“Co na tom všichni vidí?” říkal jsem si na začátku hraní hry Limbo. Potom jsem ale začal pronikat do herních mechanizmů, začal chápat, oč tu běží. Obdivoval jsem pěkné animace panáčka a výtvarně zajímavé černobílé ztvárnění. Začal jsem tomu obecnému nadšení alespoň trochu rozumět.

Hra je to dost brutální (hopsání po mrtvolkách dalších obyvatel tajuplného světa, useknuté nožičky, ručičky a hlavička, postupné mrzačení pavouka atd.). I přes veškeré snažení jsem došel k závěru, že smrt je nevyhnutelná. Pastičky jsou nachystány záměrně tak, že i s maximální předvídatelností musíte zákonitě zemřít, abyste s nově nabytými znalostmi danou část prošli znova. Blíže ke konci je Limbo stále náročnější. Ještě, že máme ten YouTube - a podle automatického doplňování vyhledávacího našeptávače usuzuju, že nejsem první, kdo s některými hádankami měl problémy. Ono totiž ke konci už to není tak úplně o hádaní, jako o přesném načasování. Jde o milisekundy. Ač se to na první pohled nezdá, skutečně to jde načasovat a proskákat. Ke konci už mě hra tou komplikovaností a občas nelibě zvolenými checkpointy začínala lézt na nervy. Konečně jsem se po 4 hodinách dočkal konce a docela působivé závěrečné scény.

Limbo je dobrá plošinovka. Je povedená technicky i esteticky. Je to taková malá hra pro příležitostné hraní. Za plnou cenu bych si rval vlasy. Zadarmo to bylo fajn.

Vždycky mě bavilo stavění (ať už z Lega nebo v Zoo Tycoon 2). Nikdy jsem se ale nedostal k budování virtuálního města. Až konečně teď!

Hned na začátku mě Cities: Skylines totálně nadchnulo. Stavěl jsem jak divý, sledoval jsem zkušenější stavitele na YouTube a hledal inspiraci. Jenže ono to je zábavné jen ze začátku... Čím větší město, tím víc mě přestávalo bavit a začínalo mě iritovat svým strašným provozem a čím dál tím horším estetickým provedením (po čase už jsem prostě plácal páté přes deváté a město ztrácelo svůj lesk). Tak jsem začal znova na zelené louce. Pěkně od začátku, aby to město bylo krásné. Jenže než jsem vybudoval pořádné megaměsto, už mě zase přestávalo bavit. Tak jsem vyzkoušel všechny možné kombinace map, rozmístění stavebních zón i propletení silnic. Později jsem testoval i různé módy, cheaty a zlepšováky. Vždycky jsem ale skončil u města, které se mi přestávalo líbit, a ze kterého jsem už chtěl pryč.

Hra samotná je velmi povedená. Nabízí plno možností. Stavění je zábavné. Všechny herní i městské systémy jsou promakané. Jen po čase už je to pořád to samé dokola. Chybí mi ve hře nějaký další těžko specifikovatelný “rozměr”, který by mě u hry udržel déle.

Stavění mám pořád rád, a čas od času si rád něco postavím, ale k uspokojení mých stavitelských choutek stačí jen chvíle strávená budováním města v Cities: Skylines. Byla to pro mě bezvadná a intenzivní, leč krátkodobá zábava.

Nechvalné komentáře na hru Watch Dogs mě od hraní stále odrazovaly. Až konečně klesla cena na únosné tři stovky a já šel do toho! První krůčky ve hře dávají tušit nezaměnitelný styl Ubisoftích her - a nutno dodat, že pro mě poslední dobou už dost odpudivý styl. Postupem času se však obstojně probírám chaotickým UI. Na mapě začínám úspěšně ignorovat nesmyslné úkoly a body (ne)zájmu. Začínám se nořit do příběhu, který není nikterak přelomový, ale díky solidnímu napětí vytváří zvědavost a žene kupředu.

Moje první kilometry ujeté v autě byly dost krkolomné a nadával jsem jako asi všichni. K mému vlastnímu údivu jsem si ale na řízení postupně zvyknul a ke konci hry mně nevadilo.

Hra samotná mně přišla jako míchanice všeho možného. První co mě napadalo bylo přirovnání k dalším Ubisoftím kouskům - nejvíc asi k The Division a Assassin’s Creed. Je to takový městský open-world, kde krom hlavní kampaně není takřka co dělat. Snaha byla, ale marná (hraní skořápek na ulici zabaví jen jednou; sbírání zvukových záznamů zábava fakt není; digitální trip jsem zkusil jen jeden - větší herní WTF nepamatuju).

Celý ten open-world je prošpikován minihrami, a to je to, co odlišuje Watch Dogs od čehokoliv jiného. Tyto minihry, jejichž předlohu nebude těžké najít ve světě starých 2D her, tvoří jádro hratelnosti a jsou v zásadě tři. Občas navigujete některou z postav skrz “bludiště” strážníků do cíle, aniž by postava byla odhalena. Docela často se prohackováváte do sítí a systémů pomocí propojování jakýchsi vodičů. Tato část mi velmi silně připomíná mou oblíbenou flashovou hru s rozsvěcením vánočního stromečku Christmas Tree Light Up. A asi to hlavní, co děláte snad v každé misi, je hackování z jedné bezpečností kamery do další a postupné vizuální vkrádání se do střežených prostor. Celé to působí dost nesmyslně a nereálně, ale co, je to prostě nenáročná sci-fi zábava. Jen už je to v pozdějších fázích hry pořád to samé dokola. A když už je nějaká snaha vytvořit vedlejší úkoly a mise, tak hádejte, co je jejich náplní - zase ta samá minihra s propojováním vánočních stromečků - jako by toho nebylo dost už v hlavní příběhové kampani.

Co je ale horší je třeba ovládání - konkrétně vybírání správných pomůcek jako rušiček, granátů a dalších hovadin - to se prostě v akci nedá stíhat a za jízdy autem už vůbec ne! Proč hra nemůže v okamžiku losování z inventáře zastavit nebo aspoň zpomalit akci? Hra obsahuje online multiplayer - takový ten “plynule a bez loadingu” implementovaný do hlavní singleplayer hry nebo co. Nesnáším! Naštěstí jde v nastavení vypnout.

A jak tedy moje nahlédnutí do hackovacího podsvětí dopadlo? Ve výsledku jsem mile překvapen. Pokud někdo nemá problém hrát a dohrát Assassin’s Creed, potom nemůže mít problém dohrát ani toto. Obě hry jsou asi tak stejně debilní. Watch Dogs narozdíl od dnes již ohraných asasínů přináší zase něco trochu jiného. A já mám prostě rád prozkoumávání měst a ježdění autem. Jen škoda, že to město (jako obvykle) nevyužívá svůj pěkný potenciál.

Těším se na Watch Dogs 2, těším se na zábavnější a využitelnější San Francisco. A tentokrát už nebudu čekat, až cena klesne na 300 Kč.

Úvod měl grády. Začalo to fascinující grafikou a filmovým provedením. Lara - její vzhled, animace, mimika a vlastně všechno - je naprosto skvělá! Herní pasáže byly prokládány vyprávěním. Vše mělo spád, rychle se to střídalo. Dokonce je tu náznak i nějaké geografické různorodosti a cestování - Sýrie, Anglie, Sibiř. Ale naneštěstí to nevydrželo celou hru, ale jen maximálně pár úvodních hodin. Po čase se Lara opět ocitá v pustině, na jednom místě, odkud není cesty pryč. Ve výsledku tedy nový Tomb Raider jede v nastavených limitech prvního rebootovaného dílu, a moc se toho nemění.

Lokace jsou ale přeci jen různorodější a tak nějak malebnější, méně temné. Některé hrobky k prozkoumávání jsou fakt architektonicky a přírodně krásné. Radost se takovou krajinou procházet. Možná je tu přece jen méně nelogičností - i když, pořád je jich dost. Ale co! Filmy s Jamesem Bondem a seriály s Michaelem Knightem jsou jeden nesmysl za druhým a taky to nikomu nevadí.

Údolí se spřátelenými domorodci je příjemné místo k odpočinku a plnění vedlejších misí a výzev. Je fajn trochu zvolnit a užívat si místo zběsilé řežby taky trochu toho prozkoumávání a vykrádání hrobek.

Rise of the Tomb Raider se mi líbil zase o trochu víc, než první díl. V zásadě ale pořád platí, že i s málem by se z té hry daly udělat ještě větší divy. A tak budu doufat, že ve 3. dílu na tom zase zapracujou, že se konečně podíváme i na více kontinentů a hlavně, hlavně že navštívíme i Croft Manor! No řekněte sami, nebyla by paráda, se z každé výpravy vrátit domů, tam se “naskillovat” a “nabriefovat” na nové dobrodružství, odhalit nějaké novinky a tajemnosti v rozsáhlém sídle (volitelně), a potom zase vyrazit do světa za novým dobrodružstvím?

Hra je to zajímavá. Upoutá výtvarným ztvárněním a především způsobem ovládání. Pohybování dvěma bratry najednou je samo o sobě takovou logickou hříčkou. Kluci vyrazili na cestu do světa, do zvláštního pohádkového světa plného roztodivných příšer a úkazů. Svět je to poměrně zajímavý, byť poměrně jednoduše a přímočaře načrtnutý. Co z počátku vypadá jako pohádka pro děti se promění v emočně napjatý horor!

Zdejší hodnocení hlásá, že hra je zcela mimořádná. Ale jo, je to svěží, je to originální. Ale že by to bylo až tak geniální? Jen se člověk rozehraje, máme tu konec. Pouhé 3 hodiny hraní. Ale budiž, za 1,5 Eura ve slevě to je akorát. Úkoly a hádanky se na tak krátké době aspoň pořád mění a nejsou repetitivní. Ale příběhová a emocionální část, která tu je tak vyzdvihována, mě příliš neuchvátila. Příběh tam je, poměrně pohádkově jednoduchý. Některé části hry mě přiměly hrát s otevřenou pustou. Závěr však přišel jak blesk z čistého nebe. Právě tady bych chtěl větší grandióznost. Při posledním záběru jsem čekal, že teď právě ta hra začne! A místo toho jsem se dočkal závěrečných titulků. Tak brzo? Tak tragický konec? DEPRESE!

V názvu této hry je i jedno slovo, které ji samotnou docela vystihuje - strange. A nemyslím to negativně. V hromadách stále stejných her plných střílení, bezduché akce a tupých příběhů přichází Life is Strange se zcela opačným pojetím. Konečně zase někdo pochopil, že hra nemusí být jen o střílení, zombících, příšerách a akci od začátku do konce. Hra může stavět na příběhu, postavách, atmosféře, hudbě... přesně to jsou nejsilnější stránky Life is Strange.

Tak mám dohráno. Všech pět dílů mám za sebou. Poslední díl byl ve znamení dořešení všech zápletek a nedal vůbec vydechnout. Cestování časem a prostorem bylo tak časté, že se z toho netočila hlava jenom Max, ale i mně. Pátý díl je prostě taková nekonečná psychopatická noční můra (a to docela doslova), kde hráč opravdu ztrácí pojem o čase, prostoru, realitě a snad i vesmíru. Některé okamžiky této noční můry jsou zajímavé a působivé, jiné spíše chaotické a divné. Po noční můře přichází probuzení ze snu (opět docela doslova) a jsme vrženi přímo před poslední rozhodnutí - jak jinak než nelehké rozhodnutí. Po krutém rozhodnutí přichází... konec. Snad až moc rychle, zčista jasna je hotovo. Asi jsem si představoval závěr poněkud grandióznější, asi jsem prostě doufal v úžasný happy end za svitu zapadajícího slunce. Ale ono ne. Příjemně a malebně to vše začalo, ponuře a smutně to skončilo. Ne že by konec byl špatný. Konec byl velmi silný a emotivní. Tedy přesněji řečeno konce - dva. Nemohl jsem zůstat u jednoho a okamžitě jsem musel zkusit ten druhý (nebo je konců v závislosti na předchozích rozhodnutí více, než jen ty dva, které jsem potkal?). Tak jako tak to na happy end nevypadá. Ale fajn, pokusím se to zvlánout... ale...

...já chci prostě happy end. Proč, když se Max vrátila úúúplně na začátek, prostě nemohla s nově nabitými znalostmi zachránit všechno? Snad by ani nemusela přetáčet čas, a když, tak jen malinko. To by byla bouřka jako každá jiná... Proč prostě nezachránila Chloe, všechny nenaprášila a bylo by vymalováno? No, holt by to asi nebylo tak silné a srdceryvné jako to je. No dobře, tak happy end nebude... :-(

Celá série Life is Strange je vážně super. Pravda je, že nejvíce nadšený jsem byl z prvních 3 dílů. Závěr neposkytnul tolik vysvětlení, kolik bych čekal. Řada osudů zůstala více méně nevyjasněných, celý příběh je pořád zahalen řadou tajemství. Každopádně i přesto byl závěr zajímavý. Rozhodně na Life is Strange budu vzpomínat jen v dobrém, budu se těšit, že pro nás tvůrci zase připraví něco podobného (hlavně prosím ne přímé pokračování první "série") a v mezičase budu poslouchat famózní soundtrack. A možná mi to nedá, a celou atmosférou nabitou sérii si dám znovu...

Čtvrtý díl Life is Strange je pro mě prvním a snad posledním dílem série, který šel kvalitou lehce dolů. Zatímco od prvního do třetího dílu jsem byl s každým dalším více a více nadšený, čtvrtý díl nadšení utlumil a snížil ho ještě malinko pod úroveň zahřívacího prvního dílu. Ne že by Dark Room byl vyloženě špatný díl, ale od předchozích přináší minimum inovací a překvapení, je znatelně delší a v některých místech až moc natahovaný. Schopnost vracet čas má tentokrát jen malou roli a nepřináší žádné novinky.
Po příběhové stránce se leccos začíná vysvětlovat, ale na druhou stranu přichází také hromada nových otázek a záhad. Závěr epizody byl neskutečně dramatický, a přesto, že jsme už v tomto „seriálu“ viděli mnohé, poslední cliffhanger je zatím nejsilnější. Ve finále bych po několika velmi temných dílech rád viděl zase trochu toho světla. Doufám, že poslední díl přinese parádní rozuzlení a snad i částečný happy end – i když vzhledem k vývoji událostí se zdá, že pro něj moc prostoru nezbývá…

GTA 5 je rozsáhlé herní dílo. Mnoho her tvrdilo (a stále tvrdí), že možnosti jejich herního světa jsou bezedné, a že v něm jde dělat cokoliv. Nikdy to nebyla pravda. Ale právě GTA 5 se tomuto tvrzení přiblížilo zatím nejvíc. I když má stále co zlepšovat. Možností k vyblbnutí je tu opravdu hodně. Ani po dohrání 50% příběhové linie nevyzkouší hráč zdaleka všechno. Objevování nabídky herního světa je zábavné. Je příjemné mít na výběr celou spoustu zcela rozdílných aktivit, ovšem jen málo z nich dokáže zabavit i opakovaně.

Po příběhové stránce je GTA 5 zatím nejpokročilejším dílem série. Hraní za tři postavy je na jednu stranu fajn, ale na druhou stranu je jejich přepínání během akce v misích spíše otravující a zmatené. GTA nelze považovat za filmově pojatou hru, ač i v této oblasti je pětka nejdále. Cutscény jsou jednoduché a někdy až zbytečně útržkovité. Je škoda, že hra skoro nevyužívá filmovou hudbu. To má za následek ne zrovna hutnou atmosférou. Vůbec po hudební stránce je pro mě GTA 5 docela zklamáním. Není tady ani žádná tradiční úvodní písnička, která by hře vtiskla identitu hned při spuštění. Jsou tu jen ta rádia, ve kterých taky většinou není co poslouchat.

S blížícím se koncem příběhu nabíraly události spád, hra dostávala grády a tlačila mě do hraní dál a dál. Bohužel jsem se nedočkal grandiózního závěru (možná kdybych zkusil zvolit jiný konec, byl by lepší; anebo právě proto, že má hra asi 3 konce má každý z nich jen třetinovou grandióznost?).

GTA 5 je celkově poměrně arkádová hra, která si na realizmus příliš nehraje. To se projevuje tak nějak všude. Řízení aut je ještě docela fajn a zábavné, ale naprosto mě vytáčí to, že lodě se ani trochu nechovají jako lodě. Přestřelky taky nebyly zcela dle mých představ. Neměl jsem z nich moc dobrý pocit. Vtažení do akce bylo malé. Byly tu hromady a hromady otravných protivníků, kteří i po headshotu nadále střílejí v leže, držíce se za bolavou nohu. Navíc každá postava s sebou nosí asi tak 382 kg zbraní a dalšího náčiní - když pistoli, tak rovnou pět, když kulomet, tak aspoň tři. A teď si z toho nepřeberného množství vylosujte (ano, doslova vylosujte, neboť systém výběru zbraní nic jiného než loterii nepřipomíná) v ten pravý okamžik to správné náčiní. To dost dobře nejde.

Ještě před tím, než jsem hru vůbec vlastnil, jsem si prohlížel mapu herního světa. Takových lákavých míst! Oficiální weby a aplikace hry propagovaly nespočet aktivit, lákaly k návštěvě vinic, pláží, horských vrcholů i center měst a vesnic. Těšil jsem se na objevování těchto oblastí. A pak jsem lokality konečně osobně navštívil a byly skutečně krásné. Ale to bylo všechno. Kde nic, tu nic. Žádný život, žádná aktivita, žádná odměna, nic. A je to škoda. Je to velký herní svět, ve kterém je radost se pohybovat. Ale pořád chybí více života a hustější náplň tohoto světa. A tím ani nemyslím, že to musí být vždy nějaká akce nebo řežba. Naopak. Vždyť třeba vtipné a milé chvíle strávené s rodinou, projížďka Vinewoodem ve vyhlídkovém autobusu, sjezd na kole nebo venčení nebo pronásledování psa může být velmi zábavné a originální.

S tím také trochu souvisí všude zmiňovaná šílená detailnost. Já tedy rozhodně nepovažuji GTA za hru oplývající detaily. Ano, jsou tu mraky dialogů, různé reakce lidí, rozdílné přístrojové desky aut, možnost zapnout dálková světla, plno nejrůznějších vtipných a rádoby vtipných narážek, billboardů, reklam, webových stránek… ale skoro nic z toho není něco, co by nebylo v jiných hrách. Ve zde použitém měřítku to ale rozhodně není špatný výkon, avšak adjektivum „detailní“ bych při popisování GTA použil až na posledním místě.

Pozitivní je, že i vedlejší úkoly (kterých jsou tu mraky) jsou docela dobře udělané. V herním světě potkáváte postavy, ať už zcela náhodné nebo již známé, se kterými prohodíte pár slov a splníte nějaký ten úkol. Vedlejší mise se i přes své množství stále solidně střídají a nestihnou sklouznout do přílišného stereotypu či předvídatelnosti. V zásadě se tak vedlejší mise neliší od těch příběhových, jen bývají kratší. Takže i po dohrání hlavního příběhu je pořád co dělat!

A ještě je tu jedna věc, která mě opravdu vytáčí – a přitom taková blbost. Hra není schopná zapamatovat si tak jednoduchou věc, jako kde jsem nechal svoje auto. Stačí se na minutu otočit zády a auto je fuč. Celkově systém aut a jejich vlastnictví je (hlavně v příběhovém módu) špatně navržený. Takže nějaké tunění a piplání sbírky aut je celkem k ničemu, když auto prostě hned po vystoupení ztratíte. Auto je sice možné zase vyzvednout v policejní garáži, ale to je mi v okamžiku, kdy stojím uprostřed pouště, celkem na nic.

Ač je mé hodnocení dosti kritické, GTA 5 mě bavilo (a stále baví!). Jednoznačně jde o nejlepší díl série Grand Theft Auto. Hraje se to dokonce tak příjemně, že poprvé uvažuju o tom, že bych zkusil tento díl dohrát na 100% :-)

Recenze GTA Online: Coming soon… ale jen možná, protože co jsem zatím zkoušel, tak se mi nelíbilo.

Tak ani se třetím dílem se kvalita originálního a skvělého výtvoru Life Is Strange nezhoršila. Je tomu dokonce naopak. Řekl bych, že právě třetí díl posunuje laťku ještě výš. Občas mě hra až překvapí svou geniální promyšleností a také tím, že neustále přichází s novými nápady. Potěšily mě podařené vtípky obou hlavních protagonistek. Právě nezvyklá schopnost Max přetáčet čas se stává terčem některých vtipů Chloe - vtipů, které zejména s ohledem na to, že skutečně lze vracet čas a události lze prožívat opakovaně s různými rozhodnutími, dostávají hloubku.

A pak je tu také silný příběh. Ten se opět posouvá a to ke konci epizody přímo závratnou rychlostí. A ta nervy drásající rozhodnutí! Nejednou jsem se ocitnul před rozhodnutím tak složitým, že jsem vůbec nevěděl, co udělat. To jsem tak seděl a přejížděl myší z jedné varianty na druhou a přemýšlel, jaké následky by mohlo které rozhodnutí mít a co bude lepší. A když jsem se konečně rozhodnul a něco udělal, stejně jsem se znovu vrátil v čase, abych zkusil druhou variantu… a zase se vrátil v čase, abych se přeci jen rozhodnul pro tu první možnost… Ale jestli byla moje rozhodnutí správná, to ukáže až čas…

Pryč jsou doby realisticky zpracovaných závodů rally. Hry Colin McRae Rally i závodník, jenž jim propůjčil své jméno, jsou už jen vzpomínkou. Herní série se přejmenovala pouze na Dirt a v duchu současné doby přináší neustálá zjednodušování.

Při prvním spuštění Dirt 3 je hráči nabízeno až nehorázně zjednodušené ovládání. Kontrola trakce nebo ABS jsou ještě poměrně akceptovatelné pomůcky, barevná čára navádějící hráče správnou cestou a upozorňující na to, kdy je potřeba brzdit se může hodit, ale vypomáhání se zatáčením a automatické brždění doslova degradují pojem "hra".

Naštěstí vývojáři mysleli i na nás náročnější, kteří rádi hry hrajeme vlastnoručně a umožnili v nastavení jednotlivé pomůcky vypnout nebo zmírnit. Když je tedy zapnuto ovlivnění jízních vlastností dle stavu auta, vypnuté navádění do zatáček a automacké brždění, stává se hra opravdovou rally. Přidáme-li i těžší obtížnost (na výběr 1 - 6, přičemž od 4. až 5. úrovně se dá zapotit), je hra skutečnou rally výzvou.
Tedy "rally"... Opět v duchu současné doby není Dirt jen čistokrevnou rally. Přibylo mnoho dalších herních módů. Rally Cross je docela příjemnou změnou nikoliv na hony vzdálenou běžným závodům rally. Exhibiční turnaje zahrnující nejrůznější formy driftování, skákání a srážení krabic nebo mimozemšťanů už jsou poněkud extrémní - a pro mě z větší části nezáživné. Driftování mi nikdy nešlo už od dob NFS Underground 2. Naštěstí není hráč vždy nutně tlačen do hraní těchto disciplín a tak nám tu zůstává i poctivá rally.

Ve výsledku mi v Dirtu 3 schází alespoň pár dalších rally tratí. Chybí mi také možnost (=nutnost) opravovat auto mezi jednotlivými tratěmi a občas mě štvou zdlouhavé a nepřeskočitelné úvody před samotným závodem.

Při krátkém vyzkoušení Dirt Showdown to skoro vypadá, že klasickému rally odzvonilo. Ještě, že se do Dirt 3 nedostaly derby a podobné disciplíny vyhrazené pro Flat Out, a tak Dirt 3 zůstává ještě poměrně příjemnou rally pro závodní nadšence (tedy podle toho, jak moc se necháte hrou tlačit do nejrůznějších zjednodušení a pomůcek).

Přídavek s názvem Dead Kings přináší jednoduchý příběh, ve kterém se dost složitě orientuje. Pozitivní je spolupráce s malým klukem, což je nejen neobvyklé, ale také zábavné. Tak jak je to zde běžné, hráč se jen těžko zorientuje v tom, proč a co má vlastně za úkol. A tak všechny mise jsou opět v duchu "přečti si kam máš jít a doběhni na označené místo".

Úkoly se odehrávají v novém městě, které je samo o sobě poměrně malé (což vůbec nevadí, naopak), ale je dost nezajímavé a temně šedé. Nadzemní část města je totiž jen kulisou pro úkoly odehrávající se pod povrchem. Spletité chodby poddolovaného města působí lehce v duchu Tomb Raider nebo starého známého prozkoumávání hrobek v předchozích dílech AC. Sem tam lze narazit i na nějakou tu podzemní logickou hádanku (což mě docela nebavilo).

Potěší novinka v podobě příruční lucerny, kterou Arno nosí s sebou. Bohužel je ale její použití z velké části zbytečné, neboť v podzemí jsem nenarazil až na takovou tmu, že bych lucernu nezbytně potřeboval. Je to škoda, protože prohledávání podzemí v úplné tmě za svitu jediného příručního světla by mohlo být super napínavé.

Poslední pořádný díl Need for Speed a pro mě jednoznačně nejlepší díl celé série. Volné město je fajn, volnost v tunění aut je ještě lepší. Realističnosti tato hra moc nepobrala, ale o to je to větší zábava, zběsilost a adrenalin. Hodně zábavné závody! Parádní soundtrack.

Chtěl bych se konečně dočkat NFS: Underground 3. Proč ještě nikoho nenapadlo udělat nový díl ve stejném duchu?

Druhý díl atmosférou nabité filmové adventury pokračuje v zajetých KOLEJÍCH prvního dílu. Příběh je snad ještě napínavější, nabízí nové a nečekané zvraty, trochu těch záhad i poklidné až relaxační a velmi příjemné atmosféry v malebném a sluncem zalitém pobřežním městečku na začátku podzimu.

Škoda, že některá rozhodnutí jsou jen tak na oko pro udržení konverzace a jsou tím pádem veskrze zbytečná.

Jinak jsou tu ještě těžší a zásadnější rozhodnutí, nad kterými je potřeba přemýšlet. Začíná přituhovat. Otevřený konec je plný napětí a dalších otázek... Jak tohle celé dopadne???

Mám hodně rád hry, které mají zajímavý příběh a ještě radši mám hry, které mají filmově podaný příběh. Life is Strange je v některých ohledech spíše interaktivní film než filmová hra. A to se mi líbí.

Ovládání hry je velmi jednoduché, v podstatě můžete jen chodit, mluvit a vracet čas. Přesto během prvních dvou dílů (aktualizace: tří dílů) přichází hra s dalšími a dalšími novými hermími prvky. Hrátky s časem se kombinují do různých forem a používají se k různým věcem. Jednoduché ovládání a z počátku zdánlivě omezené možnosti se stále vyvíjí.

Největší peckou této hry je jednoznačně atmosféra, kvalitní příběh (zábavný, napínavý i záhadný a možná trochu sci-fi?!), celkové vizuální zpracování a soundtrack. Life is Strange je hra plná příjemné atmosféry. Klidná oddychovka s fajn indie skladbami a s nečekanými zvraty a napínavým vývojem.

Anniversary má nejlepší velkolepé sídlo Lary Croft! Croft Manor tady není jen na vyblbnutí, ale nabízí i řadu úkolů a odhalování nových tajemství tohoto rozlehlého domu. A to je lepší, než celá hra dohromady! Toho chci víc! Chci Croft Manor do každého dílu!
Po čase hraní hlavní "dějové" linky se ale stává hra už poněkud opakující se. Mám raději díly a celkově hry, které se odehrávají na různých místech a prostředí jsou od sebe více odlišná.

Začíná to velmi poutavě! Grafika nám udělala krůček kupředu. Krásné francouzské město a ještě krásnější honosné interiéry obřích paláců. Rozvíjí se tu pěkný, parádně podaný a smysluplný příběh! Konečně má člověk pocit, že ví, která bije, co se děje a proč se to děje. Jenže nadšení rychle vyprchá -tak jak je to poslední dobou s Assassin’s Creed zvykem. Pěkně propracované a smysluplné příběhy prvotních misí se vytrácí. Vrací se tradiční stále se opakující nudná řežba, pobíhání a zběsilé skákání.
Občas je tu nějaký světlý moment, který dává naději, že bude lépe. Občas se nějaký úkol povede podat originálním a zábavným způsobem. Třeba let balónem. Nebo trhliny, které nás zavedou do jiných dob.

Když už si hra neustále hraje na nějakou plížící a nenápadnou akci, měla by k tomu být aspoň uzpůsobena. Když se krčím za nějakou bednou a chci odlákat pozornost vyhozením třeskaviny na opačnou stranu, tak si ten blbec stoupne, aby ho všichni viděli. Takže veškerá snaha o hraní potichu nakonec končí zběsilým proběhnutím lokace a vysekání všeho nezbytně nutného pro další postup

Konečně na rozdíl od předchozího Black Flag je tu nějaké provázání s historií a reálnými událostmi, což je přesně to, co udělalo z druhého dílu této série také nejlepší díl. Světlých momentů by ale mělo být víc, mnohem víc. Unity má pěkně našlápnuto. Z příštího dílu by se už mohla vyklubat nějaká pořádná hra. Snad se konečně povede využít potenciál, zaměřit se více na detaily, vyhrát si s příběhem a jeho podáním.

Začíná to poutavě. Krásné prostředí, parádní moře s vlnami i velrybami, ostrovy a ostrůvky. Objevování ostrovů a celého území! Vypadá to lákavě do doby, než člověk zjistí, že těch ostrovů tam až tak moc není a těch věcí k objevování je tam ještě míň.
Příběh, tak jak tomu je u všech Assassin’s Creedů tam nějaký jakože je. Nicméně je natolik nezajímavý, zmatený a tak strašně špatně podaný, bez špetky gradace, smyslu pro napětí či překvapení, že o něm skoro nemá cenu mluvit.
Velkým problémem je také téměř úplná absence provázání s reálnými historickými událostmi a osobami. Tohle bylo parádní zejména u dílů na Evropském kontinentu (hlavně v 2. dílu). V Unity se tento prvek konečně vrací, což výrazně přidává na zajímavosti a atraktivnosti.
Po chvíli hraní se hra stává stále se opakující nudou plnou nesmyslů a iritujících nelogičností. Dostaň se tam a tam. Zabij toho a toho. Teď se zase nepozorovaně dostaň někam jinam a zabij dalšího. Propliž se támhle. Najdi toho a toho. Sleduj ho. Zabij ho. Dopluj zase támhle. Sleduj támhle toho. Zabij tamtoho…
Na můj vkus je to celé moc arkádové.

Přirovnal bych to k Assassin’s Creed 1 – trochu taková „testovací“ verze technologie. Plno opakujících se prvků, stále stejná herní struktura. Přitom stačí málo - přidat trochu rozmanitosti a hlavně trochu logiky (!!!), a možná ubrat trochu šílenosti a vyhrocenosti.

Ale jinak mě nová Lara Croft nadchnula. A to fakt hodně – hrál jsem ji víckrát. Těším se na dvojku, která, věřím a doufám, bude pokračovat v podobném duchu, avšak doladí nedostatky prvního dílu.

Ač se nepovažuji za kdovíjakou citlivku, tak při pomyšlení nad tím, jak by MAFIA II mohla vypadat, kdyby to všechno, co vydali jako blbá DLC, bylo součástí jednoho uceleného příběhu, se mi chce brečet.

Velmi sympatická onlinová multiplayerová akce. Originální a pro oči pěkné a příjemné grafické zpracování. Skutečná zábava se projeví, když si hru dáte s několika kamarády, ale i bez nich je to pařba na dlouhé hodiny.
Hra je dost přehledná a pochopitelná a na rozdíl od jiných stříleček dokáže pobavit i méně časté hráče. Nemusíte to hrát od rána do večera, abyste byli schopni držet krok s ostatními.
Hra je navíc zdarma, resp. free to play. Možná, tak jako já, tento koncept placení za hry nemáte rádi, ale vězte, že BF Heroes lze velmi úspěšně hrát opravdu zcela ZDARMA. V průběhu hraní dostáváte herní body, za které lze občas pořídit nějakou novou zbraň či jinou výbavu. Každý den si můžete vylosovat nějakou věc, a sem tam se objeví i nějaká jiná odměna. Stát se naprostým šílencem a neporazitelným hrdinou je možné tedy i zcela zdarma!
A tak lze Battlefield Heroes jen doporučit. Nenáročná, oddechová a příjemná střílečka, která na hráče neklade žádné velké požadavky, ani časové, ani zručnostní. Tvůrcům se to zkrátka výborně povedlo. Ať platíte či hrajete zdarma, všechno je tu vyvážené, vyrovnané a téměř nekonečně zábavné!