A do třetice všeho dobrého, je tady Infinite. Na rozdíl od prvních dvou dílů jsem Infinite nehrál poprvé. Dostal jsem se k němu už kdysi, chvíli poté co vyšlo. Nebylo to tenkrát zrovna legálně a k tomu ještě na stroji, který prosil o smilování kdykoliv jsem hru spustil. A aby toho nebylo málo nevládl jsem tehdy vůbec dobře angličtinou. Ale i přes tohle všechno si pamatuju jak mě už tehdy třetí Bioshock uhranul.

Změn v hratelnosti zde na první pohled může být celkem dost, ale na druhý zjistíme že do velké míry navazuje na to co už známe. Plasmidy jsou nahrazeny Vigory, vylepšování je stále dostupné pro zbraně i vigory, jen je tentokrát navázané na jednu měnu, zmizely lékárničky a zdraví i "manu" sůl, si tak musíte doplňovat tím co zrovna leží na zemi kolem vás. Novinkou je štít, který se sám doplňuje a nepřátelé se musí nejdříve dostat přes ten, než vám začnou opravdu ubližovat. Celkový gunplay byl výrazně dotažen a celá hra je tak plynulejší a svižnější. Zůstali staré dobré automaty na munici a nyní hlavně právě na to vylepšování. No a zůstalo i město...

Není to ale město, které si pamatujeme z prvních dvou dílů. Z Rapture na dně oceánu se přesouváme do Kolumbie vysoko v oblacích. Naskýtají se tak úplně nová panoramata létajících náměstí a budov, cestujících obchodů, umělých pláží umístěných kilometry nad těmi skutečnými. Vizuál je opravdu dech beroucí a dá se skvěle vstřebávat díky možnosti cestování po Skylines, které většinu míst propojují a lze se díky nim rychle přesouvat po lokacích. Samozřejmě se ale i v tomto případě jedná o utopickou distopii jednoho megalomana a proroka. Jen je tentokrát postavená na náboženství.

A tím se dostávám k příběhu, ale o tom vlastně nelze říci nic moc navíc než co si může každý přečíst v synopsi. Řeknu tedy jen že se jedná opravdu o mistrovské dílo na poli videoherního vyprávění, které vám na konci zaručeně vyrazí dech. Žádná postava není černobílá a u každého vás bude zajímat jejich osud a pohnutky. Vyprávění však není úplné bez dvou rozšíření Burial at the Sea, kde se vrátíme zpátky do Rapture a všechno se tak perfektně uzavře. Proto je zmiňuji jen v krátkosti tady, bez nich totiž hra prostě není celá.

Bioshock Infinite je velice podstatným kusem historie herních příběhů a nebál bych se říct že by si jej měl alespoň jednou prožít opravdu každý.

Do druhého Bioshocku jsem se pustil ihned po dohrání jedničky a vlastně zde nelze říci mnoho navíc. Město a jeho atmosféra zůstává stále stejně skvělá. Příběh za prvním dílem trochu zaostává a hratelnost doznala velmi povedeného vyleštění.

Ačkoliv je pro mne ve hrách samozřejmě velice důležité jak se to hraje, tak prvkem, který mě vždy táhne kupředu je právě příběh. Z toho je zde cítit, že jde o takové to pokračování, se kterým nikdo nepočítal a které vlastně nikdo moc nepotřeboval. Tento pocit naštěstí po úvodní hodince nebo dvou ustoupí, ale i tak pořád platí že první díl byl v tomto ohledu zajímavější. Dochází k příklonu k osobnější zápletce, kdy v roli Big Daddyho hledáte svou dceru, ze které se stala Little Sister. osobně mi toto rozhodnutí nepřišlo jako nejlepší, ale to je spíš otázka vkusu a jiným tato změna naopak bude vyhovovat. 

Vyprávění je ale samozřejmě obalené hratelností. A ta od prvního dílu doznala spousty vylepšení. Plasmidy jsou nyní vybavené současně se zbraní, každé v jedné ruce. To bohužel stále neřeší problém se zaměřováním, protože na pravém tlačítku je používání plasmidů. Míření se tedy přepíná na klávesnici, ale dá se na to poměrně rychle zvyknout. Další vylepšený prvek je výzkum, ten mi byl velice sympatický již v prvním díle, zde se ale přešlo od focení k natáčení. Každý "film" je pak ohodnocen určitým počtem bodů podle toho jak kreativně se s daným protivníkem na záběrech vypořádáte. Novým prvkem je pak doprovázení Little Sisters. Zůstala možnost rozhodnutí, jak s nimi naložit a kolik tak získat ADAMu. Předtím než toto rozhodnutí ale učiníte je lze vzít k nevytěženým tělům, která se v lokacích nachází a nechat je z nich získat více této látky. To samozřejmě ale ostatní obyvatelé Rapture nenechají jen tak a tak je tato sekvence vždy doprovázena nájezdy nepřátel, kteří chtějí Little Sister pro sebe.

Dá se tak říct že pokračování Bioshocku je na stejné úrovni jako první díl. To co ztrácí na příběhu skvěle dohání vylepšenou hratelností. Pokud vás tedy bavila první hra, tak dvojkou určitě také neprohloupíte.

Původní Bioshock byl dlouho jeden z mých velkých restů videoherních milníků. Na Steamu jsem si ho pořídil v nějaké slevě jen pár měsíců předtím než byl zdarma na Epic Store. I přes to že jsem ho tedy vlastnil ve dvou kopiích jsem se k němu dostal až nyní díky letošní herní výzvě.

Bioshock je primárně výpravnou hrou a hratelnost za výborným příběhem lehce pokulhává. I přes omezení způsobená financemi a dobou dokázali vývojáři podat příběh naprosto bravurně. Celá hra obsahuje minimum cutscén a většina příběhu je hráči předávána pomocí audiologů, které najdeme rozeseté po celém distopickém městě a získáme pomocí nich kontext světa a vyprávění o vzestupu a pádu Rapture. Druhým stěžejním prvkem vyprávění jsou pak monology, které vůči protagonistovi mají různé klíčové postavy. Vrátím se ještě k Rapture, městu, po kterém se po celou hru pohybujete. Jedná se sice jen o pár lokací, jejichž design však perfektně dokresluje atmosféru naprostého selhání společnosti. Tu pak skvěle doplňují výhledy z okna na zbytek města na dně oceánu. Zbytek města, který sice po herní stránce vůbec neexistuje, ale jen přítomnost modelů a textur v dálce navozuje dokonalou iluzi rozsáhlého a někdy dříve i plně funkčního města.

V kontrastu s tímto do určité míry stojí již zmíněná hratelnost. Ta přináší spoustu zajímavých nápadů kombinováním klasické FPS s prvky RPG. Místní "magie", plasmidy, přináší nový způsob jakým přistupovat ke konfliktům a spolu se slušným výběrem zbraní dává hráči spoustu možností. Bohužel zde naráží dobré nápady na kostrbaté zpracování, nutnost přepínat mezi zbraněmi a plasmidy je velice nepraktická a její implicitní nastavení na pravé tlačítko myši není zrovna nejpraktičtější. Gunplay je na svou dobu povedený a zábavný, nesmíte od něj však čekat zázraky. Stále se jedná spíše o standartní arkádovou akci. Té na zajímavosti přidává výběr nepřátel, kteří vám dokáží svými různými schopnostmi občas dost zatopit. Jedním z nejzajímavějších prvků je pak výzkum, kdy jednotlivé druhy nepřátel musíte fotit a díky tomu pak odemykáte nové schopnosti.

Na závěr ještě musím zmínit volitelné boss fighty s Big Daddym za účelem získání ADAMu na vylepšení plasmidů a pasivních schopností. Možnost se těmto soubojům plně vyhnout je zajímavá volba, stejně jako následné rozhodnutí jakým způsobem ADAM získat a tedy kolik ho pak dostanete. To ovšem vyzní trochu naprázdno když zjistíte že i když se zachováte správně a získáte tedy méně látky tak jednou za čas dostanete dárek s velkým objemem který jakýkoliv rozdíl setře.   

Pokud vás baví zajímavé herní světy a rádi se necháte táhnout příběhem s občasným odbočením za drobným průzkumem tak je tu Bioshock pro vás. Zub času se na hratelnosti zvládl trochu podepsat, ale není to nic co by se dnes již nedalo zvládnout. I přes nějaké výtky ho tak můžu jen doporučit a právem se jedná o výraznou část videoherní historie.

Tak je to konečně tady, návrat ke kořenům, starý dobrý Assassin‘s Creed. Dokázali opravdu vývojáři z Ubisoftu dostát svým velmi často opakovaným slibům? Za sebe můžu říct, že se jim to podařilo docela dobře. Je ale otázkou, zda se měli snažit o podobnost se starými díly za každou cenu.

Než se ale dostanu k paralelám s díly ze zlaté éry série musím začít tou největší výtkou. A jedním z mála aspektů, ve kterém se starým dílům moc přiblížit nepodařilo. Parkour.  Celá hra stojí na stejném enginu jako Valhalla a to sebou nese celou řadu problémů. Tím největším je ale bezpochyby právě možnost volného pohybu. V předchozím díle hráč strávil většinu času mimo jakoukoliv městskou zástavbu, a tak se nedostatky při skákání po střechách daly přehlédnout. Nyní se však pohybujeme převážně v Bagdadu a všechny tyto problémy vyjdou pořádně najevo. Postava je zdánlivě přitahována zcela nelogickými body, které pak odmítá opustit, při slézání místo volby jasné cesty pro sešplhání se prostě jen pustí a usnadní si tak práci volným pádem. Jsou to do určité míry věci, které sérii pronásledovali vždy, ale do určité míry je alespoň vynahrazovaly velmi povedené animace. Ty jsou nahrazeny co nejrychlejším pohybem kupředu, takže celou dobu sledujeme jen spoustu identických skoků.  

Další problémy už vyvstávají právě ze srovnání s minulými díly, ale stále pramení z použitého enginu. Soubojový systém je zdařile upraven tak aby připomínal staré díly, jen je škoda že zrovna v tomto aspektu by asi nebylo od věci nějaké vylepšní. Dostavují se tedy zas situace, kdy jen čekáte až na vás nepřítel zaútočí, abyste jeho ránu mohli vykrýt a dorazit ho jedinou ranou. A toho že by na vás třeba zaútočili dva zároveň se opravdu obávat nemusíte. Navíc v enginu, který byl primárně použit pro akční RPG působí snaha ho předělat do soubojů akční adventury tak nějak na sílu.  

Poslední větší výtkou, naposledy spojenou s enginem, je pak grafická úroveň. Hra nevypadá špatně, výběr a zpracování prostředí dopadli na jedničku a nejednou s nostalgií zavzpomínáte na první díl zasazený do obdobných lokací. Ale celou dobu hraní jsem se nemohl ubránit pocitu, že dnes už by to mohlo vypadat ještě o něco lépe.  

Abych se konečně dostal taky k pozitivům, tak přišel čas na stealth. V tom hra vyniká nejvíce a po letech se opravdu znovu cítíte jako opravdový assassin. Lokace k němu vždy vybízí a hra vás nemusí přesvědčovat pomocí volitelných úkolů. Místa, kde se pak odehrávají závěrečné mise kapitol a jejichž cílem je likvidace důležitého cíle jsou pak plná spousty možností, jak infiltrační styl hraní skutečně pořádně využít. Ať už pomocí převleků, uplácení, odposlouchávání nebo jen odvedení pozornosti za pomoci místních rebelů. Celé je to pak ještě podpořené nástroji, které si postupně odemknete a jejichž používání dokáže zážitek z hraní opravdu obohatit. Zde jsem byl po dlouhé době upřímně rád za achievmenty právě za jejich používání. Bez těch si nemyslím že bych různé pasti a petardy moc využíval a svůj průchod bych tak určitě ochudil.  

Posledním důležitým aspektem je pak příběh. I zde lze nalézt paralelu právě s prvním dílem. Jestli je to dobře nebo špatně bude ale muset každý posoudit sám. Gradace příběhu je velmi pozvolná a většinu času provádíte různá vyšetřování, která nakonec vedou k hlavnímu cíli. Jakékoliv větší zvraty přijdou až se samotným finále hry. Pocit postupného zvyšování vašeho vlastního postavení v řadách Hidden Ones je však stále stejné dobrý jako už zmíněného prvního dílu. Celá hra pak neposkytuje mnoho nového lore pro celou sérii, ale to se od menšího dílu asi dalo očekávat.  

Nakonec mám ještě dvě poznámky. První k velikosti a plnosti světa. Ta je po dlouhé době zase v rozumnějších mezích. Celou hru, včetně všech achievmentů jsem dokončil zhruba za 24 hodin. Při sbírání všemožných collectibles jsem si však nejednou vzpomněl na vlajky v prvním díle, které sice nebyly vůbec k ničemu, ale aspoň mě k jejich sbírání nenutil hloupým vedlejším questem s bezvýznamnou odměnou. Anebo naopak na pečetě z druhého dílu, kdy byla na každou navázána samostatná lokace, do které by se hráč jinak ani nedostal a odměnou byl ten nejlepší outfit ve hře. A druhá poznámka, k asi nejkontroverznějšímu prvku celé hry. Assassasin‘s focus. Schopnost, která se znenadání objevila v gameplay traileru a nikdo ji moc v kontextu slov „návrat ke kořenům“ moc nechápal. Podobně znenadání se objeví i ve hře, nikdo vám neřekne, proč to můžete dělat. Prostě můžete. Sám jsem takto provedl přesně 10 zabití, sebral si achievment a jinak úplně zapomněl že to ve hře je. Nemyslím si, že to do hry patří a když už tak s pořádným vysvětlením.  

Na úplný závěr ještě jen zmíním soundtrack, ten se povedl famózně a zařadil se tak do mé pomyslné sbírky herních soundtracků, které pouštím kdykoliv je zbytečné ticho.  

Assassin’s Creed Mirage určitě není nejlepším dílem série. Stejně tak se ale nejedná o špatnou hru. Po celou dobu jsem se bavil, a i když se možná nejedná o ten návrat ke kořenů jaký jsme si přáli tak rozhodně stojí za zahrání. Obzvlášť pokud vás bavily dosavadní díly série.

Cuphead je hra, kterou budete nenávidět, milovat a žádat o smilování. Ale to nepřijde a tak jen znovu spustíte souboj a jde se zase na to. Kdyby mi ještě před rokem někdo tvrdil, že v tomto titulu jednou získám všechny achievmenty nejspíš bych se mu vysmál, ale je to tak. Cuphead je obtížný a nic vám nedá zadarmo, ale jak vám jednou přejde do rukou jste zde jak ryba ve vodě. Umně se vyhýbáte každému útoku a obratně posíláte své útoky proti danému bossovi.

Ale než se do této fáze dostanete tak to přece jen chvíli trvá. Nejednou jsem si v průběhu hrábl až úplně na dno a jediný kdo mne udržel při smyslech a u hraní byla přítelkyně, která hrála se mnou. Ale čím náročnější je zrovna daný souboj o to větší je pocit zadostiučinění, když se konečně po všech těch pokusech objeví nápis KNOCKOUT! A vy si můžete konečně oddechnout a jít se ihned pustit zase do dalšího bosse.

Méně zajímavou částí jsou Run 'n Gun úrovně, kde není souboj s žádným bossem, ale musíte proběhnout celým levelem plným slabších nepřátel a spousty nástrah a ještě při tom posbírat pět penízků, aby jste si mohly pořídit nové schopnosti. Těchto úrovní je však jen šest a stále jsou celkem obstojné, i když za těmi soubojovými určitě zaostávají.

Poslední věcí, kterou je třeba zmínit je naprosto úchvatná a kompletně ručně kreslená stylizace. Ta celé hře dodává naprosto unikátní a stále ještě jinak moc nevídaný styl. Pokud tedy nemusíte obtížné hry, ale Cuphead se nějakým způsobem ocitl ve vašich rukách dejte šanci alespoň prvnímu souboji. I pokud vás hratelnost kvůli své obtížnosti nepřesvědčí za ten pohled to určitě stojí.

Impostor Factory je další hra ze série Sigmun Corp. nejde však vyloženě o další pokračování ale spíše o spin-off. Ujímáme se jiného hlavního protagonisty, který právě dorazil do odlehlého sídla na nějakou oslavu. V průběhu večera se však začnou dít stále podivnější věci a je na nás tomu všemu přijít na kloub.

Stejně jako předchozí hry z této série se jedná hlavně o příběh, který je zas velmi povedeně napsaný a odvyprávěný. A i přes to že hlavními protagonisty jsou nové postavy, ke kterým si v průběhu musíte najít cestu dokáže nakonec dojmout a celou cestu si velmi užijete.

Mohu tak vytknout jen jednu věc, a to jak dlouho vždy musíme čekat na pokračování. Protože tenhle příběh rozhodně ještě není u konce. Tajemné náznaky v potitulkových pasážích stále pokračují. Říkat tak cokoliv dalšího by už bylo zbytečné, pokud vás bavili předchozí díly série bude vás jednoznačně bavit i tento.

Rayman Legends jsem od jeho vydání hrál mnohokrát, teď jsem se k němu po dlouhých letech znovu vrátil s odhodláním jej konečně dohrát na 100%. Těžko soudit jestli to stálo za to rozčilování se v průběhu, ale dnes už ani jinak hrát hry neumím.

Hra nabízí 5 různých světů se spoustou jednotlivých úrovní, které vás svou nápaditostí nepřestanou bavit a i po jejich prvotním dohrání jste motivováni se do nich vracet pro nové časové úrovně, které se postupně odemykají. Každý svět je pak zakončen bonusovou hudební úrovní, která se celá odehrává v rytmu nějaké skladby. Všechny tyto aspekty mají naprosto vycizelovanou hratelnost a je radost jimi procházet a probíhat.

Hratelnost je velmi očividně stavěná spíše pro ovladač než pro klávesnici a tady nastal můj první a asi největší problém. Na ovladači moc často nehraju a tak jediný, který doma mám se připojuje pomocí bluetooth. A hrát cokoliv co je dost často založené na přesnosti ovládání na něčem co má občas strašlivou odezvu opravdu nebyl dobrý nápad. Mnohokrát jsem se v průběhu sám sebe ptal proč si to dělám. Proč to prostě radši nevypnu a nevrátím se až si pořídím lepší ovladač. Odpovědi jsem se sice nedobral, ale hlavní kampaň jsem i tak zdárně dokončil.

A v tu chvíli přišel můj druhý problém, který byl pro mne pocitově ještě horší než můj ovladač. V průběhu hraní postupně odemykáte světy a levely z předchozího dílu a tady je důležité poznamenat že mé hodnocení se vztahuje pouze k světům z hlavní kampaně. Protože poté co jsem dohrál ty byl opravdu velký šok přijít k světům z Back to Origins, které jsou svým level designem a systémem checkpointů mnohem slabší než to co jsem měl možnost hrát až do této chvíle. Zde už tedy opravdu nastoupila jen má zatvrzelost a OCD s potřebou dosáhnout plného dohrání. A dokázal jsem tak i přes mnohé rozčilování se projít všemi pěti světy a úspěšně si tak odškrtnout jeden ze svých dlouholetých restů.

Pokud si tak chcete dát pohodovou velmi povedeně navrženou skákačku tak lze Rayman Legends vřele doporučit. Jen se asi opravdu raději vyhněte úrovním ze sbírky Back to Origins.

Na Her Story jsem narazil nedlouho po vydání a ihned mne uchvátila svou unikátní hratelností, trvalo však ještě pár let než jsem se dostal k tomu si ji pořídit a bohužel pak ještě trestuhodně mnoho dalších roků než jsem se konečně dostal k tomu si ji zahrát. Za celou tu dobu se nejednou změnili mé herní preference a kdybych se do této hry býval pustil někdy pár let zpátky dost možná bych ji zas odložil jako nudnou a nezajímavou. Ale zájem o kuriozitní věci se mi v poslední době zase vrátil a tak když jsem hledal něco kratšího na jeden, dva večery můj pohled velmi rychle padl právě na Her Story.

Hra vám neřekne sama od sebe vůbec nic. Po spuštění jste rovnou vrženi do policejní databáze s prvním vyhledaným slovem a od této chvíle je každý sám za sebe. Pokud chcete návod jak s databází pracovat nebo lehký úvod do příběhu musíte se podívat do textových souborů na virtuální ploše. A pak už na vás čeká jen další a další zkoušení nových slov a frází v databázi. Ze začátku jde odhalování nových klipů velmi snadno, ale jejich pořadí je většinou tak náhodné, že vám vůbec nic neřeknou. Postupem času se vám ale v hlavě začne skládat celý příběh o jednom policejním případu a podezřelé osobě, kterou po celou dobu sledujete. Čím více dílků této skládanky budete mít, tím větší bude pocit úspěchu, když se vám podaří přijít na další slovo, které vám odhalí pár nových sekund záznamů.

Kontroverzním prvkem může být nedefinovanost celého zážitku. Můžete sledovat kolik klipů už se vám podařilo odhalit, ale jinak je vše na vás. Hra vám nikdy neřekne "Teď už víš všechno co potřebuješ" to musíte usoudit sami a dobrovolně se rozhodnout, že už celému příb2hu rozumíte a je na čase jít dál. To je navíc skvěle podpořeno tím že část klipů lze získat až po prvním odejití a odemčení náhodného přístupu.

Her Story tak určitě není pro každého, ale pokud vás zajímají nevšední herní zážitky tak ty zhruba tři hodiny, které u tohoto titulu strávíte určitě stojí za to.

A do třetice všeho dobrého, nejnovější díl Call of Juarez. Počkat, cože?! Jak jako že je to už deset let stará hra? Vždyť je to skoro včera co jsem to hrál jako žhavou novinku...

Ano, jedná se sice o čtvrtý přídavek do této série, ale po tom co všechno jsem slyšel o třetím díle se mu zatím pořád radši vyhýbám. Je sice možné, že díky tomu jak mi různé reference snížila očekávání bych si ho nakonec i užil. Ale zatím ještě nepřišel jeho čas.

A tak jsme tady, Call of Juarez Gunslinger, můj nejoblíbenější díl, který i po těch deseti letech stále bez problému obstojí v současné konkurenci. Díky velmi stylizované cellshadové grafice vypadá stále velmi dobře a nijak neruší od celkového zážitku. Hratelnost je arkádovější a mnohem rychlejší než v prvních dvou dílech, ale to vůbec není na škodu. Díky tomu si totiž můžete připadat jako ten nejúžasnější pistolník široko daleko. Ubylo množství zbraní, mise se zkrátili a nepřátel přibylo. A vy tak jen můžete jít stále kupředu a dokazovat sobě i každému, kdo vám přijde do cesty že jste ten nejlepší. Trochu navíc je zde RPG prvek získávání dalších skillů, díky kterým jste sice zas o něco lepší, ale úplně to sem nesedí.

Ale ten největší pokrok, který hra přináší je ve zpracování duelů. To je zde konečně dotaženo k dokonalosti a poprvé mne opravdu bavily. Dokonce tak moc, že po dohrání hlavní kampaně jsem si je rád zopakoval v duelové výzvě, kde jste postaveni do duelů proti různým soupeřům a máte omezený počet pokusů na to je všechny zvládnout. Poslední režim, který pak hra ještě nabízí je čistě arkádový, kde v co nejrychlejším čase musíte co nejplynuleji projít danou částí mapy s cílem stále překonávat své poslední skóre a získat tři hvězdičky. Tenhle režim už je za mne trochu navíc, ale takovýto způsob hraní mě nikdy nebral a věřím že se najdou tací, kterým se to trefí do vkusu.

Na závěr si nechávám příběhovou kampaň. Ta je celá dosti polovičatá. Hlavní postavou je vysloužilý lovec odměn, který vám za sklenici whisky povypráví o svém životě. Celý příběh je tak vyprávěn u baru v jednom saloonu a během toho co posloucháte vyprávění dané události hrajete. Tímto způsobem je tak výborně zpracovaný nespolehlivý vypravěč. Občas prostě nějakou část příběhu zapomene a musí ji doplnit, nebo se do vyprávění zapojují další kolemsedící a dochází tak ke změnám prostředí nebo i celé scenérie přímo za pochodu. Bohužel je tento skvěle zpracovaný způsob vyprávění napojen na slabší příběhovou linku. Jedná se totiž spíše jen o povídky zasazené do různých výrazných historických událostí divokého západu, ke kterým se hlavní protagonista shodou náhod připletl. Celkové provázání dějové linky je ale už slabší a poutavostí se nevyrovná příběhu prvních dvou her.

I přes to se ale jedná o velmi podařený a zatím bohužel poslední příspěvek do této série. Nevěřím že se ještě někdy dalšího pokračování dočkáme. Doufat ale nepřestávám a dokud ten den nepřijde máme tady tento velmi povedený kousek.

Do Call of Juarez Bound in Blood jsem se pustil ihned po dohrání prvního dílu. Na pokračování mé oblíbené hry z dětství jsem slyšel jen chválu a tak byla má očekávání nastavena možná o něco výše než by bylo vhodné. Oproti prvnímu dílu se jedná o velký krok jak po grafické tak herní stránce, ale...

Možnost výběru postavy, která se mi ze začátku tak zamlouvala mi nakonec přišla spíše navíc. V průběhu hry nenasbíráte dostatek peněz na dobré zbraně pro oba bratry a tak jsem nakonec sklouzával k hraní hlavně za Raye, kterému jsem lepší zbraně koupil jako prvnímu a pak už neměl na další ještě pro Thomase. Mou druhou velkou výtkou jsou pak duely jeden na jednoho. Kde jste v prvním díle uhýbali kulkám a snažili se během toho zamířit protivníka, tak tady chodíte doleva a doprava a pokud nestihnete trhnout myší ke zbrani přesně v moment kdy zazní zvon tak hned umřete. A pokud to stihnete tak pak už hra udělá všechno míření za vás a vy musíte jen vystřelit.

Nechci ale pořád jen vyčítat. Samo hodnocení prozrazuje že jsem si asi hru přece jen užil. Jak už jsem zmínil tak do hry přibyla možnost nákupu zbraní. A ačkoliv prostředku na jejich nákup opravdu není mnoho tak díky těmto obchodům udržujete nějaký náskok před nepřáteli a nemusíte hledat každou zapadlou pistoli nebo pušku, aby jste vylepšili svůj arzenál. Ruku v ruce s tím jdou otevřené levely, kde si můžete plněním vedlejších misí vydělat na svoje nákupy. Právě během těchto kapitol jsem si nejednou povzdechl jak by se mi líbila takováhle westernová hra zasazená do otevřeného světa, jaký dnešní technologie umožňuje. (Už bych si opravdu měl zahrát Red Dead, ale ten mojí Steam knihovničce stále zvládá unikat)

A tak se konečně zase dostávám k tomu hlavnímu. Tedy k příběhu. A i tady si bohužel nedokážu odpustit nějakou tu výtku. Příběh je prequelem k prvnímu dílu a sledujeme osudy, zde ještě všech tří, bratrů McCallů. Hlavní premisa je tedy velice slibná a i přes slabší podání, způsobené stejně jako u prvního dílu jednodušším vyprávěním než na jaké jsme dnes zvyklí, je velice zábavná. V průběhu celého příběhu jsem si však nemohl pomoct, a přišlo mi že hlavním záporákem není ani Juarez, ani velící důstojník bratrů z dob, kdy sloužili armádě. Po celou dobu jsem jako největšího záporáka viděl Marisu, matku Billyho z prvního dílu. Ta zde svým přístupem úspěšně rozvrátí vztahy do té doby relativně fungujícího tria a celou dobu se vás u toho snaží přesvědčit, že je přece sama oběť a nic z toho není její vina. 

I přes to všechno se ale stále jedná o velmi povedenou hru, která stojí za to jí dát šanci a třeba v ní i strávit trochu času navíc prozkoumáváním povedeného světa a hledání secretů, které dále vykreslují už tak povedený vztah mezi bratry.

Ke Call of Juarez jsem se dostal díky časopisu ABC a společně s první Mafií se tak zařadil mezi první pořádné hry, které jsem kdy měl tu možnost hrát. A hlavně mezi první střílečky. A stejně jako v té Mafii jsem i zde zjistil, že mi tento žánr opravdu nejde... A tak jsem se v době, kdy jsem moc her neměl a hrál tedy ty stejné pořád dokola, perfektně nazpaměť naučil první dvě kapitoly. Protože když jsem byl ve třetí kapitole postaven proti celému městu, byla to pro mě konečná.

Dnes už si nepamatuju jak dlouho mi trvalo než jsem se ve hraní zlepšil dost na to abych se přes třetí kapitolu dostal, ale pak naštěstí, na rozdíl od už zmiňované Mafie, nepřišel žádný závod a já se tak časem zvládl dostat až na konec příběhu. I přes to jsem se ale vždy těšil hlavně na mise s Billym, ve kterých se tolik nestřílelo a když už na nějaký ten konflikt došlo měl jsem k dispozici luk, který zpomalil čas.

A pak uběhlo nějakých deset, možná ještě více let a já ve své Steam knihovně zahlédl druhý díl této série. Ale než jsem se pustil do toho, chtěl jsem si oprášit i první díl. A tak jsem vyhrabal staré CD, oprášil svůj starý herní notebook, který má mechaniku, kam to CD můžu vložit a pustil se do toho. Neměl jsem moc vysoká očekávání, protože už jsem si zvykl že vzpomínky na staré hry jsou mnohem hezčí než realita. A tak jsem byl velmi příjemně překvapen když jsem zjistil, že se stále jedná o velice slušnou hru. Samozřejmě je potřeba trochu přimhouřit oči, čas není milosrdný k nikomu. Ale i přes všechny nedostatky způsobené zestárnutím jsem si celou hru užil.

Co utrpělo nejvíce jsou parkourové pasáže, které umí být dost frustrující ale už zde jsou vidět zárodky toho co se po letech promění v stěžejní prvek současné série tohoto studia Dying Light. I ten gunplay trochu zrezavěl, ale střílení ze dvou revolverů, kdy každý můžete ovládat zvlášť, rychlopalba z jednoho revolveru nebo variace na bullet time jsou všechno stále velice osvěžující prvky, které i po letech působí dobře. Největším problémem je ale crashování hry. Nevím jestli se tento problém ve hře vyskytoval vždy nebo je způsoben hraním na novějších strojích, ale jsou kapitoly, ve kterých si z revolverů vystřelíte jen párkrát. Pak dojdou náboje v zásobnících a pokud se pokusíte znovu nabít čeká vás v lepším případě pád do windows v tom horším rovnou restartování PC.

Ale hlavním prvkem je pro mne příběh. A ten i po dlouhé době od vydání dokáže zabavit, i když je jeho vyprávění o něco jednodušší než jsme zvyklí ze současných her. Pořád dokáže vtáhnout a propletené osudy mladého Billyho a životem zkoušeného reverenda Raye mají hráči co říct. S odstupem času mě překvapilo jak rozdílně vnímám hlavní postavy. Jako kluk jsem sympatizoval převážně s Billym. Kdežto dnes mě jeho charakter dokázal párkrát rozčílit a po příběhové i herní stránce jsem se vždy těšil hlavně na kapitoly s Rayem.

I 17 let po vydání stojí Call of Juarez za zahrání a vůbec bych se nezlobil, kdyby se i dnes objevila podobná hra v moderním kabátu.

Asi kdekdo má nějakou historku o tom jak hrál Shakea na základce. Mám je samozřejmě i já, pořád si pamatuju jak jsme hráli všichni ve třídě a střídali se u jediného počítače, jak zůstávali na síti přihlášené účty a děti z jiných tříd ničily cizí postavy i to jak jsme začínali stále znovu a znovu na dalších serverech s novými postavami. Mám ale ještě jinou historku.

Byl listopad 2020, všichni jsme byli zavření doma a neměli moc co dělat kromě hraní, kterým jsem tenkrát trávil v podstatě veškerý čas. A jednoho večera mi přišla zpráva od kamaráda. "Hej, budeme hrát Shakea." Chvíli trvalo než jsem mu vůbec uvěřil že to myslí vážně a následně mu napsal jak hloupej nápad to je. Ale nechal jsem se přesvědčit. A tak jsme ve skupině nějakých šesti lidi začali po dlouhých letech zase hrát tuhle obyčejnou, jednoduchou, prohlížečovou hru.

Překvapilo mě kolik věcí tam za ty roky přibylo a kolik jich tam i nadále přibývá. Oproti té verzi, kterou jsem si pamatoval a která ihned od začátku odhalila vše co měla a s čím jste se museli spokojit dokáže současná verze stále představovat různé nové mechanismy či minihry až do nějakého levelu 200. I přes to se ale stále v jádru jedná o obyčejnou browser hru, kde jen každý den odklikáte pár věcí a zastavíte se zase zítra. Takže se to časem omrzí.

Nebo by alespoň mělo, všichni moji kamarádi postupně odpadli. Jako první ten, který to celé vymyslel. Poslední loni v létě. A já hraju dál. Netuším čím si mě to pořád drží, ale dokud se tohle zvláštní kouzlo nezlomí a konečně to neomrzí i mě, tak budu hrát dál...

I když tvorbu Amanita Design sleduji tak s konkrétními tituly nemám mnoho zkušeností. Kromě kratičkého prvního Samorostu a Botaniculy, kterou jsem hrál asi před devíti lety jsem se až doteď k ničemu dalšímu nedostal. Creaks toto zlomily hlavně díky tomu že vyšly ve fyzické podobě v rámci Xzone edice, které si v poslední době vždy rád koupím. A protože když už si nějakou hru koupím fyzicky tak je mi hloupé ji jen nechat další 4 roky v knihovně jsem se do hraní Creaks pustil skoro ihned po koupi.

Co vám učaruje hned na první pohled, stejně jako každá hra od Amanity je vizuál ihned následovaný hudbou. Grafika je osobitá a i když vykresluje místy ne úplně přívětivý svět, stejně dokáže být krásná a roztomilá. A po celou dobu je doprovázena velmi příjemným soundtrackem od Hidden Orchestra. Nemůžu sice tvrdit že by mi některá z melodií uvízla v hlavě, ale po celou dobu hraní je hudební podkres příjemný a i když se zrovna na některé z obrazovek zaseknete na delší dobu tak nikdy nezačne být vtíravý nebo otravný a pořád skvěle dokresluje atmosféru.

A tím se dostávám k samotné hratelnosti, jedná se o logickou plošinovku, kde postupujete mezi jednotlivými obrazovkami a vždy si musíte najít cestu dál ať pomocí různých páček a tlačítek, která ovládají dveře nebo mosty. A nebo využitím monster, která se zde vyskytují a která, pokud na ně posvítíte doslova zdřevění. Hra postupně po celou dobu odhaluje nové mechaniky a monstra, takže se nezačnete nudit a většina obrazovek představuje přiměřenou výzvu, kterou vždy po nějaké kratší době dokážete vyřešit. Ale lhal bych, kdybych tvrdil že jsem se nikdy nezasekl, nebo že jsem se jednou či dvakrát nakonec nepodíval na internet na řešení dané obrazovky. Většinou jsem se pak ale chytal za hlavu, když jsem viděl jak na mě řešení celou tu dobu křičelo z monitoru a já ho ne a ne vidět.

Největším překvapením pro mne ale byl příběh. U tohoto žánru jsem očekával že bude hrát spíš až druhé housle, ale tak tomu u Creaks ani náhodou není. Příběh studenta, který se jedné dlouhé noci plné učení propadne do zvláštního světa vás vtáhne a i (skoro) bez jediného slova je úžasně vyprávěn a některé postavy vám během těch pár hodin dokážou přirůst k srdci. Poslední co chci zmínit, je poskládání jednotlivých obrazovek. Nevím jestli to nebyl jen můj pocit, ale při pohledu na mapu celého světa to na mě působilo jako kdyby na sebe všechny perfektně navazovaly a byly poskládané tak, že kdyby byly vedle sebe na jednom velkém monitoru tak by do sebe perfektně zapadly a přesně kopírovali zmenšenou mapu světa, jakou vidíte v menu.

Pokud by jste tedy chtěli strávit pár večerů s opravdu krásnou hrou a trochu u toho potrápit mozkové závity jsou Creaks jednoznačná volba.

Vždycky jsem si myslel že mou vstupní bránou do světa Legend of Zelda bude až Breath of the Wild, ale pak se mi dostal do rukou retro konzolka Nintendo Game & Watch ve verzi právě s hrami Legend of Zelda (Jako platformu zde na databázi jsem vybral 3DS, které se mi zdálo asi nejpodobnější). Pustil jsem se tak do úplně prvního Linkova dobrodružství a i přes pár slabších chvilek, kdy jsem s tím vším chtěl seknout se až do konce nemohl od hry odtrhnout.

Ale zpátky na začátek. Hned po spuštění jsem si vzal svůj meč a začal prozkoumávat. A bloudit. A umírat. A znovu bloudit a znovu umírat. Asi po hodině hraní se mi podařilo najít a dokonce i dokončit první dungeon. Ale začalo přituhovat a nedalo se říct že já bych byl o mnoho silnější než na začátku. A tady jsem narazil na aspekt, který bych miloval pokud by se mi hra dostala do rukou v mých dětských letech, ale dnes už na něj bohužel nemám tolik času.

Prozkoumávání, ne takové jak ho známe z dnešních her s mapou celého světa plnou otazníčků, ale zevrubné prozkoumávání, kdy každý kámen, keř nebo skála může skrývat skrytý vchod s nějakým tím bonusem. A tak se hned přiznám že jsem většinu hry procházel s návodem, který mi pomohl takováto místa nalézt. Je to sice velké zjednodušení, ale nedokážu si představit, že bych se bez něj dostal dál jak do poloviny hry. Nejde ovšem o výtku, hra je v tomto ohledu plně poplatná své době a mě to velice bavilo.

Stejně tak mne bavilo prozkoumávaní dungeonů, souboje s bossy i jednotlivými monstry, na kterých se skvěle projevuje nejen získané lepší vybavení, ale hlavně velké zlepšení ve skillu hraní a monstra, která mohla ze začátku představovat problém jsem nyní zvládal hravě. Moje jediná výtka tak směřuje k lehce neohrabanému ovládání. Link se pohybuje jen ve čtyřech směrech, takže je občas trochu náročnější trefit nějakou přesnou mezeru nebo průchod. Ale největší problém přichází s nepřáteli, kteří se snaží otáčet směrem k vám ale zároveň jdou zranit jen z boku nebo zezadu. Souboj s nimi tak vyžaduje více mrštnosti než ovládání nabízí. Každé setkání s tímto nepřítelem tak vždy bylo zdrojem frustrace.

Jinak se však i po všech těch letech stále jedná o velmi povedenou a milou hru, která má stále co nabídnout.

Do The Evil Within 2 jsem se pustil skoro hned po dohrání prvního dílu. Příběh jsem tak měl stále čerstvě v paměti a stejně tak spoustu otázek, které po dohrání jedničky a jejích datadisků zůstaly. S nadšením tedy zapínám hru, proklikávám se skrz hlavní menu a nastavení a spouštím novou hru.

"Obtížnost Nightmare - pro ty, kteří si užili obtížnost první hry". Jo jasně to jsem já, jdeme na to. Svou strašlivou chybu jsem nepocítil ihned, první kapitoly jen budují atmosféru pokračování příběhu a na obtížnosti zde nesejde. Když jsem ale byl konečně postaven tváří tvář prvnímu monstru, které musíte zlikvidovat a jen tak tak to dokázal s tím jediným zásobníkem co mi hra dala začal se mi adrenalin do těla hrnout ve velkém. A to jsem ještě netušil že hned za dalšími dveřmi na mě čeká další a já se budu muset zoufale snažit ho upižlat nožem.

Ale, ano hra je sice na tuto obtížnost opravdu náročná, ale je přesně taková jaká má být. Každého jednoho náboje, který jsem našel jsem si cenil ještě více než v jedničce, pečlivě jsem prozkoumával každé zákoutí a hledal cokoliv co mi pomůže přežít tohle šílenství. A to mě dostává k lokacím. The Evil Within 2 je stále hlavně příběhová hra, ale některé kapitoly jsou tentokrát zasazeny do otevřenějších lokací, které vybízí k průzkumu. A nejedná se pouze o nějaký gimmick ale o plně funkční rozšíření hratelnosti, kromě různých collectibles (které zase skvěle doplňují příběh) a munice či materiálů na crafting můžete narazit na různě vedlejší aktivity, díky kterým se dostanete k lepším zbraním a i dalším velmi zajímavým a podstatným částem příběhu.

Vyprávění druhého dílu začíná sice několik let po předchozích událostech, ale protože Sebastian tyto roky strávil převážně na dně lahve navazujeme skoro přímo tam kde jsme skončili. Spousta otázek již byla zodpovězena a tak objevování toho co se děje není tak zamotané a celé vyprávění je přímočařejší. I tak vás ale autoři v některých situacích nechávají na šičkách a vy se nebudete moci rozhodnout čemu opravdu věřit. A hlavně v těchto chvílích přicházejí na řadu některé vedlejší mise, které vyprávění doplní o další střípky a zároveň vaše hraní obohatí o to nejděsivější monstrum celé hry. Hlavní příběh velmi dobře navazuje a odpovídá na většinu nedořešených záležitostí a i když si nechává vrátka pro případný třetí díl tak prozatím dokázali autoři př9běh uspokojivě uzavřít.

Celkově se tak jedná o skvělý příklad toho jak by mělo vypadat pokračování povedeného titulu. Všechny drobné nedostatky prvního dílu jsou zde dotaženy a tak až na pár drobných chyb, jako jsou třeba levitující mrtvoly není po této stránce vůbec co vytknout. I plížící pasáže, které mi v rozšířeních jedničky nepřišly moc zábavné jsou zde zpracovány velmi povedeně. A tak mou jedinou výtkou je právě ta přímočarost příběhu. Příběh je pořád velmi dobře napsaný a dokázal mě spolehlivě zabavit po celou dobu hraní. Ale užíval jsem si to naprosté zmatení, které jsem zažíval u prvního dílu a to už zde bohužel moc není.

Na Hungry Hearts Diner jsem narazil úplnou náhodou tady na databázi a zaujala mě premisa o vyprávění různých příběhů lidí, které sledujete očima japonské babičky starající se o malou restauraci. Tak jsem hru stáhl a nějakou dobu mi takhle jen ležela nainstalovaná a nedotčená. Když jsem se k ní pak v nějaké volné chvilce dostal nejdříve mě úplně nepřesvědčila.

Ihned mě praštil do očí poměr stran, není to nová hra a je tady samozřejmé že vývojáři nemohli počítat s rozměry dnešních telefonů, ale to bohužel nic nemění na tom, že to na první pohled nevypadá dobře. Po zapnutí hry jako takové se navíc ukázala jakási energie, doplňující se průběžně časem a možnost pouštět si reklamy pro usnadnění průchodu. Na první pohled se tedy jednalo jen o další mobilní titul se stejnými principy jako většina free to play mobilních her.

Jaká by ale byla chyba nechat se tímto prvním zdáním odradit. Než se nadějete uvaříte pár jídel, začnou chodit zákazníci a už se dozvídáte první střípky jejich osudů. A najednou zjistíte že už hrajete hodinu v kuse. A hlavně, že žádná z věcí, které se ze začátku zdáli jako odrazující vůbec nejsou problém. Energie se většinu času doplňuje rychleji než ji stačíte spotřebovávat a je tady tak spíše jen proto, aby se hra alespoň tvářila, že vám pokrok dál nedává úplně zadarmo. A reklamy tak můžete v klidu ignorovat a nijak si tím hraní neztížíte.

Celá hra na restauraci je zde pak tedy spíše zástěrkou pro to co je Hungry Hearts Diner hlavně, milá a překvapivě dobrá vizuální novela. Příběhy vás rychle stáhnou a vy budete napjatě čekat na moment, kdy se ten daný zákazník vrátí, aby mohl pokračovat ve vyprávění. Samozřejmě to nic nemění na slabším technickém stavu, ale ten se dá bez problému překousnout pokud se necháte pohltit příběhem vašich zákazníků.

The Executioner je třetím a posledním rozšířením The Evil Within a jedná se o něco úplně jiného než jsme dosud mohli zkusit. Hlavní lidskou postavu nahrazuje jedno z nejděsivějších boss monster ze základní hry a pohled zpoza ramene se proměnil v první osobu.

Místo neustálého skrývání, utíkání a opatrného likvidování nepřátel se tak stáváme nahaněčem a likvidátorem všeho co se jen hne. Hratelnost je zaměřená hlavně na souboje s různými bossy z nové perspektivy a občasné čištění arén. Za obě tyto činnosti pak dostáváte herní měnu, za tu vylepšíte schopnosti, odemknete nové zbraně a jde se na další potvoru.

Jedná se určitě o nejslabší datadisk, ale i přesto je tento herní mód relativně zábavný a na nějaké tři hodiny, které trvá jeho úplné dohrání dokáže spolehlivě zabavit. Bohužel mu chybí skoro jakýkoliv příběh, který byl na základní hře a předchozích datadiscích to nejlepší a hráče stále spolehlivě hnal kupředu.

The Consequence přímo navazuje na předchozí rozšíření a poskytuje hráči odpovědi na většinu otázek, které nejspíš v průběhu hraní základní hry a prvního rozšíření měl. Jedná se tak o velice důležitou dvojici datadisků, které by žádný z hráčů The Evil Within neměl minout. Je však otázka, zda je pak dobře že spousta příběhových odhalení je až zde a mnoha lidem by tak mohla uniknout.

Hratelností se pak pohybujeme někde mezi základní hrou a prvním rozšířením. Kdy čistě stealth pasáže beze zbraní jsou proloženy akčními částmi kdy se náhodou Julie do rukou přece jen nějaká zbraň dostane. Díky tomu je The Consequence o něco zábavnější než předchozí datadisk, ale hlavní je pořád příběh, který stejně jako minule na kratší herní době velmi příjemně a úderně odsýpá.

Ihned po dohrání hlavní hry jsem se pustil do jejích rozšíření, která vypráví stejný příběh z pohledu další zúčastněné postavy. Julie Kidman je ve sboru KCPD nová a je tak přiřazena k Sebastianovi aby se zaučila přímo v terénu. Ale jak už po dohrání základní hry tušíte, i tady to bude všechno trochu jinak, než se tváří.

The Assignment je první z dvojice příběhových rozšíření. Herní doba je o sice dost kratší než u základní hry, ale i tak v průběhu nějakých tří hodin získáte mnohem více odpovědí než se vám dostalo v průběhu celého příběhu se Sebastianem.

Největší změnou je ale herní náplň. Na první pohled se tváří podobně jako základní hra, ale velmi rychle narazíte na velký rozdíl. Žádné zbraně! Kolem nepřátel se tak musíte plížit a "souboje" s bossy probíhají tak že pobíháte po místnosti a čekáte až se vám otevře úniková cesta. Tato změna se mi do vkusu úplně netrefila a věčné umírání mě zde již začalo lehce frustrovat, ale rozvinutí skvělého příběhu ji naštěstí celkem vyvažuje.

Vlastně nevím co mě k The Evil Within tolik táhlo, ale už v době jeho vydání mě velice zaujalo a chystal jsem si ho zahrát. A o osm let později díky herní výzvě 2022 jsem se k němu i dostal. Dlouhé odkládání nebylo způsobeno tím, že by mě hra najednou přestala lákat, jen mi, asi stejně jako mnohým, leží v různých knihovnách stovky her a postupné prokousávání se jednotlivými tituly je prostě na dlouho.

Nikdy jsem nehrál jediný díl Resident Evil a tak když jsem hru poprvé zapínal má očekávání byla dost zkreslená a myslel jsem si že dostanu zážitek podobný Dead Space. Když jsem o hodinu později stál obklopený nepřáteli, do kterých jsem s minimálním dopadem vystřílel všech svých 6 nábojů, zjistil jsem že tohle bude asi něco trochu jiného. A tenhle pocit bezmoci, který hra bravurně navodí hned na začátku se vás pak drží po celou dobu.

Nábojů je poskrovnu, ukazatel života byl plný naposledy na začátku druhé kapitoly a když už se vám v momentech mezi souboji podaří nalézt léčivé injekce nebo munici navíc stejně to moc nepomůže, protože všechen svůj zelený gel jste utratili za vylepšení zbraní a vlastností postavy a na zvětšení inventáře už nezbylo. A tak se slzou v oku při pohledu na krabičku nábojů, které nemáte kam dát pokračujete do dalších lokací, kde všechny pracně nastřádané prostředky ihned použijete a před zbývajícími nepřáteli zas berete nohy na ramena.

Jen samotné survival prvky hru dělají velice zábavnou, i když místy dosti stresující. Co je ale její hlavní devízou je příběh. Příběh o detektivu Sebastianovi a jeho kolezích, se kterými jsou zavoláni k zvláštnímu a dosti krvavému případu v místním sanatoriu. Nebo je to všechno trochu jinak? S postupem v příběhu a odpověďmi na některé otázky vždy přicházejí otázky nové a vy jste tedy stále ve střehu jak to vlastně tedy všechno je. A pokud navíc strávíte čas čtení různých deníků a dokumentů, zjistíte že najednou prožíváte ještě trochu jiný příběh než vám tvrdí hlavní vyprávění.

Celá kampaň krásně uteče a za její zdárné dokončení vás hra odmění módem new game+, dvěma těžšími obtížnostmi a dalšími zbraněmi. Motivace pustit se do hraní znovu je tedy dostatečná a po odhalení celého příběhu a i jiného pohledu díky datadiskům The Evil Within: The Assignment  a The Evil Within: The Consequence stojí za to si celou kampaň projít znovu bez počátečního zmatení a objevovat tak různá pomrknutí na to jak se věci skutečně mají.

Marvel Snap jsem se i přes spoustu reklam, které byly opravdu všude, dlouho vyhýbal. Ale po jeho úspěchu na The Game Awards jsem si říkal, že by to přece jen asi za zkoušku stálo. A taky stojí!

Ano, jedná se sice o zas další kartičkovou hru, ale je to něco úplně jiného, než na co jsem v tomto žánru doteď narážel. Pravidla si osvojíte během pár minut a pak už jen s každým dalším zápasem pilujete svou taktiku. Odemykání nových karet je ze začátku celkem rychlé, ale ne moc na to aby jste jimi byli přehlceni a nevěděli co jaká dělá. A díky stálému přílivu nových hráčů vás hra spolehlivě páruje s hráči s podobným postupem ve hře a nestane se tak, že by jste hráli proti někomu s výrazně lepším balíčkem než je ten váš.

Ale tím dle mě největším plusem této hry je délka jednotlivých zápasů, která se pohybuje okolo 3-5 minut. Pokud už vás tedy nebaví znovu a znovu scrollovat Instagramem nebo Redditem, když zrovna sedíte v autobuse, nebo v čekárně můžete si jen rychle zapnout Snap. Riziko, že zápas nestihnete dohrát než budete muset uklidit telefon je minimální.

Denní a season pass mise jsou pak jen pomyslná třešnička na dortu, která vás může přesvědčit hrát jiným způsobem, než jste zvyklí a získali jste tak herní měnu. Ta ale slouží pouze k vylepšení vizuálu vlastněných karet a není tedy třeba se obávat toho, že by platící hráči měli výhodu nad ostatními.

Marvel Snap je tak výbornou, nenáročnou, ale chytrou mobilní hrou na vyplnění volných chvil.