Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
Petr K. • 40 let • ČR - kraj Praha

Komentáře

Far Cry 5

  • PC 85
Jednoho krásného dne Josephu Seedovi přeskočilo, poněkud netradičním způsobem si vypořádal rodinné závazky a stal se mesiášem na full time. Protože mu followeři naskakovali jak vygumované blondýně na instagramu, rozhodla se čtveřice nesourodých policajtů, že by mu velice slušelo chytat se mříží zevnitř. Naprosto nečekaně se to však této čtveřici nepovedlo a Zelenáč je ten, který to všechno musí zachránit.

Na úvod bych měl říct, že moje hodnocení bude trochu odlišné od ostatních. Žádný z předchozích dílů jsem totiž nedohrál ani do poloviny. FC1 - moc hard, FC2 - moc respawnů a nuda, FC3 - věže a nutnost zabít 300 medvědů, abych si vyrobil peněženku, FC4 - nehrál jsem vůbec. Takže spousta věcí tu pro mě byla nových.

Po dokončení úvodního ostrůvku (a docela vtipného pomrknutí ohledně šplhání na věže) jsem se rozhodl nejdříve prozkoumat, jaké druhy vyžití skýtá tento kraj. Takže jsem si zarybařil, potýkal se s divokou faunou, prolezl pár prepperských doupat, zachránil několik lidí, projel se na člunu po jezerech a řekách, procházel se po lesích a kochal se prostředím... Hope County pro mě představuje jednu z nejlépe nadesignovaných map ve hrách vůbec. Je tu i přes slušnou velikost minimum hluchých míst, kromě krásného grafického zpracování je to i parádně nazvučené. Dokázal bych zde strávit spoustu hodin i kdyby tu žádná dějová linka nebyla a v podstatě jsem si většinu hry prošel pěšky, i když fast travel a všemožné dopravní prostředky tu samozřejmě jsou.

Peggies prozatím moc neotravovali, ale po nějaké době nastal čas k jejich postupné redukci, protože to obyvatelstvo se i přes hromadu silných řečí samo nezachrání, že jo. Příležitostí k tomu je hodně, protože respawn se tu využívá ve velké míře. V extrémním případě mi stačilo oběhnout chajdu a byli tam zase. K postupu příběhem je pak nutné plnit konkrétní úkoly. Tohle považuju za dobré rozhodnutí, protože kdyby se expilo za každou mrtvolu, šel bych po půl hodině na prvního ze sourozenců. Nejvíc mi asi sedlo osvobozování základen po tichošlápovsku. Nutno říct, že základny jsou na to vyloženě nachystané, protože vždy je poblíž nějaké vyvýšené místo, odkud se dá vše zmapovat a připravit si plán. Pro někoho to může být mínus, ale já u hry vyloženě relaxoval, takže pro mě ne. Peněžní bonus za prvotní deaktivaci alarmů taky nebyl zanedbatelný. Dalšími možnostmi je likvidace svatyň, sil, road blocků, náklaďáků, osvobozování unesených lidí... a jestli to bude rambo stylem nebo sabotážemi, to už záleží na momentální náladě. Paráda.

U každé oblasti jsou mezistupně, kdy už si záporáci řeknou, že by vás měli trochu vyklidnit. Vyšlou skript... tedy jakože elitní jednotku, která si nezadá s Jedi mastery, protože mě dokázali trefit pod vodou, zašitýho ve sklepě, v letadle nebo v tunelu. To byla první z věcí, která mě otrávila (doslova), holt ani open world není úplně open. John Seed dělá jen takové menší bububu, protože vždy na pohodu utečete. Od Jacoba se musíte prostřílet přes přeludy (nebo ne?) a Faith má o ráji představy jak Horst Fuchs, ta jen mele a mele a mele. Každopádně v poslední fázi už se jede naostro a boss fighty jsou relativně ok. Tady jsem taky při druhém hraní narazil na error, kdy po likvidaci Johna mi vedlejší postavy povídaly o smrti Eliho, jenže ten se ještě těšil plnému zdraví.

No a tohle je v podstatě celá náplň hry - nagrindovat dostatek bodů, zlikvidovat jednoho ze sourozenců a jde se na dalšího. Ani toto jako mínus neberu, protože tempo jsem si určoval podle nálady. Stejně tak plnění určitých věcí k získání perků. Zdaleka jsem nesplnil všechny a bodů bylo akorát tolik, abych si Zelenáče upravil k obrazu svému. Vedlejší úkoly jsou klasika (ubraň kostel, zlikviduj x aut, osvoboď tolik a tolik lidí), ale najde se i pár minipříběhů, kdy mi asi nejvíc utkvěl v paměti ten konspirační ufo pošuk :-) Hlavní linka se mi taky docela zamlouvala. Ano, je v ní děr jak v ementálu a logiku bych (nebo v chování postav) většinu času hledal marně, ale konec (ten nejdelší) nebyl vůbec špatný a přinutil mě pak nad hrou ještě chvíli přemýšlet. Jen škoda, že Joseph neměl víc prostoru, jeho postava by si určitě zasloužila víc vytěžit.

Jdeme pro změnu chvíli nadávat.
Všude se nachází příliš mnoho lékárniček, zbraní a munice (na střední obtížnost, na easy je to jako hrát s nesmrtelností). V kontrastu s tím zase dost dlouho trvalo, než jsem si mohl rozšířit arzenál zbraní alespoň na 3. Sice jsem si pár kousků vymazlil, ale stačí něco sebrat omylem a zjištění, že jdu na neškodného jelena s raketometem, místo s lukem, zrovna nepotěší. Alespoň, že různých zbraní je slušný výběr (a pocit ze střely je fajn) a dají se pořídit i u lovců v divočině, ne jen na základnách.

Crafting mi tu přišel trochu navíc a kromě výroby výbušnin jsem ho nepoužíval. A stejně jako u zbraní, nikdy se nestalo, že bych něco nemohl vyrobit, protože dílů se všude povalovaly mraky.

AI Peggies odpovídá jejich IQ, takže zmrzlá makrela. 5 jich postřílím, dalších 5 chvílí pobíhá okolo a huláká a po minutě to vzdají a vrátí se ke svojí rutině. A když už si mě náhodou všimnou, tak jen stačí mačkat spoušť, protože před hlaveň už naběhnou sami. Oproti tomu někteří z těch, kteří brání základnu, trpí jasnovidectvím. Protože několikrát se rozeřvaly alarmy i když jsem byl ještě půl kilometru daleko. Taky se evidentně množí dělením, protože skoro všichni vypadali stejně :-) A stejně "inteligentní" jsou i parťáci, kteří jsou schopni civět na granát pod nohama a ani se nehnout. Kromě prvního pokusu jsem je už dále nikdy nevyužil.

A poslední věc, hlavní linka se dá dohrát za 3 večery, včetně toho grindu.

Už je to nějaký dlouhý, tak to zakončím. Tématicky a zasazením se mi FC5 parádně trefilo do vkusu. Nádherný kus země obsazený militantními náboženskými fanatiky, to si říkalo o nákup naslepo. Sice vrchol nadšení přišel dost brzy po začátku (No one's coming to save you), ale i tak se mi povedlo si po většinu času ten entuziasmus udržet. A to i přes spoustu nelogičností, blbostí a chyb. K dohrání hry jsem se totiž kvůli zabugované AI dokopal až na druhý pokus, ale nelituju ani minuty a i když mám hlavní linku dohranou, ještě se milerád do Hope County vrátím.
+14

The Coin Game

  • PC 80
To muselo dát příšernou práci... a přitom taková blbost, že jo... jenže já u tý blbosti dokážu sedět 4 hodiny na jeden zátah a parádně se bavit. Moje stále (až moc) aktivní vnitřní dítě se tetelí blahem a funguje zde již provařené - ještě jeden den a pak už to fakt vypnu.

V USA jsou tyhle arcades dodnes hodně populární a pán jménem Kevin se rozhodl, že tento zážitek přenese na monitory. Přitom jejich princip není rozdílný od klasických hracích automatů - jde o to děcka řádně oškubat a aby to nebylo tak okaté, tak za utracených zhruba 10USD můžete "vyhrát" ekvivalent žvejkaček. Jenže tady kromě pořizovací ceny hry (která je velmi lidová) můžete hrát a vyhrávat do alelujá. Záleží tedy, jaký herní mód si vyberete.

Stěžejní je survival. Není to o přežívání v pravém slova smyslu, ale kdo si chce zahrát, musí si na to taky vydělat. A jelikož vaše robotická babička se s kapesným nepředře, musíte buď na kole rozvážet noviny, posekat sousedovi trávník nebo hlídat sousedům dvě rozjívený dilda... pardon, děti. Poslední a poměrně výnosnou možností je prohrabávání odpadků, protože tam se vždycky najde něco, co se dá střelit v zastavárně. A jelikož na Islandville žijí samí gambleři, tak i spoustu neseškrábaných losů, kde umí být výhry občas velmi štědré. Ale kromě toho musíte myslet i na sebe, takže občas to chce nějaký junkfood, energiťáky a když jde ukazatel zdraví do kytek, stačí vypít náplast (nekecám, to tam teď fakt takhle je :-) A v neposlední řadě dodržovat večerku a být doma do půlnoci, jinak bude zle... jídlo, pití a losy se samozřejmě dají i koupit, takže nejste odkázaní jen na odpadky.

A když už jsou ty peníze, tak hurá do jedné ze tří heren nebo na pouť. Do nich se dá dostat buď na kole (což pěkně vysosá energii), autobusem nebo nedejbože pěšky. V pozdějších fázích golfovým vozíkem, který ale zase potřebuje palivo. V hernách najdete všechno možné - od coin pusherů, po ufo catchery (samozřejmě cinknuté), skeebally, střelnice, spoustu skill her a ještě víc těch, kde záleží na štěstí. Dále pak motokáry, minigolf nebo laser game. Ve všem vyhráváte lístky, které se pak směňují za různé blbosti, jako plyšáci, nafukovací kladiva, sluchátka... je toho mraky a stejně jako v reálu, lístků potřebujete tisíce na sebemenší blbost. Jediný rozdíl oproti realitě je, že vyhrané věci se dají celkem výhodně prodat, což zajistí další přísun peněz. Na pouti můžete peníze utratit buď za svezení se na pár atrakcích nebo za různé střelnice, které najdeme i u nás.

Další módy jsou Quickplay, kde se všechny minihry dají hrát jen tak a Birthday, kdy všechno cáluje prachatý strejda. Od limuzíny na pohyb po ostrově až po mašiny na peníze, kdyby náhodou došly.

A kromě toho je přítomno spousta dalších detailů. Není nálada na hernu? Může se bloumat po ostrově a najít třeba zapadlý kemp. Dochází energie a do obchodu je daleko? Šup k automatu s gumovými medvídky. Domácí mazlíčci? Ti stojí prachy, tak jsem je charakterně ponechal svému osudu. A když si na vás vyskakují chuligáni s pálkama, můžete je ustřílet pistolí na gumičky.

Zní to zábavně nebo jako největší kravina pod sluncem? To už je na každém jedinci, ale ty automaty a minihry jsou parádně zpracované a já jsem schopný se u jedné zaseknout klidně na hodinu. A další budou přibývat, autor v současnosti dokončuje obchodní centrum, kde bude herna s úplně novými kousky. A už teď je ve hře obsahu na dobrých 20-30 hodin, pokud vás to chytne. Pár much to má, ale nic co by hru ničilo, na early access je to v dobrém stavu. Já mám zatím nahráno asi 15 hodin a repetitivnost se zatím nedostavila. Uvidíme, jak to bude dál.

Bál jsem se, jestli to u mě nevyvolá nějaký gamblerský nálady a naštěstí vůbec ne. Zanedlouho domů objednávám reálný coin pusher.

Pro: Návykovost, na early access dobře hratelné, obsah hry se stále rozrůstá

Proti: Jen pro úzkou skupinu cvoků, zatím nic moc optimalizace

+8

DiRT 3

  • PC 50
Před dávnými lety jsem si pořizoval dost budget pc a k tehdejší GPU (R9 270X, ale zvládla toho hodně, než odešla do křemíkového nebe) jsem si mohl vybrat 2 hry. Jednou z nich byla Sleeping Dogs, která mi bohužel oproti očekáváním nesedla. Druhá volba ze seznamu byla zřejmá (viz tento komentář). Tenhle víkend jsem si uvědomil, že jsem v ní nahrál po instalaci jen nějaké tři hodiny. Chtěl jsem zjistit proč... no už jsem si vzpomněl...

Začnu tím pozitivním - grafika tehdy super, dnes stále dostačující. Jízdní model arkádový až běda, ale se správným nastavením zábavný a ovládání rychle přejde do krve. Ozvučení aut je taky parádní. A tento předlouhý odstavec pozitiv tímto končí.

Ano, netajím se tím, že jsem ukázkový boomer - přecejen mi táhne na 40. Ale ti dva otravní <censored>, kteří nezavřou hubu a stále do mě hustí jak jsem super, úžasnej, jak mi skvěle jde rally a tahle trať je moje oblíbená a ať každý pohyb v menu hodím na youtube, muchacho, amigo, friend, you rock... si děláte srandu ne? A NEJDOU VYPNOUT! Polila mě hrůza při pohledu do nastavení audia, kde je minimální úroveň hlasitosti keců 50%, což stejně tak ztiší i navigátora, takže nepoužitelné, Strávil jsem víc času skřípáním zubama a poslouchání těchhle rektálních alpinistů, než hraním. Každý z kariérních závodů totiž zabere sotva tři minuty, než následuje další otravná tiráda "duuuuude u the mon". Prokousal jsem se prvním jehlanem a přísahám, že už se do toho nevrátím.

Gymkhana... nejsem tohohle fanouškem a jelikož Codies do Blocka evidentně vrazili dost peněz, tak se rozhodli to využít do mrtě. Takže další sada zbytečných řečí. Na trati 2 skokánky, ale Block musí půl minuty vysvětlovat, že se na ně musí najíždět, aby naskákaly body. No name alpinista nezapomene dodat, že seš nejkrutopřísnější hustodémon a fanoušci z toho budou učůrávat blahem. No neříkej. Dalších 10% mozku odumřelo. Ale určitě to spoustu lidí baví a nehraje se to špatně, jen mě konkrétně tohle šaškování prostě nebere a radši bych to viděl v samostatné hře.

Takže jediný způsob, jak Dirt 3 hrát, je single race, kde je naštěstí vše odemčeno. Jenže to zabaví max na pár hodin, protože i když variací tratí je opticky hodně, spousta částí je sdílených.

Tímto se pokorně vracím k Dirt Rally, kde sice cholericky mávám ve vzduchu ovladačem a restartuju erzety po každé druhé zatáčce, ale alespoň vím, že za neúspěchy stojí moje nešikovnost. A hlavně mi nikdo necpe, že jsem řidičský pánbu, i když právě letím s autem na dno rokle.

Uninstall a šáteček. A nechť mi toto je jako varování, kdybych se za pár let pokoušel Dirt 3 nainstalovat znovu.

Pro: Single races na chvíli zabaví

Proti: Kariéra, nejotravnější komentář všech dob

+13

Anno 2205

  • PC 80
Do série Anno jsem se dlouho bál naskočit. Nejsem úplně strategický typ a věděl jsem, že předchozí díly vyžadují celkem slušnou dávku šikovnosti a přemýšlení. Proto spousta hráčů tento díl kvůli zjednodušení zatratila, ale mně naopak posloužil jako vstupenka naprosto dokonale. No a i když už mám ve hře utopeno 120 hodin, právě ji po cca roční pauze instaluju znovu a vím, že se zase od toho 14 dnů neodtrhu.

Ona je to totiž ve zkratce nádherně vypadající (i dnes) relaxační hra. Narozdíl od předchozích dílů je úplně jedno, že jsem nějakou budovu postavil blbě (prostě si ji přesunu a dle zvolené obtížnosti mě to buď bude něco stát nebo ne), znečištění tu neexistuje a obyvatelé se jen starají o to, aby měli dostatečný přísun všeho. Logistika je odbyta jen dostatečným počtem logistických center (a je úplně jedno, kde jsou). Nejhorší, co se může stát je, že se nebudou vyvíjet dostatečně rychle, případně se začnou pomalu stěhovat jinam a tomu se dá lehce zabránit. A je jim fuk, že jim za barákem duní důlní stroje, dokud mají vše, co chtějí. Takže jednotlivá města se dají piplat na krásu a ne na funkčnost, což je přesně to, co mi vyhovuje a můžu svou dokonalou absenci urbanistického talentu pilovat dál a dál.

Toto ovšem neplatí v ostatních mapách, kam se v rámci hlavní herní linky podíváme. Hra totiž odsýpá na můj vkus až trochu moc rychle, takže ani ne po hodině už vás tlačí na arktickou mapu. A tady už se na funkčnost stavět musí. Jelikož je tam zima a obyvatelé této oblasti nebudou lední medvědi, musí být ubytování v teple. No a teplo zajistí pouze blízkost všemožných továren, takže tady už se trošku taktizovat musí. To samé pak později na měsíci, kdy do kráteru prší meteority. A jelikož protimeteorické deštníky ani v budoucnosti nemají, tak se musí vše pěkně schovat pod štíty.

Samostatnou a poměrně odtrženou kapitolou jsou bojové mise, které se odehrávají na pouhých třech mapách. A každá z nich má kromě obtížnosti, kterou si lze vybrat před začátkem) pouhé 2 cíle, které se náhodně střídají a v principu jde stejně o to samé - buď něco zachránit nebo zničit a cestou zlikvidovat vše, co se hýbe a posbírat u toho dostatek surovin, které se jinde než tady sehnat nedají. Takže ze začátku je to zábava, ale podesáté už je to slušná otrava. V pozdějších fázích hry už jsem chodil bojovat jen tehdy, když jsem potřeboval zabít čas, než mi na konto naskáče dostatek financí na stavbu čehokoliv dalšího. Jediné plus je, že kromě cca první poloviny hry je pak tato část čistě dobrovolná.

Po nějakých 6 - 7 hodinách se lze dostat ke konci hry, kterým je postavení dostatku reaktorů na měsíci a přesunu energie z něj do jednotlivých kolonií. Hra pak naštěstí nekončí, k dispozici jsou další 2-3 mapy pro každé prostředí, kde se dá dále stavět do alelujá. V případě kompletní verze je to ještě mapa Tundra a vesmírná stanice, takže hra dokáže udržet i delší dobu po zakončení. Ale s tím souvisí moje největší připomínka - hra nemá sandbox mode, takže i když je hlavní linka v podstatě hodně dlouhý tutorial a sandbox nastupuje potom, pokaždé se tím musíte prokousat.

Grafiku už jsem zmínil, tohle Ubisoft umí. Vše je detailní, vypiplané, nádherné. Často se zastavím, zazoomuju na třeba na vinohrad a pozoruju, jak to všechno funguje. Je to ovšem vykoupeno mizernou optimalizací, takže i dnes rozběhat hru na plné kule na stabilních 60fps je ořech. Hudba je příjemná, jen těch skladeb mohlo být trochu více - při delším sezení už je to kolovrátek.

Další nedostatky: Směšné množství modelů budov - každý vývojový stupeň má maximálně 3-4 modely a větší město pak působí strašně jednotvárně. Silnice lze stavět jen do čtverce, žádné zatáčky, šikmé ulice, nic... taky to k celkovému vzhledu zrovna nepřispívá. Malá variabilita úkolů od protivníků - dočasná vyšší produkce něčeho, určitý počet lidí, odklikej loď sem a sem. Challenge nula nula nic.

Anno 2205 je prostě strategie pro lenochy. A k těm já se hrdě hlásím.

Pro: Grafika, pohodovost, hudba

Proti: Málo typů budov, není klasický sandbox, málo map pro boje

+11

World Racing 2

  • PC 50
Konečně zase jednou otrávený komentář. Je větší sranda je psát, než ty pozitivní.

Předchozí díl byl až na pár detailů skvělou závodní arkádovkou a se správným nastavením i drobnou simulací. Že se v něm jezdilo jen s Medvědy vůbec nevadilo, grafika byla špičková a možnost ježdění si jen tak v otevřených mapách byla taky fajn věc. A možnost si po procentech nastavit, jestli se mají auta chovat arkádově nebo simulačně byla k nezaplacení.

World Racing 2 pokračuje v nastoleném trendu, jen daleko hůře. Ale začnu těmi pozitivy. Grafika je o fous lepší, auta se neomezují jen na Mercedesy, značek a modelů je tu mnohem více, včetně Škodovek. Jsou tu 4 nové velké mapy, okruh Hockenheim a testovací okruh. Zvuky aut taky znějí o něco líp. A tady pozitiva bohužel končí.

Co nám z prvního dílu zůstalo, je to nejhorší menu, které jsem kdy ve hře viděl. Nepřehledné, nelogické, ovládá se div ne půlkou klávesnice. Naštěstí po nastavení všeho potřebného už není nutné se v něm moc hrabat. Kromě kariéry, která je za trest, tak dalšími možnostmi je klasický single race (závod, knockout, time tiral), joyride (volná jízda), testovací jízda na okruhu a "offroad" checkpointové závody. A myslíte si, že můžete po startu hry rovnou skočit třeba do knockoutu? Kulové dámy a pánové.

Pain in the ass kariéra je totiž nutnost. Při jejím průchodu získáváte měnu speedbucks, za kterou si pak odemykáte úplně všechno. Auta, tratě, barvy, disky... a jelikož na začátku nemáte nic, tak je nutné se pro začátek alespoň částí prokousat. A teď bych ještě měl vysvětlit, proč je tak strašná, důvody jsou dva. Prvním je neskutečně nevyvážená obtížnost. Rubberbanding je tu neskutečně okatý, ale pouze v jednom směru a asi nemusím říkat, ve kterém. Jak se někde zbrzdíte, už zbytek nedoženete ani s raketou v zádi. A pokud jedete jak polobozi, stejně máte soupeře pořád za zadkem. V jedničce byla možnost si obtížnost kariéry nastavit, tady to samozřejmě nejde (pouze pro single race).

A tím druhým a daleko podstatnějším je to, že pro kariéru si NELZE upravit jízdní model, který je natvrdo nastaven na arkádu - a bohužel v tom nejhorším slova smyslu. Spousta jiných her, které si nehrají na simulaci (Forza Horizon, Grid), mají jízdní model nastavený skvěle, takže je zábava to hrát. Tady je to srovnatelné se středověkým mučením. Auta drží jak přilepená, takže v první klopené zatáčce se prakticky zastaví. Brzdy mají 2 stupně - nula a ruční brzda na steroidech. Nějaká plynulá jízda? Ani ho... Hra totiž nedetekuje triggery na Xbox controlleru, takže tlačítka. Volant jsem kvůli tomu ani nevytahoval. Sice je v nastavení možnost zapnout / vypnout jakési Arcade plus, ale žádný rozdíl jsem nepozoroval.

No a takhle odjezděte 71 závodů... upřímně, já to dodnes nedal. A kromě toho soupeři jezdí jak jisté domácí zvířectvo, takže do vás bourají vesele a hádejte, kdo za to dostane penalizaci? :-)

Co hru naštěstí zachraňuje, je právě joyride a samostatné závody (které si tedy nejdřív spolu s auty musíte odemknout). Tady už si lze nastavit jízdní model do přijatelných mezí a hned je to úplně jiná hra. Závody se rázem stanou zábavnými, soupeři jedou tak, jak jim dovolíte a frustrace je pryč. Jenže s tím bohužel i nějaká motivace hrát dál, protože i kdybych se donutil tu kariéru dojet, tak budu pak tak otrávený, že hra poletí z disku. Ale aspoň se na ní pěkně kouká a potěší malé detaily, jako např. při průjezdu vysokou trávou vidíte v dalším kole přesnou dráhu, kudy se jelo. Model poškození taky vypadá lépe, než v předchozím díle, ale sešrotovat auto do nepojízdného stavu by nezvládl do půl hodiny ani slepec s parkinsonem.

Takže bohužel naprosto promarněný potenciál a stokrát raději se vracím k prvnímu dílu. U WR2 to vždy dopadne tak, že si vyjedu tak 5000 speedbucks, odemknu pár aut, tratí, chvíli jezdím a konec.

Pro: Grafika, mapy, joyride, slušné množství aut, možnost nastavit jízdní model a obtížnost v single race

Proti: Kariéra, jízdní model v kariéře, nevyvážená obtížnost, kariéra, nefér soupeři, menu, kariéra

+12

F.E.A.R.

  • PC 80
Horory, to je moje. U filmů už se prakticky nestává, že bych se lekal, nebo nedejbože bál, mám toho nakoukáno už hodně. A paradoxně u her je to přesně naopak, to jsem posera jak nikdo. Ale zatnul jsem zuby, protože ta hra na všech preview materiálech vypadala prostě úžasně (v reálu už to bylo malinko horší) a chválilo se až do nebes. Tak jsem to tenkrát nainstaloval, spustil a... jo, moje srdeční činnost měla velice zajímavé výkyvy :-)

Naštěstí jsem hru hrál krátce po upgradu PC, takže i když se Radeon 9600 potil jak zaměstnankyně veřejného domu u zpovědi, mohl jsem si dovolit vyšší detaily. A aby moje nervy zažily středověk, tak jsem hrál na démona za tmy a se sluchátky. Naštěstí s hodně dlouhým kabelem, protože u některých scén jsem velmi často praktikoval odraz od stolu směrem vzad. Atmosféra byla špičková, stísněná a dodnes neudělá ostudu. A každé zapraskání oznamující blížící se paranormální jev mi pěkně cuchal nervy a mráz si z mých zad dělal kluziště.

Grafika taky parádní, ale vzhledem k nechvalně proslulé HW náročnosti v tehdejší době, byla hra jeden uzoučký koridor zamotaný tak, aby to budilo zdání většího prostoru, protože jinak by to neutáhlo skoro nic. Takže nekonečné procházení kancelářských budou, proložené občasným krátkým výletem ven, aby se vlezlo zase do další skoro stejné budovy. Hodně to zachraňovaly stíny a taková "náhodně" rozhoupaná lampa dovedla udělat zázraky. Tedy aspoň na monitoru, já byl schopen se lekat i vlastního stínu :-)

Po stránce zvuku mi vadil pouze jeden - cokoli padajícího, to je jak když spadne krabice ze stolu. Ale jinak taky bez výhrad. I když už jsem hru pěkných pár let nehrál, tak si dodnes vzpomínám na komunikaci vojáků. A jejich AI, to byla slast. Častokrát mě dokázali pěkně nachytat. Krčím se za rohem, obhlížím situaci a ti šmejdi už o mě dávno věděli, tichoučce mě obešli a udělali mi ze zad řešeto. Platil na ně jedině bullet time, který tu je více než štědrý, ale na ty zpomalené střely nebo grilování railgunem se tak krásně koukalo... ostatní zbraně ale kromě kulometu za moc nestály, pistole skoro nepoužitelné a sejmout něco raketometem bylo kvůli mizerné účinnosti dost na dlouho. Ale ta čirá radost z obyčejných přestřelek, kdy se člověk musel fakt snažit a 3-4 vojáci naráz už dokázali hodně zatopit, převážila nedostatky v oblasti zbraní.

Příběh mě naopak trochu zklamal, tady jsem od F.E.A.R.U. čekal víc (no spíš zaměření trošku jiným směrem). A záznamy na laptopech nebo telefonech tomu taky moc nepomohly. Tohle je pro mě asi nejslabší část hry. Tak jsem si připomněl slavnou větu Johna Carmacka a užil si ten zbytek.

Určitě si hru zanedlouho zase projdu. Tentokrát mám ještě delší kabel ke sluchátkům a nábytek za mnou je ve větší vzdálenosti, tak do něj při svých výletech od stolu nebudu narážet.

Pro: Atmosféra, umělá inteligence protivníků, stíny, některé lekačky

Proti: Slabší příběh, monotónní prostředí

+26

Paradise Lost

  • PC 60
Člověk by měl zkusit (skoro) všechno, tak jsem se vrhl do mnou zatím neprobádaných vod walking simulátorů. A když se k tomu přidá téma alternativní historie z nacistického Německa, tak to už je silné lákadlo. Bude to vizuálně jako Wolfenstein? Bude příběh stát za to? Bude mě to těch cca 5 hodin bavit? Na poslední otázku můžu odpovědět hned - dojel jsem to na jeden zátah.

Jak ale napovídá hodnocení, záporů jsem našel dost. Ale ty si nechám až na závěr. Rozhodně mě uchvátilo prostředí - to je nadesignované perfektně a několikrát jsem žasl, s jakými detaily si autoři dali práci a přitom kolem nich jen "proběhnete" (ehm). Monstrózní podzemní bunkr vypadá prostě skvěle a hlavně díky němu jsem se od hry nechtěl odtrhnout. Ať už šlo o úvodní vstup do bunkru jen se zapalovačem v ruce (kde by se atmosféra dala krájet) do nádraží nebo luxusní čtvrť s dovolenkovou oblastí, až po inseminační centrum. K prostředí prostě nemám ani jednu výhradu. Ba ne, jednu bych měl - v jedné lokalitě jsem vstoupil do místnosti, kde se aktivní předměty ležérně vznášely ve vzduchu a nebýt stínů, tak bych si nedomyslel, že tam asi jsou i stoly a židle... nicméně po návratu po pár minutách už se nábytek materializoval. Jen malá kaňka na kráse.

Příběh je zezačátku fajn. Poctivě jsem pročítal všechny dopisy a oběžníky a poslouchal nahrávky. Ano, je to trošku klasika, ale zrovna tady mi tenhle způsob objevování pozadí příběhu nevadil. A i když cca od půlky už bylo jasné, jak se věci mají, stejně mě to hnalo vpřed a nevynechal jsem ani jedinou možnost se dozvědět další detail toho, co se v bunkru za jeho fungování odehrávalo. Rovněž počítačové terminály byly fajn detail. Až pocuď zatím paráda.

Trochu problém mi působila hlavní postava Szymon. Pokud by to byl ufňukaný fracek, taky by se mi to nelíbilo, ale on má emoční kvocient na úrovni zmrzlý ryby a to je možná ještě horší. Na povrchu jaderná zima, totálně prázdný bunkr a on ze sebe nevyloudí ani jednu emoci. ANI...JEDNU!!! A že by těch příležitostí bylo. On celkově je dabing bohužel naprosto otřesný, jeho přítelkyně po drátě na tom je ještě hůř, ale tam alespoň občas náznak nějaké emoce je. Když už nadávám na hlavní postavu, tak musím zmínit ten pohyb. Ano, je pomalý a záměr je jasný, aby ta pomalost umožnila vychutnat si prostředí (čti - trochu natáhla herní dobu). Upřímně, mně to nevadilo. Co mi vadilo bylo to, že "běh" byl asi tak o 2 centimetry v hodině rychlejší. Sice jsem ho kvůli prostředí příliš nevyužíval, ale občas by se větší rychlost hodila.

A teď už budu jen nadávat.

Je fajn, že aktivní body jsou vidět z větší vzdálenosti. Jenže 1) běda, jak k nim přistoupíte o 10° z jiného úhlu, než autoři zamýšleli a neděje se nic. Kolikrát jsem tancoval okolo lístečku, abych si mohl milostivě přečíst, co na něm je. A za 2) zhruba polovina z nich je opět jen natahování herní doby, protože k čemu mi je, že Szymon vezme do ruky hrneček nebo flašku šnapsu a kouká na ní? Nebo prázdné šuplíky? Ano, k ničemu, ale čas jsem tím zabil.

Adventurní prvky, tak na ty se mohli vykašlat rovnou. Kromě toho, že v celé hře je slovy tak PĚT (zdráhám se použít to slovo) hádanek, které by vyřešil i prvok, tak je to ještě celé tak okatě vysvětlené, že nechápu smysl, proč tam vůbec toto bylo.

Otevírání dveří, případně podobný pohyb. Nešlo by prostě jen kliknout a otevřít, než používat tu zdržovací klikotahačku?

Gradace příběhu taky nic moc. On hlavně v té druhé půli pěkně slábne. Takže Szymon prostě v klídečku dojde k závěrečné scéně, kde OPĚT (a to už mě strašně vytáčelo) ani nezmění tón hlasu, nedejbože aby vyloudil nějakou tu... no... jo emoci. A příšerný dabing už jsem zmínil, takže na konci jsem si spíš oddechl, že už to mám za sebou. Žádný kulervoucí konec, který by mě rozhadroval na dva dny. Vůbec. Na to budu asi potřebovat jinou hru (doporučí někdo ze znalejších?).

A to by bylo tak všechno. I přes nadávání jsem si Paradise lost docela užil a rád se k podobnému žánru někdy vrátím. Jen doufejme, že v kvalitnější podobě.

Pro: Grafika, design bunkru, atmosféra v začátku

Proti: Dabing, nemožnost rychlejšího pohybu, slabší příběh, natahování už tak krátké herní doby

+14

Need for Speed: Underground

  • PC 80
První Undergroundy jsem sice naposledy hrál asi před třemi lety, nicméně ve hře mám stráveno tolik času, že dokážu komentář v pohodě napsat na základě vzpomínek. A že jich je, i když všechny samozřejmě nejsou pozitivní.

Šestý díl (Need for Speed: Hot Pursuit 2 ) jsem měl už dohraný, když se objevilo první info o chystaném NFSU. Nadšený jsem rozhodně nebyl, protože jako konzerva jsem fandil spíše krajinkovým závodům se superauty a představa pouze nočních závodů a tunění běžných aut mě dvakrát nelákala. Ale stejně mi to nedalo a krátce po vydání jsem hru okusil. A spletl jsem se, byla to po většinu času zábava.

Po nezbytném utlumení hudby (tady mi soundtrack těžce nesedl) jsem se pustil rovnou do kariéry, protože jsem byl pochopitelně zvědavý na možnosti, jak moc jde vizuálně auto zprznit. Kariérní žebříček sice na první pohled nabízí jistou míru svobody, ale na ten druhý už je jasné, že si lze volit pouze pořadí, v jakém závody pojedete. Stejně se pro další postup musí odjet všechny. A zhruba po třiceti odjetých závodech nastal první problém a tím je repetitivnost. Město je totiž poměrně malé a mnohé úseky se v různých tratích opakují, takže je sice fajn, že se člověk nemusí moc snažit se zapamatováním, ale když vidí to samé v každém třetím závodě...

Nedomyšlené jsou taky odměny za vyhrané závody ve formě (asi) peněz. Ty se mění na základě zvolené obtížnosti, což by byla motivující věc (spolu s tím, že pro každý závod si obtížnost lze zvolit před startem), jenže se mi nikdy nestalo, že bych měl nedostatek a stačilo tím pádem jezdit stále na easy. Škoda, že nebyla možnost nějakých speciálních dílů za přemrštěnější částky, abych se musel víc snažit. Takhle hra sype všechno v podstatě za nic. Toto se týká karosérií a doplňků. Naopak barvy a polepy se dostávají za body vyježděné v driftech. A ty jsou směšně jednoduché (nicméně velice zábavné), takže stačí dejme tomu 10 závodů na hard a k dispozici jsem měl všechno. A těch pár extra závodů, kdy mi někdo slíbil ten speciální díl bohužel rutinu nenarušilo, maximálně jsem nějaké vylepšení dostal o něco dřív a ani tady jsem si nevšiml, že by výběr obtížnosti měl vliv na to, co lze získat.

Jenže díky výborné hratelnosti jsem většinu věcí výše dokázal hře odpustit. Soundtrack jsem si nahradil vlastními nářezy s minimálním BPM 150, obtížnost na hard a to byl hned jiný adrenalin. Některé úseky v kombinaci s "nevhodně" projíždějící dopravou dokázaly pěkně nas... :-) (zvláště v dragu). A koneckonců výběr aut a dílů byl poměrně široký, takže se jen s úpravami dalo strávit moře času. Jen škoda, že Hyundai Tiburon se tu tak nějak nedal sehnat, to auto jsem si zamiloval a odjezdil s ním minimálně polovinu hry. Nebylo vůbec třeba řešit, jestli se na drag hodí jiné auto než na sprint, hra vždy jízdní model upravila podle typu závodu.

Grafika byla celkem ok, ale šlo díky nočnímu zasazení poznat, že se s kvalitou textur vývojáři zrovna nevytáhli. Ale ono v tom fofru stejně není čas sledovat detaily. Zrodila se nechvalně známá zrcadlová silnice, modely aut vypadaly pěkně, ale celkově nic, o čem bych psal domů.

Ale ještě jedna perlička na závěr, kterou vysvětlím vyšší hodnocení, než by se mohlo zdát. Jednou jsme se se dvěma spolužáky rozhodli charakterně zatáhnout poslední dvě přednášky, skončili u jednoho z nich doma a v improvizovaném hotseatu jsme strávili 8 hodin v kuse :-) Takže ano, hra má mouchy, ale přitáhnout k sobě dokázala spolehlivě.
+20

Yakuza 0

  • PC 100
Ták, dohráno (víceméně, ne zcela). Na časomíře svítí něco přes 25 hodin, uběhly závěrečné titulky a já jsem trochu zklamanej, že už mám to hlavní za sebou... Do hraní jsem se poměrně dlouho nechtěl pustit, dokud jsem neměl jistotu, že se na PC objeví i další díly, protože co kdyby mě to náhodou chytlo. A chytlo mě to tedy pořádně. K prvnímu letmému setkání došlo v rámci Xbox game passu poté, co jsem usoudil, že si nechci roztavit PC Flight Simulatorem. Po instalaci jsem u toho zatuhl na 4 hodiny, pak během následujících pěti minut hru pořídil na Steamu a na 2 měsíce se ponořil do Kamurocha a Sotenbori.

Příběhová linie pro mě nemá chybu. Je pravda, že v Yakuze se skoro víc mluví, než doopravdy hraje, ale díky skvěle napsanému příběhu mi to ani na vteřinu nevadilo. A to se vše motá "pouze" okolo pár čtverečních metrů pozemku. Každá z postav má svůj charakter a je zapamatovatelná, chvíli je máte rádi, chvíli nenávidíte, chvíli soucítíte... za tohle autorům patří smeknutý baret. Kolikrát jsem se do děje vžil natolik, že jsem to neváhal hlasitě komentovat - např. na konci páté kapitoly, kdy jsem vykřikl "no to si snad děláš pr... ne?" Cliffhangerem končí každá (a na začátku té další je vše pěkně zrekapitulováno), ale tady mi bylo opravdu trochu úzko, protože do Makoto se prostě nejde nezamilovat a já si další 2 kapitoly hryzal nehty, aby se nestalo to, co Goro zamýšlel. Prostě abych to zkrátil, příběh je opravdu za 1 s * a zvratů bylo dost na to, aby se objevil i nějaký, který jsem absolutně nečekal.

A to celé výše se odehrává ve dvou čtvrtích. Ty jsou tak akorát velké, aby se v nich člověk neztratil, ale zároveň ne tak malé, aby se daly zapamatovat během pár minut. Jsou napěchované obchody, restauracemi, hernami, milionem lidí, stovkou vedlejších postav se sidequesty (ty mě čekají teď, i když jsem jich pár stihl během úvodního hraní, tak teď jsem se nechtěl odtrhávat od příběhu) a dvěma hromotluky, kterým se opatrně vyhýbám ještě teď, i když mám obě postavy celkem namakané. O ty (zatím) stovky milionů jenů se mi prostě nechce přijít. Po stránce grafiky jsou obě čtvrti zpracované skvěle, hry od Segy prostě mají svou stylizaci, která umí stárnout.

A jak se to hraje, když se zrovna náhodou hraje? Beat 'em up na steroidech. Kiryu i Goro mají každý 3 styly bitek (plus jeden bonusový) a zvláště v pozdějších fázích jsem mezi nimi zběsile přepínal, protože jinak bych si moc neškrtl. Bitky vypadají hodně efektně a jsou nádherně japonsky přestřelené. Protože místy může maso do mlýnku stát na každých pár metrech, ocenil jsem, že se náhodným pouličním bitkám dá vyhnout. Buď útěkem anebo jsem je prostě obešel jinudy. Takže když není nálada, bojovat se nemusí. Ale není to jen toto, zhruba v polovině hry se Kiryu stane realitním makléřem a Goro majitelem klubu a management obojího je neskutečně zábavný. A hlavně tím jdou vydělat astronomické sumy - které jdou ještě jednodušeji utratit. A pak jsou tu kvanta dalších miniher - kulečník, šipky, bowling, baseball, SEGA herny, mahjong, sbírání kartiček, rybaření... v tom se dají utopit další desítky hodin. A vše je zpracováno parádně, takže to není jen vata do počtu, ale opravdu se to dá hrát. Třeba tu konečně dohraju OutRun až do konce...

Konec kladů, chtělo by to taky nějaké zápory ne? Tady je jejich seznam:

1. ...

eeeeech... přiznávám, stal jsem se teď zaslepeným fanboyem, ale já fakt nenarazil na nic, co by mi vadilo. Když budu opravdu hnidopich, tak čemu moc nefandím jsou ty rytmické aktivity, jako karaoke nebo tanec. Ale že jsem na to levej já neznamená, že jsou i ostatní. A hlavně se jim vůbec nemusím věnovat. Takže ani tohle do záporů nedostanu. Prostě první díl Yakuzy se mi dostal pod kůži tak, že jsem ráno pádil z postele, abych to zase mohl zapnout. A to se mi už hodně dlouho u žádné hry nestalo. Až je mi skoro trapně, že jsem za ní vyplázl pouze hodně směšných 5EUR...

Pro: Vše, co není v záporech

Proti: Fakt jsem se snažil, ale nic jsem nenašel

+20

RollerCoaster Tycoon

  • PC 90
Mám v sobě flašku vína a 4 hodiny v kuse ve společnosti RCT. Už zase!

Proč už zase? S touto hrou mám zvláštní vztah. Nikdy jsem ani jeden díl nedohrál do konce (a to vlastním všechny tři). Správně jste pochopili, následné sr... do této série nezařadím ani s pistolí u hlavy. Ale vždy to jednou za čas nainstaluju a zaseknu se u toho stejně, jako tenkrát poprvé. A přesně to se stalo i včera. Některé hry prostě nezestárnou a je úplně jedno, ve kterém roce spatřily světlo světa.

Hra vyšla v době, kdy každá ptákovina musela být ve 3D, protože tomu velela doba. Chris Sawyer na to srdečně kašlal a stvořil jednu z nejkrásnějších 2D strategií vůbec. Jen ne s vlaky, auty a letadly, ale horskými dráhami a kolotoči. Já mám rád obojí zhruba stejně, ale tady jsou mechaniky dovedené k dokonalosti. Pro hračičky je to splněný sen. Pojmenovat si každého človíčka? Jasně. Nastavit si veškeré parametry u každé atrakce? Samozřejmě. Práskat ulítnuté balonky? Yeah...

Protože věřím, že většina lidí na DH hru hrála, tak jen stručně moje subjektivní klady a zápory. Hra se sice tváří jako roztomilost sama, ale umí pěkně zatopit. Některé scénáře dokážou zabrat klidně 2 hodiny reálného času a jestli se nepovede splnit cíl (počet lidí v parku, jeho hodnocení, celková hodnota...), tak se může začít od začátku. Lidičky jsou totiž pěkně vybíravé mršky a rozhodně nevlezou na všechno, co jim naservírujete. Stačí postavit trochu šílenější horskou dráhu a budete na ní vozit maximálně vzduch, protože i virtuální žaludky mají své meze. Na druhou stranu, pokud se vlezete do normálních hodnot, človíčci na dolar nekoukají a utrácejí vesele. Tady se mi líbí ten detail, že pokud atrakce už nějakou dobu funguje a je pořád za stejné vlezné, tak na ní človíčci přestanou chodit a brblají, že je to drahé. Na druhou stranu jsou ale poctiví a pokud se jim vstupné do parku zdá vzhledem k obsahu nízké, tak dají najevo, že rádi zaplatí více. V parku je bordel? Nenechají si to pro sebe a díky tomu může přistát nelichotivé ocenění. Čekají moc dlouho ve frontě? Brblají zase. Tyto zdánlivé maličkosti mě na RCT strašně baví.

Mám jen dvě výtky. První je repetitivnost. Mapy jsou sice dostatečně odlišné, ale herní náplň je pořád stejná. Začne se s pár atrakcemi a postupem času (podle nastavení financí na výzkum) se odemykají nové - ale pořád ty stejné. To nadšení a zvědavost mi nikdy do dohrání všech scénářů nevydrželo. A ta druhá je skokové otačení mapy. Jasně, v izometrickém 2D nelze čekat plynulý pohyb, ale stačí omylem (nebo záměrně) klepnout do enteru a pak se musím nějakou chvíli rozkoukávat. Ale to může být jen můj problém. A to je tak všechno, protože vše ostatní je prostě esence hratelnosti.

No nic, teď jsou 2 ráno a já jdu spát. Je mi jasné, že RCT po probuzení zase zapnu a budu pokračovat. A nepochybuju o tom, že i když to třeba za měsíc odinstaluju, tak mi to za nějaký čas stejně nedá a zase se k RCT vrátím. Možná nikdy neodehraju všechny parky, ale to vem čert. Ten pocit radosti z hraní zůstane, i kdybych hrál do zblbnutí jen první 3 mapy.

Pro: Roztomilost, grafika, ozvučení

Proti: Některé scénáře jsou příliš dlouhé, otáčení mapy

+17

Ford Racing 2

  • PC 75
Poměrně nenápadná propagační hra, která je ale zábavnější, než by se mohlo zdát. První díl kolem mě prošuměl pouze ve formě dema, ale u tohoto druhého už jsem strávil slušnou porci času. V rámci oživení vzpomínek jsem si dal opáčko a můj názor se po těch letech naštěstí k horšímu nezměnil.

Kariéra, sloužící k postupnému odemykání obsahu, není pouze hromada stále stejných závodů proti oponentům (těch je tu naopak docela minimum). Ale obsahuje i neokoukané kousky typu driving skills (projíždění mezi kužely, každé projetí přidá vteřinky k časovému limitu), drafting (cílem je udržet se chvíli ve větrném "pytli" za autem), seconds out (sbírání přesýpacích hodin, které ubírají vteřinky z času, do kterého se musíte vejít) nebo racing line (tady název hovoří za vše, každý výlet mimo ideální stopu přidá čas). Díky tomu kariéra příjemně odsýpá, není totiž tak dlouhá, takže se dá dokončit během pár hodin a tím pádem nezačne nudit. Všechny herní módy z kariéry se samozřejmě dají hrát i samostatně. Kromě klasických silničních závodů jsou tu i offroadové.

I po těch letech mě překvapuje, jak výborně hra vypadá. Grafika je velmi slušná i na dnešní dobu, rozhodně se z ní nikomu nebude dělat špatně. Modely aut (a je jich tu poměrně dost) měly pochopitelně prioritu, jsou tu obsaženy i tři prototypy známé z NFS II (Mustang MkIII, Indigo a GT90). Ale na interiéry už nezbylo? Pohled zpoza volantu tu citelně chybí, takže k dispozici je pouze chase a bumper cam. Ale ani tratě a jejich okolí nezaostává. To u budgetovek rozhodně nebylo pravidlem a tady pánové z Razorworks odvedli výbornou práci - včetně optimalizace, hra tenkrát běžela i na hodně fousatých sestavách.

Jízdní model je čistě arkádový, ale v tom nejlepším slova smyslu. Každé auto se chová trochu jinak, ale nikdy nepředvídatelně, takže osahat si ho je otázkou jednoho kola. S tím jde ruku v ruce i design tratí, nejsou to žádné zákeřné šílenosti, takže hraní je pohodové. A líbí se mi takový ten arcade feeling, kdy tratě vyloženě evokují klasické automatovky (např. jeden tunel jako by z Ridge Racera vypadl). Včetně blikajících naváděcích šipek v zatáčkách :-)

FR2 je prostě příjemná závodní hra, která nemá zapotřebí si hrát na něco, co není. Nejsou tu stovky aut, jen ty zásadnější modely z historie Fordu. Tratí je tak akorát a všechny jsou zpracované kvalitně. Herních modů je dost na to, aby hra pár hodin zabavila. A to mi v tomto případě ke štěstí úplně stačí. Jen škoda těch chybějících interiérů, to by člověk u propagační hry nečekal.

Pro: grafika, tratě, obsah, hratelnost ve stylu arcade závodů

Proti: chybějící interiér aut

+15

Santa Claus In Trouble

  • PC 70
Každý rok můj Štědrý den vypadá asi následovně:

1) Vstanu (nečekaně...)
2) Pro navození té správné atmosféry šoupnu do playlistu devadesátkové vánoční songy, počínaje Fun Factory, přes Blümchen a konče tou nejvánočnější... :-) (to už mě manželka vždycky chce naporcovat místo ryby).
3) No a pak je to hraní her s vánoční tématikou a tohle je pro mě ta nejklasičtější - a to i přes to, že k nám chodí ZÁSADNĚ Ježíšek.

Ale protože naší západní sousedé verzi s Ježíškem nevydali, musím si vystačit se Santou. Náplň hry je prostě jen chodit, hopsat, sbírat dárky a bonusy a vyhybat se pastím a příšerkám a hlavně nežuchnout do propasti mimo hrací plochu. To se lehce řekne, ale hůř udělá, protože obtížnost začne být záhy až nevánočně pekelná.

Jelikož náš hrdina v červeném poztrácel dárky, musí je zase všechny pěkně posbírat a to v deseti úrovních. Ovládání je jednoduché, Santa se jen pohybuje a skáče (a u toho pěkně heká), takže stačí klidně jen myš. Ze začátku je to jednoduché a není problém posbírat úplně vše - kromě dárků to jsou i různé bonusy. Ale postupem času značně přituhne, objední se potvůrky, kluzké povrchy, větší propasti, ohníčky... a dárky začínají být schované i na hodně špatně dostupných místech. A ještě je v každé úrovni časový limit. Takže to žádná brnkačka není a hra díky tomu vydrží déle, než pár desítek minut.

Otázka je, jestli hráč vydrží déle, než těch pár desítek minut. Zásadním problémem je totiž hudba. Ne, že by byla špatná, to vůbec ne. Ale ve hře jsou pouze 3 (nebo 4, už netuším) koledy, které mají dohromady tak 8 minut a jedou pooořád dokola. Jasně, jde to i vypnout, ale to je pak jak si dávat dárky u zhasnutého stromku. Takže je to spíš o trpělivosti uší, než vlastního hraní.

Ale kromě toho hra na nějakou dobu zabaví, na freewarovku měla ve své době super grafiku a kouká se na ní dobře i dnes. Malé plus může být i to, že je v češtině. Takže uvidíme se opět 24.12.

(Hmmm, proč ten komentář vlastně píšu v červenci...)
+13

Densha de Go! Shinkansen

  • PC 50
Jsem fanda do vlaků, do Japonska a do toho všeho ještě pracuji v japonské firmě. Ideální kombinace k tomu, abych byl na tuhle hru strašně hodný. Ale nebudu, protože to bych pak musel za trest sníst kilo sushi a na závěr 2 ryby fugu.

Začátek samozřejmě vypadá lákavě - pokud tedy překousnete, že je hra komplet v japonštině a až na pár položek v menu je veškeré nastavování metodou pokus - omyl. Kromě nezbytného tutorialu hra nabízí vlaky od nulté série až po Nozomi N700, takže 5 jednotek. Dále pak volnou jízdu po celé trati z Ósaky do Fukuoky (všech 19 stanic) a 30 scénářů s jízdním řádem a různými úseky. Poslední položkou v menu už je jen galerie fotek a videí a nebyli by to Japonci, aby tam nedali také fotky bento krabiček s jídlem.

Jak se to hraje? Ovládání je primitivní, na starosti je pouze "plyn" a brzda a není to žádný simulátor, ale totální arkáda. Jenže výsadou japonských vlaků je přesnost, o které by se ČD jen zdálo, takže náplní hry je dojíždět na vteřinu přesně a taky zastavovat na centimetr přesně. A to už žádná sranda není. Toto je v každé Densha De Go hře, ale na těch městských tratích se to dá poměrně jednoduše odhadovat, jak rychle jet a kdy začít brzdit, tady je to v těch třistakilometrových rychlostech o dost obtížnější. Jsou tu samozřejmě přítomny kontrolní body, které s tím pomůžou, ale obtížnost je opravdu na levelu japonského železničáře. A protože nic jiného náplní hry není, tak se chtě nechtě zanedlouho dostaví repetitivnost.

Grafika nevypadá zle, ale jen do doby, než se vlak rozjede. Viditelnost je totiž tak 200 metrů a objekty doskakují jak v dobách PS1. A upřímně, vypadá to fakt příšerně a k čemu je pak fajn pocit rychlosti, když hra nestíhá vykreslovat ani v tunelech. Takže nějaké kochání se tratí nepřipadá v úvahu. Stejný problém trápí jak PC, tak PS2 verzi, protože PC port je kopie 1:1. Po zvukové stránce hra neurazí ani nenadchne. Otravná je pouze JEDNA audiostopa během hry, která sice ze začátku zní příjemně, ale po půl hodině už je to na mlácení hlavou o zeď, protože se opakuje cca po dvou minutách. Určitě se to někde v nastavení dá vypnout, ale to dají asi jen ti, kteří tomu rozsypanému čaji rozumí.

Jak je asi jasné, hra je pouze pro totální nadšence a asi je to i jediná možnost, jak se s Shinkansenem na monitorech a TV projet. Potěší ještě drobnosti ve formě roztomilých postaviček, které si prozpěvují, když jedete dobře a mračí se, když jedete jak s hnojem. A občasné animace cestujících, kteří se chystají vystoupit, telefonují nebo hodí strašlivou tlamu, když zabrzdíte moc prudce. Ale hratelnosti to nic nepřidá. A v Japonsku se dokonce prodávala i edice s kopií řídícího pultu, ale takový magor, abych to sháněl, to nejsem ani já...

Pro: Asi jediná možnost ovládat Shinkansen

Proti: Mizerná vykreslovací vzdálenost, repetitivnost, obtížnost

+7

Beach Life

  • PC 80
Beach Life jsem hrál poprvé před pár lety, protože tycoonovek vyšlo po začátku tisíciletí tolik, že bylo snad nemožné je všechny vyzkoušet. Ale tahle mi hodně utkvěla v paměti a to jak pozitivně, tak negativně.

Scénář je klasický, dostanete ostrov a nějaký cíl, který musíte splnit. Ze začátku je to jednoduché, stačí mít na ostrově třeba určitý počet lidí v jednu chvíli a po splnění se otevře další ostrov. Tady je první vada na kráse - ostrovy jsou strašně malé, takže toho moc postavit nejde. Navíc některé budovy (třeba bazén s tobogány) zaberou opravdu hodně místa, takže je nutné hodně přemýšlet, kde co postavit. Další budovy se totiž odemykají v průběhu scénáře a snadno může dojít k tomu, že je prostě není kam dát. Takže ano, člověk musí dost plánovat, ale když není jisté, co všechno se odemkne... ale musím dodat, že všechny budovy vypadají parádně. Škoda, že jich není zrovna závratný počet.

Návyky virtuálních party ožralů se radikálně změní s příchodem tmy. Zavřou se půjčovny na pláži nebo stánky a otevřou se kluby, bary a osazenstvo se zruší tak, že od čtyř ráno do nějakých devíti na ostrově není ani noha, protože všichni vyspávají opici. Což je tak akorát na to, poslat do ulic uklízecí čety. A tím pádem ani jedna budova negeneruje zisk, takže pokud se v tuhle dobu dostanete s kontem výrazně do mínusu, pápá lálá. Takhle taktizovací nutnost mě sice ze začátku otravovala, ale pak jsem jí přišel na chuť a změnil styl hry. Peněz totiž nikdy není moc nazbyt a spíš rychleji ubývají než přibývají. Obtížnost je v pozdější fázi docela zabijácká a dodnes jsem hru nedohrál.

S denní dobou se změní i hudba na pozadí. Přes den pohodový chillout a v noci např. ikonická The Man With The Red Face od Laurenta Garniera. Soundtrack je hodně povedený a výborně se ke hře hodí. Takže na hru se nejen příjemně kouká, ale i se dobře poslouchá.

Beach Life není sama o sobě nijak převratná hra, používá standardní mechaniky, malým oživením je to rozdělení na den a noc, kdy denní aktivity v noci nevydělávají a naopak, takže jde o to je mít ve vyváženém poměru. Takže dovolenkoví fandové si můžou přidat pár bodů navíc, pro ostatní je to jen další tycoonovka. Ale vážně škoda těch malých ostrovů, protože člověk se pak v tom sandboxu moc nevyřádí...

Pro: Grafika, hudba

Proti: Obtížnost, nepříliš mnoho budov, malé ostrovy

+11

RTL Skispringen 2002

  • PC 20
Německé budgetové hry jsou jako německé seriály - je jich strašně moc a stojí za... RTL Skispringen 2002 je toho typickým příkladem. Ale doufal jsem v něco jiného - jednak jsem fanoušek skoků na lyžích a taky jsem čekal, že když se hra zaštítí Martinem Schmittem, tak to bude mít trochu úroveň. Nemohl jsem se mýlit víc.

Hra přitom nabízí poměrně dost obsahu. 20 můstků, včetně dvou leteckých, kariérní mód včetně rpg prvků, různé skokanské vybavení, možnost si mazat lyže, grafika jakž takž... to vypadá nadějně ne? No vypadá, ale jen do doby, než to začnete hrát.

Přivítal mě jednak jeden z nejpříšernějších komentářů všech dob (týpci neumí ani pořádně vyslovit jméno lokace) a dle očekávání zcela vymyšlení skokani. Sice je tu možnost je manuálně přejmenovat, ale to je tak na 2 hodiny, nějaký import se tu samozřejmě nekoná. No nic, komentář se dá vypnout a ty jména nějak přežijeme. Hurá na můstek. Odraz a jedeme dolů. Skokan drží jak přibitý, sem tam se lehce nakloní, ale myškou to srovnáme. Blíží se odraz, levé tlačítko do pohotovosti (hra krásně oldskoolově ukazuje třítlačítkovou myš :-) ), odraz... a skokan nám asi ztuhl strachy, protože je v letu jak prkno. Lyže jdou roztáhnout do V jen tak aby se neřeklo a betonový panák se blíží k doskoku. Opět levé tlačítko myši a v závislosti na včasném stisknutí skokan buď dopadne na obě (napnuté!) nohy, předvede telemark (mááálokdy) nebo dopadne na obě, poodjede pár metrů a jakoby mimoděk prohne pravou nohu, že to aspoň zkusil. A při dojedu párkrát zavrtí zadkem, jakože brzdí. Jéééžiš...

Animace jsou... no vlastně skoro nejsou. Neříkám, že by skokan měl realisticky vlát ve větru, to opravdu ne, ale tady měl animátor asi po většinu času dovolenou. Není to ani k smíchu. A protože je to hlavní náplň hry, tak to spolehlivě otráví. Takže odehrání šampionátu je jen pro silné povahy a nedejbože několik sezon, abyste si namakali statistiky (a po dvou dnech grindování doletěli o 2 metry dál). To už vydrží asi jen ti s vážnou oční vadou (nebo já).

Tahle hra je prostě špatná. Potenciál by byl, ten obsah tam prostě je, ale zpracování je natolik děsné, že mě hra prostě nebavila. Dal jsem jí několik šancí, ale zábava se nedostavila. Na dobrou skokanskou hru jsem si musel ještě pár let počkat.

Jo a od té doby jsem Schmitta neměl rád!

Pro: Docela dobře zpracované můstky, hra jde odinstalovat

Proti: Vše ostatní

+12

Microsoft Train Simulator

  • PC 80
Pro někoho nuda jak v Brně a pro někoho tisíce hodin strávených za virtuálním řídícím pultem. Jak je asi zřejmé, já se řadím do té druhé skupiny. Nene, nejkrásnější pohled na svět není ze sedla koně, ale z kabiny lokomotivy.

Zkusím se pro začátek přenést zpátky do roku 2001, než se dostaneme k tvrdé realitě spatřené později. Microsoft byl neochvějným králem všemožných simulací (hlavně díky nedostatku konkurence) a tato vlaková nebyla výjimkou. A to se potkalo s mojí odmalička pěstovanou láskou k vlakům, takže na hru jsem šetřil půl roku. A několik prvních týdnů jsem byl nadšený. 6 tratí, parní, dieselové i elektrické lokomotivy a jednotky, Různé herní scénáře, jakákoliv denní a noční doba, počasí, volná jízda, možnost vytvářet si vlastní scénáře... dokázal jsem u hry strávit mnoho hodin v kuse a čas letěl jak splašený. Prostě v tu chvíli splněný dětský sen.

Postupem času nadšení ale začalo ochabovat, protože jsem si začal všímat věcí, které se zrovna úplně nepovedly. Jako první mě naštvala "NPC" jednotka na japonské trati Tokyo - Hakone, se kterou bych se zrovna fakt chtěl projet, ale kdepak, je to prostě jen model. Na té stejné trati naprosto nereálná nástupiště, kam se nevešla ani půlka vlaku. Do toho u scénářů bylo často nemožné dodržet jízdní řád, protože jízdní vlastnosti vlaků byly poměrně realistické a tím pádem se opravdu nerozjely nebo nezabrzdily na pár metrech. Některé scénáře pak např. špatně detekovaly projetí výhybky a návěstidlo se na cestě zpět prostě nepřehodilo, takže konec. Zvláště u posunovacích scénářů to bylo peklo. Na druhou stranu, bylo možné si v editoru vytvořit scénář vlastní (i když to nebyla žádná sranda).

Zvuky lokomotiv byly naopak perfektní. Taková GP-38 na volnoběh dokázala rozvibrovat celou místnost. Parní lokomotivy krásně odfukovaly, elektrické zněly v rámci možností dobře. Hůř už na tom byly zvuky okolí, zvuk jedoucího vlaku mi prostě nezněl realisticky ani omylem. Podobně to bylo s grafickým ztvárněním. Modely vypadaly skvěle, ale trať a její okolí už na tom bylo o dost hůř. Ale to vzhledem k hardwarové náročnosti byla nutnost. Ale když si člověk vezme, jak následně vypadaly samostatně vycházející addony...

A ty jsou tím důvodem, proč bych nejraději hře střelil 100%, ale neudělám to, protože ta základní hra na to prostě nemá. Ovšem položila základ k nejdokonalejší vlakové simulaci, kterou dodnes nepřekonal ani novodobý Train Simulator a Train Sim World taky ne. Addonů vyšlo nespočet, hodně dobré byly ty od německých Bluesky Interactive, ale žádný se ani nepřiblížil tomu, co dokázala česká komunita. Od dokonalého převedení téměř poloviny českých (a slovenských) tratí do hry tak reálně, že byste z toho mohli skládat zkoušky, přes stovky modelů lokomotiv, vagonů a jednotek, takže se můžete projet prakticky vším, co u nás za posledních 50 let jezdilo. A vše se chová, tak jako v reálu. Takže pro fandy téměř nekonečná hratelnost. Přiložené editory byly pro šikovné lidi opravdu mocné zbraně.

Původní hra sice zestárla a hraní v její původní podobě už je dnes jen pro otrlé, ale tady nastupuje Open Rails, který ruší veškerá omezení původního enginu a dovoluje si hru nastavit do slušně koukatelné podoby. Takže duch Train SImulatoru tady s námi bude ještě hodně dlouho. A ještě, že tak.
+12

Grand Theft Auto III

  • PC 100
První "Gétéáčko" bylo zábavné, ale rozhodně ne dokonalé. Na vyblbnutí super, ale mise se mi zrovna moc dobře nehrály. Druhý díl mi stylizací nesedl a kromě dema jsem ho nehrál. Ale třetí díl mě na pěkných pár týdnů zarazil do židle tak, že mě málem odnaučil spát. A nadosmrti mě naučil milovat sandboxy.

Od prvních preview jsem hltal každou informaci a už si představoval, jak se proháním po Liberty City. Sice jsem si musel ještě nějaký ten měsíc počkat, ale nakonec přišel ten den a hra se rozvalila na disku v celé kráse. Poslední obava ohledně neoptimalizace a problémů s během i na hodně našlapaných strojích se chvíli po spuštění rozplynula - asi jsem měl štěstí a mohl si užít hru v krásných 1280x1024 a detaily na plno. Ovšem nesmělo začít pršet :-)

První dojmy byly prostě wow. Město si žilo vlastním životem, já se po něm jen tak projížděl, procházel, jezdil metrem a užíval si tu atmosféru. Náhodně jsem objevoval skoky (jen u toho v přístavu jsem strávil dobré dvě hodiny), zkoumal každý detail a také přišel na to, že Claude jaksi neumí plavat. Teprve pak jsem se pustil do prvních misí od Luigiho, které by se v dnešní době daly nazvat tutoriálem, ale jako úvod do hry fungovaly dobře. V Liberty city je to hlavně o italské mafii, později na Staunton Islandu už se to rozšíří na Yakuzu, Yardies a další. Všechny postavy (až na mlčícího Clauda) mají své charisma a jsou výborně nadabované. Kapitola sama pro sebe jsou Kolumbijci, jejichž hlášky typu "You want a chainsaw gringo?" mě vždycky dostanou. Misí pro každou frakci je hodně, jsou různorodé a hlavně zábavné. Najde se i pár těch lehce frustrujících (ty časově omezené), ale stačí pozměnit taktiku a vždy jdou v pohodě dokončit. Poslední ostrov Shoreside Vale už mi tolik k srdci nepřirostl, tedy kromě letiště, kde jsem se vyřádil nejvíc a naučil se nenávidět Dodo - ne, nikdy jsem se s ním létat nenaučil a můj rekord ve vzduchu činí asi 4 vteřiny.

Nedílnou součástí byly radiové stanice. Poslouchat se dají všechny, u mě se nejvíc točily MSX (v podstatě půlhodinka z CD Moving Shadow 01.1), K-Jah (s dokonale zhuleným moderátorem), Rise FM a samozřejmě Chatterbox, kde Rockstaři pustili stavidla svého humoru na maximum. Možnost přidání vlastních skladeb jsem ani nevyužil, hudba je vybraná skvěle. Stejně tak zvuky a ambientní ruchy jsou fajn.

Grafika měla své mouchy a úplně nejkrásnější nebyla a "slavný" bug s mizením aut mě dokonale vytáčel. Ale hře to odpustím, protože kromě příbehu nabízela takových možností, jak se vyblbnout - mise s taxíkem, sanitkou nebo hasičským autem, skoky po městě, adrenalinové mise, závody, sbírání skrytých balíčků, dovoz aut na šrotiště... nebo se prostě jen tak toulat městem. Je toho hodně a na 100% hru nemám dohranou. Možná bych našel jednu malou vadu na kráse, vůbec není třeba sledovat stav konta. Stačí pár misí a peněz je tolik, že pokud nejdete rabovat do Ammunation, tak nouzi mít nebudete. Ale zase na druhou stranu díky tomu hra odsýpá.

GTA III u mě způsobilo malou revoluci, ten skok do 3D se povedl se vším všudy a kam až to série (zatím) dotáhla, to víme všichni. Hru si každých pár let zopakuji a pořád se u toho cítím stejně, jako skoro před dvaceti lety. A tak to má u správné klasiky být.

P.S. Dodnes nechápu, jak to tenkrát všichni srovnávali s českou Mafií...

Pro: množství obsahu, postavy, rádia, zábavné a různorodé mise, atmosféra

Proti: slabiny Renderware enginu, není třeba se starat o peníze

+28

Sydney 2000

  • PC 40
Protože jsem tenkrát kromě stařičkých her od Accolade jinou "olympiádu" na pc nezaregistroval, tak jsem doufal, že Sydney 2000 mě za klávesnicí udrží delší dobu. Ale neudrželo, ani přes oficiální licenci (samozřejmě jen na sportoviště), protože klávesnice by moje hraní dlouho nepřežila. Jojo, button mashing se vrátil v plný parádě...

Předně hra vůbec nevyužívá myš, takže v menu se procházíme pěkně po konzolisticku. Disciplín je ve hře k dispozici 12 a každá je naštěstí jiná, není to třeba běh na 100m a pak běh na 200m. To ještě neznamená, že se všechny dají normálně hrát. Masochisti si můžou ještě dát celou olympiádu ve všem, pokud si tedy nerozsekají klávesnici při tréninku, který je příšerná osina v pr... a dokud si nenagrindujete statistiky, ani se na tu olympiádu nedostanete.

K jednotlivým disciplínám:
100m sprint - v hlavní roli pravá a levá šipka, stupeň ničení klávesnice (snk) 5/10 (za 10-11 vteřin je po všem)

110m překážek - ve vedlejší roli nastupuje enter při přeskoku. Pokud se do něj tedy v zápalu běhu trefíte, snk 6/10

Oštěp - jednoznačně nejzábavnější. Stačí se rozeběhnout a pak trefit úhel. V jednoduchosti je síla. Snk 4/10

Kladivo - jednoznačně nejnezábavnější. Trefit výseč je po mydlení šipek spíš dílo náhody. Snk 1/10 (páč to nikdo hrát nebude)

Trojskok - největším problémem je rozběh a trefit odraz. Nikdy jsem nepřišel na to, kdy se hra rozhodne, že by k tomu mohlo dojít. Nejčastěji se hra rozhodovala hezky až za odrazovým prknem. A pokud ne, pak už jen stačí trefit ideální úhel odrazu. Snk 6/10

Skok do výšky - asi druhá nejhratelnější disciplína, možná díky tomu, že mi relativně šla. Opět destrukce šipek při rozběhu, odraz a pak jen trefit včasné skrčení nohou. Snk 6/10

Skeet - taky dobře hratelný kus, jen je to míření pomocí klávesnice prostě divný. Ale jedna příjemná změna, tady má klávesnice čas pro oddech a regeneraci. Snk 0/10

Vzpírání - Tady oddech klávesnici pro změnu končí a přichází galeje. Síla se opět buduje zběsilým mydlením do kláves a kromě toho, že to není ani trochu zábavný, tak z toho taky za chvíli docela bolí ruce. Snk 10/10

100m plavání - ještě větší posilovna pro ruce a šipky na klávesnici mávají bílou vlajkou. Ale po grafické stránce nejhezčí zpracování. Snk 11/10

Skok z věže - napřed si navolíte skok a pak ho musíte provést. Nepovedlo se mi to snad ani jednou, protože během skoku se musí mačkat šipky ve správném pořadí. Otrava. Snk 1/10

Dráhová cyklistika - tuhle disciplínu nechápu ani v reálu, takže mě taky nebavila. Ani neznám pravidla. No co, nemusí mě bavit všechno, že? Snk N/A

Kajak - meeeeeeeh... tohle jsem zkusil jen jednou. Ovládání příšerné, sice stačí jen udávat směr, ale trefit se do těch branek je jak zkoušet navléknout nit do jehly po deseti pivech. Snk N/A

V čem hra rozhodně vyčnívá jsou animace sportovců, tady se motion capturing hodně povedl. Co se už tolik nepovedlo je jejich ztvárnění. Hranatí jsou tak, že by se s nimi dal hrát tetris. A samozřejmě jsou generičtí a matrikář se jim pomstil tak, že se můžou jmenovat jen třemi písmeny. Ale jinak grafika nevypadala zle, stadiony a sportoviště byly docela pěkné (až na diváky samozřejmě, ale ti byli hnusní tenkrát v každé hře). Zvuky neurazí, ani nenadchnou, komentář je po chvilce otravný, jelikož není zrovna obsáhlý.

Sydney 2000 prostě trpí syndromem přívěskových her k velkým sportovním akcím. Žádná velká kvalita a každej dolar navíc dobrej ne? Ale přesto existuje výjimka, která vyšla o 12 let později a hraje se zatraceně lépe.

Pro: oštěp, skok do výšky, skeet, animace sportovců, občas grafika

Proti: všechny ostatní disciplíny, button mashing, velká spotřeba klávesnic

+10

Need for Speed: Porsche 2000

  • PC 90
Pár dnů poté, co vyšlo NFS Porsche (a poté co jsem si zjistil, který z kamarádů hru sehnal, ehm...) mě chytil strašlivý imaginární moribundus, který mě donutil na 2 týdny opustit milovanou školu, ale zároveň mi nezabraňoval prosedět celé dny u pc a pilovat historii značky Porsche. Jojo, tolik jsem se na hru těšil, že jsem si drobně zapodváděl.

Jako první jsem se pustil do kariérního módu Evolution. Od nádherné 356 po první 911 to bylo jednoduché, soupeři dělali jen křoví a já jim naděloval i půl minuty. Jenže pak došlo na 914 a nastal první šok. Dyť ten krám hnusnej hranatej vůbec nejede! Jakto že mi všichni ufrnknou hned na startu? Proč jde to auto do smyku jednodušeji, než rallye speciály na sněhu (ale to je bohužel výsada všech aut)? Mno nic, budeme muset těžce vydělaný penízky utratit do vylepšení - to je hodně detailní a má opravdu vliv, velký palec nahoru.

Hra přitom odměnami za vyhrané závody poměrně šetří. Už v první kategorii se stalo že i když jsem vše vyhrál úplně v klidu a za opravy neutratil prakticky nic, nemohl jsem si dovolit to nejlepší auto, co bylo k dispozici - a nezbytné pro další závody. Ale to nepovažuju za negativum. Nutí to hráče jet čistě a ne od svodidla ke zdi, jako bylo zvykem u předchozích dílů. Auto se dokáže ničit velice ochotně a opravy nepatří k nejlevnějším. A když je nejhůř, nezbyde nic jiného, než prodat některé ze starších aut. Tady se mi líbil příjemný detail, že auta postupem času získávají na hodnotě a některá velice výrazně. Samozřejmě je možné si koupit i ojetinu, ale ve většině případů se to úplně nevyplatí, protože co ušetříte na koupi, to vrazíte do oprav - jako v reálu :-)

Postupem v kariéře se odemykají i další tratě. Líbí se mi pomyslný návrat k prvnímu dílu, kdy se opět jezdí z bodu A do bodu B, okruhy jsou pouze v imaginárním Monte Carlu. Takže v momentě, když už znáte Pyreneje, Normandii a Azurové pobřeží nazpaměť, vytasí hra první část toho nejlepšího - Korsika a Schwarzwald patří rozhodně k těm krásnějším tratím ve hře a nejsou tu už jen zkratky, ale rovnou i alternativní trasy, takže ji nikdy nemusíte jet stejně. Zone Industrielle je zase pěkně záludná a rozsekal jsem tam historicky nejvíc aut.
A poslední část kariéry předvede to nejkrásnější a to jsou Alpy, Autobahn a Auvergne, kde se sice na trať krásně kouká, ale díky uzounkým uličkám v městečku je to o snaze nepřijet do cíle na hadry.

A pak je ti ještě dráha testovacího jezdce, kdy se plní úkoly jak na tratích, tak na testovacím okruhu a za některé z nich bych autory pověsil za vejce do průvanu. Namátkou neblaze proslulý úkol se se dvěma 180° otočkami mezi kužely a ještě na čas. Hra mi totiž nejméně milionkrát tu otočku neuznala a klávesnice už se div neloučila s ostatními periferiemi s vidinou odchodu do křemíkového nebe. Proto jsem tuto část hry tenkrát opustil a s vypětím všech sil dohrál teprve před pár lety. Další náplň už je jen quick race a knockout. Ale potěší krásně zpracovaná encyklopedie všech aut, které jsou ve hře. Tohle EA vždycky šlo.

Hratelnost musela být pro hodně lidí pěkná facka. Auta se chovala na svou dobu realisticky a nebyla přilepená k silnici. Brzda přestala býti sprostým slovem, bez ní to tu prostě nejde. Jenže nic není dokonalé, takže brzda má jedno velké úskalí - stačí lehký ťuk a auto jde okamžitě do smyku, který se jednak prakticky nedá uřídit a končí nárazem a pak ten smyk je dlouhý několik kilometrů. Tady se to s pokusem o realismus trochu přehnalo, protože v 80km/h tohle prostě žádné auto neudělá, pokud není na ledu. Tohoto efektu se naštěstí dá částečně zbavit vhodnou úpravou auta, ale u nejstarších aut to ještě nejde, takže tam se plave po silnici vesele.

Po grafické stránce tenkrát hře nešlo skoro nic vytknout (ale dnes už by se dalo), vypadala parádně. Jak tratě, tak auta - tedy auta zvenčí. Bohužel palubní desky jsou opět rozmazané humusy stejně jako v předchozích dílech. Divím se, že tohle si chlapci ze Stuttgartu lépe nepohlídali, tehdejší PC by to určitě utáhly. Stejně tak nic moc působily děsivě rozmazané textury pozadí trati. A ještě jedna věc mě zarazila, některé objekty ve hře jsou proporčně obrovské oproti okolí, hlavně domy.

Jak jsem velebil soundtrack u předchozích dílů, tak tady budu velebit ještě víc. Závodní část je ještě našlapanější (a lze si vybrat, které skladby mají hrát a které ne), v menu je to jedna pohodovka vedle druhé a konkrétně skladbu Warm Storage, které se náhodně spustí po vyhraném závodě, doslova zbožňuju (jen škoda, že není delší). Bohužel to byla poslední hra ze série NFS, která měla soundtrack "na míru". Zvuky aut jsou standardně kvalitní, tady si není na co stěžovat.

I přes moje brblání výše považuju NFS Porsche za jeden z nejlepších dílů série. Strávil jsem s hrou moře času a je to další z těch, ke které se pravidelně vracím. Hej, EA! Remaster?

Pro: Soundtrack, množství vozů, encyklopedie, detailní vylepšování aut, krásné tratě

Proti: Některé úkoly ve Factory driver, opět humus palubky, neuříditelné smyky, divně přerostlé objekty

+20

CueClub

  • PC 80
Kdysi dávno, když byly počítače pomalejší, tráva zelenější a kulečníkové hry neměly guidelines, takže se nehrály tak jednoduše... kde se vzal, tu se vzal, CueClub. A já u něj strávil desítky hodin. Proč? Protože byl jiný.

Skoro to až svádí k tvrzení, že hra měla být původně online. Na začátku si vytvoříte svůj profil, který jde detailností až do vod seznamek :-) Stejně tak bohaté jsou možnosti nastavení. Od podstatných věcí (obtížnost, počet her v jednotlivých zápasech, odrazivost mantinelů, nastavení pravidel), přes ty méně podstatné (výběr tága nebo koulí - postupně si odemykáte, vzhled stolu) až k těm úplně nepodstatným - problikávání světel a laserů nebo hustota kouře nad stolem - také jsem tehdy (samozřejmě, když byli rodiče v luftě) k dotvoření dokonalé atmosféry u hraní pálil jednu od druhé :-))) Já bejval hrozný prase...ale to jsou ty prkotinky, které hru v mých očích vylepšují a navozují dojem, že opravdu hrajete v nějakém kulečníkovém doupěti.

Můžeme si zahrát klasický 8-ball v EU nebo US variantě, 9-ball, Snooker (včetně varianty s menším počtem červených koulí), zábavný Killer, kdy nepotopení koule znamená ztrátu "života" a Speed Ball, kde je úkolem stůl vyčistit co nejrychleji. A poslední blbůstkou je prohánění koulí po stole (sakra, to zní divně) s bílou koulí v ruce.

Kromě turnajů v jednotlivých klubech se v menu ještě objevuje položka Virtual Chat Rooms a to jsem už tehdy považoval za geniální nápad. Hra totiž simuluje online prostředí, kdy si vlezete do místnosti, kde spolu "komunikují" vaši virtuální soupeři a stejně tak se s nimi můžete "bavit" i vy. Můžete je pozdravit, urazit, bavit se jen tak nebo je vyzvat ke hře. Ze začátku se dostanete jen do jedné, ale postupem času, v závislosti na úspěšnosti se místností otevře více. Funguje to stejně jako u turnajů.

Už bych se konečně mohl dostat k tomu, jak se to hraje. No jako kulečník :-) Stůl je vidět celý z vrchního pohledu, fyzika je velmi slušná, koule se odrážejí tak, jak by se odrážely v reálu. Lze samozřejmě nastavit sílu šťouchu, rotaci nebo nakřídovat tágo (spíš pro efekt). Díky absenci nápovědy, kam se koule odrazí, je hraní docela výzva a rozhodně to chce dost tréninku na výhru v prvním turnaji. Jediná vada (ale pro mě dost otravná) je, že po každém šťouchu se jeho nastavení resetuje a vy tak musíte nastavovat vše znovu. jasně, každá koule se hraje jinak, ale minimálně síla by zpět na default skákat nemusela. Zdržuje to.

Každopádně výborná kulečníková hra, ke které se rád vracím. Abych po půl hodině hraní zjistil, jaký jsem dřevo a jak jsem to celé zapomněl hrát :-)

Pro: Celková prezentace, detaily, virtuální chaty

Proti: reset nastavení šťouchu

+7

Unreal Tournament

  • PC 95
Zvláštní... já se považuju za herního asociála, preferuju prakticky výhradně singly ale multiplayerové hře dám skoro maximální hodnocení? Když právě ona mě k té asocialitě převedla? Nezbláznil jsem se, opravdu to tak je. Tady je malá sonda singleplayerového hráče do cizího prostředí...

Do singlu jsem se ponořil právě díky tomu, že mě nebavila nutnost se naučit každý pixel prostředí nazpaměť a trénovat stovky hodin jen proto, abych si rovnocenně zahrál (což je nutnost u většiny MP her). Naštěstí UT nabízí tunu zábavy i s boty, které si přizpůsobím momentální náladě. Chci peklo? Nastavím je na max. Chci si připadat jako king? Dám jim inteligenci napařovací žehličky. A pak mi nic nebrání v tom si užívat perfektně navržené arény, skvělé zbraně (minigun je moje láááska), ještě lepší ozvučení a naprosto DOKONALÝ soundtrack. A můžu si hrát jak chci a ne tak, jak musím, protože jinak by se moje životnost v aréně počítala sotva na vteřiny.

Singl kampaň naštěstí vydrží docela dlouho a zahrnuje všechny herní módy. Jasně, v těch kooperativních byste boty nejradši picli a odběhali to celé sami, ale aspoň to není tak jednoduché. Takže já hodně oceňuju, že vývojáři na nás asociály mysleli a dali mi možnost si hru užít. A ne jen lítat sem a tam bez možnosti si vychutnat prostředí, jen aby mě nikdo netrefil. Hmmm, já fakt asi stárnu.

Je asi jasné, že tenhle žánr není úplně pro mě. Když už se někde pustím do multiplayeru, tak jedině tak, kde vím, že mám nějakou šanci. A to FPS hry rozhodně nejsou. Ale UT mi umožňuje zažít pocit neporazitelnosti kdy se mi zamane. Samozřejmě jsem i v dalších letech pár podobných her zkusil (včetně UT2003 a 2004), ale vždy se pokorně vrátil zpět. Jednak takový pocit z hraní už mi nikdy žádná jiná multiplayerovka nenabídla a vývojáři pak všude začali cpát vozidla, což jsem vždycky považoval za nejblbější nápad v historii blbejch nápadů. To já radši jednoduše a hezky postaru :-)

Pro: level design, zvuky, zbraně, soundtrack, single kampaň

+22

Mobil 1 British Rally Championship

  • PC 85
Nikdy jsem nebyl vyložený fanda rallye her, ale když to má minimálně 2 kola a jede se to na povrchu (nebo nad ním), tak to musím aspoň vyzkoušet. A RC2000 (použiju zkratku nebo se jen tím názvem upíšu xmrti) patří k těm zatraceně obtížným, takže to čas od času zkouším a zkouším a...

Ano, obtížnost RC2000 je opravdu pekelná a to píšu jako člověk, který má odehrány desítky závodních her, takže si troufám říct, že to trochu umím. Ale tady jsem schopen si vylámat zuby i dnes. Nemůže za to ovládání, protože to je nastavené velmi dobře - i na klávesnici. Přehnaná realističnost? Taky ne, auto se dokáže otočit na pětníku (když víte jak), i když hra rozhodně není arkáda a co se týče nastavení auta, je to pak na ovládání poznat. Tak čím to tedy je? Budu hovořit jen za sebe - ale zajímalo by mě, kdo by nastavené časy soupeřů zajel v reálu. Navíc mezičasy jsou nastavené dost zvláštně. Pokud je delší rovný úsek, dokážu nahnat klidně 20 vteřin. Ale běda, jak následuje techničtější úsek, tam se to zase dá celé ztratit, i když jedu jak polobůh.

A ještě jedna věc, která mě (jako mírného cholerika, ehm...) dokáže nastartovat. I sebemenší bobeček na okraji cesty při neopatrném najetí způsobí, že jste na střeše rychleji než blesk. Zvlášť po dvaceti kilometrech to potěší. To pak autory proklínám až do desátýho kolena.

Ale i přesto se ke hře pořád vracím a pořád to zkouším. Může za to na tehdejší dobu skvělá grafika, která ale ani dnes nevypadá vůbec zle. Mně osobně se hrozně líbí, protože žádný podobný styl jsem v jiné hře neviděl. Erzety jsou stejně jako v předchozích titulech od Magnetic Fields nechutně dlouhé, ale promakané a i když není zrovna čas se jimi kochat, tak prostředí prostě vypadá skvěle. Tady potůček, odbočka do lesa, klády okolo trati (a na ní), hustý les, stráně... design tratí je na jedničku a věřím, že takhle to ve Walesu opravdu může vypadat. I ty nechutný mlhy a temný noci. Aut je tentokrát dostatek, potěší opět český zástupce, tentokrát ve formě Oktávky. A s jejich nastavením se můžete pěkně vyřádit.

RC2000 dokáže u monitoru udržet hodně dlouho. Nejen díky délce tratí, ale i jejich množství. Než všechno vyhrajete, bude to chvíli trvat. Alespoň mně určitě, ale jednou to určitě dotáhnu do konce a budu si moci odškrtnout, že jsem hru pokořil.

Pro: grafika, ovládání, nastavení auta je znát, design prostředí

Proti: obtížnost, frustrace, občas totálně nerealistická fyzika

+11

FreeSpace 2

  • PC 100
Když jsem ke svým 18. narozeninám dostal svůj první vlastní (a na tehdejší poměry dost nadupaný, díky milí rodiče!) PC, tak jsem se třepal na vyzkoušení dema Freespace 2, protože obrázky a recenze z herních časopisů jsem uměl nazpaměť. Nainstaloval jsem demo a bum. Už tenkrát jsem poznal nejlepší nesandboxový vesmírný simulátor všech dob - a pro mě osobně dodnes nepřekonaný.

Příběh se odehrává 32 let po skončení prvního dílu a po likvidaci Lucifera. Jenže Shivané si to nenechali líbit a vrací se s ještě větší razancí než dříve. A protože mají dost převahu, tak kampaň není o heroické likvidaci lodě za lodí, ale spíše snahou o přežití a díky tomu mě příběh hrozně chytl. Je výborně podaný a rozhodně není jen oslím můstkem mezi jednotlivými misemi. Je navíc výborně odvyprávěný a přesně chápete, proč je obsahem mise právě to a to.

Mise samotné jsou taky výborně navržené. Kromě tréninkových, kdy se naučíte vše potřebné je to klasicky o likvidaci všeho, co nepatří k vám, eskortách transportů, zkoumání mlhovin, testování nových zbraní nebo špionáži. A často se stane, že z na pohled jednoduché mise se stane zatraceně složitá, protože "jé, co tady dělá ten shivanský destroyer?" Atmosféru všech misí skvěle doplňuje jednak hudba a pak hlavně ukecanost všech okolo. Velení reaguje na situaci na bojišti a vydává nové rozkazy, piloti čile debatují, nadávají na rozkazy, varují vás před nebezpečím, pochválí vás, když sestřelujete nepřátele jak mouchy... Máte pak pocit, že v té lodi doopravdy sedíte. A nejlepší na tom je, že svojí formaci můžete vydávat rozkazy, co mají dělat a oni to pak skutečně dělají. Potřebujete znehybnit nepřátelskou loď? Yes sir! Objevili se noví nepřátelé, na které nemáte čas? Yes sir, we'll take 'em down. Paráda.

V době vydání grafika vypadala fantasticky. Dnes už je to samozřejmě horší, ale i tak rozhodně neurazí. Vesmír je koukatelný, modely lodí vypadají výborně (šestikilometrový Colossus nebo ještě větší Sathanas opravdu budí respekt) a pokud se zrovna odehrává větší bitva v mlhovině a laserové paprsky létají všude okolo, tak je to na bryndáček :-) A to nemluvím o modifikaci FS2Open, díky které lze grafiku posunout o nějakých 15 let napřed a pak už ani ten bryndák nestačí.

Hudbu už jsem nakousl, ale ostatní ozvučení taky stojí za zmínku. Všechny ty lasery, rakety, výbuchy a prolétávající lodě zní prostě dobře. Veškeré briefingy jsou namluvené (a velice dobře) a konverzace pilotů jsou uvěřitelné. Tady není co vytknout.

Má FS2 vůbec nějakou vadu? Pro mě asi ne, tohle je prostě srdcovka a jedna z mála her, kterou si pravidelně dávám znovu a znovu, i když ji znám prakticky nazpaměť. Jen mě mrzí, že základní hra není ještě delší. Ale to můžou vynahradit další kampaně vytvořené buď v editoru nebo díky již zmiňovanému FS2 Open.

Pro: Atmosféra, mise, hudba, megalomanské bitvy, design lodí, editor misí, nová grafika a kampaně díky FS2 Open

Proti: Hra uteče moc rychle, není Freespace 3

+18

Redline Racer

  • PC 40
Hra by se spíš měla jmenovat Redline Faller, protože tolik pádů jako tady jinde nezažijete. Je to vlastně skvělej simulátor trpělivosti... a to je tak jediné, co simuluje.

Je to totiž totální arkáda, ale jedna z těch méně zábavných. Herní možnosti jsou poměrně omezené. Arcade, time trial a hra po síti. Už to napovídá, že si s tím Criterioni moc práce nedali. Na začátku máte k dispozici 3 motorky a 3 tratě, které je nutné dojet na medium obtížnost, jinak se další neodemknou. Na nejlehčí obtížnost se dají soupeři předjet i o kolo. Na medium už ovšem bez motorky s nejvyšší top speed nemáte absolutně žádnou šanci. Na první trati to ještě jde, ale dál už je to jen horší. Motorky mají mimochodem i turbo, které se nabíjí při průjezdu checkpointy. Škoda, že kromě 2-3 tratí se jeho použití rovná dalšímu hyááááá - zvuk co vydá jezdec při pádu.

Hned u druhé tratě Sea Fall Bay jsem nadával tak, že i dlaždiči by se červenali. A proč? Malinký kontakt se soupeřem = pád. Projedete půl metru od zábrany = pád. Prudce zatočíte = pád. Navíc trať je na pláži, takže je hrbolatá jak obličej šestnáctiletého puberťáka a příležitost k držkopádu je na každých pěti metrech. Osobně jsem tuhle trať dojel asi na 30. pokus a to neustálé hyáááááá mi zní v hlavě ještě teď. Fuj. Po primitivní první trati docela šok.

Další tři odemčené tratě už jsou pro masochisty (hlavně ta na sněhu) a následují poslední dvě: opět silniční (ve stylu té první), takže balzám na nervy a dojetí na první pokus. A pak jakože závodní okruh a ten už jsem nedojel a následoval ragequit. Takže k posledním tajným tratím a motorkám (prý odjetí všeho na hard a pozpátku) jsem se nedostal a asi ani nedostanu.

Grafika - silniční tratě v poušti vypadají dobře. Plážové celkem taky (ale tam vás doběla vytočí ta nehratelnost), zbytek nic moc a třeba ten závodní okruh je vyloženě hnus. Motorky jsou hranaté, jezdci taky. Prostředí tratí repetitivní a nezáživné. Spíš mi přijde, že hra byla splácaná narychlo kvůli Voodoo kartám, takže spíš tech demo. Ale i tak žádný zázrak a první Moto Racer si Redlina s prstem v nose maže na chleba.

Zvuky a hudba - S hudbou je to jednoduché, žádná není (i když na cd pár audio stop je, ve hře mi nic nehrálo). Zvuky motorek zní jak ochraptělý komár. No a věčného hyááááá mám už tik v oku.

Hratelnost - mizerná. Může za to design tratí (opět kromě těch silničních), které jsou ve většině případů krátké a jedna zatáčka za druhou, nemá to hlavu ani patu. A než je dojedete, budete mít prsty chirurga. Není tu žádná motivace hrát dál a dál, protože podvědomě tušíte, že dál to bude jenom horší.

Redline racera bych tedy normálním hráčům nedoporučil. Hra udělá dobrý první dojem, aby ho po chvíli poslala do věčných lovišť. Kdybych nebyl blázen do závodních her, hodnocení by bylo horší. Pokud jím nejste, 10% si odečtěte.

Pro: pár tratí vypadá dobře, pocit rychlosti

Proti: zvuky, hratelnost, hyááááá, nevyvážená obtížnost

+8

Need for Speed III: Hot Pursuit

  • PC 100
Když už se rozhodnu dát nějaké hře maximální hodnocení, tak pro to musím mít sakra dobrý důvod. 100% si zaslouží jen hry, které mě v té době posadily na pr... no a NFS III je jedna z nich.

Dodnes si pamatuju svoje první setkání naživo s touto hrou. Podzim 1998, prodejna Computer City (RIP) v Praze na Zličíně. A já stojící před jedním z nejnabušenějších pc co tam měli, intro bylo v plném proudu a já slintal jak bernardýn. Hru jsem si nedlouho poté opatřil a na tehdejší rodinné šunce se jal zkoumat každý pixel. Pravda, v software modu a rozlišení 320x240 to netrvalo příliš dlouho :-) Ale to bylo to poslední co by mi vadilo, hra se obstojně hýbala a demo letělo do propadliště dějin.

Už jen to intro naladilo tak, že se krev v žilách proměnila v benzín. A pak následovalo nekonečné závodění, prchání před policií a nahánění závodníků v autě s červeným a modrým majákem. A to všechno za zvuků dokonalého soundtracku (minimálně v té elektronické verzi). Ten mimochodem dodnes považuji za jeden z nejlepších, který se kdy u závodní hry objevil. A nejen proto, že je dynamický, takže se mění podle aktuální jízdy. Kombinace techna, acidu a dnb ke hře dokonale padne a nutí šlapat na plyn / trigger / šipku, no prostě na cokoliv čím auto ženete vpřed. A jakými parádními tratěmi ho ženete... ať je to venkovský Hometown, futuristická Atlantica / Aquatica nebo horskolesní Rocky Pass, na všechny je radost koukat. Jsou i poměrně dlouhé, takže se hned tak neomrzí.

Co se týče aut, tak trojka ubrala ze šíleností a nabídla vyváženou sestavu tehdejších superaut. Modely sice nejsou nic extra, přecejen poznat konkrétní model chce stále ještě trochu fantazie, ale správní závodníci přece koukají na trať zpoza palubní desky - a to je jediná výtka, co ke hře mám, vypadají otřesně. Ale NFS III byla první hrou, která mě takhle hrát naučila. Dodnes mám pocit, že auto z tohoto pohledu reaguje plynuleji a lépe než při chase kameře. Ale možná je to jen pocit.

I v dnešní době tu hru zbožňuju. Honičky s policií jsou stále stejně adrenalinové, soupeři jsou na vyšší obtížnost extrémně dotěrní, soundtrack se mi nikdy neoposlouchá a policejní El Niňo mi nesmí v garáži zahálet. Takže 3...2...1... GO!

Pro: všechno, nemá smysl to vypisovat jednotlivě

Proti: palubní desky jsou humus (ale to jsem hnidopich)

+16

Jazz Jackrabbit 2

  • PC 95
Jak jsem se do prvního dílu musel hratelnostně dost prokousávat, tak u druhého Ušáka to šlo skoro samo. Hra je totiž ve všech ohledech lepší. Jednak Jazz konečně nezabírá čtvrtinu obrazovky, ovládání je bezchybné a přejde do krve po pár minutách. Grafický upgrade v podobě krásné kreslené grafiky, která nezestárla dodnes a výborný soundtrack to celé skvěle podbarvuje.

Obsahově je hra rozmanitá, každé dvě úrovně se změní prostředí, takže je pořád na co koukat. Sice nepřátelé jsou prakticky stejní jako v prvním díle, ale jejich variabilita je velká, takže nebudete celou hru kosit jen želvy (se žirafím krkem, pokud se k nim hodně přiblížíte :-) Novinkou je sbírání stříbrných a zlatých mincí, které vás u "pimp" králíka přenesou k bonusovému místečku plnému užitečných věcí - pokud jich nasbíráte dostatečné množství a samozřejmě jsou ve většině případů pěkně skryté. Pár zbraní také přibylo a munici téměř nikdy není nouze, takže si stačí vybrat tu nejoblíbenější. Kromě Jazze můžete hrát i za přitroublého Spaze, který umí dvojskok, takže se na některé místa dostanete snadněji a nebo jen s ním. Takže minimálně druhé dohrání hry je zaručeno.

Animace Jazze i protivníků jsem skvělé a vtipné. Hra je vůbec protkána množstvím legrácek - i když některé pochopí asi jen autoři, protože nevím co by si měl hráč odnést z komentáře, že "Mark nosí slipy, ha ha". Pokud Jazz chvíli stojí, tak se buď rozčiluje nebo popadne mrkev a žvejká jak Bugs Bunny. A Spaz s tím svým vyplazeným jazykem mě vždycky dostane.

A pak ten skvělý soundtrack... každý song k danému prostředí perfektně sedne, ať už je to krásný chillout u podvodního levelu nebo vyloženě tranceový u medievalu. Perfektní symbioza a občas si ho dokonce pustím i samostatně a to už o něčem vypovídá.

A ke hře je přiložen také editor levelů, takže s trochou šikovnosti si další úrovně vytvoříte sami. Nebo dáte na šikovnější lidičky a stáhnete si stovky dalších levelů z official page.

Zápor je tu pouze jeden - že nikdy nevyšlo další 2D pokračování. Ale doba tomu prostě nepřála...

Pro: vše, tohle je plošinovka v nejlepší kondici

Proti: nic

+19

Carmageddon II: Carpocalypse Now

  • PC 90
První díl nasadil laťku zatraceně vysoko. Ale dalo se odolat dvojce, na kterou jsem viděl dodnes nezapomenutelnou reklamu se slovy - "Víte, kolik krve má slon?"

Ale začnu opět kritikou. Dvojka kráčí dál s několika inovacemi, ale ne vždy k lepšímu. Zaprvé to je rozdělení na kapitoly (což by nevadilo), ale každá obsahuje misi, které se prostě musí dojet pro další postup a ty jsou skoro ve všech případech neskutečně otravné (a to by vadilo). Závod na 3 kola bez jediného človíčka? Dejme tomu. Likvidace satelitů na střechách docela ušla nebo likvidace obřího náklaďáku v zábavním parku byla dost adrenalin. Ale jinak to byly spíše frustrující kousky - hlavně mise na letišti, kdy jste se museli v šibeničním limitu trefit do řídící věže - tu jsem nenáviděl tak, že jsem se snížil k cheatu.

Dále upgrady auta. Nestačí jen kredity, ale musíte na vylepšení mít i sloty a ty se zatraceně těžko hledaly. Takže nebyla výjimkou situace, že jsem měl nastřádáno půl milionu, ale nové sloty nikde. V dnešní době už by mi nevadilo se courat po mapě a hledat každý kout, ale tenkrát mě to dost otravovalo. Navíc volné sloty byly ve většině případů na skoro nedostupných místech, takže i když jsem je našel, ještě dalo dost práce s k nim vůbec nějak dostat.

Ale když pominu toto, tak vším ostatním se hra blížila k dokonalosti. Mapy obrovské se spoustou míst k vyblbnutí, jet se dá skoro kamkoliv. Stejně jako v jedničce 3 varianty výhry závodu (vždy jsem preferoval likvidaci všech soupeřů). Krásně šílené dočasné bonusy. A dodnes jeden z nejlepších modelů poškození. Taky se vám někdy povedlo auto rozpůlit, ale protože v té půlce zůstal motor, tak ono pořád jelo? :-)

Graficky to sice bylo early polygon 3D a hra nevypadala nijak zázračně, ale paní hratelnost to bohatě vynahradila. Auta soupeřů ohnutá do pravého úhlu a stále se snažící vás zlikvidovat, to prostě mělo svoje kouzlo. Nebo ten pocit, když jsem sebral electro bastard ray a rozpálil to do oblastí, kde bylo hodně lidiček. Bzzzzzz... :-)

Druhý Carmageddon sice po vizuální stránce trochu zestárl, ale v zábavnosti je pořád v těch krásných pubertálních telecích letech.

Pro: skvělé mapy, model poškození, skoro nekonečná zábavnost

Proti: otravné mise, sloty na upgrady

+12

Need for Speed II

  • PC 85
Druhý díl série Need For Speed zase takové terno nebyl. Z první pětice ho považuju společně s High Stakes (tu recyklaci obsahu jim prostě neodpářu) za slabší. Jenže kdo měl v té době tušit, že EA se teprve zahřívají. Po jedničce, která se snažila hrát na realističtější notu a auta tam pocitově vážila 5 tun, vypustili do světa jednu z nejlepších arkád té doby.

Ale není všechno zlato, co se třpytí. Výběr aut byl trošku prapodivný. Zhruba polovina reálné stroje a zbytek koncepty (i když nad GT90 jsem slintal ještě dalších pár let) a pak odemykatelné šílenosti typu Tombstone (Nascar auto v NFS... Cooooo?) Auta byla prostě oproti prvnímu dílu slabší a po našlapané jedničce to bylo trochu zklamání.

Všechny tratě taky nebyly kvalitativně stejné. Vedle nejkrásnější North Country, záludné Mystic Peaks a řecké Mediterraneo tu byla tréninková Proving Grounds, a pak dvě zcela průměrné Outback a Pacific Spirit. Bonusová Monolithic Studios se mi pak do hry vyloženě nehodila.

Nějak moc brblám, ale už s tím končím, protože vše přebila zabijácká hratelnost. Jízdní model byl sice nastaven stylem lepidlo na pneumatikách, ale ten pocit z rychlosti byl nepřekonatelný. A když se k tomu přidal split screen a cheat na traffic ála zúžení na D1? Větší adrenalin byste těžko hledali. Dodnes mě straší ve snech Outback a 2 skály uprostřed trati. Ty jsem bezpečně trefil skoro pokaždé. Ale závodili jsme s kamarádem znovu a znovu až do doby, kdy moji rodiče už po mě málem vyhlašovali pátrání. Čas prostě nehrál roli a my se vždycky dokonale zapomněli.

Dnes už to samozřejmě taková pecka není, ale stačí spustit hru, ozve se v menu song od pána jménem Rom Di Prisco a všechny vzpomínky a adrenalin se okamžitě vrátí.

Pro: pocit rychlosti, hudba, multiplayer, zábavné cheaty

Proti: horší výběr aut, ne tak skvělé tratě

+16