Po hratelností stránce toho tento titul moc nenabídne. Vlastně jen pár minut pobíháte kolem, ale jinak hra dodá přesně to, co slíbila. Stupňující pocit napětí. Začátek je v pohodě, ale s každým zvukem... Nevěděl jsem, co mě čeká a bylo mi to příjemně nepříjemné. :)

Není to hra, spíše experiment, který však u mě zafungoval na jedničku a podle toho taky hodnotím.

Buď jsem blbý já, nebo ta hra, ale nepochopil jsem z ní ani ň. Nemám nic proti uměleckým hrám, ale každá epizoda je jak vytržená z prostředku jiné povídky. Nikdy nevíte jak se postavy dostaly tam, kam se dostaly a příběhy končí jakoby uprostřed s nic neříkající básní. Naštěstí jsou jen tři a každá zabere cca 10 minut.

Adventuření je zase celkem jednoduché, ale hrozně nepřehledné a zmatené. Zatímco u jednoho káblu postava prohlásí, že je moc daleko, jiný kábl, který vypadá naprosto identicky, vezme bez větších problémů. A nepřítele porazit náramkem... kdyby to nebyl jediný předmět v inventáři, tak by mě to ani nenapadlo.

Ale zase to celkem hezky vypadá. A každého našince musí přece pohladit po duši, že je součástí soundtracku i Vltava od Bédi Smetany, no né?

Shrnutí:
Jak jsem psal na začátku, jsem buď blbý já, nebo je blbá hra. Jsem ale narcista, tak to svedu na hru. Nic neříkající, rádoby umělecké povídky, které nespojuje zhola nic, snad jen nuda a špatný příběh.

8. bod herní výzvy 2016

Je to špatné RPG a slabá adventura. Souboje mi přišly debilní a neintuitivní a grindění za lepšími staty mi vadí ve všech hrách. A tady se některé staty vylepšují jednoduše tak, že děláte jeden úkol znovu a znovu, dokud se vám něco nepovede, což je pěkná nuda. Po adventurní stránce mi hra také nepřišla příliš nápaditá. Dead Endy odsuzuji, ve hře moc předmětů sbírat a používat nebudete, logické úkoly prakticky žádné a zdálo se mi, že jakožto bojovník jsem až moc věcí řešil házením kamenů. Jednotlivé prvky QfG mi jednoduše vadily. Jak je tedy u všech čertů možné, že mě hra tak bavila?

Je to atmosférou a příběhem. Pro tyhle barevné, ručně kreslené a k tomu pixelové pohádkové hry mám zkrátka ještě dnes slabost, jelikož mě vždy vezmou do mých dětských let, kdy jsem byl unešen kouzelnou atmosférou her jako je Legend of Kyrandia, nebo Monkey Island, ačkoliv jsem jim tehdá vůbec nerozuměl. Nostalgie funguje občas zvláštně.

Plusové body u mě tvůrci dostávají také za odvahu experimentovat a zkusit něco nového, ačkoliv to propojení adventury a RPG není dokonalé a potřebuje ještě v mnohém doladit.

9. bod herní výzvy 2016

Takhle hra je jednoduchá a těžká zároveň. Je jednoduchá a lehce pochopitelná ve svých principech, ale těžká díky často nejasným rozhodnutím, kterým musíte cestou čelit. Nikdy není jasné, kam vás vaše rozhodnutí dovede. Někomu nevěříte? Možná je to dobře, ale možná vás vaše nedůvěra připraví o schopné spojence. Pěkné na tom všem je, že opravdu špatné rozhodnutí zde neexistuje. Hra vždy pokračuje dál. Jen se často rozhodujete mezi dvěma menšími zly.

Po příběhové stránce hře není moc co vytknout. Graduje přesně tak, jak 2. díl trilogie má. Děj rozvine, předvede nějaké ty zvraty, ale vše skončí dost otevřeně. Jde vidět, že se pořádné rozuzlení připravuje pro poslední díl. Ale jak už jsem jednou psal, je to rozehrané více než zajímavě. O to víc se bojím, že Stoic nakonec laťku neudrží, ale nebuďme pesimističtí!

Po hratelnostní stránce toho hra moc nového nenabízí. I přes to, že je tam pár nových povolání a nová rasa, se to hraje úplně stejně. Opět se jedná spíše o lehčí strategii, což ale v mém případě není výtka. Líbila se mi jednoduchost a strohost bojového režimu. Je to přehlednější, víte co čekat a s čím počítat. Bitvy tak jsou příjemnou kratochvílí a nikoliv frustrací, kterou musíte několikrát opakovat.

Klobouk dolů také za zpracování dvou vůdců karavany. Rook nebo Alette, podle toho, kdo to minule přežil. Mě přežil Rook. Sice jsem to ještě nezkusil za toho druhého, ale čekal jsem spíše kosmetické změny. Podle všeho, co jsem na netu četl názory jiných hráčů, však hra nabízí dostatek nového materiálu i při průchodu za jiného vůdce, takže se nemůžu dočkat na znovurozehrání.

Je jen málo věcí, které bych mohl hře mít za zlé. Přitom vím, že není dokonalá a najde se spousta lidí, kterým se nebude líbit tohle a tamto, mě ale padla přesně do noty. Kvalitní a zajímavý příběh, nejednoznačná rozhodnutí, jasné souboje. Nemůžu zapomenout také na grafiku a hudbu, které jsou jako minule naprostá špička.

Shrnutí: Od hry nečekejte nic, než jen rozvinutí nadějného příběhu. Vše jinak zůstává při starém. Pokud vás tedy hra nebavila už předtím, nebude vás stoprocentně bavit ani teď.

1. bod herní výzvy 2016

Stává se velmi ojediněle, abych se po dohrání hry, nebo shlédnutí filmu cítil emočně na dně. Aby ze mě takříkajíc "vyždímali emoce". Jak říkám, párkrát se to stalo, ale nikdy ne v takovém měřítku jako u Life is Strange. Po dohrání hry jsem totiž na několik dní upadl do jakési zvláštní deprese. Cítil jsem se prázdný. Ačkoliv jsem měl volno, nechtělo se mi nic dělat. Nechtělo se mi nic hrát, nikam chodit, s někým komunikovat. Chtěl jsem jen ležet v posteli a přemítat o všem, co se v LiS událo. A to jsem ve společnosti brán za cynika.

Proč tomu ale tak bylo? Snad vším. Uvěřitelné postavy, zajímavý děj, nečekané zvraty, nezapomenutelné momenty... Ta hra je prostě neuvěřitelná. Dostala mě, jako žádná jiná. A přitom stačí tak málo: Civilní příběh bez zbytečného patosu.

3. bod herní výzvy 2016

Hrál jsem Director's Cut

Kdybych měl Wasteland 2 ohodnotit jedním slovem, řeknu: "nezajímavé". Naprosto generické questy, černobílé postavy, příběh/nepříběh, lokace na jedno-dvě brda, škaredá grafika, hromada textu o ničem... No, vlastně všechno je takové o ničem. Jediné výrazné plus vidím v soubojích, které mě docela bavily a jako jediné mě u hry udržely.

Tím bych mohl koment uzavřít, ale chci se trochu rozepsat:
Chápu, že vymyslet opravdu originální quest je hodně těžké, ne-li přímo skoro nemožné, ale pro mě třeba dělá dobrý quest už jen ta omáčka kolem. Tady jsou všechny questy jak UHO
-"Ale ne. Někdo mi něco ukradl. Najdeš ho tady a tady, dík."
-"Ale ne. Někdo mi někoho zabil. Najdeš ho tady a tady, dík."
-"Ale ne. Potřebuji tohle, najdeš to tady a tady, dík."
Ale úplně nejdebilnější jsou questy alá poštovní holub.
Příklad: Chci vyjednat mír mezi indiánama.
1. šéf mě pošle za 2. šéfem, který se nachází na jiné mapě, až na úplném konci. Tam se prostřílím, pokecám s ním, řekne: "OK" a pošle mě zpátky.
1. šéf pak zase: "No tak jo, ale chceme...". Tak jdu zase zpátky za 2. šéfem a ten řekne: "To teda ne, dokud oni...".
Tak se vrátím za 1. šéfem, ten na to: "To jde, ale jenom za podmínek...".
Tak jdu opět za 2. šéfem, který odpoví "Dobře, uděláme to, sejdeme se u 1. šéfa"....
A každá taková cesta, kde se nic nedělo, zabrala něco přes minutu... Zabít člověka, který to vymyslel. A poslíčkování se ve hře vyskytuje docela často, ačkoliv už ne v takové míře.
A když už se zajímavý quest objeví, je nakonec naprosto o ničem. Jako ten quest s uprchlým vězněm v Angle Oracle. Měl jsem za úkol ho vystopovat. Super, řeknu si. Ale od cely se táhnou jasné stopy, které vedou až k ventilaci, kde mi nějaká postava řekne, že viděli toho a toho, jak ho odvádí. Tak za ním jdu a ten mi řekne: "Jo, toho jsme odvedli tam a tam." Case closed!

Všechny postavy, které ve hře potkáte, jsou bez výjimky černobílé a nudné. Buď jsou hodné, nebo zlé. Navíc jsou všechny k nezapamatování: Jakmile mi zmizeli ze zorného pole, už jsem zapomněl jejich jména. Což bylo docela komické, protože mi pak někdo ve hře říkal "Zdravím Vás, tak se znovu potkáváme" a já na to jen: "Asi jo, když to říkáš." Boring...

Lokace vypadají všechny skoro stejně. Jediný rozdíl je, že lokace v LA jsou trochu zelenější. Vždycky se jedná o nějaké údolí, nebo opevněné obydlí. Žádné není ničím zajímavé. A když už, tak zase má nevyužitý potenciál, jako Bašta, nebo Angel Oracle. Místo plné náboženských fanatiků, nebo ortodoxních "slušňáků" zní skvěle, ale ve hře to žádnou výraznou roli nehraje. Je to jen místo, kde můžete plnit další nezajímavé questy. Next!

Směšná je i hlavní příběhová linka. Máte za úkol vyšetřit vraždu jednoho rangera a vyšetříte to tak, že budete lítat po arizoně a LA a budete v 97% hry jen upgradovat rádiové vysílače, které vám na konci poprvé ukážou, proti komu že to vlastně bojujete. Fakt, drtivá část hry se točí jen kolem toho, jak vylepšit vysílání. Great!

Ptáte se, co mě teda nakonec u hry udrželo neuvěřitelných 40 hodin? Byly to asi ty souboje. Mám rád tahovky, zbraní je ve hře dost a na výběr máte hned z několika druhů zbraní. Nejvíc připomínají souboje v novém XCOMu. Bylo to taky snad poprvé, kdy jsem plně využil zbraně na blízko. Než se dostal protivník ke slovu, už u něho byla moje Hex, která ho podřízla jak kuře. Ale i souboje mají jeden problém a to je jejich nevyváženost. 1/3 hry jsem pižlal každého ještěra několik tahů a respekt jsem měl i jen ze 2 zmutovaných králíků. Navíc ti moji blbci netrefili ani vrata od stodoly. 2/3 byla v pohodě a vyrovnaná na obou stranách. 3/3 jsem zase byl vylevelovanej na max a zabil jsem headshotama polovinu skupiny ještě dřív, než vůbec přišel protivník na řadu. XCOM mi třeba přišel vyváženější po celou dobu hry.

Shrnutí: Často slyším, že W2 je RPG ze staré školy se vším, co k tomu patří. Nevím, možná je to pravda. Já jen vím, že třeba 20 let starej Fallout 1 a 2 jsem si užil o několik tříd víc, než W2. Přitom W2 nedělá nic vyloženě špatně. Jen to ale nedělá ani moc dobře. Prostě to jenom tak nějak dělá.

Byli jste zklamaní Armikrogem? Zahrajte si Neverhood pro nejmenší! Není to plastelínové, nemá to geniální hudbu T.S.Taylora, ale díky stop-motion animaci na vás dýchne úplně stejná atmosféra! Máte pocit, že se kulis můžete dotknout vlastníma rukama, že toho můžete být součástí. Je to milé, okouzlující, pohádkové a ztřeštěné. Všechno, co byl Neverhood... ale jinak. Svým vlastním způsobem.

Ačkoliv svou stylizací nejvíce zaujme děti, některé hlavolamy snadno nerozluští ani ostřílený hráč. Jednoduše se zadarmo nedají, ale jsou jasně čitelné. Vždy řešíte jen JAK to udělat, nikdy CO. Hlavolamy baví a u žádného dlouho nezkysnete.

Shrnutí:
Pokud máte mladšího sourozence, nebo nedej bože snad i vlastní dítě se kterým si chcete něco zahrát a LEGO hry už vás omrzeli, je Lumino City přesně co hledáte. Ostatní se ale nenechte odradit. Užije si ji každý, kdo má ještě rád pohádky.

Spousta lidí se mnou jistě nebude souhlasit a nebudou mi ani moci přijít na jméno, ale musím se vyzpovídat: Posel smrti je podle mého, snad z nostalgie nebo pocitu vlastenectví, přeceňovaná hra. (Čímž nechci dehonestovat názory jiných. Já sám nejsem proti madam nostalgii imunní)

Příběh není z nejhorších. Určitě vás u hry udrží (totožnost vraha mě třeba překvapila), ale po dokončení hry máte víc otázek, než odpovědí a celé to vyšumí jaksi do prázdna. Měl jsem pocit, že sami tvůrci nevěděli, co s tím. Uvidíme, jestli si s tímhle třeba neporadí další díly.

Ale v čem pro mě Posel Smrti selhává je adventurní část. Prozkoumáváte a sbíráte předměty občas pravým tlačítkem, občas levým tlačítkem, občas oběma, jak se hře chce. Hra vám svými mechanismy hází klacky pod nohy a často jsem někde zakysl ne proto, že bych nepřišel na hádanku, ale proto, že mi to hra jednoduše teď nedovolí, nebo má nejasné ovládání.

Příklad č.1: Chci do věže. Prkna jsou pryč a kliknu na dveře levým. Sam řekne, že jsou zamčené. Jasně, rozumím. Musím tedy najít klíč. Možná ho má Victorie, řeknu si, ale hra mě k ní nepustí, jelikož ji "nechci" rušit. Vyzpovídám celý hrad, ale nikdo mi nic o klíči neřekne a nikde jsem ho nenašel. Celý zoufalý se podívám do návodu a zjistím, že na dveře do věže musím kliknout PRAVÝM, aby Sam řekl, co vím už dávno, že ho má možná Victorie. A ejhle, najednou s ní můžu na pokec.

Příklad č. 2: Dám jednomu pracantovi v hospodě formu na klíče. Řekne, že za chvíli bude zpátky. Jasně, já se zatím podívám po okolí a něco vyřeším, nebo pokecám. Po čase se vrátím do hospody a poptám se na pracanta hostinského. Neviděl ho. Takže zase jdu něco řešit po okolí, ale už nic nenajdu na práci. Tak se vrátím do hospody, kde se mnou hostinský vede naprosto identický hovor, jako předtím. Aha, řeknu si, asi jsem něco někde přehlédl a musím ještě něco někde udělat. Jenomže jako předtím, už nic nenajdu. Celý zoufalý se zase podívám do návodu a zjistím, že za hostinským musím jít TŘIKRÁT. A ejhle, po 3. rozhovoru mi dá potřebné klíče. Proč?

A nejsou to ojedinělé případy. Ve hře takhle narazíte několikrát. Jenom za knězem jsem musel jít snad 5x, než mi řekl potřebné info. Přitom to tam nemá žádné opodstatnění. Stejně nemůžete bez té informace nic moc jiného dělat, tak jenom chodíte z místa na místo, než vám hra dovolí pokračovat. Je však pravda, že časem si na tenhle blbý systém zvyknete, což ale není ospravedlnění. Přitom hádanky, ačkoliv jich není moc, jsou spíše lehké a problém s nimi není. I když jsem měl někdy pocit, že tam jsou jenom proto, aby se trochu natáhl čas.

Příklad č. 3: Spadnete do dolu a musíte spustit výtah. Jenomže potřebujete plány. Ty najdete, výtah spustíte, ale z jedné prasklé trubky pouští pára. Chcete ji tedy ucpat hadrem, ale to by se Sam popálil, tak musíte nejdřív hadr namočit (Což je mimochodem Genius!). Nakonec díru ucpete a stroj spustíte, ale vypadnou pojistky. Ty vyměníte a výtah konečně jede. Celá pasáž jenom zdržuje, děj nikam neposouvá a viděli jsme to už v adventurách 100x jinak.

Ale to je to nejmenší, v jiných hrách jsem dělal větší a zbytečnější blbosti (zdravím Indyho a jeho ducha :) )

Pochválit musím jednoznačně český dabing, který na hry nemá obdoby a dosahuje kvalit i takové Mafie, nebo Vietcongu. Ano, jde slyšet, že se spousta věcí natáčelo na 1. dobrou, ale natáčeli to skuteční profesionálové oboru, takže je to pořád přirozenější, než u jiných českých her. (kupříkladu Memento Mori)

Shrnutí: Na rozdíl třeba od českého Poldy , Posel smrti jednoznačně JE světová adventura. Bohužel však nedosahuje takových kvalit, jako snad i jeho starší konkurence.

No nevím jak vy pánové a dámy, ale dle mého tady máme za poslední roky zatím nejlepší Bethesdí hru. Shrnu své dosavadní pocity bez spoilerů do "velmi stručných" bodů.

Co je hezké?
-Střelba: Není tak těžkopádná a nespoléháte se výhradně na VATS. V minulých dílech jste museli vyVATSovat skoro všechno, aby jste se vůbec trefili do protivníka. Teď je z toho slušná a zábavná střílečka.
-Průzkum: Asi nejdůležitější část. Na tomhle je zábava Falloutů postavená a tohle Bethesda fakt umí. Každé místo má nějaký vlastní příběh a minulost, které vás baví objevovat a odhalovat a jsou ve většině případů zajímavější, než questy samotné. Alespoň pro mě je průzkum gró celé série. Zajímavá místa už od sebe také nejsou vzdálené 15 minut autem, ale díky menší mapě mají větší hustotu. Vždy tak na svém miniradaru vidíte další tři zajímavá místa, které jsou skoro "za rohem" a hra vás tak nutí objevovat a objevovat a nakonec si řeknete, že na nějakého haranta s*re pes.
-Grafika: Ne, není to technologický vrchol, ale je hezky stylizovaná a dokáže často zapůsobit. Nejhnusnější je v části před válkou, tam ale strávíte pár minut, takže si nemusíte vypichovat oči. Navíc mám po většinu času stabilních 60 FPS a stutteringu si teda nevšímám.
-ŽE SE ZBRANĚ ANI BRNĚNÍ NEOPOTŘEBOVÁVAJÍ!
-Modifikace a legendární dropy: Je prostě fajn, že všichni nestřílí tím samým, jako to bylo v minulých dílech a že každý si může libovolnou zbraň pozměnit k obrazu svému. Kvůli scrapu, který pro modifikace potřebujete, má také konečně smysl sbírat různé harampádí, které v minulých dílech bylo většinou úplně k ničemu.
-Nový systém perků: Ten se přizpůsobuje akčnějšímu pojetí hry. Úplně zmizeli dovednosti a hra se soustřeďuje na perky. Ty jsou pěkně animované a nový bod dostáváte při každém levelu.

Co je meh?
-Power armor: V minulých dílech byl Power armor docela overpowered (hehe), respektive vám dal několik permanentních bonusů. Vítám tedy novinku, že máte k PA přístup hned od začátku, ale jelikož je na baterie, nemůžete ho používat pořád. Logicky si ho tak budete schovávat, až bude nejhůř. No jo, jak ale dopředu vědět, kdy to bude? Můžu sice hru loadnout a pro PA se vrátit domů, avšak to mi přijde jako nešťastné řešení. Možná se ale časem objeví ve hře možnost si PA přivolat, jako to dělal Iron Man, nebo to vyřeší mod.
-Budování osad: Neříkám, že je to špatné, mě to ale moc nechytlo a úspěšně to ignoruji. Dle diskuze ale vidím, že jsem asi jediný.
-Questy: Bethesdácký průměr. Neoslní, ale ani neurazí. Zatím se mi žádný nevryl výrazně do paměti.
-Společníci: Pokud víte co od nich čekat, dá se s nimi pracovat. Není to jak Quiet v MGS V, se kterou jste spolupracovali a byla schopná vám vystřílet nepřátelský tábor. Ve Falloutu toho společníci moc nezabijí. Fungují ale skvěle jako odvedení pozornosti, nebo jako zdržení a hlavně jako přenosný baťůžek. Na druhou stranu vám ti blbci stojí často v cestě a už se mi i několikrát stalo, že mě kvůli nim odhalili ve sneaky modu.

Co je hnus?
-Příběh: Příběh není blbý. Je vlastně úplně stejný, jako ve Witcherovi 3. Hledáte ztracené dítě. Jde ale o to, že vám jsou všechny postavy tak nějak úplně... ukradené. Dialogy nic moc, postavy jsou bez výjimky černobíle (neviděl jsem zatím opak) a příběh ani nijak negraduje. Ještě jsem hru tedy nedohrál, dle wiki jsem někde v půlce, ale nemyslím, že by se to mělo razantně změnit. K nikomu si nevybudujete vztah. Ještě jsem nezmínil, že i když se vaše postava probudila po 200 letech z kryogenického spánku a svět je přece jenom trochu jiný, než kdysi, ani se nad tím nějak zvlášť nepozastaví. Já na jeho místě bych měl milion otázek. On si jen vezme bouchačku a jde si po svých.
-Pip-boy: Ten se asi skvěle ovládá na gamepadu, na K+M se v něm ale pořád ještě ztrácím. Jeho ovládání je zbytečně překombinované Sem tam něco neúmyslně dropnu, místo abych se podíval do inventáře, se dostanu na questy atd.
-Ořezané dialogy: Když máte tu vzácnou možnost si s někým popovídat, můžete v průměru položit tak dvě otázky, než vás váš debatní kolega začne ignorovat. Dokud to nedovolí nějaký quest, nemáte většinou možnost se někoho na něco zeptat. Což je docela škoda a hra kvůli tomu působí trochu prázdně.

Shrnutí: Když to vezmu kolem a kolem, tak musím říct, že mě Bethesda příjemně překvapila. To, co jsem měl na předchozích dílech hrách bylo vylepšeno k lepšímu. Hra je sice akčnější a zbavila se všech výraznějších RPG prvků, ale Fallout 4 si jednoduše užívám a to je myslím hlavní. Hra má teď paradoxně mnohem blíže k sérii Borderlands, než k samotnému Fallout 3. Jó, kdyby zapracovali ještě na questech a příběhu, byla by to pro mě jasná GOTY. To bych ale chtěl asi moc, že? :)

PS: Hra obsahuje i pár bugů, ale musím zaklepat, zatím nic, co by mi kazilo zážitek ze hry, nebo nějak znemožnil postup.

Pro pochopení mých pocitů z konce této hry sepíšu v tomto experimentálním komentu jako přirovnání mou fan-fiction z prostředí Hvězdných Válek.

Luke Skywalker po svém neúspěšném souboji s Darth Vaderem v Cloud City visí pouze jednou rukou za vystouplou plošinu. Darth Vader se blíží pomalými kroky. Film se schyluje ke konci
[Darth Vader]: Luku, ještě než půjdeš, musím ti něco říct. Jsem tvůj otec!
[Luke S.]: Nééééé.... To není možné.
[Obi-wan Kenobi]: Ne, není to možné.
[Darth V.]: Cože? Co ty tady děláš? Vždyť jsem tě přepůlil!
[Obi-wan]: Ano, podcenil jsem tvé schopnosti, naštěstí zranění nebylo tak vážné, aby to trochu Síly nespravilo. Luku, Darth Vader není tvým otcem. To jen rada chtěla, aby si to myslel, protože potřebovali skrýt fakt, že byla královna Amidala původně muž. Nemohla mít tedy děti. Tohle by na Naboo způsobilo chaos.
[Luke S.]: Kdo je tedy mým otcem?
[Han Solo]: Ahoj synku. Jsem to já.
[Dart V.]: A jak to, že on děti mít mohl, hm?
[Han Solo]: Já jsem byl zase původně žena. Tím se to vyrovnalo.
[Luke S]: A Princezna Leia? Je to vůbec má sestra?
[Han Solo]: Byla... /ukápne slza/ než zemřela při porodu.
[Luke S.]: A s kým jsem to tedy cestoval?
[P. Leia]: Zdravím bratře, nebo bych měla říct... /strhne ze sebe masku a pod ní se objeví hlava C-3PO/ můj pane?
[Darth V.] Co se tady hergot děje?
[Obi-wan]: Rebelové potřebovali vůdce. Potřebovali princeznu. Proto jsme C-3PO přeprogramovali, aby se chovala jako princezna. Díky tomu mohlo vzniknout povstání.
[Han Solo]: Obi-wane, jak je možné, že toho tolik víš?
[Obi-wan]: Jsem totiž členem tajného spolku, které si klade za cíl zachovat rovnováhu mezi Sílou dobra a Zla, protože rovnováha... /patnácti minutové filozofování na téma: Rovnováha a proč ji máme rádi/... je prostě boží. Víte, kdysi jsem vše, co jsem miloval, ztratil ve válce... /další patnácti minutové bolestivé vzpomínání na časy dávno minulé/ ... a proto nemám rád žáby.
[Darth V.]: Počkejte, chcete říct, že jsem se miloval s bývalým mužem?
[Tajemný hlas]: Haha... Obi-wane, ty naivní hlupáku. Ty jsi tomu opravdu věřil? Celá ta šaráda sloužila pouze k odvedení pozornosti.
[Obi-wan]: Od čeho? A když se mnou někdo mluví, rád se mu dívám do očí.
[Chewbaca]: Od toho, že galaxii ve skutečnosti vládne jen jediná bytost. Rebelové, Imperium... vše existuje jenom proto, protože on chce. Dokonce i vaše pověstná Síla je jeho výmysl, díky které může ovládat masy.
[Han Solo]: Příteli, ty umíš mluvit?
[Chewbaca]: Vždy jsem uměl, ty ignorante. Vše bylo ale součástí krytí. Jsem agentem našeho Všehopána a dohlížím na to, aby byla jeho vůle vykonána. Teď zemřete!... /hrudí mu projede světelný měč, Chewbaca se ohlíží a za ním stojí R2DT s mečem/ ... Můj pane, proč...? Vždy jsem věrně sloužil?
[R2DT]: Píp Píp...
[Chewbaca]: Aha... /a zemře/
[Obi-wan]: Ty jsi ten všehovládce o kterém Chewbaca mluvil? Doufám, že vše řádně vysvětlíš!
[R2DT]: Píp píp, pipi píp píp pi pi píp,píp. Pipipipíp pi pi.
[Han Solo] Tak teď už vše dává naprostý smysl.
[Obi-wan] My ale odvrátíme tvoji Pomstu surfujících sexy vampů v bikinách. Všichni společně. C-3PO - Transformuj!
[Darth V]: Co se to děje? Zvedá se hrozný vítr!
[Obi-wan]: To je proslulý vichr z hor. Dědeček mi o něm vyprávěl. Vrací se každých sto let...
A vše odlétá v dálavy.

Doufám, že jsem alespoň částečně zrekonstruoval pocit zmatení, jaký jsem měl na konci MGS 2. Asi jako tenhle. Ano, přiznávám, dost přeháním, ale konec mi přišel opravdu hodně komický. Tím nemyslím, že je nějak blbý, ale kadence 3 zvraty za minutu je vážně moc. Navíc mi některé ty zvraty přišly trochu násilně naroubované na základní strukturu příběhu. Jinak ale valná část děje funguje skvěle a určitě mě udržela u počítače. Zlom pro mě nastal v pasáži, kde mučí Raidena. Pak už je to spíš divné.

Ano, zaměřil jsem se jen na jednu stránku hry. Pravda však je, že příběh je zde asi to nejdůležitější, jelikož min. takových 50 % hry (a to si myslím, že jsem dost podsadil) jsou příběhové cutscény. Musí tedy vše klapat.

Shrnutí:
Vím, že to tak nevyznělo, ale až na ten konec jsem si hru moc užil. Jednoduše jsem ji "musel" dohrát a skončil jsem někdy ve tři ráno. Pro mě tedy určitě nadprůměr. 1. díl mi však přišel ucelenější a v mých očích je na stupínku trochu výš.

Vůbec jsem ve svém komentáři neobsáhl všechno a ani to nebyl účel. Nabízím jen trochu jiný pohled na určitý aspekt toho kvalitního díla. Neumínujskujte mě :D

Co napsat k takové hře? Čím začít? Že je to nejlepší RPG a dost možná také nejlepší hra, jakou jsem zatím hrál? Že se jedná o jeden z nejpoutavějších příběhu, které jsem v herním médiu viděl? Že dialogy, postavy a vztahy mezi nimi jsou naprosto graciózně zpracované a zakomponované do příběhu? Že CD Project decentně pokračuje v odkazu Sapkowského? Že grafika vyráží dech? Jedno je jasné, když tohle všechno napíšu, budu patřit k té dlouhé řadě CDPR fanboyů...No dobře, v tom případě se chci zařadit, protože CDPR RULEZ!

Příběh
Začnu nakonec tím nejdůležitějším, tedy příběhem. Jedná se o krásné zakončení nejen herní, ale i knižní série. Je plný emocí, nebojí se říznout hlouběji a umě pracuje s tím, co dostal do vínku od pana Sapkowskeho. Tvůrci vůbec šetrně pracují s tím, co Sapkowski vymyslel a ani jednou jsem neměl pocit, že by si postavy protiřečili se svými literárními předlohami, nebo že by bylo ve hře něco navíc, co do universa nepatří. Bál jsem se třeba, jak to udělají s Dijkstrou, jelikož v knize je jeho příběh již uzavřen. Nakonec ale jeho přítomnost ve hře dávala naprostý smysl a neurazila. Naopak příjemně překvapila. To stejné platí o hlavních a vedlejších originálně vymyšlených postavách, které se lehce vyrovnají těm původním. Moc se mi také líbili ty klidné, příjemné pasáže, jako třeba Kostýmová párty s Triss, Džinová after-party s Yennefer, Kaer Morhenská party se zaklínači, nebo koulovačka. Tyhle pasáže pomáhali vytvářet k ostatním postavám vztah a umožnili nám je vidět i z jiné perspektivy. Otevřeli se nám a pokecali s námi. Prostě žili! Jen je škoda, že jich ve hře není víc. Zato boje si tady užijete až až.

Bojový systém
Bojový systém... ach bože, ten bojový systém... Půlení utopenců nebylo nikdy zábavnější. Rychle se mi to vžilo do krve. Bylo to svižné, postupné ukrajování nepřátel pěkné a upalování banditů super. Úskoky také vypadají líp, než věčné kotoulování s dvěma měči na zádech.

Questy:
Co se týče questu, tak většina ve svém základu, ruku na srdce, splňují kritéria fetch questů. Co je však naprosto odlišuje je jejich podání. Žádný quest jsem neplnil jen pro zlato, expy nebo loot. Plnil jsem je, protože jsem chtěl vědět, jak se budou vyvíjet. Protože mě zaujali svým příběhem a chtěl jsem vědět, jak na ně zareaguje Geralt. Co se stane na konci a co bylo na pozadí toho všeho. A takhle se to má dámy a pánové dělat! Jen mohli trochu ubrat toho "Witcher sense", které cpali úplně všude.

Grafika a optimalizace
Vedle AC:Unity se jedná o nejkrásnější hru na trhu. Narozdíl od AC:U je však 3. Zaklínač skvěle optimalizovaný. Se svojí GTX 760 jsem neměl problém mít vše, kromě pár políček, na nejvyšší detaily. Krajina vybízí k projížďce na koni a kochání. (Používat k cestování jenom fast travel považuji za rouhání a znevážení vykonané práce uměleckého oddělení) Bouře však mohla být intenzivnější. Což o to, lámání stromů ve větru je fajn, ale to kapání už moc autentické není. Já chci liják.

Hudba
Něž W3 vyšel, pouštěl jsem si tento OST, nebo alespoň nějakou její část, každý den. Je super, že po tolika dobrých, ale už trochu oposlouchaných orchestrálkách, někdo použil aktivně i vokál. Někdo tvrdí, že ten je trochu uřvaný a dokonce i moje máma říkala "Bože, můžeš tu uřvanou krávu ztlumit?" když jsem si trochu hlasitěji užíval The Path, ale ty vokálové jsou pro mě jednoduše nejlepší částí soundtracku. Silver for Monsters je prostě perfektní.

Dabing
Je to jen můj názor, a účelem není vytvořit další flame, ale u mě vede jednoznačně polský. Je to zvláštní. Zkoušel jsem i anglický, ale angličtina mi do světa Zaklínače vůbec nesedí. Polština je taková... autentičtější. Navíc mi vadilo posazení hlasu Geralta v jediné rovině I am Batman, když ten polský dabér umí zvládnout emoce i chladnokrevného profesionála, když je třeba.

Obtížnost
Hral jsem na nejtěžší obtížnost a 1. třetinu hry jsem se bál kdejakého topivce a ghůla. Pár ran a šel jsem k zemi. Jenomže pak nastal jakýsi zlom a ze mě se stal rozsévač smrti, kdy jsem umřel spíše náhodou, nebo vlastní blbostí. Navíc jsem měl na konci na 35 levelu hromadu nevyužitých skillpointů, protože mi většina skillů přišla... tak nějak k ničemu. Velmi mě také mrzí absence NewGame+, ale jelikož to hodně hráčů chce, myslím, že nám nakonec CDPR vyhoví.

Shrnutí:
Je mi to až trapné, kolikrát jsem v tomto komentáří použil slovo ´nejlepší´, ale tato hra, včetně vstřícného CD Projectu, si je všechny zaslouží, protože lepšího... zatím není.

Děkuji ti Zaklínači za krásné strávené chvíle daleko od přítelkyně a rodiny!

PS: A děkuji Walomemu za prodej Sběratelské edice ;)

PPS: A tahle cutscéna mohla být tak o 10 minut delší. Eskelův i Geraltův souboj je parádní!

PPPS: Doufám, že si CDPR uvědomuje svoji příležitost a že se Ciri objeví i v jiných hrách, když dokáže cestovat těmi světy... Cyberpunk, kde létají auta, jak Ciri jednou naznačovala? :)

Série Gabriel Knight krásně ilustruje historii adventur v 90. letech minulého století. Každý díl vypadá jinak a hraje se jinak přesně podle toho, co bylo tehdy cool s vytříbenou hratelností.
1. díl nás zavedl do zlaté éry ručně kreslených, klasických 2D adventur, plné Voodoo vražd. Příběh balancující na hraně nadpřirozena (takové miluju), s výbornou gradací a plný atmosferických momentů, ze kterých mě mrazí dodnes. Jednoznačně nejlepší díl série.
2. díl se vydal tehdy oblíbeným FMV směrem, se kterým se hojně experimentovalo. Představil nám sympatického Gabriela a stíhačku Grace v příběhu už ne tak tajemném, ale pořád kvalitním za pomocí obstojných hereckých výkonů jak hlavních, tak i vedlejších postav.
3. díl se svezl na vlně módy mít vše ve 3D, v době postupného úpadku adventůrního žánru. A stejně jako adventury zažívaly svůj pád, měl svůj pád i Gabriel Knight se svým 3. dílem.

GK3 není špatná adventura, jen je v mých očích tou nejhorší v sérii. Začnu špatným dabingem, který mi trhal uši až do konce. Gabriel mi po celou dobu zněl jako špatná imitace Johnyho Brava. Přehrával a nevěřil jsem mu víc, než 70 bodů IQ. V 1. díle ta povaha floutka fungovat mohla. K vymítání zla se zde dostal vlastně náhodou. Ale poté, co nám ve 2. díle představili už docela rozumného Gaba, který bere svou práci dost vážně, ten floutek už znovu fungovat nemůže. Měl jsem pocit, že do Francie jel na výlet a ne za prací. Vedlejší postavy jinak byly docela v pohodě.

Příběh je dalším kamenem úrazu. První polovinu hry se totiž vlastně nic neděje. Máte hledat unesené dítě, ale místo toho se z valné většiny zaobíráte ztraceným pokladem. Navíc se často jenom tak plácáte z místa na místo bez jasné představy, co dělat, nebo hledat a postupujete ve hře tak nějak náhodou. Dalším problémem, kterým však trpěli všechny tři díly, je nemožnost se posunout na další den, případně na další hodinu, protože jste někde něco zapomněli udělat, nebo se na něco podívat. Koncem 2. dne se však hra konečně rozjede. Na můj vkus zde ale bylo příliš mnoho tajných organizací a spolků.

Grafika koresponduje z dobou. Dívat se na ní dá, jde poznat, co je co...je jenom zastaralá. Třeba GK1 je proti zubu času odolnější. Jelikož je vše ručně kresleno, je mnohem detailnější a živější. No, ale tehdá znamenalo 3D špičku, takže se proti tomu ani nedá namítat.

Co se mi na hře naopak líbilo, byla volná kamera, se kterou se můžete na cokoliv podívat z jakéhokoliv úhlu. Ve hře to fungovalo a měl jsem přehled o dění. Jen je škoda, že tento aspekt nebyl nějak ve hře vytěžen, třeba nějakým nápisem, který by byl vidět jen odněkud atd. Práce se SYDNEY také nebyla špatná, jen jsem to po 2. hádance s mapou vzdal. Neměl jsem na to nervy. Jinak hledání otisků a jejich porovnávání, či hledání geometrických vzorců na obrázcích bylo pěkné zpestření.

Shrnutí: Gabriel Knight 3 není špatnou adventurou, existuje i řada horších. Naopak, na svou dobu se jedná o nejlepší 3D adventuru. Jen je taková rozvláčná, příběh byl podán lépe v předchozích dílech a Gabriel mi byl sympatičtější naživo.

Je to logická oddechovka. Hrál jsem ji třeba půl hodinky - hodinku po těžkém dni v práci, než jsem šel spát, nebo jsem ji bral jako alternativu, když jsem si chtěl "odpočinout" od jiných her.
Relax...

Mapy nabízí dostatečnou výzvu, abyste si při hraní nepřipadal jako blbec u nějaké dětské hříčky, ale zároveň nejsou ani moc hardcore, abyste si při hraní nepřipadal zase jako blbec u nějaké šifry mistra Leonarda. Chyby nejsou trestány. Pokud spadnete do propasti, či na bodáky, hra vás jednoduše vysadí na poslední plošinku, na které jste stáli i s dosavadním postupem.
Relax...

Cestou sbíráte roztomilé oblečky (a vy je musíte mít všechny), nebo různá vylepšení, jako imunita proti raketám. Navíc je to všechno pěkně barevné a oblé.
Relax...

A pak... přijdou boss fighty...
SMRT!!!

Něco tak frustrujícího jsem neviděl už pěkně dlouho. Každý boss má 5 životů. Vy máte jen jeden. Když umřete, celý boss fight jde od začátku. Nehledě na to, že se každý boss fight skládá i z honičky. Občas se tam propadají podlahy, občas na vás něco padá.
SMRT!!!

A pak příjde poslední boss. Ten se usadí uprostřed, zabere 3/4 obrazovky, nesmíte se ho dotknout, všude lítají hořící šutry a ještě má kolem sebe nějaké ochranné pole, které musíte po KAŽDÉM zásahu deaktivovat.
SMRT!!!

Ale to není ještě všechno. Po jeho poražení přijde na řadu zběsilý úprk před lávou. Který se dá zvládnout jen postupem pokus/omyl. A než zjistíte všechny ty omyly, umřete ještě několikrát jenom proto, že jste moc rychlý, nebo moc pomalí, nebo jenom nešikovní, nebo si nevšimnete poletujícího kamene. A samozřejmě: smrt=musíte od začátku (naštěstí jenom ten úprk)
SMRT!!!

Zaplať pánbůh, že je zde boss fightů naprosté minimum. Ale moc nechápu, proč jsou boss fighty penalizovány jinak, tj. musíte začít od začátku, než zbytek hry, který je...
Relax...

Shrnutí: Oddychovka s rougelike boss fighty :)

Ne, nezačnu tím, jak jsem Thiefa hrál jako malý, jak mě to formovalo a kdesi cosi, protože jsem ho poprvé dohrál před týdnem. (Berte to proto pouze jako názor z pohledu moderního, rozmazleného hráče) Dostal jsem se k němu na základě Dishonored, který se zařadil mezí mé nejoblíbenější hry a všude jsem četl, jak má základy právě v Thiefovi. Tak jsem zahrál a špatné to opravdu nebylo, je tu však velké ALE!

Nejdříve začnu tím, že mi hra opravdu Dishonored připomíná a proto se nevyhnu srovnávání, ačkoliv vím, že hry dělí více jak 10 let. Co zůstalo je určitě atmosféra. Je zde silně cítit pocit dekadence společnosti a morálky ve Steampunkovém světě. To je fajné. Stejná je i radost z podařeného úlovku a v základu i hratelnost. Jenom je to vše už znatelně staré a archaické.

Grafiku hodnotit nebudu. Koresponduje s dobou a pokud aplikujete na hru fanouškovský patch, dá se bez problému hrát i na moderních počítačích a když ještě nainstalujete HD mod, hra dokáže vykouzlit velmi silné a atmosferické momenty.

Největší šok je asi ovládání. Skoro všechno, na co jsem už zvyklí, je někde jinde. Ale pokud si s tím trochu pohrajete, nebo pokud si jako já na to zvyknete, není to až takový problém. Největší problém jsem měl s délkou. Hra je velmi dlouhá. Navíc jsem po třetí misi rezignoval na nejtěžší obtížnost, protože nezvyšuje ani tak obtížnost, jako množství úkolů, které máte splnit, a tedy zvyšovali i délku jednotlivých misí. Ve hře totiž není implentován žádný ukazatel, který by vám napověděl jak dál. (ano, až tak rozmazlený jsem) V každé misi samozřejmě najdete různé dokumenty, které vám dají indicie kde se co nachází, (což by vlastně stačilo) ale protože má hra naprosto debilně zpracované mapy, ve kterých jsem nevěděl na co se dívám a kde jsem, nacházel jsem další věci spíše formou "prošmejdi prostě všechno a cestou to snad najdeš". A mise jsou kolikrát hooodně rozlehlé, takže to vždy nějaký čas zabere.

Ve hře jsem se i několikrát zasekl, protože jsem nepřišel na to, že musím zapálit všech pět pochodní, aby se mi otevřely dveře nebo že musím otočit všech pět páček v časovém limitu, kdy se každá schovávala na místech, kam bych se běžně nepodíval. Prostě ne.

Tohle jsou ale všechno věci, které jsem hře odpustil, ne jen proto, že je jen o něco mladší než já, ale protože byla nakonec zábavná. Dlouhá a ke konci trochu stereotypní, ale zábavná. Nezmiňuji ani kolikrát komické momenty, jako třeba kdy se schovávám v otevřeném okně za úplňku, přede mnou stráž, ale přesto mě nevidí, protože jsem ve stínu i když by každý siluetu musel vidět, ale to je prvek, který ke starým hrám už patří. Nebo ještě že každý mužský civilista mluví jako ten nejteplejší hošánek. :)

Vadila mi ale jedna věc, za kterou může samotná hra, nikoliv její stáří a to je implementace kouzel resp. nemrtvých. Nevadí mi oni osobně, jen jsem si mnohem užíval mise, kde se schovávám před lidmi, než před "jinými bytostmi". V kryptě jsem na přítomnost nemrtvých házel bobek úplně a prostě jsem misi proběhl, protože jsou pomalí a hloupí. Je to ale zcela subjektivní pocit.

Shrnutí: Zábavná, ale velmi archaická hra. Užil jsem si ji, zahraji si ještě druhý díl (ale až za nějáký ten pátek) ale už se k němu asi nikdy nevrátím. Bohatě mi to stačilo jednou. Je zvláštní, že třeba takový Prince of Persia nezestárne nikdy. Je krátký, velmi jednoduchý na ovládání, ale přesto nabízí velkou výzvu. Thief bude pro mnohé, ještě mladší moderní hráče, výzvou vůbec dohrát 1. misi.

Na své imaginární pažbě mám už dost adventurních zářezů. V tomto směru se považuji už za ostříleného hráče, kterému toho sice ještě spousta k dohrání chybí, ale přece jenom jsem to nejdůležitější už viděl. Proč to všechno říkám? Abych se nějak ospravedlnil, protože si myslím, že Primordia je zatím ta nejlepší moderní adventura.

Hrací doba je přesně tak akorát, 6-8 hodin, což je délka, kdy vás hra nezačne nudit, ale zároveň máte možnost si ji dostatečně vychutnat. Tento čas je, podle mého názoru, pro adventury ideální.

Logické hádanky jsou opravdu logické, což nebývá u adventur vždy pravidlem. Předmětu je zde celkem dost, ale jsou dávkované postupně a když je už nepotřebujete, zahodíte je. Zejména u starších adventur se občas stalo, že jste na začátku hry něco někde našli a použili to až na konci, nebo to použili na začátku a už daný předmět nikdy nepoužili. Pokud jste navíc někde zakysli, nemusíte jít hned hledat návod, ale stačí se zeptat svého společníka. Ten vám neřekne nic přímo, ale jeho poznámky vás vždy navedou správným směrem. Ano, je to vlastně nápověda, ale zpracovaná takovým způsobem, že se necítíte jako úplný idiot, který musí pořád čučet do návodu. (tohle by mělo být v každé adventuře!)Příznám se ale,jednou jsem se do návodu podívat musel, protože bez něj bych nikdy nepřišel na to, že mám v tom Info kiosku zadat jako heslo počáteční písmena každého verše jedné básničky. Sám autor se však kdesi na fórech za tuto hádanku omluvil, protože si je vědom, že ve hře nebylo dostatek indícií k jejímu rozluštění

A pak je tu příběh, asi nejdůležitější prvek tohoto žánru. Můžete všechny dodatečné informace ve hře ignorovat a je z toho příběh robota, hledajícího svůj ukradený zdroj energie, nebo se do tohoto světa ponořte a zjistěte, co se stalo všem lidem, proč členové robotí rady postupně začínají mizet, kdo jste vy a proč nemáte rádi Metropolis. Za naprosto nejsilnější moment hry považuji když na konci najdete svůj původní čip, nebo co to bylo, který vám vysvětlí co se stalo všem lidem, pomocí příkazového řádku. Nehraje žádná hudba, běží jenom text. Měl jsem z toho úplné mrazení.
"Data: Žádný život v Urbanii
Data: Pokud v Urabnii není život, zničit Metropol
Příkaz: Spustit program HORUS
Příkaz: <HORUS> Zničit Metropol
atd.
Opravdu nemám co příběhu vytknout. Svět obývaný roboty je vykreslen výborně a právě ty neúplně informace o minulosti přidávají hře na tajemnosti, která je přece tak krásná :)

Pixel-art mám rád, takže na grafickou stylizaci, kde je vše ručně kresleno, pak zmenšeno, aby to bylo zase zvětšeno, si nemůžu stěžovat. Sem tam jsem přehlédl menší předmět, ale nakonec se vždy našel. Voice-acting je proveden na velmi slušné úrovni.

Shrnutí: Takhle by měla vypadat moderní adventura. Dostatečně dlouhá, logická a s dobře vystavěným světem a příběhem.

Zvěstuj, poutníče, příběh, jež se stal před mnoha a mnoha lety, když Prusko, vedlo válku s Rakousko-Uherskem. (Aneb co si myslím, že se stalo, když na mě Prusko zaútočilo. Je to ale dlouhé a pokud to číst nechcete, přeskočte na shrnutí.)


1. Tah

Rozrazí se dveře a do sálu vstoupí pruský generál. Jde rázným a pravidelným krokem. Tvář mu zdobí jizva, kterou získal ještě ve své první bitvě od nějakého Švéda. Jde dál a zastaví se až několik metrů od osoby sedící na trůně. Je to pruský císař, který se nedávno po svém zesnulém otci chopil moci.
Generál: Přál jste si mne vidět, můj pane?
Císař: Och, ano, přál... a tuze. Jaký je tvůj názor na Rakousko-Uhersko, které je pod vládou toho krutého BINGMANa?
Gen.: RU? Inu, jsou to naši spojenci a bez jejich pomoci bychom neudrželi naše severní državy od těch prašivých Švédů. Přesto, z nich mám strach. Ovládli celou Severovýchodní Evropu, blízký východ a Indii a kdo ví, kde se jejich chtivé choutky zastaví. Ale s tím nic nenaděláme. Jak se my, země se TŘEMI regiony můžeme...
Cís.: Chci jim vyhlásit válku!
Gen.: /nevěříc vlastním uším/ C-cože? Slyšel jste, o moudrý pane, že mají pod palcem půlku zeměkoule (protože placatá není) a k tomu adekvátní armádu, a my máme jen TŘI regiony? Opakuji TŘI! Nehledě na to, že to jsou naši spojenci, kteří nám nejednou vyšli na pomoc?
Cís.: No právě. Od spojence to nebudou nikdy čekat a než se vzpamatují, půlku zeměkoule budeme mít pod palcem my, jak prosté, milý generále.
Gen.: /rezignovaně/Ano, náš moudrý vládce. A kdy plánujete útok? Naše armáda a ekonomika se ještě plně nevzpamatovala z dlouholeté války se Švédy. Za pět let? Za deset?
Cís.: Teď hned! /Gen. vytřeští oči/
Gen.: Teď hned? Ale pane, máme jen jednu armádu a pokud nám ji nepřítel zničí, zničí celé naše vojsko... aha já zapomněl na vaší taktiku "to nečekají". /sarkastický úšklebek/
Cís.: Přesně! Vykonejte rozkazy generále. Blaho Pruska leží na vašich bedrech.
Gen.: Nuže vyražme rovnou do boje.

2. Tah

Rozrazí se dveře a do sálu vstoupí krví zborcený generál. Kulhá a pomalu se sune k císaři. Svou bezvládnou ruku má opřenou o jílec meče. Snaží se před císařem pokleknout, ale bolest mu nedovolí ohnout koleno. Tak se alespoň ukloní.
Císař: Buď zdráv, udatný generále, jak jsme si v obléhání vedli? Je Praha naše?
Generál.: /zatne zuby skrývaje svou bolest/ Není, udatný císaři.
Cís.: Co se stalo? Neříkej, že ten ničema BINGMAN věděl co uděláme a čekal se svojí armádou v pevnosti!
Gen.: To ne, čekal nás tam někdo jiný. Pět jednotek domobrany, kterou naší zdecimovanou armádu dorazil.
Cis.: A byla to alespoň velkolepá bitva?
Gen.: Ale vůbec. Polovina armády neposlouchala mé rozkazy a ta druhá je plnila do puntíku. Až moc. Poslal jsem jeden oddíl, aby se vypořádali s jezdci napravo, ale i když je měli v dostřelu, nestříleli. Druhou jednotku jsem poslal na jezdce vlevo. Ti stříleli, dokonce podlomili jezdcům morálku a ti se dali na útěk, ale místo toho, aby šli pomoc svým spolubojovníkům v té největší vřavě, pronásledovali jezdce přes půlku mapy, dokud jsem si jich nevšiml a nedal jim nový rozkaz. Ale i přes naší snahu, to byla fatální porážka.
Dveře se rozlétnou a do nich klopýtaje vběhne diplomat, drže nad hlavou svítek a křičíc:
Diplomat: Císaři, moudrý císaři! Vládce BINGMAN nám poslal mírovou dohodu. Říká, že pokud přestaneme bojovat a přenecháme mu jednu z našich technologií, kterou má dnes stejně kdekdo, vše nám odpustí.
Generál: Tak to je dobrá zpráva. Tím budeme mít možnost obnovit naší Pruskou sílu a hrdost!
Císař: Odmítám.
Dip. a Gen.: /zároveň/ Co? To je sebevražda?
Císař: Cožpak to nechápete? Bojí se nás, proto nám nabízí něco tak směšného, jako je mír. Generále, vzhůru do boje.
Gen: Rozkaz, pane.

3. Tah

Rozrazí se dveře a do sálu vstoupí zmrzačený generál, který neměl ve svém vlastnictví ani pravou paži a ani levé oko, přes které měl zakrvácený obvaz. Sesul se na zem a k císaři se spíš doplazil.
Císař: Nuže, jaké jsou výsledky?
Generál: Dobyli naše severní državy a obléhají západní Prusko. Nedalo se nic dělat. Jejich domobrana byla všude.
Cís.: Tak v tom případě je to dobře.
Gen.: Co je dobře.
Cís.: Poslal jsem žádost o mír.
Gen.:/nevěřícně/ Vážně? O moudrý králi... /k sobě/ tak si přece jenom spolkl svoji hrdost. A pochopil, že nemáš šanci.
Cís.: A hle, diplomat jde.
Diplomat.: BINGMAN vzkazuje, že s touhle nabídkou můžete leda tak do prdele.
Cís.: Nesouhlasil... blázen.
Gen.: Proč nesouhlasil, co jste po něm chtěl, císaři?
Cís.: Udělal jsem mu královskou nabídku: Mír, pokud nám přenechá čtyři své regiony. Jen hlupák, by něco takového odmítl.
Gen.: Pane, ó nejmoudřejší vladaři, vy jste retard.
A s těmihle posledními slovy nevydechl generál již více.
Cís.: Och...

4. Tah

Rozrazí se dveře a do sálu vstoupí uřícený diplomat. Běží až k císařskému křeslu, kde se kvapně ukloní a spustí:
Diplomat: Císaři, nepřítel je před branami! Má mnohonásobnou přesilu!
Císař: Ano, už se nedá nic dělat.
Dip.: Ale nabízí nám poslední naději. Chce, abychom se stali jeho vazali.
Cís.: Diplomate, chceš raději žít jako červ, nebo zemřít jako tygr?
Dip.: No, červ je velice impoza...
Cís.: Věděl jsem, že mě nezklameš. My se smrti nebojíme.
Dip.: /povzdech/ Ano... nebojíme.

5. Tah/

Na oslíku sedí císař, který utekl skrz císařské katakomby. Za ním klopýtaje diplomat, na kterého oslík nezbyl.
Diplomat: Stálo Vám to za to pane? Přišel jste o všechno.
Císař: Cha, a proto jsem císař já a ty jen pouhý diplomat. Tohle jsem totiž plánoval od začátku. BINGMAN nemůže něco tak velkého uhlídat. Lidé se začnou bouřit. Budou stávky a nakonec revoluce. A já u toho budu.
Diplomat: Geniální, můj pane, ale slyšel jsem, že se lidé nebouří, protože BINGMAN tam nechal postavit kostel.
Císař: ... Sakra... na možnost kostela jsem zapomněl.

/konec/

Shrnutí: Příšerná a logiky prostá diplomacie. Na nejtěžší obtížnost jsem neměl problém porazit kdekoho. Problém je v tom, že když dobijete tak cca 10 regionů, máte hru v podstatě vyhranou. Ano, sem tam něco ztratíte, ale je to jen nepříjemné zdržení, než výzva. Další problém je, že jakmile porazíte nepřítelovu armádu, má po ptákách, protože má ve valné většině jenom tu jednu armádu! Nevím. Rome: Total War ani Total War: Shogun 2 tyto problémy neměli tak velké, nebo jsem je ignoroval. Tady mě ale velmi iritovali. Navíc je grafika pěkně hnusná. Nemyslím tím zastaralá, jen hnusná. rnChápu, že je to "total war", ale kvůli nefungující diplomacii se vše muselo řešit válečně. No, jdu si asi zpravit chuť Civilizací, která je mi mnohem bližší a myslím, že je i lépe vyvážená. Nebo zkusím Europa Universalis IV. Nepřítel sílí společně se mnou, ne, že zakrní v podstatě v počáteční formaci. Hra mě ze začátku ale docela bavila.

"Bože, můžeš mi říct kam skáčeš ty debile?"

Na Unity jsem se ze všech assassínů těšil nejvíc. Francouzská revoluce mi přišla pro hru jako dělaná, také je nám Evropanům dané téma určitě bližší, než pirátská historie a člověk o ní snad i ví víc ze školy, než třeba o renesanční Itálii a jejich pletichách. Ubisoft nám potom nasliboval hory doly a člověk nabyl dojmu, že ho čeká zážitek, který ještě překoná výbornou čtyřku. A co jsme dostali? Krásnou, ale nudnou patlaninu.

"Vždyť je to okno jako kráva, tak do něho vlez! Chceš snad návod nebo co?! Ne, nepřelézej ho, já chci abys do něj vlezl ty debile!"

Začnu klady: Grafika. Ať si kdo chce, co chce říká, tak Unity je zatím ta nejkrásnější hra, jaká vyšla. Míra detailů je obrovská. Část hry jsem jen zkoumal krásnou a lesklou podlahu v šlechtickém domě, nebo pěknou zablácenou cestu v chudinské čtvrti. Pokaždé, když jsem to viděl, jsem se musel zastavit a pokochat. Ve hře je pěkně vybudovaná i atmosféra revoluční Paříže: Paříž je krásně špinavá, cítíte hlad a bezmoc obyčejných lidí a následný boj za lepší zítřek. Mám nahráno 40h a není to skromné tvrzení, když řeknu, že jsem tak 40% hry jen procházel a nasával tu atmošku. Nikam jsem nespěchal. Na mise jsem chodil pěšky, žádný fast travel pro mě neexistoval. Cestou jsem se díval, jak někteří laškují s prostitutkami, jak se někteří perou, nebo jak se náhodně zdraví na ulici apod. Už jen kvůli tomuto se Unity vyplatí zahrát.

"Ježíši, no tak seskoč na chodník z toho plotu, máš za prdelí monarchisty a ty si tady čupíš jak kretén. Vždyť mačkám E... né, proč zase skáčeš na ten barák, ty debile!"

No a pak je tu ten zbytek. Na začátek chci říct, že ten zbytek není vysloveně špatný a viděl jsem už i horší, ale bohužel je horší než předchozí AC a to je špatně.
Příběh: Ten jsem vůbec nepochopil. Resp. pochopil, ale přišel mi plytký a zbytečně protahovaný. Chybí mu gradace, chybí mu pořádné postavy Např. souboj na život a na smrt s vaším učitelem byl hrozně epický a asi vám mělo být líto, když jste ho zabíjeli, to by tam ale musel mít trochu prostoru a né, že ho jednou uvidíte v cutscéně. Nejvíc mi bylo líto když zemřela Elise, ale to jenom proto, že to byla nádherná redheadka , ale hlavně naprosto trestuhodně kašle na historické provázání s tématem franc. revoluce. Sledujeme příběh, který by se mohl odehrávat kdykoliv jinde a to cestu za pomstou. Revoluce je tady jen kulisa a to ještě naprosto zbytečná. Proč? Takové téma si zaslouží víc!
Stealth: Nevím, co jsem dělal špatně, ale pokaždé, když jsem se pokoušel o stealth, skončilo to nakonec poplachem a kompletním povražděním všeho, co mělo nohy a meč. A to nejsem v tomto typu her žádný zelenáč a některé mise jsem dělal i vícekrát, abych dosáhl toho mého vytouženého tichošlápkovství, ale vše marné. Stealth je zde naprosto nefunkční.
Vedlejší mise: Ty jsou buď kooperační, nebo singleplayerové. Ty kooperační jsou asi nejzábavnější částí Unity. Jsou dlouhé, zajímavé a týkají se historických událostí nebo postav. Pokud však nemáte s kým hrát jako já a svěříte se do spárů osudu s výběrem kolegů na misi, rozlučte se s kooperací. Vaši soukmenovci se vydají každý svou cestou. Stane se z toho v podstatě jen závod o to, kdo jako první zabije označenou osobu, nehledě vůbec na to, zda na sebe strhnou pozornost stráží či nikoliv. Tyto mise můžete naštěstí hrát i sami, ale to se potom mění na frustrující zážitky, kde je nějak všude moc stráží, které nemá kdo zpacifikovat. Singleplayerové mise jsou zase naprosto bez příběhu a všechny spočívají v tom, že někam příjdete a někdo vám řekne:"Zabij tohohle a tohohle" nebo " Ukradni tohle a tohle" a nejvíce mi připomínaly generické úkoly z kdejakého MMORPG. Pak tam můžete řešit vraždy, ale ty jsou všechny tak primitivní, že si často říkáte, že to tak lehké být nemůže a je to jen falešná stopa a tak hledáte nějaké další indicie, které vám však jen řeknou, co už dávno víte.

"No tak, rychle se schovej do té kupky sena, než tě uvidí. No tak tam vlez ty debile! Ach jo,...Nedej bože, když o něj jen zavadíš pohledem a už si v něm, ale teď, když to potřebuju, tam nechceš ty parchante, no tak pohni. POHNI! No, už je to jedno, už tě stejně viděli, ty debile."

Jak můžete číst mezi řádky, na hře mi vadilo to hlavní, tedy skákání a lezení po barácích. Není zase až tak špatný a například rychlý sešplh je velice vítaná novinka, ale Arno se neustále zasekával, skákal na zbytečnosti, někdy nechtěl seskočit, několikrát mu nešlo vlézt otevřeným oknem (ten blb tam jenom ručkoval na místě) a často jsem měl něco na dosah ruky, ale Arno na to ne a ne skočit, takže jsem musel najít jinou cestu nahoru. Nevím, ale v minulých dílech jsem na toto nenarazil, nebo jen ve velmi malém množství. Pravděpodobně to je ale jen technický prolém a možná ho v budoucnu nějaký patch spraví. Oslím můstkem se dostáváme k dalšímu bodu. Technická nedodělanost mě u tak velkého titulu zaráží a zbytečně znepříjemňuje hru, zvlášť, když Ubisoft má dvě prdele zaměstnanců. Hra tak udělal velmi špatný první dojem, který už jen horko těžko napraví. Na druhou stranu ale je nastalá situace i pochopitelná. Velká firma jako Ubisoft není vedena nějakým nerdem, který dělá hry od hráče pro hráče, ale řídí ji různí investoři, kteří chtějí především vydělat. Proto nebylo odložení hry na programu dne, páč by to znamenalo finanční ztrátu. (nebo tak si to alespoň představuji)

Shrnutí: I když se může zdát že na Unity jen plivu, tak bych u ní nestrávil 40h, kdyby to byl podprůměrný brak. Jen je taková generická a nedodělaná. Nejhorší na ní ale je, že byl naprosto nevyužitý potenciál, kterého měla fůru. Doladit parkour, vylepšit stealth (něco jako Blacklist?) a vymyslet pořádný, nebo přinejmenším zajímavý příběh a máme tu hru roku. A já mám neodbytný pocit, že to tak bude právě u AC:Victory, protože stejně jako u Windowsů, jsou ty sudé díly vždycky lepší.

PS: Pro nejlepší zážitek doporučuji mluvený jazyk přehodit na francouzštinu, protože zatímco Eziovi jste toho Itala věřili i v angličtině, Arno anglicky zní jako typický Sir z Hampshiru.

Edit: Plus na co jsem úplně zapomněl je to, jak nám Ubisoft sliboval, že budou mise otevřené, že si budete moct vybrat jak se k cíli dostaneme a jak si o něm opatříme informace (třeba že budeme někoho sledovat, že někomu ukradneme dopis, že někoho zabijeme, že se info dozvíme v novinách atd.)... já jsem po tom všem pak čekal něco trochu ve stylu Hitman (kde to všechno především v Hitman: Blood Money funguje na výbornou), a je to pravda i v Unity, ale vždy vám to hra řekne. "teď ukradni tohle" "teď sleduj tohohle" a když se vám to nepodaří, hra vám stejně ukáže kam nakonec jít nebo vás čeká desynchronizace. Tedy pravý opak toho, co nám slibovali. Čekal jsem po té reklamní masáži opravdu víc

První 4 díly jsem koupil snad už před rokem v jakémsi bundlu za pár éček s tím, že za ty prachy to vypadalo jako solidní adventura ze staré školy, kterou někdy vyzkouším. Nějaký čas se mi to válelo na disku a zapomněl na ni. Ale po čase, kdy už nebylo co hrát, a člověk se tak přistihne, jak prohrabává svou knihovnou na Steamu a hledá co zapařit, mi tento titul zase padl do oka s tím, že nemám vůbec páru, co že to je. Takže instalace, hraní a po pár dnech kupování posledního dílu za plnou cenu, abych konečně zjistil, jak to dopadne. Krátké vyprávění o mě a sérii Blackwell. Teď snad stručně ke hře:

Všechny díly ze série Blackwell jsou adventurní bonbónky, které vám zaberou 3-4 hodinky a u kterých je vidět, jak se každý díl zlepšuje nejen graficky, ale i stylem vyprávění a voice-actingem.Je možná dobře, že jsem sérii hrál, až po dokončení všech dílů, protože bych byl jednotlivými díly značně neuspokojen. Každý díl je uzavřen jakoby do jednotlivých případů, ale hra je propojena uceleným, a musím říct, i zajímavým příběhem, který není to nejlepší, co jste kdy viděli, ale u hry vás zaručeně udrží. Problém je však v tom, že né všechno se vysvětlí. Mě zajímá, jaký byl Joeyův příběh, ve hře jsou však jen náznaky, co se stalo... Hmm... A kde byl celou dobu sakra ten démon z 1. dílu? Proč už se tam vůbec neukázal? Co tam dělal?

Co se týče hratelnosti, jsou všechny díly v podstatě stejné. Jde o adventuru, která se mnohem víc, než na předměty, zaměřuje na dialogy. Věci nemůžete kombinovat a v 80% případů, se jedná o předmět, který vám jen umožní další možnost v dialogu. Dosáhnout správného výsledku musíte vhodně zvolenou konverzací, která vás však nepenalizuje při jakémkoliv pochybení, což značně snižuje obtížnost hry, protože se nakonec vždy doberete správného výsledku. Celá série pro zkušené adventuristy, za kterého se považuji, proto nepředstavuje žádnou výzvu a zaseknete se opravdu minimálně. A když už, tak většinou víte, co máte dělat, jen jste se v jiné lokaci na něco nepodívali, takže tu možnost v dialogu jednoduše nemáte! Na druhou stranu hra odsýpá a nedostaví se frustrace.

Postavy jsou OK. V každém díle se potkáte s někým jiným a vedlejší postavy fungují v rámci příběhu uvěřitelně. Ty jsou OK. OK je taky hlavní hrdinka, která i sem tam prohodí vtipnou poznámku a která vám ve hře rozhodně nepřekáží, jen ji chybí troška hloubky. A pak je tu duch Joey. Je vtipný, sarkastický, nechápe moderní vymoženosti a dokonce i má nějakou tu hloubku. Takže je vlastně taky OK, možná nejvíc OK ze všech, jen na mě ve třetí díle působil občas jako bezpáteřní hajzl a ve zbylých jako flegma. Domnívám se totiž(můj osobní odhad), že se měl příběh původně stočit k němu. On měl být nakonec ten nejhorší atd. atd. Což také dokazují určité poznámky ostatních, kteří občas prohodili něco ve smyslu jako"nevěř mu" "není ten, za koho se vydává" atd. a že na konci to měl být on, místo Madelline. Bylo by to podle mě zajímavé a možná i lepší, ale příběh se po 3. dílem změnil a Joey byl zase v poho. I poznámky už nikdo neměl.

Na celé sérii mě však iritoval jeden prvek. Ooglení. Dost často a ve třetím díle skoro pokaždé, když vám někdo něco řekl, jste si museli dodatečné informace (třeba adresu, či telefon) vyhledat na herním internetu, kde jste hesla zadávali ručně Když to tam dáte párkrát, fajn prvek, ale po čase vám to leze krkem. Problém ani není v tom, že to bylo často dost zbytečné, ale problém je právě to ruční zadávání. Někdy nevíte co zadat, takže zkoušíte, jenomže se při zadávání občas spletete v písmenkách, ale vy si toho nevšimnete, takže to nic nenajde, vy si pak myslíte, že to tam hledat nemáte... A pořád dokola. Ale dá se to překosnout.

Shrnutí: Jak jsem řekl dříve, každý díl je adventurní jednohubka, která vám zachutná a musíte si dát další a další. Nakonec ale sníte celý tác a i když byste si dali ještě, jdete s klidem ochutnat zase něco jiného.

Jsem velikým milovníkem série Splinter Cell. První díl byla totiž hra, kterou jsem dostal ke svému tehdejšímu novému počítači a okamžitě jsem si ji zamiloval. Další díly v tomto trendu pokračovali a svou atmosférou mě chytil i často haněný Tom Clancy's Splinter Cell: Double Agent. Tuto tetralogii jsem hrál proto nespočetněkrát, ale pak přišel Tom Clancy's Splinter Cell: Conviction], který, ačkoliv je celkem zábavný, do celé série zapadal tak, jako adoptovaný černoch do vietnamské rodiny... ne moc dobře. Proto jsem se bál, že Blacklist dopadne podobně, a možná právě proto mě hra bavila o to víc.

Blacklist se dá považovat za regulerní patý díl série (Conviction sem opravdu nepatří), kde má stealth konečně zase hlavní slovo. Zpět je možnost projít celou misí bez jediného výstřelu, či zabití a díky bohu za to, že je zpátky i odtahování omráčených nepřátel, pokud se vám ale toto nelíbí nezoufejte, protože hru můžete také hrát mnohem akčněji a líbí se mi fakt, že vám hra nabízí podporu pro všechny styly hraní, co se vybavení, ale hlavně map týče. Pokud jste jako já, tak vás jako tichošlápka potěší, že se na mapě vyskytuje dostatek potrubí, šacht a ramp, po kterých se dá nepozorovaně šplhat (ale nejsou často vůbec tyto cesty vidět na první pohled, což beru jako plus). Naopak, pokud z Blaclist chcete udělat další díl Gears of Wars, najdete všude dostatek krytí v podobě příhodně povalených kamenů či betonových bloků. No a Predátor je taková kombinace obou předchozích stylů.

Co se týče hratelnosti, tak ano, vše je oproti minulým dílům opravdu zjednodušené, ale hra je tak dle mého mnohem intuitivnější, rychlejší a lépe se hraje. UI... no UI je dosti nevypočitatelná. Byly chvíle, kdy mě opravdu překvapovali svými reakcemi, jako když si všimli, že jim někdo chybí v místnosti, kterého jsem před chvílí omráčil a odtáhl pryč, a oni ho šli hledat nebo když jsem se schovával na místě, kde jsem věděl, že se nepodívají a oni se ejhle podívali. Zase ale byly chvíle kdy jsem visel na potrubí půl metru nad nimi a oni si mě vesele přehlíželi. Ale kolísající UI je problém asi celé série. Za co ale vývojáře opravdu chválím je reakční doba u nepřátel. U všech stealth akcí jsem se vždy rozčiloval, že když mě zahlédnou, je automaticky vyvolán poplach a často konec mise, ale tady, když vás uvidí, tak se nejdříve leknou, jako by to udělal každý normální člověk, a až potom volají o pomoc. Vy tak máte vteřinu na to, aby jste se dané osoby co nejrychleji zbavili. Bravo. Po tomhle jsem toužil už od prvního dílu.

Byl jsem spokojený i s obtížností. Hrál jsem na perfekcionistu, kde nemáte ty moderní blbosti jako Mark & Execute, nebo že vidíte se sonarovým viděním skrz zdi. A nevím jak u jiných obtížností, ale tady vás vidí, i když se přesouváte z úkrytu do úkrytu, jak si stěžoval AppleCore. Nebo to možná také spravil patch. Zkrátka, obtížnost je celkem solidní.

Příběh je přesně takový, jako i v minulých dílech. Zajímavý, ale nepřekvapivý. Postavy jsou OK, ale kdy bude konečně konec s tím stereotypním ztvárnění Ajťáků, jako sociálních idiotů, kteří jsou sice skoro géniové, ale mají problémy s komunikací alá Sheldon Cooper? Opravdu si nepamatuji, že by byl jakýkoliv ajťák ztvárněn jinak. Překvapivě je ale nejhorší postava Sam Fisher. Je naprosto plochý, bez emocí a hrozně zádumčivý. Hlas třicetiletého Erica Johnsona se k padesátileté postavě Sama Fishera vůbec nehodí. Myslím tedy, že právě proto ho nenechali moc mluvit, aby si toho hráči tolik nevšímali, ale tím naprosto zazdili jeho postavu a povahu. Proto jsem celou dobu neviděl Sama Fishera, ale úplně jiného agenta, který se jmenuje náhodou stejně. Osobně si myslím, že kdyby jsme hráli za úplně jinou postavu, třeba i toho Briggse a Sam Fisher by se stal něco jako poradce a byl by jako Lambert v minulých dílech jen jako hlas v rádiu v podání Ironsida, bylo by to mnohem lepší

Co se mě na hře nelíbilo, je to, že měl Sam zbraň neustále v paprči a nešla schovat. Je to blbost, ale ze začátku mě to neskutečně iritovalo. Přišlo mi jako blbost i ono vylepšování svého letadla za vydělané peníze. Respektivě mi vadila spíše ta forma vylepšování. Americe hrozí bezprostřední nebezpečí a já, jakožto jediný kdo to může zastavit si na všechno musím vydělat sám. Co?

Shrnut: Důstojný nástupce série po né moc vydařeném Convictionu, který se řadí k nejlepším v sérii. Bavil mě stejně jako Chaos Theory, ale zazděná hlavní postava, která je pro celou hru klíčovou, hru sráží k zemi.

PS: Dohráno na 98,4% jako Duch a 1,6% jako Predátor

PPS: Jo, a nenávidím psy a doufám, že všichni psi skončí v gyrosu, protože vás ti svině vyčmuchaj úplně všude.

Jednoduše řečeno: Hustodémonskokrutopřísné!
Devil may cry se mi válel na poličce delší čas. Nakonec sem ho jednou rozehrál a opravdu špatné ovládání mě od hry odradilo. Po roce jsem tomu ale dal zase šanci... a dobře jsem udělal.
Ovládání bylo pořád příšerné, ale nakonec jsem si ho upravil tak, aby se to dalo přežít. (I když jsou se změnami značné problémy.) A mohl jsem se konečně ponořit do hlubin této, na první pohled v Japonsku tvořené, hry. To, že je hra původem z Japonska, na vás křičí úplně všude. Není zde nouze o zvraty, rodinné vendety, emocionální chvilky plné slz, krev stříká snad i ze zdí a hlavní hrdina je ten nejdrsnější hláškující týpek na světě, který vás doslova dokáže zmlátit i tunovou motorkou. A já ani nevím proč mám tenhle styl tak rád. Je to prostě adrenalinová jízda.
Hra je prošpikovaná umě vypadajícími filmečky a příběh tak velmi dobře odsýpá. Pravda, příběh není žádný majstrštych, ale jak jsem řekl, tak plno zvratů vás neustále poutají k židli a až do úplného konce jsem se nepřestal nudit. A to i přesto, že hratelnost spočívá jen na kombinaci skoku, střelných zbraní, máchání meče a zvláštní schopnosti. Ale ve hře je dostatečné množství zbraní, kdy každá umí něco jiného, takže se komba opravdu dlouho neomrzí.
Hra má problémy tam, kde je mají hry určené pro konzole. Špatná kamera a ovládání, ale není to zas tak horké. Na ovládání se dá zvyknout a kamera mě štvala jen na pár místech. Nejhorší je to při skákání, kdy kvůli úhlu kamery nevíte, zda je tam ještě plošinka, nebo skočíte do prázdna. Jako další problém vnímám velké množství bossů. Osobně proti nim nic nemám, ale tady byli skoro na konci každého levelu (je jich 20) a zdálo se mi, že značně zpomalují plynulost hry. K tomu jste je na konci museli postupně zlikvidovat ještě jednou... bomba! A některým trvalo opravdu dlouho, než se nakonec uráčeli padnout a neotravovat mě.
Shrnutí: Velmi zábavná hra na zkrácení dlouhých večerů. Ti, co mají zkušenosti s anime nebo japonskou kinematografií nebudou zklamáni.