Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Call of Duty 4: Modern Warfare

  • PC 90
V Call of Duty 4 jsem nejprve zkusil multiplayer a vzhledem k tomu, že jsem spíše sólista, tak volba padla na Free For All. A u toho jsem zůstal až nezdravě dlouho. Frenetická nekončící akce mě absolutně dostala. Sbírání zkušeností a s tím spojené získávání nových zbraní a schopností mě nutilo do dalšího hraní, až jsem se dopracoval na 43 level. A to pouze prostřednictvím FFA. Vzhledem k tomu, že už jsem otevřel téměř všechny schopnosti a ztratil tak další motivaci k hraní, jsem multiplayer odložil a s ním i celé Modern Warfare.
Po půl roce jsem se k Call of Duty 4: Modern Warfare vrátil a začal hrát singleplayer. Úvodní mise na potápějící se lodi spolu s intrem je originální a naplno tak ukazuje nový směr, kterým se čtvrtý díl Call of Duty vydává.
Bohužel následující mise mne už tak moc nebavily, přišly mi docela jednotvárné a musel jsem se k jejich hraní docela přemáhat. Jednotvárnost rozbil až bojový letoun, ze kterého jsem ostřeloval nepřátelské jednotky.
A pak to přišlo. Vybuchla atomová bomba, která vyčlenila Modern Warfare z houfu ostatních stříleček, a to začalo hrát svou vlastní ligu. Projevilo se to hned po výbuchu, kdy se v stěží zvednu, ujdu pár kroků a pak, v atmosféře plné beznaděje a zmaru, umírám. Třešničkou na dortu je působivá stealth akce odehrávající se v okolí města Pripjať. Plížení skrze nepřátelské jednotky, které jsem měl na dosah ruky bylo opravdu nervy drásající. Samotné město Pripjať je pro mne vrcholem hry. Ta atmosféra prázdnoty a opuštěnosti je naprosto uchvacující. Další mise po Pripjati už bohužel nejsou tak atmosférické, ale i tak předbíhají své ostatní herní kolegy o pár koňských délek.
Modern Warfare je nová vroucí krev, která se vlila do žil série Call of Duty. Ta po nemastném neslaném druhém díle, který více méně opakoval díl první, přešlapovala na místě. Naštěstí si vývojáři z Infinity Ward včas uvědomili, že tudy cesta dál nevede a provedli změnu prostředí tak výraznou, že už to snad ani lépe nešlo. Vůbec mi nevadilo, že hra je lineární a není možné z předem dané cesty odbočit, neměl jsem na to totiž vůbec čas. Filmová atmosféra, zejména druhé poloviny hry, mne chytila do svých spárů a pustila až se závěrečnými titulky.

Pro: Intenzivní single i multiplayer, atmosféra některých misí

Proti: Některé mise jsou lehce jednotvárné

+43

Blood

  • PC 80
Blood je jako Doom II na steroidech. Pardon, na krvi. Hlášky, prostředí, skřeky kultistů a mnoho dalších detailů dělají z Bloodu ten správný, plazmatickou tekutinou nasáklý drink, jenž nelze než neodmítnout.

Gamedesing, obzvláště v prvních částech hry, má spád a každá z lokací je relativně propracována a obsahuje celou řadou tajných míst a předmětů. Později je už vidět mírný pokles nápadů u autorů, to je ale nahrazeno větším počtem nepřátel a rozmanitější sbírkou likvidačních nástrojů. Příběh těžko hledat, klasická zápletka pomsty s mírně zamotaným koncem. Jak už jsem zmínil, první část překypuje zapamatování hodnými momenty ať už jde o jedoucí vlak, bombardované město či projížďku v důlním vozíku. Zvláštní zmínku si zaslouží hudba (Infuscomus), která když zazní, zvedne adrenalin o sto procent.

Menším problém v plném vychutnání Bloodu (v DosBoxu) je špatné ovládání a občasné znehybnění, což v kombinaci s velkým počtem nepřátel znamená restart poslední uložené pozice. Finální resumé přesto vyzní více než kladně, především pro ty, jež upřednostní zajímavé prostředí a unikátní atmosféru zmaru před mírnou technickou zastaralostí Build enginu.

Pro: prostředí a celkově detaily v podobě hlášek, tajných míst a tak dále

Proti: horší kompatibilita s DosBoxem

+43

Hidden & Dangerous 2

  • PC 95
První díl této válečné taktické akce jsem hrál kdysi dávno a velmi mě bavil. V dnešní době již ale působí značně zastarale. Pokračování jsem rovněž hrál před několika lety, ale v té době to na mě bylo ještě dost obtížné. Po letech jsem se do H&D2 pustil znova a velmi mile mě překvapil. S klidným srdcem můžu říci, že se jedná o jednu z nejlepších válečných her.

Hlavním tahounem je neuvěřitelná volnost a cit pro detail. H&D2 je rozhodně napínavější, než celé Call of Duty. Mapy jsou velmi různorodé a obsahují mnoho výborně fungujících skriptů. Například hned první mise začíná v lese, několik mil od nepřátelské základny. Po cestě se vyskytují hlídky a je jen pouze na hráči, jak si s nimi poradí. Buď se okolo nich pokusí proplížit, nebo je rambo stylem vystřílí, anebo je vystřílí potichu, což jsem praktikoval já. Tento styl hry je nehorázná prča, protože pocit ze střelby je naprosto skvělý. Proč? Za prvé zvuky, které jsou velmi autentické. Za druhé výborná fyzika nepřátel po zásahu. Za třetí výborná fyzika samotných hrdinů. Stalo se vám někdy u nějaké hry, že vám nepřítel sestřelil helmu z hlavy anebo vystřelil zbraň z ruky? Mě teda ne a působí to zatraceně efektně. Po celou dobu hry opravdu cítíte to napětí a máte pocit, že opravdu jste ve válce a nehrajete jen tupou arkádovou střílečku. U jiných válečných her sice rovněž cítím válečnou atmosféru, ale pořád mi před očima skáče: „je to jen hra“. U H&D2 jsou tyto pocity skvěle tlumeny a to značí ojedinělou zručnost tvůrců.

Na začátku kampaně si můžete vybrat z několika vojáků, ze kterých si utvoříte čtyřčlenné družstvo. Ke každému vojákovi je dostupný životopis a nějaké ty statistiky, takže hráč nemá pocit, že ti chlápci jsou jen bezduché postavy. Já to hrál tak, že pokud mi někoho zabili, tak jsem loadoval hru. Tímto jsem si k jednotlivým členům vytvořil jedinečnou citovou vazbu, protože jsem s nimi defacto prošel to válečné peklo celé od začátku do konce. „Tak Jenkinsi, támhle máš cíl… ááá, ten je daleko, tak jdeš na řadu ty Bennete, jinak než sniperkou ho nepozorovaně nesundáme… napravo je zase větší skupinka, takže si to vezmeš na starost ty Hirschi, přece o nás nesmí vědět celá základna a tak je po jednom hezky potichu odkrádluješ… no a ty Kratochvíle, ty Hirsche hezky vyléčíš, pokud by ho náhodou třeba zasáhli…“ Tak nějak jsem uvažoval po většinu herní doby. Rozhodně se nedá vše vyřešit střelbou, ale je nutno taktizovat. Stačí jeden špatný pohyb a vaše jednotka je v háji.

Po grafické stránce není co vytknout. Bojiště působí velmi dobře, animace jsou na svou dobu velmi detailně zpracovány. Zvuky jsou špičkové, škoda že jen ten dabing není vyladěnější. Drsné hlasy členů týmu, kdy jeden z nich zařve uprostřed tichého lesa „Nepřítel spatřen“ moc realisticky nepůsobí, protože v reálu by byl slyšet na míle daleko. Hra obsahuje jakýsi taktický režim, ale ten jsem vůbec nevyužil. Nebylo proč, strategických her je dost. Dále ještě musím pochválit skvělou fyziku vozidel, což je tuším pozůstatek z Mafie, protože hra běží na výborném LS3D enginu.

A teď nějaké drobné výtky. Za prvé mi vadily některé technické nedostatky, jako „odkopávání“ od textur v některých lokacích. Dále občasné pády hry na některých specifických místech, ale to bylo spíše jen ojedinělá záležitost. Uvítal bych více slotu na uložení hry, protože jeden jediný je docela málo a může se stát, že hru uložíte zrovna, když jednomu z vaší jednotky prolétne hlavou kulka. Naštěstí se mi to ani jednou nestalo. Dále musím zkritizovat rozporuplnou AI. Jednou udělá efektní taktické manévry a podruhé se klidně i skupinka nepřátel zašprajcne o texturu baráku.

Verdikt: Až na pár drobných chybek je H&D2 špičková válečná taktická akce. Škoda, že nebyla o trochu delší, protože jsem si ji opravdu znamenitě vychutnával. Zlaté české ručičky. 95%

Pro: válečná atmosféra, osobnosti členů jednotky, animace oznamující cíle mise, špičkové navržené mapy s citem pro detail, mnoho možností jak cíle plnit, mnoho skrytých úkolů, výborná hudba, skvělá grafika a fyzika

Proti: kiksy v AI, slabší dabing vojáků, drobné technické bugy, je jeden ukládácí slot (fungující jako quick save), chybí kooperativní režim

+43

Age of Empires

  • PC 90
ZU-KA-THAN!
Jak jinak začít komentář k jednomu z milníků RTS, PC gamingu a všech her vůbec? Vždyť tuto strategii nebylo požitkem jen hrát, ale už jen poslouchat... nejen tu nadčasovou hudbu, jen ty ingame zvuky! Od těch pocházejících z lidské činnosti, přes ty přírody až po teatrální nářek umírajících.
Poté co tento skvost vyšel mi trvalo poměrně dlouho, než jsem se dostal k plné verzi. Když jste desetileté dítě, s nepravidelným kapesným, kolísajícím někde mezi 50 a 60 korunami měsíčně a hrajete na tatíkově PC, můžete si ještě dlouho nechat zajít chuť na hru za 1500+ je to na vás prostě moc.

DA-NE-I?
A tak jsem dlouho sjížděl jak o život AoE trial s parádní kampaní „Reign of the Hittite“. Ta v plné verzi nebyla, stejně jako druhé čistě válečnické, samostatné scénario. Protože jsem se na Chetity vrhl až po dohrání toho bojového, byl jsem šokován, že a)nepřátelští vojáci už pasivně nečekají na můj příchod, ale přijdou sami b)že nepřítel má také vesničany, množí se a staví a to dosti rychle. V té chvíli jsem pochopil význam sousloví "REAL TIME STRATEGY".
V paměti mi utkvělo hlavně scénário 3 „Opening Moves“ kde se začínalo s dvěma moudrými kmety v poušti a proti vám stáli hned dva kmeny Mittanu. Opravdu mě bavily ty návaly vzteku u vesničanů kmene se žlutí ve znaku, kdy šli všichni sborem zbít kyji stařečky poté, co byl jeden znich zkonvertován na vaši stranu, až mu zmodraly trenky. Či spíše bederní rouška, která ale připomínala na tu dálku spíš plíny :D
V tomto parazitování na nepřátelském kmeni bylo třeba pokračovat, dokud nepřátelské městské centrum přestalo vytvářet nové vesničany, protože došel proviant, krátce potom co došli ti, co jej do centra snášeli.
Pak následoval strmý ekonomický růst mé vlastní vesnice, i nutnost čelit nepřátelské invazi z moře tvořené jedním lučištníkem a sekerníkem no a nakonec pořádné maso na území nepřítele, kdy na sebe řev padlých hezky navazoval. YOU ARE VICTORIOUS!
Ale skutečným vítězstvím pro mě bylo, až když jsem si mohl konečně koupit plnou verzi i s datadiskem Age of Empires: The Rise of Rome.

AD-VAN-TIS!
Nebývalá variabilita všeho, na co jste v Age of Empires sáhli udělala z této hry legendu. Grafika a zvuk sice byla důležitou součástí hratelnosti, ale jen kvůli ní by se zejména multiplayer nehrál dodnes.
Tohle nebylo jako The Settlers, zaměřené na budování královstvíčka, ani Command & Conquer s důrazem na boj. AoE bylo syntézou všech tehdejších RTS a obrovskou inovací žánru v jednom. Spokojenost při hraní AoE pociťovali jak budovatelé, tak válečníci, protože tu prostě bylo a je pro každého něco.
Už jen počet civilizací byl uchvacující, třebaže se některé na první pohled lišily jen jménem. Byla tu čtveřice architektur. Mnoho cest jak získat suroviny.. Je lepší vykuchat maso z krokodýla, nebo jít obírat trnkový keř? A co takhle rovnou farma, která vám po každém kliknutí na ni hezky zamečí + výnosy má mnohonásobně vyšší?
Vynálezy a vylepšení taky nikdy neomrzely, plácnout se přes kapsu, aby mohlo kněžstvo konvertovat i celé budovy nepřítele, to bylo něco. Žádnou takovouto srandu jste si ale nemohli dovolit bez dnes pověstných 4 základních surovin. Proto bylo třeba investovat i do vesničanů. To mělo za následek, že se ke konci hry pohybovali rychle, jak na dopingu a neohrabaný kyj na svoji obranu vyměnili za elegantní bodlo. Swordsmana z doby bronzové a železné byste od sebe taky nerozeznali.

Dále tu byly bohaté možnosti, jak porazit nepřítele. Ekonomicky? Postavením divu světa? Frontální úder, nebo pomalé "unavení" nepřítele?

A byl tu taky vývoj. Znatelný. Na začátku hry vypadá vaše vesnice jako rodiště klanu Flinstonů, jen tam přitáhnout za chobot mamuta a na konci máte vytříbenou kulturu, jejíž příslušníci jí ze země jedině, když to přeženou s vínem.

♪♫WOLOLOO!♪♫
Baví mne jen dvě strategické série, Age of Empires a Civilizace, jak jsem zjistil, není to náhoda, protože na tvorbě AoE se podílel Bruce Shelley, jeden z architektů Meierovy Civilizace. Dobrého na světě je tak málo, ale když se daří tak se daří!

Pro: Poklad z doby, kdy v Microsoftu podporou PC gamingu a Windows nemysleli jen kecy, ale skutečně konali.

Proti: Hledat dnes chyby na tak časem prověřené strategii jako Age of Empires by bylo nedůstojné jak pro vás, tak pro tuto vysoce zábavnou hru.

+43

Half-Life

  • PC 100
Half Life,pro mne jedna z nejlepších her které jsem měl možnost kdy hrát..Moje první setkání s touto herní legendou bylo takové že jsem přes rameno kámoše sledoval hraní HL-Opposing Force a vůbec jsem nevěděl o co jde,dokonce ani to jméno jsem neznal.Odešel jsem domů a na hru defacto zapoměl.Jediné co mě utkvělo v mojí děravé paměti byla nějaká zmutovaná příšera prohazující vědce "oknem" laboratoře,podivné skákavé potvory a originální pojetí hry..
Když jsem pak mnohem později v obchodě s hrami narazil na balení hry Half Life:Game of the Year vůbec mne nenapadlo že je to ona hra..Hru jsem zakoupil a od toho "osudného" :D dne jsem ji dohrál snad 10krát a stále se k této hře mnohdy vracím a nehodlám s tím přestat,minimálně ne do doby dokud nevyjde mod k Half Life2 - Black Mesa..
Takové tedy bylo moje první setkání s hrou která se právem řadí mezi legendy a žánr akčních her překopala od základů tak že všem vývojařským studiím jak má vypadat moderní FPS a určila směr budoucího vývoje tohoto typu her..
Rozruch který tato hra vyvolala v herním poli byl nevídaný a něco takového se mnoha hrám nepovedlo..

Dnes již technicky zastaralá hra běžící na enginu Goldsource,modifikovaném to enginu Quake 2 svého času ohromovala každičkým kouskem své hratelnosti,svého pojetí, svého designu i grafiky.
Příběhově vypráví hra o dění v tajných laboratořích Black Mesa v Novém Mexiku po jednom ne zrovna podařeném experimentu (nebo spíše po experimentu který se podařil,jen ne tak jak vědci očekávali)..A o "cestě" a osudu hlavní (hráčův charakter)postavy Gordona Freemana nového to člena vědeckého týmu.
Hra je koneckonců originální už při svém počátku,žádné tu máš Glocka a vystřílej nepřátelům do hlav nové větrací otvory aby jim to řádně myslelo..Pěkně v klidu a popořadě.Den začínáte v místním dopravním systému který vás má dopravit na vaše pracoviště, kocháte se okolím a posloucháte bezpečnostní pokyny z "rozhlasu" v onom dopravním voze.Tu vidíte na dveře klepajícího Barneyho Calhouna (jedna z mála postav která měla tu čest se přesunout i do druhého dílu) tu zase podivné mechanické stroje kmitajcí po pracovišti a vykonávající úkony jež by vědci nemohli zastat..A mezi tím vším kmitají vědci jakoby žili vlastní život a měli svoje vlastní starosti..Po relativně dlouhé cestě vystoupíte na cílové destinaci,projdete kontrolou,zahlédnete G-Mana (další velice důležitá postava hry a celé série) a vyzvednete první z legendárních poznávacích předmětů hry-H.E.V suit (Hazardous Environment Suit),vašeho hlavního "spojence" pro každodenní pracovní povinnosti ve vědeckém týmu a aniž by to kdokoli z vědců tušil také váš hlavní pomocník v bojích s nepřáteli.
A následně na to již můžete nastoupit na plnění vašeho úkolu,shodou okolností zrovna toho veselého testu který měl tolik Unforeseen Consequences :) .
Takto lze popsat v mnoha ohledech podle mne jeden z nejoriginálnějších začátků hry který kdy existoval..

Samotná hra je silně scriptovaná ovšem díky tomuto kroku také dokáže s atmosférou hýbat přesně takovým způsobem kterým tvůrci chtěli..Nabízí také velice inteligentní nepřátele a poměrně široký a originální zbraňový arzenál.Od legendárního červeného páčidla,pistole Glock 17 přes Colt Python až po Tau Cannon,energetickou prototypovou zbraň..Nechybí ani granáty a raketomet..A odstřelovací pušku nahrazuje "kuše" která je velice účinnou zbraní na kteroukoliv vzdálenost a její přesnost je opravdu výjimečná..

Hra dále nabízí malý počet lehkých hádanek které svou roli plní nicméně dobře a kvalitně..

Většina hry se odehrává v laboratorních místnostech ovšem někdy se podaří i vykouknout na povrch aby jste přeběhli po okraji skal a zase zapadli do dalších laboratoří,a později se dostanete i na Xen,svět na který před combine utekla rasa Vortigauntů..Xen je jasně nejslabší část hry i když originalitu tvůrcům upírat nelze.

A jak bylo již v několika recenzních zmíněno za mínus lze považovat i mlčení hlavní postavy i když u prvního dílu to ještě nebylo tak znát..


Abych to tedy zkrátil,hra byla ve své době naprosto výjimečná ve všech ohledech a ještě dlouho po vydání se jí nikdo nebo spíše nic nemohlo rovnat,měla a má spoustu modů a defacto dala vzniknout i další jiné slavné hře a to Counter Strike (kde šlo původně o mod právě hry Half Life).Určila směr kterým by se hry měli ubírat v budoucích letech.A firmu Valve vyšvihla z téměř neznámé firmy na výsluní zájmu..

Hra Half Life dostala mnoho ocenění za hru roku,nutno říci že právem.Ke kře vznikly dva "oficiální" datadisky které vytvořila společnost Gearbox (již zmíněný Opposing Force a později ještě Blue Shift oba ukazujcí stejný příběh z jiného úhlu pohledu..První datadisk Opposing force je z pohledu armádního vojáka kdežto Blue Shift z roku 2001 vypráví příběh Barneyho Calhouna člena Black Mesa "ochranky"


Ani dnes více než deset let po vydání nebudete litovat pokud si hru zahrajete,zvláště pokud jste s ní neměli ještě vůbec co dočinění mohu to jen doporučit,je třeba skousnout dnes již horší technické zpracování a v pozdější fázi hry podivně zpracovaný Xen..Nicméně každičká další část hry vám to plně vynahradí a garantuji že po dohrání hry nebudete litovat utracených peněz..

Já osobně hře uděluji i přes pár chyb plné hodnocení,původně jsem uvažoval o 95 ale protože díky tomu jaké pozdvižení ona hra rozpoutala a kolika skvělým modifikacím dala vzniknout myslím že plné hodnocení si zaslouží..

Pro: Po všech ohledech vypilovaná hratelnost,design misí,vyprávění příběhu,délka,zbraně,nepřátelé a jejich inteligence,atmosféra,absence hudby ve hře která by jen rušila v hraní a v neposlední řadě také propracovaný svět série Half Life

Proti: Někomu nemusí zcela sednout Xen

+43

Max Payne

  • PC 95
Max Payne patří k těm nemnoha hrám, které se v tomto průmyslu neustálé recyklace (se stále se opakujícím konceptem) podařilo přijít s určitou a ne nezásadní inovací. Co mám na mysli jistě každý ví, ano, je to “bullet-time“. Není to ale všechno. Max Payne má dospělé ztvárnění, s depresivními podkresy a příběhem, ze kterého má člověk pocit skutečnosti. Hra se na první pohled od jiných akčních titulů moc neliší, přece jen je jejím hlavním hnacím motorem motiv, který se neustále opakuje – pomsta – na pohled druhý už jsou odlišnosti patrné a právě ty Maxe Payna povyšují nad konkurenci.

První z nich je zcela jistě samotná postava Max Payna. Je sice fakt, že klišé o pomstě za vyvraždění rodiny je klišé s velkým “K“, postava je zde ale vykreslena nad jiné věrohodně a uvěřitelně. Do očí bijící skutečnost, že si v takovém městě jako je New York dovolí někdo vystřílet většinu podsvětí a policie dojede až nakonec, je samozřejmě žánrová úlitba, my se ale bavíme o postavě jako takové. I psychózy, které jsou zde zakomponovány jako takové minihry, pěkně ponuře dotváří už tak stísněnou atmosféru. Z většiny dalších postav pak jde cítit vlastní životnost a jejich pozice nemá odér samoúčelnosti.

Další kladné aspekty padají na vrub technické stránky. Hra je výborně ozvučena, jen si vemte ty surové smyčce, no prostě nádhera. Graficky sice nejde o úplnou špici, jde ale o natolik dobře zvládnutou práci, že pohled neuráží, má rozmanité prostředí a funkční návrhy. Výbornou myšlenkou bylo také vkládat komiksové útržky v loadovacích screenech.

Co se týče protivníků, ti nepostrádají umělou inteligenci, a i když za delfíny bych je zrovna neoznačil, zažil jsem už o dost horší. S tímto aspektem je spojená také obtížnost, kdy se ve hře nachází i momenty, které dají opravdu zabrat. Je zde naštěstí velké množství dobře navržených zbraní a již zmíněný, báječný a cool “bullet-time“, se kterým jsem zažil neskutečně vtipné, ale i akčně vyhrocené scény.

Co napsat na závěr... Pro mě osobně znamená Max “Bolest“ Payne mnoho hodin kvalitně strávených před monitorem.

Pro: příběh, Max Payne, surovost, zbraně, bullet-time

Proti: pár drobností

+43

Sid Meier's Civilization

  • PC 100
V nasledujúcich riadkoch sa pokúsim zosumarizovať jednotlivé diely tejto série, pri ktorej som strávil okolo 10.000 hodín čistého času t.j. približne 3% svojho života a ktorá do značnej miery zapríčinila moju vášeň pre hranie počítačových hier.

1991 -- Civ I -- Najjednoduchší a najmenej komplexný diel série, pochopiteľne keďže bol prvý, napriek tomu v roku 1991 mi vyslovene odpálil myseľ (blew my mind), a detstvo, ktoré som kvôli civke strávil za PC. Napriek tomu, že neumožňoval iniciovať diplomatické rozhovory, rozdielne národy predstavovali len kozmetické zmeny v hraní, či balance problémy so city-boomovaním, som podľahol jej čaru, z ktorého vznikol žáner 4X (Explore-Expand-Exploit-Exterminate).

1996 -- Civ II -- Z odstupom času zrejme najhorší dieľ série. Okrem toho, že zmenil pohľad z top-down na izometric, priniesol dosť škaredé, i keď funkčné, Windows NT lišty a menu, podivný council, ktorý vám kecal do rozhodovania, hit pointy jednotiek (v Civ I bola jednotka buď zničená v combate, alebo prežila celá bez ujmy), celkovo však neriešila balance city-boomu, či jednotvárnosť úpravu terénnu a nepriniesla ani zďaleka toľko noviniek ako neskoršie diely.

1999 - SMAC (Sid Meier's Alpha Centauri) -- SMAC je najnápaditejším dieľom. Okrem toho, že celá hra sa odohráva ako sci-fi, hra priniesla množstvo zmien hrateľnosti oproti dvojke: Možnosť kombinovať jednotky a vymýšľať nové, sociálne politiky a systém vládneho zriadenia (diskutabilne najlepším, kde hráč kombinoval rôzne sociálne politiky v kľúčových oblastiach), národy s vlastnými bonusmi a špecifickou AI (opäť, diskutabilne najsilnejšia AI z celej série), fantastickou diplomaciu (v náväznosti na silnú AI), podivnými novými stratégiami (zelená ekonomika), množstvo nových možnosti terra-formingu, hranice ohraničujúce národ, či možnosť stavať vodné mestá, patria k tým najpodstatnejším zmenám.

2001 -- Civ III -- Prvý dieľ, ktorý sa snaží balancovať city boom, i keď nie zrovna najštastnejšie. Čím viac miest ste budovali, tým viac sa zvyšovala korupcia vzdialenejších miest - čo pri asi 12 meste znamenalo, že korupcia zosekala produkciu na jedno kladivko, bez ohľadu na budovy znižujúce korupciu. Okrem tohto podstatného problému (pri ktorom stratil význam obsadzovať cudzie mestá a radšej ich bolo treba raze-ovať), patrí k trojke samá chvála. Národy dostali špecifické bonusy a jednotky a vlastnú solídnu AIčku. Okrem najpodstatnejšej zmeny tohto dielu - kultúry, ktorá vymedzovala hranice národa a pomocou ktorej bolo dokonca možné obsadiť priľahlé mestá (ich dobrovoľným začlenením do vašej civilizácie), pribudli napríklad aj strategické suroviny, potrebné na stavbu dôležitých jednotiek.

2006 -- Civ IV -- Z odstupom času zrejme najpodarenejší dieľ a zároveň najkomplexnejší. Okrem toho, že sa pohľad vrátil z isometric na top-down, štvorka priniesla nepreberné množstvo malých inovácii: zušlachtovanie terénu už nebolo len o irigácia/baňa+cesta, ale dalo sa stavať rôzne vodné mlyny, workshopy, či dediny (ktoré postupne rástli spoločne s mestom), náboženstvá, ktoré prehlbovali diplomaciu a obohacovali kultúrne stratégie, zmeny v technológiach (menšia naviazanosť umožňovala väčšie zameranie na jednotlivé technologické smery), takmer dokonalý systém špionáže, sociálna politika vytvárana kombináciami (tak ako v SMAC), systém corporations (ktoré sa šírili podobne ako náboženstvá), anti city-boom opatrením (namiesto nulovej produkcii, korupcia tentokrát ukrajovala financie z rozpočtu -- omnoho logickejšie a hrateľnejšie), zdravie národa, ktoré dokázalo zavariť najmä väčším mestám postavených v deltách riek, či v blízkosti džunglí, a množstvo ďalších kozmetických zmien, ktoré spolu robia z Civ IV diskutabilne najlepší dieľ série.

2010 -- Civ V -- lead designerom už nie je Soren Johnson, ale Jon Shafer. Zmeny, ktoré priniesla päťka sú skôr o zjednodušovaní a streamlinovaní. Po miernom rozčarovaní z nutnosti používať Steam, či nahradením datadiskov DLCčkami, ktoré po dvoch rokoch priniesli zatiaľ len nové národy (6) a pár nových máp, som dal aj tomuto dielu férovú šancu (približne 120 hodín). Silne pozitívna zmena oproti predošlým dielom je nahradenie štvorčekovej mapy šesťuholníkovou a nemožnosťou stackovať viacero jednotiek na tom istom políčku. Bohužial s tým, aj prišli väčšie nároky na AI, ktorá nezvláda combat, s pár archermi ste schopný rozdrťiť celú súperovú armádu, pretože on manévruje so svojimi jednotkami priamo do vášho palebného pola a keď už sa zdá, že môže zaúčiť a zničiť vaše jednotky, tak on ich radšej stiahne, pričom v ďalšom kole sa znovu priblíži na dostrel, a takto dokola.

Diplomacia zo štvorky išla diametrálne dole. Národy rozoznávajú už len vašu armádu a to s kým ste uzavreli friendship pact a podľa toho sa k vám chovajú. Stačí ak máte priemernú armádu a s nikým ste neuzavreli friendship pact a so všetkými budete "Friendly". Mimo, žalostnej AI a diplomacie, Civ V prišla o špionáž, náboženstvá, systém zdravia národa, korupciu či sociálne politiky, ktoré sú nahradené permanentnými (social trees - pripomínajúce skôr talent trees z Diabla či WoW), ktoré sa nedajú meniť. Ak raz vyberiete Liberalism, tak máte Liberalism do konca hry. Bohužial, avšak práve kvôli nestackovaniu jednotiek na tom istom poli, či automatického embarku, sa mi ťažko vracalo k štvorke aj napriek všetkými negatívam, ktoré priniesla päťka.

Na záver by som chcel povedať, že na hre, pri ktorej som strávil 3% svojho života, a ktorú hrajem už 20 rokov, asi niečo bude. Hodnotenie preto nie je venované jednotke ale celej sérii. Dúfam, že napriek pochybnému poslednému dielu a zrejme aj poslabšiemu predaju, sa dočkáme aj šestky, ktorá bude znamenať návrat k špionáži, zdravotníctvu, regulérnej diplomacii či náboženstvám. Namiesto totálneho odstránenia by možno do budúcna mali hľadať spôsoby ako ich vylepšiť.
+43

Mass Effect 3

  • PC 70
Nejslabší díl nejlepší trilogie, jakou jsem hrál...

• Základní principy jsou stejné, jako u předchůdců, zpracováním spíš u druhého dílu. Stejná struktura hratelnosti, princip dialogů, plnění misí, profesionální dabing, grafické prostředí (ačkoliv mohlo jít s dobou), stejné universium, i když...
• Po ME2 se vrací manuální úpravy zbraní. Mírně se rozšiřují i schopnosti - větší variabilita výběru.
• Konverze a optimalizace nejlepší ze všech dílů. Těžko říct, jestli za to můžou chabé textury.
• Několik charakterů, které jsou mimořádně povedené a u mě vesměs táhly celý příběh a chuť ke hře (více ve výpisu dole).
• Zvuková stránka. Dle mého asi tak 59x lepší jak ta hudební. Mnohem víc variabilnější a věrohodnější.
• Samotný gameplay. Engine konečně získal jakýsi odér plnohodnotné TPS, kde to fungovalo, dobře se to ovládalo a pěkně snipovalo.
• Citadela. Jako centrum dění ideální místo a stejně dobře vykreslené. Tím se váže i její zasazení do příběhu.

∙ Nápaditost questů. Je fajn, že občas bylo potřeba splnit i něco jiného (Citadela, Gethský kód), než jen eliminovat spawnující NPC. Ale chtělo by to něčeho takového víc.
∙ Děj. Není tak propracovaný, jako v předchozích dílech. Ale jako uzavření tuctové trilogie je dostatečný. Základní chod universia zdejší galaxie je dodržen a nijak porušen. Do momentu, kdy polomrtvý Shepard vyjede a doplazí se k deus ex machine.... Jedná se naštěstí o posledních 5 minut hry, na které prostě zapomenu.

◦ Epičnost na úkor logických děr v příběhu a jistých situací. Jen jako příklad uvedu záhadné znovu-zachránění společníka, který byl před chvílí roztrhán na kusy reaperem vedle Sheparda na Zemi a pak si vesele pobíhá v samotném závěru. A to je jen drobnost, oproti nesmyslnému vyvražďování vojáků Cerbera, kteří Shepardovi neustále chodili na zavolanou. Fakt, že Shepard sebou může brát jen 2 členy, je v některých momentech příběhu hodně překážející. A upravovat kvůli tomu samotný děj...? A tak je to v polovině celé hry.
◦ Přístup BioWare. Ke všemu, co se tu v příběhu dělo jsem přihlížel k ohledu na okolnosti kolem vývoje. Bug v importu obličeje (a příchod opravy po měsící vydání) je pro mě jasný důkaz toho, že by autoři raději ukázali veškerou svou práci a příběh se všemi NPC. Ale protože je tu stále ta možnost importu, smrt či jen okrajové zmínky o oblíbených NPC beru jako nejlevnější řešení na zpracování. A Rachni se předpokládám objeví bez rozdílu, jestli jste ji v ME1 nechali žít, či nikoli. Chlubilstvím si autoři akorát ničí znovu-hratelenost.
◦ Implementace multiplayeru. Zoufalá snaha omezení pirátství, a ještě zoufalejší dopad do singleplayeru, na kterém je celý Mass Effect postavený. Tohle BioWare nikdy neodpustím. Řešení tu ale stále bude. Uložená hra na HDD je hromadou dat, které vždycky půjde upravovat (mocný Gibbed's Editor) a tak jsem i já, nepolíben MP, dohrál hru s "nejlepším" možným koncem. Moment...
◦ Nakonec vliv připravenosti (EMS) na závěr hry stejně moc markantní dopad nemá. Hm... Už to chápu. SWTOR dohnal BioWare k dluhům, takže zkouší štěstí u multiplayeru jiného produktu. Ok. Nevím co je zoufalejší.
◦ Závěr hry. Špatný. Tady si na sebe BioWare ušili past. Rozhodně není tak úžasný, jak jej prezentovali před vydáním, kde několikrát a opakovaně zmiňovali, jak bude důležitý dopad rozhodnutí z předchozích dílů, atd. Nic z toho. Berlička bezmocným scénáristům přišla právě v momentě, kdy si uvědomili, co naslibovali a po závěrečném rozjetí crucible tam nacpali ony volby barevnosti epilogů (3 varianty, které se liší barvou závěrečných videí, nedělám si srandu). K tomu všemu porušení základního pravidla - nový charakter na konci příběhu. Dítě jako deus ex machina, doslovně. Joker se sestává Adamem. Evu ve většině případech představuje postava, se kterou jste rozvinuli romanci. Nabízí se otázka, jestli by méně okaté zakončení nebylo na úkor celého příběhu?
◦ Bugy. V ME2 jsem nenarazil na žádný, opravdu. Což nelze říct o ME3. Překrucování krků, levitace NPC, propustnost mesche modelů, vypadávání očních bulv a zubů (to mě položilo pod stůl), pády hry, záseky v diloazích, výpadky zvuku (polovinu jedné mise jsem musel hrát bez jediného ozvučení)... Výpis na stránku by nestačil.
◦ Level design a spawn nepřátel. Většina misí se odehrává na 10m² a hráč se jen vrací tam a zpět. Tohle nikdy v žádné TPS fungovat nebude. Zabití hratelnosti na bod mrazu.
◦ Hudba. Vážně by si zachránce galaxie pustil do repráků to, co si pouští puberťáci při cestě do školy? Změna interpreta je bohužel dost viditelná.
◦ Ani tady se autoři nepřekonali a zkopírovali mo-cap animací Sheparda i pro Shepardovou. Výsledkem je pobíhající hokejistka s nohama do O. Humus.
◦ Amerika propadá "homofilii"? Proč mám sakra polovinu posádky přihřátou a rádoby ožralou? Obyčejná Ashley (kterou jsem si v ME1 opravdu oblíbil) najednou představuje jakýsi mokrý sen geeka. A EDI je zřejmě nějakým obrazem cyber-panny. Úroveň upadá do sfér teenagerovských blockbusterů.

Uzavřením trilogie bych se ještě vyjádřil k jednotlivým charakterům (seřazeno podle preferencí, hodnocení podle chronologie dílů):
∙ Thane Krios: Bojovník víry řídící se kodexem. U mě vítěz mezi mužskými charaktery. Škoda malého prostoru v třetím díle. n/a | 100% | 95%
∙ Legion: Osamělí pastýři bojující rozumem za své přesvědčení mě vždy zaujmou. Stejně jako celá rasa gethů. Nejlepší "UI" ve hře. n/a | 90% | 95%
∙ Kasumi Goto: Zjev z čistého nebe. Mě naprosto vyhovující a sympatický ženský charakter. Tajemná, vizuálně střízlivá, Japonské prvky... Bohužel v ME3 jsem zřejmě kvůli bugu nemohl dokončit její úkol, což mě dost zklamalo. n/a | 100% | 20%
∙ Garrus Vakarian: Nejdůvěrnější přítel Sheparda. A navíc "rebel", který ví, co chce. 85% | 90% | 90%
∙ Liara T'Soni: V prvním díle jsem ji nevěnoval příliš pozornosti. Nejspíš mě odradil vzhled. Pak ale přišlo DLC Shadow Broker a elegance charakteru nešla přehlédnout. Až v díle třetím se pro mě stala jednou z nejzajímavějších žen Mass Effectu. Krása zraje, platí to i tu. 70% | 80% | 95%
∙ Illusive Man: Zatímco ve druhém díle představoval tajemného spolupracovíka, o kterém si hráč utvářel názor po celou dobu hraní, v díle třetím jde hráči jen o jedno. Potkat ho osobně a minimálně mu rozbít držku. A charakterní záporák je základem pro zajímavou zápletku. Což se povedlo na výbornou. n/a | 80% | 95%
∙ Kelly Chambers: Upřímně. Spolu s Kasumi jediný normální ženský charakter. A navíc hezky vymodelovaný. n/a | 90% | 70%
∙ Joker: Komediální složka příběhu. Bohužel snad jediná povedená. Konfrontace s EDI je vážně vtipná. Prostě Joker, kterého si oblíbí snad každý. 80% | 90% | 75%
∙ Ashley Williams: Vojanda, která potřebuje upnutí na vzor a důvěru v něj. Ideální způsob, jak hráče přitáhnout k dialogům s ní. Kosmetickou změnou a méně upnutými / idealistickými názory se můj zájem o vývoj charakteru v třetím díle značně snížil. 90% | 40% | 60%
∙ Admiral Hackett: Právem respektovaný admirál bez zbytečné omáčky kolem. n/a | 80% | 90%
∙ Mordin Solus: Chodící bedna, s úžasným namluvením. Podobně, jako Legion... Bojovník rozumem. n/a | 80% | 80%
∙ Zaeed Massani: Hajzl s mozkem a ještě lepším hlasem. V ME3 jsem ho bohužel nepotkal. n/a | 85% | n/a
∙ Shepard: Projevuje ke konci trilogie víc emocí, dle mého úměrně. Na druhou stranu díky špatnému scénáři působil místy celkem komicky. 70% | 80% | 65%
∙ Wrex: Bojovník za svou rasu, plný ideálů. 70% | 70% | 80%
∙ Tali'Zorah: V prvním díle její vzhled a povaha opravdu něco skrývá, díl druhý to pohřbívá návštěvou lodi, kde jsou všechny quarinaky na chlup stejné. Nakonec autoři výjimku charakteru zabili totálně. Buď její obličej odhalí fotografii nějaké arabky, nebo kameru nechají natočenou zezadu. Když už, tak už a nebo vůbec. 70% | 75% | 65%
∙ Samara: Jakási náhrada za Liaru v druhém díle. Elegantní, nad věcí, zásadová... n/a | 80% | n/a
∙ Morinth: Temná strana biotiky. Její schopnost ji u mě zachránila. Bánší z ní ale dělat nemuseli. n/a | 75% | 10%
∙ David Anderson: Pravičák, správný hrdina a vůdce. 70% | n/a | 80%
∙ Karin Chakwas: Rozumná žena ve zralých letech. Místy mi přišlo, že dělala takovou Shepardovu mámu. 65% | 70% | 65%
∙ EDI: Ve dvojce hlavně plní funkci výborné dramaturgie, kdy si hráč stále není jistý, do jaké míry může UI věřit a jak se zachovat. Vtělení do cybernetického (/cybersexuálního) těla beru jako levné lákadlo. n/a | 70% | 30%
∙ Miranda Lawson: Dokonalá po všech stránkách, až to bolí. Čím víc ji ale Shepard odporuje, tím rozumnější dialogy jsou. n/a | 60% | 40%
∙ Donnel Udina: Zkorumpovatelný politik, ideální pro tento post. Proto jsem ho taky zvolil jako vůdce Citadely. 60% | n/a | 70%
∙ Saren Arterius: Vypočítavý záporák. Nijak zvlášť zajímavý. Zaujatá nenávist Sheparda vůči němu mě moc nepřesvědčila. 60% | n/a | n/a
∙ Grunt: Něco jako James v třetím díle. Hrubá síla. Nic pro mě. n/a | 60% | 50%
∙ Jack: Představitelka punkové kategorie. Nerozumím ji = můj zájem není příliš velký. n/a | 50% | 55%
∙ Javik: Prothean, jako člen Shepardova týmu, který má mít IQ 7x vyšší jak kde jaká lidská bytost. Ovšem naplácané kecy o evoluci, vystupování barbarského válečníka a vůbec nelogické zastrčení do děje z něj dělá zase jen lákadlo pro koupení sběratelské edice. Zoufalé a jak pěst na oko. n/a | n/a | 50%
∙ Kaidan Alenko: Nechal jsem ho umřít. Pro mě obyčejný voják. Ashley byla jednoznačnou volbou. 50% | n/a | n/a
∙ Kai Leng: Tupý nepřítel se zajímavým grafickým zpracováním. n/a | n/a | 50%
∙ James Vega: Podobně jako Grunt. Hrubá síla, která u mě svou horou svalů nijak neuspěla. Vizuálně stejný účel, jako předělaná Ashley. n/a | n/a | 40%
∙ Jacob Taylor: Nejslabší charakter vůbec. Absolutní nezájem. n/a | 30% | 20%

Galerie screenshotů (132, spoilery, 18+)

Statistiky: 27h:40m, 57 lvl, hardcore obtížnost, infiltrátor, 100% renegard, import uložené hry z ME1 a ME2 (všechna NPC přežila), romance s Ashley, spojení gethů s quariany, EMS na konci ME3 okolo 11480 bodů - bez hraní MP.

Vše výše zmiňované se týká pouze základní hry a DLC From Ashes, nikoliv Extended Cut.

"Hackett out."

Pro: Několik výborných charakterů | Optimalizace | Gameplay TPS

Proti: Bugy | Prezentace BioWare | Implementace multiplayeru | Nesmysly | Spawn

+43 +49 −6

The Sims 3

  • PC 100
Hrála jsem obě předchozí verze a obě mě bavily. Takže jsem na Sims 3 netrpělivě čekala a hra mě nezklamala. Vím, že pro chlapy to není a bavit je to nikdy nebude, možná až na výjimky. Ale mě starání se o rodinku baví.

Hra jede stále ve stejném duchu jako u předchozích verzích -> vytvoříte si postavy, které upravíte třeba tak aby vám byly k nerozeznání podobné (berte to trochu nadneseně, přesnou kopii neuděláte i když můžete doslova formovat každou část obličeje). Pak své rodince vyberete pozemek kde budou bydlet a začnete jim stavět dům. Vše záleží na finanční stránce. někdy je lepší koupit si levnější domek a na stavění si počkat až bude něco vyděláno. Myslím, že je super, že si můžete založit i vlastní město, což se vyplatí, protože se můžete během hry pohybovat po celém městě bez omezení, bez zbytečného načítání obrazu jako to bylo v předchozí verzi.

O své lidičky se opět musíte starat, posílat je na záchod, spát, do práce..což bývá občas otravné pokud jim chcete splnit nějaký sen a oni vás tímto zdržují, ale i na pár těchto věcí má hra řešení viz odměny za splnění snů ;o) pokud u hry vydržíte dostatečně dlouho, máte již pořádný dům, práci a rodíte dětičky jako na běžícím pásu, děti vám dospějí a můžete je přestěhovat o dům dál. Pak je můžete navštěvovat nebo za ně klidně hrát.

Občas máte chuť svým simíkům ublížit (to si myslím, že udělá každý muž, který to kdy zapne) ;o) pak doporučuji postavit bazének a pozvat i sousedy na pořádnou masovou vraždu ;oD naopak ti, kdo mají hru chuť hrát co nejdéle čeká strastiplná cesta k nalezení nesmrtelnosti ;o)

Pokud vás hra něčím omrzí, stačí si pořídit dodatky jako například cestování, domácí mazlíčci, luxusní bydlení a hned pro vás hra bude mít nový rozměr.

Co se hudby týče, je tak klasická simíkovská, velmi podobná té z předchozích verzích, ale pokud si koupíte rádio můžete si pustit hudbu dle žánru ;o)

Pro: možnost pohybu po celém městě bez nahrávání obrazovky, možnost dokoupení dodatků

Proti: může se zdát stereotypní, dlouhé načítání hry při startu

+43

L.A. Noire

  • PC 90
L.A. Noire je buď tá najoriginálnejšia adventúra akú som kedy hral, alebo len ďalšia variáca GTA with a twist. Ešte som sa tak celkom nerozhodol. Záleží od uhľa pohľadu. Pre adventúristu je L.A. Noire zrejme najambicioznejšia a najdrahšia adventúra s geniálnou high-tech motion-capture mimikou tváre, fenomenálnymi dialógmi a kompletným 3D L.A. mestom s viac než 100 pôvodnými autentickými autami; pre hráča odchovaného na GTA, je L.A. zrejme len ďalšia mutácia GTA / Just Cause / Saints Row s trochu väčším apelom na príbeh a dialógy.

Nikdy som nebol fanúšikom Rockstaru, ale túto hru som si zamiloval takmer ihneď už po prvých hodinách hrania a to napriek otrasnému kĺzavému ovládaniu na myške (ale aj gamepade) a podpriemernej grafike. Pri hre, ktorá kladie dôraz na rozhovory a vyšetrovanie sa to dá odpustiť. Rozhovory sú lepšie napísané než väčšina filmovej produkcie. Toto zrejme nerobil nejaký part-time študent s prázdnym C.V. (ako je to zvykom), ale niekto kto má cit a nadanie pre písanie a hlavne niekto kto sa vyžíva v Noirových detektívkach. Zápletky, rozhovory a mini-príbehy sú autentické a realistické. To všetko podčiarkuje motion-capturing mimika tváre, s akou som sa ešte v hrách nestretol. Tá hraje mimoriadnu úlohu pri výsluchoch a zisťovaní, či vám niekto klame, bez toho, že by bola nejak prehnane zveličená.

Hra mi zabrala slušných 30 hodín aj s postrannými úlohami, pričom som sa nenudil ani chvíľu. Na GTA free-roaming hry mám slabosť a L.A. Noire mi sadol presne do vkusu. Akýsi high-budgetový mix adventúry a GTA sa tak často nevidí, keďže je to značne riskantný projekt. Noire nepatrí medzi najpopulárnejšie témy a celá hra je takmer výlučné navrhnutá pre starších hráčov. Ľutujem, že som na tento zážitok čakal 2 roky kým cena padla pod 10 EUR, a keby som vedel o jej kvalite skôr, tak by som sa ňu vysolil plnú cenu už v 2011.
+43

Brothers: A Tale of Two Sons

  • PC 100
Jak vidíte, hře jsem udělil hodnocení nejvyšší, a když se podíváte na seznam mnou hodnocených her, zjistíte, že takovou známku jich dostalo tolik, co by se dalo spočítat na prstech jedné ruky. Jsou to hry zcela odlišného žánru, charakteru i uměleckého stylu, nicméně mají jednu věc společnou. A sice to, že mě svou myšlenkou přesahují hranici zábavy a mění moje myšlení nikoliv jakožto hráče, ale jakožto člověka.

Brothers: A Tale of Two Sons dost možná není nejlepší hra, co jste kdy hráli. Rozhodně je však zajímavá, co se konceptu týče, jelikož ovládání dvou postav najednou je občas trošku náročné na sledování, avšak funguje excelentně a jednoduše. Není to, jak by se mohlo zdát, zase taková výzva po intelektuální stránce ni po stránce obtížnosti a vlastně ani po žádné jiné. Upřímně pochybuju, že se tu objeví někdo, kdo by se někde zasekl na více než půl minuty.

To však hraje autorům do karet, jelikož jim to umožňuje velmi plynule odvyprávět příběh. Ten není kdo ví jak dlouhý, zabere snad pár hodin (můj odhad je tak pět, ale neměřil jsem to) a nikterak se neopakuje a nevrací se k už jednou použitým prvkům. Rozhodně tudíž ani na chvilku nehrozí, že byste se začali nudit. Dokonce mu, alespoň podle mě, nevadí ani to, že je prakticky celý odvyprávěn nesrozumitelnou (nikoliv však směšnou) hatmatilkou a je tak potřeba občas zapojit trochu představivosti.

Nejpůsobivější je na tom celém ale to, jaké to ve mě dokázalo vyvolat emoce. Stalo se tak společným působením krásné, byť jaksi pohádkové, grafiky, překrásné atmosféry, velice výstižné hudby a konečně i celkovým vyzněním a vyústěním úhlavní myšlenky - tedy: dva bratři, kteří se vydali sehnat lék pro svého otce.

Je škoda, že takovýchto her není víc, protože jestli hernímu průmyslu něco chybí jako sůl, pak je to větší škála emocí, než jen radost a smutek.

Není to hra, ke které se budete rok co rok vracet a u které byste strávili neuvěřitelné množství času, ale jisto jistě vás chytne za srdce. Tedy alespoň pokud máte bratra.

Pro: atmosféra, grafika, hudba, myšlenka, originální koncept

Proti: autoři si evidentně neodpustili pár drobných klišé

+43 +44 −1

Soldier of Fortune

  • PC 80
SoF je herní klasika, prostě střílečka ze staré školy, kdy se hráč musel snažit, aby se dopídil až na konec. Žádné autohealy, žádné ukazatele cesty, ani do očí bijící nápis ‚přebij, brokovnice hladoví‘ Je to zkrátka střílečka, při jejímž hraní nemáte pocit, že vás autoři považují za idiota.

Když se řekne Soldier of Fortune, spousta lidem se okamžitě vybaví: ‚To je ta hra, co tam končetiny létají vzduchem.‘ A i když mají pravdu, SoF není FPSko založené na extrémní brutalitě, ač je spousta hitspotů jednoznačným plusem. SoF vede v level designu, poutavém prostředí i rozmanitosti zbraní a nepřátel. Naopak ztrácí v AI, grafice a chabém, byť pro dané hry nepříliš důležitém, příběhu.

Těžko ale kritizovat umělou inteligenci nepřátel, dnes slaboučkou grafiku nebo mizerný příběh na hře z roku 2000. Tehdy se asi kladl důraz na hratelnost a firmy chtěly spokojené hráče, ne jen ty platící. Zaměřím se spíše na zajímavé a u mne velice vítané aspekty a to z pohledu hráče procházejícího hrou…

Po instalaci a spuštění hry vedou mé kroky vždy do Nastavení. Protože máme rok 2014 a můj stroj není šrot, mohu si dovolit maximální grafiku, která mne však stejně nemůže zbavit dojmu, že je tahle hra skoro patnáct let stará. Co beru všemi deseti je příležitost vypnout zaměřovač! To je teprve legrace když střílím po nepříteli, odhaduji střed obrazovky, munice dochází, já se skoro vidím s nožem v ruce a najednou prásk – zásah do hlavy. Protože jsem příznivce tutorialů, jdu nejprve na výcvik. Ne snad, že bych se bál nějakých novinek, ale zajímá mě, jak si autoři poradili s výcvikem, a musím říct, že vcelku obstojně. Krom klasiky typu nácvik střelby a přelézání překážek tu máme střelnici s řadou cvičných terčů v podobě teroristů a… civilistů. Kvůli absenci mířidel a vypnutí zaměřovače, putuje hned trojice civilů pod drn… Nic moc. Zbývá ještě volba obtížnosti, kterážto přichází s možností, kterou bych si přál mít u každé hry – volitelná obtížnost, neboli sestavte si obtížnost vlastní. A tak nastavuji dle svého gusta - cca 5 ukládacích pozic za úroveň, žádný respawn, větší agresivita nepřátel a maximální omezení nosnosti.

Po spuštění hry a nástinu příběhu se vžívám do role chlapíka, při jehož vymýšlení se tvůrci nechali inspirovat skutečným válečným veteránem J. Mullinsem. Přede mnou je poměrně lineární, byť dobře nedesignovaná řada více než 25 úrovní, kterým vévodí scripty. Hra přede mne nestaví nepřátele jak na běžícím pásu, ale využívá scriptů pomalu na každém rohu. Díky tomu je hra pestrá a já musím být stále ve střehu, protože nevím, zpoza jakého rohu, či z jakých dveří na mě vybafne terorista. Prostředí se často střídá a většinou po třech úrovních následuje přesun jinam. A protože tvůrci nešetří modely nepřátel, texturami ani nápady, je to stále zábava, při které nemám pocit, že jsem to už desetkrát viděl. Tu a tam neutuchající akci přeruší možnost tiché likvidace. Nikdy to není vyloženě nutné, ale vyměnit kulomet za pistoli či sniperku a vydat se na stealth akci je dobré zpestření. Čas od času dojde i na nutnost velmi rychlého postupu kvůli hrozícímu výbuchu. Časomíra ale nikdy není nastavená tak, aby byl výrazný problém. V některých misích se často setkávám s civilisty nebo parťáky. Bohužel hra si se systémem spojenců moc nepohrála a snad ani jednou se nestane, že by se mnou parťák šel a alespoň na chvíli mi pomohl. Pokud k pomoci dojde, pak jen v animacích.

Po celou dobu hry narážím na přesně 12 kusů zbraní, přičemž mnoho z nich má dodatečnou funkci, obvykle něco na bázi granátometu. Každá zbraň najde své uplatnění a každá zbraň zaobírá svojí velikosti 1-3 okénka inventáře. Jelikož jsem na počátku nastavil omezenou nosnost, čelím často rozhodování, co si vzít s sebou. Povětšinou vede nějaký ten automat + sniperka + pistole nebo automat + těžká zbraň. Dále tu jsou předměty jako granáty, lékárničky apod. Úrovně díky tomu nejsou prázdné a rozhodně tu je, co nacházet. Někdy se povede natrefit na něco, co připomíná tajnou oblast, byť oficiálně tu žádné secrety nejsou.

Zbraní je dost a nepřátel ještě víc. Všechny zbraně, které ve hře najdu, dříve či později potkám v rukou protivníků (vyjma nože). Zatímco někteří nepřátelé jsou velmi přesní, jiní zdá se, netrefí ani stodolu. Zatímco hubení padnou po dvou až třech zásazích z pistole, mohutní svalovci snesou třikrát tolik. Zatímco někteří jdou do boje v triku, další mají neprůstřelné vesty, přilby, chrániče nohou,… A zatímco většina nepřátel jsou muži, občas dojde i na ženy, což je oproti drtivé většině stříleček (i těch dnešních) veliká výjimka. A nakonec, nepřátelé nejsou jen lidé, ale i psi, automatické střílny, vrtulníky či tanky (ano, u posledních dvou se tak nějak předpokládá přítomnost člověka).

Hra rychle plyne, nuda nehrozí a po zhruba osmi hodinách je konec. Moje dojmy jsou veskrze kladné a SoF zaujímá své místo na pomyslné poličce potenciálně znovuhratelných her. Za pár let se k němu nejspíše zase vrátím a co na tom, že už mu táhne na patnáct let? Některé hry jde označit za nadčasové a SoF mezi ně patří.

Pro: Zbraně a nepřátelé, design úrovní, rozmanitost prostředí, systém poškození těl

Proti: Slabá AI, žádní parťáci navzdory potenciálu

+43

F.E.A.R.

  • PC 85
Tak jsem se konečně dostal i k této hře. Hru, kterou jsem sledoval už od jejího vydání. Teď je to pomalu veterán. To to letí. Pamatuji si dobu okolo roku 2000, když jsem Dooma považoval za starou hru. Tenkrát ale byla novější, než dneska F.E.A.R. Hra má pořád i zásadní znaky staré školy. Brnění a lékárny. Jen ta obtížnost není kdovíjak vysoká.

Tak jsem si během hraní upravil obtížnost na vysoká obtížnost. Pak to pro mě bylo na normální úrovní. Nepřátelé mají vysokou inteligenci. Kryjí se za překážky, hází granáty, snaží se vás obejít a dokonce i používají krycí palbu. Co je to ale platné, když bullet timu neuniknou. Je až příliš dlouhý a zvýhodňující. Kdyby tam nebyl, byla by to opravdu ultimátní řežba. Takhle je to jenom řežba. S perfektním pocitem ze střelby.

Hra je výborně nazvučená. Za celou dobu jsem neměl potřebu vypnout muziku. Při přestřelkách lítá krev, suť, jiskry papíry. Ani mi tolik nevadilo, že nepřátelé jsou, až na vyjímky, pořád stejní. Stejně jako prostředí. Zbraně jsou super. Bohužel je tu použit nešvar novější školy v podobě omezeného arzenálu na tři zbraně co můžete nést. Taky mi docela vadily ty dlouhé sekvence bez bojů. Bylo to rušící.

Příběh je fajn. Jednoduché hororové béčko. Hra je trochu kratší na můj vkus. Alespoň se nedostavil nějaký větší stereotyp ze stejného prostředí. Rád se pustím do dalšího nášupu, protože mě tahle hra jednoduše bavila.

Pro: umělá inteligence, pocit ze střelby, atmosféra, perfektní ozvučení a hudba

Proti: hodně zvýhodňující bullet time, únavné pasáže bez střílení, možno mít jen tři zbraně u sebe

+43 +44 −1

Assassin's Creed Unity

  • PC 65
"Bože, můžeš mi říct kam skáčeš ty debile?"

Na Unity jsem se ze všech assassínů těšil nejvíc. Francouzská revoluce mi přišla pro hru jako dělaná, také je nám Evropanům dané téma určitě bližší, než pirátská historie a člověk o ní snad i ví víc ze školy, než třeba o renesanční Itálii a jejich pletichách. Ubisoft nám potom nasliboval hory doly a člověk nabyl dojmu, že ho čeká zážitek, který ještě překoná výbornou čtyřku. A co jsme dostali? Krásnou, ale nudnou patlaninu.

"Vždyť je to okno jako kráva, tak do něho vlez! Chceš snad návod nebo co?! Ne, nepřelézej ho, já chci abys do něj vlezl ty debile!"

Začnu klady: Grafika. Ať si kdo chce, co chce říká, tak Unity je zatím ta nejkrásnější hra, jaká vyšla. Míra detailů je obrovská. Část hry jsem jen zkoumal krásnou a lesklou podlahu v šlechtickém domě, nebo pěknou zablácenou cestu v chudinské čtvrti. Pokaždé, když jsem to viděl, jsem se musel zastavit a pokochat. Ve hře je pěkně vybudovaná i atmosféra revoluční Paříže: Paříž je krásně špinavá, cítíte hlad a bezmoc obyčejných lidí a následný boj za lepší zítřek. Mám nahráno 40h a není to skromné tvrzení, když řeknu, že jsem tak 40% hry jen procházel a nasával tu atmošku. Nikam jsem nespěchal. Na mise jsem chodil pěšky, žádný fast travel pro mě neexistoval. Cestou jsem se díval, jak někteří laškují s prostitutkami, jak se někteří perou, nebo jak se náhodně zdraví na ulici apod. Už jen kvůli tomuto se Unity vyplatí zahrát.

"Ježíši, no tak seskoč na chodník z toho plotu, máš za prdelí monarchisty a ty si tady čupíš jak kretén. Vždyť mačkám E... né, proč zase skáčeš na ten barák, ty debile!"

No a pak je tu ten zbytek. Na začátek chci říct, že ten zbytek není vysloveně špatný a viděl jsem už i horší, ale bohužel je horší než předchozí AC a to je špatně.
Příběh: Ten jsem vůbec nepochopil. Resp. pochopil, ale přišel mi plytký a zbytečně protahovaný. Chybí mu gradace, chybí mu pořádné postavy Např. souboj na život a na smrt s vaším učitelem byl hrozně epický a asi vám mělo být líto, když jste ho zabíjeli, to by tam ale musel mít trochu prostoru a né, že ho jednou uvidíte v cutscéně. Nejvíc mi bylo líto když zemřela Elise, ale to jenom proto, že to byla nádherná redheadka , ale hlavně naprosto trestuhodně kašle na historické provázání s tématem franc. revoluce. Sledujeme příběh, který by se mohl odehrávat kdykoliv jinde a to cestu za pomstou. Revoluce je tady jen kulisa a to ještě naprosto zbytečná. Proč? Takové téma si zaslouží víc!
Stealth: Nevím, co jsem dělal špatně, ale pokaždé, když jsem se pokoušel o stealth, skončilo to nakonec poplachem a kompletním povražděním všeho, co mělo nohy a meč. A to nejsem v tomto typu her žádný zelenáč a některé mise jsem dělal i vícekrát, abych dosáhl toho mého vytouženého tichošlápkovství, ale vše marné. Stealth je zde naprosto nefunkční.
Vedlejší mise: Ty jsou buď kooperační, nebo singleplayerové. Ty kooperační jsou asi nejzábavnější částí Unity. Jsou dlouhé, zajímavé a týkají se historických událostí nebo postav. Pokud však nemáte s kým hrát jako já a svěříte se do spárů osudu s výběrem kolegů na misi, rozlučte se s kooperací. Vaši soukmenovci se vydají každý svou cestou. Stane se z toho v podstatě jen závod o to, kdo jako první zabije označenou osobu, nehledě vůbec na to, zda na sebe strhnou pozornost stráží či nikoliv. Tyto mise můžete naštěstí hrát i sami, ale to se potom mění na frustrující zážitky, kde je nějak všude moc stráží, které nemá kdo zpacifikovat. Singleplayerové mise jsou zase naprosto bez příběhu a všechny spočívají v tom, že někam příjdete a někdo vám řekne:"Zabij tohohle a tohohle" nebo " Ukradni tohle a tohle" a nejvíce mi připomínaly generické úkoly z kdejakého MMORPG. Pak tam můžete řešit vraždy, ale ty jsou všechny tak primitivní, že si často říkáte, že to tak lehké být nemůže a je to jen falešná stopa a tak hledáte nějaké další indicie, které vám však jen řeknou, co už dávno víte.

"No tak, rychle se schovej do té kupky sena, než tě uvidí. No tak tam vlez ty debile! Ach jo,...Nedej bože, když o něj jen zavadíš pohledem a už si v něm, ale teď, když to potřebuju, tam nechceš ty parchante, no tak pohni. POHNI! No, už je to jedno, už tě stejně viděli, ty debile."

Jak můžete číst mezi řádky, na hře mi vadilo to hlavní, tedy skákání a lezení po barácích. Není zase až tak špatný a například rychlý sešplh je velice vítaná novinka, ale Arno se neustále zasekával, skákal na zbytečnosti, někdy nechtěl seskočit, několikrát mu nešlo vlézt otevřeným oknem (ten blb tam jenom ručkoval na místě) a často jsem měl něco na dosah ruky, ale Arno na to ne a ne skočit, takže jsem musel najít jinou cestu nahoru. Nevím, ale v minulých dílech jsem na toto nenarazil, nebo jen ve velmi malém množství. Pravděpodobně to je ale jen technický prolém a možná ho v budoucnu nějaký patch spraví. Oslím můstkem se dostáváme k dalšímu bodu. Technická nedodělanost mě u tak velkého titulu zaráží a zbytečně znepříjemňuje hru, zvlášť, když Ubisoft má dvě prdele zaměstnanců. Hra tak udělal velmi špatný první dojem, který už jen horko těžko napraví. Na druhou stranu ale je nastalá situace i pochopitelná. Velká firma jako Ubisoft není vedena nějakým nerdem, který dělá hry od hráče pro hráče, ale řídí ji různí investoři, kteří chtějí především vydělat. Proto nebylo odložení hry na programu dne, páč by to znamenalo finanční ztrátu. (nebo tak si to alespoň představuji)

Shrnutí: I když se může zdát že na Unity jen plivu, tak bych u ní nestrávil 40h, kdyby to byl podprůměrný brak. Jen je taková generická a nedodělaná. Nejhorší na ní ale je, že byl naprosto nevyužitý potenciál, kterého měla fůru. Doladit parkour, vylepšit stealth (něco jako Blacklist?) a vymyslet pořádný, nebo přinejmenším zajímavý příběh a máme tu hru roku. A já mám neodbytný pocit, že to tak bude právě u AC:Victory, protože stejně jako u Windowsů, jsou ty sudé díly vždycky lepší.

PS: Pro nejlepší zážitek doporučuji mluvený jazyk přehodit na francouzštinu, protože zatímco Eziovi jste toho Itala věřili i v angličtině, Arno anglicky zní jako typický Sir z Hampshiru.

Edit: Plus na co jsem úplně zapomněl je to, jak nám Ubisoft sliboval, že budou mise otevřené, že si budete moct vybrat jak se k cíli dostaneme a jak si o něm opatříme informace (třeba že budeme někoho sledovat, že někomu ukradneme dopis, že někoho zabijeme, že se info dozvíme v novinách atd.)... já jsem po tom všem pak čekal něco trochu ve stylu Hitman (kde to všechno především v Hitman: Blood Money funguje na výbornou), a je to pravda i v Unity, ale vždy vám to hra řekne. "teď ukradni tohle" "teď sleduj tohohle" a když se vám to nepodaří, hra vám stejně ukáže kam nakonec jít nebo vás čeká desynchronizace. Tedy pravý opak toho, co nám slibovali. Čekal jsem po té reklamní masáži opravdu víc

Pro: Grafika, atmosféra, souboje, interiéry a bláto, řízený seskok, Elisa je slušná redheadka

Proti: Příběh, vedlejší singl. mise, stealth, nedoladěný parkour

+43

Grand Theft Auto V

  • PC --
Celková míra parodie a hustota různých funny narážek na cokoli, je prostě bezkonkurenční. Každým dílem je GTA namistrovanější, napěchovanější, než ten předchozí. Každý díl ten předešlý umocní, přinese spoustu novinek, dalších vychytávek a možností. Pátý díl není jiný a míra detailů nemá obdoby. Na jedno dohrání člověk jen těžko objeví vše, co hra nabízí. Nemá smysl popisovat, co na GTA miluju. Spíše bych chtěl vypíchnout věci, které mě neskutečně serou...

Padal jsem ze židle, když mi auto zmizelo z garáže. Když mi zmizelo mezi tím, co jsem se snažil vyparkovat jiné auto z garáže, abych na jeho místo dostal to nové. A vrchol byl, když se mi vytuněné auto spawlo na molu, odkud jsem se s ním nemohl nijak dostat.

Ne, vážně Rockstare? 200 mega si do toho nalil a nejsi schopný zajistit solidní spawn systém? Copak je takový problém si pamatovat lokaci jednoho auta, ze kterého jsem vystoupil naposledy a zakázat spawnování/mizení v těsné blízkosti hráče? No hlavně že mi na clusteru svítí kontrolka ruční brzdy, vole!

Psychopatičtí obyvatelé Los Santos jsou kapitola sama pro sebe. Zastavit na křižovatce a vytáčet motor, to je přece jasná provokace. Přinejhorším z auta odvedle vyskočí nigga a začne do mě pálit. A co takhle si jen tak z prdele zatroubit v gangsta nejbrhud? V tu chvíli se do mě pustí celá čtvrť. Postavit se na ulici do blízkosti nějaké té NPC a narušovat její osobní prostor, to je důvod volat policii, která mě rozstřílí nasračky. No hlavně že můžu cvičit jógu, vole!

A vůbec, policie. Systém hledání se mi vůbec nelíbí. Poskytuje až příliš možností jaxpolicií vyjebat a dost hru zjednodušuje. Každý policajt má svůj výsek, ve kterém mě detekuje a po uplynutí předem dané doby, po kterou se držím mimo tento výsek, pátrání končí. A to i když vzápětí kolem policajta projedu s roztřískaným kamionem s mrtvolou na kapotě, který ještě před chvíli tak aktivně naháněl. Nepomůže jim ani fakt, že se během vteřiny policajti spawnou kdekoli a to včetně úzkých horských cestiček a naprosto zapadlých končin. Zvláštní, když při normální jízdě potkat policii je spíše rarita.

Tak jako tak jsem se v Los Santos solidně vyřádil a rozhodně budu ještě pokračovat. A to jsem ještě vůbec nespustil GTA Online...

Hodnocení: ✰✰✰✰✰

Kompletace: 82%
Herní doba: 62hod

Kompletace: 100%
Herní doba: 89hod 50min
+43

Firewatch

  • PC 80
Firewatch je více nevšední zážitek, než-li plnohodnotná hra. A za sebe musím říct, že se mi hodně líbí, kam tento žánr, možná trochu hanlivě označovaný jako "walking simulator", směřuje. Se stále menším množstvím času investovanému hraní totiž začínám upřednostňovat právě kratší a intenzivnější herní zážitky.

Firewatch nejspíše není hra, kterou si zahrajete vícekrát. S největší pravděpodobností pro vás nebude výzvou po herní stránce a strávíte u ní jen několik hodin. Na oplátku vám za to dá skvěle vykreslené postavy a hodně podnětů k přemýšlení. Spíše než nějaký konzistentní příběh jsou to právě ony, díky kterým si hru budu dlouho pamatovat.

Nádherná grafická stylizace a citlivé použití hudby pak společně brnkají na struny pocitu samoty, melancholie a jisté osudovosti života. Firewatch je totiž hra o lidech, kteří jsou nedokonalí, dělají chyby a občas od problémů utíkají, namísto toho, aby je řešili. O takových, které vidíte kolem sebe a v zrcadle den co den.

A právě díky tomu to celé působí tak nějak uvěřitelně a jednoduše lidsky. Pokud je tedy tohle něco, co ve hrách hledáte, určitě si Firewatch zahr... zažijte. :)
+43

The Witcher 3: Wild Hunt - Blood and Wine

  • PC 100
Jak je u mě u této série zvykem, opět hlavně na dojmy zaměřený a hru vyzdvihující komentář. Důkladný rozbor hledej jinde. :)

Poslední dávku zaklínačského dobrodružství jsem netrpělivě očekával dlouhé měsíce. Zkouškové nezkouškové, do hry jsem se ponořil a opustil ji po více jak 30 nahraných hodinách a ještě plný dojmů se vrhám do sepsání komentáře.

Bez okolků řeknu, že i poslední etapa Geraltova putování se nadmíru povedla. Knížectví Toussaint je bezesporu jedna z nejkrásnějších a nejdetailnějších lokací, co jsem kdy ve hrách viděl a Beauclair je jedno z nejhezčích herních měst. Ráj na zemi (i když jak se to vezme, že...), kde by každý jistě rád strávil dlouhou dovolenou. Lokace je to vskutku rozlehlá a nabízí řádnou porci luxusně napsaných questů, ve kterých hráč stráví mnoho hodin. Zaklínačská série se vždy snažila vyvarovat laciných tzv. "fetch" questů a až na dva menší úkoly se to daří i tady. Naštěstí tyto dva questy nejsou nikterak otravné a donutí alespoň hráče procestovat mapu, která se mi jinak ale přeci jen zdála na některých místech trošičku nevyužitá. Některá místa jsem projel jednou, maximálně dvakrát a to i přestože by si zasloužila velmi důkladné prozkoumání. Smysl pro detail je tu neskutečný.

Ačkoli to přiznávám nerad, hlavní dějová linie mě v jistém ohledu drobně zklamala. Je totiž nečekaně dost krátká a nakonec jsem byl rád, že jsem si ji nechal až na konec. Na jednu stranu je příjemně nepřekombinovaná, dává smysl a jak je u zaklínačské série zvykem, její vyznění je ryze lidské, ale po stránce gameplaye mi v určitých místech přišla až přehnaně osekaná. S ohledem na jinak maniakální detailnost všeho okolo je to přeci jen trochu krok zpátky. Zrcadelníkův příběh z minulého DLC měl už od začátku o dost jistější tah na branku. Dějová linka je zpočátku spíše vlažná, ale grády rozhodně nabere a závěrečná třetina hry opět ukazuje, proč tuhle sérii tolik adoruji. Rozhodně nemám v plánu spoilerovat, jen bych rád podotkl, že všechny ty tituly pyšnící se nelineárním příběhem, kdy všechny volby mají údajně mít vliv na závěrečné rozuzlení, se můžou jít zahrabat. Novým králem se stává právě tento datadisk.

Kdo by ovšem čekal, že po porážce závěrečného bosse uvidí titulky, ten se spletl. Líbí se mi, že CD Projekt RED přesně ví, jak ve hráči vyvolat pocit zadostiučinění. Nechybí dlouhá lehce sentimentální rozprava a ani drobné zakončující questy fungující jako dopointování a řádné zakončení celého Geraltova putování. Závěrečný moment, kdy po dlouhém rozjímání nad právě proběhnuvšími událostmi Geralt usoudí, že je na čase si odpočinout, přičemž se na rozloučení s lehkým úsměvem na tváří podívá "do kamery" přímo hráči do očí, je pro mě jeden z nejsilnějších momentů, co jsem za ty roky při hraní zažil. Po více jak 300 hodinách (počítám-li i první dva díly) strávených v tomto nevšedním světě, je to pro hráče taková sladká tečka na konec. Jak už bylo kdesi zmíněno, jedná se o decentní, ale velmi účinné probourání "čtvrté stěny", tzn. stěny mezi realitou a hrou.

Rovněž nesmím zapomenout na překrásný soundtrack a luxusní český překlad prostý jakýchkoli chyb.

Co dodat? Žádný z dílů této série není rozhodně technicky dokonalou hrou. Dala by se vytýkat třeba nevyvážená obtížnost, chaotický skill tree, pomalý inventář (byť po novém updatu hodně překopaný) atd. Jenže pořád je třetí Zaklínač kvalitativně někde jinde, než drtivá většina současné videoherní produkce a ukázkovým příkladem, jak by měla vypadat moderní počítačová hra. Hra, která poskytuje dobrodružství na desítky hodin, sympatické postavy, kvalitně napsaný děj se silným příběhovým pozadím a funkčními emocemi a to vše s absencí úmorné vaty v podobě sběratelských nesmyslů a opakujících se miniúkolů. A za tohle si O víně a krvi plnou palbu rozhodně zaslouží.

"Něco končí, něco začíná..."

Pro: krásná, atmosferická a nesmírně detailní nová lokace, vysoce kvalitní příběh (od námětu až po writing) a množství voleb, parádní questy, dlouhá herní doba, soundtrack, bravurní český překlad, nový qwintový balíček

Proti: snad jen velmi krátká hlavní dějová linka a pár nepodstatných drobností technického rázu

+43

System Shock 2

  • PC 95
Herní výzva #3

Kdybych měl System Shock 2 charakterizovat jedním slovem, bylo by to "elegantní". Žádná z částí hry nepůsobí přebytečně, všechny mají své důležité místo a podporují se navzájem. Samostatně nejsou sice top ve svém žánru - není to ani ta nejlepší střílečka ani to nejkomplexnější RPG, které jste kdy viděli, ale dohromady to společně se vším ostatním prostě funguje na jedničku.

Už od prvních kroků na vesmírné lodi Von Braun mi bylo jasné, že jsem rozehrál něco jedinečného. Pomalý průzkum liduprázdných chodeb s pouhým hasákem v ruce. Boj o přežití s podivnými mutanty a nedostatkem úplně všeho užitečného. Postupné odhalování tragického příběhu lodi a jejich cestujících. Bohaté možnosti rozvoje postavy a přístupu ke hře. Všudypřítomný pocit zmaru a osamělosti podpořený vynikajícím ozvučením.

Tohle všechno mě pohltilo jak málokterá hra a ačkoliv ke konci SS2 poněkud dochází dech, bavil jsem se u něj úplně královsky. I 17 let po vydání má SS2 pořád co nabídnout a rozhodně se ho nemusíte bát zkusit i dnes - ovládání je naprosto bezproblémové a pokud by se vám nezdála grafika, není nic lehčího než si hru trochu omladit pomocí modů. Pokud nejste beznadějně uzamčeni ve světě coverových stříleček a sportovních her, rozhodně se nemusíte bát nějakých řečí o tom, jak moc hardcore a nepřístupný System Shock 2 je. Když se dostanete přes komplikovanější začátek, tak vás hra chytne a nepustí.

Od vydání System Shocku 2 vyšlo spoustu her v podobném duchu a duchovních nástupců - ať už hororová střílečka Dead Space (svého času System Shock 3), která si ze SS2 bere hlavně prostředí a atmosféru, BioShock, "nástupce" od stejného tvůrčího týmu nebo i první Deus Ex (který se pravda SS2 nemohl inspirovat, protože byl vyvíjen souběžně s ním, ale v jeho herních mechanizmech bychom našli mnohé podobnosti). Ale nemůžu si pomoct, i když každá z těhle her má své nesporné klady a nikdy by mě nenapadlo říct, že jsou špatné, System Shocku 2 se žádná z nich nevyrovná. Můžou být hezčí, větší nebo strašidelnější, ale ne všechny hry jsou jen součtem svých mechanik. Některé jsou něco víc.

Pro: atmosféra, variabilní hratelnost

Proti: slabší konec hry, ze začátku otravný respawn nepřátel

+43

System Shock

  • PC 100
System Shock, hra z bájné kategorie Immersive sim a podle mnohých, mne nevyjímaje, jedna z nejlepších her všech dob. Dohrál jsem jej zhruba šestkrát v době vydání, teď jsem si jej zopakoval dvakrát na Steamu v podobě Enhanced Edition (nativní běh ve Windows, lepší rozlišení, podpora mouselook, převolitelné ovládání), tak trochu i z důvodu „přípravy“ na podobně laděný Prey. A vím, že to rozhodně nebylo poslední dohrání, blížící se remake si rozhodně říká o další.

Hra začíná tím, že se mladý hacker v roce 2072 nabourá do počítačového systému TriOptium Corporation. Okamžitě je zatčen jednotkami společnosti a přiveden na vesmírnou stanici Citadel Station, kde mu velitel stanice Edward Diego učiní nabídku, která se neodmítá. Společnost stáhne veškerá obvinění a nádavkem provede hackovi operaci, díky které bude moci používat speciální typ implantátu, stačí když drobně přeprogramuje umělou inteligenci Shodan (odstraní její etické zábrany viz Asimov). Hacker souhlasí, po provedení úkolu je uveden z důvodu operace do šestiměsíční hybernace. Po probuzení z ní zjistí, že se na stanici něco v důsledku odstranění zábran UI „maličko zvrtlo“. Už intro obsahuje zajímavou metazáležitost, kdy na jeho konci zjistíme, že hlas vypravěčky ve skutečnosti patří UI Shodan - jinak podle mého nejlepší záporné postavy ve videohrách vůbec.

Převratný je už systém výběru obtížnosti. Skládá se ze čtyř nezávislých oblastí – Combat, Mission, Puzzle a Cyber – každá oblast má čtyři různé stupně 0 až 3. Combat zahrnuje počty nepřátel a výši poškození udělené hráči (u stupně 0 nikdy neútočí jako první, takže je možné hru hrát jako adventuru bez bojů), Mission ovlivňuje složitost úkolů (0 odstraňuje veškeré elementy typu nutnosti hledání přístupových karet a kódů ke dveřím, takže je ze hry v podstatě walking sim, zatímco 3 znamená nutnost dohrát celou hru v interním limitu 7 hodin), Puzzle představuje obtížnost různých hádanek (konfigurace kabelů, přepínačů atd., obtížnost 0 znamená jejich automatické vyřešení) a Cyber popisuje obtížnost cyberspace. Jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl System Shock znovu dohrát, byl pokus o dohrání 3333, tedy nejvyšší obtížnost s časovým limitem. Hrál jsem paralelně hru na obtížnost 3233 (od 3333 se liší právě pouze nepřítomností limitu) a vždy po komplet dohrání levelu na 3233 jsem prošel znovu tentýž a prováděl pouze úkoly nutné k dohrání hry. Na konci hry je vidět jednak čas dohrání (obtížnost 3233 jsem dokončil v interním čase 6 hodin 39 minut a 3333 za 3 hodiny 15 minut, hodně díky tomu, že jsem hru dost znal, napoprvé je herní doba zhruba dvojnásobná) a také výsledné skóre (závislé na herní době, počtu znovuoživení atd. nejvíce jsem měl tuším kolem 14M na obtížnost 3233, kdy jsem hrál bez oživování). Nejlepší zážitek je podle mého na 3233 s kompletním prozkoumáním celé stanice. Při dalším hraní zkusím hrát hru tak, jak by ji hrál hráč úplně poprvé, tj. budu číst podrobně všechny logy, experimentovat, nebudu brát dopředu předměty, o kterých vím, že je budu potřebovat až časem atd.

Samotná hra představuje mix FPS a adventury. V prvé řadě je třeba likvidovat desítky typů nepřátel rozličnými zbraněmi. Hra obsahuje dvě různé ruční zbraně, osm projektilových, šest energetických (a navíc různé typy granátů nebo miny), každá projektilová zbraň používá dva různé druhy munice, u energetických střelných je možné regulovat použitou energii (a tím způsobené poškození) a různí nepřátelé jsou různě odolní vůči různým typům zbraní (proti některým jsou dokonce určité zbraně zcela neefektivní). Neméně důležitá je adventurní složka, ke které patří čtení logů/e-mailů (obsahují důležité informace typu kódů ke dveřím, rady s úkoly a další), nacházení přístupových karet, používání předmětů z inventáře nebo přímé používání objektů v herním světě (různé páky, tlačítka nebo zařízení). Zvláštní kapitola je cyberspace, ve kterém je možné najít další data, použitelná v herním světě, nebo odemykat zamčené dveře (a který je krásně poplatný dobovým představám včetně ICE a dost mi ve dvojce chyběl).

Hra obsahuje několik různých inventářů (zvlášť funguje limit na sedm nesených zbraní a zvlášť limit na 14 obecných předmětů typu záložních baterií) a opět v duchu cyberpunkových klasik nechybí ani sedm druhů stimulantů (např. uzdravování, detoxikace, berserk), z nichž některé mají dokonce vedlejší účinky. Jistý způsob vylepšování postavy se neděje pomocí získávání zkušeností, ale nacházení lepších verzí hardware (např. svítilna, štít, infravidění nebo jump jets) a které se při prvním nalezení stanou pevnou součástí GUI. GUI je částečně konfigurovatelné, takže není problém promítat vlevo dole mapu nejbližšího okolí a vpravo mít podrobné informace o aktuálním předmětu (nejčastěji zbrani, ale dává to smysl i u některých, které jsou součástí zápletky).

System Shock obsahuje celkem deset levelů, mezi kterými je možné (a často i nutné) procházet tam i zpět (ať už z důvodu dobíjení zdraví či energie u speciálních stanic, tak z důvodu zápletky). Design levelů patří k tomu absolutně nejlepšímu, co kdy kdo ve hrách vytvořil. Z uměleckého hlediska je jednička (narozdíl od dvojky, která je také geniální, ale z uměleckého hlediska a leveldesignu dost jiná) zcela poplatná tehdejší představě o cyberpunku, není problém narazit na řadu téměř surrealistických místností s šikmými či lomenými stěnami a barevná paleta často nešetří jedovatě fialovou či ostře červenou. Stran leveldesignu zase není problém narazit na chodby či můstky, vedoucí nad sebou (úroveň osm je vysloveně vertikální). Krom výše zmíněných kódů či přístupových karet je také třeba ničit všudypřítomné kamery a počítačové uzly (snižuje to úroveň security, do některých dveří se nelze dostat, dokud v dané úrovni security neklesne pod určitou hodnotu). Hra sice obsahuje respawn nepřátel, ale je opět vyřešen tak, že do hry skvěle zapadá (hráč se může také znovuoživit a z nepřátel padají náboje a další předměty).

Na System Shocku se velmi obtížně hledají jakékoli chyby. Detaily, které by bylo možné vytknout, jsou zadupány do země mnohostrannou genialitou, díky které se jedná o skutečně legendární skvost, inspirující pokračovatele už doslova několik dekád.

Pro: nastavování obtížnosti, práce s inventářem, leveldesign, cyberspace

Proti: nic

+43

Fallout 2

  • PC 95
Patřím do generace, pro kterou je Fallout legenda, evangelium, starej zákon, novej zákon, sbírka zákonů, ústava ... Pokračování od Bethsedy není fallout, je to pouze znásilnění značky a zlatokopeckej pokus, kterej bohužel asi vcelku vyšel, protože tak jako velká část fotbalistů a hokejistů chodí s hloupejma a povrchníma modelkama, tak velká skupina toyů jezdí do FO3 a FO:NV pustiny lízat krel - samozřejmě s CH1 - a spousta renovovanejch médií blbnou hlavu mladším ročníkům tvrdíce, že FO3 je (důstojné) pokračování originální série od Black Isle.

Začnu nejdříve technickou stránkou věci. Pokud si koupíte fallout pack na GOGu, tak k němu dostanete full set neoficiálních (killapových) community patchů a nemusíte vůbec nic řešit. Budete mít na jednom místě vše vč. high-res packu a dalších vychytávek a já mohu potvrdit, že takto vytuněná inkarnace hry je zcela bezproblémová a já v ní nenarazil na jedinej problém - což se bohužel o vanilla falloutu - byť opatchovaném originálníma patchema - říct nedá, ačkoliv FO rozhodně nepatří do kategorie zabugovaná hra.

U her, které hodnotím vysoko, začínám nejdříve zápory. A vypotit ze sebe nějakej skutečnej zápor u tohoto skvostu je poměrně dost obtížné. Zápory, která tahle hra měla byly většinou odstraněny výše zmíněným killapovým patchem. Opravdu mě nic nenapadá. Jedinej zápor, kterej fallout od Black Isle má, je pravděpodobně asi to, že po jeho ochutnání už odmítnete strčit do huby pokračování série od Bethsedy. Mám chuť říct, že tento pseudo-zápor se neaplikuje na každýho, ale řekl bych, že u toyů, kteří s výše zmíněnou CH1 a špickou jazyka povystrčenou z koutku úst zálibně procházejí FO3, asi nebude hrozit situace, že by se jim originální fallout líbil - pravděpodobně kvůli zastaralé grafice, velké obtížnosti, chybějící šipce, co je za ručičku vede všema úkolama, takže oni typicky po příchodu do lokace netuší co maj dělat, atd -, takže moje hodnocení a moje hloupé kecy je nebudou zajímat. Toť k záporům.

Co se týče kladů, je situace stejně obtížná - vše totiž bylo stokrát řečeno, pokusím se tedy vyjmenovat pouze zcela specifické věci, tak jak to vidím já.

+ jako hlavní plus falloutu vidím příběhy. A že těch příběhů je v pustině opravdu dost. Je celkem zábavné, že hlavní quest je svojí jednoduchostí a uvěřitelností asi tak 1% příběhů ve falloutu. Drtivá vetšina příběhů je totiž mimo hlavní quest a zcela nenásilnou a neinvazivní formou vás učí reálie světa mimo vaší vesnici a dělají hlavní postavě nalejvárnu z mytologie a postapokalyptických zákonů, co platí mimo bezpečí vaší rodné vísky. Nebaví mě spoilerovat taže to nebudu dělat a omezím se pouze na lakonické konstatování, že každej vedlejší úkol je radost plnit. Každej vedlejší úkol má jasnej smysl a účel a v drtivé vetšině případů i originální pointu.

+ další velkej plus falloutu je otížnost. Obtížnost je totiž taková, že záhy budete mít exaktně oveřeno, že na všem záleží - od vyvážení postavy, přes taktické plánování vašich akcí (kdy, kam a s kým jít a nebo nejít) po pokorné přijmutí reálií pustiny. Když dojde na lámání chleba a má začít téct krev, tak vám v určitých chvílích prostě jisté souboje neumožní vyhrát ani když budete save/loadovat jak zběsilí (ostatně mě tenhle styl vůbec neba). Na atmosféře velice přidává, že hra vás nevodí za ručičku. Nakousl jsem to výše - jste-li zvyklí, že ve hře je magická šipka, co vám prostě umožňuje pouze prostřílet se kam ukazuje a tam zmáčnout čudlík a nebo si případně s někým promluvit, tak budete zklamáni. Toto není rozhodně příklad FO. Máte např. najít několik jistejch součástek do auta. Nevíte kde a ve chvíli, kdy už máte úkol odepsanej jako nesplnitelnej a vy požadovanou součastku najdete máte radost jak malé dítě, naprosto jinej druh radosti, než když vám nějaká šipka nebo ukazatel na mapě v podstatě z questu dělá akci stylem sem jdi a něco tam udělej a je hotovo.

+ jako poslední plus uvádím celkovej feeling z fo, kterej je umocněnej krásným a citlivým grafickým ztvárněním, nádhernou hudbou, krásně košatejma strukturovanejma rozhovorama, kdy spousta věcí není možná např. kvůli vlastnostem postavy a zase naopak jiné možnosti se otevírají na základě dřívějších akcí a nebo vlastností postavy. Úkoly tu lze často plnit opravdu rozdílným přístupem a skoro každý quest má několik možných konců - jak neobvyklé a vzácné v sequelu od Bethsedy. Za zmínku také stojí nejen vtipné popisy vsech věcí a akcí, co se ve hře dějou. Např. popisy všho co vidíte po kliknutí pravým myšítkem a nebo např. popis následků vašeho útoku - eg varlata krysopotkana se po vašem drtivém kopu rozprskla a krysopotkan .... no prostě LOL

Fallout doporučuju všema deseti. V podstatě neznám moc lepších nebo srovnatelných RPG. Hra je sice skoro 20 let stará, ale 9/10 současnejch her v žánru RPG by se od ní mělo učit.
+43