Víc! Víc!!! VÍÍÍÍÍÍÍCCCC!!! Mooooooore! Víc démonů, víc krve, víc Dooma! A tak se zrodil Doom 2...

Doom 2 je překvapivě na první pohled nerozeznatelný od svého předchůdce Doom , přesto však jsem hru vždy považoval za mnohem zábavnější. Vše, co první Doom svým enginem naznačil, dotáhl Doom 2 k dokonalosti. Při aktuálním 3D akčním tažení jsem si říkal, zda má adorace Dooma 2 jako krále doomovek není způsobena jen nostalgií (koneckonců to byla jedna z prvních 3D akcí, která se mi dostala pod ruce, dlouho před Doomem 1), ale po jejím dnešním dohrání mohu říct, že to jen o nostalgii není. Drobné úpravy v mezích zákona totiž byla ta trocha exotického koření, které z dobrého jídla udělá nadpozemskou manu. I když z ní, to nepopírám, je na hony cítit pekelná síra.

V následujících odstavcích zanesu pár sov do Athén. To se sice zdá býti zbytečnou činností. Přesto však by porovnání s Doomem a stručná charakteristika Dooma 2 neměly ve správném článku o této legendě chybět. Tedy: Doom 2 nabízí 30+2 levely. Ty jsou rozděleny do tří tematických celků oddělených psaným textem (jsme v roce 1994) - vojenské základny, městské levely a peklo.

Vojenské základny navazují na původního Dooma a přestože i zde je občas vidět záblesk geniality, oproti původnímu Doomovi nabízejí pouze členitější terén, větší mapy, jinak jde jen o mírný pokrok v mezích zákona. Městské levely opravdu navozují pocit města, ale mnohdy jsou až příliš bludišťoidní a členité a některé z nich považuji za nejslabší levely celého druhého dílu (Downtown, Industrial Zone,...). Tady jsem poprvé uvažoval o srážce bodů. To je však nahrazeno pekelnými levely. Ty jsou menší, sevřenější, architektonicky dokonalé a ždímou doomovský engine na maximum. Standardně si hry spíše nepamatuji, ale v pekle není jediný level, který bych si nevybavil a neměl s ním spojené příjemné vzpomínky. Zábavné Barrels o' Fun, nenáviděné plošinky v The Chasm, pohodové The Abandoned Mines, hudebně dokonalé Monster Condo či členitý The Living End, ty všechny mám pevně vryté do paměti a považuji je za jedny z nejlepších levelů v 3D akcích vůbec. Poslední třetina Doomu 2 je jízda.

Kromě zlepšené architektury levelů přinesl Doom 2 něco málo nových nepřátel, mezi nimi vyčnívá obzvláště originální Arch-vile. Levely jsou větší, prostornější a poprvé v 3D akčních hrách zaplaví hra hráče rojem nepřátel (a to i na nejjednodušší úroveň). Hordy ječících útočících monster mají tedy svůj původ právě ve 2. Doomu. Musím říct, že mi otevřenější levely sedly víc a i když nemám nic proti Wolfensteinovským bludištím (ale nesmí to být extrém), v otevřenějších arénách se mi obecně lépe dýchá.

Co by to bylo za akční hru, kdyby neměla zábavné a originální zbraně? Doom 2 nabízí "pouze" legendární medvědobijku, ale tato zbraň je pro mě asi nejoblíbenější bouchačkou v dějinách 3D akčních her. Téměř celého Dooma 2 až na levely 1 (logicky), část 29 a 30 jsem odehrál takřka pouze s ní a ke konci se mi dařilo na klávesnici likvidovat brokovnicí cacodemony, pekelné barony či arch-villy takřka bez zranění (OK, hrál jsem na jednoduchou obtížnost, ale i tak...). Jestliže jako agnostik skončím v pekle, doufám, že se nade mnou víla sudička slituje a nadělí mi na cestu právě medvědobijku, protože s ní bude pobyt v pekle výrazně zábavnější.

Doom 2 přišel, viděl, zvítězil. Usedl na trůn 3D akcí a aspoň pro mne na něm dosud zůstal pevně usazen a zůstane na něm navždy. Ano, přišli další, zkoušeli uspět tu humorem (Duke Nukem 3D ), tu mouselookem (The Terminator: Future Shock ), tu dokonalým 3D zážitkem (Quake ), jindy příběhem a herními skripty (Half-Life ), ale na ty všechny Doom 2 jen důstojně shlíží ze svého trůnu z kostí a lebek. Doom 2 byl, je a bude.

Tak to je on. Zakladatel 3D akcí. Hra, která tomuto typu stříleček na dlouhá léta propůjčila své jméno. Hra přinesla ve své době převratný 3D engine a graficky a technologicky utekla svému předchůdci Wolfenstein 3D jakož i ostatním jeho následovníkům na míle daleko. Doom přinesl na naše obrazovky peklo. Nikoliv peklo děsivé, ale peklo, které byla radost vyhlazovat.

Doom se ke mně dostal hodně pozdě. Jako dítě jsem se proháněl v jeho druhém pokračování, a proto když se mi konečně dostala do ruky původní hra, byl jsem trochu zklamaný. Nepřátel bylo na svou dobu opravdu hodně, ale někteří moji oblíbenci chyběli. Naštěstí i první díl obsahuje pár legendárních protivníků, jde zejména o svatou trojici imp, pinky (u nás doma zvaný "růžovka") a cacodemon. Zajímalo by mne, co konkrétně autoři při vymýšlení cacodemona kouřili, ale chci to taky.

Následující odstavec jen shrnuje informace mnohokrát řečené, proto doporučuji netrpělivému čtenáři přeskočit ho. Hru pohání na svou dobu nevídaný engine, kde si člověk jen stěží uvědomí, že 3D prostor je jen iluze a hra ještě nezvládá dvě patra nad sebou. Grafika má i dnes stále co nabídnout. Hra je na svou dobu dost krvavá a při extrémním poškození se nepřátelé legračně rozprskávají. Také zvuky a hudba jsou na vysoké úrovni.

Hra obsahuje dvě chladné zbraně a šest palných. Hru jsem odehrál na nejjednodušší obtížnost na klávesnici. Jelikož na tuto obtížnost není nepřátel tolik, nenutila mě hra používat všechny zbraně. Základní pistolka je úplně k ničemu. Kulomet jsem používal výhradně na cacodemony. Raketomet mi přišel zbytečně rizikový při bojích v uzavřených prostorách a náboje do plazmy a BFG jsem si šetřil na těžší chvíle, které nepřišly. Ale brokovnice, to je jiná, tu jsem používal po většinu hry.

Co do spletitosti jsou bludiště až na výjimky poměrně zmapovatelná. Nenašel jsem jedno šílené tlačítko v Deimos Lab (o jeho existenci jsem se musel dozvědět na youtube, vůbec nevím, jak jsem to kdysi poctivě dohrál, asi jsem tehdy měl s hrami větší trpělivost) a po Limbu jsem bloudil celých 23 minut. Zbytek byl celkem v pohodě a arény na souboje s bossy také nebyly špatné.

Doom je první střílečka moderního střihu. Nebudu předstírat, že hra je dokonalá. Co první Doom opatrně naznačil, dovedlo k dokonalosti pokračování Doom II: Hell on Earth . Dohrání Dooma se řadí k povinnostem hráče, který to s hrami myslí byť jen trochu vážně a to i v případě, že střílečkám jinak příliš neholduje. Doom jsou totiž dějiny v kostce.

Po dohrání Wolfa a jeho následovníků by logika přikazovala vrhnout se na znovudohrání Dooma. Rozhodl jsem se však jít proti toku času a zkusil jsem Wolfova předchůdce Catacomb 3-D. Hra je od stejných autorů jako starý dobrý Vlk a brzy oslaví 31 let od svého vydání. Catacomb 3-D jsem nikdy nehrál, ba dokonce ani neviděl v chodu. Od hry jsem nic nečekal, mělo jít jen o další zářez na pažbě herního archeologa. Byl jsem však příjemně překvapen. Hra je přes své stáří svižná a na hratelnosti mnoho neztratila. Navíc svého mladšího bratříčka v některých aspektech překonává.

Jste kdosi a máte zachránit někoho jiného. Proto je třeba projít katakomby a zabít vše, co se hýbá. Jak vidno, na příběhu v ID Softu nikdy nešetřili. Hra připomíná klasické dungeony. Na rozdíl od Wolfa v nich tentokrát nechybí polorozpadlé listiny, čtyři druhy klíčů, něco málo sbíratelných předmětů, standardní fantasy sestava nepřátel a stylový záporák na konci hry.

Vaší jedinou zbraní je vaše ruka. Ehm... Beavis a Butthead v zadní lavici se přestanou hihňat. A skutečně, je to právě vaše ruka, která sesílá nekonečnou zásobu fireballů. Tuto základní zbraň doprovázejí sebratelný Bolt - krátkodobý plamenomet a Nuke - vystřelí firebally nazdařbůh do všech směrů a tedy na rozdíl od Boltu věc úplně k ničemu. Kromě střeliva je možné ještě sbírat modré lahvičky, které při vypití doplní životy na maximum (užitečné a je jich hodně) a také truhlice, které přidávají body do score.

Z hlediska nepřátel jsem byl příjemně překvapen. Pět kousků bylo důstojnými protivníky a ani Lich na konci nebyl zrovna přátelsky naladěn. Základními vojáky jsou orkové. Vydrží tři rány fireballem a jedná se o standardní Kannonenfutter s tím, že je jich mnoho. Druhý protivník, na kterého narazíme, je troll. Ten je silnější, větší, ošklivější, zelenější, vydrží víc, ale neobstoupí-li hráče ve skupince, příliš problémů mu nezpůsobí. V jeskyních se nacházejí notoricky provaření netopýři, kteří jsou slabí a jediné riziko u nich je, že je hráč přehlédne. Nyní již trochu přituhuje. Mágové jako jediní řadoví protivníci mají útok na dálku (fireball) a posledním řadovým protivníkem je červený démon, který je nepříjemný tím, že spolyká ohromné množství střeliva. Hlavním záporákem je Grelminar nebo Nemesis, který unesl vašeho známého Nemesis nebo Grelminara. V tom dosud nemám jasno. Jdete-li na něj se zásobou léčivých lektvarů a Boltů, nemá chudák ani nejmenší šanci. Protivníků je tady víc než ve Wolfovi, jsou vydaření a je radost je smažit firebally.

Co do použité technologie hra nepůsobí špatně. Grafika prostředí není horší než dobové dungeony, bitmapy stěn se často střídají. Zvuky jsou snesitelné. To se však nedá říct o hudbě, která hraje v několikavteřinové smyčce a po dlouhé době mě donutila uvažovat nad vypnutím herní hudby. Z hlediska hratelnosti zamrzí pomalé otáčení herní postavy a její zarážení o stěny a rohy, což při úprku před nepřítelem může být fatální. Je třeba ještě dodat, že ve druhé půlce hry si hráč sám může zvolit svou cestu výběrem z několika levelů (celkem jich je 20, což není mnoho) a dočká se i řady pastí, což je obojí příjemným zpestřením herního zážitku.

Hru Catacomb 3-D jsem neznal. Několik prvních levelů jsem k ní přistupoval se zdravou skepsí protřelého herního archeologa, ale odměnila se mi příjemným adrenalinovým zážitkem (aniž by byla přehnaně složitá) a těch pár večerů strávených v katakombách určitě nebyl ztracený čas.

Úvodem jedna špatná zpráva - Ultimate challenge nepřináší oproti Spear of Destiny: Mission 2 Return to Danger téměř nic nového. Grafika, zvuky, hudba, nepřátelé, zbraně, sbíratelné předměty, to vše je naprosto shodné s prvním datadiskem k Spear of Destiny.

Úvodem také jedna dobrá zpráva - autoři se v tvorbě nových wolfovských levelů výrazně zlepšili a oproti (nejen) první polovině Return to danger došlo k výraznému zlepšení architektury levelů. Ano, úrovně jsou stále zamotané do bludiště. Ano, opět jsou povinné klíče a průchody v secretech. Ovšem secrety jsou schované celkem intuitivně, že když hráč odemkne klíčem prázdnou místnost s tapisérií a řekne si "tady by mohla být tajná chodba", tak tam opravdu většinou je. Ani spletitost levelů není tak pekelná jako v prvním díle. Přestože jsem při hraní levelu 15 a bloudění po stále stejných chodbách nadával jako špaček (nikoliv Špaček), obešlo se dohrání této hry bez nahlédnutí do map na internetu.

A o co tedy v druhém datadisku v pořadí jde? Nejde o nic jiného než o znovuukradení Spear of destiny z rukou Zpocenců a jeho převoz do pevnosti v srdci Německé Říše. Přestože B.J. již kopí dvakrát slavně vybojoval, nenechá si ujít ani třetí možnost získat ho zpět do svých rukou (potažmo do rukou svých amerických nadřízených) a se svými dvěma, posléze čtyřmi, zbraněmi vyráží dobýt kopí zpět. Na jednoduchou obtížnost to není extrémně složitý úkol, během hraní jsem zahynul jen jednou při bossfightu proti Axe v levelu 16 a jednou jsem měl namále o level či dva později.

Oproti prvnímu datadisku se nezměnili ani bossové. Přesto stále zůstávají silnou devizou hry. Úvodní dva - Submarine Willy a Profesor Quarkblitz jsou generičtí Wolfovští bossové a jejich poražení není nic složitého. O poznání drsnější je tentokrát souboj proti Axe, který je extrémně rychlý a zároveň členitá aréna hraje v neprospěch hráče. Při sprintu pro lékárničky, které jsou v slepé chodbě, mi bossák zablokoval únikovou cestu ven, nebylo možné ho obejít a poté, co mi došly náboje jsem se dočkal i nepopulárního exitu herní postavy. Předposlední robot je originální sám o sobě, ale příliš vrásek na čelo mi nepřidělal. Barbucha na konci toho také mnoho nepředvedl. Zasekl se o stěnu a přestože mohl střílet, stačilo mi pravidelně vystrkovat hlavu zpoza rohu, pálit dávky z kulometu a včas uhýbat jeho fireballům.

Během mého 17denního maratonu Wolfa a jeho epigonů jsem dohrál 112 levelů. Některé byly lepší, některé horší, pár jich bylo mizerných. Tento datadisk se řadí těsně za původní ID Softí dílo. Některé levely dokonce překonávají původního Wolfa (zejména zde mluvím o jeho nešťastné 4. epizodě). Hra je zábavná, rychle utíká a na rozdíl od předchozího rozšířeni ji případnému hráči doporučím. Nějaké body jsem musel srazit za neoriginalitu a výraznou podobnost s Return to danger, přesto se jedná o zajímavé uzavření cesty B.J. napříč nacistickým Německem.

Rok a půl po vydání Spear of Destiny vyšly ke hře dva datadisky. Ten první jsem dnes večer dohrál, druhý (Spear of Destiny: Mission 3: Ultimate Challenge) na mne ještě čeká. Stejně jako původní Spear obsahuje hra 19+2 mise a na rozdíl od Spearu nabízí kompletně překopanou grafiku a zvuky. Koneckonců v roce Dooma II už bylo na čase přijít s něčím novým. Naopak hudba je stále stejná a táhne se už od Wolfensteina. Grafika je zvláštním způsobem laděna do modrých odstínů (včetně zbraní). Zpočátku mi vadila, ale nakonec jsem si na ni zvykl. Poslední level je opravdu stylový a vzhledem se začíná blížit hře Doom.

Hru vytvářelo jiné studio a na kvalitě herního zážitku je to bohužel znát. Vše, co mi vadilo u Wolfa je v Return to danger dovedeno ad absurdum. Levely 4, 19 (tajný), 5 a 10 obsahují průchody a povinné klíče v tajných chodbách, což považuji za obrovskou chybu level designu. V první polovině hry jsou levely dlouhé a spletité a zkoušet mezerníkem každou zeď mi přijde jako masochismus hraničící s řezáním se žiletkou (rezavou a tupou). Ve výše zmíněných levelech jsem byl nucen několikrát nakouknout do mapy a level 10 jsem dokonce pomocí mapy dohrál. A i tak jsem několikrát zabloudil. První polovina hry mi přijde jako pokus studentíků, kteří se nějakým způsobem dostali k editoru Wolfa a rozhodli se ho testovat.

Ve druhé polovině hry ubrali autoři na spletitosti levelů, ubrali na povinných secretech a přidali na obtížnosti soubojů. I na nejjednodušší obtížnost se mi podařilo v 15. levelu dvakrát zemřít. Obě úmrtí byla způsobena skrytým kulometčíkem, ke kterému jsem se nestačil otočit čelem. V pozdějších levelech tvrdí muziku také jediný nový nepřítel - netopýr. Netopýr je nebezpečný. Jeho střelba je rychlá a největší riziko je v tom, že ho ve všem tom bordelu na obrazovce hráč jednoduše přehlédne. Zatímco první polovinu hry jsem prošel vyloženě na sílu, ve druhé jsem se občas přistihl, že se i bavím.

Poměrně zajímavé je zalíbení autorů v osové symetrii. Často vidíte v místnosti trojici dveří vedoucí do tří identických místností (jako trojlístek) se stejnými nepřáteli. I rozložení vojclů v těchto místnostech je shodné. Je-li tedy kulometčík za jedním sloupem, bude bezpečně i za druhým a třetím. Autoři mají dále velkou oblibu v esovitých zatáčkách a jsou schopni jich dát do levelu třeba 10 za sebou, zřejmě aby se jim podařilo zaplácnout kus mapy, který vypadal moc prázdně.

Nepřátelé jsou s výjimkou netopýra přeskinovaní vojáci z Wolfensteina. To do velké míry platí i pro bossy, za které jinak autory musím pochválit. Zejména ten bubák na konci je tentokrát opravdu stylový. Jen si ho člověk příliš neužije, protože většinu posledního levelu stráví pobíháním po aréně s větou "kam se ta svině sakra schovala" na rtech.

Datadisk má shodnou úvodní obrazovku, po poražení bossů se na gratulační obrazovce zobrazují jména bossů z původního Spearu (Trans Grosse, Ubermutant, apod.). To si to autoři po sobě ani nezkontrolovali? Outro je shodné s původním Spearem. Přestože hra vyšla rok a půl po původním Spearu, přijde mi v tomto šitá horkou jehlou.

První polovina hry je bídná. Soubor chodeb a secretů je nasypán do mapy bez ladu a skladu. První polovinu hry vidím na 20%. Druhá polovina hry je výrazně lepší, přesto to však na víc než na průměrné hodnocení není (50%). Suma sumárum, (20% + 50%) / 2 = 35%. Hru bych tentokrát spíše nedoporučil. Z hlediska kvality nedosahuje původního Wolfa a Spearu a přestože bossáci jsou fajn, datadisk se moc nepovedl.

Spear of destiny se mi do rukou dostalo hodně pozdě. Ano, věděl jsem, že Wolf má identického bratříčka, ale nikdo v okolí Spear neměl, a tak jsem si na dohrání počkal až někdy na přelom tisíciletí. Ze hry si nepamatuji vůbec nic, ani toho bubáka na konci, a tak jsem se rozhodl ke hře po letech vrátit. Hru jsem spustil na nejlehčí obtížnost a podruhé jsem tak vstoupil do stejné řeky.

Datadisk a to nijak dlouhý, chtělo by se zvolat náhodnému kolemjdoucímu. A nebude se mýlit. Spear of destiny je Wolf 3D s trochou nové grafiky, méně otravnými zvuky, jedním novým nepřítelem (duch), pěti fajn bossy a jedním novým předmětem (krabice s 25 náboji). Jinak se nic nezměnilo. Hráče v úvodu uvítá povedená vstupní obrazovka s věžičkou a s parádní melodií a následně je hráč hozen do standardního Wolfovského pravoúhlého prostředí.

Co do arzenálu se nic nezměnilo. Nepoužitelný nůž a pistolku opět rádi vyměníte za skvělý samopal, se kterým se pohodlně dá dohrát celá hra, byť na bossy jsem opět raději použil ultimátní kulomet.

Hra tentokrát není rozdělená na epizody, ale všech 19+2 levelů následuje pěkně v řadě za sebou, jak B.J. stoupá hradem vzhůru. Obtížnost soubojů mírně vzrostla. Je to znát hlavně u bossů, kteří mě párkrát dostali. Po jednom fragu si připsal první a druhý boss a dvakrát mě sejmul rytíř. Paradoxně nejobávanější bossové, t.j. mutoš a závěrečný bubák si ani nesáhli. Jinak jsem na nejlehčí obtížnost problémy se souboji neměl.

Co se týká samotného procházení levelů, nevyhnuli se opět autoři řadě bludišť. Buďto jsem si již na logiku autorů zvykl nebo není zamotání levelů ve Spear of destiny taková divočina jako u Wolfa, ale nijak zvlášť jsem nebloudil a dokonce jsem párkrát pokořil par levelu, což se mi u Wolfa stávalo jen výjimečně v šesté epizodě. Z hlediska bloudění je třeba přičíst autorům k dobru, že secrety jsou tentokrát opravdu jen secrety a žádný z nich neobsahuje klíč nutný k dalšímu postupu. Navíc secretů je tentokrát opravdu hodně a hru jsem zakončil s výrazně horšími procentními statistikami než Wolfa.

Z hlediska hratelnosti mi Spear přijde o malinko zábavnější než původní Wolf, ale zase je hra extrémně krátká. Bylo by lehké hru šmahem ruky odmítnout jako mlácení prázdné slámy a datadisk, který vykrádá sám sebe. Jenže se to hraje opravdu dobře a přestože ID ve Spearu novinkami právě nehýřili, i tak byl v roce 1992 koncept 3D akční hry ještě sám o sobě poměrně originální. Kdyby si případný herní archeolog chtěl zastřílet a po překonání dlouhého Wolfa by chtěl ještě jako zákusek jednohubku, není Spear of destiny špatnou volbou.

Wolfenstein 3D, neboli "Wolf" pro děti devadesátek, je všeobecně pokládán za zakladatele 3D akčních her, později nazvaných Doomovky. K shareware verzi Wolfa jsem se dostal poměrně záhy a jako dítě jsem ji dohrál. Totéž následovalo o pár let později s plnou verzí, která obsahuje šest epizod po 9+1 misi. Celkem se tedy střelbychtivému hráči dostane do ruky celých 60 levelů, což je na pozdější poměry poměrně hodně. Na druhou stranu to může přispět k určité monotónnosti, protože hra je ještě z dřevních dob 3D střílečkové zábavy, a tak jsou chodby poměrně strohé.

3D akce jsou druhý herní žánr, se kterým jsem se jako dítě seznámil. Nejprve jsem se proháněl plošinovkami a následně už přišel Wolf, Doom II: Hell on Earth , Duke Nukem 3D a Quake . A tím moje anabáze střílečkami skončila, protože jsem se nikdy nenaučil používat úkroky a mouselook, a tak mé hraní tohoto žánru uzavřelo právě všeobecné rozšíření mouselooku. Wolf myš používá, ale jde jen o doplňkové ovládání. Hra se nejlépe hraje standardně na klávesnici.

Jste B. J. Blazkowicz a střílíte nácky. Tolik k příběhu a úplně to stačí. Nepřátel je jen pár druhů - standardní hnědokošiláč-nácek s pistolkou, mutant, bílý běžec a modrý samopalník. Bohužel i psi načichli touto zcestnou ideologií, a tak i jim je třeba se postarat o věčný spánek. Úplný výčet v řadových misích pak doplňuje nečekaný a značně tuhý protivník v e3m9 (ale je jich jen pár) a každá ze 6 epizod je zakončena bossem. Toť vše. Ale ono to celkem stačí.

K eliminaci nepřátel jsou k dispozici pouze čtyři zbraně. Chladná ocel je reprezentována nožem. K němu přibyly tři palné zbraně - pistole, samopal a kulomet. Palné zbraně používají stejné střelivo. Z těchto čtyř zbraní je použitelný pouze samopal. Nůž je zbraní fajnšmekrů, pistolku rádi zahodíte po první likvidaci modrého parchanta a konečně kulomet je sice ultimátní ničivá zbraň, ale strašně "žere" náboje, a proto jsem ho používal jen na bossy. Se sapíkem je ale Wolf král. Tedy alespoň na nejjednodušší obtížnost, kdy jsem hru proletěl s jediným úmrtím (e3m9).

Wolfa jsem poznal téměř ve stejné době jako Dooma. Pamatoval jsem si od té doby, že ve srovnání se Zkázou je to po grafické stránce bída. Ale po letech jsem byl příjemně překvapen, že to zas tak zlé není a třeba pátá epizoda je graficky poměrně zajímavá (ladění do modré, modernistické obrazy Vůdce apod). Při prvním pohledu ve mě hra evokuje myšlenku "dungeon" a skutečně, spíše než standardní 3D akci hra připomíná některý z dungeon crawlerů (Dungeon Master např.). Pravda, dungeon by to byl bez hotovosti, brnění apod. Spíš než frenetická akce je Wolf o bloudění. Absolutním peklem z hlediska hledání cesty je e4m7 a zejména e4m5, kde se povinný klíč nachází v tajné chodbě. Tyto dva levely mě dvakrát donutily nahlédnout do návodu. Klíč v tajné chodbě je z hlediska hraní jednoznačně podrazem a do budoucna naštěstí i slepou uličkou. Naopak v posledních dvou epizodách přibude nepřátel a kromě bloudění se dočkáme i nějaké té rychlopalné akce. Z hlediska hratelnosti považuji za top epizodu pět, těsně následovanou 2+3. Naopak čtyřka mne nebavila. Čtyřka obsahuje jen minimum nové grafiky a maximum bloudění.

Wolf je klasika. Po letech jsem se k němu vrátil a překvapilo mě, že mě hraní znovu chytlo. Těch 54 levelů (tajné jsem nenašel) jsem proběhl cca za týden, z toho druhou polovinu hry včera a dnes. I když má hra do skvělého Dooma a Dooma 2 ještě daleko jako do Vladivostoku, má co nabídnout i dnešnímu hráči. Zejména proto, že protivníci nejsou vůbec stupidní, umějí si otevřít dveře a klidně vás obejdou a vpadnou vám do zad. Wolf je dobrá hra, dobře se hraje, ale Doom je prostě Doom :) .

Commander Keen 3 je pro mě opět pole neorané. Jako dítě jsem ho neměl a předpokládám, že by mě stejně odradila obtížnost. Billy se v tomto dílu přesouvá na planetu Vorticon 6, kde ho každý chce zabít. Tento díl je tedy hodně podobný 1. a 6. dílu. Z hlediska hratelnosti bych ho zařadil v první trilogii na druhé místo, kde na piedestalu za celou sérii zůstává i po dohrání trojky díl předchozí, tedy Commander Keen Episode 2: The Earth Explodes .

Z hlediska techniky je na tom třetí díl podobně jako zbytek první trilogie. Hra je hezčí než jednička, nicméně dvojka se mi líbila víc. Zvuky jsou stále stejně slabé, hudba není. Stejně jako v prvních dvou dílech se postavička při jízdě na plošinkách cuká, takže vypadá, jako kdyby trpěla parkinsonem.

Nepřátelé jsou poměrně zajímaví - čtyři druhy Vorticonů, sonické pískle, které může střílet přes zdi, žlutá koule, která neútočí, ba naopak prchá a konečně se v sérii dočkáme i bossfightu. Hra má zdánlivě vyšší obtížnost než ostatní díly, nicméně ve spoustě levelů existuje zkratka, kterou se kolo dá prosprintovat bez ztráty kytičky. Ne každý level je navíc povinný, například z hlediska obtížnosti nehratelné vojenské základny je možné obejít. Ze 16 levelů tedy stačí k úspěšnému dokončení hry projít cca 10 levelů. Trojka je z celé série jediný díl, kde jsem našel tajný level.

Přesto obtížnost hry není zanedbatelná. Nepřátelé jsou rychlí, spotřebují mnoho střeliva a největším problémem jsou úzké chodby, kvůli kterým na rozdíl od dvojky není možné většinu protivníků obejít. A to považuji za velkou chybu. Oproti tomu ubylo děr, bodáků a podobných vylomenin. Trojka je o skutečné válce, tedy o střetu Keena s živými Vorticony. Jak jsem již uvedl, hra obsahuje bossfight, který vyžaduje úspěšné skoky a rychlou a přesnou palbu. Nic, co by se po pár neúspěšných pokusech nedalo dotáhnout.

Na rozdíl od dvojky mě třetí díl nenutil dohrát každý nepovinný level. Prostě jsem ho po řadě úvodních neúspěchů dnes po práci prosvištěl cestou nejmenšího odporu. Na pomyslný vrchol série tedy dávám Commander Keen Episode 2: The Earth Explodes , těsně následovaný Commander Keen Episode 4: Secret of the Oracle a Commander Keen 6: Aliens Ate My Baby Sitter! . Nejslabší mi přišla rozjezdová jednička a to hlavně kvůli předpotopní prezentaci.

Mám za sebou dohranou sérii o Billym. Jedná se o příjemně hratelné hry, i když z hlediska kvality bych je neřadil extra vysoko. Obtížnost série je celkem civilní s tím, že druhý a třetí díl jsou poněkud těžší zejména kvůli nemožnosti ukládat v průběhu levelu, ale nejde o nic nehratelného. Na rozdíl od Han22 nedoporučuji dát sérii na jeden zátah, ideální je pár minutové hraní s několika úspěšnými a/nebo neúspěšnými průchody levelem. Pak se série nepřejí a hráče baví. A o to jde i u plošinovek především.

Druhý a třetí Commander Keen je pro mě velká neznámá. Po zklamání, které mi přinesl Commander Keen Episode 1: Marooned on Mars jsem si mírně spravil chuť na Commander Keen: Keen Dreams a nakonec jsem se rozhodl pustit i do rozporuplné dvojky. V místních komentářích se hře vytýká zvýšená obtížnost a "že je to to samé jako jednička". Do hry se mi moc nechtělo a o to příjemněji jsem byl překvapen její hratelností. Před prvním spuštěním trojky je pro mě "Earth Explodes" nejlepším dílem série, což jsem opravdu nečekal. Všem fanouškům čtvrtého dílu, kterým jsem sáhl na modlu, se tímto omlouvám a snad se mi má kacířská slova podaří obhájit následujícím textem.

Nevím, jak se to autorům povedlo, neb hra běží na stejném enginu jako jednička, ale grafika Vorticonské lodě mne příjemně překvapila. Říkám si, že už jsem si třeba na specifickou grafiku série zvykl a pro jistotu jsem zkontroloval video z prvního dílu a ne, jednička mi přijde graficky stále stejně hnusná. Snad je to tím, že krabicoidní design sedí vesmírné lodi výrazně lépe než marťanským městům nebo co to mělo v jedničce být. Místo intra dostáváme opět text, outro je opět animované a končí dalším cliffhangerem, ale dostačuje. Zvuky jsou stále stejně hrozné a hudba absentuje. Vzato kolem a kolem, lepší grafika je jen mírným technologickým pokrokem v mezích zákona, ale potěší.

Cílem Keenovy mise je sabotáž lodi Vorticonů (vypadá asi jako lední medvěd a tento tvar má i herní mapa), konkrétně likvidace osmi laserů mířících na různá pozemská města (Praha pochopitelně absentuje). Zápletka je tedy úplně stejná jako v Commander Keen Episode 5: The Armageddon Machine , který se ukazuje být jen sprostou kopií dvojky.

Nepřátel je vlastně stejně málo jako v jedničce - dva druhy robotů, tři druhy Vorticonů a toť vše. Jenže je s nimi mnohem větší zábava než v prvním díle. Hra totiž obsahuje dva na skákačku nevídané strategické prvky - skákání po hlavách robotů a hru světla a tmy. Červení robíci hráče nezabijí, naopak jsou mnohdy ochotni vynést ho do výšek, kam by se jinak nedostal. V mnohých levelech jsou tlačítka vypínající a zapínající světla. Po vypnutí světel Vorticoni nemohou skákat a celkově se mnohem lépe obcházejí. A i možnost obejít nepřítele mi seděla - Elitní Vorticony (překřtil jsem je na mývaly) jsem během hraní zastřelil asi tři, zbytek se dal obejít nebo zavést do pasti. Střeliva je tentokrát hodně a protože jsem ho příliš nepoužíval, zbylo mi na konci neskutečných víc jak 300 střel. Dvojklik Alt+Ctrl jsem se konečně naučil používat a nevyžádané střelby tak u mne výrazně ubylo (nicméně na mém názoru, že je ovládání střelby špatně navržené, se nic nezměnilo). Nepřátelé nejsou nijak inteligentní, rádi páchají sebevraždu skokem do děr, což mi ale vzhledem k obtížnosti hry nijak nevadilo.

Řada hráčů si stěžuje na obtížnost. Ano, hra není nejlehčí, ale díky ukládání mezi levely je hra dohratelná. Poměrně pekelný mi přišel jen level 16 - DC: Washington Tantalus Center, ve kterém hráče čeká několik brutálních skoků, ale není to nic, co by se nedalo nacvičit. Zbytek levelů byl v pohodě. Naopak, zvýšená obtížnost mi přišla příjemně odladěná a vždy mi přináší větší zadostiučinění porazit obtížnější hru (byť až po několika dnech), než během odpoledne proletět nějakou jednoduchou a následně na ni zapomenout.

Závěrem mohu říct, že druhý díl považuji za nečekaně hratelný a byť to hra nevyžaduje a je nelineární, dal jsem si záležet, abych žádný z 16 levelů nevynechal. Půjdu proti proudu a bude-li někdo chtít zkusit jeden díl původní trilogie, doporučím spíš než první tento druhý díl. Nenechte se odradit stížnostmi na obtížnost, není to nic, co by standardní hráč odkojený devadesátkami nezvládl. A na třetí díl se už velmi těším, což jsem po neslané nemastné jedničce opravdu nečekal. CK2 je kvalitní plošinovka.

Ztracený Commander Keen, tak nazývají tento 3,5. díl, který vyšel v pořadí až jako sedmý. Hlavní problém tohoto spin-offu je právě sousloví "Commander Keen" v názvu. Celkově se nejedná o špatnou plošinovku, ale člověk dostane úplně něco jiného, než by podle názvu čekal.

Billy Blaze po dobrodružství v 1-3 epizodě usne a zdá se mu o zeleninové zemi, kde zelenina je lovcem a lidé jsou kořistí. Hra je graficky povedená. Zvuky jsou strašné. Proti Keenovi stojí rozmanité druhy nepřátel, všichni z říše botaniky. Hra obsahuje celkově jen 12 levelů, přičemž poslední je jen aréna pro bossfight. Ne že by toho enemák příliš vydržel, ale je příjemné si v sérii konečně s někým zabojovat face to šlupka. Místo outra následují tři textové obrazovky. Celkově je hra poměrně zábavná, přesto bych ji doporučil jen s výstrahou. Řada mechanik mi totiž zoufale nesedla.

Návaznost na sérii Keen je totiž opravdu jen v postavičce Billyho. Místo záchrany života, vesmíru a vůbec nás čekají infantilní souboje s oživlou zeleninou. Hra tedy míří na mladší hráče, čemuž však neodpovídá obtížnost hry. Tu sice mírně snižuje ukládání na libovolném místě levelu, ale přesto jsem některé pasáže hrál na desetkrát a víc. Keen nemá pogo a nemůže se zachytávat plošinek. Místo blasteru hází jakási semínka, která nepřátele nezabijí, ale na velmi krátkou dobu omráčí. Dochází tedy k dost brutálnímu respawnu nepřátel (jeho rychlost závisí na obtížnosti a je to jediný aspekt hry, na který má tato volba vliv). Respawn mi většinou ve hrách vadí a Keen Dreams nejsou výjimkou. Samotná střelba je kapitolou sama pro sebe. Keen hází projektily po eliptické dráze, takže střela mnohdy protivníka jen přeletí a dá mu příležitost hráče sejmout. Ještě horší je střelba pod sebe, která je umožněna z plošinek poblíž šplhací tyče. Postava totiž často místo střelby začne šplhat dolů. Toto udělá třeba třikrát za sebou, čímž dá příležitost ožít nepříteli na horní plošince a konec zvonec. V celé sérii Keen zemře po jediném zásahu a toto pro Billyho platí i během spánku.

Samotné úrovně jsou poměrně spletité, ale aspoň nejsou příliš dlouhé. Problém je s herními mechanikami. Některá voda Billyho zabije, jiná ne. Hra obsahuje celý labyrint skrytých tajných chodeb, ale mnohdy je vymotat se z nich o duševní zdraví. Občas jsem měl problém s reakcí postavičky, kdy po běhu nereagovalo tlačítko střelby a následovalo... no co asi...

Keen Dreams je poměrně obtížná, místy frustrující, ale vcelku zábavná plošinovka. Hra je krátká, ale upřímně, tentokrát to není na škodu. Kdyby se hra nejmenovala Keen, hodnotil bych o 5-10% lépe, ale jako pokračovatele série je možné hru brát jen s velkými výhradami.

Prvního Keena jsem jako dítě měl, ale nikdy jsem ho nedohrál, a to ani s cheaty. Hra mě totiž nebavila. Když se vedle sebe postaví první a čtvrtý díl, je to jako postavit vedle sebe Miss Cheerleader a Babu Jagu. Prezentace hry sice není všechno, ale první díl vychází v souboji technologie s jen o rok mladším čtvrtým dílem a reálně i s většinou her roku 1991 jako chudý příbuzný.

Začnu tedy netradičně - jak hra působí navenek? Grafika hry je špatná. Postavička Keena je malá, barevná paleta je chudá. Celá hra je poskládaná ze samých kvádrů. Já vím, není to na plošinovku své doby nic neobvyklého, ale u CK1 to opravdu bije do očí. Hra nemá hudbu, pár zvuků cezených přes PC speaker zní děsivě. Ovládání je také bída. Postavička při doskoku jakoby prokluzuje dál. Keen sice může skákat opravdu daleko, po nalezení pogo tyče ještě dál, ale vzhledem k pekelnému vynálezu střelby dvojklikem alt+ctrl postava místo skoku mnohdy vystřelí a pouze plýtvá municí. A munice je v tomto dílu opravdu málo.

Ani nepřátelé to tentokrát nezachraňují. Malý marťánek Yorp pouze postrkuje nepřítele směrem propast. Sekunduje mu agresivní Garg, který má obří tlamu a oči na stopkách. Poslední živý nepřítel je Vorticon, což je jakýsi poskakující antropomorfní pes. Ty ve hře potkáme jen čtyři a to je jedině dobře, protože sežere čtyři střely a kvůli jeho poskakování ještě minimálně 1-2 střely vyplýtváme. Dále hra obsahuje dva druhy robotů - jeden je střílející, druhý otravný, oba jsou nesmrtelní. Toť vše. Přestože jsem zatím hru pouze haněl, nepřátelé občas překvapí svou inteligencí. Čekal jsem onehdy, až se Garg na plošince nade mnou otočí, abych ho mohl zastřelit. On se místo toho odpíchl a skočil mi na hlavu. Tady před autory smekám, protože to jsem opravdu nečekal.

Z hlediska hratelnosti je hra středně pekelná. Keena zabije jediný zásah a ukládat se dá pouze mezi levely (i když aspoň něco). Kvůli monotónnosti levelů se v nich hráč orientuje špatně. Hru doprovází příběh psaný textem. Keen přistál na Marsu a místní obyvatelé mu rozebrali jeho vesmírnou loď. Cílem hry je najít všechny 4 chybějící součástky a dále v každém levelu 1-4 přístupové karty. Hra se hraje na podobné mapě jako čtvrtý díl. Není lineární a spoustu levelů není vůbec třeba navštívit. Tuto nelinearitu hodnotím pozitivně a sám jsem se po několika neúspěšných pokusech rozhodl vynechat nepovinný level Red Maze City.

Závěrem řeknu asi tolik - Commander Keen je známá série. Některé díly jsou kvalitní, jiné třeba zase ne. První díl položil základní kámen pro následná lepší pokračování. Z hlediska hratelnosti je hra průměrná, navíc je oblečena do vypelichaného a flekatého kabátu slabé grafiky a nulové hudební stránky. Těch pár zvuků hru nevytrhne. Jednička mi přijde ze všech doposud odehraných dílů nejslabší a fanouškům plošinovek, kteří se se sérií nikdy nesetkali (je někdo takový?) bych doporučil spíš Commander Keen Episode 4: Secret of the Oracle nebo Commander Keen 6: Aliens Ate My Baby Sitter! . Jednička je pouze pro kompletisty a pro archeology.

Šestý díl jsem jako dítě měl pouze v demoverzi a tuším, že jsem se nikdy nedostal ani za první level. Nevěděl jsem tehdy, že je možné ukládat v průběhu levelu, a tak jsem neměl trpělivost na neustále umírání po jediném zásahu nepřátel. Srovnej s Duke Nukem , kde má herní postava osm životů, neobsahuje bezedné jámy a instkill dává pouze nepohyblivý a nijak neútočící fúzní generátor. Proto jsem se do šestky zažral až letos v létě a po testování prvního levelu hned po dokončení pětky jsem hru během dvou večerů pohodové pařby dohrál až do konce.

Čtyřka se vrátila, chtělo by se zvolat. Zlí ufoni unesli Keenovu vychovatelku a chystají se jí sežrat. Coby hodný chlapec se Keen rozhodne, že to tak nenechá a pomocí své rakety přistane na ufounské planetě. Po ní se pohybuje stejně jako ve čtyřce po mapě, přičemž volnost není stoprocentní, protože k úspěšnému otevření další části světa potřebuje hráč sebrat tři předměty. Přesto je zachována aspoň iluze volnosti, přičemž hra obsahuje i levely, které nejsou povinné. Zaplať pánbůh za ty dary. Počet levelů se ustálil na krásných 15+1, tedy o tři více, než obsahovala kratičká pětka.

Hratelnost předchozích dvou dílů zachována. Keen zemře po prvním doteku nepřítele, ale tato slabina je vyrovnána možností ukládat kdekoliv v průběhu levelu. Na lehkou obtížnost se jedná o pohodovou pařbu, hra mi přijde lehčí než předchozí díl. Hra sice připravila hráči zdánlivě složitě vypadající systém dvoupolohových přepínačů, stačí však říct, že pro úspěšné dohrání hry stačí zmáčknout každý z nich právě jednou. Levely jsou sice zašmodrchané, ale nejsou nijak dlouhé. Na nejlehčí obtížnost jsou tentokrát všechny potvory zastřelitelné, a tak největší potíže hráči asi přinesou vzdušné miny. Poslední level je poměrně zamotané bludiště, ale nic co by hráč po pár minutách nerozklíčoval (nejhůře se mi hledal žlutý diamant, ale způsobila to spíš moje nepozornost než hra sama). Stejně jako v předchozích dílech se ani tentokrát nekoná žádný závěrečný bossfight. V posledním levelu totiž stačí posbírat standardní čtyři barevné diamanty, což je pro mne celkem velké zklamání.

Z technického hlediska je hra bezchybná. Na žádné glitche ani bugy jsem nenarazil. Grafika je zajímavá, dokonce bych řekl až znepokojivá. Předpokládám, že pomrkávající stromy a někdy dokonce i stěny mohou být pro děti děsivé. Hra je tentokrát laděna převážně do fialové, ale není to na škodu. Obzvlášť povedený je poslední level s jeho pařátky a očními bulvami. Hudba a zvuky jsou průměrné. Autoři si pro hráče připravili i jednu novinku a to tu, že diamanty již nejsou pouze stacionární, ale tentokrát je mohou přenášet i potvory. Tudíž není na škodu vymlátit i ty malé, které nezabíjejí.

Keen 6 je dobrá plošinovka kvalitativně na úrovni čtvrtého dílu. Hráči přináší ten klasický pocit "ještě jeden level a půjdu spát", což je fajn. Po dohrání druhé keenovské trilogie považuji tyto hry za příjemně hratelné nijak složité plošinovky (na easy a díky ukládání), přesto mám v tomto žánru jiné favority.

Pátý díl jsem jako dítě nehrál. Dostal se mi do ruky až mnohem později jako dospělému a tehdy jsem ho odložil se slovy "mě to nebaví". Po kvalitní čtyřce je to totiž kvalitativní sešup dolů. Víceméně souhlasím s ostatními komentáři. Zatímco v předchozím díle na nás vybalili autoři planetu se vším všudy (originalita prostředí i nepřátel), pětka se odehrává na vesmírné lodi. To znamená jediné - padesát odstínů ocelové šedi (někdy nahrazené vojenskou šedí), roboti, roboti a zase roboti. Volnost průchodu světem je ta tam a hráč musí postupně projít všechny levely tak, jak je pro něj připravili autoři. Aby to hráče příliš neznudilo, ubrali autoři i na počtu levelů. Z někdejších 16+1 tajného ze čtyřky zbylo 12+1. Ve verzi 1.0 není možné změnit ovládání střelby, které je fixně nastavené na alt+ctrl, což je asi nejhorší možné ovládání střelby, které lze ve skákačce vymyslet. Tady by bylo možné komentář zakončit s tím, že hra je o ničem, kdyby ovšem...

Hru jsem rozjel na nejlehčí obtížnost už před 10 dny, hned po dojetí čtyřky. S určitými obtížemi jsem prošel prvním levelem a říkal jsem si, proč jsou ty potvory tak rychlé? Což je s mizerným ovládáním celkem velký problém. Druhý level jsem záhy vzdal a hru na týden odložil. Včera jsem se ke hře vrátil a zjistil jsem, že ovládání se dá naučit a že když zmáčknu alt a pak až ctrl, postavička většinou opravdu vystřelí a ne vyskočí. Projel jsem čtyři levely a zbylých sedm jsem si ponechal na dnešek. Ukázalo se, že přestože je hra objektivně vzato dost odfláknutá, celkem dobře se to hraje. Jelikož jsou levely krátké, dá se při nich ukládat a ani nejsou nějak extrémně zamotané, je otázka projití jednoho levelu celkem rychlou záležitostí. Tím neříkám, že ve hře nejsou místa, na kterých třeba 20x zařvete, ale díky sejvu je stačí projít právě jednou.

A co je cílem hry? Commander Keen se dostane na Shikadijskou loď a jeho úkolem je postupná sabotáž této lodi. Způsob likvidace vybavení korábu včetně eliminace finálního dynama je poměrně originální a za to mají u mě autoři plus. Otevřený závěr pomrkává po pokračování, které nikdy nepřišlo.

Mimo ovládání je hra po technické stránce dobrá. Zvuky a hudba nejsou špatné (ale ani skvělé). Grafika je sice poněkud chudší co do prostředí, ale některé potvory jsou nápadité. Některé jsou zastřelitelné, jiné omráčitelné po omezenou dobu a ty největší jsou pro jistotu nesmrtelné. A proč ne? Zato pro Keena znamená každý kontakt s nepřátelským prostředím smrt. Naštěstí je hru možné ukládat, což obtížnost snižuje směrem k pohodové (aspoň tedy na easy). Snad s výjimkou posledního levelu, což je peklo na kolečkách. Ale tak to má být :)

Commander Keen 5 není špatná hopsačka. Doplácí však na to, že předchozí díl je ve všem lepší. Přitom stačilo málo. Přihodit pár levelů navíc, zachovat nelinearitu, chtělo to jen chtít. Přesto ale není důvod hru při hraní celé série přeskočit. Tento díl není ničím významný, ale celkem mě bavil a o to jde u her především.

Není to ani rok, co vyšla poslední verze legendárního českého fotbalového manageru Czech Soccer Manager 2022. Hru jsem si nedávno stáhl, ale poté, co jsem uviděl windowskovský interface, rozhodl jsem se zatím uložit hru k ledu a místo toho se pustit do některého ze starších dílů. Přestože jsem historicky nejvíc času strávil u Czech Soccer Manager 2002 FE , nakonec jsem spustil o rok starší verzi, tedy tu, která byla mým prvním kontaktem s celou CSM sérií.

Hra je 20 let stará, a tak na mne dýchl velký závan nostalgie. V první lize tvrdily muziku Blšany a Drnovice, druhé housle nehrál ani 1. FC Synot, toho času hřištěm na Širůchu ve Starém Městě u Uherského Hradiště. Ve druhé lize jim zdatně sekundoval Baník Ratíškovice, na Slovensku Inter Bratislava či ŠKP Devín a v Polsku třeba Amica Wronki. Kde že loňské sněhy jsou?

Hra je vytvořena pro rozlišení 800x600, pozadí je laděno do standardní vkusné modré barvy, jak jsou fanoušci série zvyklí. Hra nabízí možnost odehrát 16 sezón ve 14 různých ligách v 10 evropských zemích. Dále hra nabízí vybrané týmy z méně atraktivních soutěží, za které sice nemůžeme hrát, ale můžeme s nimi obchodovat a účastní se evropských pohárů. Pro našince jsou nejzajímavější česká a slovenská liga a to nejen první, ale i druhá nejvyšší soutěž. Moje paměť mne již trochu vysazuje, nicméně tuším, že soupisky jsou opravdu kvalitní. Kromě ligové soutěže je možné účastnit se národního poháru a pro ty nejúspěšnější týmy také Ligy Mistrů či Poháru UEFA, který se v těch letech hrál vyřazovacím způsobem již od prvního kola. Oproti minulému dílu se značně rozšířil počet soutěží, ale na scénáře si museli fanoušci počkat až do dalšího ročníku hry.

Hra se odehrává buďto v textovém módu případně pouze simulací výsledku. Textové komentáře kvůli zdlouhavosti hraní standardně vypínám. Jedno utkání trvá necelou půl minutu, jedna sezóna kolem 40 minut. Není tedy problém i po práci odehrát jednu až dvě sezóny této hry. Po technické stránce je hra dobrá. Utkání jsou doprovázena fotografiemi (i když v tomto ročníku jich v bance ještě nebylo mnoho). Hra neobsahuje zvuky. CSM2001 lze spustit bez problému pod Windows 10, ale při složitějších výpočtech (první kola pohárové Evropy, reprezentace) má hra tendenci tuhnout. Pak je třeba zresetovat počítač. Na jednu stranu je zázrak, že 20 let stará hra lze bez problému spustit, ale pokud si pamatuji, hra tuhla i na tehdejších herních strojích.

Při hraní jsem zvolil standardní začátek - některý z klubů druhé české ligy. Volba tentokrát padla na Ratíškovice, za které jsem tuším nikdy nehrál. Pamětníci si možná vzpomenou na jejich tažení pohárem ČMFS v sezóně 1999/2000, které skončilo až prohraným strahovským finále proti Liberci 1:2. Za Ratíškovice jsem odehrál celých 16 sezón. Za tu dobu jsem s týmem třikrát postoupil do první ligy (z toho jednou z prvního místa), dvakrát sestoupil a když mi hrozil třetí sestup, dvakrát jsem loadoval 30. kolo sezóny, než jsem se zachránil. Nikdy dříve ani potom jsem tentokrát load při prohře nepoužil. Během hraní jsem osm sezón bojoval v druhé lize a osm sezón v první. Dvakrát jsem vyhrál národní pohár (finále proti Teplicím a Synotu) a v první lize bral jedno stříbro a jeden bronz. V poháru UEFA jsem dvakrát vypadl ve druhém kole. Při první účasti jsem po venkovní prohře uhrál před 54.500 diváky remízu 2:2 proti Celticu Glasgow, v následujícím roce jsem před 55.000 diváky po heroickém výkonu porazil Chelsea 1:0. Venku jsem podlehl stejným výsledkem a nakonec vypadl na penalty. Nutno ještě dodat, že reálně mají Ratíškovice 4.015 obyvatel a celý okres Hodonín potom cca 150 tisíc hlav.

Série CSM zazářila na českém herním nebi jasem komety, to vše za nulovou maloobchodní cenu (freeware). Přestože hra oproti k dokonalosti vyvedenému ročníku 2002 trpěla ještě porodními bolestmi (zamrzání, při dojednávání smlouvy s hráči se na liště nenabízí hráčem požadovaná částka apod.), hra rozhodně není ani dnes špatnou volbou. Umožní nám vrátit se do dob, kdy Sparta válcovala ligu, Slavia neměla stadion, Baník hrál na Bazalech a vesnické kluby ještě neřekly své poslední slovo v profesionálním fotbale.

Na diskuzi pod nedávno dohraným The Lion King jeden uživatel tvrdil, že mu série Commander Keen přišla těžší než Lví Král. Jelikož mé zkušenosti s touto sérií jsou mizivé, rozhodl jsem se, trochu si je rozšířit. Přestože jsem si vědom kultovního statutu této série, v dětství se mi do rukou dostal pouze 1., 4. a 6. díl. Jednička mě odpuzovala svou odpornou grafikou a šestka byla pouze demo a ani tam jsem se nikdy nedostal příliš daleko. Proto se mé zkušenosti smrskly pouze na čtvrtý díl, který je z celé série všeobecně považován za nejlepší. A je to tak, není to špatná plošinovka. Čtyřku jsem historicky určitě dohrál, ale nejsem si vědom, zda s cheaty nebo bez. A tak jsem si ho pro jistotu dnes odpoledne střihl znova a to na nejnižší obtížnost.

Až dnes jsem zjistil, že hra má intro. To se spustí až po odehrání demoverze průchodu prvním levelem. Následně se Keen pohybuje po mapě Shadowlands. Po odehrání prvních dvou tréninkových levelů se před Keenem otevře celá mapa a pouze hráč určuje pořadí, ve kterém navštíví jednotlivé levely, či dokonce které ze 16 regulérních levelů a jednoho bonusového vynechá. Není totiž třeba navštívit zdaleka všechny oblasti na mapě. Cílem hry je osvobodit osm členů konkláve, kteří mohou mluvit s orákulem a zeptat se ho na podrobnosti k Shikadijské hrozbě. Zatímco nelinearita hry je na jedničku, příběh je ehm, no s odřenýma ušima za 4-. Ale plošinovky nikdy nebyly o příběhu.

Keen prochází různými herními prostředími planety. Kromě standardního skoku používá i pogo tyč, díky které může doskočit nevídaných výšin. Hra dále obsahuje standardní plošinovkovou výbavu, t.j. různá hejblata, plošinky včetně posuvných, bodáky a propadla, tedy nic nového pod sluncem. Kromě toho hráče obtěžuje poměrně povedený bestiář takřka bez výjimky zvířecích protivníků. Některé potvory lze zastřelit, jiné jen krátkodobě omráčit. Každá chyba ve hře se rovná automaticky smrti postavy, odebrání jednoho života a hraní levelu od začátku. To by vyhnalo obtížnost až k nebeské báni, kdyby ovšem nebylo ve hře možné ukládat. A to kdykoliv v průběhu levelu. Toto hodnotím velmi pozitivně. Jen musím varovat, že v mé verzi hry občas po smrti uprostřed levelu zmizel z inventáře obnovené postavy diamant otvírající dveře, aniž by se ale navrátil na své místo v levelu. Kvůli tomuto bugu jsem několikrát musel načítat dřívější pozici, proto doporučuji ukládat do více slotů. Díky ukládání je hra na jednoduchou obtížnost dohratelná bez tréninku během jednoho odpoledne.

Graficky je hra výrazně lepší než první trilogie, přestože mezi první a druhou trilogií příliš mnoho vody ve Styxu neuplynulo. Hudba je poslouchatelná, pochopitelně některé tracky jsou lepší, jiné horší. Zvuky jsou OK. Kromě bugu s diamanty jsem na žádný další nenarazil, hra je stabilní a pod Dos Boxem běží hladce.

Hraní Commander Keena 4 mě bavilo. Během odpoledne mne během přestávek od hraní něco nutilo hru stále znova spouštět a hrát další a další levely, až jsem hru nakonec dohrál takřka na jeden zátah. Opět - kvalitativně to není žádný přelom v historii skákaček. Levely jsou krátké a s výjimkou pogo tyče nepřináší hra do žánru nic nového. U spousty uživatelů určitě při hodnocení působí nostalgie, protože hra byla v 90. letech v ČR hodně rozšířena. Není to špatná hra, ale Disneyovky jsou kvalitativně jinde.

Edit 8.8.2022: Dohráno i na střední obtížnost.

Toonstruck je hra z časů konce klasických point and click adventur. A jako produkt své doby je dovedena k dokonalosti. Hra navazuje na klasické animované televizní grotesky, stejně jako na humoristické adventury 90. let. Vzhledem ke hře za dvě postavy se nabízí hledání inspirace autorů ve hře Sam & Max Hit the Road . Hlavní hrdina Drew Blanc hraje roli Sama a jeho přítel Flux Wildly hraje roli sidekicka/nástroje pro špinavou a/nebo bolavou práci. Vzhlerem k pokřivéné grafické realitě vidím dále velkou inspiraci ve hře Maniac Mansion: Day of the Tentacle . Oproti těmto dvěma hrám přináší Toonstruck hraného hlavního hrdinu v animovaném světě. Jde tedy o Falešnou hru králíka Rogera pohledem z druhé strany obrazovky.

Z hlediska technického provedení je hra skvostná. Zasazení Christophera Lloyda jako Drewa do animovaného prostředí se podařilo na jedničku. Hra obsahuje mnoho dlouhých animací a hrané intro a outro. Na těch sice zanechala stopy nutná komprese videa, ale ta samozřejmě vycházela z omezeného objemu dat, která se vejdou na CD. Grafika animovaného světa je čistá, dabing se také vydařil.

Vždy jsem měl raději vážné adventury a od humoristických jsem si držel odstup. Toonstruck u mě většinou nevyvolával záchvaty smíchu, ale úsměv na rtech doprovázel celé mé hraní. A mnohdy jsem zkoušel i zdánlivě nesmyslné a sebevražedné kombinace jen abych se dočkal dalších a dalších filmečků a animací. S pojetím humoristické adventury většinou přichází i slabší příběh, ani Toonstruck není výjimkou. Drew Blanc je vyhořelý animátor, který se živí kreslením roztomilých psychicky nevyrovnaných králíčků pro Fluffy Fluffy Bun Bun Show. Jeho pracovní prostředí není tak zlé. Srovnej s dnešními korporáty, kde člověk nemá jisté ani své místo u stolu v oupn spejsu. Jeho kancelář je tedy ještě poměrně příjemným doupětem. Během večerního šlofíčku nad kreslířským prknem je Drew vtažen do vlastního animovaného světa. První střet s budoucí nemesis Nefariousem přežije jen díky pomoci Fluxe Wildlyho, animovaného fialového dinosauříka (?) nebo co to je. Od krále Cutopie se dozví, že jeho návrat je podmíněn záchranou Cutopie před zlým Nefariousem, vládcem sousedního Malevolandu, který mění pomocí Malevolatoru (takové drápkaté UFO) části Cutopie na prostředí jako vytažené z bažin v King's Quest VII: The Princeless Bride . Kromě dvou soupeřících zemí obsahuje herní mapa ještě neutrální svět Zanydu.

Prostředí ve hře se dynamicky mění a mnohé obrazovky jsou nakresleny ve dvou variantách - před a po zásahu Malevolatorem. Každý počítačový časopis otiskl obrázek Mistress Marge and Punisher Polly, díky kterému jsem si hru pamatoval už od raného teenagerovského věku a díky tomu obrázku jsem zjistil, že svět není jen Fluffy Fluffy Bun Bun, ale že obsahuje i temnější odstíny, mnohdy neméně lákavé.

Z pohledu neameričana je hra těžká. Hratelnost první části je založena na řadě slovních hříček a spojení, které standardní Evropan nezná a proto se například při stavění Cutifieru často nehne z místa a musí nakukovat do návodu (god bless internet). To ale nelze vyčítat hře primárně cílící na americké publikum. Jinak hra není nesmyslně obtížná. Většina akcí má z hlediska animovaného světa svou logiku, hra neobsahuje příliš aktivních míst. I přes zkoušení absurdních akcí se mi ve hře nepodařilo zemřít, jen je možné skončit ve vězení (odkud lze obratem utéct).

O hře koluje informace, že byla vydána předčasně a je fakt, že konec obsahuje poměrně kvalitní cliffhanger volající po nikdy nevydaném pokračování. Ale na druhou stranu i ta část hry, která nakonec vyšla pod názvem Toonstruck, je na poměry své doby poměrně dlouhá a není to adventura dohratelná na jeden zátah mezi obědem a večerním vysíláním Big Bena. A to je dobře. Stejně jako byl Discworld Noir rozloučením s noirovými adventurami a Quest for Glory V: Dragon Fire rozloučením s klasickými Sierrovkami, tak je Toonstruck rozloučením s žánrem humoristických adventur. A je to odchod na vrcholu kariéry, nikoliv pozdní loučení se 40letého obtloustlého fotbalisty.

Lion King je nejtěžší plošinovka, kterou jsem kdy dohrál. Dnes večer padl Scar pod mými mocnými drápy a to na prostřední obtížnost, bez cheatů a bez save statu. Přijal jsem hru autorů na permadeath a hra se mi za to odvděčila zážitkem u zřejmě nejlepší plošinovky, která prošla mýma rukama. Hra je těžká, nemilosrdná, ale každá část hry se dá naučit a to tak, že při hraní po paměti už nedělá dané místo zkušenému harcovníkovi sebemenší problém. Hře jsem věnoval pár dní na přelomu jara a zimy, kdy jsem hru na střední obtížnost zabalil ve třetím levelu. Květnové dohrání mi zabralo 17 dní, přičemž hru jsem reálně pustil asi 10-12x. Děkuji všem, kdo na přelomu dubna a května o této hře rozpoutali diskuzi, a donutili mě ji znovu nainstalovat a konečně i dohrát.

Ve hře Lion King ovládáme Simbu. Nejprve jako malé lvíče a v posledních levelech i jako dospělého lva. Hra sice obsahuje jen 10 levelů, ale hraní za lvíče a dospělého lva je natolik odlišné, jako byste dostali dvě hry v jedné. Malý Simba zabíjí nepřátele skoky na hlavu a kotouly. Některé potvory pacifikuje mňoukáním. Velký Simba má dva útoky plus třetí tajný (aktivuje se současným zmáčknutím alt+levého shiftu) a i on může nepříteli skočit na hřbet. Svým lvím řevem omráčí menší nepřátele tak, že je vyřadí ze hry. Druhů nepřátel není úplně málo, ale poslední novic (netopýr) se objeví v 8. levelu a do konce hry už bojujeme jen proti hyenám. Co chybí na rozmanitosti nepřátel, to dodali autoři na variabilitě levelů. Je jich sice jenom 10, ale každý je unikát. Malý Simba ve skalách skáče na brouky, je házen opicemi, projede se na pštrosu, navštíví sloní hřbitov, prchá před splašeným stádem pakoňů, zaskáče si po kládách padajících ve vodopádu a jeho odysea je v šestém levelu zakončena soubojem s opičím bossem. Dospělý Simba pak navštíví džungli, sopku, bludiště hyeních jeskyň a konečný souboj se zlým Scarem se odehraje na útesu nad hořící savanou. Jak vidno, na levelech autoři nešetřili a v porovnání se stále stejnou zelenou džunglí v Walt Disney's The Jungle Book je variabilita hry markantní.

Po technické stránce je hra dokonalá. Ze všech tří současně vyšlých Disneyovek (spolu s Jungle Book a Disney's Aladdin) mi Lion King přijde nejhezčí. Hru doprovází nádherná čistá relaxační hudba. Ovládání funguje a byť se hra vyžívá ve skákání a šplhání po miniaturních plošinkách, není hratelnost pokažena nepřesným ovládáním. Někteří uživatelé si stěžují, že se jim nedobíjí mňoukometr. Já se s tímto bugem naštěstí nesetkal.

Přestože jsem si hru užil, měl bych k ní drobné výhrady. Hned v úvodu zamrzí absence intra. Hra naštěstí obsahuje outro, ale i na něm by se dalo mírně zapracovat (vítězný Simba stojí na útesu a přicházející období dešťů hasí stepní požár). Hodně mne mrzí absence ukládání, což je problém všech Disneyovek. Hra také obsahuje největší nárůst obtížnosti mezi prvním a druhým levelem, jaký jsem kdy zažil. A koneckonců nejtěžším momentem na střední obtížnost je pro mě dodnes konec třetího levelu (do miniaturní hrbolaté arény naskáčou tři hyeny a není kam uhnout). Na střední obtížnost jsem třetí level dohrál jen třikrát v životě. Počty úmrtí v levelech 2, 3, 4, 6 a 8 jdou u mne do desítek.

Byť jsem to původně nečekal, je pro mě Lion King příjemným překvapením a všem ho mohu jen doporučit. Nenechte se odradit druhým levelem. Hrát na nejlehčí obtížnost (9 životů) případně zkouknout řešení opičího puzzlu na TyTrubce není hanbou. Trpělivému hráči se hra odmění možností ovládat čtyřnohého hrdinu v krásném animovaném světě a dovést ho od ztraceného lvíčete zpět na trůn krále zvířat, kam Simba právoplatně náleží.

Hra Holy Grail je převodem Pythonovského Svatého Grálu do světa počítačových her. Přestože inspirace filmem je naprosto dominantní, včetně původní hudby, nejedná se jen o otrockou vykrádačku, ale autoři 7th Level přidali ledacos svého. O to zajímavější je, že se jim podařilo vystihnout náladu Pythonovských skečů a filmů a stvořit zábavnou klikací záležitost.

Každá doba má své slovo, které je svaté, ke kterému se všichni modlí a které uctívají. Zatímco v posledních dvou letech je to nejmenovaná chřipka, tak v polovině 90. let to slovo znělo "multimédia". Na CD vycházely různé multimediální "projekty", které se obsluhovaly stylem zmáčknu-všechno-co-se-dá-a-ono-to-něco-udělá. Zatímco některé tyto projekty byly celkem zajímavé (např. Truhla Járy Cimrmana), jiné zase třeba vůbec. Na podobném principu je postaven i Holy Grail. Je otázka, nakolik se vůbec jedná o hry, ale s přimhouřením obou očích by se snad Holy Grail jako hra uznat dal.

Hra je postavena na Pythonovském humoru. Už úvodní nabídka - Sebrat grál, přehrát film a registrace je předzvěstí věcí příštích. Brzy se ukáže, že registrace je se svými 125 otázkami poměrně zdlouhavá, nicméně vtipná, záležitost. Následně je Král Artuš vyvržen na mapu Anglie, která svým tvarem nápadně připomíná nějaké zvíře. Tuším že pštrosa nebo chobotnici. Během hry navštívíme řadu lokací z filmu (morovou vesnici, upálení čarodějnice, černého rytíře,...) a zahrajeme si pět miniher. Drop dead je tetris s mrtvými a "ne až zas tak úplně mrtvými" těly. Burn the witch je test paměti na způsob zvonkohry v Quest for Glory 4, Knights in combat je jednoduchá bojovka, v Catch the cow měníme směr neustále pochodujících rytířů a vyhýbáme se padajícím kravám a konečně Spank the virgin je de facto Virtua Cop případně podobná "ostrostřelecká" záležitost.

Ve hře sbíráme množství předmětů, které jsou v 90% případů k ničemu, ale sebrat je musíme. Celá hra je o klikání, nicméně právě v tom kam a kolikrát kliknout je ten problém. Hra je poměrně benevolentní při postupu dál, takže dostat se k Bridge of dead není složité, ale v ten okamžik dostanete mail od Boha a musíte se ještě jednou, ne, milionkrát vracet ve vlastních stopách.

Z technického hlediska nevidím problém. Filmová hudba je parádní, zvuky tam také jsou. Hra je plně namluvená, ale bohužel neobsahuje titulky, což je zrovna u Pythonovské angličtiny celkem problém. Po grafické stránce také nemám výtky.

Holy Grail je originální záležitost, která kvalitně navazuje na Pythonovský humor. Jen se nesnadno zařazuje do standardních herních škatulek.

Jo a mýlil jsem se. Ta mapa má tvar varana... totiž makrely...

Návrat zmutovaných netopýrů je druhým dílem raketové vesmírné arkády Invasion of the Mutant Space Bats of Doom , který vyšel v roce 1995. Tuto hru jsem jako dítě neznal, a tak mi její letošní prvodohrání trvalo celých 5 dní. Raketka opět vydrží jediný zásah, nicméně je možné sebrat štít, který jeden zásah vykryje a následně zmizí. Hráč tentokrát dostane do vínku 15 životů, ale v případě, že o ně přijde, musí hrát od začátku (bez continues).

Bats 2 je druhým dílem se vším všudy. Vše je větší a bombastičtější. Raketka je větší, grafika a zvuky se zlepšily, hudba doprovázející akci je sice repetitivní, ale hodí se k bezhlavému střílení. Hra je delší, tentokrát obsahuje celých 81 úrovní. Také mi přišla rychlejší. Ve druhém díle může nebezpečí přijít z každé strany herní obrazovky. Zatímco v prvním díle byla spodní hrana téměř vždy symbolem bezpečí, tentokrát se na to spolehnout nelze.

Netopýrů je mnoho druhů. Nejzajímavější bylo hejno generující elektrické výboje, nejnepříjemnější obří netopýr nejvíc připomínající TIE Fighter, nejmonstróznější obří netopýří loď, která mohla útočit ze tří stran obrazovky naráz, nejzběsilejší pak hadi složení z koulí, kteří se na obrazovce naráz mohli prohánět 2-4. Co do počtu a variability nepřátel je na tom druhý díl hodně dobře.

K eliminaci protivníků je tentokrát možné použít tři zbraně. Základní raketomet (který je díky bonusům možné rozšířit ze dvou na pět střel) doplňuje elektrický výboj a červená hvězdice aktivně pronásledující nepřátele po obrazovce až do definitivní eliminace aktuální party na obrazovce. Tyto sekundární zbraně obdrží hráč po sebrání modrého respektive červeného bonusu. Jeden bonus = jedna rána sekundární zbraní a raketa jich unese maximálně po pěti od každého druhu.

V případě Bats 2 jde opět o skvělou bezhlavou řežbu, ale ani tato hra není úplně bez chybiček. V případě úmrtí přijde hráč o všechny bonusy vylepšující základní zbraň. Počínaje Round 40 a dál je pak základní zbraň spíš k smíchu a hráč se tak ztrátou jediného života hodně přiblíží game overu. Naštěstí ve druhém díle je těch životů mnohem víc, takže se člověk mnohdy na sílu i se základní flusačkou dostane poměrně daleko. Velkou chybou je absence intra a outra (hráč pokračuje po dohrání hry opět levelem 1). A nakonec moje verze 1.1 obsahovala poměrně dost grafických glitchů.

Bats 2 je skvělé pokračování prvního dílu a byť klade hráči celkem velký odpor, je to opět dohratelná hra, což nebývá u raketek úplně standardem. Tuto hru mohu každému milovníkovi arkád jen doporučit.

Dohráno na klávesnici.

"Raketou na Mars
Poletíme zas - ty a já
Raketou jen já a ty
A to touhletou - jen pro nás..." 

Žánr raketek je pro mě poměrně tuhá záležitost, protože nemám zas až tak rychlé reflexy. Invasion..., neboli Bats, jak jsme tomu v dětství říkali, je jediná raketka, kterou jsem kdy dohrál. Během dvou lednových dní jsem si dohrání zopakoval a nebylo to nic jednoduchého. Po dni a půl marných pokusů na klávesnici jsem přesedlal na myš a konečně úspěšně dohrál všech 64 zón.

Příběh hry je jednoduchý. Ve své raketce vartujete vesmírem a čekáte, co na vás odkud vyletí. A skutečně, celá armáda zmutovaných vesmírných netopýrů letí směrem k Zemi a vaše raketka je jediná naděje, která stojí mezi Zemí a vesmírnými poletuchami. Na tuto misi jste dostali do vínku 4 životy a dvě continues, které vám musejí vystačit na tři dlouhé levely, ve kterých na vás postupně útočí zformované letky netopýrů.

Graficky jsou Bats pěkní. Raketka je roztomilá, nepřátelé jsou rozmanití, vesmír je černý, takže šetří oči. Hra je uvozena několika obrazovkami coby intrem a končí kratičkým outrem. Herní hudba není špatná, bohužel v mé verzi hry hrála pouze během intra. Zvuky by tu také nějaké byly, ale není to žádná hitparáda.

Kromě nepřátel hra obsahuje bonusy, které většinou vylepšují zbraně - střely jsou průraznější, mají větší rozptyl a navíc během jedné salvy můžete vystřelit mezi 2-5 střelami právě v závislosti na sebraném bonusu. Zajímavý bonus jménem "time warp" zpomaluje okolní dění, takže se nepřátelé mnohem lépe trefují. Poslední (fialový) bonus navyšuje počet životů. Šest fialových kosočtverců = jeden život. Další životy je možné nasbírat při dosažení určitého skóre. Bonusy jsou krátkodobé a to včetně těch navyšujících počet střel. Jinak by hra byla až příliš jednoduchá.

Raketkové hry jsou dvojího typu. U jedněch má raketka energii ve štítech, které pohlcují útoky nepřátel a raketka ledacos vydrží. Ve druhém typu jeden zásah rovná se explozi a ztrátě života. Bats jsou hrou druhého typu, což může být pro hráče nepříjemné, ale alespoň to prodlužuje jinak spíše kratší herní dobu. Po explozi raketky nicméně přijdete o všechna nasbíraná vylepšení, což v pozdějších levelech znamená téměř jistý game over, protože základní dvojstřela je ke konci spíše k smíchu (vzteku, pláči, to vše dle nátury konkrétního pilota).

Jako u každé raketky je časem toho bordelu na obrazovce příliš mnoho a z některých situací prostě nevycouváte. Proto se hodí cca vteřinová nesmrtelnost po sebrání jakéhokoliv bonusu, čehož se dá využít k úprku z jinak zdánlivě ztracené situace. Podle mne se jedná o zajímavý taktický prvek.

Bats nejsou a ani nebyly ve své době trojáčkovou hrou. Jedná se o krystalickou akci, kde vše ostatní je osekané až na dřeň. Ale i my adventuristi občas potřebujeme na chvíli vypnout a letět vpřed s prstem drtícím tlačítko střelby. A v ten okamžik je nám jedno, co střílíme - jestli ufony, netopýry, nebo třeba... slepice. Slepice? Takovou kravinu by přece nikdo nevymyslel. No i když...

Hra se v roce 1995 dočkala pokračování "Return of the Mutant Space Bats of Doom".