South Park: The Fractured But Whole, jsem samozřejmě rozehrál ihned po ukončení předchozího dílu. Moje zkušenost je velice podobná tomu, co tu již dříve popsali ostatní uživatelé. Zbytečná kostrbatost, místy neadekvátní rozsah a změny.

Opravdu jsem postrádal rpg prvky předchozího dílu, ano nejsme ve fantasy rpg ale v komiksové mlátičce, hra se tak připravila o některé užitečné možnosti, které nebyly dostatečně nahrazeny. Více schopností, možné varianty superhrdinů vyhlížejí atraktivně ale je jich příliš mnoho, snad je to už překombinované. Chybí tu vybavení, jež by ovlivňovalo vlastnosti postavy a chybí tu také možnost druhé akce během souboje.

Opravdu mne potěšil soubojový systém, konečně se zapojí více postav naráz. Souboje v šachovnicovém poli jsou již více o taktice, fakt že postava má pouze jednu akci za kolo, dilema mezi bojovou akcí a užitím podpůrných prostředků, nutí více přemýšlet. To co mně opravdu nepotěšilo, souboje samotné - některé jsou zbytečně zdlouhavé a zábavnost se vytrácí.

Je to typický South Park - typické vtipy a zápletky - avšak působí to recyklovaně a na místo neutuchající zábavy, přemýšlím, kdy už bude konec. Předchozí díl předvedl, konzistentní propojení na první pohled nesourodého materiálu. Správně nadávkovaná pestrost, vše do sebe zapadá. South Park TFBW má ale přespříliš hluchých míst, možností které nejsou úplně dotažené do konce, a zbytečně dlouhou herní dobu díky které jsou tyto nedostatky markantnější.

80% dávám za dlc "FROM DUSK TILL CASA BONITA", jednotlivé kvality tohoto dlc nejlépe definují nedostatky základní hry.

South park: The Stick of Truth jsem dostal zhruba před pěti lety, s tím že se nejedná o můj šálek čaje, jsem hru založil a přes pět let se na ní ani nepodíval. Vše se změnilo až ve chvíli, kdy jsem se ponořil do seriálu, na jehož konci jsem si musel položit jednoduchou otázku. "Co do té hry mohou nacpat?"

No, zřejmě všechno nejlepší z prvních 14 sezon seriálu.

Je to South Park se vším všudy, napěchovaný k prasknutí - to se dalo čekat.
To co jsem ale opravdu nečekal, bude rozsah a struktura této hry. Zhruba v polovině, kdy si říkám, že musí zákonitě přijít konec, se hra rozjíždí úplně novým směrem, v rámci seriálu známým, ne však očekávaným.

Je to vtipné, je to návykové a má tendenci uvádět člověka v úžas. Je to o detailech spojených s možnostmi hry. O absurditě, zárověň o propracovaném systému.

Celkově mi asi chyběli jen dvě věci. V souboji bych uvítal ještě jednoho spoludružiníka, souboje by tak mohli být ještě zajímavější. Druhou věcí jsou pak vedlejší úkoly. V průběhu hry se některé objeví ve chvíli, kdy se zpřístupní nová lokace, ale v samotném městě se nic nového neobjeví.

Jednoduše 21 hodin plných zábavy, a opravdu překvapivého gameplaye. Možná místy hodně urážlivého ale nádherně konzistentního.

Nejlepší vtipy:hra za žida, souboj s gnomy v ložnici rodičů, otázka bezdomovců, zpracování kanady, ozbrojený Ježíš

První setkání s touto adventurou proběhlo v mém dětství a ačkoli jsem byl příznivce spíše akčních stříleček, byl jsem uchvácen audiovizuálním zážitkem. Samozřejmě, v oné době jsem byl jen divákem, na pokoření této záležitosti jsem jistě neměl.

S odstupem času jsem ale pocítil nutkání navrátit se do tohoto světa a konečně celé dobrodružství absolvovat.

Ruku na srdce, Atlantis nepatří k dlouhým hrám. Často spíše než hádanky, natahuje herní dobu nelogický postup. Zde opravdu platí nutnost neustálého zkoušení, neustálého vyptavaní, které konečně vede k posunu. Nezřídka se objeví jako jediná možnost absolutně nepředstavitelný paskvil. Hrdina Seth hodí po vojákovi vázou, kterýžto ji chytá a nemůže bojovat. Což často působí vtipně. Výborné jsou autosavy s nápovědou, která hráče navádí.

Jak už jsem zmínil, audiovizuální stránka hry je stále dechberoucí, bohužel ale v některých místech postrádá jasnější kontury, které by hráče navedly. Typický Carbonek, absolutně nenápadná studánka, která vede do jeskyní A tak je to někdy spíše o nahodilém kmitání kurzorem, čekání kde se objeví další cesta.

Z celkového hlediska je to ale super. Zajímavý děj, logické hádanky, které jsou stále výzvou. Z mého pohledu je Atlantis atraktivní záležitostí i pro hráče, kteří žánru adventur neholdují.

ELEX nám přináší nefalšované piraňácké rpg, kde se kombinují klasické Gothicovské prvky s moderními herními trendy. Což si né vždy úplně sedí a vypadá to, jako by piraním chyběla pevná ruka. Respektive, je pěkné inovovat ale také je potřeba všechny puzzle poskládat dohromady.

Co se týká průchodu hrou, je to klasický Gothicovský koncept. Nutno dodat, frakce ve schopnostech a questech jsou odlišnější než kdy dřív. Striktní volby, rozhodnutí/úmrtí která ovlivní průběh hry, působí jako nabídka další znovuhratelnosti. S tím, že některé questy působí opravdu důležitě.

No jo, ale ono to zas tak zásadní není. ELEXu chybí emotivnější příběh, jedno že Albové emoce postrádají. Dalo by se vytvořit mnoho různorodých zápletek, prohloubit charaktery některých npc. Ale ne, je to další strohé rpg, které sice zaujme ale jehož forma byla moderní někdy kolem roku 2006.

Z mého pohledu, ELEX za těch 50 hodin herního času stál, ale Piraně musí začít inovovat tím správným způsobem, zvláště dát větší důraz na jednotlivé charaktery. Jednodušše se rozhoduje o jejich osudu, pokud k nim nemám vztah. Jsme už přece jen v éře herních příběhů, které se svým podáním mohou měřit s některými filmy.

PotFF je dokladem toho, jakého potenciálu mohla dosáhnout základní hra. Přitom nebylo zapotřebí žádných složitých vychytávek nebo novot. Ono vlastně stačí napumpovat více questů do menšího prostředí, některé postavy použít na trochu delší dobu, než k předání jednoho tuctového questu, sem tam i trochu humoru.

On teda datadisk PotFF, nelze brát jako nejpovedenější hru ale v porovnání se základem, doslova zaří. A co se týká přiběhové linky, i když v některych bodech předvídatelné, určitou originalitu ji nemohu upřít. Ikdyž mne dostalo, že po ukončení zakladní hry, likvidce hlavního záporáka, jsem opět neschopný zelenáč.

Na ostrovech chybí nějaká další osada, nějaký kupec či příběh navíc. Průběh hry je pak težce lineární, některé nesouvisející úkoly ovlivňují ukončitlnost jiných. Co se ještě týká hlavní dějové linky, příjde mi docela nesourodé její rozdělení. Její druhá půle byla jistě zajímavá a atmosférická, ale potom všem mi další bloudění vadilo. Spíše jsem již vyhlížel konec, než abych si vychutnával gameplay.

Ikdyž je stále hodně ke zlepšení, lze považovat PotFF ucházející datadisk a po deptavé základní hře, předkládá dilema. Hrát či nehrát nejjnovější datadisk Call of the Tenebrae.

Na první pohled přináší Two Worlds II, pokročilé rpg v nádherném grafickém podání. Z počátku to opravdu vypadá, že tvůrci opravdu budou slavit triumf, alespoň do začátku první kapitoly.

Dá se říci, že tam kde začínal první díl, začíná i jeho nástupce a to bez nějakého pořádneho vysvětlení. Úpravou prošla celková geografie světa, jeho mytologie a vše nasvědčuje tomu, že tento "minireboot" učiní z Two worlds II rpg na úrovni. No, bohužel to u základní hry nevyšlo.

Celý příběh je nerovnoměrně rozdělen do čtyř části, z čehož první kapitola nabízí asi 50% celkového obsahu. Bohužel, první nesympatická lokace je prošpikována triviálními úkoly, které se ani nesnaží o nějakou invenci. Dobrých nápadů je jako šafránu, průzkum mapy je vynucen pouze úkoly typu najdi, zabij a přines. Bohužel, zrovna tento specifický pštros je na druhé straně kontinentu. Do očí bije nejvíce, když hráč asi po sedmi hodinách hry, doputuje nakonec první kapitoly a najednou se setká s overpower bossem, na kterého zkrátka nestačí, i když dosud neměl s ničím problém, všichni předchozí protivníci byly jen obtížným hmyzem. V tomto mi chybí určitá plynulost hry.

Druhá o poznání kratší kapitola, je o něco lepší ale stále postrádá určitý balanc, alespoň to není takový stereotyp a nabídne i temnou, atmosférickou spolknutou zemi.

Ale to co jednoznačně ukáže, že polští vývojáři mají navíc, to je kapitola třetí. Svým rozsahem nemůže mít více jak 15 % hry, ale nabídne zajímavý příběh a hlavně atraktivní mytologii dané lokace. Ve výsledku je to sice vykradený koncept Raimiho Lesního ducha a Smrtelného zlá, ale kvalitně reprodukován. V předchozích částech hry si lze pročíst značné množství dokumentů, ale je to řada průměrně zajímavých informací, takřka mimo děj. Veškerý obsah třetí kapitoly je konzistentní, ikdyž neustálé probijení stovkami nepřátel není prim, třetí kapitola nabízí nejlepší fázi hry.

Závěr v podobě čtvrté kapitoly nabídne několik typických klišé odhalení. Ale dejme tomu, že je tu snaha o epickou tečku, které chybí předchozí obsah, díky kterému by se hráč mohl ztotožnit s protagonisty.

Chybí balanc, někde to skřípe a spousta prvků nemá uplatnění. Skilly jsou nadefinované pro tři směry, ale funkční je snad jen ten pro bojovníka, přitom zlodějské skilly jsou podány pěkně, chybí jen prostor pro jejich uplatnění. Inventář byl bůhví proč předělán do méně efektivní formy a nákupy věcí po jednom kusu, nemají co dělat ve hře z roku 2011. Přidejme šílené ovládání koně a působí to, jakoby tato hra měla mizerný alpha testing a o betatestingu si nechala jen zdát. Škoda, je zřejmé že za TWII je kus práce, ale nasměrovaný špatným směrem.

Arrival je velice lákavá pasáž celého ME příběhu. Celkové tempo s atmosférou je příjemné, dokonce i délka je na dlc docela ucházející.

Ale proč hodnotím 50%?

Protože, celková dlcéčková politika BW, kazí konzistenci ME příběhu. Definujme kánon hry. Ať už s Arrivalem, nebo bez něj, hra končí takřka stejně. Možná trochu ovlivní War assets v ME 3, ale pro schopnějšího hráče, není problém dosáhnout nejlepších alternativ i bez dlc.

Určitě je fajn, dle rozhodnutí napříč sérií, zkoumat různé možnosti , ale celkově je to až příliš chaotické, než přínosné. Chybí negativní odezvy, která určitá rozhodnutí přinesou.

Takže absence Arrival, stejně jako většina dlc pro ME, vlastně nejsou adekvatnim přínosem. Přitom by stačilo jen, aby ME2 namísto hromady dlc, disponovalo jedním kvalitním datadiskem. No jo, jenže to by na dlcéčkách pro ME2, nešlo vyrejžovat v přepočtu kolem 1000 Kč.

Vezměme koncept Diabla 2, trochu poupravený ho vložme do 3D hry, poupravime některé věci a máme Two Worlds.

Two worlds byla jednou ze tří her, které před Zaklínačem slibovala parádní rpg v rozsáhlém světě. Oproti Gothicu 3 a Oblivionu, však tato hra nedosáhla určitých kvalit/standartů. Naopak nabídla úplně jiné věci, ovšem napůl cesty mezi izometrickým rpg typu Diablo 2 a promakaným 3D rpg.

Po grafické stránce nabízí Two Worlds pěkný, rozmanitý svět, bohužel po chvíli je jasně vidět jeho prázdnotu. Ano, na každém kroku jsou desítky a desítky monster, na kraji osady/města hráč dohledne k další osadě, ale ten svět je zkrátka předimenzovaný. Npc nenabízí rozumné dialogy, hráč se téměř nedozví nic o historii tohoto světa.

V této hře je mnoho monster, ještě více lootu, ale už to není o pestrosti ale o přesycenosti. Po pár hodinách už není zapotřebí obírat mrtvoly, protože hráč již má nahrabano a cestování za účelem prodeje je příliš zdlouhavé. Není ani zapotřebí nakupovat zásoby, protože s Mana a Vitality shrine na každém kroku jsou jen vyhozenými penězi. A do každého boje hrrr.... když padnu, ožiji v nejbližší svatyni.

Ke konci je Two Worlds těžce nevybalancované rpg, kdy kvalita nedrží krok s kvantitou. Systém teleportů a implementace koně je fajn, ale zdlouhavé putování vlastně neřeší. Teleporty musí být zdlouhavě objevovány a s koněm se teleportovat nelze. No a pokud si řeknu, že projedu městem a mám zvýšený skill boje na koni, tak riskuji že neúmyslným nárazem si znepřátelím zbytek města.

Být hra lineárnější, s adekvátními lokálními příběhy a z toho vyplývající sortou questu, nemuselo by být vůbec zle.

Druhá Force Unleashed z počátku působí mnohem pozitivněji, než předchozí díl. Ovšem ve chvíli, kdy dokončím hru za pět hodin, už dost pochybuji o její smysluplnosti.

Toto druhé pokračování zlepšílo používané schopnosti a také přineslo atraktivnější level design - i když světů hráč navštíví minimum, oproti prvnímu dílu. Možnost volby krystálů do světelných mečů, taky fajn i když opět moc věcí neřeší (ale už je to o krůček lepší).

Takže asi nejzásadnějším vylepšením, je pojetí příběhu. Neni tedy moc prostoru, pětihodinová herní doba nestojí za řeč. Ale jednotlivé postavy již více zasahují do příběhu, sem tam i se zajímavým dialogem.

Jako samostatná hra, je Force Unleashed II absolutně nedostačující, jak pro rok 2010, tak pro žánr 3rd person action. Tohle působí jen jako "namakanější dlc", škoda toho potenciálu.

Povzbuzen sérií KOTOR, jsem se vrhnul na další, atraktivně vyhlížející hru z Universa Star Wars. Ve výsledku se ale nedá mluvit o velké spokojenosti, co taky čekat, pokud hráč přejde z Bioware rpg na konzolovou bojovku.

Vzato kolem a kolem, nabízí Force Unleashed docela zajímavou vsuvku, mezi třetí a čtvrtou filmovou epizodu. A z počátku je hra opravdu zábavná, destrukce okolí a zvláště pohazovaní s nepřáteli dokáže zabavit na několik misí. Později, až si hráč uvědomí jak morbidně jeho počínání vypadá, zjišťuje že hra už nemá co dál nabídnout.

Všechny mise mají podobný scénář. Překonej bod A, musíš vybít desítky nepřítel, pak bod B kde opět vybij desítky nepřátel, no a u bodu F se konečně potkáš s hlavním cílem, který možná nabídne atraktivní souboj.
Samozřejmě, je to typicky konstrukt všech mlatiček, ale chtělo by to něco navíc. Docela dost by stačila složitější struktura levelů a méně stereotypní design.

Chtělo by to trochu více příběhu. Je tu Juno, Kota, či senátor Organa, ve výsledku o nich víme prd. ani polibek mezi Juno a Starkillerem to nespasí Pokud si odmyslím všechny pěkné efekty, moc toho už nezbývá. Hráč sem tam objeví nový krystal do světelného meče, ale žádný z nich vlastně neposkytne znatelnejší výhodu. Zvláště, pokud si hráč osvojí některé ze smrtonosných komb síly.

Co se týká Sith ultimate edition, podání alternativní historie potěší, zvláště mise na Hoth a osud Luka Skywalkera. Ve výsledku ale celá hra postrádá znovuhratelnost. Chybí otevírání nových schopností, či nákup předmětů po vzoru Devil May cry. Celková herní doba, čítající asi deset hodín mluví za vše.

The Sith Lords jsem rozehrál s velkým očekáváním, již ze začátku se ale ukázaly nedostatky. Některé vyřešil mód, některé ale zůstávají patrné v průběhu celé hry, bohužel jsou připomínkou toho, co se může stát, pokud autoři nemají prostor a čas.

Druhý KOTOR přináší mnoho vylepšení do již známého Universa a je to docela dost atraktivní. Ale mnoho věcí není takřka vysvětleno a hráč tape mezi novými fakty, snaží se o zařazení jednotlivých dějů.

Co se stalo od události předchozího dílů? Za jakou postavu to hrají? Ano po asi dvou hodinách zjišťuji doplňující informace ale proč se mně ostatní npc ptají na přehršel informací, na které nemám odpověď.

Příběh potřebuje vymezenou postavu ale já netuším, na jakých základech ji mám vystavět. Celý svět je ponořen do chaosu, stejně jako hráčova mysl.

Tolik zajímavých myšlenek, děj se vymezuje oproti zažitému klišé Star wars, nahradí je úplně novými klišé. Přišlo mi to jako našlapování v minovém poli, kdy se obtížně odhaduje, co může způsobit další krok.

I přes všechny bugy je hra dospělejší, jednotlivá rozhodnutí jsou radikálnější a pozorného hráče nutí k zamyšlení. Jenže chybí konzistence, chybí příběhové detaily a jejich propojení.

S módy je tato hra parádní, ale ne už tak aby kvalitně dostačovala, coby další díl Kotoru. Jako samostatný nový celek fajn, jako pokračování, to už nám solidně teče do bot.

Ale tak skvělou paletu schopností temné strany jsem ještě neviděl :D

Je málo věcí, po kterých dychtilo tolik fanoušků, zvlášť málo produktů, které opravdu stojí zato.
Starcraft díky BroodWarru přinesl něco velkolepého. Zbývala jen otázka, co naváže.

A po více jak deseti letech tu máme pokračování.

Wings of Liberty přinese opravdu epickou podívanou, plnou sympatických prvků. Hra je mnohem impulzivnější, gameplay intuitivnější a ve všem je slyšet tu nádhernou předzvěst mnohých hlasů, které slibují odvetu vůči událostem Broodwarru.

Hra se rozjíždí a nutí hráče volit, rozhodovat se o svých investicích a také uvažovat o tom, jak se příběh bude vyvijet dál. A na poprvé je to zažítek, rovnající se orgasmu. Hráč nadopován adrenalinem odhaluje každou novinku a dočká se opravdu líbivé kampaně.

No jo, ale kde jsou ty opravdové postavy?

Původní starcraft disponoval realistickými charaktery. Žádní "slaďáčtí" záporáci, které lze kdykoli spasit. Žádní super dokonalí hrdinové (s vyjímkou Raynora), kteří jsou téměř svatí. Ale normální bytosti, které se řídí pudem sebezáchovy, kteří neřeší morálku ale přežití. Konklává likvidující celé světy, jen aby zastavila zergskou invazi. Mengsk popravující miliony na Tarsonisu...atd. A v tom je ta chyba. Záměrně hodnotím jen Singleplayer. Je to z důvodu, že první Starcraft nabídl opravdu dospělý děj, né jen komerčně líbivé zápletky.
A v tom Wings zkrátka pokulhává. Ano je to velice líbivá hra, zaslouží si stovky odehraných hodin v mulťáku, ale zároveň postrádá tu surovost světa, právě ve které exceloval první díl.

KOTOR, kterak Maugh objevil chybějící článek mezi Neverwinter Nights a Mass Effectem. A že je tento článek dosti zásadní.

Popravdě jsem nad Star wars universem zlomil hůl, stalo se tak s příchodem druhé epizody - Klony útočí. Degradovala forma rytířů Jedi a vše se začalo točit jen kolem efektů. KOTOR způsobil, že asi některým produktům dám šanci znovu.

Příběh je atraktivně dávkován a hra nabízí docela solidní dávku planet, které krásně navozují atmosféru původní trilogie. A je to hodně fajn. Rozdělení tříd, bohatá paleta schopnosti a kvanta úkolů - až se dostávám k tomu, že první KOTOR solidně předstihuje mnohem mladší Mass Effect. Ale byla to opravdu nádhera, poprvé vstoupit na Ebon Hawk a říct si: "tak toto je prazáklad Normandie".

Je tu mnoho rozhodování, mnoho zapletek ale také docela dost bugů. Je také fakt, že některé lokality oplývájí nekonečným chozením a otravnými monstry.
Celkově se ale jedná o kvalitní rpg, s bohatými možnostmi a charaktery. No a co se týká bojového systému, či využití spoludružiníků, nechápu proč v ME nebyl použít úplně stejný, funkční systém - né jen jeho zmrzačená verze. Pro mně by bylo absolutně ideální KOTORovské jádro v kabátku Mass Effect

Existence tohoto dlc bohužel zvýrazňuje nedostatky originální hry. Tento kontrast poukazuje, jakou hrou mohl Mass Effect 3 být, kterou bohužel není. Za pět eur získávám průměrnou misi, velice zajímavou postavu, pár nových zbraní ale nic víc. Je jasné, že kdyby From Ashes přineslo zásadnější prvky, solidně by devalvovalo základní hru a tím se dostáváme k tomu, proč jeho existence tak škodí.

S třetím ME je čas mýtů a legend u konce. Reapeři jsou tu, dochází na lámání chleba a teď přichází čas k odhalení všech karet. Je tu prostor k vymýšlení zajímavých osudů. Napěchovat hráče srdceryvnými příběhy skomírající rasy, informacemi o předchozích sklizních a vytasit jejich odkaz.

Bohužel, možné reálie kolem zaniklých ras, zvláště té Protheanské, se nedočkají bohatejšího zpracování. Přitom, jak kouzelná představa by byla, kdyby hráč mohl objevovat ztracenou techniku, či armádu se kterou by opravdu šlo zvrátit průběh hry.

Jedná se o stejně nevyužitý potenciál, jako v rámci dlc Levithan a to pouze z důvodu aby nebyl narušen kánon základní hry. Takže, i přes kouzelně arogantní názory posledního Protheana, je obsah tohoto dlc vlastně jalový. Jaká škoda.

Arcania a celá série Gothic mi připomíná jeden seriál z devadesátek. Jednalo se o pět sezon seriálu Cesta do neznáma (v orig. Sliders - Klouzači). Podobně jako série Gothic, i tento seriál disponuje dvěma úžasnými sezonami, ve třetí již slábne ale stále si drží styl. Na čtvrté je vidět, že autoři musí uměle nastavovat a obměňovat zažitou mytologii. No a ta pátá, to už je učiněná katastrofa, nezbylo nic co by ji kvalitně spojovalo s předchozím děním. Postavy jsou zdeformované na pár prázdných schránek, koncept degradoval - z propracovaného komplexu se stala triviální záležitost. Arcania je bohužel ekvivalentem čtvrté a pak páte sezony, již zmíněného seriálu.

Arcania určitě nabídne sympatickou grafiku, kvalitní soundtrack ale tím výčet pozitivnějších prvků končí. Dejme tomu, že ještě několik nápadů, jako třeba TooShoo je fajn, zbytek ale za nic nestojí. Z otevřeného světa se stal řízený koridor. Enormní množství dostupného equipmentu nepřináší ten pocit z vybojovaného pokroku. Ability degradovaly do obyčejného dovednostního stromu, kde není potřeba vůbec nic zvažovat, zmizela nevratnost se svými důsledky. Nic nehrozí, obtížnost je pro mimina - taktika není zapotřebí.

Příběh k ničemu, postavy k ničemu - tím horší, že hráč může sledovat, do jakého paskvilu doputovala jeho milovaná série. Až z toho člověka bolí u srdce.

Risen 3 zakončil další Piraňáckou sérii rozporuplným způsobem. Celá série působí nekonzistentně, co díl to jiné prvky a tentokrát i jiná postava. Chybí tu ty důvěrně známé maličkosti jako v Gothicu. Zažité postavy, které by celý příběh odvypravěli a neustále předělávaná Patty to nezachrání.

Risen 3 má opravdu rozsáhlý svět s ekonomikou a questy, které poskytují zajímavou náplň na desítky hodin. A vždycky potěší možnost poctivě si vymaxovat postavu a likvidovat legie nepřátel. Na druhou stranu je ale Risen 3 velice lehký. Už od začátku pomáhají lidé z posádky, hra tak ztrácí nutnost taktizovat a hráč nemá ten pocit spokojenosti, když se z kořisti stává lovec. Počet ostrovů je fajn, z počátku jsou ale všechny na jedno brdo. Zvlášť zamrzí nejednotnost v jejich atmosféře, takže jsem si místy připadal jako bych hrál úplně jinou hru. Spíše než návrat ke kořenům, to působí jako slepenec prvního a druhého dílu.

Mohl být využit charakter původního hrdiny, o tom novém lze říct jen to, že je sprostější než dlaždič. Takže jediné, co zůstává známější a určitým pojivem, jsou Titáni. Ovšem neuvádí je žádná zajímavá mytologie a působí dojmem náhodně vygenerovanych nepřátel.

V rámci gameplaye se jedná o velice zábavné Rpg, zároveň ale poukazuje na to, že pouze převedený gothicovský koncept do nového kabátu zkrátka nestačí. Škoda, je ale čas opustit zajeté šablony a riskovat novější formu.

Hře dávám 70%, je to stále pěkný nadprůměr, né však u Piranha Bytes.. :D Hurá na Elex

Zaklínač 2 už od začátku solí jednu novinku za druhou. Hráče silně upoutají zásadně působící rozhodnutí, či bravurně zpracovaná Triss Ranuncul - hlavně po detailním průzkumu jejích křivek. Sice už od počátku drhnou průchody dveřmi, Geralt naštve když namísto omráčení stráže, zapálí pochodeň ale co.

Druhý Zaklínač si dobře vede v nově pojatém systému skillů, atraktivních soubojích a v objevování všech novot. No jo, ale v polovině první kapitoly to začíná drhnout. A tím nejhorším je zpracování mapy a orientace. Uznávám, navádění v prvním díle bylo pro mimina, ale dvojka přišla s opačným extrémem. Zvlášt Flotsamský les je bludiště, neorientuji se v něm ani po třetí hře, co teprve hledat nekkeří hnízda, nebo přechod do řeky.

Celkově mi chybí prostor k seznámení s jednotlivými npc. Až na Cedrika nikdo nic moc nepoví a úkolů je pár. Z miniher ale musím pochválit formu pěstních soubojů, na druhou stranu omezit poker na jediné kolo, byla chyba a páka, to už je tak trochu balast.

Hra je drsná, hlavní postavy jsou živější a uvěřitelnější. Tři kapitoly jsou ale málo a rozdělení druhé kapitoly tomu nepřidává. Spontálnost prospívá atmosféře ale někde je to na škodu. Hru vlastně natahují jen záseky při plnění vedlejších úkolů.

Zaklínač 2 je bezpochyby nadprůměrná hra, která ale úplně nedostojí tomu, co bych očekával od nasledovnika prvního dílu. Dává důraz na inovace, lepší grafiku ale už není tím táhnoucím se rpg s ekonomikou, kdy si lze nahrábat a vše pořídit. Pro mně tak zůstává slabší vyplní mezi prvním a třetím dílem.

Sice vstupují na tenký led, ale odvážím se tvrdit, že Witcher je nejlepším dílem celé série. Poctivě jsem si prošel všechny tři díly, vyzkoušel různé alternativy a obtížnosti.

První Zaklínač je taková popelka, která sice nemá tolik možností, grafika není vyšperkovaná až do nebes, ale má kouzlo ve svojí propracovanosti. Hra je konzistentní, a hlavně její lineární průběh nabídne rovnoměrné seznámení s veškerým obsahem. Přijde mi to příjemnější, protože celé podhradí nabídne víc zajímavostí, než první kapitola dvojky. Zvláště více npc nabídne různorodé dialogyKrčmář popíše průběh Catrionskeho moru, další postavy nabídnou historii a legendy, Eskel kompletně rozebere bojové umění . O to vtipnější, když vesničané popisují, jak zaměnili Rusalku za bruxu. Tím spíše, náhodné rozhovory mohou posunout v plnění hlavních questů

Soubojový systém působí strojově, ale při vyšší obtížnosti, pokud necílím pouze na meče, se objeví nutnost odskoků, či využívání elixírů. Nebo spousty dalších prvků, které mnoho hráčů opomene. V tomto ohledu je první Zaklínač těžce nevybalancovaný.

Hra se hemží odkazy na ságu, půjčuje si drze příběhové šablony ale všechno si to kupodivu sedí. O žádné kapitole nelze říct, že by byla vyloženě jen na vyplnění, pouze balastní zátěž. Naopak nabídne nový průběh a možnosti. Po celou dobu nezapomenu, proč se vlastně Geralt vydal na svoji stezku.

A to nejdůležitější, celá hra má tu nádherně pochmurnou, šedivou a propršenou atmosféru. Ruku na srdce, dvojka je šíleně svítivá a trojka místy až zbytečně temná.

Zaklínač určitě nemá propracovanou dynamiku druhého dílu, nemá rozsah a vybalancovanost třetího dílu. Ale ve své relativní prostotě, nezatíží zbytečným nebo balastní obsahem.

Mass effect 2 hned od začátku ukazuje, že toto pokračování bude jiné. Nejenom nové herní prvky, ale už úvodní menu, doprovázené epickou hudbou napoví, že tato hra bude drsnější a "špinavější".

A je to tak, lokace prvního Mass Effectu byly strohé, sofististikovaně jednoduché, bez detailů. Najednou hráč navštíví Omegu a nejvýstižnější slovo, které ho napadne je "Smetiště". Mass Effect universum odhaluje své stinější oblasti. Je to jako přechod ze Star Treku nová generace, na ponurejší Battlestar Galacticu 2004. Rozhodnutí přináší drsnější alternativy a konečně lze ztratit pozlatko galaktického superhrdiny. Účel světí prostředky. Tak zaprodejme duše.

Rozhodně potěší komplexnější užívání schopností a omezená paleta zbraní, tudíž nabízí odlišnou hru za jednotlivé třídy. Nové postavy do týmu jsou také specifičtější, ale selhává tu jejich nízká AI. Sice je lze poslat kamkoli, ale na nejvyšší obtížnosti, se tvrdě projeví jejich nedostatky. Sám za biotika, jsem insanity vzdal asi v šesté misi. S tím také souvisí špatně rozložený autosave, třeba mise pro Mordina obsahuje dost zásekových míst, být tam o dva autosave víc, plnění by bylo šetrnější vůči nervům.

Normálně bych těžbu prvků považoval za zbytečný balast, ale jejich nutnost pro vylepšování čehokoli je příjemným zpestřením. Takže jednotlivé související novinky jsou fajn.

Postav v družině je však příliš mnoho. Je sice fajn, že jsou propracovanější a mají co říci ale v celé hře není dost času pro všechny.

Celkově považuji Mass Effect 2 za akorát dlouhou a zdařilou hru. Atmosféra příběhu a jeho tempo dokáží strhnout. Je to ze života, lidé tu umírají různě morbidním způsobem, a všude je cítit určitá bezmoc, všechny zkrátka zachránit nelze. Sice zamrzí, že hráč nenavštíví některé lokace z jedničky ale Ilium, Tuchanka a další lokace to vynahradí.

Proč se nehnat za spravedlivou pomstou, ME 2 tuto možnost nabízí.

Lord of destruction se má k původnímu Diablu 2, jako datadisk Night of the Raven ke Gothicu 2. V obou případech se jedná o datadisky, které s původní hrou splynuly dokonalou symbiozou a z dnešního pohledu jsou nerozlučitelné. Nechci nikoho urazit ale opravdový přínos docení spíše hráč, který si zkusil pouze základní hru, jinak těžko zhodnotí přínos tohoto datadisku a jakým způsobem posunul smysl vyšších obtížností a hratelnosti multiplayeru.

Diablo 2 bylo vybrušováno více jak deset let a je to dobře. Ale první krok ke kvalitě byl samotný datadisk, protože přinesl nutnost vyšší flexibility. Přinesl runy/runová slova, užití šperků a možnost dvou setů zbraní. Ale nejsou to kosmetické vychytávky, umělé přídavky které mají opodstatnit cenu (jako dnešní móda pěti dlc prodávající lepší bonusové zbraně). Všechny novinky byly vloženy s určitým záměrem, který sice není úplně viditelný na normálu, ale na nightmare a Hell dává smysl.

Nové charaktery, prostředí a Baal jsou fajn, novinky které jsou nejvíc vidět ale i přes jejich povedenost nejsou nejlepší devizou.

Diablo 2 je šílená klikačka, která byla příčinou smrti leckteré myši. Lord of destruction ale poskytuje nový rozsah, kde se plně projeví všechny možnosti a hráče to nutí k neustálému vývoji. Hledání adekvátní výzbroje, budování postavy aby mohl držet krok. Není to další datadisk, který přináší spoustu zbytečných kosmetických přídavku, ale smysluplné rozšíření které určili směr žánru na dalších deset let.

Gothic 3 je na první pohled drahým kamenem. Při bližším pohledu se ale ukazuje, že tento dráhý kámen je poněkud kazovitý. V tomto projektu se sešlo mnoho negativních faktorů, paradoxně i tak je tato hra dobrá.

Věřím tomu, že Gothic 3 měl být hvězdnou tečkou za celou sérií. Tomu taky odpovídá rozsah světa, možností a celkově herní doba. Nebudu však hodnotit nedostatky, které pravděpodobně vznikly překotným vývojem. Spíš bych chtěl zhodnotit rozdíly oproti prvním dvěma dílům a to, jak si celá hra vede.

Začátek přináší epickou podívanou, co je lepšího než ztotožnění s utlačovaným národem a možnost všechno změnit. No jo ale celý svět ztratil tu surovost a špinavou atmosféru předchozích dílů. Získat reputaci v dané lokalitě není vůbec náročné, stačí poctivě splnit všechny vedlejší questy. Z orků, kteří původně byli nejobavanějším nepřitelem, se stala oslabená rasa, která vůbec neřeší, když cizinec vznikne do jejich osady. A hlavně je jde zabíjet jednoduše. Počet útočících se určuje podle obtížnosti, takže na střední obtížnosti lze čistit města i na nižší úrovni. Kde jsou ty časy, kdy čtyři orci znamenali velký problém a to i pro postavu kolem 25.-30. úrovně.

Je tu mnoho výzbroje, frakcí a npc. Ale chybí tu ten postupný vývoj, který byl limitován každou kapitolou. Svět je příliš dostupný, poušť a Nordmar sice nedá nic zadarmo a vyžaduje pokročilejší postavu, ale v samotné Myrtaně se stačí vyhýbat jen zlobrům a člověk je v suchu.

Skilly jsou pěkně přehledné, hra disponuje i paletou atraktivních questů ale všechno je to nějak roztěkané. Po deseti hodinách je každé město na jedno brdo a v jednotlivých rozhovorech nejde najít zajímavější informace, či zápletky.

Je velká škoda, že se Gothicu 3 nedostalo vše co potřeboval. Hra to vůbec není špatná ale zapřísáhlým hráčům prvních dvou dílů něco bude scházet. Kvantita není vždy kvalita. Sám za sebe si opětovně zahrají jen první dva díly s datadiskem.

Risen 2 mně bezpochyby zaskočil. Jak jsem si stěžoval na první díl, postradaje inovace, Risen dvojka mne přesvědčil, že Piraně stále nepatří do starého železa. Musím ale přiznat, že než jsem dokázal docenit novinky, utekla asi třetina hry. Takže jsem byl evidentně zkostnatělý pokrytec, který nadával na zastaralost jedničky, a zároveň mu atypické podání druhého dílu nebylo po chuti. :D

No co si budem, Piraně změnili hodně ze svého stylu a Risen 2 už nepůsobí jako původní Gothic. Zároveň ale přináší svěží hru s úplně novou hratelností, originálním podání skillů a emocionalnějším příběhem.

Konečně si v kombinaci atributů a talentů, volí hráč postavu na míru. A že je z čeho vybírat. Nepřátelé jsou obtížní a takový prvek jako pistole dostávají využití. Po prvním chrámovém pavouků, jsem všechny myšlenky odsuzujicí muškety zavrhl velice rychle. Bojový systém je zatím nejzdařilejší, co byly Piraně schopny nabídnout. Špinavé triky, odvetné údery či povalení monstra kopy - toto jsme tu ještě neměli. Souboje jsou už o umu, a zaměření na jeden bojový styl vyžaduje přemýšlení.

Potěší možnosti, jako je ochočení opice, která může vykradat obydlí. Zároveň soutěže ve střelbě, v pití - questy dostávají novou příchuť. Wodoo, které mi nesedělo asi nejvíc, udělá nakonec hru zábavnější.

Ostrovy mezi kterými hráč cestuje, jsou pestré a rozsáhlé. To co ale trochu drhne je nepřehlédnost mapy, bohužel se do některých lokací hráč dostane jen v rámci pozdějšího úkolů, náhodné bloudění nikam nevede. Zároveň, startovní lokace nenabízí nové questy v pozdější fázi hry, ale to lze přičíst nelinearitě hry.

Zpracování postav je opravdovejší, cutsceny mají epičtější formu. Trochu zamrzí, že tlachaní mezi npc je stále stejné ale vlastně co, nejsem tu abych postaval u skupiny pirátů a poslouchal je.

Risen 2 určitě stojí za vyzkoušení, sice trpí na krátkou herní dobu, a některé sběračské úkoly jsou pomalu nesplnitelné. Ale dokáže příjemně zaměstnat a uchvátit. Jsem zvědavý na třetí díl.

Risen přináší typické Gothikovske rpg, navrací se k menšímu světu s lineárním postupem a málo co dá zadarmo.

Zvláště menší rozsah dává možnost, aby se hráč se vším seznámil dopodrobna. Růst schopnosti a dovednosti je docela rychlý, ke konci si tak lze vyzkoušet jednotlivá řemesla, tím spíše pokud vedou k lepší výstroji, nebo lektvarům s permanentním účinkem.

Hra je příjemně atmosférická a svým zpracováním velice pěkně asocijuje Night of the Raven. Nabídne docela netradiční protivníky, kteří docela dokáží zavařit, tím se dostáváme k asi nejlepšímu prvku a to k bojovemu systému. V gothicovké sérii šlo ve výsledku jen o zvýšení ability. Samozřejmě hráč si mohl volit směr úderu, ale vykryvání už bylo problematické, ve výsledku úspěch zavisel na úrovni skillu. V Risen ale konečně získává smysl užívání štítu, těžké zbraně atd. Konečně lze souboj více ovlivnit, stačí jen trocha šikovnosti.

Bohužel, zbytek už o něco ztrácí. Příběh zaujme, ale o zajímavější zápletky je nouze. Je to typický gothic, a tudíž i stejně předvídatelný. Což nutně nemusí být zlé, ale už by to chtělo méně tuctové úkoly a zajímavější npc. Jako připomínka gothiků fajn, ale v roce 2009 by to už chtělo inovace.

Swarm Assault spíše než hra a strategie, je jedním chaotickým peklem. Ze začátku zaujme neobvyklým podáním a prvních asi 30 levelů je docela příjemným zážitkem.

Mise jsou spíše o taktice než strategii, vzhledem k nízkému počtu druhů jednotek a žádné těžené surovině. Ve výsledku jde o to, získat dostatečný počet jednotek, obsadit určitou oblast a snažit se jí udržet. A s tím přichází první velký problém, a tím je úroveň AI. Chybí příkazy, jako jsou HOLD či PATROL. Jednotky se rozutečou, jakmile proletí první vážka (v tom je největší zvěrstvo ovládat včely), nebo si absolutně nevšímají útočníka, který ničí jejich kolonii. V rozsáhlejších mapách je ohlídání tuctu kolonií solidním peklem.

Pak tu máme hybridní mise, třeba takové, kdy hráč disponuje několika jednotkami, na mapě se nevyskytují žádné budovy a má překonat silnějšího nepřítele. Recept je jednoduchý, vyčkat až prolétající vážky, můry atd. nebo útočné květiny, zničí početnějšího nepřítele. Tento koncept se strategií nemá co dělat. Bohužel, až příliš mnoho misí má nahodilý charakter.

Když jsem se probojoval zhruba do 52. mise - Memories of Green, myslel jsem si že jsem skončil. Našel jsem způsob, jak s pár mravenci odrazit šíleně silnou vlnu pavouků a nakonec dobít jejich kolonie. Nakonec jsem se probojoval až do levelu 87. - Wasps vs. Spiders. I zde jsem vyvinul typ šílené taktiky, která se jediná jeví jako možná. Ale už mně to nebaví, neustálé resetování misí, které jsou nevybalancované.

Koncept zajímavý, ale hra postrádá prvky, které by jí dělaly zábavnou či dokončitelnou.

V dnešní době se to remastery jenom hemží. Pomalu ale jistě s nimi ztrácím trpělivost, protože spíše než radost z opětovného hraní na novém OS, působí negativní komercí. Zkrátka, přece to nemusí neustále být jen o grafických změnách a několika vychytávkách - proč neudělat remaster s lepší úrovní AI, nebo vyřešit prvky kde původní verzi tlačila bota.

První věc, která mě zaujala na AoE, byl slibovaný počet kampaní. Když jsem si uvědomil, že do oněch deseti kampaní jsou započteny i čtyři datadiskové, byl jsem zklamán. Kompletně mně ale dostalo, že zbylé dvě kampaně jsou jen vyjmutá tažení z původních demoverzí základní hry a datadisku (původní kampaň za Hittite byla zredukována na tři mise, mapy prošli změnami).

Grafická změna není nejhorší, ale působí tuctovitě. Zreplikovat kouzlo původní grafiky se nepodařilo. Citelně je to pak znát v podobě Menu, či statistikách na konci hry. Původní verze měla nezaměnitelné kouzlo, nové zpracování je až příliš minimalistické. Celkově Definitive Edition působí, jako AoE1 předělaná do kabátu AoE2.

Je sice pěkné, že si autoři dali práci se znovuvytvořením soundtracku, ale větší pozornost a úsilí to chtělo soustředit jinam. Dabing briefingu je zbytečný, pro mně místy až rušivý.

Klidně by mi stačila původní grafika, jen s lepší AI jednotek a nějaká nová kampaň navíc.

StarCraft II: Nova Covert Ops je smutnou ukázkou komerčního tlaku. Snaha co nejvíce vytěžit z rozjeté trilogie, která ale není doprovázena odpovídající kvalitou. Neměl jsem proto pochopení již u placených hrdinů Co-op misí, s prvním příběhovým dlc jsem ale doufal, že Blizzard vyjde správným směrem. Nedá se ale říci, že by se tak stalo.

November de Terra alias Nova, nám přirostla k srdci již ve Wings of Liberty. Ultimátní paleta skillů udělala z této postavy jednu z nejzábavnějších a nejobávanějších hrdinek. Přece jen kdekdo přemýšlel nad tím, jak by dopadl její střet s Queen of Blades, či doufal že některá z epizod tuto možnost nabídne. Tím hůře, že od druhé mise v Heart of the Swarm se na tuto postavu téměř zapomnělo.

Vychytávky, jako jsou modifikace jednotek a volitelný equipment, se autorům opravdu povedly. Stejně tak i možnost alternativních cest v některých misích a jejich scénáře. Avšak příběh je tuctovější než kdykoli předtím, a gameplay sotva zabere víc jak tři hodiny. Což je na pokračování SC2, při ceně kolem 300-400 kč dost málo.

S odstupem dvou let je single-playerová scéna Starcraftu téměř mrtvá. Nevypadá to, že by něco dalšího mělo navázat a asi je to dobře. Nekvalitní dlc (jako u ME2), původní hru jen degradují, pokud se ještě někdy toto universum dočká nové single-playerové kampaně, tak snad ve formě plnohodného třetího dílu.

Období mezi lety 2006-2009 bylo na RPG docela bohaté, zvláště vzniklo několik "Hybridů". Hybridní rpg, jak je nazývám, přinesla kombinaci neobvyklých prvků, netradiční požitek a nastartovala velice úspěšné herní série. Dalším jejich společným znakem je, že i když tato RPG byla úspěšná, následující díly byly kompletně překopány do jiné podoby. První díly se tak staly jen reliktem, jejichž forma už nikdy nebyla použita. Vedle Witchera se objevil i první Mass Effect.

Krkolomné ovládání spoludružiníků, systém střelby, neskutečně pomalé vytáhy, kterým se z počátku nikdo nevyhne, to je docela dost negativních faktorů. Hlavní dějová linka je krátká, z vedlejších cest pak zaujmou jen úkoly pro spoludružiníky, zbytek planet a úkolů je spíše nevýrazný, či tuctový. Popravdě, kdyby sběračské úkoly (prvky, insignie..atd) byly zredukovány na polovinu, hře by to jenom pospělo. Je sice pěkné, že mohu přistát na mnoha planetách a projíždět se MAKEM, ale po desáte už to ztrácí kouzlo a mapy postrádají zajímavý obsah.

I přesto je Mass Effect velice dobrou hrou, disponuje totiž tím, co je pro RPG alfou i omegou. Je to rozsah světa a množství informací/kvalita mytologie a příběhu. První hodiny tak hráč hltá jednu novinku za druhou, seznamuje se s historií ras v opravdu libívém futuristickém světě. Hlavně ta elektrizující hudba tomu dodává tu velkolepou atmosféru.

Mass Effect není originální, žánr sci-fi je dnes docela značně vyčerpán. Ve hře lze nalézt značné množství zkopírovaných dějů, vztahů či příběhů. Ale ono to kupodivu nevadí, protože všechny tyto věci si spolu dobře sedí. Jako úvod do tohoto universa, je Mass Effect kvalitní volbou, která neztrácí ani po letech, pokud je hráč ochotný pár věcí překousnout a být trpělivý.

VtMB je opravdu netradiční hrou, netradiční v tom ohledu, že i přes všechny svoje chyby dokáže hráče připoutat a nepustit. Ruku na srdce, původní verze byla takřka nehratelná, a nejnovější patche taktéž nevyřeší úplně vše.
Ale je to taková hra, kterou naštvaně vykopnu ze dveří, ona se drze vrátí zavřeným oknem, načež mně znovu pohltí.

Svět World of Darkness nabízí masivní objem informací, s kterým lze udělat opravdové divy.
V Bloodlines z toho nejvíce těží dialogy, kterými autoři dokázali vystihnout celkovou atmosféru universa, kulisy dekadentního L.A. jsou už jen bonusem navíc. Podstatou tohoto světa je lhostejnost vůči všemu, surovost v jednání, absence morálky, či potřeby se ospravedlnit. Hráč nemá na výběr, je stavěn do pozice používané loutky a jako slepička, která se snaží zachránit lakomého a přidušeného kohoutka, musí všem dělat děvku.
Z těch dialogů je cítit tak nádherný rozklad společnosti, kdy to nejegoističtější je normou a je tudíž správné. Dodavatele astrolitu zkrátka zabij...o co jde. Vysávání lidí je v pohodě, jen tě nesmí nikdo vidět. Jo a pokud mně podrbeš po zádech, tak ti někde ukradnu lepší zboží.

Hudba, grafická stránka hry jen dokonale podmalovává celkovou atmosféru, na rok 2004 docela kvalitní. Soubojový systém, paleta skillů, alternativní řešení úkolů - to vše je moc fajn ale stále má nějaký ten nedostatek. V soubojovém systému ztrácejí smysl některé zbraně a schopnosti. Knihy zvyšující atribut, často na základní úroveň jsou v pozdějších fázích hry k ničemu, nebo hráč nemá dostatek bodů v "učení". Některé skilly mají mizivý význam, pokud do nich hráč nezainvestuje maximum (např. finance). No a alternativní řešení úkolů je často nevyvážené, či špatně ohodnocené. Zvláště chybí možnost udělat celou misi jako stealth akci. Quest se hřbitove, je takřka neřešitelný pro jakkoli "vyexpenou" postavu.

Co se týká questů, je jich málo. Ve chvili, kdy se hráč posune do další čtvrti, nedochází k nějakým novým událostem (až na pár vyjímek), takže zpět se hráč vrací jen kvůli skrýši, či dílčímu kroku nějakého jiného úkolu.
Stejně tak, ačkoli jsou postavy NPC opravdu skvěle napsané a namluvené, jejich množství je minimální a nedostává se jim takový prostor, který by si zasloužily.

Srdcovka, které ale s čistým srdcem 100% dát nemohu. Ikdyž je to skvělá herní záležitost, ukazuje mi včem by mohla být rozsáhlejší, pestřější či propracovanější. Sedm klanů, alternativy, herní prožitek ale nabídnou opětovnou návštěvu tohoto světa.

Datadisk NotR je jedna z mála her, která si svých 100% opravdu zaslouží.

Proč?

Zkrátka se vymyká. Gothic 2 jako základní hra, byl pro absolventa prvního dílu, pouhou formalitou. Znajíce postupy, rukopis piranha bytes - bylo možné již v první kapitole disponovat docela silnou postavou. Ostatně, takto lze postupovat v prvním díle. Splnění většiny vedlejších questů již v první kapitole, buildování postavy, hromadění movitého majetku. Střet s pokročilejšími nepřáteli tak limituje pouze zbroj a damage zbraně. I tak lze improvizovat a s trochou šikovnosti, likvidovat i nebezpečnější monstra.

A právě datadisk NotR tuto možnost ukončil. Nejenom, že přidal nové questy, lokace a zbraně... On přidal ten nepřijemný pocit, to že i když jsem na vysoké úrovni, tak že je stále čeho se bát, nebo alespoň obávat. Nejenom Jharkendar, který přinesl nové nepřátele a nutnost aplikovat nové postupy, ale i z Khorinidu se stala past. Je vtipné, jak jednoduše se uzavřelo několik lokací, jenom tím, že na křižovatku nebo do lesa, přibylo pár mocnějších monster. Z původně průchozího koridoru se stala sebevražedná stezka.
Typickým příkladem je úkol "Banditi v Jackově majáku", původně triviální záležitost, která při zvýšení rezistencí a dmg luků, přichází v úvahu nejdříve v třetí kapitole.

Osvěžující rozšíření, které udrží hráče až dokonce.

Kolem roku 2007 hrál Mafii snad každý. Průměrný počítač už dosahoval minimálních herních požadavků a celkově se rozšířily vypalovačky, takže ten nádherně realistický zvuk automobilového motoru se rozléhal snad všude.

Mafia je legendou, se kterou jsme se všichni sžili. Sám jsem ji hrál tak dvacetkrát, někdy jen tak v sobotu pro radost. Poznal jsem všechny uličky, naučil se perfektně střílet, získal vysoká skore v "Jízdě".
A jednotlivé mise mně naplňovaly. Ještě tak před pěti lety bych bojoval vším, čím bych mohl abych bránil 100% hodnocení této hry, s odstupem ale vidím některé kaňky, kazící úhledné bílé stránky.

Příběhové mise jsou značně nevyvážené, některé mise jsou krátké, jen proto aby posunuly příběh. Pak jsou tu takové, které neřeší zápletky a jsou vyplněny akcí, což z počátku působí zásekově. Mise jako je "Coura" začíná velice atraktivně, než si ale člověk osvojí taktiku, stráví pár desítek minut nádáváním. Na druhou stranu nebudu zpochyňovat, že to byla výzva, po jejiž splnění jsem opravdu jásal.

Příběh je skvělý, sem tam klišé, zajímavý zvrat a hlavně sympatický dabing. Trochu ale zamrzí, že některé postavy nedostávají prostor. Třeba takový Frank, či Sam jsou cizinci. Co teprve Luigi a Sára, ti by měli více zasahovat do Tommyho příběhu.

Chápu, že sehnat peníze na hru tohoto ražení, zvláště počátkem tisíciletí, nebylo nic lehkého. Mafia by si ale nějaký datadisk, nebo mission pack zasloužila. Nějakou netradiční misi (nejlépe v noci), nelineární postup a hlavně hlubší zapojení dalších postav.

S Andromedou se začalo blýskat na horší časy, bohužel se stala velkou stopkou pro celou sérii. Což je velká škoda, protože Mass Effect universum toho má opravdu hodně, co může ještě nabídnout. Megalomanský rozsah Andromedy, související náklady, očekávání a odezva. Být to jiná hra, která nenavazuje na takovou trilogii, jakou je "ME", nebylo by to tak krušné. Vzhledem k okolnostem se však nelze divit, že Bioware nakračuje kolem dalšího "ME" projektu, jako myš kolem pasti se sýrem. Další lehce nadprůměrná hra, by byl jen další Epic Fail - pravděpodobně by kompletně odstavil celé universum, alespoň ve formě her.

Andromeda disponuje rozsáhlou paletou herních prvků, které uspokojí chtíč po akci. Nádherný prostor pro kombinace skillů, tentokrát napříč všemi třemi třídami.
A jednotlivé typy zbraní, které konečně odpovídají svému účelu (útočná puška neřeší vše, brokovnice získala pořádné uplatnění nablízko, a čepele se kterými vražedný biotik nadělá solidní masakr).

Jsou tu rozsáhlé světy, je tu mnoho úkolů, je tu mnoho NPC postav. No jo, ale NPC postavy nemají hloubku, ani rozumné interakce. Úkoly jsou ve většině případů triviální a nezajímavé. No a ty světy, ačkoli jejich rozsahu všechna čest, jsou vlastně prázdné. Vše mi to připomíná Sacred z roku 2004. Poměr mezi kvantitou a kvalitou není zdaleka vyrovnaný - a neustálý respawn to nezachrání. Mass Effect 2 dokázal, že kratší lineárnější mise, jsou úspěšnější, než rozsáhlé planety prvního dílu. Pro potenciální druhý díl Andromedy, bude zapotřebí tuto změnu zopakovat.

Bohužel, rozsah hry zdůraznil jednotlivé nedostatky. Díky některým aspektům hry, ztrácí Andromeda na svojí uvěřitelnosti. Hlavní postavy připomínají spíše hrdiny z teeneagerského seriálu, než vyzrálé osobnosti, které budou rozhodovat o osudu lidstva. Mocné síly Kettů pak připomínají hippies demonstrující proti jaderné elektrárně, když se neustále respawnují na stejných místech. Přece by stačilo poslat půlku flotily, aby zničila kolonii třeba na Eladenu. Člověk by očekával, že za obyvatelnou planetu budou bojovat ve větším měřítku. Je rozdíl mezi potyčkou na křižovatce, a frontálním bojem napříč celou planetou.

Andromeda nedostála tomu, co nasliboval trailer. Nová galaxie plná možností, je vlastně velice chudá. Naopak, její menší sestřička - Mléčná dráha, poskytla v předchozí trilogii změť informací a luxusní mytologii.

Všichni jsme si zvykli na filmové zpracování, epické dialogy, kvalitní "družiníky". Předchozí dva díly nás lineárně vedly, přesně vytyčenou stezkou a nikomu to nevadilo. Naopak to bylo příjemně funkční.
A proto další Andromeda nebude dostačující, pokud se nevrátí k cestě, kterou kráčel ME2 a ME3. Andromeda splnila požadavek správně akčního gameplaye. K dokonalosti jí ale chybí emotivní zápletky, kvalitní hluboké postavy a pár filmových klišé. Heleus Cluster je malá oblast, zbytek Andromedy to snad vykompenzuje.

Gothic, hra se kterou jsem se seznámil před deseti lety, hra která svým jedinečným způsobem změnila můj pohled na RPG. Dlouho jsem přemýšlel, jak Gothic pojmenovat, a našel jsem nejdokonalejší výraz - "Nepodajnost".

Gothic je nepodajný ve všem, ovládání, skilly, či svět. Není to tuctové rpg, které pokorně povede hráče vyznačenou uličkou, nebude nabízet lehce zabitelná monstra, nenabídne krásné meče a zbroje zadarmo. Vše je ušpiněné, základní věci, úkoly. Vše to nese stigma obyčejnosti v přežití. Svět je prostý, všude je nebezpečno a všichni se chtějí mít dobře, nezávisle na tom co potřebují ostatní.

Investuj do lukostřelby a další "borec" ti v hospodě rozbije hubu. Nebo zkrátka neobstojíš proti tomu grázlovi, co požaduje prachy na ochranu, jeho palcát má děsivé ostny. A, i když popobíháš kolem a ničíš mrchožrouty, skupině vlků zkrátka neutečeš.

Na potřetí, je celý Gothic pohodovou záležitostí, ale na poprvé je to věc, která zlomí kde koho. Protože, to není zkrátka jednoduché. Hráč ledabyle rozhází skillpointy do různých dovedností, aniž by věděl na co se zaměřit. A to se týká všeho ostatního, opět úkolů, nestvůr - zkrátka questy mají atypická řešení, netradiční průběh (berme v potaz dobu vydání).

Zkrátka, kdo vydrží, ten pozná chuť Gothicu a idkyž to není jednoduché....stojí to zato.

Hellfire působí, jako vítané rozšíření základní hry. Přinese nové herní charaktery, npc , questy, zbraně a monstra. Z tohoto pohledu musí zaplesat srdce každého Diablomaniaka. Ale jaké je toto rozšíření, jak si sedí s původní hrou?

Nesedí.

Sice jsou tu zajímavé lokace, plné nechutně variabilních monster ale postrádájí tu jedinečnou atmosféru Diabla. Vše z novinek, krom nové hratelné postavy a výzbroje, působí jako pěst na oko.

Po vyčištění datadiskových lokací, návrat k původním patrům Diabla je už jen formalitou. Přitom by stálo za to zvednout obtížnost.

Pro jedno hraní, je to docela zajímavé zpestření, jinak ale sráží kvalitu původní hry.

Co se stane, když legendu má vystřídat nový díl? No, často krkolomný pád. Nástup Diabla 3 se opravdu nepovedl, a do příchodu Reaper of Souls, to byla sotva průměrná hra. Datadisk vše vylepšil, přinesl nový loot, obtížnosti, či adventure mode. Ale je to "ono"?

Bohužel to není "ono". Už tak se špatně hodnotí hra, která je v neustálém vývoji, která je takřka úplně jiná, než byla v prvních týdnech. Diablo 3 Reaper of Souls lze hrát do "zblbnutí", pořád do kola a hráč se bude stále bavit. Smrtonosné sety, smrtonosnější monstra, efektivnější zapojení skillů, to vše nabídnou vyšší obtížnosti a nové eventy.

Hra postrádá tu jedinečnost svého předchůdce. Ve dvojce hráč promýšlel, taktizoval - do čeho vložil skill body. Tato volba byla téměř nenapravitelná a každý věděl, že pokud zvolí špatně, tak přes postupový test na konci 4. aktu, zkrátka neprojde. To samé s vkládáním gemů, další věc, kterou již nešlo zvrátit. Hráč v honbě za runovými slovy, dokonalými drahokamy či adekvátní socketovanou zbrojí, obětoval enormní úsilí a spoustu času. A to je ta jedinečnost "dvojky", která nedala nikdy nic zadarmo, hra ve které dohrát hru na obtížnost hell, byla opravdová výzva.

Diablo 3 jako takové určitě vyplní spoustu herního času. Všechny herní mechanismy jsou uzpůsobeny tak, aby se co nejvíce zalíbily. Hra je tvárna, kdykoli lze změnit obtížnost, townportaly netřeba kupovat a docela kvalitní equipment padá na kždém rohu (alespoň na vyšších obtížnostech).

Lair of the Shadow Broker je jediným slušným DLC k ME2. Vše ostatní, to je zbytečně nastavovaná zátěž, která měla být rozumnou měrou obsažená již v základní hře. Zbytek je zkrátka komerční "zlodějnou", kazící docela ryzí hru, kterou Mass Effect 2 zajisté je.

Lair of the Shadow Broker přínáší pěkné kosmetické vychytávky, docela zajímavou zápletku a pár netradičních vsuvek (alespoň v době vývoje). O to více potěší širší interakce s oblíbenou Liarou, které se v základní hře nedostalo takového prostoru, který by si jistě zasloužila.

Byl jsem spokojený, zajimaví protivníci či hlavní "záporák", atraktivní atmosféra. Kéž by ME2 obsahovala méně týmových postav, a více bylo vloženo do příběhových misí, čí misí loajality. V tomto opravdu platí, že kvantita není rovnocená kvalitě. Na co Kasumi a Zaeed, jejichž atraktivní charaktery nemají prostor, aby se pořádně projevily v interakci s hlavní postavou.