Poslední komentáře

Pixelartové nezávislé hry mají jednu obdivuhodnou, čti: zákeřnou vlastnost – Přes naprosto odpudivě vyhlížející grafiku dokážou hráče absolutně pohltit, sevřít pevně do svých spárů, zakousnout se ostrými zuby, které na první pohled schovávají, do hráčova podkoží a s bohorovným klidem čekat, dokud hráč hru nedohraje… kompletně jí nepokoří, neobětuje ji (velkou) část své duše a ještě větší (o DOST větší) porci svého drahocenného času, který se mu do příchodu Zubaté pomalu a neúprosně odečítá… a to z toho onen hráč má navíc ještě nesmírné potěšení a výše jmenované naservíruje hře na stříbrném podnosu… nejlépe v kvalitě zlaté hvězdy, protože obsedantní Správce hřbitova si potrpí na dokonalost. Od mramorových mohyl počínaje, po šťavnaté dýně konče.

Jako první musím uvést, že pixelart mi všeobecně nevadí. Jednou z mých nejmilejších her dodnes zůstává první Kyrandia. Vzhled Graveyard Keepera mi ale vadil neskutečně a bolelo mě dívat se i na pouhé screenshoty. Totéž platí i pro „hrobníkova“ velkého amerického soka Stardew Valley, na něhož mě nenalákal ani emotivní, řeklo by se až: hollywoodský undergroundový příběh zvěčněný v knize Krev, pot a pixely. Takže opravdu nemohu srovnat souboj těchto dvou titánů, jak je v těchto konkrétních případech běžná a do značné míry nevyhnutelná praxe. A jsem vlastně radši, jelikož mi od začátku chybělo srovnání naprosto s čímkoliv. A jak se stalo, že jsem hru nakonec dohrál a ještě jí dávám absolutní hodnocení, když jsem předtím nemohl vystát její vizuál? Může za to jeden šupák, který tuto hru kdysi hrál na svém You Tube kanále. Tam jsem totiž viděl ukázku gameplaye, který mne jakožto milovníka Factoria zaujal. Hra putovala do seznamu přání a při začátku čínského Nového roku do knihovny… nějaká neviditelná inštance mě ke hře nutkavě přitahovala i přes můj odpor k ní. K prvnímu rozehrání jsem si přivstal, protože jsem vnitřně tušil, co se stane – napoprvé jsem u hry proseděl téměř nepřežitě dvanáct hodin a to se mi nestalo už léta. Poznal jsem, že mám na monitoru spuštěno něco mimořádného…

Úvod do podivného fantaskního světa je rychlý, neurčitý, ale přesto poutavý – přesně jak to u současných nezávislých her bývá zvykem. Po kratičkém rozkoukání se ihned chopíte nástrojů a pouštíte se do práce, do zvelebování vašeho pozemku. Prvních pár rad do začátku poskytne alkoholická lebka Garry, který mi připomínal Morteho a tudíž mi byl od začátku sympatický. Dál je to však na vás. Hra se s vámi už vůbec nemaže, naprosto nic nevysvětlí. Nevíte jak udělat to, anebo ono? Prostě si na to přijďte sami. Nevíte k čemu je tohle dobré a na co to lze využít? Prostě to zkoušejte a uvidíte. Absence jakéhokoliv hintu po celou dobu hraní ze hry činí hardcore záležitost, kde se po hráči vyžaduje aktivní přístup. Já osobně si z toho udělal výzvu. Například chytání ryb jsem ze začátku vůbec nemohl pochopit, protože nikde žádná vysvětlivka. Nakonec jsem na to postupným zkoušením přišel a o to větší jsem z toho měl radost. A tak je to tu se vším, s každou novou činností. Mnohokrát jsem byl v nutkavém pokušení podívat se na nějakou tématickou wiki, aby mi zde někdo poradil, ale vždy jsem odolal a plně jsem přistoupil na hru, kterou s vámi hra hraje, aneb poraď si sám. Když se toho budete poctivě držet, hra vás odmění extatickou satisfakcí. Krom toho - nikde žádný stres, nebo nervy, ale vše do pohody. Úžasný relax. Nad prvotní odpudivostí grafikou jsem si už ani nevzdychl...

Samotná hratelnost je plnokrevná a stoprocentní, komplexně rozvrstvená a obsáhne na desítky různých činností z nichž každá jednotlivě je samostatná a svébytná herní složka, která se ale zároveň váže na ostatní. A tato provázanost funguje překvapivě bezchybně. Až jsem žasnul, kolik si autoři dali práce s těmi nejmenšími detaily – ze všeho je cítit promyšlenost. Mohlo by se na první pohled zdát, že zde jde primárně o spravování chodu hřbitova, ale to je opravdu jen zdání. Stalo se mi, že jsem se na hřbitov úplně vykašlal, protože jsem na něj zkrátka neměl čas, nebo se mi jednoduše hodilo věnovat se něčemu jinému. Čemu dalšímu? Nejste jen funebrák. Jste i řemeslník, pěstitel, horník, kuchař, rybář, vinař, kobkař, tesař, kazatel, organizátor, alchymista, explorer, kšeftař a v neposlední řadě děvečka pro všechno ve stylu „slepička a kohoutek“ anebo (i třeba) dohazovač. To vše v sobě obsahuje jedna jediná hra, prosím pěkně! Když už jsem si myslel, že snad znám už všechny herní mechaniky, hra mi skromně naservírovala novou, ještě komplexnější (výroba knih kupříkladu). Že je to málo a chtělo by to trochu té akce? Žádný problém, běžte do sklepa pod kostelem, kde máte vstup do dungeonu, který má neskutečných patnáct úrovní, které se sice dají dohrát za dva tři večery, ale i tak je to nálož. Každý si zde najde to své. V mém případě to byla alchymie, v té jsem se chorobně vyžíval. Celé hodiny jsem trávil ve svém sklepení a patlal dohromady přísady. Udělal jsem si z toho soukromou minihru, takže jsem svým zápalem vyzkoumal přes patnáct receptur, aniž bych předtím vlastnil svitek s receptem. Krásné je, že i odpad z vašich nepovedených experimentů se dá zužitkovat. Další mojí specialitkou byl vzhled hřbitova. Byl jsem schopen strávit hodinu tím, že jsem jen vymýšlel rozvržení jedné řady hrobů a umístění těch nejvhodnějších náhrobků. Pohlížel jsem na hřbitov optikou renesančního umělce. VŠE muselo být přesně na svém místě. Bez ústupků, bez kompromisů… jednoduše dokonalé! Kdo jste zvědaví na výsledek, mrkněte sem.

Všechny uvedené činnosti mají jedno společné pojítko a o to v této hře jde především. Tím je crafting. CRAFTING kam se podíváš. Kdo nerad craftuje, rychle ruce pryč, zde se craftuje tak, až to kolikrát není hezké. A samostatnou kapitolu představuje správa vašeho inventáře. Vše vyžaduje nějaké suroviny. Dokonce i samotné suroviny vyžadují suroviny a… vaší energii. Při každé činnosti vám ubývá energie v podobě modrého proužku. Energii doplníte hezky po staru – půjdete se vyspat, nebo můžete něco pojíst, či vypít. Když jsem byl ze začátku chudý, cpal jsem se jen pečenými houbami a svého správce jsem za to upřímně litoval. Spánek ale není důležitý jen na doplňování energie. Je to zároveň i jediná možnost, jak uložit hru. Ze začátku jsem se tohoto systému trochu obával, ale nakonec ho oceňuji jako dobrý nápad. Když jsem ale někdy probděl dva dny, trochu jsem se bál, aby mi hra nespadla a já nemusel vše opakovat, ale hra mi nespadla, nebo nezamrzla ani jednou jedinkrát. Tvůrci odladili hodně z toho, co jim bylo z počátku vyčítáno. Spánek je tedy i jakási další herní mechanika, neboť i jeho pomocí lze synchronizovat váš další postup.

A tím se dostáváme k tomu, co mi na téhle hře učarovalo asi ze všeho nejvíce – pocit z vašeho progresu. Začínáte jako naprostý nuzák se zanedbaným hřbitovem, zabedněným kostelem a sešlou zahradou v prostoru vaší venkovní dílny. Nemáte ani vindru a nikdo vám nic nedá, jen po vás pořád něco chce a vše je příšerně drahé. Sami ani nevíte co pořádně máte dělat, nebo na co se zaměřit. Nevíte ani do jaké dovednosti v rozsáhlém stromu schopností investovat. A tak se protloukáte a desetkrát otočíte každý měďák, než ho do něčeho investujete. A postupně tomu všemu přicházíte na kloub. Vše jde jen velmi pozvolna, ale není dne, kdybyste nezaznamenali alespoň maličký úspěch. A to je to nejlepší na Graveyard Keeper – hra vám neustále navozuje pocit odměny a dobrého pocitu ze sebe samého. Činí vám potěšení zušlechťovat vaší zahradu, pucovat hřbitov, dělat si zásoby stavebního materiálu, studovat co k čemu slouží a následně to využít. Jste pyšní na vaši první úrodu mrkví (osel jistě také), jste nadšení z nového ponku, který jste si postavili, usmíváte se při vytěžení dalších pár kusů železné rudy, která je zpočátku hůře dostupná. Vše najednou začíná vypadat obydleně a udržovaně. Postupně zjišťujete, že peněz a možností je stále víc. Lidé, kteří se s vámi zpočátku ani nechtěli bavit, vás začnou upřímně uznávat a v té chvíli jste odměněni nepopsatelně silným pocitem toho, že tohle vše jste sami vytvořili z ničeho a že jste se svým vlastním úsilím vypracovali v kapacitu v mnoha oborech a… že vám to sype spoustu peněz. Kdo rád hraje hry založené na podobném schématu, jistě už chápe o čem přesně tu cukruji.

Nebylo by to ale o ničem bez nějakého nosného příběhu (který tu nebudu spoilerovat) a vedlejších postav. Spíše postaviček. Nehratelné charaktery jsou v této hře svérázné, až bizardní, stejně jako celý prapodivný mikrokosmos, do kterého je příběh zasazený. Každá postavička je tu svým způsobem pošahaná a pitoreskní. Však také vaším samozvaně nejlepším kámošem je mluvící lebka a čerstvé nebožtíky vám dodává mluvící bolševický osel s neodolatelně roztomilýma plandavýma ušima. Po hřbitově se vám potuluje emo duch co se bojí lidí, je ze všeho vystrašený a celou noc se dívá jak spíte. Váš „nadřízený“ v záležitostech duchovních je narcistický biskup a vaším obchodním partnerem je věčně škytající obchodník trpící obžerstvím. Takto bych mohl pokračovat dál. Co je ale na všech těch charakterech nejkouzelnější? Všichni do jednoho jsou vtipní a legrační a jejich geniální žvatlavý „dabing“ přesně odpovídá charakteru, který představují. Celá hra je prošpikovaná laskavým a milým humorem, který ale dokáže i zahřát u srdíčka. Když mi třeba lebkoun Garry mezi řečí řekl, že mě má opravdu rád, že jsem jeho „fakt nejlepší kámoš“, byl jsem z toho až dojatý. Ve hře je navíc obsaženo mnoho easter eggů a popkulturních odkazů. (viz. třeba quest: „Vedlejší úkol“) V druhé polovině hry navíc VELMI oceníte dodatečně implementovanou pracovní sílu v podobě zombie dělníků. Povedené, vtipně pojmenované DLCéčko „Stranger Sins“ představuje vysokou školou herního managementu – jakmile postavíte hospodu, už se nezastavíte. Hospoda nejvíce otestuje vaše organizační schopnosti. Jako bonus se dozvíte i něco o minulosti vesničky. To vše podkresleno krásnou a příjemnou hudbou. Co víc ještě chtít?

Tahle hra má vše co mít vůbec lze. Obdivuhodným způsobem mě pár nadšenců z Petrohradu dokázalo přikovat na dlouhé dny k monitoru, aniž by disponovali vysokým rozpočtem a řvavou kampaní. Jakoby láska k hernímu řemeslu, bazírování na detailech a čisté hratelnosti, byla obtisknuta do hry samotné a z ní přešla přímo do vás. Lazy Bear Games mi přichystali potěšení jako málo kdo – laskavou a milou zábavu plnou humoru a originálních nápadů, která mě nepřestala bavit od začátku do konce. I zde se najde pár nedomyšleností, nebo pitomostí. Několik větších a menších chybek, které lze vytknout, ale kde ne? Pokud však hledáte po všech stránkách hutný herní zážitek, chcete něco hardcore, něco vtipného, chcete si zahrát na kněze i zelináře zároveň, chcete si projít dungeon, chcete si zachytat ryby, vzít jako vedlejšák práci hospodského, tesat umělecká díla, psát knihy, a ucrafotvat se u toho k smrti??? Není problém, mám pro vás soukromý tip – Graveyard Keeper! Hra to rozhodně není dokonalá, ale dokonale pobaví.

Dlužno ještě vychválit do nebes bezchybný a osobitý překlad ze serveru Překlady her, který hru obohatil ještě o jednu originální dimenzi navíc.