Jednou z první her, kterou jsem hrál, je Horké léto, a protože jsem se díky výzvě rozhodl zahrát si konečně druhý díl, prožil jsem si dobrodružství Majerovic rodinky znovu. Nedávno jsem se dostal k originálce a díky DOSBoxu na mě vyskočilo legendární intro s přezdívkami Honzy Majera.

Nesmyslné kombinace předmětů mě již při prvním hraní dovedly k mnoha zákysům a nejinak tomu bylo i teď. Spoustu činností jsem si ale pamatoval, takže na řešení několika situací jsem nakonec přišel i bez návodu. Na většinu zákysů mi však dal zapomenout kontrolor topení, rozhovor o ionizačním chemomorfním galvanizátoru či hlášky typu teplej spacák.

Horké léto je prostě postavené na hláškách, protože bez nich by to nebyl ani poloviční zážitek. Polda mi svým humorem moc nesedl, za což určitě může i fakt, že jsem jej nehrál v době vydání. Honza Majer v podání Zdeňka Izera je ale jiná káva a i když mi teď už nepřijde vtipný každý rozhovor, jako kdysi, stále má Horké léto něco do sebe.

Na druhou Syberii jsem se celkem těšil, protože mě zajímalo, jestli se Kate s Hansem a Oskarem dostanou až ke svému vytouženému cíli. Nakonec se jim to povedlo, i když poněkud prazvláštně.

V menu mě zaujalo tlačítko na souhrn prvního dílu, po jehož stisknutí se spustí video, vysvětlující neznalému hráči předchozí události. Určitě to nenahradí samotné hraní předchozí části, ale i tak je to užitečná pomůcka. Potěšilo mě také mírné vylepšení herních mechanik, kdy témata rozhovorů mizí a kurzor ukazuje směr, kam Kate půjde.

V první Syberii mě bavilo cestování vlakem do nových oblastí, ale tady je jich minimálně a téměř v každé jsem se zdržel na můj vkus až moc dlouho. Nejvíce se mi líbila zastávka s chatkou v lese u vody, protože jsem tam strávil přiměřeně času a i úkoly byly ucházející. Naopak Youkolskou vesnici nebo klášter jsem chtěl mít co nejrychleji za sebou (i když jízda v rakvi byla super).

Největší zklamání byl asi nový Oskar, protože už nebyl takový otrava jako dřív a navíc se vypnul a spojil s Hansem. Naopak Youki byl roztomilý mazlíček a určitě příjemné zpestření. I přes zmíněné nedostatky jsem s druhým dílem Syberie celkem spokojen. Nedosahuje sice kvalit jedničky, ale konec s mamuty je úchvatný.

Syberia je překrásné dílo, které mají na svědomí francouzští vývojáři Microïds, a hlavně pak spisovatel a výtvarník Benoît Sokal. Jedná se o parádní kousek, kde jsem s právničkou Kate Walker procestoval půlku světa, abych našel dědice továrny na mechanické hračky.

Pamatuji si, že když jsem hrál Syberii poprvé, občas jsem se někde zadrhával, ale teď se mi to stávalo jen výjimečně (míchání koktejlu), a to je něco kolem deseti let, kdy jsem tento překrásný příběh prožíval poprvé. Nyní mi vše přišlo zcela intuitivní.

Všechny lokace mají něco do sebe, protože jak městečko Valadilene, tak univerzita v Barockstadtu i důl Komkolzgrad oplývají zvláštní mystickou atmosférou. Procházení prázdných lokací navozuje pocit samoty, což umocňuje již tak skvělý příběh, který doplňují také videa spouštějící se po aktivování zvukových cylindrů nebo při pokračování jízdy vlakem.

Většinu hry mě doprovázel automat XZ-2000 neboli Oskar, který byl sice hrozně otravný, kvůli jeho lpění na předpisech, ale často mě také pobavil svými strojovými odpověďmi, jako například - Kate: "Ty myslíš na všechno Oskare." Oskar: "To ne, třeba na vodní sporty nemyslím vůbec."

Syberia není dokonalou hrou, o čemž svědčí bug u robota v Komkolzgradu, díky kterému mi zmizel kurzor (vše opravil Service Pack), a zvláště pak vcelku krátká herní doba. To však nic nemění na tom, že hlavní aspekty jako je příběh a herní mechaniky zde fungují dobře, a tak se s tímto titulem určitě nesetkávám naposledy.

Avatar v kině se mi vcelku líbil, a tak když jsem objevil hru, kde se děj odehrává ještě před událostmi ve filmu, musel jsem ji vyzkoušet. V průběhu hraní jsem zjistil, že příběh za moc nestojí, ale naštěstí na něm tento titul až tolik nestojí.

Hlavním tahákem hry je totiž neokoukaná v noci zářící pandorská příroda, která si do příchodu lidí žila vlastním životem, protože Na'vi ji nijak zvlášť neponičili. Je opravdu fascinující procházet se po Pandoře a jako Na'vi jezdit na Parakoni či Thanatorovi nebo dokonce létat na Křiklounech. Když jsem měl navíc k dispozici Pandorapedii, do které jsem doplňoval záznamy pomocí scanneru, měl jsem o zábavu postaráno. Po dokončení hry se sice celá zaplní sama, ale kdo by ty rozsáhlé záznamy četl najednou.

Avatara jsem dohrál i za RDA, ale jako třímetrový modrásek jsem se cítil daleko lépe, i když je pravda, že ZMP oblek mi dodával odvahu a trochu jsem si připadal jak při hraní Mechwarrioru. Díky zkušenostem, které jsem získal za ničení a zabíjení téměř všeho, co se hýbe (obzvláště u RDA), se zlepšovaly moje dovednosti, brnění i zbraně. Navíc se zkušenosti daly uplatnit i ve strategickém módu, kde se mi nakonec podařilo dobýt celou planetu.

Herní Avatar sice není žádnou dokonalou hrou, ale na to, že vývojářům z Ubisoft Montreal datum vydání určovala premiéra filmu, to nebylo až tak špatné. Škoda, že je to stále o tom samém, kdy se lokace alespoň trochu obměňují, ale mise jsou si hodně podobné. Naštěstí hru oživují výzvy, které jsem měl vždy chuť splnit co nejdříve.

Spolu s BMW M3 Challenge jde o nejlepší freeware závodní simulátor. Ferrari je má druhá nejoblíbenější značka aut, hned po Porsche, takže hraní bylo jasnou záležitostí. Sice jsem si chtěl tento titul vyzkoušet už dříve, ale rozjel jsem ho až na novém PC.

Překvapila mě spousta možností nastavení od obtížnosti, přes počet kol, až po zapnutí/vypnutí poškození. Právě poškození se v závodních hrách nevyskytuje vždy a navíc zde je nejen vidět, ale má vliv i na výkon všech třech dostupných vozů Ferrari.

Zamrzela mě přítomnost jen jedné trati, ale jelikož je hra freeware, dá se to odpustit. Horší je to s vysokými nároky na HW, které podle mě výsledku neodpovídají. Celkově jde o povedenou hříčku, kterou si nejspíše někdy zopakuji.

Nebýt herní výzvy, s největší pravděpodobností bych se k Moonbase Alpha nikdy nedostal. Před hraním jsem si říkal, že bych určitě o nic nepřišel, ale po dohrání je mi jasné, že kdybych tento kousek minul, byla by to velká škoda.

Chtěl jsem to ochcat a zahrát si onlajnovku v offline módu, a tahle mi padla do oka. Odkázán sám na sebe skoro 400 tisíc kilometrů od domova jsem sledoval, jak na systém podpory života padá meteorit. Pokud ho do pětadvaceti minut neopravím, dojde mi kyslík a můžu se jít klouzat.

Pocit úzkosti mi pomohl pochopit celý princip celkem rychle, ale splnit úkol se mi podařilo asi až na popáté. Přece jen některé činnosti mi unikly a také zjištění, že hodně rozbité komponenty je daleko rychlejší vyměnit než opravit, mi ušetřilo spoustu času.

Po dokončení jsem si řekl, že to prostě zkusím a připojil se do jedné rozehrané online hry. Byl to freeplay mód, kde se čas přičítal a nešlo o to vyměnit či opravit rozbité komponenty, ale o sestavení zcela nového okruhu. Všichni spoluhráči vypadali dost zmateně, a tak jsem si našel volný solární panel a začal ho připojovat k podpoře života. Protože to byl ten nejvzdálenější, bylo potřeba snad dvacet kabelů.

Nejhorší však bylo propojení s ubikacemi, protože žlutý kosmonaut se zvláštním jménem sabotoval mou činnost, kdy dvakrát za sebou odpojil právě připojený kabel a utekl s ním pryč. Naštěstí mi pomohl fialový kolemjdoucí a za chvíli byli obyvatelé Měsíce zachráněni.

I když je to nejlepší onlajnovka, co jsem hrál, stejně je v budoucnu hrát nebudu. Multiplayer prostě není můj šálek čaje a s neznámými lidmi už vůbec ne. Moonbase Alpha je pro mě hratelná hlavně díky prostředí a sigleplayer módu, jinak by mi asi moc neřekla.

Freeware závodní simulátory propagující nové vozy různých automobilek si vždy rád vyzkouším. The Ford Simulator je jedním z prvních (ne-li první) a i když nedosahuje kvalit podobných kousků, stojí za to si jej zahrát.

Výběr mezi šestnácti různými vozy jsem rád uvítal, stejně jako čtyři herní režimy. Udržet vůz na trati nebylo nic jednoduchého a zvláště dokončení slalomu bylo díky tomu téměř nesplnitelnou záležitostí. Vyzkoušet všechny možnosti hry nezabralo moc času, což je ale u těchto kousků běžné.

Další z řady klonů Moorhuhnu, kde jsem tentokrát dostal za úkol sestřelit co nejvíce divokých kachen, se dá hrát i ve dvou na jednou počítači, což je určitě výhoda.

Navíc mi Duck Blitz jako jedna z mála her tohoto typu umožnil výběr zbraně, kterou budu nic netušící ptáky sestřelovat. Mimo klasické brokovnice tak šlo použít pušku, samopal a dokonce i granáty. Nastavit šlo také jak rychle kachny poletí a na supermanskou rychlost bylo opravdu těžké je sestřelit.

I přes výše zmíněné klady jsem si u hraní tohoto titulu neužil tolik zábavy, jako u jeho předlohy a zatímco některý z Moorhuhnů si občas pustím, Duck Blitz už ne.

Při hledání českých freeware adventur jsem jednou natrefil na Tondu Zlaťáka. V recenzi o něm psali, že se prý podobá Horkému létu, a tak jsem si ho bez meškání stáhnul.

Žádnou podobu jsem sice neviděl, ale přesto jsem si hraní celkem užil. Nadabované rozhovory obsahující několik vtipných hlášek mě mile překvapily a závodní minihra také nebyla špatná. Škoda jen, že nejde uložit postup ve hře, ale jelikož je celkem krátká, moc to nevadí.

Beverly Hills 90210 sledoval ve své době téměř každý puberťák. Účastník soutěže Becherovka Game 2002 si tento název vypůjčil, trochu upravil a namísto středoškolských problémů zde jde o vyšetřování krádeže.

Nijak zvlášť povedená adventura Becherly Hills není, ale najde se v ní pár vtipných momentů (třeba Švejk 3D), které alespoň trochu zachraňují ne moc přívětivou hratelnost. Nejedná se o nějaké dlouhé putování, takže jsem to měl rychle za sebou a jednou mi to úplně stačilo.

Kladivo a srp je jednou z her, na které jsem úplnou náhodou narazil při návštěvě Levných knih. Tento typ her nijak zvlášť nevyhledávám, a tak není divu, že mě hraní moc nebavilo.

Náplně misí jsou zajímavé a zvláště infiltrace či sabotáž byla super, stejně jako tři druhy povolání. Počet použitelných zbraní je také úctyhodný. Jinak se ale jedná o stereotypní záležitost a určitě se k ní už nevrátím.

Po dohrání Knytt a Knytt Stories jsem se dostal i k této první známější hře Nifflase. Namísto pidičlovíčka jsem zde zdolával překážky s malou kuličkou.

O příběh tu moc nejde, ale i tak je zajímavý. Staral jsem se ale hlavně o to, jak se dostat dál, abych co nejdříve zneškodnil bombu. Hudba ke hře krásně sedí a nebýt celkem obtížných pasáží ke konci, byl by můj dojem z hraní jistě lepší.

Třetí světová válka je na pořadu dne velmi často. Naštěstí se o ní jen mluví a zatím k ní v reálu nedošlo. Je jasné, že při použití jaderných zbraní by se jednalo o rychlou záležitost. Při hraní této hry jsem se ale dozvěděl, jak by to vypadalo bez nich.

V této klasické real-time strategii jsem musel bojovat o ropu, která rychle dochází na celém světě. Mimo tanků a obrněných vozidel jsem měl k dispozici také vrtulníky či neviditelná letadla a s těmi byly boje opravdu parádní. Herní mechanismy jsou skvěle vyřešeny a hratelnost mi kazily jen zdlouhavé mise, kdy jsem si občas přál jejich rychlý konec.

World War III: Black Gold je jediná plná hra, kterou mám z Gamestaru, protože na ostatních CD, co jsem vlastnil, byly dema, a protože mě celkem bavila, ještě ji někdy zkusím.

Knihu jsem nečetl, film mě neoslovil a ani herní zpracování Noční hlídky není žádným skvělým počinem. Zpočátku mě zaujal příběh i tahový systém soubojů s mnoha nezvyklými kouzly. Problém je ale v tom, že se z příběhu postupně stane blábol a hlavně že soubojů je obrovské množství a jsou stále stejné.

Desetkrát to samé ještě šlo, ale třicetkrát už opravdu ne. Kdyby vývojáři ubrali na soubojích a ozvláštnili je něčím novým, určitě by mě to nepřestalo bavit a dotáhl bych Night Watch až do konce. Takhle je to pro mně nedohratelná záležitost.

Pilotování letadel mě vždy fascinovalo. Je to jedna z činností, kterou nejspíše nikdy nebudu provozovat, a tak je skvělé, že si kokpit mohu osahat alespoň virtuálně. Rocket Racer Championship je skvělý letecký simulátor, kde mají závody s pěti protivníky šťávu a já měl radost z každého vítězství či nového letadla.

Tratě jsou různorodé a skvěle navržené, takže jsem s nimi neměl moc velké problémy. Ty nastaly až s nejrychlejším letadlem, které jsem se musel naučit ovládat. Nakonec se mi ale podařilo se všemi letadly vyhrát všechny závody a tím i celý šampionát. Škoda jen, že je to tak krátké, ale protože je hra freeware, není to nic strašného.

Microsoft InkBall je ze všech Windows her asi nejméně známý a nejméně hraný uživateli. Nejspíše je to tím, že byl součástí jen verze Windows Vista, která nebyla přijata s nějakým velkým jásotem.

Já jsem ji však na svém prvním notebooku měl, tak jsem si mohl inkoustový fotbal vyzkoušet. Na nízkou obtížnost je hra opravdu jednoduchá a lze v ní skončit snad jen úmyslně. Na tu nejtěžší je však hodně složité ve vyšších levelech poslat barevné koule do správného otvoru.

Posouvat míčky do správného směru mě bavilo, ale nejvíce času ze všech Microsoft her jsem stejně strávil u Spider Solitaire. Nechápu, že už hry v nových verzích Windows nejsou implementovány standardně a je nutno si je stáhnout.

Pálí vám to? byl TV pořad, který uváděl Zdeněk Podhůrský a tato hra obdobného jména stojí na stejném principu. Hádání slov je někdy obtížné, a tak jsem byl mnohdy rád za napovězená písmenka, i když mě to stálo nějaké ty virtuální peníze.

Slova s menším počtem písmen se mi samozřejmě hádaly daleko lépe, ale občas se mi i nějaké to delší slovo podařilo uhodnout celkem rychle. Hádanky se téměř neopakují, takže lze tento logický rychlík hrát i opakovaně.

Might and Magic VII a VIII jsem nehrál, ale s touto karetní hrou jsem se setkal již při hraní Mravenců. Jde o chytlavou záležitost a zvláště ve dvou hráčích je o zábavu na dlouhé chvíle postaráno.

Nejhorší jsou chvíle, kdy máte dost jedné suroviny, ale málo té zrovna potřebné. Nastávaly tak situace, kdy jsem měl k dispozici útočné karty, ale na mém kontě bylo místo padesáti bestií padesát cihel a naopak. Tak jako v ostatních karetních hrách i zde nezáleží jen na umu každého hráče, ale především na vylosovaných kartách.

Her z divokého západu není nikdy dost, a tak jsem rád i za Moorhuhn ve westernovém kabátu. Hratelnost se hodně podobá předloze, akorát zde cíle nelétají, ale vykukují z krytů a namísto jedné lokace jsou zde hned tři.

Salón, městečko i vesnice jsou hezky vyobrazeny a banditi se v nich střílí jedna báseň. Souboje s bosy jsou příjemným zpestřením, stejně jako bonusové lokace. Hra mě o moc času neobrala, ale určitě stojí za vyzkoušení.

Arkanoid zná jistě každý správný pařan a Bananoid není nic jiného, než jeho o rok mladší kopie s vtipnějším názvem. Odlišností je opravdu málo a ani vizuální zpracování či nahrazení cihliček krychlemi nemá vliv na skvělou hratelnost.

Ničení barevných krychliček je zábava, která mi někdy vydrží hodiny, jindy mě omrzí za pár minut (hlavně když se nedaří). Přesto se však k Arkanoidu, Bananoidu nebo nějakému jinému klonu této arkády často vracím.