Vzdušného hokeje jsem se mnoho nenahrál v reálu ani virtuálně, a tak jsem vyzkoušel tento titul od Lukáše Kurze. Princip je stejný, tedy docílit branky pomocí kotoučů s úchytem, jen nevím, jestli je i podle klasických pravidel konec po sedmém gólu jednoho ze soupeřů.

Nejprve jsem si zkusil trochu potrénovat v samostatných zápasech, a pak se vrhnul na turnaj. Poslední soupeř už byl celkem oříšek, ale nakonec jsem mu tam tu sedmičku nastřílel.

BecherBall je arkádový simulátor klasického, původně stolního, pinballu, který se od svých konkurentů liší pouze vzhledem herní desky s motivem Becherovky.

Na herním principu v podstatě není co vymýšlet, vystřelit míček, pomocí pálek se ho pokusit co nejdéle udržet ve hře, a po jeho propadnutí se celý cyklus opakuje. Mrzí mě jen malé využití herní plochy, která je dost okleštěná a nenabízí příliš mnoho možností k navyšování celkového skóre.

Bar je jednoduchá arkáda, která na pár minut zabaví. Přece jen požití tolika skleniček tvrdého alkoholu by v reálu skončilo nejspíše otravou, ale ve hře to pán nebo paní bez problému snese.

Jak už napsal Thellwin, je škoda, že má Bar pouze tři kola, a tak je za chvíli vše vypito. Dát si to znovu za druhou postavu nebo s jiným druhem alkoholu nemá cenu, protože se kromě vizuálu nic nezmění.

Bottling je klasický simulátor bowlingu, který výjimečně hraji i v reálu. Zde je však potřeba, kvůli účasti hry v posledním konaném ročníku soutěže Becherovka Game, shodit místo kuželek co nejvíce lahví Becherovky.

Nejde zrovna o moc povedený titul, o čemž svědčí i předposlední příčka ve své kategorii zmíněné soutěže. Ovládání myší není nic extra a spíše bych uvítal klávesnici, ale přesto Bottling na chvíli zabaví.

Oproti RPG dávám v point and click adventurách přednost spíše reálnějšímu prostředí, než fantasy či sci-fi světům, i když nějaký ten nádech tajemna nikdy neuškodí. Najdou se však i výjimky, jako třeba hry od Amanity, kde skousnu téměř vše. Typickou fantasy point and click adventuru mixnutou sci-fi jsem hrál snad jen jednu, a to The Longest Journey.

Příběh hrdiny mi ale pohled na fantasy adventury, který jsem z Nejdelší cesty neměl zrovna nejlepší, rozhodně nezlepšil, spíše naopak. Olaf je mamlas a ani ostatní postavy za moc nestojí. Na scénáři nepracoval Zdeněk Houb ani Michal a Pavel Pekárkovi, kteří zde nemají na svědomí ani grafiku a je to bohužel hodně znát. Asi se jim do tohoto prapodivného titulu nechtělo.

Že se v pohádce budu bavit s houbou se dá ještě pochopit a i další prvky, jako jsou kouzelné lektvary, teleportace nebo třeba mořský drak jsem ještě bral, ale když si slimáci přijeli po vodě na lodičkách za žrádlem, neměl jsem slov. Příběh jsem tak skoro nevnímal a pouze plnil to, co po mě hra zrovna chtěla. Pokud však adventuru hraji tímto způsobem, přijde mi logicky všechno zdlouhavé a nudné.

Nějak jsem to ale přestál a dostal se až na konec, i když jsem měl nutkání to zabalit, zvláště když se mi při teleportaci hra několikrát sekla a musel jsem ji vypnout a následně nahrát poslední uloženou pozici. Mohu pochválit snad jen některé lokace, zvláště pak ty podvodní, které se mi opravdu líbily a byla to jedna z mála pasáží, která mě opravdu bavila. Také vesnice Dévů měla své kouzlo.

Tale of a Hero je zhruba na úrovni Alternativy, což rozhodně není pochvala a jedná se o průměrný kousek, jakých jsou na trhu mraky. Určitě bych ho tak nikomu nedoporučil a pokud se někdo rozhoduje, zda si jej zahrát nebo ne, měl by zvolit druhou možnost. S jakoukoli jinou adventurou od Future Games však chybu neudělá.

Unknown Identity, potažmo Future Games od vytvoření Posla Smrti stále jeli tu samou písničku a používali ten samý engine. Alter Ego jde však co se týče kopírování jedné z nejznámějších českých adventur asi nejdále. Nejen, že je příběh zasazen do Anglie, ale i zápletka, lokace či hudba v menu musí být každému znalému hned povědomá. Ano, Future Games se chtěli znovu přiblížit svému nejlepšímu počinu, a podle mě se jim to do jisté míry povedlo.

Zlodějíček Timothy Moor i detektiv Briscol mají charakter, sice zkažený, ale charakter. Tim nemyslí na nic jiného, než na peněžní hodnotu věcí, které hodlá ukrást a Briscol zase jen na svou kariéru detektiva a oběma jsou ostatní lidé úplně ukradení. Proč však hrát stále za kladné hrdiny, kteří zachraňují svět? Někdy je dobré, vyzkoušet si roli padoucha nebo alespoň ne úplně čestného člověka. Sice mi chvíli trvalo, než jsem se s oběma hlavními postavami sžil, ale o to více jsem jim potom fandil.

Určitě jde o jednodušší adveturu bez logických hádanek, na kterou není třeba používat návod, a i když jsem se místy zasekl, díky malému počtu aktivních míst, lokací a postav to nikdy nebylo na dlouho. Hodně se mi líbil Briscolův zápisník, do nějž si místo poznámek zaznamenával kresby popisující vyšetřování, a ty následně upravoval a komentoval. Také anglický dabing se podle mě vcelku povedl.

Občas jsem pozoroval nelogické chování postav, když třeba detektiv našel nedopalek cigarety a hned si řekl, že to musí být z předchozího večera, protože jinak by ho někdo sebral, proč jako? Jednou si Tim z trámu odštípnul třísku, protože se přece může později hodit anebo jedna služebná nechtěla detektiva pustit na panství, ale jakmile se tam dostal, byly dveře vždy dokořán. Více jak deset vražd za tak krátkou dobu také není úplně normální.

Alter Ego svůj vzor nepokořilo, avšak přesto, že se v mnohém inspirovalo, jedná se o kvalitní titul, který funguje zcela samostatně a minimálně zakončení je zatím nejlepší, jaké se mi od Future Games dostalo. Ještě mám však před sebou adventury Reprobates a Tale of a Hero, které mě třeba překvapí podobně, jako se to povedlo právě Alter Egu.

Budu asi jeden z mála, komu se první díl Death to Spies líbil více, než ten druhý. Možná to bylo tím, že jsem hrál Moment of Truth hned po jedničce, možná to bylo těmi změnami, které nastaly, ale prostě to nebylo ono.

Zpočátku jsem byl zmatený, protože i po získání důstojnické uniformy mě nepřátelé na mnoha místech podezřívali. Někam mohli jen dělníci, někam jen radisté a někam třeba jen kuchaři, což by nebylo až tak hrozné, kdybych na to byl upozorněn jinak, než překročením prahu dané místnosti nebo oblasti a následným zčervenáním dříve zelených značek nepřátel na mapě. Ano, občas stáli u dveří či na hranicích oblasti hlídači, kteří mě nechtěli vpustit, ale často nastávala již zmíněná situace a někdy toto omezení pohybu bylo do značné míry nelogické.

Také fakt, že po získání uniformy vojáka nižší hodnosti všichni nepřátelé na mapě zezelenali (až na žlutě označené hlídky) mi moc s orientací nepomohl. V jedničce jsem se převlékl a hned jsem viděl červeně označené nepřátele, kteří mě odhalí a zároveň se většinou jednalo o důstojníky, o jejichž uniformu jsem usiloval. Zde jsem své oběti musel zdlouhavě hledat.

V průběhu první mise jsem si však na tyto novinky zvykl a začal jsem využívat vcelku zajímavé vychytávky, jež Okamžik pravdy přinesl. Obtížnost Saboteur, která neumožňovala převlékání, jsem ihned zavrhl, ale házení kamenů, možnost rozkazování podřízeným v důstojnické uniformě, přibalení druhé uniformy do batohu či oblékání již použitých uniforem jsem uvítal. Poslední mise s eliminací zrádců ve vlastních řadách mi přišla nejlepší, ale ani ta první, odehrávající se na letišti, nacházejícím se na východním předměstí Prahy (nejspíše vojenské letiště Kbely) nebyla špatná.

Nedostatky z jedničky, jako je nepřehlednost mapy na světlém pozadí a některé bugy zůstaly, stále mě však bavila eliminace především nacistických nepřátel, následné převlékání do jejich uniforem i sabotáže všeho druhu. Čekal jsem, že dvojka předčí svého předchůdce, ale nestalo se tak, přesto se jedná o skvělou špionážní akci, jejíž třetí díl někdy v budoucnu s největší pravděpodobností vyzkouším.

Death to Spies neboli Směrť Špionam (zkráceně SMĚRŠ či SMERSH) je hlavní tajnou ruskou službou, proti níž stojí James Bond ve službách MI6. Alespoň tedy v prvních knihách před vznikem SPECTRE. Bondovky zrovna letos čtu, a díky této hře jsem si nejen doplnil znalosti o zmíněné organizaci, ale také jsem si vyzkoušel nefalšovanou stealth akci z prostředí druhé světové války.

Série Hitman mě nikdy neoslovila a nemám v plánu hrát žádný z již celkem početného množství dílů, ale první díl Death to Spies mě přesto, že má se zmíněnou herní sérií leccos společného, opravdu hodně bavil a jistě si dám také dvojku, případně i trojku. Snad je to tím prostředím, že mě to škrcení, omračování, omamování, bodání či střílení nepřátel v německých uniformách tak baví. Hned jsem si vzpomněl na sérii Commandos, kde měl Spy velmi podobné vybavení a choval se téměř totožně, jako hlavní hrdina Strogov tady. O rok a půl starší Strike Force je vlastně takovým předchůdcem.

V první misi jsem chtěl eliminovat co nejvíce nepřátel (nejlépe všechny), což se mi povedlo až na jeden barák a dvojice, jež spolu konverzovaly. Také mi však trvala ze všech nejdéle, a to celé čtyři hodiny, tak jsem si řekl, že to zbytečně hrotím, když mě za to navíc hra neodměňuje, ale penalizuje zvýšenou agresivitou v celkovém hodnocení mise. V dalších misích jsem už tak trávil kolem jedné až dvou hodin a královsky se bavil.

Hrál jsem na nejtěžší možnou obtížnost Expert, a přesto se mi dařilo získávat hodnocení za profesionalitu a preciznost 100% a ostatní ukazatele, jako je boj, agresivita a hluk jsem držel na nule nebo na opravdu nízkých hodnotách. Úkoly se vcelku opakovaly a bylo vždy třeba získat patřičné dokumenty, klíče či vozidlo, abych mohl někoho zachránit, unést nebo zabít, přičemž poslední možnost byla nejčastější. Jelikož však hra nabízí jen deset misí, které jsou patřičně dlouhé, vůbec mi to nevadilo.

Narazil jsem zde samozřejmě i na pár nedostatků jako je občasná nepřehlednost mapy především na světlém pozadí, kde nebyl vidět pohled nepřátel ani jejich zelené označení nebo bugy, kdy jsem se několikrát zasekl o dveře, židli či bednu a nemohl se hnout z místa a několik postav se dokonce stalo duchy a prošly zdí nebo zavřenými dveřmi. Nešlo však o nic zásadního. Death to Spies je tak bezesporu nejlepší ruská hra a jedna z nejlepších stealth akcí, co jsem zatím hrál.

Čtyřka je po San Andreas teprve druhé GTA, co se mi podařilo dohrát na 100 %. Ještě jsem zkoušel Vice City, ale tam mi chyběl jeden jediný unikátní skok a nepřišel jsem na to, který to je. V San Andreas se skoky k mé radosti do kompletního dohrání nepočítaly, a i když byly ve čtyřce znovu zahrnuty, zvládl jsem je i díky upozornění samotné hry na to, zda jsem daný skok již zdolal nebo ne.

Myslím si, že kdybych hrál GTA IV v době vydání, tak by mě nebavilo tolik, jako dnes. Oproti trojce, a především pak Vice City se San Andreas jde totiž o diametrálně odlišný díl, který klade větší důraz na realitu. Zbraně na ulicích už se nevznášejí, ale leží na zemi nebo jsou opřené o zeď, nelze získat žádné bonusy ve formě nekonečného běhu nebo nehořlavosti a samostatnou kapitolou je chování aut a všech vozidel obecně.

Pominu-li jízdní vlastnosti, na které jsem si musel chvíli zvykat, pak hlavní změnou je poškození dopravních prostředků. Téměř vždy se zdeformuje přesně to místo, kde k nárazu došlo, a to nejen na vozidlech, ale i na překážce ve formě zdi, sloupku či popelnice do níž narazím. To mě opravdu ohromilo. Mohu si dokonce rozbít auto tak, že přestane jet a už nejde nastartovat a při opravdu velkém poškození začne hořet a vybuchne, ale už nevybuchne při pouhém otočení na střechu. Když naberu prostitutku, tak už v její přítomnosti jen nesedíme na předních sedačkách a nečumíme dopředu v houpajícím se autě, ale opravdu se něco děje.

Zpočátku jsem měl problém s výběrem rádia, které budu poslouchat a už jsem přemýšlel, že si do hry vložím vlastní hudbu, ale nakonec jsem na doporučení Paula zkusil Radio Broker a následně Liberty Rock Radio, kde hrají převážně mé oblíbené osmdesátky a devadesátky a bylo jasno. Nic jiného už jsem neladil.

Mise jsou z velké většiny klasické přijeď, zabij a ujeď, ale na to už jsem si za ta léta zvykl. Došlo ke značné redukci vedlejších činností, ale stejně mě v San Andreas štvala nutnost jíst a posilovnu s tetovacím salónem jsem také nijak extra nevyužíval. Stále toho však zbylo dost a nudil jsem se asi jen s kamarády, kteří jsou strašně otravní a chtěli mě vidět snad každé dva nebo tři herní dny. Četl jsem však, že si na to stěžovala spousta hráčů, tak to v dalších dílech omezili.

Nechybí zde ani krádeže aut na zakázku, které mě vždy bavily. Však je to v podstatě motto celé série a jsem rád, že jsem se dočkal i zde, ale měl jsem radši celý seznam najednou, z nějž jsem si mohl vybrat a ne, že mi někdo bude postupně posílat SMS s jednotlivými a navíc zcela konkrétními kusy. Potěšily mě i odkazy na starší díly, ať už jde o vyzvánění mobilu, graffiti s některými známými postavami nebo oblečení Clauda Speeda, které jsem po získání nosil až do konce.

Příslušníků policie je v GTA IV podle mě zbytečně moc, a to ať už se jedná o pochůzkáře nebo pojízdné hlídky, na než jsem narážel snad na každé druhé křižovatce. Na druhou stranu mě zaujal nový únikový systém, kdy se stačilo dostat mimo danou výseč a po chvilce mě už nikdo nehledal. Jednou jsem se zbavil i nejvyššího stupně hledanosti, což se mi ve starších dílech snad nikdy nepodařilo.

Skvělá byla možnost volby, zda někoho zabiju nebo ne. Těchto rozhodnutí bylo ve hře asi deset a několik jich mělo vliv na to, zda se daná postava později objeví s vedlejším úkolem či nikoli a je super, že vývojáři právě tyto úkoly nezahrnuli do kompletního dokončení hry a nikoho tak nepenalizují. Poslední volba má vliv na zakončení a já si je vyzkoušel obě. Konec pomsta, kdy zemře Kate mi přišel lepší než Dohoda, kdy zemře Roman, protože jsem si k Romanovi vytvořil lepší vztah, než ke Kate, která mi celou hru byla tak nějak jedno. Navíc Roman bude otec, takže by byla neúplná rodina a přišlo mi i logické Nikovo počínání, kdy už nebude spolupracovat s podrazákem, ale zabije ho, jakmile se dozví, kde se nachází.

Hodně mi chyběl nákup nemovitostí, a nemohl jsem tak ten svůj vydělaný milion dolarů nikam investovat. S tím souvisí i málo ukládacích míst, což nově trochu kompenzuje automatické ukládání po každé misi. Trochu mi vadila také kamera, která se při řízení šíleně dlouho centrovala a vůbec se chovala prapodivně, ale naučil jsem se díky tomu řídit s myší a šlo mi pak skvěle střílet z auta, což jsem nikdy moc nezvládal. Navíc už dávno hraju na WSAD a ne na šipkách, takže se jednou rukou řídí celkem dobře. V tak monstrózní hře se samozřejmě nešlo vyvarovat bugů, sem tam vypadnutí textury či nelogického chování chodců i řidičů, ale nic strašného to nebylo.

Koulovačka, kdo z nás ji nikdy nezažil? Sněhové řemeslo ji však přináší v míře, jakou jsem v reálu dosud nepoznal. Dostal jsem k dispozici tři červeně oblečené panáčky a proti mě se stavěla čím dál tím větší přesila zelenokabátníků.

Počáteční kola jsou vcelku jednoduchá, ale postupně začíná značně přituhovat a někdy jsem měl co dělat, abych to všechno zkouloval. Snowcraft je fajn záležitost na odreagování, která se vyznačuje jednoduchým ovládáním a někdy vyžaduje pekelné soustředění.

Jeden z mnoha klonů Bombermana s jednoduchým názvem Bombič má stejnou hratelnost, jako jeho předloha. Musím pokládat bomby, abych odpálil zničitelné předměty nebo příšerky, a posunul se tak do dalšího levelu.

Dobrou funkcí je problikávání políček, na které bude dosahovat výbuch bomby a dá se tak snáze vyhnout situacím, kdy na některém z těchto políček stojím a zbytečně přijdu o život. Zobrazování počtu sebraných bonusů také potěší, protože tak vím, kolik mohu položit bomb najednou, jak dlouhý už mám plamen výbuchu nebo jestli můžu bomby odkopávat.

Levely jsou vždy stejné se stejným rozmístěním zničitelných bariér i potvůrek, ale bonusy se objevují náhodně. Někdy jsem měl nadbytek bomb a málo ohníčků a jindy naopak. Bohužel se však nasbírané bonusy nepřenášejí do dalších kol, takže začínám vždy od nuly. Další výtku bych měl ke zvukům, které nejsou moc povedené.

id Software je jedno z mých nejoblíbenějších vývojářských studií a může za to série FPS Doom, jejíž první díl byl mou vůbec první počítačovou hrou, kterou jsem hrál. Z dalších titulů, patřících do tohoto žánru, nedám dopustit na Duke Nukem 3D, Blood či Heretic, ale Quake stál vždy v pozadí, a i když jsem ho rozehrál vícekrát, nikdy jsem mu na chuť nepřišel.

Doom má skvělá monstra, zbraně i ozvučení, Duke zmenšovač, humor a super hlášky, Blood vidle, sarkasmus a sprej se zapalovačem a Heretic neokoukané prostředí, artefakty a Michelin Mana. Co ale nabízí Quake? Za mě jen nudného hrdinu, otřesnou hudbu a nezajímavé prostředí? Děkuji, nechci.

Moc originálních zbraní se ve hře nevyskytuje a nade všechny ční hřebíkomet, i když jde podle mě jen o trochu upravený Chaingun Cannon z Duka a potěšila mě i dvoubřitá sekera. Nápad, že si zvolím obtížnost určením jedné z cest je naopak originální dost a skrytá čtvrtá obtížnost už vůbec.

Zahrát si nějakou střílečku z devadesátých let mě v dnešní době už moc neláká. Pokud bych se však rozhodl, že dám jedné z nich šanci, určitě by to nebyl Quake, ale nejspíše některá z již zmíněné čtveřice mých oblíbených žánrovek.

Jakýsi zelený pavoučí mimozemšťan dostal chuť na Becherovku, a tak si ji zaletěl obstarat. Na sběr lahví se však už musí vydat hezky po svých a v tu chvíli jsem začal tohoto tvora ovládat já sám. Bohužel jsem na plošinovky levý a stále jsem padal do bezedných propastí nebo se nechal zabít od některého z nepřátel.

Měl jsem sice k dispozici čtveřici zbraní, ale munice do nich bylo málo nebo se nacházela na těžko dostupných místech. Zas tak jsem se nebavil, abych se u hry trápil moc dlouho, tak jsem se na další postup prostě vykašlal a s hraním praštil.

Když už bych musel pracovat u cirkusu, určitě bych nechtěl skákat v několikametrové výšce nad hlavami diváků a spoléhat na dalšího artistu nebo svoje ruce, že se skok podaří a nezlámu si vaz. Zde jsem však mohl skákat z hrazdy na hrazdu bez jakékoli bázně o svůj život, a když skok zrovna nevyšel, nikdo, až na mnou ovládaného virtuálního artistu, si z toho nic nedělal.

Pokud to chápu dobře, tak hra nese název The Amazing Flying Brothers proto, že všichni artisté jsou bratři. V tom případě se ale jedná o velmi početnou rodinu, protože po každém nepovedeném pokusu zůstane dotyčný artista ležet v manéži a ihned nastupuje další.

Takhle se dá nakupit snad nekonečné množství těchto umělců a já si konec určil sám, protože už se mi dlouho nedařilo překonat mé nejlepší skóre. To je vlastně celé, jde jen a pouze o skóre a vše ostatní je vedlejší. Na chvíli hra zabaví, ale určitě ne na moc dlouhou.

Pět minut sbírat červené míče a házet je do studny? To je trochu chabá náplň hry. Jasně, z míčů se dá také vysát vzduch a po několika takovýchto pokusech hlavní postava zemře, ale ani to hratelnost moc neoživí.

Nedivím se té dívce, že si občas zdřímne, protože ta nuda, kterou jsem při hraní zažíval já se ani omylem nemůže rovnat té, kterou zažívá ona. Which je jedna z nejlepších freeware her, kterou jsem hrál, ale How zase patří k těm nejhorším. Na Filipínách mají asi zvláštní mentalitu.

K rozšíření legendárního Duke Nukem 3D s podtitulem Plutonium Pack mám podobný vztah, jako k Night of the Raven pro druhý Gothic. Stejně, jako se v jednom z nejlepších mnou hraných RPG obejdu bez Mágů Vody, Jharkendaru a dalších novot, stačí mi projít s nejdrsnějším hláškujícím blonďákem jen tři původní epizody.

Celkově se nejedná o úplně špatný dodatek a novinky jako je zvětšovač (i když jsem ho ve výsledku skoro nepoužil) nebo některé úrovně (Duke-Burger, Shop-N-Bag nebo XXX-Stacy) jsou vítaným zpestřením. Příběh je však na původní hru nešetrně našroubován, a noví nepřátelé mi moc nesedli.

Závěrečný boss mě také moc nenadchl a na toho ze třetí epizody, jehož zabitím a vykopnutím jeho oka pro mě Duke Nukem 3D prostě končí, nemá ani omylem. Za vyzkoušení Plutonium Pack určitě stojí, ale podruhé už ho hrát nemusím.

Arkanoid nebo alespoň jeden z velmi početné skupiny jeho klonů hrál snad každý. Podobně jako u Pac-Mana nebo Tetrisu jde o jednu z nejrozšířenějších her napříč všemi možnými i nemožnými platformami od herních automatů, až po kapesní konzole a mobily.

V tomto případě platí dvojnásob, že v jednoduchosti je síla, kdy stačí odrazová plošina, míček a barevné cihličky a o zábavu je na dlouhou dobu postaráno. Přidá se pár unikátních vlastností, jako je rozdvojení míčku, jeho fixace na plošině nebo její zvětšení a hned je zážitek ještě lepší.

I přes všechna tato vylepšení se však dříve nebo později dostaví stereotyp a hra jde na nějaký čas k ledu. Díky skvělé znovuhratelnosti je však radost se k ní vracet.

Bechman je jedním z nekonečného množství klonů Pac-Mana, ve kterém jsem mimo žlutých teček požíral i lahve Becherovky. Kromě vizuální stánky, multiplayeru a zbraní se Bechman od své předlohy příliš neliší.

Všechna čtyři kola jsem měl za chvíli projetá a jelikož nebylo s kým vyzkoušet hru ve dvou, brzy jsem to zabalil.

In 60 Seconds dostává svému názvu, protože je třeba tuto plošinovku dohrát do jedné minuty. Někomu to může připadat málo, ale i v tak krátké herní době je nastřádána spousta možností, jak hru dokončit.

Narazil jsem na tři různá zakončení podle toho, jaké bonusy jsem za tu chviličku stihl sebrat, takže jsem se hrou strávil asi hodinu. Pak už mě ale to hopsání přestalo bavit a pustil jsem se do něčeho jiného.

Akrasia je krátká arkáda s neokoukaným vizuálem, ve které jsem měl za úkol dostat se s potvůrkou z bludiště. Na začátku mi bylo vysvětleno jednoduché ovládání (v podstatě jen šipky) a mohl jsem se vrhnout na věc.

Potvůrka je na prášcích a mohu se rozhodnout, jestli jí naláduji dalšími, abych v tom duhově barevném světě zůstal co nejdéle (než dojde k předávkování) anebo naleznu východ z tohoto drogového bludiště. A to je vlastně celý princip této tříminutovky. Netradiční, ale bohužel až příliš krátké.