Vezmu to stručně. Crymachina je hra plná AI postav a monster. Není tam ani jeden člověk. Celé se to odehrává v hodně vzdálené budoucnosti v útrobách nějaké obří lodi, která ovšem není nikdy zobrazena zvenku, a v níž se skrývá ponurý temný kovový svět poskládaný do jakési megastruktury plné nekončících chodeb a hladkých zdí zanořujících se do temných propastí.
Tento svět je obýván především jednoduchými entitami Cherubim (generičtí nepřátelé); po nich několika vyššími AI monstry – bossy (tzv. Dei ex Machina), kteří jsou rozděleni podle funkce a spravují svá „teritoria,“ a konečně hlavní holčičí postavy - AI v syntetických tělech (tzv. E.V.E.): Leben, Mikoto a Ami, které vytvořila Enoa, revoltující Dei ex Machina proti stávajícímu systému.
Jejím cílem je dosáhnout na podstatu lidství a nechat své svěřenkyně stát se „opravdovým člověkem“ (skrze sběr ExP bodů), díky čemuž si zajistí přežití a svrchovanost nad všemi AI entitami (AI nikdy nesmí ublížit člověku). Opravdový člověk to ale samozřejmě nemůže být, je spíš něco jako forma s podvrženým ID.  

Jediné, co se mi na hře možná trochu líbilo, je melancholická hudba. Hra samotná se jinak nepovedla snad po všech stránkách. Před rozehráním jsem od toho neměl moc velká očekávání, ale k mé velké nelibosti jsem dokázal být neblaze překvapen množstvím obsažené kvantity.  

Hra je prakticky ve všem nekonzistentní. Anime stylizace se zdála být zprvu zajímavá, ale rychle se mi přejedla a většina postav posléze začala působit vyloženě ošklivě.
Prázdné prostředí megastruktury střídající klaustrofobní chodby a otevřené propasti se opakuje a recykluje s celými oddíly od začátku do konce, nuda a šeď.
Souboje spočívají v tom nenechat se trefit, jinak jste v drtivé většině případů KO, zatímco obíháte nepřítele a snažíte se ho upižlat – později jsem přišel na to, že je lepší útočit pouze zbraněmi nad rameny (na dálku), vyboostovat tento typ útoku, a takto zničit asi 99% všech podivně vypadajících monster.

Všechny dungeony se odehrávají v krátkých lineárních koridorech (instance nejčastěji na 2-5 minut) s několika málo monstry po cestě a bossem na konci. V případě smrti se musí celý koridor opakovat včetně všech animací a vybraných odměn po cestě.
Zbytek hry se odehrává v hubu Imitation Garden, umělém prostředí vytvořeném Enoou. V reálu je to jen statická obrazovka - stoleček s křesílky okolo, kde nehnutě posedávají postavy a formou mluvících hlav spolu komunikují v záplavách textu (aspoň mají plný japonský dabing).
Zde se taky vylepšují postavy v naprosto neintuitivním systému (pomocí bodů ExP a EGO), kdy ale stejně hráč netuší, jaké konkrétní statistiky se skrývají za kryptickými termíny, a že jich je požehnaně.

Námět vypadal zprvu trochu zajímavě, ale vyklubal se z toho opravdu nezajímavý příběh, maximálně povrchní a podivné dialogy v kombinaci s klišovitým dějem a nelogickými zvraty, plus teda časem i přehnaně otravné až nesympatické postavy, a to, prosím pěkně, všechny tři (čtvrtá Enoa je někde na hraně). Navíc je jedna z nich stále zobrazována na vozíku. Proč? Netuším. Někde to bylo zmíněno, ale byla to jen neurčitá výmluva. Pro příběh to nemělo žádný význam. A příběhové finále mě akorát naštvalo svojí nulovou logikou a stejně k ničemu převratnému nedošlo.

Obsah je repetitivní a nikdy se nemění, nepřátel je taky jen několik a taky se opakují, všechno se opakuje. Všechno je povrchní, generické, nenápadité, bez duše, bez citu a bez estetiky. Ústřední téma spíš jen tak prošumí a postavy mezi sebou většinou nic důležitého ani neřeší, anebo řeší jako náctileté děti bez špetky fantazie.
A na Switchi 2 zřejmě nedošlo k optimalizaci, obraz je v konturách pixelatý a zrnitý.
Hru nedoporučuji, za mě je to ztráta času. Dohráno asi za 17 hodin po titulky, na zbytečný post game mě rychle přešla chuť.  

Herní výzva 2026 – 4. Hardcore: Dohraj hru, ve které je AI hlavní antagonista nebo protagonista.