Nejlépe hodnocené komentáře

Octopath Traveler 0 je z hlediska této série velmi unikátní záležitost, která mi připravila řadu příjemných zážitků. Než se ale vrhnu k samotné hratelnosti, musím krátce zmínit souvislosti s vydáním na Switch a také stručné srovnání s jejím původním inspiračním zdrojem, tedy mobilní hrou Champions of the Continent, kterou jsem nehrál.  

Pro zájemce o hraní na Switchi nebo Switchi2 je tento odstavec. Hra vyšla ve fixních verzích pro oba systémy a zatímco verze pro Switch (tu jsem si pořídil i já) se dá hrát i na Switchi2, neexistuje pro ni žádný upgrade pack, takže hra na dvojce vypadá a hraje se stejně jako na jedničce. Rozdíly mezi oběma verzemi jsou jen minimální - rozlišení, rychlost, snímkování a počet stavitelných objektů ve vesničce (vyšší počet je stejně zbytečnost a reálně není moc velká šance k celému využití). Verze pro Switch vypadá jakoby mírně rozostřeně a verze pro Switch2 má ostřejší kontury, ale ze srovnávacích videí se mi stejně víc líbí verze pro Switch, jelikož k celkové estetice, která záměrně rozostřuje zadní a přední plán scenérie, se podle mě lépe hodí. Nahrávací obrazovky by tedy na jedničce mohly být rychlejší, to je pravda.
Stejná situace platí i pro demoverze. Nejprve jsem hrál verzi pro Switch2, ale posléze jsem zjistil, že není kompatibilní s verzí pro první Switch (nedají se do ní převést uložené pozice), takže jsem hrál hru znovu od začátku. Čili na to pozor a předem promyslet koupi té verze, kterou chcete hrát (pro dvojku krabička bohužel vyšla jen jako GKC).
Ke hře se ještě dá dokoupit digitální balík s drobnými bonusy do hry (boost pro zkušenosti a body povolání) plus digitální artbook, jenž se aktivuje na stránce Square Enixu v hráčově účtu. Ale je to ten stejný artbook, co vyšel i v hardbacku v japonské sběratelce (která je mimochodem opravdu fešná a v poličce se mi její přítomnost líbí, ale zase v ní není přiložená hra, ta se musí koupit separátně).  

Teď k tomu srovnání s Champions of the Continent, protože od ní se Nula opravdu hodně liší, ačkoliv přejímá její nejdůležitější součást. COTC je mobilní gacha hra, o níž mnozí tvrdí, že je grindovací, oproti Nule využívá spíše základní systémy; formou updatů je stále rozšiřována a hráč si tam mohl nasbírat až stovku(!) hratelných postav. Momentálně sestává ze dvou rozsáhlých příběhových arců podle kontinentů, z nichž první arc Champion of Orsterra (ta stejná Orsterra jako v jedničce) tvoří veškerý obsah Octopath Traveler 0. Ten druhý se přesouvá do Solistie (ta Solistie ze dvojky), vypráví zcela jiný příběh s jinými postavami, zatím ještě snad není ukončený a jako takový není součástí Nuly.
Nicméně Octopath Traveler 0 celý ten původní arc vzal a zásadním způsobem změnil – postavy zkrouhl ze stovky na nějakých 36, zrušil mikrotransakce a ty nahradil celou řadou vedlejších úkolů, přidal nepřátele, lokace, příběhové linky, hudbu, dabing, zamíchal soubojovým systémem (v boji se teď používají dvě řady postav, takže celkem osm), a v neposlední řadě bylo přidáno stavění vypálené vesničky Wishvale. Prostě paráda.
Snad jen ta převzatá mobilní grafika už dneska působí oproti předchozím dvěma hrám jako smutný krok zpátky, ale hratelnostně a příběhově vše vynahrazuje. Celkově vše odpovídá původní atmosféře obou Octopathů, neboť napsané a zahrané je to přesně tím stylem, na nějž jsou fanoušci jako já zvyklí, takže jsem se do hry bez problému ponořil.

A nyní konečně něco o hře samotné. Hráč si vytvoří jednoduchou postavu a vrhne ji do mírumilovné vesničky Wishvale, která má už za chvilku lehnout popelem, protože místní elitní zlouni prahnou po jakýchsi prstenech moci, z nichž jeden se má nacházet právě ve Wishvale. Krvavý masakr přežije pouze hrstka vesničanů, která se rozprchne do celého světa a na několik let smutné spáleniště zeje prázdnotou. A právě v troskách nasáklých krví začíná hutný příběh hráčova šampiona. Cílem je znovu postupně vystavět vesničku, sehnat zpět staré i nové obyvatele, ale také procestovat kontinent, potrestat záškodníky, odhalit tajemství mocných prstenů a nakonec se postavit i největšímu zlu.  

Z příběhového hlediska je hra poměrně obsáhlá. Kombinuje rovnou několik příběhových linií (vždy po třech) poskládaných z několika dílčích kapitol. Hráč procestuje pevninu, moře, kousíček podzemí i nadzemí. Všude je stále co dělat. Sbírání materiálu na stavbu, otvírání truhel, odemykání lokací a zpřístupňování nových mechanik. Z vedlejších úkolů se především rekrutují nové postavy, a jelikož Orsterra je pořád ta známá Orsterra, ale dřívější, tak je také možné získat i všechny staré známé postavy z prvního dílu, což se mi velmi líbilo a rád jsem je zase jednou provětral.  

Stavění vesničky se jeví poměrně zjednodušeně a není tam moc větvených možností. Vesnička se vyvíjí daným směrem podle postupování v příběhu, takže na zásadnější stavby se vždy musí stejně – postavy se na něčem dohodnou, hráč sežene materiál a stavba je pak automaticky postavena na předem daném místě. Větší volnost přichází až mnohem později, když se dá stavět větší počet obytných domečků a odemkne se i přemisťování unikátních budov.
A do domečků je nutné umístit rekrutované vesničany, z nichž každý nějakým způsobem přispívá k rozvoji – buď daruje hrdinovi nějaké předměty, nebo ovlivňuje produkci předmětů ze záhonků, ze stájí, a tak podobně. Hráč se musí jednou za čas vrátit a vybrat nadílku ve vesničce, případně se zdarma vyléčit nebo ukuchtit nějakou laskominu. Předměty jsou časem lepší a užitečnější.
Například obchodní centrum zajišťuje obchodní vztahy s již navštívenými městy a náhodně prodává jejich unikátní zboží (některé z nich jsou potřeba pro úkoly a jinde se sehnat nedají). Skvělým místem je tréninkové dojo, kam hráč může ustájit své nepoužívané postavy (až 12), aby tam získávaly nějaké úrovně, když zrovna leveluje svou partu kdesi ve světě. Nebo upgrade kostela zajistí odemykání uzamčených truhel. A tak.
Kromě budov se může stavět celá řada doplňků a okrasných prvků, zejména jsem ocenil boosty na příjem expů a bodů do povolání.  

Soubojový systém je v základu stejný jako v dřívějších dílech série (objevování slabin nepřátel, sražení štítu a načasovaný hromadný útok), ale přináší hlavně dvě velké změny.
Tou první je bojová parta složená z osmi postav po dvou řadách. V každém kole bojuje pouze frontální čtveřice, nicméně normálně se mohou postavy v párech vedle sebe libovolně prohazovat, takže když třeba jedna postava vyčkává na příjem bodíků, druhá může útočit naplno. Navzájem se mohou všelijak pasivně doplňovat, čímž vzniká ohromné množství přístupů a kombinací v už tak bohatém variabilním soubojovém systému.
Ta druhá změna spočívá v nastavovaných pasivech, které tu fungují trošku jinak než dříve, a opět tomu všemu přidávají další obří rozměr. Pasivy se tady sbírají jako užitné předměty a přiřazují se postavám jako oblečení. Jenže! Získané body povolání je kromě jiného možné investovat do duplikování již naučených dovedností vytrénovaných postav, hra z těch dovedností vytvoří předmět a jakákoliv jiná postava je poté může na sebe navléknout a také danou dovednost používat v několika slotech (říká se tomu master skills). Wow! Nemám slov. Geniální tah, úžasné!
Ve chvíli, kdy se tato možnost ve hře odemkne (cca třetina hry), nastávají bitevní orgie, syslení bodů, zběsilé levelování, hra s dovednostmi, no prostě totální horečka, při níž mě ohromně začal bavit i grind. Postupně jsem si vycepoval jakési funkční jádro party uzpůsobené zejména k farmení právě těchto JP bodů, kterých je tedy potřeba slušné množství, protože se jimi odemykají jednak volná místa pro ty pasivy, jednak jednotlivé skilly u každé z těch 36 postav (přičemž pouze hlavní hrdina může měnit povolání) a navrch jednu unikátní silnou dovednost či útok přiřazený každé postavě.
Jinými slovy, taktikové se tady mohou velmi dobře realizovat a volnost v přístupu a kombinování absolutně dominuje všemu ostatnímu. Minimálně já jsem se velmi dobře bavil. Škoda, že hra vyšla až nějak tři týdny před koncem roku 2025. Spolu s Xenoblade Chronicles X mi přinesly asi nejlepší herní zážitek.  

Hra je rozsahem pocitově o trošku delší než každý předchozí díl, ale nevadilo mi to. Jen je více zaměřený na lore Orsterry a všechna ta falešná božstva, která už moc nemusím. Více mě bavily počáteční příběhové linie s trojicí psychopatů, jejich bažení po prstenech, a později mě více zaujaly politické čachry mezi královstvími, různé pikle a zrady, nájezdy armád a podobně. Ale finále zase nabídlo na pohled pěkné, nápadité lokace.
A závěr je zase něco úžasného. Sice se mi nějak podařilo přeskočit normální ending a spustil se mi true ending, ale to jsem posléze napravil, protože hra umožňuje dobrat se k oběma libovolně. True ending je totálně epická záležitost. Svrbí mě to všechno vypsat, ale ne, nesmím.
A po odehrání obou se zpřístupní ještě dobrovolný superboss, který mě však během chvilky rozsekal na cucky i přes všechny moje nastavené ochrany. Tak toho si možná dám někdy jindy, pokud bude chvilka a chuť. Hra je mimo tuto část však poměrně vstřícná a kolikrát se dají vymýšlet úplně bombastické buildy, s nimiž lze během chvilky odpařit vše, co stojí v cestě.  

Octopath Traveler 0 dělá čest svému názvu. Postupoval jsem pomalu, vychutnával si farmení bodů, vše jsem prozkoumával, interagoval jsem s NPC s cílem obrat je o všechno, co měly u sebe, rekrutoval jsem vesničany i všechny postavy do party, plnil jsem všechny vedlejší úkoly, stavěl vesničku a poslouchal jsem u toho známou líbeznou hudbu i skvělý japonský dabing. Bohužel mi hraní na chvíli přerušilo DLC k Legends Z-A (jakkoliv mě taky bavilo), a i když jsem neměl vždy tolik času na hraní, těšil jsem se na návrat do Orsterry a prožívání dramatických osudů.
Upřímně doufám, že se bude zase někdy pokračovat, protože Octopath se pro mě stal velmi jednoduše milovanou sérií.

„Marvelous!“

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: 145 hodin
Všechny postavy a jejich interakce komplet 36/36
Všechny skilly všech postav na max
Všechny vedlejší úkoly (kromě superbosse)
Všechny upgrady ve Wishvale 
Všichni minibossové a truhličky komplet

Vydání remasteru na Switch provázely velké komplikace. Dokonce větší než na jiné konzole. Hra trpěla silnými propady fps, padala úplně, dialogy byly usekávány, vypadával zvuk, postavy mluvily jiným hlasem, některé útoky nefungovaly, byli tam neviditelní nepřátelé, loading screeny trvaly neúměrně dlouho, pozadí skitů chybělo, textury chyběly, přechody mezi lokacemi nebyly plynulé, plus pár dalších věcí. Navrch k tomu hra běží ve 30 fps místo původních 60 fps, což někteří lidé špatně nesou.
Schválně jsem si hru zahrál na Switchi 2, abych se mrknul, jak to na něm vypadá. A vypadá to opravdu krásně, po chybách a nedostatcích ani památky, vše je spravené. Tedy až na to, že někde zřejmě dochází k úniku paměti (typický jev pro některé hry třetích stran na Switchi), takže mi během hraní asi pětkrát hra spadla a jednou zamrzla. Kdyby měla hra autosave, tak by se nic nestalo, ale ve dvou případech jsem přišel o drahocenný postup v hádankových dungeonech, které jsem zrovna prošel a opustil, ale ještě neměl možnost uložit pozici, což jediné mě tu z technického hlediska více zlobí. Ale jinak je vše rychlé, plynulé a mechaniky fungují, jak mají.  

A teď už k jádru. Grafika hry používá příjemné barvy, ale poměrně chudé textury a prostředí, které mě příliš nebavilo prozkoumávat. Vše působí jakoby prázdně a bez invence, což bylo nejvíce patrné ve městech. Šťastnou výjimkou jsou dungeony, kde se naopak dá krásně vyhrát a v nich mě naprosto bavilo zkoumat každý kout a přicházet na řešení sofistikovaných rébusů a hádanek. K tomu pomáhá prsten, který normálně střílí ohnivou kouli, ale v dungeonech se jeho funkce mění podle situace. Obzvláště jsem si užil zatopený les Ymir s vábničkou zvířat.  

Postavy jsou designově někde napůl cesty k chibi a v první chvíli jsem si myslel, že jde o děti. Až později jsem pochopil, že ústředním hrdinům je kolem 17 let a pouze jsem se nechal zmást zvolenou stylizací. Hrál jsem s povedeným japonským dabingem a nakonec jsou to zase postavy a jejich vzájemné vztahy, které ze všech sil udržovaly moji pozornost, protože na nich hra především stojí. Máme tu Lloyda Irvinga, horkokrevného šermíře, jehož vychovával nevlastní trpasličí otec. Společnost mu dělá kamarádka z dětství Colette a intelektem nadaný půlelf Genis s jeho dospělou sestrou Raine, která slouží ve vesnici jako profesorka. Brzy se přidává tajemný žoldák Kratos a mnohem později třeba osiřelá dívka Presea, odsouzenec Regal, kunoichi Sheena nebo sukničkář Zelos. Díky dabovaným lavinám skitů není nouze o vzájemné popichování a dialogy, takže celé hraní je významnou měrou oživováno a bavilo mě sledovat, jak postavy mezi sebou hovoří.  

Místní svět Sylvarant je to samé, co svět Aselia v Tales of Phantasia, jen asi dlouhá staletí v minulosti. Sylvarant navíc není jedináček, ale o tom raději pomlčím. Nachází se ve velkém úpadku; zdroj planetární energie many vysychá, což se děje v pravidelných cyklech. A tak je nutné zvolit Vyvoleného, který se vydá na cestu po světě, očistí jej a nakonec zregeneruje. Teď padla volba na Colette, s čímž se ale Lloyd těžko smiřuje. Svět je navíc sužován tyranskou armádou Desianů, kteří unášejí nevinné občany do speciálních táborů, kde se děje… něco, o čem nemáme vědět. Prostě nebezpečí na každém kroku.
A protože se zrovna náhodou semele něco, v čem má prsty Lloyd (a Genis), tak je příhodně vyhnán z vesnice a může se taky dát na cestu k záchraně světa s nejbližšími společníky. Příběhová zápletka na první dojem moc nedává, nicméně později se přece jen trochu rozběhne zajímavým směrem a naruší klasický námět i dalšími tématy, mimo jiné třeba rasovou diskriminací a pronásledováním (elfové vs půlelfové vs lidé). Sice některé zvraty působí poněkud přihlouple a naivně, avšak nějakým kouzlem si dokáží zachovat jakousi míru atraktivity. Po závěrečných titulcích už jsem byl ale rád, že mám hru dohranou, protože místy to stejně působilo trochu rozvlekle (například když došlo potřetí k únosu stejné postavy, tak jsem nahlas zasténal).  

Co souboje? Soubojové obrazovky se odehrávají v mini 3D arénách, kde se všichni pohybují a řežou do sebe navzájem. Opět jsou ryze akční a příliš mě neoslovily. Zase je tu nějaký systém titulů, uhýbání a vykrývání ran, upgradování vlastních útoků pomocí četného používání, poměrně rychlé spalování many. Většinu hry jsem byl zřejmě mírně podlevelovaný a v úplném finále hry jsem měl snad kolem 10 levelů deficit (levely 70-74). V jednu chvíli mi začali dělat problémy silnější bossové, ale přišel jsem na to, že stačí dát do týmu Raine a manuálně spamovat její plošné healy, díky čemuž problémy přestaly existovat. Naopak nejsilnější boss byl už jiná káva a trvalo mi mnoho neúspěšných pokusů, než jsem přišel na způsob, jak ho zdolat. Ale podařilo se.  

Oproti Tales of Graces se mi tu líbila mapka světa, po níž se dá běhat, bohužel mi ten pohyb dlouho kazily nějaké černé bloby symbolizující nepřátele, ti jsou obzvláště otravní, spawnují se přímo před nosem a stále se pletou pod nohy.  Trošku je možné si vypomoci nasednutím na psíka Noishe, avšak nejlepší upgrade přijde někdy v poslední čtvrtině – letouny, s jejichž rychlou mobilitou  vzduchem se dá veškeré havěti na zemi vyhnout. Fajn.

Závěr - hru hodnotím zhruba průměrně. Nezdálo se mi, že by zestárla příliš dobře, ale musím připustit, že má své kouzlo. Všude jsou truhličky ke sbírání a rébusy v dungeonech k řešení (některé fakt dobré), v partě se stále něco děje a dochází ke střídání a zvratům, všude nějaké vedlejší úkolíky (zadařilo se mi vymaxovat obnovu Luin pomocí hromady peněz, na což jsem obzvláště hrdý). Je dobře, že hra eviduje dosavadní průchod a snad vždy jsem díky tomu věděl, kam mám jít dál, což mě tedy potěšilo. Odehrál jsem to akorát za 60 hodin na normální obtížnost a ani nebylo nutné se snažit o shlédnutí všech skitů (většinu jsem viděl). Jo, a musím pochválit i pěkné klasické anime animačky, i když jsou snad jenom čtyři (předpokládám, že pocházejí ze seriálové adaptace). Trošku horší dojem mám z toho občasného padání a absence autosavu. Ale jinak celkem pohoda.

Hned úvodní scéna mi připomněla Subnauticu. Vesmír, zachycení signálu, výbuch na lodi a pád dolů k planetě s oceánem písku. Bum. Mladík BIOS má dost velkou smůlu, ale taky štěstí v neštěstí. Dostane hoverboard (funguje i jako jetpack), keytaru na obranu a může začít nejen s průzkumem planety, ale taky s pátráním po ztracené lásce NOUS, která tu uvízla dlouho před ním.  

Zbytek hry mi svou hratelností dokola evokoval Zeldu na Switch. Pár odemykatelných schopností, řešení terénních puzzlů v místních dolech (trialy) i na povrchu, sem tam nějaká potvora, překonávání výškových překážek, sbírání materiálů na craftění a hlavně ono ikonické surfování na písečných dunách.
Skutečně příhodná hra pro Dunemastera.  

Hra je znázorněna velmi stylizovaně, barvy hrají značně sytými odstíny a místy vypadá jako pastelový obraz. Moc se mi nelíbí samotný design postav, který má částečný příklon k manze, ale skončil někde na půl cesty a zejména obličeje působí v aktuálním hybridním stavu poněkud nepřirozeně. V bonusových materiálech se také nachází několik kapitol stejnojmenné evropské mangy, nicméně jsou v ní zobrazeny jen některé ukázkové situace ze hry a autorovi se příliš nedaří střídat různé pózy, rozhodně se však dá ocenit snaha a píle.  

Takže BIOS naskakuje na svůj hoverboard a levituje s ním nad zemí. Když vyjede nad horní okraj duny, může se od ní odrazit větší silou a doletět dál a rychleji. Když u toho provádí ve vzduchu různé kejkle, odraz opět zesiluje. Zprvu je mobilita omezená, ale postupem času a s lepším craftěním různých částí hoverboardu se dokáže dostat do úctyhodných výšek a dálav; a je to opravdu úžasný pocit z rychlého pohybu, zejména když se pomocí jiného typu povrchu odrazí a vyletí až nad vrchol nejvyšší věže.  

Planeta totiž není zcela neobydlená. Probíhala tu těžařská činnost a my se pomocí vedlejších úkolů a uložených zpráv dozvídáme, že s planetou je cosi špatně. To potvrzují i nálezy rozesetých kazet od NOUS. Je potřeba aktivovat všechny místní věže, odkrýt jimi území na mapě a nějak se dostat pryč z planety. K tomu je vhodné odemknout různé schopnosti jako třeba ovládnutí mysli monstra nebo spojení dvou objektů vzájemnou gravitační silou. Mimo to se dají sbírat všelijaké písně, graffiti designy, styly, fotky, materiály, body do rozvoje skillů (jedním z nich je užitečný fast travel k věžím) a úkolové předměty. Je třeba se připravit na tři různé problematické povrchy – na infikovaném povrchu hapruje ovládání, kovový automaticky přitáhne hoverboard i na kolmé stěně a při jízdě na vodě se BIOS neutopí (jistý záznam prozradí, proč se ve vodě nedá normálně plavat).  

Kromě toho existuje celá řada aktivit, jimž je možno se věnovat. Dost mě bavilo lovení písečných červů a věnoval jsem se i závodům skrz portály. Naopak jsem vynechal všechny časované trialy s hledáním zářivých koulí. Bylo zábavné hledat způsoby k odemykání truhliček, aktivaci vrtných plošin a vůbec ty rébusy v dolech (zvláště mě potrápilo dálkové posouvání zelené kostky pomocí manuálně řízených posuvníků někde na vzdálené protější stěně). A nejlepší je asi vystřelování z věží do dálek.
Ale přiznávám, že k mnoha úspěchům mě dovedl wall bounce glitch, bez něhož by se mi hra asi dost protáhla.  

No, prostě planeta Cebete je takové hřiště a je jen na hráčovi, jestli si tu prodlouží pobyt dobrovolnými aktivitami, nebo zda si to co nejrychleji střihne do finále (do pár hodin). Já jsem si vyzkoušel všechno možné a bavil jsem se, i když v druhé půlce se mi planeta okoukala a začala působit stereotypně. Taky ovládání hoverboardu není vždy úplně nejlepší. Líbila se mi lehce stísněná, opuštěná atmosféra prostředí, vysloužil jsem si všechny vymaxované díly pro hoverboard a pořád jsem někde něco hledal a zkoušel způsoby překonávání překážek (třeba gravitační prak je sranda).
Příběh mě zas tak moc nechytl, ale taky jej nepovažuji za nezajímavý.
Hrál jsem to na Switchi 2 a nevšiml jsem si žádných technických problémů. Jen jednou mi hra spadla a jednou se nějak divně zasekla, ale díky čilému autosavu se stav hry udržuje v aktuálním režimu, což je fajn. Myslím, že fanoušky Zeldy a Subnauticy by hra mohla zaujmout.  

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: 50+ hodin
Skilly komplet
Věže: 15/15
Doly: 31/31
Závody: 14/14
Loviště: 12/12
Záznamy (vedlejší úkoly): 6/6
Poznámky: 11/11
Aktivity: 50/50
Časované trialy: 1/86
Kazety: 50/50
Fotografie: 15/15
Styly: 74/100
Designy: 32/34 

S remakem třetího Dragon Questu v moderní formě HD-2D jsem dlouze otálel, což se týkalo především problému cenzury, ale také poměru kvality a obsahu, který se mi za plnou cenovku zdál docela na hraně. Nakonec jsem to všechno překousl, hru jsem pořídil po dlouhém hledání a čekání z druhé ruky,
a začal jsem hrát na Switchi2. Naštěstí akorát chvilku předtím vyšel free update zlepšující rychlost
a plynulost, takže se mi lépe hrálo.  

Nejdřív trochu k té cenzuře, která se vlastně týká hlavně původních promo artworků Akiry Toriyamy,
a kromě nich taky změny v označení hlavní postavy na genderově neutrální appearance A nebo B.
Cenzuru v artworku předváděné válečnice, která byla dříve spoře oděná a nyní má na sobě nevkusné spodky, jsem bral nejprve jako neúctu vůči dříve zemřelému Akirovi, jenž s tím už nemůže nic dělat.
Na druhou stranu někdo jako on by se tím asi vůbec nezabýval, přeci jen se nejedná o žádnou důležitou postavu a Akira má na kontě stovky postav. Taky je třeba si přiznat, že v mnohém přitvrdilo ratingové hodnocení her a holt už dneska neprojde to samé, co v dřevních dobách herních konzolí, takže řekněme, že změny v zahalování kůže dokážu pochopit a přejít.
Co stále nedovedu pochopit, je ono zaměňování označení postav za nějaké neutrální výrazivo, tím spíše, když se ve hře vlastně vůbec nereflektuje. Totiž, naštěstí. Při tvorbě postavy si hráč vybere jednu ze dvou možností a následně mu hra řekne, že se hraje za hrdinu v rámci Appearance A, a za hrdinku jakožto Appearance B. A pak už se Appearance A nebo B ve hře nikdy neobjeví a hra si jede to svoje „You are my hero / heroine.“ Haha, co? Jak, proč? Nerozumím té logice, ale jsem rád, že to není horší.
Tolik asi k cenzuře.

Takže jak to celé vypadá? HD-2D kabátek RPG hrám sluší, ale tady se mi zdál jaksi příliš 3D. Z prostředí už úplně zmizel jakýkoli náznak 2D a všechno je zcela trojrozměrné kromě pixelatých spritů postav
a příšerek. Navíc celé okolí působí velmi plastickým dojmem, což mě osobně moc nebavilo a raději bych se vrátil do tradičnějších kulis Octopath Traveler. Ale v rámci možností to funguje a šlape. Taky se povedly nostalgicky znějící melodie (kromě těch fidlátkových, co znějí jako zacyklená opera, to se nedá dokola poslouchat), a rovněž je super oživující japonský dabing (dabuje tam několik známých herců či hereček i z jiných RPG her a anime).  

Příběh je holt velmi klasický s jednoduchou zápletkou. Hráč se vydává se svou postavou po stopách zmizelého otce Ortegy, jenž v zápalu boje zahučel do chřtánu smrti. Cestuje přes všechny kouty světa (očividně inspirovanými opravdovými kontinenty), řeší epizodické problémy královských měst a bojuje proti velkému zlu.
A pak proti dalšímu, a pak dalšímu… všichni to znají. Motivy bývají obvykle více pohádkovější
a přímočařejší než v jiných hrách, ale v jednoduchosti je krása, že.  

Cestou je třeba sbírat milion ukrytých věcí jako třeba mini medaile, odemykat mobilitu a nacházet univerzální klíče otvírající různobarevné dveře. Nacházet příšerky a s nimi pak bojovat v arénách (asi nejlepší zdroj peněz).
A samozřejmě dbát na patřičnou výbavu (ale doporučuji výbavu nekupovat ve městech a nosit jen to, co se najde venku, protože peněz moc není a každé další město zvětšuje nabídku i ceny). Pokaždé, když se mi otevřel nový způsob dopravy na nová místa, jsem obvykle trávil pár hodin cestováním a věnoval se sbírání všeho v dosahu.  

Asi nejzábavnější na hře je systém povolání postav. V úvodní fázi si hráč najme či vytvoří tři další postavy do týmu (takže dohromady má čtyři) s nějakým povoláním. Ty si může jakkoliv levelovat
a kdykoliv je může změnit na jiné (v lokaci Alltrades Abbey), ovšem s tím, že se resetuje level na 1
a zachová si naučená kouzla a ability ze všech předchozích povolání. Osobně jsem za hru protočil několik povolání na všech třech postavách (hlavní postava je fixní a nedá se měnit), takže každý nakonec uměl téměř všechno. Nicméně chybí tomu určitá hloubka a to kouzlo všelijakého kombinování jako v jiných hrách, takže zábavné je to spíš jen tak napůl.

V prvních dvou třetinách hry je poměrně obtížné rozumně levelovat postavy, leze to celkem pomalu
a grind taky trvá, ke konci se to razantně zlepší. Na druhou stranu obtížnost není nijak vysoká (hrál jsem na normál) a ani superboss, kterého je třeba porazit několikrát, mi nedal nijak moc zabrat. Jakmile jsem ovšem vlezl s nabušenými postavami do dungeonu v závěrečném Trialu, raději jsem odbíhal ze soubojů a vyhýbal se jim.

Co na závěr? Jako remake je DQ3 asi dobrý. Ale to je tak všechno.
Místy je repetitivní, ničím extra nevyčnívá a nostalgicky asi může potěšit starší fanoušky hry. Dohrál jsem to asi za necelých 55 hodin. Občas se mi líbila hudba a určitě musím pochválit dabing. Plus je fajn, že remake má v sobě relativně svižný bonusový post game obsah. Taky mě potěšilo, že mohu urychlit animace soubojů.
Z hlediska HD-2D her bych dal určitě přednost jiným než tomuto, ale navazující díly 1 a 2 si možná zahraju. Nebo možná taky ne. Uvidím.

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: 55 hodin
Arus level 70
Mini medaile komplet 110/110
Monster aréna komplet rank 11
Temple of Trials + Grand Dragon komplet 

Původně jsem neměl v plánu pouštět se do her s gacha prvky, ale když zrovna člověk nemá moc času, pak i taková hříčka tohoto typu přijde vhod. Trošku jsem byl i oblouzněn nostalgií z Pokémon Shuffle nebo Picross, které už na dnešní konzole nevycházejí, ale před nějakými 10 lety jsem je pravidělně hrával asi po dobu dvou-tří let, než se mi je podařilo dohrát. Friends je ale po vzoru dnešních mobilních her už někde jinde.
Na první pohled líbivá, roztomilá hra s přemírou aktivit, nicméně pod tím naleštěným povrchem se skrývá vlastně jen vyprázdněná slupka, která toho zas tak moc nenabízí, rychle unaví a hráč má pocit, že cenovka hry by měla být někde na třetině aktuální částky. Tento komentář proto budiž hlavně varováním.  

Hrál jsem na Switchi2, kupoval jsem kompletní bundle. S velkým sebezapřením jsem stáhl digitální verzi, hra kombinuje tlačítka a dotykovou obrazovku. Oběma způsoby se hraje dobře, dá se u toho pohodlně sedět nebo i napůl ležet třeba na gauči a zprvu byl celkem fajn pocit se u toho po dlouhém dni uvelebit, i když hra působí dojmem, že je určena pro ty nejmenší.
Hráč se ocitá v městečku Think Town a z nějakého důvodu má obří zamotanou kouli textilních vláken, což je potřeba rozmotat, a to rozmotávání se děje prostřednictvím široké škály nejrůznějších miniher s omezeným časem. Vždy to jsou tři náhodně vybrané sety miniher a na každý set připadne jedna minuta času. Prvních několik úrovní působí zcela primitivně, ale jak se hráč vyšplhá na úroveň 8-9 (maximum), tak už pořádně přituhuje. Doteď jsem nepřišel na některá možná řešení.  

Minihry jsou všelijaké a je jich tu na 50 druhů, ovšem nejhorším nepřítelem je ta časomíra. Nedokážu už asi posoudit, které z nich mě potrápily nejvíc, zato si pamatuju hodně obměňovaných motivů – hádání tvarů, běhání v bludišti, práskání balónků, spojování článků, porovnávání počtů, umisťování předmětů na správné pozice, doplňování obrazců, bourání kamenů a podobně.
Za minihry hráč dostane nějaké náhodně zvolené klubíčko nití (podle typového pokémoního elementu) a klubíčka se potom vhodí do automatu, který vyplivne nějakého náhodného poké-plyšáka. Pokud hráč dokázal získat za lepší výsledky kvalitnější klubíčko „pretty,“ pak má ještě určitou šanci, že mu automat daruje jednoho plyšáka navíc. No a ty plyšáky si buď může nechat pro vlastní sbírku či na výzdobu pokoje, anebo je lze třeba darovat někomu dalšímu ve vedlejších misích, za což dostane nějaké body „přátelství“ a nábytek (haha).  

Jelikož je hra v podstatě nekonečná a nemá žádný realistický cíl, tak jsem si jako dohrání stanovil splnění všech vedlejších misí (kromě několika denních, co se stále opakují) a získání plyšového Koraidona a Miraidona, kteří mají v základu šanci na získání pouhé 1%. Což by byla s náhodně generovanými odměnami čirá šílenost.
Naštěstí jsem přišel na malý exploit, který umožňuje Switch2 skrze redownload save file z cloudu, takže když jsem nedostal, co jsem chtěl, stačilo znovu stáhnout save file a zkoušet štěstí opakovaně. Hru jsem takto zakončil asi po 20 hodinách, nicméně musím konstatovat, že už v půlce začala být hra i se všemi minihrami poměrně repetitivní.

Vadilo mi, že se musím zbavovat mých těžce vydobytých plyšáků, když jsem je dával obyvatelům Think Townu, přičemž výměnou jsem dostával jen pofidérní poličky nebo pelechy, a k tomu body přátelství, jejichž vymaxování na úroveň 10 mi nedalo vůbec nic na oplátku. Celkově se mi zdá, že se mě hra nesnaží ničím ohromit a udržet mě u ní.
Pokédex čítající 150 plyšáků je nazvaný jen jako Katalog; dekorování pokojíků je možná roztomilé pro děti, ale jinak kompletně zbytečné a maximálně se to tak dá někomu ukázat přímo na obrazovce. Veškerý obsah se tedy točí pouze kolem miniher a sbírání plyšáků, což je samo o sobě dost o ničem.
Nějaké zakončení vedlejších misí nebo rámcová zápletka tu prostě není. Přitom by stačilo trošku víc poladit obsah, navrhnout odměny a přidat něco, co bych jako hráč ocenil - třeba vilu na kopci plnou mých vzácných plyšáků, kterou bych mohl sdílet s internetem. Bohužel, takhle celá hra vyhnívá do prázdna, škoda mluvit.
A ta přemrštěná cenovka tomu taky nepomáhá, křičí z toho cash grab.  

A jak se zjistilo, cash grab tomu sedí naprosto přesně, protože – světe, div se – Pokémon Friends je kompletně přesnou předělávkou dřívější mobilní hry stejného vývojářského studia Wonderfy s názvem Think! Think! Game for Kids. A když píšu „přesnou předělávkou,“ myslím tím i všechny dodané rébusy přejaté na chlup 1:1, jen místo původních neurčitých postaviček jsou tam Pokémoni (například místo žabiček tam sedí Froakie).
Více v tomto videu.
No, tak takhle teda ne, The Pokémon Company. Přestaňte prznit pokeše podprůměrnými rychlokvašky a dejte jim konečně důstojnou podobu, kterou si i spin-offy zaslouží (jakože už by to zase něco lepšího chtělo). Logické rébusy jsou fajn pro přemýšlivé nadšence, ale to samotné nestačí. Uvidíme, co přinesou Champions a já budu doufat, že do té doby nebudu muset řešit další mrtvolu v domě.

Sice jsem to původně neměl úplně v plánu, ale právě Freedom Wars Remastered jsem odehrál jako první hru na Switchi 2. Je to samá akce a chvíli mě i bavilo třískat do plechových monster, ale především mě zaujal neobvyklý setting hry, protože podobný jsem osobně ještě nezažil.  

Hráč si vytvoří postavu hříšníka. Hříšník je člověk, který měl tu smůlu, že se narodil do naprostého dna kastovní dystopické společnosti a od narození je automaticky odsouzen na milion let do věznice, protože svým mrzkým životem se stal přítěží sotva přežívajících zbytků lidstva v nějaké daleké budoucnosti. Aby odčinil své hříchy a jednou mohl opustit svou vězeňskou celu, musí svádět líté boje o cenné zdroje surovin proti kovovým obrům a proti ostatním týmům hříšníků z konkurenčních panoptik (měst).

Na začátku hry zahlédneme postavu hráče během souboje; svobodu má téměř na dosah, ale dostane hutný políček do hlavy, načež ztratí paměť, což je závažný hřích, neboť takové poškození těla je neodpustitelné z hlediska vzájemné prospěšnosti. Co naplat, hříšník se vrací na začátek výkonu trestu a začíná hezky od nuly (vlastně naopak, od milionu). Má k dispozici osobního androida – v mém případě androidku - (také postava vytvořená hráčem), který dohlíží na jeho přestupky a klidně mu nasolí další desítky či stovky let k jeho trestu, pokud překročí svá práva. Například chůze o více než pěti krocích nebo ležení na zádech, pokus s někým promluvit, dlouhotrvající neaktivita a podobně. Hříšníkův postup je důsledně zaznamenáván a sledován příslušnými bdícími orgány, přičemž důležité zprávy shora jsou hříšníkovi komunikovány prostřednictvím roztomilého animovaného medvídka, zdejšího maskota systému. Android naštěstí také pomáhá v boji proti nepřátelům.  

Vězeňská šichta tedy spočívá v přijímání bojových misí a jejich úspěšné plnění znamená jednak zisk drobného snížení trestu, jednak příjem kreditových bodů (vězeňská měna), a jednak také materiál všeho druhu. Za body si hráč kupuje práva, výhody, vybavení a upgrady pro sebe, či levely pro své NPC kumpány. Materiál se dále vyměňuje za měnu a snížení trestu, ovšem slouží i jako důležitá součást craftovací mechaniky. Pozor - jakmile si hříšník ponechá z misí ty nejvzácnější suroviny (určené systému) pro sebe, hned má na kontě další stovky let odnětí svobody.  

Příběhová kampaň je složená z pomyslných kapitol, respektive funkčních úrovní, kdy maximum je 8 plus post game, a hráč se tam postupně propracovává přes základní mise, které jsou navíc prokládány příběhovými aktivitami ústředního týmu hříšníků. Na pozadí bitek jde totiž o několik jistých záhad, které mají hráče vtáhnout do dění světa, o němž ale kvůli věznění hlavních a vedlejších postav nic moc neví. Snad jen to, že existuje nějaká vyšší společnost "On High," která je prosté spodině zapovězena. A místní šéfka vám ráda zajistí, abyste na své vyhřáté místečko v cele nezapomněli, protože červi jako vy se na světlo jen tak nedostanou. Nutno podotknout, že příběh sice odvypráví svoji část (která je ve výsledku dost zmateným gulášem a je vidno, že na události mělo navázat buď nějaké DLC či sequel s vysvětlením, co že se to vlastně stalo a proč), nicméně neznamená to, že hráč dosáhne pro svého hříšníka na ono vytoužené osvobození.  

Ve chvíli, kdy jsem dokázal uspět ve všech vedlejších aktivitách a splnil čyři dodatečné úkoly v post game, mi můj ukazatel zobrazoval zbývajících 680,000 let trestu, které bych už musel pouze grindovat v nějakém šíleném grindovacím slogu, a to mě teda nehne. Navíc ta odměna za to nestojí. Totiž plavecký úbor pro postavu, přičemž svoboda ve skutečnosti nikde, haha. Ale jinak to byla celkem sranda.  

Takže co ty souboje? Základem úspěchu jsou dvě různé zbraně, které jsem osobně dvakrát vymaxoval skrze upgrady (po levelu 5 se resetují na silnější základní zbraň), ovšem získat k nim potřebný materiál na craftění není zrovna lehký úkol. Nezkoušel jsem tedy online kooperace s ostatními hráči, které jsou údajně snadnější, ale po mnoha neúspěšných pokusech se mi nějak zadařilo a nakonec jsem celou hru přeci jen prošel jen s týmem NPC.

Důležité jsou i augmentovací vlastnosti postavy, a to samé dokonce platí i pro používané zbraně, které díky tomu sílí spolu s postavou. A neměl bych zapomenout na multifunkční trnové lano, kterým disponuje každá postava v týmu. Jednak se s ním dají překonávat výškové překážky a jednak taky podtrhávat velká monstra, aby na chvilku spadla k zemi. Z potvor vlivem bušení odpadávají jednotlivé části brnění a kostry, které se sbírají jako materiál.  

A teď tedy to, co se mi zas tak moc nelíbilo. Mise jsou totiž opakovány v několika málo typech uzavřených arén a po chvíli se rychle okoukají. Monstra mají obvykle nějakou šílenou hodnotu zdraví a trvá dost dlouho, než se upižlají, někdy přicházejí ve vlnách. Situace se navíc zhorší, když jsou na scéně dvě potvory najednou, nedejbože rovnou tři, pak se z arény stává hřbitov a hráč má co dělat, aby včas oživoval padlé spolubojovníky. Potvory mají navíc schopnost unést hráčova androida a pakliže po jeho zajmutí nedojde k jeho okamžitému osvobození v krátkém časovém limitu, android je nadobro unesen a je třeba jej osvobodit skrze speciální misi. Je teda fakt, že některé mise s osvobozováním unesených civilistů mě bavily.
Každá mise má taky svůj daný časový úsek (nejčastěji asi 45 minut) a nestalo se mi, že by počítadlo někdy dosáhlo na nulu, zato může snadno dojít ke zpackané misi, pokud se přesáhne nějaká míra v počtu úmrtí. Můj subjektivní dojem ale nejvíce kazí ta určitá repetitivnost – opakující se prostředí, opakující se potvory, opakující se mise… stále to samé bez šance na sebemenší změnu. Což tedy může někomu vyhovovat, ale mně už se to zejména ke konci dost zajídalo.

Každopádně je fajn, že remaster má teď i anglický dabing (já jsem ho po úvodní části přepnul na japonský), na Switchi 2 jede krásně plynule (údajně ale na prvním taky) a strávil jsem ve hře něco přes 50 hodin, takže to jde. Nevím, jestli bych dokázal hru někomu doporučit; snad jen příznivcům akčních her v netradičním zasazení, kterým nevadí jistá repetitivnost. Nejčastěji jsem čítal přirovnání k Monster Hunter sérii, čímž to zakončím.

Herní výzva 2025 – 8. Dohraj hru, ve které hraješ za vězně, a nebo za osobu, která následkem svých činů skončí ve vězení. (Hardcore) 

Turista vystoupil z vlaku, vyšel před nádraží a hned se dal do řeči s cizí atraktivní dívkou, která ho zmerčila a líbezně oslovila. Slovo dalo slovo a cestovatel se nechal zlákat, aby s ní odešel strávit noc do zvláštně zastrčeného hotelu nedaleko. Jelikož hormony mládí pracují, dalšího dne byl navíc uvrtán do místního Battle royale.
Začátek mého herního příběhu je jako vystřižený z pera asijského mainstreamového autora; pokud jste viděli třeba korejský seriál Bargain, pak jste si možná všimli několika podobností s atraktivní dívkou a zastrčeným hotelem, seriál však příběh obohacuje o přepadení turisty a vyhrocený plán odebrat z jeho těla drahocenné orgány, což tedy ve hře zrovna jako na potvoru chybí.
Vskutku, herní hotel Z je podivnost sama o sobě, ale ne tak moc velká podivnost, aby se v něm proháněly krvelačné gangy po boku kupců orgánů. Jednou velkou podivností je dlouhověký obr AZ a jeho černá kytička, Pokémon Floette.  

Pokémon Legends Z-A pokračuje ve vlastní osobité pokémoní sérii. Tentokrát jsme v regionu Kalos, pět let po událostech z her X a Y, konkrétně v hlavním městě Lumiose City, jež prošlo rozsáhlou rekonstrukcí. A bohužel, za jeho hranice se hráč nikdy nedostane (schválně se po ukončení tutorialu zkuste vrátit na nádraží a odjet pryč). Ne, Lumiose se stalo pastí a nechce pustit, podobně jako jáma v Písečné ženě. Ale aspoň si tu můžeme hrát na Spider-mana a běhat po střechách, lešeních a temných uličkách, a bojovat po nocích s běsnícími monstry. Což je v podstatě celý popis hry v kostce. Ale dobrá, rozvedu to.  

Druhý díl Legends tedy omezuje pole průzkumu, dokonce zachovává třeskutou absenci skákání hlavní postavy z prvního dílu, ale naopak hru ozvláštňuje retro zážitkem právě šesté generace – mega evolucemi. Mega evoluce je takový ten dočasný typ evoluce, co se dá použít pouze v boji, někteří šťastní Pokémoni ji mají dokonce hned ve dvou různých verzích, občas jim i mění typové zaměření a prostě je to víc cool, silnější a samotný vývin vypadá jednoduše efektně. Hra sice nepředstavila žádné nové Pokémony, nicméně to vynahrazuje zcela novými 26 mega evolucemi (3 z nich lze získat exkluzivně pouze v oficiálním ranked online pvp žebříčku Z-A Royale. Prvním z nich je právě teď, kdy toto píšu, v aktuální sezóně Greninjite) a dvěma novými formami stávajících Pokémonů (uvidíme, s čím ještě přijde DLC). Pokédex má prvotně ve hře prostor pouze pro 230 Pokémonů, což je téměř o 10 méně než v Legends Arceus, ale taky už má svůj vlastní mega pokédex!

Soubojová mechanika v podstatě zůstala podobná. Pokémon bojuje a spolu s hráčem mohou oba schytávat zranění. Pokud si hráč nedá pozor na svou postavu, tak to znamená KO a teleport k poslednímu navštívenému pokécentru. Jako startéra si na začátku vybere jednoho z tria Chikorita, Tepig a Totodile, kteří se nakonec také dočkali vlastní mega evoluce, a je to po 25 dlouhých letech paráda vybrat si jako startéra právě Totodila nebo Chikoritu.
Během klasických soubojů se poté nabíjí mega ukazatel a po jeho naplnění lze kdykoli spustit mega evoluci pro kohokoliv ze svého šestičlenného týmu, pokud má onen Pokémon svůj adekvátní mega stone. Po vyprchání mega evo se dá mega ukazatel opakovaně nabít a spustit znovu.
Během soubojů s mega bossy je pak ještě nutné sbírat mega úlomky vypadávající z nepřátel po úderech. Celé to působí poměrně dynamicky a akčně, takže hráč ani nemá moc možností se nudit.
Také je dobré zmínit návrat alfa Pokémonů, kteří přidávají na variabilitě příšerek a během hráčových nízkých úrovní se stávají obávanou hrozbou.

Díky mega evolucím se však naskytla další výhoda – Pokémoni teď mají prostor na předměty, takže jim konečně trenéři mohou něco vrazit do držení a zajistit si nějaké přilepšení, pokud zrovna není po ruce mega stone.
A odkud se ty mega stony berou? Většina nákupem za peníze, či výměnou za mega shardy (které se povalují po městě a je možné je likvidovat jako rudu pro sběr), několik z online pvp bitev a zbytek porážením příběhových mega bossů. Způsobů je tedy víc a hráč je bude spíše získávat postupně přirozeným postupem.

Co plnění pokédexu? V Legends Arceus šlo získat přímo ve hře všechny Pokémony chytáním, tady to úplně nejde. Asi pět Pokémonů je nutno vyměnit pro vývin. Plus pár dalších s vzácnějším výskytem, pokud na ně hráči během hry nenarazí. Ale například Geodude linie tu zcela chybí, takže Golem ostrouhal. Potěšilo mě, že pár dalších startérů je ve hře k dispozici a je možné je pochytat, některé z nich až v post game na vysokém levelu.

Graficky bych hru označil za průměr, ale především kvůli tomu, že město vypadá tak nějak všude stejně, málokdy dokáže překvapit něčím novým a rychle se okouká, je monotónní. Modely postav a příšerek ale působí celkem živě a na některé je i radost pohledět. Například detektivka Emma se díky jejím polovičním přednostem okamžitě stala meme materiálem, mega Starmie hvězdou (doslova) pokémoního světa a Chikorita zřejmě zažívá svou druhou mízu.
Škoda těch opakujících se textur na barácích (údajně bylo dataminingem zjištěno, že prvky na domech byly minimálně v úvodní oblasti úplně zredukovány, aby hra lépe běhala na konzoli). Na Switchi2 jsem však nezaznamenal žádné technické poklesky, což je oproti prvnímu Switchi příjemná změna, celkově jsem si na něm hru užil.  

Co dál? Město je plné překážek. Na některé je třeba povolat Pokémony, jiné se musí překonat vzduchem (obvykle skokem ze střechy), jelikož se postupně odemyká lepší mobilita – tedy kotoul a krátké zhoupnutí ve vzduchu. Případný ošklivý pád ze střechy na zem je zmírněn mobilem postavy, jenž je ovládán pohotovým Rotomem. Všude se něco povaluje a je dobré sbírat kde co, mnohokrát se dá leccos použít jako měna pro získání důležitých předmětů.  

Také se vrací střídání dne a noci, což je většinou fajn a někdy na pěst. Na pěst tehdy, když jste zrovna udolali silného Pokémona, kterého chcete chytit, ale ouha – během házení pokéballem se zrovna mění noc na den vizuálním předělem, takže přijdete o pokéball i o Pokémona, který se buď změní na jiného, nebo dojde k jeho respawnu.
Každopádně ve dne můžete chytat ve vyznačených zónách příšerky (zóny časem přibývají), a v noci zase v jiných zónách bojovat proti dalším trenérům, získávat skóre a za skóre povolenky k souboji s bossy žebříčkových ranků soutěže Z-A Royale (která ve skutečnosti neobsahuje všechna písmena abecedy, ale jenom několik vybraných, což možná někteří hráči ocení, protože to výrazně ušetří čas, ale mě to příliš nepotěšilo, takže za to strhávám body).  

Vedle relativně zábavného gameplaye (tady záleží na tom, jak moc to komu sedne) se mi docela líbil i příběh a implementace některých známých postav, což dohromady dokonce mírně zlepšilo můj nemastný pocit z předchozích her XY.
A jak se mi hrálo? Na začátku jsem si vybral Totodila, který se ukázal být vhodnou volbou. Prakticky celou hru jsem prošel výhradně s ním a sypal jsem do něj všechny zkušenosti, což mi pomohlo zejména v závěru hry.
I když byl často overleveled, stejně dokázal sem tam schytat pěknou pecku a KO. Asi ve třech případech jsem proto musel měnit Pokémona během soubojů s mega bossy (typicky typová nevýhoda). A teprve ve finální fázi už jsem měl co dělat a bylo nutné oživovat pomocí léčiv.
Během postupu hrou jsem plnil i všechny vedlejší mise (dohromady 119), nicméně až v post game je možné odemknout pár posledních a taky se tam hra mění v grindfest (těch pár přeskočených ranků během hry se najednou objevilo tady, a to všechny najednou), což mi nebylo moc po chuti. Po splnění všech vedlejších i hlavních úkolů jsem se pustil i do online ranked pvp (čtyři hráči v aréně proti sobě), což je někdy docela mela a sranda. Nejprve kvůli exkluzivnímu Greninjitu na ranku K, pak jsem se ale hecnul a dokázal jsem se vyšplhat až na A, kde vítězoslavně končím hru a ještě se zřejmě v budoucnu vrátím pro další odměny.
Je pěkně vidět, že co jsem vytýkal PLA (absenci online pvp), tak tady nemusím a budu doufat, že komunita hru udrží při životě déle než jejího předchůdce Arceuse. A budu ještě vyhlížet DLC.
Taky jsem neodolal a pořídil jsem si hromadu objednávkových bonusů ke hře z celého světa, třeba figurky, lampu, deštník, piny, odznáčky, holo samolepky, stojánky, pouzdro, artbook, guidebook + další merch, a taky tři herní japonské magazíny. Eh.
Jinak příběh jsem dohrál cca za 35 hodin a komplet asi za 50.
EDIT: Ok, věnoval jsem se tomu ještě mnohem víc i potom, abych zkompletoval další věci, ale už nejsem schopen říct, kolik reálně hodin navíc v tom mám.

Na úplný závěr si ještě dovolím zmínit poznatky plynoucí z druhé části Teraleaku těsně před vydáním hry:
Game Freak skutečně původně plánoval jako druhý díl Legends Johto (dokonce ve dvou verzích) a pak z nějakého důvodu otočili, popřeházeli priority a změnili region na Kalos, zatímco spekulace se stále ještě točily kolem Johta. Ostatně obrazy upozorňující na Johto zatím smutně mlčky sedí někde na stěně v Detektivovi Pikachu Returns.
Za rok už tu snad konečně bude generace 10 a podle všeho se máme na co těšit; jako vážně, snad. Nicméně ještě zajímavější budou ty další hry a lineup do roku 2030 (měl jsem tu teď o tom delší text, ale radši jsem to pak smazal. Prostě kdo ví, ten ví). A já budu doufat, že to v Game Freaku zase nějak nezmotají a neseškrtají. Tak.  

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: 50 hodin včetně post game
Pokédex 231/231 a Mega pokédex 65/65 (zatím)
Všechny vedlejší úkoly splněny 119/119
Mega Zygarde + Eternal Floette
+Edit o mnoho hodin později:
Mable's research komplet 50/50
Colorful Screws komplet 100/100
Všichni možní mega Pokémoni Alpha

 ---
Zajímavosti a detailní historii o vydání prvních Pokémonů najdete v mém komentáři k Pokémon Green.

Nepomyslel jsem si, že bych si ještě někdy pořídil a zahrál nějakého Maria, ale stalo se. Naposled jsem ho hrál jako kluk v těch prvních pixelatých verzích na PC, takže teď jsem naopak sáhnul rovnou po jednom z nejlépe hodnocených titulů na Switch (panejo, příští rok 2027 bude mít 10 let od vydání). Upřímně jsem dostal vlastně to, co jsem čekal. Mario je jednoduše dosti chytlavá skákačka a hračičkování v promyšlených světech, ale zoufale mu chybí zajímavější příběh, který se tady stále veze v těch stejných kolejích bez šance na nějaký zvrat nebo vlastně i cokoliv atypického.  

Bowser zase unesl Peach a hned s ní plánuje svatbu. Cestuje s ní na létající lodi skrze nespočet různých lokací, krade z nich předměty jako přípravu na svatbu (třeba šaty, kytky, jídlo…) a Mario ho samozřejmě pronásleduje, tentokrát s pomocí kouzelného klobouku z kloboukového království. Díky přátelskému klobouku totiž dokáže mentálně ovládnout nepřátele a skrze ně si pomáhat v cestě kupředu. Taky se ten klobouk dá vrhat před sebe, takže je z něj dokonce zbraň, nebo nástroj. A vůbec je takový hodně multifunkční.  

Když to shrnu hodně stručně, tak hra je vlastně o sbírání tuny různě barevných půlměsíčků, mincí a fialových objektů, za něž se odemyká postup dál, anebo si za ně Mario pořídí oblečky, jichž je ve hře asi tak bambilion. Mario stále musí řešit rébusy a hádanky, dostávat se na ukrytá místa a odkrývat cokoliv, co je schované. Musí se vyhýbat útokům, likvidovat nepřátele a bossy, a přitom využívat pomoci ovládnutých bytostí nebo objektů. Třeba hned s úvodním T-rexem je sranda, ale ten nemá k dispozici dost velké pole působnosti a navíc za chvíli zmizí. Podobné je to s každou větší potvorou, třeba se střelou z kanónu. Takže ne se vším se dá do sytosti vyhrát, což je velká škoda. Jinak je ale potenciál slušný, a hlavně velmi variabilní.  

U hry jsem strávil kolem 20 hodin času. Nejvíc se mi líbila plážová oblast s chobotničkami plivajícími vodu, anebo třeba velký hrad. Po titulcích jsem si ještě nějaký čas sbíral všechno možné, odemkl a vyběhal jsem si první post game bonusovou úroveň s několika bossy za sebou bez možnosti vyhealování, ale na druhou bonusovou úroveň už jsem neměl motivaci (mám teprve 301/500 potřebných půlměsíčků). Navíc ty hádanky už se začaly hodně opakovat.
Je to však nápaditá, opravdu nadprůměrná hra a celkem rozumím tomu, proč to lidi baví, princip otevřeného hřiště je taková variace na Switchovou Zeldu, nebo v případě těch těžších miniher něco jako Final Fantasy X/X-2. Akorát to není nic moc pro mě. Rád jsem si zase zkusil takovou skákačku (výzva je výzva), nicméně už se těším na nějaké příběhové JRPG.  

Herní výzva 2026 –  Dohraj hru, která je v TOP 20 některého z hlavních žánrů na Databázi her.  

Takže i já jsem naskočil na vlak Trails her, nyní v pěkně vypadajícím remaku první hry celé ságy, a zároveň tedy i do prvního dílu pomyslné trilogie Liberl arcu (podle stejnojmenného království). Zatím ještě nejsem rozhodnutý ohledně mého hodnocení. Hra má svoje dobré i horší momenty a stejně jako u Xenoblade Chronicles, i tady to vypadá, že je potřeba mít zážitek z dalších dílů, abych mohl získat optiku příběhového celku. První díl na mě působí váhavě a spíš jako zdlouhavé seznamování s postavami a světem.
Před vydáním hry jsem také odehrál demo s celým prologem, přenesl jsem si z něj uložené pozice do plné hry, a zakoupil příjemný upgrade pro Switch2 za pouhých 25 Kč.  

Ústřední zápletka sleduje rodinku Brightů. Mamka už není, ale je tu oddaný otec Cassius s dceruškou Estelle, která v mládí získá adoptovaného bratříčka. Nevlastní sourozenci Joshua i Estelle se o mnoho let později ucházejí o pozici bracerů, což je taková pořádková organizace, jejíž členové plní zakázky s cílem pomáhat občanům v nouzi, a zároveň tím oba následují stopy svého otce, elitního bracera, jehož zná prakticky celý svět. Během bohatého prologu se hráč seznámí s domovinou obou sourozenců a plní úkoly ve městě i okolí, aby poté vyrazili na cestu do dalších regionů. Cestou se seznamují s dalšími postavami a nabírají další členy do party, která je ale často (možná až příliš) proměnlivá.  

Přiznám se, že příběh mě po většinu hry moc nebavil. Nic nikam pořádně nevedlo a vše se v podstatě točí jen kolem plnění zakázek. Záhada z konce úvodního prologu se vlastně ani nijak uspokojivě nevyřeší a celý příběh skončí ve chvíli, kdy se konečně začne něco zajímavého dít, což je ale až úplně v samotném závěru. Záporných postav je jen pár a ti zdatnější řadoví nepřátelé mají na obličeji generické masky, takže obličejové mimiky si hráč příliš neužije. Zajímavější je ono spiknutí na úrovni deep state, jenže než na něj dojde, tak je většina hry pryč. Tempu hry neprospívá ani způsob košatých konverzací a zdlouhavých cutscén, kde odhadem 80% působí jako odklikávací vata. Plnění bracerských zakázek považuji za tu zábavnější část hry, i tam je to však padesát na padesát, zda to bude hráče bavit, protože leckdy jsou to generické úkoly typu dones a zabij (taky záleží na tom, jak koho baví souboják), a jindy zase běhání z místa na místo, hledání něčeho a opět košaté mluvení s NPC postavami.  

Musím ale pochválit skvělý dabing (bohužel neúplný), který enormně přispívá k charakteru postav. Zejména pak úvodní duo, naivka Estelle a ještě více pragmatický Joshua, jenž je k mému velkému překvapení dabován herečkou Natsumi Fujiwarou, která má ohromný výrazový rejstřík (třeba Damian Desmond ze Spy X Family nebo Ult z Pokémon Horizons, plus spousta dalších postav z anime i her). A Joshua s jeho chladnou invencí a bystrou dedukcí zní skrze její hlas neuvěřitelně cool. Joshua je podobou i charakterem vlastně takový druhý Sasuke, a stejně jako on se postará o jeden stejný zvrat jako v Narutovi, což je docela vtipné. Jen díky tomu jsem vlastně zvědavý, jak se zápletka bude vyvíjet dál.  

No a teď ten souboják. Ve hře se dá přepnout z akčního na tahový. Akční mi vůbec nevyhovoval a zpočátku mi každý souboj trval hodně dlouho, tím spíš, že postavy ještě byly slabé a z akčního souboje se stalo jen jakési pižlání nepřátel. Expů z nich padalo jen minimálně, takže ve výsledku jsem se vyhýbal generickým nepřátelům, rychlým během jsem prošmejdil všechny přírodní koridory, vysbíral truhličky a bojoval pouze s bossy nebo minibossy v truhlách. Během první půlky hry jsem měl i smůlu na některé souboje (hráno na normální obtížnost), některé z nich jsem tedy musel několikrát opakovat, než se mi zadařilo. Ale jakmile jsem se dobral k lepší výbavě, upgradům kouzel a lepším postavám do party zhruba v polovině hry, už to šlo docela dobře.
Zásadní upgrady se uplatňují pomocí orbmentů, což je de facto systém kouzel a jejich vylepšování na skromné mřížce, kam se vkládají elementální kuličky na způsob materií, a ty přidávají postupně lepší kouzla a s nimi i statistiky. Druhá půlka hry a zejména finální část se tedy hrála lehce, ani závěrečný boss už si ani neškrtl (měl jsem v partě jako další Zina a Titu). A je teda fakt, že během hry jsem se pořád víc těšil na tahové souboje, protože kolikrát už těch konverzací bylo nad hlavu.  

Co říct na závěr? Heh, netuším. Docela mě zaujal potitulkový trailer na další pokračování, který vypadá více zábavněji a každopádně bych rád odehrál aspoň tuhle trilogii, než se začnu ohánět nějakým definitivním hodnocením – je totiž možné, že jej časem změním.
Jako nováčka v sérii mě to zatím příliš neohromilo a ani moc nevidím důvod, proč by ohromit mělo, nicméně vím, že některé milované série je potřeba nechat uzrát, případně trávit s nimi více času anebo rovnou hodnotit až po několika kapitolách příběhu, takže si to nechávám otevřené.
Nicméně je tu přítomno velké množství vaty, terén mimo města je všude stejný, zbytečně moc se mluví, přičemž postavy nejsou vždy namluvené (například v dialogu několika postav mluví hlasem jenom jedna postava a ostatní jenom posílají textové zprávy) a tempo hry je většinou rozvleklé.
Fajn je hudba, samotný dabing postav, vizuální bojové efekty a ony tahové souboje, které mě nakonec i začaly bavit.
Hru jsem dohrál s postavami na levelu 49 asi za 57 hodin, kompletoval jsem všechny vedlejší úkoly, vysbíral snad všechny truhly, plus dosáhl na nejvyšší rank. Kupoval jsem sběratelskou verzi hry se steelbookem.
Jo, a doporučuji v nastavení nastavit fixní mapu, aby se neotáčela, jinak snadno dochází k dezorientaci.

Jedna z těch menších her, které jsem si pořizoval jen díky prvnímu letmému pocitu, že to vypadá „celkem hezky.“ A taky to vyšlo od Super Rare Games v krabičce na Switch. Čas od času si od nich něco koupím a schovám si to na hektičtější časy, kdy si nemohu dovolit hrát něco většího, a to pak jen uždibuju z backlogu. Ta chvilka se naskytla teď před koncem roku – a co je to teda zač?  

Svět Terra je obydlen fantaskními bytostmi, z nichž nejpočetnější jsou antropomorfní zvířata spolu s lidmi. Jako zdroj energie pro každý malý i velký spotřebič slouží magické krystaly, které se normálně sklízejí na polích venku, ale ty najednou nejsou, zmizely. Takže společnost je náhle na pokraji zániku, tím spíš, že se stupňují útoky mechanických robotů. Mágové přicházejí o svou živnost také, a někdo s tím bude muset něco udělat. Ten někdo je pochopitelně hráč a jeho parta herních postav.  

Není možné si vybrat nebo vytvořit vlastní postavu. Místo toho se podle příběhu ovládá nejdřív jedna postava, pak další, pak už dvě dohromady, a tak dále, až je jich nakonec celkem šest, a hra je zvláštním způsobem míchá do soubojů. Vždy jsou tři postavy bojové (ty jsou neměnné) a tři podpůrné, a ty podpůrné se pokaždé náhodně smíchají s těmi bojovými, čímž vytvoří bitevní dvojici, a tím dochází ke vzájemnému ovlivňování elementálních bojových kouzel. Ale spíš to funguje jako takové „rozšíření“ seznamu kouzel pro každou z bojových postav.  

Souboje jsou poměrně dost jednoduché (tahové se zobrazenou posloupností útočníků), cílem je srazit štít nepřátel (řadoví nepřátelé mají tři body štítu a bossové kolem 6+) a poté je dorazit (obyčejný útok strhne jeden bod, zvýhodněný účinný dva body), jelikož bez štítu už jsou namydlení, a hlavně je to výrazně zdrží v dalším tahu. Pak už hráč jenom střídá individuální a plošné útoky. Je to opravdu jednoduché, ani žádná výzva se nekoná, expy naskakují rychle (sčítají se a pak přibudou najednou v kempu po vyspání).  

Problém je, že tahle hra má vcelku pomalé tempo, nezajímavé ploché postavy, nepříliš zajímavý svět i zápletku (s ještě horším rozuzlením), hromadu zbytečných vedlejších úkolů bez řádné odměny (když už, tak možná nějaké drobné, ale fakt jen drobné) a nakonec mě zklamala i průměrná grafika (2D pixelové postavy + nic moc 3D svět) s průměrnou hudbou. Snad nikdy jsem nehrál průměrnější hru, než je Terra Memoria. Mám sotva pár hodin po dohrání a už jsem stačil zapomenout jména většiny hlavních postav. Za 3 dny už ani nebudu vědět, o čem hra vlastně byla.

No, nějak se mi podařilo posplňovat všechny ty vedlejší úkoly, ale trošku toho lituju, protože mi to vlastně prakticky nic nedalo a hru mi to natáhlo asi na 15 hodin. Zábavnější byly jen některé souboje s bossy, občasné puzzly a možná stavění vesničky, a jinak je to celé jen o proběhnutí mapy a vysbírání upgradů pro postavy (na konci měly postavy level kolem 80).
Nakonec ta hlavní zápletka se vyřešila vlastně jen tak mimochodem a hráč má spíš jakože zjistit něco víc o každé z těch šesti postav, ale upřímně mi bylo zcela jedno, kdo má co za osobní problém, protože k osobnostnímu růstu kohokoliv v partě stejně nikdy nedošlo.

Hru jsem hrál na Switchi2. Asi dvakrát hra zamrzla na loading screenu a doteď mám před očima podivně trhanou animaci pohybu. Pokud chcete nějaké kratší, opravdu nenáročné RPG, pak to klidně zkuste, ale jinak bych za sebe doporučil neztrácet s hrou čas.

Jelikož se původní hra Legends: Z-A o rok opozdila a vyšla až letos (říjen 2025), tak si zřejmě vedení řeklo, že by bylo dobré vydání DLC uspíšit, a proto jej k překvapení všech přesunuli z konce února následujícího roku zpět na první polovinu prosince 2025. Je to obsahem poměrně bohaté rozšíření, stále je co dělat a z porážky nejtěžšího bossfightu bude mít každý hráč radost, ale závěrečnou cílovou rovinku v post game zkazili úplně zbytečně nejhorší možnou mechanikou náhody (se kterou se naštěstí budoucí hráči nebudou muset potýkat ve chvíli, kdy se otevře Home, anebo se spolehnou na čilé tradování).  

Ale postupně. Rozšíření přidává do hry tzv. Hyperspace pokédex, jehož součástí je 132 dalších (již známých) Pokémonů, k tomu asi 27 starých i nových mega evolucí (z nichž v tuto chvíli některé ještě nejsou kvůli budoucím eventům dostupné) včetně Hoenn weather tria. Rozhodně cením, že rozšíření nabídlo chycení všech dříve těžko dostupných legendárek z 6. generace, kde ústřední protagonista Hoopa vězel zamknutý jako džin v lahvi až doposud. Ty ostatní se horko těžko dostávaly i do Switchových her, ale vždy spíš jen tak mimochodem, nebo také jako odměna v Home (Magearna), což nemělo ten správný efekt. A samozřejmě je paráda, že Hoenn trio si uchovalo své primordial evoluce, a i pár novějších legendárek dostalo taky své nové mega evo (Zeraora i Magearna evo tady vypadají celkem k světu), a to skrze vedlejší mise. Mise se celkově rozrostly z původních 119 rovnou na 200, k nim přibyly tři speciální.  

Příběhově to není zas tak špatné. Ansha, dceruška jedné známé postavy, má Hoopu, který dokáže cestovat mezi prostorem, a tak se najednou ocitla na střeše hotelu v Lumiose s cílem vypátrat a chytit jednu silnou legendárku. K tomu jí samozřejmě dopomůže tým MZ, ale ten má taky najednou co dělat s prolínajícími se dimenzemi a musí odvrátit další nebezpečí hrozící celému Lumiose a možná i celému světu, takže se hodně cestuje do bublin hyperspace dimenze, kde se zhmotňují jakési alternativní výseky města s bílošedou patinou. Lumiose samotné mě tam nijak extra nebavilo, ale kochat se městem stejně moc nejde, protože odtikává časomíra, po níž se hráč automaticky vrátí zpět, a tím pádem má co dělat, aby posplňoval podmínky, za něž získává body potřebné k postupu dál, a také hyper berries. Je fajn, že jsem konečně pro ty bobule našel nějaké využití, dá se z nich totiž craftit materiál (donuty) různého druhu a zaměření usnadňující pobyt v dimenzi.  

O donutech to vlastně celé tak nějak je – Ansha vyrábí donuty, které posilují schopnosti Hoopy, a Hoopa je sežere a boostem otvírá náhodně rozmístěné trhliny pro hráče. Postupně se odemykají lepší možnosti pro craftění lepších donutů. Delší časomíra, vyšší levely (protože v dimenzi mají Pokémoni level třeba až 200), konkrétní pasivy pro danou instanci (boost elementu do útoku nebo naopak do obrany, vyšší šance na různé předměty, shiny, chytání, vyšší výskyt příšerek, atd atd.), bohužel zrovna ty pasivní atributy se generují náhodně, což nedělá moc velkou dobrotu. Celkově je kombinace autosave + RNG v této hře dosti nepřejícná. Mizí z toho hratelnost a přichází nelítostný grind, ale o tom více za chvíli.  

V dimenzích se vlastně nachází vše, co hráč potřebuje – tedy nové Pokémony. A protože mají kolikrát o dost vyšší levely, musí se nějak srovnat i level vlastní party, což se taky děje skrze ty donuty. Donut přidává partě instantně fixní levely navíc po celou dobu trvání trhliny, takže základem úspěchu je postupovat v příběhu tak, aby se krok za krůčkem zvyšoval level party natolik, aby se nakonec mohla měřit i s těmi nejsilnějšími (obvykle s mega evolucemi). Bojovat proti takovým je radost i teror, podle toho, jak má hráč schopnou partu i zručnost sám v bitevní vřavě uhýbat útokům. Tentokrát jsem už rezignoval na klasické předměty věnované svým Pokémonům a rovnou jsem všem v partě rozdal mega kameny, abych zvýšil bojeschopnost, protože souboje jsou už kolikrát dost výzva.
Nejen, že jsem mnohokrát sám umřel během souboje, ale taky jsem občas nedokázal dávat takové poškození, aby se to stihlo během časomíry. Naštěstí je hra poměrně shovívavá a během bojů nabízí i záchytné checkpointy, takže hráč nemusí vše začínat od začátku… totiž, až na finální souboj, kde nic takového není. Tam jsem musel opakovat celý boj stále dokola, než se mi podařilo se s tou zelenou potvorou vypořádat. A to ani nemluvím o šíleném množství bodů, které bylo nutné nastřádat, abych se za ní vůbec dostal. Ale podařilo se a byl to upřímně nejtěžší pokémoní souboj, který jsem kdy absolvoval a kdy jsem si ze srdce přál, aby byly ty zatracené souboje zase tahové, jak to mám rád.  

No a po finále přišla post game spolu s novou mechanikou (spíš teda staronovou), která se zove special scan. Pokud pominu nutnost některé pokeše vytradovat k vývinu (třeba Feebas), pak druhý atypický způsob, jak se dostat k vzácnějším kouskům, je použít tenhle scan, který se vždy po nastřádání bodů jednou aktivuje v kanclu u mafiánského bosse Corbeaua (několik legendárek, Frigibax linie, Porygon linie a Rotom), a pak se musí znovu sbírat body na další scan. Scan může najít trhlinu s chybějící legendárkou nebo s ultra vzácným Pokémonem, ale většinou najde jen „odpadní“ trhlinu (s nepotřebnými Pokémony). Aplikuje se na mapu a vyznačí na ní místo s takovou hezčí trhlinou (mapa je jinak stále posetá vyznačenými trhlinami a každá trhlina ikonkami prezentuje, co se v ní nachází za příšerky, a pokud jsou ikonky zašedlé, tak zrovna chybí v pokédexu).  

Jenomže tady právě přichází ten kámen úrazu. Nelze žádným způsobem ovlivnit výsledek scanu, a ten výsledek je skrytě definován přesně v tom momentu, kdy hráč dosáhne na možnost provést scanování skrze nasbírané body, což se stane ještě někde v předchozí trhlině před návratem do skutečného Lumiose, jinými slovy nelze těsně před scanováním uložit hru a zkoušet opakovaně RNG s cílem změnit výsledek scanu. Protože tento scan, to je (v mém případě) cca jedna legendárka z 10-15 úplně zbytečných generických instancí, které je poté nutné tak jako tak absolvovat (aspoň z nich padají vzácné předměty pro vývin, třeba Auspicious armor nebo Malicious armor pro Charcadeta, ale stejně...). Ach jo. Jenom na tomhle jsem strávil posledních 30 hodin ze 70, abych pochytal posledních 5 legendárek a Rotoma. Rotoma jsem stejně nenašel a nakonec se mi ho s někým podařilo vyhandlovat v tradu za Gimmighoula. Blažení jsou ti, kteří budou mít k ruce zpřístupněný Home, jinak je čeká nekončící grind, grind, grind.
Inu, tím pádem mám pokédex i všechny vedlejší mise konečně komplet, takže dohráno a teď už si budu maximálně tak grindovat v online pvp nové kameny a vyhlížet čerstvé eventy (kdepak je Garchomp Z?).

Mimo special scan mě hra bavila včetně vedlejších misí s ostatními legendárkami. Za příběh jsem ochotný dát slušné hodnocení, ale za ten scan zase strhávám. Takže nakonec asi takový mírný nadprůměr, a to jsem možná ještě štědrý (ale když se blíží ty Vánoce...).
Jo, celkově většina těch vedlejších misí je tak na 3-5 minutek, ale najde se pár chuťovek, co mi daly zabrat, třeba 133 (řetěz soubojů s galarským Farfetch’dem proti těm kantonským kachnám), nebo ze stejného ranku souboje finálních evo startérů proti typově zvýhodněným protějškům). Čili pro tento rok mám konečně vypokešováno. Myslím, že kdo kdy chtěl v Pokémonech nějakou větší výzvu, tak ji tady má.
Zajímavé na tomto rozšíření je také to, že se jím doplnil kompletně celý national dex napříč všemi hrami určenými na první Switch, takže se ten pokédex dá složit z různých switchových her - tedy kromě Spindy z BDSP, který se kvůli chybě s procedurálně generovaným vzorem nedá přetáhnout do Home.

Netuším, zda se mám těšit na příští titul Champions, nebo si raději zahraju blížící se Pokopii (vlastně tu asi určitě, fan-teorie z temného pokémoního postapo mě totiž silně navnadily), ale za rok by měla každopádně přijít generace 10, první mainline hra bez zátěže prvního Switche, na což jsem nejvíce zvědavý.
A teď zpět k aktuálnímu Octopathu.
 ---
Zajímavosti a detailní historii o vydání prvních Pokémonů najdete v mém komentáři k Pokémon Green.

Phantasy Star patřila mezi ty hry, co ležely až někde na samém okraji mého zájmu. Občas jsem si na ni vzpomněl a pak na ni zase zapomněl. Až když jsem akorát před nedávnem o Vánocích (2025) náhodou zapnul Nintendo eshop, tak na mě vyskočila právě Phantasy Star ve speciální edici Sega Ages (krásný název, funguje i pozpátku), co vyšla exkluzivně pro Switch a byla ve slevě. Normálně bývá za cenu nějakých 175 Kč, já ji ve vánočním výprodeji koupil za 35 Kč s využitím několika zbývajících slevových bodíků.
Je tedy velká škoda, že hra vyšla pouze digitálně, podle mě by si zasloužila i vydání v krabičce, ale zase na druhou stranu je to ve všech ohledech spíše drobnější hra. Navazující díly série poté vyšly na Switch v souhrnné kolekci Sega Mega Drive Classics (50 her), kterou jsem si následně také pořídil.  

Překvapilo mě, jak moc pokrokový byl ten první díl ve své době. Relativně živý pixel art s trochou snahy obstojí i dnes, v hlavní roli holka, krokovací dungeony s plynulým pohybem, ukládání kdekoli a hudba, i když omílá dokola stále to samé, kupodivu jde víceméně poslouchat.  

Příběh je úplně klasický a je to jen takové fantasy ve sci-fi kulisách. Slečna Alis přijde o svého bratra Nera, který byl zavražděn tyranským mocipánem Lassicem, jelikož věděl příliš mnoho. Ale před svým skonem ji ještě pověřil úkolem najít silného válečníka Odina (takový uhlazený týpeček), aby mohl být pomstěn.  

Města mají vypadat jakože futuristicky (kupole místo domů), k mobilitě se později odemknou třeba vozítka typu hoverboard, land rover, pojízdný ledoborec nebo robot zajišťující meziplanetární dopravu mezihvězdným letounem (se super animací odletu z planety a příletu na jinou planetu). Střídají se planetární terény (lesy, skalistá poušť a ledovcové pláně) v rámci jednoho hvězdného systému, a samozřejmě všude jsou četné krokovací dungeony s nekončícími chodbami, pastmi a nepřáteli.  

Souboje jsou tahové a vadilo mi v podstatě jen to, že v případě více nepřátel byly mnou působené škody rozprostřené náhodným systémem v zásadě rovnoměrně, takže vždy až do poslední chvíle stále ještě útočili všichni nepřátelé a nikdo ještě zcela neodpadl. Osobně bych byl raději, kdyby se eliminoval nejdřív vcelku jeden, pak teprve druhý, třetí, čtvrtý, atd. Nicméně nejčastěji jsem potkával jednoho nebo dva nepřátele najednou.  

V začátku jsem také zprvu asi dvacetkrát umřel, než jsem přišel na to, že se nemám příliš vzdalovat od své základny. Pustil jsem se tedy nejprve do menšího grindu, abych si postupně vysloužil nějaké levely a peníze na nákup nejlepšího vybavení (ono taky v partě je jenom Alis a až později se parta rozroste na čtyři členy). Ale po tom počátečním zpomalení už to jde dobře.
A tady musím pochválit onen Ages mód, který přidává do hry rychlejší pohyb, redukuje počet náhodných soubojů (kolikrát až celkem drasticky) a zobrazuje přehled o partě, plus minimapku včetně políčkové automapy uvnitř dungeonů, což ohromně zlepšuje orientaci v jinak monotónním prostoru uzavřených chodeb. K dispozici má tato verze hry také jakýsi bestiář, přehrávač hudby, různé vizuální změny v displeji, nebo třeba vysvětlivky k nasbíraným předmětům v inventáři, který je tady relativně malý, ale stále o něco větší než v jiných hrách, a neměl jsem s ním tolik problémů.  

Postavy mají určitou hodnotu many, nicméně ta není nijak moc velká, rychle odejde a je lepší si ji šetřit na občasné healy. Vyloučil jsem proto její užití skrze útočná kouzla, takže ve výsledku jsem celou hru prošel pouze s mlácením či střílením klasickými zbraněmi.
Teprve ve finále u prvního závěrečného bosse se to změnilo a tam jsem se na delší dobu zasekl, jelikož dungeony před ním jsou dlouhé a mně akorát u jeho dveří málem došla mana. V jednom případě jsem ho i porazil, ale pak už jsem neměl energii na teleportační kouzla, což by ovšem zcela znemožnilo můj návrat zpět, takže jsem se musel znovu hecnout z té pozice před bossem, teleportovat se na základnu (tam, kde naposledy použijete oživení v kostele), vyhealovat partu a dobelhat se dlouhými chodbami opět až k bossovi, a teprve pak jsem ho mohl sundat s dostatkem many, přičemž jsem si nechal něco i na teleport zpět. Pak je tam ještě jeden boss, ale to už je spíš formalita.  

Takže co závěrem? Jsem rád, že jsem si mohl tuhle hříčku zahrát. Sice bych se bez návodu daleko nepohnul, ale nebylo to zas tak moc dlouhé, jen ten začátek a závěr mi hru trošku prodloužil na něco přes 13 hodin. Jinak se to hraje celkem dobře a svižně bez nějakých větších zákysů, vypadá to k světu a líbí se mi celá tato edice Ages. Na hru z konce roku 1987 celkem fajnovka a pro Switch jako dělaná.  

Herní výzva 2026 – 7. Dohraj hru, která vyšla v desetiletí tvého narození.  

Zhruba tři a půl roku mi trvalo, než jsem se po dohrání dvojky pustil do restuhodné jedničky. Není zcela ideální hrát tyto hry takto na přeskáčku, ale má to svůj důvod. První díl na 3DS jsem dlouho neměl a v jistou chvíli se už nedal vůbec nikde sehnat. K zahrání dvojky mě nalákal Charllize po jejím vydání v roce 2021 (a já ji zahrál krátce po Novém roce během 2022). Poté jsem začal nezávazně koukat po prvním dílu na 3DS, ale hledání trvalo dlouho, předlouho. Uběhl nějaký ten pátek a nakonec jsem do toho praštil a objednal jednu kopii z ebaye. Krátce nato ohlásili vydání remasteru na Switch, a já se tedy rozhodl počkat na novou verzi. A opět nastalo dlouhé čekání; nikdo nevěděl, kdy to má vyjít. Pak se nějak záhadně objevily krabičky v USA, zatímco Evropa nic, a pořád nikdo nevěděl, jestli a vůbec to vyjde i v Evropě.
Po dalším čekání jsem do toho opět praštil a objednal si americkou verzi z ebaye.
A hádejte, co se stalo pak… akorát měsíc poté ohlásili vydání evropské edice v létě 2024. To mě trošku rozčarovalo a znechutilo (protože americké hry mají na obalu nevkusné černé „E“), takže jsem hru odložil na neurčito s tím, že si ji třeba brzo zahraju na Switchi 2, abych měl ze hry lepší zážitek.
No, a k tomu došlo ještě po dalším roce a něco od vydání evropské verze, takže tento komentář konečně sepisuji nyní, léta Páně 2025.  

Nebudu to zbytečně protahovat. Dvojka je v podstatě úplný klon jedničky, až na to, že jednička je ve všem zaostalejší. Má méně příšerek ke sběru (ale i tak jich je dost), graficky to žádný zázrak není (ale remaster je teda na míle hezčí než 3DS, to je pravda), příběh je v podstatě to samé (něco způsobuje agresivitu potvor, jen to má jinou barvu), lokace jsou si typově opravdu hodně podobné (některá zákoutí mi navozují déja vu), minimapka je ve větším záběru nepoužitelná (ukazuje pouze malý výřez), všechna prostranství jsou jen užší nebo širší koridory, souboje opět probíhají skrze repetitivní kámen, nůžky, papír. No a sběr vajec v hnízdech potvor je stále dosti otravný způsob sbírání příšerek ("prosím, ať už mi teď konečně vyjde to RNG!")…
Nakonec ani nevím, jestli je dobře nebo špatně, že jsem hru hrál takhle na přeskáčku, ale bylo aspoň fajn zažít začátky některých postav, které jsem znal z dvojky již jako odrostlejší a atraktivnější. Jen Navirou stále balancuje na hraně dotěrnosti. Ale létání, běhání a překonávání terénních překážek na dracích je pořád docela cool.  

Buď jak buď, hru jsem odložil jako dohranou v okamžiku, kdy jsem dosbíral i poslední vejce do sbírky, abych tím zkompletoval všechna Monsties ve stáji. Postava má level 58. V monsterpedii mi chybí ještě jedna potvora, což je v podstatě superboss hry, ale nejde z něj získat vejce a musel bych na něj ještě dlouho grindovat v rozsáhlém repetitivním post game obsahu a to mi za to moc nestojí (navíc ve dvojce jsem si něčím podobným prošel a tam to má větší smysl). Stačí mi, že jsem musel horko těžko projít zatím přes 30 pater bitevní věže, abych dostal to poslední vejce.

Vyběhal jsem řadu otravných úkolů a opět velkou část času strávil v podzemních doupatech, kde jsem se dokolečka snažil získat některé vzácné Monsties (hromský Rajang). Jo, taky je tu taková minihra na schovávanou skrze celou hru, která naštěstí ve dvojce není – hledání prasat v oblečcích, za jejichž kompletaci je odměna ve formě většího prasete (taktéž jedno z Monsties). Hrome, kdo tohle vymýšlel…?

Abych nebyl úplně kritický, tak jednička má zase na rozdíl od dvojky (mimo klasické cutscény) asi čtyři plně CGI animované scénky, které vypadají dost na úrovni. Všechny animace lze přehrávat v domečku hráče v bedně (lol). Remaster pak nabízí i řadu bonusů jako galerii artworků nebo soundtrack, takže to je příjemné obohacení.
Hru jsem hrál s bohatým japonským dabingem, který pokrývá odhadem 90% hry.
Jo, na Switchi 2 to běží pěkně plynule.

A teď teda můžu vesele čekat na tu trojku…  

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: 53 hodin
Všechna Monsties chycena: 67/67
Úkolový řetěz od krále (víčka) i od Channelera (ukazování chycených příšer) komplet
Všechna Poogies (prasata) komplet: 100/100