Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Disney's Aladdin

  • PC 90
A do třetice Disney a to nejlepší nakonec. Aladdin je báječná záležitost, jeho PC verzi jsem zbožňoval už jaký kluk v jedné herně a musím říct, že ani po letech neztrácí nic ze svého kouzla.

Podobně jako Lion King nebo Jungle Book sleduje děj filmu a všechny podstatné lokace, mínus (pochopitelně) veškerá romantika s Jasmínou. Grafika je dodnes parádní, excelentní. Troufám si říct, že krásnějších her napříč žánry v roce 1994 na PC moc nevyšlo. Každá lokace je jiná jak herně, tak i vizuálně a je to jeden z důvodů proč hru mám tak rád. V ulicích Agrabahu to žije, na poušti jsou obrovské kostry a ruiny (pradávné civilizace? viz značka STOP), z vězení dýchá chlad a mrtvo, džinův svět je ujetě stylizovaný ala casino a palác pochopitelně majestátní a krásný.

Důležitá je ale svižná a přesto pohodová a jednoduchá hratelnost. Samotný Aladdin umí skákat, sekat či bodat mečem a házet jablka. A to bohatě stačí na likvidaci většiny soupeřů. Přesně víte kam si stoupnout, abyste zasáhli, pokud Vás někdo ohrožuje, zlikvidujete ho zdálky jablky. Úrovně jsou různorodé, rychle ubíhají, vždy víte kam jít, ale občas se dá někam "uhnout" a najít něco tajného. A přes tunu pastí, skoků a překážek postupujete svižně kupředu, protože ovládání narozdíl od Lion Kinga funguje na 100%. Ani jednou se mi nestalo, že bych nedoskočil někam kam bych doskočit měl, umíral jsem tak spíše svoji blbostí.

Pokud nevíte kam jít, můžete se rozhlížet dolů či nahoru, fungují tu checkpointy, ve většině kol se skrývá prodavač, který Vám za drahokamy prodá životy či continue, na konci kola můžete hrát o další bonusy v automatu a jsou tu bonusová kola s opičákem Abuem. Navíc je celá hra v takovém lehce humorném duchu - když trefíte nepřítele, tomu spadnou kalhoty atd...

A můj průchod hrou? Inu na easy je to opravdu celkem jednoduché. I přes to, že jsou to roky nehrál jsem nestíhal akorát při průletu lávovou jeskyní, což je na mě trošku moc rychlý a v džinově lampě jsem na "cvrnkacích rukách" ztratil celé jedné continue, než jsem přišel na to jak je ovládat. Takže dávám 90%. Aladdin je opravdu odreagovávačka se svižnou hratelností a navíc jedna z nejhezčích hopsaček klasické éry.

PS: Jaffar se nenudí, když stíhá dělat záporáka v Aladdinovi i Prince of Persia :)
+23

The Lion King

  • PC 60
Lion King je naprosto opačný případ než Jungle Book. Zatímco Jungle Book je pohodovka na uklidnění nervů, Lion King je na zešílení a na nasrání. Mělo mě varovat, že jsem si tu hru nepamatoval, to vždycky o něčem svědčí.

Nebudu se rozepisovat o příběhu a jak sleduje film, protože jsem ho nikdy neviděl. Ani nemá cenu mluvit o grafice, tyhle ručně keslené záležitosti mají pořád něco do sebe i po tolika letech.

Klíčová je hratelnost, resp. nelidská obtížnost celé hry v kombinace s nedoladěným ovládáním. Lion King má 10 kol a první je těžká pohodička. Skáčete si s malým Simbou po broucích, sbíráte powerupy a bez problémů dojdete do druhého kola. A tam to začne. Je nutno přeskákat určitou pasáž po ocasech hrochů, problém je, že detekce úspěšné pokusu je naprosto mizerná a tak mi milý lvíček ocasem asi z 50% proskočil a zahučel do vody. Nakonec jsem se to naučil, prošel kolo i přes šílenosti s opicemi a jízdě na pštrosovi, prošel ještě jedno kolo a skončil. Ve čtvrtém kole utíkáte v pseudo 3D před tlupou zdivočelé zvěře, jeden kontakt znamená 90% života v prdeli a tak jsem vyplýtval veškeré životy i continue a skončil.

S pocitem, že to nevzdám jsem začal trénovat, přepnul na easy, kde je 9 životů a nakonec se dostal do 6. kola. Kde jsem skončil na přeskakování klád ve vodopádu. Je tam nutné skákat nahoru, ale nemáte tušení jak vysoko Simba vyskočí, jestli dopadne na kládu, nebo ji proskočí. Nasyslené životy letěly pryč stejně rychle jako když naházíte peníze do automatu a hra letěla z disku s pocitem, že tohle nepůjde.

Nakonec jsem ji nainstaloval znovu a musel podvádět. Našel jsem si cheat na přeskakování úrovní, začal od 6. kola a se skřípěním zubů se nakonec dostal k poslednímu boji. Kde jsem to vzdal málem podruhé. Ve finále bojujete se Scarem na tři etapy a můžete do něj bušit jak vzteklí a nic. Když použijete slabý úder, tak to nic nedělá, při silném úderu na Vás skočí a rozcupuje Vás během pár sekund. Co teď? Prošel jsem manuál a nic. Prošel jsem google a youtube návody a zjistil, že je tu utajený pohyb - přehoz! Docílíte ho stiskem slabého a silného úderu současně, ale pouze v případě že se Scar vydýchává. Přehoz mazaně při prvních dvou fázích nefunguje a vypadá to, že Scarovi jen skočíte na hlavu. Nakonec jsem ho dostal a za odměnu dostal jeden statický obrázek totožný s obrázkem z "intra".

No nestálo to za to. Na vině je kromě obtížnosti i ovládání. Lvíček z místa skočí jen kousek, z rozběhu skočí daleko, ale nepřesně. Chůze tu není, jen běh a autoři se přímo vyžívají v titěrných plošinkách ze kterých zahučíte raz dva dolů. Navíc jsou tu souboje, ve kterých dostanete ať se snažíte sebevíc a kde není šance odhadnout vzdálenost kdy zasahujete a kdy dostáváte. Životů, energie a napojení je málo a většinou jsou schované někde, kde to znamená riskantní skok a smrt.

Já vím cheaty jsou pro slabochy, bez pochyby slíznu pár mínusů. Ale chtěl jsem vidět konec a jinak bych se k němu v životě nedostal... nemám čas, trpělivost ani nervy trávit trénováním hry dlouhé týdny a měsíce. A tahle hra za to nestála - k čemu je pěkná grafika, animace, hudba, zvuky, když se to nedá hrát.
+28

missed messages.

  • PC 75
missed messages. je krátký vizuální román, který hráči ukáže nelehké problémy dospívajících. Správnej tvrďák to nikdy nepřizná a leckterej fotr by synka za takové to klasické fňukání nad svým posraným nesmyslným životem hnal raději na vojnu se slovy: "tam by z tebe myšlenky na nějakou tu tvou depresi hodně rychle vyhnali." Faktem ale je, že deprese je svině v jakémkoli věku a může postihnout kohokoli a kdykoli. V lehčí formě ji za život zažije prakticky každý, ale existujou i případy složitější. A o tom pojednává missed messages. Navzdory celému tomu teenage girly looku tvůrkyně tuto problematiku nijak nebagatelizuje. Ba naopak docela trefně vykresluje problémy současné generace a hráče interaktivní formou nabádá, aby si prostě jen více všímal. Protože právě tohle někdy úplně stačí i v reálném životě.

Pro: stylizace, myšlenka, hudba

+20

Alley Cat

  • PC 55
Alley Cat - aneb záletuchtivý kočičák je jednou z nejstarších her, které poctilo mé stařičké PC a tudíž k ní mám nostalgický vztah.

V reálu jde o jednoduchou záležitost ve smyslu grafiky a děje, obohacenou o několik miniher, které dopomáhají dostat se kočičímu Don Juanovi k vytouženému splynutí vše za kouzelných skřeků PC speakeru a u nejvyšší obtížnosti se dá docela zaseknout, protože UI vám nedá nic zadarno.

Až nerad, tak musím hodnotit realisticky a dávám nadrženému kocourovi 55 %
+11

Walt Disney's The Jungle Book

  • PC 80
Čas od času si svoje plavání v 90. vodách adventur, akcí a RPG zpestřím nějakou tou tradiční i netradiční arkádou na oddech. Někdy je ten oddech vykoupen neskutečným vztekáním (Rayman, Prince of Persia 2), někdy údivem na tím co dokázali tvůrci v té době do skákaček nacpat (Blackthorne).

Jungle Book je jiná. Je to tradiční arkáda se vším všudy, jakých v té době vycházely na Nintendo nebo Sega stovky. Vyšla v roce 1994 (na PC 1995) ve zlatém věku arkád jako jedna z trojice Disney her a ničím extra nevybočuje. S Mauglím musíte projít 10 kol (tradičních je 8), které víceméně navazují na příběh z klasického Disney filmu, skáčete, sbíráte tunu ovoce a bojujete s místní faunou.

Skákání je přesné a pohodlné, boj probíhá pomocí střelby a máte několik zbraní (banán, dvojbanán, flusačku, bumerang). Více jsem ale využíval skákání příšerákům na hrb, je to rychlejší. Nic více nepotřebujete. Proč tedy 80%? Zaprvé jsem se hru dost a dost nahrál v dětství, byla jedna z mých prvních her na Family Games (neboli vietnamská verze NES). Zadruhé grafika příliš nezestárla a pořád vypadá moc pěkně.

Zatřetí hratelnost. Hratelnost je pohodová, umřete spíše vlastní blbostí než že by hra byla obtížná. Přesto to není jen o tom dojít z bodu A do bodu B. Každé z kol je celkem nelineární a skrývá se v něm 15 diamantů. Pro postup dál jich musíte vždy najít určitý počet, pokud je najdete všechny, získáte bonus level. Takže jsem kola celkem slušně prozkoumával, nicméně jsem lama, v několika kolech jsem těch 15 diamantů prostě už nedal. V dobách NES bych je našel i poslepu.

A začtvrté leveldesign. I ten se povedl. Lokace kopírují zhruba film, v jednom kole plavete po řece na břiše Balooa, v jiném skáčete přes slony, je tu stromová vesnice s "teleporty" a nezapomenutelné kolo, které se skládá z 90% jen z bortících se plošinek.

Takže 80%. Jungle Book je pohodová oddechovka s jednoduchou hratelností, pěknou grafikou, lokacemi, která nepřináší nic nového, ale to staré je pořád stejně zábavné.

PS: Pokud si chcete zahopsat, volte jinou obtížnost než practice, nebo se na konci dočkáte hlášky "pro skutečný konec si zahrajte na těžší obtížnost".
+17

Soko-Ban

  • PC 80
Je to až k neuvěření, nicméně tato stařičká hlavolamová hříčka v dětství úplně minula a byla to fakt škoda, i když si myslím, že tenkrát bych se daleko nedostal.

V několika desítkách levelů dostanou Vaše nebohé šedé buňky mozkové kůry pořádně zabrat, pokud máte dostatek trpělivosti. Vy, jakožto skladník, máte za úkol přesunout bedny v uličkách do správných pozic - což se může zdát jako jednoduché zadání, nicméně po rozcvičkových několika levelech, kdy jde víceméně jen to přesunout bedny tam kam patří, aniž byste zablokovali je nebo sebe.

S narůstajícím číslem poschodí se přidává i faktor správního pořadí v určených skladových pozicích a propočítávání jednotlivých tahů,. tak aby chudák logistik mohl mít po fušce a to se neobejde bez častého opakování a propočítávání, což si vyslouží nejedno bodré slovo ve chvilce, když zbývá pár bedniček a zjistíte, že zvolená taktika byla na nic. No ale nakonec se zadařilo a nezbývá než doporučit praotce budoucích následovníků pochválit.

Pro: zábava, spousta herního času

Proti: obtížnost, grafika

+14

Star Wars: Knights of the Old Republic II: The Sith Lords

  • PC 80
Po dokončení prvních ''rytířů'', ze kterých jsem byl doslova nadšen, následovalo zběžné pročtení zdejších komentářů a instalace druhého dílu. Ačkoliv jsem byl seznámen s možnými neduhy a téměř nutností použít dodatečný opravný mód, dal jsem se do hraní původní verze. A ze začátku jsem toho také litoval, viz můj příspěvek v diskusi po zhruba sedmi odehraných hodinách. Nicméně, jako zázrakem se hra ihned poté vzpamatovala a až do konce ani jednou nespadla, nesekla se a neházela mi náhodné textury po celé obrazovce.
Oproti prvnímu dílu mi už od začátku více seděla temnější příběhová stránka a také ''parťáci'', za které jsem byl v mnoha případech nucen hrát, zvolit jsem si mohl jen konkrétní členy dané skupiny, někdy i to ne. Což je fajn, protože už mi konečně nesympatické postavy po celou dobu neležely ladem.
Lehce upravené ovládání party a překopaný inventář - palec nahoru, zde jsem byl naprosto spokojen a orientoval se bez problémů. Výroby a vylepšování předmětů jsem si moc neužil z důvodu nastavení normální obtížnosti.
Herní lokace mě bavily zhruba do půlky hry, poté se již začala čím dál tím více projevovat ona zmiňovaná nedodělanost. Například takový Korriban byl celkem tragický. A samozřejmě nejen ten.
Při další instalaci tedy rozhodně zvolím vyšší obtížnost a vyzkouším onen opěvovaný ''restoration mód''. Hodnocení se tím již ale pravděpodobně nezvýší.
I přes zmíněná pozitiva a negativa dávám pěkných 80%, kvalit prvního dílu bohužel toto pokračování dle mého názoru nedosahuje.
+22

Pokémon Sun

  • 3DS 75
Verze Sun byla pro mě tak trošku přelomová, jelikož až chvíli před jejím příchodem jsem se rozhodl pořídit 3DS (první opravdová konzole, kterou jsem osobně vlastnil) a docela jsem se na hru těšil. Chvilku čekání jsem vyplnil hraním X a ORAS, abych měl taky něco ke srovnávání (ORAS jsem od té doby zahrál několikrát, protože mi přijde z celé série jako nejzábavnější).
Se Sun a jeho protějškem Moon jsem spokojený, protože nové tituly přinesly svěží mořský vánek s pohodovou sluníčkovou atmosférou, avšak bohužel zároveň nemá pro postup ten správný drajv z dob předcházejících. Je tedy na každém, aby si určil priority k zahrání. Pokud jste žádnou hru z této sedmé generace nehráli a uvažujete o nějaké, pak bych spíše doporučil Ultra Sun nebo Ultra Moon především z důvodu dalšího rozšíření obsahu a pokédexu. Pokračování her navíc není plnohodnotným následnickým sequelem, ale pouze upravenou verzí úvodních dílů, přičemž těch patrných změn není zas tolik.

Sun a Moon uvedl do série 80 nových Pokémonů a přišel s novým konceptem alternativních forem již dříve existujících Pokémonů z jiných regionů. Alola formy tak dosahují čísla 18. Další novinkou jsou Ultra Beasts (UB) – trošku silnější, avšak (většinou) nikoliv legendární Pokémoni z jiného vesmíru. Pokédex pak celkově nabízí 301 místeček k zaplnění. Příběh začnete s jedním ze startérů Rowlet, Litten nebo Popplio, ale až po poměrně dlouhé úvodní sekvenci…

Jako hráč máte na výběr ze dvou postav. Těmi jsou chlapec Sun a dívka Moon (samozřejmě si je můžete jako vždy přejmenovat dle libosti). Sun dle mangy pochází z regionu Kanto, jeho cílem je tady zbohatnout nastřádáním 100 milionů yenů. Moon se údajně specializuje směrem k lékárnici a léčitelce v Sinnoh. Ve hře se o nich však nic takového nedozvíte a jdete rovnou na věc. Profesor Kukui vás zavolá videohovorem, vy přijdete a hned jste vysláni hledat kahunu (místní autoritu či správce ostrova), pana Halu. Místo toho se potkáte s dívčinou Lillie, která je na útěku před vědci střežící umělou pokémoní rezervaci a výzkumnou stanici v jednom. V tašce má totiž neprávem schovaného Pokémona přezdívaného Nebby, jenž ji před nebezpečím teleportoval pryč. Po první interakci s ní a s Tapu Koko (pokémoní strážce ostrova) potkáte konečně kahunu Halu, jenž vám věnuje prvního Pokémona. Toho rovnou můžete vyzkoušet v souboji s vnukem kahuny, jenž se jmenuje Hau, plní funkci přátelského rivala a trvalo mi docela dlouho, než jsem poznal, že je to kluk, protože má spíše zjev nezamýšleného ladyboye. Kukui pak věnuje oživlý pokédex s Rotomem a předvede, jak se chytají Pokémoni a můžete vyrazit na cestu po čtyřech ostrovech s cílem zdolat čtyři velké zkoušky a silnější totemové Pokémony, po nichž na konci čeká nově zavedená liga. Líbilo se mi, že do příběhu se více promítly nové legendy (linie Cosmog, Cosmoem a Solgaleo a Lunala) a nebyli tam jen na okrasu jako legendy v X a Y. Příběh se v jednu chvíli dotkne Lillie a její matky, jež je posednuta a ovládnuta medúzovitou UB Nihilego. Otec totiž zmizel za děsivých podmínek při jednom experimentu s portály a není k nalezení (úplná zápletka ze StarGate). V průběhu se navíc pravidelně setkáváme s bratrem Lillie, silným trenérem Gladionem, jehož postavu mám asi z této série nejraději – možná proto, že mi svou samotářskou, odměřenou povahou a neustálým cestováním všude možně připomíná Sasukeho z Naruta a stejně tak sleduje i vlastní cíl. Určitě mi k tomu však dopomohlo seriálové anime dále rozvíjející všechny postavy.

A teď něco o rozdílech a dalších novinkách ve hře. Jak už napovídá obrázek na herních coverech, v Sun dostanete možnost získat Solgalea a v Moon Lunalu. Každá hra má asi 15 exkluzivních Pokémonů, ale není problém je získat přes tradovací systém GTS. Tolik k hlavním rozdílům mezi verzemi. Jinak z dalších legendárních Pokémonů je možné chytit Zygardeho, jenž ovšem vyžaduje speciální postup – sbíráte jeho genetické buňky, kterých je všude rozeseto až 95 a z nich ho sestavujete do stále silnějších forem. Dají se sem zahrnout i čtyři strážci ostrovů Tapu. A nakonec Necrozma mající větší význam v USUM.

Generační novinky obsahují následující:
Island QR Scanner (když najdete na netu pokémoní QR, můžete ho naskenovat a přidat si daného Pokémona do pokédexu. Za to sbíráte body. Po každých 10 naskenovaných Pokémonech pak Scanner dá možnost jednoho vzácnějšího náhodného Pokémona najít a chytit na určené lokalitě do určitého časového limitu).

Asi největším lákadlem místo dříve dostupných Mega evolucí je teď mechanika Z-útoků. K tomu dostanete speciální náramek a postupně se ve hře snažíte sbírat Z-kameny aktivující speciální typovou formu útoku. Někteří Pokémoni mají dokonce svůj vlastní exkluzivní kámen (Pikashunium-Z, Marshadium-Z apod).

Pokémoni v divočině mají šanci přivolat si do boje kamaráda na pomoc.

Místo HM tu slouží pokémoní služba. Fly není potřeba, nasedněte na hřbet Charizarda a odleťte, kam potřebujete. Místo Surfu plujte na Laprasovi či Sharpedovi. S Taurosem prorazíte každou překážku, Stoutland pro vás vyčmuchá ukryté předměty, Machamp zase odtlačí velké balvany, Mudsdale se dostane přes nebezpečný zvrásněný povrch.

Hyper trénink za pomoci Bottle Cap a Gold Bottle Cap namaxují efektivitu statů vašeho lv. 100 Pokémona.

Poké Pelago – drobná hříčka s malinkými ostrůvky, na něž můžete posílat svoje Pokémony a oni tam mohou po dobu vaší nepřítomnosti dolovat cennosti, pěstovat berries, trénovat se nebo relaxovat.

Festival Plaza – během hry se zpřístupní hráčův osobní hrad s místečky, kde stavíte stánky a mohou vás tam pasivně navštěvovat ostatní hráči online (tedy bez jejich vědomí). Interakcí s nimi získáváte mince, jejichž sběrem dále rozvíjíte a budujete svoji Plazu. Postavené stánky můžete každý den využít k tomu, abyste získali různé předměty nebo jimi zvyšujete IV staty svých Pokémonů. V USUM má Plaza více rozšíření.

Battle Tree – místo dřívějších Battle Tower, Battle Frontier a podobně je tu vysoký strom, na němž se odehrávají bitvy v rámci post game. Kupodivu mě dost bavilo v něm bojovat o battle pointy, za něž zase můžete dostat řadu dalších předmětů. Potkáte tam i Reda a Blue!

Poké Finder – na konkrétních místech lze fotit divoké Pokémony a za jejich fotky získávat popularitu od vašich fanoušků.

Starší zločinecké organizace a týmy jsou nyní nahrazeny týmem Skull – a je to asi poprvé, co mi z nich bylo vyloženě trapně, protože to, co z nich tvůrci udělali, vypadá jenom na hloupý vtip. Zjev, mimika, trapné řeči… jediný respektuhodný z téhle partičky může být šéf Guzma, který mi napoprvé trošku zatopil v souboji. Jinak je ovšem průchod velmi jednoduchý a vlastně není kde se zaseknout. Závěrečná liga mi přišla asi nejjednodušší ze všech dosavadních her. Vítám nápad s několika měnícími se vyzyvateli na místě šampiona. Hra také nabízí několik vedlejších úkolíků a denní aktivity.

Ještě něco málo o systému tradování SM:
Jak jsem již zmínil výše, k doplnění pokédexu vám nejlépe dopomůže GTS známé již z předešlé generace, které funguje po internetu. Můžete však na dálku tradovat i s kamarádem nebo známým. Jako další náhodná možnost se jeví Wonder trade (pošlete jednoho a přijde vám jiný od dalšího náhodného hráče, ale dopředu nevíte, jaký).
Příjemné je využít poké banku. Z ní i zpět můžete tradovat do SM jakéhokoli Pokémona z předešlých generací (ale jakmile Pokémon smočí patu v SM, do předešlých her už nejde vrátit). Do USUM to jde také.

Celkově se mi Alola rozhodně líbí. Mám z trošku jiného přístupu pozitivní pocity, oblíbil jsem si některé lokace a spoustu různých schovávaček a přírodních zákoutí. Dodatečná kapitola s Lookerem a Ultra beasts je fajn, stejně jako uvolněná nenásilná atmosféra. Alolanské pokémoní formy bych vynechal, protože se mi z větší části nelíbí a hlavně jsou úplně zbytečné. Z designu nových Pokémonů se mi líbili tak čtyři-pět. Zbytek vypadá spíš na průměr až lepší průměr. Jakožto aktivní online služba zůstalo dnes jen GTS a tradování, souboje a eventy jsou bohužel již pryč. Nicméně zvláště jako dobrý díl mi Sun přišel po tom, co jsem odehrál pro mě pofidérní šestou generaci s XY. Pokédex se mi zaplnil na 100%, takže jsem spokojen. USUM je však ještě o ždibec lepší.

Jeden tip na závěr. V demoverzi pro Sun a Moon je možné získat exkluzivně Ashova Greninju nazvaného příhodně Ash-Greninja. Přetáhněte si jej do plné verze hry a máte k ruce zdatného bojovníka.
---
Zajímavosti a detailní historii o vydání prvních Pokémonů najdete v mém komentáři k Pokémon Green.

Pro: Noví Pokémoni a Z-útoky; legendy; ostrovní zákoutí; hudba; trialy; uvolněná atmosféra.

Proti: Team Skull; Hau moc nefunguje jako rival; příliš nízká obtížnost a k dětem přátelštejší než jiné díly série.

+10

Legend of Grimrock 2

  • PC 100
Studio Almost Human pokračuje ve vykrádání Dungeon Mastera. Druhý díl se částečně odehrává na povrchu, a stejně jako v předloze, i zde čeká závěrečný protivník v pevnosti za bránou na čtyři klíče.

Příběh je tradičně schématický. Čtveřice vězňů přežije ztroskotání lodi a je vyplavena na břeh zdánlivě opuštěného ostrova. Naneštěstí má ostrov svrchovaného vládce, sadistického kouzelníka se slabostí pro pasti a hádanky.

Systém vývoje postav se od prvního dílu mírně změnil. Ke třem známým povoláním přibyla pětice dalších, zmizely některé staré rasy a objevily se nové. Počet úrovní vlastností byl snížen z padesáti na pouhých pět, takže se lze zaměřit se na víc disciplín a získat z nich maximální užitek. Zdálo by se, že díky možnosti naučit kohokoliv téměř cokoliv, je správnou strategií vycvičit partu všeumělů. Bohužel k dispozici bude jen lehce přes tucet bodů a proto je potřeba mít předem jasnou představu, kam mají členové party směřovat.

Grind není možný, protože na mapách existuje jen omezený respawn. V podzemí je podmíněný postupem ve hře, kdy po překonání určitého milníku Pán ostrova jednorázově vypustí nové nepřátele. Pod širým nebem se potvory obnovují opakovaně, ale tak pomalým tempem, že sotva zvládnou zásobovat jídlem, natož aby pravidelně dodávaly expy. Aby to bylo ještě složitější, tak některé vlastnosti jsou využitelné jen okrajově, případně příliš slabé. O užitečnosti střelných zbraní by se dalo dlouze diskutovat a ti rýpavější by mohli polemizovat i o smyslu lehkých zbraní. V praxi to tak strašné není. Část bodů jsem doslova promrhal a do cíle se i tak dostal.

Obtížnost druhého dílu je občas až nepříjemně vysoká. Nepřátel je relativně hodně a bitevní valčík ne vždy funguje, ať už kvůli specifickým útokům potvor, nebo pro stísněné prostředí. Většina dobrodružství se odehrává v podzemí, nebo v něčem co rozložením cest podzemí připomíná. Lokace jsou variabilní a hra mě protáhla přes doly, pyramidu, stoky až po jakési ruiny. Každá část je obydlená specifickými nepřáteli a postup má jinou dynamiku.

Ostrov není přímo otevřený a k přístupu do určitých oblastí je nutné vyřešit hádanky, případně sehnat potřebný předmět. Existuje ideální pořadí, v němž by se měly jednotlivé oblasti procházet. Hra k němu ovšem nijak nenutí, takže jsem se vlámal kam to zrovna šlo a případně se vracel. Bažiny jsem proto doslova protrpěl a hřbitov naopak proběhl bez problémů. Součástí některých oblastí jsou souboje s bosy. První dva je nutné přivolat, další už přicházejí sami od sebe. Někomu pomáhají poskoci, někteří útočí na dálku, a proto je nutné vymyslet funkční taktiku.

Boje jsou sice tuhé, ale hlavní překážky tvoří zamčené dveře a puzzly. Hádanky jsou tradičně na vysoké úrovni, založené na logice a pravidelně chytře vymyšlené. Ty milosrdnější nabízejí nápovědu, jiné jen posměšně čekají na rozluštění. Do návodu jsem se podíval dvakrát. U obou hádanek jsem pochopil smysl a teoreticky je vyřešil, ale myšlenkové pochody jejího autora byly tak prapodivné, že mi unikaly i po přečtení odpovědí.

Postupy se málokdy opakují, případně přicházejí v několika variacích, takže přemýšlením se tráví hodně času. Kdo dohrál jedničku, tak by neměl mít problém, protože mi obtížnost puzzlů přišla jednodušší, respektive dlouhých záseků nebylo tolik. Větší výzvou se stalo nalezení cesty. Často jsem se na nějakou lokaci dlouho mlsně díval, než se do ní po různých útrapách dostal. Jeden zádrhel se naštěstí vyřešil sám a díky Bohu za to, protože bych s ním asi nikdy nepohnul.

Podzemní prostory jsou hodně zamotané. Ve hře je skvělá automapa s možností poznámek, ale ani ona nezmůže vše, protože některá podlaží obsahují více vrstev a je velice lehké se zaseknout. Zdi jsou prošpikované tajnými chodbami i skrytými místnostmi a tak jako v prvním díle, i tentokrát se vyplatí skočit do prázdna a prozkoumat prostory pod propadlem. Čas od času jsem narazil na panel odemknutelný zvláštním zlatým klíčem. Chrání silný předmět, typicky zbraň nebo kus zbroje. Klíčů jsem našel méně než zámků, takže je potřeba předem si dobře rozmyslet, co se je užitečné a co zbytečné.

Grafika je doslova skvostná. Hra skvěle pracuje se světlem a umí vykouzlit strašidelnou atmosféru, zvlášť v noci, nebo v podzemí. Naopak za dne vypadá ostrov krásně útulně a svádí k bezstarostnému kochání přírodou. O to víc jsou útoky nepřátel překvapivé a smrtící. Vím že se to nikdy nestane, ale kdyby někdo do téhle grafiky předělal Wizardry VI, VII a VIII, byl bych mu do smrti vděčný. Jako malou náplast obsahuje hra editor dungeonů. Na internetu se díky němu povalují desítky hodin dalších dobrodružství. Všechny pochopitelně vyznávají stejné mechaniky jako originální Grimrock, takže se logicky nedají čekat tahové souboje, nebo jiné divočiny.

Zápory v podstatě neexistují. Mohl bych za něj považovat nemožnost grindu, ale nepřátelé jsou vyladění na určitou úroveň a příliš silná parta by zážitek devalvovala. Určitým záporem může být přítomnost druhého konce. O ten jsem doslova zakopl, i když mě na něho hra na několika místech hlasitě upozornila. Na druhou stranu, outro mi dost jasně sdělilo, že šťastný konec by měl asi vypadat jinak, takže i ti co by byli k indiciím slepí a hluší, mají možnost vše napravit při druhém průchodu. Při tom prvním mě ani teoretická znalost řešení a návštěva dříve nedostupné lokace k pravému cíli nedovedly.

První díl nasadil vysokou laťku a ten druhý ji zvedl ještě o kus výš. Opravil drobné chyby, doladil mechaniky a v plné šíři předvedl potenciál Grimrocku. Stoupat není kam. Další dobrodružství už může být jen jiné, ale těžko výrazně lepší.

Následuje výčet mnou dohraných fanouškovských dungeonů

Lost City - dohráno za 34 hodin, hodnocení 9,5/10. Obří mód plný prostorových hádanek, tajných pokladů a zatopených oblastí. Autoři doporučují věnovat se magiii vzduchu a šetřit zdroje. Jsou to velice dobré rady. Jídla je málo a barevné krystaly roztroušené po krajině mají v závěru hry cenu své váhy ve zlatě. Mód obsahuje město, questy, obchodníky i učitele - pochopitelně v rámci omezení původní hry. Limitující je vcelku vysoká obtížnost, především v závěrečné třetině.

Isle of Deranged - dohráno za 28 hodin, hodnocení 8/10. Mód s fantastickým úvodním dungeonem, protkaný bohatou mytologií a s hratelností lehce posunutou směrem k adventuře. Občas jsem si připadal jako ve Wizardry VII, protože postup závisí na sbírání předmětů a jejich používání na předem určených místech. Tlačítko v jedné oblasti otevírá dveře o tři oblasti dál. Oboje nevyhnutelně vede ke spoustě cestování a tápání. Obtížnost soubojů ani prostorových hádanek není příliš vysoká, a největší problémy vyřešila zabudovaná textová nápověda.

Pro: grafika, zvuky, atmosféra, hádanky, interakce s Pánem ostrova, rozmanité prostředí, editor

Proti: tuctový závěrečný souboj a málo impozantní hrad

+24

Disco Elysium

  • PC 90
Revachol. Město, jehož čtvrť Martinaise se stala na měsíc mým druhým domovem. Město, jehož chlad, vůni moře a bezútěšnost cítím ještě pár týdnů po dohrání. Město, k jehož obyvatelům jsem se každý večer vracel s mnohem raději, než se každé ráno vracím ke svým kolegům v práci. Město, jehož existenci jsem se snažil pochopit skrze silně citově založeného detektiva, a do kterého se určitě znovu vrátím s detektivem vybaveným vytříbenými smysly a intelektem. Tuším totiž, že se v něm skrývá mnohem víc, než byl můj Harry schopen zachytit.

Grafický styl 2D ručně malovaného pozadí s některými 3D objekty jsem si zamiloval už v Pillars of Eternity a tady se mi líbil ještě více. Ať už jde o prostředí, postavy, nebo kresby, nic není zobrazeno explicitně a měl jsem dostatek prostoru pro vlastní představivost. Díky tomu hra umí v některých momentech navodit atmosféru tak tísnivou, že mi nebylo příjemné hrát Disco Elysium potmě. Hudba nezůstala grafickému zpracování nic dlužna a dotváří melancholickou atmosféru okupované metropole zdecimované neúspěšnou revolucí. Kytarová linka z Whirling-in-Rags, pozoun z centra Martinaise a vangelisovská ukolébavka z okolí rybářské vesnice se mi zní v hlavě dodnes.

Zdaleka největším tahákem jsou příběh a svět. Na nosnou detektivní zápletku jsou napojena sociologická, politická a duchovní témata, která spolu s objevováním Harryho démonů minulosti tvoří na ploše asi jednoho čtverečního kilometru neskutečně rozmáchlou fresku. Svou mnohovrstevnatostí a vlastně i prostorovou a časovou plochou, na které se příběh odehrává, mi Disco Elysium připimnělo knihu Jméno růže. To, jak tvůrci dokázali na takto limitovaném prostoru vytvořit dojem světa, který existoval a fungoval dávno před vaší účastí a bude i dlouho po ní, je obdivuhodné. Her a knih, kterým se takový pocit podařilo navodit není až tak moc, a to mají ve většině případů k dispozici mnohem větší pole působnosti.

Za snové sekvence, které mě ve hrách většinou spíše otravují, a za postupně ohalované střípky Harryho vzpomínek si tvůrci zaslouží poklonu. S hlavním hrdinou jsem se tak sžil, že jsem každý takovýto střípek prožíval s ním a přál jsem si mu pomoci jeho chyby alespoň částečně napravit. Nikomu nebudu kazit zážitek prozrazováním, jestli to je možné nebo ne, ani rozepisováním se, proč jsem nakonec nesáhl po stoprocentním hodnocení. Vlastně v tom není nic racionálního, spíš jen pocitově na mě zhruba poslední hodina hry nezapůsobila tak, jak bych chtěl. A to i přes spoustu skvělých momentů. Možná jen stačilo, aby za sebou byly poskládány jinak. Ale už jen to, že mám sám před sebou potřebu obhajovat o deset procent nižší hodnocení, svědčí o tom, jak úžasná hra Disco Elysium je.
+31

DiRT Rally

  • PC 90
Poslední opravdu parádní rally hra, kterou jsem si dokázal naplno užít, byl Colin McRae: DiRT. Pak už většinou nestačilo železo, a jak známo, hrát závodní hry s nízkým FPS a sekáním není žádná sláva. Můj závodní comeback se konal až vloni s touto parádou, jménem odkazující právě na původní sérii Dirt. A musím říct, užívám si to. Chování auta je krásně vymazlené, na každém povrchu je to něco jiného a pokud se nejedná o asfalt, tak je to i napínavý. Nejsem žádný velký závodník, ovládáním jsem zarputilý "šipkař", s nastavením auta si radši nehraju, ale tuto hru prostě musím ocenit.

Herní lokace jsou zkrátka nádherné a ideálně různorodé. Nejvíc musím ocenit horské Monaco, svižné Německo a naprosto šílenou hopsavou jízdu ve Finsku. Lahůdka je pak nekonečný hillclimb v USA. Z herních módů jsem zkusil vše a každý má něco do sebe, ale jistotou je prostě rally klasika v kariérním módu.

Jediné, co asi musím fakt hře vytknout, je nutnost začínat, jako snad ve všech hrách, s těmi nejhoršími auty. Což zní sice logicky, ale já prostě ty rachotiny ze 70. let fakt nemám rád. Blbě se mi to řídí, a tak jsem akorát rád, když konečně dostanu něco z tohoto století. Jinak je to paráda ve všech směrech, už se těším na druhý díl, který mi visí v pořadníku.
+23

Choice of Robots

  • Android 40
Se svým hodnocením půjdu proti proudu. Pravda je, že jsem od díky čistě textové hry, která má na Steamu nezvykle velké množství hodnocení a kladných komentářů (tj. probila si cestu do mainstreamu) očekával hodně. Teoreticky je tedy i možné, že se tohle přílišné očekávání do mého hodnocení promítá. Další věc je, že textové hry hraju již nějaký pátek a po dokončení desítek z nich mám na ně již svá kritéria. Od Choice of Games jsem dohrál Study in Steampunk a Creatures such as we, takže mám i určité srování v rámci jednoho herního studia.

Začnu přednostmi. Choice of Robots skutečně dostálo svému názvu, protože množství voleb jednotlivých příběhových linií je opravdu veliké a po dohrání zcela jistě víte, že se můžete vrátit na začátek a zkusit jinou trasu. Máte pocit jakobyste hráli sandboxový simulátor života a pokud vás hra chytne, je to pro vás dobrá zpráva. Dalším plusem je pro mne příběhový oblouk, který se klene desítky let nad vaším životem od vašich studijních let až po vaše stáří. Toto celkem zafungovalo, protože na konci jsem skutečně cítil jistou míru dojetí nad životem, který jsem se svým robotem Arielem a robotkou Galateou prožil.

Bohužel, a zde se dostávám již k hlavní výtce, je literární kvalita textu poměrně slabá. Nejde to úplně zevšeobecnit, protože autor má své dobré chvilky, ale většinu času mne Choice of Robots prostě nebavilo číst (což je u textové hry trošku problém). Souvisí s tím i design voleb, které hlavně zpočátku působí strašně rigidně. Namísto čtenáře příběhu jsem měl pocit, že jsem zaměstnancem montážní linky. Zatímco ve Study in Steampunk má příběh od začátku spád a u jednotlivých voleb cítíte tíhu skutečných rozhodnutí, v Choice of Robots klikáte. To neznamená, jak jsem již napsal výše, že by volby neměly vliv na košatost příběhu, ale podporují velmi málo plynulou návaznost dramatických přechodů mezi jednotlivými úseky k nějakému psychologicky nebo narativně detailně propracovanému cíli (hra nemá solidnější vývoj a drobí se). Velmi často se to redukuje na rvaní bodů do jednotlivých statistik robota a to ještě s nejistým výsledkem. Samotné prokreslení světa není nijak zvlášť originální (působí jak fanfikce plná nerdovských narážek), konflikt s Čínou plytký a postavy jsou obyčejné, takže mezi nimi nedochází k rafinovanějším psychologickým konfliktům. Samotná genialita hlavní postavy a vytvoření superrobota se pak bere příliš samosebou. Zkrátka, hru jsem dohrál jen z povinosti a se sebezapřením a byť to konec trochu napravil, motivace zkoušet další linie je u mne téměř nulová. Doufám, že nějaká z příštích her od Choice of Games, které mám v plánu (Slammed!, Rent-a-vice či The Road to Canterbury), mne chytne více.

Pro: rozvětvenost příběhu, znovuhratelnost

Proti: literární kvalita textu

+14

XBlaster

  • Browser 55
X Blaster byl vskutku zajímavý v konceptu Mechových bojů. Matně si ho pamatuji ještě z let, kdy jsem byl školou povinný. Nehrál jsem ho nijak dlouhodobě a asi jednou nebo víckrát jsem se k němu po čase vrátil.

Hlavním důvodem celkového stereotypu je sice funkční koncept, ten ovšem postradá ve znovuhratelnosti, v online bitvách strašně pomalu vydělávate peníze, za to si za čas koupíte lepší výbavu a tím to končí. Konec, šlus. Jedinou variabilitu kromě několika zbraní nabizí celkem tři, pokud si dobře pamatuji, druhy mechů. Jeden má místo nohou pásy a je tak nejrychlejší, druhý naopak vyniká v odolnosti a má tak přídavný silový štít a třetí mech zase vyniká v palebné síle. Tímto veškerá variabilita hry končí na jednoduchém konceptu "Kámen, nůžky, papír". Jo a ještě tu máme klasické browserové platicí metody, kdy za skutečné peníze můžete rychleji postupovat hrou.
Ovšem svou jednoduchostí byl poražen už od svého začátku lepšímy 3D akcemi, Vyzdvihnul bych možná tak vzhled některých arén.

Pro: Líbivé. (V době bez silného počítače)

Proti: Slabé už v době vzniku.

+10

Prince of Persia

  • PC 80
In the Sultan's absence the Grand Vizier JAFFAR rules with the iron fist of tyranny. Only one obstacle remains between Jaffar and the throne: the Sultan's beautiful young daughter...

Marry Jaffar... or die within the hour. All the Princess's hopes now rest on the brave youth she loves. Little does she know that he is already a prisoner in Jaffar's dungeons...


Když se nad tím zamyslím, tak mi přijde strašně fascinující, že série, která si i přes lehké přešlapy drží velice slušnou pověst až do dnes, započala právě tady. S malinkatou bílou a hrozně blbě ovladatelnou postavičkou, běhající po chodbách, šplhající po plošinách, skákající do neznáma a já nevím co všechno.

Jenže, víte, co je na tom nejlepší? Ono to funguje! Nebo fungovalo, to je jedno. Pointa je, že i když na vás hra tlačila nekompromisním časovým limitem, hráli jste ji rádi. Snažili jste se zapamatovat levely nazpaměť, běhat bez zbytečného zdržování a skákat co možná nejpřesněji, abyste se někde dole nerozplácli a bojovat co nejefektivněji, abyste zbytečně neztratili drahocenné červené trojúhelníčky života... až do té doby, než jste se přes vezíra dostali k princezně... a nebo to prostě vzdali, což věřte mi, není žádná ostuda.

Co je na Princi úžasné, je jeho dokonalost plynoucí z jednoduchosti jemu vlastní, což je právě jeden z důvodů, proč ho lze hrát i dnes. Tehdy jsem to tak nevnímal samozřejmě, jako dítě jsem viděl jen těžkou, ale dobře vypadající skákačku s možností zábavných soubojů. Celkový obrázek jsem si udělal samozřejmě až v pozdějším věku, ale jsem neskutečně rád, že jsem jako mrňous Prince zažil. Doufám, že jednou budu moci takovéto hry pustit svým vlastním dětem, aby poznali, že existovaly opravdové klasiky, které stojí za poznání.

The tyrant Jaffar lies dead, his power shattered. Through-out the land the people of Persia hail their Princess... and the brave youth who saved her from the forces of darkness. No longer a stranger, he shall from this day forth be known as... PRINCE OF PERSIA.

Pro: perfektní animace, hratelnost, nápaditost, parádní úvodní znělka, nepřítel tlusťoch!

Proti: nekompromisní časový limit, byť uznávám, že k Princi patří + trochu to ovládání

+23

Mutant

  • PC 5
No..vypustit takový nedodělaný pasvil do světa při plném vědomí, to už chce pořádnou dávku odvahy. Nebo šílenství. Dokonce i jako sekundární příloha herního magazínu stojí tato hra za pendrek. Procentuální hodnocení na databázi z mé strany zároveň vyjadřuje, kolik maximálně Kč bych byl ochoten za Mutanta dát, kdybych se třeba zbláznil a chtěl bych ho mít ve své sbírce. 5Kč. Více ne..
Pokud se rozhodnete tuto ujetost dohrát jako já, doporučuji se obrnit trpělivostí, protože k tomu všemu je hra obtížností ještě poměrně náročná. Osobně jsem hrál vždy cca 20 minut, poté vypnout a pokračovat až další den nebo i týden.
Obrovským bezvýznamným plusem je dozajista možnost používat více než dvě zbraně zároveň.

Pro: více rukou, více zbraní (wow)

Proti: zbytek

+18

Stunts

  • PC 95
Dle mého názoru nejlepší závodní hra pro PC za posledních třicet let, samozřejmě když vezmu v potaz rok výroby a tehdejší/dnešní technologie. Stunts býval vysoce návykový herní počin v singleplayeru, ale také jasná volba při hraní u jednoho počítače s kamarády a pokud není člověk vyloženě náročný, lze se u něj dobře pobavit i dnes.
Hra nabízí na svou dobu opravdu velice širokou škálu možností stavby vlastních tratí. Když se tak zamyslím, ponořen v editoru jsem možná strávil více času, než při samotném hraní. Dále si hráč může svou povedenou (nebo častěji spíše nepovedenou) jízdu promítnout ze záznamu, což je další zajímavou unikátností své doby. Co se týče jednotlivých vozidel, na výběr je jich dostatek. Největší zábavou a především výzvou je samozřejmě formule, se kterou se při vyšší rychlosti občas ani neudržíte na rovné trati. Dalším zpestřením budiž možnost volby soupeřů, z nichž každý má nastavené své výhody a nevýhody.

Pro: editor tratí, oponenti, kamerový záznam jízdy, vozidla

Proti: nemám žádné výhrady - nic nechybí, nic nepřebývá

+26

Musaic Box

  • PC 60
Herní výzva 2020 - Kategorie č. 3 - ♫♫♫ (Hardcore)

Zajímavá hříčka Musaic Box byla hojně zmiňovaná diskusích v období spuštění letošní Výzvy, kdy uživatelé spustili palebnou přípravu výběru her. A tak jsem i já neodolal a Musaic Box se stal mým želízkem v ohni v hudební kategorii.

Jedná se o zajímavou mixturu žánrů - hidden object hry a logické hry, jež potrápí váš hudební sluch (či hluch). Ocitnete se ve starobylém domě, kde dědeček ukryl mezi nesčetnými předměty s hudební tématikou také části notových svitků, z nichž pak skládáte hudební kompozice.

Musaic Box má tak dvě tváře. Ta první, hledací, sestává z průzkumu celkem pěti místností sídla, v nichž hledáte aktivní předměty. Mnohé z nich nezískáte ihned jedním klikem, ale až po provedení určité sekvence (rozsvícení projektoru, seřazení obrazce apod.). Místnosti pro mne byly docela nepřehledné a aktivní místa se hledala velice špatně, a ani popisky plné hudebního výraziva mě příliš nemotivovaly. Tím spíš když s hledáním není spojený žádný příběh. Nicméně nic jiného mi nezbylo, bez nalezení svitků bych se nedostal do zajímavější logické části hry. Naštěstí, i bez přítomnosti nápovědy, jež by se zde opravdu hodila, se mi nakonec podařilo všechny noty najít.

Hudební puzzle část je oproti tomu originální a pro hráče atraktivní. Máte za úkol z dílků skládačky sestavovat melodie, jež tvoří všeobecně známé tradicionály či klasické skladby v partituře pro čtyři hudebníky. Většinou máte k dispozici základní nosný motiv, který si můžete přehrát a podle tohoto vzoru osadit dílky do hracího pole. Větším problémem je doplnit ostatní nástroje, jelikož jejich melodie se mnohdy nosnému hudebnímu motivu ani zdaleka nepodobají. Složitost hádanek se postupně navyšuje, puzzle jsou rozsáhlejší, navíc s určitými obměnami, takže se nedostavuje stereotyp.

K dispozici je nápověda, která ukazuje správnou polohu vloženého dílku puzzle, později s určitými omezeními. Hra bezpodmínečně vyžaduje hudební sluch, abyste mohli vnímat přehrávanou melodii, bez toho ani nemá smysl se o hru pokoušet. Hudební složka se mi dařila plnit úspěšně, i když s využitím hintů. Odměnou je vám na konci hádanky přehrání kompletní melodie. Tuto část hodnotím pozitivně, jelikož podobných her není příliš mnoho a navíc si můžete procvičit vaše muzikální vlohy.

Pokud hru úspěšně zvládnete, zpřístupní se vám ještě mód volné hry, kde si můžete experimentovat a různě měnit melodie. Ale tam jsem žádnou potěchu už nenacházel a tato pasáž se hodí pro hudební experimentátory.

Musaic Box je tedy hrou dvou tváří. Spojuje v dnešní době již podprůměrnou hledačku s originálním a nadčasovým logickým titulem, a takto si u mě zaslouží “jenom” 60%

Pro: Zábavná logická část. Originální námět. Vyvážená obtížnost

Proti: Nepovedená hidden object část

+24

Duke Nukem Forever

  • PC 80
Na Duke Nukem Forever jsem se těšil a zároveň se trochu obával toho, co na mě po těch patnácti letech od vydání Duke Nukem 3D vybafne. Dlouhý vývoj je na hře znát, ale přesto jsem do rukou dostal titul, při jehož hraní jsem se bavil, a to hodně.

Král je zpět. Největší drsňák, který kdy kráčel po naší planetě, se musí na chvíli vzdát bezstarostného života plného žen, piva a žen a odrazit další mimozemskou invazi. Nechybí nesmrtelné hlášky v podání Jon St. Johna, narážky na všechno možné včetně předchozího dílu (první level je videohra s posledním bosem původní hry) ale ani místy trochu ujetý humor či netradiční zbraně, jako je zmenšovač nebo zmrazovač.

Už si nepamatuji, na jakou obtížnost jsem hrál Duke Nukem 3D, ale tady jsem si zvolil tu nejtěžší dostupnou při prvním hraní Come Get Some, protože novější akční hry jsou prostě jednodušší. Nojo, ale Duke je ze staré školy a jednoduché to opravdu nebylo. Navíc jsem si hru ještě ztížil tím, že jsem v nastavení nepovolil rozšíření inventáře, které podle zdejší diskuze hra hned po vydání ani neumožňovala. Musel jsem si tak vystačit se dvěma zbraněmi najednou namísto čtyř a z toho jednou byla kvůli ačívu Dukova zlatá pistole, která mi však častokrát zachránila zadek.

Jedna z věcí, co mi vadila bylo kopání. Zde totiž Duke používal nohy mimo chůze jen k otevírání dveří rozkopávání různých překážek či k zašlapávání zmenšených nepřátel, ale to vše se dělo tak nějak automaticky. V Duke Nukem 3D šlo používat nejen pravou, ale i levou nohu nebo dokonce obě naráz a to kdykoli během hry. V Duke Nukem Forever tak nějak nahradily úlohu nohou ruce, ale už to nebylo ono.

Spousta levelů byla skvělých včetně těch, kde jsem byl zmenšený (až na část s minibosem) a zpočátku se neustále střídalo okolní prostředí. Nemohu zapomenout ani na minihry v podobě pinballu, kulečníku, či basketu. Z kombinace děvky, chlast a chlebíčky chyběly asi jen ty chlebíčky, ale jiných pochutin byl dostatek. Po dokončení se mi zpřístupnila spousta bonusů, jako jsou obrázky nebo trailery z nekonečného vývoje, nesmrtelné hlášky Duka a nejvíce mě potěšil asi vývojářský deník. Nevím, jestli ještě někdy bude nějaké další pokračování, ale DLC The Doctor Who Cloned Me určitě vyzkouším.

Pro: Duke Nukem, Jon St. John, humor, zmenšovač, zmrazovač, obtížnost, minihry, bonusy

Proti: nemožnost kopání kdykoli během hry, ke konci stereotyp

+25

428: Shibuya Scramble

  • PS4 100
No co o 428 napsat ? Je toho až moc, takže se pokusím to extrémně zkrátit. Jedná se o Vizuální Novelu kde místo kreslených postaviček máte vyfocené herce, něco jako komiksy z Bravíčka :D Nenechte se ale vizuálem zmást, jedná se o jednu z nejlépe napsaných VN na trhu. Jedná se totiž o mix psychologické thrilleru, detektivky a bláznivé komedie, vždy je, ale všeho tak akorát a vy se budete jak nahlas smát, ale i v napětí sledovat jak to celé dopadne. Co navíc Shibuyu obzlášťnuje je hra za vícero postav, mezi kterými v přehledném time chartu můžete přepínat a díky tomu i řešit puzzly, které se většinou týkají toho že si zablokujete cestu u jedné postavy a musíte přeskočit k jiné a tam si odemknout cestu k té další apod. Občas je to frustrující, ale příjemně to obzvláštní hratelnost.

Herci každopádně byli vybráni na jedničku a soundtrack je taky neskutečně vydařený, takže pokud hledáte kvalitní čtivo, tak u Shibuyi ho dostanete, je to zkrátka Hidden Gem, který možná do kapsy strká i mnou milované Ace Attorney :D

Pro: Scénář, postavy, soundtrack,délka

Proti: Občas nutnost některé části si přehrát znova a nlezení přeskoku do další linky

+15

Halo: Reach

  • PC 80
Je těžké hodnotit hry ze série Halo až takhle zpětně, navíc jako člověk, co byl po drtivou většinu své herní existence členem PC master race. Na všechny prvky, kterými Halo žánr FPS oživilo či inovovalo, už jste totiž dávno zvyklí z jiných her...

Když začala v roce 2001 Halo-mánie, hrál jsem demo prvního dílu na PC a moc mě neoslovilo. Vizuální stylizace mi přišla příliš cartoonová a metání barevných paprsků po poskakujících nepřátelích, kteří jako by utekli z ranního nedělního animáku, mi nedokázala poskytnout takové vzrušení z akce jako třeba realističtější a více "dark and gritty" Return to Castle Wolfenstein.

Přesně ty samé pocity mě ovládly, když jsem nyní na Game Passu spustil Reach. Dojem navíc zhoršil katastrofální mix zvuku (ořezané frekvence, sotva slyšitelné zbraně, zanikající ruchy a vše přehlušující hudba zážitek kazí a ač jde o problém, o němž se ví, ani po několika měsících od vydání na PC nebyl vyřešen).

Halo je také oproti ostatním hrám v žánru neobvyklé tím, že hratelnost v singleplayerové kampani je velmi podobná jako ta multiplayerová. Halo: Reach se hráče nesnaží strhnout intenzivními skriptovanými sekvencemi, ale jednoduše jej nechává pobíhat a střílet ve velkých otevřených prostorech a dává mu volnost v tom, jakým způsobem se rozhodne likvidovat nepřátele, kteří před jeho zaměřovačem neustále neklidně uskakují - způsobem, kterým vytrhává z imerze, ale opět připomíná pohyb hráčů v multiplayeru.

Nějakou dobu mi tak hraní Halo: Reach přišlo skutečně poněkud nezábavné - podobně, jako je nezábavné hraní Unreal Tournamentu s boty, ale postupem času jsem mu začal přicházet na chuť. Atmosféra je stále působivější, střílení různorodých (nejen vizuálně!) nepřátel zábavnější a i ta grafická stylizace začíná vypadat lépe. Detailní modely lidských zbraní jsem ocenil rovnou a pak už mi začaly připadat dobře navržené i roztodivné zbraně Covenantů a stejně tak i jejich zbroj, prostředí atd. Zkrátka je to hodně o zvyku, protože Halo je v mnohém jiné než konkurence. A to je dobře.

Nakonec je tak největší výtkou skutečnost, že ve chvíli, kdy člověk nalezne v kampani plné zalíbení, tak ta jednoduše skončí...

Pro: grafická stylizace, svojská hratelnost

Proti: zvukový mix na PC, občas přílišná cartoonovost, menší imerze hráče, přátelská AI je nepoužitelná pro řízení vozidel

+21