Spyro je skvěle vyvážený mix oddechové zábavy, ryzí hratelnosti, milého příběhu a nervydrásajících herních výzev. Je to nadčasová 3D skákačka v polo-otevřeném světě.

Fialový dráček Spyro a jeho kámoš, vážka Sparx, možná vypadají jako dětská omalovánka... ale herně pořádně vyspělá! Kdo chce, může si probíhat světy sem a tam, jen tak oddechově, sbírat diamanty a zápolit s legračními nepřáteli. Pestré a různorodé světy plné roztodivných příšerek jsou pokaždé jiné a vždycky originální. Někteří obyvatelé fantastických světů jsou mírumilovní, jiní poněkud zlobivý. Ti hodní poradí nebo za odměnu něco dají, ti zlobiví si zaslouží sfouknout pořádným dračím plamenem.

Kdo však se Spyrem hledá výzvu, ten ji najde. Objevování ukrytých zákoutí jednotlivých levelů a hledání toho posledního diamantu, je nejen zábava, ale občas i pořádná výzva. A to ani nemluvím o některých úkolech a minihrách zahrnujících přesnost a rychlost. Tady se projeví skill těch nejlepších.

Pamatuji si, tehdy ještě jako malý kluk, prozkoumávání všech světů a svoje nadšení z objevení nových tajemství. Otevření nové části hry s sebou vždycky neslo velkou dávku těšení a následného nadšení. Hledání tajných chodeb a ukrytých orbů mě náramně bavilo. Za splnění úkolů vždy následovala odměna, ať už v podobě nové schopnosti, vtipného filmečku s obyvateli daného světa nebo otevření další super části hry.

Je to už nějakou dobu, co jsem Spyra hrál. I po letech jsem se k němu rád znovu vrátil díky emulátoru na PC. A ještě teď, s delším časovým odstupem, na něj vzpomínám v tom nejlepším. Spyro 2 v sobě ukrývá, podle mého soudu, esenci toho nejlepšího, co se dá s podobnou hrou vymyslet. Spyro 2 je králem plejstejšnové zábavy.

Gran Turismo pro mě představuje vstup do světa pořádných 3D her. Bylo to na Vánoce roku asi 1998, kdy jsem dostal Playstation a dvě legendární hry Tekken 3 a právě Gran Turismo.

První seznamování se závodním simulátorem bylo náročné, a řízení aut se zadním náhonem ještě náročnější. Na tehdejší dobu mělo údajně Gran Turismo fenomenální simulaci řízení, a tak jet výkonným sporťákem se zadním náhonem rovně pro mě bylo dlouhou dobu opravdu obtížné až nemožné.

Před tím, než se mohl člověk vydat na dráhu závodníka, musel splnit licenční zkoušky. U toho jsme se tehdy nervovali snad celá rodina. Kde kdo se pokoušel zajet čas potřebný k postupu do dalšího kola. Šlo o zlomky vteřin. Nakonec se ale licence podařilo získat a závodění mohlo začít.

Nejvíc vzpomínám na závod Sunday Cup. Zejména okruh High Speed Ring si pamatuju dodnes. Moc mě bavil tuning aut, který ale nebyl zadarmo. Proto jsem Sunday Cup jezdil pořád a pořád dokola, abych si vydělal, a abych mohl prodávat hranatou krabici s názvem Mazda Demio, kterou jsem za vítězství vždy získal. Když jsem si nahrabal peníze, šel jsem nakupovat a zlepšovat auta. Zvyšování výkonu, úprava brzd, odlehčování a výměna pneumatik... Moje nejoblíbenější raketa, kterou jsem z tuningu vymáčknul, bylo Mitsubishi GTO Twin Turbo s výkonem tuším přes 900 koní. I když natuněný Nissan Skyline nebo takový speciál Mitsubishi GTO LM Edition za půl milionu peněz byly taky super káry. Zkrátka jsem si vybíral auta s náhonem 4x4 nebo alespoň s předním, abych je vůbec uřídil.

Gran Turismo bylo super a odnesl jsem si díky němu oblibu závodních automobilových her. Později jsem se s Gran Turismem pořádně setkal už jen ve druhém dílu, ještě na původním Playstationu. Na oba díly vzpomínám moc rád. Takže jestli se někdy rozhoupu ke koupi nové herní konzole, bude to určitě Playstation a z velké části díky Gran Turismu.

Vždycky jsem snil o remaku druhého dílu, protože ten byl nejvíc očesaný, a tím pádem by si nejvíc zasloužil vydání v plné podobě. Dočkal jsem se ale (zatím) jen jedničky. A kdybych snil o remaku jedničky, můj sen by vypadal trochu jinak, než Mafia Definitive Edition...

Grafika super, hratelnost dobrá, příběh v celku pořád podobný. Co mě ale nejvíc zklamalo byl rozsah hry. Čekal bych, že hlavním zlepšením bude propracovanější open world a mnohem víc vedlejších misí. Opak je pravdou. Remake je v konečném důsledku ještě méně otevřený a obsahově chudší, než původní hra. Je to škoda, protože Lost Heaven vypadá pěkně a více obsahu by si zasloužilo.

Hráče původního dílu novinka asi moc nezaujme. Možná zůstala až moc podobná originálu a vlastně krom grafiky nepřináší vůbec nic navíc. Novou generaci asi osloví lépe, i když spíš jen vyznavače dobře zpracovaného přímočarého filmového příběhu.

Moje první hodina hraní Origins byla velmi rozpačitá, přímo až odpudivá. Po chvíli jsem si osvojil mechaniky, ovládání si sedlo a já jsem se plně ponořil do asasínování… a už jsem v něm nechal přes 60 hodin, což vlastně mluví samo za sebe.

Posun do více RPG provedení byl z počátku nezvyklý, na druhou stranu ale vítaný, neboť série AC dostala zase nový směr. Větší svět, méně lezení a skákání, více objevování, tunění, nakupování a prodávání…

Tím největším lákadlem Origins je mapa. V začátcích hraní jsem ji popisoval jako naprosto šílenou a vůbec jsem její rozměr nechápal. Pak jsem ale zjistil, že obří velikost je tím hlavní tahákem. Pořád totiž něco objevujete. Ať se vydáte kamkoliv, je velká pravděpodobnost, že to bude někde, kde jste ještě nebyli. Objevování mapy a zajímavostí v krajině mě prostě bavilo. Ježdění po Egyptě, překonávání pouští, prolézání skal a jeskyní, pátrání po oázách, městech a osadách. Krajina se mění, někdy je suchá, jindy plná vody a zeleně. Z věží, kopců a hor se otevírají výhledy do krajiny, a svět pod hladinou je jasný a pestrobarevný. Egypt a jeho příroda i města se povedly!

Herní náplň už tolik pestrosti nepobrala. Příběh i úkoly se odehrávají v tradičním AC duchu - tedy ve stálém opakování podobných aktivit. V hlavních příběhových misích se nějaké ty zvraty objevují, a příběh se žene kupředu slušně. Ale k pokračování v příběhu jsou nezbytné i vedlejší mise, které ne vždy oplývají originalitou. Zdlouhavé dialogy postupně přestávají bavit a v hraní kupředu žene jen ryzí zábavnost toho celého egyptského dobrodružství.

Origins nakonec hodnotím docela pozitivně. Příběhově ani herně to není žádný skvost, vlastně je to pořád ten stejný Assassin’s Creed. Ale aspoň to je zábava. Po dohrání hlavní hry jsem si dal pár měsíců odstup a pak se s chutí vrátil do dalšího objevování dvou DLC. Abych v Assassin’s Creed odehrál přes 60 hodin, to se mně ještě nestalo…

Třetí, respektivě dvanáctý díl mojí veleoblíbené série mně úplně nesednul. Shadow of the Tomb Raider pokračuje ve stopách předchozího dílu, což je paradoxně hlavní problém. Rise of the Tomb Raider je možná můj vůbec nejoblíbenější díl, ale zdá se, že rebootovanou trilogii už trochu vyčerpal. SOTTR se od předchozího dílu takřka nemění.

Nové jsou tu jen drobnosti. Pro zábavnou a akcí nabitou podívanou to dostačuje, ale už je to zkrátka pořád to samé dokola. Osobně mě nenadchlo ani geografické zasazení a navíc se Lara opět potuluje jen v jedné lokalitě.

Jsou tu i příjemné a zajímavé momenty, jako třeba průchod oslavujícími nočními ulicemi s maskou nebo návrat do dětství. Nadšení ale rychle zmizí, když se v těchto zajímavých situacích zdržíte sotva pár minut. Následuje standardní herní postup, který se opakuje už od restartu v roce 2013, a který už začíná být ohraný.

SOTTR byl první díl ze tří nových, který jsem jen tak proletěl a moc si z něj neodnesl. Nadšení z předchozích dílů a chuť hrát dál, znovu a víc se tentokrát ani v nejmenším nedostavila… škoda… snad se příště Lara zase polepší.

Seriálová červená knihovna díl druhý: Ještě červenější. Life is Strange je zpět se svým před-pokračováním. Pořád je to chytlavé a originální filmové vyprávění, má to ale několik ale…

Chloe je děsně cool, prďácká a fajn. Ale zároveň je strašně iritující pubertální fiflena. I když vám hra dává rádoby na výběr, nikdy Chloe nepřetvoříte k obrazu svému. I když se ji svými odpověďmi snažíte usměrnit, okamžitě vaše mírové úsilí zabije nějakou nemístnou poznámkou. Vždycky bude rebelovat proti úplně všemu, i když to třeba nedává smysl.

První série Life is Strange pro mě byla zjevením. Možná právě proto mě prequel už tolik nechytil. Už to prostě není takové zjevení. Pořád je to chytlavé vyprávění s nespočtem zajímavých momentů. I když jsou tu i momenty vysloveně iritující. Například když se Chloe vkrádá do domu rodiny Amberových, proč za sebou do háje nezavře vchodové dveře? Podobných situací, které mě svou tupostí zvedaly ze židle, bylo ve hře více. Ale vlastně jsem se celkově docela bavil.

Bonusová epizoda byla jen takovým hodinovým “potitulkovým” flashbackem do dětství. Nakonec jsem ale rád, že jsem si celou hru zahrál a vrátil se do Arcadia Bay. Mám rád seriály a Before the Storm v podstatě seriál je. I když tentokrát to nebyl už žánr úplně pro mě...

Steep je bezvadná oddechová párty hra. Rád jsem se proháněl po krásných zasněžených horách na lyžích nebo snowboardu. Užíval jsem si volnost pohybu.

Není to žádná epická záležitost, je to prostě “blbina” na vyblbnutí. Po chvíli tréninku jsem zvládal sjezdy a skoky. Po delší chvíli tréninku jsem se dostal i do ovládání okřídleného oblečku střemhlav skrz skály a jeskyně. Sám jsem se divil, že mě neustálé opakování toho samého kamikaze letu pořád dokola baví. Naštěstí tlačítko pro okamžitý restart závodu bez jediné vteřiny čekání na loading funguje spolehlivě, a tak neustálému opakování pořád a pořád dokola nic nebrání. Je to taková opakovací hra plný tvrdých nárazů hlavou do skály :-)

Nehrál jsem zdaleka všechno a mnoho funkcí hry jsem asi ani nevyzkoušel, spíš jsem si z nabídky závodů a disciplín vybíral to, co mě zaujalo. Některé divné aktivity jsem vynechal úplně, jiné jsme si s chutí zahrál. Když jsem tímto vybíravým přístupem prošel Alpy, vrhnul jsem se na Road to the Olympics.

Přídavek o cestě na olympiádu sestává opět z více částí, mě zaujala příběhová část o snowboardistické kariéře. Cestu za nevídaným olympijským triumfem jsem prošel s nadšením. Snowparky a jízda po trubkách mě potěšily, příběhová část neurazila. Zbývající části přídavku už mě moc nebavily, slalomy a další olympijské disciplíny na lyžích mě nakonec vysloveně zklamaly.

Pak jsem ještě zjistil, že jsem celou dobu měl přístupnou Aljašku (to víte, ovládání a UI Ubistoftích her není rozhodně přehledné, tak v něm plno věcí ani nenajdete). Aljaška mě ale už nějak nechytla. Blížilo se jaro a Steep šel na odpočinek. Věřím tomu, že s další zimou a těšením se na sníh opět Steep nainstaluju a jen tak pro radost si zalyžuju a zaskáču v prosluněných Alpách.

Začátek KC:D byl fantastický. Úžasný funkční svět, plný neprobádaných míst a nepoznaných zvyklostí. Objevování a poznávání toho světa krůček po krůčku mě náramně bavilo.

Úvodní hodiny (nebo spíše desítky hodin) byly neuvěřitelně pohlcující. Hrál jsem dlouhé hodiny, náramně se bavil, ale přitom jsem měl pocit, že hraju jen pár minut. KC:D je úplně jiná hra, než jaké jsem doposud znal. Neustále plynoucí herní čas, měnící se počasí a denní doby a plynoucí životy všech postaviček dávaly prostor ke zcela jinému stylu hraní a přemýšlení. Z počátku trochu náročné, ale parádní a naplňující.

Nejsilnější je KC:D ve filmových cutscénách. Filmové ztvárnění je výborné, ať se podíváme na kameru, střihy, dialogy nebo hudbu. Nejen v cutscénách, ale vlastně napříč celou hrou, jsem nejednou poznal rukopis Mafie, potažmo Dana Vávry, a to bylo super. Na můj vkus ale mohlo být těch cutscén klidně víc, celé to mohlo být ještě epičtější a filmovější.

Chybkou na kráse jsou často se opakující herci. Když několik různých postav se stejným obličejem potkáváte po celém světě, je to docela blbý a matoucí. Pak tu máme trochu nelogičností a mírných zmatků v těch všech větvících se úkolech a questech. Ale to se při té grafické kráse a historické propracovanosti dá docela prominout.

Dohrání zabralo mnoho hodin, bavil jsem se náramně, ale přesto mám po dohrání takový nějaký pocit, že se toho stalo dost málo. Hra je dlouhá s více méně stále se měnícím obsahem a náplní, ale přesto působí trochu natahovaně. Teď už jsem jen zvědavý, jaká budou ohlášená DLC a hlavně se těším, jaký další velký projekt vypadne z Warhorse.

Vážně začínám mít hodně rád adventury. A právě Firewatch mně sednul parádně. Hutná atmosféra, napínavé a zajímavé vyprávění, povedený soundtrack a líbivé vizuální zpracování dávají dohromady příjemné a pohodové hraní.

Když se ve hře spojí příběh, hudba, filmovost a atmosféra, tak ani nepotřebuju žádnou zběsilou akci - obyčejné chození po lese a přemýšlení nad životem, záhadami a podivnostmi je zcela dostačující.

Jedinou větší výtku mám snad jen k závěru toho celého herního “vyšetřování”. Ke konci jsem poněkud ztrácel ponětí o tom, co se děje a nakonec to nějak rychle vyšumělo do ztracena a skončilo. Ale aspoň úplný závěr byl docela poetický.

Postapokalyptické rozjímání mezi nebem a zemí. Zvizualizovaný román. Procházka malebnou vesničkou s temnou minulostí. Tak nějak by se dalo popsat Everybody's Gone to the Rapture.

Anglická vesnička, ve které se příběh místních obyvatel odehrává, je vskutku moc hezká. Až mě zamrzelo, že je kulisou pro tak málo interaktivní hru. Opravdu tady jen chodíte, kocháte se a posloucháte příběhy zdejších usedlíků. Příběh je vyprávěn útržkovitě a jediný skutečně hmatatelný vizuální zážitek je ze samotného prostředí venkova. Všechno ostatní je ponecháno na divákově představivosti. Takže to celé připomíná tak trochu čtení knížky nebo spíš poslouchání audioknihy doplněné o ilustrace.

Celé to plyne velmi pomalu. Do teď si nejsem jistý, jestli urputné držení klávesy SHIFT skutečně zrychluje chůzi nebo šlo jen o placebo. Tak jako tak jsem hru zvládnul za cca 4,5 hodiny, což je tak akorát.

Příběh se postupně vyjasňoval a gradoval, a závěr byl až magický. Hra jako celek dokáže být okouzlující, ale není úplně pro každého.

The Saboteur mně ležel v hlavě delší dobu, potom přišla Herní výzva 2017 spolu s příhodnou slevou, a tak jsem šel do toho.
Zpočátku to bylo docela fajn. Třeba závodní okruh, a tak trochu i dobové zasazení, mně na moment připomnělo Mafii. Ale ten pocit velmi rychle vymizel. Čím víc jsem to hrál, tím víc mě to štvalo. Ani vlastně nevím proč.

The Saboteur mně nesednul, a to ani přes jisté světlé momenty. Nějak nemám sílu pokračovat a snažit se to dohrát. Moje herní výzva tak selhala hned v 1. bodě, a už teď vím, že selhala i jako celek. Na začátku roku to vypadalo, že na hraní bude víc času...

Selhaná herní výzva 2017, kategorie 1. "To je člen" = nesplněno

Že Mafia III nebude ani zdaleka taková, jak bych si pokračování legendární hry představoval bylo zjevné už dlouho před vydáním. Po vydání se obavy potvrdily a já neměl vůbec chuť to hrát - hlavně ne v nefunkčním stavu a za plnou cenu. Počkal jsem si tedy hodně dlouho a bez jakýchkoliv očekávání jsem si třetí díl konečně zahrál.

Po tak dlouhé době čekání jsem přišel rovnou k téměř hotové hře se všemi fíčurami. Chyb jsem zaznamenal jen málo a některé pobavily. Grafika občas připomíná Life is Strange, ale to mě až tak netrápí, framerate mně stačí na třiceti. Takže vlastně nic nebránilo užít si hru po stránce herní a příběhové. A tady to skřípe nejvíce.

Nevadí mně postava, za kterou hraju, nevadí mně ani chybějící italští mafiání v oblecích. Vadí mně především to, jakým způsobem je hra vyprávěna a podána, a co je herní náplní. Mafia byla vždy o detailech a realističnosti, zároveň byla vždy dech beroucím filmovým vyprávěním s dokonalými filmovými scénami, monumentální hudbou i příběhovou gradací. A tady to prostě skřípe. Trapně “levelovitě” vystavěný příběh s neustálým opakováním toho samého do zblbnutí. I když samotné herní mechaniky fungují solidně a samy o sobě dokážou být zábavné, jejich spojení do celku je otřesné. Celé to nepobralo ani moc logiky, což ale paradoxně může být i výhodou. Třeba jedním molotovem se dá krásně urychlit cesta k výslechu konkrétní osoby - co na tom, že vyslýchaná osoba je potom trošku ugrilovaná.

Pochybuju o tom, že ten, kdo to vymyslel, vůbec někdy hrál první dva díly. Nebo jestli si snad myslel, že tenhle slepenec nesmyslného stále se opakujícího vraždění bude víc cool? Zatímco ostatní už pomalu začínají chápat, že s repetitivností moc nepochodí, tak tady ty maníci z Hangáru nasekají jeden level za druhý jak přes kopírák. Vlastně celá náplň Mafie III odpovídá obsahu vedlejších misí Assassin’s Creed Syndicate. A to je vážně smutné. Moc smutné. Mafia III v jádru není špatná a hrát se dá docela dobře, ale ten obsah…

Kdyby se to jmenovalo jakkoliv jinak, neštěkne po tom ani pes a brzo to svou podprůměrností upadne v absolutní zapomnění. Jelikož se to ale jmenuje Mafia, je to zklamání. A v zapomnění upadne beztak taky. Jen po tom zůstane hodně hořko na jazyku.

Jako rychlovku do Herní výzvy 2017 jsem zvolil hru snad úplně nejkratší. Ne však pro její krátkost, ale protože to byla konečně příležitost zahrát si tuhle často zmiňovanou, a snad i legendární hru.

Obrázky Samorostů jsou dobře známé, proto Samorost nebyl velkým překvapením ani krokem do neznáma. Ale přece jen jsem to nečekal až tak krátké. Je to docela experimentální hra, s velkou dávkou nevšednosti. Hraní je fajn a intuitivní, takže to dobře odsýpá.

Rovnou jsem se pustil do první zdarma dostupné kapitoly Samorosta 2. Ten mě překvapil rozhodně víc než jednička, a to příjemně. Neuchvátil mě ale natolik, abych za 5€ pořídil druhou kapitolu. Na zařazení do seznamu přání to však stačí. Tak třeba Samorosta dvojku potkám zase v Herní výzvě 2018.

Gomo je docela utrpení. Principem je ježdění myší po obrazovce a hledání něčeho klikatelného. Ovládání a ergonomie jsou příšerné. Panáček může jít jen na předem definované místo, ovšem vždy jen o jeden krok. Pokud chcete přejít celou obrazovku, musíte se proklikat skrz jednotlivá místa od nejbližšího k nejvzdálenějšímu. To samé platí při interakci s prostředím a při používání předmětů, což dělá jezdění myší a hledání klikatelných věcí ještě častější.

Hra je hodně krátká, necelé 2 hodiny. Ale mohla by být ještě kratší. Většinu času totiž strávíte pozorováním zdlouhavých animací panáčka, které nejdou urychlit. A taky moc nedoporučuju hru vypínat, protože ukládání funguje podivně.

V některých situacích se dá i docela zaseknout, často můžete mrňavoučké indicie přehlédnout. Jenže když jste na jedné obrazovce déle než 2 minuty, musíte vypnout zvuk, neboť hudba na pozadí by vám vymlela díru do mozku.

Myslím, že hra je vhodná spíš pro děti, které mají hodně trpělivosti a času, a které by klikání mohlo bavit. Panáček Gomáček je docela roztomilý a furt sebou někde mlátí, takže menší děti by to třeba zabavilo, i když na řadu hádanek by asi nepřišly. Celkově se hra nehraje vůbec příjemně. Gomo nepřináší vlastně nic nového ani zajímavého. Ale aspoň jsem si rozšířil adventurní obzory a splnil si jeden bod herní výzvy.

Herní výzva 2017, kategorie 4. "Nad Tatrou sa blýská!"

Základ hry tvoří neustálé přehlížení naprosto zásadních věcí. Tahle adventura byla od začátku vyvíjena jako hra, kterou je nutné hrát s návodem. Ale nebojte, o výzvu vás návod nepřipraví, protože i s ním je to zapeklité. Není problém přehlédnout některé předměty, protože prostě splývají s grafikou nebo jsou částečně zakryté něčím jiným. Párkrát jsem dokonce přehlédnul i celou místnost.

Je tu plno hádanek, které byť se tváří jako logické, tak vůbec logické nejsou. Já totiž nevím, co má hlavní postava v plánu. A tudíž mě ta nesmyslná a zákony fyziky popírající kravina ani napadnout nemůže. Naštěstí tu máme návod, který nám poradí, jakou prapodivnou operaci či kombinaci je nutné udělat. Často končíte děláním něčeho, co vůbec nechápete a vůbec netušíte, jaký to má smysl.

Dál tady máme plno chození, nudného a dlouhého chození po docela zbytečných a prázdných obrazovkách. Někdy v půlce hry je neustálé přecházení sem a tam už celkem otravné.

Samá kritika, samá kritika…, ale vlastně mě to celkem bavilo. Příběh je zajímavý, dabing výborný, humor milý a postavy sympatické. Dost to připomíná (překvapivě) Broken Age. Jenže nepřímý následovník Broken Age je po všech stránkách lepší a atmosférou a příběhem mně sednul víc. Grim Fandango by si zasloužil ještě další výraznější remaster, který by hru udělal jednodušší, svižnější a zřetelnější.

Moje úplně první setkání s Manny Calaverou, za které vděčím Herní výzvě.

Herní výzva 2017, kategorie 6. “Šedá myška”.

Vzpomínám si, když jsem jako malý kluk dostal Raymana 2 na PC. Nevím proč, ale tu hru jsem nebyl schopen hrát. Vyrůstal jsem na Playstationu, a tak jsem byl zvyklý na lepší kousky: Crash Bandicoot a Spyro.

O mnoho let později jsem v akci pořídil Rayman Fiesta Run na Android. A jak myslíte, že to dopadlo? Hra letěla z mobilu dřív, než stihnul vypršet limit Google Play pro vrácení peněz.

Zase uplynula nějaká doba a Ubi nás obdaroval Raymanem Origins. Tak jsem chňapnul Xboxový ovladač a pustil se do něj. A možná už tušíte, jak to dopadlo...

Ta hra mě moc nebaví a spíš irituje. Prostředí i náplň jednotlivých kol jsou příliš repetitivní, otravné a uspěchané. Ale přiznávám, že se mně chvílemi vracely vzpomínky na výborné skákačky, které jsem si kdysi užíval. Ale opravdu jen chvílemi. Většinu času mě to nebavilo až rozčilovalo.

Rayman všude sbírá oslavná hodnocení. Já jsem mu ale na chuť během těch asi 17 let a několika pokusů nepřišel.

Nejrealističtější grafika na světě! Nebo vlastně ne. Ona to totiž není grafika. Jsou to fotky! Už intro mě přivedlo k úžasu. Papírové modely pozoruhodné vesničky jsou nasnímány s extrémně malou hloubkou ostrosti, a když se kamera ještě začne pohybovat nebo přeostřovat, je to dechberoucí. A k tomu fantastický soundtrack!

Hra staví na luštění logických rébusů. V detailním papírovém světě chodíte se svým panáčkem a řešíte hádanky. Některé jsou jednodušší a zábavné, jiné složitější a mírně otravné. V mnoha případech jsou rébusy fakt hodně zapeklité. Já mám sice malou trpělivost, ale i tak řada hlavolamů sklouzává do zběsilého přepínání pokus-omyl ve snaze to konečně prolomit a dostat se dál. Možná kdybych byl Einstein, tak by to šlo líp. Nebo hudební virtuóz, protože v jednom z úkolů musíte zahrát písničku na kytaru. A může se hodit i znalost morseovky... Je toho zkrátka plno a úkoly jsou všelijaké.

Je škoda, že panáčci ve hře nemluví. Občas proběhne dialog ve formě komiksových bublin, což je nuda. Dabing by to celé povýšil. Poslední podstatnou vadou na kráse je fakt, že některé zásadní detaily jde velmi snadno přehlédnout - a potom přichází zásek a frustrace.

Ve finále je Lumino City moc milá hra, kterou jsem se rád po kousíčkách prokousával.

Zombíci z Lařiny noční můry dorazili na Sibiř. V mrazivé tmě Lara vstupuje do staré sovětské základny zamořené neznámou chemickou látkou proměňující chlápky z Trinity na zombíky.

Úkolem je vyřadit z provozu věže na výrobu chemikálií. A tady začíná novinka v hratelnosti a mírné zahřátí mozkových závitů. Každá věž má specifické zařízení: různé počty různě označených trubek, generátorů, přepínačů atd. Nadia (děvče z Baby Jagy) sedí ve vrtulníku a předčítá Laře do vysílačky manuál k chemičce. Podle instrukcí je nutné zjistit konkrétní specifikace a na základě toho učinit správný krok. Když se to udělá správně, věž se vyřadí a jde se na další. Není to ale nic těžkého, jde to udělat úplně bez chyb. Po vyřazení všech tří věží stačí oddělat ještě hlavní věž a svět je zachráněn.

Celá akce trvá kolem půl hodiny až hodiny, podle toho, jak rychle se proženete hordami zombíků a jak dlouho se budete zaobírat vedlejšími úkoly (vysvobozování zajatců, hledání zbraní). Celý mód je jen krátkou výzvou pro trhání rekordů a hraní s různými parametry (není špatné se před akcí trochu lépe vybavit). Atmosféra je docela dramatická, protože nevíte, kdy se příšera objeví. Mají totiž takovou “super” vlastnost, že se pořád zjevují další a vylejzají snad ze země. Hlasité zbraně přitahují pozornost a šípů je málo. Nejlepší je likvidovat je ručně. Takže zběsile pobíháte, sekáte to hlava nehlava a vypínáte postupně jednotlivé věže. Naštěstí tady nehrozí, na rozdíl od Endurance, okamžitá smrt a fungují checkpointy.

V přídavku mě zaujaly zmíněné chemické věže a jejich likvidace. Kromě toho je to jen směs všeho, co jsme už viděli a nekonečná řežba (která po chvíli spíš leze na nervy). Ale nutno přiznat, že jsem to hrál už dvakrát.

Lara se ocitá uprostřed mrazivé Sibiře, neznámo kde. Má omezené zásoby, žádnou mapu a nejasný cíl. Všude je sníh a vítr, v noci ještě větší zima a tma. A na všechno má jen jeden pokus. Stačí špatný krok (nebo neoblomný chlápek s plamenometem) a je po vás.

Vyrážíte na průzkum, sbíráte suroviny, občas ulovíte zvíře k snědku a zoufale hledáte úkryt, kde by se dal rozdělat oheň. Lara totiž musí jíst a občas se zahřát. Postupně nacházíte tábořiště, hrobky a artefakty. Do toho po vás jdou vojáci z Trinity a divoké zvířectvo. Je to drsné, mrazivé a stresující.

A jaký je úkol? Celý mód je taková výzva pro hráče. Kolik dní přežijete? Hru lze dokončit, když najdete místo, kde rozděláte velký oheň a podle něj vás přiletí vyzvednout vrtulník. Není problém takové místo včas najít. Takže výzva vlastně není dostat se pryč, ale vydržet co nejdéle, prozkoumat co nejvíc hrobek a trhat rekordy. Já mám zatím rekord 5 dní, což není žádný velký výkon. Sice místa k odletu nacházím často, ale vždycky se odhodlám jít dál. A to se nevyplácí. Mé výlety tak končí většinou smrtí a to nezřídka umrznutím nebo vyhladověním.

Systém stravování a tepla není nejhorší. Jídlo můžete schovat i do zásoby. Ale i tak je Lara strašně nenažraná! Za jeden den zbaští klidně půl lesa keříků a k tomu si dá tak dva tři vlky nebo jeleny a jako lahůdku nějakého toho medvěda (když se poštěstí jeho útok přežít). S teplem je to sofistikovanější, ale taky iritující. Lara se zahřívá ohněm, který najde a nebo sama rozdělá. Jenže rozdělat ho může jen na určených místech (v tábořištích). Když najdete lucernu, můžete si ji vzít sebou a tím se zahřívat za pochodu - což se jeví jako dobrá strategie.

Potom jsou tu spletité jeskyně ukrývající tajemství. V jeskyni je teplo a Lara vydrží déle bez ohně. Jenže chodby jsou často tak spletité, že než se vrátíte k východu, tak je jí beztak zima a hlavně po půldenní dietě umírá hlady, protože v jeskyni není jídlo.

Odjakživa jsem si říkal, jak to ta Lara dělá - co jí, kde spí… Teď se mi dostalo odpovědi. Koncept a myšlenka Endurance jsou zajímavé, ale ještě to není úplně ono. Osobně mě to moc dlouho nezabaví, je to na občasné půlhodinové zahrání - když umřu, tak mě to naštve a vypnu to :-) Ještě to chce trochu doladit, koncentrovat na menší plochu, přidat víc detailů, a možná i zmírnit potřeby jídla a tepla. Celé je to hodně rozlítané a občas to postrádá logiku. Ale v jádru se mi to fakt líbí! Pobíhat, poskakovat a střílet s Larou je pořád zábava.

Čím víc jsem to hrál, tím míň mě to štvalo, až jsem si na to zvyknul a nakonec si to ježdění docela užil...

Need for Speed se tváří filmově a příběhově. Po vizuální stránce se mu to daří. Grafika je pěkná, navíc šikovně propojená s hranými scénami. Když se v garáži odehrává scéna s živými herci, v pozadí se může objevit vaše vytuněné auto - a to působí hodně dobře. Když ale odhlédneme od vizuálu, ona filmovost se začíná vytrácet. Příběh, dál-li se to tak nazvat, je složen jen z těch hraných scén v garáži či hospodě. Banda tydýtů si povídá o věcech, které nikoho nezajímají způsobem, který je nezáživný.

To třeba takové The Crew, byť příběh mělo taky dost mělký, mělo aspoň nějaký ten říz. Navíc v The Crew se příběh částečně odehrával za jízdy - tady jsou ale kecy a závodění dvě zcela oddělené složky.

Ale dost keců, hlavní je závodění. A musím říct, že v jádru není špatné. Řízení aut příjemně balancuje mezi arkádou a simulací a je poměrně realistické. Auta se chovají odlišně a i při vlastnoručním poladění to je hodně znát. Takže samotné ježdění je bezva. Co je ale horší je skladba závodů - na můj vkus moc driftu (hlavně otravný “driftovací vláček”) a málo klasických závodů. Taky obtížnost je taková zvláštní a neodhadnutelná. A mimochodem, ve hře by podle všeho měl být obsažen i drag. Za celou dobu hraní jsem na něj ale ani náznakem nenarazil. Nechápu to a je to škoda. Když to shrnu: pocit z ježdění je bezva, pocit ze závodění je slabší.

Tuning aut se tváří hodně realisticky, ale velkou legraci jsem si s ním neužil. Jen jsem měnil barvičky. Každopádně motor a řízení jde ladit hodně do detailů.

Co hru sráží nejvíc je ale všechno okolo. Po zapnutí jsem si připadal jak v jiném vesmíru - takhle divné ovládání jsem snad ještě neviděl. Iritující třeba je, že mapa nejde posouvat a ovládat myší. Pak mě napadla spásná myšlenka - gamepad! Tak jsem ho vytáhnul a najednou to všechno bylo překvapivě intuitivní. Ta hra je prostě dělaná pro gamepad a nedomyšlená pro klávesnici. A co je taky dost hrozné, je absence pauzy! Prostě to nejde zapauzovat.

Dlouho jsem si přál, aby přišel nový Need for Speed, který by byl důstojným nástupcem mého oblíbeného Undergroundu 2. Tenhle díl to ještě není…

Herní výzva 2017, kategorie 8. "Pokračování příště!"

Moje sny se začínají plnit! Konečně jsem se dočkal! Můj oblíbený Croft Manor v rebootované tombraiderovské sérii.

V přídavku Blood Ties, tak jak mé snové vize předpověděly, se Lara ocitá v megalomanském sídle svého rodu. V sídle, na nějž má jen dětské vzpomínky, a které ukrývá neskonalé množství tajemství. Je na Laře, aby prolezla všechna potemnělá zákoutí, odhalila pravdu o její rodině a získala celé panství do svého vlastnictví…

Je to úplně nový herní zážitek. Blood Ties je skutečná adventura. Žádná akce, žádné zbraně, jen detailní prozkoumávání místností. Celé je to lehce upravené pro tento explorativní styl hraní. Lara může třeba otevřít skříňku. A narazíte i na hádanky, ve kterých musíte z nalezených indicií rozluštit číselnou kombinaci. Dojem malinko sráží fakt, že řadu schopností, které Lara bez mrknutí oka zvládá v hlavní hře, tady jaksi zapomněla. A tak polorozpadlé dveře jsou překážkou. Místo, aby je vykopla (nebo něco), musí najít klíč. Holt si ten svůj domeček asi nechce ničit víc, než je nutné.

Příběhová část Blood Ties je asi na 1,5 až 2 hodiny. Víc, než kdy dřív jsem tady bedlivě poslouchal všechny nalezené dopisy a deníčky, detailně jsem zkoumal všechny artefakty. Poprvé mě totiž zajímaly!

Croft Manor je nekonečná studnice inspirace, tajemství a záhad. Přitom je možné projít odhadem sotva polovinu celého panství! Zbylé místnosti jsou zabedněny. A tady je prostor pro pokračování mého snu. Blood Ties je začátek věcí příštích. Velkých věcí! Do rodinného sídla rodiny Croftů se ještě vrátíme a věřím, že v příštím díle bude hrát velkou roli. Lara teď musí všechno opravit, aby zachránila vymírající odkaz její rodiny. Stále je tu co prohledávat a navíc je celý dům plný výsledků práce jejího otce. Až si Lara přečte jeho tajné spisy o záhadných oblastech celého světa, bude mít přibližně nekonečně námětů na další expedice. A možná nám už sama Lara prozradila, kam se vydá příště. Při nalezení sošky zeleného draka, pravděpodobně související s Temple of Xian (ano, ten chrám, co byl v druhém dílu) totiž pronesla “Možná bych se na to někdy měla podívat”. Možná ano. Ale možná také ne. Inspirace a námětů je tady nespočet.

Jak jsem si vysnil už v komentáři k Rise of the Tomb Raider: byla by paráda se z každé výpravy vrátit domů, do Croft Manor, tam se naskillovat a nabriefovat na nové dobrodružství, odhalit nějaké novinky a tajemnosti v rozsáhlém a postupně opravovaném sídle, a potom zase vyrazit do světa za novým dobrodružstvím! Možná je má fantazie až moc bujará, ale při hraní a čtení mezi řádky mi tato vize vystupuje do stále hmatatelnějších obrysů. A navíc je to vize, která do podstaty celé série Tomb Raider pasuje jak zadek na hrnec.

Krátký přídavek s jednoduchým příběhem, ve kterém jde Lara po stopách mystické a nebezpečné čarodějnice. Nechybí tu vlastně nic, co bylo v základní hře. Jen je to celé hodně krátké.

Námět mně připomněl jisté vedlejší úkoly v Assassin's Creed Syndicate. Takové ty úkoly, kde pátráte po záhadných přízracích, které přepadávají lidi. Tady ale pátráte po čarodějnici z ruských bájí a to nikoliv jako asasín, ale jako archeoložka. Takže si užijete tradiční prozkoumávání, novou lokaci, skákání, střílení a jednu klasickou hádanku ve stylu "optional tomb". Škoda, že těch novinek není víc. Část přídavku se totiž odehrává ve známém prostředí Soviet installation.

Celkově je to příjemné rozšíření, které pokračuje v nastoleném herním duchu celé hry. Akorát avizované 3 hodiny herního času zvládnete dohrát v pohodě za hodinu a půl. Z toho vlastně vyplývá, že největším negativem tohoto DLC je cena. Pokud máte rádi Laru a seženete Babu Jagu levně, tak směle do toho. Jestli se teda nebojíte proradné ježibaby… :-)

Psaní komentářů vždycky hrozně promýšlím. Hru si urovnávám v hlavě a zevrubně hodnotím. Potom mám milion kritických připomínek k tomu, co měli udělat jinak, co bych vymyslel líp a co mě iritovalo. U her od Ubisoftu to platí asi trojnásob. A teď přemýšlím nad Watch Dogs 2 a vůbec nevím, co na to říct. Ta hra je prostě dobrá a já jsem si ji náramně užil!

Jednička mě přes značnou kritiku mile překvapila, a když se dvojka měla přesunout do slunné Kalifornie, poučit se ze starých chyb a snad i trochu přiblížit GTA, byl jsem nadšen.

Celá hra se odehrává v moc pěkném a velmi komplexním světě. V tom světě můžete řádit ostošest. A právě ve volnosti a komplexnosti spočívá jádro a krása hry. Úkol je většinou jasný, ale jak ho splníte, jak se dostanete do cíle, to je na vás. Možností jsou mraky a cest spousta. Ať už zvolíte jakoukoliv, je to parádní zábava.

Můžete klidně všechny vystřílet kulometem. Ale chcete-li si užít tu pravou hackerskou zábavu, nastupuje ke slovu kradmý pohyb a hackování. Když potom spojíte všechny svoje serepetičky dohromady, je to pořádná jízda. Vyšlete dron na průzkum a omrknete terén. Do akce nastupuje autíčko. Profrčíte větrací šachtou a počkáte. Dronem způsobíte pořádný poprask - elektro-šoknete nějakého strážníka, dalšího smetete zaparkovanou dodávkou a třetího třeba zabavíte vtipnou esemeskou. Zatím co jsou strážníci úplně bez sebe, dojedete autíčkem k terminálu a nepozorovaně se prohackujete dál.

Herní mechanizmy jsou parádní a dokonce i ovládání je fajn. Kombinací je nespočet. Přesně tohle je nejsilnější stránka hry - škodit (ideálně z povzdálí), kochat se způsobenou spouští a ve správný moment se proplížit k velkému finále.

Herní zážitek oproti prvnímu dílu povýšil. Některé základní mechanizmy se vylepšily. Třeba moje oblíbené rozsvěcování vánočních stromečků (viz komentář u WD1) se posunulo z 2D provedení do fyzického prostoru! A tak uzly stromečku musíte hledat všude kolem na zdech i stropech.

Watch Dogs 2 je jednou z mála her, kde objevování herního světa a sbírání “collectibles” má nějaký smysl a je vlastně zábavné. Strom schopností vaší postavy je dobře a motivačně nastaven. K dalšímu vývoji pokročilých dovedností jsou zapotřebí speciální data a právě tahle data se povalují po světě. Některá jen tak, některá střeženě a některá trochu skrytě. Takže i při průzkumu San Francisca si užijete hackování, vysokozdvižné vozíky, lezení po střechách a třeba i to střílení.

Hlavní mise jsou různorodé, občas překvapí a nestihnou se dostat do stereotypu. Potenciál je tak obrovský, že bych chtěl misí ještě víc! Dobře ale poslouží plno dalších vedlejších úkolů. Některé jsou hackovacího a některé logického ražení, jiné jsou závodní, jezdící, fotící… A některé jsou natolik pokročilé a zábavné, až jich je málo! A pak je tu ještě kooperativní multiplayer, který také není vůbec špatný. Prostě konečně je tu hra od Ubisoftu, která nepůsobí jako hra od Ubisoftu!

Co příběh a postavy? Postavy mně přijdou úplně v pohodě. Jsou to vtipálci, občas mají dobré hlášky, občas si dělají srandu sami ze sebe. Celé vyznění hry je dost parodiální, odlehčené, hravé a zábavné. Příběh jako takový je slabší, nějak mu chybí říz. Hlavní dějová linka od začátku směřuje k jednomu cíli - k likvidaci největšího nepřítele, k likvidaci zlé, proradné a lidstvo ohrožující korporace. Nějaké zvraty se po cestě objeví, není to ale nic, co by tvořilo napětí a tlačilo k dalšímu hraní. Je to spíš jen sled jednotlivých epizod ze života skupinky hackerů. Ale i tak je příběh dostatečný. A hlavní je to hraní!

Vždycky si rád zkritizuju nějakou hru, protože já bych ji zcela určitě vymyslel líp. Pořád se snažím vymyslet, co bych vytknul Watch Dogs 2. Ale fakt mě nic nenapadá. Nanejvýš drobnosti. Třeba když mě vytáčel špatný check-point u jedné z posledních misí, kde musíte manipulovat jeřábem. Pokaždé, když misi pokazíte (což může být hodněkrát), musíte znova šaškovat s tím otravným jeřábem. Občas mě namíchli přecitlivělí hlídači, kteří měli až neskutečně rychlé a vyhrocené reakce. Taky mi vadilo moc hlasité rádio, resp. příliš tiché dialogy. Úrovně hlasitosti jednotlivých zvuků jsou trochu nešťastně vyvážené a ani v nastavení s tím nic neuděláte [EDIT 24. 2. 2017: Po updatu už jde hudba v nastavení ztišit].

Jinak je Watch Dogs 2 parádní jízda! Nesmíte od toho čekat oskarový příběh ani filmový zážitek. Musíte to celé brát s nadsázkou - tak, jak bere hra sama sebe. Musíte mít chuť si hrát a blbnout. Je to skvělý svět, ve kterém se vyřádíte, užijete si volnost, stealth a spoustu technologických hračiček.

Jednoho večera přijdete domů, kde vůbec nikdo není. Začnete se tedy prohrabávat osobními věcmi všech obyvatel domu, prolézáte jejich skříně, dopisy a vzpomínky. Prošmejdíte celý dům od sklepa až na půdu a z nalezených cárů papírů, knih, deníků a hromad harampádí zjišťujete, kde vlastně všichni jsou. Tolik Gone Home ve zkratce. Podrobnější popis snad ani není potřeba a skoro ani nejde.

V té hře se toho totiž moc neděje. Prozkoumávání a postupné prokousávání se místnostmi baráku je ale navrženo dostatečně dobře, aby se dal alespoň odvyprávět příběh. Z jednotlivých indicií se začne utvářet obrázek o obyvatelích domu - naší rodině, i jejich okolí.

V zásadě všechno funguje dobře. Nic ale není objevné ani impozantní. Herní náplň, zpracování, způsob vyprávění, ani příběh a jeho rozuzlení mě neoslnily. Naštěstí je to ale krátké a jako párhodinová jednohubka stravitelné. Zdejší nadšení mě ovšem minulo obloukem asi tak velkým, jakým se hlavní hrdinka této hry šine k posledním dveřím…

Oxenfree je taková strašidelná, hodně ukecaná, plošinovková adventura, kterou jsem zase nepochopil. Opuštěný záhadný ostrov je zajímavý, vizuální pojetí také, herní prvky docela originální, zvuk ještě lepší. Hodně dobrý je především dabing.

Příběh zpočátku vypadá zajímavě, v pozdější fázi ale upadá do lehkého stereotypu. Herní mechanizmy se stále opakují a stejně tak vyústění všech zvratů. Už to prostě není překvapující, páč je to pořád dokola.
Samotný závěr v mém mozku nic neobjasnil a hlavu mi zamotal ještě víc. Jediné, co potěší je, že konců je zde více. Takže vaše činy a rozhodnutí patrně mají vliv na to, jak to do jisté míry dopadne.

Bylo by zajímavé si to zahrát znovu, zkusit udělat jiná rozhodnutí, podívat se, kam to povede, a snad to všechno i víc pochopit. Ale ani příběh, ani herní náplň mě nenadchly natolik, aby se mi chtělo tuto hru ještě někdy spouštět.

Hra rozdělená napůl. Hra, která má dvě strany. Zaprvé to je příběh. Ten se dělí na dva. Zdají se být zcela nesouvisející. Jak se ale ukáže, nic není jak se zdá, a obě poloviny příběhu k sobě mají velmi blízko. A potom tady máme dva akty, do kterých se příběhy rozprostírají. A právě předěl mezi dějstvími rozsekává zážitek ze hry vejpůl.

Akt 1: Rozehrává se zajímavý fantaskní pohádkový příběh. Ponořuji se do prazvláštního pohádkového světa, s netradičními obyvateli, zvláštními zvyklostmi a pozoruhodnými jevy. Příběh je vyprávěn krásně a zábavně. A hlavně tady máme zajímavé hlavní představitele s dokonalým dabingem. Zavládá nadšení.

Kluk Shay je bezva a vůbec není k zahození, ale Vella… Vella je prostě nejsuprovější! Poslouchat její vtipný a milý hlas pronášející hlášky všeho možného druhu mě prostě nesmírně bavilo. Radost se s ní procházet po světě a prozkoumávat. Někdy bylo vše jasné, a já pokračoval jako po másle. Jindy jsem si trochu zabloudil či zapřemýšlel, ale nakonec se bez problémů posouval v příběhu dál a odhaloval nové skutečnosti.

Akt 2: Po dramatickém závěru první části přichází část druhá. Příběh plný nejasností se pomalu vysvětluje, ale nutně potřebuju vědět víc. S nadšením a mírným údivem nad zvraty, které mi příběh přichystal, pokračuju dál. Jenže už to nejde jako po másle. Záseků je mnohem víc. Stále se deru kupředu, ale… narážím. Nevím kudy kam. Začínám se inspirovat internetovými návody, abych nabral nový směr. Prodírám se dál, nadšení kvůli stále komplikovanějšímu postupu upadá. Až upadne úplně...

Čeho je moc, toho je příliš. Částečně asi ztrácím nervy a trpělivost. Částečně to ale hra opravdu hrotí. Hádanky jsou stále složitější, a začínají postrádat logiku. Metoda pokus-omyl, nesmyslné pobíhání sem a tam, opakování toho samého do zblbnutí. Tužka a papír (nebo lépe foťák v mobilu, v ideálním případě snad i videokamera) jsou nutností. Možná to byl omyl, možná to byl tvůrčí záměr. Buď jak buď, tvůrci nesmyslnou vyhrocenost hádanek sami přiznávají v popisu hry na Humble Bundle: “This one really hard puzzle that you won't get but you'll look it up online and not tell anybody”. Takže jsem vlastně postupoval dle instrukcí na obalu. Když takhle celá druhá půlka druhého aktu sklouzne k řetězci otravných hádanek, začínám hru pomalu nesnášet…

Ale pak si zase vzpomenu na milý a roztomilý začátek, napínavý sci-fi příběh, na dokonale promyšlené vyprávění… chci to dohrát! Musím vědět, jak to dopadne. Konečně se dostávám do cíle. Bohužel dostávám závěr docela mdlý, do ztracena vyšuměný, který nenaplnil má očekávání o třešničce na pracně vybojovaném dortu.

Broken Age má dvě půlky. Ta první je takřka dokonalá. Sama o sobě na 90%. Ale ta druhá… ta druhá půlka celý zážitek a nadšení sráží. Byť pokračuje ve stejně milém stylu vyprávění, je docela iritující a hrát ji bylo občas jako za trest. Přesto ale nemůžu zapomenout na první akt, který mě tak fascinoval...

Měl jsem to štěstí, že jsem se k The Crew dostal až s velkým zpožděním. Podle všeho totiž hra od svého vydání urazila dlouhý kus cesty a patrně se o dost zlepšila. Hru jsem dostal od Ubisoftu zcela zdarma, a byť v základu bez přídavků, jsem docela nadšen.

První ujeté kilometry byly, tak jako to je u Ubisoftu zvykem, docela zmatené. Chaotické uživatelské prostředí plné zbytečných informací, mapa zacpaná hromadou ikonek, z nichž polovina slouží jen jako reklama na DLC. Aby toho nebylo málo, ve hře levelujete prostřednictvím několika různých bodových stupnic a do toho všeho tady existují rovnou dvě měny. Je to guláš, ale po chvíli se člověk zorientuje.

Pojďme ale k pozitivům. Herní mapa je obrovská. Fakt obrovská. Aby ne, když to jsou vlastně celé Spojené státy. A to je prostě super. Líbí se mi, že jsou ve hře reálné lokace. Rád objevuju, rád se kochám. Herní svět je hodně rozmanitý, města jsou rozličná, krajina a podnebí taky. Obecně nesnáším příliš velké mapy, tady to ale výjimečně nevadí. Zásluhu na tom má taky neuvěřitelně rychlý a flexibilní “fast travel” (na čemž má možná zásluhu SSD, ale stejně). Přemístit se z jednoho konce mapy na druhý zabere maximálně několik vteřin.

Grafika. Často se říká, že zaostává za konkurencí. Já si nemůžu pomoct, ale přijde mi naprosto, ale naprosto v pořádku. U závodní hry není potřeba tolik detailů, když okolí vidíte stejně jen z rychlíku. Podstatná jsou hlavně auta - a nad jejich vizuálním pojetím jsem se nejednou rozplýval blahem. A když vezmu v potaz obrovský rozsah herního světa, je to prostě paráda.

Závody s příběhem. Z počátku zajímavé, a byť jde o klasický béčkový námět, je fajn pozorovat rozhovory a animace. Po čase už je ten příběh ale pořád stejný a nemá více méně cenu ho řešit. Škoda jen, že každý závod neustále nesmyslně končí jakýmsi smykovým zastavením vašeho vozidla. A to i v okamžiku, kdy následně akce příběhové mise pokračuje rychle jedoucím autem s pronásledovateli za zadkem. Podobných nelogičností se ve hře najde více, ale to je fuk, vždyť to jsou jen závody.

Aut je tu tak akorát dostatek. Zvláštní je způsob upravování jednoho modelu auta do různých specifikací - závodní, terénní, výkonné... Ale proč ne. Potěšující je potom fakt, že třeba okruhové auto se mimo cesty nechytá. Díky tomu mají úpravy pro různé použití opravdu smysl. Samozřejmě je to arkáda jak vyšitá. Se svým BMW X6 za jistých okolností předjedu třeba Lamborghini (ano, i taková kombinace aut se může na startovní čáře sejít). Jízda zasněženými serpentinami s RUFem je slast! Auta se chovají různě, řízení je příjemné, zábavné a dostatečně adrenalinové. Tuning ve hře moc volnosti nedává. Vylepšování výkonu je více méně dáno jen množstvím odjetých závodů, vylepšování vzhledu je hlavně o barvě a hnusných polepech.

Online mutiplayer. Obecně nemám rád multiplayery. Jednak proto, že nemám kamarády. A hlavně proto, že multiplayery pořád padají, jsou plné dementů, mají zdlouhavé načítání atd. Tady mě ale online mulťák příjemně překvapil. Hrál jsem ho tedy jen bez těch kamarádů ve veřejných lobby (nikoliv příběhovou část), ale i tak je docela svižný, je funkční, je návykový a je hodně zábavný. Některé multiplayerové disciplíny jsem v závodech dosud neviděl - dost mě baví “koruna”, což je vlastně hra na honěnou, a taky “dojezd do skórovací oblasti”, což je něco na pomezí závodu a curlingu. Hraní online je tady skoro povinností, neboť jinak se pořádné prachy vydělat nedají.

Mám rád auta. Mám rád automobilové závodní hry. Líbí se mi reálné lokace. Celé je to zábavné a funguje to dost dobře. Takže proč nemít rád The Crew.

Mám rád filmy. A můžou klidně být tajemné a mysteriózní. Občas jsou fajn i náročné artové filmy. Mám hodně rád filmově pojaté hry. Přesně do toho všeho podle popisu zapadala hra Virginia. Na papíře působila opravdu lákavě. Ne všechny sliby se jí ale podařilo dodržet. A navíc mně osobně docela nesedla.

Filmově vyprávěná detektivní atmosferická adventura. To zní výborně. Hudebně, způsobem vyprávění a částečně i střihem se hra opravdu blíží filmovému pojetí. Ale jen blíží, protože z pohledu první osoby nebude filmový zážitek nikdy úplný. Hra je kompletně beze slov. To samo o sobě vyprávění nijak neubližuje, ale hra působí mrtvě. Nikdo nic neříká, ba dokonce nikdo ani žádné zvuky nevydává. Alespoň nějaké zvukové projevy emocí či citoslovce by se šikly. A nebo kdyby třeba zpěvačka na pódiu opravdu zpívala.

Mám rád komplikované a zamotané filmy, které nutí k zamyšlení. A rovnou se přiznávám, že ne všechny takové filmy vždy pochopím. A možná znáte takový ten pocit, kdy po dokoukání filmu máte hlavu plnou myšlenek, opakujete si děj, v hlavě si skládáte onen záhadný rébus, který vám film předhodil a chcete se na to podívat znova a pochopit. Tak přesně to se mi u Virginie nestalo. Ač je hra opravdu krátká, jen 1,5 hodiny, byl jsem tak nějak rád, že už je konec. Beztak se to vlastně žádného konce a rozluštění vyprávění nedobere. Ono vlastně žádné vyprávění ani tak docela nezačne. Jasně, jak už to tak u mě bývá, zase jsem to nepochopil. Ale jsou filmy, které chci pochopit a které si za tím účelem rád pustím znovu. U Virginie tomu tak není.

Když jsem hrál demoverzi, hra mě nalákala. Sice působila zvláštně a skákala z místa na místo, ale říkal jsem si, že to bude vlastnost dema - prostě “nastříhali” jednotlivé scény za sebe. Myslel jsem, že scény z dema budou v plné verzi nějak filmově propojené. Nestalo se tak. Jak vypadá demo, tak vypadá celá hra. Každopádně z toho vyplývá, že bych udělal líp, kdybych zůstal jen u demoverze. A právě samotné demo je snad lepší než celá hra.

Doplnění: Hned po napsání komentáře mi to přeci jen nedalo a přečetl jsem si vysvětlení toho všeho. Proč jsem to tak docela nepochopil? Hra totiž absolutně selhává z hlediska postav. Na malé ploše 90 minut člověk nemůže pochytat všechny postavy a vstřebat kdo je kdo. Navíc když postavy ani nejsou charakteristické žádným hlasem. A tak jsem prostě dostával zástupy lidí, aniž bych věděl, kdo je kdo. Viděl jsem různé postavy, ale prostě to pro mě byly jen nějaké postavy. Netušil jsem, že zrovna TATO postava je TA naprosto zásadní postava. Jak to mám jako vědět, když jsem ji nikdy předtím nepotkal?

Ten příběh a myšlenka tam asi je. Ale není podaný dostatečně dobře, aby to člověk na první pokus odhalil. Klíčové momenty pro pochopení celého chaosu jsou jen velmi malé, nenápadné a snadno přehlédnutelné.

Hned na úvod mě potěšili hlavní protagonisté, přesněji řečeno jen Evie. Sympatická a vtipná postava s pěknou angličtinou a skvělými stěry svého bratra. Pošťuchování obou sourozenců bylo zábavné, ale tempo úvodu tradičně dlouho nevydrželo.

Tak jsem se v roli Evie jal objevovat krásně zpracovaný Londýn. Jacoba jsem nechal dřepět ve vlaku jak jen to bylo možné. Prvních pár hodin jsem se rozkoukával. Vždycky mně chvíli trvá, než pochopím všechny herní mechanizmy Ubisoftích her. To vám před ksichtem pořád vyskakujou vysvětlivky, směrovky a tipy. Jak co funguje, kde co je, k čemu co slouží, jak se co ovládá. Ne nadarmo je ve hře encyklopedie a návod. Jojo, když to nejde intuitivně a nenásilně, napereme do vás miliardu obrazovek s nápovědou.

Syndicate má zase plno reálných historických postav, odkazy na reálné události. To všechno je fajn. Londýn vypadá výborně, a celkem věrně zachybuje reálnou předlohu. Je pěkné poznávat ve hře místa, která jsem doopravdy navštívil. Dokonce i ovládání je úplně v pohodě. Tedy občas postavička dělá, co nemá. A absolutně mě štve nemožnost skočit (prostě se nedá skákat!!!). Ale aspoň používání zbraní a bojový systém je dost jednoduchý a efektivní.

Jinak je ale Assassin’s Creed dlouhodobě ukázka naprosto nevyužitého potenciálu. Jakmile se něco povede, hned v zápětí je to zadupáno do země hromadou nesmyslů, nedodělků a stereotypu. Celá hra je podle jedné šablony s asi 4 herními mechanikami opakujícími se do zblbnutí. Doběhni, zabij/zatkni/seber a uteč. Pořád dokola. Hrou jen proletíte, aniž byste měli možnost vstřebat atmosféru a detaily. Je to takové velké pískoviště plné miniher, jehož hlavním cílem je sbírání bodů a zvyšování levelu.

Kritizuju hodně. A to i přesto, že jsem dostal to, co od této herní série očekávám - zase to samé. Žádné novinky se nekonají. A k mému vlastnímu úžasu mě to docela bavilo. Neťukal jsem si na čelíčko tolik, jako u některých předchozích dílů. Na nelogičnosti jsem nadával trochu míň - nebo se jim prostě už jen smál. Bylo to fajn. Ale pořád bych si dokázal představit hru mnohem lepší. Kritizuju proto, že mě mrzí ten zmařený potenciál. Z technicky dobrého základu by se dala vymáčknout mnohem propracovanější, hlubší, detailnější, logičtější a epičtější hra. Snad je velká přestávka před příchodem nového dílu předzvěstí revoluce. Snad se Assassin’s Creed konečně někam posune.

Ke této hře se zajímavým námětem jsem přišel jako slepý k houslím, neznaje první díl, díky Humble Bundle. A hned od samého začátku bylo zřejmé, že tato hra bude odlišná…

A tak jsem hrál, staral se o své malé rysy a nosil jim jídlo. Prvních 20 minut fajn. Jenže ono to beze změn a bez cíle pokračovalo dalších 30 minut. Inu vydal jsem se hledat na internety, co mi uniká. Titulky ve vyhledávači hlásaly: “Am I missing something?” a potom zase “What did I just play?” No dobře, nejsem jediný! Rady a tipy, jak hru hrát, v zásadě nic nového neporadily. Takže to asi hraju správně.

Znovu jsem se vnořil do života rysů. Vyrazil jsem kupředu s bandou malých lenochů za ocasem. Šel jsem a šel jsem a konečně se začaly dít věci. Potkal jsem nová a větší zvířata k snědku. Narazil jsem i na zvířata, která chtěla sníst mě a moje potomstvo - a že se jim to z části podařilo. Život šel dál, čas plynul. Hra konečně dostala trochu spád. Pokračoval jsem v toulkách a relativně brzo moji malí rysové řekli “čau” a odkráčeli po svých. A tak jsem osamocen bez dětí dokončil jakýsi koloběh života, abych se po velmi uměleckém závěru dočkal titulků. No vida! Netrvalo to ani tak dlouho, přesně 105 minut. Bylo to zajímavé, ale bylo toho tak akorát dost.