Dishonored bylo zjevení. Když jsem se k němu a k jeho rozšířením dlouho po vydání konečně dostal, nestačil jsem se divit, co se Arkane Studios povedlo stvořit za klenot. Stealth akcí, případně her, které alespoň nějaké tyto prvky obsahují, jsem hrál poměrně dost a v tomto ohledu nedám dopustit především na sérii Splinter Cell. Dishonored se však od ostatních značně liší svým zasazením, schopnostmi hlavní postavy, ale také tím, že Rambo styl automaticky neznamená rychlou smrt. Že si tak někdy zahraji pokračování Zneuctěného bylo pravděpodobnější, než že zítra vyjde slunce, a ten čas nastal letos.

Jelikož jsem měl Corva zmáknutého, zkusil jsem si, jaké to je v kůži císařovny Emily. Několik schopností je stejných nebo podobných, ale tak půlka je zcela odlišná. Nejvíce mě bavilo Domino, což je spojení až čtyř nepřátel najednou, jimž se stane stejná věc, kterou provedu jednomu z nich. To jsem si vylepšil ze všeho nejdříve a po Blinku respektive Far Reach jsem ho používal nejčastěji. Z aktivních schopností ještě stojí za zmínku Dark Vision a zbytek nalezených run jsem rval do pasivních vlastností podporujících mou hbitost nebo umožňující výrobu vlastních kostěných amuletů, kterou jsem ve výsledku ani nevyužil.

Byl jsem hodně zvědavý na svého oblíbence Pedra Pascala, který zde namluvil Paola, jakožto prozatím jeho jedinou herní postavu. Podařilo se mi ho však ve čtvrté misi složit dříve, než stačil něco říci. Naštěstí se poté objevil ještě v jedné misi, kde jsem stál před rozhodnutím, ke které ze dvou frakcí se přidat. Díky Pedrovi, respektive Paolovi nebylo co řešit a vrchní vševidoucí zanedlouho ležel v bezvědomí na jeho baru, avšak nikoli zpitý do němoty, ale mírně přidušený. Z misí se mi nejvíce líbila právě ta čtvrtá, a především pak mechanický dům Kirina Jindoshe, který šlo různě přeskládávat. I když časohrátky o tři mise později také nebyly špatné, mechanický dům vede.

Líbily se mi také menší detaily, jako že se Mortimer Ramsey, který byl v první misi omráčený a zavřený v mé tajné komnatě, objevil i v misi poslední, akorát byl zkamenělý a sepsal deník, kde zmiňoval, jak by se rád ze svého vězení co nejdříve dostal. Na vyšší obtížnosti si dokonce nepřátelé všímají svých mizejících parťáků, otevřených dveří nebo hlasitějších zvuků, což se hodilo na jejich přilákání tam, kam jsem zrovna chtěl. To vyhovovalo mému nesmrtícímu postupu a mimo nuly na kontě zabití mě za celou dobu také nikdo nespatřil.

U herních sérií se nemohu vyvarovat srovnávání a zde tomu nebude jinak. Hudba mi oproti jedničce sedla daleko méně, a i když zpívající dvojice byly vcelku dobré, na song Drunken Whaler se nechytalo vůbec nic. Stejně tak se vytratila ponurá atmosféra, kterou navozovalo především temnější a špinavější město Dunwall spolu s přemnoženými krysami šířícími morovou nákazu, ale oceňuji krvavé mouchy, vyskytující se v teplejších oblastech, kam patří Karnaka. Už přesně nevím, jak to bylo v prvním díle, ale nepamatuji si do očí bijící okrádání, které nikdo neřeší, a v podřepu si tak vesele mohu obrat civilisty, když na mě při tom jejich spoluobčané zírají snad ze dvou metrů.

Čarodějky mi hodně sedly v rozšíření prvního dílu The Brigmore Witches, ale tady jsem je tolik nemusel a téměř stejná lest k porážce Delilah, jakou použil Daud, ke zlepšení dojmu také zrovna dvakrát nepomohla. Poslední řádky mohou vést k mylnému dojmu, že bych se snad u hraní Dishonored 2 moc nebavil a spíše jsem si většinu herní doby jen stěžoval. Opak je však pravdou. Vůbec nejde o špatnou hru a jistě někdy zkusím ještě minimálně jeden průchod s Corvem, avšak jednička je v mých očích o něco lepší, a tak to nejspíše i zůstane.

Hvězdné války zbožňuji, hlavně co se filmové produkce týče. Hry jsem hrál zatím jen dvě, a to oba díly série Star Wars: Racer. Říkal jsem si, kde se může světelný meč ovládat lépe, než na Wii, pomocí ovladače, který evokuje jílec. Taková sláva to ale zase není.

Darth Vader mě v podstatě unesl z Kashyyyku, domovské planety Wookiů, aby mě cvičil jako svého učedníka. Po první úrovni se čas posunul o několik let, ze mě se stal mladý muž a dostal jsem za úkol zlikvidovat poslední zbytky Jediů. Musím uznat, že vidět to takhle z druhého pohledu má něco do sebe a rád jsem bojoval ve jménu temné strany. Mezi nepřáteli se občas objevilo několik padouchů z baru na planetě Tatooine, respektive příslušníci jejich druhu. Zabít jde v podstatě kdokoli, i nevinní civilisté, Jawové, Wookiové a zničil jsem i pár droidů.

V téhle verzi (Wii, PS2, PSP a nově i Switch) umí jako v jediné Starkiller používat škrcení, alespoň podle toho, co jsem se dočetl a v dalších verzích má tuto schopnost jen Darth Vader. Mám ji ze všech nejradši, takže jsem si ji samozřejmě musel jako jednu z mála vylepšit na maximum. Pak jsem si vylepšil také sílu na odrážení nepřátel, blesky a házení světelným mečem, tedy ty nejzákladnější schopnosti. Na víc jsem již neměl dostatek zkušenostních bodů, ale stačilo mi to na průchod celou hrou.

Hru hodně sráží ovládání. Věřím, že na PC bych si ji užil o něco více. I kdyby se v soubojích také tolik používalo QTE, horší to být nemůže. V podstatě jsem jen máchal ovladačem ze strany na stranu a bleskoval o sto šest. Schopnosti, kde bylo třeba mířit, jsem téměř vůbec nepoužíval, protože mi to vůbec nešlo. Nebýt zajímavého příběhu, nevím, jestli bych se dostal až na konec. 

Dají se tu sbírat takzvané Holocrony, které jsem si mohl prohlížet ve formě obrázků z vývoje na své lodi. Posbíral jsem je všechny, a stejně tak i jílce a barevné krystaly do meče. Z oblečení mi nejvíce sedlo sithské roucho. Filmová hudba mě bere stejně, jako před lety a dotváří tu správnou atmosféru Hvězdných válek. Na Wii mám i druhý díl, který na tom s ovládáním snad bude alespoň o trochu lépe. Minimálně kvůli příběhu ho někdy vyzkouším.

Mohl bych v podstatě zkopírovat komentář k původní hře a nepárat se s dalším. Aiko's Choice se totiž hraje nachlup stejně, jako předchůdce, a jak je to u některých her spíše na škodu, zde je tomu naopak. Jelikož se děj odehrává mezi osmou a devátou misí, je znalost předchozích událostí vcelku nutná a je určitě dobré hrát oba tituly brzy po sobě.

Znovu jsem si zvolil japonský dabing, trochu poupravil ovládání a pustil se do toho. Postupně jsem prošel šestici misí, což je v podstatě polovina toho, co minule, ale plnohodnotné jsou vlastně jen tři. Ty však opravdu stojí za to, především pak ta ostrovní. Mimimi si při její tvorbě nejspíše zkoušeli některé nápady, které pak využili v jejich nejnovějším a bohužel také posledním titulu. Místo stop ve sněhu tu jsou stopy v písku a plavání jsem si zde užil habaděj.

Z postav jsem se znovu snažil nejvíce využívat Yuki, ale v první misi to nešlo, a v té druhé jsem kvůli získání jednoho odznaku nemohl hrát na její flétnu. Tím se Yukiny schopnosti značně zredukovaly a musel to tak oddřít převážně Hayato v závěsu s Aiko. Podrobné statistiky po každé misi zůstaly, což je dobře. Mimo odznaků za dokončení mise za určitý časový limit jsem splnil všechny. Nově se ale i ty protichůdné dají splnit hned a zůstanou i po nahrání předchozí pozice. Není tak třeba až na pár případů mise hrát vícekrát.

Bohužel zůstaly i neduhy. Omráčení nepřátelé stále nejdou svazovat a členové týmu se sem tam zaseknou o překážku nebo o sebe navzájem. Občas mě také trochu zlobilo ovládání a nešlo mi označit některé postavy nebo pohled nepřátel. Také konečná volba, podle níž se hra jmenuje, je celkem k ničemu. Jestli Lady Chiyo zemře nebo ne, je úplně fuk. Při jedné z voleb mohlo dojít k alternativnímu konci, kde by spolu Aiko a Mugen vychovávali dítě, načež by Aiko prohlásila, že takhle to bohužel nebylo a děj by se vrátil před volbu. Po rozhodnutí se ale nestane nic, jiný je jen rozhovor s Lady Chiyo a zbytek je úplně stejný.

Jako další taktická strategie mě čeká Desperados III, které je na tom dle ohlasů snad ještě lépe, ale to se dozvím, až se k němu dostanu. V záloze mám pak Shadow Gambit a další zástup nových titulů, kterých v dnešní době vzniká nebo je v plánu až nečekaně mnoho. Po tom suchu, které zavládlo po krachu Spellboundu, je to vítaná změna.

Série Secret Files je už taková německá klasika, mě však zase tolik nenadchla, především pak první díl. Animation Arts se ale překonali a oproti předchozí sérii, kde u prvních dvou dílů ještě nebyli hlavními vývojáři,  jde u Lost Horizonu o výrazný kvalitativní posun. Už hlavní menu ve formě biografu je vcelku netradiční a to není zdaleka vše, co hra nabízí.

Příběh mě zaujal hned od začátku, a i když se nejedná o nic, co by tu ještě nebylo, jeho postupné odkrývání mě bavilo. Fenton i Kim jsou zajímavé postavy a brzy jsem si je oblíbil. Hláškujícího Fentona o poznání více. Líbily se mi snad všechny lokace, ať už to byl Hongkong, Tibet, Marrákeš, Berlín, hrad Wewelsburg nebo Indie či bájná Shambala. Akorát nahrazení svastik jinými kříži mi přišlo zbytečné, ale vzhledem k tomu, že se jedná o německou hru a je známo, že ještě relativně nedávno tam byla veškerá nacistická symbolika zakázána, dá se to pochopit.

Potěšilo mě zakomponování berlínské letní olympiády. Kromě Erwina Hubera jsou však zbývající atleti vymyšlení, a tak mi ani moc nevadilo podvádění. Brit Glenn Parker je složen ze dvou Američanů a Lauri Askola se Sándorem Molnárem jsou čistě výplodem fantazie vývojářů. Navíc poslední disciplínou desetiboje je samozřejmě vždy patnáctistovka a ne skok do dálky, tam by se však asi podvádělo hůře.

Předmětů v inventáři ani aktivních míst není mnoho, a tak nedochází k téměř žádným zákysům. Nevybavuji si snad ani jednu zcela absurdní situaci, která v point and click adventurách nastává zcela běžně. Hra mi často padala a když jsem ji shodil na lištu, nešlo se do ní vrátit. Nevím, zda to bylo způsobeno novými systémy nebo Steam verzí, ale moc nadšený jsem z toho nebyl. Naštěstí jsem zvyklý často ukládat, takže se vždy jednalo o maximálně půlhodinový návrat.

Na konci se objevili dvě časové roviny, což mám celkem rád. Kde jinde se mi poštěstí zjistit, co se stane za 50 nebo klidně i 100 let, než ve hrách, filmech či knihách? Také se tu objevil drak, ale ten byl jak na pohled, tak i svým účelem naprosto příšerný. Bonusy po dohrání jsem využil beze zbytku. Dokončil jsem hratelnou verzi prototypu (jsou přítomny i postavy ze Secret Files), složil jednoduchou skládačku a finální souboj, který nejde prohrát, jsem si několikrát zopakoval. Navíc jsem dostal medaili za vrácení flétny fakírovi v Marrákeši. Do dvojky se určitě pustím také. I když podle všeho za moc nestojí, série dohrávám.

Pár hledaček jsem už hrál, ale není to žánr, co bych zrovna dvakrát vyhledával. Cena za naše hříchy patří k těm horším kouskům, jednou za čas vypnout však neuškodí. V kůži mladé dívky Dylan jsem se vetřel na halloweenskou párty, kde se měla hrát deskovka, která mi tak trochu připomínala Jumanji. A stejně jako tam se hraní trochu zvrtlo a já musel ostatní kámoše vysvobodit ze spárů jakéhosi démona.

Vyrojila se na mě kupa duchů, kteří samozřejmě chtěli zlomit své prokletí a já makal, abych jako slepička každému vyhověl. Minihry byly různorodé a až na tu úplně poslední jsem je zvládl celkem bez problémů. Jen to proklaté obrázkové sudoku mi dalo zabrat. Když jsem byl v koncích, tak jsem nahlédl do jednoduše zpracované nápovědy a hned jsem věděl, jak dál. Celá hra se v podstatě odehrává během jedné noci, a tak není příliš dlouhá. V rámci žánru ale nijak nevybočuje.

Je zajímavé, jaký je v tomto typu her bordel na každém rohu. I když chápu, že je potřeba hledané předměty nějak skrýt, dalo by se to dle mě vyřešit elegantněji. S některými předměty lze hýbat a různě je kombinovat s dalšími přímo v dané lokaci a tyto interakce mě bavily ze všeho nejvíce. Musím zmínit kvalitu filmových scén, která je jedním slovem příšerná. Nečekal jsem žádné zázraky, ale před deseti lety byla grafika už trochu jinde. Někdy zase nějakou hledačku zkusím a snad budu mít při výběru větší štěstí.

Her s mamuty není nikdy dost a když mi někdo zdarma nabídne zhostit se role mamutí mámy, je třeba toho využít. O Wrangelově ostrově jsem neměl ani ponětí, takže jsem se při tom krátkém putování i něco přiučil. Všechno však není tak růžové, jak se na první pohled může zdát.

Jednoduché ovládaní je vysvětleno hned na začátku hry pomocí maleb na skalách a snaží se s ním pomoci i vypravěč. Ten mi místy přišel značně otravný, především kvůli různým vtípkům, které se do hry dle mě vůbec nehodí. Samotné putování bylo celkem fajn, akorát těch lovců bylo až moc a pochybuju, že by ty jejich útoky jakýkoli jiný mamut přežil. Mimo cesty vpřed a vyhazování pralidí do vzduchu se toho ve hře moc neděje, ale ta postupná změna prostředí od podzimní krajiny přes takovou jarně letní až po zimní se mi líbila.

Narazil jsem bohužel na několik bugů. Párkrát mi nešlo odvalit kámen, jednou jsem se zasekl v lese tak, že jsem musel načíst pozici a došlo i na automatické přeskočení celé jedné kapitoly. Rozbité jsou i některé achievementy. Při prvním hraní jsem třeba získal ten za neutržení žádného zranění, ale ačív za projití hry bez smrti se neobjevil. Kromě jednoho za dokončení celého putování jsem ale nakonec získal všechny. Hru jsem samozřejmě dohrál, dokonce dvakrát, ale ačív se prostě neodemkl.

Jako studentský projekt je to určitě dobře odvedená práce a i přes výše zmíněné bugy se The Odyssey of the Mammoth hraje dobře, akorát to někdy skřípe a herní zážitek není úplně takový, jaký by být mohl. Pokud se autoři budou hrám věnovat i nadále, jistě své dovednosti vypilují a můžeme se dočkat ještě zajímavých titulů.

Další hra od mých oblíbených vývojářů se vcelku povedla. Plout po moři, přepadávat při tom anglické, francouzské, španělské a pirátské lodě, vozit zboží sem a tam a získávat speciální předměty, které vylepšují vlastnosti mého plavidla, to je oč tu běží. Vypadá to jako málo, ale pro dané účely je to naprosto dostačující.

Bavil jsem se dost dlouho, bohužel jsou po čase souboje a úkoly dost stereotypní, a i když mě nikdo nenutil plnit vše, samozřejmě mi to nedalo. Ke konci jsem si připadal, jak při hraní remaku Death Rally, kde jsem u honby za posledním ačívem strávil několik dní. Tady to kvůli nalezení sta pokladů bylo asi o deset hodin více, než jsem měl nahráno do té doby, a to už bylo opravdu jen kvůli zkompletování všech ačívů. Mapy pokladů jsou totiž docela vzácné a je škoda, že vše ostatní se dá splnit daleko dříve, takže hra už nic nového nenabídne.

Postupně jsem si kupoval lepší a lepší lodě a různé nové funkce, až jsem se dostal ke galeoně. Na začátku mi přišla hrozně drahá, ale na konci jsem se topil v milionech a její cenovka mi přišla až směšná. Když jsem pak získal i nějaké ty speciální předměty, byl jsem při správné bitevní strategii téměř neporazitelný. Stále se však objevovaly lodě s vyšší úrovní, které jsem nemohl porazit po celou dobu.

Na hře mi nejvíce vadilo asi už zmíněné zasekávání o ostrovy, kterých bylo po mapě rozmístěno opravdu hodně. Dalo se na to ale zvyknout a ke konci už jsem to bral jako automatiku. Určitě na Hrábě v trávě nezanevřu a někdy zas vyzkouším nějaký další kousek z jejich portfolia.

White Birds Productions nebylo nijak úspěšné studio, ale protože za ním stál Benoît Sokal, musel jsem adventury od těchto vývojářů vyzkoušet. Paradise i Sinking Island za hraní stály, Nikopol jsem však dlouho odkládal a nejspíše jsem věděl proč. Mimo to, že se ovládá jako Mystovky a pohled na dění na obrazovce je tak z vlastních očí, tak mě nelákal ani příběh. Že se zrovna na tomto titulu nijak nepodílel Sokal je bohužel hodně znát.

Ten nádech Pátého elementu díky létajícím autům je sice fajn, ale nějací mimozemští egyptští bohové jak vystřižení z Hvězdné brány a k tomu další prapodivní tvorové? Ne, to opravdu nejde brát vážně. Komiksy, nebo přesněji grafické romány, si určitě shánět nebudu. I když z nich hra čerpá jen částečně, nevěřím tomu, že by mě chytly. Paříž v roce 2023 pokud vím takhle nevypadala a stále nevypadá. Autor předlohy udělal chybu, že příběh zasadil do příliš blízké budoucnosti. Dle mě je ideální volit zasazení sto a více let od současnosti, protože i když se nic z toho třeba nevyplní, nikdo se tím nemusí trápit.

Jde o hrozně krátkou záležitost, což je ale ve výsledku asi dobře. Aktivních míst ani předmětů v inventáři není mnoho, takže zákysy hrozí snad jen u pár rébusů. I na ty se ale dá po menším tápání přijít. Akční pasáže jsou příšerné, naštěstí se hra před jejich započetím vždy sama uloží, a nemusel jsem tak štrachat manuálně uloženou pozici půl hodiny zpět. Ze Sokalova portfolia, kam česká Wiki Nikopol chybně řadí, mi zbývá už jen Amerzone. To ovládáním připomíná právě Nikopol a nejspíš proto jsem se do hry ještě nepustil. Někdy to však napravím.

Interaktivní filmy nejsou zrovna žánrem, který bych nějak moc vyhledával, pro Atentát lze však asi těžko najít nějaký vhodnější, který by ve výsledku fungoval lépe. Té interaktivity tu moc není. Některé otázky však rozhovory nasměrují jinam nebo je případně hned ukončí, a tak má jejich volba poměrně zásadní vliv. Ne všechny zpovídané postavy jsou čistě kladné, což je určitě plus, protože ani za války nebylo vše jen černé nebo bílé.

Líčení válečných hrůz skrz fiktivní příběh je dobrý nápad. I když by nějaké skutečné vyprávění asi zapůsobilo ještě více, takhle je to dle mě zcela dostatečné. Díky rozhovorům a encyklopedii jsem se dozvěděl několik nových informací, případně si některé věci upřesnil, takže jako výuková hra funguje Atentát přímo skvěle.

Komiksové zpracování historických scén, doprovázené dobovými fotografiemi či filmovými záběry, mi sedlo a je trochu škoda miniher, které zde jsou opravdu mini. Chápu, že autoři příliš nechtěli narušovat plynulost děje, ale i tak bych si představoval trochu propracovanější hříčky. Zaujala mě hudba, která mi byla něčím povědomá. Až v závěrečných titulcích jsem zjistil, že jí má na svědomí skupina DVA. S Amanitou jsem si Atentát opravdu nespojil.

Spytihněvovu tvorbu sleduju už dlouho a mimo arkády Nex 43: Kov na kov a střílečky z pohledu první osoby HROT (takže první a prozatím poslední hry) jsem od něj hrál vše, na čem pracoval napříč všemožnými týmy, v nichž působil. Legie byla skvělá, ale co mohu čekat od Ruprechta jsem vůbec netušil. Jen to, že je inspirován filmy Karla Zemana a že jde o šílenou arkádu.

Z počátku jsem nevěděl, jak montgolfiéru ovládat, ale po pár ohnivých karambolech jsem se tu správnou koordinaci klávesnice s myší naučil a sestřeloval nepřátele po stovkách. Vypadá to, že jediným cílem hry je dosažení co nejvyššího skóre, ale není tomu tak. Skóre zde hraje hlavní roli, nezanedbatelné jsou však také vedlejší aktivity, které oživují hratelnost. Vyletěl jsem tak do vesmíru, nechal jsem se spolknout obří rybou nebo prohledával mořské hlubiny, abych zkompletoval celou posádku montgolfiéry. To mě bavilo ze všeho nejvíce a musím ocenit, jak to má Spytihněv promyšlené.

Z perků, tedy šperků, jsem si nejvíce oblíbil sestřelování nepřátelských kulí (asi nejdůležitější šperk) spolu s přitahovací kotvou. Lákavý je samozřejmě násobitel skóre, ale ta možnost zaháknout výbušný sud a využít ho, když se dostanu do úzkých nebo proti kohoutímu plavidlu je k nezaplacení. Ostatní šperky jsou dobré na vyzkoušení, ale až na pomoc při plnění některých achievementů nebo vyblbnutí jsem pro ně využití nenašel.

Nejtěžší úkol je beze sporu získání a vynesení dvou hvězd na oblohu. Nevěřil jsem, že se mi to povede, protože po prvním sestřelení kohoutího plavidla začíná vše od znovu, ale s vyšší obtížností. Nakonec se však zadařilo a dokonce jsem tuto smyčku, jak to autor nazývá, několikrát zopakoval. Získal jsem všechny stránky kroniky a dozvěděl se tak celý bláznivý příběh, zničil jsem 11111 nepřátel a vystřelil přes 270 tisíc kulí, takže si myslím, že jsem už vyzkoušel vše, co hra nabízí. Také jsem v ní nechal víc, jak dvacet hodin a vracet se k ní už nebudu.

Po Návratu do budoucnosti je Jurský park teprve druhou epizodickou sérií od Telltale, do níž jsem se pustil. Žádná další už mě ale neláká. Do budoucna bych mohl uvažovat o Wolf Among Us, ale spíše se poohlédnu jinde.

Filmová hudba od Johna Williamse v čele s ústředním motivem mi připomněla mé nadšení při sledování původních devadesátkových dílů od Spielberga a možná si po dohrání pustím i ty novější Jurské světy. Provázaní s prvním filmem, ke kterému jsem musel dozrát, protože už je to dlouho, co jsem ho viděl naposledy, je skvělé, a takhle nějak bych si filmové hry představoval. Příběh se po chvíli ubírá jiným směrem a má spoustu děr, mě však stačil a všudypřítomní dinosauři mi vše vynahrazovali.

Lepší název pro hru by byl asi QTE: The Game. Časově omezené akce obecně rád nemám, ale tady je tolerance stisknutí správných kláves vcelku velká, takže jsem kvůli zisku zlaté medaile opakoval jen pár úseků a rozhodně ne tolikrát, aby se mohla dostavit frustrace. Navíc se po několika sériích hra sama uloží a není třeba vždy správně zareagovat na první dobrou. Více klasického adventuření by zde ale samozřejmě neuškodilo.

Postavy, alespoň ty, co přežily, mi byly sympatické a nechybí ani klasický přechod těch z počátku kladných na temnou stranu. Výběr odpovědí v rozhovorech je úplně jedno a jediná zásadní volba, kterou hra nabízí, je na samotném konci, přičemž o rozhovor vůbec nejde. Vyzkoušel jsem si obě možnosti a každá má něco do sebe. Případnou dvojku bych uvítal, ale ta určitě nebude. Snad se někdy dočkám klasické point and click adventury z tohoto prostředí, s největší pravděpodobností však tohle přání zůstane nevyslyšeno.

Jak to nejlépe napsat? Asi takhle. Hříšné opatství jsem nainstaloval 20. ledna, ale dohrál jsem jej až dnes, 2. února. Ne, že by hra byla tak dlouhá nebo jsem neměl čas na hraní, ale z počátku mě prostě nebavila. První dva akty jsou příšerně nudné a já si říkal, jestli radši nezkusím něco jiného. Už ani nevím, kdy naposledy jsem přemýšlel nad tím, že bych něco nedohrál, ale pár let už to bude.

Hecnul jsem se a pokračoval dál a hle, poté, co jsem na začátku třetího aktu sestoupil do krypty, mě The Abbey najednou chytlo a na konec jsem se dostal za dva večery. Říkal jsem si, čím by to tak asi mohlo být a asi jsem na to přišel. V prvních dvou aktech to totiž bylo hlavně o rozhovorech a lítání od jednoho mnicha ke druhému, ale pak přišlo na řadu to pravé adventuření, tedy sbírání předmětů, jejich používání a sem tam nějaký ten rébus. To jsou přesně věci, které na adventurách nejvíce zbožňuji.

Kreslená grafika je skvělá a ačkoli si hry podle ní většinou nevybírám, zde byla jedním z hlavních aspektů, proč jsem se do Hříšného opatství nakonec pustil. Hned úvodní intro s cestou k opatství na vrcholu hory na mě silně zapůsobilo a nebýt té zmíněné první půlky, nejspíše bych šel s hodnocením daleko výše. Dokonce i těch nelogických prvků a kombinací tu není až tak moc, i když nemohu říci, že šlo vše jak po másle.

Vrah mě trochu překvapil, spíše jsem podezříval Segunda, který však také nebyl bez viny, ale tak je to nejlepší, když do poslední chvíle není jasné, kdo je hlavním strůjcem všeho zla. A ne, vrahem není zahradník, Arcadio je asi nejlepší postavou ve hře, i když se vybarví až ke konci. Konec dle mě byl až moc ukecaný a trochu překombinovaný. Některá vysvětlení, která Leonardo pronesl, mi přišla dost absurdní. Shrnul bych to asi takto. The Abbey mě ve výsledku bavilo, ale znovu se do něj už pouštět nebudu, protože ten začátek už bych podruhé asi nepřekousl.

Soubor tří miniher, které řádně procvičily mé reflexy a především pak mé zápěstí. To jsem měl po poslední minihře pěkně namožené a trochu jsem litoval, že mám potřebu plnit všechny achievementy, což zde znamenalo dohrát všechny minihry minimálně desetkrát.

Těžko říci, jestli se mi více líbila Konkubína nebo Jako poslední den žijem. Obě minihry i obě písničky jsou hodně povedené. Ve skocích přes šípy jsem svůj um postupně zdokonalil, kdy mi dělaly problémy v podstatě jen dva šípy nad sebou a pexeso je o paměti a o štěstí, aby byly k sobě pasující kartičky na tom správném místě. Nakonec je asi mírně lepší druhá jmenovaná, protože píseň je propojená s obrázky a spousta jich je v textu zmíněna.

Co však vím jistě je, že Minimální trvanlivost je ze všech nejhorší. Na začátku na mě talíře létaly tak pomalu, že bych je nejspíše stihl rozbíjet i při pití čaje a ke konci se zase objevovaly v takové rychlosti, že se mi podařilo trefit tak každý třetí nebo čtvrtý. Píseň je také nejméně povedená a jak mi Konkubína připomínala Divokýho Billa a Jako poslední den žijem Kryštofy, tak Minimální trvanlivost mi nepřipomínala nic a byl jsem rád, když po všech pokusech konečně dohrála. Vypínat zvuk mi přišlo u hry, kde je hudební podkres vcelku důležitým prvkem, už moc, i když jsem na to jednou pomyslel.

Chladnokrevná kostka je zajímavý herní počin s krátkou herní dobou, u kterého jsem se ani nestihl nudit. Ovládání je to asi nejjednodušší možné, a kdyby nebylo napsané na obrazovce, stejně bych na něj ihned přišel.

Trochu si tu započítám. Kostka dostojí svému přízvisku a ve čtyřech z patnácti úrovní (včetně interaktivního menu) střílí do zad jednoho kostkáče za druhým (celkem jich je šest, takže se žádný velký masakr nekoná). Hra obsahuje pouhé čtyři achievementy, jejichž splnění je tak triviální, že snad ani nesplnit nejdou. Přesto se mi podařilo jeden vynechat a získal jsem jej až při druhém průchodu.

Napíšu to takhle, dvě Eura bych za to nedal, a když ano, požádal bych o vrácení, ale těch třicet centů se dá oželet. Minimálně hudba a (doslova) pár úsměvných situací za necelých osm korun stojí.

Druhou hrou od Lightning Softu, kterou jsem dohrál, je tento skvost. Na rozdíl od Assassins Creed: Demake však JedličkaCZECH nenabízí nic převratného a jde jen o to, rozvézt stromky po městečku.

Dohráno je za pár minut, ale to bych to nebyl já, kdybych si nevytyčil i nějaké další cíle. Tím prvním bylo dosažení nezáporného skóre, což nebylo až tak moc složité. Hlavní metou však byl zisk všech sedmiset bodů, a to už byla opravdu výzva. Ztrátě bodů za přejíždění občanů Leňákova se dá vyhnout, po naučení se tras ostatních aut lze předejít i nehodám, ale vyvarovat se jízdě po chodníku? To chce mimo umu i opravdu velkou dávku štěstí. Přišlo mi totiž, že někdy se okraj chodníku nalézal přímo na vozovce a vyžádalo si to hodně restartů, než se vše povedlo a kýženého cíle jsem nakonec dosáhl.

Stejně jako Redovi hra i mě při prvním spuštění hlásila nějakou chybu a následně naběhla bez hudby a většiny zvuků. Po několika neúspěšných pokusech o doručení stromků se mi však nainstalovaly aktualizace systému, tak jsem byl nucen restartovat počítač. Po restartu Jedlička běžela úplně bez problému a i ty vánoční songy se samy od sebe začaly přehrávat. Pohled shora je mi sympatický a úplně hnusná hra to není, takže na připomenutí vánoční atmosféry mi posloužila dobře. Jestli však ještě budu zkoušet něco dalšího od stejných tvůrců teď opravdu nedokážu potvrdit ani vyvrátit.

U čtvrté Syberie jsem byl zpočátku hodně opatrný. I přes pozitivní ohlasy ze všech stran mám pořád v hlavě trable s předchozím dílem. Ten jsem si předobjednal a rozehrál ho hned v den vydání, ale vyšel v takovém stavu, že mi předobjednávání hodně znechutil. Obavy však nebyly na místě, protože na The World Before si tvůrci dali opravdu hodně záležet.

Po shlédnutí souhrnu prvních třech dílů a úvodním seznámení se s novou zajímavou postavou Danou Rozeovou jsem si říkal, co to sakra udělali s Kate? Hlas má sice stále stejný, ale proč jí ostříhali na kluka a stala se z ní bisexuálka? Naštěstí tento stav trvá jen chvíli, a brzy po smrti spoluvězeňkyně a dlouhé cestě na motorce napříč Evropou je vše při starém. Znovu zde zanechal svůj odkaz Hans, který procestoval snad celý světadíl a všude po něm zůstala spousta automatů. Znovu jsem se shledal s Oskarem, i když v jiné formě, než jsem byl zvyklý. 

Příběh obou hlavních charakterů, v němž je spousta nečekaných zvratů, je čím dál tím více propojen a mimo Kate, pátrající po Daně a Dany, která coby Vageran musí čelit extremistickému Hnědému stínu, občas došlo i na další postavy. S Leni jsem si na vlastní kůži vyzkoušel němý interaktivní film, s Oskarem jsem několikrát pomohl Kate v dalším postupu a s Leonem jsem navštívil fiktivní zemi Baltayar, kde jsem našel a ošetřil sněžného muže.

Vaghen, hlavní město středoevropského státu Osterthal, je tramvají spojen s ostrovem Baden a na těchto dopravních prostředcích je tak napsáno Vaghen-Baden, což nápadně připomíná německé město Baden-Baden. Hlavní hudební motiv, vaghenská hymna, je opravdu úžasný a za celou hru se mi neoposlouchal. Pomohlo k tomu jistě i více různých verzí. Ovládání, které mi hra zvlášť ke konci možná až příliš často brala z ruky, je daleko lepší, než ve třetím dílu, ale i tak to občas chtělo hodně kliků, abych se dostal tam, kam jsem chtěl, především kvůli neposedné kameře. Na klasický Point and Click systém prostě nic nemá.

Narazil jsem na jeden vcelku zásadní bug, který mi znemožnil pokračovat, ještě, že si po zkušenostech z trojky po pár kapitolách vždycky zálohuju uloženou pozici, takže stačilo opakovat asi půl hodiny. Je otázka, zda bez hlavního tvůrce je studio Microïds schopno v sérii pokračovat. Na konec by se určitě navázat dalo. Moc tomu ale nevěřím, protože Dana s největší pravděpodobností nežije (vždyť by ji bylo v roce, kdy se hra odehrává, pětaosmdesát, což není moc pravděpodobný věk, vzhledem k tomu, co všechno prožila). Se současným zakončením Sokala jsem však spokojen, takže bych nechal tuto jedinečnou tetralogii u ledu a neriskoval, že bude odkaz jejího tvůrce pošramocen.

Musím se přiznat, že Bendy and the Ink Machine jsem nehrál a s největší pravděpodobností ani nebudu. Na Borise jsem narazil vcelku náhodou, když byl ve slevě za nějaké to půleuro a ani zde jsem neplánoval, že ho spustím. Nakonec jsem ho vyzkoušel, ale kdyby ne, vůbec nic by se nestalo.

Z počátku jsem chvíli tápal, co je třeba dělat, protože bejvák Borise je celkem rozlehlý. Po jeho prozkoumání už jsem byl v obraze a jakmile jsem sjel výtahem dolů nebylo co řešit. Je prostě třeba posbírat šest různých věcí zahrnujících kosti, gumový zvon nebo třeba srdce. Proč těchto zásob, jak se předměty souhrnně nazývají, potřebuje Boris tolik, je mi doteď záhadou.

Aby to nebylo tak jednoduché, po chvíli se v úrovni objeví Ink Bendy, který mě po zahlédnutí nebo sebrání posledního předmětu začal pronásledovat a pokud mě dostihl, musel jsem začít znovu od začátku v nově vygenerované úrovni. Občas Ink Bendyho vystřídal The Projectionist, který mi připomněl Projector Face, a když jsem nevědomky pustil na svobodu Butcher Gang, narazil jsem někdy i na ten. Tři potvůrky najednou opravdu nebyly nic příjemného.

Hra nemá achievementy, ale i tak jsem prostě chtěl posbírat vše, co šlo. Problém je v tom, že šance na nalezení předmětu není vysoká, a asi tak od 25. dne už jsem nenacházel kousek plakátu, gramofonovou desku, svíčku, pojistku nebo klíč v každé úrovni. Nakonec jsem zkompletoval vše a jediné, co mi hra nenabídla, byl speciální level číslo 414 s Borkisem, což není nic, kvůli čemu bych v ní pokračoval.

Největším problémem Borise je stereotyp, který se dostaví už po pár úrovních. Jde totiž stále o to samé a odměny za nasbírané předměty ze skříněk v podobě nových songů, variace Arkanoidu, krátkých příběhových scén nebo hratelných postav, které jsou horší, než Boris, nejsou nijak motivační. Pokud by si tedy někdo Borise plánoval zahrát, můžu mu hned sdělit, že stačí odehrát tak deset nebo patnáct dní, a pak klidně na Steamu požádat o vrácení peněz. Nic nového hra totiž nenabídne.

Po stírání a poznávání znaků evropských fotbalových klubů jsem se pustil i do stírání a poznávání znaků automobilek. Tady už jsem si nebyl tak jistý, jako v předchozí hře a už v počátečních kolech jsem měl problémy poznat všech dvacet znaků. Časový limit, který se postupně snižoval, mi v tom také zrovna moc nepomáhal. 

Stále se však nemění pořadí obrázků a jen se prohází šestice odpovědí, takže nebyl až tak velký problém se ty neznámé znaky za chvíli naučit a vše splnit na tři hvězdy. Potěšila mě přítomnost Škodovky, Porsche nebo Trabantu, ale vzhledem k tomu, že 240 znaků je v rámci automobilek opravdu hodně, odhalil jsem i spoustu těch, které jsem nikdy před tím neviděl.

Chyba s označením špatné odpovědi ještě při stírání se bohužel vyskytuje i zde, takže jsem některá kola musel ne vlastní vinou opakovat. Zkoušel jsem sem tam využít i některé pomocníky, ale po chvíli došlo k jejich vyčerpání a znovu použít jsem je mohl za poplatek, který jsem samozřejmě hradit nechtěl. Hra se dá ale v pohodě dokončit i bez placení.

Znovuhratelný tento titul zrovna není, ale jelikož je k dispozici spousta jemu podobných, není to až takový problém. Na rozdíl od svého předchůdce mi zde počet úrovní bohatě stačil a opravdu netuším, jestli vůbec ještě nějaké další automobilky existují. Ke konci jsem už nepoznával skoro nic a byl jsem rád, že to mám za sebou.

Promrhal jsem příležitost. Mohl jsem si pořídit parádní artbook do sbírky, ale říkal jsem si, že na koupi je času dost. Nebylo. Nejspíše vyšel jen v malém nákladu a po zhruba dvou měsících byl fuč. Sakra jak mě to mrzelo. Při svém pravidelném prolézání bazarů se mi však poštěstilo a nenarazil jsem jen na jednu Xzone edici, ale hned na dvě (jednu už si hýčká Pluto). Teď radši nakupuji tyto parádní kousky v předprodeji nebo velmi brzy po vydání, protože přijít o takovou pecku a pořídit si jen samotnou digitální kopii by byla věčná škoda.

Českomoravská příroda je zde zpracována opravdu skvěle a kráčet po ní je radost. Všude zpívají ptáci a dostal jsem se na přírodní a historické památky opatřené QR kódy jako je Kozel, hrad Cimburk, Moravský kras či Pravčická brána, po níž se jinak, než virtuálně, jen těžko projdu. Opravdu mě láká tahle místa navštívit i v reálu. Červené, žluté, zelené nebo modré turistické značení na stromech, typické ukazatele či mapy a informační tabule na mě působily, jako bych šel u nás za město. Tento pocit ve mne snad ještě žádná jiná hra nevyvolala a jedná se o jednoznačnou přidanou hodnotu, kterou mimo našince mnoho hráčů neocení. Jít s tímhle na trh a vědět, že pět let tvořím něco jen pro malé publikum, chce koule. Naneštěstí na to Krabicáci doplatili a bohužel se nedostavily takové prodeje, jaké si představovali. Ještě, že přispěchala na pomoc Bohemka a pomohla s vydáním přepracované Director's Cut verze, na níž se snad studio alespoň částečně zahojí.

Daniel není žádný sympaťák. Ke všem, a zvláště pak ke své rodině, se choval příšerně. Sám jsem rodič a nepopírám, že mi někdy neujedou nervy a v rozčilení se nechovám zrovna příkladně. Samozřejmě zbytečně. To, co jsem se však na hlavního protagonistu postupně dozvídal, mě někdy až šokovalo. Přesto si myslím, že (odvážná) sázka na věčně naštvaného antihrdinu byla od vývojářů dobrým tahem a působil tak o mnoho lidštěji, než nějaký svatoušek, který by byl na tohle zrádné místo zatažen zcela omylem. Nejprve mi vadilo to nadpřirozeno a hlavně hororové pasáže, protože mě oboje rušilo od virtuálního turismu, ale nakonec bylo nadpřirozeno skvěle zakomponováno v rámci příběhu a pasáží s potvorami zase nebylo tolik a navíc jsem se je naučil celkem snadno procházet, zvláště pak po získání ochranného totemu. Jen časově omezených částí, hlavně záchrany Ley, se mohli vývojáři vyvarovat.

Výroba lektvarů mě většinou nebaví, ale tady tomu bylo naopak. Byla jednoduchá a šlo si nasbírat květiny a houby do zásoby a dobré je, že hra na jejich tvorbu netlačí. V podstatě je nutné uvařit několik různých lektvarů jednou, výjimečně vícekrát, a pak už je jen na hráči, zda si bude chtít zhoršit nebo naopak vylepšit svou karmu či získat všechny vzpomínky. Mě se to podařilo a mimo odhalení celého Stelina deníku jsem posbíral i všechny skautské odznaky, jakési kešky s mýty a legendami, celou pohádku, mnohdy netradičně schované obaly od bonbonů (například v přeplněné kadibudce) nebo úžasné kytarové songy, které jsem si posléze mohl i zabrnkat.

Možná má krátká skautská minulost, táborové zkušenosti nebo i těžkosti při shánění Someday You'll Return zapříčinily, že ke hře, která mne před vydáním ani moc nezajímala, mám takový trochu specifický vztah. Zůstala spousta nezodpovězených otázek, jejichž vyřešení si mohu jen sám domýšlet a jak to ve hrách nebo filmech nemám rád, tady mi to nevadilo a vlastně se mi to i líbilo. Když to vezmu kolem a kolem, tak nejde o nějaký zásadní titul, který by výrazně vybočoval, ale všechny ty prvky, zmíněné v komentáři, celý ten výsledný mix mi náramně sedl. Navíc mi chyběl poslední achievement The Beast a ke hře jsem se tak vrátil dříve, než jsem čekal. Už dlouho se mi nestalo, že bych hru hned znovu rozehrál a po deseti dnech i dohrál.

Nikdy by mě nenapadlo, že taková blbost, jako je stírání a poznávání znaků evropských fotbalových klubů, může být tak chytlavá. Myslel jsem si, že mám znaky v malíku a zpočátku to tak i vypadalo, protože jsem jich v prvních kolech nejlehčího světa poznal vždy minimálně osmnáct z dvaceti. Postupně se však vyčerpaly ty nejznámější, a mé skóre se zhoršovalo. Navíc se časový limit s každou obtížností snižoval o tři vteřiny a z pohodlných dvanácti nakonec bylo pouhých šest.

Ve hře se však nemění pořadí obrázků a jen se prohází šestice odpovědí, takže není problém se ty neznámé týmy za chvíli naučit a vše splnit na tři hvězdy. Potěšila mě přítomnost českých klubů, včetně Hradce a celkově šlo o zajímavou směsici z celé Evropy.

Občas se mi označila špatná odpověď ještě u stírání, nevím sice jistě, zda jsem ji omylem neoznačil sám, ale mám trochu podezření, že je to chyba hry, protože pak většinou byl zčásti setřen i následující obrázek. Pomocníky jsem nevyužíval, protože na ně prostě nebyl čas.

Kvůli neměnným znakům má "Fotbal logo kvíz. Stírací klub" (krásný název z českého Google Play) takřka nulovou znovuhratelnost a jedinou motivací je asi jen celkové skóre. Já se však soustředil na hvězdy a po jejich zkompletování můžu hru s čistým svědomím odinstalovat. Na ukrácení dlouhé chvíle se ale hodí perfektně, i když bych uvítal více úrovní.