Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
Petr K. • 40 let • ČR - kraj Praha

Komentáře

Dink Smallwood

  • PC 50
K Dinkovi jsem se taky dostal díky Excaliburu. Tenkrát byla doba, že člověk prostě zkusil všechno, co mu přišlo pod ruku, ať už to byl shit nebo ne. Do které skupiny bych zařadil Dinka? S tím dodnes váhám.

Jasně, kdo předtím hrál nějaké RPG, tak mu tahle hra musela přijít k smíchu. Já ale ne, tak jsem se do ní pln zvědavosti pustil. Začátek je zdlouhavý, Dink je prostě vesnický balík, který je líný jak vandrák a jediné o co se stará je, jak sbalit sousedku, které se ovšem dvoří rytíř, takže náš lůzr nemá nárok. Po pár základních úkolech se dostanete z vesnice a hurá do světa kydlit draky a příšery. Příběh už tenkrát stál za nic, herní svět byl dost nudný a repetitivní (kromě pár lokací) a hra byla protkána humorem, který byl ve většině případů vtipný asi jen pro autory. Nesmím zapomenout na naprosto PŘÍŠERNOU uječenou hudbu v podobě mid souborů, která by probudila i mrtvolu.

Hra má ale i světlé stránky. Jednoduchou hratelnost - jen pár zbraní a kouzel, takže pro začátečníky, jako jsem byl já, to bylo tak akorát. Několik questů bylo docela zajímavých (ano, kachny). A taky tajné lokace, protože na silnější zbraně se muselo hodně grindovat, tak jsem do zblbnutí chodil sem a tam a likvidoval stále stejné potvory na stejných místech a většinou náhodou nebo nepřesně vypuštěným fireballem jsem objevil nějakou jeskyni nebo průchod.

V dnešní době asi nemá moc smysl s Dinkem ztrácet čas, ale já si ji jednou za pár let pustím a proběhnu, abych si připomněl, jak jsem s tímto žánrem začínal. Ale nějaký herní zážitek v tom rozhodně nehledám.

Pro: Jednoduchost

Proti: Hudba, "humor"

+17

DemonStar

  • PC 85
DemonStar je další moje srdcovka hned z několika důvodů. Tím hlavním je asi to, že to byla moje první shmupka a hned jsem si tento žánr oblíbil, i když v něm dodnes zrovna neoplývám nějakým skillem, co by stál za zmínku. Druhým důvodem je to, že shareware verzi jsem dostal na cd spolu s ovladači k mému prvnímu Soundblasteru, takže jsem se jal testovat zvukové schopnosti této karty s takovou vervou, že z toho rodiče byli nadšeni až na půdu (jó, ty doby jednoho domácího pc...). No a třetím důvodem bylo jednoduše to, že v té době jsem byl rád za jakoukoliv hru, kterou ten šrot rozběhal.

Hra je duchovní nástupce Raptora, ale inspirace sérií Raiden je jasná. Herní systém nejde nijak do hloubky, 3 typy hlavních zbraní, nějaké ty bombičky, občas rakety a v pozdějších levelech i boční a zadní turrety, Vylepšování probíhá sbíráním powerupů ve stejné barvě. No a scoring probíhá čistě likvidací všeho na obrazovce, žádná komba atd. se nekonají.

Grafika je ucházející, pěkně působí hlavně výbuchy a hlavně bossové jsou docela promakaní a působí hodně majestátně (tedy alespoň ze začátku, o tom později). Téměř každý z osmnácti levelů se odehrává v jiném prostředí (kromě několika vesmírů), i když to v podstatě jsou jen jednoduché textury terénu. Ale v zápalu boje si toho stejně moc nevšímáte. Zvuk je na tom lépe, výbuchy zní parádně a hru podbarvuje výborná hudba. Všechny ty střely, rakety a lasery od nepřátel také nezní špatně.

S čím mám ale problém, je odfláknutá poslední třetina hry. Jako by autorům došly nápady, tak tam honem splácali další levely, aby se hra nedala dohrát za půl hodiny. Bossové jsou často jen primitivní krabice s turrety a mají tak jeden, dva patterny střel a delší životnost, takže jsou paradoxně jednodušší na likvidaci. Je to laciný, kazí to dojem a hru jsem dohrával spíš z povinnosti, než že bych byl natěšený na závěrečné peklo.

Tentokrát ale budu hodný a nechám do hodnocení promítnout i vzpomínky z dob, kdy klávesa Ctrl zažívala galeje a moje uši orgasmus.

P.S.: Datadisky Secret Missions jsem zkoušel, ale nikdy jsem jim pořádně nepřišel na chuť. Ano, grafika je o moc lepší, ale jinak nic moc kromě 2x8 levelů nenabízí a obtížností se přiblížili současným (imo pro běžné hráče nehratelným) bullet hell od Cave. Samostatně je tedy zde hodnotit nebudu.

Pro: Hudba, výbuchy, první polovina hry

Proti: Poslední cca třetina hry působí odfláknutě

+9

Balls of Steel

  • PC 90
Pánové z Digital Illusions prominou, ale tohle byl první opravdu pořádný pinball na pc. Bleskurychlý, skvěle ozvučený a bezvadně hratelný. Ve hře je 5 stolů, sice smyšlených, ale o to lépe zpracovaných. Každý je úplně jiný a chvíli trvá naučení se všech mechanismů, jak se dopracovat k co nejvyššímu skóre - to asi u každého pinballu, ale tady je v menu alespoň stručná nápověda, jak na to.

Barbarian - středověké téma i s drakem, který pšíká oheň
Darkside - scifi s vetřelcema, my personal favourite
Duke Nukem - ano, TEN Duke :-) Plný originálních hlášek, policejních prasat, atd. Vychází pochopitelně z DN3D
Firestorm - Uuu ííí uuu ííí, hasiči a policajti nahání psychopata (bavil nejméně)
Mutation - V laborce se něco nepovedlo a musíte slizáka udržet na uzdě

Všechny stoly jsou ručně kreslené, krásně animované a ještě jednou zmíním skvělé ozvučení. Oceňuju i přehlednost stolů, kde je nad flippery dostatečná volná plocha, kterou nezakrývají všemožné rampy - nejsem příznivec přeplácaných ploch, kdy kulička polovinu času není vidět. Samozřejmostí je i dot matrix display, kde probíhají různé animace (a minihry) stejně, jako na novějších reálných stolech.

A teď mě omluvte, it's time to kick ass and chew bubble gum... and I'm all outta gum...

Pro: vizuál celkově, skvělý zvuk i hudba, parádní hratelnost

Proti: slabší stůl Firestorm

+10

Network Q RAC Rally Championship

  • PC 80
Net Rally, jak jsme tomu zkráceně říkali, byla mojí první rally hrou na pc, takže jsem se do ní prokousával poměrně dlouho. Ono projet všech 28 erzet a nezlikvidovat při té třetí auto už chce trochu tréninku. No ještě nikdy se mi to nepovedlo...

Silnou zbraní hry je možnost nastavení. Poškození, počasí nebo dokonce i šířka silnice. Ale pouze v případě, že si zajedete jednu stage. Championship toto ignoruje a napálí pěkně plný céres se vším zapnutým, uzoučkou silnicí, měnící se denní / noční dobou (logicky, takže stage končí odpoledne a další se jede skoro za tmy - příjemný detail) a počasím, které dokáže s ovladatelností auta taky pěkně zamávat. A taková stage v noci v mlze nebo v dešti a na ještě na blátě, to už je test nervů. Stage umí být pěkně dlouhé (téměř šedesátikilometrová stage 9) a dojezd s nerozhadrovaným autem se rovná malému vítězství. Takže je jasné, že hraní je pořádná výzva. Hra totiž poměrně dobře simuluje různé povrchy a na asfaltu se rozhodně jede příjemněji, než na blátě nebo sněhu. Na rok 1996 hodně slušné.

Aut je sice na výběr jen 6, ale tvůrci neopomněli ani českého zástupce, Škodu Felicia. Malé bezvýznamné plus :-)

Po stránce grafiky už je to slabší - změny počasí (i na jedné trati!) vypadají pořád dobře, ale tratě jsou ve většině případů ohraničené nepříliš pohlednou a hranatou texturou lesa. Kromě toho se z trati nedá vyjet, neviditelná zeď vás kromě poškození pěkně šoupne zpátky. Přitom úseků, kde by se dalo aspoň na chvíli opustit trať je hodně. Další malou vadou na kráse je to, že navigátor občas zahlásí zatáčku (a její obtížnost) pozdě a občas to ani nesouhlasí s tím, co vás čeká. Takže easy může být ostrá jako blázen a naopak. Po třiceti kilometrech jízdy dost frustrující.

I přes zápory je Net Rally velmi dobrá hra, která dokáže na delší dobu zabavit. Svoje mistrovské dílo Magnetic Fields představili až o 3 roky později (Mobil 1 British Rally Championship), ale o tom až někdy příště.

Pro: 28 tratí, počasí, možnosti nastavení, Felda :-)

Proti: někdy až šílená délka tratí, neviditelné zdi, občas neodpovídající hlášení zatáček, pouze 6 aut

+15

Quake

  • PC 100
Pro velkou většinu herní populace byl revoluční Doom - o tom nemůže být pochyb. Ale ne pro mě. Mě plnou silou zasáhl až první Quake. Hra, jejíž mapy (minimálně z první epizody) bych ve 3 ráno dokázal nakreslit z hlavy. Hra, která mě poprvé přinutila se (trochu) bát. Hra, kde mě naprosto odrovnalo vlastně všechno.

A co na tom, že prvních pár let pouze v software módu. Prostředí i tak vypadalo skvěle. Temné, depresivní, ale přitom skvěle navržené. Žádná totální bludiště jako ve Wolfovi nebo Doomovi. Naopak, jednotlivé úrovně jsou často poměrně přímočaré, což bylo příjemné osvěžení. Ale plné nepřátel, kteří dovedli vykouzlit nepříjemné mrazení v zádech. Ogři s motorovkami, sténající zombie, zákeřní Scragové nebo neskutečně rychlý Fiend.

A co teprve zvuky... ambientní šum, dokonalé zvuky zbraní a nepřátel - to zvedlo už tak hustou atmosféru ještě mnohem výše. Přiznám se, že u plné verze jsem záměrně vypl hudbu, která ač velmi kvalitní, tak já si raději užíval to zlověstné skoroticho.

Variabilitu zbraní dodnes považuju za jednu z nejlepších. Od sekyry, která se hodí na hledání secretů, přes dvě brokovnice (dvouhlavňovka tu má pořádný kule), dva hřebíkomety (milujůůů), skvělý granátomet, raketomet a bleskomet. Vše je použitelné kdykoliv v průběhu hry a protože munice není vždy přehršel, hra tak nenápadně nutí používat vše.

Nebudu to natahovat, beztak tuto hru hrál skoro každý. Quake je první hra, která ode mně dostává maximální hodnocení, protože pro mě je to FPS klenot, který se ani dnes nemá za co stydět a v knihovničce GOGu má své čestné místo.

Pro: Atmosféra, zvuky, level design, zbraně, voda

Proti: Vzhledem k roku vydání vůbec nic

+22

Manic Karts

  • PC 50
Je vidět, jak je nostalgie mocná čarodějka, protože Manic Karts rozhodně nepatří k těm lepším hrám. Je veskrze (pod)průměrná a to jak obsahem, tak prezentací. Herní možnosti jsou pouze závod na jedné trati a pak tři šampionáty. Motokáry jsou ve verzích 100, 150 a 250ccm a pak už se odlišují jen barvou.

Tratí je celkem 16, ale jsou tak krátké, že čtyřkolový závod jde dokončit pod minutu. Je sice možné si kol nastavit až 40, ale to hraničí s masochismem. Kromě toho jsou taky poměrně nepřehledné, takže občas je umění vykoumat, kudy vlastně jet.

V šampionátech je pak mezi závody možné motokáru vylepšit (pneumatiky, výkon, nitro...) nebo podplatit komisaře, aby vám naskákal vyšší bodový příděl. Férovka :-) A to je tak jediné osvěžení. Vzhledem k těm kraťounkým tratím a poměrně snadné obtížnosti lze komplet celou hru profrčet za 2-3 hodiny.

I když hra tvrdí, že podporuje SVGA (tedy rozlišení 800x600), tak to nějakým způsobem dovedně maskuje. Půl obrazovky zabírá hrozivě pixelovatý jezdec s motokárou a pozadí je zubatější než Duane Dibbley. Prostředí samotné je v podstatě krychle, občas jen lacině rozdělená příčkami, občas to vypadá jako okruh.

Pořád jen nadávám, tak proč tedy 50%? To je právě ta nostalgická mrška. O hře bych se asi nikdy nedozvěděl, že existuje, kdybych si v roce 1996 nekoupil album Scooteru - Our Happy Hardcore, kde se kromě skladeb a nějakého toho interaktivního obsahu nacházelo i demo této hry. S jedinou tratí (Londýn) a hudebně tématicky podbarvené skladbou Back In The UK. Takže nahráno do zblbnutí :-) A koneckonců, hra se zase tak špatně nehraje, jen nemá tu schopnost zaujmout tak, aby u ní člověk vydržel déle, než pár minut.

Pro: na chvilku zabaví

Proti: vyloženě budgetový titul, grafika, krátké tratě

+11

Sega Rally Championship

  • PC 60
  • Arcade 95
Fiiiiiiiiiiiiinish... :-)

V roce 1995 na dovolené v Itálii jsem poprvé ignoroval moře, jelikož hned za silnicí se rozkládala arcade herna. A tam kromě jiných dobrých her sídlil i tenhle klenot, pochopitelně v luxus verzi s naprosto obří (tenkrát) obrazovkou a "modelem" celého auta. Strávil jsem tam hodiny koukáním po ostatních, jak jim to jde. Jednou se usmálo štěstí i na mě a dojel jsem do alespoň do poloviny stage 2... dodnes to mám někde na videu.

Konec vzpomínání a hurá do přítomnosti. Sega Rally Championship nabízí 2 vozy - Toyota Celica a Lancia Delta Integrale. Vozy se mezi sebou příliš neliší, je to spíš o preferencích. Lze vybrat buď trénink nebo Championship, kde můžete projet 4 stage (ale to už chce hodně šikovnosti). Kromě mobilních šikan v podobě soupeřů na trati je úhlavním nepřítelem časový limit. Úvodní stage (Desert) je pochopitelně jednoduchá, trať má kilometr na šířku a v podstatě se nedá nedojet v výraznou rezervou. Jak je ale v arcade hrách zvykem, zbývající časový limit se přenáší dál, takže čím rychleji, tím lépe. V druhé stagi (Forest) už se náskok bude hodit, čas utíká pocitově mnohem rychleji a trať je náročnější. A pokud v šibeničním limitu dojedete i Mountain, čeká na vás bonusová stage Lakeside a ta se už bez brutálního tréninku dojet nedá. Autoři si pravděpodobně mysleli, že sem už se moc lidí nedostane, tak graficky je Lakeside dost monotónní a odfláklé v porovnání s prvními třemi úseky.

Arcade verze frčí v 60fps a po stránce grafiky patří určitě k tomu nejlepšímu, co v 95. roce vzniklo. Hratelnost je skvělá, auta reagují rychle, ale zároveň je cítit, že mají nějakou váhu - i když jízdní model je pochopitelně hodně zjednodušený. Dnes se tato hra dá užít buď v MAME nebo ve verzi pro PS2, kde je to port 1:1 a hraje se nejlépe.

No a pak vyšla (kromě portu na Sega Saturn) ještě PC verze. Bez podpory 3D karet, s notně očesaným vizuálem a spoustou grafických chyb. Ke cti budiž to, že se snaží zuby nehty držet originálu, ale výkon tehdejších pc neoptimalizovaných jen na hry byl prostě nedostačující. Ale buď to nebo utratit veškeré kapesné někde v herně.

Každopádně automatovou verzi řadím k nestárnoucím klasikám.

Pro: 60fps, skvělá grafika, ovládání aut

Proti: obtížnost, mizerný PC port

+11

Road Rash

  • PC 90
Pro Road Rash mám slabost. Je to hra, která se absolutně nebere vážně a na každém rohu to taky připomíná. Ať už jde o šílené postavy motorkářů, celkovou stylizaci menu a samozřejmě i herní náplň. I dnes dokáže vykouzlit slušný záchvat smíchu.

Na výběr je několik postav, které se (kromě vzhledu) liší počátečním jednostopým strojem, penězi (pár šušní, aby se neřeklo) a nástrojem, kterým budete třískat soupeře. Můj favorit byl vždycky Milwaukee Jon, protože měl schopnější startovní stroj. Následně se otevře nabídka pěti lokací, které mají v prvním levelu délku okolo 8km (v posledním už hodně přes 20) a vaším cílem je dokončit tyto závody nejhůře na třetím místě pro další postup. Tratě se v několika případech i větví. Toto se opakuje až do 5. levelu (tratě se nemění, ale prodlužují), kdy si postupně za vydělané peníze kupujete silnější motorky. Naštěstí ceny jsou poměrně rozumné, takže není nutné příliš grindovat.

Tratě jsou plné překážek. některé jezdce pouze zpomalí, ale jiné nemilosrdně zapříčiní pád a katapultáž jezdce do dáli (ten se pak k motorce vrací po svých, ale straaašně dlouho). Motorka není nesmrtelná, takže stačí několik pádů a už jen sledujete konec závodu a ztenčené konto, protože opravy nejsou zadarmo. Kromě soupeřů se na trati ještě pohybuje policie a pokud vás dojede ve chvíli, kdy běžíte po svých, závod končí a pokuta je pěkně mastná. Pokud nemáte dost peněz, game over.

Ale tady se rozhodně nezávodí fér, takže máte k dispozici jednak velice účinný kop do soupeře nebo v závislosti na vybraném jezdci buď pěst, baseballovou pálku nebo řetěz. To samé používají i soupeři, takže pokud se objeví vedle mě a výhrůžně ve vzduchu mávají řetězem, dostanu spolehlivej záchvat smíchu. Závody jsou díky tomu plné adrenalinu, protože v kombinaci se záludnými tratěmi je třeba dávat zatraceně pozor úplně na všechno.

Hratelnost je nejarkádovější z arkádových. Jelikož by bylo nemožné se při všech činnostech udržet na silnici, hra to usnadní tak, že po trati vede téměř automaticky a vy jen kličkujete po silnici. Jde vyjet i mimo ni, ale tam je překážek ještě více, případně svodidla zabrání návratu zpět. Graficky vypadá hra stále dobře a tenkrát se bezproblémově hýbala skoro na čemkoliv. Ve hře je i pár hraných filmečků, vždy před a po závodě a ty se mění v závislosti na tom, na jaké pozici jste dojeli. V menu hraje řízná hudba známých rockových kapel, jen škoda, že při závodech jedou no name midi skladby a zvuk motorky obstarává proměnlivé bzučení.

Pro: Humor, adrenalin, hratelnost, videa

Proti: občasná frustrace, zvuky a hudba ve hře

+13

The Games: Winter Challenge

  • PC 90
Zimní olympiáda (ano, tak jsme tomu říkali) ještě nebyla takový likvidátor klávesy enter jako její letní bratříček, protože tady není disciplína, kde byste do enteru museli zuřivě třískat, aby se závodník pohnul - možná u rychlobruslení, ale...

Saně - na pohodu, jen se odrazíte a paní gravitace se stará o většinu námahy. Stačí jen správně najíždět do zatáček a nevymlít se buď v korytě nebo vyletět do okolního lesa.

Sjezd - Šipka v před a doufání, že za mě ten kopeček nevyhodí přesně mimo branku (a že se to stávalo často). A samozřejmě, čím víc drtíme šipku vpřed, tím rychleji jedeme, ehm... :-) Trať ale byla poměrně záludná a občas nebylo příliš vidět, kam se lyžař řítí, takže restarty jak na běžícím pásu, pokud chtěl člověk zajet slušný čas.

Běh na lyžích - monotónní pravidelné ťukání do enteru a sledování šnečka na lyžích. Spolu s kontrolou sil, aby nám zběsile nebruslil skoro na místě, protože dopředu sice už nemůže, ale tak se snaaažííí...

Boby - to samé jako saně, jen koryto je jiné a výlety mimo něj vypadají efektněji.

Rychlobruslení - tady už se do enteru mydlí jedna báseň, jenže ve třetím kole někdo aktivuje u první zatáčky černou díru a ta bruslaře nemilosrdně vycucne skrz mantinel mimo okruh. V podstatě nedohratelná disciplína, na medaili tedy určitě.

Obří slalom - to samé co sjezd, jen branek je logicky víc, blíž u sebe a s tím větší prostor pro chybu. Ale trať je přehlednější, takže je to hratelnější než sjezd.

Biatlon - jako běh na lyžích, jen s generátorem náhodných tref do oblasti terče. Nikdy se mi nepodařilo vyčistit všechny terče bez penalizace a pochybuju, že to vůbec jde. Protože držím kurzor 2 vteřiny tam, kde má být, ale v okamžiku střelby uletí o metr vedle. Ale pořád mě něco nutilo to zkoušet dál a dál.

Skoky na lyžích - já tuhle disciplínu pilně sleduju už od raného dětství, takže i tady patří k mým nejoblíbenějším. Nechápal jsem, jak může být rekord u hranice sta metrů, když já se málokdy dostal za 70. Po pár letech mi došlo, že bych se možná taky mohl odrazit :-)

Moje dojmy se ani po skoro třiceti letech od vydání nemění. Největší zápor je určitě zpackané rychlobruslení, ale vše ostatní se dá s trochou šikovnosti hrát i dnes a pokud se přistihnu, že počítadlo pokusů třeba u skoků najednou dosáhlo třícifernýho čísla, tak se ani moc nedivím. Protože v tom příštím skoku už se za těch 100 metrů určitě dostanu!

Pro: Hratelnost, převažují zábavné disciplíny

Proti: Rychlobruslení, střelba u biatlonu je o náhodě

+17

The Cycles: International Grand Prix Racing

  • PC 90
Accolade bývali něco jako Electronic Arts - vydávali hodně sportovních her a většinou ne špatné. The Cycles byla jedna z nich a byla to i druhá hra, kterou jsem v životě viděl a hrál.

Na úvodní obrazovce si vyberete buď trénink, jeden závod (včetně jednokolové kvalifikace) nebo šampionát, kde postupně projedete všech 15 tratí ve hře. Dále nastavení obtížnosti - to zrychlí soupeře při závodech, takže je nepředjedete o půl kola i s nejpomalejší motorkou. A pak už jen své jméno a počet kol při závodech. Jde nastavit až 99 kol, ale pochybuju, že by na to někdo měl nervy :-) No pak už jen výběr jedné ze tří motorek a hurá do akce.

Hra je bez problémů hratelná i dnes. Ovládání je trošku těžkopádnější, ale na to se dá rychle zvyknout. Tratě zhruba odpovídají reálným okruhům, ale samozřejmě po grafické stránce se hra nemění, pouze drobné rozdíly v pozadí, na které se při hraní stejně nesoustředíte. Potěší i drobné detaily, jako když trať vede do kopce, tak motorka nezrychluje, ba občas i zpomaluje. Nebo pokud během závodu některý z protivníků spadne, válí se v trávě až do konce závodu. Zvuk obstarával pc speaker a na jeho možnosti docela schopně, i když po delším hraní už to trochu lezlo na mozek.

Ke hře se občas vracím a i když zub času už se hodně podepsal, pořád se u ní dá strávit nějaká ta zábavná hodinka, například při překonávání vlastních traťových rekordů.

Pro: Možnosti nastavení, stále docela chytlavá hratelnost

Proti: Při delším hraní jednotvárnost, jednolité okolí tratě

+10

Heretic

  • PC 85
Další hra, co se ke mně dostala prostřednictvím shareware cd (ono to v době bez internetu bylo fakt jalový), ale v nespočtu Doom klonů rozhodně čněla velmi vysoko. Dodnes si pamatuju, jak jsem si lámal hlavu, kde sakra najdu ty lahvičky co pořád sbírám? Inventář tehdy pro mě byl něco naprosto neznámýho. Hratelností je to prostě Doom ve fantasy kabátku, ale ta creepy atmosféra podpořená výbornou hudbou a zvuky tomu dávala ještě lepší celkovou atmosféru. A hodně často jsem si říkal, proč sakra nemůžu skákat - ale na to byl ještě čas.
+14

One Must Fall: 2097

  • PC 90
Hru jsem měl dlouho jen jako demo, pak na ní na pár let zapomněl a vrátil se k ní až když byla freeware. No a zasekl jsem se u ní minimálně na týden. Na datum výroby hodně slušná grafika, neskutečná hudba, která nutila do klávesnice zběsile mydlit a dokázala udržet díky upgradům robotů. Tohle si s chutí zapnu i v dnešní době a většinou to opět dojedu až do konce. Jen škoda, že obtížnost je trochu nevyvážená a někteří protivníci (ano, koukám na Flaila a Pyrose) občas vyloženě cheatují.
+9

Jazz Jackrabbit

  • PC 75
Jazz sice nikdy nepřekonal Sonica, ale hodně se mu přiblížil, což na PC chybělo. První díl ale ještě není dokonalý, hlavně proto, že Jazz umí být opravdu rychlý, ale pokud moc nevidíte své okolí, tak do dvou vteřin narazíte buď na pastičku nebo nepřítele. Takže se musíte pohybovat přískoky, pokud nechcete zařvat hned na začátku a to hru dost sráží a to je taky důvod, proč jsem ji nikdy nedohrál do konce. Druhý díl už na tom byl o poznání lépe.

Pro: Hudba, animace, grafika celkově, množství levelů

Proti: Malý rozhled po herní ploše

+11

Spear of Destiny

  • PC 80
Je vidět, že Spear of Destiny bylo po úspěchu W3D šité horkou jehlou, ale naštěstí zábavnost zůstala. Ale nic nového kromě pár textur nenabízí, ale kdo je hladový po větším množství obsahu po dohrání Wolfa, tak to plně postačuje. Jen tady v level designu působil ještě sadističtější psychopat, protože někde jsem se dokázal zaseknout i na víc jak půl hodiny, než jsem se dokázal vymotat k exitu.

Proti: je to v podstatě jen level pack pro Wolfa, občas příšerná bludiště

+10

Cosmo's Cosmic Adventure

  • PC 20
Jestli jsem si u prvního Duka stěžoval na nepřehlednost a trhaný scrolling, tak tady to znásobte tak deseti. Toto muselo původně sloužit jako kalibrační test na monitory, ze kterého pak někdo splácal hru, jen ty barvy tam všechny nechal. Z toho opravdu bolí oči a v kombinaci se špatným ovládáním mě už víc nelákalo ji dál zkoušet.
+5

Secret Agent

  • PC 90
Agent 006 a půl mě ze všech tehdejších plošinovek bavil nejvíc a to hlavně kvůli grafické stylizaci a téměř dokonalému ovládání. Tady už se chyby nedaly svádět na nic jiného, než na nešikovné ruce :-) Levely byly různorodé, hra se dala buď rychle proletět nebo pokud jste jeli na co nejvyšší high score, tak třeba sbírání písmen SPY ve správném pořadí znamenaly klidně ještě jeden průchod tam a zpět. Obtížnost ale není nijak vysoká a hra se dá naprosto v pohodě dohrát. Další epizody ovšem žádný upgrade nepředvedly, byly to prostě další 2 balíky úrovní bez viditelnějších změn.
+6

Duke Nukem

  • PC 50
Dukovi trochu trvalo, než dozrál do kultovního statusu, ale každý nějak začínal. Nicméně k prvním dvěma dílům jsem se dostal až po nesmrtelném třetím dílu (a to už jsem většinu her od Apogee znal), takže mě herní mechaniky spíš nepříjemně překvapovaly. Scrolling byl trhaný, levely jedno velké bludiště bez většího smyslu a ty neustále padající bedny tomu taky nepřidaly. Několikrát jsem tomu dával šanci, ale bohužel vždy mě hra po čase dokázala poměrně otrávit, takže jsem ji nikdy nedohrál. V porovnání s ostatními hrami té doby byla prostě slabá.
+11

Tunneler 2.0

  • PC 70
Čas: rok 1997, každá velká přestávka
Místo: učebna informatiky B na gymnáziu
Akce: ty zmetku, dneska tě dostanu!

Zazvonilo na přestávku a školními chodbami se roznesl dusot předpubertálů, kteří sprintovali o 2-3 patra níže do v reálu nepoužívané učebny informatiky s počítači div ne staršími, než my sami. Ti nejrychlejší pravidelně zabrzdili u těch, kde byl Tunneler a začaly souboje na život a na smrt. Dnes úsměvné, tenkrát jsme to ale brali zatraceně vážně. Grafika mizerná, ale ta hratelnost, ta přebila cokoliv. Tunneler je klasický příklad toho, že v jednoduchosti je krása. Ale bohužel pouze ve dvou, pro jednoho hráče to nemá smysl, leda byste se snažili vyčistit celé herní pole :-)

Pro: Ve dvou neskutečná pařba, hledání soupeře a ta radost, když ho najdete

Proti: Energie ubývala zatraceně rychle

+13

Crystal Caves

  • PC 70
Crystal Caves řadím na druhé místo v oblíbenosti sharewareovek od Apogee. Líbivá grafika (i když hodně barevná), akorát obtížnost a nutnost taktizovat a nehnat se dopředu. Level design trochu kazily jen občas téměř neviditelné pasti, takže průchod bez ztráty kytičky znamená několik opakování. Ale rád se ke hře vrátím i dnes, jen se mi zdá nějak těžší, než dřív...

Pro: Grafika, hratelnost

Proti: Design některých levelů

+7

Commander Keen Episode 1: Marooned on Mars

  • PC 90
Jelikož toto byla první hra, kterou jsem kdy v životě viděl a hrál, tak se neubráním nostalgií ovlivněnému hodnocení. Pro tenkrát ještě nešikovné prsty jsem sotva prošel úvodním levelem, ale o pár let později už to byla hračka a hra je vlastně poměrně jednoduchá, když už je jasné, že po úvodním levelu se jde pro pogo stick a pak se teprve hraje dál :-) Na co jsem si hrozně dlouho nemohl zvyknout, byl Keenův pohyb, mizerné reakce ovládání a ty hopsající vlci, ty jsem vyloženě nesnášel, pokud se nechtěli hnout od exitu nebo všechny střely na ně šly mimo.

I přes nesporné kvality čtvrté epizody, jedničku mám stejně radši.

Pro: Byla moje první...

Proti: "Vlci", nic moc reagující ovládání

+8