Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Half-Life 2

  • PC 95
To bylo pozdvižení, když vyšel Half-Life 2. Celý hráčský svět byl jak u vytržení. Herní magazíny se nerozpakovaly dávat hodně vysoká hodnocení. Viděl jsem to i kolem sebe, jak to všichni hráči v mém okolí hltali. Taky jsem si to chtěl zahrát, ale měl jsem v té době na to až moc pomalou šunku. Musel jsem pár let počkat.

A přitom Half-Life 2 ani není moc náročná hra. Grafikou ale exceluje, a poráží svého největšího konkurenta (v té době) Doom 3 na plné čáře. A to jak, co se týče náročnosti na hardware, tak i fyzikálním modelem, a celkově líbivější grafikou. Source považuji za jeden z nejnadčasovějších enginů. Konec konců to dneska dokazuje skoro nový Portal 2. Pořád je na co se koukat.

Hratelnost je také skvělá. Half-Life 2 se hraje na mnohem větší rozloze než jeho předchůdce. Skoro se nedá zapadnout do nějakého stereotypy, protože hratelnost se pořád mění. Jednou je to projížďka na vznášedle pak horor, logická hra (díky skvělé fyzice), nebo strhující přestřelky v týmech. Všechno to krásně graduje tak, že se u toho nedá nudit.

Trochu mi vadilo, že tu potkáte málo známých z jedničky. Týká se to hlavně zvířat (i když nové druhy mozkokrabů a zombií jsou fajn). Velké zklamání pro mě je ztráta inteligence vojáku. Jsou prostě jenom na odstřel, ale za to jich je víc. Jako plus považuji úbytek futuristických zbraní a opět, skvělý pocit ze střelby. Hra má i solidní délku. Ozvučení opět perfektní a jenom podtrhuje perfektní atmosféru.

Z Half-Life 2 čiší naprostá profesionalita. Hra je bez chyb, a myslím si, že fanoušky prvního dílu rozhodně nemůže urazit. Spíš naopak. Jenom by Gordon mohl té ženský alespoň někdy odpovědět, když se na něj tak pěkně dívá.

Pro: skvělá grafika, různorodá hratelnost, fyzika, atmosféra Half-Lifu

Proti: horší umělá inteligence, málo starých známých nepřátel

+57 +59 −2

Grand Theft Auto V

  • PC --
Stará GTA jsem měl rád pro jejich šílenost, vykrádání všeho možného a samozřejmě volnost. Čtvrtý díl ubral na zběsilosti a přibral na sociální sondě. Nejspíš proto mě neudržel ani do půlky. Pětka je však jiná liga. Jiný hřiště. Ale pořád stejnej sport.

Výborně napsaný příběh se třemi výtečně propojenými hrdiny je sice plný klišé, ale také témat a humoru, který ve hrách jen tak neuvidíte. Stejně tak hlavní i vedlejší postavy. Často až křečovitě karikaturní a proto často dost protivné. Jenže jsou to postavy, na které jinde prostě nenarazíte. Tohle je satira každým coulem. Někdy velmi trefná, někdy už přitažená za vlasy trapnosti, pořád však v herním světě nesmírně osvěžující.

Maniakální důraz na detail je u Rockstaru rozebírán vždy a všude. Tady však dosahuje současného extrému. GTA V je tak neuvěřitelně prošpikované nečekanými detaily, efekty a nekonečnými dialogy, že je lidé objevují i dva roky po vydání. A je to také první věc, které si všimnete. Tohle není žádnej každoroční Le Big Mac. Tohle je pomalu a s láskou pečená kachnička s křupavou kůžičkou, která se vám rozpadá na jazyku.

I ta se ale občas připálí. Nápadité mise jsou střídaný těmi výplňovými a otravnými. Zhruba od půlky se začínají až otravně často objevovat nekonečné střílecí pasáže. Tohle beru jako největší problém hry a hlavně autorů. I přes úžasné prostředí L.A., dospělá témata a parádní detaily, nedokázali nakonec přijít s ničím jiným než "postřílej x nekonečných vln nepřátel". Smutná výpověď o AAA hrách.

Na druhou stranu. Je to zřejmě to jediné, v čem je GTA V vyloženě špatné. Zbytek je epesní jízda, která většinu času neztrácí dech. A musím to říct znova. Jízda, kterou v jiné hře prostě nezažijete.

Pak je tu samozřejmě GTA Online. Hra ve hře, která když vás chytne, tak se připravíte o pěkných pár měsíců života. Nedělejte to. Fakt ne. Ne.
+57 +62 −5

Doom Eternal

  • PC 85
Ještě teď se mi klepou ruce z posledního souboje. Mám pro vás dobrou zprávu, Doom Eternal je bezpochyby skvělá hra. Jenom to nejspíš nebude moct ocenit každý.

Eternal je bohapustá, divoká, testosteronová jízda, která během boje nedaruje hráči ani půl sekundy na vydechnutí. id Software posunul gunplay na nový level. Dobré základy představila už jednička, ale aktuální díl je dynamičtější co do pohybu. Double jump má Slayer už od začátku, ale už v druhé misi dostane double dash. Hra nemilosrdně trestá jakékoliv zpomalení, zaváhání nebo nedejbože kempení. Hráč neustále managuje nedostatek nábojů, přitom je jich neomezené množství. 200 HP a 100 brnění nedává žádný pocit bezpečí, stejně jako 1 HP není důvod pro kapitulaci. Jakákoliv nepříjemná situace je vždy řešitelná hráčovým skillem a bleskovou reakcí. Nikdy jsem neměl pocit, že by hra byla neférová, jakákoliv smrt je hráčovo špatné vyhodnocení situace. Hra působí chaoticky, ale ve skutečnosti je třeba dobře, ale zároveň rychle přemýšlet, koho zabít prvního, jakou zbraní, kterou následně přehodit, kam odskočit, kam si odběhnout pro náboje.. Zároveň po každé těžší bitvě máte pocit zadostiučinění, radost a cítíte se.. drsně?

Každopádně tady té radosti předchází zažití si ovládání. Ve hře je mnohem víc abilit, které proti prvnímu dílu musíte používat a pravda je, že v návalu akce je opravdu těžké myslet na vše, čím můžete pekelníky posílat zpět domů. Pravda ale je, že defaultní bindování kláves není dobré a i dokonce u posledního bosse jsem ještě přehazoval ovládání na jiná tlačítka (a BFG na osmičce je fakt vtip).

Co se týče nepřátel, přibylo velké množství hnusáků, které můžete masakrovat na stovky různých způsobů. Konvenčně střílet, grilovat, zmrazovat, sekat, řezat, mačkat, trhat. Jak jinak vše s psychopatickou radostí za doprovodu metalových riffů. Glory killy jsou někdy na úrovni Mortal Kombat fatalit. Je krásně vidět postupný progress s lepšími zbraněmi i vlastním skillem. Mozkopavouk je v prvním levelu na úrovni raid bosse, v poslední kapitole jenom dvousekundová dobíječka zdraví a brnění. Na konci všeho učení ale už přichází jenom příjemné volby. Rozmetat toho tlustoprda dvouhlavňovkou nebo trojtým rotačákem. Propláchnout arénu Kurevsky Velkou Zbraní nebo Odvytvářečem?

Eternal se znovu snaží i o příběh, které je skrz naskrz průměrný, ale je postavený na opravdu dobře (doslova) prokresleném loru. Hru doprovází hromada doplňkových textů a artworků a tady mega palec nahoru pro designéra. Vše s patřičným černým humorem ("Call three times six and we will gladly assist you."). Lokace jsou různorodé, naprostý opak sterilního Marsu z jedničky. S tím jde ale ruku v ruce i celé barevné ladění, u kterého si doteď nejsem jistý, jestli se mi líbí nebo ne. Moc k Doomu nesedí, na druhou stranu levely krásně prokoukly, i díky pěkné a na id Tech nebývale detailní grafice (minimálně co se modelů postav a prostředí týče).

Největší vadou na kráse tedy zůstává skloubení s plošinovkou. Stojím si za tím, že skákáním po platformách hráč stráví nanejvýš 10 minut v každé misi (které jsou 1,5 až 2 hodinové) a rozhodně to není dealbreaker, ale byla by blbost nad tím zavírat oči. Jsou samoúčelné, otravné, ruší tempo a do hry se vůbec, ale vůbec nehodí. Zvlášť proskakování oranžovými kondomy v předposledním lvlu bylo velký wtf.

Doom Eternal je pro mě milník mezi FPS. Všechny jiné střílečky na mě teď působí moc těžkopadně a pomale a dlouho se budu z jeho šíleného tempa zotavovat. Věřím, že se může některým dělat při všem tom rychlém pohybu a chaosu zle, ale je podle mě velká škoda hru odsoudit za málo nábojů nebo moc skákání, když zvlášť v pozdější fázi nabízí naprosto bezkonkurenční oldschool a zároveň invenční akci.
+57

Posel smrti

  • PC 85
Posel smrti je adventura, která pro mě osobně dělá plno věcí dobře. Jako první bych zmínila zasazení hry. Šedá obloha, deštivé počasí, hromy, blesky, mrtvoly, obyvatelé jak z Twin Peaks, kteří jsou velmi neochotní - to jsou přesně věci, které se mi líbí a které dotvářejí perfektní atmosféru. Když k tomu přičtu četné noční návštěvy hřbitovů, tajné plížení se sanatoriem starým stovky let, čmucháním v pitevně nebo na obětním místě, tak mám před sebou hru, která je ztělesněním mysteriózna.

V panství mě uvítali mí příbuzní a Viktorie velmi brzy svým starým skřehotavým hlasem pronesla větu, která se opakovala až do konce hry, a to, že si nepřeje býti rušena. Navštívit Viki tak bylo jako audience u královny. Naštěstí tu byl Bates, který se mnou musel mluvit, i když asi ani nechtěl, a který sloužil jako poslední záchrana, když jsem nevěděla, co dělat dál. Většina postav ovšem na moje všetečné otázky reagovala nevrlým způsobem anebo se se mnou úplně odmítla bavit. To jsem chápala, sama bych na takové dotěrné otázky reagovala stejně. Občas mi bylo líto, jak se moje postava chová k jiným, kteří mu chtějí pomoc. Například výbuch v chemické laboratoři nebo pokažená sekačka.

Kombinace předmětů s daným objektem byla ve všech případech logická (stejně tak i jejich sebrání), takže už nehrozilo, že bych například zkoušela použít křečka na barva jako v případě Day of the Tentacle: Remastered. Co trochu komplikovalo plynulé hraní, tak byla potřeba prozkoumat dané místo levým i pravým tlačítkem myši a někdy i víckrát. Alespoň zpočátku než jsem si na to zvykla. Hádanek ve hře nebylo moc a logicky zapadaly do daného místa. Ovšem některé z nich byly spíše pro mě otravné, viz úplný závěr hry.

Hudba dobře dokreslovala celkové vyznění hry a dramatické okamžiky doprovázené ještě dramatičtější hudbou jsem si užívala. Postavy byly skvěle nadabované a jak nevyžaduji mít ve hře český dabing nebo i titulky, tak zde je to jedna z největších předností hry.

Co si ze hry budu ještě pamatovat krom atmosféry a příběhu, tak je nekonečná cesta ke vchodu do fary a čekání na to, až otec Frederick vyjeví důležitou informaci, je tak o to ještě delší. Ovšem hra se mi moc líbila a těším se na další díly.

Pro: příběh, atmosféra, dabing, postavy, hudba, prostředí

Proti: pomalá chůze, málo hádanek

+57

Cyberpunk 2077

  • PC 90
I když pro mě byl CP 77 nejočekávanější hrou roku a druhou nejočekávanější hrou vůbec, tak jsem se na něj snažil těšit rezervovaně, abych nebyl zklamán. Ale ani přes to jsem se v posledních týdnech před vydáním neubránil fantazírování o motivech a chování postavy, kterou bych hrál.

Hra disponuje silnou nabídkou herních stylů a možností, které jsou plně funkční. Můžete se vydat na dráhu střelce na blízko nebo dálku, bojovat pěstmi či bodnými zbraněmi, stát se hackerem, tiše se plížit nebo se realizovat v kombinaci mezi tím vším.

Většina příběhu vás bude držet uvnitř futuristického města. Město je audiovizuálně nádherné a nechybí mu ani bohaté, chudé, kancelářské či tovární oblasti nebo venkov. Je vskutku co prozkoumávat. Ulice města jsou zaplněny obyvateli nejrůznějšího druhu, vzhledu a stylu života. Cítil jsem, že chci v Night City trávit čas. Vůbec mi nevadilo se pouze projíždět, objevovat a kochat se krásnými pohledy na město či jeho okolí.

Na maximální nastavení jsem narazil na mnoho dechberoucích momentů, které jsou tvořeny za doprovodu grafických efektů v podobě světel, stínů, odlesků, počasí apod. Ulice mohou být zaplněny způsobem, kterému dosud nekonkuroval žádný jiný titul. Má to ale i své stinné stránky. Lidí můžete potkat realistické proudy jako ve skutečné metropoli, fungují ale převážně jako kulisa.

Tyto nádherné pohledy na rušné ulice a blýskající se luxusní automobily v zácpě jsou neotřele doplňovány mrazivými okamžiky v noci, špínou a bordelem, nebo silným průvanem dystopie třeba uvnitř bytového areálu, kde jste donuceni se zamyslet nad světem, do kterého jste se dostali. Město a jeho život dokáže promlouvat a podsouvat spoustu emocí. To je jeho plusem.

Ačkoliv se nacházíme v otevřené a velké metropoli, je třeba zdůraznit, že se nejedná o městskou akci. Pokud se pustíte do činností, které z takových her znáte, tak to poznáte velice rychle. Tato hra je především RPG. A tuto fantazii i myšlenky plní na výbornou. Hlavním pilířem hry je příběh a způsoby, kterými skrze toto vyprávění můžete z herního hlediska projít. Příběhové myšlenky, postavy či zvraty považuji za vysoce kvalitní a mnohdy i působivé, přestože jsou třeba logické (závěr s Evelyn). Přesto všechno jsou ale „městské“ aktivity k dispozici a fungují. Není to ale nic jako kulečník, šipky apod. a rozhodně mi to tam nechybí.

Můžete se dostat do úžasu z akce a jejího hudebního doprovodu, z prostředí s nasvícením ve správnou herní dobu, detailů aut či jejich celkového zpracování (protáčení kol, túrování, jiskry z výfuků), že díky implantátům máte najednou úplně nové možnosti a můžete být ta postava z vašeho oblíbeného filmu. Že jsou kolize a možnost k pohybu na místech, kam jste pracně vyskákali pouze díky implantátu umožňující dvojitý skok. Oproti tomu si všimnete, že destrukční model, voda a chování AI nejsou silnými stránkami hry. Záleží na vás, čemu přisuzujete hodnotu a jak to nabourá vaši zábavu.

Za mě se jedná o kvalitní RPG uvnitř zajímavého světa, do kterého se chci vracet.

Ve hrách nemám potřebu vyzobávat všechny aktivity, pokud se nejedná o kvalitní dílo, které mě naprosto vtáhne. Naposled jsem tak učinil u předchozího velkého titulu autorů Cyberpunku. Zde jsem to udělal znovu. Rád. A chci víc.

Statistika:
- Dohráno 12. 12., nejtěžší obtížnost
- Ke dnešku: 120 hodin, všechny aktivity vyzobány, dohráno jako samuraj

Pro: příběh, postavy, svět, atmosféra, akce, gameplay, možnosti, nápady, téma, rychlé loadingy a timeskip, technické provedení dialogů

Proti: AI, crime systém, teleportování NPC

+57 +58 −1

Risen

  • PC 80
První věc, na kterou přijdete po chvilce hraní je fakt, že Risen je STRAŠNĚ podobnej Gothicu 2. Ne nadarmo po internetu kolují krátké verdikty typu "Risen je Gothic 2 s grafikou Gothicu 3" a já s tím musím souhlasit. Bohužel, z G2 si toho Risen vzal až trochu moc, některé questy jsou téměř identické, stejně tak rozdělení frakcí (mágové, rebelové z bažin a nejvlivnější strana, tentokrát zastoupená inkvizicí), kouzla, potvory a mohl bych pokračovat. To je na jednu stranu výborné, protože vše co jsme měli rádi je zpátky, na druhou stranu přichází zklamání a pocit "tohle už jsem někdy hrál".

Grafická stránka a atmosféra hry je typicky "gothická", taková, kterou umí vykouzlit snad jen Piranha Bytes. Nejsou to sice žádné orgie a takový tři roky starý Gothic 3 vypadá leckdy lépe, ALE... díkybohu je tentokrát, narozdíl od G3, všechno odladěné a Risen se dá hrát i na průměrném stroji se stabilními fps na max. detaily. Stejně tak bugů je minimum a nenašel jsem v podstatě nic zásadního, kvůli čemu bych musel hru vypnout a netrpělivě čekat na patch. Hudba je výborná, neumím si představit nic jiného, co by sem lépe pasovalo.

Velkou předností je soubojový systém, který se mi opravdu líbil velice. Hrál jsem za inkvizici, takže jsem měl k dispozici jako zbraň hůl (samozřejmě můžete přesedlat na meč, luk, atd.) a 3 základní krystaly - frost, fire, magic bullet, které jsem zezačátku testoval a vybíral, co se mi vlastně líbí nejvíce. Zamiloval jsem se do frostu, protože frostball, jenž vyčarujete zmrazí protivníka, který pak jen nehybně čumí a vy máte dvě možnosti - počkat až rozmrzne a napálit to do něj znovu (což jsem dělal nejčastěji - pak v podstatě nemá šanci), nebo vzít zbraň a dokud je zmrzlej do něj začít mlátit. Samozřejmě to není tak snadné, nepřátel je většinou víc a je nutno je zmrazit třeba 5x než umřou. I zbylé dvě větve mají co nabídnout - fireball má později plošný účinek a magic bullet má zase výhodu, že se kouzlí velice rychle a je velmi přesný. Všechny tři větve jsou tedy použitelné, za což má u mě hra plusové body.

Mlácení na blízko je kapitola sama pro sebe. Většinou nejde protivníka jen uklikat, musíte se krýt, provádět protiútoky, uskakovat. Navíc každá potvora, které se postavíte, má unikátní styl boje - ghoulové do vás zběsile bijí, ogrové mají obrovský kyj, se kterým vás během okamžiku rozdrtí v prach, ale zase nejsou nejrychlejší, gnomové jsou malí mrštní a zákeřní, navíc jsou vždy ve skupině a zatímco bojujete s jedním, ostatní na vás z dálky házejí různé věci ze svých kapes. Okrajově jsem zkoušel střelbu z luku a i ta je zpracována na jedničku.

Ostrov, na kterém se pohybujete, je velmi členitý, má tropický ráz, najdeme tu sopku, klášter, město, lesy, řeky a hlavně spoustu dungeonů, ve kterých na vás čekají truhly s cennými předměty, ale také spousta pastí a zákeřné potvory. Občas jsem si připadal jako Indiana Jones, když jsem hledal sošky, přeskakoval přes bodáky a čuměl na podlahu, abych zase nešláp na nějaké "propadlo". V dungeonech více než kde jinde budete využívat kouzla typu telekineze, levitace, proměna ve šneka, atd. Bohužel trochu mě zklamalo, že Piraně do hry zakomponovali jakési krystaly, v jejichž blízkosti nelze kouzlit, čímž se zdánlivě jednoduchá cesta občas mění v noční můru. Tenhle způsob jak hru stížit se mi nelíbí. Jinak likvidace pastí a hledání cesty dál je činnost zpočátku zábavná, ale postupem času zjistíte, že vás už nemá co překvapit = je to furt stejné, dostavuje se stereotyp a to je špatně.

Samozřejmě nechybí věci jako alchymie, kovařina, psaní svitků, těžba zlata, kopání pokladů, vaření, můžete si sednout k vodnici, lehnout do vany, odpočinout v bordelu, vlízt někomu cizímu do postele (už by to konečně mohlo bejt uděláno tak, že vás majitel postele vyhodí, je to nerealistické! :) ) a další "vedlejší činnosti". Zklamala mě alchymie. Sice během hry seberete obrovské množství různých kytek a bylinek, ale asi vám nezbude nic jiného, než je sežrat samotné, protože k výrobě i toho nejzákladnějšího lektvaru potřebujete další suroviny, mezi kterými je největší problém víno. Možná ho prodává nějaké NPC, které jsem nenašel, každopádně za celou hru jsem dokázal shromáždit asi 20 vín (a to jsem vykradl i sklípek v Monastery), tzn. udělal jsem si 20 lektvarů. A já vůl si alchemy vylepšil až na třetí úroveň.
/edit Víno prodává novic u prasat v Monastery, ale jen po jednom, navíc někdy ve třetím aktu tato možnost zmizí.

Příběh není nijak zázračný, ale o průser se také nejedná. Důležité je, že hra je rozdělená na 4 kapitoly, přičemž na konci třetí už to trochu smrdí koncem hry, nakonec však příběh pokračuje. Bohužel 4. kapitola mě už ukrutně nebavila, hlavně kvůli tomu, že v ní nejde o nic jiného než o neustálé zabíjení hromady nepřátel, kteří se vyskytují na každém kroku a o prolejzání dungeonů, což vás v té chvíli už asi bavit nebude (viz. zmínka o stereotypu výše).

A ted nášup negativ. Pečlivě jsem si zapisoval vše co mě naštvalo, většinou jde o prkotiny, některé může lehce opravit patch. Takže ve zkratce:

nesympatický hlavní hrdina; podivné skákání; ošklivé a opakující se modely postav; nic moc dialogy + občas chyby v nich; kouzla občas proletí potvorou, přestože jí evidentně zasáhnete; při zobrazení mapy se pohybuje i kamera; v některých jeskyních, i když jste hluboko uvnitř, je slyšet déšť a jsou vidět světelné záblesky když uhodí blesk; v ohništích hoří oheň i když široko daleko nikdo není + oheň nezranuje; NPC se při dešti neschovají a klidně dřepí v silném slejváku; divné rozložení inventáře - pod alchemy je i jídlo; potvor je na ostrově obrovské množství a je divné když partička vlků v klidu stojí vedle pštrosů, ježků či jiné potencionální potravy; některé questy nejdou dokončit a hra vám neřekne proč (donáška pro Dona Estebana, Report to druid quest, atd.); bodáky zranují i když se k nim jen přiblížíte ze strany (dá se využít na zabíjení silných potvor); hra nepodporuje antialiasing; řada nesmyslností (když vezmete sošku z podstavce, mříž za vámi zapadne. Když si ale stoupnete před mříž a sošku vezmete pomocí telekineze, tak mříž spadne až poté co jí máte u sebe, i když by měla zaklapnout hned co se soška vznese; o ješterácích nikdo nic nevěděl i když na ostrově byli kdovíjak dlouho, hráč se celou dobu k ještěrákům dobývá kurevsky zabezpečenym hlavním vchodem, aby poté zjistil, že existuje mizerně hlídaný zadní vchod, kudy lze bez problémů projít).

Risen představuje pro fanoušky Gothicu jasnou volbu. Je podobný výborné dvojce, ale přeci jen je o dost slabší. K lepšímu hodnocení mu chybí nějaká zásadnější novinka, uvítal bych ještě jednu (kvalitní) kapitolu a vylepšil bych tu čtvrtou, která je pro mě nejslabší. Zbývá dodat, že mi dohrání trvalo něco přes 40 hodin, což je (i přesto že jsem nespěchal a prošmejdil každej kout) velice slušné číslo. Věřím, že vyjde druhý díl, na kterém autoři máknou a předvedou nám nějaké osvěžení herního systému, protože jestli to bude zase stejné, tak už to bude na pováženou.

A pozor, Risen obsahuje i ZLO (=achievementy) - když tak koukám kolik jich mám ještě nesplněnejch, mám chuť rozehrát to znovu :)

Final stats

Pro: hodně podobné Gothicu 2, soubojový systém, rozmanité potvory, těžké souboje, atmosféra, akorát velký ostrov čekající na prozkoumání, hudba, bez bugů, Patty

Proti: hodně podobné Gothicu 2, slabá 4. kapitola, skákání, opakující se modely postav, systém dialogů, pozadu běháte stejně rychle jako normálně, alchymie

+56 +57 −1

Baldur's Gate II: Shadows of Amn

  • PC 95
Baldur's Gate II: Shadows of Amn – mé první RPG. Vždy bude výjimečná, jelikož se mi k ní pojí mnoho vzpomínek na jisté období mého života. Možná, že je v tom kus nostalgie…ale nebude to jen ta nostalgie, která dělá tuto hru takovou jaká je. Přestože jsem začala hned druhým dílem série, neměla jsem pocit, že bych se nějak moc ztrácela ve vypravování. Obsáhlý a epický svět Faerunu mi evokuje poetiku fantasy typu Pána Prstenů a Silmarillionu svými příběhy, texty a celkově atmosférou. Není problém nechat se unášet skvělým příběhem, do kterého jsem byla vtáhnuta hned od první minuty. Poutavý styl vyprávění se drží celou hru až do konce a má vše, co pořádné fantasy mít má. Hrdinství, přátelství, lásku, zradu a pomstu. Každý charakter, který vašeho hrdinu doprovází má svou osobnost, názor na situaci (tedy přesvědčení) a tak hra nabízí hned několik možnosti, jak ji hrát a dokončit. Mimo to má každá postava co říct, navzájem si ve vaší skupině vyměňují názory a postřehy na situaci, což u mě vyzdvihuje kvalitu celé hry (účinný prostředek jak hráče ponořit do příběhu). Na mile přihlouplé dialogy s Minscem a jeho křečkem, na naivní náklonnost Aerie, moudré připomínky Jaheiry, a Joshimovu zradu se jen tak nezapomíná.
Graficky hra vyniká také – krásné prostředí společně s hudbou jen dokresluje povedenou atmosféru celé hry.


+56

Max Payne

  • PC 100
PC-Orig. DVD/ Grafika 10/10 Hudba 10/10 Hratelnost 10/10 Zábavnost 10/10

Max Payne! Hra, jež způsobila revoluci v herním zpracování, které do té doby nemělo blíže filmovému zpracování. Perfektní filmová atmosféra ruku v ruce s bullet time efektem, nádhernou grafikou, kde máte možnost všelijak se vyřádit na nepřátelích i na okolí. Rozbíjet dlaždicové obklady, krabice, splachovat záchody, k tomu vydařené textury, různorodá prostředí a nepřátelé. Silný a obsáhlí arzenál zbraní. Krátkou hrací dobu doplnili příběhová okýnka jako vystřižená z nějakého noir komiksu..pamatujete si to určitě taky, ve své době revoluce na kterou se čekalo dlouhé čtyři roky.

Pro mě tato hra hodně znamená. Opravdu málokdy zasednu k nové hře a dohraji ji do konce hned napoprvé. Vždycky si říkám, ta je dobrá, tu si nechám na později. U Maxe jsem to neudělal a prožil jeho strastiplnou cestu za pomstou pěkně za čerstva. Dobře jsem udělal, zážitek to byl neopakovatelný....

....nyní jsem ji po několika letech znovu oprášil a těší mě, že mohu potvrdit její kvalitu. Po technické stránce bohužel zestárla, prostředí vám přijde skoro prázdné, bez možnosti něco pořádně zničit, rozbít a zdevastovat. Možnost rozstřílet nějaké ty dlaždice a obklady nikoho nenadchnou. Pohyb v prostředí je čistě lineární, hra vás vede za ručičku a vy nemáte možnost ani nakouknout za roh. Naštěstí ty důležitější prvky zůstali zachovány. Hratelnost je stále svěží, pohlcující a ani na chvilku nenudící a atmosféra? Ta je beze změny, tedy to co dělá hru stále tak báječnou.

Důvodů proč dát Maxovi plný počet jsem tu vyjmenoval hodně. A proto jí toto hodnocení udělím, i když úplně stoprocentní není. Delší hrací doby by opravdu na škodu nebyla, ta však na samotný zážitek nemá nijaký zásadní vliv. Taky si říkám když toto hodnocení nedat Maxovy, tak komu. Je hodně dobrých her, ale tahle byla inovativní, intenzivní i proto nemohu jinak.

Hru jsem začal hrát: 30.10.2009
U hry jsem strávil: 10 hodin a 30 minut

Pro: filmová atmosféra, hratelnost, bullet time efekt, komiksová okénka

Proti: délka hry, dnes již grafická stránka nemá mnoho co nabídnout

+56

Crysis

  • PC 90
Před malou chvíli jsem dohrál po čtvrté Crysis. Dohrál jsem ho postupně na všechny čtyři obtížnosti a musím říci, že jsem si ho opravdu užil až na teprve tu poslední, Deltu.

Příběh Crysis je správně béčkový. Skupina amerických vojáků se vydává na tropický ostrov, aby zkontrolovali tísňové volání zdejších archeologů. Tam narazí na dvojí odpor. Nejdříve na hlídky Korejců a později na mnohem hrozivějšího nepřítele. Hra se tedy dělí na dvě části a každá se docela liší. Celkově je ale příběh nevýrazný a hraje až druhou strunu.

První 2/3 hry (až na pár výjimek) strávíte v džungli s cílem likvidovat šikmooké. A tato část je dle mého názoru nejlepší. Za prvé máte docela volnost v pohybu. Můžete se buď prostřílet jako Rambo anebo ji projít stealth stylem. Já jsem fanoušek plížení, a proto jsem hru hrál takhle. AI je v Crysis na jednu stranu dobrá, ale jakmile si dáte Cloak, tak jsou nepřátelé úplně tupí a vyděšení. Proto je s neviditelností hra hodně lehká i na nejtěžší obtížnost. Já v prvních 2/3 hry vidím jednu z nejlepších stealth akcí co jsem hrál. Hraní si s nepřáteli a vochcávání jejich demence mě hrozně bavilo i na počtvrté. A pak ty kukadla, když se před nimi zjevím a čapnu je pod krkem. Funny. On se i stealth prvek hodí ještě z jednoho dalšího důvodu. Nepřátele mají dosti neadekvátní výdrž. Když jsem hrál na Deltu, tak ti blázni vydrželi pomalu víc než já (někdy i 2 zásobníky do hrudi), a to byli bez Nanosuitu. A právě díky stealth stylu jste nuceni dávat headshoty. Áno, Crysis je hra u které jsem dal snad nejvíc headek za celou dobu hraní. Datadisk pak naštěstí tento neduh vysoké odolnosti opravuje. Docela jsem si užíval plížení lesem k vykopávkám, kde jsem nejprve opatrně odstranil snipery ve věžích a pak potichu hlídku před vchodem do základny. Zbytek už stačilo jen obejít. Takových situací je více a mě tohle fakt bavilo. Navíc, pokud půjdete potichu, můžete narazit po cestě na nepřipravené vojáky. Třeba hlídku válející se u ohníčku anebo třeba na chcajícího ho-či-minha u malebného vodopádu. Je toho ale víc víc. Crysis je hra trochu jiná. Pokud nejste alespoň krapet kreativní, budete brzy žrát hlínu. A na vyšší obtížnost to platí dvojnásob. Takže tu hraje roli taktika. Graficky to vypadá fakt skvěle. Bodejť by ne, je to Crysis! Navíc se mi tu zamlouvala optimalizace. Na mé mašině to jelo všechno na úplné maximum takřka bez trhnutí.

Poslední 1/3 hry strávíte bojem s emzáky, kterým já říkám prostě chobotnice. Všimli jste si, že ti v lodi mají držku jak Predátoři? Se někdo pěkně inspiroval :) Celkově už mi ale tato část přišla slabší. Je o mnoho lineárnější. Na druhou stranu je ale zase o hodně intenzivnější a milovníci veliké řežby si jí užijí možná i více. Zamrzlá džungle zde vypadá fantasticky. Tady ale musím zkritizovat zpočátku vychvalovanou optimalizaci. V této čáti se hra nehorázně zpomaluje a vrcholem je závěrečná bitva, která je chvilkami opravdu trhavé peklo. Je to škoda. Warhead mi v podobných situacích běžel o mnoho lépe na stejné detaily. Navíc, jak mě, tak JackoviCZ se v poslední misi podivně propadala do lodě ta megachobotnice. Oběma nám to udělalo poprvé, takže to může být jak náhoda, tak nejvyšší obtížností. Nevím. Docela otravnej bug. Klišé závěr se mi fakt líbil a skvělá hudba to jen umocňovala. Škoda jednoduchých závěrečných titulků běžících v menu hry.

Památné herní momenty:

1. Počáteční výsadek.
2. Východ Slunce hned na začátku a pohled na blízkou vesnici Korejců.
3. Objevení zmrzlé lodi uprostřed džungle.
4. Začátek mise Assault.
5. Bitka s tanky u rozpadající se hory.
6. První bitka s prvními korejskými nanotechňáky (tak jím říkám)
7. Vstup do pevnosti emzáků (i když je to na druhou stranu naprosto debilní mise)
8. První vstup do zamrzlé džungle.
9. Bitva s VTOLy.
10. Závěrečný souboj a animace.


Verdikt: Crysis byla hra děsně vyhypovaná. A myslím, že to ani neměla zapotřebí až v takové míře. Mnoho lidí to i dost znechutilo, protože čekali od ní víc, než mohli dostat. Má to mnoho much. Některé jsou menší, některé jsou už i docela velké masařky. Přesto mě hra chytla a nepustila až dokonce. Proto těch 90%.

Pro: Hratelnost v prvních 2/3 hry, béčkový příběh, nutnost taktizovat, vyšší obtížnosti, intenzivní akce a mnoho památných herních momentů, jedna z nejlépe vypadajících her herní historie, optimalizace prvních 2/3 hry

Proti: Bugy, neadekvátní odolnost korejců, helikoptéry jsou někdy fakt otravné, mise Core je hrozně nepřehledná, optimalizace 3/3 hry

+56 +57 −1

The Elder Scrolls V: Skyrim

  • PC 80
Já vlastně naprosto chápu, proč se Skyrim téměř všem zdá tak super. Ta hra je prostě udělaná přesně tak, aby se líbila masám, tedy všem (což je z objektivního hlediska naprosto v pořádku).

A aniž bych se chtěl nyní považovat za herního kmeta, jenž vše okusil a na sklonku života již marně hledá ve hrách originalitu a něco osvěžujícího, musím říct, že pokud bych hrál Skyrim před čtyřmi pěti lety, byla by to pro mě rozhodně naprosto fenomenální hra.

Jenže... ono mi to prostě tak nějak nesedí.

Dřív mi nevadilo, že Bethesda má prostě jakýsi svůj rukopis, u něhož je primární vždy vize, a pak až praxe...

Jenomže teď mi prostě města, kde je patnáct obyvatel a všichni se tváří, že se jedná o metropoli, nestačí.
--- Proč tam není víc "domečků", proč tam není pár desítek "komparzistů"? Nebo by to pak nebylo ono? Určitě je lepší ignorovat fakt, že žádné město ve skutečnosti nedává smysl, než ignorovat fakt, že tam jsou prostě postavy, které budou říkat třeba jenom "I took an arrow in my brain..."?

Přijde mi neuvěřitelně imbecilní, že po třech hodinách a pěti questech se u Companions stanu vůdcem. Stejně tak je hodně zvláštní celý příběh okolo Companions -jsou vlkodlaci a nikdo to neví... tedy kromě desítek členů Silver hand, která je zlá, protože zabíjí vlkodlaky (???)
--- Jaká je asi šance, že by v téhle situaci zůstalo tajemství Companions tajemstvím? Jedna ku milionu? A pokud by zůstalo, tak jenom za cenu vraždění svědků, což by z Companions dělalo zločince....

Souboje s draky jsou paráda! Jenom dokud se člověk nezamyslí... a nezjistí, že je to celý jenom divadýlko.
--- Pokud se totiž hráč trošku zamyslí (což se dnes u her nesmí dělat moc často), tak prostě musí dojít k závěru, že o moc hůř je zpracovat opravdu nešlo. Drak chvilku krouží... a ať už si jej všímáte nebo ne, tak po chvilce přistane k vám, aby mohl být poslušně zabit. Nebudu rozepisovat asi deset způsobů, jak by jenom mě napadlo všechno (v rámci možností enginu) vylepšit, protože by to bylo objevování Ameriky.

Přestože je level scaling o dost jemnější než v Oblivionu, pořád mi tenhle systém strašně, strašně moc vadí.
--- Asi nejde udělat naprosto dokonale open world RPG bez jeho použití, ale určit bych ocenil, kdy se aspoň někde vyskytovaly oblasti, kvůli nimž by mělo smysl levelovat a shánět lepší výzbroj... Takhle to je prostě všechno jenom na okrasu.

A taky mi vadí, že hra je po všech stránkách naprosto nevybalancovaná a neotestovaná.
--- Ekonomika Skyrimu neexistuje. Obchodníkům se po dvou dnech vygeneruje znovu obsah peněz i zboží, což v kombinaci s kováním a enchantováním (je na to výraz v čestině?:-D) může komukoliv zajistit nekončené bohatství...
---Ono to kování a enchanting taky pěkně dokáže zamávat se zábavností hry. Posledního bosse jsem zabil dvěma útoky během asi 4 sekund. Super atmosférická výzva!

A ona toho je spousta, co mi na Skyrimu vadí. Ale hlavně mě to mrzí. Strašně jsem se těšil, že to bude prostě nepřekonatelná hra, RPG zážitek jako kráva... a ona se z toho prostě vyklubala Bethesdovská klasika... zase.

Mohl bych psát ještě patnáct stránek o tom, co mi vadí, a dalších patnáct o tom, co se mi líbí... Nicméně negativně jsem se nechal unášet již výše, a pozitivně mluví všichni ostatní... takže už nebudu plýtvat místem ani časem a radši půjdu brečet do kouta, že jsem dopadl skoro jako Dan Vávra...
+56 +58 −2

Crysis 2

  • PC 100
Přišla jsem, viděla jsem, zvítězila jsem!
Crysis 2 mě raflo do kaťat a nepustilo.
Napsáno o této hře bylo dost a dost, proto nechci plýtvat slovy, ale jen vyjádřit své rozvášněné emoce. Pro mě je to prostě zatím nejlepší herní zážitek, soudě podle toho, že hru hraji již poněkolikáté a stále nemám dost!

K této náloži libých pocitů mi stačil "pouze" audiovizuální nářez,
který zaplavil můj mozek endorfiny, takže čokoládu nebudu potřebovat alespoň 20 let!

Merci Crysis 2 za to, že jsi!
+56 +78 −22

Baldur's Gate

  • PC 95
Je tomu už nějaký pátek, co jsem dohrál Baldur’s Gate a začal jsem zjišťovat, že pomalu začínám zapomínat, o čem hra byla a detaily příběhu mám poměrně rozmazané. To je pro hráče starých her výborná věc, taková lehká demence, nebo raději napíšu Alzheimer, není k zahození. Tedy do té doby než se začnete pomočovat a slintat na klávesnici z jiných důvodů než je úžas nad hrou. I když ti nejdrsnější hardcore hráči dungeonů na záchod zásadně nechodí, takže je to jedno.
Tak jsem se rozhodl oprášit starou legendu (věřili byste tomu, že když jsem poprvé hrál demo, po pár minutách jsem ho vypnul se slovy co je to za blbost, lehký dement jsem byl už zřejmě tenkrát).
Největší předností je otevřený svět, možnost jít tam kam chci, ne tam kam mě hra nutí, nebo nedej bože koridor tfuj. Poloprázdné mapy tam jsou, to je pravda, ale mě to nějak nevadilo, vždycky se tam nějaký ten úkol nebo příhoda odehrála (schválně kdo z Vás zabil Drizzta?) a za ten pocit volnosti to stojí. Vše Vám potom vynahradí našlapaná Baldurova brána. Taky je pro mě velké plus, když je hra zasazena do již existujícího světa, který má svou papírovou předlohu, své knihy a své spokojené hráče. Mám jistotu, že opravdu funguje.
Příběh rozhodně není klišé, alespoň u hry v osmadevadesátém nebyl. V dnešní době to tak možná někomu připadne, ale tehdy rozhodně ne.
Při putování potkáte spoustu postav, které se k Vám můžou přidat. Mě se ale nechtělo trhat již zavedenou partu, takže jsem hrál s tím, co jsem naverboval na začátku. Parádní je dabing společníků. Z některých hlášek a intonace hlasu jsem měl pocit lehké retardace postav, ale to se mi právě líbilo a smích sedícího ožralého obyvatele města taky stál za to.
Souboje jsou výborné a ke konci hry hodně přituhuje, takže se musíte opravdu snažit a využívat všechno co máte, ať už jsou to kouzla, lektvary, hůlky nebo speciální šípy. Tady byl menší problém s inventářem a se štosováním itemů, ale nějak jsem se s tím popasoval, holt nemůžete tahat všechno sebou. A rovnou skočím na další a poslední věc co mě vadila a to na vcházení, vycházení z budov a zasekávání postav. U toho jsem vážně rostl, ale všechno jsou to chyby enginu, za to hra nemůže, takže vlastně nic.
Nemá cenu se tu dál rozepisovat, důležité věci tu už napsali jiní a lépe než já. Tahle hra je prostě skvělá a stala se legendou, můžeme jen litovat, že podobného titulu se už dnes nedočkáme. Ještě že je tu ta senilita. Tak za deset let zase nashle. Co sem to sakra jenom chtěl, co tu dělám, pane doktore? Jo vlastně, jdu dohrát dvojku.

Pro: svět Forgotten Realms, souboje, tvorba postavy, kouzla, parťáci, pasti, příběh

Proti: zasekávání postav

+56

Alan Wake

  • PC 95
Alan Wake ma zaujímal už od prvého oznámenia, a preto ma naštvalo, podobne ako množstvo iných hráčov, oznámenie, že hra výjde len na Xbox 360. Tento problém bol vyriešený zakúpením Xbox-u a Alan Wake bol jeden z faktorov, kvôli ktorým som sa rozhodol pre Xbox a nie pre PS3 (prepáč MGS4). Ešte by som chcel dodať, že mám zatiaľ dohratú len verziu pre Xbox 360 a po dohraní PC verzie komentár upravím (ak to bude treba).

Takže ako zvyčajne, začnem príbehom. Alan Wake je spisovateľ, asi pred dvoma rokmi začal trpieť syndrómom vyhorenia a odvtedy sa mu nepodarilo napísať ani slovo. Preto sa rozhodol, že si spolu s jeho ženou Alice pôjdu oddýchnuť na dovolenku do mestečka Bright Falls. Ich dovolenka sa však už hneď na začiatku zmení na nočnú moru. Alice je unesená a Alan sa prebúdza v havarovanom aute uprostred lesa. Nevie ako sa sem dostal, ale vie jedno, musí zachrániť Alice.

V Bright Falls sa Alan zoznámi s množstvom ľudí a niektorí budú oveľa dôležitejší než sa môže na prvý pohľad zdať. Ale nie, že by sa celá hra odohrávala len v meste. Väčšinu času strávite v okolí Bright Falls, najmä v okolitých lesoch. Pozriete sa napríklad aj do lomu na ťažbu uhlia alebo do vodnej elektrárne.

Alanovým hlavným nepriateľom sa stane temnota. Temnotou budú ovládaní nielen ľudia, ktorí sa nazývajú „posadnutí“, ale aj veci, tzv. poltergeist. Keďže sú vďaka temnote nesmrteľní, jediný spôsob ako ich zabiť je „vysať“ z nich temnotu svetlom a až potom sa stanú smrteľnými. Pri boji môžete taktiež využívať úskoky, za ktoré budete pri správnom načasovaní odmenený efektným bullet-time-om.

Základ vášho zbraňového arzenálu budú tvoriť lampáše. Tých je niekoľko druhov. K ďalším zbraniam, ktoré súvisia so svetlom patria flashbangy, svetlice a svetlicová pištoľ. Okrem svetlicovej pištole a flashbangov však tieto zbrane vašim nepriateľom neubližujú, a preto budete mať k dispozícii ešte revolver, dva druhy brokovníc a loveckú pušku.

Alan bude počas svojej cesty nachádzať strany zo svojej knihy, na ktorej písanie si nepamätá, ale má rovnaký názov aký chcel použiť pre svoju novú knihu. Vďaka tomu budete dopredu vedieť, čo sa stane. Okrem toho budete môcť nájsť aj „balíky prvej pomoci“, ktoré obsahujú veci ako baterky, svetlice, náboje atp. Ďalšími vecami, ktoré budete môcť nájsť sú termosky, ktoré sú poskrývané po jednotlivých úrovniach. V prvom DLC ich vystriedajú budíky a v druhom DLC hra Night Springs. Okrem toho budete môcť občas nájsť rádio a vypočuť si večerné vysielanie alebo si v televízii pozrieť seriál Night Springs.

Hra je koncipovaná ako seriál. Skladá sa zo šiestich epizód, z ktorých má každá dĺžku zhruba 60-90 minút a končí sa cliffhangerom. DLC sú bonusové epizódy. Práve DLC sú hlavnou výhodou PC verzie, pretože sa obe nachádzajú v hre bez nutnosti ich samostatne kupovať.

Po grafickej stránke je hra stále na pomerne vysokej úrovni aj napriek tomu, že vyšla už pred dvoma rokmi. Ešte by som chcel spomenúť soundtrack, najmä ten inštrumentálny, ktorý skvelo dotvára atmosféru. Z pesničkového soundtracku by som chcel spomenúť len Poets of the Fall.

Záporov som na hre veľa nenašiel, ale najväčším je určite nízka obtiažnosť. Aj na najvyššej obtiažnosti Nightmare nepriatelia znesú asi o 1-2 rany viac ako na obtiažnosti Normal. Taktiež sa moc často nestáva, že by vám došli náboje (mne sa to ale podarilo dvakrát).

Na Alan-a Wake-a som sa tešil a nesklamal ma. Hlavne, aby vyšiel aj druhý diel...

Obrázok Limited Collector's Edition.

Pro: Príbeh, atmosféra, soundtrack, spôsob boja, bullet-time, prostredie, Bright Falls, grafika.

Proti: Nízka obtiažnosť.

+56

Spec Ops: The Line

  • PC 90
90%?? Proboha proč? Už ti zase mrdá Zarako?
Možná, ale spíš jsem si vzpomněla na některé lidi co jsem za svůj život poznala. Téměř vždy chlapce, muže, společná záliba airsoft, paintball, survival, akční hry. Občas jsem zahlédla nějaký jejich příspěvek na facebooku, občas dokonce jsem s nimi měla rozhovor... a člověk se nestačí divit co se doví. Víte, že mezi námi chodí zelené naconalistické zelené mozky, které mají plnou hlavu zbraní, válek a jak by strašně chtěli zabít nějakého toho sandniggera, Nechutnější na tom je, že herní odvětví je jen krmí béčkovýma sračkama typu Call of Duty a pokřivení jejich myšlenek se jen zvětšuje. Jakýkoliv odpor by proto měl být oslavován a já tedy oslavuji Spec Ops: The Line.

Je tedy jasné, že ta devadesátka nebude za gameplay, abych se k němu alespoň nějak vyjádřila tak to rychle shrnu. Unreal Engine 3, grafika ujde, Third person Cover-based střílečka. Ačkoliv Cover-based střilečky jsou mor, téhle to ještě prominu.... naposled. Nepřátel je dost, zbraně jsou nudné, vy jste terminátor, takže opět žádné překvapení.

Výjimečnost SO:TL je ve scenáristech, ti jsou si vědomi, že ve válce hrdinové nejsou, zabíjení je prostě špatné ať už zabíjete kohokoliv. Rozhodli se, že hlavnímu hrdinovi importuji mozek jednoho z těch chlapců, mužů zmíněným výše, ale přichystají mu sprchu surové reality. Hlavní hrdina má sice schopnost zabíjet 100 zloduchů na level, jeho dovednost rozhodování je ale stále pokřivená.

Vy začnete hrát a zabíjíte a pak zjistíte, že se něco posralo, moc tomu nerozumíte a zabíjíte dál, zjistíte, že se to posralo ještě víc. Problém je, že čím víc zabíjíte tím více se brodíte v tom septiku a ten vás už táhne dolů a dolů. Vám nezbývá už nic jiného než pokračovat dál a doufáte, doufáte, že ke konci se to vyjasní, všechno se spraví a vy dostanete svou medaili za záchranu galaxie. Nah nedostanete nic! protože jste vyvraždili několik stovek lidí a chovali jste se jako naprostí magoři!

Samozřejmě kritici mohou najít spoustu věcí, které fungují pouze obvázány lepící páskou, proč se nikdo nevzdával, proč víc stříleli než mluvili, proč se některé postavy chovaly jinak než by se zachovat měly. Můžete to obhajovat tvrzením, že ve válce víc věcí nedává smysl, Odsoudit, Anebo se zamyslet nad příběhem jako celek a jeho poselstvím. Nějaké poselství má a je dost aktuální. Na světě je pořád spoustu lidí, kteří si chtějí hrát na hrdiny, nebo si myslí, že válka je fajn. SO:TL je způsob sic dost přitažený za vlasy, jak jim říct, že to ve skutečnosti tak není.

Dost lidí storyline přirovnává Apocalypse Now (zde to zmínil AppleCore, ale jinak toho jsou opravdu plné internety). Já bych tohle zase netvrdila. SO:TL nemá žádného velitele, který si hraje na boha. Pouze spoustu lidí, kteří se snaží přežít. Žádna z otázek, proč se město nepodařilo evakuovat a jestli to vůbec bylo možné nebyla ve skutečnosti zodpovězena. A storyline se na tohleto ani nezaměřuje.

Nakonec mohu jen říct, že smekám před SO:TL, dovoluji si přimhouřit oči na všechny chyby a nepřesnosti a každému doporučuji aby tomu těch pár hodinek věnovali, Ke konci se určitě budete smát jako já.
We are what left of 33rd, we surrender, dubai is yours.

Pro: že tuhle brutálnost měl někdo koule udělat!

Proti: zbraně, tactical možnosti, mizerně portnutý cover-based systém

+56 +59 −3

The Witcher 2: Assassins of Kings

  • PC 85
“Pravdou jest, že nenalezneš ničehož odpudivějšího než ona monstra, vědmáky zvaná, kterážto stojí proti vší přirozenosti, neb jsou zplozenci ohavného bosoráctví a démonů vzývání…”

A rovnou pojďme pokračovat v kritice nastolené úvodním úryvkem z pamfletu proti zaklínačům. Budeme kritizovat Zaklínače 2 a budeme nemilosrdně hnidopišští, protože ono toho zas tak moc důležitého ke kritice není. Asi jako největší problém mi přišlo to, že lektvar do sebe Geralt může kopnout jen při meditaci, kterou ale v mnoha případech nemůžete vyvolat včas. Naprosto na palici je to ve chvílí, kdy souboji předchází půlhodinový rozhovor, ve kterém vám teprve dojde, že se asi bude bojovat. (Mimochodem, pokud dostanete nařezáno, což je pravděpodobné, tak si půlhodinový rozhovor dáte samozřejmě znovu...) Problém jsem si ještě nafoukl trochu tím, že jsem preferoval cestu alchymisty, která mi nakonec nepřišla nijak zvlášť výhodná. Mnohé situace tak zachraňovaly petardy a pasti, což byl i důvod, proč jsem volil alchymistu, protože v jedničce jsem petardy totálně ignoroval.

Zmiňuji-li vývojový strom, dostávám se k dalšímu bodu, za který je potřeba druhý díl zadupat do země. Jako je fajn, že na konci hry z vás není expert na šerm, magii, jadernou fyziku a výtvarné umění. Ale kurňa nedostat se na konci po 40 hodinách hraní ani ke špičce jednoho vývojového stromu, no to mi nepřijde úplně OK, zvlášť když tahle hra není až tak úplně grindovací. V této souvislosti zmíním ještě mutageny, jejichž smysl, či nesmysl mi tak nějak uniká. V jedničce jsem to ještě tak nějak bral, jako nějakou třešničku na dortu vývoje postavy, ale tady už mi to fakt přišlo, jako kotoul navíc. A že těch kotoulů navíc Geralt během hry udělá, co? :)

Tak už jste mi tam flákli minus? Ok, tak můžu začít chválit. Všechno ostatní je super!!! No dobře, možná ne super, ale povedené, dobré, místy výborné! Příběh mě bavil, zajímal, táhl hrou od začátku až do konce. A to prý, jak jsem posléze zjistil, jsem si vybral tu méně zábavnou cestu spolupráce s Vernonem Rochem. Každopádně s Vernonem není taky úplná nuda, ať už když vám podává ruku, zatímco ty vaše jsou svázány za židlí, anebo když se tak honosně uvítá s Iorwethem při jejich setkání ve Flotsamu. Je pravda, že oproti jedničce, mi hra přišla kratší, což je možná i důsledek větvení příběhu, na základě vašich rozhodnutí. Ale 40 hodin hraní je celkem slušná porce navíc s vidinou znovuhratelnosti, jak co se týká vývoje postavy, tak i jiné verze příběhu.

Jak už jsem nastínil, boj za bylinkářského a kutilského Geralta by se nedal úplně přirovnat k procházce vyhlášeným Temerijským nevěstincem, občas mi skutečně nezbývalo nic jiného, než se pokoušet o překonání světového rekordu v počtu kotoulů za minutu, ale jinak jsem ve většině případů měl z boje celkem dobrý pocit. A v těch problémových případech celkem fungovaly ty pasti a petardy. A došlo i na mnohem rozmanitější využívání všech znamení oproti prvnímu dílu. Graficky to udělalo obrovský skok a i osm let po vydání to vypadá velmi hezky. A volejte sláva, zmizelo sbírání těch ehm ehm kartiček, při kterých všichni slušní hráči vypínali monitory... :)

Začal jsem tento komentář parafrází z pamfletu o zaklínačích a skončit ho chci také parafrází. Protože to jak Marigold popisuje Geralta se hodně blíží k tomu, jak já vidím druhý díl této herní ságy…

“Mohl bych prozradit mnoho o tomto světoznámém lovci příšer, známém ve Starší řeči jako Gwynbleidd či v našem mladším (ačkoli nikterak méně ušlechtilém) jazyku Bílý vlk. Geralt z Rivie je skutečně výjimečným jedincem. Na základě krátkého setkání by jej někdo mohl označit za pouhého šermíře, prostého lapače monster, drsného rváče a provozovatele špinavého řemesla - ale na druhý pohled brzy uvidíte, že se jedná o muže netušených hlubin, jedinečných názorů a obrovské zkušenosti z celého světa.”
+56

The Outer Worlds

  • PC 70
Tim Cain a Leon Boyarsky stáli u zrodu mé obliby RPG jakožto královského žánru videoher. Mohl za to samozřejmě Fallout (byli na něm Lead Programmer a Lead Artist) a později i Vampire Bloodlines. Takže když bylo Outer Worlds oznámeno, neskrýval jsem nadšení - první singleplayer RPG od "otců zakladatelů" Falloutu po 15 letech plýtvání času u MMO (Cain) a Diabla (Boyarsky). Navíc s pomocí Obsidianu, protřelého studia stojícího za nejlepším 3D Falloutem a stále nepřekonanou Star Wars hrou (KOTOR 2).
36 hodin hraní, všechny questy splněny, jeden zabugován (companion quest Parvati).

Je to solidní sedmičková fajn hra, ale nemyslím si, že by se časem stala klasikou jako hry od Troiky/Black Isle. I Obsidianí New Vegas zůstává nepřekonán.
Líbila se mi atmosféra a Firefly vibe, u některých dialogů jsem se pousmál, u questů se vcelku bavil..ale přesto jsem byl rád, když běžely titulky. I přes relativně krátkou herní dobu (na poměry RPG) jsem se ke konci už lehce nudil. Příčinou je nejspíš kombinace příliš mnoha nezáživných soubojů a scénáře, který je sice kompetentní, ale prostý nějakých opravdu zapamatováníhodných momentů. K tomu špatně vyvážená obtížnost, kdy je hra i na hard zcela prostá výzvy a neustále hráče zásobuje hromadami harampádí, zbraní, jídla, drog..aniž by cokoliv z toho vlastně bylo potřeba nebo poskytovalo jakoukoliv satisfakci z nalezení. Vývoj postavy je zde také...bez fantazie, hlavně perky jsou zklamáním, najít mezi nimi (a že jich je) nějaký, jenž jen nepřidává +20% k něčemu je téměř nemožné.

Design lokací je hit and miss, úvodní Edgewater byl zpracován hezky, stanice Groundbreaker měla taky solidní atmosféru. Pak ale následuje Monarch, což je největší "World" v celých Outer Worlds a zároveň ten nejméně zábavný na průzkum. Aspoň že questy a zdejší konflikt byl docela povedený. V Byzantiu je ale znát, že Obsidianu došel čas, množství questů je minimální a většina budov má conveniently zabarikádované dveře, přestože jinak vypadají, že měly být součástí hry.
Co oceňuji je reaktivita questů a otevřený RPG design, kdy OW jdou dohrát i stylem "zabíjím všechny na potkání" a v dialozích je možné být klaďas, hajzl a občas i vyložený psychopat.
Soundtrack se Justinu Bellovi povedl, zaujala už skladba v menu, ale i například Groundbreaker theme.

Ve výsledku jsem se bavil, ale přesto jsem byl lehce zklamán. Částečně za to může mé příliš optimistické očekávání.

Pár screenů:

https://abload.de/img/indianascreenshot2019ohkg3.png
https://abload.de/img/indianascreenshot2019v8kch.png
https://abload.de/img/indianascreenshot2019k7j7a.png
https://abload.de/img/indianascreenshot2019mmjk8.png
https://abload.de/img/indianascreenshot201917k74.png
https://abload.de/img/indianascreenshot2019pzji9.png
+56

Kingdom Come: Deliverance

  • PC 95
Nedá mi to, abych si u hodnocení Kingdom Come: Deliverance nevzpomněl na slavnou Vávrovu kritiku Skyrimu. A zatímco my všichni kritici zůstáváme většinou u piva a kritizujeme dál, Vávra and his Warhorse Studios zasedli a pokusili se udělat RPG dle jejich gusta. A já musím uznale smeknout, že se jim to povedlo a KCD zařazuji k tomu nejlepšímu, co jsem kdy hrál a to nejenom v RPG žánru.

Nutno říct, že Kingdom Come: Deliverance není hra dokonalá a zvláště v té technické stránce to občas skřípe a to jsme dva roky po vydání. Jak to s bugy vypadalo těsně po vydání hry, radši nechci ani moc vědět, nakonec se to bohužel promítlo do recenzí. Přesto si dovolím do recenzentů malinko rejpnout, když si vzpomenu jak podobně zabugovaný Skyrim sbíral stoprocentní hodnocení ostošest, včetně českých webů a mnohem "chytřejší" hra dosáhla sotva na 80 %. Ale dost srovnávání, pojďme na Skyrim zapomenout a věnovat se téhle perle.

V předchozí větě jsem použil termín "chytřejší hra". Ono totiž skoro z každého prvku KCD je cítit, že se vývojáři snažili u vývoje přemýšlet, a ačkoliv snad ve hře není nic vyloženě unikátního, tak většina herních prvků je poladěna tak, aby si hráč nepřipadal jako úplný idiot. Chcete si uvařit lektvar, dokonce i znáte recept a máte všechny ingredience... v průměrném RPG byste prostě někde u alchymistického stolu míchali rukama a vařili lektvar. Tady si ten recept skutečně musíte přečíst a dodržet postup - hrst toho, dvě hrsti onoho, jedno drtit, druhé vařit stanovenou dobu, pak chladnout, popř. destilovat... no prostě skoro simulátor alchymie... WOW. A takto bychom si mohli rozebírat čtení, boj, smlouvání, vylamování zámků, atd. Důležité ovšem je, že v podstatě u všech herních prvků jsem měl pocit, že se vývojářům povedlo trefit tu správnou hranici mezi hrou a realističností, tak aby ty činnosti nebyly zbytečně zjednodušené až na kost, ale aby to stále zůstalo pro většinu hráčů přístupné a zábavné.

Navíc u mě KCD boduje svojí tématikou. Historické romány na pozadí skutečných událostí jsou mým velmi oblíbeným žánrem. A tady je cítit velký zápal Dana Vávry pro historii a reálné kulisy. Takže ve stylu Komenského "Škola hrou" je do nás naprána hromada dějepisných informací. Po dohrání KCD asi každý bude vědět, kdo to jsou Kumáni a kde se tu vzali, čemu se říká brigantina nebo šlap, kdo je to vikář, jak vypadalo gotické písmo a spoustu dalších historických detailů. A pokud budete poctivě číst i všechny záznamy v kodexu, dozvíte se toho opravdu hodně, zvlášť pokud nejste zapálení historici.

Na chvilku se zastavím u soubojového systému, protože ten je zde skutečně specifický a přiznám se, že jsem z něj měl docela obavu, zda to pro mě nebude kámen úrazu. Nejenom, že to kámen úrazu nebyl, ale nakonec jsem si boj vyloženě užíval. A ve chvíli kdy se naučíte riposty a mistrovské obrany, tak si nemyslím, že byste měli mít v boji jeden na jednoho zásadní problémy a ani nepotřebujete se učit komba. Jiná situace je samozřejmě boj proti přesile. Ten je z principu těžší, ale navíc tady ten soubojový systém začíná být trochu na obtíž, hlavně ta vlastnost, kdy se vám kamera zamkne na jednoho nepřítele a přitom na vás útočí jeho parťák ze strany. To přepínání mi dělalo dost problémů. A hromadné bitky jsou už akorát chaos, ve kterých jsem se radši ani moc nesnažil.

Příběh kovářovic synka Jindry je standardní a celkem i uvěřitelný příběh historického dramatu, mě rozhodně bavil a táhl celou hru. S Jindrou jsem se dokázal dobře ztotožnit a sem tam to dokázalo i nějaké ty emoce ve mě vyvolat. Na druhou stranu nečekejte nějaké zásadní wow efekty a zvraty. Každopádně ta postupná proměna z vesnického vidláka na důležitého člena šlechtické družiny mi nepřišla nijak násilná. Různorodých questů si zde užijete habaděj a znovu se musím vrátit k mé úvodní charakteristice, protože i zde je vidět to, že se vývojáři snažili přemýšlet a co nejvíce se vyvarovat questům typu "dojeď tam a přines to". Navíc hra skutečně v mnoha případech dokáže pracovat i s tím, že quest nesplníte nebo ho splníte jen částečně. Což si také zaslouží pochvalu.

Závěrem ještě zmíním obecně DLC a na rozdíl od některých svých kolegů zde budu trochu kritičtější. Pokud máte hru např. z bundlu nebo zdarma z Epicu a chcete si jí zkusit a řešíte zda jsou DLC nutná, tak se do toho klidně pusťte bez nich. Nejenom, že nejsou nutná, já se přiznám, že mě párkrát během hraní napadla kacířská myšlenka, jestli by to nebylo bez nich lepší. Některé questy a designerská rozhodnutí v DLC mi skutečně nepřišly dobré a celkový dojem ze hry kazily, např. způsob stavění a vylepšování Přibyslavic ve From the Ashes, kdy jak kretén pobíhám znovu a znovu s lokátorem po vesnici a poslouchám do nekonečna úplně stupidní rozhovor, to musel mít Vávra skutečně dovolenou, když to designovali, jinak to nemohlo projít. Ale aby to nevyznělo úplně negativně, jsou tam i questy výborné např. příběh Johanky a jejich prorockých vizí, a pokud máte problém s bojem jeden na jednoho, tak pes přidaný v DLC Woman's Lot dokáže být velkým pomocníkem.

Každopádně Kingdom Come: Deliverance je skutečně povedená hra a já ji mohu směle doporučit. V současném stavu většina bugů byla pravděpodobně opravena, vybavuji si jen jeden zásadní, kdy jsem musel trochu improvizovat, jinak to byly spíš grafické glitche. Technická optimalizace snad byla také trochu poladěna, i když v těch městech to dokázalo zacukat a kupodivu ne kvůli grafické kartě, ale vytížení mého postaršího procesoru. Takže na kalkulačku to úplně není. Ale pokud máte alespoň trochu slušný stroj tak směle do toho. Myslím, že většina hráčů by si tohle měla užít.
+56

Mafia: The City of Lost Heaven

  • PC 75
Psát komentář k Mafii je házení hrachu na stěnu, takže bych to shrnul do pár vět.

Z hlediska příběhu, s jakým hra umí dokonale vtáhnout hráče do přímého děje, je Mafia ze všech známějších her evidentně dokonalá. K tomu také výrazně přispívá jedinečný český dabing, který by nikdo jiný než čeští herci nemohl udělat lépe. Na to, že hra je z roku 2002, má obdivuhodnou grafiku, kterou by ji mohly její "vrstevníci" jen tiše závidět.

S hratelností, resp. s její obtížností, jsem se občas potýkal, některé mise jsou v pohodě, ale některé jsem si musel nesčetněkrát opakovat, k čemuž negativně přispěl chybějící quicksave, který by hru určitě zjednodušil, ovšem takhle zase přidal na její dobrodružnosti, což také není úplně na škodu.

A závěr? Mafia je skutečně kvalitní a legendární hrou, přesto musím říct, že mezi moje srdcovky zřejmě patřit nebude.

Pro: kvalitní příběh, grafika, vynikající český dabing

Proti: občas nevyvážená obtížnost

+55 +57 −2

Max Payne 2: The Fall of Max Payne

  • PC 90
Max Payne 2 je nadčasovou hrou. Zatímco v prvním díle už není co obdivovat, tady si autoři dali pořádně záležet a vytvořili něco, co se i dnes hraje nádherně. Hry jako Max Payne 2 se dnes již nevytvářejí. Příjemně ostrá grafika, žádný konzolově-rozmazaný hnus. Výzva v obtížnosti. Žádné barevné ikony vyskakující všude, žádné "Press any button to continue". Žádné berličky v podobě autoheal, žádný humpolácký zaměřovač přes půl obrazovky, žádné kýčovité fráze.

Propracované lokace, variabilní hratelnost, velikonoční vejce, hudba ještě podmanivější, než v prvním díle (především pak Last Goodbye v závěrečných titulcích) a v neposlední řadě Mona Sax.

Pouze dvakrát jsem měl pocit, že by bylo fajn se zase pohnout dál (Mona a Max – staveniště), to jsou ale jen nepatrné skvrny na jinak výtečné hře. Nestává se mi často, abych byl zklamaný z krátkosti hry, abych chtěl po dohrání ještě pokračovat. Nestává se mi často, abych byl nadšený od začátku až do konce. Max Payne 2 je první hrou, kterou se chystám dohrát i počtvrté...
+55

Mass Effect

  • PC 90
Commander Shepard poprvé v akci aneb jak začala vesmírná pohádka, která veškerá další vesmírná dobrodružství strčila do kapsy.

Mass Effect je série, které jsem se dlouho bál. ("Létat po vesmíru, odklikávat dialogy, střílet roboty a zlepšovat schopnosti? A proč bych to měl chtít hrát?") Na vyprávění o tom, že si můžu vytvořit vlastní postavu, spoluurčovat vlastní tým a svými rozhodnutími alespoň částečně ovlivňovat výslednou podobu příběhu, jsem neslyšel. Ale když chválili i nejbližší lidé kolem mně, podlehl jsem. A prohlédl.

V těle blonďaté hnědooké velitelky Shepardové, silné v ruční pistoli a extrémně nebezpečné s napalmem v omnitoolu, jsem přistál na Eden Prime a následujících pětadvacet herních hodin si náramně užil. Přetvořenci mě lekali, rachni děsily, Saren štval a většina mého týmu imponovala. Snad s vyjímkou vlezlého Kaidana, kterého jsem tak pochopitelně obětoval v asi nejpřekvapivější situaci celé hry. A mezitím, co jsem zjišťoval, že Garrus, Liara nebo Tali jsou úžasné postavy, hra mě čím dál více pohlcovala do sebe pomocí akční mise s matriarchou Benezií, atmosferické projížďky planetou Ilos a hlavně úchvatným finále.

A když jsem sám sebe přistihl, že když můžu v útrobách legendárního vozítka Mako brázdit i měsíční krátery, vyvolá to můj blažený úsměv, pochopil jsem, že tahle sága bude super. Kdo mohl tušit, že proti zbylým dílům trilogie to ještě vůbec nic nebylo...

Pro: Charaktery, volby, pestrost ras a hlavně dokonalá atmosféra

Proti: Relativní jednoduchost hlavní zápletky

+55 +58 −3