Herní výzva 2021 - 1. Pacifista (Hardcore)
Na úvod by bylo dobré zmínit, že jsem se doposud nesetkal se hrou typu Among Us, ze které hodnocená hra, jak jsem se dozvěděl vychází.

Ačkoliv samotná hratelnost může připadat hráči velmi jednoduchá a až zbytečná, opak je pravdou. Hra pro maximálně 12 hráčů nabízí více než uspokojivé "vyblbnutí" a slouží jako skvělý doplněk pro skupinové herní odpoledne.

Zakladatel herního lobby má možnost zvolit počet členů každé skupiny "hodných", "zlých" a "neutrálních". Z počátku se zdá hra být jednoduchá a odhalení ostatních trvá sotva pár minut. Jakmile se ale tým začne sehrávat, nebo spíše zlepšovat ve lhaní, začnou vznikat velmi zajímavé situace, kdy je třeba pachatele "vypozorovat" a takticky určit podezřelé. Celé hra totiž spočívá v tom, že v jedné vesnici je předem stanovený náhodný počet vrahů, kteří trápí ostatní hráče. Úkolem ostatních je společnými silami dát dohormady, kdo by mohl být podezřelý.

No jo, ale nelže vám náhodou váš společník a není tím vrahem právě on? K tomu slouží několik různých generovaných schopností, které mohou pomoci nebo přitížit rozhodnout, kdo je vrah.

Každé kolo se skládá z noci, kde se dějí jednotlivé úkony jako je vražda, ale také pozorování, léčení, stopování a mnoha dalších. Následného dne kde se každý pravdivě, či lživě zodpovídá, co vlastně v noci dělal. Překvapivě jednoduchá záplaetka může ve výsledku zabavit na dlouhé hodiny, kdy z počáteční nejistoty může vzniknout samotný syndrom, že nevěříte ani sami sobě protože, co kdyby vaše postava byla ve skutečnosti blázen a vše se odehrávalo pouze v její hlavě? I to je totiž možné.

Jak jsem zmínil na začátku s podobnými hrami nemám žádné zkušenosti a možná právě proto mě hra natolik okouzlila. Feign je skvělá hra na odpoledne s přáteli nebo kolegy s tím, že se nesmí zapomenou, že zábava je přímo úměrná počtu zapojených hráčů. O to lépe, že hra je neustále akutalizována tvůrci a doplňována spousty dalších novinek. Tím, že je hra teprve v Early Accessu, bude určitě zajímavé sledovat, co ze hry nakonec vznikne.

Hodnocení: 80% 

Herní výzva 2021 - 5. Pořádný pařan (Hardcore)

Legendy divokého západu. Pro mě vždy naprosto úžasně zajímavé a tak úžasně nevyužíté téma her, které bylo zachyceno snad jen v sérii Call of Juarez a GUN. Přitom téma tak strašně obsáhlé a otevřené. To vše dokud nevyšla legenda všech legend Red Dead Redemption 2.

Čím začít u hry, která má všechno? Celý příběh začíná poměrně nevinně. Letmé představení postav, nastínění problému a žádného řešení. Prvních pár úkolů je až nepříjemně táhlých a hra se zdá, že až přešlapuje na místě. To všechno dokud nepadne kouzelné označení s popiskem Chapter II a před hráčem se otevře svět neobyčejných možností. Jakmile hráč dostane do rukou volnost, kdy je jen a pouze na něm jestli bude zkoumat okolní lesy, místní město nebo se vydá daleko za hranice až do velko města doby Saint Denis. Všudy přítomná atmosféra, děj okolí a obecně pocit, že by ten svět vlastně žil i bez vás a často i lépe… to je k nezaplacení.

Hra není určena pro rychlíky, kteří se do hry pustí na 15 minut denně, naopak velmi odmění ty, kteří k ní zasednou klidně i po další pauze, ale naprosto u ní ztratí hlavu na několik hodin. Kdy naposledy se stalo, že hlavní příběhové mise se naopak zdají být spíše omáčkou a až "rozptylují" od hraní? Tím se však dostáváme k dalšímu důležitému aspektu hry, kterým je příběh. Dlouho jsem se u hraní tak nebavil a netrápil zároveň. Dyť už samotný název "Redemption" má ve hře 100 a jeden význam s gradujícím příběhem, který ačkoliv je čitelný takřka od poloviny hry, donutí člověka přemýšlet, proč je sakra svět takový jaký je.

Hratelnostní stránka je opět na velmi dobré úrovni. S každým lze komunikovat, s každým lze promluvit, pochválit případně urazit a každý reaguje jinak. Jak jsem již zmiňoval, svět žije. Svět žije bez nás a bude dlouhou dobu trvat než vznikne další hra, kde jejím největším lákadlem není splnit hlavní příběh nebo postřílet co nejvíce chlápků s blbýma řečma. Ale jen tak se probudit, dát si v kempu ranní kávu, nasednout na koně, pozorovat svět kolem a užívat si scenérie, které hra nabízí.

Na samotný závěr mi dovolte jeden nesouhlas. Pár let zpátky jsem v jedné videorecenzi od nejmenované skupiny slyšel u recenze upozornění: "Red Dead Redemption 2 není nejlepší hra všech dob, ačkoliv vám mnozí budou tvrdit, že ano". Za mě musím však konstatovat, že Red Dead Redemption 2 je neskutečné mistrovské dílo, které je vrcholem nejedné generace konzolí, ale minimálně herního desetiletí a ano jsem schopen tvrdit, že Red Dead Redemption 2 je skutečně tou nejlepší a nejlépe propracovanou hrou, kterou jsem měl tu čest hrát a od které se mi tak strašně těžko odchází. Vím, že napsaný text neni ani tak recenzí jako spíš subjektivním herním pocitem, ale věřím, že ti, kteří u hry stráví desítky ne-li stovky hodin určitě pochopí. Přesun k dalším open world hrám asi nikdy nebyl tam moc složitý, jako v tomto případě…

Hodnocení: 100 %

Herní výzva 2021 - 7. Čas je relativní (Hardcore) 
Na úvod by bylo více než vhodné řici, že následující komentář se zaobírá pouze Kariérou, nikoliv složkou Ultimate Team ani VOLTA Football, v rámci PC.

Hned při zapnutí hry je na první pohled patrné, že ani letošní ročník žádnou revoluci nepřináší. Přináší však alespoň evoluci? Bojím se, že bohužel ani to ne, hned se podíváme na několik faktorů proč. Při zapnutí hry se hráč, který hrál alespoň některý z předešlých dílů v uplynulých 5 letech, cítí jako doma. Menu je stále stejné, nastavení je stále stejné, jediné co prošlo doposud změnou je, že z loňského červeného pozadí ve FIFA 20, je náhle pozadí modré.

Nyní už se zaměříme na Kariéru a samotnou hru, kde bychom slibované ,,revoluční,, změny hledali marně. Veškeré nastavení opět probíhá naprosto stejně jako v letech minulých. Teprve v samotném řízení týmu vycházejí na povrch některé drobné nové prvky. Každý hráč má najednou svou náladu, dovednost zakončování a svůj názor, který však málokdy dává skutečně smysl. Další ,,novinkou,, je možnost každodenní regulace tréninku, odpočinku přímo z menu kariéry. Na první pohled změna hezká, která však po čase začně spíše iritovat. Další opěvovanou novinkou je propracovanější režim simulace zápasu. Což je nepřekvapivě další novinka, která na papíře může vypadat hezky, ale v praxi? Proč by člověk hrající hru FIFA, kde jde především o tu hru, namísto managerů typu Footbal Manager, měl uvítat propracovanější režim automatické simulace zápasů?

Co se týče samotné hry (fotbalu), tady jsou změny snad patrné ještě méně než v menu. Hra se stále stejně hraje, stále stejně vypadá a každoročně vývojáři opěvovaná nová fyzika je pozorovatelná snad jen hráči, kterí ve virtuálním fotbale tráví více času než ve skutečném světě. Avšak stále je samotná hratelnost poměrně povedená, ačkoliv nerealistická. Některé situace dokáží překvapit a každý zápas může mít překvapivě dost odlišný průběh.

Jak jednotlivé dojmy nové FIFA 21 shrnout? O sérii FIFA se už spoustu let mluví jako o sérii, která je stále stejná. Vždy jsem se snažil sérii spíše obhajovat, ačkoliv změn bylo opravdu málo, ale stejně FIFA 17 přinesla nový engine a příběhový režim, FIFA 19 mnou velmi vítanou licenci pro soutěže UEFA, FIFA 20 stále přinesla alespoň VOLTA Football režim, ale FIFA 21? Bojím se, že novinek je stále a stále méně, co víc, stále ubývá licencovaných klubů (v loňském ročníku Juventus FC, letos dokonce i AS Roma) a přibývá nesmyslných bugů a chyb. Jedinou nadějí do budoucna, je příchod nových konzolí, která by úroveň alespoň trošku mohla pozvednou. Ačkoliv je opravdu velmi úsměvné odůvodnění, proč upgrade pro nové konzole nemohl dorazit i na PC, jinými slovy, aby nebyli ošizeni hráči s horší PC sestavou, které by nesplňovaly minimální požadavky. Jak moc vývojářům věříte, na to si odpovězte sami. Pro koho je tedy FIFA 21 vhodná? Pokud nevlastníte žádný z předchozích ročníků FIFA 20, 19, 18, ... a zároveň toužíte po skutečné kariéře hrajícího trenéra (kterou bohužel konkurenční eFootball PES série zatím skutečně nenabízí), je pro vás FIFA 21 nejlepší volbou. Pokud ale některý z předchozí ročníků máte, můžete v klidu zůstat u starších dílů a nad novým ročníkem (a bojím se že i několika dalších) vůbec uvažovat nemusíte.

Hodnocení: 45%

Herní výzva 2021 - 2. Amerika, jak ji neznáte (Hardcore)
Na úvod se musím přiznat, nejsem velkým přiznivcem "walking simulátorů" (ačkoliv na Firewatch dopustit nedám!). Vstupoval jsem do hry tedy naprosto bez očekávání.

Úvod nijak zvlášť nepřekvapil, spíš naopak. Na povrch vyvstane totiž to, že pojem "walking" je zde takřka nemožné použít. Proč? Kvůli samotnému ovládání, které spočívá v natačení a posunu po lokaci jen pomocí klikání myši. Tím se dostáváme k samotné lokalitě, která bohužel představuje jen 2 místnosti v chatce. Opravdu... nic víc.

Pokud se budeme bavil o příběhu, který bývá u podobných her vždy velmi důležitý, musím za sebe uznat, že opravdu nezklamal, stejně tak samotná atmosféra hry. Z počátku se netváří bůh ví jak promyšleně, postupný průchod hrou dokáže ale poměrně zaujmout a donutit k přemýšlení a to ani nezmiňuji samotný konec, který si každý nejspíš pochopí po svém.

Na závěr zamrzí uměle vytvořené "komplikování" průchodu hrou, které je založeno na drobnostech, kdy je třeba se po kliknutí na předmět ve druhé místnosti vracet na již dříve prozkoumaná místa. Obecně ale musím uznat, že hra předčila mé očekávání, kdy i hra s minimálním rozpočtem dokáže způsobit efekt, že člověk nad hrou přemýšlí a snaží se samotný příběh vyřešit předtím, než hra ukáže všechny své karty. Samotným bonusem je účast dvou českých vývojářů a to Jana Kavana a Lukáše Medeka. Dvojice známá především díky zajímavé adventuře Someday You'll Return.

Hodnocení: 70% 

Herní výzva 2021 - 9. Okna vesmíru dokořán (Hardcore)
Série Wolfenstein prošla v roce 2014 až nevídanou změnou. Potulující se zombie nahradily stroje budoucnosti a všudypřítomná mytologie byla nahrazena výzkumem a technologickým vývojem. Dokonce i samotná hratelnost přesla k větší akčnosti. Po nezrovna dobře přijatém Wolfenstein z roku 2009 (ačkoliv pro mě se jedná o nejzajímavější díl série) bylo nejspíš načase sérii oživit v jiném duchu. Úpěchu oživení napovídá i několik pokračování. Jak se ale jeví samotný začátek této rebootované série?

Asi není žádným velkým tajemstvím, že nedlouho po začátku hry se děj přesune o takřka 20 let kupředu. Jedná se o zajímavý tah, který ale na úkor několika pozitiv přináší i negativa. S výrazným posunem moderních technologií se jaksi vytrácí druhoválečná atmosféra a samotné kouzlo série v již zmíněné mytologii (což může být naštěstí nahrazeno začátkem série prequelem Wolfenstein: The Old Blood, který dorazil takřka rok po vydání). Co hře naopak určitě nelze upřít je poměrně chytlavý příběh, který nás zavede na lokality po celé Zemi a dokonce i mimo ní.

Dalším výrazným pozitivem je propracovanost charakterů hlavních záporáků, které hráče skutečně donutí je nenávidět a každé odstranění dalšího "bosse" je názornou ukázkou zadostiučinění. Délka hry také neurazí a tématické collectibles napomáhají motivaci k jejich sběru.

Wolfenstein: The New Order definoval směr, kterým se série odvíjí již několik let. Hráči moderních FPS budou ve hře okamžitě jako doma, pro odchovance série se může naopak jednat o prvotní šok, který buď nahradí velmi pozitivní pocit z modernizace hry nebo naprostý nezájem a nejspíš tedy i konec se samotnou sérií, jelikož ve stejném stylu navazují i další díly.

Hodnocení: 85% 

Herní výzva 2021 - 4. Minihraní (Hardcore)
Na světě jsou jen tři jistoty: smrt, placení daní a to, že každý rok vyjde nové Call of Duty. Ačkoliv tu v blízké minulosti byly pokusy o odstranění singleplayerové kampaně, nejnovější díl naštěstí mezi tyto (z mého pohledu) nezdary nepatří. Jak tedy úvod napovídá, v rámci recenze se budu soustředit na samotnou kampaň hry. Hodnocení kampaně tohoto dílu však může být obtížnější, než se může na první pohled zdát.

Začněme tedy tím, co se hře bezesporu povedlo a tím je zasazení. Ačkoliv se doba konspirací a "agentství" do hratelnosti Call of Duty úplně nehodí, Black Ops Cold War umí nabídnout zajímavý zážitek i z tohoto prostředí. Doba studené války je pro sérii zajímavým zpestřením a dobové ukázky jen podporují samotný feeling hry. Stejně tak potěší možnost z počátku drobného, nakonec velmi výrazného ovlivnění konce hry. Pokud hrou procházíte, narazíte na dvě vedlejší mise doprovázené logickými hádankami vycházejících z herních collectibles, což se mi zdá jako velmi nápadité. Nejedná se o nic složitého a po pár minutách je každému jasné, jak lze hádanku vyřešit. Samotná mise z prostředí velitelství KGB v Moskvě je ukázových vrcholem, jak volnost může vypadat i v FPS střílečkách moderní doby. Již zmíněný výraznější vliv na konec samotné hry hráč pozná jakmile k němu dojde a musím skutečně uznat, že vlivnější rozhodnutí jsem v žádném jiném díle série doposud neviděl. Každopádně určitě doporučuji zkusit oba konce přičemž v jednom případě člověka skutečně zamrazí v zádech. Dalším pozitivem hry je zpracování dobových zbraní, které stejně jako minulý díl Call of Duty: Modern Warfare z roku 2019 zobrazují velmi realisticky.

Každopádně ani současný díl se nevyhne zbytečným chybám. Co bych určitě velmi zkritizoval je samotné grafické zrpacování. Ačkoliv díl plně podporuje moderní RTX a v některých momentech může působit velmi uvěřitelně (noční mise v Berlíně), je zde také několik misí kde grafická stránka velmi znatelně pokulhává a na povrch vychází velké množství grafických vad a glitchů, které jsou překvapivě o mnoho výraznější než v dílech předchozích. Stejně tak působí poměrně odbytě obtížnost hry. Ačkoliv na nejvyšší obtížnost "Realism" se jedná minimálně o jeden z nejlehčích dílů dosavadní série, vyskytne se zde několik sekvencí, jejichž úspěšné splnění je spíše dílem náhody než umu hráče (útěk z Yamantau, příjezd do poslední mise s dobrým koncem na korbě náklaďáku). Proč tomu tak je? Dnešní doba si pohrává s myšlenkou nejlepšího grafického zpracování, "realistického" zobrazení války a nedokáže věrohodně zpracovat obtížnost hry ani na úrovni prvního dílu série z roku 2003? Zdá se, že místo zbytečností, by se vývojáři opět měli začít soustředit na věci, které hry dělaly tak skvělé

Jak samotné hodnocení shrnout. Zajímavý nápad éry studené války a nápadité ovlivňování konce hry stále nedokáže úplně zastínit zbytečné chyby, kterých je hra opravdu plná. Tvůrci nedokáží úspěšně maskovat komplikace při vývoji tohoto dílu. I tak pokud jste hráč věrný sérii Call of Duty, byla by hloupost nový díl minout. Určitě ale doporučuji zvážit, zda-li je nutné hrát hru na nejvyšší obtížnost, jelikož i přes jednoduchou většinu hry se zde vyskytuje několik až frustrujících momentů, které zbytečně výrazně kazí dojem z jinak poměrně zajímavého dílu Call of Duty.

Hodnocení: 85% 

Herní výzva 2021 - 3. Remaster (Hardcore)
Myslím si, že ačkoliv se v rámci recenze chci věnovat pouze zážitku singleplayeru, nebudu tak uplně přehánět, pokud řeknu, že Call of Duty 4: Modern Warfare definovalo vývoj žánru FPS na dlouhá léta dopředu. Moderní válka, jakožto nástupce druhoválečných konfliktů po vydání recenzovaného "Modern Warfare" totálně ovládl videoherní trh a více méně lze říci, že tiuhle redefinici žánru pociťujeme až do dnešních dní. Dle mého názoru, ale hra nepustila jen lavinu FPS titulů moderní doby, ale také otevřela brány hrám, který se spíše než na ztrárnění konfliktu samotného, zaměřují na příběh. Co bylo na moderní válce tak revolučního?

Série Call of Duty byla již od samého začátku průkopníkem žánru. Už první a druhý díl (posléze další, které vycházeli již pouze na konzole) způsobily drobnou revoluci žánru, čtvrtý díl vytáhl sérii na úroveň legend. Z pohledu PC hráče, se jedná stále o doposud jediný díl, který vyšel (opakuji na PC) s odstupem roku a změna stála za to. Ačkoliv grafická stránka hry již nyní, v roce 2021 nenadchne, je stále plná drobných detailů, které spousta titulů nemá ani dnes. Propracovanost grafiky v rámci singleplayerové kampaně, když již druhá legendární mise na lodi způsobila menší šok v podobě zpracování vody, neměla v roce 2007 obdoby. Ačkoliv několik dalších misí není již tak originálních, jako již zmíněný začátek hry, za redefinici žánrů lze stejně považovat příběhový směr, kterým hra po celou dobu směřuje.

Samotné zpracování "moderních" zbraní strčilo do kapsy veškeré konkurentní hry té doby. Tolik různých druhů zbraní a zároveň tak odlišný způsob střelby si musel oblíbit opravdu každý hráč. Ačkoliv hra zprostředkovává globální konflik o několik dekád později než díl předchozí, stále je zde cítit ona pachuť 2. světové války a určitý typ "SSSR". Jakmile hráč vezme do ruky zbraň amerického nebo ruského původu, okamžitě okusí onen rozdíl. Do dnešního dnes málokterá hra dokázala vytvořit tak uvěřitelnou prospast mezi oběma světy, jako Call of Duty 4: Modern Warfare. 

Abych přeci jen pořád nechválil i nové zpracování války se bohužel dočkalo chyb svých předchůdců. Mezi největší přenesenou chybu lze považovat nekonečný spawn nepřáítel. Zkrátka, stále platí pravidlo: "Bez vás ta válka prostě nebude." Dokud se nepřesunete za pomyslnou čáru skriptu, nespustí se následné události a hra bude donekonečně spawnovat další a další nepřítelé což se výrazně projevuje i na obtížnosti hry, která dosashuje možná i dále než předchozí díly. Hra na svou dobu dokáže na nejvyšší obtížnost velmi silně potrápit. Vyčkávání na evakuaci v Černobylu mluví za vše natož když se snažíte sbírat všechny sběratelské předměty! 

Řekl bych, že ani samotný Activision nevěděl, co dalším dílem své série způsobí. Pokud jste nejrevolučnější díl nebo dokonce kterýkoliv jiný díl série doposud nehráli, myslím si, že Call of Duty 4: Modern Warfare je právě tou nejlepší vstupenkou jakou hráč může do světa FPS dostat.

Hodnocení: 95% 

Herní výzva 2021 - 8. Herní nášup (Hardcore)
Doom je klasika, Doom je legenda. Na tom se shodne většina z nás. Pár let zpátky, v roce 2016, nás vývojáři potěšili pokračováním velmi oblíbené série Doom. Po spíše atmosférickém třetím díle Doom, nás měla opět čekat řežba známá z 90. let minulého století v novém kabátu s dnešní hratelností. Co vývojáři slíbili, to nadmíru dodrželi a Doom se stal jednou z nejúspěšnějších her roku. Abych se vám ale na úvod přiznal, nepatřím mezi ty, které pokračování z roku 2016 příliš nadchlo. Ačkoliv hra přinesla mnoho zajímavých aspektů hratelnosti, ve výsledku mi to přišlo stejné a ve výsledků až nekonečně repetetivní. O to více obezřetně jsem přistupoval k novému dílu Doom Eternal, který měl mít dokonce pomalu dvojnásobnou herní dobu a navíc 2 obsáhlé DLC (kterým bych se v rámci recenze také rád věnoval). Ve výsledku, o to více jsem se nestačil divit.

Hned jakmile hra započne "zaútočí" na hráče příběh. Doom a příběh? Tady musí být něco špatně... ale ne všechno musí být tak zlé, jak na první pohled vypadá. Ve výsledku samotný příběh je jedním z aspektů hry, který hráči alespoň trošku objasní, co se vlastně děje, co se stalo a o co je třeba se postarat. Ačkoliv tedy počátky příběhu mohou působit velmi zmatečně, po několika odehraných úrovních, příběh hru velmi kvalitně doplňuje.

Hratelnost jako taková se velmi podobá titulu z roku 2016, kdo tedy odehrál alespoň část předchozího dílu, bude alespoň ze začátku vědět co a hlavně jak dělat. Čím dále ale hráč postupuje příběhem, tím více se klade na mysl infinitiv, který by nikoho při pohledu na sérii Doom nenapadl. Tím infinitivem je slovo "přemýšlet". Hráč zapne hru, která dle veškerých trailerů a gameplayů působí jako čistá řezničina bez špetky logiky a hra vyžaduje snad více než kdy jindy při nekonečných arénách zapojovat mozek a takticky vymýšlet na koho jakou zbraň případně speciální vychytávku plamenomet, granát, meč nebo v případě DLC kladivo použít. Jeden způsob obstará život, druhý munici, další brnění a právě jejich chytrá kombinace je jedinou možností přežit. íTo samotné může působit jako velmi rušivý prvek a je jen na hráči zda kouzlu hratelnosti podlehne, nebo si uvědomí, že tohle už není pro něj. Hra totiž hned ze začátku může působit velmi obtížně a ona tak jen nepůsobí, ona skutenčně obtížná je. Ve výsledku Doom Eternal navazuje na předchozí Doom nejen příběhově, ale také s rostoucí obtížností. Některé arény mohou působit až velmi frustračně natož pak ve speciálním režimu nazvaném "Extra Life Mode", kdy v případě vyčerpání všech extra životů dojde k úplnému restartu hry. Zkrátka, hra není uplně pro začátečníky v oboru ani na nejlehčí obtížnost, o to více ale její překonání utváří skvělý pocit zadostiučinění.

Pokud i přes překonání veškerých nástrah nemá hráč dost, nabízí se mu plnohodnotné dvoudílné pokračování v podobě placených DLC, Doom Eternal: The Ancient Gods – Part One a Doom Eternal: The Ancient Gods – Part Two. Dokonce i tyto dvě DLC pokračují v tendenci rostoucí obtížnosti a v rámci DLC už lze považovat dosaženou obtížnost na vyšší úrovni opravdu na hraně běžné hratelnosti. Poslední boss je z mého pohledu asi nejhorší herní soupeř, na kterého jsem kdy narazil. Pokud se už ale pustíte do samotné hlavní kampaně hry, vynechat navazující DLC by byla obrovská škoda. Stejně jako původní hra jsou tvořeny velmi zajímavými lokacemi a každé prostředí je něčím originální. Každá lokace navíc obsahuje spoustu sběratelského "harampádí", které má ale v samotné hře zajímavý potenciál. Něco vylepšuje zbraně, něco přidává hudební skladbu a něco samotný kosmetický doplněk pro hrdinu. Ačkoliv se tedy sbírání předmětů může zdát stejné jako v každé jiné hře, zde má určité kouzlo. Velkou změnou oproti předchozímu dílu je také samotná základna, kde jsou veškeré sběratelské předměty umístěny na poličkách nebo na stěnách. Zkrátka v celé sérii je to asi první lokalita, kde se hráč opravdu může cítit trochu jako doma.

Nejvíce kontroverzním činem vývojářů bylo čistokrevnou FPS zaplnit tzv. skákacími pasážemi. Ačkoliv trochu chápu všechny kritiky této novinky, mě to přišlo jako vhodný nový aspekt hry. Možná pravě i tyhle doplňky hratelnosti zamezily tomu, aby na člověka dolehl stereotyp z každé další vyčištěné arény. Ačkoliv jsem zmínil, že i samotný boj vyžaduje značnou dávku přemýšlení, je fajn občas zapojit hlavu i jinak, než jen v úvaze koho zabít prvního, ale přemýšlet také nad tím, jak a kam se vlastně musíme dostat.

Pokud bych měl celý Doom Eternal včetně obou DLC shrnout jedním slovem, asi by nešlo použít nic jiného než nářez. Každá lokalita, každý aspekt hratelnosti a každá část má v samotné hře opodstatnění a takřka dvojnásobná herní doba (možná i více v mém případě) než v případě předchozího dílu, se rázem zdá až zbytečně krátká a doufám, že v tomto herním světě jsem se neocitl naposled. Vše má svůj začátek a vše má sice svůj konec, ale já věřím, že i přes veškeré upozornění od tvůrců, že se jedná a samotné finále, jsme ve výsledku teprve na začátku příběhu, který tu zde s námi bude ještě dlouho.

Hodnocení:
Doom Eternal 90%
Doom Eternal: The Ancient Gods – Part One 80%
Doom Eternal: The Ancient Gods – Part Two 80%

Herní výzva 2021 - 6. Jménem zákona (Hardcore)
Když jsem se rozhodoval nad letošní volbou Herní výzvy, tak mě kategorie Jménem zákona upoutala na první pohled. Her, ve kterých je možné hrát za policistu/detektiva, je poměrně velké množství a značná část z nich z nich je i velmi kvalitní (Max Payne, L.A. Noire, série Sherlocka Holmese nebo i česká série Polda). Má volba, ale úmyslně padla na poměrně kontroverzní hru, která je často považována za největší propadák série Call of Juarez. Tou hrou není nic jiného než její třetí díl, Call of Juarez: The Cartel.

Hned po oznámení titulu a upřesnění, že se hra odehrává v moderní době, navíc pak, že se její valná část odehrává v americkém velkoměstě Los Angeles, nebyla přijata zrovna pozitivně. Bohužel, ani samotný výsledek názor příliš nezměnil, a to hned z několika důvodů. Na odvážlivce, kteří přeci jen dalšímu dílu šanci dali, čekalo v podobě kudly do zad už samotné menu. Menu této hry lze považovat snad za jedno z nejošklivějších, co je ve hrách možné spatřit. Nebýt animace rozpixelovaného revolveru uprostřed obrazovky, člověk by snad zavzpomínal na textové editory typu T602.

Po samotném spuštění kampaně, přivítá, nyní už opravdu otrlé odvážlivce výběr tří povahově naprosto odlišných postav, z nichž ke každé se váže jiný příběh, jiné vlastnosti a také dovednosti. Hra hned z počátku také nabízí průchod celou kampaní v rámci online kooperace, která je bohužel nyní, takřka 10 let po vydání, již naprosto nereálná. Následuje krátký úvod a konečně samotná hra. Co člověka ochromí ihned, jakmile dostane volnou ruku, je i na rok 2011 takřka otřesné grafické zpracování a zrovna nepomáhá prostředí první mise, tedy listnatý park plný rozmazaných textur. Pocit ze samotné střelby není úplně špatný, ale stejně si člověk se slzami v očích zavzpomíná na naprosto geniální pocit ze střelby a ještě dokonalejší systém krytí minulého dílu Call of Juarez: Bound in Blood. V rámci několika dalších misí člověk začíná pomalu, ale jistě uvažovat nad tím, zda se nepřehlédl, a skutečně hraje Call of Juarez. Samotné lokality a hratelnost hry tomu totiž alespoň z počátku vůbec neodpovídá.

Odvážlivce však mohu ujistit, že druhá polovina hry, se již minimálně prostředím původním dílům podobá, a dokonce samotný příběh začne být docela zajímavý, že i ten lze alespoň trochu považovat za důvod k dokončení hry. Abych hru ale pouze nekritizoval, musím jít přiřadit také velké pozitivum, které minimálně z mého pohledu považuji u hry tohoto typu takřka revoluční. Ona totiž zde samotná kooperace má poměrně zajímavý význam. Prvním dobrým nápadem jsou rozmístěné ,,collectibles,, které má každá postava unikátní a pozor, vzájemně se hlavní postavy dokonce nesmějí potkat při jejich sbírání! Z mého pohledu velmi zajímavý prvek, který je naneštěstí nedomyšlený a každá postava v každé úrovni má sběratelské předměty umístěné vždy na stejném místě, což opravdu nenapomáhalo ani online kooperaci, kdy si stačilo pouze vytipovat jednotlivé lokality a čekat, až se jiný hráč napálí.  Zároveň jsou ale sběratelské předměty velmi důležité k postupu na vyšší úroveň postavy, a tedy k zisku lepších zbraní. Co mi ale z hlediska kooperace, tedy různý hlavních postav, připadalo ještě zajímavější je, že každá postava si vlastně žije vlastní příběh. Má jiné vedlejší úkoly, jiná poslání a při hře za jednoho je málokdy uhodnutelná součinnost druhého. Pokud chce hráč skutečně pochopit příběh jednotlivých postav, je nutné hru odehrát skutečně na třikrát, za každou postavu jednou. Tím vlastně mířím také k tomu, že se jedná o první hru v sérii, která má na výběr více konců, a to jak z hlediska volby postavy, tak z hlediska překvapivé finální volby. Samotné vyvrcholení a výběr mezi souhrou a kooperací parťáků je jeden z momentů, kdy se musím přiznat, že jsem sám dlouhé minuty přemýšlel nad tím, jakou volbu volit. 

Ve finále, co na hře vychválit a zkritizovat. Ačkoliv mě hra svým příběhem, ale i samotnými možnostmi kooperace ať už online, místní nebo dokonce s AI velmi překvapila, ani to nezabrání tomu, aby třetí díl, z mého pohledu legendární série, odešel z boje jako poražený. Vývojáři museli vědět do jakého rizika se moderní dobou, a hlavně zaměřením na kooperaci pouštějí. Hra obsahuje již zmíněných mnoho pozitivních prvků, které ale přes zbytek negativ v herním světě příliš neuspěly. Naštěstí je zde možnost se na pravý Wild West vrátit v rámci o dva roky mladšího následovníka Call of Juarez: Gunslinger nebo jiných dnešních her typu Red Dead Redemption 2.

Hodnocení: 75% 

Herní výzva 2021 - 10. Dětský svět (Hardcore)
Pryč jsou časy, kdy takřka celý svět s napětím očekával pokračování mistrovského díla z pera autorky J. K. Rowlingové. Pryč jsou časy, kdy se malý (později již tak malý ne) čaroděj vracel alespoň každé dva/tři roky na plátna kin a v neposlední řadě, pryč jsou i ty časy, kde je pokaždé doprovázela z počátku ještě kvalitní videohra. Videoherní zpracování třetího dílu Vězeň z Azkabanu na PC, je často považováno z celé série za vůbec nejlepší. Proč tomu tak je a platí to ještě dnes?

Velmi výrazný rozdíl oproti dřívějším dílů je častá kooperace všech tří kamarádů. Hratelná postava se v průběhu hry často mění, i když bohužel není možné postavu měnit libovolně. Mnoho hádanek je založeno právě na kooperaci všech tří, některé předměty lze očarovat pouze za přítomnosti obou nebo alespoň jednoho kamaráda, který je ovládán poměrně zdařilou umělou inteligencí. Hra opět obsahuje sbírání kouzelnických karet, fazolek, nově však také dalších několika předmětů (hesla k portrétům) ukrytých všemožné po hradě nebo venku, ke kterým často vede lehká hádanka. Některé hádanky je ale možné řešit až v pozdějších fázích hry, jelikož hlavní hrdinové zatím například neznají potřebné zaklínadlo. Ve hře se objevuje také velké množství známých postav z filmů či knih. Děj příjemně utíká a za krátkých, ale velmi zábavných pár hodin je po všem. Hra naštěstí obsahuje také několik dalších aktivit jako je létání na Klofanovi, bitva s rarachy nebo knihami, které přeci jen o nějákou ty půl hodinku herní dobu protáhnou.

Za zmínku také určitě stojí grafické zpracování, které od minulého dílu doznalo řádných změn, stejně tak samotný zvuk a dabing. Na dnešních operačních systémech, je občas těžké hru zprovoznit. Na některých sestavách funguje naprosto normálně, na jiných je třeba využít několika různých fixů a hra je nadále stejně plná grafických glitchů.

Stejně jako všechny ostatní díly i tento díl se snaží kopírovat cestu a vývoj událostí knihy, potažmo filmu. Ve třetím díly ale volněji než kdykoliv dříve. Velká většina herní náplně spočívá především v plnění kouzelnických cvičení, nebo-li výuky nového kouzla. Příběhové sekvence často působí až jako kratší vsuvky a často může až dělat problém odhad, kde se asi tak v příběhu zrovna hra nachází. Právě z tohoto důvodu se konec objeví až překvapivě brzy a minimálně na mě samotný konec hry nedopadl tak jako konec dílů předešlých. Ačkoliv samozřejmě výuka kouzel byla i v obou předchozích dílech, v díle třetím je jejich zastoupení zdaleka nejobjemnější, což je však ale podle mě jediný větší zápor jinak velmi zdařilé hry.

Shrnutí videoherního doprovodu je naprosto jednoduché. Pokud hry podle knížní nebo filmové předlohy jsou vaším šálkem kávy (půllitrem piva) a zároveň jste věrným fanouškem Harryho Pottera, ani po tolika letech určitě nešáhnete se třetím dílem vedle. Na druhou stranu si neodpustím malé varování, nedoporučuji si herní sérii příliš zamilovat, jelikož kvalita většiny nadcházejících dílů má spíše výraznou sestupnou tendenci.

Hodnocení: 80%

Herní výzva 2020 - 2. Heuréka! (Hardcore)
Na logickou hru Monument Valley jsem narazil při brouzdání na internetu a hledání hry pod pojmem "logická hra". Mobilní hry, které nejsou typu Free2P(l)ay mi asbolutně nevadí, a proto jsem si řekl, proč neobětovat pár korun za poměrně zajímavě vypadající hru, od které jsem ale nic velkého nečekal. O to větší bylo moje překvapení, když jsem hru spustil.

Hned v úvodu mě uvítala opravdu nádherně kreslená grafika. Hra se neobtěžuje žádným dlouhým zbytečným úvodem a pustí hráče přímo do centra dění, ukáže opravdu jen pár základních mechanik a následně je vše na hráči. Přiznám se, že jsem asi teprve po třetím kole z celkových deseti zjistil, že hra obsahuje něco jako příběh. Nejprve mě jen pomyšlení na příběh u takového typu her naprosto nezajímal, ale jak jsem postupoval hrou dále a dále, začínal jsem si uvědomovat, proč vlastně tohle všechno. Příběh začal vysvětlovat, co a jak se vlastně stalo. Velkým plusem pro mě určitě je, že každý může příběh pochopit naprosto jinak a právě v tom spočívá jedno z největších kouzel této hry.

Co se týče logických hádanek, až do konce základní hry jsem nenarazil na nějáké zvlášť obtížně a vše se dalo do pár minutek vyřešit. Otáčení světa kolem jednotlivých os, logické hádanky v podobě zkreslené optiky a optických klamů je naprosto bezvadný nápad, které jsem snad do teď neviděl nikde tak skvěle využitý, jako v této hře.

Musím se ale přiznat, že jsem vyjímečně nedokázal odolat a přikoupil také nabízené DLC, které ale hra naprosto NEVNUCUJE (další velké plus!). Ani v DLC se nedá říci, že by autoři nedokázali překvapit a i zde se nachází několik paměti hodných levelů. Co osobně považuji také za plus je minimálně pocit, že obtížnost v rámi DLC trošku stupla a občas člověk opravdu musel zapojit mozek. Avšak nejednalo se o žádné nevyřešitelné hlavolamy. Co mě naopak trošku na hře zklamalo, je její délka. Pokud se opravdu snažíte soustředit a máte alespoň drobnou představivost, do 2 hodin je po všem, a to včetně placeného DLC i bonusové úrovni, která je ve hře přítomna zdarma.

I přes tento nedostatek, musím hru opravdu každému i příležitostnému hráči mobilních her doporučit, protože osobně jsem na mnoho tak povedených mobilních a dokonce logických her opravdu nenarazil. Pokud vás hra chytne tak jako mě, mám pro vás dvě zprávy. To dobrou je, že hra má také pokračování, na které se v nejbližsích dnech chystám! (Monument Valley 2). Tou špatnou ale je, že opět se to neobejde bez toho, aniž byste šáhli do své peněženky. Věřím ale, že to bude stát za to minimálně tak, jako v případě prvního dílu!

Hodnocení: 85%

Herní výzva 2020 - 8. Zimní radovánky (Hardcore)
Pro mě nejtěžší kategorie letošní výzvy, padla nakonec na kombinaci mého nejoblíbenějšího seriálu společně s mým největším koníčkem, s počítačovou hrou. Jak taková kombinace může dopadnout? Až překvapivě, neskutečně dobře. Narozdíl od dílu druhého: South Park: The Fractured But Whole.

Kdo by čekal detailní grafiku, ten bude zklamán. Hra velmi citlivě kopíruje grafickou předlohu seriálu. Stejně tak je to se všemi postavami a samozřejmě humorem, který až neskutečně dobře hra napodobuje. Zkrátka to, že se na příběhu skutečně podíleli sami autoři seriálového South Parku, je znatelné na první pohled. Děj zajímavě odsýpá a než se nadějete, koukají na vás závěrečné titulky. Vše je načasované tak akorát, aby vás nezačalo nudit. Opět, narozdíl od již zmíněného druhého dílu.

Co se soubojů týče, ty jsou poměrně zajímavě vyvážené a nejednou se stane, že budete nuceni daný souboj i několikrát opakovat. Že? Pane Ale Gore... Myslím to vlážně... Zbraní je dostatek, stejně tak množství prvků, známých ze seriálů, se kterými je možné manipulovat. Samotné prohledání South Parku zabere několik hodin. Pokud připočteme podzemní stoky, lesy nebo dokonce Kanadu, herní čas se pomalu zdvojnásobí.

Co bych hře malinko vytkl, je tutoriál. V mnoha případech jste doslova vedeni za ručičku. Někdy, ale naopak tutoriál působí jako nauka nové dovednosti, ačkoliv se v samotné hře provozuje úplně jinak. Často se tedy stane, že ve skutečném souboji zkoušíte naučený postup z tutoriálu, ale najednou nic nefunguje. Naštěstí jsou zde stále psané poznámky, podle kterých se lze dobádat, jak vlastně dovednost funguje. Stejně tak jsou ve hře přítomny některé, až nechutné prvky. Avšak to patří i k samotému South Parku a nelze je tedy hře úplně tak vyčítat. Stejně ale sekvence alá: řiť pana Otroka nebo Středisko potrátů, je prostě trošku moc.

Komu hru doporučit? Nejraději bych napsal všem! To bych vám však upřímně lhal a to není v mém sebemenším zájmu. Zkrátka, pokud jste jen trošku fanoušky, doufejme nekonečného cyklu South Parku, neváhejte. Je to prostě povinnost. Pokud ale nejste přiznivci černého humoru, nebo vtipu více či méně za hranou, hře se raději vyhněte obloukem.

Hodnocení: 95%

Herní výzva 2020 - 10. Výzva naruby (Hardcore)
Přiznám se bez mučení, hru jsem si vybral z pouhopouhých dvou důvodů. Za prvé jsem měl sérii Horké léto (Žhavé léto) vždy velmi rád, a to včetně třetího dílu. Nemohl jsem si tedy nechat ujít "další díl" této série. Druhý důvod je zřejmý již z názvu hry. Proboha, kdo dokáže takhle nazvat hru? Pustil jsem se tedy do hraní a dostal jsem... no, co že jsem to vlastně dostal.

Už z intra je zde patrný všudypřítomný humor původní série, což je velmi výrazné plus. Škoda nezmínit také neskutečně povedený manuál u DVD verze hry, který patří mezi to nejzábavnější čtení, co jsem kdy ke hře dostal.
Začátek taky nepůsobí kdovíjak zle a zatím se hra jeví jako odlišný, ale poměrně zajímavý další díl skládačky s názvem Horké léto. Po úvodních minutách následuje první kontakt s vozidlem a tedy i cestováním, které ho si ještě hoooooooodně užijeme Nevím, zda to přijde jen mě, ale krom hrozného jizního modelu mi přišly úsměvné zvuky vozidla, které jakoby náhodou znějí naprosto přesně jako v první Mafii.

Z místa A se příběh přesunul do místa B. Co následovalo? Tady to vyčišti a tohle znič. Následuje cut-scéna, trocha humoru a jede se dál. Úkol: Dojeď z místa B do místa C. Tady to vyčišti a tohle znič. Následuje cut-scéna, trocha humoru. Další úkol: Dojeď z místa C do místa D... a tak to následuje donekonečna, i když.. to naštěstí ne. Pouze nějákých 4-5 hodin nudy.

Tohle je tedy vše? Kam se vytratilo napětí, ale i drobná originalita z předchozího dílu? Kam vlastně zmizel příběh? Jediné, co ve výsledku zůstalo, jsou postavy známé z dílu minulého, JEDEN automobil, který lze tedy drobně upravovat, pestrý (čti ironicky) arzenál skládající se z 5 zbraní, recyklovaný obsah a naprosto nudné a zbytečně zdlouhavé cesty mezi úkoly prázdnou pouští. Co tedy lze vyzdvihnout je již zmíněný humor a i když se mnou určitě ne každý bude souhlasit, poměrně zajímavě stylizovaná grafika.

Na závěr si ovšem neodpustím ještě rýpnutí do optimalizace hry. Hru jsem "bohužel" neměl tu čest hrát těsně po vydání a dostal jsem se k ní tedy až nyní, 10 let od vydání. Upřímně by mě ale zajímalo, zda v době, kdy tato "hra" spatřila světlo světa, náhodou také nedocházelo k velmi VELMI častým pádům, a to v tu nejméně vhodnou dobu (většinou tak těsně před uložením, které probíhá jen a pouze v určitých checkpointech). Po přechodu z DVD verze na Steam verzi jsem očekával alespoň mírné zlepšení, ovšem ani toho jsem se nedočkal.

Komu lze s čistým svědomím tento nejspíš závěrečný díl série doporučit? Jen opravdu skalním fandům, kteří ani po letech nedají na Majera dopustit. Ostatní, nekažte si život a "dílu" se vyhněte obloukem.

Hodnocení: 35%

Herní výzva 2020 - 5. Moje jméno je... (Hardcore)
Největší zklamání roku 2011, ne-li celého desetiletí. Hra, na které se dělalo přes 10 let a dopadla "katastrofálně". Takhle pohlížela na původní hru naprostá většina hráčů. Co tedy očekávat od placeného DLC a proč proboha vůbec taková hra DLC má?

Ačkoliv to původě tvůrci tak učitě nezamýšleli, já to trošku chápu jako takovou menší rozlučku s Duke Nukem ze svého dětství (doufejme prozatím). Zda-li je to důstojné rozloučení je na pováženou, jelikož koho naprosto nezaujala původní hra, nemůže zaujmout ani DLC na ní přímo navazující. Duke opět celebritou -> únos Dr. Protonem, který hodlá zpustošit celou Zemi (i s Měsícem) -> pomsta -> záchrana světa -> HAPPY END!

Příběh nepřekvapí a další dvě zbraně přidané k původnímu arzenálu už vůbec ne. Herní doba nepřevýší pár hodin a co se týče hratelnosti, jsme na stejné úrovni jako s původní hrou. Co tedy v tomto DLC stojí alespoň trošku za zmínku? Určitě humor. Ovšem překvapivě ne z Dukovo úst , ale z úst policejního kolegy, se kterým se Duke seznámí přibližně v polovině DLC. Zkrátka, někdy se člověk skutečně zasměje... Ačkoliv se jedná o stejně perverzní špetku humoru jako v původní hře, fanoušky si určitě najde. Dále potěší poměrně vysoká interaktivita s okolím. Zajimavá nová prostředí, především tedy poslední mise. A také mise v podobě infiltrace Duka do základy klonovaných Duke. Zní to divně? Také, že je. Ale zároveň poměrně vtipné a překvapivě i zábavné. Obtížnost DLC zůstala přibližně na stejné úrovni a stále tak inteligence AI na úrovni houpajícího koně (PS: promiň koníčku).

Jak tedy DLC finálně zhodnitit? V dnešní době, kdy DLC vyjde opravdu "na pár korun" je to povinnost pro hráče, kteří kdysi byli alespoň trošku fanoušky Duke Nukema. Pro všechny ostatní pouhé DLC trošku protahující už tak všemi opovrhovanou hrou.

Hodnocení: 65%

Herní výzva 2020 - 9. Základní kameny (Hardcore)
Než začnu psát samotnou recenzi, musím se vám k něčemu ohledně téhle adventury přiznat. Za prvé, jakožto adventura s českým dabingem, mám od hry velmi vysoké očekávání, natož pak od tvůrců legendárního Posla smrti. Za druhé, jsem originální titul Posel Bohů nehrál, setkal jsem se tedy s tímto příběhem poprvé. Tudíž nemám potřebný podklad k porovnání, co se zlepšilo a co ne.

S okamžitou platností můžu říci, že co se týče českého dabingu, očekávání bylo oprávněné. Zkrátka a dobře na dané téma se ztvárnění jednotlivých hlasů skutečně perfektně hodí a nenarazil jsem takřka na žádný problém. Pro někoho, kdo měl nedávno zkušenost s Memento Mori a jeho (někdy až doslova strojovým) dabingem. Je to jako pohlazení. Zápletka se tváří již od počátku velmi poutavě a poměrně dospěle , dokonce po nalezení Barbořina těla ve vaně je patrné, že si své místo zde našlo i "tajemno". Potěší také zajímavé a často i známé lokace. Hádanky jako takové jsou poměrně jednoduché a tudíž minimálně první půle (spíše dvě třetiny) hry přijemně odsýpá. Pokud je tedy hráč ochoten přežít některou z komických sekvencí alá: "Hej vy tam, pojděte sem na chvíli" po čem následuje uvěznění, ze kterého by se dostal asi i největší trouba. Jelikož mu věznitel tak ochotně přenechá k možnému útěku nůž.

Vše jde jako po másle. Dokud se ovšem nedostaneme do závěrečné třetiny hry (=Mexiko). Najednou se tajemno ze hry naprosto vytrácí a následují spíše archeologické práce , které ovšem nekončí jinak, než kdyby jej psal sám Stephan King. MIMOZEMŠTANI!. Místo logických hádanek střídá čím dál tím narůstající počet miniher, z nichž některé skutečně vyžadují obrovskou dávku soustředění, štěstí a i tak je nutné počítat s tím, že se pěkných pár hodin z místa vůbec nemusíte pohnout. Ten kdo vymyslel minihru kuliček, mě již málem měl na svědomí. Bohužel, ani to co následuje příliš nepotěší. To má být jako konec? Co jsem vlastně tím "objevem" dokázal? Že žijí mimozemšťani, o kterých nesmím někomu říct? Opravdu super, na to že to stálo tolik životů. Příběh se bohužel začína odvracet zcela jiným směrem a právě zde na vás může dýchnout pocit naprosto promarněného potenciálu.

Zkrátka a dobře opět se jedná o poctivou českou adventuru, která potěší především místní hráče a to ať z důvodu již zmíněného dabingu, známých lokací nebo už jen tím, že se jedná o další kvalitní point & click titul. Ovšem pokud od hry čekáte adventuru s napínavým příběhem až dokonce, u které necháte pár poklidných večerů. Sáhněte raději po jiném titulu. A i když vím, že spoustu hráčů mi danou radu bude vyčítat. Zvolte raději Alter Ego, které má minimálně mnohem dusnější a přitažlivější hororvou atmosféru, na kterou jsme my, z generace Posla smrti, zvyklí.

Hodnocení: 55%

Herní výzva 2020 - 6. Ještě jeden tah... (Hardcore)
Na úvod bych chtěl poznamenat, že se jedná o můj první kontakt se sérií "GO" od Square Enix, který jsem započal hned tématem mě nejoblíbenějším z dané nabídky. Tedy Larou Croft. Abych se přiznal, velké ambice jsem od hry neměl. "Kostičkovaná" grafika s Larou na tahy... co by člověk mohl také čekat, když byl vždy zvyklý spíše na rychlé reakce a postřehy ze série Tomb Raider. Výsledek? Poměrně překvapil.

Co je nezbytné vychválit je hned první, co ze hry uvidíte. Tedy stylizované menu, které jsem si ještě za pomocí borců z Lokalizace.net vylepšil o možnou, avšak u tohoto typu her ne zrovna nezbytně nutnou, českou lokalizaci. Vše je na první pohled přehledně uspořádané a vizuálně opravdu nádherné.

Pustil jsem se tedy hned do prvního otevřeného "příběhu" a započal seznamování se hrou. První úkoly člověk zvládl hravě a očekával tedy, co bude dál s pečlivým vyhledáváním "collectibles" na každé obrazovce. Co mi na hře trvalo, jakožto odvěkému FPS hráči asi nejdéle, je zvyknout si, že hra "zkrátka nikam neuteče", aneb dokud se nehnu já, tak ani nepřátelé, kameny, dokonce ani časové spínače. Z ničeho nic, čas strávený u hry se přehoupl z minut na hodiny (bohužel asi jen tak na 2) a já zjistil, že jsem dorazil na konec původní hry. Dál v cestě mi stojí už jen dva další samostatné příběhy. Do teď jsme se nijak extra nezapotil a hra i přes několik opaků všemožných kombinací příjemně utíkala.

Při spuštění prvního přídavného balíku, jsem ale tvrdě narazil. Z původních 5-10 minut, co mi trval level v původní hře, jsem v jednom levelu trávil i hodiny. Dokonce jsem se, ačkoliv velmi nerad, opovážil využít nabízenou nápovědu, která je skvěle vymyšlená a dokonce jsem nenašel jediný náznak toho, že by hra využití nápovědy jakkoliv penalizovalala (samozřejmě kromě vlastního svědomí!). S druhým přídavným balíčkem jsme více méně na stejné úrovni, s tím rozdílem, že ten je o mnoho nápaditější, zkuste si místo jedné Lary starat hned o dvě!, pestřejší a zábavnější.

Po překonání těchto dvou lokací jsem dorazil až na úplný závěr hry, a to včetně všech sběratelských předmětů v inventáři a achievementů na Steamu. Sběratelské předměty mi zajistily odemknutí několika různých obleků pro Laru, se kterou mohu projít jednotlivé lokality znovu. Pustím se do toho? No... možná za pár měsíců (čti let). Ačkoliv nebudu o Lara Croft GO mluvit jako o nejlepší hře všech dob, jedna věc se jí podařila. Vím, že vyhýbat se podobným titulům (Hitman GO, Deus EX GO, dívám se na vás!), by se mohlo šeredně nevyplatit a výsledkem by bylo zbytečné ochuzení o zajímavý přístup k již legendárním sériím z úplně jiného (logického) pohledu, kde ne každý pohyb může znamenat smrt, ale naopak pouze ten jeden pohyb smrt neznamená a ty ostatní ano.

Hodnocení: 75%

Herní výzva 2020 - 3. ♫♫♫ (Hardcore)
Abych se hned z úvodu přiznal, hru jsem nainstaloval a odehrál čistě z důvodu výzvy. Zkrátka a dobře, jelikož jsem proti filmové sáze nikdy nic neměl a některé songy byly poněkud ,,chytlavé.. rozhodl jsem se zkusit své štěstí zde. A výsledek?
Co si budeme povídat, zkrátka to, co se dá očekávat. V této hře nás nečeká žádný příběh, ale čisté tancování v podobě klikání, případně mačkání kláves v určité načasování. Je to originální? Nikoliv. Je to... zábavné? Ano, ale i ne.
Pokud patříte mezi stejnou skupinu jako já, tedy jak jsem zmínil, některé songy máte i rádi, minimálně hodinku dvě se zabavíte. Hra je rozdělena na tři obtížnosti pojemenované Prvák, Druhá, Třeťák. Ovšem nenechte se tedy mylně zmást tak jako já, že v každé z těchto tří kategorií vás čekají tance na písně z postupně jdoucích filmů. Zkrátka v každé již zmíněné obtížnosti si odbudete všech 31 písní, pouze s těžšími gesty a složitějším načasováním (Ano, těch písní je opravdu 31!).
Postupně se odemykající písně jsou zpočátku poměrně zajímavé a ačkoliv grafika hry je místy naprosto otřesná, je zajímavé sledovat, jak si s daným tancem autoři poradili. Nyní se ale dostáváme k problémům. Stejné scenérie vás totiž čekají i na druhou potažmo třetí obtížnost. Ano, hra sice nabízí různý výběr postav k tanci z hlavních postav filmové ságy, ale to opravdu příliš nevylepší pohled na to, že scéna je stále naprosto stejná. Navíc v písni je samozřejmě zachován originální hlas původní postavy. Při tanci Taylor zní hlas Taylor, při tanci Zeeka zní Troy...
Grafická podoba hry se tedy nepovedla už vůbec, někdy jste rádi, že danou postavu poznáte a když už, je vám ji vlastně ve výsledku líto, jakže jí to autoři ,,zprasili,,.
Hra je plná různého odemykatelného obsahu alá oblečení, samolepky v ročence a další. To ovšem stále nenahradí poměrně výraznou ,,prázdnotu,, hry, která na hráče volá z každé strany.
Ve výsledku mohu hru s klidným svědomím doporučit pouze skalním fanouškům série, jinak dejte od hry ruce pryč a jděte hrát raději něco, co se alespoň trošku podobá hudební hře.

Hodnocení: 45%

Herní výzva 2020 - 7. Neseď doma (Hardcore)
Jak začít objektivně recenzi hry z domácího prostředí se skvělým českým dabingem? To zkrátka nejde. Jelikož právě v tom se skrývá největší pozitivum celé série Polda a tohoto dílu obzvlášť. Moc, co jiného totiž nenabízí. Skvělý dabing Luďka Soboty alá Pankráce, je zkrátka něco, co domácímu hráči vykouzlí úsměv na tváři, ať už je všechno ostatní naprosto dokonalé nebo nestojí za nic. Jaký je tedy vlastně Polda po páté?
Nejprve je třeba určitě poznamenat, s jakým odstupem času, hru recenzuji (14 let) a za druhé, se jedná o především o recenzi iOS verze (která se ovšem krom jiného způsobu ovládání a implementace návodu přímo ve hře moc neliší).
Hned po začátku hry na nás "vybafne" překvapivě zajímavě stylizovaná grafika celé hry, která působí až značně komixově (přiznám se, ihned jsem si vybavil zážitek s prvním dílem Borderlands). Čtvrtý díl se s námi rozloučil prozatím posledním setkáním s profesorem Santusovem a jeho strojem času, tedy už tehdy se ze hry o detektivním vyšetřování prvních dílů pomalu stalo sci-fi. Což je tedy prvek, které nemohu říci, že vnímám příliš pozitivně. Čekali jste tedy návrat "do reality"? Čekali jste marně. Tentokrát jsme opět dostali díl propasovaný skrz na skrz sci-fi prvky. Dokonce se vrací i cestování v čase, které nás provede Trojou, první světovou válkou nebo Egyptem.
Nelze hře upřít snahu o originalitu a především velmi vtipnou pointu (ačkoliv sexiální narážky v tomto díle mohou někomu připadat až přehnané). Narozdíl od minulých dílů se takřka úplně vypustilo od různých miniher typu puzzle, prší a nahradilo je o to více logických hádanek, které ovšem ne vždy dávají zcela smysl. Příběh příliš nepřekvapí a v určitých částech hra působí až dojmem "vaření z vody".
Co nám tedy vlastně ze hry zbylo? Skvěle nadabované postavy, povětšinou humorné prvky a velmi rozdílné prostředí jednotlivých lokalit v zajímamém grafickém kabátku.
Shrneme-li všechna pro a proti vyjde nám jednoduchá rovnice, že se nejspíš bohužel stále jedná o nejslabší díl celé (dnes již 6-ti dílné!) série. Možná právě to byl také důvod, proč se detektiv Pankrác na následujících několik let z našeho života vytratil. Pro věrného českého pařana je zkrátka stejně Polda 5 pomalu srdeční záležitostí, jelikož Polda je zde s námi spoustu let, pro ostatní ale nemohu hru s klidným svědomím doporučit.

Hodnocení: 60%

Herní výzva 2020 - 1. Parťák (Hardcore)
Far Cry. Když se název této známé FPS série jen vysloví, každý hráč ví, co si představit. Ohromný naprosto otevřený svět, hromadu všemožných zbraní a hlavně pamětihodný záporák. Tak se tomu traduje již od druhého dílu Far Cry 2 z roku 2008... (Ano skutečně je druhý díl starý již 12 let!) Ovšem u pátého dílu není hodnocení tak lehké, jak se může zdát. Co je vlastně jinak?

Na jednu stranu zde stále hráči celé série budou jako doma, toho není třeba se bát. Ihned jak se chopíte ovládání hlavní postavy, víte co dělat. Zkrátka.. objevovat, ničit a znovu objevovat. První věc, které si ale každý všimne je patrná již na začátku. Tentokrát nehrajeme za předpřipravenou postavu, ale můžeme si vytvořit avatara dne svých představ. Zda-li je to krok správných krokem, těžko říci. Na jednu stranu je svoboda volby věc hezká, na druhou stranu veškerý ,,dosavadní příběh,, postavy si musíte vymyslet sami, co je horší věc. Postava nemluví?!? Kdo si vzpomněl na Metro Exodus získává zlatého bludišťáka... Naštěstí to zde nedělá až takovou paseku, jak by se mohlo zdát. Následně se tedy vydáváme do samotného světa, kde si všimneme hned další změny. Tentokrát se nenacházíme v Africe, na zapomenutém ostrově nebo někde poblíž Himalájí, ale v poměrně dobře známé Americe, přesněji řečeno Montaně. Zpracování Montany samotné je opět něco neskutečného a naprosto uvěřitelného, že i člověk, který tuto část "zelené" ameriky nenavštívil, se zde bude cítit, jako by ji znal od nepaměti. Grafické zpracování nekonečných lesů, vysokých hor je opravdu něco, na čem vývojáři strávili velkou spoustu času. Fajn, co je ale dalšího tak moc rozdílného? Co třeba možnost Co-Op. Tentokrát se nemusíte po celém širém herním světe promenádovat sami, stačí si pozvat kamaráda a vyblbnout se společně na jedné herní mapě. Zní to dobře? Také, že je. Přeci jen je překonávání obrany kempu o něco zábavnější, když jeden bojuje u vstupní brány, zatímco druhý jej z dálky kryje odstřelovací puškou, než si celý útok odbýt sám. Skutečně je tedy možné takřka celou hru projít ve dvojici, což rozhodně osobně doporučuji. Samozřejmě je zde také cesta, jít sám, ale to byste se zbytečně ochudili o spoustu zábavy. Příběh je zde poměrně zajímavý, ačkoliv ne zrovna originální. Záporák, aka Joseph Seed a jeho spousta kumpánů, působí v sérii poměrně tradičním dojmem alá na jednu stranu s ním dokonce i soucítíte, na druhou se těšíte až bude viset , ale co když ne?
Co tedy hře ve výsledku opravdu vytknout? Ano, je tomu tak jako takřka u každého dílu. Výrazná repetetivnost úkolů. Tohle znič, vystřílej, zachraň, odvez a opakuj donekonečna. Nejčastější problém nových her se vyskytuje bohužel i zde.
Nejedná se o hru pro každého a pokud máte s kamarádem jen pár chvilek volného času, raději zvolte něco s lepším příběhem, co třeba A Way Out?. Ale když hledáte hru, na zpříjemnění zimních večerů, kde strávíte klidně i desítky hodin, plus minimálně první DLC také stojí za to, určitě neuděláte krok špatným směrem s pátým dílem série Far Cry. Stejně tak jako vývojáři neudělali chybu s volbou prostředí zalesněné americké Montany.

Hodnocení: 80%

Herní výzva 2020 - 4. Reálná virtualita (Hardcore)
Krok směrem ven z hlubin metra sérii v mnohém prospěl, avšak také na světlo světa vynesl neduhy, které v tunelech metra nebyly tak patrné.
Začneme tedy tím, co se povedlo. Jakmile zamíříme z Moskvy ven a poprvé se rozhlédneme po dalekých krajinách mrazivé oblasti Volhy, zůstaneme s úžasem poměrně dlouho stát a jen se rozhlížet. Samozřejmě mluvím o grafickém zpracování krajiny, která ani nyní, rok po vydání, takřka nemá konkurenci. Bohatá krajina plná míst, která lze objevovat a která prodlouží herní dobu o několik možná až desítek hodin. Otevřený svět je v sérii něco naprosto nového a vývojáři se nebáli nápadu chopit a vytřískat z něj maximum. Další věc, kterou je určitě třeba vyzdvihnout je charakter takřka všech postav, aneb když v některé z lokací ztratíte některého ze spolucestujících, ihned v následující scéně poznáte, že ve vlaku někdo chybí, zkrátka na každým vám ve hře najednou záleží a co si budeme povídat, v FPS titulu je to poměrně nevídaná věc. Potěší také velmi široká nabídka zbraní se spoustou modifikací, které je ovšem nutné nejprve najít popřípadě ukořistit ze zbraní nepřátel. Aby ale vývojáři uplně nepozapomněli také na hráče, kteří si přeci jen více užívají temnotu a atmosféru tunelů, která je v celé sérii až neuvěřitelná, v mnoha místech nám stejně dopřejí hromadu klaustrofobických pocitů, dokonce včetně zcela nového komplexu metra. Touto atmosférou dokáží opět vytvořit pocit nejistoty, co za dalšími dvěřmi čeká a věřte, že až vám přes obrazovku poprvé proběhna skupinka pavouků alá nový hororový prvek, utvrdíte se, že skutečně hrajete hororovou hru (ačkoliv bych jakožto arachnofobik dotyčného vývojáře s radostí za tento nápad udeřil něčím tvrdým do hlavy!!).

Nyní už ovšem něco k tomu, co hru kazí. Jak jsem již zmínil, většina neduhů hry je vidět také právě především v otevřeném světě. Hned na začátku bych zmínil největší problém v celé sérii, který je v tomto díle dvakrát podtržen. Tím je absolutní nemluvnost hlavního hrdiny. Dobrá, z mnoha her jsme zvyklí, že hrdina je ticho, ale tady už to překračuje všechny meze. Koho proboha napadlo vložit do hry, kde hlavní postava zkrátka nepromluví, texty vedlejších postav, které na něho do vysílačky pokřikují: „Jsi vpořádku?“, „Kde jsi, ozvi se, neslyším tě!“. Skutečně si tohle autoři nemohli odpustit? Nebo se snad jedná o výsměch ze strany autorů? Další velký problém je samotný pohyb nedejbože jízda vozidlem. To, co v tunelech není vidět, objeví se hned při prvním šplháním nebo běhu z kopce. Zkrátka, postava neběží, ale spíše sama zběsile skáče. Nebyl by to až takový problém, kdyby ovšem už pád skoro z minimální výšky neznamenal smrt nebo alespoň vážně zranění. Další prvek, který kazí celý dojem je ten, že ačkoliv máme k dispozici celou kupu zbraní, je od nás vyžadován takřka pacifistický přístup. Když před sebou máme celou tlupu ozbrojených cápků a parťák vedle řekne: „Snaž se je nezranit!“, ukápne nám skoro slza. Skutečně musím mít tolik zbraní, které využiji takřka jen v boji s netvory? Nejhorší, co ovšem z této situace vznikne je to, že ve výsledku opravdu nestřílíme po žádném člověku, protože co kdyby to byl vlastně ozbrojený nevinný chudák, který na nás při první příležitosti vytáhne samopal? Samozřejmě je možné, každou situaci řešit násilím, ale tím ztrácíme šanci na dobře známý dobrý ze dvou možných konců, které celou sérii provázejí.

Když člověk srovná základy pro a proti, stále získá nesmírnou zábavu, která jej skutečně může zabavit na několik desítek hodin, pokud k tomu ještě připočte již 2 vydaná DLC, může si připočítat ještě několik dalších. Každý, kdo sérii alespoň na chvilku přičichl, by měl dát Metro Exodus určitě šanci. Musí ovšem počítat s tím, že někdy je tato neskutečně propracovaná pouť skrze celý kontinent frustrující a nevypočitatelná, jako Rusko samotné.

Hodnocení: 85%