Nazdar, ty spratku,
vítej v tomhle komentu.
Povím ti všechno
hned teď v tomhle momentu.
Chci jenom tvý plusy,
nejlíp dva za každýho.
Svěřím se ti pako,
nedělám tu blbýho.

No, a to je asi to nejoriginálnější, co tady vyplodím.

Je totiž těžké hodnotit počin tehdejšího teenagera, když sám bych něco podobného nestvořil ani dnes. Jo, jako adventura to stojí za prd, příběh stojí za prd, grafika je taková legrační... ale je to prostě prvotina mladého kluka, který pracoval, s čím (ne)uměl. Proto to ani nemá cenu nějak hodnotit a rozebírat.

Dá se na to dívat jen jako na dekadentní herní jednohubku, jejíž jediným cílem je ukázat, že život není krásný.

7. bod herní výzvy 2017

Viděli jste v minulých dílech...

Trojka... trojka má v mém srdci velmi zvláštní místo. Vlastně jen díky ní jsem se tehdá v roce 2006 odhodlal zkusit nainstalovat dvojku. V mém vlastnictví totiž bylo číslo dnes již zaniklého časopisu GameStar, kde byla recenze právě Dvou Trůnu. Bože, jak já ty obrázky hltal... jak já si to chtěl zahrát... Ale protože jsem měl stále na jazyku pachuť mého potupného neúspěchu s Písky Času, vizte zde, prošel jsem si pečlivě všemi 5 fázemi smutku a šel v životě dál. Alespoň jsem si to myslel. Furt dokola jsem se totiž na ty obrázky díval, furt jsem o té sérii snil... Já prostě chci hrát Prince! A tak jsem si jednoho dne tak trošku nelegálně stáhl druhý díl, protože jestli půjde ten, tak na tuty bude fakčit i tento, a když fungovat nebude, co můžu ztratit... no, a zbytek je historie. Dvojka fungovala a já mám co vyprávět u táboráku.

A teď k samotné hře. Co se změnilo? V hratelnosti prakticky nic. Stejná akrobacie, stejný soubojový systém. Proč ale měnit něco (podle mě) dokonalého? Přibyly QTE v podobě stealth killů, které hru příjemně osvěžují, a QTE v boss-fightech, kde mi přišly zbytečné a při bitce s dvojčaty i frustrující. Největší novinka a tahák tohoto dílu je ale samosebou Temný Princ, za nějž je radost krájet řetězem nepřátele a který toho našeho Prince pořádně rozpovídá. Jo, Temný Princ byl fakt trefa do černého. Proto je trochu škoda, že mu ve hře není věnováno více prostoru.

Jinak je to ale dvojka 1:1, což hned nemusí být špatně, protože dvojka pro mě byla ultimátním herním nářezem. Mohly jím být i Dva Trůny, ale tam mi vadily tři věci. První dvě jsou minoritní:
1. Bugy, které znepříjemňují a někdy i téměř znemožňují plynulé hraní.
2. Prince zase dabuje Yuri Lowenthal, který sice je ok, ale nesahá Robinu Atkin Downesovi z 2. dílu ani po kotníky.
A pak můj asi největší problém.
3. Naprosto odfláklá poslední část hry. Nic moc nevyzrazuju, ale i tak raději házím do spoilerů. Jde mi asi o poslední hodinu, kde najdete otcův meč a zbavíte se svépomocí svého alter-ega. Nejenže meč vše instakilluje, takže souboje jsou najednou o ničem, ale hra v podstatě ztichne. Princ zase mlčí, což je po častých slovních výměnách nuda. Nemluvě o prostředí rozestavěné Babylónské věže, kde jsou všude holé zdí a prázdné interiéry. Boží. To vše zakončuje debilní boss-fight a docela trapná konfrontace s vašim temným já... čekal jsem mnohem víc.

Co se příběhu týče, ten byl za mě slušný. Taková realističtější pohádka. Je vlastně docela vtipné, jak jde série Písků času a její příběh přirovnat k fázím dospívání. Písky Času byly typicky barevnou dětskou pohádkou. Vnitřní Válečník si prošel pubertální emo fází plné černé barvy, krve a tvrdé muziky. Dva Trůny pak dospěly a nabízí to nejlepší z obou světů. No a Zapomenuté písky se pak zmítají ve stařecké senilitě. O tom ale zase příště :)

Komenty k ostatním dílům:
Prince of Persia: The Sands of Time
Prince of Persia: Warrior Within
Prince of Persia: The Forgotten Sands

Engine, hratelnost a mechaniky se od 1. dílu prakticky nezměnily. Čím tedy to, že mi dvojka přijde o tolik lepší? Nebojte, je to jen řečnická otázka, protože to vím.

1. Skvělý leveldesign, díky kterému nikde neztvrdnete a hraní je tak mnohem plynulejší. Víte, co chcete, kde to asi hledat a jak se k tomu dostat. Žádné mačkání debilně skrytých tlačítek v časovém limitu jako v 1. díle apod.

2. Pro mě zajímavější mapy. Z 15 mě nebavily jen 2, což je oproti jedničce, kde mě moc nechytly tak 2/5, výborné skóre. Ohromně tomu pomáhá minimalizování nadpřirozena (které bylo hlavním pilířem Dark Project a které mi v Thiefovi, nevím proč, vadí) a věnování pozornosti té steampunkové části světa. Což mě vede k...

3. Absenci (téměř) různých příšer, zombíků a duchů. Pryč jsou mise, kde se pohybovali jenom tyto potvory. Nemusím si tak hrát na Tomb Raidera, ale na pravého Thiefa. Mě baví okrádat lidi!

4. Lepší ovládání. Žádné zbytečné přemapovávání kláves. Jednička mi přišla v původním nastavení téměř nehratelná. Tady jsem sedl a hrál. + lepší mapy, kde konečně vím, na co se dívám.

Shnutí:
Ve svém komentu k prvnímu dílu jsem psal, že jsem si Thiefa užil, ale svojí zdlouhavostí mi to stačilo bohatě jednou. Dvojku si dám ale s radostí znova. I přes svá léta působí stále svěže. *malé povzdechnutí, po kterém následuje zvuk utváření úvahy* Za což může také fakt, že i v dnešní době má na podobné hry málokdo koule. Jo, kdekdo se zaklíná openworldem, který ale často nemá větší smysl, protože se v něm krom cestování nedá nic dělat. Ta svoboda jako ve hrách Thief, Deus Ex, Dishonored, nebo MGS V tam bohužel skoro pořád chybí.

3. bod herní výzvy 2017

Hra a prvotina jednočlenného studia, kde autor nemá s děláním her valné zkušenosti a pilně studuje práva. Jo, tohle všechno je bohužel na hře znát.

Nápad je přitom skvělý: Stojíte před soudem za čin, který jste skutečně spáchali, ale svou výpovědí, kterou hraním rekonstruujete, se snažíte překroutit fakta tak, abyste neskončili na gilotině a nejlépe se dostali na svobodu. A to vše v mantinelech nevyvratitelných důkazů proti vaší osobě. Phoenix Wright naruby. Při prvním hraní tak máte pocit, že jste se ocitli na hřišti, kde má význam každý váš čin. Pak si to dáte podruhé, potřetí... a zjistíte jak prostá tahle hra vlastně je a jak s tímto fakt dobrým nápadem jen klouže po povrchu a párkrát ani pořádně nefunguje.

Vše se totiž odehrává na malinkatém prostoru s minimem možností. Jo, zprvu to na vás tak nepůsobí, ale celkem rychle hru prokouknete a přestože hra nabízí 8 konců + 1 bonusový (i když některé se od sebe liší jen minimálně), bude se každé další hraní odehrávat téměř identicky, se stejnými dialogy. Když nad tím přemýšlím, je to ve své podstatě jen walking simulátor, kde záleží především na tom, jak se na konci rozhodnete a jaké důkazy ve svůj prospěch ve hře najdete. To, že se nedotknete nože, na němž byli vaše otisky, že se vyhnete svědkovi, který vás viděl celého od krve, že s recepčním mluvíte o půl hodiny dříve, než vypovídal a že zabijete oběť v sebeobraně dřív, než bylo podle patologa možné, se ani moc ve hře pak neřeší. Stejně jsem vyšel ze soudní síně osvobozen. A tohle fakt programoval budoucí právník?

Audiovizuální stránka je pak na velmi bídné úrovní. Dabing téměř neposlouchatelný, animace směšná, ale to se dá ještě vzhledem ke zkušenostem autora pochopit.

Shrnutí:
Škoda. Na papíře to vypadalo senzačně, ve skutečnosti to ale tak zajímavá hra není. Z celého projektu je cítit nezkušenost. Kdyby se však nápadu chopila ruka profíka, byla by to bomba.

5. bod herní výzvy 2017

Psát tady asi popadesáté, čím hra vyniká, je už nošením dříví do lesa. Nehledě na to, že se tady k tomu jiní vyjádřili lépe, než bych byl sám schopný. Stylizace, hratelnost, solidní puzzly, mechaniky... to vše je fakt na jedničku a díky tomu hra nepřestane bavit. Budu se však zabývat věcí, se kterou s ostatními nesouhlasím. A je to právě příběh.

I díky názvu jsem si ještě jakžtakž dokázal vyvodit, že je hlavní hrdina asi mrtev a že se vše snad odehrává v očistci? (je to jen má teorie, proto to ani nedávám do spoilerů) Tam to ale končí. Nechápal jsem kam jdu, co je mým cílem a proč se mě jiní lidé snaží zabít. Měl jsem jen kupu neuspokojivých, nesouvisejících teorií. A to mi nestačí. Jsem totiž hráč, co potřebuje najít vysvětlení. Nechápejte mě špatně, nemám nic proti hrám, kde je potřeba si řadu věcí domýšlet, u takových her je ale asi nezbytné, aby byl hráč naladěn na stejnou vlnu jako tvůrci, což však zde nebyl můj případ. Mezi mnou a hrou jsem cítil jakousi propast.

Je ale dost možné, že až budu o pár let starší a zkušenější, najednou mi vše "docvakne" a konečně pochopím tu skrytou hloubku hry. Do té doby ale u mě bude Limbo jen výborná logická plošinovka bez smysluplné cesty a cíle.

9. bod herní výzvy 2017 (za tip a trpělivost děkuji uživatelce Lauroně :) )

Tvrdit, že se Gomo silně inspirovalo hrami od Amanita Design je možná pravdivé, ale trochu nefér, jelikož podobné 2D logické adventurky (hlavně flashovky zdarma) tady byly dávno před prvním Samorostem. Amanita na tenhle typ her nemá patent. Přesto však budu Gomo srovnávat právě s nimi, abych vám ukázal, proč to Amanita hrám tak vychází a Gomo/u/ě ne.

Stylizace:
- Amanita na ní stojí a tvoří velkou část zážitku. Každou hru považuji za malé umělecké dílo plnou originality. Dobře se na to kouká.
- Gomo je hnědý a nějaký.

Level design:
- Skoro každá obrazovka v Amanita hrách má své místo korespondující s dějem.
- V Gomo mi přišla většina obrazovek navíc, sloužící snad jen k natahování.

Hádanky:
- Amanita je má skvěle vybalancované. Nejsou těžké, ale zadarmo se nedají.
- Gomo je sice párkrát nelogický, ale naprosté minimum předmětů a aktivních míst nedá prostor pro delší přemýšlení. Většinou je máte do 20 sekund vyřešené. A to i ty nelogické.

Humor:
- Amanita hry jsou milé, nevtíravě vtipné a neprvoplánové.
- Gomo je infantilní, někdy až trapný a prvoplánový.

Příběh:
- Amanita hry nejsou žádné opusy, ale mají děj, který přirozeně plyne.
- V Gomo máte na začátku problém > jdete přes cca 20-30 obrazovek > závěr.

Shrnutí:
Gomo je srovnatelná s flashovými hrami zdarma, které nabízejí stejný a někdy dokonce i zajímavější zážitek. Z fleku mě napadá třeba Gretel and Hansel. Vím, je to prvotina studia, to ale nemění nic na faktu, že nepřináší nic nového ani zajímavého a hra vás začne nudit téměř hned po zapnutí.

4. bod herní výzvy 2017

Nepřesné a nejasné ovládání u plošinovky, kde je třeba "přesuny" často vypočítávat na milimetry, je zaručený recept na katastrofu. A heleme se, ona to opravdu katastrofa je.

Do konce hry totiž nebudete pořádně chápat, jak laser, který vás nadnáší a posouvá a který budete používat většinu času, funguje. Jo, jasný, když s ním namíříte dolů: letíte, když do boku: posouváte se, ale je zde ještě tolik proměnných, že ho do konce prostě nedostanete do ruky. Panáček někdy vyletí výš, než jindy, někdy se nehne, jindy zase letí rychlostí střely...

Hraní pak díky tomu vypadá tak, že vy už od začátku v podstatě víte, co máte dělat, jen opakujete level znovu a znovu, dokud se vám nějakou náhodou nepovede ho dokončit. Nejhorší na tom je, že se nedostaví žádný pocit zadostiučinění, protože jste level splnili díky štěstí a né skillu.

Hře však musím přiznat snahu o variabilitu. Každý svět, vždy končící frustrujícím bossfightem, přináší novou mechaniku a výjimečně i novou možnost přepravy. Ty jsou však stejně debilně neintuitivní jako laser. Snaha tedy přišla vniveč.

Hru jsem dokončil za 2 hodiny, což je, když vezmeme v úvahu, že vás hra začne sr*t už za 30 minut, 4x delší, než by se slušelo. Nechápu to kladné hodnocení na Steamu.

PS: Jo a hrál jsem Remastered verzi. To by mě teda zajímalo, jak blbá musí být ta původní.

10. bod herní výzvy 2017 (tahle hra měla raději zůstat zapomenutá)

U téhle hry je velmi těžké ukázat na cokoliv prstem a říct: "Tohle je špatně!"
V mnoha ohledech je hra otravná, pravda, ale ne špatná. Její největší problém tkví v tom, že je nevýrazná. Příběh vás bude bez bližšího vysvětlení neustále posílat od čerta k ďáblu, bossfighty dáte napoprvé, z každého druhého nepřítele padá lékarnička, moře je v podstatě mrtvé, logické úkoly se pořád opakují... Nuda nuda, šeď šeď.

Nic vás nepřekvapí, nepociťujete výzvu. Hrou jen proplouváte a celou dobu přemýšlíte nad tím, co si dáte k obědu. A víte, že mořské plody to nebudou. Kupříkladu hra podobného ražení, TAAotLH, mě bavila mnohem více. Měla totiž zajímavé a napínavé bossfighty. Zde není pamětihodného nic. Jo, první dvě hoďky byly docela fajn, ale zbytek upadá rychle do stereotypu. Slouží ji však ke cti, že se hraje bez problémů.

Shrnutí: Slušně udělaná "plošinovka", na kterou si za půl roku ani nevzpomenete. Od Insomniacu jsem čekal víc.

1. bod herní výzvy 2017

Přestože šla série po pátém dílu mimo mě a oznámení sedmičky mě vzrušilo stejně, asi jako oznámení nového filmu Zdeňka Trošky, tak mě tvůrci povedeným demem (dost připomínající stylem Alien: Isolation *mlask*) zaháčkovali natolik, že se Resi stal jednou z mých nejočekávanějších her roku.

No jo, ale povedlo se splnit ono slibované "návrat ke kořenům"?
Hele, fakt jo!

Možná to tak nevypadá, ale sedmička má s prvními díly společné více, než se zdá:
1. Odehrává se v uzavřeném prostoru Bakerovic statku, který dá vzpomenout na Spencer Mansion z prvního dílu.
2. Než na předimenzovanou akci vsází hra na atmošku a průzkum prostředí.
3. Když už dojde na střelbu, jde spíše o nutnou sebeobranu, protože po většinu času nemáte munici na plýtvání.
Na to, že je to z prvního pohledu se*e pes.

To je sice pěkné, ale je to pořád Resident Evil?
Hele, fakt jo!

Jak jsem psal výše, styčných bodů v hratelnosti to má dost. Pravda, co se příběhu týče, tak až na pár pomrknutí a na poslední cca půl hodinku by se hra mohla jmenovat "Pivo's Grand Adventures 3" a nikoho by nenapadlo, že to vykrádá Resiho. Není tam Leon, není tam Jill, Wesker neproskočí oknem, o Umbrelle a předchozích virech se tam prakticky nemluví, ALE... opravdu velké ALE... není to tak vlastně lepší? Jak série pokračovala a představovala pořád nové a nové postavy (o virech nemluvě), začal v tom být trochu zmatek. Jsem proto rád, že tvůrci představili zajímavou, uzavřenou linku, kde není nutné znát předešlé díly, ale do univerza pasuje a má potenciál dále rozvinout mytologii série.

Dobře, ale je to strašidelné?
Hele, možná...

Novému Resimu se nedá upřít výborná atmosféra, která skvěle pracuje s pocity nejistoty. Nikdy nevíte, co vás čeká, kde na vás co skočí a co se bude dít. Ale strach budete mít jen minimálně, jestli vůbec. Neopakuje se situace jako v Alienovi, kde jsem klidně strávil několik minut v jedné skříní, či šachtě a "čekal" na ten správný okamžik útěku. Kromě zajímavých bossfightů vás budou Bakerovy honit snad jen ve třech titěrných částech domu a pan Baker mě musel praštit 4x, abych umřel. A věřte, 4x vás praští, jen když chcete. Navíc jim stačí utéct za roh a už o vás prakticky neví. Nevím, demo mě třeba děsilo víc a to tam ani nebyli. Pak jsou tam ještě pomalá monstra, ty ale zabijete a máte klid. Strach máte, jen když vám dojde munice a to podle mě není nejlepší výsledek. Naštěstí to dost zachraňuje právě ta hutná atmosféra.

Aha, ale jinak je hra bezproblémová?
Hele, pár věcí se najde.

Předně jsem nebyl schopný hru hrát déle než hodinu vkuse. Ne proto, že bych se bál, ale docela často mi padala. Neviděl jsem však, že by na netu podobným problémem trpělo víc lidí, takže je možná chyba na mojí straně. A pak už mám spíše drobnosti:
- Debilní nazvučení postav. Zvuky jsou ok, ale když někdo mluvil, měl jsem pocit, že je snad nahrávali všechny přes zavřené dveře. Znějí přidušeně.
- Stoický klid Ethanovi závidím. Jo, sem tam řekne "Fuck", ale je to spíše takové to konstatující "Fuck", než "Fuck" plné strachu.
- Hru jsem dokončil ani ne za 8 hodin. Jo, užil jsem si to, ale nezlobil bych se, kdyby to bylo delší.

Shrnutí:
Návrat ke kořenům. To tvůrci slíbili a k mému velkému překvapení to taky opravdu splnili. Napínavá a atmosferická hra, vhodná jak pro neznalé, tak i pro ty, kteří nad sérií zlomili hůl. Pravda, moc se bát nebudete, (Alien zůstal nepokořen) ale hra vás nudit nebude.

2. bod herní výzvy 2017

Na Steamu prej: "Kupte si to, má to dobrý příběh." Ha!
Vždyť je to červená knihovna jak cyp!
Předně:
1. Roztomilá dívka cestuje s urostlým, pohledným mužem. Check
2. Časté pasáže s "Cítila jeho pevné paže na... Cítila jeho teplý dech na..." atd. Check
3. Hl. hrdinka se tváří jakože odtažitě, ačkoliv každý ví, že by si to vlastně na nejbližší benzínce s tím mužem ráda rozdala. Check

Předvídatelné, u pár rozhovorů zavracíte oči a u některých pasáží je vám až stydno to číst.................. a pak přijde konec s takovým plot-twistem, který vás zaskočí nepřipravené a řekne vám, že jste to celou dobu vnímali špatně. Ne, nečekejte nic až tak závratného, ale neuvěřitelně zde zafungovalo, že se hra tváří celou dobu nějak (utvoříte si tedy určitý předsudek), aby vám to na konci vmetla do tváře. Mechanicky odklikáváte text, jen aby vás finální scéna vytrhla z latergie se slovy: "WTF is going on!"

Pokud si to navíc dáte celé ještě jednou (nebojte, můžete přeskočit, co už jste viděli), dostanete pár dodatečných scén a takový malý, after-creditový epilog, který vzhledem k tomu, co se ve hře událo, zanechává dojemnou, ale zároveň i velmi smutnou pachuť v ústech. Nerad to přiznávám, byl jsem trochu naměkko. Proto to relativně vysoké hodnocení.

PS: Je to kinetická novela. Odklikáváte zde jenom text. Nic vlastně nehrajete, ani se v ničem nerozhodujete. Je to jenom kniha s barevnými obrázky a hudbou. Pokud vám to stačí, směle do toho.

6. bod herní výzvy 2017

Je to typický příběh takové té lásky na první pohled: Už od 1. traileru na E3 2015 jsem si hru zamiloval a přestože se o ní moc nemluvilo, na každé další podobné akci jsem jsem měl oči jen pro ni. Jakmile vyšla mezi lidi, těšil jsem se, až ji konečně poznám blíže, až budeme sdílet své intimní chvíle, ale ostatní o ní začali mluvit jako přinejlepším o průměrné. Trochu jsem zpozorněl. Může být opravdu taková? Přesto jsem pořád věřil, že ostatní nevidí, co já, že nevidí tu krásu, kterou vidím já. Že je ta hra stvořená snad jen pro mě... a proto jsem nakonec bez ostychu udělal první krok, poznal ji a zjistil pravdu...

Je to čubka!
Prostoduchá, zlá, zabugovaná čubka!

Přitom to začíná, jak to ostatně u podobných lásek bývá, docela slibně. Hra baví, působí zajímavě a nemůžete se na ni vynadívat. Jenomže po čase vás začne otravovat jedno debilní vývojářské rozhodnutí za druhým. Předně sebou můžete tahat jen dva roboty ze čtyř. Pravda, pes je po nalezení opičáka k ničemu, ale pořád musíte pro postup hrou roboty obměňovat na tvrdě daných stanovištích, což nemá ve hře jediné rozumné opodstatnění a věřte mi, nic vás nenasere víc, než že se někam pracně proskáčete, abyste zjistili, že máte špatně zvoleného robůtka. Aha, takže zpátky a pak znovu... Fuck off! Jo, musel jsem kvůli tomu párkrát opakovat misi. Stejně jako kvůli bugům.

Ty jsou většinou jen otravného charakteru, jakože vám občas nepřestane bzučet po výstřelu zbraň, nebo nezmizí tutoriálové okno. To se ale stačí přesunout na jinou mapu a většinou je to v suchu. Samozřejmě jsou horší ty bugy znepříjemňující průchod hrou. Pár misí jsem musel opakovat, dva dungy nebyly ani po restartu dohratelné, několikrát mi to spadlo a finální boss se mi i na podruhé na konci sekl tak, že jsem ho nemohl dorazit... Není toho málo, co?

K tomu debilní gamedesign, kdy musíte pro další postup hrou sbírat a získávat prismatické jádra v "dobrovolných" dungeonech, kde "dobrovolně" strávíte půlku hrací doby, nebo hledáním v poušti. A ne, nehledají se zrovna snadno. A takový traveling je kvůli častému respawnu nepřátel taky velká osina v zadku. Všechno to slouží jen k umělému a nezáživnému prodloužení hrací doby, která by bez toho byla vlastně docela krátká, protože příběhových misí hra moc nenabízí.

A pak je tady poslední mise. Místo, kde se má konat velké finále a má vám poskytnout pocit zadostiučinění. Tak to má přece být, ne? Větší designerský fail jsem už dlouho nezažil. Jakoby by si vývojáři řekli, že to hráči ani tak daleko nedotáhnou a úplně na to hodili bobek. Odehrává se ve věži, které má 5 pater. Každé patro vypadá stejně unyle a frigidně (asi zrovna vyhodili grafika, páč si jinak tuhle línou práci nedovedu vysvětlit) a má pokaždé stejný mustr. Přeskočit pár plošinek - aréna - přeskočit pár plošinek - aréna - přeskočit pár plošinek - východ. Zkoušel tam tu hru vůbec někdo? A to jim fakt nepřišlo blbé? A samozřejmě má taky každé patro své nároky na prismatické jádra, a pokud jich nemáte dost, i když Joule prohlašuje, že se bouře zhoršuje a musí proto rychle opravit hlavní jádro, hurá zpátky do světa, aby se ten čas zase natáhl.

Další mínusové body má hra za příběh a hudbu, respektive jejich absenci. Jo, něco se tam odehrává, ale je to podané tak minimalisticky, že by se beze srandy všechny dialogy vešly na dvě A4. To myslím smrtelně vážně. Většinu času jdete tedy jen za ukazatelem, aniž byste kolikrát věděli, proč vlastně. Žádné zvraty, nic vás nechytne, příběh tam ani nevnímáte. A pak je tady hudba. Z díry leze pomalu obrovské monstrum, náhle se postaví, na obrazovce se nám objeví její jméno a čeká nás boss fight. Já nevím, člověk by čekal trochu dynamičtější hudbu, zrychlení, cokoliv. Tady ale dostanete jen... ticho. Po celou dobu nezahraje jediná melodie a slyšíte jen cvakání a to tedy taky nezní nějak extra. Řeknu oxymorón, ale to ticho v takových chvílích působilo až rušivě. A taková je celá hra. Pár skladeb tam zazní, ale drtivou většinu je jen ticho a to i ve chvílích, kdy se to moc nehodí. Až jsem si kolikrát říkal, jestli to není taky bug, což by mě ani nepřekvapovalo.

Shrnutí: Tahle hra mi zlomila srdce. Nezaslouží si vás čas, ani peníze. V jádru není asi úplně špatná, ale na dno jí sráží nepochopitelné a otravné mechaniky a neustále bugy. Ze začátku se jeví jako docela fajn, ale po čase vás udrží permanentně ve stavu pokročilé nasranosti. Téhle hře by mnohem víc slušela linearita než pseudo open-world.

Info na začátek: Auta mě nezajímají, závodní hry nehraju a nebýt herní výzvy a toho, že na Uplay byla zdarma, nikdy bych si The Crew nekoupil a nenainstaloval. Řízení mě fakt moc nebere, a to ani u takových městských akcí. Mít tedy hru jenom s auty? To se ukoušu nudou! Ale vono to nakonec není tak zlý, jak jsem si představoval. Vono mě to kolikrát i bavilo!

Závody, jízdy na čas a podobné rychlostní aktivity jsou skvělé, akční, plné adrenalinu. Ty jsem si užíval a nepřestaly nudit ani díky častým změnám terénu. Jednou na asfaltu, jindy na polňačce, pak zase v horách. Prostě zábava i díky dobré ovladatelnosti a různým typům vozidel. Naopak mise, kdy musíte sbírat bedny se zbožím, nebo honit a srazit váš cíl pro mě byly definicí frustrace. Tam už nejde o rychlost, ale o preciznost a často i náhodu, která vás spíš nasere. U nich jsem vždy vyrostl o dobrých 5 čísel. Ale jinak dobrý.

V rámci herní výzvy č. 7, která se zaměřuje na neoblíbené herní žánry, si pak musíme položit jednu důležitou otázku: Změnila tato hra jakkoliv můj pohled na žánr závodních her? Bohužel, nikoliv. Nebylo to špatné, stačilo mi to však bohatě jednou a závodních her mám zas na několik let dost. Auta mě fakt vůbec neba.

7. bod herní výzvy 2016

Hledáte zajímavý singl, nebo očekáváte historickou přesnost? Ruče pryč. Singl je plný špatného patosu a nejlépe poslouží jako tutorial k ovládání vozidel. Po třetí sekvenci jsem se k singlu nevrátil. MP je naopak boží. Moje jediná BF zkušenost je s Bad Company 2 a BF1 mi přijde stejně zábavný, jen má ještě obrovské plus v neotřelém zasazení s neobvyklými zbraněmi. Jako jo, v 1. světové asi nestřílela polovina vojáků automaty a ta druhá nejezdila v tolika tancích, že to pomalu připomíná World of Tanks, ale snad se shodneme, že to není v MP podstatné. Ještě je fajn, že zde není důležité jen sbírat fragy. Na nejvyšší příčky tabulek se můžete dostat třebas i jako medik s mizerným K/D ratiem.

K tomu výborná optimalizace (2K na Ultra v pohodě 60fps), zábavné operace a skvělá grafika, kde vám zejména zablácené mapy vyrazí dech. Ta atmoška tam totiž je. Když si navíc lehnete, bláto se vám přilepí na zbraň. Koupě nelituju ani náhodou.

Story Continues...

Po mém zklamání u instalace 1. dílu nové trilogie, jsem přestal věřit na zázraky. A proto ani nevím proč, jsem pár let na to, cca v roce 2006, kdy jsem už uměl pirátit, nelegálně stáhl 2. díl. Proč by mi měl jít WW, když jsem ani nespustil SoT? Proč se vůbec zdržuji stahováním? ptal jsem se sám sebe. Přesto jsem Prince namountoval, nainstaloval, nacrackoval a spustil, očekávajíc pouze nějakou chybovou hlášku. Jaké však bylo mé nekonečné překvapení, když se hra skutečně spustila a ukázala intro. "Teď se něco pokazí a určitě mě to hodí do vokna." říkal jsem si, ale dostal jsem se na hlavní menu. "Když hru spustím, určitě mi to ukáže chybovou hlášku" myslel jsem si, ale hra mi dala úvodní animačku. "Jakmile se dostanu do samotné hry, něco se pos*re." tvrdíc s pomyšlením, jaký jsem vlastně dvanáctiletý tvrďák, ale hra se ROZJELA!!! Ani nedokážu slovy popsat tu euforii, která mě ovládla... to si musím nechat pro své děti, když jim budu vyprávět, proč je jejich narození až druhá nejradostnější událost v mém životě.

Zamiloval jsem si tady úplně všechno: hudbu, atmosféru, dabing, skákání, příběh a hlavně soubojový systém. Řeknu možná něco odvážného: Zde použitý "Free Form Fighting System" je s "FreeFlow Combat System" z Batman série nejlepší a nejzábavnější typ souboje, jaká může rubačka mít a naprosto nechápu, proč ho kromě Prince nedal Ubisoft i jinam, nebo proč ho nezkusil okopírovat někdo jiný. V drtivé většině podobných rubaček je to jenom o bezduchém "drcení" levého tlačítka myši, sem tam prokládané speciální schopností. Zde je to o načasování, kombinování a interakce s okolím a ještě se bere v potaz, zda bojujete jednoruč, nebo obouruč. Navíc to v pohybu vypadá fakt dost hustě.

Příběh mě zde zajímal asi z celé trilogie nejvíc. Ne proto, že je ve hře málo barev, více krve a drsná hudba, takže to je jakože "dospělejší", ale proto, že zatímco v ostatních dílech zachraňujete situaci, zde se vše točí jen kolem Prince, kterému jde po krku nebezpečná Dahaka. Vždy jsem měl raději osobnější příběhy, než ty epické o záchraně světa.

Pravděpodobně se pletu, ale nenapadá mě jiná hra, která by před druhým prince použila natolik odlišnou hudbu, než v jakém prostředí se odehrává. Myslím to tak, že když byla třeba hra ze středověku, použila se středověká hudba, ale zde, u hry známé už díky názvu svým orientální zasazením, se bez problému pustí západní metalová kapela a ono to funguje naprosto báječně. Godsmack díky Princovi zbožňuji dodnes a OST je jedno z mých nejoblíbenějších a v mém hudebním výběru nikdy nechybí.

A takhle bych mohl o každém aspektu mluvit ještě dlouho a každou blbost vynést do nebes. Komu by se to ale chtělo číst. Ale popravdě, při mém posledním Prince maratónu jsem si začal všímat i jistých nedostatků, jakože po získání Mask of the Wraith hra trochu ztratí tempo, nebo je někdy trochu složitější se orientovat, ale to vše jsou drobnosti, které vám ani dnes zábavu nezkazí. Druhý Prince je totiž i po letech pořád pecka a jedna z mých srdcovek.

Perlička na konec: Hru jsem dohrál hodněkrát, jakože fakt HODNĚkrát, ale až při mém posledním průchodu jsem poprvé na nejtěžší obtížnost porazil bez cheatů Dahaku a poprvé si všiml, že když Dahaka říká ty své nesmysly, tak při vrácení času se to změní ve smysluplné věty... A to mi trvalo 10 let :)

6. bod herní výzvy 2016

Komenty k ostatním dílům:
Prince of Persia: The Sands of Time
Prince of Persia: The Two Thrones
Prince of Persia: The Forgotten Sands

1. Úkol: Jeď za Joem na druhou stranu města.
2. Úkol: Jeďte s Joem za svým kontaktem do restaurace.
3. Úkol: Jeďte na začátek mise.
4. Úkol: Příběhové a střílecí intermezzo.
5. Úkol: Jeďte v rámci mise a příběhu na určité místo.
6. Úkol: Jeďte se domů vyspat.

Jeďte... Jeďte... Jeďte... Furt někam jeďte...

V tomhle mě dost sr*la už původní Mafie, kterou jsem ale dohrál, protože jsem tehdá moc co nahraní ani neměl. Dvojku jsem ale v 8. kapitole zabalil. (Jel jsem totiž na druhou stranu města, kde jsem ano, svoji chybou, blbě zemřel. No a checkpoint byl zase na začátku. Byl to ten "Tak to teda ne..." moment) To ježdění je naprostý mor! Drtivou většinu hry, a to opravdu DRTIVOU, jste zalezlí za volantem! A to nejen abyste se dostali na misi a z mise, ale ono je to ježdění většinou i součásti té mise. Při takovém prodeji cigaret jsem házel salta. Tím jakkoliv sebelepší příběh hrozně rozbředne a vás vlastně i přestane zajímat. Kdyby bylo alespoň zábavné, ale vy musíte jezdit podle předpisů, jinak máte neustále za zadkem chlupatý, když si na ně nedáváte pozor. Až nyní jsem plně docenil možnost taxíku v GTA, nebo ježdění úplně přeskočit v LA Noire.

Ještě musím zmínit naprosto odfláklý český dabing. Jako když si Vito jede neustále v jediné intonační rovině i v momentě, kdy ostatní křičí "Uklidni se Vito!", je něco špatně. Ale jinak to není zle udělaná hra, jen je to ježdění hrozná nuda a cpou ho všude. Na zbytek příběhu se však raději podívám v nějakém sestřihu na YT a budu tak spokojenější.

Vedle Portalu se jedná o jednu z nejoriginálnějších logických her, kterou jsem zatím hrál a která vyžaduje spoustu nekonvenčního myšlení. Celý svět a i hromada hádanek je totiž obrovské "WTF!?". Jakmile se podíváte oknem, jste v jiné místnosti, pokud se ohlédnete jinam, zmizí dveře, když zahnete za roh, nemůžete se vrátit zpátky.... Svět tak ze začátku působí dost neuvěřitelně a neuchopitelně, možná dokonce budete mít chuť hru odinstalovat, ale časem si na tenhle podivný styl zvyknete a začnete se orientovat, i díky pevně daným zákonitostem tohoto světa, které se během hraní nemění a které není těžké pochopit. Nejtěžším úkolem je však tyto zákonitosti využít ve váš prospěch a občas je i trochu překroutit, aby jste se dostali kam chcete. Ale věřte mi, někde se určitě seknete. Ne však proto, že by byla hádanka v základu těžká, ale jenom proto, že nevidíte to naprosto triviální řešení, které se doslova nabízí. Na čele mám dokonce bouli, kolikrát jsem hlavou mlátil o stůl.

A pak tu jsou taky záseky, kdy nemůžete dál, protože nemáte potřebné vybavení, což samozřejmě nevíte. Chodby se totiž větví a větví a kolikrát není úplně jasné, že něco k dalšímu postupu potřebujete. Je to jen ale malá výtka, protože pokud si zrovna nevíte rady, můžete se téměř okamžitě přesunout na jiné problematické místo, kde možná přijdete na další postup.

Tato hra tedy nabízí řadu prostorových, originálních mindfucků a skvěle pracuje s perspektivou. Chyběl mi tam však příběh, nebo něco zapamatovatelného. Portal měl GLaDOS, Braid měl "únos" princezny... Antichamber má... má... jen skvělé hádanky. Jako kdybych chtěl hodně filozofovat, dala by se celá hra přirovnat k životu samotnému a jeho útrapám. Při hraní totiž narážíte na spoustu obrázků sloužící nejen jako určitá nápověda, ale taky jako moudra do života. Např. když jsem se propracoval několika hádankami ke slepé uličce, byl tam jen obrázek s nápisem ve stylu: "Občas i přes vynaložené úsilí nedosáhneme svého cíle." Jako jo... pěkný... ale mě to asi nestačí.

10. bod herní výzvy 2016

Jo, má to svoje kouzlo a atmosféru a některé momenty by se dokonce možná daly svou podivností přirovnat k takovému Silent Hillu. Bez legrace. Dost tomu také napomáhá zajímavá grafická stylizace, kde každá mapa hraje pouze dvěma barvami. Výsledkem tak je velice zvláštní, tísnivá hra. Jak říkám, to kouzlo tam je.

Hlavní protagonisté nejsou také napsaní vůbec špatně. Melou docela často, dost věcí okomentují a vy se tak při průzkumu moc nudit nebudete. Jo, hlavně při průzkumu, protože kromě toho tam na hraní moc není. To však neberu jako výtku, ale jako malé upozornění pro ostatní. A co se té nudy týče, tak hra spíš ani nemá čas s tou nudou začít, protože i když jsem se světem loudal, trvalo mi hraní ani ne dvě hodiny. Ale vzhledem k tomu, jak málo toho titul nabízí je to vlastně asi dobře.

Udělil bych možná i hodnocení vyšší, ale problém je, že jsem čekal něco trochu jiného. Čekal jsem spíše psychologickou hru zaměřenou na hlavní hrdiny a jejich myšlenkové pochody, ale ono se to tak od půlky změní v regulérní sci-fi. Škoda. Přesto mě to zaujalo, bavilo a s klidem doporučuji dál.

5. bod herní výzvy 2016

Slýchávám často, že jsme byli animátorská špička. Proč ale ten minulý čas? Animátory máme skvělé pořád, akorát se přesunuli do Amanita Design. Každá jejich hra je totiž po grafické stránce uměleckým dílem a kdo tvrdí opak, je kulturní neznaboh. Navíc se překvapivě i hezky hrají a Botanicula není výjimkou.

Ta je milá, nenáročná a potvůrky vydávají roztomilé zvuky. Celé hraní je tak spíše relaxačním zážitkem. To však neznamená, že dělá z hráče blbce! Jak jsem řekl, není těžká, ale hra vyžaduje trochu té snahy ze strany hráče. Všechny logické úkoly však v rámci tohoto světa dávají smysl a nikdy tak dlouho tápat nebudete.

Líbilo se mi to moc. Přesto mi k udělení vyššího hodnocení ve hře něco chybělo a nejhorší je, že nevím co. Nějaký hlubší smysl? Zajímavější hratelnost? Fakt nevím. Botanicula je tak v mých očích jen pohodová hra s krásným vizuálem a příjemnou hudbou.

4. bod herní výzvy 2016

Nejzdařilejší stealth akce? Ne.
Revoluční díl? To určitě ne.
Detailní a realistické ztvárnění? Haha... ne.
Nejlepší Hitman hra? No jasně.

Mám pocit, že je na nového Hitmana koukáno komunitou s despektem. Snad kvůli epizodickému vydávání? Ze začátku jsem byl také trochu skeptický, ale teď nechápu proč. Epizodické hry tu jsou už nějaký pátek a Hitman je 1. hra, u které mi to nevadí a dokonce v tom nacházím i jistý smysl.

Každá lokace je totiž opravdu obří, prošpikovaná možnostmi a příležitostmi. Nevybavuji si jedinou mapu z minulých dílů, u které bych měl stejný pocit. Nabízí se tak vždy hromada způsobů, jak svůj cíl zabít a byla by škoda zkusit jen jeden. Hrací doba jednoho levelu, u kterého byste jinak strávili tak cca 30-40 minut, se najednou protáhne na 5-6 hodin. Vychutnáte si to. Obávám se, že u hraní na jeden zátah bych Hitmana "odflinkl".

Navíc jste profi vrah, který určitě nedostává zakázku každou chvíli, takže to sedí i v tomhle směru, ale teď už k samotné hratelnosti. Pokud jste už nějakého Hitmana hráli, nejlépe Absolution, víte co vás čeká. Časté převlíkání, plížení na zakázaném uzemí a získávání informací. Ovšem v otevřenějších mapách s více možnostmi. Když si navíc ještě vypnete všechny in-game nápovědy, čeká vás simulátor zabijáka, kde budete mít v tak velkém prostoru radost z každé nepatrné poznámky, které o vašem cíli najdete (jako plán útěku, nebo naplánované schůzky) a které vám pomohou při samotné likvidaci. Alespoň první dva průchody by proto člověk měl mít pro nejlepší zážitek všechny berličky vypnuté.

Jednoduše podané je to mnohem větší Blood Money, ale s moderní hratelností Absolutionu, který se zbavil řady kontroverzních prvků. Instinct už neukazuje cesty patrol, ale pouze zvýrazňuje použitelné předměty. Pokud na sobě máte navíc převlek, už vás automaticky nepoznají všichni kolegové, ale jen vybraní jedinci a většinou nadřízení.

Je to prostě skvělý Hitman a s každou epizodou jsem strávil řadu kvalitních, ale naprosto bezúčelných hodin. Je to Hitman, na kterého pamatujete... i se stejně debilní AI, která se od 1. dílu asi nezměnila. Brzy se totiž naučíte, jak funguje a jak ji obcházet. Mrzí mě to, ale osobně to jako velkou výtku neberu, protože s debilitou NPC ve svých plánech kolikrát i počítám. IO by se tím ale zase posunulo ve své sérii o kus dál.

Stejně tak mě mrzí nedostatek citu pro detail. Neřeším, že když mě najdou na místě, kde nemám co dělat, ale kam by se člověk mohl normálně "zatoulat", ochranka jako první vytáhne bouchačky a zavolá posily. To je to nejmenší. Vadí mi ty drobnosti jako když v převleku vojáka ve městě, kde jich je dvě řitě, generál z několika metrů z mých zad pozná, že žádný voják nejsem. Nebo když si vezmu Hazmat suit, který zakrývá celé tělo, pořád dokážou někteří laboranti s přesností určit, že k nim nepatřím. Nebo že se na rušném náměstí plné lidí všichni otočí směrem, kam jsem hodil minci se slovy: "Co to bylo?" Nebo když se proplížím na konzulát plný kravaťáků ve svém obleku, každý pozná, i ten jouda z kuchyně, že k těm kravaťákům nepatřím a jde po mě policie. Asi proto, že mám Gucci a oni nosí jenom Armaniho. Ale když si vezmu převlek internisty, který vypadá úplně stejně, akorát nemá sako, můžu si jít kam chci... a tak dále, a tak dále... Prostě věci, na které si časem zvyknete, naučíte se je tolerovat a počítáte s nimi, ale hrozně vás mrzí.

Co mě ale štve je optimalizace tohoto titulu. S GTX 1070 si můžu dovolit über detaily. Super. Ale k čemu Vám jsou, když ani výkonnější procesory nezvládají velké davy a i s nejnižšími detaily hra neustále habruje mezi 25-80 fps s CPU vytížeností na 100%? Není to hezké. Naštěstí se samotná eliminace cílů většinou odehrává mimo nejzalidněnější oblasti, takže se hra drží ovykle na těch 60+

Shrnutí: Pokud jste fandové série a stejně jako mě vám k radosti stačí hratelnost původních dílu, nešlápnete s tímto dílem vedle. Jen je škoda těch detailů.

EDIT: Tak dohráno komplet a Hokkaido je naprosto luxusní zakončení.

2. bod herní výzvy 2016

Prince of Persia: SoT pro mě byla hra zaslíbená. Chtěl jsem ji tak strašně moc hrát, ale nemohl jsem. Neměl jsem tehdá žádné peníze a pirátit jsem neuměl. Záviděl jsem ji spolužákovi, kterého prý ani moc nebavila. Jaká hereze! Já se zapřísahal, že být na jeho místě, nehrál bych už nikdy žádnou jinou hru. Že bych pro to udělal cokoliv. A pak zasáhl osud. Na mé narozeniny mi totiž maminka řekla: "Tak teda všechno nejlepší." a předala mi dárkovou tašku. A v ní, jak už asi správně tušíte, byla krabička právě s touto hrou. Mamince jsem o hrách nikdy nic neříkal, protože jsem se za hraní her do puberty styděl a nikdy jsem se nezmínil, kterou hru chci. Doporučil ji to prý prodavač! Svatý grál všech her s nádherným, poškrábaným, zamračeným Princem (no homo) je po neuvěřitelné shodě náhod v mých rukou! Je to vůbec možné? Vyslyšel mě snad Bůh?

Dokážete si jistě představit s jakou skoro až náboženskou úctou jsem krabičku otevíral. Jak jsem opatrně vyňal CD a něžně ho zaňal do CD mechaniky. Následovala instalace, kterou jsem se proklikal až na okno s průběhem instalace. Ten jsem bedlivě sledoval a vyčkával. Každá sekunda se stala minutou, každá minuta hodinou, ale přece jen jsem se dočkal konce instalace a stačilo pouze dvojkliknout na zástupce na ploše. Objevila se načítací obrazovka s přesýpacími hodinami plné písků času. "Už mě nic nedělí od hraní Prince! Nic!" řekl jsem si. A pak přišel ten okamžik. Okamžik, který mi změnil celý život: Error: Hra nejde spustit... V ten den jsem přestal věřit v Boha, protože jestli existuje, je to pěkný hajzl!

Má tehdejší grafika totiž nepodporovala jakési shadery, či co to ten Prince chtěl a hru se mi tak nepodařilo spustit. Mé tehdejší znalosti PC se rovnaly prakticky nule, takže jsem vůbec nevěděl, co je za problém a jak to spravit. Řekl jsem tedy o problému mamince, která hru vrátila a místo Prince jsem dostal Splinter Cella. Dopadlo to tedy vlastně docela dobře.

Moje první Prince zkušenost je tak až o pár let později s Warrior Within, když jsem se naučil hry konečně i stahovat a který mi překvapivě na tom stejném počítači šel. Pravda, měl zas jiné problémy, ale o tom jinde. Prvního Prince jsem tak poprvé dohrál až po roce 2008, kdy jsem dostal nový počítač a kdy jsem měl už několikrát dohraný druhý a třetí díl. A popravdě se to podepsalo na mém zážitku.

Bylo fajn se konečně dozvědět jak to celé začalo. Proč se Prince musel vydat na ostrov Času, kdo je Farah, kdo Vezír, odkud je znám atd. Ale hratelnost je trochu repetetivní. Skákání je i přes občas debilní kameru pořád zábavné, ale boje jsou zdlouhavé, a to jakože dost, nedá se v nich nic moc dělat, jen sekat a sekat a někteří nepřátelé jsou vyloženě otravní. Farah tomu taky nepomohla. Nejen, že se o ni musíte v určitých částech starat, ale ona mě i párkrát omylem zastřelila šípem!

Ale přesto přese všechno je to pořád zábavná hra, a věřím tomu, že kdybych ji tenkrát spustil, byl bych z ní naprosto odvařený. Můj jediný problém je, že jsem hrál jako první ve všech ohledech vypulírovanou dvojku.

Komenty k ostatním dílům:
Prince of Persia: Warrior Within
Prince of Persia: The Two Thrones
Prince of Persia: The Forgotten Sands