Nejlépe hodnocené komentáře

Ve hrách jsem už zažil všelicos, ale že by někdy nějaký padouch chtěl vědomě zničit nejenom moje postavy, ale i... mě jakožto hráče, to tedy ne. Až tady. A ještě mě uráží, pacholek…

Musím říct, že po skvělém hořkosladkém zakončení prvního dílu Bravely Default mě moc nenapadalo, jak by mohl druhý díl smysluplně pokračovat. Jenom Agnés a Edea se zapojily do fungování světa po zažehnané hrozbě. Ringabel se vytratil zpět do svého domovského světa, Tiz odevzdal svou duši zpět, čímž uvrhl svou tělesnou schránku do vegetativního stavu a musí být uměle udržován naživu. Tak jak mám dostat svou oblíbenou partu do kupy?

Zápletka dvojky začíná vcelku neoriginálně. Novopečená papežka Agnés je navzdory vší snaze unesena mocným Kaiserem a jeho vílou, kteří mají něco nehezkého za lubem. Na záchranu se pln výčitek vydává mladý člen osobní stráže Yew (čte se anglicky stejně jako „you,“ což bývá někdy trošku matoucí, když zrovna nečtete titulky s právě probíhajícím voice overem) z rodu Geneolgia, odvěkého podporovatele Krystalové Ortodoxie. Zpočátku mu pomáhají dva přátelé, ale brzy se jejich cesty rozejdou a Yew bude nucen spojit síly s Edeou. Společně přiberou sličnou bojovnici Magnolii z Měsíce, jenž byl nedávno zdevastován jedním z monster zvaných Ba’al. Měsíc je odedávna obýván lidmi, druhotně slouží jako obranná linie proti Ba’alům, ale obojí zřejmě nikoho moc nepřekvapuje a ani nezajímá. Jenže Ba’alové se teď objevují dole na Luxendarcu (název světa) a slouží jako další věc k vyřešení. Aby toho nebylo málo, tak jeden uvědomělý astrolog tuší, co se má stát a dokáže probudit Tize k životu. Takže parta je pohromadě, může se vyrazit za Agnés, která je uvězněna v obří létající pevnosti a naštěstí nás bude také provázet příběhem za pomoci jejího chytrého mobilního přívěsku. A občas se objeví i Alternis, takže člověk nemusí pociťovat úplné odloučení od své původní skupinky. Sice mi chyběla Ringabelova květnatá elegantní mluva s jeho rozvernou slabostí pro krásné ženy, nicméně Yew i Magnolii jsem si již brzy také velmi oblíbil.

V prvním díle mi vadilo pár věcí, ale překvapilo mě, že dvojka se z nich vcelku dobře poučila a většinu z nich napravila, nebo mi to tak aspoň přišlo. V prvé řadě jsem neměl problém s ovládáním všelijakých vychytávek, ačkoliv ve všem zůstal stejný princip – to je možná dané tím, že jsem již měl vše osvojené z minula. Bojový systém zůstává stejný, přidává akorát mechaniku nazvanou příhodně Bravely Second, což je jenom o tom, že asi třikrát za den můžete během útoku zastavit čas a zároveň zaútočit víckrát či posílit speciální útok (využil jsem ji akorát jednou po dokončení hry, jelikož jsem na ni úplně zapomněl). Princip povolání a soubojový systém je jinak úplně stejný.

Za druhé byl zkrácen počet kapitol na rozumné číslo a odpadlo nesmyslné repetitivní chování dějové linky z prvního dílu. Od námětu s paralelními světy se přešlo k časové smyčce, ale věc se vyřeší poměrně rychle během jedné-dvou kapitol a zmizela hromada nesmyslného grindování (navíc možnost procentuálně kontrolovat náhodná setkávání monster je imho nejlepší věc, co kdy byla v JRPG vynalezena). Překvapilo mě však, že se vrátilo mnoho nepřátel z jedničky, o nichž jsem si myslel, že jsem je zabil a v rámci získávání povolání je nutné (ale dobrovolné) je sejmout znovu. Tentokrát se tyto vedlejší úkoly vracejí formou dvou konfliktních stran. Vy si zvolíte jednu, které budete stranit a svedete souboj s protistranou, po němž získáte potřebný asterisk. Pokud chcete i druhou volbu, tak v pozdější kapitole dostanete šanci. Cestou potkáte další známé postavy i několik nových, ale vlastně se to celé průběžně nehýbe tak, jak bych si přál a pořád někdo někde zdržuje postup. Množství cut scén, dialogů a rozhovorů je (na můj vkus) až moc. Too much! Ale možná mi to bude i chybět. Já vlastně nevím.

Za třetí motiv opětovného budování městečka. V jedničce to byla zničená Tizova vesnička Norende, v dvojce se staví na Měsíci po útoku Ba’ala. Potěšila mě eventuální možnost útočit na příchozí příšery vesmírnými loděmi ostatních hráčů kamarádů.

Za čtvrté mapa světa, kde přibylo pár nových lokací a městeček včetně ukrytého Chompshire nebo vznášející se vesnice Sagitta s obřím kanónem. Radost pohledět a prozkoumat. Navíc přibyla minihra s výrobou plyšových chompů, kde je možné vydělat hned ze začátku velké množství bodů směnitelných za peníze právě v Chompshire. Tam se sice dostanete až později, ale je hezké mít ten pocit, že máte v kapse miliony čekající na rychlé utracení. Mrzelo mě jen, že létající loď k pohybu po mapce je dostupná až nějak od prostředku hry. Mapka je pořád fajn. Vždy vás navede, kam je potřeba, takže se neztratíte, ať už jde o vedlejší úkoly nebo ty hlavní.

Za páté – slovní hříčky! Ach, jak důvtipně zakomponované slovní hříčky a narážky přímo k ději v samotném názvu hry. Ale jelikož se dají považovat trošičku za spoiler, tak odkrýt pouze na vlastní nebezpečí: První díl měl podtitul (F)LYING (F)AIRY a druhý (S)END (P)LAYER. Písmena se změní až v konkrétní situaci.

A konečně za šesté… Boření zdí! Přesněji, boření čtvrté zdi. To, co bylo v prvním díle naznačeno, bylo v druhém dotaženo snad až na kraj všeho možného a vzhledem k vypjaté situaci maximálně umocnilo můj herní zážitek. Příběhová linka se totiž odvíjí z osobní tragédie jednoho z protagonistů, dokonce se poměrně komplikovaně prováže s již známou událostí z jedničky (velký mor) a nakonec, stejně jako v prvním díle i v Octopath Traveler začne totální chaos, jenž se opět dotýká další smutné události, ale nakyne do obřích rozměrů, a tak znovu nezbývá nic jiného než poslat skupinku na zoufalý pokus o záchranu světa. A tam to přijde… Byl jsem velkým hnusákem nařčen z toho, že se mi líbí, když posílám moje postavy do boje, kde mohou zemřít (protože to je lež jako věž; já se v tom přímo vyžívám!), ale pak se zmocnil ovládání mojí hry a šel mi vymazat všechny uložené pozice, bastard! Přiznám se, že v tom okamžiku mě tedy zamrazilo i polilo horko zároveň, protože jsem v tom měl přes padesát hodin. Naštěstí jsem to nevzdal a společnými silami jsme ho s vypětím všech sil porazili. Já i moje skupinka jsme si sáhli až na dno a bylo to opravdu o fous. K porážce totiž stačil jeden jediný tah v souboji. To byl souboj!

Trochu mě ale zlobí, že JRPG jako tohle mají několik podobně dobrých nápadů, skvělé rozvoje charakterů včetně nikdy nekončících rozhovorů (z nichž polovina se tu týká jídla), postavy se konečně víceméně spárují a dojde tak k osobnostnímu uspokojení z uzavřených konců (započalých v jedničce), jsou tu super momentky spolehlivě zvedající adrenalin, ale prostě ten zbytek mezi tím vším působí tak nějak… nechci to říct, ale ano, musím - vatovitě. Doufám, že druhý… vlastně třetí… prostě ten další díl bude aspoň přiměřeně ve všem vyvážený.
Protože jinak – preposterous!

Post game obsahuje další možnosti hry včetně bonusových dungeonů se silnými zbraněmi a několika dračími minibossy z jedničky. A tentokrát se mi podařilo udolat i ultimátního bosse, dobrodružku s lištičkou (i když jsem to dal jako lama na nejnižší obtížnost, ale i tak je to pro mě úspěch).
Takže za mě trošku rozporuplné, ale ve výsledku vlastně hrozně cool a po dlouhé době něco, co mě dokázalo trošku překvapit i nadzvednout ze židle. Bravely Second zdatně sekunduje a hraje se o mnoho lépe než předchůdce. Herní doba: 68 hodin příběh, celkově 176 hodin.

V rámci mého objevování světa jrpg jsem se pustil do hraní značky Bravely Default. Přiznám se, že impulsem k zahrání byl trailer k pokračování série na Switch, které má přijít během roku 2020 z dílny týmu Asano (série Bravely, Octopath Traveler). Z Bravely Default mám spíš rozporuplné pocity, ačkoliv převažují ty kladné. Proto teď sháním ještě Bravely Second (předpokládám, že BD: Praying Brage a BD: Fairy’s Effect si jen tak nezahraju).

Asi nejzajímavějším na hře je překombinovaný příběh a mechanika kombinovaných povolání. Překvapilo mě ovšem, že veškeré herní principy jsou prakticky stejné jako v Octopath Traveler. Hrajete za skupinku přátel, procházíte mapy a dungeony s truhličkami, levelujete, vyzbrojujete, plníte vedlejší a hlavní úkoly, sbíráte povolání a kombinujete je, porážíte hromady nepřátel a bossů, a ke všemu vám hraje svižná hudba, na kterou si za chvilku zvyknete.

Ale pěkně od začátku. Hned zkraje hra spustí pěknou animaci v AR, kde Agnés, jedna z hlavních protagonistů, prosí naléhavě o pomoc, načež se propadne kamsi do propasti, protože svět kolem ní se hroutí. Okřídlená víla vás ostatně jako hráče taky chce připoutat k displeji. Následuje cinematic konečně více představující čtyři hlavní postavy. Tizovi se před jeho očima propadne do země jeho rodná vesnička a bratr; Agnés jakožto hlavní strážkyně větrného krystalu se stává nedobrovolnou svědkyní vpádu temnoty; svůdce Ringabel se ještě poflakuje kolem sličných žen se záhadným deníkem v ruce a bojovná Edea – dcera vůdce nepřátelského Koncilu – testuje svou sílu v bojovém výcviku, načež je vyslána na misi. Zřejmým zosobněním hráče v příběhu je Tiz, s nímž začínáme dlouhou pouť k záchraně světa. K němu se hned poté připojí prchající Agnés s vílou Airy a chvilku na to i zběhlá Edea a Ringabel. Parta je tak naplněna. Cíl vytyčí Agnés s Airy, protože jen ony vědí, že záchrana světa stojí a padá na čtyřech elementálních krystalech, jež je nutné zbavit zla a aktivovat.

Krystaly jsou v různých koutech světa, kam je nutné docestovat. Kontinenty od sebe odděluje moře a poté, co se seznámíte s během hry a trošku si poběháte kolem, odplujete lodí k dalšímu místu. Během hraní si obvykle můžete vybrat i to, zda se budete věnovat i vedlejším úkolům. Vedlejší úkoly se objevují na všudypřítomné mapce vyznačenou modrou bublinou, hlavní linie je značena žlutými bublinami, takže naštěstí vždy víte, kam máte jít (nebo letět). Pokud ale přeskočíte některé vybrané vedlejší úkoly, už se k nim později často nemůžete vrátit, proto bych doporučil plnit vše, co hra nabídne. Obvykle je totiž za ně odměna ve formě nového volitelného povolání anebo slušná porce expů pro vývoj postavy a povolání dohromady. Nové povolání lze získat výhrou v souboji s minibossem, po němž vám zůstane jeho drahokam (asterisk) s povoláním, které si tímto způsobem osvojíte. Dohromady je tu až 24 povolání, z nichž si můžete vybrat. Jedno z nich je základní pro všechny. Povolání lze expit až na level 14, zatímco úroveň postavy snad až na 99 (já dohrál hru nějak na levelech 70+).

Systém povolání je tu poměrně důležitý a nápomocný, protože se dá využít hned třikrát. Postava má jedno povolání jako hlavní a jedno jako vedlejší. Třetí možností je využití povolání někoho z jiných hráčů či přátel, kteří hru hrají a nabídnou svoji postavu ku pomoci přes internet. Jednou za den můžete náhodně rekrutovat asi 3-4 přátele. Pokud s nějakým z nich spárujete nějakou z postav, můžete využít jeho naučených povolání. S vyšší úrovní každého povolání se odemykají určité schopnosti využitelné pasivně, ale i pro boj. Přiznám se, že jsem se v otázce povolání zprvu dost ztrácel. Sice mi to hra nějak vysvětlila, ale vlastně jsem na tyto možnosti přišel sám až asi v polovině hry. Do té doby jsem se všemi mechanikami víceméně zápasil a vše mi přišlo nějak komplikované a nepřehledné.

Využití v boji se tedy děje především prostřednictvím akumulovaných BP (battle pointy). Ty určují, jakou schopnost můžete právě použít a kolik BP bude stát. Boj začínáte vždy na nule. Můžete se vyšplhat až na max. 3, pokud se rozhodnete nějaký tah s postavou ušetřit. BP ale mohou jít až pod nulu do -3. Pokud je postava v minusu, nemůže zrovna hrát a musí čekat, až se dostane zpátky na nulu. Je mnoho soubojů, kde dost záleží na správném načasování útoků a schopností postav, takže tahový systém tu má opravdu opodstatnění a já jsem si jej určitě užil. A pakliže uhrajete opětovným používáním konkrétních útoků dostatečné množství, odemknete jejich speciální či silnější typ útoku nebo schopnosti. Například po několika kouzlech léčení nastane možnost instantně vyléčit všechna zranění včetně zrovna padlé postavy, obnovit všem 2 BP i doplnit manu a zvýšit efektivitu léčících kouzel. Tyto speciální útoky, pokud jsou nevyužité, přečkají i dobu mimo souboje, což se mnohdy hodí a na silnější nepřátele se takto můžete i trochu připravit předem. Ještě bych měl zmínit, že schopnosti postupem času dáváte i jednotlivým typům zbraní, čímž přidáváte dodatečné efekty (třeba šanci na nepřítelovu otravu jedem, atp).

Hlavním hrdinům, válečníkům světla, sháníte tradičně nejrůznější výbavu a předměty, aby byli schopnější a odolnější, což je zpočátku problém, protože nemáte žádné peníze a musíte se pořádně ohánět. A hlavně pokud chcete použít i kouzla, musíte si k nim napřed nakoupit svitky, díky kterým se je naučíte používat. V každém dalším městě, co navštívíte, jsou ty nové pořád dražší a dražší, takže leckdy musíte volit mezi svitky anebo novou zbrojí. Anebo pořádně grindovat, ale na to jsem já zrovna neměl moc náladu (hra nabízí možnost zapnout či vypnout systém náhodného potkávání nepřátel na stupnici 0, 25, 50, 75 a 100 procent, což se mi velmi, velmi líbilo). Zbytek potřebných expů a vůbec všeho však bohatě dostanete ze soubojů vedlejších úkolů.

S výbavou souvisí i drobná externí vychytávka týkající se výstavby nové vesnice Norende, odkud pochází Tiz. Postupně stavíte nové budovy, které generují různé předměty do hry (třeba Teleport stone, fungující na stejném principu jako Escape rope v Pokémonech) a další výsledky snažení se dají poté koupit u paní v klobouku. Nejsou to ty nejsilnější, ale jako základní výbava do začátku postačí. S každou jednorázovou denní interakcí se vám do vesnice dostanou příšery, se kterými můžete, ale také nemusíte bojovat. Nic se nestane, když si tam budou jen tak sedět.

Se souboji s bossy pak souvisí i průzkum mapy a ukládání pozic. Když se pohybujete po mapě světa (tedy v rámci jedné obrazovky), můžete ukládat pozici kdekoli. Ve městech je vždy bojovnice v klobouku, u které si hned pozici uložíte, a stejně tak ji potkáte i v každé instanci hned před soubojem s bossem. Instance i dungeony jsou obvykle velmi krátké. Po prozkoumání se vám odkryje celá cestička, kterou proběhnete během pár sekund. Musí se totiž vejít do spodního displeje 3DSka, kde není zrovna moc prostoru.

Bossové jsou tu vůbec velmi variabilní sorta nejrůznějších postaviček. Někteří souvisí s hlavní linií, jiní zase ne, ale problémy dělají všichni a všude. Někteří se chtějí prát, i když nemusí. A i když jsem to jako lama hrál na nejsnadnější obtížnost, pořád to pro mě byla výzva a přišlo mi, že každý má neuvěřitelné množství zdraví, což je zásadní ukazatel náročnosti. Souboje tak zpravidla trvají i několik minut – je taky dost možné, že jsem využíval ne zrovna vhodnou kombinaci povolání, ale ke konci hry se to výrazně zlepšilo.

Příběh je rozdělen na necelých 10 kapitol a k mému překvapení obsahuje dva možné konce. Falešný může nastat brzy a jako hráč odhalíte zásadní informaci, která otřese vaší vírou ve vše, co vám hra od začátku předkládala. Dění pravého konce jsem se v daných souvislostech poněkud bál – hlavně i proto, že jsem začal tušit nějakou podlost ve stylu finále Octopath Traveler. Naštěstí se tvůrci rozhodli zachovat epičnost celého rozuzlení bez toho, aby hráče pořádně vyfrustrovali, za což jsem jim vděčný. Nicméně i tak mám k příběhu jednu pořádnou výtku. Zhruba v polovině hry nastane nečekaný zvrat, ačkoliv to vypadalo, že se hráč konečně dostal až na konec. Ne. Prostě se to celé musí kompletně zamotat, a to ještě navíc tak, že hráč nejspíš vůbec netuší, proč, co a jak. A nejhorší je, že přesně poté nastane těch pár kapitol před koncem otravná repetitivnost, která tam podle mne vůbec nemusela být přítomna a celé vyznění se dalo rozšmodrchat rychleji a méně bolestivě. Takže za tuhle jedinou věc, která až moc uměle natahuje herní dobu o mnoho hodin, dávám body dolů. Ale když jsem teda konečně přišel na to, o co vlastně jde, jak vše souvisí se vším a kousky do sebe zapadly, tak se mi vyznění zalíbilo.

Zalíbil se mi i osudový vývoj postav, které jsem si oblíbil již na konci první kapitoly. Musím také podotknout, že postavám bylo věnováno opravdu hodně prostoru. Čtveřice hrdinů mezi sebou komunikuje i mimo příběh. Baví se o různých věcech, hádají se, vtipkují a pošťuchují se a já se občas zasmál s nimi, protože dobře doplňují atmosféru hry. Navíc všechny hlavní dialogy jsou hezky nadabované a dokážou hráče vtáhnout. Abych byl upřímný, tak na začátku jsem tomu moc nevěřil, protože jsem se do hry jen těžko dostával, postavy mi přišly spíš jen nějak random archetypálně nahozené a celé to na mě působilo jaksi genericky. Zpětně vzato jsem rád, že jsem tomu dal šanci. Aby bylo jasno, řada minibossů je pořád trošku crazy a wtf, ale to je zřejmě tak nějak součást těchhle jrpg.

Další důležitou složkou hry je hudba, na které pracoval Revo. Nepřišlo mi to tak chytlavé jako v Octopath Traveler (Yasunori Nishiki), ale i tak jsem si začal hudbu krátce po rozehrání užívat a OST už mám připravený na playlistu, pár pěkných melodií se tam dá najít. Dokonce mi v několika tónech připomněl právě Octopath. Největší šok mi však Revo připravil úplně v poslední štaci finále bossfightu. Když boj začal, tak jsem jen nevěřícně poslouchal, protože prvních asi 10 vteřin mi to znělo jako nějaký nápadně uhrančivý remix úvodní melodie z Warcraftu 2, jenž jsem hrál jako prcek a prostě se mi vybavilo, jak jsem prozkoumával zasněžené území a bál se, že narazím na orky. Každopádně by mě zajímalo, jestli je to jen můj pocit, nebo to tam uslyší i někdo další? Odkaz na skladbu na youtube je zde, a fakt je to jenom asi prvních cca 10 vteřin.

Takže celkově jsem spokojen. Nevím, jak moc je styl hry podobný dalším jrpg hrám. Předpokládám, že s každou další bude moje nadšení ochládat, ale na druhou stranu musím Japoncům pogratulovat za to, že mě dokážou do hry vtáhnout jako málokdo. Jen bych si přál, aby těch krystalů nebylo všude po fantasy jak naseto. To je samý kouzelný kámen, krystal, šperk, koule, klacek nebo kouzelná flétna. Málem bych zapomněl na kámen duší. A nedávno jsem zas viděl Temný krystal… darmo mluviti, což?

Hra mě tedy bavila především díky mechanice povolání, která jsem všechna sesbíral a můžete je za běhu kdykoli měnit; tahový systém je fajn a příběh, i když v druhé části nepříliš vhodně podán, nakonec taky zaujal. Po dokončení příběhu se zpřístupní jeden bonusový dungeon, jejžto jsem úspěšně vyraboval, ale na skrytého ultimátního bosse s jeho zviřátkem jsem už neměl nervy. Herní doba: 96 hodin. Těším se na obě dvojky :)

"Could she be... Nearby?!!"

Adventury aktuálně moc nehraju. Vlastně skoro vůbec, ačkoliv to není zas tak dávno, co mě tu a tam nějaká přitáhla k obrazovce PC. Naposledy to byla komiksovka Blacksad. Anebo skvělá filmová detektivní novela (ale vlastně ne adventura) Centennial Case: A Shijima Story. Naopak Detektiv Pikachu mě nikdy nepřitahoval a už od jeho oznámení jsem si říkal, že si ho nejspíš nikdy nezahraju. Inu, řekněme, že časy se mění. S oznámením druhého dílu na Switch jsem tedy svolil k toleranci a pustil se do hry na 3DS. Upřímně, není to žádný klenot a nic se nestane, když si ho nikdo nezahraje, ale kupodivu mě bavil o něco více než právě zmiňovaný Blacksad, a to i přesto (nebo právě proto?), že Pikachu neřeší vraždy a k noirové atmosféře nepřistupuje formou vyčpělých žánrových klišé, ale s odlehčeným, často sarkastickým lehkým humorem.

Nejdříve něco málo o rozdílech s filmovou verzí. Kdo viděl film, může si vzpomenout na plyšové modely Pokémonů, přehnané velikosti (Torterra) a občas takřka hororový zevnějšek příšerek. Mimoto otec hlavního hrdiny, po němž se pátrá (bacha, zásadní spoiler), je tam vyobrazen spíš jako jeho nevlastní brácha a scéna, kde se oba potkají, je fakt fest divná. Hra má s filmem ovšem společný jenom ústřední námět a zápletku, jinak se ve všem ostatním liší a jde si vlastní cestou. Dokonce i závěr je trochu jiný, aby se mohlo navázat dalším dílem. Postavy ve hře vypadají jinak (dokonce sympaticky), Pokémoni jsou jiní, lokace jsou jiné. Příběh je rozdělen několika kapitolami, kde se řeší dílčí případy dále rozšiřující hlavní dějovou linku. A Pikachu mluví hlubokým hlasem starého dědka.  

Po vizuální stránce se nejedná o nic světoborného. Prostředí působí jednoduše, modely Pokémonů také (žádní chlupáči, všechno vypadá jako gumové hračky), ale na druhou stranu se vše ladně pohybuje a musím uznat, že velmi časté animace mají povedenou mimiku obličejů, takže i postavy celkem působí přirozeně (podle ukázek předpokládám, že toto na Switchi už nebude platit) včetně mladých slečen. Tim Goodman a Pikachu mají občas k ruce nějakého dalšího pomocníka či pomocnici a docela jsem si oblíbil postavu reportérky Emilie. Kupodivu se tam nikdo nechová vyloženě hloupě, jak to někdy bývá, snad právě naopak. K jádru věci se přistupuje racionálně a s nadhledem. Na můj vkus se každá myšlenka trochu moc analyzuje, asi aby se děti neztrácely, takže dedukce bývají hodně jednoduché.  

Takže o čem to je? Tim Goodman (v tomto případě běloch) přijíždí do Ryme City (kterému by teď spíš slušel název Crime City), kde spolu žijí Pokémoni a lidi vedle sebe, aby pátral po zmizelém otci Harrym. Harry je detektiv a měl smrtelnou nehodu, ale jeho tělo se nenašlo. Na místě nehody byl pouze jeho parťák Pikachu. Tim a Pikachu se potkají, přičemž se ukáže, že Tim dokáže Pikachuovi jako jediný člověk rozumět a mohou spolu komunikovat lidskou řečí. Hned v úvodní kapitole se připletou do incidentu se vzteklými Aipomy, což je přivede na stopu v hlavní lince.  

Překvapilo mě, že ve hře jsou mnohem lépe využiti Pokémoni s jejich unikátními vlastnostmi a abilitami, zatímco ve filmu se tak dělo pouze velmi vzácně (třeba tamní výslech Mr.Mima), což je podle mě ten nejzásadnější prvek, který hře výrazně přidává. Mr.Mime se ve hře sice vůbec neobjeví, zato hra ukáže hromadu dalších Pokémonů, které schválně nebudu prozrazovat. A Pikachu slouží jako profesionální překladatel, protože jen on dokáže s Pokémony komunikovat a získávat od nich cenná svědectví vedoucí k odhalení pachatelů.  

Celý příběh je rozdělen na devět kapitol a každá kapitola se odehrává v nějaké jiné lokaci, kde se dá pohybovat přes několik obrazovek, v níž Tim může běhat tam a zpátky, sbírat stopy, důkazy a svědectví, řešit jednoduché hádanky, mluvit s postavami, interagovat s Pikachu a nacházet řešení vedoucí k dalším řešením.  

Ale právě skládání myšlenkových závěrů byl pro mě největší kámen úrazu. Dedukční proces se odehrává na spodní dotykové obrazovce a ačkoliv jsem vždy logicky věděl, čeho mám dosáhnout, hra mi téměř pravidelně nabízela možnosti formou, kterou jsem nedokázal pochopit – nejčastěji vybrat několik ikonek z nasbíraných výpovědí v kresleném schématu či zkombinovat stopy. Obvykle se má vybrat jen jedna správná možnost a nic se nestane, pokud hráč napoprvé neuhodne spojitost, ale kolikrát jsou některé ikonky úplně totožné a je těžké rozpoznat, co po mně vlastně hra v rámci kombinování požaduje. Ale ve výsledku to úplně nevadí. Pokud je hráč ztracen anebo nechce dokola zkoušet naslepo různé možnosti, může využít postranní nápovědy a ikonky se samy doplní ve správném pořadí do myšlenkového schématu. Hra nedává prostor žádnému záseku nebo Game overu.  

Další prvek typický pro tyto detektivní adventury je i QTE. V některých hrách špatně nebo vyloženě otravně fungující (třeba zrovna ten Blacksad), ovšem tady je to spíš symbolické a naprosto na pohodu. Obvod zmenšujícího se kruhu směrem ke stisknutí tlačítka je opravdu hodně pomalý a nevyžaduje příliš mnoho pozornosti, takže hráč si u nich může například v klídku popít čaj s mlékem o páté (či kdykoliv jindy), a u toho čekat s jedním prstem na spoušti. A i když hráč to QTE schválně nenechá vyjít, tak se taky nic nestane, jen výsledek animace bude trošku jiný, ale určitě nehrozí smrt postavy a až na výjimky opakování scény.  

Nakonec to tady pomalu ukončím, protože zas tak moc není o čem dál psát, to hlavní jsem zmínil. Hra je prostě úplně jiná než film. Někdy se dá pachatel zločinu uhodnout s velkým předstihem, jindy s malým. Není tam krev, ale některé případy se mi zdají docela nápadité i vzhledem k pokémoním reáliím ve hře a pokémoní znalci budou ve značné výhodě, co se týče odhadování situace. Zpovídání Pokémonů občas bývá také zábavnější než zpovídání lidských postav. Ale stejně bych byl raději za propracovanější prostředí, textury a detailnější prvky v prostoru, aby bylo více co prohledávat. Ve výsledku celkem ok hra, kterou jsem si zahrál cca za 10 a něco hodin.
--- 
Zajímavosti a detailní historii o vydání prvních Pokémonů najdete v mém komentáři k Pokémon Green.

Po třikrát dohrané, oblíbené Alpha Sapphire jsem se rozhodl udělat změnu a pustil jsem se do Omega Ruby, abych se mrknul na případné rozdíly v obou hrách. Žádné světoborné odchylky se dle očekávání nekonaly, ale hru jsem si opět užil.

Rok po prvních hrách na 3DS (X a Y) přišli lidé z Game Freak s remaky původní třetí generace Ruby, Sapphire a Emerald, aby jimi vyplnili čas čekání na další generaci. Přestože jsou Alpha Sapphire a Omega Ruby (dále ORAS) pouhou upravenou dvojicí her, původní trojice proti nim působí téměř jako nedodělek. To je způsobeno několika výhodami, které novější verze skrze vývoj mají.

Jako první ale musím pochválit ovládání, díky kterému se mi hra dobře hrála – tady zákonitě srovnávám s předchozími X Y, kde jsem měl trošku problémy s pohybem. Postava v ORAS se hýbe plynule a přirozeně do všech směrů pomocí tlačítek i circle padu. S jízdou na kole jsem také neměl problémy a nelogické zasekávání o objekty či překážky se nekonalo.

Zdá se mi, že tvůrci se poučili z omylů her X Y a svět Hoenn zaplnili poměrně bohatým prostředím, kde je stále co dělat. Určitě tomu dopomohla i příjemná roztomilá grafika a na poměry série i zdařilý soundtrack. Příběh je zhruba do poloviny stejný jako v originále. Začíná se v osadě Littleroot Town jako úplný zelenáč Brandan či May, které si pojmenujete po svém. Druhý z dvojice se stane rivalem či rivalkou i navzdory tomu, že v anime se jeden s druhým nesetkali a vlastně jsou jen obyčejní sousedé (May se stala regulérní hlavní postavou vedle Ashe a Brendan měl občasné cameo v rámci bitev). Herní rodiče jsou oba přítomni, taťka Norman je zase šéfem blízkého stadionu a přátelský profesor Birch ze sousedství nabídne jako obvykle jednoho ze startérů Treecko, Torchic a Mudkip.

Hře určitě pomohla přítomnost mega evolucí, která zpříjemnila taktiku. Do ORAS jich tvůrci přidali nových dvacet a k nim dvakrát tzv. Primal Reversion, které fungují prakticky na stejném principu a jsou vyhrazeny ikonickým legendám zvaným Groudon a Kyogre. Podle verze hry dostanete šanci jednoho z nich chytit. Druhého lze získat jedině výměnou. V příběhu se zase ukáže tým Aqua a tým Magma, kteří usilují o probuzení těchto dvou monster, což se jim podaří a následně vymkne z rukou, takže je jenom na vás, abyste zachránili svět před zkázou. V původní Emerald tomu dopomohl Rayquaza, tady jste na to sami jen se svým týmem Pokémonů. Ale nebojte, o Rayquazu nepřijdete. Po dohrání hry se totiž otevře nová příběhová kapitola Delta. Tato kapitola má podle mě větší příběhový potenciál než celé dosavadní dobrodružství a pro hráče je vítaným doplňkem. Může za to patrně i přítomnost tajemné postavy z klanu Draconidů. Mladá, horkokrevná dívčina Zinnia má jediný úkol. Zabránit srážce meteoroidu s planetou. K tomu musí povolat Rayquazu a doufat, že bude mít dostatek síly, aby došlo ke zničení meteoroidu. Samozřejmě ale ne všechno vyjde podle plánu, takže je zase na vás, abyste se pokusili o zoufalou nápravu. Ve snažení pomáhá - stejně jako pokaždé předtím - Steven Stone, známý z předchozích her i anime. Zinnia je zajímavou postavou a je škoda, že se neobjevila v seriálu. Své místečko s podobnou funkcí má v manze, avšak s odlišným dopadem na příběh. A hned poté, co se možná vypořádáte s Rayquazou, přijde na scénu jeden další legendární Pokémon, což je docela překvapení.

Po dohrání kapitoly Delta dostanete možnost podívat se do ostrovního Battle Resortu, kde si můžete bojovat dle libosti a vydělávat Battle pointy k výměně za užitečné předměty. Resort však ukrývá i několik dalších drobností, díky kterým je dobré jej prozkoumat kolem dokola (ostrov je víceméně čtvercového půdorysu a pokaždé, když dojdete na jeden roh, tak se kamera pootočí s vámi a pokračuje ve směru pohybu jako postava).

Čím si mě hry ORAS plně získaly, jsou především dvě skutečnosti, které spolu úzce souvisejí, a sice možnost od jisté chvíle létat nad celým Hoennem na zádech jednoho z Lati@sů (dle verze hry) v mega evoluci, a zároveň takto nacházet a chytat opravdu velkou škálu dosud známých legendárních Pokémonů až do páté generace (mýtičtí tedy chybí). Někdy je třeba získat některé výměnou jako prerekvizitu k tomu, aby se objevil další, ale to vcelku není problém díky přátelskému internetovému systému (Global Trade System). Část z nich se objeví přímo na obloze vstupem do jiné dimenze, část z nich si budete muset najít na zemi díky objevujícím se ostrůvkům (ostrůvky se objevují a zase mizí za různých podmínek každý den, takže mapa se vlastně neustále mění, a jsou označeny viditelnou červenou hvězdičkou). Některé ostrůvky se objevují náhodně, jiné zase podle daného schématu. Ale jen samotné létání kolem dokola je nádherná, relaxační činnost s příjemnou uklidňující hudbou. Den je zalit modří oblohy, zatímco v noci je vidět do dálky díky hvězdné obloze a svítícím domečkům a městům na zemi. Tohle mi v ostatních pokémoních hrách velmi citelně chybí a velkou měrou přidává na celkovém dojmu.

Hoennský pokédex má něco přes 200 čísel, zatímco ten mezinárodní přes 700. V jeden moment ve hře se všude začne objevovat více druhů, takže sběratelé se tu docela vyřádí. Hoenn je ale mnohem bohatší než v původní trojici her. Je tu několik nových lokací a prozkoumávat lze také mořské dno, jež je poměrně rozsáhlé a přidává na dalších průplavech a podvodních soutěskách. Oceán je tu vůbec docela veliký, díky čemuž se do něj vejde větší množství malých ostrůvků.

Zábavným prvkem je také fakt, že nejlepší útoky ve hře si musíte zasloužit a najít je na místech, kam není úplně snadné se dostat – třeba Ice Beam na ztroskotané lodi za zamčenými dveřmi. Bavilo mě také objevovat evoluční mega kameny rozsypané či ukryté po mapě. Zejména poté, co dokončíte hlavní linii, se jich většina zviditelní a můžete vyrazit na sběr. Část z nich dostanete od NPC.

K pohybu po hůře dostupném terénu (úzké lávky, šikmé sjezdy a terasovité plošinky) jsou určena dvě různá kola, která si budete muset měnit v Mauville City (případně dostanete obě, když si je dokážete dostatečně „vyjezdit;“ na jedno takové místo v Safari zóně se bez obou nedostanete).

Vrátil se ještě jeden aspekt hry. Vytvoření vlastní skrýše a její výbava. Skrýš odemknete speciálním útokem (něco jako HMko) na místech k tomu určeným (díra ve svahu nebo křoví). Pokud se předtím připojíte na internet a máte interakci s jinými hráči, tak se různě po světě objeví jejich obsazené skrýše. Pokud chcete, tak je odtamtud vystrnadíte a založíte si tam vlastní skrýš. Uvnitř si je pak vybavujete nábytkem nebo dekoracemi (plyšoví Pokémoni, plakáty apod.), a díky internetu si pasivně vytvoříte vlastní tým lidí z jiných hráčů, které můžete také dovnitř umístit. Po případné interakci se vaše skrýš objeví na stejném místě ve hře jiného člověka a on s vaší postavou a týmem může každý den bojovat (Pokémony si také můžete nastavit) či ukořistit vlajku skrýše. Mou oblíbenou skrýší je strom na ostrově Secret Islet :)

Takže abych se dobral nějakého shrnutí; legendy v kombinaci s lehce inovovaným lore hry se mi líbily a měl jsem tu opravdu pocit, že o něco jde (na rozdíl od takových X a Y). Pozitivně vnímám i rozvíjející se vztah mezi dvěma hlavními protagonisty a snad vůbec poprvé (a zatím i naposledy) jsou tu nějaké náznaky, že by to třeba někdy v budoucnu mohli dát dohromady. Bavila mě kapitola Delta a s ní i Zinnia, postava Stevena i taťky Normana (další motivy ke snaze o zlepšení hráče), prozkoumávání rozmanitého světa, létání nad Hoennem, sběr mega kamenů a chytání důležitějších Pokémonů. Celý základní příběh včetně ligy a závěrečné kapitoly se přitom dá uhrát velmi rychle, pokud víte co a jak. Poslední hra mi zabrala kolem 16 hodin a to jsem se i leckde flákal. V zásadě hra nabídla již známé prvky, ale k nim přibalila spoustu nových. Šlape dobře, Pokémoni se levelují jedna radost (zapomněl jsem zmínit Exp. Share pro celou partu), boje nejsou nijak zákysové a HMka poskytují mobilitu stejně dobře jako jindy. Hloupě možná mohou vyznít některé dialogy ohledně týmu Aqua a Magma, ale to se dalo čekat. Škoda, že mají základnu v obou hrách na stejném místě. Občas uvidíte i nějaký vtípek nebo narážku – třeba v jedné budově minete týpka, který vám věnuje Float Stone, což je předmět, jenž o polovinu snižuje hmotnost Pokémona. Když kolem něj projdete později, tak je z něj najednou tlusťoch divící se, že záhadně přibral na váze. Celému dění hraje relativně příjemná hudba. Byl to zkrátka zábavný boj.
---
Zajímavosti a detailní historii o vydání prvních Pokémonů najdete v mém komentáři k Pokémon Green.

Hodnotím verzi na virtuální konzoli, kterou jsem dohrál na 3DS (EDIT: a po letech konečně také na GBC, yay). Pokémon Yellow asi nejlépe vystihuje esenci první generace, takže pokud chcete začít hrát pokémoní retro pěkně od začátku a nedávat přednost remakům, Yellow je patrně nejlepší volba. Pro pořádek ale uvádím také všechny hry a remaky obsahující první svět Kanto s první generací:
1. generace her na GB a 3DS: Red, Blue, Green, Yellow.
2. generace her na GBC a 3DS: Gold, Silver, Crystal - v nich je Kanto druhotně dostupný jako bonus.
3. generace her na GBA: FireRed, LeafGreen.
4. generace her na DS: HeartGold, SoulSilver - v nich je Kanto dostupný v rámci post game.
7. generace her na Switch: Let's Go Pikachu / Eevee - moderní remake na Switch, ovšem s chytací mechanikou po vzoru Pokémon Go.

Ale jak to vlastně celé začalo? Detailní popis přidávám ke hře Green, takže jen stručně. V Japonsku vyšlo na začátku roku 1996 Red a Green; jen o něco později téhož roku i Blue, lišící se několika drobnými změnami. Na základě jejich tehdejšího raketového úspěchu vznikl anime seriál, který se dostal i mimo Japonsko v roce 1998, následovaný verzemi Red a Blue (nehledě na jejich název byly obě hry černobílé, protože vyšly na Game Boy), ale také nově Yellow pro Game Boy Color, který už obsahoval několik barviček a pár dalších vychytávek. Vydání všech her pro virtuální konzoli se událo v roce 2016, když značka slavila 20. výročí vzniku.

Zajímavost: před vydáním Blue v Japonsku tvůrce Satoshi Tajiri vytvořil kolem her hype a dohady, když promluvil o tajemném novém Pokémonovi Mew, kterého zatím oficiální cestou nikdo nikdy neviděl (do té doby pouze formou dočasného glitche). Jeho záměr se podařil a z Mew se stala legenda, která však ve hrách měla od počátku svůj kód, protože jej tam jako zamýšlený žert přidal vývojář Shigeki Morimoto ještě během vývoje. Mew nikdy neměl spatřit světlo světa, ale mimo jiné i on přispěl k obrovskému úspěchu značky. Nintendo se posléze rozhodlo k jeho distribuci hráčům.

V nám známých hrách hrajeme za postavu Reda (inspirace pro seriálového Ashe - upřesňuji, že Red a Ash jsou dvě různé postavy) a naším rivalem je profesorův vnuk Blue (předobraz seriálového Garyho). Původně se plánovalo přidat i dívčí postavu Green, od té se však ustoupilo a nakonec byla přidána do her FireRed a LeafGreen a objevila se jako cameo v Let’s Go Pikachu & Eevee. Jako drobnou kompenzaci s ní vytvořili manga řadu, kde Green je známá pod jménem Leaf. Nicméně aby toho nebylo málo, tak bylo vytvořeno i krátké čtyřdílné anime o původních herních postavách Red a Blue s názvem Pokémon Origins (trailer) (2013).

A teď už ke hře. Začínáme (po vzoru Ashe) jako Red v Palett Town v regionu Kanto a jdeme si vybrat prvního Pokémona. Tím není překvapivě nikdo jiný, než Pikachu (na rozdíl od ostatních verzí si nemůžeme vybrat z prvních tří startérů Bulbasaur, Charmander a Squirtle, ale ti se dají získat později), jenž vás posléze bude následovat pěkně po svých, protože za žádnou cenu nechce do pokéballu. Jako jediný Pokémon ve hře je jeho skřek ozvučený podle vzoru seriálu. Paradoxně ze žlutého společníka brzy nebudete moc nadšeni, protože v prvním stadionu už na vás čeká Brock, jehož zemním a kamenným Pokémonům Pikachu nemá šanci ublížit. Buď si seženete k boji nějakého jiného, nebo budete muset Pikachu zdlouhavě trénovat na level 20, kde se naučí útok Slam. Po úspěšném poražení Brocka se však hra stává velmi jednoduchou a zanedlouho dostanete šanci obdržet i ty ostatní startéry (což v ostatních hrách generace 1 nejde, jedině tradováním), které se vyplatí trénovat. Nejraději mám dodnes Squirtla, ale je super, že tady mohu sesbírat prostě všechny z trojice. Jinak Pikachu se v této hře odmítá vyvinout, takže si kvůli Raichu musíte pořídit ještě jiného.

Když jsem hrál Yellow poprvé jako kluk, tak jsem se přes Brocka nedostal. Jako první hru jsem dohrál Blue a poté Red. Tenkrát mi bylo cca 10 let, anglicky jsem téměř neuměl a když jsem rodičům kvůli hledání informací na internetu jednou udělal účet 60 Kč přes modemové připojení, tak to byl panečku průšvih.

Ve hře ještě nejsou přítomny itemy, které by se daly dát jednotlivým Pokémonům. Ani se tu nedají množit (proto tyto mechaniky nejsou ani v Let’s Go) a neexistuje nic jako pohlaví nebo shiny. Asi nejzajímavějším extra doplňkem se tak stává minihra Pikachu’s Beach, kde se dá surfovat s Pikachu, a dosahovat tak co nejvyššího skóre. V původní verzi se dala tato minihra dostat tuším skrze Pokémon Stadium. Na virtuální konzoli je však normálně dostupná. Můžete si ji zahrát v domku na route 19.

Co opravdu nemám rád na těchto starých hrách, je příliš malá kapacita batohu, kam bez jakéhokoli uspořádání padají všechny věci, které cestou naleznete, včetně naučitelných útoků. Proto pokaždé, když dorazíte do pokécentra, raději pročistěte batoh a vše, co nepotřebujete, odložte do odkládacího PC nebo prodejte, jinak brzy nebudete moci sbírat další předměty.
Pokud jste vášniví chytači, tak pravidelně kontrolujte stav volných boxů. A nechte si tak dva-tři Pokémony, abyste je učili HMka (útoky, které můžete využít v přírodě k překonávání překážek).
Málem bych zapomněl na přítomnost rakeťáků, kteří jsou tu jako vždy otravní a jejich šéf Giovanni dělá, co může, aby vám znepříjemnil cestování. Ale nebojte, dostanete šanci si s ním vyřídit účty.

Před elitní čtyřkou můžete nakoupit nějaké zásoby a pustit se do bojů, které asi jako jediné vám mohou trochu zatopit, protože před koncem už se Pokémoni možná až moc zdlouhavě trénují, i když třeba najdete Exp. All. Myslím, že na první střet byl potom nejtěžší Blue. Pokud jste doteď nechytili ptačí trio Zapdos, Moltres, Articuno, tak máte možnost vydat se za nimi ještě před elitními boji.

Potom, co všechny slavně porazíte a dojedou titulky (hra se uloží až po nich), můžete se směle vydat prozkoumávat Cerulean Cave, kde se ukrývá celá řada dosud neviděných Pokémonů a bad ass Mewtwo. Celá hra se však dá dohrát za jedno až dvě odpoledne. Gratuluji k dohrání.
A co tedy s Mew? Nintendo vám ho už nedá. Jestli ho opravdu chcete, tak si postup vygooglete sami.

Pokud vás zajímá, jak se to má s tradováním Pokémon Yellow na virtuální konzoli, která se chová jako klasická hra, tak zde sepíšu něco málo info.
Tradování je možné lokálně z následujících her a zpět do nich, pokud máte k dispozici další fyzickou konzoli (a na ní virtuální konzoli, lol) a na obou některé z Red/Blue/Yellow/Gold/Silver/Crystal (ozkoušeno), kde je také možnost tradování. Stačí dát oba přístroje vedle sebe a ony už se najdou. Bohužel, připojit se a tradovat přes internet nejde.
Také jednosměrně z Yellow (i u těch ostatních výše zmíněných verzí) je možné Pokémony přetáhnout do banky, pokud ji máte k dispozici, pomocí poké transferu. Z banky zpět už to bohužel nejde.

Takže krátké hodnocení na konec. Z nostalgie dávám poměrně vysoké hodnocení, protože hra mě bavila poměrně hodně, a to i při opakovaném hraní. Radost, kterou jsem měl po prvním dohrání, byla vskutku intenzivní. První generace her se zasadila o fenomén, ve kterém rád víceméně pokračuji i dnes. Satoshi Tajiri vcelku dobře odhadl tu dětskou touhu být co nejlepší, sesbírat všechny a prozkoumat všechno, co hra nabízí. Od té doby byly herní mechaniky a vizuál vylepšeny nebo pozměněny téměř k nepoznání, ale principy zůstávají pořád stejné.
Hru se mi nakonec teprve nedávno podařilo dohrát i se všemi 151 Pokémony, takže cítím uspokojení z opravdového dohrání; ale byl to boj!

Hru jsem dohrál již i na GBC, ale tam mě ještě čeká sehnat exkluzivky z ostatních verzí.
---
Zajímavosti a detailní historii o vydání prvních Pokémonů najdete v mém komentáři k Pokémon Green.

Hodnotím verzi pro virtuální konzoli na 3DS. Pokémon Crystal je zřejmě mojí nejhranější hrou z pokémoní série vůbec; kdysi jsem ji procházel docela často na emulátoru. Zároveň je vhodnou volbou, pokud přemýšlíte o tom, které hře z druhé generace dát šanci. Jako doplněk k parádním hrám Gold a Silver totiž přináší pár drobných změn.

Crystal je první hrou v sérii, která umožňuje vybrat si dívčí postavu. Obě postavy, za které můžete hrát, mají jinak svá defaultně nastavená jména: Ethan (v seriálu z něj vychází postava Jimmy) a Kris (v seriálu Marina), ačkoli na ně hned zapomenete, protože v seriálu se vlastně spíš mihnou a v té záplavě různých postav si je jen těžko vybavíte. Jakmile nastavíte všechny potřebné záležitosti jako třeba čas (poprvé se tu mění noc a den), začnete svůj život trenéra Pokémonů v osadě New Bark Town (schválně nepíšu ani o vesnici, i k té to má totiž pořád daleko s těmi pár domečky).

Vyrazíte za profesorem Elmem do jeho laboratoře pro svého prvního Pokémona, ale toho si budete muset zasloužit. Profesor bude potřebovat, abyste mu pro něco zaběhli k Mr. Pokémonovi, který žije kus cesty na sever od vedlejší osady. Abyste se v pořádku dostali tam a zpět se zásilkou, dostanete na výběr jednoho ze tří startérů: Chikoritu, Cyndaquila a Totodila. Když vyjdete ven, vidíte vedle laboratoře podezřelou postavu. Co má za lubem? Do toho vám nic není (aspoň zatím). Takže vyrazíte na cestu, projdete Cherrygrove city a na sever do malého domku, kde je Mr. Pokémon a taky profesor Oak. Dostanete balíček, pokédex a hned, jak zase vykročíte ze dveří, zavolá vám profesor Elm, že se stalo něco strašného! Co by to tak mohlo být? Rychle zpátky! Jenomže cestou vrazíte do zloděje, co stál u laboratoře, vašeho herního rivala, který ukradl jednoho ze zbylých Pokémonů – na potvoru zrovna toho, co je typově silnější vůči vašemu a začne pokémoní mela. Samozřejmě souboj vyhrajete a rival se vypaří. Tady mohu uvést, že onen rival není nikdo jiný než seriálový Silver, syn proradného Giovanniho, ovšem pojmenovat si ho můžete, jak chcete. Profesor Elm si nakonec zásilku nenechá, místo toho ji vezmete zpět do državy. Co je to za zásilku? Nepovím! Dobře, je to vajíčko, které musíte odnosit, než se vyklube. Ještě se zaskočte rozloučit s mamkou (zase jste poloviční sirotek, taťka nikde!) a hurá do světa Johto.

Asi nemusím zmiňovat, že svět v druhé generaci je mnohem více propracovanější a má více atraktivních lokací než předchozí generace. Hlavním lákadlem jsou to především noví legendární Pokémoni: kočkopsí trio Suicune, Entei a Raikou, kteří vám při chytání nejvíc zatopí, protože rádi unikají, pohybují se všude možně po světě a udržet je vůbec v boji je docela obtížné (tedy kromě Suicuna, ten si tu střihl vlastní dějovou linku); Lugia a Ho-Oh (druhého jmenovaného můžete chytit až po pochytání psího tria) a létající cibulka Celebi, který se tu objevuje zcela exkluzivně – v žádné jiné hře na virtuální konzoli se chytit nedá. V původních verzích hry bylo potřeba využít eventu přes tzv. Pokemon Mobile System, který vám dal GS Ball, díky kterému jste mohli spustit sekvenci s Celebim. Tady však dostanete GS Ball po dohrání hry (v Goldenrod City v poké centru – možná v horním patře, teď nevím), donesete ho do Azalea Town Kurtovi a ten vám ho dá zpátky po uplynutí jednoho dne a pošle vás do Ilex forestu, kde tedy najdete hlavní důvod téhle hry.

A co další novinky? Už předtím jsem zmínil mechaniku střídání dne a noci; to je proto, že někteří Pokémoni se objevují ve dne a jiní v noci. Přibyly nějaké nové útoky včetně Headbuttu, díky kterému můžete třást některými stromy a doufat, že z nich spadne vzácný Pokémon. Celkově si tu můžete poprvé všimnout i trhaných animací Pokémonů, poprvé sbíráte berries, objevují se rozdílná pohlaví a konečně můžete využít množírnu; díky barvám jsou v druhé generaci uvedeni shiny Pokémoni (červený Gyarados v Lake of Rage je kultovní záležitost). Obsah inventáře je na tom o něco lépe než v první generaci, ale pořád by chtěl ještě vylepšit.

Líbilo se mi, že po procestování Johto se pořád nedostanete k elitní čtyřce. Místo toho se vrátíte na začátek hry do své osady a cestujete po vodě na východ do světa Kanto z první generace. Teprve po poražení místních stadionů vás hra pustí do vytoužené síně slávy. Pěkné je, že Johto a Kanto spojuje magnetická trať vedoucí mezi městy Goldenrod a Saffron, mezi kterými se můžete po skončení hlavní linky vozit Maglevem.

Poměrně otravnou roli jinak mají v příběhu Rakeťáci, jejichž vysoké počty vás v průběhu hry hodně zdržují a souboje s nimi jsou příliš jednotvárné. Jejich poražením si však vysloužíte různé odměny, další postup ve hře a uznání, protože se snaží ochromit důležitá centra. Taktéž čas od času narazíte na svého rivala, který tu podle mě funguje jako ten "zlý" rival ze všech her v sérii nejlépe, ale stačí po celou hru trénovat vašeho hlavního startéra (což se mi ostatně osvědčilo i v ostatních hrách) a snad nebudete mít nikdy nikde problém.

Opět budete potřebovat mulu na HMka (pokud se „náhodou“ stane, že budete mít k dispozici více Mew, tak bych ho doporučil jako muly, protože se může naučit jakýkoliv útok ve hře). Vítanou „novinkou“ jsou však itemy, které se dají věnovat Pokémonům, aby se jim lépe bojovalo nebo vyvíjelo.

Zajímavou novou lokací jsou Ruins of Alph, jejichž pozůstatky jsou domovem tajemného Pokémona Unown, jenž se tu vyskytuje v mnoha formách dle znaků abecedy a můžete přijmout challenge ho ve všech podobách pochytat, zejména pokud se vám podaří rozluštit puzzly a objevit tajné prostory. Váš nový doplněk k mobilu, kterým se dá zavolat na čísla různým postavám ve hře, obsahuje i rádio s několika stanicemi. Schválně tady zkuste naladit Unowny, možná vám něco poví.

V úterý, ve čtvrtek a o sobotách se můžete zúčastnit soutěže v chytání hmyzích Pokémonů. Nejenom, že si tím doplníte sbírku o nové druhy, ale máte šanci vyhrát třeba Sun Stone, nový evoluční item pro některé Pokémony.

Jako novátorský prvek je tu poprvé uvedena Battle Tower, ve které se dá stále dokola bojovat, a která se pro svoji oblibu vrátila i v dalších hrách série.

Co se týče způsobu tradování, tak to je stejné jako to, co jsem již psal u Yellow.

Potom, co porazíte elitní čtyřku a Lance, jenž vás tu a tam provází příběhem, dostanete přístup ke zcela neprozkoumané lokaci Mt. Silver, kde se nacházejí ti nejsilnější Pokémoni ve hře, a kde se konečně potkáte (a utkáte) se svým starým já – Redem! Není to nic, co byste nezvládli, ale stejně je dobré se na něj připravit. Po zápase zmizí, ale když znovu porazíte čtyřku, opět se objeví na stejném místě. 

Gratuluji k dohrání hry. Doufám, že se vám líbilo Johto napoprvé; nebo klidně podesáté, stejně jako mně. Hra skýtá pár dalších drobných tajemství, zvláště pokud se rozhodnete doplnit pokédex, ale to už si případně dohledáte sami. Crystal je příjemná retro hra z druhé generace, která zavedla několik vylepšení, jak je známe dnes; a spolu s Gold a Silver předvedla slušný aspekt opakované hratelnosti. Pokud máte raději remaky, můžete zkusit taky hodně povedené HeartGold a SoulSilver. Mně se teprve nedávno podařilo dokončit všech 251 záznamů, z čehož mám dobrý pocit. Ale byl to boj!
---
Zajímavosti a detailní historii o vydání prvních Pokémonů najdete v mém komentáři k Pokémon Green.

Tento komentář jsem sepsal víceméně proto, abych shrnul větší či menší změny oproti původnímu Sun a Moon a proč je lepší pořídit si Ultra Sun nebo Ultra Moon, pokud jste předchozí SM nehráli a chcete si pořádit jednu hru ze sedmé generace. Za prvé je dobré zmínit, že Ultra série není sequelem, ale vylepšenou verzí předchozích. Změn je tady velká spousta, nicméně drtivé většiny z nich si hráč asi vůbec nevšimne, proto se zaměřím spíš na ty znatelnější.

Startéři zůstávají stejní – Rowlet, Litten a Popplio. Malinko se změní pouze způsob jejich uvedení do hry. Úvodní tutoriál s neschopnou Lillie a Nebbym je ale pořád zdlouhavý a na facku, a Hau pořád vypadá jako holka.

Největším důvodem pro zahrání je však několik nových Pokémonů. Pokud vím, tak tuto podpásovku udělali vývojáři v Game Freak poprvé a přidali do série nové Pokémony jako třeba UB (Ultra Beasts) Poipole, Naganadel, Stakataka a Blacephalon; jednoho mýtického – Zeraora; a jednu novou formu již existujícího – Dusk Lycanroc, kterého má Ash v seriálu a kterého šlo dostat skrze event Rockruffa (nebo od jiných hráčů přes GTS – Global Trade System). Rockruff se vyvine na levelu 25+ v čase US 17,00 – 17,59 a UM 05,00 - 05,59. Zároveň byl rozšířen pokédex asi o sto čísel. V tomto případě vám GTS usnadní spoustu práce s vyplňováním pokédexu. Tuším, že jedině mýtičtí nejdou vyměňovat. V přírodních lokacích je také mnohem větší variabilita objevujících se Pokémonů než v SM.

Do USUM byly přidány i novinky jako třeba surfování mezi ostrovy, které slouží i jako minihra. Pokud tomu přijdete na chuť, pak si jistě užijete zábavné chvilky. Během surfování na Mantinovi musíte dosáhnout co nejvyššího skóre, a porazit tím nejlepší surfaře v okolí. Princip je v tom, že musíte nabrat rychlost a poté skákat nad úroveň vlny, kde triky uplatníte a pokud se vám daří je plnit, aniž byste je přerušili a dopadnete plynule zpátky na hladinu, dostáváte body. Postupně si odemykáte nové triky, flipy a podobné, čímž se zlepšujete. Zároveň se také musíte vyhýbat Pokémonům ve vodě, což je občas docela těžké. Mně dost dlouho trvalo, než jsem zjistil, jak se mám dobře rozjet, ale nakonec mě to chytlo. Za odměny (BP – battle points) pak můžete nakupovat různé itemy nebo speciální útoky, a s nejvyšším skóre dostanete Pikachu s útokem Surf.

Další znatelnou změnou je příběh. Změna se však projeví až v pozdější části hry, cca po druhé třetině a mnohem víc se tu zaměřuje na Necrozmu. Víc ve spoileru. Zatímco v SM jsme zachraňovali Lusamine z mentálních spárů Nihilego, tady se střetáváme s Necrozmou, která přicestovala, aby spolykala všechno světlo a pohltí i legendárního Pokémona spojeného s verzí hry. Díky novým postavám potom budete muset cestovat do Ultra megalopolis a utkat se s Ultra Necrozmou, která je poměrně silná. Odměnou vám bude Necrozma, která může vytvořit nové formy spojením se Solgaleem a Lunalou, a Ultra Necrozma. Také dostane svůj Ultranecrozmium Z útok. V nové verzi chytání UB jsou také zahrnuti noví Pokémoni. A nakonec přijdou na řadu opět Rakeťáci (po elitní čtyřce). Na rozdíl od těch původních, tihle si říkají Rainbow Rocket a vede je pořád Giovanni, jehož choutky získaly větší ambice. Tentokrát chce za pomoci armády UB ovládnout všechny různé paralelní světy a z několika z nich přitáhl i hlavní záporáky z předchozích her, které hráč musí postupně porazit, až se probojuje i k Giovannimu. Hra celkově obsahuje více cut-scén, což je fajn, ale také to zpomaluje hru.

Poté, co odemknete Ultra Space, můžete do něj kdykoliv cestovat na zádech své verze legendy, prolétávat skrze vesmírné portály a pochytat většinu legendárních Pokémonů z ostatních her (nebo i obyčejné Pokémony, pokud nejste příliš zruční na Circle padu). Také byl přidán nový evoluční způsob, kdy některé Pokémony musíte vyvinout v Ultra Space, abyste získali jejich další stupeň (Pikachu, Exeggcute, Cubone).

Hra mi tu přišla v některých fázích celkově o trošku náročnější než SM; zvláště v trialech v soubojích s totemovými Pokémony je vyšší obtížnost docela znát. Stejně tak v souboji s Necrozmou. Naopak v elitní čtyřce mi to přišlo jednodušší. Co se týče trialových Pokémonů, ty můžete nově také získat skrze novinku sbírání samolepek (Totem Stickers), jež nahradily sbírání buněk Zygarde v SM. Některé z nich je vidět pouze z určitého úhlu. Samolepek je víc než sto a za každých 20 vám otravný Samson Oak (přičmoudlý bratr prof. Oaka) trapně imitující některé Pokémony věnuje jednoho totemového Pokémona.

Co zůstává stejné jako v SM, jsou Alola formy vybraných Pokémonů z Kanto, mechanika Island Scanu, Z-útoky (pár nových přibylo), dopravní Pokémoni, Battle Tree (hlavní zdroj BP a pořád zábavný), Poké Pelago, Poké Finder (focení divokých Pokémonů; ale myslím, že je tu pár nových lokací) a většina dějové linky s otravnými spratky z Team Skull (větší změny jsou v závěru hry). Oproti tomu do USUM přibyly drobné eventy a vedlejší úkoly (až 35) jako třeba svatba dvou Pikachu, interagující Sandygast nebo Mimikyu, od kterého dostanete Mimikium Z a celá plejáda dalších; lokace Pikachu Valley (kde je možné získat i Pikashumium Z) a několik dalších jako Sandy Cave nebo Plains Grotto v Poni Island. Objevilo se pár módních doplňků pro herní postavu, pár nových skladeb, nové postavy (Ultra Recon Squad), podle verze je změněné střídání dne a noci (v jedné je den, zatímco v druhé je zrovna noc a naopak. Jde to ale změnit, když vlezete do portálu v Altar of the Sunne/Moon a zvolíte možnost Reverse World), občas narazíte na Pokémony, se kterými je možné si hrát (ale nic praktického s nimi nejde dělat). V neposlední řadě se změnil i vizuál a řešení tlačítek v menu. Nejužitečnější je short-key tlačítko Y pro save. Jo, a tuším, že se změnila část elitní čtyřky.

Trochu víc se změnila i Festival Plaza. Jednak je možné získat rakeťácký skin pro svůj hrad, jednak přibyla novinka bojování ve stylu Battle Agents. Bojujete s vypůjčenými Pokémony (nebo s Pokémony registrovaných přátel či ostatních hráčů) a snažíte se vyšplhat po ranku 1-50, přičemž levely Pokémonů se stejným způsobem pohybují 51-100. Každá bitva skýtá, tuším, tři souboje a v každém z nich bojujete se třemi vypůjčenými Pokémony. Na expy se tu nehraje, hraje se na challenge. Teprve na ranku 50 můžete říct, že jste souboje úspěšně zakončili. Háček je v tom, že nemůžete mít Pokémona na vyšším levelu, než který odpovídá úrovni vašeho aktuálního ranku. A pokud se váš kamarád cca den-dva nepřipojil k internetu, tak ani nemůžete použít jeho Pokémona. Po každém dosaženém ranku se také mění Pokémoni v nabídce, ale třikrát za den je možné je obměnit náhodnou nabídku v tříhvězdičkovém stánku v Plaze, jenž se zove Switcheroo. Jednou za čas budete bojovat i s bossem. Ten má samozřejmě silnější Pokémony a porazit ho chce někdy trpělivost. Nicméně odměny za souboje zahrnují slušnou dávku FC (Festival Coins), za které si v Plaze pořizujete různá vylepšení nebo itemy a služby. Za souboje s bossem dostáváte Gold Bottle Cap. Plaza má jinak samozřejmě větší smysl, pokud chcete rychleji levelovat a vylepšovat Pokémony (pětihvězdičkové skákací hrady a hromadění Bottle Caps – to zůstalo stejné jako v SM) a také se o něco rychleji leveluje.

Někoho by mohl zajímat upgrade Rotom dexu. Upgrade je v jistém smyslu diskutabilní, protože Rotom si v USUM rád více povídá, což někoho může obtěžovat (třeba mě). Nicméně na jeho vztahu s vámi můžete během hry pracovat a za interakce mu postupně naskakují srdíčka, čímž se mohou odemknout různé funkce, jako třeba Roto Loto (krátkodobé Roto boosty), jejichž odměny jsem ale snad nikdy nevyužil nebo zapomněl včas aktivovat. Jeho Z-Rotom Power vám dá možnost použít v souboji Z-útok dvakrát.

Pokud rádi plníte denní úkoly, pak se jich tu nabízí celá řada. Asi nejzábavnější jsou souboje s tvůrci hry Morimotem a Iwaem v Heahea City; nebo souboje ve stadionu v Malie City (imitace stadionu v Kanto), kde pro okrasu získáte Surge Badge; v Po Townu si můžete každý den vybojovat Big Nugget, a tak podobně. Dříve ještě běžely globální mise, náhodné dárkové eventy, oficiální souboje o BP nebo shiny Pokémona, ale ty jsou už dnes historií. Hodně času ale můžete strávit v Battle Tree nebo Battle Royale Dome, kde se bojuje 4 vs 4 v jednom ringu.

A teď něco málo o systému tradování USUM:
Jak jsem již zmínil výše, k doplnění pokédexu vám nejlépe dopomůže GTS známé již z předešlé generace, které funguje po internetu. Můžete však na dálku tradovat i s kamarádem nebo známým. Jako další náhodná možnost se jeví Wonder trade (pošlete jednoho a přijde vám jiný od dalšího náhodného hráče, ale dopředu nevíte, jaký).
Příjemné je využít poké banku. Z ní i zpět můžete tradovat do USUM jakéhokoli Pokémona z předešlých generací (ale jakmile Pokémon smočí patu v USUM, do předešlých her už nejde vrátit). Do SM to jde, kromě těch nově přidaných Pokémonů (viz. výše).

Tak snad jsem shrnul to nejhlavnější. Kdybych měl popisovat každou jednotlivou změnu, psal bych to možná týden. Ještě mi však zbývá zhodnotit moje dojmy ze hry. Je jasné, že někomu nový styl hry s absencí stadionů nesedne, ale mně to nakonec přišlo k chuti. Bavilo mě cestování po ostrovech i mezi ostrovy, bavila mě uvolněná atmosféra hry, hudba a startéři i někteří Pokémoni ze sedmé generace (třeba Mimikyu, Wishiwashi, Golisopod, Turtonator nebo Kommo-O; oproti tomu nejsem příznivec Kanto forem, které se mi povětšinou nelíbí). Systém trialů byl fajn a líbilo se mi zakomponování legendárních Pokémonů do příběhu i větší důraz na jejich působení, tedy přesný opak X a Y. Letmý comeback Rakeťáků, trošku vyšší obtížnost v soubojích a možnost pochytání většiny legend beru jako jasné plus. Takže za mě spokojenost. Potěšilo mě, že jsem splnil pokédex na 100%. Jsem zvědavý, co přijde v osmé generaci.
---
Zajímavosti a detailní historii o vydání prvních Pokémonů najdete v mém komentáři k Pokémon Green.