Nebýt herní výzvy, s největší pravděpodobností bych se k Moonbase Alpha nikdy nedostal. Před hraním jsem si říkal, že bych určitě o nic nepřišel, ale po dohrání je mi jasné, že kdybych tento kousek minul, byla by to velká škoda.

Chtěl jsem to ochcat a zahrát si onlajnovku v offline módu, a tahle mi padla do oka. Odkázán sám na sebe skoro 400 tisíc kilometrů od domova jsem sledoval, jak na systém podpory života padá meteorit. Pokud ho do pětadvaceti minut neopravím, dojde mi kyslík a můžu se jít klouzat.

Pocit úzkosti mi pomohl pochopit celý princip celkem rychle, ale splnit úkol se mi podařilo asi až na popáté. Přece jen některé činnosti mi unikly a také zjištění, že hodně rozbité komponenty je daleko rychlejší vyměnit než opravit, mi ušetřilo spoustu času.

Po dokončení jsem si řekl, že to prostě zkusím a připojil se do jedné rozehrané online hry. Byl to freeplay mód, kde se čas přičítal a nešlo o to vyměnit či opravit rozbité komponenty, ale o sestavení zcela nového okruhu. Všichni spoluhráči vypadali dost zmateně, a tak jsem si našel volný solární panel a začal ho připojovat k podpoře života. Protože to byl ten nejvzdálenější, bylo potřeba snad dvacet kabelů.

Nejhorší však bylo propojení s ubikacemi, protože žlutý kosmonaut se zvláštním jménem sabotoval mou činnost, kdy dvakrát za sebou odpojil právě připojený kabel a utekl s ním pryč. Naštěstí mi pomohl fialový kolemjdoucí a za chvíli byli obyvatelé Měsíce zachráněni.

I když je to nejlepší onlajnovka, co jsem hrál, stejně je v budoucnu hrát nebudu. Multiplayer prostě není můj šálek čaje a s neznámými lidmi už vůbec ne. Moonbase Alpha je pro mě hratelná hlavně díky prostředí a sigleplayer módu, jinak by mi asi moc neřekla.