpět. Popravdě asi neznám hru, která má tak dokonalou středověkou atmosféru. Grafické zpracování je na velmi dobré úrovni, i když nedosahuje špičky v žánru. Občas mi plynulost hry kolísala, především třeba při vstupu do města nebo místa s větší koncentrací lidí i mírně zaškubala. Přestože můj stroj splňuje doporučené požadavky.

Realističnost se také projevuje v herních mechanikách. Musíte spát, musíte jíst, musíte se koupat pokud nechcete aby nad vámi lidé ohrnovali nos. To vše posiluje zážitek z hry, ale přináší to i negativa. Často totiž vykonávat nějakou tu činnost neznamená, že kliknete a hra se načte posunuta v čase nebo přenesena na jiném místě. Když spíte nebo čekáta odbíhají hodiny, když používáte rychlé cestování, vaše figurka se pohybuje po mapě. Když jdete do vězení čekáte třeba i 4-5 minuty než se přetočí hodiny vašeho trestu. A když hrajete takovouto dlouhou hru (chcte-li odehrát maximum misí, oběvit všechny poklady, přečíst knihy atd. hra vás klidně zaměstná na více jak 200 hodin) tak Vás chtě nechtě toto natahování již nebaví. Další spoustu času navíc strávíte souboji.

Souboje v této hře si zaslouží vlastní odstavec. Jsou nepochybně unikátní a opět použiji slovo reálné. Především z počátku dají hodně zabrat. Hráč ovládá svého hrdinu pomocí kurzoru na zaměřeném nepříteli, kterým provádí jednotilvé údery. Souboje jsou velmi realistické ale i dlouhé a předvším v boji proti větší skupině nepřátel i hodně složité. Když dostanete ránu, vaše postava se realisticky zakymácí a ztratíte orientaci. Když jste tak obklopení 4-5 nepřáteli, kteří do Vás buší, máte poměrně malé šance vyváznout živí. Souboje v uzavřených prostorech nebo v lese s hustou vegetací jsou hodně nepřehledné. Vyhodou se Vám pak stává paradoxně častá chyba hry, kdy se nepřítel zasekne o překážku, kterou neumí obejít nebo kdy doslova zamrzne a nechá do sebe bušit. I v Royal Edici stále častý problém. Hodně jsem se snažil využívat luk jehož ovládání je také poměrně složité (nevidíte zaměřovač a přesnost si tak musíte natrénovat). V poslední třetině hry už jsem měl dostatečně silnou postavu a vykoumanou strategii jak uspět i proti výrazné přesile jen s mečem v ruce, ale i tak jsou souboje pro běžné hráče celkem oříškem. Zmíním zde ještě jednu věc. Noc v této hře opravdu znamená noc. Když jste v noci v lese nic nevidíte a musíte zapálit pochodeň, která však realisticky osvítí pouze malý prostor okolo Vás. Když mě poprvé v noci v lese přepadli lapkové, které jsem vůbec neviděl, bylo do pár vteřin po mě.

Hra jak jsem naznačil nemá dořešeny všechny chyby a bugy. Některé problémy mi nevadí (náhle se před Vámi z čista jasna objeví postava nebo spadne z nebe kráva), ale stalo se mi asi třikrát, že mě chyba ve hře znemožnila dokončit misi. Uvedu jeden příklad. Plníte vedleší quest, kdy máte chytit 3 ptáky v lese do 3 klecí, které dostanete od zadavatele, ale když jsem na dané místo chtěl jednu klec položit, z inventáře mi zmizely 2 klece a tudíž jsem nemohl misi dokončit protože mi pak jedna klec chyběla. Výrazný problém je pak již zmíněný pohyb NPC ale i třeba Váš pohyb na koni v husté lesní vegetaci. Přesto naštěstí tyto problémy alespoň v Royal Edici již nejsou takové, aby mi zkazily celkový dojem ze hry.

Poslední, co bych chtěl zmínit je RPG systém rozvoje postavy, který mi naprosto sedl. Jednotlivé dovednosti postavy rozvýjíte prostě tím, že danou věc děláte (chcete být skvělí alchymik, hodně vařte lektvary). Hráč si tak naprosto přirozeně vyvýjí postavu směrem, který mu vyhovuje a není nucen třeba na začátku dělat volby, které neví jak mu budou při hře sedět. Tento systém bych přenesl i do řady jiných her. Já osobně jsem se zaměřil především na bojové a komunikační schopnosti svého hrdiny a zcela minimálně využíval alchymii nebo bylinkářství. Ale máte-li čas, můžete zcela volně rozvinout všechny dovednosti a být naprosto všestraný. Možností jak hru hrát, jakou volit strategii pro řešení problémů je celá řada a jak píši, kdyždý si svojí cestu může zcela přirozeně rozvynout během hry. Nehledě na to, že pak takto vyselektované schopnoti lze promítnout do způsobu řešní problémů během misí. Kvituji i funkční a gaficky perfektní herní rozhraní jako inventář, krásně ilustrovanou mapu nebo kodex plný zajímavých inforamcí.

Mohl bych toho napsat ještě hodně, ale nemá smysl popisovat vše. KCD je prostě hutná a poctivá hra, která Vám nedá nic zadarmo, ale která Vám nabídne zážitek, který jinde nenajdete. A je to hra s opravdu českým srdcem, která ukázala, že i u nás můžeme udělat hru té nevyšší úrovně. Takže přes drobné nedostatky a poněkud zdlouhavé tempo není o čem diskutovat. 90%

První díl Layers of Fear mě zaujal a proto jsem přirozeně tíhl k tomu vyzkoušet i díl druhý. Bohužel musím říci, že se mi dostalo spíše zklamání, které je však z určité části dané čistě subjektivním dojmem. Hra totiž v základu nabízí osvědčený koncept jedničky, zabalený do jiných kulis, s větším využitím akčních a logických pasáží. Grafická a zvuková stránka je opět výborná a námět šíleného režiséra, který natáčí své dílo na parníku je minimálně stejně zajímavý jako koncept šíleného malíře v jedničce. Co se tedy pokazilo?

Oproti některým jiným komentářům mě tolik nevadila absence strachu při hraní. V celé hře není téměř žádná pořádná lekačka a nepocítil jsem ani žádnou velkou tíživost při hraní. Toto jsem totiž ani příliš nevnímal u jedničky. I když tam byla míra "hrůzy" o něco silnější, ani tam nešlo o nějakou kvalitní lekačku, u které by jste propotili pyžamo. Co bylo klíčové byla totiž atmosféra a úžasná imaginace, která dokázala plně vyplnit relativně krátkou hratelnost (která zde byla spíše výhodou). U dvojky mě naopak atmosféra vůbec nechytla a díky delší době hraní není dle mého ani schopna hru utáhnout.

Atmosféra mě prostě nesedla ale uznávám, že je to spíše věc vkusu. Nebavily mě černo-bíle pasáže, které kontrastovaly s barevností jedničky. Nebavily mě ty figuríny. Nebavily mě honičky s bubáky, které spíše než, že by bavily nebo alespoň oživovaly hratelnost spíše otravovaly. Po čase jsem ztratil zájem objevovat, co bude dál a i když druhá část hry nabrala trochu na tempu, tak musím říci, že jsem hru dohrál spíše z povinnosti.

Ani příběh mě nezaujal a i když i v jedničce jsem trochu tesknil po větší hloubce příběhu (sbírání předmětů, dopisů, ze kterých si příběh skládáte je v obou dílech shodný), přece jenom jsem se do toho, co se stalo v domě šíleného malíře vžil více ne do kinematografické oddysey na parníku.

No co říci závěrem. V základu nabízí druhý díl Layers of Fear osvědčený herní koncept předchozího dílu, který však dle mého autoři nevložili do ideálních kulis a některá jejich vylepšení jsou spíše kontraproduktivní. Především mě však chyběla atmosféra a touha jít dál a objevovat, co mě čeká. Hra se tak pro mě smrskla na sice mechanicky dobře zvládnutou ale vlastně nudnou záležitost. Ne každý to však musí vidět stejně...

Hry jejichž cílem je pořídit si karpální tunel do ruky jsem nikdy moc nemusel a horečka Diabla II mě v začátku milénia minula, i když jsem hrál demíčko. Hru jsem si teď jen tak z plezíru nainstaloval a je třeba říci, že je nekorektní hodnotit 20 let starou hru, která byla vrcholem svého žánru. Každopádně chápu její pozitiva, rychlá a dynamická hratelnost, ve své době velmi dobrý rpg systém rozvoje postavy a grafika, dobrý soundtrack... Na druhé straně mě rozčiloval velmi malý inventář (a osobní truhla) a tudíž neustálý boj co ponechat a co prodat (či nejčastěji nechat ležet). Hra mě navíc přijde celkem jednoduchá a po čase mě to pobíhání a zuřivé klikání chtě nechtě omrzí. Navíc lokace už dnes nedokáží zaujmout. Co by tomu mohlo dát potřebnou energii, která by mě udržela v židli by byl příběh, nebo nějaké dobré dialogy, bohužel ani jednoho jsem se nedočkal. A tak s respektem k této ikoně avšak ne mé osobní dávám krásných 70%.

CoD: World at War patří z mého pohledu mezi slabší díly série, především kvůli nevýraznosti a řadě problémům, které se s hrou táhnou.

Hra je rozdělena do dvou kampaní, které se navzájem střídají. Hrajete jednak za USA v Tichomoří a jednak za Sovětský svaz na východní frontě. Linie misí na sebe nenavazuje, jednotlivé linky postrádají příběhově propojení, takže v zásadě hrajete samostatné střídající se mise. U kampaně za sověty máte určitou emoční linku přehnané touhy po odplatě, ale to ani zdaleka nestačí pro nějaký zážitek.

Hratelnost jde ve stopách klasické arkádovosti, která je v tomto díle dotažena ad absurdum. Nepřátel je opravdu hodně, ale nabíhají na vás s tupou UI. Sice se dokáží krýt, ale pouze proti Vašemu postupu z nadefinovaných pozic, do kterých Vás hra tlačí. Jakmile se Vám je podaří obejít, jsou naprosto v háji. Možnost nějaké variability postupu se však limitně blíží nule kvůli až komicky úzkým koridorům. Při hře na vysokou obtížnost budete umírat celkem často, ale čistě jen kvůli počtu nepřátel. Hra se tak mění na lineárně postupující masomlínek na maso.

Hra dokáže navodit určitou válečnou atmosféru díky intenzitě boje, zvukům a celkové chaotičnosti. Jednotlivé lokace jsou však monotónní a neměl jsem při hraní jakoukoliv potřebu se nad něčím zastavit, pokochat nebo něco procítit. Snad jen úvodní mise ve Stalingradu dokázala vyvolat nějaký ten pocit.

Rozsah zbraní je dostačující, pocit ze střelby není nejhorší, ale rozhodně již v té době šlo v tomto směru najít lepší hry. Grafika je samozřejmě poplatná době, ale v zásadě v pořádku.

Ve výsledku je CoD: WaW slabou hrou, která je příliš plochá, mělká a nevýrazná. Ačkoliv samotné střílení a boj není nejhorší, je tak nechutně naskriptovaný a postrádá jakoukoliv variabilitu, že to nelze nijak obhájit. Absence příběhu či alespoň nějaké logiky propojení jednotlivých misí tomu pak zasazuje korunu. Dle mého jeden z nejhorších dílů série

Na úvod musím uvést, že jsem nehrál předchozí díly a ani žádnou soulslike hru. Takže nebudu srovnávat, hodnotit odkazy na jedničku nebo srovnávat s Bloodbornem. Budu hodnotit hru čistě samu o sobě s pohledu casual hráče.

Začátek v této hře byl pro mě silně traumatizující. Hra nabízí zcela rozdílný herní styl než na jaký jsem zvyklý z jiných RPG z pohledu třetí osoby. Vysoká náročnost spojená s nutností dokonalého ovládání postavy a znalosti všech herních mechanik, po smrti restart celé lokace a první bossfight!!! který jsem prostě nedával. Přiznám se, že jsem hru přestal po pár marných pokusech zdolat prvního bosse hrát. Přesto jsem se k ní rychle vrátil, protože již po této krátké zkušenosti mě hra silně přitahovala díky několika věcem. Jednak to byla hratelnost, ačkoliv těžká, opravdu návyková. Co mě upoutalo byl také vizuál, který sice po technické stránce není na vrcholu herní scény, ale má svojí nepochybnou ponurou svébytnost a originalitu, která se projevuje nejen ve vzhledu prostředí ale i nepřátel. Prostě a jednoduše jde o originální a návykovou hru.

Na podruhé jsem se tedy připravil. Pustil si pár gameplay videí něco si o hře přečetl, naučil se všechny mechaniky ovládání postavy a vyrazil. A bavil jsem se až do konce. Jakmile jsem se s hrou sžil, nepustila mě ani na chvíli ze svých temných pařátů. Náročnost pro mě sice zůstala vysoká, ale až téměř do závěru jsem se nikde vyloženě nezasekl. Drtivou většinu bossfightů jsem byl schopen zvládnout na 5-10 pokusů a většinou mě spíše štvali některé lokace s řadovějšími protivníky než bossové na konci těchto lokací. Skutečný problém jsem měl až na konci s dvěma vlastně nepovinnými bossy - Champion Gundyr a The Nameless King. Počet pokusů a zešedivělých vlasů, než jsem je udolal radši ani nebudu zkoušet počítat :)

Nechci se široce rozepisovat o všech aspektech hry a tak vyberu tři věci, které mě nejvíce zaujaly:
1) Soubojový systém a systém rozvoje postavy je dle mého téměř dokonalý. Souboje mají vysokou intenzitu a jsou "cítit". Hráč bitvu se svými protivníky opravdu vnímá a je do ni vtažen. Tomu napomáhá i skvělé ozvučení a soundtrack. Ke hře lze navíc přistoupit s opravdu velkým množstvím herních stylů. Jít na sílu s obrovskou obouruční mačetou nebo spíše s lehčím mečem a štítem? Nebo zasypat nepřítele ohnivou pyromancií či magickými kouzly? V každé akční RPG hře máte různé charaktery a styly postav ale troufnu si tvrdit, že teprve v Dark souls to má skutečně kruciální význam z hlediska soubojové strategie. Každý charakter vyžaduje zcela jiný přístup a musíte se ho opravdu naučit důkladně používat. Výběr někdy i bizarních zbraní je široký musíte vhodně volit typ zbraně s herním stylem, který používáte.
2) Velmi se mi líbí přehledný a funkční inventář a ovládání při využití jednotlivých předmětů. Vše je velmi intuitivní, dobře a rychle použitelné při hraní a ačkoliv cestou nasbíráte opravdu spoustu "bordelu", nikdy se mi nestalo, že bych se v předmětech a jejich využití ztrácel (tak typické pro mnoho jiných obdobných her).
3) Ohromně mě zaujal celý svět Dark souls a jeho umělecké ztvárnění. Je pravda, že té monumentální gotiky je až moc, ale já se ji nemohl nabažit. Mimořádně skvělý jsou jednotlivý nepřátelé, kteří jsou unikátní nejen vzhledem ale i způsobem boje. Někteří zde kritizují, že je hra po čase repetitivní. Ano, pouze zde chodíte a masakrujete své nebohé oběti, ale ty oběti se neustále mění a pohybují se neustále v nových a originálních lokacích. Ani na okamžik jsem se neudil a neměl problém s tím, že je vlastně vše pořád na jedno brdo. Ono totiž není.

Našlo by se i pár vad na kráse, tou hlavní je nepochybně kamera (hrál jsem PC verzi), která byla často větším protivníkem než nepřítel. To, že vás protivník může rozsekat skrze zeď také nepotěší, ale dá se na to zvyknout. Pro neznalce DS je problém orientovat se v příběhu, který zřejmě pro člověka, který nehrál předchozí díly není příliš srozumitelný. Ani fakt, že příběh vlastně čtete více méně z textů u jednotlivých předmětů (především prstenů nebo duší bossů) mi nepřišel úplně šťastný, ale to je subjektivní věc. Ale jak jsem psal výše, vše je zajímavé a motivuje mě to, pustit se do předchozích dílů.

Na závěr tedy nezbývá než hru maximálně pochválit. Jde o náročnou hru, kde se musíte neustále učit, ale když tomu dáte alespoň trochu námahy, tak to tak hrozné zase není. Jde o hru odehrávající se v jedinečné atmosféře se skvělými zrůdami a protivníky, kteří jsou originální na pohled i v souboji a jde o hru, kde tyto souboje opravdu cítíte a jste jimi pohlceni. Vše je přitom intuitivní a přehledné. A tak to mám rád.

Rozhodně jedna z nejlepších plošinovek. I v dnešní době úžasné grafické zpracování, výborně zpracované lokace, různé typy zbraní a příšerek, rychlá hratelnost, zábavné momenty - to vše vytváří nezapomenutelný mix, který činí z této hry ikonu. Ze začátku je třeba trochu ošahat ovládání, protože zajíc lítá jak čamrda a klouže se takovým způsobem, že někdy nevíte kdy ještě zůstanete na pevné zemi a kdy se propadnete dolů, ale poměrně rychle si zvyknete. Je třeba také dodat, že obtížnost není příliš vysoká, ale to mě osobně moc nevadilo, protože toto není Dark Souls, toto je čistá zábava, která je o to větší, pokud ji hrajete ve dvou...

Velmi pozitivní překvapení. Jako malý jsem miloval hry jako Commandos, Robin Hood nebo Desperados a dlouho to vypadalo, že jde o mrtvý herní žánr. Shadow Tactics pak vpadl do herního světa jako překvapení, které musím uznat bylo oprávněně pozitivně přijato.

Hra v zásadě nemá výraznější slabinu. Je přiměřeně obtížná s tím, že obtížnost lineárně vzrůstá s postupem hrou, takže závěrečná třetina hry již dá zabrat ale současně již máte naučené všechny fígle a triky a můžete tedy plně využít nabyté zkušenosti. Samotná taktická hratelnost je vynikající, pestrá a flexibilní, takže po celou dobu hraní jsem neměl problém, že bych se hraním nudil. Je určitě dobré, že Vám hra sama připomíná potřebu častého ukládání, což myslím mnohokrát během hraní oceníte.

Máte možnost hrát za pět postav, které jsou unikátní nejenom herním stylem ale i způsobem vystupování, takže jsou dobře zapamatovatelné. Co mě překvapilo byl i relativně dobře pojatý příběh, který hru dobře držel pohromadě.

Osobně nemusím moc prostředí starého Japonska, dovedl bych si představit i lepší zasazení, ale to je subjektivní věc a navíc musím říci, že zpracování lokací a celkový vizuál je určitě povedený.

Takže není nad čím dumat, už jen to, že tato hra oživuje zapomenutý a přitom skvělý herní žánr, ale navíc ho oživuje na opravdu vysoké úrovni, to vše dohromady nedá než dát opravdu vysoké hodnocení a určitě doporučení všem milovníkům taktické výzvy.

Chaser je hra, kterou jsem dohrál naposledy někdy před 12-13 lety, ale zůstala mi v paměti, takže jsem se rozhodl ji po čase znovu zkusit. Po dohrání mohu říci, že přes určitý závoj nostalgie, který při opětovném spuštění vyprchal, hra zůstala ve svém jádru zábavná.

Samozřejmě čas se na hře již notnou dávkou projevil. Grafika i hratelnost jsou poplatné době, ale musím říci, že mě to ani moc nevadilo. Hra má totiž velmi dobrou akční složku, která člověka u hry udrží i přes zdlouhavé lokace (které se ale tématicky zajímavě střídají, i když ne vždy k lepšímu, např. mise pod vodou byla dle mého zbytečná a nudná). Střílení je i dnes velmi dobré, nabídka zbraní pestrá a dobře zvládnuté jsou i zvuk a hudba. Trochu nedoladěný mi přišel bullet time, který rozhodně není tak výživný jako Max Payne, ale při hraní na vyšší obtížnost se hodil. Inteligence Vašich nepřátel není příliš vysoká, ano někdy se dokáží dobře krýt ale často se stane, že jim z poza rohů vyčnívají části těla, která si jen říkala o ránu, jejich pohyby jsou nalinkované, takže pobíhajícího maníka nebylo problém sundat tím, že jste zaměřili místo, kde měl před chvílí hlavu a kde ji zase za chvíli mít bude. Občas ale nepřátele překvapí z nečekaných míst, i takových, která jste již vyčistili. Někdy se mi zdálo, že jejich přítomnost v daném místě nebyla možná kvůli absenci jakéhokoli přístupu.

Příběh rozhodně není hitový, ale v žánru sci-fi stříleček ho řadím spíše k lepším. Trochu ho kazí celkem zbytečně dlouhé cutscény a i ten závěr mohl být lepší. Hru rozhodně táhne zajímavý mix prostředí, do kterých se při hraní dostanete. Zajímavé je také, že všechna prostředí mají velmi negativní distopický charakter. Na jedné straně korporacemi a mafiány ovládaný "západ" a na druhé straně jakési future pokračování stalinismu v Rusku.

Hra se bohužel celkem vleče a dle mého by ji pomohlo cca 1/4 zkrácení. Na druhou stranu jak píši výše, dobrý zážitek z akční složky a mix prostředí vynahrazuje nedostatky jako jsou monotónní a zdlouhavé lokace. A když příběh celkem smysluplně drží to celé pohromadě, pak nezbývá než doporučit vyzkoušet.

AC: Unity mě ohromilo na začátku, nechalo vychladnout v prostředku a celkem již štvalo na konci (jak je to u série AC celkem běžné). Začátek hry, kdy se jako malí prcek proplétáte chodbami Versailles ukáže hned první dvě velká plus hry. Mimořádně detailní a dobře vypadající interiéry slavných budov Francie konce 18. století a živý ruch, který je všude okolo vás. Je vidět, že si tvůrci dali opravdu záležet, aby obraz, který se okolo vás vytváří byl opravdu potěchou pro oko a aby jste si nepřipadali jako ve sterilním prostředí, ale v životem pulzujícím místě. To se povedlo a jakmile se dostanete do Paříže, tyto velká pozitiva hry ještě rostou závratně do výše.

Paříž je prostě úžasná. Model města je velmi historicky přesný a technicky výborně zpracovaný. Upoutá také velká míra detailů jak na exteriérech tak v interiérech budov. Procházení se po městě, prolézání slavných památek nebo prostě jen kochání se z nějaké vysoké věže jsou jedním z hlavních zážitků hry. Milovníci historie ocení dobře zvládnutou atmosféru v ulicích města v době francouzské revoluce. Město je plné lidí v pěkně zpracovaných dobových oděvech, nosí vlajky, perou se mezi sebou, zpívají marseillaisu, zloději otravují své nevinné oběti, potkáváte lidi nesoucí mrtvé nebo ukradené zlaté kříže z nějakého kostela. No prostě cítíte atmosféru doby. Velkým plusem je rozsáhlá encyklopedie míst, postav, událostí, na které postupně narážíte a které vám rozšíří obzory o této zajímavé historické epoše. Potěší, když se máte možnost s těmito postavami přímo setkat v misích, poněkud horší je, že vyžití těchto postav v příběhu je velmi slabé. Když narazíte na Bonaparta nebo Markýze de Sade chcete prostě více než jen pár celkem banálních rozhovorů v rámci genericky se opakujících misích. Právě velmi slabé přenesení této historické atmosféry, která je okolo vás do příběhu je jedním z nejtrestuhodnějších mínusů hry.

Příběh je prostě zklamání. Po svižném úvodu a představení celkem sympatické ústřední dvojice Arno+Elise nastává nuda a šeď generických misí, které jsou obaleny nezáživným příběhem o likvidaci jednotlivých padouchů na cestě k hlavnímu padouchovy. Ačkoliv se v příběhu míhají velká jména dějin a je vidět snaha o nějakou tu provazbu s reálnými historickými událostmi, vše je bohužel velmi slabé, prvoplánové a bez napětí. Závěr je pak další zklamání, které nebudu ani dále komentovat. Bohužel to nezachraňují ani vedlejší mise, které jsou stále na jedno brdo a vzhledem k tomu, že jich je ve hře opravdu hodně, tak velmi rychle omrzí. Přitom náměty některých misí přímo vybízely k pořádnému zpracování!

Hratelnost a herní mechaniky nejsou také žádná sláva. Ovládání postavy a parkour jsou nedotažené, pohyb není ideální, často se zaseknete nebo máte problémy při pohybu v soubojích (hlavně v uzavřenějším prostředí). Neříkám, že je to úplná katastrofa a hrát se to určitě dá, ale prostě u hry typu AC jsou tyto věci naprostým základem. Velmi to navíc omezuje stealth přístup ke hraní. Rozvoj postavy, nákupy zbraní a vybavení jsou celkem široké a nemám k tomu větších výhrad. Samozřejmě jako v dříve v AC je mapa plná různého nepotřebného "bordelu", který jde naštěstí filtrovat a pokud nemáte obsesivní potřebu celou mapu vybílit, tak vás to nemusí rušit.

Shrnout to lze asi slovy, že AC: Unity je další velkou ale prázdnou hrou. Mimořádně dobře zpracované město pulzující historickou atmosférou, plné míst a zákoutí, kde se dozvíte mnoho zajímavých informací je bohužel zabito nudným příběhem, nevyužitým potenciálem a nedotaženou hratelností. Přesto v dnešní době již za slušnou cenu určitě stojí za to, alespoň vyzkoušet.

Oproti předchozímu dílu - Metro 2033 - není Metro: Last Light (dále MLL) nijak zásadní změna. Je samozřejmě otázka, zda je to chyba, nebo nikoliv. Z mého pohledu vůbec ne. Oba díly jsou herně prakticky stejné a hrajete li oba díly v redux verzi, tak není velký rozdíl ani v kvalitě grafického zpracování. Ale když něco funguje, není důvod to měnit.

MLL je v zásadě spíše něco jako příběhové pokračování, které plynule navazuje na závěr dílu předchozího. Příběh je rozhodně povedený a dle mého ještě o fous lepší než v dílu předchozím (nesrovnávám s knihami). Pomáhá tomu i delší herní doba, která umožňuje větší délku vyprávění a co je důležité, celé tato délka je dobře naplněna obsahem. Ve hře nebyla hluchá místa, která by mě nudila. Ano je to klasická tunelová záležitost, ale v dnešní době plné otevřených světů jsem za přímočarou atmosférickou hru opravdu rád.

Atmosféra si drží vysokou úroveň prvního dílu. U MLL je dán větší prostor pohybu v otevřeném prostředí, což bylo někdy plus (Rudé náměstí) jindy spíše mínus (bažiny), každopádně celkově hru osvěžuje. Mikrokosmos moskevského metra je ještě detailněji popsán a hráč se může z první ruky seznámit se zrůdností Reichu i Rudé trasy, se zbytkem kultury ve stanici pod Bolšoj Těatr či uvolněnými mravy ve stanici Benátská. Všechny stanice nabízí osobitou atmosféru a je jen škoda, že jako v prvním díle jimi pouze rychle projdete bez možnosti větší interakce s prostředím.

Jak jsem již uvedl, herní mechaniky se nezměnily s jednou výjimkou a tou je větší prostor pro stealth přístup. Většinou lokací se můžete proplížit, ale popravdě mě v této hře tento způsob postupu příliš nebavil a dával jsem přednost klasické řezničině pěkně naprudko. Přestřelky s lidmi jsou opět celkem zábavné (i kdyz UI nic extra), zato souboje s monstry zůstaly bohužel opět spíše slabší částí hry. Věřil jsem, že vývojáři zapracují na fyzice i inteligenci pohybu monster, bohužel se tak nestalo, což je asi největší zklamání z MLL.

Shrnu-li na závěr, tak MLL je v zásadě příběhovým pokračováním prvního dílu bez zásadních změn v herní mechanice. Hra trpí stejnými neduhy jako první díl - souboje s monstry, nemožnost interakce s prostředím, rychlé tempo příběhu nedává větší prostor zajímavým vedlejším postavám (snad s výjimkou komunisty Pavla). Naopak hra opět nezklamává v mimořádně hutné atmosféře, skvělém audiovizuálu, a dobře odvyprávěném příběhem, který mě prostě bavil. Celkově však klady převažují nad zápory a s nadšením očekávám právě vycházející Exodus...

Metro 2033 je kultovní sci-fi záležitost a její herní zpracování rozhodně nedělá tomuto jménu ostudu. Knihu i původní hru jsem louskal v návaznosti na sebe někdy v roce 2011 a na oboje dobře vzpomínám, takže jsem se nedávno rozhodl zahrát si i redux verzi. Musím přiznat, že si už úplně nedokáži vybavit podobnosti a rozdílnosti mezi původní a redux verzí, stejně jako s knihou samotnou. Vím, že když jsem hru po přečtení knihy hrál poprvé, tak mě její okleštěný příběh trochu vadil, ale po těch letech to již tak neberu. Tento text je proto komentářem čistě k Metru 2033 redux, bez ambice porovnávat tento titul s původní hrou či knihou.

Hra samozřejmě vychází z knižní předlohy, přesto nemohu než neříct, že jde v herním světě o velmi originální, atmosférickou záležitost. Nejsem moc příznivec her odehrávajících se v uzavřených prostorech, ale atmosféra postapokalyptického Moskevského metra je prostě úžasná. Nejen díky výbornému a detailnímu zpracování, ale i díky celkovému mikrouniversu, které autor v tomto uzavřeném světě vytvořil. Komunisti, náckové, civilozovaná Polis, "Rytířský řád ochránců metra" a mnoho dalších prvků vytváří zkutečně zajímavý mix, který tvoří pozadí pro dobře napsaný příběh. Hlavní hrdina Arťom toho moc nenamluví, ale díky komentářům při načítání jednotlivých kapitol a také díky deníkům, které cestou sbíráte si k němu vytvoříte celkem dobrý vztah. To je umocněno i dobře zpracovanými postavami okolo Vás, které sice s Vámi nikdy nevydrží dlouho, ale jsou zapamatovatelné a dobře dokreslují celkový příběh. Je jasné, že příběh je oproti knize okleštěný, ale pokud si tuto hru zahraje člověk, který je knihou nepolíben, tak ho to určitě musí ke koupi knihy navnadit. A o to přeci jde... Příběh je prostě dobrý a dokonce bych ocenil, kdyby byl delší, protože poměrně krátká kampaň je jedním z mínusů této hry.

Samotná hratelnost a její mechaniky jsou bez zásadnějších problémů. Zbraní není mnoho, ale pokrývají potřebné spektru a jejich možné úpravy vytváří dostatečný mix, kterým si můžete zvolit svůj typ hraní. Pocit ze střelby je velmi dobrý, navíc umocněn dobrým zvukem. Zvuková stránka celkově a vizuální zpracování jsou prostě skvělé a dokreslují patřičně celkovou atmosféru. Poněkud horší je to s umělou inteligencí nepřátel, která není úplně optimální. Souboje s lidmi však jsou zábavné, poněkud horší je to s monstry, které na vás bezhlavě nabíhají a vy je jen kosíte, navíc jejich fyzika je trochu nezvládnutá. Celkově jsou souboje s těmito monstry slabší stránkou hry, která je bohužel celkem častá.

Metro 2033 redux je velmi dobrou hrou, která zvládá to základní: výbornou atmosféru a solidní hratelnost. Hodnocení příběhu závisí na tom, zda ho porovnáváte s knihou nebo ne. Hra určitě není dokonalá a má slabší místa, ale celkově nelze než doporučit. Jo a doporučuji pro lepší prožitek hrát s ruským dabingem.

Divinity: Origilan Sin (hrána enhanced edition) je úžasným přenesením klasické izometrické RPG do moderního hávu. Nejsem nějakým velkým znalcem tohoto typu her, takže k DOS nepřistupuji prizmatem porovnávání s hrami typu Baldurs gate, ale dívám se pouze na to, jak mě tato hra bavila a jak se mi hrála.

Hra stojí na třech hlavních pilířích: soubojovém systému, vizuálním a zvukovém zpracování a příběhu zasazeném do vlastního světa. Všechny tři tyto pilíře přitom musím hodnotit pozitivně, i když ne úplně bezchybně.

Soubojový systém je opravdu vynikající, variabilní a návykový. Nebudu zde rozebírat jeho funkce protože je vše již popsáno ale opravdu jsem si užil každý souboj a těšil se na ten další. Souboje nutily přemýšlet, využívat nepřeberné množství možností a plánovat tím i rozvoj jednotlivých postav. Nutnost vyvažovat jednotlivé schopnosti tak, aby jste obstáli v soubojích jsou dalším kladem hry. Opravdu se nevyplácí plánovat rozvoj postavy jen tak bez rozmyslu. Velké množství kouzel, svitků, granátů a dalších prvků pak dotváří skutečně pestrobarevnou mozaiku, která Vám umožňuje hrát svým vlastním stylem. Souboje navíc rozhodně nejsou jednoduché, takže nutí k přemýšlení a taktizování. Musím uznat, že DOS má jeden z nejlepších soubojových systémů, které jsem vůbec zažil. Přesto je zde jedna poměrně nezanedbatelná potíž, a tou je špatná přehlednost. Souboje můžete vést v klasickém rozhraní nebo přepnout do soubojového módu, který přehlednost zlepšuje, ale mě trochu vizuálně kazil prožitek ze souboje. Malý zoom out omezuje viditelné pole a navíc se mi mnohokrát stalo, že po natočení kamery (tak abych získal přehled o situaci), byl nepřítel, na které jsem chtěl (většinou z dálky) zaútočit, těžko zaměřitelný, což vyústilo i v nechtěné kliknutí vedle. Ačkoliv jde o problém, který mě občas štval celkový dojem z mimořádně variabilního soubojového zážitku mi přesto nezkazil.

Vizuální stránka hry je opravdu vynikající. Pestrá, barevná, bohatá na detaily. To vše vytváří unikátní zážitek, který je odlišný od her podobného typu. Přitom mě osobně nepřišel nijak přehnaný nebo kýčovitý. Hra má tak určitě osobitý vizuální styl, který se mi líbil. I hudební podkres, dabing postav a zvukové kulisy byly povedené, ačkoliv po čase repetitivní (možná místy až otravně repetitivní).

Hlavní příběhová linka je dobře zpracovaná a drží hru pohromadě (začátek působí trochu nepřehledně, později se však jednotlivé linky logicky spojují). Musím se však přiznat, že mě nijak zvlášť nezaujala. Rozhodně znám lepší příběhy ve hrách a popravdě si nemyslím, že si tuto nějak zvlášť zapamatuji. Ale jde spíše o subjektivní pohled. Paradoxně více si tak pamatuji některé vedlejší úkoly, které jsou mnohdy velmi originální a místy i docela vtipné. Určitě se tak vyplatí zkusit absolvovat všechny (což však není úplně snadné, viz níže). I herní universum hodnotím spíše rozpačitě. Ano je poměrně obsáhlé, bohaté na různé postavy, rasy, nebo jiné místy vtipné mluvící objekty, ale opět ho nevnímám nijak originálně. Ve hře je mnoho knih, kde si můžete přečíst různé historické zmínky a musím, říci, že mě poměrně rychle přestaly bavit. Prostě jsem si k tomuto universu nevytvořil nijak zvláštní vztah.

Hra určitě není jednoduchá a vůbec vás nesměruje, což v kombinaci s její velkou délkou vytváří poněkud smrtící koktejl. Bez návodu téměř nemáte šanci objevit vše co hra nabízí, dokonce musím přiznat, že jsem se několikrát zasekl i v hlavní lince postupu a byl nucen potupně projet různé návody abych zjistil, kde jsem co zapomněl. Je nepříjemné dojít do bodu, kde zjistíte, že nemůžete dál a vůbec nevíte, co kde a jak jste opomněli klidně i několik hodin hraní zpět. Někdy dostanete úkol, který vlastně ani nevíte jak a kde splnit a musíte prostě projít všechny zákoutí mapy, mluvit se vším co se hýbe doufat, že něco nepřehlédnete. Uznávám, že hra není nelogická a že vyžaduje především čas a trpělivost. Chápu tedy hardcore RPG fandy, že se jim taková hra líbí. Ale pro mě, který již na hry nemá tolik času a trochu tuctově již hraje hry hlavně pro zábavu, musím připustit, že hra je pro mě příliš zdlouhavá a tato zdlouhavost často není naplněna obsahem, který by mě udržel v židli (jako např. u Zaklínače 3).

Shrnu-li vše výše popsané, tak DOS je opravdu poctivou, promyšlenou a detailní RPG, v krásném vizuálním kabátě s výborným soubojovým systémem. Z mého subjektivního hlediska je však hra trochu moc zdlouhavá a má některé nedostatky, které nemohu pominout. Celkově však nemohu hodnotit hůře než zeleným číslem a určitě doporučuji všem fanouškům žánru. Těm ostatním, kteří nejsou připraveni hře věnovat opravdu desítky možná i více hodin svého času (já jsem dohrál vše co jsem mohl za 103 hodiny) však doporučuji koupi této hry ještě promyslet (i když v akcích již je za velmi přijatelnou cenu).

Logická hra v překvapivě dobře zpracovaném prostředí. Grafická stránka a zasazení do oblíbené tématiky hře dává dobrou šťávu. Seznámíte se s řadou Leonardových vynálezů a opravdu se sžijete s atmosférou, což jsem u takové hry nečekal. Náročnost je poměrně rozumná, nehrozí nějaký fatální zásek, ale občas se trochu zapotíte, především v závěru. Co však byla tragédie, bylo ovládání PC verze. Klikat myší na aktivní místo je občas nemožné. Je vidět, že jde o port z mobilní (dotykové) verze a hraní klasicky s myší je občas tragika. Bohužel kvůli této vadě na kráse musím jít s hodnocením dolů, ale jinak hru doporučuji.

Výborná oddechová záležitost. Hrál jsem ji ještě na základce a tehdy mě neskutečně bavila. Dnes s odstupem času už se projevují nedostatky, ale pořád jde o titul, který si zaslouží pozornost.

Jednak grafika i po letech stále funguje. Rozmanití pekelní protivníci jsou výborně zpracovaní a člověk se nenudí s jejich likvidací. Tomu přispívají mimořádně dobře zpracované unikátní zbraně a na tehdejší dobu velmi dobrá fyzika a dynamika soubojů. I dneska mě baví přišpendlit démona kolíkem ke stěně.... Lokace jsou poměrně malé, ale na druhou stranu nezatěžují v postupu v před, což u takové hry oceňuji. Některé mají i velmi dobrou atmosféru (Asylum). Souboje s bossy jsou zábavné a vyžadují i trochu přemýšlení, jak se jim dostat na kobylku. Celé to podtrhuje stylová hudba, která to bere pěkně od podlahy.

Co přece jenom již dnes trochu vadí je monotónější hratelnost. Až na bose je styl hraní v zásadě stejný od začátku až do konce. Hra se nijak nevyvíjí a nenutí hráče měnit způsob hraní. Pekelníci jsou sice dobře zpracovaní a rozmanití, ale způsob jejich likvidace nevyžaduje žádnou zvláštní invenci. Na druhou stranu, tato hra je prostě brutální střílečkou, kde není moc času na přemýšlení a takto byla koncipována. Hledat v ní nějakou strategickou výzvu nemá smysl a není to jejím cílem. Přesto mě již takový typ her tolik nesedí a poslední třetinu hry už jsem se snažil co nejrychleji dojet, protože už mě to prostě nebavilo. Systém karet je úplně zbytečný a co se týče příběhu, ten sice není úplně odfláknutý, ale když už si s tím daly práci (ty filmové scény), tak to mohly dotáhnout dál. Nečekám od takové hry příběhové orgie, ale byl tam potenciál, který nebyl využit.

Shrnu-li to, tak Painkiller je poctivě udělaným masomlýnkem na démonické spoluobčany, s výborným vizuálním a enginovým zpracováním. Bohužel tomu však již dnes chybí větší variabilita a je škoda nevyužitého příběhového potenciálu.

Antický Řím patří mezi má nejoblíbenější historická období a proto jsem akční hru tohoto typu velmi očekával. Vzhledem k nepříznivým recenzím a komentářům jsem se však rozhodl počkat na cenově přijatelnější hladinu a nakonec jsem na tento titul zapomněl úplně (on také tak nějak zapadl do zapomnění). Takže byla spíše náhoda, když jsem na něho za pakatel nedávno narazil a bez větších očekávání se pustil do akce.

Když je hra zasazena do pro mě oblíbené tématiky, mám zvýšená očekávání pokud jde o příběh a kvalitu lokalit. Vždy jsem se chtěl pořádně proběhnout po antickém Římě a prožít zde zajímavý příběh plný politických pletich, orgií, násilí a velkolepé architektury. Tyto předpoklady hra naplnila sotva napůl. Velmi úzké koridory, kterýma Vás hra vede Vám vůbec nemužní ponořit se do atmosféry daného místa (především začátek a konec v Římě). Vším jen prolítnete a nemáte žádnou potřebu se příliš zastavovat. Navíc je celá hra pojata jako kombinace historie a fantasy, takže např. vylodění v Británii vypadalo spíše jako dobývání Mordoru než nějaká reálná záležitost. Moc mě ten fantasy prvek neoslovil a byl bych radši za větší historickou realističnost (také je tam řada nepřesností, např. název pro Britský York, v té době neexistoval). Stejně tak příběh, který je velmi jednoduchý a ačkoliv pracuje s několika reálnými postavami, tak je zcela ahistoricky. Na druhou stranu musím nakonec příběh hodnotit celkem kladně, především díky závěru hry a díky celkem dobrému vyprávění. Nedopadlo to pro mě tak hrozně jak avizovaly recenze. Take vynikající grafické zpracování občas nadchlo. Takže potenciál tam byl, ne že ne, ale příběh je příliš krátký na to aby se lépe rozvinul a krásně zpracované lokace jsou příliš úzké, než aby člověka vtáhli do hry. Prostě promarněná příležitost.

Hratelnost je na tom rozhodně lépe. Rubačky jsou příjemně drsné, ovládání jednoduché a efektivní. Mohla by být větší pestrost soubojových možností, paradoxně kratší délka hry je zde výhodou, obávám se, že pokud by se hra moc protahovala zábavnost soubojů by vyprchala. Také některé vložky do soubojové hratelnosti jsou zajímavé (ovládání formace legionářů, včetně známé želvy, vrhání pilum atd.), avšak mohli se také rozvést více. Určitě zde pomáhá vynikající grafika, která soubojům dodává velmi dobrý vizuál. Škoda těch stále se opakující ksichtů nepřátel...

Souhrnně lze říci, že tato hra rozhodně není odpadem a měla poměrně silný potenciál stát se opravdu kvalitní historickou hrou. Bohužel lokace krásné, ale příliš úzké, příběh zajímavý ale příliš jednoduchý a krátký, nejasný koncept toho zda jde spíše o historickou nebo fantasy hru, souboje zábavné ale po čase repetitivní... Vychází z toho pouze mírně lepší průměr.

Nářez! Tento typ her nehraji často, většinou mě rychle omrzí, avšak zde jsem se bavil od začátku do konce. Jednak je třeba pochválit návrat ke kořenům. I když jde spíše o návrat do kulis původního Doomu, přičemž hratelnost se té původní tolik neblíží. Určité propojení Doomu s hratelností Quake mě však zaujala. Monstra, zbraně kterými je likvidujete, design některých lokací, prvky hratelnosti (barevné karty a lebky) a řada dalších věcí Vás nechá vzpomenout na ty úžasné časy se strarým Doomem. Vše však v novém a moderním kabátě, který sice není špičkou současných grafických možností (a poměr kvalita x výkon není úplně ideální) ale zcela postačující pro intenzivní zážitek z masového vyhlazování pekelných spoluobčanů. Co musím také pochválit je vybalancování obtížnosti která velmi dobře graduje. Hudební doprovod jen umocňuje prožitek ze hry a zvuky a prožitek ze střelby tomu dávají korunu. Prostě dle mého není v současnosti hra, která nabízí takovou intenzitu arkádové First person střílečky jako je Doom. Arény jsou velmi dobře udělány a jsou relativně různorodé, takže se v nich člověk nenudí. Musím zde však zmínit i jednu drobnou výtku. Někdy jsou ty lokace poměrně složité. To nevadí, když jste v akci a nepřemýšlíte o tom, kam jdete, prostě se jen hýbete, skáčete a střílíte. Když však vystřílíte všechno živé, stalo se několikrát, že jsem se zamotal nebo chvilku marně hledal cestu. Stalo se to však jen párkrát (hlavně v prostřední části hry), navíc to nebylo nijak hrozné, každopádně u této hry se mi nechce přemýšlet, kam nebo kudy jít, ale chci jít co nejrychleji do akce. Hra tak trochu ztrácela dynamiku. Ale jak říkám, je to spíše drobnost. Na závěr je možné zmínit příběh, který je pro tuto hru typicky plochý a jednoduchý, ale současně celkem dobře zakomponovaný do celkového obrazu hry. V Doomu člověk opravdu nehledá vrstvený příběh nebo filozofické přesahy, právě naopak, nechce se zdržovat. A to příběh zvládá skvěle, protože se jen tak lehce vznáší na pozadí, neruší a hru dobře drží po kupě.

Shrnuli tedy, je Doom úctyhodným nástupce slavné série, který mě královsky zabavil na cca 20 hodin hraní. Výborná hratelnost v kombinaci s návratem některých osvědčených prvku (zbraně, monstra, kulisy atd.) ze starého Dooma mě přikovaly k židli a nepustily. Některé drobnosti by se vytknout daly, ale jsou zanedbatelné v porovnání s intenzivním zážitkem, který hra přináší.

Série Tomb Raider mě v minulosti zcela minula a i její opětovné rozjetí v roce 2013 mě nechalo klidným. Když jsem však nedávno na tuto hru narazil na steamu za 3 éčka, řekl jsem si, že by byl hřích tuto slavnou sérii alespoň nezkusit. Vzhledem k absentující zkušenosti s předchozími díly jsem se mohl zaměřit na samotnou hru, nikoliv na její srovnávání s minulostí (které se často v komentářích objevuje).

Pokud jde o samotnou Laru, nejsem moc velkým příznivcem konceptu mladých holek s postavou modelky, schopnostmi supermana a etickým cítěním Mirka Dušína. Tenhle trend už ve filmovém světě nechal vzniknout řadu braků (Hunger Games, Divergence apod.) pro náctiletou cílovku. Okamžitě po zahájení hraní jsem pochopil, že jedeme v těchto kolejích, což mě trochu naštvalo... Lařino věčné kňourání, po kterém následovaly výkony, za které by se nemusel stydět ani Batman, mě fakt vytáčelo. Musím však říci, že postupem času jsem si zvykl a přestal tyto komediální prvky vnímat. Hraní samotné bylo totiž opravu zábavné (tentokrát v pozitivním slova smyslu).

Jednak prostředí ostrova spolu s asijskou mytologií bylo opravdu povedené. Příběh byl samozřejmě čisté klišé, navíc bez velkých zvratů, ale v zásadě příjemný a držel hru pohromadě. Hratelnost se také povedla, souboje mě bavili a jejich větší čestnost mě vyhovovala. Malé množství ale celkem solidně vylepšitelných zbraní, stejně jako jednoduchý systém rozvoje postavy podtrhovaly celkový dojem, který na mě hra dělala a sice jako jednoduchá, odpočinková jednohubka. Tento pocit dále zesílil se zjištěním, že opravdu nemá cenu sbírat všechny předměty a prohledávat kompletně celé lokace, tedy pokud nechcete mít hru dohranou na 100%. Pro bezproblémový průchod hrou (který je ve výsledku velmi lineární) stačí jen sbírat to, co máte po cestě. Grafické zpracování a ovládání se také povedlo.

Ve výsledku na mě tato hra zanechala celkem dobrý dojem, takže i uvažuji o koupi dalších dílů. No a trochu toho kýče spojeného s hlavní postavou nakonec vem čert...