Vždycky jsem si myslel že mou vstupní bránou do světa Legend of Zelda bude až Breath of the Wild, ale pak se mi dostal do rukou retro konzolka Nintendo Game & Watch ve verzi právě s hrami Legend of Zelda (Jako platformu zde na databázi jsem vybral 3DS, které se mi zdálo asi nejpodobnější). Pustil jsem se tak do úplně prvního Linkova dobrodružství a i přes pár slabších chvilek, kdy jsem s tím vším chtěl seknout se až do konce nemohl od hry odtrhnout.
Ale zpátky na začátek. Hned po spuštění jsem si vzal svůj meč a začal prozkoumávat. A bloudit. A umírat. A znovu bloudit a znovu umírat. Asi po hodině hraní se mi podařilo najít a dokonce i dokončit první dungeon. Ale začalo přituhovat a nedalo se říct že já bych byl o mnoho silnější než na začátku. A tady jsem narazil na aspekt, který bych miloval pokud by se mi hra dostala do rukou v mých dětských letech, ale dnes už na něj bohužel nemám tolik času.
Prozkoumávání, ne takové jak ho známe z dnešních her s mapou celého světa plnou otazníčků, ale zevrubné prozkoumávání, kdy každý kámen, keř nebo skála může skrývat skrytý vchod s nějakým tím bonusem. A tak se hned přiznám že jsem většinu hry procházel s návodem, který mi pomohl takováto místa nalézt. Je to sice velké zjednodušení, ale nedokážu si představit, že bych se bez něj dostal dál jak do poloviny hry. Nejde ovšem o výtku, hra je v tomto ohledu plně poplatná své době a mě to velice bavilo.
Stejně tak mne bavilo prozkoumávaní dungeonů, souboje s bossy i jednotlivými monstry, na kterých se skvěle projevuje nejen získané lepší vybavení, ale hlavně velké zlepšení ve skillu hraní a monstra, která mohla ze začátku představovat problém jsem nyní zvládal hravě. Moje jediná výtka tak směřuje k lehce neohrabanému ovládání. Link se pohybuje jen ve čtyřech směrech, takže je občas trochu náročnější trefit nějakou přesnou mezeru nebo průchod. Ale největší problém přichází s nepřáteli, kteří se snaží otáčet směrem k vám ale zároveň jdou zranit jen z boku nebo zezadu. Souboj s nimi tak vyžaduje více mrštnosti než ovládání nabízí. Každé setkání s tímto nepřítelem tak vždy bylo zdrojem frustrace.
Jinak se však i po všech těch letech stále jedná o velmi povedenou a milou hru, která má stále co nabídnout.
Ale zpátky na začátek. Hned po spuštění jsem si vzal svůj meč a začal prozkoumávat. A bloudit. A umírat. A znovu bloudit a znovu umírat. Asi po hodině hraní se mi podařilo najít a dokonce i dokončit první dungeon. Ale začalo přituhovat a nedalo se říct že já bych byl o mnoho silnější než na začátku. A tady jsem narazil na aspekt, který bych miloval pokud by se mi hra dostala do rukou v mých dětských letech, ale dnes už na něj bohužel nemám tolik času.
Prozkoumávání, ne takové jak ho známe z dnešních her s mapou celého světa plnou otazníčků, ale zevrubné prozkoumávání, kdy každý kámen, keř nebo skála může skrývat skrytý vchod s nějakým tím bonusem. A tak se hned přiznám že jsem většinu hry procházel s návodem, který mi pomohl takováto místa nalézt. Je to sice velké zjednodušení, ale nedokážu si představit, že bych se bez něj dostal dál jak do poloviny hry. Nejde ovšem o výtku, hra je v tomto ohledu plně poplatná své době a mě to velice bavilo.
Stejně tak mne bavilo prozkoumávaní dungeonů, souboje s bossy i jednotlivými monstry, na kterých se skvěle projevuje nejen získané lepší vybavení, ale hlavně velké zlepšení ve skillu hraní a monstra, která mohla ze začátku představovat problém jsem nyní zvládal hravě. Moje jediná výtka tak směřuje k lehce neohrabanému ovládání. Link se pohybuje jen ve čtyřech směrech, takže je občas trochu náročnější trefit nějakou přesnou mezeru nebo průchod. Ale největší problém přichází s nepřáteli, kteří se snaží otáčet směrem k vám ale zároveň jdou zranit jen z boku nebo zezadu. Souboj s nimi tak vyžaduje více mrštnosti než ovládání nabízí. Každé setkání s tímto nepřítelem tak vždy bylo zdrojem frustrace.
Jinak se však i po všech těch letech stále jedná o velmi povedenou a milou hru, která má stále co nabídnout.
Dead Space
Pro: Prozkoumávání, Nestárnoucí grafika
Proti: Neohrabané ovládání