Commander Keen Episode 2: The Earth Explodes

Druhý a třetí Commander Keen je pro mě velká neznámá. Po zklamání, které mi přinesl Commander Keen Episode 1: Marooned on Mars jsem si mírně spravil chuť na Commander Keen: Keen Dreams a nakonec jsem se rozhodl pustit i do rozporuplné dvojky. V místních komentářích se hře vytýká zvýšená obtížnost a "že je to to samé jako jednička". Do hry se mi moc nechtělo a o to příjemněji jsem byl překvapen její hratelností. Před prvním spuštěním trojky je pro mě "Earth Explodes" nejlepším dílem série, což jsem opravdu nečekal. Všem fanouškům čtvrtého dílu, kterým jsem sáhl na modlu, se tímto omlouvám a snad se mi má kacířská slova podaří obhájit následujícím textem.

Nevím, jak se to autorům povedlo, neb hra běží na stejném enginu jako jednička, ale grafika Vorticonské lodě mne příjemně překvapila. Říkám si, že už jsem si třeba na specifickou grafiku série zvykl a pro jistotu jsem zkontroloval video z prvního dílu a ne, jednička mi přijde graficky stále stejně hnusná. Snad je to tím, že krabicoidní design sedí vesmírné lodi výrazně lépe než marťanským městům nebo co to mělo v jedničce být. Místo intra dostáváme opět text, outro je opět animované a končí dalším cliffhangerem, ale dostačuje. Zvuky jsou stále stejně hrozné a hudba absentuje. Vzato kolem a kolem, lepší grafika je jen mírným technologickým pokrokem v mezích zákona, ale potěší.

Cílem Keenovy mise je sabotáž lodi Vorticonů (vypadá asi jako lední medvěd a tento tvar má i herní mapa), konkrétně likvidace osmi laserů mířících na různá pozemská města (Praha pochopitelně absentuje). Zápletka je tedy úplně stejná jako v Commander Keen Episode 5: The Armageddon Machine , který se ukazuje být jen sprostou kopií dvojky.

Nepřátel je vlastně stejně málo jako v jedničce - dva druhy robotů, tři druhy Vorticonů a toť vše. Jenže je s nimi mnohem větší zábava než v prvním díle. Hra totiž obsahuje dva na skákačku nevídané strategické prvky - skákání po hlavách robotů a hru světla a tmy. Červení robíci hráče nezabijí, naopak jsou mnohdy ochotni vynést ho do výšek, kam by se jinak nedostal. V mnohých levelech jsou tlačítka vypínající a zapínající světla. Po vypnutí světel Vorticoni nemohou skákat a celkově se mnohem lépe obcházejí. A i možnost obejít nepřítele mi seděla - Elitní Vorticony (překřtil jsem je na mývaly) jsem během hraní zastřelil asi tři, zbytek se dal obejít nebo zavést do pasti. Střeliva je tentokrát hodně a protože jsem ho příliš nepoužíval, zbylo mi na konci neskutečných víc jak 300 střel. Dvojklik Alt+Ctrl jsem se konečně naučil používat a nevyžádané střelby tak u mne výrazně ubylo (nicméně na mém názoru, že je ovládání střelby špatně navržené, se nic nezměnilo). Nepřátelé nejsou nijak inteligentní, rádi páchají sebevraždu skokem do děr, což mi ale vzhledem k obtížnosti hry nijak nevadilo.

Řada hráčů si stěžuje na obtížnost. Ano, hra není nejlehčí, ale díky ukládání mezi levely je hra dohratelná. Poměrně pekelný mi přišel jen level 16 - DC: Washington Tantalus Center, ve kterém hráče čeká několik brutálních skoků, ale není to nic, co by se nedalo nacvičit. Zbytek levelů byl v pohodě. Naopak, zvýšená obtížnost mi přišla příjemně odladěná a vždy mi přináší větší zadostiučinění porazit obtížnější hru (byť až po několika dnech), než během odpoledne proletět nějakou jednoduchou a následně na ni zapomenout.

Závěrem mohu říct, že druhý díl považuji za nečekaně hratelný a byť to hra nevyžaduje a je nelineární, dal jsem si záležet, abych žádný z 16 levelů nevynechal. Půjdu proti proudu a bude-li někdo chtít zkusit jeden díl původní trilogie, doporučím spíš než první tento druhý díl. Nenechte se odradit stížnostmi na obtížnost, není to nic, co by standardní hráč odkojený devadesátkami nezvládl. A na třetí díl se už velmi těším, což jsem po neslané nemastné jedničce opravdu nečekal. CK2 je kvalitní plošinovka.