Death to Spies neboli Směrť Špionam (zkráceně SMĚRŠ či SMERSH) je hlavní tajnou ruskou službou, proti níž stojí James Bond ve službách MI6. Alespoň tedy v prvních knihách před vznikem SPECTRE. Bondovky zrovna letos čtu, a díky této hře jsem si nejen doplnil znalosti o zmíněné organizaci, ale také jsem si vyzkoušel nefalšovanou stealth akci z prostředí druhé světové války.
Série Hitman mě nikdy neoslovila a nemám v plánu hrát žádný z již celkem početného množství dílů, ale první díl Death to Spies mě přesto, že má se zmíněnou herní sérií leccos společného, opravdu hodně bavil a jistě si dám také dvojku, případně i trojku. Snad je to tím prostředím, že mě to škrcení, omračování, omamování, bodání či střílení nepřátel v německých uniformách tak baví. Hned jsem si vzpomněl na sérii Commandos, kde měl Spy velmi podobné vybavení a choval se téměř totožně, jako hlavní hrdina Strogov tady. O rok a půl starší Strike Force je vlastně takovým předchůdcem.
V první misi jsem chtěl eliminovat co nejvíce nepřátel (nejlépe všechny), což se mi povedlo až na jeden barák a dvojice, jež spolu konverzovaly. Také mi však trvala ze všech nejdéle, a to celé čtyři hodiny, tak jsem si řekl, že to zbytečně hrotím, když mě za to navíc hra neodměňuje, ale penalizuje zvýšenou agresivitou v celkovém hodnocení mise. V dalších misích jsem už tak trávil kolem jedné až dvou hodin a královsky se bavil.
Hrál jsem na nejtěžší možnou obtížnost Expert, a přesto se mi dařilo získávat hodnocení za profesionalitu a preciznost 100% a ostatní ukazatele, jako je boj, agresivita a hluk jsem držel na nule nebo na opravdu nízkých hodnotách. Úkoly se vcelku opakovaly a bylo vždy třeba získat patřičné dokumenty, klíče či vozidlo, abych mohl někoho zachránit, unést nebo zabít, přičemž poslední možnost byla nejčastější. Jelikož však hra nabízí jen deset misí, které jsou patřičně dlouhé, vůbec mi to nevadilo.
Narazil jsem zde samozřejmě i na pár nedostatků jako je občasná nepřehlednost mapy především na světlém pozadí, kde nebyl vidět pohled nepřátel ani jejich zelené označení nebo bugy, kdy jsem se několikrát zasekl o dveře, židli či bednu a nemohl se hnout z místa a několik postav se dokonce stalo duchy a prošly zdí nebo zavřenými dveřmi. Nešlo však o nic zásadního. Death to Spies je tak bezesporu nejlepší ruská hra a jedna z nejlepších stealth akcí, co jsem zatím hrál.
Série Hitman mě nikdy neoslovila a nemám v plánu hrát žádný z již celkem početného množství dílů, ale první díl Death to Spies mě přesto, že má se zmíněnou herní sérií leccos společného, opravdu hodně bavil a jistě si dám také dvojku, případně i trojku. Snad je to tím prostředím, že mě to škrcení, omračování, omamování, bodání či střílení nepřátel v německých uniformách tak baví. Hned jsem si vzpomněl na sérii Commandos, kde měl Spy velmi podobné vybavení a choval se téměř totožně, jako hlavní hrdina Strogov tady. O rok a půl starší Strike Force je vlastně takovým předchůdcem.
V první misi jsem chtěl eliminovat co nejvíce nepřátel (nejlépe všechny), což se mi povedlo až na jeden barák a dvojice, jež spolu konverzovaly. Také mi však trvala ze všech nejdéle, a to celé čtyři hodiny, tak jsem si řekl, že to zbytečně hrotím, když mě za to navíc hra neodměňuje, ale penalizuje zvýšenou agresivitou v celkovém hodnocení mise. V dalších misích jsem už tak trávil kolem jedné až dvou hodin a královsky se bavil.
Hrál jsem na nejtěžší možnou obtížnost Expert, a přesto se mi dařilo získávat hodnocení za profesionalitu a preciznost 100% a ostatní ukazatele, jako je boj, agresivita a hluk jsem držel na nule nebo na opravdu nízkých hodnotách. Úkoly se vcelku opakovaly a bylo vždy třeba získat patřičné dokumenty, klíče či vozidlo, abych mohl někoho zachránit, unést nebo zabít, přičemž poslední možnost byla nejčastější. Jelikož však hra nabízí jen deset misí, které jsou patřičně dlouhé, vůbec mi to nevadilo.
Narazil jsem zde samozřejmě i na pár nedostatků jako je občasná nepřehlednost mapy především na světlém pozadí, kde nebyl vidět pohled nepřátel ani jejich zelené označení nebo bugy, kdy jsem se několikrát zasekl o dveře, židli či bednu a nemohl se hnout z místa a několik postav se dokonce stalo duchy a prošly zdí nebo zavřenými dveřmi. Nešlo však o nic zásadního. Death to Spies je tak bezesporu nejlepší ruská hra a jedna z nejlepších stealth akcí, co jsem zatím hrál.
Pro: tichá likvidace či obcházení nepřátel, převlékání do uniforem, mapa, inventář
Proti: občasná nepřehlednost mapy, bugy