Steep je bezvadná oddechová párty hra. Rád jsem se proháněl po krásných zasněžených horách na lyžích nebo snowboardu. Užíval jsem si volnost pohybu.

Není to žádná epická záležitost, je to prostě “blbina” na vyblbnutí. Po chvíli tréninku jsem zvládal sjezdy a skoky. Po delší chvíli tréninku jsem se dostal i do ovládání okřídleného oblečku střemhlav skrz skály a jeskyně. Sám jsem se divil, že mě neustálé opakování toho samého kamikaze letu pořád dokola baví. Naštěstí tlačítko pro okamžitý restart závodu bez jediné vteřiny čekání na loading funguje spolehlivě, a tak neustálému opakování pořád a pořád dokola nic nebrání. Je to taková opakovací hra plný tvrdých nárazů hlavou do skály :-)

Nehrál jsem zdaleka všechno a mnoho funkcí hry jsem asi ani nevyzkoušel, spíš jsem si z nabídky závodů a disciplín vybíral to, co mě zaujalo. Některé divné aktivity jsem vynechal úplně, jiné jsme si s chutí zahrál. Když jsem tímto vybíravým přístupem prošel Alpy, vrhnul jsem se na Road to the Olympics.

Přídavek o cestě na olympiádu sestává opět z více částí, mě zaujala příběhová část o snowboardistické kariéře. Cestu za nevídaným olympijským triumfem jsem prošel s nadšením. Snowparky a jízda po trubkách mě potěšily, příběhová část neurazila. Zbývající části přídavku už mě moc nebavily, slalomy a další olympijské disciplíny na lyžích mě nakonec vysloveně zklamaly.

Pak jsem ještě zjistil, že jsem celou dobu měl přístupnou Aljašku (to víte, ovládání a UI Ubistoftích her není rozhodně přehledné, tak v něm plno věcí ani nenajdete). Aljaška mě ale už nějak nechytla. Blížilo se jaro a Steep šel na odpočinek. Věřím tomu, že s další zimou a těšením se na sníh opět Steep nainstaluju a jen tak pro radost si zalyžuju a zaskáču v prosluněných Alpách.