Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Final Fantasy

  • PC 85
  • NES --
Final Fantasy a Dragon Quest jsou dvě největší a nejznámější JRPG série. Obě hraji velmi rád, ale ani jednu nemám zkompletovanou. Do Dragon Questu jsem se pustil hezky od začátku už před pár lety a to rovnou v originální NES verzi. S Final Fantasy jsem historicky strávil více času a tak jsem dal naopak přednost nejaktuálnějšímu vydání v podobě Pixel Remasteru. První tři díly jsem nikdy nedotáhl do konce a tak jsem prvním kompletním dohráním hezky oslavil 35 let výročí od vydání. I po všech těch letech mám pro hru v podstatě jen chválu. Hra od prvního vydání samozřejmě ušla kus cesty. Hratelnost je teď rychlejší, stejně jako levelování, je k dispozici mapa a maximální level je 99 oproti původním 50. Díky těmto změnám jsou novější verze (nejen Pixel Remaster) přístupnější a snadněji do nich pronikne i hráč, který není na hry té doby zvyklý. Remaster se povedl i po grafické stránce, hra vypadá pěkně a zachovává ducha originálu.

Samotná hra přináší klasický příběh o záchraně světa a boji proti zlu, ale svět a jeho atmosféra přímo vybízí k průzkumu. Dungeony jsou hezky navržené, prostředí se mění a na nudu není ani pomyšlení. Souboje jsou řešeny klasickým tahovým stylem, každý protivník má jiné slabiny a díky družině čtyř postav s různým povoláním je zaručena slušná variabilita. Z nabízených šesti povolání jsem zvolil bojovníka, zloděje, bílého a černého mága. Parta fungovala dobře, mohu doporučit. Oproti druhému Dragon Questu, kde také ovládáte více postav, je zde vše vyřešeno lépe. Postavy od počátku zesilují spolu a odpadá tak nepříjemná starost o nováčka v pokročilé oblasti. Obtížnost je nastavena rozumě, v podstatě jen samotné finále a jedno náhodné setkání jsou problematičtější. Nakonec jsem splnil i všechny achievementy, ale poslední dva nepřátele jsem si musel najít podle návodu. Dohledat truhly není díky mapě problém. Herní doba 26 hodin, konečný level 73, poslední deset levelů díky čekání na War Machine.

Fanoušky série potěší přítomnost mnoha známých monster nebo kouzel. Během mého pomalého hraní vyšel Stranger of Paradise: Final Fantasy Origin, který mám stále ještě rozehraný. Příběh obou her je provázán / převyprávěn, takže se hodí hrát je společně. S atmosférou to dělá divy a boj se stejnými monstry v povědomých lokacích má hned jinou šťávu. Oběma hrám to pomáhá, ale Stranger of Paradise z toho profituje více. Doporučuji buď paralelní hraní nebo začít původní jedničkou, obráceně narazíte zbytečně na spoilery. První díl Final Fantasy je zkrátka skvělá hra a já píšu další pět Pixel Remasterů na seznam.
+32

Castlevania

  • PC 75
  • NES 75
První díl slavné Castlevanie je sice počátkem série, ale s budoucím žánrem metroidvania ještě moc společného nemá. Hra je totiž klasickou plošinovkou rozdělenou do šesti oblastí vždy zakončených bossem. Nečekejte žádné prozkoumávání mapy, žádné vracení se s novými schopnostmi. Prostě jdete stále vpřed a maximálně naleznete trochu lepší zbraň. Tím je především tradiční bič, který lze nalézt ve dvou silnějších variantách. Proti některým nepřátelům se mohou hodit vrhací zbraně, které se navzájem nahrazují a čerpají energii v podobě nalezených srdíček.

Už této první hře nelze upřít slušnou atmosféru a to i s omezenými technickými možnostmi. Grafika je sice jednoduchá, ale tajemno navodí dobře a především první scéna před samotným hradem je i dnes celkem působivá. To samé platí o hudbě, některé skladby se sérií pojí dodnes. Samotné úrovně jsou celkem fajn a s trochou cviku je není problém projít, ale párkrát se objevuje zásekový úsek. Boje s bossy jsou dost nevyrovnané, třeba hned první netopýr byl dost problém a časový limit zrovna nepomáhá. Samotný závěr je také náročnější a porážka Drákuly vyžadovala dost pokusů. Hru jsem kdysi hrál na PC, ale dohrál až před několika lety v emulátoru. Tentokrát jsem zvolil verzi z Anniversary Collection, která vychází z NESu. Vše funguje skvěle, potěší bonusová digitální knížka a možnost ukládání výrazně pomáhá s frustrací. Celkově jde o dobrou hru, která stojí za zahrání nejen kvůli svému významu. Snad si jednou příběh rodiny Belmontů zkompletuji.
+30

Super Mario Bros.

  • NES 70
Po odehrání povedeného titulu GameCenter CX, který hráče provede videohry 80. let a celkovou subkulturou hraní té doby (vysoké skóre, časopisy, cheaty, tipy a triky, čekání na vydání pokračování a tak dále), bylo jasné, že i v tomto období je stále velký potenciál. Od Atari 2600 (Berzerk) až po NES (Boulder Dash) lze najít zajímavé hry, které často skrze jednoduché mechaniky nabídnout stále aktuální zážitek a perfektní hratelnost.

Jednou z těchto her je i kultovní Super Mario Bros., který předběhl dobu a nabídl mnohem více, než jen tradiční plošinovku. Koncept je jednoduchý, osm světů po čtyřech levelech (krátkých a ještě kratších) nabízí proměnlivé prostředí, střídající se témata a mnoho skrytých bonusů (například z tohoto videa, 4-2, lze obdivovat variabilitu i jen u jediného levelu). A to v doprovodu přesného ovládání. Jasně daná pravidla (skok na hlavu, zvětšení, trajektorie střel a opakující se pohyb nepřátel) poskytují stabilní zázemí v tom, dojít do bodu mistrovství ve hře. Kdo chce, může dlouhé dny a týdny překonávat úseky a zajišťovat si skvělý čas, druhý se naopak může "jen" dobře bavit a snažit se projít nabízené levely. Obtížnost bez savestatu je jistě výzvou, aneb k tomu, udělat za celých 32 levelů pouze několik chyb, vede opravdu dlouhá cesta. Dnes v emulátoru toto do jisté míry odpadá, a na hráče zbyde jednodušší, ale kontinuální zážitek - který i dnes stojí za to podstoupit.

Z historického hlediska nejde nalézt moc důležitějších her 80. let (Zork: The Great Underground Empire, Elite nebo Dungeon Master), takže nejen, že si zahrajete videoherní legendu, ale ještě budete mít přehled, jaká hra ovlivnila plošinovky na dlouhé roky dopředu.

Pro: aktuální hratelnost, rozmanité levely, přesné ovládání, skryté věci

Proti: nekompromisní obtížnost (pro celkový průchod, do 8-4)

+25

Zelda II: The Adventure of Link

  • NES 75
Ačkoliv mám sérii Zelda rád, tak jsem druhá Linkova dobrodružství dosud nehrál. Série letos slaví 35 let, což je skvělá příležitost pro nápravu. Hra má špatnou pověst, ale po dohrání musím říct, že nezaslouženě. Hráči prvního, ale i následujících, dílů jsou obecně zaskočeni změnou perspektivy. Pohyb po světě probíhá klasicky pohledem shora, ale v dungeonech je hra spíše plošinovkou. Navíc Link mimo předmětů a kouzel získává zkušenosti, které může hráč postupně investovat do tří vlastností - boj mečem, magie a život. Hratelnost i její tempo se tak od předchůdce dost liší a to spolu s vyšší obtížností vedlo, podle mého, k nízké oblibě hry. Přitom je to velká škoda. Průzkum světa slušně plyne a postavy ve městech dávají funkční nápovědy co je třeba dělat dále. Na mapě probíhají částečně náhodné souboje, kterým se nedoporučuji moc vyhýbat. Neumím si totiž představit jít do finále bez postavy na s maximálními schopnostmi. Vyplatí se také podrobný průzkum mapy.

Největší výzvu představují rozsáhlé paláce. Jsou to velké labyrinty vyžadující pečlivý průzkum, často je správná cesta ukrytá. Ale i vedlejší prostory mohou obsahovat užitečné předměty. V první zhruba polovině hry je obtížnost celkem normální, ale postupně začne přituhovat. Vrcholem je poslední palác a finální souboj, který jsem opakoval ani nevím kolikrát. Postupným učením jsem finále zvládl za tři dny. Boje jsou zpracovány zábavně, různí nepřátelé mají různé chování a bossové stojí také za to. Link má postupně více pohybů, magii je dobré šetřit. Někteří nepřátelé jsou totiž jinak neporazitelní a na několika místech je nutná i pro postup. Zelda II mě mile překvapila a hraní jsem si opravdu užil. Samozřejmě se nemůže rovnat nejlepším dílům série, ale pokud k ní budete přistupovat bez předsudků, tak rozhodně stojí za zahrání.
+22

Akira

  • NES 50
Kultovní anime (a samozřejmě manga) Akira se ještě téhož roku dočkalo i své videohry. Byla ovšem tato hra na systém NES podobně průlomová jako její textová, respektive filmová verze?

Bohužel ne. Pro Japonsko exkluzivní titul se dočkal uvedení na Vánoce 1988, a není to náhoda - hra musela být stihnuta v tomto v pravdě šibeničním termínu pěti měsíců, protože boom, jaký film zaznamenal, nešlo z komerčního hlediska opomenout a odsunout na méně štedré měsíce. Nicméně i tak se s tvorbou tvůrci z TOSE poprali statečně, a výsledek je hratelný a i poměrně zábavný. Příběh prakticky kopíruje ten filmový, ale zde ani nešlo čekat více. To podstatné je, že se můžete vžít do role Kanedy a znovu zachránit (Neo)Tokyo.

Zde byl vypůjčen systém z The Portopia Serial Murder Case, takže jde primárně o ranou vizuální novelu s prvky gamebookového rozhodování. Vzhledem k četným úmrtím a špatným koncům muselo být peklo hrát Akiru na NESu (ačkoliv i zde jsou implementovány záchytné body skrze kódy určité části příběhu). Nicméně menší než takové, že by za těžce vydělané jeny kupující dokončili hru za hodinu až dvě. Dnes lze ale problémy tohoto rázu snadno minimalizovat emulátorem. Co už nejde vylepšit je ovšem estetická kvalita. Z vizuálního hlediska je to zcela jinde než maniakálně detailní záběry z filmu, ale přesto to není nejhorší (galerie). Pokud čekáte alespoň skvělý retro soundtrack, bohužel ani zde videoherní podoba neposlouží (vždy jde ale nahradit).

I přesto pro zájemce Akira nabídne minimálně exkurzi do vývojové stádia žánru, který se zatím měnil a hledal optimální podobu. Možností je poměrně hodně, nechybí ani dvě akční scény a závěr nabídne i menší puzzle a rozdílné konce. Navíc, stále jde o nejlepší verzi Akiry, kterou si můžeme zahrát.

Pro: akční scény, volby a možnosti, příběh, atmosféra

Proti: hudba, kolísavá úroveň grafiky, zastaralost

+21

Dragon Quest

  • NES 50
  • SNES 75
Při příležitosti 30. výročí západního vydání prvního dílu slavné JRPG ságy Dragon Quest(Japonsko už 1986) jsem se rozhodl ho rozehrát. Pustil jsem se do NES verze, která byla v USA vydána pod názvem Dragon Warrior, s tím že se podívám na rozdíly v pozdějších vydáních. Nejzásadnější skok přinesla verze pro SNES - krom grafiky i rozšíření dungeonů a nové předměty. Ostatní vydání jsou již jen kosmeticky vylepšené SNESovky. Nakonec jsem skončil u hraní obou verzí víceméně paralelně.

První Dragon Quest je obecně povedená hra. Ve své době byla její jediná konkurence série Ultima, která má dosti odlišnou atmosféru a tempo hratelnosti. JRPG je ale svébytný žánr a Dragon Questu vzal vítr z plachet a celosvětovou proslulost již v roce 1987 vydaný první díl Final Fantasy. Od té doby vycházejí obě série pravidelně, ale DQ je u většiny hráčů ve stínu slavnějšího FF. Dragon Quest 1 přitom rozhodně má co nabídnout a to i v dnešní době. Jednoduchý příběh o záchraně princezny a světa s celkem běžným fantasy/pohádkovým zasazení moc nezaujme, ale už zde dochází k budování časem dost rozsáhlé mytologie. Rozlehlost světa je spíše menší a dungeony se dají spočítat na prstech jedné ruky. Nic ale hráče nevede za ručičku a téměř celé území je přístupné od začátku hry. Je tak nutné konverzovat s postavami a ze střípků informací odvozovat další postup. Přístup je samozřejmě limitován obtížností nepřátel, ale která strana je bezpečnější je už na vyzkoušení. Souboje jako takové jsou takticky nezajímavé a jde jen o střídání úderů a občasné kouzlo(jedině Sleep může trochu zamíchat kartami, pokud se povede) v boji jeden na jednoho. O výsledku rozhodne spíše level postavy a vybavení. Jejich rychlý průběh a ucházející variabilita nepřátel, ale zaručují zábavnost. Alespoň po nějakou dobu. Hra není moc dlouhá(na JRPG), ale nějaký čas je nutné strávit expením a získáváním zlata na lepší výbavu.

Tím se dostáváme k nejzásadnějšímu rozdílu mezi NES a SNES verzí. SNES má citelně navýšen zkušenostní zisk a potřebný grind tak není nijak omezující a rychlejší hráč by to asi dohrál i bez něj. Bohužel u starší verze je několikahodinové grindování nezbytné. Díky tomu jsem později rozehranou a původně spíše vedlejší verzi dohrál dříve něž originál. Souboje naopak rychleji utíkají ve starší verzi, je třeba méně odklikávání a měl jsem i pocit nižšího života u nepřátel. U SNESové hry je možné prodávat předměty(u NESu se automaticky nahradí lepšími) a je jich i několik navíc. Prohledávání truhel je zajímavější, mohou obsahovat například předměty permanentně zvyšující život. Zvětšené byly také jeskyně a hradní podzemí, ale zároveň došlo k jejich zpřehlednění(méně slepých cest...). Pobaví různá jména postav - princezna Gwaelin x Laura nebo Erdrick x Roto.

V technickém zpracování je samozřejmě obrovský rozdíl. I když NES verze nevypadá špatně, tak u SNESu je grafika opravdu parádní. Nesnese srovnání třeba s Chrono Triggerem, ale rozhodně potěší oko. Vylepšeno bylo i ovládání, například chození do schodů je již automatické a ne volbou z menu. Verze pro SNES byla vydána společně s druhým dílem pouze v japonštině a je tak nutné aplikovat fanouškovský anglický překlad. Nebyly s tím žádné problémy ani potíže během hraní. Herní doba zhruba 19h u NESu a 13h u SNESu jasně ukazuje rychlost levelování postavy a to navzdory znalosti postupu druhou polovinou hry ze SNES verze.

Hraní mě rozhodně bavilo a sérii mám v plánu celou včetně dříve hraných dílů, ale po konzultaci s Ringem již zůstanu u SNES a Nintendo DS remaků. První díl ve verzi pro SNES mohu doporučit, jde o zábavné a celkem oddechové JRPG. NES verze je vhodná pouze z historických důvodů.
+20

Dynablaster

  • NES 85
Jsem si tak brouzdal po netu a vytanula mi na mysli moje oblíbená hra Dyna Blaster, s kterou jsem si už několikrát užil spoustu pěkné zábavy. Tak jsem se jal hledat všechny podobné hry. Narazil jsem na českou hru Bombič, která vznikla kdysi v časech, kdy Becherovka podporovala herní scénu. Hrál jsem jí až nezdravě hodně času a přesto, že mě bavila, tak jsem se na hodiny zasekl někde za polovinou hry a ne a ne ten level pokořit, ta obtížnost je tam na můj vkus až extrémní, nebo už nemám takové reflexy? Těžko říct, ale další trápení jsem uťal a hledal jsem tedy jinou hru.

Našel jsem tedy tuto, vypadá prakticky stejně jako Dyna Blaster, má skoro stejný evropský název, ale najde se tam pár rozdílů, jednoduše řečeno je to taková okleštěnější verze původní hry, asi by platforma NES plnou verzi neutáhla :) Hra má i jiný příběh, ale nedokážu říct, jestli lepší nebo horší, ono upřímně jde jen o pár obrázků a těch starých dobrých strojových zvuků a vlastní hra s příběhem na první pohled ne úplně souvisí, ale o tom to není.

Důležitá je hratelnost a ta je stále dobrá, člověk se tedy snaží pomocí bomb pozabíjet okolní příšery, nezabít sebe a najít v limitu průchod do dalšího kola, pokud se jeden z těchto bodů nepovede, tak se musí zas od začátku kola. Občas hra nabízí neřešitelné situace, kdy hned na začátku není žádný manipulační prostor a klidně ze dvou směrů na mě bezstarostně nalítávaly ty různé příšery, v pár kolech se mi to stalo třeba 20x za sebou, což je už dost nemilé, ale i tak, za takových 15 minut jsem se dostal do dalšího levelu a tam už bylo klidněji (někdy).

Hra dobře odsýpala a za nějaké 3-4 hodiny jsem měl hotovo. Jasně není to hra, která vás posadí na zadek (a asi tomu tak nebylo ani, když vyšla), ale nabízí příjemné hraní, rozumnou výzvu a i taková ta nostalgická nálada se dostaví. Tenhle kousek se dá hrát v pohodě i dnes, a přiznejme si, že to není u skoro 30 let starých her úplná samozřejmost. Bombám zdar.

Pro: klasická hratelnost, odsýpající hraní, nostalgie

Proti: okleštěnější verze Dyna Blaster, občas neřešitelné situace

+20

Super Mario Bros.

  • NES 85
Japončíky vymyšlený anglicky mluvící instalatér z Itálie vypadající jako Mexikánec co skáče jako černoch a chytá mince jako žid. Podprahový vliv multikulturního Sorose byl nevinným dětem distribuován již v roce 1985 a ty z něj šílely. Já taky. Mario byl, je a bude zárukou kvalitní zábavy kdykoliv a kdekoliv.

32 krátkých levelů sfouknete rychleji než Michal Hašek svou rigorózní práci, ale na rozdíl od něj vám už to nikdo neodpáře. Pokořili jste Maria, herní legendu. Možná jste během hraní nalezli skrytá aktivní políčka, která vám přidala nějaké ty body. Možná jste dokonce našli cestu k warp zónám do jiných světů a přeskočili tak značnou část herní doby. Nebo vám možná vypršel čas při hledání správné cesty v Bowserově hradu. Anebo jste možná World 1-1 hráli ne v Mariovi, ale v nějaké jiné hře.

Mario je ze stejné kategorie jako Tetris. Jednoduchý a geniálně nadčasový.

Pro: Mario, hudba, hratelnost, easter eggs

Proti: Krátké

+18

Super Mario Bros.

  • NES 80
Mario je hra, která mi ještě jako školkou povinnému capartovi poprvé představila svět videoher. Dodnes si živě vybavuji vzpomínku ze školky při takovém tom odpoledním povinném spaní, kdy se snad poprvé u mě objevil určitý příznak závislosti na tomto médiu, kdy jsem se nedočkavě těšil domů, až si na svém malém starém televizoru a z dnešního pohledu již prehistorické konzoli zapnu strýčka Maria.

Ze samotné hry si toho již tolik nepamatuju, vím jen, že byla pekelně těžká, ale to mi v mých 4-5 letech nijak nevadilo. Fascinovala mě už jen ta možnost ovládat si svého panáčka v televizi a vše ostatní už bylo vedlejší.

I když jsme doma těch žlutých kazetek od vietnamců měli plno, Mario se mi do vzpomínek zaryl nejhlouběji.

Pro: chytlavé

Proti: obtížnost

+18

Contra

  • NES 85
Plošinovka Contra byla jednou z prvních her, co jsem hrál na konzoli a považuji ji za ten nejlepší titul, který jsem mimo PC vyzkoušel. Chodil jsem ji s bráchou hrát ke kamarádovi a vím jistě, že jsme nehráli na klávesnici, takže to musela být buď čínská kopie Nintendo Entertainment System nebo samotný originální NES.

Co jsem se u Contry navztekal, jako snad u žádné jiné hry, ale stejně jsem se zatraceně bavil, zvláště pak ve dvou. Pět různých módů střelby nemělo chybu, nepřátelé padali po stovkách a těch výbuchů a efektních skoků. K tomu všemu hrála perfektní hudba, kterou si občas rád poslechnu i nyní.

Dneska už bych na to asi neměl nervy, ale v mých herních začátcích jsem propadl skoro každému titulu, protože jsem neměl takové možnosti a takový výběr, jako dnes. Třeba na Contru ještě někdy dojde, ale momentálně mám v plánu jiné kousky.

Pro: neskutečně zábavné, režim pro dva hráče, pět módů střelby, výbuchy, skoky, hudba

Proti: možná až moc obtížné, ale to starší kousky bývají

+17

Dr. Jekyll and Mr. Hyde

  • NES 40
Po dočtení knihy jsem se začal zajímat o hry na její motivy. A první do které jsem se pustil je tato plošinovka pro NES a to i když to podle hodnoceních není ta nejlepší volba. Naopak hra bývá často zařazována do žebříčků nejhorších her. Hratelnost je v podstatě klasická, až na postupné zvyšování stresu u Jekylla a následnou přeměnu v Hyda. Úrovní je pouze šest a nejsou nijak dlouhé. Díky tomu není takový problém se naučit správné časování a projít je bez nepříjemné přeměny nebo jen s jednou. Obtížnost je sice čím dál vyšší, ale opravdu hodně náročná je jen poslední úroveň. Těžší pro mě byly noční úrovně za Hyda a tak jsem se snažil hru projít s co nejméně přeměnami. Hra není žádný zázrak a navzdory přečtení manuálu je nutné vyzkoušet, jaké prvky jsou nebezpečné a jaké ne.

Grafika a zvuky jsou průměrné. Hru sice nepovažuji za nějaké utrpení, ale jak na NES tak na jakoukoli jinou platformu je mnoho lepších plošinovek. Největším problémem pro mě nebyla nějaká nepovedená část nebo funkce, ale prostá nezáživnost a šedost hry. Hraní tak vlastně nemám komu doporučit, maximálně extrémním fandům díla pana Stevensona.
+16

Donkey Kong

  • NES 75
Prvních pár pokusu vypadá jako když se batole učí chodit. Tu něco sejme vás, támhle něco sejmete vy. Postupně se ale naučíte, kdy se vyplatí vyskočit, naučíte se lézt po žebřících, a nakonec si osvojíte i kladivo. A… stejně zemřete. Ale když to budete zkoušet znovu a znovu, vaše tělo pochopí, že je snazší splnit co po něm chcete a poslechne. A vy vyšplháte až nahoru a smůla. Stejně vám opičák vyfoukne přítelkyni pod nosem. (based on true nerd story?) A vy se ocitnete v novém prostředí, s novými překážkami a novými výzvami. A ani tady se záchrany nedočkáte a musíte se podívat až na úplný vrchol budovy.

Navazující obrazovky mi přišly mnohem jednoduší a zajímavé spíš vizuálně než nově představenými mechanikami. A říkám si, proč ve hře vlastně jsou – teda jasně že to chápu. Vyprávějí „příběh“. Ale jen ta první, ta obrazovka se sudy, je opravdová výzva.
Koneckonců, pokud nehrajete v arcade herně a netoužíte po zvěčnění svého jména celá hra je stejně jen o tom snaze vysvobodit Pauline a být spokojený ze svého výkonu. A oboje se mi povedlo.

Pro: Klasika: Jednoduchá ale ZÁBAVNÁ

Proti: Klasika: JEDNODUCHÁ ale zábavná

+16

1942

  • NES 80
  • Arcade 80
Prvně jsem se zapojil do druhé světové války coby mini Caelos, kdy mi máma nakazovala ať to vypnu, protože na tom budu závislý a pravděpodobně si vezmu do školy samopal a rozstřílím mozaiku s Gagarinem co jsme měli na zdi ve druhém patře u záchodů. Nebo budu bezdomovec a narkoman. Jenže já jsem musel do prdelky rozmetat zlotřilé japonce!!! Ačkoliv, teď mě trochu napadá, že hra pochází z Japonska... Neměl bych tedy coby hrdinný kamikaze pilot bojovat proti zlým američanům a hrdinně zemřít pro slávu císaře Hirohita? A kamikazovat třeba dvojčata? A to přitom dvojčata neexistovaly? Není to konspirace? Samé otázky a žádné odpovědi. Možná to tak původně mělo být, ale kopie hry by se prodávaly pouze v Japonsku, Rusku a blízkém východě. Čili zakousli svou samurajskou hrdost, a se svítícími dolarovými esíčky v očích udělali tenhle marketingový tah. Je to pravda? Není, ale mohla by být. Ok, tohle byla odpověď kterou jsem okopíroval z komentářů pod článkem na Novinky.cz.

Každopádně, když jsem byl malé Caelosátko, byl jsem na tuhle hru sakra levý. Prakticky jsem se nedostal ani k prvnímu bossovi, což mi ale nebránilo v tom, abych si hru občas spustil a vytřeštěnými očky pozoroval obrazovku. Měl jsem totiž takový ten feel jako bych tam byl. Jako bych opravdu seděl v letadle a střílel letadla. Jo, vím že to zní blbě, protože jsem si přece mohl zahrát Top Gun, či jinou letadlovou špumprnákli té doby z pohledu první osoby, nicméně na tyhle hry jsem nebyl jenom levý, u těchto her jsem prostě jen čuměl na obrazovku, snažil se něco dělat a pak se objevil nápis GAME OVER. Tyhle hry jsem docenil až v kmetím věku Každopádně, zpět k 1942, jelikož jsem zase napsal tisíc slov a devět set jich je o tom, jak jsem jako dítě šel, zakopnul a z kapsy mi vypadl namazaný rohlík do bahna (což se opravdu stalo!). Hratelnost je výborná. Někdo by mohl namítat, že oproti jiným podobným titulům se vaše letadélko ovládá dost těžkopádně, respektive reaguje trochu pomaleji a léta pomaleji, nicméně odpověď je už v samotném názvu. Je sakra rok 1942, to je ještě před vynálezem motoru, takže je jasné, že když pilot už tak musel šlapat jako blázen, stejně to letadlo nemohlo letět rychleji. Na druhou stranu, tempo hry není kdovíjak zběsilé, čili to není až tak frenetická akce, kdy máte obrazovku plnou bordelu a vy jen lítáte ze strany na stranu za doprovodu neustálé střelby a doufáté že vás nic netrefí. Tady je to prostě trochu pomalejší. Chce to cvik, ale i rychlejší nepřátelé vám potom nebudou dělat problém. Navíc, pokud jste v úzkých, obrazovka je plná letadel a střel, stačí zmáčknout čudlík speciálního úhybného manévru a vyhnete se. Nicméně, jako u většiny speciálních útoků, manévrů a dalších speciálních věcí je využijete většinou tak, že je zmáčknete v naprosto nevhodnou chvíli omylem. Další věci co napomáhá k dobré hratelnosti jsou bonusy vypadnuvší ze zmasakrovaných nepřátel, které vám zvyšují kadenci, sílu, či dosah vaší střelby. Což je velmi důležité, protože je jen málo nepřátel, kterým stačí jedna kulka. Naopak se objevují běžní nepřátelé, do kterých střílíte třeba deset sekund. Ale není se čeho bát, většinou jsou to pomalé bombardéry a při jejich ničení dělají obštrukce jen obyčejní "malí" nepřátelé. Souboje s bossy jsou klasika, stačí se naučit taktiku a pak by neměl žádný parchant dělat problém.

Co se týče grafického zpracování, hra je původně z arkádových automatů které měly ve své době nejlepší grafiku, protože logicky, měli jste obří bednu, kde se dalo narvat více věcí, než do mrňavé krabičky u televize. Nicméně, 1942 patří do první vlny her na NES/Famicom, které se vyznačují jednoduchou, ne až tak detailní grafiku jako hry okolo roku 1990 a po něm. Míte prostě modrou obrazovku, jednobarevné letadlo a (většinou) jednobarevné nepřátele. Ale vůbec to nevadí, ze stejné doby je například i první Super Mario Bros, který taky neoplýval příliš detailním grafickým zpracováním, ale i dnes se to prostě dobře hraje. A to je případ i 1942. Hraje se to dobře právě i díky grafice, protože narozdíl od jiných podobných her tady není žádný rušivý element, jenom nepřátelé. Ve starším věku jsem hru více docenil a překonal svůj personální rekord z dětství, kdy jsem se v jednu chvíli dostal ve hře docela daleko a bylo to pro mě něco jako když zahlédnete jednorožce. Byl jsem z toho tehdy tři dny v tranzu. Nicméně v dospělosti jsem hru dohrál do konce a neskutečně se u toho bavil.

Možná jediná věc co mi vadí jsou celkem otravné zvuky, na které jsem, čím jsem starší, víc a víc alergický, respektive, křivím levé oko, zatahuju hlavu k tělu a vypadám jako by mi někdo pomalu zarážel pletací jehlici do ucha.

Nutno ještě dodat, že hra se často objevovala na neoficiálních cartridgích "random číslo (většinou 999999) in 1, které vlastnil asi každý kdo měl doma Pollystation, Sedu, nebo třeba Pegasus.

Pro: Zábavná hratelnost, motivace "chci vidět co je dál", funkční grafické zpracování

Proti: zvuk

+15

Super Mario Bros. 2

  • NES 80
POZOR! NEKLIKAT NA TENTO KOMENTÁŘ. POZOR! NEKLIKAT NA TENTO KOMENTÁŘ! POZOR! NEKLIKAT NA TENTO KOMENTÁŘ!

Klikl(a) jsi. Hmm. Jsi rebel jako Kensuke Tanabe, který v Nintendu dostal za úkol udělat prototyp plošinovky pro amerického druhého Maria, splácal něco dohromady a ... dostal červenou. Zavolal proto Shigeru Miyamotovi, dal s ním hlavy dohromady, trochu tu plošinovku vylepšili a posléze na tomto torzu Nintendu navzdory vydali Yume Kōjō: Doki Doki Panic.

Rebelové ale byli i v Nintendu, koukli na ni, řekli si, "Tak to zkusíme, třeba to nikdo nepozná.", vzali ji, pouze přeskinovali hlavní postavy a vydali Super Mario Bros. 2 pro Ameriku. To nevymyslíš!

Super Mario Bros. 2 je dost těžká hra a bez quick save funkce bych byl nahranější než Epic Store po vyfouknutí Metra Steamu. Oproti jedničce je tu velké množství změn, mezi ty nejlepší řadím vertikální zaměření, občasné logické překážky (někdy se lze k cíli dostat více cestami), nové bedny s power upy (dočasné znehybnění nepřátel, likvidace všech nepřátel na obrazovce) a náznak příběhu. Naopak mě celkem štvalo, že nepřátele nemůžete zabít skokem na hlavu, i když to má své opodstatnění, stejně jako jejich nekonečný respawn. Bez nich by totiž hra nešla dohrát. Stejně tak jsem si zvykl na vytahování zeleniny ze země. Hodně mi chyběly podvodní levely, které jsem měl v prvním Mariovi moc rád. Ty pouštní mě moc nezaujaly, snad kromě tekuteho písku.

Vtipné jsou jména některých nepřátel. Logická hádanka: který nepřítel se schovává pod názvem Bob-omb (2 body)? Je tu i náznak příběhu, ale ten konec to úplně zakopal stejně jako v DLC k Alanu Wakeovi.

Před každou úrovní (je jich tu jen 20 oproti 34 z předchozího dílu) si můžete vybírat ze 4 hratelných postav, které se mírně liší. Stejně jsem ale hrál jen za Maria, protože se mi s princeznou stalo, že jsem nedoskočil na plošinku s klíčem ve třetím světě, a ani za Satana jsem s tím nemohl nic udělat. Legendy praví, že Super Mario Bros. 2 jde dohrát s každou z postav. Vygooglil jsem si to a musí to být pravda, protože pro dokončení Yume Kōjō: Doki Doki Panic ji musíte dohrát za všechny čtyři postavy. No to určitě.

Pro: 4 hratelné postavy, hudba, hratelnost, logické překážky, power upy

Proti: Obtížnost, krátké, respawn nepřátel

+15

Super Mario Bros.

  • NES 80
  • Switch 80
Super Mario Bros. bolo prvou plnohodnotnou hrou, ktorú som doma hral na veľkej obrazovke, respektíve televízore. V tej dobe detstva to bolo niečo nevídané, doteraz si pamätám, že len asi rok predtým som vôbec nevedel, že niečo ako videohry existuje. Táto hra bola zároveň aj mojou najhranejšou na konzoly a mám pocit, že jeden z dvoch controllerov prestal fungovať práve preto, že som ho prepotil pri namáhavej detskej snahe prejsť túto hru. No neúspešne.

No a sme tu o cca 26 rokov neskôr a ja by som nikdy povedzme za posledných 20+ rokov nepovedal, že sa nielen k tejto hre vrátim, ale po tak dlhej dobe ju ešte aj celú dohrám. :)

Pripadal som si ako v nejakom psychologickom experimente, v ktorom sa prelínajú hmlisté spomienky na nostalgické dojmy s hry s jasnými spomienkami na niektoré konkrétne levely (napr. prvý most s lietajúcimi rybami) alebo prvé levely až vytesané do mozgu. V prvom rade sa priznám, že som si pri hraní na Nintendo Switch uľahčil postup a nervy tým, že som využíval aj možnosť ukladania a nahrávania hry. No a zároveň som si uvedomil niekoľko podstatných vecí.

Ten skok medzi Donkey Kong a Super Mario Bros. je absolútne neskutočný. Funkčný a logický leveldizajn, na dobu vydania detailná grafika, absolútne plynulý pohyb, hudba ladiaca s prostredím a pestrá farebná paleta, využívajúca čiernu farbu, resp. absenciu farby oveľa menej než jej súčastníci. Ako dieťa v 90. rokoch som to samozrejme neriešil, ani nemal odkiaľ vedieť, ale hra za mňa prekonala svoju dobu a oproti ťažkopádnému Donkey Kongovi sa mi stále dobre hrala, s výnimkou slučkového levelu 7-8, ktorý bol tak trochu podvodom na hráča, pretože prichádza s novou mechanikou, ktorú nijak nepredstavuje a hráč si ju uvedomí, až keď je zle. Ešte že som si pre istotu ukladal levely na začiatku, pretože hoci vo väčšine levelov je časový limit naozaj veľkorysý, v kontexte levelovej slučky to tu bol seriózny odrb. :)

Tak či onak som sa po dohraní po troch hodinách zasmial, že to je celé. Jasné, používal som save metódu, ktorú som si ten čas skrátil, ale hlavne narážam na svoje detské ja, ktoré dokázalo pri tejto hre zabíjať hodiny (ak mu rodičia dovolili) a myslím, že sa nikdy nedostalo ďalej ako do piateho sveta. No i tak sa kráľovsky bavilo. No a moje dospelé ja hovorí, že tá zábava tam naozaj je a je neskutočné aká nadčasová a stále hrateľná je hra z roku 1985. A koľko z nej je vlastne stále súčasťou dnešného herného priemyslu.

Pro: nadčasovosť, stále chytlavé, zaujímavé levely a chytlavá sprievodná hudba, ktorá sa nestáva otravnou, secrety

Proti: Level 7-8!, na "zotrvačnosť" skokov a pohybu sa musí trochu zvykať a občas to spomaluje hranie

+15

Castlevania

  • NES 65
  • Switch 60
Anniversary Collection mi na Switchi ležela dlouho – rok, spíš dva.  Dokonce jsem první díl zvažoval do loňské Herní výzvy. Nakonec však dostal přednost první Metroid. Že šlo o šťastnou volbu se ukázalo, když pánové oznámil námět prvního letošního Retro Klubu.  A že šlo o volbu šťastnou dvojnásob bylo jasné brzy po rozehrání téhle hry. Ač hry vyšly v rozestupu necelých 2 měsíců, nechápu rozdílnost ovládání. Tam kde u Metroidu mám pocit, že jsem pánem situace a pohyb, či náročnější akrobacie byla výzvou ale ne překážkou, tam mi výlet na hrad páně Drákulův připadá jako tahovka. Jakékoliv stisknutí klávesy tu totiž znamená, že s dalším rozhodnutím si můžu dát na čas, zatímco budete sledovat dokončení animace. Stejně tak hitboxy nejsou úplně jasné a některé skoky jsou díky tomu opravdu výzvou. Jak ale ukazuje Metroid, nebo třeba Mario, nejde o dobové/hardwarové omezení ale o neochotu (nebo neschopnost?) vývojářů se s tímhle problémem popasovat. A o fungování, reps. nefungování, schodišť ani nemluvě. Když jsem hru zkusil po dohrání projít na MiniNES – dál než do 7 levelu jsem se i se znalostí hry nedostal.

Kde hra naopak exceluje je vizuál. Prostředí i nepřátelé jsou nápadití a některé scenérie jsou dechberoucí! Totéž by se snad dalo říci i o hudební složce, jakkoliv jsem dalek posuzovat část her, která mě naprosto míjí. Pro mě je zásadní hratelnost, a tady bohužel první Castlevania pokulhává. Nemůžu ji tedy doporučit, a pokud přece jen chcete vyzkoušet některou z Classicvanií, skočte rovnou na čtyřku. O příběh ochuzeni nebudete a dostanete navíc i túru k hradu ;)

Pro: začátek legendární serie, krásný vizuál

Proti: v hratelnosti to prvnímu dílu natře i kid ...Kid Dracula

+14

Super Mario Bros.

  • NES 100
Výborná hra, snad moje první, když vynechám hry na PC. Hrál jsem ji na legendárních žlutých kazetách od Vietnamců. Už když jsem chodil do školky!

Hra je naprostá legenda, velmi chytlavá plošinovka. Jednotlivé levely jsou velmi rozmanité a hlavně plné Easter Eggu, už v té době ve hrách byly :) Hledat schované životy. Dodnes si nějaké místa pamatuji.

Hře nemám co vytknout. Rád bych si ji někdy zkusil na Arcade.

Pro: Hudba, jednotlivé lokace a nepřítelé, easter erggy, obtížnost

Proti: Dnes se těžko shání (koupil jsem si retrokonzoli :) )

+13

Ninja Gaiden III: The Ancient Ship of Doom

  • NES 85
Pro Ninja Gaiden sérii na NES mám slabé místečko v srdci. Roztomilá grafika, značná variabilita úrovní i bossů, nakopávací soundtrack, prostě řádný platformer ze staré školy. Co mě však vytáčelo u prvních dvou dílu, bylo retardované zvyšování obtížnosti skrze vyloženou šikanu hráče – mimo jiné měl nindžův základní útok mečem slabou výseč, což dali pocítit především miniaturní oponenti; nepřátelé se s chutí respawnovali přímo na obrazovce; nindža disponoval super schopností uskočit pří jakémkoliv utrpěném zranění do nejbližší propasti. Dohrát se to dalo, ale bylo to často laciné a občas přímo k vzteku.

Když jsem se konečně dostal ke třetímu dílu, překvapilo mě, že žádný z obvyklých faulů zde nebyl přítomen  – meč je solidní, navíc se v každé úrovni nachází vylepšení, které z něho dělá doslova zbraň hromadného ničení; jednou zabitá potvora už se znova neobjevuje a hlavně do propastí už se nindža nevrhá se zdaleka tak velkou pravidelností. K tomu je ovládání po čertech dobré, přesné. To všechno působilo výborně. Nicméně jsem si říkal, jak těžká hra bez všech těch šikan svých předchůdců vlastně může být? Ukázalo se, že hodně.

První úroveň je směšně snadná a přehnaně zvyšuje hráčovo sebevědomí. Avšak už u druhé pouštní jsem se docela potrápil a třetí bažinatá je naprostý masakr. Náročné skoky střídají hordy nepřátel, respektive je oboje přítomno sadisticky zároveň. Dostat se přes třetí úroveň je malá zkouška nervů, která vás naučí nenávidět ryby, žáby, vodu. Čtvrtá až šestá úroveň jsou náročné.  Aby člověk nabyl potřebný grif, musí se dost natrápit a nindža dostkrát umřít. Tou dobou už jste si ale zvykli.

A pak přijde sedmý, finální level. Je to monstrozita rozdělená do tří sekci, kde skáčete po hýbajících se plošinkách mezi dráty elektrického vedení (co je pod vámi? samozřejmě propast!), abyste se pak dostali k sekci s plošinkami, které pro jistotu po doteku začnou mizet úplně. A na konec toho všeho vás čekají souboje s bossem o třech formách, mezi kterými se vám samozřejmě nedoplňuje zdraví ani časový limit (ano, úrovně mají časový limit). Když umřete, hurá na začátek sekce. Když přijdete o životy, vracíte se na začátek úrovně. Když vyčerpáte (pět!) pokračování, konec. Můžete si to sjet celé od znovu. Je to bestiální.

Bylo mi to těžko k uvěření, ale ta kombinace frustrace a satisfakce, když polomrtvého nindžu konečně dostanete na konec úrovně, je strašně návyková. Epická hudba podtrhuje odhodlání. Jasně viditelné jsou vaše pokroky v ovládání nindži.  Když konečně sejmete finální formu finálního bosse, je to čirá euforie. Nad závěrečnou scénou jsem takřka uronil slzu. Ne kvůli příběhu, který je naprostá slátanina (nějací generičtí zlouni, alternativní dimenze, mimozemská loď… prostě všechny zabít a všechno zničit). Euforie se dostaví prostě proto, že se vám to konečně po stovkách pokusů podařilo dohrát.

Třetí Ninja Gaiden je obtížný NES platformer z těch dobrých důvodů. Poctivě od začátku do konce jsem ho dohrál jen párkrát, naposledy dnes. Nějakou dobu ho nechci vidět. Staromilcům doporučuji.
+13

The Legend of Zelda

  • NES 95
  • Switch 90
Dneska se staromilci často ušklíbají nad rozsáhlými tutoriály. Nad úvodními lokacemi, kde vás hra učí snad i použití šipek. A vzpomínají na hry, které nevedly hráče za ručičky. Jedna z takových her má být i Legend of Zelda. Objevíte se ve světě. Nic neznáte, nic nemáte. Spoustu dnešních hráčů to přivede k myšlence použít návod. Ale to není potřeba.

Hrát první Zeldu bez návodu není ani pro nového hráče problém… jen je potřeba mít manuál. Nedává vám náhodně pronesená věta smysl? Manuál. Nevíte kam by měli vést vaše první kroky? Manuál! Netušíte, jak porazit závěrečného bosse?  

MANUÁL!

Tehdejší technická omezení zkrátka nedovolovala všechny tyhle informace nacpat na cartridge. Musely se vejít do útlé brožurky. A je to součást kouzla her z té doby.
Přes to všechno je LoZ neskutečně moderní hra: Najdete tu dobře skryté nápovědy, užitečné gadgety a sem tam vás potrápí í nějaká zákeřnost. Například jeden nepřítel vás znehybní, další vás dokáže odzbrojit. A nejlepší na tom je, že všechny tyhle lekce se dřív nebo později zúročí. Nebo můžete jít do všeho po hlavě. Hra vás takřka nijak neomezuje a klidně se hned po startu můžete vydat do zrádných hor. Můžete syslit rupie, můžete o ně hrát anebo za ně nakupovat střelivo …můžete cokoliv. A máte rádi mechaniku Newgame+? Tak ta je tu taky!

Tohle všechno je na dosah ruky. Stačí jen začít hrát… a přečíst si PŘEDTÍM manuál!

Pro: Legenda, která si svůj status zaslouží

Proti: jen na konzolích od Nintenda

+13

Contra Force

  • NES 90
Má nejoblíbenější Contra hra, ikdyž to vlastně Contra tak úplně není, viz. zajímavosti. Jednoho slunného podzimního dne mi k narozeninám koupili rodiče, v takovém proskleném stánku uprostřed Holešovické tržnice, kazetu 4in1 za tehdy těžko uvěřitelných 1980 korun. Můj výběr proběhl na svou dobu zcela standardně, tedy podle atraktivity nálepky na kartridži, na kterém jsem rozpoznal hned několik klíčových slov včetně "Contra", kterou jsem měl tehdá již odehranou a patřila k mím oblíbeným titulům.

Contra Force je side (1., 3. a 5. level) a horizontal (2. a 4. level) scroller, ve kterém tentokrát nebojujete proti vetřelcům, ale teroristické organizaci vedené BOSSy, kteří zřejmě snídají růstový hormon a večeří anabolické steroidy. Jinak si jejich velikost vysvětlit nedokážu. Děj se odehrává v současnosti, tedy v roce 1992, ve fiktivním městě Neocity. Člověk by si myslel, že tak primitivní příběh, točící se okolo únosu šěfa tajné služby, nelze poplést, no KONAMI se to podařilo. Chyby zřejmě vznikly při překladu z japonštiny, což není u NES her nic vyjímečného. Contra Force se od jiných Contra her své doby liší nejen počtem hratelných postav, ale hlavně jejich rozdílnými vlastnostmi. Každý ze 4 agentů má vlastní zbraňovou specializaci, rychlost pohybu i výšku výskoku. Mezi BURNSem, SMITHem, IRONem a BEANSem lze kdykoliv přepínat přes "select" menu. Hra vyniká slušnou atmosférou alá akční filmy 80. let a skvělým soundtrackem. Contra Force ždímá NES hardware na maximum, což se bohužel často projevuje celkovým zpomalením. Hra je sice kratší, ale nenudí ani na okamžik.

Pro: atmosféra, grafika, hudba, celková hratelnost

Proti: kratší kampaň, nižší obtížnost

+12